Láska je vzácná

 

Láska je vzácná

Autor: Pavlísek

I. kapitola
Dveře Velké síně se otevřely. Dovnitř vstoupila drobná blonďatá čarodějka. Modré oči se nejistě rozhlédly místností, kterou se rozlehl potlesk. Pousmála se a zamířila k profesorskému stolu v čele síně.
Posadila se vedle mladé čarodějky s hnědými rozčepýřenými vlasy. Její stejně tmavé oči plné veselých jisker se na ni obrátily. „Dobré ráno, Catherine,“ pozdravila blondýnku.
„Dobré ráno, Hermiono. Jak jste se vyspala?“ zeptala se trošku nejistě kolegyně.
V tmavých očích se mihl stín, ale rychle ho zaplašila. „Děkuji, dobře.“
Catherine se na ni zkoumavě zadívala. „Opravdu?“ V hlase jí zněla zřetelná pochybnost.
Hermiona Grangerová rázně přikývla. „Spala jsem dobře. Ale netvrdím, že vlastní zásluhou.“ Kývla hlavou k černovlasému muži na druhé straně stolu. Severus Snape jim trochu nevrle pokynul hlavou a prudce rozevřel Denního Věštce. Hlavu schoval za noviny.
Hermiona s chápavým úsměvem promluvila. „Profesor Snape mě donutil vzít si od něj Uspávací lektvar. Je to hrozivý dryák, ale pomohl…“
Catherine vrhla zpytavý pohled na profesora Lektvarů. Docela živě si uměla představit, jak nutí Hermionu, aby si vzala lektvar. Nikdo ve sboru se již nemohl dívat na černé kruhy pod očima, které měla profesorka Obrany proti černé magii během uplynulých čtrnácti dnů. Jediný Snape se odvážil vnutit jí svou pomoc, a to úspěšně! Dokonce i Brumbála poslala, ve vší slušnosti, k šípku. Strašně se o Harryho bála. Před třemi týdny dostali zprávu, že Harry zmizel. Nikdo nevěděl kam, ale všichni věděli, co to mohlo znamenat. Hermiona se cítila hrozně. Původně měla odjet s kamarádem, ale nakonec ji Harry požádal, aby za něj vzala hodiny ve škole. Odjel tedy sám a od té doby o něm nikdo neslyšel. Hermiona se užírala výčitkami a obavami. Skoro nejedla a nespala.
Všichni z ní byli zoufalí, ale jedině Severus si s ní dokázal poradit. Před týdnem ji donutil začít jíst a chodil dohlížet do Velké síně, zda ho poslechla. A teď jí vnutil Uspávací lektvar. Catherine se nevědomky usmála. Při tomto kroku musel Severus prokázat mimořádnou odvahu. Hermiona uměla běsnit jako nikdo, kromě samotného Severuse Snapea.
Hermiona se zářivě usmála na přítelkyni. Celou dobu se zájmem sledovala tok jejích myšlenek. Četla v její tváři jako v otevřené knize. Musela se kousnout do jazyka, aby nepronesla nevhodnou poznámku na metody kolegy Snapea, které Catherine právě v duchu ocenila. Jednak mu byla vděčná a jednak… Hermiona věděla, co k zamračenému profesorovi Catherine cítí. A co on asi cítí k ní. Jediný problém těch dvou byl, že to o sobě nevěděli oni. Báli se uvěřit tomu, že by je někdo mohl milovat.
„Jak zvládáte popularitu?“ zeptala se raději oklikou.
Catherine se ušklíbla. „Velmi dobře, děkuji. Není nic úžasnějšího než se hnout a slyšet potlesk. Obzvlášť příjemné je to na toaletě, mohu vám to vřele doporučit, Hermiono, “ řekla rozpustile.
Hermiona se rozesmála. „To Vám věřím! Ale můžete si za to sama! Měla jste vědět, že když půjdete čerpat inspiraci pro svou novou knihu do reálu, budete mít problémy. A měla jste si pamatovat, jak to chodí v Bradavicích. Jste mimořádně slavná díky svým knihám, ale zřejmě jste také mimořádně sklerotická. Nejste ze školy tak dlouho, abyste nevěděla, jak se chovají studenti, když mají dobrý důvod vyvádět. A Vy jste důvod k rámusu více než prvotřídní. Mladá úspěšná dívka na škole plné puberťáků. Co jste čekala?“
Catherine se zkoumavě zadívala na své spojené ruce. „Máte pravdu, Hermiono. Způsobila jsem komplikace.“
Hermiona prudce zakroutila hlavou. „Kruci, tak jsem to nemyslela a Vy to víte!“
Catherine se na ni zpytavě podívala. „Ale způsobila jsem je. Nejen vám, protože je mnohem těžší udržet kázeň, když tu jsem. Zkomplikovala jsem i svůj život…“ dodala jakoby pro sebe a upřela zadumaný pohled na černé vlasy, které vykukovaly zpoza novin.
Hermiona si lehce povzdychla. Úplně stejně se včera vyjádřil profesor Snape, když jí vnucoval svůj lektvar. Neprozřetelně mu ujelo, že on sám jej poslední dobou používá. Od doby, co je na škole slečna Catherine Montredová. A Hermiona by dala ruku do ohně za to, že to není pouze kvůli hluku, který způsobují studenti, když projde kolem, jak se jí pokoušel vysvětlit. K jeho škodě má Catherine neblahý zvyk chodit spát hodně pozdě a sedmáci plně využívali příležitostí oddychnout si od učení náhodným setkáním…
Catherine dosnídala a pomalu se zdvihla ze židle. „Omluvte mě, prosím,“ řekla Hermioně a pokusila se nepozorovaně proklouznout zadními dveřmi. Téměř se jí to povedlo, ale na poslední chvíli si jí všimla skupina dívek z Mrzimoru a začaly tleskat. Catherine jim malinko zamávala a s úlevou opustila místnost.
Severus složil noviny a přešel k Hermioně. Ironicky se podíval na její téměř plný talíř a posadil se na uvolněnou židli. Hermiona se usmála a v očích ji hrály nezbedné plamínky. „Budete mě kontrolovat?“
Pokrčil rameny. „Bude – li to nutné,“ řekl neúprosně.
Povytáhla hnědé obočí a úmyslně se ušklíbla. „Kdo by si pomyslel, že nerudný profesor lektvarů se bude starat o mé zdraví, že?“ Vzala toast a zakousla se do něj.
V očích mu nebezpečně zaplálo. Pochopil, že naráží na jeho dvojí život. Nehnul ani brvou a odpověděl: „Hodná holka.“
Hermioně zaskočilo sousto.
Severus se na ni se zájmem podíval, a pak ji zcela klidně praštil do zad.
Do očí jí vstoupily slzy. Konečně zase mohla dýchat. Uvolněně se rozesmála. „Já Ti dám hodnou holku, že se budeš divit, Ty zlobivý chlapče.“ Poprvé v životě mu tykala.
V koutcích mu nebezpečně cuklo.
Pochopila, že se právě kousl do jazyka, aby se nerozesmál. Položila mu ruku na jeho a opatrně ji stiskla. „Děkuju!“ řekla tiše. Stáhla ruku zpět a vzala si toast, aby si mohla kousnout.
Neznatelně přikývl. Ledovým pohledem se rozhlédl po místnosti. Spousta studentů v nepředstíraném údivu koukala na profesorku Grangerovou, která se dobře bavila ve společnosti profesora Snapea. Lepší výraz by však byl jiný. Spíše na ně nevěřícně zírali.
Hermiona maličko zakroutila hlavou a úsměv jí zmizel z tváře. Upřela pronikavý pohled do Severusových černých očí. Oslovila ho myšlenkou. „Tohle je mi líto, ale je to cena, kterou platíš. Prosím, netrap se!“
Jeho myšlenka k ní dolétla neuvěřitelnou rychlostí. „Netrápím se. Štve mě to, protože to nemohu změnit. Ani nevíš, jak mě ta dvojitá hra zmáhá…“ Unaveně se podíval ke kolejním stolům. Prudce se zdvihl a odešel k zadním dveřím. Tam se zastavil a vyslal k ní poslední myšlenku. „A koukej sníst tu snídani!“
Hermiona se smutně usmála. Kdybys nelhal sám sobě… Trápí Tě to tak moc, že nechceš vidět… Ne všichni v Tobě vidí nepřítele, Severusi. Pomyslela na Catherine. Pomalu se zdvihla a odešla ji hledat.
Našla ji na zadním nádvoří, kde se opatrně dotýkala kašny. Přejížděla rukama po jejích kamenech, jako by si chtěla vrýt do paměti každý detail. Přešla ke dveřím do druhé části hradu a smutně se zadívala na čtvrté okno v druhém patře. Okno profesora Snapea.
Hermiona k ní opatrně přistoupila a s téměř jasnozřivou jistotou se jí zeptala: „Loučíte se?“
Catherine na ni překvapeně pohlédla. „Jak to víte?“
Pokrčila rameny. „Instinkt.“ Odmlčela se a pak bez přechodu vypálila otázku. „Řekla jste mu to?!“
„Na to nemám sílu,“ vydechla Catherine. Sklonila hlavu a pohled zavrtala do země.
Hermiona se k ní prudce otočila a probodla ji vzteklým pohledem. „Uvědomujete si, jak moc mu to ublíží?! Máte aspoň malinkou představu o tom, co Severus cítí? Nebo je Vaším koníčkem pohrávat si s něčími city?“
Když zdvihla hlavu, spatřila Hermiona něco, co čekala. V očích mladé spisovatelky se leskly slzy. „Tak to není! Nechci mu ubližovat. Proto odcházím.“
Profesorka se na ni soucitně podívala, ale neochvějně pokračovala ve svém útoku. „Život není fér, Catherine,“ řekla Hermiona zdánlivě bez souvislosti. „K Severusovi nebyl spravedlivý nikdy. Celý život mu lidé jen ubližovali. Spousta z nich si myslela, že dělá jedinou správnou věc pro něj! Jenže to všechno je ohavná lež, jak zakrýt svoje pokrytectví. Snaží se omluvit svůj strach, který se jich zmocní, když si uvědomí, jak úžasného muže potkali. Bohužel, pro ně i pro něj, je Severus komplikovaný a žít v jeho blízkosti je nebezpečné. To víte! A lidé, které měl rád, ho opustili se slovy, že pro něj dělají to nejlepší. Je to lež. Nelžou pouze jemu, ale lžou sami sobě.
Když odejdete bez vysvětlení a rozloučení, ublížíte mu víc než všichni před vámi. Znám ho již spoustu let a tohle mi můžete věřit! Přes všechno, co říkáte a děláte, jste stejný pokrytec jako oni. Myslela jsem,“ zarazila se, ale odhodlaně pokračovala, „doufala jsem, že jste jiná, protože Severus si zaslouží kousek štěstí, které mu život tak dlouho upírá.
Zmýlila jsem se ve vás,“ dokončila tvrdě a pokrčila rameny. Naposledy ji sjela znechuceným pohledem, pak se k ní otočila zády a bez jediného slova ji nechala stát uprostřed nádvoří. V duchu se modlila, aby ji Catherine pochopila a došla mu říct alespoň sbohem…

Catherine svou přítelkyni pochopila. Sice byla blondýna, ale dokonale vyvracela všechny vtipy, které kolují o jejich inteligenci.
Sebekriticky připustila, že Hermiona měla pravdu. Slova o tom, že Severusovi nechce ublížit, byla pokrytecká. Chtěla ušetřit bolest. Sobě… Nedokázala v sobě najít sílu dát mu sbohem, protože věděla, že jí to bude rvát srdce.
Vztekle třískla dveřmi hostinského pokoje ve východním křídle hradu uprostřed čtvrté věže.
Huso! Ty náno pitomá, myslela sis, že když odejdeš beze jediného slova rozloučení, že si tak ušetříš bolest?! To jsi vážně tak pitomá?!
Prudce dosedla na postel a sundala si boty. Vší silou s nimi mrštila do kouta. Tímto prudkým pohybem vyplašila svého domácího mazlíčka. Její malý trpasličí pudlík zalezl pod postel.
Catherine by si nejraději nafackovala! To jsem vážně tak blbá, nebo se mi to všechno jen zdá?
Zhluboka se nadechla, aby se uklidnila. Nepomohlo to. Rozzuřeně zavrtěla hlavou. Takhle to vážně nepůjde!
Vyšplhala se doprostřed postele, kde si sedla do tureckého sedu. Ruce položila na kolena a zavřela oči. Začala vnímat energii okolního světa. Odhazovala ze sebe všechny negativní pocity. Zabraňovala všemu negativnímu do ní vstoupit. Soustředila se na pozitivní energii, kterou si hodlala vzít a vpustit s ní i mír do své duše.
Přestala vnímat čas. Když skončila, slunce stálo uprostřed oblohy. Bylo poledne. Tak tohle bylo vážné. Už dlouho se mi nestalo, že bych meditovala déle jak hodinu.
Zhluboka vydechla a vstala z postele. Benji se v době její meditace stočil do pohodlného křesla. Věděl, že teď paničku nesmí rušit. Ale poté, co se zvedla, ji pozoroval ostražitým pohledem. Nezačneš zase něco házet, jako by žaloval věrný psí pohled.
Žena se zastyděla. Přistoupila ke stolku a vzala svou hůlku. „Patella osissa,“ řekla. Na stolku se objevila mistička plná masových kostiček z obchodu pro psy. Tohle kouzlo se naučila v okamžiku, kdy dostala Benjiho.
„Pojď sem, zlato!“ zavolala na psa. Benji seskočil z křesla a s vrtícím ocáskem přiběhl k paničce. S důležitostí sobě vlastní se nechal podrbat a teprve potom se pustil do kostiček.
„Kdyby to takhle jednoduché bylo i se Severusem,“ povzdychla si nahlas. Vyděšeně si přikryla pusu a rozhlédla se po pokoji. Úplně zapomněla, že hradem se hlasité myšlenky nesou velmi rychle a Severus mívá nepříjemný zvyk zachycovat cizí myšlenky. Se zoufalstvím si uvědomila, že i tentokrát někdo její myšlenku zachytil.
Bezmocně pokrčila rameny. Co se dá dělat. Stejně si s ním musím promluvit, tak proč to odkládat. Půjdu tam raději hned, nebo k tomu už neseberu odvahu. Vždyť odjíždím už dnes večer a víc času mít nebudu. Hermiona měla pravdu – nemůžu odejít bez rozloučení.
Odhodlaně vyšla ze svého pokoje a vydala se hledat profesora lektvarů. S těžkým srdcem došla až do sklepení. Věděla, že rozhovor, který bude následovat, vůbec nebude jednoduchý.

V jednom se Catherine mýlila. Správně cítila, že její nahlas vyslovenou myšlenku někdo zachytil. Ale nebyl to Severus Snape. Hermiona Grangerová se pro sebe usmála. Spokojeně se pustila do opravování domácích úkolů, protože pro dnešek jí škola skončila. Hodně štěstí, Catherine! Popřála jí v duchu, než se plně ponořila do práce.

Catherine opatrně zaklepala na dveře Severusova kabinetu. Ruka se jí trochu chvěla a nohy se nejistě podlamovaly.
„Dále!“ ozval se zevnitř nezúčastněný hlas profesora Snapea.
Catherine vstoupila. Zarazila se těsně u dveří. Bojácným pohledem se rozhlížela kolem. „Dobrý den!“ popřála mu tiše.
„Dobrý den!“ odpověděl jí na pozdrav a v očích se mu mihl náznak zvědavosti. „Potřebujete něco?“
Němě zakroutila hlavou. Nedokázala ze sebe vypravit ani slovo. Vzpamatovala se. „Vlastně… jsem se přišla rozloučit,“ špitla.
Severus ztuhl uprostřed pohybu. Pohled mu zkameněl a znepřístupněl. „A kdypak odjíždíte?“ V jeho hlase se neodrazil ani náznak emoce, citu, prostě ničeho….
Catherine pocítila zoufalství. Donutila se čelit jeho pohledu. Tiše, přesto pevně, mu odpověděla: „Dnes večer. Všechny potřebné materiály mám a myslím, že není nutné, abych profesorům dále komplikovala život svou přítomností.“ Po tomto prohlášení sklopila pohled.
Severus si podepřel bradu. S ironickým pobavením se na ni zadíval. Po dlouhé době… ani nechtěl vědět, jak moc dlouhé, pozorně pohlédl na ženu. Porozuměl narážce na svá vlastní slova. Jenže právě teď mu život komplikovala jako nikdy za poslední dva měsíce. Připadala mu tak bezbranná. Pocítil náhlou potřebu ji držet v náručí. To ho… vyvedlo z konceptu.
V tom zachytil její myšlenku a z očí mu vyšlehl chladný plamen vzteku. „Chtěla jste odejít bez rozloučení, nemýlím-li se?!“ podotkl. A v jeho hlase náhle byla znát emoce - ztek!
Překvapeně na něj pohlédla a prudce zamrkala. Pochopila, že se jí dostal do myšlenek. „Napadlo mě to,“ řekla nakonec nejistě.
Prudce vstal ze židle. Nervózně si prohrábl vlasy.
Fascinovaně sledovala jeho zmatek.
Ruka mu ztuhla uprostřed pohybu. Pomalým, unaveným krokem přešel ke krbu a otočil se k ní zády. „Co vás přimělo změnit názor?“ Hlas měl ostrý jako břitvu.
Poznala, jak mu tím přiznáním ublížila. Tohle jsem přece nechtěla! Chvilku byla v pokušení mu říct, že přece nemohla jednat jinak. Že srdce jí to nedovolilo. Jenže nesměla. Lhala by. Nechtěla mu znovu ublížit, ale on si zasloužil znát pravdu. „Hermiona mi promluvila do duše,“ řekla nakonec ironičtěji než chtěla.
Záda mu ztuhla a celý jeho postoj vyzařoval všechnu míru sebeovládání, jež musel vynaložit.
„Pomohla mi uvědomit si, co je důležité a správné. A pak – nemohla jsem od Tebe odejít, aniž bych Tě viděla,“ dodala tichounce.
Bylo to řečeno tak tiše, že si Severus chvilku myslel, že se mu to jen zdá. Ze srdce mu spadl obrovský balvan. Vážně byla jiná než ostatní. Dala mu naději, že… ještě žije. Pomalu se k ní obrátil. Zadíval se jí do očí.
Jeden se ztrácel v pohledu druhého. Přestali vnímat čas. Jen tak stáli a koukali se.
Severus se pomalu, jakoby sám nevěřil, že to dokáže, usmál. Catherine mu úsměv vrátila.
Už nemohl dál čekat. Přešel k ní a vzal její obličej do dlaní. Sklonil se a jejich rty se setkaly. Líbali se dlouze a něžně. Jak se polibek prodlužoval, stával se vášnivějším, hlubším.
Po chvíli, která se zdála nekonečná, se od sebe odtrhli. Severus se zhluboka nadechl. Catherine sklonila hlavu a nejistě si olízla rty. Severus se na ni usmál a něžně ji ukryl ve svém náručí. Těsně se k němu přimkla. Hladil jí pomalými pohyby po zádech a zhluboka vdechoval její vůni. Chtěl si zapamatovat každičký detail jejího půvabného těla.
„Vážně musíš odejít?“ zeptal se.
Zdvihla hlavu z jeho hrudi a podívala se mu do černých uhrančivých očí, které jí učarovaly hned při prvním setkání. Vlastně to již bylo dávno, kdy ho viděla prvně. Bylo to už čtrnáct let, co nastoupila do školy. Ale jako muže ho začala vnímat teprve před dvěma měsíci po svém návratu do školy. Jak byla celé ty roky slepá a bláhová! „Musím.“
„Ale…“ chystal se protestovat.
Položila mu prst na rty. „Už takhle to pro mě není lehké, tak mi to neztěžuj, prosím!“
Vzdal se snah cokoli říct.
Catherine pokračovala. „Potřebuju čas, nic víc. Všechno se zamíchalo a já potřebuju čas si vše srovnat v hlavě. Je to na mě rychlé. Moje city jsou moc silné, ale o to víc zmatené. Prosím, dej mi čas!“
Severus se na ni mlčky díval. Chápal ji, ale představa, že ji kdoví jak dlouho neuvidí, se mu nelíbila. Nakonec se rozhodl, že tlačit na ni by nebylo fér. „Máš ho mít.“
„Děkuji!“ řekla vděčně a rychle ho políbila na bradu. Pak od něj odstoupila. „Já už raději půjdu, jinak už nebudu mít sílu…“
Trošku smutně se ušklíbl. „Půjdeš ještě na večeři?“ zeptal se s nadějí.
Zavrtěla hlavou. „Zmizím před večeří. Tajně. Nechci se loučit…“ Hlas se jí zlomil. Kousla se do jazyka. Usmála se na něj. „Ahoj!“ Na víc se nezmohla, protože kdyby řekla něco víc, rozbrečela by se.
Přistoupila ke dveřím. Brala za kliku, když uslyšela slova, která jí ještě dlouho zněla v uších. „Když mě budeš chtít, jsem tady. Nikam neuteču.“
Dveře se otevřely a zavřely. Severus se za ní dlouho díval. Připadalo mu, že mu právě dala sbohem. Ale tak krutá být nemůže! Nemůže mi dát naději, a pak říct sbohem navždy. Nebo ano? Čas plynul jako obvykle. A přece ne! Severusovi se zdálo, že se vleče. Bylo to teprve čtrnáct dní, co Catherine odešla z hradu, ale jemu se to zdálo jako věčnost. Samozřejmě – učil, jedl, spal, ale v podstatě nežil. Měl pocit, jako by s ní odešla všechna jeho chuť do života a naděje.
Ani Hermiona mu nepomáhala překonat krizi. Nedokázala to. Před týdnem totiž dostali zprávy, že Harry byl viděn v blízkosti Voldemortovy společnosti Smrtijedů a jeho samého, což mohlo znamenat jediné. Blížil se poslední soud. Chystalo se rozhodující střetnutí sil dobra a zla. Hermiona byla jak na trní.
Všechno bylo na draka. Bohužel ne na toho papírového, ani na mladého Malfoye…
I počasí jakoby se zbláznilo. Ještě nedávno slunce hřálo jako zběsilé a to byla polovina října. Teď zase přišly sněhové závěje na začátku listopadu. Ani na nádvoří se nedalo vyjít, jak bylo zaváté sněhem.
Dokonce i studenti cítili, že se má stát něco neobvyklého. Byli mimořádně nepozorní a roztržití. Profesoři si nevěděli rady. Jenom na hodinách Obrany, kterou vedla Hermiona, byli klidní a tiší. Nějakým šestým smyslem vycítili, že jejich profesorka na tom není právě nejlíp a že by jí moc nepomohlo, kdyby v hodinách vyváděli.
Brumbál byl neklidný, Hermiona nervózní a Severus byl vztekle podrážděný. Celý hrad byl vzhůru nohama…

Catherine se také necítila nejlíp. Stýskalo se jí po Severusovi, ale věděla, že teď není vhodný čas se vracet, i když on si bude myslet, že ho opustila navždy. Jako každý i ona věděla k čemu se ve světě kouzel schyluje a jedním si byla jistá – právě teď není vhodný čas na pokojnou lásku. Severuse bude potřebovat Brumbál, Fénixův řád a celý kouzelnický svět.
Až dobro zvítězí… Přijde čas k návratu do Severusovy náruče a jeho života. Jenže pak mu bude muset dokázat, že ho neopustila. Že dávala pouze čas dobru, aby mohlo zvítězit a aby si on později nevyčítal, že se nezúčastnil rozhodujícího boje. Protože to by si nikdy neodpustil, kdyby po všech těch letech nebyl v nejdůležitějším okamžiku s Brumbálem a nemohl by si vychutnat svůj vlastní triumf nad zlem.
Že by v rozhodujícím střetu mohlo vyhrát zlo, si Catherine nepřipouštěla. Tu myšlenku okamžitě zapudila, protože se hrozně moc bála možných následků. Teď nebyl čas na pochybnosti!
Zamyslela se a otevřela tlusté desky plné pergamenů. Usmála se a začala psát knihu o boji dobra se zlem a jednom výjimečném profesorovi…


