Následky našich rozhodnutí 20/22

 

20. Kdo s tebou vlastně žije?

„Dafne?! Co to má, u všech hůlek, znamenat?!" vykřikl Marwin, který před pár vteřinami zjistil, že veškeré jejich snahy o utajení přišly v niveč, a který se do domu, lépe řečeno do jedné z ložnic určené k jejich užívání, přemístil téměř okamžitě.

Dafne se při přítelově křiku bezděčně přikrčila a kajícně sklonila hlavu. Byla to její chyba. Měla si dát větší pozor. Měla si uvědomit, že díky tomu, že je v domu více lidí, tak je tím riziko pochopitelně i větší. Ale na to už bylo pozdě.

„Co mi k tomu řekneš, no?!" dožadoval se dál rozčilený skřítek s rukama v bok, jako by se bál, že by se nemusel ovládnout a uštědřit tak Dafne jeden pohlavek.

Dafne si toho všimla a posmutněla o to víc. Dokonce jí z očí začaly kanout slzy, ale neudělala nic, aby je setřela. Byla si vědoma své chyby.

Nevill, který mezitím jen seděl v jednom z křesel a jen tiše přihlížel, se rozhodl zakročit. Dafne mu už stihla něco mále vysvětlit, a tak na jednu stránku chápal skřítkovo rozčilení, ale na tu druhou si myslel, že je přehnané.

„Pane Marwine," oslovil staršího skřítka a předklonil se ve svém křesle, aby mu tak mohl skřítek snadněji vidět do očí, a čekal až k němu přesune svou pozornost, „nejlepší bude, když se trochu uklidníte. Dafne mi už..."

„Uklidnit?! Jak se mám u Merlina uklidnit, když tady ta... ta...,"  obořil se na něj Marwin a pohledem švihnul po stále plačící skřítce.

„Tak dost!" okřikl ho tentokrát Nevill a vymrštil se na nohy. Neměl rád, když někdo někomu nadával a to jak u lidí, tak u kohokoli jiného.

„Pane Marwine, uklidněte se! Není důvod, abyste Dafne jakkoli urážel. Po celou dobu se starala o svého pána i o celý dům a to nemluvím o tom ostatním," s posledními slovy pohledem přelétl ustarané a i plačící tváře všech přítomných. Potom opět pohlédl do očí starého skřítka a pokračoval v Dafniině obhajobě.

„Navíc byla kvůli mé unáhlenosti zraněná a tak se na malý moment taky jednou starala o sebe. No tak to prasklo. To se toho stalo. Navíc si myslím a trvám na tom, ..." dodal a dal významný důraz na poslední slova než pokračoval, „... aby se o tom Harrymu řeklo."

Marwin v nevíře zalapal po dechu a díval se na mladého kouzelníka jako by snad zešílel.

„Pan Nevill má pravdu, Marwine," oslovila svého přítele tiše Dafne, jako by se bála i jen trochu na sebe strhnout pozornost.

Marwin na ní šokovaně zamrkal a po pár vteřinách odmítavě zavrtěl hlavou a jal se pochodovat po místnosti. Výraz v jeho tváři jasně značil nesouhlas a snahu vymyslet, jak z téhle kaše ven.

„Pane Marwine," oslovil skřítka opět Nevill, ale tentokrát byl přerušen Dafne, která se trochu uklidnila, protože věděla, že to nejhorší má vlastně už za sebou. Aspoň v to doufala.

„Marvine, prosím, jsem už unavená." Marwin se k ní otočil, ale nepohlédl na ni. Dafne pokračovala. „Pan Harry není jako ostatní kouzelníci. On to nikomu neřekne. Je jako nebohý pan Brumbál. Jsem si jistá, že mu můžeme věřit."

„Je mladý! Těm se nedá věřit!" vyštěkl na ní skřítek a dál pokračoval zamyšleně v pochodu po místnosti.

Nevill by se tomu nejraději zasmál, ale raději si to rozmyslel. Navíc, když si to srovnal, tak tady opravdu nebylo nic k smíchu.

„Panu Harrymu ano!" vykřikla rozhořčeně skřítka a bojovně se postavila Marwinovi do cesty. Nevill se teď už skutečně usmál. Dafne byla očividně u správného pána. I ona je srdcem Nebelvír. Nebo na ní měl Harry i po tak krátké době dobrý vliv.

