Následky našich rozodnutí 17/22

 

17. Ujasnění

Severus seděl v křesle a pozoroval spícího muže, který sebou občas nepatrně trhl. Pravděpodobně následkem nějakého snu.

Vzpomněl si na dobu, kdy s ním Harry začal trávit noci ve sklepení a on tak mohl být svědkem Harryho nočních můr, které ho trápily téměř každou noc. Severus nepochyboval o tom, že hlavním aktérem nočních děsů je ten hadí zmetek, ale kdykoli na to téma zavedl řeč, Harry pokaždé odmítl na to téma vést jakoukoli diskusi, a tak měl Severus prakticky jen dvě možnosti, jak Harrymu pomoci. Buď mu před každým spánkem podávat "Bezesný spánek", který by mu ve finále přitížil, protože takový lektvar není pro každodenní používání a nebo... Nebo prostě Harryho každou noc umiluje k naprosté vyčerpanosti. A že s tím nikdy neměl ani jeden z nich žádný problém...

Pamatoval si každičký detail z oněch nocí... každý Harryho dotek na své kůži... každý Harryho sten či výkřik rozkoše....

Nemohl si pomoci, ale při těch vzpomínkách se okamžitě vzrušil. Povzdechl si a trochu si poposedl, aby si udělal větší pohodlí. Bohužel teď nebyla ta pravá chvíle na podobné myšlenky a tak se snažil rychle svou touhu na mladého muže, ležícího před ním v nepochybně velice pohodlné posteli, zkrotit. Zhluboka se nadechl a vybavil si Trelawneyovou v plavkách, když na ní před lety narazil v bazénu určený výhradně pro profesory. Pomohlo to. Vzrušení opadlo téměř okamžitě. Ostatně jako vždy při této vzpomínce.

Seděl v tichosti a přemýšlel nad událostmi posledních dní a především o posledních hodinách. Nemohl uvěřit, že právě Harry trpí chorobou, na kterou právě on sám spolu s týmem specialistů hledá lék. Severus nepochyboval o tom, že se mu, ať už s pomocí nebo bez ní, podaří lék skutečně nalézt, ale stihne to v čas? V čas pro Harryho?

Zpočátku chtěl okamžitě zajít do své laboratoře, ale rozmyslel si to. Musel si s ním nejdříve promluvit. Musel znát odpovědi.

. ♠ . ♠ .

Harry spal nepřerušovaným, léčebným spánkem něco málo přes dvě hodiny. Mezitím ho bez toho, aby si toho byl vědom, přišla zkontrolovat Poppy společně s Dapfne. Když nakonec přeci jen začínal přicházet k sobě, cítil snad každičký sval svého těla.

Zavrtěl se a z úst mu unikl sten prosáklý bolestí, když náhle ucítil ostrou bolest na boku. Ještě než otevřel oči, tak instinktivně zvedl svou ruku a dotkl se postiženého místa.

Severus sledoval, jak se Harrymu mezi obočím tvoří vrásky zmatení.

Potom Harry otevřel oči a pohlédl na deku, která mu bránila ve zjištění důvodu, proč ho jeho bok bolí jako čert. Nejprve si nemohl vzpomenout, co se dnes stalo, ale pak se mu v mysli vybavila vzpomínka na velkého vlka, který si chtěl vyzkoušet ostrost svých zubů právě na něm.

Sáhl pod okraj deky a s pomocí druhé ruky jí odkryl. Pohled mu spočinul na bílém obvazu omotaném kolem jeho pasu. Přejel po něm jemně prsty, když ho ze zamyšlení vytrhl mužský hlas. Hlas, který mu i potom všem, zapříčiňoval příjemné chvění po celém těle.

,,Opatrně. Rána byla dost hluboká, ale zítra bys měl být schopný vstát bez větších problémů z postele."

Harry nechal přikrývku opět klesnout na svou hruď a podíval se Severusovi do očí. Jako obvykle nevěděl, v jaké náladě se zrovna teď nachází. To ale pro tuto chvíli není důležité. Důležité je...

,,Kolik je mrtvých?" zeptal se lehce ochraptělým hlasem. Moc dobře věděl jaké kouzlo použil na své útočníky a když k tomu přičetl i nestálost jeho magie...

,,Tři. Vlk stihnul odběhnout. Vycítil nebezpečí jako první," odpověděl jasným hlasem starší kouzelník a nespouštěl Harryho z očí.

,,Byl někdo další zraněný?" ptal se dál mladý muž.

,,Pokud vím, tak jen ty. Možná si pár zvědavců odneslo nějaký ten škrábanec, ale jinak jsou všichni v pořádku."

,,Zvědavců?" zeptal se zmateně Harry a Severus pozoroval, jak se Harry snaží vzpomenout na další podrobnosti z dnešního útoku.