Obloha byla pokryta těžkými šedými mraky. Slunce zmizelo a s ním ze světa odešlo světlo. Jako mávnutím kouzelného proutku roztál sníh. A ten byl posledním zdrojem odraženého světla. Svět ovládla černočerná tma. Dokonce ptáci, kteří zůstávali i v zimě v blízkosti hradu, odlétli. Všude vládlo mrtvé ticho.
Studenti vyplašeně pozorovali z oken svých pokojů chystající se bouři, která se měla odehrát v jejich blízkosti. Po zádech jim přebíhal mráz. Venku se citelně ochladilo. Na stromech se objevila námraza. Poslední kvítky, které včera záhadným způsobem znovu vyrašily, jim mrzly před očima. V jejich duších se rozhostil chlad a tupý, všeobjímající strach.
Tmu pročísl první blesk. Rána, která se ozvala, byla nesnesitelně hlasitá, temná a dutá.
Uhodil proklatě blízko. Vrba mlátička se rozštípla v půli, jako by byla pouhým párátkem a ne stromem, jenž přečkal stovky bouří. Ale tahle byla jiná. Všichni to věděli. Tahle bouře znamenala všechno.
Ve sborovně se sešli všichni profesoři. Všem se v tváři zračilo napjetí. Brumbál seděl na svém místě v čele stolu a všem pokynul, aby se posadili.
Severus se posadil vedle Hermiony. Podívala se na něj vyděšenýma očima. Uchopil její dlaň a povzbudivě ji stiskl. Chápal její pocity.
Minerva McGonagallová, profesor Kratiknot, Rubeus Hagrid, profesorka Prýtová, Madam Hoochová dokonce i profesorka Trelawneyová a Firenze se usadili kolem stolu. Ovšem Firenze raději zvolil pozici, v níž se mu pohodlně stojí, protože jak známo kentauři nemají rádi židle.
Brumbál je oslovil tichým hlasem. „Kolegové, a dovolíte – li mi tu drzost, přátelé moji nejdražší. Schyluje se k rozhodující bitvě, která přijít musela. To si všichni uvědomujeme. Zároveň si také uvědomujeme, že tentokrát to bude konečná bitva, v níž ztratíme mnoho skvělých čarodějek a kouzelníků. Jedná se však o budoucnost celého světa, nelze jednat jinak. Věřím, že vy všichni se zúčastníte boje, o němž nikdo neví jak dopadne.“ Odmlčel se.
Ve tvářích všech profesorů se zračilo napětí, ale co bylo důležitější – odhodlání bojovat do posledního dechu. Smutně přikývl, když se na ně podíval. Pochopil, že mnohé z nich už nikdy neuvidí. V očích se mu zatřpytily slzy, ale pevným hlasem pokračoval: „Nechci vám tu nijak kázat, nebo vám vysvětlovat, jak máte bojovat. To by byla zbytečná ztráta času, který nám zbývá. Vy jste ti nejlepší a já vím, že ze sebe vydáte to nejlepší. Chtěl bych vám říci něco mnohem důležitějšího.“
Všechny páry očí na něm ulpěly se zvědavým a vyčkávavým zájmem.
„Chtěl bych vám všem poděkovat za práci, kterou jste pro Řád Fénixe udělali. Především bych chtěl poděkovat Tobě, Severusi! Denně jsi dával svůj život v sázku a nedostalo se Ti uznání. Děkuji Ti!“
Severusova matná pleť získala sytější nádech. Hermiona se přes veškerou úzkost, kterou cítila, maličko pousmála. Nikdo si nezasloužil veřejné ocenění práce pro Řád víc než Severus. Tentokrát stiskla ruku ona jemu.
Brumbál pokračoval: „Dále bych vám chtěl říct, že mi bylo nesmírnou ctí vás všechny poznat. Vážím si každého z vás. Děkuji vám, že jste mi umožnili strávit svůj čas na tomto světě s nejlepšími kouzelníky své doby. Jsem nesmírně hrdý, že se mohu nazývat vaším přítelem.“
Hermiona se ani nesnažila potlačit slzy, které se jí jaksi samovolně kutálely po tvářích. Když se rozhlédla po svých kolezích, uvědomila si, že není jediná. Všechny profesorky utíraly slzy z tváří a Minerva McGonagallová silou vůle potlačovala vzlyky. Ale také oči profesorů se leskly zvláštním třpytem.
Hermiona pomalu vstala. „Pane řediteli, nevím, jak bych správně vyjádřila naše pocity.“ Zarazila se a znovu se rozhlédla kolem. Usmála se skrz slzy. „Bude rouhačstvím, když napodobím mistra?“ položila řečnickou otázku. „Jistě ne, protože tento mistr nás všechny naučil tolik věcí a předal nám tolik dobra, že nezbývá, než použít jeho slova.“ Sklonila hlavu v pokloně Brumbálovi. „Bylo nám nesmírnou ctí potkat se s největším kouzelníkem naší doby. Jsme nesmírně hrdí, že se můžeme nazývat Vašimi přáteli. A dovolte mi malou drzost, pane řediteli. My všichni jsme Vašimi žáky, pane, dětmi Vašeho ducha. Jsme dílem Vaší neskonalé trpělivosti a moudrosti. Děkujeme Vám za všechnu Vaši lásku!“
Všichni se jako na povel zdvihli a mlčky vzdávali poctu svému učiteli, příteli a otci. Hermiona poodešla ze svého místa a přistoupila k dojatému Brumbálovi. „Máme Vás rádi, pane řediteli!“ Sklonila se a políbila Brumbála na starou vrásčitou tvář, která patřila člověku, jenž jim všem dal sílu a smysl života.
Mlčky se vrátila zpět a hrdou, graciézní úklonou mu znovu poděkovala.
Brumbál vstal a dlouze se na ně díval. Měla pravdu, byli jako jeho děti. Energickým pohybem si setřel slzy. „Děkuji Ti za krásná slova, Hermiono. Takříkajíc – překonala jsi mistra…“
Profesoři se pousmáli.
„Zapomněl jsem totiž na jednu důležitou věc… Mám vás rád!“
Láskyplné úsměvy mu byly dostatečnou odpovědí.
Venku se ozvala hromová rána. Všichni nadskočili. Hermioně se sevřel žaludek. Severus zatnul pěsti a pohled mu ztvrdl. Přišel čas postavit se Voldemortovi. Na louku blízko zapovězeného lesa se přemístili stovky kouzelníků. Nic jiného tak obrovskou ránu vyvolat nemohlo.
Brumbál zvážněl. „Přátelé moji, teď se postavíme síle zla, která se ještě v době lidské existence neobjevila. Ještě nikdo jí nemusel čelit a já doufám, že ani v budoucnu nebude muset. Nelze couvnout, nelze litovat. Je nutné bojovat. Bojujte srdcem, protože to je naší největší silou. Oni srdce nemají. Za ně bojuje nenávist a touha po moci. V tom je naše výhoda!“ Opatrně pohlédl na Hermionu. Opětovala jeho pohled a pevně přikývla. Ostatní profesoři vytáhli své hůlky a odhodlaně vykročili ke dveřím.
Poslední šla Hermiona s Brumbálem a Snapeem. Prošli hradem jako neuvěřitelná síla energie, která smete vše, co se jí postaví do cesty. Právě z těch tří vyzařovala obrovská aura moci, síly a odhodlanosti.
Brány hradu se otevřely. Studenti se zatajeným dechem sledovali, jak z hradu vychází všichni profesoři. Krve by se v nich nedořezal. Pohledy se loučili s lidmi, kteří pro ně byli tak důležití, přestože si to nechtěli přiznat.
Když vyšel i Brumbál, Hermiona a Snape objevilo se v okolní tmě jasné pole světla. Jejich moc ozařovala cestu a okolí.
Na louce u zapovězeného lesa stály proti sobě připravené dva šiky kouzelníků. V čele jednoho stál Voldemort a vedle něj jeho věrný nohsled Lucius Malfoy.
Smrtijedi, tentokráte bez kápí, probodávali zuřivými pohledy kouzelníky dobra, v jejichž čele stál Harry Potter a vedle něj… Draco Malfoy.
Otec se synem se měřili nenávistnými pohledy.
Lucius Malfoy sebou prudce trhl, když si všiml světla, které se k nim blížilo. I Voldemort maličko ztuhl. Síla, jež vyzařovala z Brumbála a z těch dvou, co šli s ním, ho zarazila.
Přišli blíž a Voldemort poznal v jednom z nich svého věrného Severuse Snapea. Brumbál, Hermiona a Snape se postavili do čela po boku Harryho a Draca Malfoye. Hermiona si stoupla hned vedle Harryho.
Nesouhlasně zakroutil hlavou. „Neměla bys být tak blízko mě,“ varoval ji tiše.
Pevně se na něj podívala. „Celý život jsem byla tam, kde jsi byl Ty. A nehodlám na tom nic měnit!“
Harry se na ni smutně usmál. Něžně ji políbil na čelo. „Máš pravdu, Hermiono!“
Pak se obrátil zpátky k Voldemortovi, který s opovržením sledoval scénu, jež se mu odehrávala před očima. S cynickým pobavením se podíval na Hermionu. A vzteklý pohled zavrtal do mužů stojících hned vedle ní. Severus Snape a Albus Brumbál opětovali jeho pohled se zdvořilým nezájmem. Těm dvěma se v ten moment zdálo, že nemohou prohrát. Dobro a láska jsou na jejich straně. A jsou silnější než nenávist.
Obě armády se vyčkávavě měřily pohledy. Zatím nikdo neudělal rozhodující krok. Ten byl na Harrym a Voldemortovi. Harry se rozhodně podíval na své společníky. Udělal nepatrný krok dopředu.
Voldemort udělal totéž.
Smrtijedi i kouzelníci dobra vytáhli své hůlky.
Začalo pršet. Chystalo se hrůzné divadlo boje lidského rodu, kdy bratr stojí proti bratru, otec proti synovi. Nikdo nevěděl, kdo vyhraje. Ale všichni byli odhodláni bojovat za svou víru!

Oblohu proťal blesk. Tváře protivníků se zaleskly a na chvilku se zdálo, že v nich plá oheň. Harry s Voldemortem vyčkávali. Rozhodovali se, kdy podniknout rozhodující krok. Ke skáze, nebo k výhře?
Ve stejný okamžik proti sobě vyslali kouzla. Harry se pokusil protivníka odzbrojit, Voldemort použil Kletbu, která se nepromíjí – Cruciatus. Kouzla se střetla v půli cesty. Od tohoto bodu se počala rozrůstat zlatá klec. Oba kouzelníci byli neznámou silou vyneseni do vzduchu. V jejich tvářích nebyl ani náznak překvapení. Oba věděli, co se stane, když donutí své hůlky bojovat proti sobě. Hůlky se pokusí zničit svou druhou půlku.
Na spojující zlaté niti mezi oběma hůlkami se objevily dvě průhledné kapky. Začaly směřovat k hůlkám, ale kupodivu se rozdělily. Jedna se blížila k Voldemortově hůlce, druhá k Harryho. V očích obou protivníků se objevil soustředěný výraz. Ani jeden nechtěl prohrát!
Po jejich vzoru se zachovali i ostatní kouzelníci. Začala bitva, která v dějinách neměla obdoby.
Brumbála obklíčila skupina Smrtijedů vedených Belatrix Lestrangeovou. „Konečně, Brumbále,“ procedila skrz zuby Belatrix.
Brumbál se na ni shovívavě pousmál. V očích se mu ironicky zablýsklo. „Belatrix, my máme ještě nevyrovnané účty, ale být Vámi, nedoufal bych, že Vy je dnes vyrovnáte!“
Smrtijedi na něj vyslali kletbu Avada Kedavra, ale úplně se minula účinkem. Brumbál ji bez nejmenších problémů odrazil.
Kolem Severuse Snapea se vytvořila další skupinka kouzelníků. Vedl ji Conrad Caloway, jeden z nejvěrnějších mladých Smrtijedů, který získal ostruhy zabitím Paty Weasleyové a jejího půlročního syna. Ron, její manžel, byl při tomto útoku těžce zraněn a dosud ležel v nemocnici u Svatého Munga. Ještě se neprobral z kómatu a léčitelé mu nedávali velkou šanci na uzdravení. Celá jeho rodina byla zoufalá a Harry s Hermionou neskutečně vzteklí.
Hermiona si na přítele vzpomněla. Když i jí obstoupilo několik Smrtijedů, chladný vztek jí sevřel žaludek. Na Rona, jeho ženu a bezmocné dítě jich bylo deset a Caloway se bavil hrůzou rodičů, když před jejich očima mučil jejich syna! Prudce se obrátila Calowayovým směrem. Dřív než se Smrtijedi kolem ní stihli vzpamatovat, vyslala kouzlo přímo na původce neštěstí, které postihlo jejího nejlepšího kamaráda! Harry, to už věděla dávno, nebyl pouze kamarád…
„Expeliarmus!“ vykřikla.
Jeho hůlka opsala velký oblouk a přistála v její natažené dlani. Severus na ni vrhl obdivný pohled a téměř líně vyřkl své kouzlo. „Petrificus totalus!“ S pocitem zadostiučinění sledoval, že obávaný protivník nestihl hnout ani malíčkem a skácel se k zemi. Stejně jako Hermiona měl i on na tohoto muže velký vztek a měl k tomu ryze osobní důvody. Nechtěl ho zabít, chtěl mu dopřát dlouhá léta pomalého umírání v kobce, ke kterému on odsoudil tolik lidí. Jen teď litoval, že Caloway nebude pod láskyplnou péčí Mozkomorů, jako byli vězni lorda Voldemorta.
V Hermionině těle se rozlil pocit ledového klidu. S vyrovnaným výrazem se obrátila čelem ke svým protivníkům. Bylo až s podivem, že Smrtijedi na ni dosud zírali jako vyjevení. Až teď jim došlo, že proti sobě nemají bezvýznamnou čarodějku. Pochopili, že světlo, které vycházelo ze skupiny vedené Brumbálem, bylo velkým dílem i její prací. Proti nim stál soupeř velmi mocný.
Nikdo nezahálel. Brumbál zlikvidoval téměř všechny Smrtijedy. Z původní skupiny zbývala jen Belatrix.
Severus vyřadil ze hry téměř půlku svých Smrtijedů a Hermiona již stihla poslat na věčnost čtyři z nich.
Urputný souboj vůlí probíhal kousek vedle nich. Proti sobě, úplně osamoceni, stáli oba Malfoyové. Kroužili kolem sebe. Pomalu a opatrně vážili své kroky. Vzájemně se probodávali pohledy plnými opovržení.
„Draco, zvolil jsi špatnou stranu,“ poznamenal Malfoy senior chladně.
„Obávám se, že špatně jsi zvolil Ty, otče,“ odpověděl mu Draco a výmluvně se rozhlédl kolem. Zatím to vypadalo na vítězství kouzelníků dobra, dalo-li se soudit podle úspěchů, které měla Velká trojka – Hermiona, Snape, Brumbál.
Lucius Malfoy se zamračil. V jeho pohledu se objevila nenávist a … něco horšího. Vypočítavost.
Draco v poslední chvíli pochopil, co jeho otec zamýšlí. „Nééé,“ vykřikl a vrhl se před Hermionu, jenž se mezitím v souboji s ostatními Smrtijedy přiblížila do jejich blízkosti.
Kouzlo, které mělo zasáhnout ji, zastavil Draco vlastním tělem. Proti smrtící kletbě Avada Kedavra neměl nejmenší šanci. Nemohl přežít.
Dracův hlas odumřel. Navždy zmlkl a muž klesl k zemi.
V očích Luciuse Malfoye se objevilo zděšení. Zabil vlastního syna! Svého jediného syna!
Hermiona v mžiku pochopila, co se stalo. Do té doby stála k Malfoyovým otočená zády. Lucius ji chtěl zákeřně zabít zezadu a Draco jí zachránil život! Jediným prudkým kouzlem odhodila ostatní Smrtijedy. V mdlobách padli k zemi. Hermiona se vrhla k Dracovi.
Vzala jeho hlavu do dlaní. Chtěla mu prokázat jedinou službu, kterou v tu chvilku mohla. Chtěla, aby jeho mrtvé oči neviděly další hrůzy tohoto světa. Věřila, že když člověk zemře, jeho oči se i nadále dívají na svět a jeho duše nemůže dojít pokoje, dokud se mu oči nezavřou navždy.
Přestala vnímat okolní svět. Nebrala na vědomí, že kousek od ní stojí Lucius Malfoy, který se ji pokusil zabít. Nebrala na vědomí boj vůle, jenž probíhal mezi Harrym a Voldemortem. Středem jejího světa, a byla to hrozná ironie osudu, byl v tento moment Draco. Muž, který jí tak dlouho znepříjemňoval život. A teď jí ho zachránil.
Do očí jí vyhrkly slzy. Tiše dopadaly na Dracovu tvář, na tvář, jíž po léta nenáviděla…
Náhle ucítila, že hlava spočívající v jejích dlaních se hýbe. Dracovy oči se s obrovskou námahou upřely na její tvář a jeho ústa s nadlidským výkonem vyřkla svá poslední slova: „Odpusť mi!“ Vydechl téměř neslyšně, ale ona ho dobře slyšela.
Prudce zavrtěla hlavou. „Všechno je zapomenuto, Draco! Nemám co odpouštět!“ Další slzy kanuly na jeho tvář.
Draco se úlevně pousmál a zemřel jí v náručí. Hermiona mlčky sklonila hlavu a zatlačila mu oči. Jeho duše, po dlouhých bojích, které musel svádět sám se sebou, si zasloužila klid.
Opatrně položila jeho tělo vedle sebe. Ještě v kleče se podívala na Luciuse Malfoye. Při pohledu na muže, jenž zabil svého syna, jí vyschly slzy. Odhodlaně se zdvihla a postavila se Malfoyovi čelem.
„Doufám, že jste spokojený,“ pronesla ledově. Kolem nich lítaly kletby, ale oni je nevnímali. Soustředili se jeden na druhého.
„Doufám, že jste spokojený,“ zopakovala. „Zabil jste svého syna! Máte radost z vítězství?!“ Hlas se jí začínal chvět vztekem.
Lucius Malfoy ze sebe nedokázal vydat hlásku. Nehnutě zíral na mrtvolu svého syna. S nenávistí se otočil k Hermioně. Konečně našel řeč. „Ty svině!“ zařval. „Ty mudlovská šmejdko, tys zabila mého syna!“ zařval nepříčetně a zaujal útočnou pozici s napřaženou hůlkou.
Po jeho slovech Hermiona našla svůj klid. Věděla, že jestli chce pomstít Draca a zvítězit, musí Malfoye vyprovokovat. „Já? To nemůžete myslet vážně… Připomenu Vám takový malinký detail – smrtící kletba vyšla z Vaší hůlky. Nebo už si to nepamatujete?“
Malfoyův obličej zbrunátněl. Začal jí nadávat. „Ty bestie, Ty mrcho,…“
Hermiona pochopila, že lepší šanci nedostane. Malfoy úplně ztratil koncentraci. Teď nebo nikdy, pomyslela si. „Avada Kedavra!“ vyřkla rozhodující kletbu.
Poslední, co spatřila, byl Malfoyův překvapený výraz. Pak se jeho tělo, stejně jako předtím tělo jeho syna, bezvládně sesunulo k zemi. Ale Hermiona mu poslední službu neprokázala. Nechala jeho oči, ať se dívají na zkázu, kterou vyvolal i on. Byl přece jedním z věrných Pána Zla. Také on způsobil tuto katastrofu. Nenechala jeho duši odejít…
Bez záchvěvu citu se od něj odvrátila. Rozhlédla se kolem. Všude se urputně bojovalo.
Brumbál stál nad bezvládným tělem Belatrix Lestrangeové a také Severus již kolem sebe neměl jediného protivníka.
Najednou si uvědomila, že došlo k další změně. Mezi Voldemortem a Harrym již nebyla natažená zlatá nit spojení jejich hůlek. Zlatá klec zmizela. Kapky, které se objevily na začátku jejich souboje, dokončily svůj úkol.
Obě hůlky současně vybuchly. Začaly vydávat kouzla, jež majitelé za celý svůj život udělali. Kolem Voldemorta se objevilo nespočet různých stvůr, které byly zabity, včetně spousty Smrtijedů. Tato kouzla vydávila Harryho hůlka.
Po Harryho boku se objevili kouzelníci, které zabil Voldemort. Hned vedle Harryho stáli jeho rodiče.
Hermiona s bušením srdce přihlížela neskutečnému divadlu. Chtěla Harrymu nějak pomoci, ale zastavila ji ruka, kterou jí někdo položil na rameno. Ohlédla se a uviděla za sebou Severuse Snapea. „To nemůžeš, Hermiono. Harry musí sám!“
„Ale…,“ chystala se protestovat.
Tentokrát ji zarazil Brumbál. Přišel k nim a stejně fascinovaně jako Hermiona sledoval neuvěřitelný výjev odehrávající se před jejich očima. „Severus má pravdu, Hermiono! Všechno je v Harryho rukách,“ řekl tiše. Sám se děsil toho, co mělo přijít. Poznal, že jiná cesta nevede.
Hermiona na něj nechápavě pohlédla. V jeho očích zahlédla strašnou pravdu. „Néé,“ vykřikla zoufale a vrhla se dopředu.
Severusovy ruce jí však nedovolovaly udělat krok. Zmítala se jako lapené ptáče v síti. Po chvíli to vzdala a vrhla se do Severusovy náruče. Pevně se k němu tiskla, ale oči nespouštěla z Harryho.
Hůlky pokračovaly ve svém zkázonosném díle. Nakonec již nebylo, co by vydávily. Nebyla žádná další kouzla.
Příroda zmlkla. Přestalo pršet. Bouřka odešla. Zůstalo jen elektřinou nabité ticho.
Voldemort se nevěřícně rozhlížel kolem. Jeho postoj byl po dlouhých letech neklidný.
Harry na tom nebyl o moc lépe. Přesto však… byl vyrovnaný. Po boku měl rodiče a sám věřil tomu, co říkával Brumbál. Smrtí nic nekončí. Je to pouze začátek dlouhé a dobrodružné cesty.
Smutně se podíval na Hermionu. Jediné, čeho teď litoval, bylo, že jí nikdy neřekl, co k ní cítí. A věděl, že na to již nebude mít čas. Jeho tvář získala zvláštní láskyplný výraz. Jeho oči jí jasně sdělovaly jeho poselství. Říkaly za něj: „Miluju tě!“
Hermiona se hlasitě rozvzlykala. Její tělo se otřásalo vzlyky a její zoufalství rvalo srdce.
Severus se přistihl, že mocí potlačuje dojetí.
Brumbál stál vedle něj se sklopenou hlavou. Ztrácel jediného syna, kterého měl.
Voldemort se hlasitě rozesmál. Jeho smích bodal a zraňoval. Hlasem plným jedu vyštěkl: „K čemu vám tohle je?! Láska! Fuj!“ A s odporem si uplivl.
Harry se k němu obrátil. „Láska je to, co nikdy nepochopíš! Lidé Tě následovali a byli Ti věrní, ale nikdy Tě nikdo nemiloval. Jaký je to pocit vědět, že není nikdo, kdo bude oplakávat Tvou smrt?!“
Voldemortovi zmrzl smích na rtech. „Jsi sentimentální a naivní Pottere! Já nezemřu!“
Harry se nevesel usmál. „Slibuji, že zemřeš, Voldemorte! A slibuji, že Tví stoupenci Tě oplakávat nebudou. Budou zuřit, ale ne Tě oplakávat. Není nikdo, kdo by na Tebe s láskou vzpomínal! A právě v tom je nesmrtelnost. Ne v nenávisti – na zlo se často zapomíná! Jenže je to někdy na škodu dobra.“
„Nech filozofování, Pottere! To sem nepatří,“ vykřikl Voldemort. Poprvé za celý svůj život pocítil strach.
„Avada Kedavra!“ vykřikli oba současně.
„Né!“ zvolala v ten samý moment Hermiona. Vytrhla se Severusovi, který jí přestal bránit, a rozběhla se k Harrymu.
Jako ve zpomaleném filmu vnímala okolí. Z Harryho i z Voldemorta unikal život. A odcházel v podobě záře – světla a tmy.
Hermiona k nim doběhla a stačila Harryho zachytit. Podklesla pod jeho tíhou. Sesunula se na zem s Harrym v náručí.
Boj kolem ustal. Smrtijedi poznali, že jejich Mistr padl. Houfně skláněli hůlky. Dobro zvítězilo…
Ale za jakou cenu, pomyslela si Hermiona zoufale, držíc Harryho. Něžně hladila jeho tvář. Do paměti si vrývala každý rys tváře, kterou milovala. Tváře, která pro ni vždy znamenala život a sílu.
Dojetí jí stoupalo do hrdla a hrozilo, že ji zadusí. Zoufalé horké slzy jí stékaly po tvářích a hledaly cestu k Harrymu. K její lásce.
Jeho oči zůstávaly otevřené. Byl v nich zvláštní, vyrovnaný výraz.
Hermiona se kousla do rtu, aby potlačila hlasitý výbuch smutku. Neúspěšně. Rozeštkala se a její pláč byl jediným zvukem v okolním tichu.
Harry měl pravdu. Nikdo z Voldemortových věrných neuronil pro svého Mistra jedinou slzu. Pro Harryho však plakala i příroda. Znovu se rozpršelo.
Ale světlo, jenž mělo přijít po porážce zla, se stále neobjevovalo.
Hermiona opřela své čelo o čelo své lásky, své naděje a svého štěstí. Bojovala nejtěžší bitvu. Musela to udělat, ale znamenalo to definitivní konec snů o štěstí. A se sny se člověk těžko loučí.
Zavřela oči, aby zastavila proud slz. Zdvihla hlavu a zhluboka se nadechla. Naposledy se sklonila k jeho tváři. Opatrně ho políbila na ústa a rukou mu poslepu zavřela oči. Zavřela bránu jeho duše.
Vysíleně klesla na jeho tělo. „Miluju tě,“ zašeptala a vzápětí zmožena žalem omdlela.
Vysvitlo slunce a na obloze se objevila duha…Severus Snape vždy hrdě prohlašoval, že je kouzelník a že magii využívá v každé možné situaci. Tentokrát si uvědomil, že jsou chvíle, kdy magie, není důležitá. Dokonce jsou chvíle, kdy musí jít stranou. A tohle byla jedna z nich.
Pomalým krokem došel k Hermioně. Slzy v jeho očích již zmizely, ale při pohledu na Hermionu ležící v nehybném objetí své lásky, ho podivně píchlo u srdce. Opatrně se k ní sklonil a jemně ji pohladil po zoufale bílé tváři. Na prstech ucítil vlhko. Hermioniny slzy ho pálily jako žhavý kov. Jako by dal ruku do ohně…
Vzal ji do náruče velice, převelice opatrně. Nesl ji jako porcelánovou panenku k hradu rýsujícímu se v pozadí. Byl to impozantní pohled. Kolem celého hradu se rozprostírala duha a tvořila zvláštní ochranný oblouk. Všude pršelo, ale hrad byl ozářen sluncem a v okolí duhy nespadla jediná kapka.
Sám měl vlasy promáčené. V neuspořádaných chuchvalcích mu padaly do obličeje. Stékající kapky kapaly v pravidelných intervalech na Hermionin bledý obličej. Věděl, že by mohl použít kouzlo k jejich zastavení, ale tuto myšlenku rozhodně zamítl. Alespoň se vzbudí poměrně přirozeně.
A ještě něco věděl. Nemusel ji k hradu nést. Stačilo by vyčarovat nosítka a určit jejich směr. Jenže to bylo tak neosobní! Jestli něco právě teď potřebovala tato silná a zároveň neskutečně křehká žena, byl to dotyk a teplo jiného člověka. Nepotřebovala další studená neosobní kouzla. Teď potřebovala obyčejné lidské teplo. Netušil, proč tím člověkem, který ji zahřeje, má být právě on. Ani se o to nezajímal. Dělal, co musel.
Nepatrně se ušklíbl. Pokrytče! vynadal si v duchu. Se zahanbením si totiž uvědomil, že dělá přesně to, co chce. Drží v náručí ženu a je to setsakra příjemné. Vůbec nezáleží na tom proč ji drží, ale její měkké tělo se k němu tiskne a on se toho pocitu rozhodně nemíní vzdát!
Jeho matná pleť znachověla. Došlo mu, koho má v náručí… Hermiona právě ztratila muže, jenž milovala. A on o ní přemýšlí jako o mladé krásné ženě, kterou by takto chtěl držet navěky. A co Catherine? ozvalo se jeho svědomí.
Maličko sebou škubl. Catherine… Malá blonďatá čarodějka s krásnýma očima byla pouze vzdálenou představou. Hermiona byla skutečná! Nedokázal své myšlenky od ní odpoutat.
Ucítil, jak se její tělo pohnulo. Malátně zvedla ruku a otřela si obličej. Vzápětí ztuhla a chvilinku nato se roztřásla. Hermiona se probudila a začala tichounce vzlykat. S děsivou silou si vzpomněla na předchozí okamžiky. Na okamžiky Harryho smrti. Novou silou na ni dopadlo vědomí, že Harry odešel navždy. Že už ho nikdy neuvidí, neobejme. Že náruč, v níž se cítí tak příjemně, nepatří jemu.
Soustředěně se zamračila. Teprve teď jí došlo, že ji někdo nese. Ale kdo? S námahou zdvihla hlavu a zaostřila pohled na obličej člověka nad sebou. Ten pohled ji ohromil. Dívala se do uhrančivě černých očí, které se na ni upíraly s neuvěřitelnou něhou a lítostí. „Severusi,“ vydechla.
Muž pomalu zakroutil hlavou. Nové kapky dopadly na její obličej. „Nemluvte a hlavně neplačte. Vyčerpává vás to,“ napomenul ji tichým sametovým hlasem.
Hermiona se zachvěla. Jeho hlas ji zahalil jako mlha. Ale jeho slova měla přesně opačný účinek, než v jaký, snad, doufal. Do očí se jí opět vyhrnuly slzy. A její smysly omámil vztek na celý svět. Na všechno a na všechny. „Proč vy? Proč já? Proč nežije on? Proč jste vy přežil…“ Hlas se jí zlomil v nezvladatelném vzlykotu. Už nemohla pokračovat v nesmyslném obviňování. Její zoufalství ji přemohlo. Nedokázala ze sebe vypravit už ani slovo.
Severus se zastavil a zadíval se na ni neproniknutelným pohledem. Chápal její bolest i vztek. Sám tyto pocity dobře znal, ale… Nečekal, že mu začne vyčítat, že on přežil. Že si bude vyčítat, že ona přežila.
Někde uvnitř ho zamrazilo. Přestože neměl Pottera rád, nechtěl aby zemřel. Kdyby mohl, zabránil by tomu! Jenže jsou věci, které zkrátka udělat nemůže!
Zacloumal s ním vztek. Ne kvůli jejímu obvinění. Vztekal se, protože v tom obvinění bylo opovržení sebou samou. Ona přežila, ale Harry zemřel. V tu chvíli se nenáviděla. A Severus se na ni zlobil jen pro tu myšlenku, že chtěla zemřít. Ruce se mu chvěly. Nikdo nemá právo toužit zemřít! To pochopil před deseti lety…
Hermiona ztuhla. Cítila, jak se mu ruce chvějí vzteky. Uvědomila si, že mu nechtěně ublížila. Na okamžik se v ní ozval spokojený hlásek. Chtěla mu ublížit. Chtěla, aby trpěl. Neměl přežít! Já neměla přežít!
Vyděšeně zamrkala. Studem sklopila hlavu a do tváří se jí začínala vracet barva. Zrudla jako rak.
Tohle přece nebyla ona! Takhle nemohla uvažovat právě ona! Kolikrát se pohádala se všemi kolem, když řekli něco podobného. Když si přáli svou smrt, protože někoho ztratili. Kolikrát za podobné myšlenky vynadala Harrymu. A kolikrát se s ním pohádala, když uvažoval o tom, že měl zemřít někdo jiný! Vždycky přece chránila životy! Vždycky všem pomáhala přežít. I nepřátelům! A teď se chová… Bože, vždyť Severus je přítel! Jak mě tohle vůbec mohlo napadnout? Chvějícíma se rukama si protřela oči. Měla chuť si nafackovat! Jen si to přiznej! Chováš se jako slepice! ozvalo se někde uvnitř.
„Nechtěla jsem Ti ublížit,“ zašeptala sklesle a podívala se na něj smutným pohledem. Návratem k tykání chtěla překonat hradbu, kterou vystavěla.
Severus přímo cítil její znechucení ze sebe samé. Uvolnil se. Vždyť tohle tak dobře znal! Jasmína neměla zemřít, ale v jednu chvilku si přál, aby za ní odešel i Luke. Byla to jenom chvilinka, ale výčitky ho trápily dosud, protože osud byl neúprosný a nakonec… Ne, nebudu vzpomínat. To jsem si zakázal už dávno! napomenul se v duchu.
Pomalu se rozešel ke vstupní bráně. „Nic se nestalo,“ řekl tiše.
Hermioně přesto jeho ujištění nestačilo a on si toho byl plně vědom. Věděl, že Hermiona teď musí odpočívat, jinak se zhroutí. Výčitky a žal ji úplně ochromí. I tohle znal… „Dormi!“ zamumlal.
Hermiona poznala, co chce udělat ještě chvilku před tím, ale neměla sílu mu vzdorovat. Ani nechtěla. Jediné, po čem teď opravdu toužila byl spánek, dlouhý nekončící spánek.
Severus se smutně pousmál. Tohle kouzlo bylo riskantní. Málokdy vyšlo, protože lidé mu obvykle podvědomě vzdorovali. Hermiona ne. Víčka jí ztěžkla téměř okamžitě. Usnula tvrdým a bezesným spánkem, který kouzlo Dormire zajišťovalo.
Donesl ji na ošetřovnu. Vypadalo to tam, jako po bitvě. Všechna lůžka byla plná. Když se objevil ve dveřích v náručí se spící Hermionou, madame Pomfreyová okamžitě přispěchala. „Co je jí?“ zeptala se vyrovnaně a profesionálním pohledem odhadovala škody, které na ní napáchala kouzla.
„Má jenom pár škrábanců,“ odvětil Severus. Jeho pohled nic neříkal.
„Tak proč…“ nechápala náhle Poppy.
„Harry Potter zemřel, Poppy. Hermiona je vyčerpaná a plná bolesti. Omdlela, ale teď pouze spí. Probudila se a já se rozhodl posunout její střet s realitou. Je pod vlivem kouzla Dormire,“ vysvětloval klidně.
Madame Pomfreyová na něj chvilku nedůvěřivě koukala. Pak si uvědomila, že Severus jí nikdy nelhal. Znala každou jizvu na jeho těle a jako jedna z mála věděla, čím jsou způsobené. „To byl dobrý nápad, Severusi. Prosím, odneste ji támhle do rohu. Je tam volné lůžko.“
Severus přikývl. Opatrně se proplétal mezi zraněnými. Na jedné z postelí zahlédl i profesorku MacGonagallovou. Buď spala nebo omdlela.
„Co se stalo Minervě?“ zeptal se a mrkl dozadu po madame Pomfreyové.
„Cruccio,“ odpověděla stručně.
Pochopil. „Přežije?“ V hlase se mu ozval stín strachu. Minervy si vážil jako málokoho.
„Ano, věřím, že ano,“ dodala Poppy.
Došli k lůžku a Severus Hermionu opatrně uložil. Když vytahoval ruku zpod její hlavy, zavrtěla sebou. Pomaloučku ruku vyndal, aby ji nevzbudil.
Madame Pomfreyová ji rychle prohlédla. Severus měl pravdu. Kromě pár škrábanců neměla vážnější zranění. Ale to, které způsobila Harryho smrt uvnitř její duše, bude chtít dlouhou rekonvalescenci a ta bolest nikdy nezmizí úplně.
„Jak je jí, Poppy?“ zeptal se tichý hlas. Profesor Brumbál vstoupil do místnosti.
„Fyzická zranění nejsou vážná, Albusi. Ta spravím jednoduše. To ostatní…“ pokrčila rameny.
Brumbál přikývl. Se smutkem v očích se zadíval na dívku. „Zemřelo tolik mladých lidí, Severusi! Harrymu bylo teprve dvacet tři let. Zatímco on byl plný síly, mě síla ubývá, ale je mi souzeno tu zůstat. Život není…“
„Fér?“ skočil mu do řeči Severus. „Nechtějte být všemocný, pane řediteli. Jste nejmocnější kouzelník všech dob, ale tento úkol vám nebyl svěřen. Dobře víte, že některá rozhodnutí nejsou na nás. A dobře víte, že život nikdy není úplně fér!“
„Ale Harry,“ začal Brumbál znovu, jako by chtěl Severuse přesvědčit o své pravdě.
Severus přimhouřil oči a zadíval se na Brumbála jedním ze svých nečitelných pohledů.
Jeho pohled byl účinnější než všechna slova. Brumbál se usmál. „Máš pravdu, Severusi. Netušil jsem, že někdy budeš napomínat ty mě, ale máš pravdu. Člověk se pořád učí,“ zamumlal a vydal se ven z ošetřovny.
Severus za ním dlouho hleděl. Rozuměl mu. Měl Harryho rád jako syna. Pro rodiče nebylo nic horšího než se dívat na smrt svého dítěte…
Otočil se k Poppy. Pokynul jí hlavou a chystal se odejít. Náhle ucítil jemný dotyk.
Hermiona se chytla jeho ruky. „Neodcházej! Nechci být sama se svými myšlenkami,“ šeptala a s vypětím všech sil bojovala proti účinkům kouzla. Nechtěla spát, dokud nezíská jistotu, že tu Severus zůstane.
Nevěřícně si ji prohlížel. Musel ji obdivovat. Vzdorovat kouzlu, které už začalo působit, bylo těžké. „Vždyť budeš spát,“ oponoval jí jemně.
„Zůstaň, prosím,“ zopakovala umanutě.
„Bojíš se probuzení,“ podotkl vědoucně.
Pomalu přikývla. „Jsi… přítel, prosím,“ zopakovala zoufale. Kouzlo začínalo vítězit.
Poppy do něj nešetrně kuchla. Ušklíbl se. Hlavně nerozčilovat pacienta, to je její heslo, co ji jen znám, uvědomil si.
„Zůstanu,“ slíbil Hermioně. Vyčaroval židli a posadil se k její posteli.
Spokojeně se usmála. „Děkuji,“ řekla tichounce. Vzápětí usnula, stále se držíc Severusovy ruky.
Poppy se na něj podívala. „Donesu vám něco na ty spáleniny,“ pohodila hlavou k jeho ruce. Jak se mu vyhrnul rukáv, všimla si rudé skvrny nad jeho zápěstím. Odešla a za okamžik se vrátila s mastičkou.
„Děkuju,“ řekl a s úlevným povzdechem si ji natíral na bolavé místo, aniž by svou ruku vytrhl z Hermioniny.
Madame Pomfreyová se rychle otočila, aby si nevšiml jejího spokojeného úsměvu. Přece jen má srdce, pomyslela si. Zatáhla závěs kolem Hermionina lůžka a odšustila se věnovat ostatním pacientům.