„Opravdu? A kde je teď ten tvůj důvěryhodný a rozumný pán? Nemyslela sis taky náhodou, že je zdravý? Že pochopí v jakém je nebezpečí a co si svým konáním způsobuje?" teď se Dafne téměř vysmíval a to se nelíbilo jak Dafne, tak všem ostatním.

„Pan Harry se rozhodl, že nikomu o svém stavu neřekne a že se své nemoci nebude bránit. To jen dokazuje, jak velké je jeho odhodlání a pokud jde o ten rozum... No, je to zraněný, velice zraněný muž. Jeho srdce je zlomené na tolika místech, že dát ho dohromady je snad nemožné. Ale já mu z celého srdce věřím, a pokud to bude v mých silách, tak ho podpořím v čemkoli bude chtít a věřím, ano já věřím, že on by jednal stejně."

„Dokonce už jednal," přispěchal Nevill se svou do mlýnku. Všichni na něj pohlédli. „Harry mi řekl, že se postaral o to, aby, až tu nebude, až zemře, tak aby tady Dafne přijali do Bradavic na výpomoc a zařídil jí v bance konto, ze kterého bude dostávat svůj plat."

Po těchto slovech se v místnosti ozvalo několik zalapání po vzduchu a taky se sem tak ozvalo "Páni".

Také tyto slova pravděpodobně stačila na přesvědčení staršího skřítka, protože si jednou rukou zamyšleně promnul čelo a pak odevzdaně rozhodil rukama se slovy: „Tak dobrá. Ať je po vašem.“

„Ale nikdo další se o tom nesmí dozvědět."  dodal, když si všimnul radostného úsměvu v Dafniině tváři, který v náhlém uvědomění povadl.

„Hmmm, Marwine,... On... No víš," ošívala se Dafne.

„Co je?" zeptal se značně nesvůj skřítek.

„Jde o to, že s určitostí tu teď bude dost času trávit i Severus Snape. On je mistr lektvarů, jistě ho znáte, ale je hlavně partner Harryho. A určitě bude nutné, aby se dozvěděl o tom, co se v tomto domě děje." Chopil se vysvětlování Nevill a Dafne jen přikyvovala.

Marwin přeskakoval pohledem z jednoho na druhého, jestli to myslí vážně, ale pak si jen zhluboka povzdechl a mávl rukou.

„Jeden navíc,... No, Severusovi Snapeovi věřím zase já." Tím dal souhlas a Dafne k němu pomalu přistoupila a nesměle mu s díky věnovala polibek na tvář.

Nevill se už opravdu neudržel a zasmál se prudkému zčervenání Marwinových tváří.

. ♠ . ♠ .

„Harry... Proč... Proč si sakra nic neřekl?" dokázal Severus prodrat tyto slova přes stáhnuté hrdlo a pevně svíral Harryho tělo v náručí. I když odpověď na tu otázku znali oba.

Harry se přimkl k Severusovi o něco víc, oči pevně zavřené pod přívalem bolesti, která se šířila jeho nitrem a která neměla nic společného s jeho chorobou. Severus to vycítil a ještě o něco víc si přitáhl milovaného muže k sobě. Jejich obětí bylo až za hranicí pohodlí, ale ani jednomu to nevadilo. Ba naopak. Oba muži měli neutuchající potřebu přesvědčit se o tom, že ten druhý je doopravdy s ním a sdílí bolest ze vzájemné ztráty.

Uběhlo několik minut, než se od Harryho Severus mírně odtáhnul a pomohl Harrymu zpět do postele.  Harry se bez řečí nechal uložit a dovolil mu, aby ho připojil ke kapačce, a když se Severus natáhl po cípu deky, do které ho následně zabalil téměř až po bradu, tak si Harry všiml, že se mu Severus vyhýbá pohledem.  Natáhl se proto a přiložil svou studenou ruku na Severusovu rozpálenou tvář.

Severus sebou při tom nečekaném dotyku lehce cukl, ale k Harryho úlevě se neodtáhl. Jen tam tak stál, skloněn nad postelí a mírně se opírajíc do studené dlaně, která ho v utěšujícím gestu hladila po líci a stírala mu tak vlhké cestičky od prolitých slz.