,,Ano. Ti tupci přiběhli, aby se pokochali pohledem na bojující čaroděje. Samozřejmě to, že jeden z nich si byl ty, udělalo podívanou o to zábavnější," podotkl sarkasticky a s opovržením si odfrkl.

,,Ale nestalo se jim nic, že ne? Nebo dětem?" strachoval se i nadále Harry.

,,Ne," snažil se ho Severus hned uklidnit. „Všichni studenti jsou už ve škole a jsou v naprostém pořádku."

,,Dobře. To je dobře," oddechl si viditelně zachránce kouzelnického světa a s úlevou se pohodlněji natáhl ve své posteli.

Severus nechal Harrymu asi dvě minuty na uklidnění, než znovu promluvil.

,,Mluvil jsem s panem Grahamem."

Ta jednoduchá věta v tiché místnosti Harrymu zazněla jako prásknutí bičem. Jediná jeho reakce byla, že otevřel oči a pohlédl na nebesa své postele.

,,Nic mi k tomu neřekneš?" dožadoval se Severus nějaké Harryho reakce.

,,Koukám, že lékařské tajemství v kouzelnickém světě nikdo nedodržuje, co?" pronesl kousavě Harry po chvíli a neustále se Severusovi vyhýbal pohledem.

,,Samozřejmě, že dodržuje," zamračil se Severus. ,,Já ale s panem Grahamem spolupracuji a momentálně se dokonce podílím na výzkumu krevních onemocněních."

,,Gratuluji," pronesl uštipačně Harry a pokračoval, „to ale neznamená, že ti může všechno vyzvonit."

,,Nemáš pravdu," nesouhlasil Severus, ale Harry si jen odfrkl. Zlobil se.

Severus se v křesle napřímil a jasnějším hlasem pokračoval. „Řekl mi to, protože si myslí, že jsme přátelé. Navíc u toho byla i Minerva a ta se pomalu zhroutila, když tě viděla v takovém stavu."

Harry se zamračil ještě víc, ale tentokrát to nebylo kvůli vyzrazení jeho tajemství dalšímu člověku bez jeho povolení, ale protože ho upřímně trápilo svědomí, že přidělává své přítelkyni starosti, třebaže neúmyslně.

,,Neměl jsem jí to říkat," zašeptal Harry. „Nikomu jsem neměl nic říkat," dokončil Harry tiše, ale rozhodně, svou myšlenku nevědomky nahlas.

Severus, přemožen svými city, které se na něj valily jako přílivová vlna, jen překvapeně zamrkal a málem přeslechl Harryho další slova.

„Neměl jsem se sem vůbec vracet," s tím odhodil přikrývku a tak rychle, jak mu to jen jeho zranění dovolovala, se snažil vstát z postele. Z hrdla se mu vydral tichý bolestivý sten, jak se při posezení jeho stále pochroumaná žebra pohnula a dala tak o sobě náležitě vědět.

Severus reagoval prakticky instinktivně. Vyskočil z křesla a klekl si na postel, aby tak mohl Harryho snadněji zadržet. Pevně ho uchopil za rameno a prudce s ním trhl. Harry s malým výkřikem bolesti padl zpět do polštářů a až v tu chvíli si Severus uvědomil, že mu tím zbrklým činem mohl ublížit víc, než kdyby nechal Harryho vstát z postele.

,,Harry! U Merlina, omlouvám se, ale co si myslíš, že děláš?!" spílal mu Severus a současně se i strachoval o jeho stav.

Harry ještě zprudka dýchal následkem nečekaného pádu, když si všiml, že... Severus si to asi ještě neuvědomil, ale právě teď se nad ním skláněl z dost krátké vzdálenosti a nepřítomně ho hladil po tváři. A Harrymu se to líbilo. U Merlina, jak jen mu chyběla blízkost tohoto věčně mrzutého a podrážděného mizery. Pár okamžiků si to užíval, ale pak mu došlo, že se Severus na něco ptal.

,,Cože?" zeptal se rozechvěle, ale Severus si toho nevšiml. Sesílal totiž právě diagnostické kouzlo na jeho poraněná žebra a ránu. Harrymu v tu chvíli ale něco docvaklo.

,,Ty... ty si mluvil s Grahamem?" zeptal se s chvějícím se hlasem a v očích se mu míhalo zmatení.

Severus sklonil svou hůlku a opětoval Harrymu pohled. Nebyl si jistý, jaký výraz si mohl Harry přečíst v jeho tváři, ale jedno věděl. Harry konečně pochopil, že ví všechno o jeho zdravotním stavu.

,,Ty to víš....ty víš, že...a přesto jsi tady? Tady se mnou?" koktal užasle a nesouvisle.