Již týden ležela Hermiona na ošetřovně. Všechna zranění měla zahojena. Hlubší škrábance si vyžádaly trošku více mastičky, ale neznamenaly vážné ohrožení. To představoval její psychický stav. Všichni to věděli… A všichni se snažili nenechat ji ani na okamžik samotnou.
Když u ní neseděl Brumbál, byl u ní Kratiknot. Pokud měla volno, stavila se na kus řeči Poppy, ale ta stále ještě pendlovala kolem ostatních pacientů. Dokonce i Minerva McGonagallová, která se pomalu uzdravovala z účinků kletby Cruciatus, si s ní povídala ze svého lůžka.
Byla jim všem neskonale vděčná, jenže nemohli s ní být pořád. Nepříjemné myšlenky se vynořily v okamžiku, kdy osaměla.
Právě proto s nesmírným povděkem přijímala, že tyto chvilky takřka nemívá. Hlavně díky Severusovi! Každé odpoledne se u ní objevoval, aby zjistil jak se jí daří. Téměř nemluvili, ale pouhá jeho přítomnost stačila, aby nemyslela na nic. Nevěděla, jak toho docílil, ale hrozně ráda by to zjistila. Jak je možné, že pokaždé, když je u ní, nedokáže se zamyslet nad ničím vážnějším, než je počasí?
Ovšem zde jeho práce nekončila…
Druhý den po Velké Bitvě se probudila uprostřed noci. V hlavě se jí vynořilo tisíce myšlenek a vzpomínek.Nedokázala znovu usnout a začala tupě zírat do stropu. V očích ji zaštípaly nové slzy.
„Takhle to nepůjde, kolegyně,“ oslovil ji hluboký mužský hlas ze tmy.
Lekla se tak, že hlasitě vyjekla. Ještě chvilku lapala po dechu a ruku měla položenou na hrudi. Vyčítavě po něm mrskla pohledem, což se úplně minulo účinkem, protože Severus seděl ve tmě, kde na něj nebylo vidět. Tiše ji hlídal. „Tohle mi nedělejte, Severusi,“ řekla, když byla konečně schopna slova.
„Měla byste spát,“ odpověděl nevzrušeně nevšímaje si její poznámky.
„Neměl byste v tuhle hodinu také spát?“ zeptala se bojovně. Nejlepší obranou je útok, to věděla dávno.
„Tohle vypijte,“ pronesl nesmlouvavě a strčil jí do ruky lahvičku s průzračnou tekutinou.
„Neodpověděl jste mi, Severusi,“ upozornila ho. Zvědavě si prohlížela obsah lahvičky. Všude byla tma, ale tekutina zářila jako čisté zlato.
„Je to výtažek z pryskyřice a medu. Velmi účinný prostředek pro bezesný a dlouhý spánek,“ odpověděl na nevyřčenou otázku. Tu vyřčenou opět ponechal bez odpovědi.
Hermiona uznale přikývla. „Doušek spánku,“ vzpomněla si na název lektvaru. Spíše vycítila, než viděla, jeho přikývnutí.
„Vypijte to,“ zopakoval nesmlouvavě.
„Ale…“ chtěla protestovat. Chtěla mu říct, že má právo na smutek, bezesné noci a pláč.
Nedovolil jí dokončit myšlenku. „Nebuďte jako malá, Hermiono,“ napomenul ji neústupně. Celou dobu jí důsledně vykal, aby vystavil hráz, za kterou se neodváží vstoupit a odporovat mu. „Vypijte to!“ Jeho hlas prořízl ticho, které se mezi nimi rozhostilo. Tón byl naprosto nezaměnitelný. Přikazoval.
Jestli si něco pamatovala ze školních let, pak to byl přesně tento tón. A věděla, že proti němu není odvolání ani dovolání! Proti své vůli skleničku otevřela a malinko upila.
Severus se ve tmě ušklíbl. „Řekl jsem vypít, ne upít! Vy jste mi nerozuměla?“
Hermiona si tiše povzdychla a lektvar dopila. Pak už si jen pamatovala, jak se kolem ní rozprostřela mlha a ona upadla do klidného, dlouhého spánku. Probudila se až druhý den v poledne.
Od té doby se v noci neprobudila. Vlastně… Ještě jednou se na chvilku vzbudila. Ze tmy se pouze vynořila ruka s lahvičkou, jejíž obsah vypila tentokrát bez jediného slova.
Až teď plně docenila Severusovu pomoc. Věděla, že když se probudí, nebo když ji budou pronásledovat noční můry, je tu někdo, kdo sedí u její postele a dává na ni pozor. Byla mu vděčná. Taky proto, že si plně uvědomovala, že po probdělé noci musí vstát a jít učit.
Ještě další týden pobyla mimo vyučovacího procesu. Byla zavřená ve svém učitelském pokoji a nevycházela. Jídlo jí nosil Dobby a novinkami ji zásobovala madame Hoochová. A šestým smyslem tušila, že ani v noci není sama. Že přes veškerou námahu, kterou mu to působí, je Severus u ní. Nezeptal se, nepožádal o dovolení. Prostě se rozhodl a své rozhodnutí splnil.
Přišel den, kdy se měla vrátit ke všem svým povinnostem. Brumbál se domníval, že tahle nečinnost ji pouze ubíjí a že je nejvyšší čas, aby zase začala učit. Souhlasila, ale pocity u toho měla všelijaké. Nevěděla, jak to zvládne.
A nevěděla ještě něco.
Kvůli jejímu návratu se Brumbál pohádal se Severusem. Ten měl totiž úplně opačný názor. Každou noc seděl u její postele a slyšel ji volat Harryho jméno. Byl si téměř stoprocentně jistý, že pro ni není dobré se pohybovat po místě, kde na ni na každém kroku dopadne vzpomínka na člověka, kterého tak moc milovala.
Ale Brumbál nesouhlasil. „Pochop, že spousta volného času je pro ni větší hrozbou. Bude mít čas přemýšlet.“
Severus odmítavě zakroutil hlavou. „Ten bude mít stejně. Nebo si snad myslíte, že se bude neustále koncentrovat na studenty? To je nemožné!“
„Severusi, oceňuji Tvou starost, ale tahle debata nemá smysl. Rozhodnutí je výhradně na Hermioně, která souhlasila,“ upozornil ho Brumbál a zkoumavě si ho prohlížel. Severus se s ním nikdy nehádal. Upozornil ho na svůj názor, ale vždycky nechával poslední slovo jemu.
„Hermiona by souhlasila se vším, co byste jí navrhl, Albusi! Je teď psychicky tak na dně, že se chytá každé naděje. Jenže tahle naděje ji zničí!“ Nechápal, že tomu Brumbál nerozumí. Vždyť to bylo tak jasné!
„Je silnější než si myslíš,“ oponoval mu Brumbál.
Severus si povzdechl. V tom zvuku bylo vše – beznaděj i vzdání se. „Je silná, velice silná, ale ne natolik. Věřte mi, Albusi, nezvládne to. Příliš ho milovala. Ale vidím, že už jste se oba rozhodli. Nemá cenu s vámi o tom diskutovat.“ Zdvihl se ze židle a odcházel směrem ke dveřím.
Zastavil ho Brumbálův hlas. „Ona je jiná než Ty,“ řekl bez přechodu.
Ani se po něm neohlédl. Pouze sklonil hlavu. „Souhlasím s vámi. Je křehčí. Ale kvůli ní doufám, že máte pravdu Vy, pane!“ odpověděl tiše a rychle odešel z místnosti.

Hermiona se vrátila do školy. První den byl kritický. Šla si sednout k profesorském stolu. Na sobě cítila pohledy všech kolem a její první myšlenka byla na útěk. Donutila se zachovat klid. Přece už bylo hůř…
Ráno, když vstoupila do křídla, kterým denně chodila s Harrym v době studií, se málem zhroutila. Pak sebrala všechnu svou sílu a donutila se pokračovat v cestě. Šla, co noha nohu mine.
Její první hodina byla zvláštní. Vykládala látku a dokonce i s dětmi cvičila, ale necítila žádné uspokojení. Jediné, co ji nepatrně potěšilo, byla chvilka, kdy strhla body Zmijozelu. Cítila malinké uspokojení, že mohla vzít body koleji, v níž studoval člověk, který zabil její lásku.
Ale popravdě – byl to jen zlomek emocí. Nijak se nevzrušovala. Bylo to divné. Vždycky všechno prožívala, teď však měla pocit, že jí emoce unikají. A byla ráda! Nechtěla brečet, vzpomínat a litovat se. Chtěla jen přežít – a už nikdy nepotkat lásku! Nedokázala by znovu přijít o to nejcennější!
Večer si sedla k večeři a upřela pohled do Velké síně. Oči se jí maličko zamžily. Zamrkala, aby potlačila slzy. Během toho prvního dne se naučila jednu důležitou věc – nikdo nesmí poznat, jak jí je. Pomalu se začala uzavírat.
Brumbál i Severus ji s napětím pozorovali. Když se posadila ke stolu, vyměnili si znepokojené pohledy. Oba si uvědomili, že tentokrát měl pravdu Severus. Poprvé v životě, poprvé za třicet let, co se znali, měl pravdu Severus. Hermiona potřebuje něco jiného než je práce ve škole…
V Brumbálově pohledu se objevilo zděšení. Začal o ni mít ne velkou, ale obrovskou starost.
Následujících čtrnáct dní mu ukázalo, jak tvrdě se zmýlil. Hermioně z očí zmizel život. Jiskřičky a odhodlání, které jí vždy zářily v očích, zmizely. Doufal, že ne navždy.

Hermiona vstoupila do Brumbálovy pracovny. „Dobrý den, pane řediteli! Nechal jste pro mě poslat?“ zeptala se. V hlase se jí nemihl ani náznak emocí.
Brumbál strnul. S lítostí se na ni podíval. Za tohle můžu já? Pokynul jí hlavou. „Dobrý den, Hermiono. Prosím, posaď se!“ vyzval ji. V hlavě si dával všechno dohromady. Hermiona musí pryč!
Posadila se a upřela na něj nicneříkající pohled.
Malinko se na ni usmál. „Víš, není to nic důležitého. Jen mě zajímalo, jestli tu zůstaneš na Vánoce?“ Pevně doufal, že ne. Potřeboval čas, aby něco pořádného vymyslel.
Zavrtěla hlavou. „Ne, pojedu domů. Rodiče mě chtějí vidět a ráda bych se podívala ke svatému Mungovi za Ronem. Paní Weaslyová mi říkala, že se jeho stav zhoršil,“ odpověděla. Tváří se jí kmitl náznak smutku.
Alespoň něco, pomyslel si Brumbál vděčně. „To je výborné, chtěl jsem ti navrhnout velmi podobné řešení,“ nakousl.
Tázavě pozdvihla obočí. „Nechcete mě v Bradavicích?“ Přes veškerou snahu se jí v hlase ozval náznak paniky.
Rozesmál se nuceným smíchem. „Ale ne, co Tě to napadlo? Jen jsem myslel, že by nebylo dobré, abys byla na hradě sama. Víš, kvůli posledním událostem si rodiče berou domů všechny studenty. A i profesoři jedou za rodinami.“ V tomhle nelhal, ale to ostatní…
Hermiona přikývla. „Nebojte se, nebudu tu sama, odjedu. Je to všechno?“
„Ano,“ přikývl na souhlas. Podíval se na ni tím svým zpytujícím pohledem. „Můžeš jít,“ řekl jemně.
Vystřelila jako by jí za patama hořelo! Dokonce zapomněla i pozdravit. Zrudla až ke kořínkům vlasů, když se před dveřmi jeho kabinetu srazila se Severusem. „Promiňte,“ zamumlala a pokračovala ve svém zběsilém tempu. Přece jen ještě nedokázala své city ovládat úplně. Brumbálův pohled jí pronikal do všech skrytých záhybů její duše a to ji děsilo!
Severus zaklepal na dveře kabinetu.
„Pojď dál, Severusi!“ vyzval ho Brumbál.
Vešel dovnitř a na tváři se mu zračilo překvapení.
„Neboj se, nejsem Vševěd. Viděl jsem tě přicházet,“ řekl s úsměvem Brumbál a ukázal na Pobertův plánek, který mu před lety věnoval Harry. „Užitečná věcička,“ dodal ještě.
Severus se pobaveně ušklíbl a nevěřícně zakroutil hlavou. Vzápětí zvážněl. „Albusi, víte, že si Vás vážím, ale…“ začal opatrně.
„Já jsem vám to říkal,“ dokončil Brumbál. Zhluboka si povzdechl. „Ano, já vím. Měl jsi pravdu. Ale co s tím teď?“ zeptal se a vyčkával. Severus by za ním nepřišel, kdyby neměl připravené řešení.
„Viděl jste ji? Upalovala od vás hrozně rychle. Zdaleka ještě není pozdě,“ odpověděl klidně a poukázal na fakt, jehož se Brumbál chytal jako tonoucí stébla. Hermiona byla jediná, kdo mu po Harryho smrti zbyl. Miloval ji jako dceru a osud, který si vybrala, se mu ani trochu nelíbil.
„Co navrhuješ?“ optal se proto s jistou nadějí.
„Nesmí tu zůstat přes Vánoce. Bradavice se úplně vylidní. To by mohlo být nebezpečné,“ upozornil ho Severus.
Brumbál se zachvěl. Pochopil, co se mu Severus pokouší naznačit. „Uklidním tě. Na Vánoce jede domů. Také mě to napadlo a chtěl jsem se ujistit.“
„Dobře, tak to tedy podniknu potom,“ dodal zadumaně.
„Co máš v plánu?“ Brumbál byl opravdu zvědavý, co profesor lektvarů navrhne.
„Vytáhnu ji ven. Pojede na mé rodinné sídlo.“ Jeho hlas zněl lhostejně, jako by to pro něj nic neznamenalo.
Albuse Brumbála málokdy něco překvapilo, ale tohle byla síla. Severus do rodinného sídla nikoho nepustil během posledních deseti let! „Myslíš to vážně?“
„Kdybych to nemyslel vážně, neříkal bych to,“ podotkl Snape trochu nakvašeně. Rychle se ovládl. „Hermiona potřebuje pryč a já mám k dispozici místo, kde bude v úplném bezpečí. K tomu navíc, Chloe uvítá společnost,“ dodal skoro na omluvu.
„Jak je jí?“ Chloe je milá žena a rozhodně bude nadšená, že do domu zavítá po deseti letech jiná žena.
„Její stav je stále stejný, nemůže chodit a tlačí mě do dalšího sňatku. Čekal byste něco jiného?“ Ušklíbl se. Jeho matka opravdu byla plná života, přestože byla upoutaná na lůžko. Energie jí nechyběla.
„Od Chloe bych nečekal nic jiného, než že tě bude sekýrovat až do posledního dechu!“ Usmál se. V zápětí se zachmuřil. „Hermiona nebude chtít jet!“
Severus se zatvářil sebevědomě. „To nechte na mně! Udělám jí nabídku, kterou neodmítne. Rodinné sídlo potřebuje zkontrolovat bezpečnostní opatření. Mnoho Smrtijedů uteklo a já přece nechci maminku vystavit nebezpečí!“
Brumbál pochvalně přikývl. „Máš pravdu. Bude se vztekat, ale neodmítne!“
„Všechno je lepší než… její současný stav. Vždyť jste ji viděl během posledních dnů. Je jako tělo bez duše!“
„Samozřejmě, máš pravdu. Cokoliv bude lepší!“ přikývl Brumbál.
„Mám tedy vaše svolení?“
„Dělej, co uznáš za vhodné, jen když nám vrátíš starou dobrou Hermionu!“ odpověděl Albus Brumbál vážně.
Severus se zdvihl ze židle.
Brumbál ho zarazil. „Já…“
„Ještě něco, pane?“ Černé obočí se tázavě zdvihlo.
Albus se maličko zarazil. „Chtěl bych Ti poděkovat, že to pro ni děláš! Vím, co pro Tebe dům znamená…“
Severus zpopelavěl. V očích se mu objevil dobře známý smutek. Zavřel oči, aby potlačil vzpomínku na rozesmátou Jasmínu vítající ho ve dveřích. Když oči opět otevřel, byly matně lesklé. Přesto se mu hlas nezachvěl, když odpověděl. „Dům je věc. Ona je živá. A já nechci, aby dopadla jako já. Málem bych zapomněl – Hermiona se po prázdninách do školy nevrátí. Seženete náhradu?“
Brumbál na něj s pochopením hleděl. „To zajistím, neděl si starosti. Děkuji!“ řekl ještě jednou.
Severus přikývl. „Na shledanou,“ pozdravil tiše a odešel z místnosti.
Brumbál se díval na zavřené dveře, kterými prošly dvě bytosti, na nichž mu nesmírně záleželo. Jeho děti… Doufal, že si vzájemně pomůžou. Tedy pokud se jejich silné osobnosti vzájemně nezničí…

