Následky našich rozhodnutí 18/22

 

18. Ty nebo já

Severus políbil Harryho na čelo a opatrně se sunul po dece ke kraji postele, aby náhodou při svém vstávání Harryho nevzbudil. Jakmile stál na nohou, tak si dopnul knoflíky na své košili, které mu jeho přítel uvolnil, když se k němu tulil. Vzpomínka na tu chvíli kouzelníkovi vykouzlila na tváři mírný úsměv. Natáhl se pro okraj přikrývky a pořádně s ní svého přítele přikryl. Úsměv se mu o něco rozšířil. Přítel. Ano, podle všeho je Harry opět jeho přítel, partner. Severus cítil, jak se jeho nitrem opět šíří to příjemné teplo, které ztratil ve chvíli, kdy Harryho nechal odejít. Teď bylo ale zpět. A stejně silné, ne-li silnější.

Harry se do deky více zachumlal, ale nevzbudil se. Severus mu přejel hřbetem své dlaně po tváři v jemném pohlazení a v tichosti opustil místnost.

. ♠ . ♠ .

 Sešel po schodech do přízemí a rovnou si to namířil k baru, který se nacházel na druhém konci přijímacího salónu. Prošel kolem krbu a křesel bez toho, aby se pořádně rozhlédl po místnosti. Kdyby to byl udělal, zjistil by, že je na gauči uvelebený mladý muž a trochu zaraženě ho pozoruje, jak si nalévá skotskou do skleničky a vhazuje do ní připravené kostky ledu.

Severus netušíc, že je pozorován, do sebe hodil obsah skleničky a prázdnou jí položil zpět na tác. Jakmile se použitá sklenka dotkla tácu, okamžitě byla očištěna permanentně nastaveným čistícím kouzlem. Mistr lektvarů se otočil a střetl se s ostražitým pohledem známého mladého muže.

„Dobrý den, profesore," pozdravil ho vzápětí Nevill a odložil na konferenční stůl před sebou rozečtenou knihu. 

„Dobrý den, pane Longbottome," opětoval Severus pozdrav a zamířil k jednomu z křesel. Chtěl sice okamžitě odejít, ale na mysl mu vytanula myšlenka, která si žádala o realizaci.

„Jak mu je?" pokračoval v rozmluvě jako první Nevill, což Severuse mírně překvapilo.

V době, kdy se dal s Harrym tak říkajíc dohromady, si všiml, že tento mladý muž byl sice i neustále nervózní v jeho přítomnosti, ale už to zdaleka nebylo v takové míře, jako když navštěvoval hodiny lektvarů. Ne, to už neplatilo. Nevill se k němu vždy choval s respektem a od okamžiku, kdy se prokazatelně provalilo o jeho skutečné roli v poslední válce, tak i s úctou.

„Je mu sice už o něco lépe, ale stále nemá úplně vyhráno," odpověděl po pravdě Severus a upřel na svého společníka svůj pohled.

Nevill se lehce zachvěl. Znal ten pohled a tušil, že se po něm bude s největší pravděpodobností něco chtít. Něco mu ale napovídalo, že se nemusí bát a tak svému bývalému profesorovi pohled oplácel.

„Přišel jste za Harrym kvůli tomu, co se dnes stalo?" zeptal se Severus a neustále mladíka sledoval.

„To taky," přikývl mladík a pokračoval ve vysvětlování. „Harry mě požádal o schůzku na dnešní večer, ale nestihl jsem mu dát vědět. Jakmile jsem se doslechl o tom útoku, tak jsem se přemístil do Bradavic. Myslel jsem, že bude u Poppy, ale ředitelka mi řekla o tomhle domě a vzala mě sem. Od té doby tady čekám na nějaké zprávy."

Severus přikývl na srozuměnou a ještě chvíli otálel, než se rozhodl přeci jen mladíka o něco požádat. Koneckonců, Nevill je Harryho prakticky poslední přítel, který mu z dob školy zůstal. O tom svědčilo už jen to, že tu ze všech Harryho bývalých spolužáků, čekal Nevill Longbottom jediný s obavou o jeho zdraví.

