Následky našich rozhodnutí 19/22

 

19. Samá překvapení

Postrach bradavických studentů vyšel z krbu ve svých komnatách. Zprvu zvažoval odletaxovat se do ředitelčině kanceláře, aby jí seznámil se svým návratem a koho u Harryho nechal, ale kdo ví, kde zrovna potuluje. Minerva McGonagallová je jako býval Albus Brumbál. Ten také neustále někde pobíhal a s radostí se objevoval na nečekaných místech. Ostatně, on nebyl jiný. To by ale nikomu a nikdy nepřiznal. Na rozdíl od Brumbála mu navíc činilo nevýslovné potěšení, když mohl na nějakého studenta, při nejlepším zamilovaný pár, vystrašit a strhnout koleji několik bodů za jakoukoli nepřístojnost, která ho právě napadla. Zesnulý ředitel si ho kvůli tomu zval na kobereček několikrát, ale Severus si byl moc dobře vědom toho, že to ředitel dělal jen na popud zbytku profesorského sboru. Pokaždé mu totiž v očích nezbedně jiskřilo a po povinné přednášce o přehnaných reakcích a unáhleně stržených bodech, či nadmíru zvýšenému počtu trestů, si oba dali šálek čaje.

Dnes ale neměl náladu a ani čas na nějaké pubertální studenty, kteří lezli někam, kde neměli co pohledávat. Ne. Severus měl právě teď důležitější věci na práci.

Přešel proto rychlým krokem do své laboratoře. Jakmile vstoupil do rozlehlé místnosti, rozžhnuly se svícny pravidelně rozvěšené na kamenných stěnách a v krbu na konci chladné místnosti se zapálil oheň, zajišťující v brzké době příjemnou teplotu. O něco málo nižší, než je zvykem mít v soukromých komnatách, protože příprava lektvarů či mastí vyžadovala chladnější okolní podmínky, ale i tak se Severus neostýchal a bez váhání si shodil z ramenou cestovní plášť a pověsil ho na jeden z třech háčků hned u vchodových dveří. Po letech věnovaných svému oboru věděl, že mu v následujících chvílích bude dostatečné teplo, jakmile se postaví ke kotlíku, pod kterým bude plápolat plamen.

Postavil se k jednomu ze stolů, kde na něj již pár dní čekal rozpracovaný lektvar v několika kotlících a pustil se do jejich kontroly. U dvou zmírnil plamen a dosypal předem nakrájené můří nožičky a u dalších třech zamíchal proti směru hodinových ručiček. Přesně sedmkrát. Každý lektvar měl jinou barvu a jinou hustotu, ale Severus musel usoudit, že byl se všemi fázemi lektvarů docela spokojený. Všechny tyto lektvary jsou na léčbu krevních onemocnění, na kterých Severus právě teď pracoval společně s týmem pana Grahama. Protože ale nejraději pracoval o samotě a na jeho výsledcích to bylo rozhodně znát, tak se s primářem dohodl, že jakékoli pokroky si budou zasílat pomocí letaxové sítě, kterou si po ředitelčině povolení připojil rovnou do své laboratoře. Byl tak v případě potřeby kdykoli k dispozici a nezabraňovalo to ani jedné straně v případné komunikaci.

Mistr lektvarů pohlédl na malý stolek, který stál v blízkosti krbu, který byl určený převážně pro vzorky lektvarů, dokumentaci, nebo cokoli jiného, co mu bylo doručeno z laboratoří nemocnice sv. Munga. Krb byl začarován tak, že za dobu jeho nepřítomnosti, mohlo být do této místnosti přeneseno cokoli od lidí pana Grahama z právě zmiňované nemocnice, ale osoby, či jakýkoli živočich neměli možnost proniknout přes jeho ochrany. Bylo sice už pár let po válce, ale bývalý smrtijed jen proto, že Temný pán už konečně zaklepal bačkorami, nezmění své zvyky. Navíc tam venku je neustále někdo, kdo by právě jeho, zrádce, nejraději sprovodil ze světa. Opatrnost byla na místě. Dnešní útok na Harryho osobu tomu byl zářným příkladem.