Hermiona s úlevou, kterou měla jasně vepsanou ve tváři, zavřela dveře svého pokoje. Bez života se rozhlédla po pokoji. Připadal jí tak prázdný. Stejně prázdný jako ona. Unaveně se svezla na postel.
Zavřela oči a snažila se potlačit vzpomínky a bolest. Pokaždé, když osaměla, sváděla boj. Stav apatie, který ji na začátku ochromil, opadl. Zbyla vnitřní prázdnota a chlad. Cítila chlad v hloubi duše, kterému nechtěla podlehnout. Občas se jí zmocňoval, ale podvědomě se bránila mu podlehnout. Zároveň však věděla, že kdyby se tento pocit rozhostil v celém jejím nitru, byla by navždy ušetřena bolesti, kterou cítila. Byla by ušetřena všech citů. A v tom byl právě zakopaný pes! Bála se ztratit všechny city, všechny emoce – vždyť pak by zmizelo i vše krásné z jejího života! Přestože jí Harry scházel, věděla, že tohle nechce. Jediné, co nevěděla, bylo jak se bránit bolesti a zároveň mít radost z maličkostí, jakými jsou dětské úsměvy, zpěv ptáků, nebo letní déšť…
Navenek vše vypadalo jinak. Své emoce ani vnitřní boj neukazovala. Jen ona sama věděla, kolik sil jí to stojí. Každé odpoledne padla do postele a spala jako špalek. Ostatní se o ni báli, jenže ona neměla ponětí, jak je uklidnit a neukázat při tom svou slabost. Cítila se malinko provinile, hlavně vůči jednomu kolegovi – největší starost o ni měl Severus Snape.
Unaveně si promnula oči a posadila se. Severus… Nikdy na něj nemyslela tak často, jako poslední týdny. Stal se jejím stínem. Byla si téměř stoprocentně jistá, že stále drží noční stráž u její postele. Smutně se usmála a vstala. Musela začít něco dělat a ne se utápět v sebelítosti!
A spát dnes nemohla!
Obvyklý odpolední rituál dnes musela vzdát.
Bylo nezbytně nutné, aby si sbalila. „Naprosto nezbytně nutné, slečno Grangerová!“ oslovila se hlasitě, aby se donutila dojít ke skříni a vytáhnout kufr. Zhluboka vzdychla. Začala si balit kufr na vánoční prázdniny.
Skládala trička, mikiny, džíny a všechno ostatní. Do očí jí vstoupily slzy. V ruce držela pomněnkově modré domácí šaty. Harry říkal, že jí právě tyhle šaty moc sluší. Položila je stranou. Takhle to tedy nepůjde! Přece nemůžu pořád brečet!
Dokonce si musela přiznat, že je ráda, že odjíždí na prázdniny. Bylo tu příliš mnoho vzpomínek. Nedávno se děsila možnosti, že by trvale odešla z Bradavic. Ale poslední dobou měla pocit, že nutně potřebuje změnu. Jinak se toho divného stavu vnitřního zmatku a venkovního chladu nezbaví.
Ozvalo si tiché zaklepání. Hermiona přistoupila ke dveřím a po krátkém zaváhání je otevřela. Za dveřmi stál Severus..Tak toho jsem se bála, pomyslela si.
„Dobrý den!“ pozdravil ji profesor Snape. Zkoumavě si ji měřil pohledem.
Hermiona nasadila masku zdvořilé lhostejnosti. Byla zvědavá, co jí může chtít, ale dát mu to najevo? Veškerá dosavadní snaha by přišla vniveč. „Dobrý den, pane kolego. Mohu Vám nějak pomoci?“
„Smím dál?“ odpověděl jí otázkou.
Téměř neznatelně pokrčila rameny a ustoupila ze dveří, aby mohl projít. Postavila se zpět k posteli, na které ležel kufr, a vyčkávavě si jej prohlížela.
„Chystáte se na cestu?“ zeptal se.
„Jak vidíte,“ řekla s mírnou ironií.
Maličko stáhl obočí, což propůjčilo jeho tváři zachmuřený výraz.
„Mohu Vám nějak pomoci?“ zeptala se znovu.
„Mohu se posadit?“
Hermiona pevně stiskla zuby. Napočítala do pěti a teprve potom promluvila. „Budete mi stále odpovídat otázkou? To se daleko nedostaneme, kolego!“
Jestli na něco nebyla připravená, pak to byla jeho reakce. Malinko nervózně se kousl do rtu a na vteřinku zavřel oči.
Vidět obávaného profesora Snapea nejistého, tak to stojí za to, Hermiono! Musela se kousnout do jazyka, aby se neusmála.
Jenže Severus si toho všiml. Ušklíbl se. „Připadám Vám zábavný?“
„Posaďte se!“ vyhnula se odpovědi.
Severus se posadil do pohodlného křesla u krbu. Hermiona usedla proti němu. Severus vyčkával.
Je paličatý jako mezek, pomyslela si vztekle, když si uvědomila, že bude muset odpovědět na jeho otázku. „Kdybyste se mě zeptal včera, řekla bych, že jste všechno na světě jen ne zábavný! Teď si tím však nejsem jistá,“ dodala maličko škodolibě.
K jejímu úžasu se neurazil. „Chápu. Vlastně máte pravdu, moc se neznáme…“
Hermiona na něj překvapeně zírala. Uvědomila si, že prostě vyjádřil danou skutečnost. Co já o něm vlastně vím, kromě toho, že je učitel v Bradavicích a bývalý Smrtijed? Pokusila se situaci trošku odlehčit. „Přišel jste mi navrhnout bližší seznámení?“
„Možná, že i to,“ pronesl záhadně.
Tak tohle je na mě moc! „Nedáte si něco k pití? Čaj, kávu, něco ostřejšího?“ doplnila s nadějí v hlase.
Severus poznal, že tou poslední poznámkou to přehnal, ale nepatřil k lidem, kteří dávají něco zadarmo. „Čaj, prosím!“
Hermiona potlačila zklamání. Vytáhla svou hůlku a vyčarovala konvici s čajem a dvěma šálky.
„Děkuji!“ řekl Severus prostě a nechal ji, ať se smaží ve vlastní šťávě. Bylo pouze na ní, kdy zahájí přetrženou nit konverzace.
V pokoji se rozhostilo ticho. Hermiona hledala záchranou brzdu svých myšlenek i pohledu, ale nemohla ji najít. Snažila se najít pevný bod, ke kterému by mohla upřít svou mysl, jenže nikde nic nebylo. Kromě Severuse Snapea!
Její hnědé oči, malinko vyplašené laně, se střetly s jeho neproniknutelně černými. Vzájemně si pokoušeli číst myšlenky z očí i mysli, ale ani jednomu se to nedařilo.
„Nitrobranu zvládáte skvěle, kolego,“ protrhla Hermiona mlčení.
„Děkuji!“
Nic víc, nic míň, pouze děkuji. Já ho zabiju, slíbila si v duchu.
„Tomu nevěřím,“ odpověděl na její myšlenku nahlas.
Zčervenala. Za takovouhle školáckou chybu zasloužíš přes tlamu, holka zlatá! „Co mi chcete?“ zeptala se útočně. Všechno v ní začínalo vřít a nedařilo se jí najít klid, na který byla z posledních dnů a týdnů zvyklá.
„Mám na vás takovou zvláštní žádost,“ začal opatrně.
„Ano? Já čekám,“ řekla podrážděně, když nic víc nedodal.
„Spíš prosbu,“ opravil se a rychle pokračoval. „Měla byste si sbalit i věci na jaro. Do Bradavic se v nejbližší době nevrátíte!“
Kdyby vedle ní uhodil blesk, nebyla překvapenější a vlastně ani vzteklejší. Prudce vstala. „Co si to dovolujete?!“ vybuchla.
„Dovoluji si Vám oznámit, že po Vánocích se do Bradavic nevrátíte. Mám pro vás jinou práci!“
Pochodovala po pokoji jak tygr v kleci. „Co si o sobě myslíte? Zbláznil jste se? Já se po Vánocích vrátím do Bradavic! Rozhodovat o sobě budu sama! A k tomu navíc Brumbál mě tu potřebuje!“
„Brumbál souhlasil,“ reagoval klidně. Musel uznat, že byla rozkošná, když se takhle vztekala. Na co to myslíš?! Soustřeď se na práci, Severusi! Okřikl se.
Hermiona se zastavila uprostřed pohybu. „Prosím?“ V očích se jí mihl náznak zděšení.
Musím opatrně a hlavně takticky, připomenul si. „Brumbál souhlasil, že na nějaký čas Vás dokáže nahradit, přestože ho to velice mrzí. Nechtěl mi to povolit. Ale pak uznal, že toto je důležitější.“ Hlavně taktiku, Severusi. Lži takticky a moc se do toho nezamotávej!
„Co je tak důležité?“ Nepovedlo se jí skrýt zvědavost v hlase. Z části to byla zvědavost profesionální a z části čistě ženská. Co od ní může potřebovat muž jako profesor Snape?
„Možná se vám to bude zdát směšné, ale pro mě to má velice zásadní význam. Přestože jsme v bitvě se zlem vyhráli, ne všichni stoupenci Pána Zla byli zničeni. Mnozí jsou téměř stejně nebezpeční jako on sám. Budou se mstít. A jedním z lidí, po kterém půjdou jako prvním, jsem já.“ To je ostatně pravda, že? V duchu se ušklíbl. Nedokázal si představit jediného Smrtijeda, s nímž by si neporadil. Ale to Hermiona nemusí vědět!
Hermiona se stále ještě mračila, ale dávala pozor na každé jeho slovo.
Uvědomoval si, že je nejen skvělá posluchačka, ale také výborná čarodějka. Nesmí poznat, že jí lže. Málokdy mu lhaní dávalo tolik zabrat jako teď. „Chtěl jsem vás požádat, jestli byste na několik měsíců neodcestovala na mé rodinné sídlo. Ochranná kouzla, které provedl můj praděd, jsou zastaralá. Je třeba je zlepšit a ta prospěšná zkontrolovat a zdokonalit.“
Probodávala jej pohledem. Tady něco nehraje! V tom jí to došlo. „Nepotřebuji od Vás žádnou laskavost a už vůbec ne záchranu!“
Severus ji musel chtě nechtě obdivovat. Zapalovalo jí to! Ale prohrát nehodlal. „Laskavost potřebuji já, Hermiono!“
Hermiona se chystala k dalšímu výbuchu, když jí došel význam toho, co řekl . „Proč?“ Nedůvěra z ní přímo sálala.
„Kvůli matce. Má matka žije na rodovém panství sama a já tam s ní během školy nemohu být tak často, jak bych si přál. Mám o ni strach,“ řekl tiše.
Stále ještě mu nevěřila. „Myslela jsem, že Vaše matka je také čarodějka. Jste přece z čistého rodu?“
Nepohnul ani brvou. V duchu děkoval za letitý Voldemortův výcvik. Jinak by před Hermionou neobstál. „Ano, matka je čarodějka, ale přesto se o sebe sama nepostará… Nerad bych se o tom bavil. Pochopíte, až přijedete. Tedy pokud přijedete.
Hermiono, já Vás potřebuji! Jste velmi dobrá čarodějka a jestli někdo zvládne zkontrolovat a obnovit celý systém ochranných kouzel, pak jedině Vy!“ Tím nasadil nejtěžší kalibr.
Hermiona se odevzdaně posadila do křesla. Svěsila ramena. Věděla, že prohrála.
Narovnala se.
Severus její gesto pochopil špatně. „Vážně je to…“ začal ji znovu přesvědčovat.
Umlčela ho pohybem ruky. „Dobrá, pojedu!“
Viditelně se mu ulevilo. „Výborně! Uvidíme se tedy šestého ledna na nástupišti v Londýně, ano? Za přepážkou k bradavickému expresu.“ Rychle se zdvihl, aby si to náhodou nerozmyslela.
Přikývla. Nebylo, co dodat. Přece jen ji něco napadlo. „Pane profesore, říkal jste několik měsíců?“
„Uvidíte sama,“ odpověděl jí záhadně.
Vyprovodila ho ke dveřím. Severus se nečekaně otočil. Hermiona jeho pohyb neodhadla a narazila do něj. „Promiňte,“ omlouvala se.
Odmítavě zakroutil hlavou. Dlouho se jí díval do očí. Měl zvláštní pocit – chtěl ji ochraňovat. To se mu nestalo již celé věky, aby měl touhu chránit ženu! Vzal její pravou ruku do své a galantně se k ní sklonil.
Když ji políbil, Hermiona ztuhla.
Severus ji pustil a sotva slyšitelně zamumlal: „Děkuju!“ A byl pryč. Dveře se za ním nehlučně zavřely. Ve vzduchu však zůstala jeho vůně a zvláštní, elektřinou nabitá, atmosféra…

Hermiona strávila vánoční svátky s rodiči. Plnými doušky si vychutnávala teplo domova, které jí scházelo. Ano, Bradavice bývaly jejím domovem, ale poté, co odešel Harry, ztratily část svého kouzla. Zmizel pocit bezpečí a lásky. Profesoři ji měli rádi, ale to nebylo ono. Chybělo milující srdce, které tvoří skutečný domov.
Milující srdce, které měli oba její rodiče. První den kolem ní chodili po špičkách. Nevěděli, jak s ní mluvit. Večer k ní přišla mamka. Dlouho si povídaly a všechno si vysvětlily. Byl to zvláštní rozhovor, při němž obě brečely. Když dovnitř vstoupil taťka, hlasitě se rozesmál. „Já myslel, že si jdeš s Hermionou promluvit a povzbudit ji, aby jí nebylo smutno. A ty jí zatím vyprávíš smutný historky!“ Snažil se situaci odlehčit humorem, který mu byl vlastní
Hermiona se na něj široce usmála. Znala ho příliš dobře na to, aby se urazila, že je necitlivý. Věděla, že táta by za ni dýchal. Vstala a objala ho. „Víš, tati, mamka mi vyprávěla o Tvé práci s nožem!“ Jemně ho ťukla do ruky, kterou si pořezal, když se pokoušel manželku překvapit večeří k výročí, které skončilo návštěvou pohotovosti…
Víc se o Harrym nebavili, ale vzduch se pročistil. Hermiona se trápila, jenže jim nechtěla přidělávat starosti. A k tomu navíc – s tím se musela vyrovnat sama.
Tahle návštěva pro ni byla jako očistná lázeň. Emoce, jež nastřádala v Bradavicích, konečně mohly vyplavat na povrch. Přes den se smála, v noci občas plakala, ale city nijak neskrývala. Rodiče ji chápali a nedělali z toho vědu. Bála se, že ani Brumbál ani Snape ji nepochopili. Potřebovala prostě čas a rameno, na němž by se mohla vyplakat.
Oni to nepoznali, ale nevyčítala jim to. Jak nedávno řekl profesor Snape, neznali se. Nic o sobě nevěděli. A ještě jedna polehčující okolnost tu byla. Brumbál je starý mládenec a kdo ví, jak žije kolega Snape. Jak by mohli chápat ženu a její duši?
Hermiona tiše vzdychla nad zabaleným kufrem. „Vlastně poslední dobou nedělám nic jiného, než že balím,“ zamumlala tiše.
Energicky zaklapla kufr a sešla dolů do kuchyně. Nastal den odjezdu do Londýna a odtud… Čert ví kam, pomyslela si napůl vztekle. Na sídlo profesora Snapea, no to by mě zajímalo, jaký zázrak to bude!
„Můžeme?“ zeptala se taťky, který se včera nabídl, že ji do Londýna odveze.
Přikývl a vstal od stolu. Když vyjel s autem, vrátil se pro dceru. Snesl jí kufr, položil ho v předsíni a pomohl jí do kabátu. Hermiona objala mamku a vykročila do neznáma.
V autě bylo ticho. Teprve když zastavili před nádražím, otočil se taťka k Hermioně. Vypnul motor a začal si nervózně pohrávat s klíčky.
Hermiona se pousmála. „Co se děje, tati?“
„No víš, zlato,“ odkašlal si a odhodlaně pokračoval: „měl jsem pocit, že se Ti za tím Tvým kolegou nechce. Nemusíš tam přece jezdit!“
Zamyslela se, jak nejlíp mu to vysvětlit. „Tati, já jsem mu to slíbila. Máš pravdu, nechce se mi tam, protože jdu do neznáma, ale nevím jak to říct… Doufám, že mi odstup od Bradavic pomůže všechno si ujasnit, chápeš?“
Přikývl. „Ať se rozhodneš jakkoli, my s maminkou Tě vždy podpoříme. Vždycky se můžeš vrátit domů, to snad víš! Máme Tě rádi, Hermiono!“
Do očí jí vstoupily slzy. „Já vás mám taky ráda, tati!“ Prudce ho objala. Při tak nebezpečném pohybu na tak malém prostoru se praštila loktem o volant. „Au!“ mnula si bolavé místi, když ji taťka pustil.
„Už půjdu!“ řekla pak.
„Vážně nechceš, abych šel s tebou?“
„Ne, tati, zvládnu to sama.“ Dala mu pusu na tvář. „Ahoj!“ pozdravila a vystoupila z auta. Otevřela kufr od auta a vyndala svůj kufr. Naposledy taťkovi zamávala a vydala se do haly nádraží King´s Cross.
Ani si nevzala vozík. Trocha fyzické námahy mi neuškodí, aspoň nebudu mít chuť skočit Severusovi po krku!
Zastavila se před přepážkou a čekala. Koukla se na hodinky. Už by tu měl být!
„Dobrý den, Hermiono!“ pozdravil ji důvěrně známý sametový hlas.
Otočila se a zjistila, že stojí tváří v tvář profesoru Snapeovi. Jenže takhle ho ještě nikdy neviděla. Na sobě měl černé džíny, bílou košili a rozepnutý dlouhý černý kabát. Překvapením zapomněla zavřít pusu. Když si to uvědomila, rychle ji zavřela a ovládla zmatené myšlenky. „Dobrý den, Severusi!“ odpověděla mu na pozdrav.
Povytáhl obočí. „Takže dnes jsem Severus a ne profesor Snape?“ zeptal se ironicky.
Hermiona se začervenala. Bylo jí jasné na co naráží. Pokaždé, když jí dostal do varu – neboli naštval – oslovovala jej zásadně jako profesora Snapea. Snažila se ovládat a tento hloupý zvyk vymazat, ale nějak se jí to nedařilo. Teď si uvědomila, že oslovení, které používá, je pro něj dokonalým barometrem její nálady. Nakonec jen lehce pokrčila rameny.
„Co bude teď?“ zeptala se nakonec.
„Půjdeme na nádraží a odtud se přeneseme, pokud proti tomu nic nenamítáte,“ odpověděl.
„Strach by mi nedovolil něco namítat, Severusi,“ řekla napůl ironicky, napůl vážně. Shýbla se pro kufr.
„Dovolíte?“ zeptal se jí Severus a vzal kufr místo ní.
„Děkuji.“ Byla trošku zmatená jeho nenadálou galantností. Najednou zjistila, že je na nástupišti sama. Severus mezitím prošel přepážkou. Rychle ho následovala.
Čekal na ni. „Bál jsem se, že jste si to na poslední chvíli rozmyslela,“ oslovil ji.
Překvapeně na něj pohlédla. Došlo jí, že to myslel vážně. „Nejsem zbabělec, Severusi.“ prohlásila rázně.
„V to jsem taky doufal,“ přiznal otevřeně. „A také v to, že nedokážete odolat výzvám,“ doplnil. Zvědavě ji zkoumal pohledem, ale když nejevila známky toho, že by se s ním chtěla hádat, nechal toho a začal si soustředěně prohlížet ruku s kufrem.
Hermiona nechápala jeho rozpoložení. Ale lezlo jí na nervy, jak během deseti minut dokonale ztratila koncentraci. Už zase! Stačí chvilka s ním a neovládám se!
Její myšlenky Severus nezachytil, ale věděl, že ji znervózňuje. Protože mu nerozuměla. Jen on věděl, proč jej nemohla pochopit. Kdyby se nebál si to přiznat, musel by uznat, že on sám je velmi nervózní. Poprvé od smrti Jasmíny měla nějaká žena vstoupit do jeho domu.
Hermiona stála a nechápavě na něj zírala.
Rychle se ovládl. „Přemístíme se na adresu Snape Domicile, ano? Kufr vám vezmu. Můžeme?“
Pochopila, že jí rozhodně nehodlá nic vysvětlovat. Ostatně jako vždy. Proto pouze přikývla. Počkala, až se přemístí on, a když vedle ní třeskla rána, přemístila se i ona.
Během chvilky se ocitla na druhé… Kde to vlastně jsem? Rozhlížela se kolem. Profesor Snape stál v obrovských vratech. Nevěřícně prošla vstupní bránou a vstoupila na pozemky rodu Snapeů. Teprve teď jí došlo, co to znamená! Všude kolem byla obrovská zahrada a uprostřed ní stál majestátní dům, který spíš připomínal malý hrad. Nikdy neviděla nic tak úchvatného!
„Já jsem ale blbá,“ pronesl hlasitě.
Severus se k ní otočil. Vyčkával, co z ní nakonec vyleze.
„Mělo mě to napadnout! Prostě jsem úplně blbá!“ pokračovala v nadávání. Nakonec se obořila i na něj. „Nemohl jste mě varovat, profesore!“
„Á, už jsem se lekl! Hned jsem klidnější, když vím, že už zase jsem profesor Snape,“ rýpnul si.
Tentokrát se nezačervenala. „Nemáte mě rozčilovat! Jenže tohle je čistě moje blbost! Mělo mi dojít, že člověk, který se ve škole přátelil s Luciusem Malfoyem, musí být ze stejného těsta!“
Zamračil se. Poslední věta se mu ani trochu nelíbila. „Ze stejného těsta?“
Zarazila se. „To jsem neřekla nejlíp, že? Myslela jsem, že mi mělo dojít, že patříte ke šlechtickému rodu, protože Malfoy by se nepřátelil s méněcenným kouzelníkem!“ vysvětlila kvapně.
„Nikde nevykřikuju, že jsem šlechtic,“ řekl jednoduše a vydal se po cestě vysypané pískem k domu.
Hermiona jej ohromeně následovala. Zahrada kolem byla opravdu obrovská. Všude byly stromy a v létě tu musela kvést spousta květin. Teď však všude ležel sníh tak bělostný, že ji přímo oslepoval.
Sotva dorazili k domu, dveře se otevřely. Stál v nich čistě oblečený a usměvavý domácí skřítek. „Dobrý den, pane! Vezmu vaše zavazadlo!“ pozdravil a okamžitě se chopil Hermionina kufru ze Severusových rukou.
„Dobrý den, paní! Pán říkal, že přijedete. Váš pokoj je připraven. Před malou chvilkou jsme rozdělali v krbu, abyste tam měla teplo. Pán má vše připraveno jako obvykle,“ doplnil ještě směrem k Severusovi a pelášil pryč.
Hermiona za ním koukala a pak se prudce obrátila k Severusovi. „Vy máte domácí skřítky?!“
Lhostejně pokrčil rameny, ale v očích se mu zablýsklo. Jestli jsem tohle nečekal! „A kdo myslíte, že se o tak velký dům stará? Mudlovské služebnictvo mít nemůžu a kouzelníky si do domu nepustím!“
V tom se ozval tichý hlásek zvonku. Zněl přesně jako zvonky na louce. Severus zarazil příval dalších slov, která se mu hrnula na jazyk.. „Matka vás chce vidět. Prosím, pojďte za mnou,“ vyzval ji a vydal se po obrovském mramorovém schodišti nahoru. Hermiona jej opět poslušně následovala. Ani si neuvědomila, že schodiště je ze vzácného světle růžového mramoru a zábradlí je jemně pozlacené.
Severus vyšel nahoru a dal se do levého křídla domu. Zaklepal na velké bílé dveře.
„Dále!“ ozvalo se zevnitř.
Oba vstoupili. Ocitli se v malé hale. Severus opět zahnul tentokráte doprava a vstoupil do matčiny ložnice. Chloe Snapeová, jak bylo jejím dobrým zvykem, v tuto hodinu odpočívala.
Usmála se z lůžka na svého syna. „Ahoj, drahoušku! Ráda Tě zase vidím!“ V jejím hlase se ozvala drobná výčitka.
„Ahoj, mami!“ odpověděl něžně. Hermioně při jeho tónu přeběhl mráz po zádech.
„Přivedl jsem hosta,“ dodal a otočil se k Hermioně. „Mami, to je Hermiona Grangerová. Hermiono, to je moje matka, Chloe Snapeová.“
Hermiona se na starou šedovlasou paní usmála. Už věděla, komu je Severus podobný. Byl věrnou kopií své matky, jejíž vlasy dávaly tušit, že kdysi byly stejně uhlově černé jako jeho. Až na ten nos! Ten musel zdědit po někom jiném! Zastavila tok svých myšlenek, když si uvědomila, jakým směrem se ubírají. „Ráda vás poznávám, madam!“ pozdravila Severusovu matku.
Paní Snapeová mávla rukou. „Říkejte mi Chloe, prosím!“
„Ráda, Chloe!“ Přistoupila k její posteli a stiskla jí ruku.
„Severusi, drahoušku, dáš mě do křesla, že ano? Nechci volat na Konstantina. Hermiono, drahá, počkáte na mě prosím v knihovně? Rovně a doleva.“
Hermiona přikývla a odešla. Konečně pochopila, co Severus myslel tím, že se matka o sebe nepostará tak úplně sama…
Severus si zatím připadal jako u výslechu. „Ale mami! Hermiona není moje přítelkyně! Ano, měl jsem Ti dát vědět včas, ale myslel jsem, že Ti to Konstantin řekne! Ano, Hermiona tu nějaký čas zůstane! Jak dlouho? Nevím, jak bude potřeba! Ne, není hledaný zločinec!“ Nad poslední otázkou protočil oči v sloup.
Během jejího vyptávání ji opatrně posadil do křesla a konečně s ní mohl vyjet na chodbu a do její malé knihovny. Tam už čekala Hermiona usazená v křesle. Když přišli, rychle vyskočila.
Chloe se rozesmála. „Jen seďte, drahoušku,“ vyzvala ji Chloe. Teprve pak si ji důkladně prohlédla. „Severusi!“ vykřikla náhle velmi ostrým hlasem.
Severus se na ni překvapeně podíval. Vůbec nechápal, co se matce nelíbí.
„Severusi Snapee, máš chování ještě horší než řeznický pes! Náš host ještě nemá svlečený kabát!“
Severus nepatrně zčervenal. Nesnášel, když ho matka vychovávala a ještě k tomu před lidmi. „Je snad soběstačná ne?“ To jsem tomu dal! Teď jsem tomu nasadil korunu!
„To snad nemyslíš vážně! Tvou povinností je odložit dámě kabát! Kdo Tě, proboha, vychovával? To jsi poslední z našeho rodu? Poslední ze vznešeného rodu Snapeů se chová naprosto nemožně! Co jen jsem v Tvé výchově zanedbala?“ Bezmocně rozhodila rukama a teatrálně si povzdychla.
Hermiona se dobře bavila. V očích jí hrály nezbedné plamínky.
A Severus toho měl právě tak dost! „Smím?“ zeptal se vztekle a přistoupil k Hermioně. Ta vstala a nechala si sundat kabát. Severus ho vztekle popadl. „Když mě dámy omluví, mám práci,“ procedil skrz zuby.
„Kam jdeš?“ podivila se matka.
„Do Londýna! Mám pracovní schůzku. Na shledanou, mami!“ Sklonil se a políbil ji na tvář. „Hermiono!“ pokynul jí hlavou. Střetly se očima a v těch Hermioniných zářilo tisíce ironických hvězdiček. Já Ti dám pracovní schůzku, jako by říkaly její oči.
Rychle vycouval z pokoje, ale ještě slyšel matku jak říká: „To je u něj obvyklé. Vždycky přijde jenom na chvíli a hned zase letí! To když byl malý…“
Severus zoufale zaúpěl a pevně zavřel dveře. Co ta se o mně všechno dozví! Celý můj chorobopis a každou lumpárnu, kterou jsem provedl jako dítě!
Rychle sešel dolů. Tam na něj čekal Konstantin. „Stalo se něco pane?“
„Nic vážného, jen musím ještě něco zařídit v Londýně! Postarej se o matku i o našeho hosta, ale prosím, ať se nedostane do Jasmínina a Lukeova pokoje, ano?“
Skřítek přikývl. „Samozřejmě, pane! Kdy vás máme čekat?“
„Příští pátek. Zatím na shledanou!“
„Na shledanou, pane!“
Skřítek jen nevěřícně kroutil hlavou tak vehementně, že mu obrovské uši plácaly kolem hlavy jako splašené. Ozval se zvonek a přerušil jeho přemítání, proč se za pánem tak rychle zavřely dveře.