„Pane Longbottome, byl byste tak laskav a dohlédl na Harryho, než se vrátím? Nejlépe byste udělal, kdybyste se přesunul k Harrymu do jeho ložnice. Právě teď spí, ale jeho stav si žádá neustálou kontrolu."

„Samozřejmě. Proč tu proto není ale Poppy, nebo proč není u sv. Munga?"

„Poppy má na starosti školní ošetřovnu a Harry nebyl ve stavu na přemístění. Navíc odmítá odejít z tohoto domu."

„To chápu," poznamenal se všeříkajícím úsměvem. „Už jako malej nesnášel ošetřovny."

Severus jen přikývl. „Lékouzelník se sem přemístí každou druhou hodinu, ale já si myslím, že by tu s ním měl být někdo neustále. Rád bych tu zůstal sám, ale musím neprodleně odejít a pokračovat ve výzkumu." Na důkaz svých slov se zvedl, přehodil si přes ramena plášť, který měl doposud odložen na jednom z opěradel křesla a připnul si ho.

Nevill se také postavil a beze slov přikývl. Zamračení ale skrýt nedokázal. Severus si toho samozřejmě všiml.

„Něco je špatně, pane Longbottome?"

Nevill se trochu ošil a zamračil se ještě o něco víc. Bylo vidět, že s odpovědí váhá, ale nakonec přeci jen řekl, co ho vlastně trápí.

„Nezlobte se, pane, ale proč tu s ním nezůstanete Vy sám? Stále Harryho milujete a tak jen prostě nerozumím tomu, proč dáváte právě teď přednost nějakému výzkumu před ním."

Severus nasadil svou obvyklou nic neříkající masku, ale Nevill stihl zahlédnout záblesk rozčilení a i bolesti. Začal litovat, že se vůbec ptal. Moc dobře si pamatoval, co obvykle přinesl tento pečlivě naučený pohled v profesorově tváři. Nemohl si pomoci, zase se cítil jako školák. Zastrčil si ruce do kapes a sklopil hlavu tiše šeptajíc omluvu.

Když se tak Severus díval na odevzdaný postoj svého bývalého studenta, tak si nemohl pomoci a povzdechl si.

„Pane Longbottome," oslovil mladíka a čekal až k němu zvedne svůj pohled. „Nemohu tady zůstat, protože výzkum, na kterém momentálně pracuji spolu s lékouzelníky je ve prospěch pana Pottera."

„Chcete říct, že je nějak nemocný? Prokleli ho?" vyptával se vyděšeně Nevill a nevědomky udělal k Severusovi krok.

„Neprokleli ho. Detaily vám ale jistě vysvětlí sám pan Potter, ale máte pravdu. Je nemocný. Teď mě ale omluvte, pane Longbottome."

„Hodně štěstí, pane profesore," odvětil Nevill a sledoval Severuse ke krbu, ve kterém v následujícím okamžiku zmizel. Ještě chvíli postával na místě, než sáhl po rozečtené knize a vydal se do patra za svým bývalým spolužákem.

. ♠ . ♠ .

„Neville? Co tady děláš?" vyptával se zmateně Harry hned, jakmile se vzbudil a rozhlížel se po pokoji, jestli někde není i Severus. Byl tu přece s ním, když usínal, nebo ne?

„Ahoj Harry. Snape musel odejít. Hledáš přeci jeho, viď?" pozdravil ho jeho spolužák a odložil téměř dočtenou knihu na zem vedle křesla. Rád by jí položil na noční stolek, ale ten byl plný různých lahviček s lektvary a injekčními stříkačkami.