„Pojď ke mě, prosím," požádal ho tiše Harry, když si všiml jak se pod jeho dotekem Severus uvolňuje a posunul se v posteli o trochu dál, aby měl muž dostatek místa i pro sebe.

Když si mohl konečně uložit svou hlavu na polštář ve stejné výšce jako Severus a dívat se do těch černých očí z několika málo centimetrů, tak si náhle připadal neskutečně šťastný a ublížený zároveň. Bylo toho na něj očividně moc, protože nevěděl, který z těch dvou pocitů si má vybrat a nechat se jím pohltit. Severus na tom byl očividně stejně, protože tentokrát zvedl ruku on a přiložil jí na Harryho dlaň, která stále hladila jeho tvář.

Koutky se Harrymu neovladatelně zvedly vzhůru a užíval si mužův dotek na své dlani.

„Zlobím se na tebe, Harry," konstatoval znenadání starší z mužů a při pohledu do jeho očí Harry věděl, že je to pravda.

„Já vím," zašeptal v odpověď, která nebyla ani nutná k vyslovení nahlas.

„Měl si mi to říct. Ne, měl jsem právo to vědět." Upřesnil Severus a do jeho hlasu se vracela všem známá ostrost.

Harry se ale také zlobil. Ale už ne tolik jako v tu osudovou chvíli. Teď už znal Severusovy důvody, proč se vyspal s tím chlápkem. Věděl, ale bolest ze zrady tu byla stále.

„Právo..." zopakoval tiše a lehce zamračeně Harry, ale do očí se při tom Severusovi nedíval. A Severus tu výtku postřehl.  Než ale stihl jakkoli zareagovat, tak Harry pokračoval.

„V tu chvíli ne, Severusi," řekl jasným hlasem Harry a zvedl oči, aby mu mohl čelit. Severus se zamračil v jasném nesouhlasu, ale při pohledu, který měl Harry v očích, se stáhl a Harry pokračoval.

„Právě jsem tě nachytal s jiným chlapem v posteli. V naší posteli, Severusi. V tu chvíli jsem měl chuť tě zabít. Nebo sebe. A ty jsi byl ke všemu ještě schopný dívat se mi do očí."

Po téhle větě Severus kajícně sklonil své oči. Bylo pro něj opravdu těžké slyšet takováto slova z Harryho úst, ale mohl si za to sám. Byla to jeho vina. Celá tahle ošemetná situace, ve které se právě teď jejich vztah ocitl, byla jeho vina.

„Víš, když jsem odešel, tak jsem byl rozhodnutý, že se o dítěti nikdy nedovíš. Chtěl jsem ho vychovat sám. Někde stranou od celého toho kouzelnického světa. Někde v odlehlém městečku, kde bychom byli spokojení a snad jednou i šťastní, ale... Ale nevyšlo to. Moje deprese byly příliš velké. Kdybych se tím nenechal tak strhnout, tak by tu byl mezi námi náš syn, nebo dcera," zajíkal se Harry slzami. „Ale já jsem..."

„Harry!" skočil mu do sebebičování Severus a pevně ho uchopil oběma dlaněmi za tváře a přinutil ho tak dívat se mu přímo do očí, než pokračoval, „To není tvoje vina, rozumíš? Je jen a jen moje! Kdybych nebyl takovej nebetyčnej idiot a nezalekl se vlastních citů, tak jsme teď mohli všichni tři být spolu. Neopovažuj se na sebe brát vinu za něco, co jsi nemohl ovlivnit, rozumíš?"

Harry teď už regulérně brečel a z jeho úst se drala slova, která měl Severus tak trochu problém rozluštit, ale význam pochopil.

„Nemohl jsem... nemohl ... říct, že jsem ... nebyl schopný dítě donosit. Nemohl...  Zlobil jsem se na tebe...  Pořád to bolí… Bože Severusi... Je mi to tak líto... Moc.... líto.... Miloval jsem ho... Bože, ještě tu ani pořádně nebyl a já... miloval jsem ho... " plakal Harry.

Severus ho políbil útěšně na čelo a potom si ho přitáhl do náručí a pomocí pomalých tahů na zádech se snažil Harryho uklidnit, ale pláč jakoby neměl konce a tak milovaného muže jen pevně objímal a nevšímal si slz, které i jemu samotnému tekly po tvářích.