Severus chvilku nerozhodně stál před Catherininým bytem. Pak tiše zaklepal. Catherine otevřela téměř okamžitě.
Zářivě se na Severuse usmála. „Ahoj!“
„Ahoj! Promiň, nemohl jsem přijít dřív!“
„Já vím! Pojď dál, prosím!“
Když vešel dovnitř, pomalu k němu přistoupila a ovinula mu ruce kolem krku. „Stýskalo se mi! Ten čas se mi zdál nekonečný a tisíckrát jsem si říkala, že jsem byla hloupá husa, když jsem tehdy po Tobě chtěla čas…“
Umlčel ji polibkem. Když polibek přerušil, aby oba nabrali dech, zašeptal: „Zastav mě, jinak se s Tebou budu milovat. Nechci to uspěchat a …“
Tentokrát ho polibkem zarazila ona. „Chci se s Tebou milovat,“ řekla pak prostě. Severus ji vzal do náručí a odnesl do ložnice. Položil ji na postel a pro jistotu zavřel dveře ložnice…

Venku mrzlo. Hermiona stála u okna ve svém pokoji v sídle rodu Snapeů a pozorovala sněhovou vánici, která venku zuřila. Přes vločky sněhu a mlhu, jež je provázela, nedokázala dohlédnout… „Nikam!“ napomenula se ostře.
Rychle odešla od okna, stoupla si k žehlícímu prknu a přesvědčila se, jestli je žehlička dostatečně teplá. Už jsem tu týden, napadlo ji. Dlouhý týden plný překvapení! Hermiona po celou dobu nevycházela z údivu. Neustále objevovala něco nového, něco, co ji šokovalo. Včera dokonce našla bazén! Byl vybudován ve sklepení, ale celá obrovská místnost byla plná světla díky kouzlu Diurnus Luxis. Ale ten luxus, přiznejme si to otevřeně, je příjemný.
Pomaloučku, polehoučku jí začalo docházet, že Severus Snape je neobyčejně bohatý muž. Drahé vybavení, které si jeho rodina mohla dovolit, nacházela na každém kroku. Naštěstí měli vkus – dům byl sice luxusní, ale útulný a příjemný. Přesto potřebovala čas, aby si zvykla na zlacené zábradlí, stříbrné příbory a ostatní vymoženosti, které předčily všechna její očekávání a sny o životě na zámku, když byla malá holčička. Tehdy snila o podobném domě. Dnes věděla, že si jej nikdy nebude moci dovolit…

Když Severus odešel, prohlédla si Hermiona místnost, v níž seděla s jeho matkou. Tehdy začala ztrácet dech. Křesla byla ze sedmnáctého století z doby vlády Ludvíka XIV. – bílé, lakované, umělecky vyřezávané a pozlacené. Dala by ruku do ohně za to, že to není kočičí zlato! Jen si nebyla jistá, zda se jedná o originály, či kopie. Knihovna i psací stůl, skvěle doplňovaly křesla. Závěsy v oknech byly z pravé běloučké krajky. Světle růžové stěny dotvářely kouzlo celé místnosti.
Chloe zachytila její vyděšený pohled a bázeň, která na ni dopadla. Popojela s křeslem blíž a jemně položila svou ruku na její. Hermiona si se zděšením uvědomila, že se jí ruce chvějí.
„Drahoušku, uklidněte se. Já vím, na první pohled je to pompézní, ale až si zvyknete zjistíte, že je to velice příjemné bydlení. Luxusní, ale příjemné,“ uklidňovala ji milým hlasem.
Hermioně vstoupily do očí slzy. Prudce zamrkala. „Já se omlouvám, ale tohle jsem viděla jen v pohádkách…“ vypravila s námahou ze staženého hrdla.
Chloe se na ni vlídně usmívala. „Je to šok, že? Severus Vás dopředu nevaroval, nemýlím – li se?“
Když zavrtěla hlavou, Chloe si povzdychla. „Víte, syn není úmyslně…“ hledala správné slovo, „…neomalený, ale někdy se mu to prostě povede. Věřte mi – zvyknete si. Chápu ale, že to chce svůj čas. Až opadne první šok, vezmete to jako samozřejmost.“ Usmála se nad vzpomínkou, která se jí vynořila. „ Jasmína tu první noc nedokázala zamhouřit oko a celou noc nervózně pochodovala po pokoji,“ vysvětlila zkoprnělé Hermioně.
Nakonec se Hermiona nejistě usmála. „Opravdu nevím, co se to se mnou děje.“ Maličko se zamračila, když si uvědomila, Chloinu poznámku. „Jasmína? Kdo je to?“
Chloe ztuhla a přes obličej jí přeběhl stín bolesti. „Jasmína byla úžasná mladá žena, která prošla našimi životy a, bohužel, zanechala bolestné rány v našich srdcích… Ale to je smutná historie, o které Vám musí vyprávět Severus. Já na to nemám právo.“ Odmlčela se. Zkoumavě se na Hermionu zadívala. „Vaše pocity, kdy nerozumíte sama sobě, jsou úplně normální. Když vás můj syn přivedl sem, muselo se vám přihodit něco moc smutného,“ řekla tiše a bez přechodu.
Hermiona se rozesmála. Ale nebyl to přirozený smích. „Už jsem ho začínala podezírat, že jeho snaha mě sem dostat je pouze aktem milosrdenství. Ve skutečnosti vůbec není nutné zkontrolovat zabezpečení domu. Bídák jeden!“ Hlas jí přeskočil.
Chloe vycítila její bolest a zoufalství. Vždyť ta dívka je na pokraji sil! „Obranná kouzla domu? Ano, je načase je obnovit.“ Rychle ji přelétla odhadujícím pohledem. „Severus Vám musí zcela důvěřovat, když Vás přivedl a když chce, abyste zkontrolovala ochranný systém,“ nadhodila opatrně.
Hermiona zvážněla. „Myslíte, že mě k tomu vůbec pustí?“ zeptala se tiše.
„Samozřejmě! Nevodil by Vás sem, kdyby své slovo nehodlal dodržet!“
„Sama jste říkala…“ namítla Hermiona.
„Ano, říkala. Jsem si jista, že by Vám to nenabídl, kdyby se Vám nepřihodilo něco zlého, ale své slovo dodrží. To mi můžete věřit. Znám svého syna!“
„Opravdu?“ zeptala se Hermiona tichounce.
Chloe se zarazila a smutně se usmála. „Ano, znám svého syna. Se vším, co k němu patřilo a patří.“
„Omlouvám se!“ řekla Hermiona rychle.
Chloe zavrtěla hlavou. „Nemáte se za co omlouvat. Tahle otázka musela přijít.“
Obě se odmlčely. Hermiona se zamyslela nad tím, čím vším tato žena musela projít. A přitom z ní vyzařuje taková síla a životní optimismus. „Chtěla bych být jako Vy,“ povzdychla si tiše.
„Drahoušku, to jste si nevybrala příliš šťastně. Pokud by se Váš život podobal mému, neměla byste mnoho důvodů k radosti. Váš život by nebyl právě procházkou růžovou zahradou!“ vzdychla těžce a na čele se jí objevila kolmá vráska.
„To není ani tak! Ale chtěla bych mít vaší sílu, nebo schopnost Vašeho syna se vším se vyrovnat,“ odvětila Hermiona vážně.
„Severus není tak vyrovnaný, jak se zdá,“ podotkla Chloe tiše. „A já? Možná už senilním…“
Hermiona se usmála. „To určitě ne.“ Chvilku váhala. „Ta událost… Víte, ve Velké bitvě zemřel Harry a já…“ Těžce polkla.
„Milovala jste ho,“ dopověděla Chloe za ni.
Hermioně začaly po tvářích stékat slzy a tělo se jí začalo otřásat vzlyky. Bylo toho na ni dnes moc. Láskyplné rozloučení s taťkou, Severus a jeho sídlo, milá paní Snapeová a teď vzpomínky na Harryho.
Chloe mlčky přijela ještě blíž a opatrně Hermionu objala. Hermiona se k ní přitiskla jako vyplašené dítě a ještě dlouho jí vzlykala na rameni.

Ještě teď se Hermiona pro sebe smutně usmívala, když si vzpomněla na rozhovor, který začal vyprávěním o Severusových dětských lumpárnách a který se změnil v slzavé údolí. Ale byla ráda, že se to stalo. Objevila totiž úžasného člověka tam, kde by to nečekala. Chloe Snapeová si ji získala svou vlídností, trpělivostí a láskou, s nimiž ji nechala vyplakat a vymluvit.
„Můžete mi říct, co to u všech rohatých provádíte!“ vytrhl ji ze zamyšlení hlas profesora Snapea.
Hermiona polekaně nadskočila. „Chodíte jako duch, Severusi.“ opáčila. „Vyděsil jste mě! Příště byste snad mohl zaklepat, ne?“
„Klepal jsem, ale zřejmě jste mě neslyšela, jenže to není důležité. Co to děláte?!“ Ostře se podíval na žehličku v její ruce.
„Ježíši!“ zamumlala a položila žehličku stranou a smutně se podívala na svou halenku. Na bělostné látce se objevila žlutá skvrna ve tvaru žehličky. „Pálím si oblečení, nebo jste si nevšiml?“ Zeptala se s výčitkou v hlase. „A zrovna tuhle!“
„Mohla byste mi laskavě vysvětlit, proč děláte práci domácích skřítků?“ Severus vypadal nebezpečně.
Hermiona nezdvihla oči od halenky. „Protože je nebudu využívat.“
Severus se ušklíbl. Bál se, že tuhle revoltu provede. A nezmýlil se, jak mu před chvilkou s očima na vrch hlavy potvrdil Konstantin. „Slečno Grangerová, oceňuji Váš neutuchající zájem o domácí skřítky, ale je úplně zbytečný…“
Nenechala ho domluvit. Prudce zdvihla hlavu, podívala se mu do očí a začala se rozčilovat. „Tak zbytečný? Ti chudáci se dřou bez jakéhokoli uznání a vy říkáte, že…“ Zarazila se, když si všimla, že prudce zavřel oči. Ještě před tím v nich však spatřila velkou bolest.
Severus cítil její pohled. Propalovala jej očima, jako by se snažila nahlédnout do jeho pošramocené duše. Najednou také cítil nejistotu, jež se jí zmocnila. Násilím otevřel oči. Stále se v nich zračil smutek. „Kdybyste mě nechala domluvit, věděla byste, že naši domácí skřítkové dostávají plat a mají každý druhý víkend volno.“ Bez dalšího slova opustil její pokoj a rychle se zavřel ve svém pokoji. Svým rozhořčením mu tolik připomněla Jasmínu!
Hermiona užasle sledovala zavřené dveře. Nejistě si prohrábla vlasy. Co se mu stalo? Začala nervózně chodit po pokoji. Hlavou jí vířilo tisíce myšlenek. Tisíce nápadů, které ani zdaleka nebyly odpovědí na to, co Severuse tolik rozrušilo.
Zastavila se a nechápavě vrtěla hlavou. Pak se ušklíbla. Nechce, abych skrývala své city? Tento pobyt má být očistou pro mou duši? Fajn, tak to mi bude muset dát pár odpovědí! Otevřela dveře a vyšla z pokoje. Na chodbě se zastavila. Nevěděla, kam Severus utekl a kde ho má hledat.
V tom u schodiště zahlédla malou postavu. „Konstantine!“ zavolala na skřítka.
Ten se otočil a s úsměvem se k ní vrátil. „Přejete si, paní?“
„Neviděl jsi pána? Myslím…“ zakoktala se.
Skřítek horlivě přikývl. „Konstantin rozumí. Pán se zavřel ve svém pokoji, paní.“ Rychle zvážněl. „Ale nepřeje si být rušen!“
Přikývla, přesto se vydala do pravého křídla domu. Pečlivě si znovu prohlížela každičký detail. Tady moc často nebyla. Vlastně… Byla zde pouze jednou, když jí Chloe prováděla domem. V této části byly pokoje, kam by se nikdy sama neodvážila vstoupit. Podle mlčení, kterým Chloe přešla několik pokojů, poznala, že ty patřily tajemné Jasmíně, jejíž portrét visel ve velké knihovně nad krbem. A když Chloe ukázala na dveře k dalším pokojům, přešla jí chuť tam vstoupit. Ty pokoje totiž patřily Severusovi.
Jenže… Zvědavost ji nutila si je prohlédnout. Hermiona však vyhrála sama nad sebou tím, že dokázala svou zvědavost potlačit. Teď však měla být ukojena, protože si musí se Severusem promluvit. A protože je ve svém pokoji… Rázně zaklepala.
„Pojďte dál, Hermiono!“ vyzval ji Severus.
S překvapením v očích vstoupila. „Jak jste věděl…“
Severus seděl u psacího stolu otočen zády ke dveřím a koukal na nějaký obrázek, který držel v rukou. „Podle kroků.“
„Prosím?“
Stále k ní seděl zády. Neviděla mu do očí a to jí vadilo a rozčilovalo. „Matka jezdí na vozíčku a skřítci mají jiné kroky. K tomu navíc by se neodvážili mě rušit, když jsem to zakázal!“ Konečně se k ní otočil.
Jeho oči byly stejně nečitelné jako vždy. Mátlo ji to. „Severusi, mám na Vás pár otázek. Odpovíte mi?“
„Samozřejmě, jen se ptejte,“ vybídl ji. Rukou jí pokynul na kožené křeslo, které bylo naproti jeho.
Usedla a nejistě se rozhlédla. Pokoj byl v tónech modré a černé. Kožená křesla, tmavý ebenový stůl, malá knihovna, krb. Celkově pokoj působil jednoduše, ale pohodlně. Ostatně jako vše v tomto domě.
Severus ji sledoval. Oceňoval její taktnost. Jak dobře věděl, nepídila se po jeho soukromých věcech. Nevstoupila do jeho pokojů a neodemkla pokoje Jasmíny, přestože by to určitě zvládla. Kouzlo, kterým byly zamčené, nebylo těžké překonat. Protikouzlo ovládala již v prvním ročníku v Bradavicích. Dával jí čas, aby si srovnala myšlenky a prohlédla si pokoj.
Konečně se pohledem vrátila k němu. V očích se jí zračila něha. Nechápal, kde se tam vzala. Bylo to kvůli němu? Okamžitě se okřikl. Ne, kvůli Tobě to není! Ale rozhodně to je dobré! Přestává si hlídat každičký záchvěv citu, jak tomu bylo v Bradavicích. Musím to říct Brumbálovi, má o ni velkou starost. Sám si však dal dobrý pozor, aby se mu jeho city neodrazily ve výrazu tváře.
Než promluvila, pozorně si ho prohlédla a pohlédla mu do očí. Vyschlo jí v ústech. Měla pocit, že se utopí. Jeho oči byly tak hluboké a slibovaly pohled do duše. A dost Hermiono! Přikázala si přísně. Soustředěně se Severuse zeptala. „Proč jste mě sem vzal?“
„To už jsme si vysvětlili, ne?“
„Neřekl jste mi celou pravdu. Dům je skvěle chráněný, alespoň podle prvního prozkoumání…“
„A v tom je právě háček. Na první pohled. Ale já to potřebuji vědět s naprostou jistotou. Asi vím, co Vám vrtá hlavou. Mohu to udělat sám, že?“
Přikývla.
„Jistě, to bych mohl. Jenže nemám čas. Učím a mám spoustu dalších povinností, což Vy samozřejmě také,“ doplnil rychle, když se chystala protestovat. Pokrčil rameny. „Dobrá, nalijeme si čistého vína. Vy jste potřebovala na nějaký čas odjet z Bradavic, Ať s tím nesouhlasíte sebevíc. Já zase potřebuji zkontrolovat bezpečnostní systém. Prachsprostě jsem využil situace…“
Čekal, že vybuchne a že začne křičet. Hermiona však ani nepípla. „Nezačnete křičet? Nadávat? Spouštět hrůzu?“
Rozesmála se. Ten zvuk byl pro něj něčím nadpozemsky krásným. Nevěřil, že ji uslyší tak brzy se smát. „Ne, nezačnu! Nejsem úplně pitomá. Myslela jsem si, že to od Vás byl akt milosrdenství. Jenže jste mě přivedl pod záminkou práce a tu chci udělat!“ prohlásila pevně.
„V tom Vám nebráním. Právě naopak, dokonce to požaduji! Udělejte, co uznáte za vhodné. Máte volné pole působnosti!“
Obdařila jej úsměvem, který pohnul každým nervem v jeho těle.
Hermiona se usmívala, protože byla spokojená. Severus jí věřil natolik, že ji nechá ve svém domě, který pro něj očividně tolik znamenal, udělat jisté změny. Sice jen v bezpečnostním systému, ale i tak to znamenalo, že jí důvěřuje.
„Všechno?“ zeptal se a pohlédl na hodinky. „Jestli ano, mám práci. A pak musím ještě na chvíli pryč. Řekněte prosím matce, že nebudu u večeře.“
Hermiona se nehýbala. „To není všechno, Severusi.“ Odmlčela se. Věděla, že se pouští na tenký led. „Chtěla bych se vrátit…“
„Nemám k tomu co dodat, Hermiono!“ vyhrkl prudce. Začal tušit, kam míří.
Chvilku mlčela. „Čím jsem se Vás dotkla, Severusi?“ zeptala se jemně.
„Ničím!“ V ten moment věděl, že se jí nezbaví, dokud nedostane své odpovědi. Byla paličatá stejně jako on! Rozhodla se dostat informace a použila osvědčenou metodu. Mluvila tiše a jemně. Znal tenhle její tón. Domlouvala jím dětem, když je něco trápilo a nechtěly se s tím svěřit. A on věděl, že, stejně jako děti, je i on proti její něze bezmocný…
„Nebuďte jak malý,“ napomenula ho. Hlas měla medový. „Severusi, něčím jsem Vám ublížila. Věřte mi, že neúmyslně.“
„Já vím, Hermiono!“ Unaveně si promnul oči.
„Severusi, prosím!“
Podíval se na ni a poznal, že je konec. Tohle byla chyba. Jestli chvilku by dokázal odolávat jejímu hlasu, jejím očím odolat nedokázal. „Někoho jste mi připomněla,“ odpověděl tiše.
„Jasmínu?“
„Jak o ní víte?“ Prudce sebou škubl. Její jméno z Hermioniných úst bylo jako políček. Jako rána nožem do otevřené rány. V očích se mu objevil bezbřehý smutek.
Hermiona se pod tíhou jeho citů zachvěla. „Viděla jsem její obraz v knihovně,“ vysvětlila.
Oba mlčeli.
Nakonec mlčení prolomila Hermiona. „Severusi, vím, jak to bolí, ale musím se zeptat. Kdo byla Jasmína?“
Ironicky se ušklíbl. Kolikrát už tuhle větu v minulosti slyšel. Vím, jak vám je. Vím, jak to bolí, opakoval po ní v duchu ironicky. „Tak Vy víte?!“
Z jeho slov cítila hořkost, ale neurazila se. Jen se hořce usmála a pomalu promluvila. „Jestli jste Jasmínu miloval tolik jako já Harryho, pak vím úplně přesně, jak Vám je.“
„Omlouvám se, Hermiono!“ vyhrkl rychle. Najednou byl zpět v přítomnosti. Nemluvil s neznámým člověkem. Mluvil s Hermionou. Vždyť ona si prošla tím stejným… Zhluboka se nadechl. „Jasmína byla má žena,“ vypravil ze sebe těžce. Očekával další příval otázek. Ale zase ho převezla.
Hermiona se maličko skrz slzy, které jí nechtěně vyhrkly do očí, usmála a vstala. U dveří se zastavila. Otočila se zpět k němu. „Jedete do Londýna?“ zeptala se úplně na něco jiného.
Severus přikývl a tentokrát to byl on, kdo nevěřícně zíral.
Oči jí malinko posmutněly. I úsměv ztratil část své tišivé vlídnosti. Snad si to neuvědomila, ale on si toho přes všechno kolem všiml. Jen na jejím hlase se nic neprojevilo. „Pozdravujte Catherine!“ řekla prostě a chystala se odejít.
Nakonec se však ještě jednou zarazila. Zůstala stát zády k němu, když řekla něco, co prostě neočekával. „Děkuji, Ti!“ Nemusela dodávat za co. Oba věděli, že děkuje za jeho důvěru.