Harry si rukou promnul oči a zapřením o ruce se vytáhl výš ve své posteli do polštářů, které mu usnadňovaly sezení. Dekou lehce zavadil o zavedenou kanylu a se zamračením sledoval hadičku až k sáčku zavěšenému k nebesům postele. Harry nevěděl, co v něm přesně je, ale ať ta oranžová tekutina byla cokoli, tak mu ulevovala od bolesti. Také si všiml, že je mu už mnohem lépe, než když se vzbudil naposledy a mluvil se Severusem.

„Řekl ti kam jde? Nebo kdy se vrátí?" zeptal se hlasem ještě lehce ochraptělým následkem spánku. Odkašlal si proto a čekal na odpověď.

„Neřekl, kdy se vrátí. Předpokládám, že se odletaxoval do Bradavic. Mluvil o práci na jednom výzkumu." poznamenal významně a tentokrát to byl on, kdo čekal na odpověď.

Harrymu se sevřelo hrdlo. Nechtěl o tom znovu mluvit. Dnes už ne. Ale Nevill byl jediný, kdo ho neopustil, jakmile zjistil, s kým tráví svůj volný čas a kdo má na svědomí jeho neustále zasněné pohledy a široké úsměvy. Nevill zůstal s ním. Narozdíl od Rona a Hermiony. Zasloužil si znát všechny odpovědi na své otázky. Byl to koneckonců jediný člověk, kterému řekl, kde se usídlil po jeho rozchodu se Severusem. A Nevill dodržel slib mlčenlivosti, který mu dal o tom, že nikomu jeho novou adresu neprozradí. Nevill si zkrátka zasloužil znát pravdu. A tak se nadechl a začal s vysvětlováním.

Nevill si slíbil, že po celou dobu Harryho vysvětlování, bude mlčet a tiše poslouchat, ale to, co slyšel, mu vyrazilo dech. Nemohl tomu uvěřit. A tak pokládal Harrymu jednu otázku za druhou a Harrymu nezbývalo nic jiného, než mu na ně odpovídat.

. ♠ . ♠ .

Venku se už pomalu setmělo, když se v pokoji objevila Dafne s tácem horké polévky a malou bagetkou. Harry sice chvíli váhal, zda bude schopný do sebe něco dostat, ale prázdný žaludek se přihlásil o slovo a tak se Harry s ne moc velkou chutí pustil do své večeře.

Dafne nabídla misku také Nevillovi, ale ten měl příliš stáhnutý žaludek, než aby její nabídku přijal. I přesto, že voněla úžasně.

Zatímco Harry v tichosti jedl, Nevill se přesunul k oknu. Ani nevěděl, kdy přesně se zvedl z křesla, umístěného vedle Harryho postele, a bylo mu to jedno. V hlavě měl příliš velký zmatek. Byl tu strach o kamaráda, lítost a naléhavá potřeba mu jakkoli pomoci.

„Ví Mike o recidivě?" promluvil po několika minutách Nevill, aniž by se jen pohnul, stále sledujíc dešťové kapky, jak dopadají na zahradu za domem.

Harry odložil tác na stranu postele a opět si lehl do polštářů.

„Ne." odpověděl jednoduše.

„Proč ne?" tentokrát se Nevill otočil a přešel k jednomu ze sloupů od nebes postele a opřel se o něj.

„Protože si se mnou prožil už tak dost. Nepotřeboval slyšet, že to všechno bylo marný."

„A jak jsi mu vysvětlil svůj odchod? Řekl jsi mu, že si bereš dovolenou?" nadhodil Nevill trpce a založil si ruce na prsou.

Harry po něm střelil podrážděným pohledem a odsekl, „Řekl jsem mu, že jeden můj přítel je nemocný a já nevím kdy se vrátím."

„A on ti na to skočil?" podivoval se Nevill a nechápavě kroutil hlavou.

„Neměl důvod mi nevěřit. Požádal jsem ho, jestli by nemohl na nějaký čas převzít servis."

„Myslíš napořád." neodpustil si rýpnutí mladý kouzelník.