Severus pozvedl mírně obočí, když si všiml, že na stolku leží tři ampulky tmavě šedé tekutiny a asi patnáct centimetrů silné desky plné nějaké dokumentace. Přešel proto ke stolku a jeho oko spočinulo na malém pergamenu na vrchu desek. Byl to vzkaz od jednoho lékouzelníka, taktéž člena výzkumného týmu. Severus neváhal a přečetl si obsah stručného vzkazu.

Lahvičky obsahují Vámi žádané ranní vzorky z právě testovaných lektvarů. Desky obsahují kompletní dokumentaci lékařských záznamů pana Harryho J. Pottera. Pan Graham trval na zaslání.

P. Jones

Severus hodil vzkaz do plápolajícího ohně krbu a sebral ze stolku desky i ampulky. Přešel ke druhému stolu, kde odložil desky na kraj stolu a se vzorky se posunul ke středu stolu, kde na něj čekaly tři prázdné malé kotlíky. Ke každému z nich postavil jednu ampulku, ale ještě je neotevřel a nevylil do nich. Nejdříve si postavil vodu na silný čaj, a když ho měl udělaný a řádně ochucený, tak se natáhl po dokumentaci a posadil se na jednu z volných židlí. Usrkl si z horkého nápoje a otevřel desky, aby se dal do čtení. Když zjistil, že se dívá na Harryho první úraz ve škole, který byl díky nedbalosti a nezájmu Dursleyových také prvním zaznamenaným úrazem, tak se zvedl ze židle, aby jí přeměnil na vyšší pohodlnější křeslo a opět se posadil. Tohle bude dlouhé čtení.

. ♠ . ♠ .

 

Uplynulo pár hodin, než se Severus prokousal celou dokumentací. Nezjistil ale nic, co by už sám nevěděl. Nebylo se čemu divit, vždyť byl Harrymu nablízku od chvíle, kdy poprvé vstoupil na bradavické pozemky. Věděl od té doby o každém Harryho úrazu, ať už byl zapříčiněn nešťastnou náhodou, nebo během jakéhokoli souboje a to v době školy nebo i po škole, kdy se věnoval výcviku na bystrozora a posléze i během jeho působení na ministerstvu. U všeho, hlavně léčení, byl přítomen. Nevěděl, co čekal, ale pocítil určité zklamání. Asi doufal, že v záznamech najde něco, co by mu vysvětlilo, co mohlo mít za následek Harryho momentální onemocnění. Nic z toho, co si právě přečetl, ale nemohlo být příčinou jeho stavu. Chtěl právě s povzdechem, ukrývající v sobě zklamání i vztek, zavřít desky, když si všiml jedněch úzkých desek, kterých si zprvu nevšiml, protože měly stejnou barvu jako desky, ve kterých byly ukryté.

Sáhl po nich a když je otevřel, padl mu pohled na listy jasně bílých papírů. Mudlovských papírů. S vráskami na čele se pustil do čtení, natahující se k hrnku nyní již studeného čaje. K jeho ústům však už nedorazil. Severus konsternovaně zíral na list papíru popsaným nějakým lékařem a jeho mozek se snažil bojovat proti významu těch slov, která jako by na něj křičela dokola a dokola své obvinění.

...... potrat..... potrat.....POTRAT.....

Nastalé ticho v místnosti přerušil pád křesla a rozbíjející se hrnek s čajem o podlahu, jak se Severus rychle postavil na nohy a couval před těmi slovy na nyní trochu mokrém papíře až ke stěně. V hlavě si stále říkal, že to není možné. NENÍ to pravda. NEMŮŽE to být pravda. Vždyť Harry... Harry je muž... je muž u Merlina... Nemohl být těhotný!...  V minulosti bylo zaznamenáno jen asi osm mužských těhotenství!... NE! NEMOHL BÝT TĚHOTNÝ!...

„Nemohl... nemohl... nemohl... ne, ne, ne, ne... nemohl... ne s ním...." šeptal Severus pořád dokola a v nevíře kroutil hlavou.