Hermiona se unaveně protáhla. V celém domě bylo ticho. Chloe si šla lehnout již dávno. hodiny na krbu odbily jednu hodinu po půlnoci. Maličko zívla a zaklapla knihu. Tuhle místnost si zamilovala a byla vděčná, že domácí skřítkové to pochopili. Každý večer kolem desáté, poté, co Chloe ulehla, usedala v knihovně. Místnost byla krásně vytopená a na stole čekala karafa s čerstvou vodou. Po celý týden odmítla všechny osobní služby skřítků. Tato voda, až do dnešního večera, zůstala netknutá. Ale dnes se napila. Připadala by si jako hlupák, kdyby nevyužila něčeho, za co skřítci dostávají odměnu. Dělají práci jako každý. A tuto práci mají placenou, tak nebyl důvod stávkovat nad jejich pokořením…
Dveře knihovny vrzly. Hermiona se otočila a pohlédla ke dveřím. Stál v nich Severus.
„Dobré ráno!“ pozdravil ironicky.
Pokrčila rameny a provokativně odpověděla: „Dobrý večer!“
„Nemůžete spát? Chcete lektvar?“
Zavrtěla hlavou. „Ne, děkuji! Usínám dobře, ale tady je taková spousta krásných knížek… Nevadí?“
„Jistěže ne, vždyť by jinak ležely ladem. Já už je mám přečtené.“
Vykulila oči úžasem. „Všechny?“ Nevěřícně se rozhlédla po vysokých policích plných knih. Všechny se prohýbaly pod tíhou svého nákladu. Pouze jediná stěna, na které nebyly poličky, byla ta s krbem. „Tady musí být několik tisíc knih!“
„Přesně jich je pět tisíc. Knihovna je moje chlouba,“ oznámil prostě.
„To ráda věřím! Panebože, to jste vážně všechny přečetl?!“
Neobtěžoval se s odpovědí. Přistoupil k malému stolku s nápoji a nalil si brandy. Zhluboka se napil a zadíval se na obraz nad krbem.
Hermiona najednou nevěděla, co má dělat. Nechtěla znovu načínat bolestné téma. Severus svou ženu opravdu hluboce miloval. Jak také jinak! Jasmína byla opravdu krásná. Z obrazu se na ni dívala andělská bytost s blonďatými vlasy, kouřově šedýma očima a jemnou tváří. Podle všeho, co se dnes dozvěděla od Konstantina, který o ní vyprávěl s láskou, byla také milá a hodná. Když viděla Jasmínin obraz, pochopila, proč Severus miluje Catherine. Byly si velice podobné. Při tom zjištění, ji maličko píchlo u srdce.
Pomalu se zdvihla. Nechtěla ho rušit v přemýšlení.
„Odcházíte?“ zeptal se.
„Nebudu Vás rušit.“
„Vy přece nerušíte, Hermiono,“ řekl jednoduše a podíval se na ni tak, že jí dnes již podruhé vyschlo v krku.
Staženým hrdlem vysoukala pár slov o pozdní hodině a utekla z místnosti.
Severus jí za to byl neskonale vděčný. Překvapilo ho, když ji tu našel. Vlastně ho překvapovala celou dobu. Jenže teď, když věděl, co všechno se v ní skrývá, se jí začínal bát. Prudce zamrkal, aby zaplašil vidinu víly v bílé noční košili. Ruka se sklenkou se mu zachvěla, když si vybavil obrysy něžné a smyslně ženské postavy, kterou odhalila lampa, když vstala z křesla.
Prudce sklenku postavil na stůl. „Jasmíno!“ zašeptal. „Vysvětli mi, co se to se mnou děje?“
Opravdu byl zmatený. Catherine… byla výjimečná. Vzhledem i chováním mu připomínala jeho milovanou Jasmínu. A Hermiona byla úplně jiná. Byla živel. Velmi upřímný a milý živel. Její smích byl živý a vřelý. Něžně se usmál. Tak se smála Jasmína. Obě mu ji svým způsobem připomínaly. Nevěděl, co má dělat.
Znaveně dosedl do křesla a zabořil hlavu do dlaní. Po dlouhé chvíli, kdy se mu myšlenky rozutekly bůhví kam, si rázně zakázal všechny podobně hloupé myšlenky. Žádné co dělat není! Hermiona miluje Harryho! A já miluju Cate! Nic jiného neexistuje! Znělo to přesvědčivě.

Severus stál v dlouhém zimním kabátě na terase a vyhlížel Hermionu. Matka mu řekla, že se šla projít. Dokonce zjistil, že na dlouhé odpolední procházky chodí každý den. Ale pouze v době, kdy Chloe spí. Nechtěla ji nechávat samotnou. Její péče o matku Severuse dojala.
Hermiona na jeho panství pobývala již druhým měsícem. A bylo zvláštní, jak se přítomností ženy v domě, celá usedlost změnila. Zase se prozářila teplem a láskou.
Věděl, že tvrdě pracuje. Umožnil jí přístup ke všem nákresům panství. Dal jí seznam všech obranných kouzel, která byla použita. A Hermiona je velmi pečlivě prověřovala a kontrolovala. Dokonce již navrhla dvě nová kouzla.
Matka si ji zamilovala. Po Chloině odpoledním spánku si pár hodin povídaly a teprve pak šla Hermiona znovu pracovat.
Netušil, jak se jí to povedlo, ale vetkla domu svou osobitou přítomnost… Jako před čtrnácti dny.
Když tehdy přišel domů, z kuchyně se linula sladká vůně jablkového koláče. Rozešel se rovnou za nosem. Ke svému překvapení v kuchyni našel Hermionu, která právě vyndávala koláč z trouby. Byla celá červená od tepla, jež se linulo z trouby.
Sladce se na něj usmála. Severus se musel moc ovládat, aby jí úsměv neoplatil. Všechno bylo pomotané…
„Hermiono!“ Nadechl se a chtěl pokračovat.
Zarazila ho pohybem ruky. „Severusi, než začnete pouštět hromy blesky, co to zase u všech rohatých provádím,“ vrátila mu jeho slova z minulého týdne, „chtěla bych Vám pouze připomenout, že od dnešního odpoledne mají skřítci volno. Je sudý týden.“
Severus se zarazil. Pak souhlasně přikývl. „Tentokrát jste se informovala.“
Přestože již byla červená, znachověla.
Severus se podíval na pekáč. „Voní to hezky!“
Sklopila oči. „Děkuji. Budete s námi večeřet?“
„Rád!“
Večeře probíhala v uvolněném a přátelském duchu. Chloe zářila. Zase jednou měla syna doma.
Hermiona udržovala nit hovoru a zároveň se snažila udržet na uzdě své pocity. Nikdy by to nikomu nepřiznala, ale měla radost, že Severusovi chutná. Bylo v tom něco živočišně primitivního krmit muže.
Severus se pro sebe usmál. Ano, večeře tehdy byla vynikající, ale také v domě se mnohé změnilo. Hermiona zřejmě milovala květiny, protože se všude objevily. Kvetoucí i pokojové. Prádelníky provoněly nejrůznější bylinkové směsi. Koupila i bylinky do koupelí. Chloe měla radost z těch malých změn, které Hermiona provedla. Severus nic nenamítal. Nezasahovala do zásadních věcí. Jen pozměnila a přidala pár maličkostí.
S hrůzou si však uvědomil, že poslední dobou se rád vrací domů. Slovo domov pro něj získalo znovu význam. Bavilo ho pozdě večer sedět s Hermionou a diskutovat o knihách. Nebo jen tak sedět a společně si číst.
Zamračil se a stáhl do sebe. Vážně ho to děsilo. Děsilo jej, že domov a příjemné chvilky má spojené s Hermionou a ne s Catherine, ženou, kterou miluje. Fakt je, že když byl s Catherine moc nemluvili… Ozvalo se svědomí. Vždyť poslední dobou s ní téměř nebyl. Raději se vracel k Hermioně a matce. S Catherine býval pouze chvíli. Ano, ty chvíle byly plné vášně a citu, ale mě pocit, že se něco zvrtlo. Zmizela ta intimita a blízkost, které cítil v Bradavicích a když byl od ní na míle daleko. Teď jí byl blízko, nejblíže jak si dva lidé mohou být, a najednou se ty pocity, pro něž si ji zamiloval, začaly vytrácet.
Znervózněl. Přestával rozumět sám sobě. Měl pocit, že se mu všechno vymyká z rukou. Že mu jeho život, který od Jasmíniny smrti plynul podle jeho představ a podle předem naplánovaného scénáře, proklouzává mezi prsty a ztrácí řád. A ještě víc ho děsilo, že ten řád ani netoužil obnovit. Po letech měl pocit, že znovu žije, ne živoří, ale žije. Jak jen tohle dopadne, Severusi?! Povzdychl si. V dálce zahlédl zachumlanou postavu. Hermiona se vracela. Pomalu se usmál a vešel do knihovny, aby přivolal Konstantina. Určitě uvítá šálek horkého čaje, protože venku musela příšerně promrznout…
Další měsíc nenávratně uplynul a na Hermionu začal dopadat smutek z blížícího se loučení. Dnes totiž dokončila kontrolu celého systému. Věděla, že se neochvějně blíží den, kdy bude muset opustit tento dům, který si zamilovala. A nejen dům – Konstantin byl milý a stejně tak ostatní skřítci, Chloe byla úžasná a Severus byl… Severus.
Prudce otevřela dveře vedoucí z knihovny na terasu a zhluboka se nadechla čerstvého jarního vzduchu. Začátek března byl příjemně teplý a první sněženky začaly vystrkovat hlavičky. Hermiona se každý den radovala z nových kytiček, které vyrašily na záhonech.
Byla spokojená. Na tomto panství našla zpátky sama sebe. Ne, na Harryho a na svou lásku k němu nezapomene nikdy. Vždycky bude její součástí, stejně jako bolest z jeho ztráty, ale pochopila, že nejde nosit smutek navždy. Je třeba žít dál, protože život se nezastaví.
V náhlém popudu se otočila a rychle vyběhla do patra za Chloe. Zaklepala, a když jí Chloe pozvala dál, vstoupila.
„Mám nápad,“ ohlásila s úsměvem na rtech.
„Hermiono! Vypadáš svěže jako jarní den,“ pochválila ji Chloe. Opravdu. S jejím příchodem jako by do pokoje zavítalo jaro. „Copak máš v plánu, má milá?“ zeptala se a pohladila ji pohledem.
„Důvěřujete mi?“
„Samozřejmě!“
Hermiona ožila. „Tak já Vás teple obléknu a pak se projdeme venku, ano?“
Chloe si povzdychla. Hermionino nadšení bylo nakažlivé a venku nebyla již léta! Severus byl přehnaně úzkostlivý a od smrti Jasmíny se neprocházela v zahradách. Vlastně procházet se nemůžu ani tentokrát, pomyslela si trpce. „Hermiono, jsi hodná, ale já…“
Hermiona jí skočila do řeči. „Dám na Vás pozor, dolů do domu vás dopravím a čerstvý vzduch Vám prospěje!“ přesvědčovala ji horlivě.
Chloe se rozesmála. „Tak dobrá, drahoušku! Tobě se prostě nedá odolat!“
Hermiona se spokojeně usmála. Odběhla do Chloina pokoje a přinesla teplý šál i pléd, do kterého ji pečlivě zabalila. Pak jí ještě přikryla nohy dekou, kterou vyčarovala. A s Chloe na vozíku se vydala ke schodišti.
„Dolů mě zatím dopravovali jen Konstantin a můj syn a Ty mě v náručí rozhodně neuneseš, “ upozornila Hermionu Chloe.
„Nepodceňujte mě, nejsem špatná čarodějka. Rozhodně ne horší než Konstantin, i když kouzla skřítků jsou mocná. Jen Vás prosím, seďte úplně v klidu,“ vyzvala Chloe a z kabátu, který měla oblečen přes dlouhou bílou sukni a modrou halenku, vytáhla hůlku. Namířila s ní na vozík. „Vingardium leviosa!“
Chloe udiveně zdvihla obočí, ale mlčela. Hermiona se soustředila. Pomalu sestupovala schod po schodu a napřaženou hůlkou udržovala Chloe s vozíkem ve vzduchu. Když byly dole, zhluboka vydechla. „A je to!“ oznámila vítězně.
„Ty jsi číslo, víš to?“
Hermiona nechala její poznámku bez odpovědi a opět se chopila vozíčku. Společně vyjely ven do krásného jarního dne.

Když přišel Severus domů, naskytl se jeho očím pohled na dojemně krásný obrázek. Nejdřív se vyděsil, matka ani Hermiona nebyly nikde v domě k nalezení. A rozhodně ho neuklidnilo, když mu Konstantin oznámil, že se dámy vydaly na procházku!
Ale teď změnil názor. V zákrutu cesty se vynořily dvě postavy. Hermioně nadšením z procházky zčervenaly tváře a oči jeho matky měly jiskru, kterou již nějaký čas postrádal.
„Severusi!“ zavolala na něj matka a divoce zamávala. Cítila se volná a šťastná jako už dlouho ne. Dokonce si připadala jako holčička, která poprvé objevuje krásy světa.
Hermioně přes tvář přeběhl stín, ale nakonec se také usmála. Silou vůle potlačila smutek, který se jí vkrádal do duše při pomyšlení na to, že opustí tento dům a… Jen si to přiznej! Vyzvala se. Opustím nejen dům, ale také tohoto muže. Díky praxi, kterou měla z Bradavic, se z jejích pocitů nic neodrazilo na její tváři. Stále se usmívala.
„Mami! Vypadáš krásně!“ sklonil se k matčině ruce Severus v galantní úkloně. Když se zdvihl, zadíval se na Hermionu pohledem, z něhož se jí prudce rozbušilo srdce. Oči měl plné něhy a vděčnosti.
„Dobrý den, Hermiono!“ pozdravil ji.
„Dobrý den, Severusi! Nečekala jsem Vás tak brzy,“ podotkla.
„To věřím,“ odpověděl s úsměvem.
Hermiona na něj překvapeně koukala. Ještě jej neviděla, aby se upřímně usmíval. Měl by se smát častěji, napadlo ji. Moc mu to sluší! Po poslední myšlence zrudla a Severus se na ni zkoumavě zadíval.
„Líbilo se Ti venku, mami?“ obrátil svou pozornost k matce.
„Ano, drahý, měl bys to také někdy zkusit. Procházka s Hermionou by se líbila každému. Je to malá štěbetalka, ale mluví krásně!“
Hermiona znovu zrudla.
Severus se na ni vážně podíval. „Rád Ti věřím, mami.“
Chloe je s úsměvem pozorovala. Pak se ťukla do čela. „Kdybys viděl, jaké nadšení u ní vzbudili koně!“
„Vy jste byly až u ohrady?“
Tentokrát odpověděla Hermiona. „Ano, chodím tam ráda, ale koně jsem tam až dodnes neviděla.“
„Jezdíte?“
Rozesmála se. „Leda ve snu! Koně miluju, ale nikdy jsem se nedostala tak blízko, abych se mohla naučit jezdit.“
„Pokud chcete, budu Vás učit,“ nabídl jí Severus a sám se divil, kde se v něm ta myšlenka vzala. Ale když už to bylo venku… Ta představa se mu zalíbila.
Hermiona zvážněla, podívala se na něj očima plnýma touhy, ale také smutku. „Ráda bych, ale má práce je u konce, Severusi. Dokončila jsem kontrolu obranných kouzel a vylepšila, co se dalo. Je na čase se rozloučit.“
Chloe sebou škubla a Severus měl pocit, jako by mu někdo dal ránu do břicha. Rychle se ovládl, ale Chloe si jeho rozpoložení dobře všimla a kousla se do jazyka, aby se spokojeně neusmála. Konečně!
Severus na matku upřel oči s němou prosbou.
„Hermiono, přece mě teď nenecháš samotnou? Je teprve začátek března. Zůstaň do konce měsíce, prosím! Nic Ti neuteče a mně tím uděláš obrovskou radost a sobě splníš sen – Severus Tě naučí jezdit na koni!“ Pomohla synovi z nesnází. Potřebuje čas, aby si vše srovnal v hlavě. Hermiona je mu blízká, ale to ta dívka v Londýně také…Tak mu ten čas poskytnu!
Hermiona byla na vážkách. „Ale Brumbál…“ namítla nesměle.
„S Albusem to zařídím, známe se léta, jistě mou prosbu neodmítne. Hermiono, uvaž to, představ si tu krásu, kdy slunce vychází a Ty se můžeš projet na koni,“ lákala ji.
„Vy jste jako Mefisto, Chloe, nalákala byste mě i do pekla.“ Na chvilku se odmlčela. „Tak dobře, zůstanu do konce března. Beru Vás za slovo, Severusi,“ otočila se k němu.
Nepatrně se jí uklonil. „Bude mi ctí, má paní,“ řekl s hranou lehkostí. Ve skutečnosti se mu neskutečně ulevilo. Severusi, a co Catherine? Ozvalo se jeho svědomí.
„Mohu se na něco zeptat?“
„To je otázka, Hermiono, samozřejmě, že ano,“ reagovala rychle Chloe, protože Severus byl myšlenkami jinde.
„Proč je ten skleník vzadu za domem prázdný? Působí tak smutně! Pokud byste dovolili, dala bych tam nějaké květiny…“
Severus se při jejích slovech vrátil do reality. „NE!“ odmítl tvrdě její návrh.
Hermiona se na něj nechápavě zadívala. Zkoumavě přimhouřila oči. „Severusi, byla jsem tam nedávno, ten skleník je dokonce vyhřívaný, skvěle by tam rostly exotické květiny a rozhodně by to prospělo i tomu koutu zahrady…“
„Řekl jsem ne! Ve zbytku zahrady si dělejte co chcete, ale skleník zůstane prázdný!“ Odsekával slova a jeho hlas zněl jako broušená ocel.
„Severusi,“ napomenula ho Chloe.
Podíval se do vyčítavých očí své matky. Pak pohledem vyhledal Hermionu. Její oči zase byly čitelné. Na jednu stranu se mu ulevilo, protože již to nebyl prázdný výraz, který měla ještě nedávno, ale který stále uměla nasadit. Na druhé straně ho její pohled hluboce zasáhl. Byla v něm bolest.
„Hermiono, znám Vaši lásku ke květinám a budu jenom rád, když oživíte naše záhony. Něco nového a krásného jim prospěje. Ale skleník zůstane prázdný, ano?“ snažil se zmírnit dopad svých slov. Doufal, že se její pohled změní, že… Ale nestalo se tak.
Hermiona odevzdaně přikývla. Jenže její tvář mluvila za vše. Ta dívka plná života a radosti, kterou viděl před chvílí, byla pryč. A jen mojí vinou!
„Severusi, ten skleník byl budován s láskou proto, aby v něm rostly květiny,“ zkusila to i Chloe.
„Ne, mami!“ řekl pevně a otočil se na podpatku a odešel k domu, aby se nemusel dívat do smutných hnědých očí, které ho pronásledovaly již druhý měsíc i ve snech! Za tu dobu je znal, jako žádné jiné. Dobře věděl, kolik citů se v těch očích může zračit!
Hermiona jej provázela zamyšleným pohledem a pomalu vyrazila s vozíkem za ním.
Chloe porušila mlčení. „Skleník vybudovala Jasmína.“
„To jsem pochopila,“ odpověděla Hermiona tiše.

Druhý den ráno našla Hermiona na židli ve svém pokoji jezdecký oblek. S nadšením si jej prohlížela. Bílá košile, kožená vesta, jezdecké kalhoty, helma a holinky. Vypadalo to perfektně. Všechno by bylo perfektní jen kdyby… Rozhodně zavrtěla hlavou a zaplašila myšlenky na včerejšek.
Nerozuměla si. Nevěděla, proč se jí Severusova slova tolik dotkla. A odmítám to řešit! Přes slova, která si v mysli opakovala snad tisíckrát, se nedokázala zbavit divného smutku, jenž na ní od včerejšího odpoledne visel. Na večeři raději ani nešla. Poslední, co potřebovala, byly žaludeční vředy…
Zatímco si před nočním stolkem pročesávala své bohaté kadeře, přemýšlela, zda má již k snídani jít v obleku, který jí Konstantin položil do pokoje. Nakonec se rozhodla, že počká. Nebudu přece vypadat jako prvňačka před prvním výletem!
O několik minut později tiše vstoupila do jídelny. Tam už na ni čekali Severus i Chloe.
„Dobré ráno,“ popřála jim. Ale vyhnula se pohledu na Severuse.
„Dobré ráno, drahá!“
„Dobré ráno, Hermiono! Prosím, posaďte se,“ vyzval ji Severus a vstal ze své židle, aby jí nabídl volnou židli po své levici. Když se posadila, opět usedl.
„Jak ses vyspala? Měla jsem pocit, že Tě slyším pochodovat po pokoji,“ starala se Chloe.
Hermiona co nejlhostejněji pokrčila rameny. „Nemohla jsem usnout,“ vysvětlila nakonec.
Protože si zrovna nalévala čaj, nevšimla si nevraživého pohledu, kterým Chloe stihla Severuse.
„Mohla jste říct, dal bych Vám něco na spaní,“ začal Severus neochotně. Nelíbilo se mu, že Hermiona nemohla usnout jeho vinou.
„Nebylo třeba, děkuji,“ odpověděla chladně a stále se vyhýbala pohledu na něj.
Severus pevně stiskl zuby. Rozčilovala ho. Chovala se jako malá uražená holka, které sebrali oblíbenou hračku. Kruci! Vztekle položil hrnek na talířek. Jenže pohyb byl moc prudký a šálek se rozbil.
„Severusi! Prosím tě co děláš?“ zeptala se ho matka mírně. Nechtěla mu vynadat. Tušila, že Severusovi vadí Hermionina nevšímavost. „Konstantine!“ zavolala na domácího skřítka.
Byl tu v mžiku. „Přejete si, paní?“
„Prosím tě, dovez mě do mého pokoje.“
Severus vyskočil. „Vynesu Tě nahoru, mami.“
„Kdepak, drahoušku, Konstantin to zvládne skvěle. Stará se o mě v době, kdy nejsi doma. Schody s jeho pomocí zdolávám úspěšně. Včera jsem dokonce objevila nový způsob, jak se dostat dolů.“ Usmála se na Hermionu a nechala se Konstantinem odvézt.
V místnosti se rozhostilo ticho. Hermiona beze slova dojídala snídani.
„Máte vztek,“ prolomil ticho Severus a nebyla to ani tak otázka jako konstatování.
Hermiona prudce zamrkala. „Prosím? Omlouvám se, neposlouchala jsem vás. Nad něčím jsem přemýšlela. Co jste říkal?“ Dokonce ho odměnila omluvným úsměvem.
Severus v duchu napočítal do deseti. Teda, ta mi umí hnout žlučí! A nejen žlučí! „Ptal jsem se, jestli se zlobíte?“ Teď už to byla otázka. Dokonce z ní sám vycítil napětí, které s ním cloumalo již od včerejška.
Vážně se na něj podívala.
No, konečně! pomyslel si. Zase jí vidím do očí!
„Nezlobím se na Vás, Severusi. Jen jsem špatně spala, to je vše,“ odpověděla. Jenže to nebylo vše. A oba to věděli.
Ještě před chvílí by si dal useknout ruku, jen aby mohl vidět do jejích očí a číst z nich jako včera. Jenže jediné, co dokázal zjistit, byla únava. To bylo jediné, co se jí v očích odráželo. Zbytek byl ukryt za clonou, kterou si pamatoval z Bradavic. Sakra, zaklel.
„Hermiono, nechtěl jsem se Vás dotknout,“ řekl nakonec pomalu.
Smutně se pousmála.
Ten úsměv se mu vrýval hluboko do duše a zanechával za sebou jizvu a šrám smutku.
„Já vím!“ Nic víc, nic míň. Zase se odmlčela.
Když dopila čaj, vstala. „Platí Vaše nabídka?“ zeptala se nejistě.
„Jaká?“ Byl překvapený změnou tématu. Očekával by výčitky a ona se zatím ptá… Na co vlastně?
„Že mě naučíte jezdit na koni,“ odpověděla trpělivě. Nejsem jediná, kdo není ve své kůži, napadlo ji s jistou dávkou škodolibosti.
Zřejmě se mu ulevilo. „Ano, proč jinak bych Vám v pokoji nechal jezdecký oblek.“
„Vy jste byl u mě v pokoji?“ Zčervenala a v duchu si za tuto skvělou vlastnost vynadala. Pokaždé, když se dostala do rozpaků, rudla jako pivoňka. A za poslední den se Severusem se stihla červenat několikrát.
Je rozkošná, když je v rozpacích, pomyslel si a kochal se pohledem na ni. Zrudla ještě víc. Pak už ji netrápil. „Ano, ale Vy jste spala a byla jste pečlivě přikrytá, pokud Vám jde o toto,“ odvětil. Rozhodně neměl v plánu jí říct, že když přišel, byla odkrytá, košili vyhrnutou do půli stehen. Stočená do klubíčka působila naprosto nevinně a bezbranně. A co jí nikdy neřekne, je, že se jí toužil dotýkat, hladit ji, držet ji ve svém náručí a prosit za odpuštění za své včerejší chování. Chtěl jí říct jak ho to mrzí a jak moc mu u večeře chyběla… Ale nemohl! To by se do všeho zamotal ještě víc. Už tak mu ranní návštěva u Hermiony v pokoji na klidu nepřidala. Pochopil, že se prostě bude muset rozhodnout.
Ztěžka polkla. „Kdy?“
Povytáhl obočí. „Ptáte se, kdy jsem byl u Vás, nebo kdy začneme s učením?“
Zhluboka vydechla a zavřela oči. „To druhé.“
„Víte to určitě?“ zeptal se. Bavil se na její účet.
Probodla ho pohledem. „Ano, vím to určitě. Bavíte se?“
„Docela ano. Pokud Vás to neobtěžuje, přijďte za půl hodiny, musím se také převléci,“ zanechal jejího trápení a vstal od stolu. Tiše odešel z místnosti
Teprve potom se Hermioně ulevilo.