Harry s odevzdaným povzdechem zavřel oči a zabořil se ještě o něco více do podušek.

Nevill si při tom pohledu také povzdechl a posadil se na kraj postele.

„Harry," oslovil ho tiše mladý muž a chtěl pokračovat, ale oslovený mu skočil do řeči.

„Neville, tenhle boj nevyhraju. Proč přidělávat někomu zbytečné starosti?"

„Zbytečné starosti? Jak to můžeš říct? A co já? Co Severus a co pro Merlina ty?! To to jen tak vzdáš?" žasnul Nevill.

„Severuse do toho nepleť!" rozčílil se i Harry.

„Jak ho do toho nemám plést, když je to právě teď ON, kdo je skloněnej nad kotlíkem a snaží se najít lék na tvojí záchranu?!" křičel na něj Nevill a postavil se na nohy. Harry se ve své posteli také napřímil.

„Severus je něco jiného! On musí dostat šanci mě vyléčit. On POTŘEBUJE udělat vše proto, aby mě zachránil! Aby si to pak nemohl vyčítat! Chápeš to?!"

„Ale on si to BUDE vyčítat tak či tak! Jestli zemřeš, tak ho to zničí! Musíš mu to říct!" udeřil na něj najednou Nevill a Harry samým překvapením a nevírou ztratil řeč.

Nevill si povzdechl. Opět si sedl na postel a chytil Harryho za ruku. Byla studená, na rozdíl od té jeho, která následkem rozčilení hřála jako kamínka, ale tomu nevěnoval pozornost. Díval se teď s prosbou svému kamarádovi do očí a už klidným hlasem pokračoval, „Harry, moc dobře víš, že na to dříve nebo později přijde."

„Nepřijde," ohradil se nemocný muž.

„Je to mistr lektvarů a pracuje se špičkami v lékouzelnickém oboru. Je teď součástí týmu, který se bude snažit tě vyléčit a jako takový bude mít přístup do tvých záznamů. Může si to tam všechno přečíst. Nemyslíš, že by bylo lepší, kdyby se to dozvěděl od tebe?" přemlouval ho a stále ho držel za ruku.

Harrymu po tvářích tekly slzy a stále kroutil hlavou v jasném nesouhlasu.

„Je to mistr lektvarů, Harry," zopakoval Nevill. „Sice jsem na lektvary jelito, ale něco si z nich pamatuju. Každý lektvarista, který se snaží přijít na vyřešení nějakého problému, se musí v první řadě zaměřit na zdroj toho nezdaru. Příčinu, která měla za následek jakoukoli nežádoucí změnu." Nevill cítil, jak se pod jeho dotekem Harry otřásl.

„Nemůžu... nemůžu mu to říct... nemůžu..." opakoval stále dokola plačící muž a oběma rukama svíral přítelovu dlaň.

Nevill se natáhl a setřel Harrymu z tváře jednu ze slz a duševně se obrnil proti tomu, co se chystal udělat. Doufal, že tím neztratí Harryho přátelství, ale i on měl o Harryho strach. A jestli má Snape přijít co nejdřív s lékem, tak to musí vědět.

„Pokud to neuděláš ty, tak já ano," řekl odhodlaně a s tím se vytrhl příteli ze sevření a zvedl se z postele.

Harrymu chvíli trvalo, než zpracoval přítelova poslední slova a díky tomu získal Nevill značný náskok. Nevill zrovna otevíral dveře, když mu to došlo a zoufale vykřikl, „Ne! To nesmíš! Neville, stůj!"

To už ale Nevill vyšel na chodbu. Harry ze sebe rychle odhodil deku. Aniž by se nad tím jakkoli pozastavoval, tak si vytrhl kanylu z ruky a v pyžamu se rozeběhl za svým bývalým spolužákem.

„Nevile! STŮJ!" křičel Harry na celý dům, ale jeho kamarád nereagoval. Nevill zahnul za roh chodby a rychle scházel ze schodů.