V tu chvíli si vzpomněl na něco, co si přehrával v hlavě od té šílené noci každý večer. Vzpomněl si na věc, kterou mu Harry tu noc přišel dát. Přesně si vybavil ten moment, kdy se od něj Harry odtáhl a vydal se ke dveřím, aby se od něho dostal co nejdál. Vybavil si, jak na zemi před sebou spatřil malou krabičku, pro kterou se následně také sehnul a sevřel jí v dlaních. Nikdy nezapomene ten výraz plný bolesti v Harryho tváři, v jeho očích, když ho upozornil, že něco zapomněl. Chtěl tu krabičku otevřít, ale Harryho kouzlo mu jí vytrhlo z rukou a společně s ní odešel z jeho života. Celou tu dobu si myslel, že ten bláhový Nebelvír ho chtěl požádat o ruku. Celou dobu věřil, že uvnitř byl schovaný prsten, ale teď...

Musel to zjistit. Musel se přesvědčit!

Tak jak byl, v kalhotách a košili, se přihnal ke krbu. Nabral do dlaně letaxový prášek z misky na římse, který následně vhodil do plamenů, vykřikl Harryho adresu a vešel do zelených plamenů. Než se nadál, tak byl v Harryho domě a díval se do Harryho uplakaných očí. Nevěděl sice proč byl Harry právě teď před krbem místo aby byl v posteli, ale to teď nebylo důležité. Všiml si, že tam stojí také Nevill, ale on věnoval veškerou svou pozornost Harrymu. Severus byl tak vyvedený z míry svým podezřením, že si nedával pozor a neudržel svou masku tichého pozorovatele. Nešlo to, byl příliš rozrušený. A Harry to poznal.

,,Severusi," zašeptal Harryho jeho jméno v tiché prosbě, ale bylo pozdě. Bylo pozdě na jakékoli přemlouvání. Musel to zkrátka vědět.

Rozhodl se si milovaného muže nevšímat a vyběhl do patra a odhodlaně pokračoval do Harryho ložnice. Když vešel dovnitř, tak se rozhlédl po rozházené posteli, ze které pravděpodobně Harry vylezl dost narychlo, protože deka se z velké části válela po podlaze a podél ní stékala vyživující tekutina z hadičky, která ještě před jeho odchodem byla zavedená do Harryho ruky. Tohle bude řešit později, teď... teď se musí přesvědčit.

„Accio modrá krabička," zvolal jasným hlasem, který se mu i přes veškerou snahu mírně třásl. Slyšel za sebou zalapání po dechu, ale neohlédl se.

Díval se, jak v jednom nočním stolku něco zarachotilo a v další chvíli se z jeho šuplíku vyřítil požadovaný předmět a vletěl mu přímo do natažené dlaně.

„Severusi," uslyšel za sebou mužův hlas, ale nereagoval. Pohladil povrch krabičky a s hlubokým nádechem jí otevřel.

Celý jeho svět se náhle smrsknul na ten jeden pár pletených botiček. Tak nejdrobnějších botiček, jaké kdy ve svém životě viděl.

. ♠ . ♠ .

Nevill trochu nesvůj přihlížel dojemné scéně před sebou a tiše přešlapoval na místě. Od okamžiku, kdy Snape otevřel krabičku a poté z ní třesoucí se rukou vyjmul pár dětských botiček, byl Nevill svědkem něčeho neuvěřitelného. Nikdy nevěřil, že uvidí něco takového, ale bylo to tak. Téměř bez dechu sledoval Harryho, jak v tišícím a chápajícím gestu sevřel svého bývalého a snad i současného partnera za ruku, ve které svíral dar, který mu tu inkriminovanou noc odmítl dát. Dar, který už nikdy nebude znamenat to, co měl. Rodinu. Jejich rodinu.

Nevill si nebyl jistý, kdo z těch dvou zraněných mužů udělal první krok, ale měl dojem, že to byl právě jeho bývalý profesor lektvarů, který si přitáhl Harryho do náručí a pevně ho objímal. A plakal. Plakali oba. Plakali a objímali se tak usilovně, až měl Nevill pocit, že se snad navzájem rozdrtí. A stále plakali a Nevill v tichosti přihlížel, jak si ten věčně nedůtklivý a odměřený muž vzal Harryho tvář do dlaní, ve kterých stále držel botičky a vášnivě ho políbil, než ho opět sevřel v náručí. Poslední Nevillův pohled na svého přítele, který si vlastní uplakanou tvář tisknul do prohlubně Snapeova krku, mu napověděl, že vše bude v pořádku.