Severus musel zadržet dech a vší silou potlačit vzrušení, které se ho zmocnilo, když Hermiona sestupovala po schodech v jezdeckém obleku, který dokonale kopíroval každou křivku jejího těla. Šaty, jež nosila, byly hezké a slušely jí, ale… Neposkytly mu takovou pastvu pro oči jako jednoduché jezdecké oblečení.
„Můžeme?“
Přikývla a mlčky ho následovala.
Ve stájích bylo plno krásných koní. Severus malinko zaváhal, ale nakonec podlehl. Ostatně nebylo klidnější zvíře ve stáji než Koki, krásná bílá klisna. Kůň jeho ženy.
Ocenila to. Podle malého zaváhání poznala, jakého koně jí vybral. Usmála se, až se Severusovi znovu zrychlil tep. Rychle se otočil ke koni.
Hermiona si stoupla tak, aby Severuse mohla pozorovat.
„Takhle se to nenaučíte. Pojďte blíž, ukážu Vám, jak se kůň sedlá.“
Zaváhala.
Porozuměl. Napoprvé má každý trochu strach. „Nebojte se, to nesmíte. Kůň by to poznal a stal by se pánem situace. Koki je klidná, neublíží Vám. Prosím,“ dodal vemlouvavě.
Hermiona pomalu přistoupila k Severusovi a koni. Když se na ni povzbudivě pousmál, podlomila se jí kolena. Ale na romantiku nebyl čas. Začala hodina. Hermioně se až točila hlava ze všech těch názvů. Rozsocha, posedlí, třmenová bočnice, třmenové řemení, třmen. Pak následoval výčet všech možných řemínků na uzdečce. „Měla byste se vše naučit pojmenovat. Dám Vám jednu knížku o jezdectví,“ utrousil nakonec.
Hermioně z toho šla hlava kolem, ale přikývla. Poté, co pracně s Hermioninou pomocí (i když mu spíš překážela) osedlal Koki, vzal klisnu za uzdu a vyvedl ji ze stájí.
„Teď nastane těžší část. Musíte se naučit nasedat!“ Oznámil jí na nádvoří.
Hermiona se jen ušklíbla a podlehla Severusovu drilu. Učil ji nasedat, vysedat, pak pérovat v sedle a pořád se mu něco nelíbilo. Neustále ji kritizoval. Ale na druhou stranu musela uznat, že s ní měl obrovskou trpělivost. Ani jednou nezvýšil hlas. Pomalu vyklusávala na nádvoří…
Večer ji pak vše bolelo. Druhý den se celý kolotoč opakoval, jen měla pocit, že se jí do sedla leze ještě hůř než včera. „To je normální,“ snažil se ji Severus uklidnit.
Během následujících hodin spolu moc nemluvili. Severus jí přikazoval, co má dělat, a na jeho příkazy se omezovala celá jejich komunikace.
Když v neděli slézala z koně, špatně dostoupla a podlomila se jí noha. Kdyby ji Severus nechytil, určitě by spadla. Jenže místo toho se stalo něco mnohem horšího – ocitla se v jeho náruči. Byli si tak blízko!
Nevypadalo to, že by ji Severus měl v úmyslu pustit. Přiblížil svou tvář k její, jako by ji chtěl políbit. Hermioně se zrychlil tep.
„Slibte mi, že se během týdne nebudete pokoušet jezdit sama,“ požádal ji naléhavě.
Překvapeně se na něj zadívala. „Sama? To těžko, vždyť sama ani neosedlám koně. Natož abych ho sama ovládla.“
„Míváte nejrůznější nápady. Dobře však víte, že koně by osedlal i podkoní. Slibte mi, že nepojedete beze mě! Prosím, nezkoušejte to!“ Jeho hlas zněl neuvěřitelně naléhavě.
„Slibuji!“ ujistila ho vážně, i když si skutečně myslela, že ten slib je zbytečný. To by ji ani ve snu nenapadlo!
„Děkuji! Budu klidnější!“ Viditelně se mu ulevilo. Nakonec udělal něco, co ji ohromilo. Opravdu se k ní sklonil a… Dal jí něžný polibek na čelo. Vzápětí se rychle odtáhl a zmizel v domě. Hermiona za ním ohromeně hleděla.
Když Severus za týden přijel, oznamovala mu Chloe, že Hermiona celý týden odmítala sednout na koně. Prý se ještě nevzpamatovala z posledních hodin. „No, věřil bys tomu?“
Severus na to nic neřekl, ale pohladil Hermionu pohledem.
Ani jeden si nevšiml, že Chloe se spokojeně zubí. Okamžitě však svůj úsměv zakryla. Moc by si přála, aby… Jenže to je na nich!
Stejným způsobem jako poprvé probíhaly všechny další hodiny. A neúprosně se blížil konec března. Ale Murphyho zákony platily a platí. Jeden z nich říká – pokud se může něco zkazit, zkazí se to!
Hermiona tentokrát byla nepozorná. Už dva dny byla roztěkaná. A tahle první projížďka, kterou po dalším týdnu podnikla se Severusem společně, oba na koních, neměla skončit hezky.
Dokonce ani počasí jim nepřálo. Když byli u ohrady, přihnala se bouře.
„Můžete cválat?“ zeptal se Severus Hermiony a zamračeně sledoval oblohu, kterou pokryly husté černé mraky. Začalo lít jako z konve.
„Ano!“ odpověděla mu. Cvalem se tedy vraceli k domu. Na nádvoří Hermiona hbitě seskočila. Severus za ní.
„Jste výborná,“ pochválil ji.
Potěšeně se usmála.
V tom zahřmělo. Koki, jindy klidná a plachá, se splašila a vytrhla se Hermioně. Ta se po ní nevěřícně ohlédla.
„Ustupte stranou!“ křikl Severus na Hermionu. Přestože ho okamžitě poslechla, nestačilo to. Jakoby se Koki zbláznila. Vylekala ji bouřka a byla k nezastavení. Vzepjala se na zadních. A Hermiona nebyla dostatečně daleko. Ztuhla hrůzou, když pochopila, co se stane. To kopyto!
Náhle ji prudký náraz odhodil stranou. „Hermiono!“ vykřikl Severus a vrhl se před ní. Kopyto ho zasáhlo místo Hermiony.
Hermiona s očima hrůzou otevřenýma sledovala neskutečné divadlo. Vše probíhalo jak ve zpomaleném filmu. Najednou kolečka zapadla na své místo. „Severusi!“ vykřikla zoufale a vrhla se k němu, když jí vše došlo.
Klisna, zřejmě sama překvapená svým výpadem, odběhla a přestala je ohrožovat.
Severus byl v bezvědomí. Hermiona netušila, kam ho kopyto zasáhlo, ale věděla, že potřebuje okamžitou pomoc. Přesto nebyla schopná pohybu. Jen konsternovaně sledovala jeho nehybnou tvář. Po tvářích se jí začaly kutálet hořké slzy. „Severusi! Co je Ti? Prosím, probuď se! Potřebuju Tě! Slyšíš?!“ mluvila a mluvila. Zmocňovala se jí panika.
Opatrně ho pohladila. Když se však podívala na svou ruku, spatřila na ní krev. „NE!!!“ Výkřik jí šel z hloubi duše. „Ty mě nesmíš opustit!“ šeptala mu znovu a znovu v počáteční hysterii.
Oblohu pročísl blesk a osvětlil scénu jako z hororu…

Chloe seděla u okna. Zamračeně pozorovala oblohu. V ten moment měla vztek na celý svět. První společná vyjížďka Hermiony a Severuse a pokazí jim to taková malichernost jako je počasí! Začne pršet! Takhle si Severus nikdy neuvědomí…
V tom spatřila něco mnohem, mnohem horšího. Hermiona, bledá a vysílená, držela z posledních sil nosítka, na nichž leželo bezvládné tělo jejího syna. Ježíši Kriste!
„Konstantine!“ zavolala hlasitě. Ruce se jí rozklepaly. Po zádech jí přeběhl mráz.
Skřítek však nepřiběhl. Chloe se celá roztřásla. „Co jsem Ti kdy udělala? Vždyť už jsi mi naložil na bedra víc, než jsem si myslela, že mohu snést! Syna mi neber!“ mluvila hlasitě oči stočené k nebi, jako by očekávala odpověď, kterou jí Bůh nedal. Kterou nemohl dát.
„Konstantine!“ zavolala znovu a hlas jí přeskakoval. Nechápala, proč jindy naprosto spolehlivý skřítek nepřiběhl na její první zavolání. Když se podívala ven, viděla Konstantina a další dva skřítky. Konstantin držel nosítka a zbylí dva skřítci podpírali vysílenou Hermionu. Maličko si vydechla, Konstantin byl jako vždy tam, kde ho bylo nejvíc třeba.
Čekala u schodů, až Konstantin přinese jejího syna. Myslela si, že se nedočká, že ta hrozná chvíle nejistoty neskončí. Konečně se objevili dole v hale a pomalu vystupovali po schodech.
„Co se stalo?!“ vyhrkla Chloe.
Hermiona unaveně zvedla hlavu a podívala se na ni pohledem plným zoufalství a bolesti. „Je to moje chyba! Přináším neštěstí! Všichni, které mám ráda… všichni umírají!“
Chloe na ni ostře pohlédla. „To je nesmysl! Přestaň, prosím, plácat nesmysly a řekni mi, co se stalo mému synovi!“
„Říkala jsem, že je to má chyba!“ vykřikla Hermiona prudce.
Chloe na ni konsternovaně hleděla. Před chvilkou vypadala, že omdlí a teď na ni z plných plic ječí. Ona tomu, co říká, věří!
„Koki se splašila a kopla by mě, kdyby mě Severus neodhodil stranou a sám dostal ránu, která patřila mně! Čí chyba by to měla být, když ne moje?“ Opět se jí zmocňovala hysterie, kterou na okamžik překonala, když dopravovala Severuse k hlavnímu vchodu.
Dál už nemohla. Nemohla ani mluvit ani stát. Nohy jí vypověděly službu. Podklesla v kolenou a skřítci měli plné ruce práce s tím, aby ji dopravili nahoru. Výkřik zoufalství odčerpal poslední její síly.
„Polož Severuse do jeho pokoje, Konstantine a okamžitě zavolej našeho léčitele!“ přikázala Chloe již klidným hlasem. Musela se uklidnit a zvládnout situaci. Musela uklidnit i Hermionu, která byla na dně. A Severus bojoval o život. S němou prosbou zvedla oči k nebi. Neber mi ho! Je tím posledním, co mi v životě zbývá!
„Cyrile, doprovoď Hermionu do jejího pokoje a Ty Julo jí připrav čaj a vezmi klidnící lektvar. Já zatím počkám na léčitele!“
Jako již tolikrát se musela postarat o blaho svých drahých. A zase sama…
Severus ležel v posteli a Hermiona také. Chloe se s dojetím dívala na její bledou tvář. Teprve teď jí došlo, co jí vlastně Hermiona řekla. Dala Severuse na stejnou úroveň jako Harryho. Muselo pro ni být strašné dopravit Severuse až k hlavnímu vchodu. Konstantin jí totiž řekl, že až tam je oba objevil.
Léčitel přišel vzápětí. Asi deset minut potom, co ho Konstantin uvědomil, se objevil ve velkém krbu v hale, který jediný v celém domě byl zapojen do letaxové sítě. Pro obyvatele domu bylo bezpečnější vědět, že se do domu jinudy nemůžou nezvaní hosté dostat.
Rychle vyběhl po schodech a vstoupil do Severusovy ložnice. Vyšetřil ho a tvářil se při tom velmi vážně. Otočil se a spatřil Chloe ve dveřích. „Madam,“ poklonil se a políbil jí ruku.
„Jeremiáši, jak…“
Odpověděl rychleji, než stihla otázku dokončit. „Věřím, že bude v pořádku. Váš syn má neuvěřitelně tvrdou hlavu, vážná zranění to nejsou. Ale nelíbí se mi to bezvědomí. Po takové ráně by měl třeštit. Ale on leží bez známky života.“ Pokrčil rameny a znovu se podíval na pacineta. „Tentokrát nebude potřebovat tvrdou palici, ta mu již život zachránila. Potřebuje vůli žít!“
Chloe schovala hlavu do dlaní. Když se opět podívala na léčitele, její oči byly plné strachu, který se jí usídlil v duši. „Co když už nemá vůli bojovat?“ Byla to spíše řečnická otázka. Možná pouze zoufalý výkřik do tmy. Vždyť Jeremiáš léčil rodinu již přes dvacet let a znal celou její historii. Věděl, jak je na tom Severus s vůlí k životu. Ale něco uvnitř jí nedalo nezeptat se.
A dostalo se jí odpovědi.
Hermiona se ztěžka opírala o dveře vedoucí do Severusovy pracovny. Unaveně se na Chloe podívala. Najednou měla pohled jistý a pevný. Její hlas zněl tiše ale neuvěřitelně jistě. „Severus bude bojovat! Je to nejsilnější muž, co znám! A tuto bitvu vyhraje!“
Chloe se na ni smutně podívala. Obdivovala její víru, ale ona sama si nebyla tak jistá…
Hermiona vážně zavrtěla hlavou a maličko se usmála. „Věřte mi, Chloe, Severus bude žít!“
Chloe se již neodvažovala dívku připravit o její víru. Ostatně, co jim zbývalo jiného než doufat a věřit? „Hermiono, měla bys ležet,“ napomenula ji proto laskavě.
„Ne, odpočinu si tady, jestli dovolíte. Počkám tady dokud se neprobudí. Vy si musíte odpočinout, Chloe.“
„Jsi hodná, Hermiono, ale já jsem na tom lépe než Ty a…“
Jeremiáš ji zaskočil. „Slečna má pravdu, madam. Odpočinout si potřebujete Vy!“
Chloe nevěřícně vytřeštila oči. Oba se zbláznili! Hermiona je vyčerpaná, na konci duševních sil a já… „Jeremiáši!“
Nevšímal si jí a přistoupil k Hermioně. „Dovolíte? Dovedu vás ke křeslu!“ Hermiona jej obdařila vděčným pohledem. Nebyla tak pošetilá, aby nevěděla, že těch pár kroků by sama nezvládla.
Když Hermionu usadil, obrátil se zpět ke Chloe. „Vás zavezu do vašeho pokoje,“ prohlásil nesmlouvavě a okamžitě ji odvezl z místnosti a zavřel za nimi dveře do Severusových pokojů. „Omlouvám se, madam,“ řekl tiše. „Ta dívka by si to nedala vymluvit a rozhodně by jí nepomohlo, kdyby teď musela svést ústní souboj s Vámi, madam,“ pokračoval. „A nebojte, neublíží jí to. Rozhodně ne víc, než zoufalé zírání do stropu v jejím pokoji. Takto bude klidnější.“
Chloe mu mlčky stiskla ruku, kterou držel její vozík.
„A myslím si, že…“ zarazil se. „Omlouvám se za drzost, madam, ale podle toho, co říkal Konstantin o nehodě vašeho syna… Myslím, že ona by mohla být tím, co potřebuje jako motivaci k životu! Měla by sedět u jeho postele a táhnout ho zpět k nám.“
„Kéž byste měl pravdu, Jeremiáši,“ odpověděla tiše a zahleděla se na své ruce. Stále ještě se třásly.
„Musíte se uklidnit, prosím. Oba dva Vás budou potřebovat zdravou. Dám Hermioně něco na uklidnění a na spaní. Musí se aspoň trošku prospat. Byl to pro ni hrozný zážitek.“
„Děkuji Vám!“
Jeremiáš zavrtěl hlavou a opustil Chloe, aby se vrátil k Hermioně. Kolik již toho musela tahle žena ustát!
„Hermiono?“
Tázavě se na něj podívala.
„Smím Vám tak říkat? Tady máte nějaké kapky pro posilnění, abyste mohla dohlížet na Severuse. A tyhle,“ ukázal na druhou lahvičku, „dáte Severusovi každou hodinu. Musíte mu pootevřít ústa a nakapat tři kapky.“
„Co je to?“ zeptala se a prohlížela si lahvičku s odporně zelenou tekutinou.
„Kapky Alingana, léčí vnitřní zranění, pokud nějaká jsou a podporují proudění krve. Nezapomeňte, každou hodinu!“ Na chvilku zmlkl. Když promluvil, jeho hlas zněl téměř otcovsky. „A mluvte na něj. Kóma je stav, který je dosud pro každého léčitele i lékaře velkou záhadou, ale je prokázáno, že lidé v kómatu reagují na ty, jež milují. A teď prosím vypijte Vaše léky, jinak mu nepomůžete!“ zarazil ji dříve než začala protestovat.

Když se Hermiona probudila, bylo po bouřce. S úlekem si uvědomila, že musela prospat několik hodin. „Káčo!“ vynadala si hlasitě.
Pak se plácla do čela. Severusovy léky! Ze stolku vzala lahvičku a opatrně nakapala tři kapky do jeho pootevřených úst. Lahvičku odložila a s neuvěřitelnou něhou a smutkem v očích se na něj podívala.
Ani si neuvědomovala, co dělá. Její ruka bloudila po Severusově tváři, jako by si ji chtěla vrýt do paměti. Po tváři se jí skoulela osamělá slza.
„Prosím Tě, neopouštěj mě! Severusi… jsi jediný, koho mám… ráda.“ Poslednímu slovu nebylo téměř rozumět, jak bylo vysloveno potichu.
Zdálo se jí, že se jeho víčka zachvěla. Ustrnula a vyčkávala. Chvění neustávalo. Z úst mu unikl povzdech. „Jasmíno!“ Jméno jeho ženy bylo vysloveno s obrovskou námahou, zároveň však s nevýslovnou bolestí i láskou.
Hermiona si zhluboka vzdychla.
V tom promluvil podruhé. Se stejnou námahou, ale možná naléhavěji. „Hermiono!“
„Bojuje největší bitvu svého života,“ ozvalo se za jejími zády.
Hermiona se prudce otočila. Chloe seděla na svém vozíčku a pozorovala Hermionu i Severuse.
„Všichni říkají, že největší bitva proběhla mezi Voldemortem a Harry Potterem, největší bitva mezi zlem a dobrem. Pro Severuse znamenala vrchol jeho dlouholetých snah. Ale svou největší bitvu svádí teď! Je to boj mezi touhou žít a touhou jít za svou ženou a synem…“ Chloe mluvila tiše. Ramena měla shrbená a v očích se jí zračila bolest a strach.
„Synem?“ zeptala se Hermiona.
„Nevyprávěl Ti to, že?“ Smutně se pousmála. „To je mu podobné. O své bolesti nikdy nemluví… Víš, Jasmína zemřela při porodu. A náš malý Luke ji brzy následoval. Je to už skoro deset let…“
Hermiona mlčela a mimoděk uchopila Severusovu ruku. Bylo to gesto, které vehnalo Chloe slzy do očí.
Hermiona se na ni vážně podívala. „Vím, že je to opovážlivé, ale mohla byste mi říct, jak se Severus stal Smrtijedem?“ Požádala ji bez zdánlivé souvislosti. Šestým smyslem poznala, že mezi Jasmínou a jeho odchodem od Voldemorta je spojitost.
Chloe zbledla.
Hermiona rychle zavrtěla hlavou. „Omlouvám se! Nemusíte…“
„Severus se stal Smrtijedem naprosto logicky a přirozeně. Jeho otec jej přivedl k Voldemortovi! Jak já ho nenáviděla!“ procedila skrz zaťaté zuby Chloe. V pokoji se na okamžik rozhostilo ticho. A pak Chloe začala vyprávět…