„Pane Harry! Běžte okamžitě zpátky do postele!" vypískla rozhořčeně Dafne a vběhla svému pánovi do cesty. „Musíte odpočívat!"

Harry se jí snažil obejít, ale neustále se mu pletla pod nohy. V rozčilení a ze strachu, že by mu mohl Nevill utéct, Dafne odstrčil z cesty a nevšímal si řinčení skla o zem. To právě skřítka bolestivě narazila do malého stolku podél zdi a váza s květinami, která na něm stála, se následkem nárazu zakymácela a roztříštila se o podlahu.

„Neville!"

Nevill už mezitím doběhl ke krbu a natahoval se po misce s letaxovým práškem, když zaslechl nezaměnitelný zvuk rozbíjení skla. Z obavy, že se Harry zranil se ohlédl a spatřil tak Harryho, jak sbíhá schody téměř po dvou a utíká rovnou k němu. Mohl rychle v kročit do krbu a odletaxovat se do Bradavic. Stihnul by to. Ale zoufalství v očích jeho kamaráda mu v tom zabránilo.

Harry doběhl k čekajícímu Nevillovi a pevně mu sevřel ruku. „Neville, já tě prosím, ne....."

Ať už chtěl Harry říct cokoli, tak to nedopověděl. V krbu vyšlehly zelené plameny, z kterých následně vyšel muž v černé košili a kalhotách. Lehce překvapeně se podíval na Nevilla, ale vzápětí své černé oči zabodl do zelených.

„Severusi," unikl Harrymu z úst spíše vzlyk, než-li pozdrav a díval se svému milovanému do očí.

Ví. On to ví! Křičelo na Harryho jeho já a on se náporem toho poznání rozplakal o to víc.

Severus se s bolestí ve svém srdci díval do uplakané tváře, ale nevydržel ten pohled dlouho. Otočil se a vydal se do Harryho ložnice. Harry se okamžitě vydal za ním, ale z předchozího běhu a stresu byl dost unavený a tak byl za Severusem dost pozadu.

Nevill ve zlé předtuše doběhl svého kamaráda a pomohl mu do schodů. Prošli kolem střepů z rozbité vázy a skřítky, která se opírala o zeď, držící se za hlavu. Harry se jí chtěl omluvit za svoje chování a prohlédnout jí, zda je v pořádku, ale teď pro něj byl důležitý Severus.

Severus, který už mezitím stál uprostřed ložnice. Vešli zrovna ve chvíli, kdy zvolal, „Accio modrá krabička."

Nevill ucítil, jak se Harrymu zadrhl dech.

Okamžik se nic nedělo, ale potom se v jednom z nočních stolků, v tom napravo, otevřela zásuvka a z ní vyletěla modrá krabička, která okamžitě přistála v lektvaristově natažené ruce.

V místnosti bylo naprosté ticho a atmosféra tak hustá, že by se jí neprosekal ani Hagrid se sekerou v ruce.

Harry se Nevillovi lehce vyprostil ze sevření. Pomalu došel k muži, stojícímu k němu zády a tiše ho obešel.

Severus ve svých dlaních držel malou semišem potaženou krabičku a palcem jí hladil po hřbetu. Bylo na první pohled poznat, že není nová a někdo po ní stejným způsobem přejížděl dotekem zas a znovu, protože v těch místech byl semiš znatelně ošoupaný a jeho barva vybledlá.

„Severusi," oslovil ho znovu muž, kterého miloval. V jeho chvějícím se hlase byla patrná bolest a prosba, ale on jí nevyslyšel. Nemohl. Musel se přesvědčit. Zavřel oči a s hlubokým nádechem je otevřel společně s víkem.

Srdce mu bušilo snad až v uších a on ucítil, jak mu po tvářích stéká slza, jejíž cestu následuje druhá, třetí...

A on jen stál. Stál, plakal a svíral v rukou malou krabičku, ukrývající ještě menší bílé botičky.