. ♠ . ♠ .

Druhý den ráno Severuse probudilo něčí klepání na dveře. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde se vlastně nachází, ale při pohledu do stále spící tváře mladého muže, kterého ještě stále držel v objetí jako večer, kdy po psychickém vyčerpání oba usnuli, se uvolnil a mírně se sklonil, aby mohl svého Nebelvíra políbit na čelo.

Když se ozvalo zaťukání znovu a navíc o něco hlasitěji, tak se opatrně vymotal z přikrývek a z Harryho nohou, které do sebe během noci propletli, a šel se podívat, kdo se domáhá vstupu tak brzo ráno. Vlastně v deset hodin, když se podíval na hodiny uložené na krbové římse a překvapeně povytáhl jedno své obočí. Naposledy tak dlouho spal v době, kdy žil s Harrym, který mu každou noc připravil nejednu žhavou chvilku a vyčerpal ho tak do posledních sil. Ohlédl se po zmiňovaném muži, který si právě přitáhl deku více k tělu, jako by to byl místo ní Severus a dál pokračoval ve spánku. Severus se neubránil mírnému úsměvu, ale než otevřel dveře, tak nasadil svou nic neříkající masku.

K jeho překvapení za dveřmi stála Harryho skřítka Dafne spolu s velmi nečekaným doprovodem. Severus překvapeně zamrkal a bez jediného slova dveře zavřel a v nevíře se díval na jejich strukturu.

„Severusi?" ozval se zpoza něho rozespalý hlas, za kterým se následně i otočil.

„Co je? Děje se něco?" ptal se zmateně Harry a posadil se nejistě na posteli, aby měl na svého partnera lepší výhled.

„Kdo tady s tebou ještě bydlí?" zeptal se tiše Severus a pohledem se vrátil ke dveřím, protože na ně opět někdo zaťukal.

„Cože? Jen já a Dafne. Proč?" odpověděl zmateně Harry, popletený Severusovým chováním.

„No tak otevřete. Víme, že jste vzhůru," ozval se zpoza dveří Nevillův pobavený hlas.

Harry se zmateně zamračil a dal znamení Severusovi, aby otevřel. Ten jen v duchu pokrčil rameny, otevřel dveře a ustoupil o několik kroků zpět do pokoje, aby tak dal prostor pro všechny příchozí.

První vešla do místnosti Dafne. S obavou v očích se podívala po svém pánovi, ale opět zase sklonila hlavu.

„Dafne? Co se dě..." nedořekl. Hlas se mu totiž zadrhl, když do jeho ložnice vešla poměrně velká skupinka malých, opravdu malých skřítků a v závěsu za nimi jeden starší mračící se skřítek, a celou tu nečekanou návštěvu uzavřel Nevill, který se culil od ucha k uchu.

Harry a stejně tak Severus nemohli odtrhnout oči od těch nejmenších skřítků, které kdy ve svém životě viděli. Severus jich napočítal 12. Nejmenší mu byl tak do půli lýtek a ten nejvyšší po kolena. Podle jemné kůže, vystrašených ale i zvědavých očí to byli všechno velice mladí skřítci. Severus by řekl, že dokonce děti, i když ty ve svém životě nikdy nespatřil a pokud věděl, tak ani nikdo s kým se kdy setkal. A při pohledu na Harryho si byl jistý, že je na tom Harry stejně.

„Harry, Dafne ti přišla vysvětlit, kdo může za všechny ty nevysvětlené hluky v domě, rozbité vázy, chybějící příbory a podobně." Chopil se jako první slova Nevill a přetrhl tak to šokující ticho, které jejich příchodem v místnosti nastalo.

„Pane Harry, moc se omlouvám, že jsem vám to neřekla dříve, ale bála jsem se, že byste nás mohl vyhodit. Pan Brumbál, zesnulý pán, nám poskytl tento dům jako útočiště a dovolil mě a Marvinovi," začala vysvětlovat skřítka a ukázala na odměřeného skřítka, „starat se o tyto nešťastné skřítky bez domova. Jsou to všechno ve skutečnosti sirotci, na které pan Brumbál narazil během svých cest a kteří by s největší pravděpodobností podlehli hladu nebo nějaké šelmě."