Uvědomujíc si, že je právě teď v místnosti jaksi navíc, tiše vycouval ven a neslyšně za sebou zavřel dveře. Utřel si své vlastní slzy z tváří a otočil se, aby pomohl pravděpodobně zraněné skřítce a pomohl jí uklidit ten nepořádek. Koneckonců, on mohl z velké části za ten nepořádek a nejspíš i její zranění. Kdyby nebylo jeho náhlého rozhodnutí, Harry by za ním nevyběhl a nesrazil by se s ní. Když se ale podíval po skřítce, tak se mu překvapením vykulily oči.

,,Dafne?" oslovil užasle skřítku, která se zády opírala o stěnu a v tichosti pozorovala dění před sebou.

Dafne na jeho oslovení samozřejmě zareagovala a otočila se jeho směrem. Očividně nečekala, že jí někdo přichytí, protože překvapeně vzhlížela do čarodějova obličeje.

Pak se ale rychle vzpamatovala a přiskočila k němu, pevně ho sevřela za nohavice od kalhot a tiše ho prosila, „Prosím pane, neříkejte nic panu Harrymu. Prosím. Dafne to vysvětlí. Vysvětlí to, ale neříkejte nic panu Harrymu. Marwin by se zlobil. Prosím, pane."

„Cože? Proč? Kdo je Marwin?" vyptával se zmateně Nevill a opatrně setřásl skřítku z nohy, aby si vzápětí klekl a pořádně si prohlédl bouli na Dafnině hlavě. Měla jí vzadu na hlavě, asi jak padala pozadu na stolek. Nevill byl rád, že si nerozbila hlavu o hranu stolu a nedošlo tak k závažnějšímu poranění. Takhle stačilo jen vytáhnout hůlku a zakouzlit hojící kouzlo a bylo po bouli.

„Dafne děkuje, pane," pípla tiše skřítka a neustále ho prosila pohledem, aby o tom, co právě viděl na chodbě, neříkal nikomu dalšímu.

Když se Nevill opět podíval do chodby, tak zjistil, že jsou na ní už jen on spolu s Dafne. Opět pohlédl skřítce do vystrašených a prosících očí a postavil se na nohy.

„Tak pojď, všechno mi hezky vysvětlíš," vyzval jí klidným hlasem mladý kouzelník a uchopil jí za ruku jako malé zlobivé dítě.

Dafne s povzdechem přikývla a v tichosti ho vedla do jednoho z pokojů na konci chodby. Když se ocitli před dveřmi, tak Dafne natáhla svou chvějící ručičku a otevřela dveře do kořán. Když se tak stalo, tak se náhle hluk, odehrávající se uvnitř a s největší pravděpodobností schovaný pod kouzlem, aby neopustil místnost, roznesl po chodbě, tak stál Nevill pár okamžiků překvapeně na místě. Jakmile byl ale on i Dafne vzati na vědomí, tak se hluk v místnosti utišil.

„Dnešek je plný překvapení," zamumlal si pro sebe Nevill a vešel do místnosti následován Dafniiným ostražitým pohledem spolu s několika překvapenými a vyděšenými pohledy uvnitř.

Dafne se od doby, kdy se nastěhoval nový pán domu, naučila pokaždé zavírat či otevírat tyto dveře v naprosté tichosti. Dalo by se říci, že tuto činnost dovedla v poslední době k dokonalosti. Proto nyní zaslechl Nevill až cvaknutí zámku a ne doprovodné vrzání při zavírání dveří, jako tomu bylo u ostatních dveří v tomto domě. Lehce nejistý se ohlédl přes rameno a zamračil se při pohledu na zámek na dveřích. Pro kouzelníka nebyl žádný klasický zámek překážkou, ale on nebyl právě teď v mudlovském domě, ale v kouzelnickém a nezamkl ho v místnosti nějaký mudla, ale skří