1. Podnět
,,Je mi líto, pane Pottere, ale Vaše podezření bylo správné. Krevní testy potvrdily rakovinu,“ potvrdil mladému muži přední specialista na onkologickém oddělení v soukromé nemocnici na severu Londýna.
Harrymu trvalo několik minut, než výrok, který mu sdělil jeho ošetřující lékař, zpracoval. V první chvíli jeho tělo ovládla strnulost, způsobená šokem. Kupodivu nebyl tak velký, jak byste asi očekávali, protože vzápětí ho zaplavila vlna pochopení a následně smíření. Bylo až neuvěřitelné, že nepropadl záchvatu zuřivosti, který museli jeho známí v posledních týdnech snášet. Na druhou stranu by to bylo nesmyslné. Podezření měl už nějakou dobu. Samozřejmě se nikomu nesvěřil o svém zdravotním stavu. Tehdy sice ještě neznal výsledky testů, ale přetrvávající únava, nemizející modřiny, neustálé krvácení z nosu, které, ať už bylo zapříčiněno zvýšením krevního tlaku, úderem, nebo jenom prudkým předklonem, ho nenechávaly klidným. Navíc, on se nikdy neřadil mezi klidné povahy. Vždycky byl vznětlivý, ale poslední dobou nesnesl ani sám sebe. Jeho nálady se střídaly častěji, než body všech kolejí v Bradavicích dohromady. Nebyl takový hlupák, aby si neuvědomoval, že je s ním něco v nepořádku.
Lékař si svého pacienta v tichosti prohlížel. Ve svém oboru byl nucen každý den svým pacientům sdělovat špatné zprávy, ale ještě nikdy se nesetkal s tím, aby jeho pacient, po sdělení takovéto zprávy, reagoval tak klidně. Čekal křik, pláč, zoufalství, ale …. co to vlastně spatřil v obličeji mladého muže, sedícího před sebou? Co je to? Náhle ho zaplavila vlna pochopení. Mladý muž byl vděčný?! Lékař byl šokován.
Mladý muž si všiml šoku, který lékaři způsobil. Lehce se na něho usmál a sáhl si pro něco do kapsy své bundy. Vytáhl krabičku cigaret a jednu mu nabídl. Lékař se ještě více zamračil a hlavou dal znamení nesouhlasu.
,,Neměl byste, pane Pottere. Ve Vašem stavu už vůbec ne! A navíc, v celé budově je zákaz kouření,“ podotkl varovně lékař.
Harry se tentokrát zasmál nahlas a cigarety vrátil zpět do kapsy s myšlenkou, že si zapálí venku.
„Potřebuji si s Vámi domluvit přesné termíny schůzek, kde začneme s léčbou. Budu upřímný, pane Pottere. Není to dobré, ale šance tu je. Je malá, ale nikoli mizivá.“ S tím otevřel svůj diář a začal plánovat Harryho návštěvy.
„Také provedeme ještě několik testů, abychom podle jejich výsledků, zvolili nejvhodnější způsob léčby. Musím Vás ale varovat. Ani jedna z možností není bezbolestná a bude vyžadovat přítomnost někoho z Vaší rodiny, nebo přátel. Jako podpora. Samozřejmě se budete muset po dobu léčby vzdát své práce. Nebudete schopen ani řídit, protože budete zesláblý, takže klíčky od motorky necháte doma,“ podotkl a významně se podíval na černou helmu, kterou si Harry při příchodu odložil na vedlejší křeslo.
„Dále musíme….“
„Pane doktore, je mi líto, ale nejdříve bych si chtěl zařídit několik věcí a pak bych Vám dal vědět a na všem bychom se domluvili.“ Vstoupil mu do řeči nekompromisně Harry a zvedl se z křesla s nataženou rukou k postaršímu muži. Lékař zaraženě vstal a potřásl si s ním rukou na rozloučenou.
„Pane Pottere, neodkládejte to příliš dlouho. Váš zdravotní stav je vážný. Pokud byste….“
„Nemějte obavu, pane doktore. Ozvu se co nejdříve. Nashledanou, doktore Stone.“ Uklidňoval ho Harry. Poté, co mu lékař opětoval stisk na rozloučenou, si vzal svou černou helmu od motorky a opustil kancelář.
. ♠ . ♠ .
Jakmile Harry opustil pětipatrovou budovu, vytáhl z kapsy krabičku a zapálil si cigaretu. Užíval si první mocný nádech nikotinu, který mu pomalu vnikal do plic a při výdechu naopak kouř, který jeho ústa opouštěl. Chvíli setrval na místě a s druhým potahem z cigarety se vydal na parkoviště, kde na něj čekala jeho motorka.
Kouřit začal přibližně před dvěma lety, kdy opustil kouzelnický svět a od té doby nepřestal a ani to neměl v plánu.