„Samozřejmě, že jsem tady. Harry, já... přeci sis nemyslel, že bych tě opustil kvůli nemoci?" ale podle výrazu v Harryho očích a jeho mlčení si uvědomil, že přesně tak to je.

,,Myslel. Tys myslel, že bych tě nechtěl." Teď už konstatoval.

,,Vždyť to nedává smysl." Bránil se zmatený kouzelník. ,,Nemá to cenu. Je to jen ztracený čas."

,,Ztracený čas?" žasl Severus. „Co se ti v té tvé oblouzněné hlavě děje? To už jsi si vzal tolik lektvarů, že jsi naprosto mimo?" nechápal Severus  a začínal mít opravdu vztek. Vztek a strach.

To neměl říkat. Harry po něm šlehl tak rozzlobeným pohledem, že se mu až zježily chloupky vzadu na krku. Následující slova ho v jeho podezření jen utvrdila.

,,Moje hlava je v naprostém pořádku, Severusi. Já se jen přizpůsobil. Před lety jsi mi dal jasně najevo, že se k sobě nehodíme..."

,,Vysvětlil jsem ti přeci, že..." skočil mu do řeči rozčileně Severus, ale Harry ho ignoroval a pokračoval nemilosrdně dál ve své řeči.

,,... Jsme každý jiný a to nemůžeš popřít. To, že jsem odjel, bylo správné rozhodnutí. Měl si tehdy pravdu. Nikam by to stejně nevedlo. Navíc,..." Harry vše říkajíc mávl nad sebou rukou a jeho slova zhořkla. ,,....i kdyby jsme spolu zůstali, tak by to dříve či později stejně skončilo. Možná ne díky našim odlišným povahám, ale kvůli tý zatracený rakovině. Nechci nikomu viset na krku. Nechci, aby se mnou byl někdo jen z lítosti. Jsem beztak k ničemu. Jen poškozený zboží," poslední slova už šeptal a ani si neuvědomoval, že mu po tvářích tečou slzy.

Místnost se na pár okamžiků pohroužila do naprosté tichosti. Jen hodiny na protějším krbu tiše odpočítávaly čas.

Severus seděl stále na Harryho posteli naprosto konsternován. Tohle nečekal. Slova, která slyšel, ho naprosto ohromila. Harry si myslel, že s ním chce být z lítosti? A co to sakra plácá za nesmysly, že je poškozený zboží?! Ne! Tak takhle by to nešlo! Ještě když Harry spal, tak si v hlavě pečlivě rozmýšlel, jak k Harrymu mluvit a jak ho co nejlépe přesvědčit, aby to spolu ještě jednou zkusili. Ale tohle? Po takovýchto slovech? Ne. Nebude s ním jednat v rukavičkách.

,,Teď mě dobře poslouchej, Pottere! A myslím tím opravdu dobře. Jak jen ti to ta tvoje zabedněná hlava dovolí."

Harry po takovém tichu sebou mírně polekaně trhl. Už dlouho neslyšel Severusův rozzlobený hlas, který by byl namířen na jeho osobu. Mimoděk si vzpomněl na dobu, kdy byl studentem, ale to už byl nějaký ten pátek. Překvapeně k němu vzhlédl a nedokázal z něj spustit oči. Severus se nezlobil. On přímo zuřil. Znal tohoto muže dostatečně dobře na to, aby věděl, že nemá v takovýchto chvílích jakkoli odmlouvat a jen poslušně naslouchat s pohledem do tmavých očí, ze kterých teď téměř sršely blesky.

,,Pokud si dobře vzpomínám, tak jsem ti dnes vysvětlil, proč jsem před lety udělal to, co jsem udělal. Byla to ohromná chyba, které lituji každý den svého mizerného života. A to on je! Je mizerný, pokud tě nemám vedle sebe! Neměl jsem nikdy připustit, abys odjel. Neměl jsem o našem vztahu nikdy pochybovat. Ano máš pravdu. Jsme každý jiný. Ale jsme tak jiní, až jsme stejní! Copak to nevidíš? Oba dva jsme udělali pro toho druhého zdánlivě to nejlepší, co se nám zdálo, že je, ale není! Není to tak! Musíš si to konečně uvědomit, Harry! A ty víš, že přesně to jsme udělali. Víš to, protože ty to děláš právě teď. Snažíš se mě i sobě namluvit, že je správné nic si spolu nezačínat a to jen proto, že jsi nemocný. Že si myslíš, že bych s tebou byl jen z prachobyčejné lítosti. Tak abys věděl, tak kvůli tomu bych nebyl nikdy s nikým. Znáš mě dost dobře na to, abys věděl ve skrytu duše, že je to pravda.  Chci s tebou být, protože tě miluju, ty tvrdohlavče! Miluju tě tak moc, až to bolí a nenávidím se za to, že jsem tě nechal tehdy odejít. Nikdy si to neodpustím. A neodpustil bych si ani to, kdybych tě nechal ve štychu. Dovoluji si říct, že jsem velice dobrý ve své práci a nepřipustím, abys zemřel! Rozhodně ne na něco jiného, než na následky stáří a rozhodně ne dříve než-li já." S tím se sklonil k překvapené tváři mladšího muže a vtiskl mu na rty tak vroucný a vášnivý polibek až oběma bral dech.