Všichni Dafne poslouchali a neodvažovali se jí přerušit. Harry ani Severus navíc překvapením ani nemohli.

„Pan Brumbál o tom neřekl živé duši, protože se obával o přílišný zájem mocných kouzelnických rodin, které by tak mladého ještě nevychované skřítka chtěli vlastnit, aby si ho vycvičili podle svého nebo hůř... k nějakým zábavným, rádoby sportovním, zápasům s jiným tvory. A to jsme ani já a ani tady Marwin nemohli spolu s panem Brumbálem dopustit."

„Věděl...věděl o tom i Albus Brumbál?" zeptal se tiše Harry, i přesto, že odpověď tušil.

„Nevěděl," chopil se tentokrát slova starší skřítek. „Pan Aberforth se obával, že by mohl jeho bratr využít jejich malého vzrůstu a vysílat je do nebezpečných akcí."

Ano, něco takového by bylo Albusovi podobné. Prolétlo Severusovi hlavou i přesto, že věděl, že by to jeho dlouholetý přítel udělal pro dobro všech.

Harry se při těch slovech zamračil, ale nehodlal k tomu cokoli dodávat. Věděl koneckonců svoje. Jeho pohled spočinul opět na těch malých postavičkách a něco uvnitř něj se sevřelo a jemu se zaleskly oči slzami. Severus si toho všiml a přisedl si k němu na postel, kde vyhledal v dece Harryho ruku a starostivě jí stiskl. Harry mu věnoval malý úsměv, než se obrátil zpět k Dafne.

„Kolik jim ve skutečnosti je?"

„To přesně nevíme, ale nebude jim více jak třicet let."

„Třicet?" žasl Harry a vykuleně si skupinku malinkatých skřítků prohlížel. Ti se pod jeho upřeným pohledem stulili blíže k sobě a drželi se pevně za ruce. Byli tak vystrašení a tak... tak roztomilí.

„Ano. My stárneme odlišným tempem než vy lidé. Dožíváme se i stovky let. Prvních šedesát let je pro náš vývoj ale nejdůležitějších a nejnáročnějších. Proto je nás tak málo. Trvá spoustu let, než je skřítek připraven pro samostatný život, nebo sloužit nějakému pánovi. Pan Brumbál to věděl a proto se nás ujal."

„Nás... Kolik ti je, Dafne?" zeptal se Harry.

„Je mi sedmdesát pět, pane Harry."

„Počkej, ty mluvíš jinak. Mluvíš... no nemluvíš o sobě ve třetí osobě," podotkl překvapeně, když si toho všiml.

Dafne s omluvou sklonila hlavu. „Moc se omlouvám, pane Harry, ale ze zkušenosti vím, že je na skřítka pohlíženo jinak, když o sobě mluví ve třetí osobě. Dává tak svému pánovi větší pocit z nadřazenosti."

To se Harryho dotklo a v jeho slovech to bylo znatelné. „A tys měla pocit, že se nad tebe někdy povyšuji?"

„Ne! Ne, pane Harry. Vy nikdy! Já jen... byl to už takový zvyk. Omlouvám se."

„To nic, Dafne. Chápu tě." Přijal Harry její omluvu a potom pokynul ke skupince. „Tak a co teď? Co máte v plánu?"

„No... My... Mysleli jsme... Tedy já jsem myslela, že by vám nemuselo vadit pár skřítků navíc," mluvila nejistě Dafne. Marwin si pobaveně odfrkl nad jejím najednou nejistým chováním. Ještě včera by se za svůj nápad prala a teď....

Harry se usmál a vyhledal Severusův pohled. „Tak to vypadá, že budeme mít o zábavu postaráno." poznamenal a za pomoci se zvedl z postele a s úsměvem došel ke skupince tulících se skřítků a s upřímným úsměvem se jim představil.

Severus si sice nebyl jistý, obzvlášť po včerejším rozhovoru, zda je rozumné, aby měl Harry právě teď kolem sebe malé děti, i když šlo o skřítčí děti, ale nemohl Harrymu vzít něco, co mu po dlouhé době udělalo radost.  Ne, on se bude ze všech sil snažit, aby to už nikdy nebyl on, kdo Harrymu cokoli vezme nebo mu jakkoli ublíží.