Po vraždě Voldemorta strávil tři roky ve výcviku na bystrozora, ale nakonec byl donucen vrátit se do světa mudlů. Na jednu stranu si musel přiznat, že život s nimi byl pro něj jednoznačně snazší než s kouzelníky. Ale na tu druhou…. Stýskalo se mu. A ne jenom po kouzelnickém světě, ale i po lidech. Nebylo jich sice moc, ale i tak by je rád zase viděl. I přes to, že oni jeho nejspíš ne.
S Hermionou a Ronem se neviděl od té doby, kdy se jim jednoho večera svěřil se svou orientací. Byl to den jeho absolvování výcviku na bystrozora, kdy byl sám se sebou a s vyhlídkou na svůj nový život spokojen a tak jim chtěl o sobě říct poslední tajemství, které si střežil prakticky poslední léta, kdy měl možnost to zjistit. Byl nervózní jako pes, když je požádal ke konci oslavy v Doupěti o chvilku jejich času a vyšel s nimi do zahrady, kde v tu chvíli bylo největší soukromí, které jste si vzhledem k tomu, že barák byl plný lidí, mohli přát. Největší strach měl, jak to přijme Ron. Trpěl utkvělou představou, že si jednoho dne vezme jeho mladší sestřičku Ginny. Absolutně mu nedocházelo, že z dob, kdy byla do Harryho zamilovaná, už dávno vyrostla a momentálně je šťastná s Deanem. Harry byl tomu jen rád a moc jim to přál. Jaké překvapení pro něj ale bylo, když se na něj utrhla Hermiona. Ron nestihl ani nic říct, když na Harryho začala křičet, že je to absolutně nechutné a úchylné a že se k nim nemá vůbec přibližovat. Harry tam stál jen se zraněným výrazem absolutně v šoku. Několik okamžiků mu trvalo, než mu došlo, co se vlastně stalo. Až když mu Remus stoupl do zorného pole a lehce s ním zatřásl, si uvědomil, že v zahradě stojí teď už jen on a Remus. Nevšiml si, jak jeho dva nejlepší přátelé odešli zpět do domu. Vzhlédl tehdy k Remusovi, který se mu dlaní snažil otřít slzy, které se bolestí prodraly na povrch. S omluvou se od svého přítele odtáhl a přemístil se k okraji Zapovězeného lesa a vydal se do hradu. Tehdy večer to bylo naposledy, kdy své dva bývalé nejlepší přátele viděl. Občas potkal zbytek Weasleyových v Prasinkách, ale k nim domů se nikdy neopovážil. Fred a George ho několikrát přesvědčovali, že nikomu z rodiny, kromě Rona a Hermiony, mu jeho orientace nevadí, ale on nemohl jejich pozvání přijmout. Příliš to bolelo.
Od té doby uplynulo už pár let a on by je teď docela rád viděl. Ne, nevěřil, že by svůj názor na něj změnili, ale i tak by rád věděl, jak se jim daří.
Dlouho neviděl také Minervu, nynější ředitelku Bradavic, Hagrida, Remuse, Tonksovou, která mu chyběla díky své potřeštěnosti a Sn…Ne, se Severusem se neviděl už dva roky.
Mladý muž si povzdechl, kráčejíc napříč parkovištěm. Potřeboval si pořádně pročistit hlavu. Naposledy potáhl z dohasínající cigarety, zahodil jí a nasadil si helmu. Poté se posadil na svou motorku a nastartoval. Pomalu vjel na silnici a zařadil se do silničního provozu. Po deseti minutách se dostal konečně na vedlejší silnici a tak mohl konečně zařadit na vyšší rychlost.
. ♠ . ♠ .
Za půl hodiny parkoval opět na parkovišti. Tentokrát to bylo parkoviště ve tvaru čtverce a velké zhruba na čtyři auta. Za ním stál patrový dům, ke kterému byla z pravé strany připojena nízká budova, která měla uprostřed široký vjezd dovnitř. Velký nápis nad vjezdem hlásal: “Autoservis u Jima“.
Harry slezl z motorky a podíval se na hodinky na své levé ruce. Ručičky ukazovaly čtvrt na pět. Zamířil si to proto dovnitř s úsměvem na tváři.
Uprostřed osvětlené místnosti stál červený citroën s otevřenou kapotou. Kolem dokola byly podél zdí umístěné stoly na odkládání potřebného nářadí.
„Sakra!“ ozvalo se náhle zpod auta.
Harry se přesunul do zadní části, aby se přiblížil k běsnícímu muži, co momentálně ležel na zemi, a zpod auta vykukovala pouze dolní část jeho těla. V dalším okamžiku se místností rozlehl ostrý zvuk, způsobený upuštěním těžkého nářadí a následné: „Já se na to vy…“
„Ahoj Jime,“ skočil mu do výlevu Harry, schválně zabraňující dokončení věty svého přítele a kolegy.