Harry ještě stále nemohl uvěřit svým uším. On ho chce? Severus ho chce a... a miluje? Když ale ucítil na svých rtech rty druhého muže, tolik postrádané, tak se nezmohl k ničemu jinému, než ke slastnému povzdechu, který se ztrácel v hrdle milovaného muže. Jakmile ucítil na zubech špičku jazyka, prosícího o vstup do jeho úst, okamžitě se podvolil a zapletl s ním svůj vlastní jazyk v uvítacím tanci. Opět zaslechl tichý souhlasný sten, ale nebyl si jistý, který z nich ho vydal. Bylo mu to jedno. Pro tuto chvíli byli opět jedno. Dva kusy jednoho celku, které čekaly věčnost, aby se opět poskládaly dohromady.

Ucítil na své tváři pohlazení a i to, jak si ho Severus přimkl o něco více k sobě. Nemohl si pomoci, aby se do mužových vášnivých polibků neusmál a zároveň nevzlykl. Byl šťastný. U Merlina, jak on byl šťastný, že má někoho jako je Severus ve svém životě, v obětí. I kdyby ho měl mít jen chvíli, nepustí ho. Už ne. Bude se ho držet zuby nehty. Jakoby na důkaz svých myšlenek sevřel Severusovu košili pevněji a přitáhl si ho blíž k sobě.

Severus to ucítil a pochopil. Ještě věnoval několik jemných polibků na Harryho zčervenalá ústa a posunul se na posteli tak, aby si ho mohl snadněji přitáhnout do svého obětí. Ve chvíli, kdy mu Harryho hlava spočinula na hrudi a jeho ruce se ovinuly kolem jeho hrudi ze strachu, že by měl náhle odejít, tak si slíbil, že mu už nikdy nedá příčinu, aby si něco takového myslel. Už nikdy se mladého muže nevzdá. Vtiskl mu na temeno hlavy jemný polibek a když ucítil, jak se tělo milovaného muže více přimklo k tomu jeho, tak dovolil svým rtům protáhnout se do spokojeného úsměvu. Ani jeden si to neuvědomil, ale téměř okamžitě usnuli. 

. ♠ . ♠ .

Jakmile do pokoje nakoukla Poppy, opět se skřítkou v závěsu, tak se jen pousmála, zkontrolovala Harryho tělesné funkce a sešla do přízemí, kde na ně čekala Minerva s Nevillem.

,,Tak jak? Je v pořádku?" zeptal se okamžitě mladý kouzelník, který se do Bradavic přiřítil před několika minutami, když zjistil, co se stalo. Měl mít dnes s Harrym sraz a konečně si měli popovídat po tak dlouhé době, co se neviděli, ale osud jim moc nepřál. Harry ho o schůzku žádal už přinejmenším třikrát, ale pokaždé do toho Nevillovi něco přišlo. A když už si na něj udělal čas, tak se musí stát tohle. Teď je ale tady a nehodlá připustit, aby mu kdokoli zase zkřížil plány se se starým přítelem setkat.

Poppy přikývla s úsměvem a lehkým ruměncem na tváři, kterého si všimla pouze ředitelka, která jí úsměv opětovala.

,,Ano. Myslím, že budou oba v pořádku. Usnuli zdravým spánkem." Dodala mimoděk školní ošetřovatelka a společně s ředitelkou opustila Harryho dům.

Nevill tomu jen přihlížel. Jakmile za ženami zhasly zelené plameny v krbu, tak se zmateně usadil do jednoho z křesel a rozhodnut vyčkat, až se Harry vzbudí a bude ochoten s ním mluvit. Okem pohlédl na knihovnu postavenou nedaleko od něj. Vstal, sáhl po jedné specializované na lesní byliny a usadil se znovu ke krbu. Otevřel knihu na první straně a začetl se do ní, rozhodnut si tak zkrátit své čekání.

. ♠ . ♠ .   

Mezitím nahoře v jedné z opuštěných ložnic tiše plakala skřítka, zatím co se snažila zaměstnat poklízením místnosti. Ostatní na ní jen po očku koukali a snažili se jí pomoci bez toho, aby se jí nějak pletli pod nohy. Některým z nich dokonce také ukanulo pár slziček, které si utírali do svých rukávů.

Dneska byl opravdu těžký a vyčerpávající den. Pro všechny. A to ještě neskončil...