„Ježíši,“ zaklel mladý muž a začal se soukat zpod auta, aby se mohl postavit nově příchozímu tváří v tvář. Když se konečně postavil na nohy, tak se vyčítavě díval Harrymu do očí s rukou na hlavě.
„Málem jsem si kvůli tobě urazil hlavu, chlape. Už mě takhle nikdy neděs,“ huboval mu sympatický, asi třicetiletý blonďatý muž.
„Třeba se ti rozsvítí,“ dobíral si ho Harry vesele.
„Heleme se… tady má někdo dobrou náladu. Co se stalo s morousem, který mě tu trápil poslední dobou?“
Harry se kajícně podíval svému příteli do očí. „Je na dovolený,“ poznamenal a nabídl mu cigaretu. Jim si jednu vzal a pokynul mu rukou, aby se podíval na rozbité auto před nimi.
„Ne, ne, ne. Mě začíná šichta zítra.“
„Ale jen se nedělej, Harry a koukni se na to. Vím, že tě to baví.“
„To máš sice pravdu, ale nechci se zamazat.“ Vymlouval se Harry.
Jimy si ho prohlédl od hlavy k patě. Musel uznat, že to jeho příteli neskutečně slušelo. Tmavé džíny, modré triko a černá kožená bunda dodávala mladíkovi určitý šmrnc a jiskru.
„Máš rande? Ne? Tak na záda. Nevím si s tím rady.“
Harry se uchechtl, poslušně si odložil bundu na nejbližší židli a vlezl pod auto.
. ♠ . ♠ .
Asi o čtyřicet minut a šesti klení později, bylo auto připraveno k návratu ke svému majiteli.
„Počkáš na mě? Jen tu vyplním papíry a zavolám majiteli, ať si zítra pro auto přijde a můžeme si zajít na jedno. Ta nová servírka u Mika je vážně kočka.“ Informoval ho pohotově blonďák se všeříkajícím pohledem.
„Víš Jimy, s tvým stylem střídání holek se upřímně divím, že ti ještě nepřišlo předvolání k soudu ohledně otcovství. Vždyť ty si musel předčit i statistiky na balení od kondomů.“ Rýpal si černovlasý mladík do blonďáčka.
„Copak to nechápeš, Harry? Právě proto nerozdávám telefonní čísla. A navíc si vždycky dávám pozor, aby to bylo jen na jednu noc.“
„Ty děláš, jako bys k početí dítěte potřeboval zkušební dobu, ty pako. Ke všemu tě tu místní dobře znají, Velký Jimy.“ Poznamenal pobaveně Harry.
„No jo, ty mnichu. Z tebe mluví jen čirá závist.“
„Spíš rozum.“
Jimovi neušla bolest v jeho hlase a tiše si povzdechl. Kamarádili se sice jen dva roky, ale brzo zjistili, že se na sebe mohou ve všem spolehnout a navzájem si pomoci.
„S rozumem se ale moc nepobavíš, Harry. Nic neříkej,“ zadržel ho, když si všiml, jak se Harry nadechuje k odpovědi a pokračoval. „Tobě to tak vyhovuje. Já vím. No nic. Počkáš tedy na mě?“
Harry se usmál a zakroutil hlavou. „Promiň, ale jsem utahanej. Dám si sprchu a jdu do postele.“
„Vždyť není ani půl šestý,“ žasnul Jim.
„Co ti na to mám říct? Utahals mě. Uvidíme se zítra. Čau.“ S tím odešel a nechal za sebou překvapeného kolegu.
Naštěstí nemusel chodit daleko. Jeho dům byl hned vedle a tak sáhl do kapsy pro klíče a vešel dovnitř. Klíče od domu i od motorky hodil do misky na stolku, který stál u vchodových dveří a vešel do patra. Dnešní den byl dost náročný a on se už opravdu těšil do postele.
Hodil na jednu stranu postele veškeré své oblečení, které měl dnes na sobě a vešel do koupelny se osprchovat.
Po deseti minutách, kdy si užíval dopad horkých kapek na svou pokožku, si omotal ručník kolem pasu a šel si do kuchyně pro něco na zub. O pár minut později se s talířem palačinek a sklenicí mléka vrátil do ložnice. Vše položil na noční stolek, odhodil ručník do koupelny a nahý si vlezl pod deku. Popadl knihu, která na něj čekala na vedlejším polštáři, a začetl se do ní. Netrvalo dlouho a začínaly se mu klížit oči. Za okamžik usnul s knihou na hrudi a s myšlenkou na nadcházející dny. Rozhodně to teď pro něj nebude jednoduché. Rozhodl se totiž vrátit zpět do kouzelnického světa.
Žádné komentáře:
Okomentovat