„Abych Ti mohla vysvětlit všechny důvody a okolnosti, které vedly Severuse k největší chybě jeho života, musím se vrátit hodně do minulosti. Ještě před jeho narození.
Já jsem se narodila ve staré kouzelnické rodině. Starobylost mého rodu byla doložena až do dob velkého Merlina. Hrdost, pýcha a jméno rodu pro mého otce znamenaly všechno. Byl ochoten obětovat prakticky cokoli, aby jméno rodu Voncalvinů zůstalo neposkvrněno. A aby si on sám zachoval tvář. Proto bez velkého rozmýšlení obětoval i své jediné dítě – mě.
V době mého narození bylo naše jméno tím posledním, co jsme měli. Jedině ono nás chránilo před posměchem a životem bez peněz. Náš veškerý majetek byl zadlužen. Byli jsme na hranici krachu. Ale ostatní nám stále půjčovali, abychom mohli žít na úrovni hodné tak starobylého rodu.“ Kolem úst se jí objevil trpký výraz a v hlase znělo pohrdání. „Maminka byla jiná než otec. Jediný její majetek, na němž jí záleželo, jsem představovala já. Milovala mě, ale nedokázala otci vzdorovat. Když mi bylo patnáct, ozval se otcův největší věřitel. Severus Snape.“ Odmlčela se. Zavřela oči a pokračovala.
„Nebudu zabíhat do podrobností jejich obchodního jednání. Pro mě mělo jediný výsledek. Byla jsem prodána. Ještě téhož roku jsem se vdala za Severuse Snapea, který na oplátku zaplatil všechny rodinné dluhy.
Nikdo si neumí představit, jak jsem byla zoufalá. Opustila jsem domov, kde mě zbožňovali. K tomu navíc jsem měla žít s člověkem, který byl pravým opakem mé matky, která do té doby tvořila celý můj svět. Z toho člověka vyzařovala obrovská energie, temná energie. Byl prosáklý zlem. Děsila jsem se ho. Bála jsem se žít v jeho domě.
Dnes to tak nevypadá, ale tento dům byl horší než noční můra. Dnešní podoba byla vtisknuta mnohem, mnohem později a já věřím, že kdyby můj manžel vstal z mrtvých, všechny by nás za tyto změny zabil. Tehdy tu stála pustá temná barabizna. Bez zrcadel, obrazů, ohňů v krbu, slunečního světla.
Okenice byly vždy pevně zavřené.
Po třech letech manželství se nám narodil syn. Jak bylo zvykem, dostal jméno po otci. Teprve tehdy jsem si mohla trošku vydechnout. Můj manžel dostal to, co chtěl. Dědice pro svůj majetek a své jméno.
Milostivě ponechal synovu výchovu v mých rukou a zmizel. Dokonce mi dovolil změny v domě, směla jsem otevřít okenice… Jen v jeho pokojích musela zůstat tma.
Doma se moc nezdržoval a pokud ano, dělala jsem vše, co si přál, abych měla klid a nevzal mi syna.
Měla jsem přesné pokyny, jak Severuse vychovávat, ale dělala jsem pravý opak. Severusovo dětství jsem naplnila spoustou her, smíchu a lásky. Můj syn byl veselé hravé a milé dítě. Všichni sousedé ho milovali a i domácí skřítci jej rozmazlovali. Pouze když byl jeho otec doma, muselo být po jeho. Severus musel sedět rovně, nesměl se usmívat, nesměl mluvit, pokud nebyl vyzván. Severus se toho člověka, kterému musel říkat otče, kterého nesměl obejmout ani jinak se jej dotknout, bál. A pokud to bylo jen trošku možné, vyhýbal se mu.
Po léta vše probíhalo dobře. Až do Severusových jedenáctých narozenin. Ty jsme na manželovo přání oslavili všichni společně. A tehdy mi manžel oznámil, že už syna neuvidím. Naprosto chladně mi řekl, že ještě toho dne syna odvede a mě zakazuje veškerý kontakt s ním. V září měl Severus nastoupit do Bradavic a podle příkazu jeho otce měl od té doby trávit všechny prázdniny a volné dny pouze s ním v jeho londýnském sídle.
Byl to nejhorší den v mém životě, protože jak řekl, tak udělal. Hned po večeři Severuse násilím odvlekl. Nikdy nezapomenu, jak můj syn brečel a křičel. Chtěl zůstat se mnou, ale manželovi to bylo jedno.
Dlouho jsem nevěděla, co budu dělat. Oba zmizeli a všechny mé prosby i návštěvy v Londýně ta zrůda v lidském těle zakázala. Pohrozil, že zničí mou rodinu, jestli se pokusím se Severusem spojit.
Myslela jsem, že zešílím. Severus byl jediným světlým bodem v mém životě. Jedinou dobrou věcí, která z mého manželství vzešla. Až jednou…“ Otevřela oči v nichž se leskly slzy.
Hermiona na ni se zájmem hleděla a měla strašný pocit viny, že donutila Chloe vzpomínat.
„Severus byl v Bradavicích půl roku, když mě kontaktoval ředitel školy Albus Brumbál. Syn se mu nelíbil. Byl zasmušilý, chladný a odtažitý. Začali jsem si dopisovat a já se děsila a tiše zuřila. Albus mi psal o synovi všechno. Nic nezamlčel.
Pro mě to byly děsivé zprávy. Ze syna se stávala zrůda. Zajímal se o černou magii, nenáviděl lidi kolem sebe, nenáviděl smích. Všechno, co kdysi miloval, teď nenáviděl. A já nemohla nijak zasáhnout. Vlastně jsem se ani nijak zvlášť nesnažila, protože…
Protože když jsem jednou požádala Albuse, aby dal Severusovi dopis ode mne, vrátil se mi zpátky poštou neotevřen. Víc jsem neudělala. Neměla jsem sílu znovu zažít synovo odmítnutí.
Na ty následující roky nikdy nezapomenu. Jsou mou noční můrou. Jenže nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř… Brumbál mi napsal, že se Severus stal Smrtijedem. Bylo mu sedmnáct, dosáhl plnoletosti a jeho otec ho přivedl ke svému pánovi. Jestli jsem do té doby přece jen doufala, že se v synovi ozve jeho dobrá stránka, teď se má poslední bláhová naděje zhroutila.
A já jsem se zhroutila s ní. Do té doby mě držela při životě myšlenka a naděje na lepší budoucnost po synově boku, ale po tomto oznámení, jsem už neměla pro co žít. Bránila jsem se všem pokusům a bojovala jsem o smrt. Chtěla jsem zemřít.
Jenže léčitelé můj názor nesdíleli a bojovali o můj život. Dnes za to děkuji Bohu, ale tehdy jsem ho proklínala. Proklínala jsem celý svět.
Jako by toho nebylo dost, přišla další rána. Léčitelé mi oznámili, že se už nikdy nepostavím na nohy. Jako následek mé bezbřehé touhy zemřít a jejich snahy mě proti mé vůli udržet při životě. V tomto souboji se poškodila mícha. Bylo mi to jedno, tehdy mi to bylo úplně jedno…
Konečně mě pustili z nemocnice. Pohybovala jsem se po domě jako tělo bez duše. Zavřela jsem okenice a nakonec jsem přestala vycházet z pokoje.
A pak se stal zázrak.
Pamatuji si na ten den, jako by se to stalo včera. Byla chladná zimní noc a někdo bušil na dveře domu. Stála jsem se svým vozíkem nahoře na schodišti a čekala, až Konstantin otevře.
Za dveřmi stál Severus. Krve by se ve mně nedořezal. Naskočila mi husí kůže a rozbrečela jsem se jako malá. Můj syn se vrátil. Byl doma… Ale má radost byla zmařena hned v zárodku a já jsem dostala studenou sprchu.
Severus byl úplně jiný, než jakého jsem si pamatovala. Kolem úst měl trpkou vrásku a tvrdý výraz v obličeji. Z očí se mu nedalo číst nic jiného než zlost a nenávist. Víš, pohled na něj mě bolel. Bylo mu pouhých osmnáct a v očích i obličeji měl vepsanou všechnu tíhu světa.
V náručí držel malou holčičku. Dal ji do náručí Konstantinovi a chladně poručil, aby se o ni postaral. Na mě se ani nepodíval a zmizel.
Malá blondýnečka se probudila, když jsme ji ukládali do postele. Okamžitě jsem se do ní zamilovala.“ Něžně se pousmála. Potom její výraz ztvrdl.
„O dva dny později jsem se dozvěděla, že můj manžel zemřel. Bůh mi odpusť, ale ulevilo se mi a dokonce jsem cítila radost. A proto jsem si dovolila obrovskou troufalost. Změnila jsem celý dům. Pustila jsem se do totální rekonstrukce. Dům a prostředky mi totiž milostivě ve své poslední vůli ponechal.
Chtěla jsem všechno změnit hlavně kvůli Jasmíně. To malé stvořeníčko s nádhernýma blonďatýma vláskama a překrásnýma očima si získalo srdce celého domu tak, jako si jej kdysi získal Severus. Zařídili jsme jí pokoje a milovali ji jako vlastní. Jasmína byla andílek. Hned druhý den po jejím příchodu zněl domem smích. Bylo jí deset a byla plná života, který nám ostatním doslova vnutila. Jako nedávno Ty…“ Pohlédla na Hermionu s něhou v očích.
„Asi po roce přišel dopis od Brumbála. Řekl mi, že Severus se stal jeho špehem u Voldemorta. Bála jsem se o něj, přesto mě zaplavila radost. Byl to první krok.
A brzy přišel další. Syn se vrátil domů. Srdce mi pukalo, když mi vyprávěl, co se za celé ty roky stalo. Prosil o odpuštění, že na mě zapomněl, že mě nechal otci napospas… Neměla jsem co odpouštět. Svého manžela jsem znala lépe než kdo jiný. Jedenáctiletý chlapec se nemohl postavit jeho vůli. Stejně by nevyhrál.
Později za mnou pravidelně chodil. Asi za měsíc po první návštěvě se zeptal na malou.
Dovedla jsem ho do jejích pokojů. Jasmína spinkala klidně. Až po roce jí přestaly pronásledovat noční můry a přestala být náměsíčná.
Tehdy jsem poprvé viděla dospělého Severuse se usmát. Vzápětí zvážněl. Odvedl mě zpět do mého pokoje a začal vyprávět. A já konečně pochopila, proč Jasmína měla noční můry.
Její rodiče byli stoupenci lorda Voldemorta, ale úkol, který jim dal, nesplnili. Jak bylo Voldemortovým milým zvykem následoval trest. Dlouho je mučil.“ Chloe se odmlčela a těžce polkla. „Severus. Na Voldemortův příkaz je před shromážděním Smrtijedů mučil Severus. Ani jeden to nepřežil. A Voldemort nařídil, aby se zbavil i jejich dcery. Severus by ji nedokázal zabít. Vím, že zabil mnoho lidí, ale dítěti ublížit nemohl. Proto ji donesl ke mně. Zbavil se jí. Svým způsobem poslechl – Voldemort mu nenařídil ji zabít, měl se jí pouze zbavit.
Léta plynula. Jasmína rostla a Severus se do ní zamiloval. Znal ji od dívčích střevíčků a nedokázal jí odolat. A Jasmína svého zachránce, jak mu láskyplně říkala, milovala také.
Měla jsem radost. Moje děti se milovaly a já byla šťastná, že ani jedno z nich neztratím.
Jenže Voldemortova síla rostla. Všude kolem panovala bída a strach. Nemohli jsme nečinně přihlížet. S Jasmínou jsem se obě zapojily do dobročinných prací pro lidi, které Voldemort a jeho přívrženci připravili o rodinu.
Severusovi bylo dvacet pět a Jasmíně sedmnáct, když se narodil Harry Potter. O rok později Pán zla zmizel.
A my slavili svatbu.
Jasmína i Severus si moc přáli dítě. Deset let se marně snažili. Konečně se jim to povedlo. Oba se těšili a nepřipouštěli si problémy. To byla krásná doba.
Říká se, že neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Naše rodina je toho zářným příkladem.
Jasmína při komplikovaném porodu zemřela a můj vnuk ji po dvou dnech následoval. Pro Severuse život ztratil smysl. Ale viděl příliš mnoho smrti a na život si nesáhl. Také proto, že tušil, že Voldemort se vrátí. Jeho Znamení zla mu to denně dokazovalo. Stal se přímo posedlý myšlenkou, že uvidí Voldemortův definitivní pád. Proto dával na mladého Pottera tak velký pozor. Nesmělo se mu nic stát, jinak by se proroctví nesplnilo. Jeho vůle a pevná palice ho zachránily. Teď si však nejsem jistá, jestli ví, jestli si uvědomuje, že má proč žít!“ dokončila tichounce.
Hermiona seděla vedle ní tiše, ale po tvářích jí stékaly hořké slzy. „Chloe já vím, že jsem příšerná, ale můžu se zeptat, proč Severus tak nenáviděl Harryho?“
„To nebyla nenávist, jen vztek. Hořký vztek, protože na Harryho otce se vztekal už od školy. James měl totiž všechno, co on ne – milující rodinu, matku, kamarády a dokonce si mohl vzít dívku, kterou miloval. To Severus mohl až později. Záviděl mu. A Harry mu všechno připomínal ve velice citlivé době. Nastoupil do školy chvilku poté, co Jasmína a Luke zemřeli. Bylo to pro něj hrozné, víš? Tolik se podobal Jamesovi a to Severuse hrozně bolelo…“
Hermiona přikývla. Teď už Severuse chápala. „Je mi to líto, Chloe,“ řekla bez souvislosti.
Chloe na ni nechápavě pohlédla. „Co je ti líto?“ V očích se jí kmitl náznak pochopení. „Na tu hloupost zapomeň. Byla to nehoda, nebyla to Tvá chyba, Hermiono!“ napomenula ji ostře.
„Úplně souhlasím,“ ozval se slabý hlas z postele.

Přála jsem duši báječný ráno
Láska ji trápí, má zaděláno
Na dlouhý lokty tvá bitva zdá se
Tak řekni stop ty – navzdory kráse
Vášeň je prevít – zůstanu sama
Blázen, ten neví – jak chutná žal


„Severusi,“ vydechly Hermiona i Chloe současně a jako na povel se otočily k jeho posteli. Ani jedna si nebyla jistá, jestli se jim to pouze nezdá. Musely se přesvědčit.
„Tváříte se, jako byste uviděly ducha,“ poznamenal se svou obvyklou dávkou ironie a pečlivě si prohlédl jejich obličeje. V obou se zračila nesmírná úleva a štěstí. Zvláštní pro něj bylo, že z obou tváří se dala vyčíst láska. Srdce se mu prudce rozbušilo. Hermiono!
Ta, jejíž jméno právě v duchu bolestně vykřikl, se vzpamatovala první. Ušklíbla se a ve tváři se jí udělal ironický ďolíček. „Kdybyste se viděl v zrcadle, Severusi, uznal byste, že se jsme ducha neviděly, ale že se na něj stále ještě díváme. Vypadáte příšerně!“ Použila tón, který byl v příkrém rozporu s tím, co cítila. Nejraději by se rozběhla k jeho posteli a pevně ho objala, aby se ujistila, že je opravdu zpátky!
Káčo! vynadala si okamžitě. Nasadila příjemný úsměv a přistoupila k posteli. „Omlouvám se,“ řekla tiše. „Potom, co jste pro mě udělal, bych neměla být ironická. Zachránil jste mi život a já…“
Byla dost blízko na to, aby jí mohl ústa přikrýt rukou. Ucítil, jak se maličko zachvěla. Rychle svou ruku stáhl a raději promluvil. „Neočekávám žádné metály ani pochvaly. A po pravdě – vaše skutečné já je mi bližší, proto šetřete pokorou, nehodí se k Vám.“
Chloe stála a nevěřícně na ně zírala. Severus právě vyvázl ze smrtelného nebezpečí, Hermiona překonala nervový otřes. Ale ani jeden to nechce blíž rozebírat. A hlavně nechtějí své city rozebírat spolu. Zářivě se usmála. Skvěle se doplňují a jsou pro sebe jako stvoření!
„Drahoušku, jsem ráda, že ses probral. Ale Hermiona má pravdu, vypadáš hrozně, měl by sis odpočinout,“ navrhla Chloe jemně. Ani se nenamáhala přijet k jeho posteli. Léky mu dá Hermiona a Severus by to právě teď stejně neocenil… Skrytě se usmála.
Hermiona se jejího návrhu chytla jako klíště a okamžitě připravila Severusovi jeho lék.
Ten chtěl protestovat, jenže když viděl jejich odhodlané pohledy… Nerad, ale přece jen poslechl. Za chvilku usnul a obě ženy opustily místnost.
Když zavřely dveře, Hermiona se o ně vyčerpaně opřela. Pohybem, který vyvolal v Chloině srdci něhu, si zakryla oči, v nichž se třpytily slzy úlevy. Byla unavená a šťastná zároveň. Nemohla uvěřit, že se probral. Že ta noční můra skončila.
„Zavolám Jeremiáše, aby Severuse prohlédl. Jen pro jistotu,“ dodala rychle, když zahlédla v Hermionině tváři strach. „Ty si zatím odpočiň, nevypadáš o moc líp, než můj syn!“
Hermiona se usmála. „Vždyť jsem spala, asi hodinu, možná i dvě, u Severusovy postele,“ namítla.
„Nehádej se se mnou. To nemohl být příliš osvěžující spánek. Běž si odpočinout, prosím. Severus Tě bude potřebovat, a nijak mu nepomůže, jestliže se vyčerpáním skácíš, ano?“
Tentokrát se Hermiona rozesmála. „Ano, mami!“ řekla rychle a ani si neuvědomila, co vlastně vypustila z pusy. Když jí to došlo, rozpačitě se na Chloe podívala.
V Chloe by se krve nedořezal. Bylo to tak upřímné a spontánní! Natáhla k Hermioně ruku, která se viditelně chvěla.
Hermiona se k ní sklonila a objala ji. Něžně ji políbila na tvář a teprve potom se vydala do svého pokoje. Nevěřícně zavrtěla hlavou sama nad sebou. Jak ji to jenom napadlo? Úsměv z tváře zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Jen jitřím staré rány. Je na čase, abych odešla. Severus se teď musí zotavit a k tomu mě nepotřebuje. Vrátím se do Bradavic, tam budu užitečnější. Srdce ji bolelo. Na druhé straně jí toto rozhodnutí přineslo rezignovaný klid do duše, který potřebovala, aby zacelila rány posledních hodin. Oblečená se svalila na postel a v okamžiku usnula.

Za několik hodin se objevila v Chloině pokoji. Jen co se probudila, zařídila si své záležitosti. V očích se jí odrážel klid, který Chloe malinko poděsil, ale nedala na sobě nic znát.
Hermiona se posadila a zadívala se na svou hostitelku. Na ženu, která prožila tolik zlého a která zůstala tím nejčistším člověkem, jakého znala. Měla ji ráda. „Jak je mu?“ zeptala se a v hlase se jí ozval náznak strachu.
Chloe se zářivě usmála a v tváři se jí zračila veškerá úleva matky, jejíž dítě se znova narodilo. „Bude v pořádku. V naprostém pořádku, ale…“
Hermiona ztuhla. „Ale?“
„Ale příšerně se vzteká! Jeremiáš mu nařídil, že musí ještě minimálně čtrnáct dní zůstat v klidu. Musí prý pozvolna zvykat tělo i hlavu na pohyb.“
„Pro muže jako je Severus, který překypuje energií, to bude těžké,“ souhlasila Hermiona.
„Začíná škola, Hermiono, dnes je neděle, končí víkend. A Severus nemůže následující dva týdny do školy. Budou muset za něj odsuplovat hodiny,“ skočila jí Chloe do řeči.
Hermiona pokrčila rameny. „V tom nevidím problém.“
„I tvoje hodiny, Hermiono!“ připomněla Chloe jemně ale důrazně.
„Ne, Chloe, moje ne!“ zavrtěla hlavou. „Před chvílí jsem použila váš krb a využila Letaxovou síť. Přiznávám, že jsem čekala, že se Severus nebude moci vrátit hned do práce. Mluvila jsem s Brumbálem a všechno mu vysvětlila. Samozřejmě souhlasil s mým okamžitým návratem do školy, protože odučím nejen svoje, ale také Severusovy hodiny. Dlužím mu to.“
„Hermiono!“ Chloe chvíli nenacházela slova. Hermiona se rozhodla utéct před tím, co cítí! „Severus to všechno pro tebe udělal rád. Tohle nemusíš…“ zkusila ji přemluvit.
Hermiona ji zarazila odmítavým pohybem ruky. Maličko se usmála. „Vím, Chloe. Nemusím, ale chci. Severus pro mě udělal něco, co mu nikdy nebudu schopná oplatit a nikdy nedokážu vyjádřit svou vděčnost. Díky němu jsem znova našla sebe samu. A tohle je to nejmenší. K tomu navíc, já to také udělám ráda,“ řekla tiše.
„Hlavně mi neudělejte nepořádek v kabinetu!“
Hermiona i Chloe nadskočily. Ve dveřích Chloina pokoje stál Severus.
„Zbláznil jste se?!“ vyštěkla na něj Hermiona.
„Nebojte se, jsem v pořádku a pouze se řídím radou svého léčitele,“ uklidňoval ji Severus, protože pochopil, že rozhodně nemá na mysli jeho poznámku o kabinetu.
Chloe jí položila svou ruku na její. „Jeremiáš Severusovi doporučil, aby vstal už dnes. Prý je úplně zdravý, dokonce v plné síle, jak se vyjádřil.“
„Pak nechápu, těch čtrnáct dnů…“ namítla Hermiona a z očí jí stále ještě nezmizel polekaný výraz.
Severuse její starost zahřála u srdce. „Chce mě čtrnáct dní pozorovat. Jako laboratorní krysu…“ řekl napůl s ironií, napůl vážně.
Konečně se Hermiona uvolnila a její strnulý pohled i držení těla zmizely. „Spíš mi připomínáte kocoura, který prská, přestože by měl spokojeností vrnět. Zrovna ke kryse bych Vás nepřirovnala.“
Pozvedl obočí. „Vrnět?“
Zhluboka vzdychla. „Vrnět blahem, že jste přežil, ale vrnění se k Vám taky nehodí. Jste spíš mrzutý kocour.“
Chloe se rozesmála. „A máš to, zlato!“
Hermiona se zdvihla. „Omluvte mě prosím, půjdu si sbalit.“
Když ve dveřích měla minout Severuse, zastoupil jí cestu. „Děkuji!“
„Není zač,“ zašeptala a rychle spěchala z jeho blízkosti. Přitiskla si studené ruce na rozpálené tváře a málem nahlas zaúpěla. Znamenal pro ni větší nebezpečí než si dokázala představit. Nebezpečí pro její srdce!

Po společné velice pozdní večeři se Hermiona omluvila a odešla do knihovny. Nervózně přecházela po místnosti. Cítila se jako tygr v kleci. Ocitla se chycená ve změti vlastních pocitů. Byla neskutečně zmatená!
Milovala Harryho a tohle bylo příliš brzy na to, aby se začal rodit nějaký jiný cit… K člověku tak odlišnému.
„Severus Vám nedá spát, nesnažte se řešit věci rozumem.“
Hermiona nadskočila. Hlas, který ji oslovil, byl jemně modulovaný a sladký jako med. V místnosti však nikdo další nebyl. Náhle jí to došlo.
Prudce se otočila k portrétu Severusovy milované manželky. „Jasmíno,“ zašeptala.
Blondýnka na obraze graciézně sklonila hlavu na pozdrav a usmála se na ni. Byla nádherná!
Do Hermioniny duše se vkradla lítost. Jak by mohl… Blázne!
„Netrapte se budoucností, žijte přítomností. Podlehněte kouzlu okamžiku,“ pokračovala Jasmína. „Nechte se vést svým srdcem a dejte Severusovi čas, aby poznal, co říká jeho srdce.“
Hermiona se usmála, ale v jejím úsměvu bylo tolik bolesti, že si toho Jasmína prostě nemohla nevšimnout. „Nejsem vaší soupeřkou. Mrtvá nemůže být sokyní živé! A dovolíte – li mi podotknout, myslím, že je dobře, že jste jiná než já. Jestli si k Vám Severusovo srdce najde cestu, budete vědět, že miluje Vás a ne stín minulosti.“
Bolest z Hermionina obličeje nemizela.
Jasmína se znovu usmála. „Jiná neznamená horší, Hermiono! Pamatujte,“ odmlčela se, protože se otevřely dveře knihovny.
Severus se zastavil ve dveřích a pozoroval Hermionu, která upřeně zírala na Jasmínin portrét. Zavřel za sebou. „Mluvila s Vámi?“ zeptal se.
Hermiona na něj vrhla udivený pohled. „Ano, mluvila, ale nikdy předtím ani náznakem…“
„Nedala najevo, že je kouzelnickým obrazem a ne výtvorem lidí. Vím. Se mnou ani s nikým jiným v domě za celá dlouhá léta nepromluvila. Jste první,“ dodal zamyšleně a překvapeně se zadíval na svou ženu. Co mu tím chce naznačit?
„Vážím si toho,“ řekla Hermiona a mírně se uklonila ženě na obraze.
Severus si ji dlouze prohlížel.
Nemohla vydržet jeho upřený pohled. Přešla k oknu a zadívala se do temné noci. V dálce zahoukala sova. Po zádech jí přeběhl mráz. Poslední večer…
Severus k ní neslyšně přistoupil. „Ještě jednou Vám chci poděkovat, že se ujmete mých hodin.“
Pokrčila rameny. „Nedělám víc, než jste udělal Vy, vlastně míň. Ale jedno je mi divné – souhlasil jste příliš lehce.“
Z úst mu unikl pobavený vzdech. „Znáte mě… Jde o to, že mi Jeremiáš jasně nakázal zůstat v klidu. No, a jestli někomu důvěřuji, že nevyhodí učebnu do vzduchu, jste to Vy. Lektvary Vám vždycky šly. Ale o jedno Vás žádám, nerozmazlete mi studenty!“ Do hlasu se mu vkradlo varování.
Hermiona ztuhla. Potom se k němu otočila a v očích jí plál vztek.
V ten moment mu došlo, že před ním stojí Hermiona v celé své kráse. Nádherná, drobná s očima plnýma života.
„Nikdy bych Vám úmyslně nezhoršovala situaci. Už tak je dost špatná! Vím, že Vás nenávidí a nikdy bych jim nedala jinou záminku než je jejich mylný úsudek o Vás a Vaší práci i povaze!“ Ječela na něj.
Zhluboka vydechla. Vztekle do něj strčila, aby jí uhnul z cesty. Rychlým krokem přešla knihovnu.
Severus byl několika kroky u ní. Prudce ji chytil za zápěstí a strhl ji do své náruče. „Ty mě nepřestaneš provokovat,“ zavrčel.
Hermiona sebou škubala a snažila se vyprostit. Chytil jí kolem pasu a přitiskl si ji ještě blíž. Dlouze se jí díval do očí.
Všechen vztek, který ještě před malou chvilkou cítila, a o němž nevěděla, kde se vzal, z ní vyprchal. Zato jí začal scházet kyslík. Cítila, že se propadá do černočerné tmy jeho očí. Nechtěně se zachvěla.
Severus povolil stisk, ale z náruče ji nepustil. Naopak! Jeho ruce začaly bloudit po jejím těle. Když sjely až na její zadeček a něžně jí přitiskl ke svému probuzenému mužství, sklonil se a vášnivě ji políbil.
Hermiona se začala nekontrolovatelně chvět.
Severus nad sebou ztratil kontrolu. Přestal myslet. Jediné, co bylo důležité, byla žena v jeho náručí, která se třásla stejnou touhou, kterou cítil sám. Toužil po ní celou svou bytostí. Teď povolil uzdu svému sebeovládání. Už nemohl, potřeboval ji stejně jako vzduch k dýchání.
Aniž by přerušil polibek, zvedl ji do náručí, udělal pár kroků a položil ji na pohovku. Hermioniny husté kadeře se kolem ní rozprostřely. Severus se na ni podíval s rostoucí touhou.
Na okamžik zaváhal, ale když natáhla ruku a zašeptala jeho jméno, byl ztracen. Zasténal a začal ji znovu prudce líbat. S rostoucí vášní, jenž spalovala jejich těla.
Svět kolem se rozplynul a přestal existovat.

Hodiny v knihovně odbily půlnoc a Hermiona se nedobrovolně probudila. Po tváři se jí rozlil blažený úsměv. Dnešní noc byla nejúžasnější v jejím životě. Severus byl jemný, něžný, ohleduplný, ale také neskonale vášnivý. V jeho objetí se cítila přímo královsky. Tolik jí toho dal. Slastně se protáhla.
Pomalu se posadila a rozhlédla se po místnosti. Posmutněla. Knihovna byla prázdná. Pouze ona ležela nahá na pohovce přikrytá Severusovým pláštěm.
Do očí se jí začaly drát slzy. Schoulila se do klubíčka a ještě hlouběji se zachumlala do jeho pláště. Jediné památky na noc plnou kouzel…
Skrz slzy se podívala na portrét Jasmíny. Žena byla otočená tak, aby neviděla do místnosti. Dopřála milencům soukromí.
Hermiona si povzdychla.
V ten moment se k ní Jasmína otočila. „Dej mu čas,“ zašeptala a v jejích krásných šedých očích se zrcadlily slzy. Po celá léta se Severusem nemluvila, aby jej nedržela v životě se vzpomínkou. Do jejího obrazu však byla vryta její duše i s celou láskou k tomu výjimečnému muži.
V knihovně zavládlo ticho…

Severus Snape stál u okna a hleděl do krásného jarního odpoledne. Nedokázal popsat pocit zhnusení, které k sobě cítil. Byl v bytě Catherine, ženy, se kterou ještě nedávno chtěl žít. A myslel na Hermionu, na ženu, se kterou se nedávno vyspal.
Jestli sám sobě někdy připadal jako větší parchant než teď, tak si nemohl vzpomenout. Připadal si jako krysa. Ne, ta laboratorní, ale normální hnusná, odporná krysa.
Uplynulo přesně čtrnáct dní, od té podivuhodné noci. Stále cítil Hermioninu vůni, její chuť. Nedokázal se zbavit představ, jak se k němu tiskla, vlnila a vzdychala rozkoší. A už vůbec nedokázal zapomenout, jak nádherně, nevinně a spokojeně vypadala, když mu usínala v náručí unavená milováním. Po dlouhých letech si zase připadal celý. Ani s Catherine… A právě myšlenka na ni jej vypudila z Hermioniny náruče. Nechtělo se mu od ní vstát, byla to jedna z nejtěžších věcí v jeho životě, ale musel!
Vztekle přimhouřil oči a stiskl zuby až zaskřípaly.
Zneužil ji. Podvedl ji. Podvedl a podvádí obě.
Severus zatnul ruce v pěst. Zbělely mu klouby.
Uplynulo přesně čtrnáct dní. Zhluboka si povzdechl. Byla neděle a zítra se vrací do Bradavic, kde ji znovu potká. Bude muset nést zodpovědnost, za to, co provedl. Hermiona se mu bude vyhýbat a pokud ho náhodou potká, bude mít v očích ublížený a bolestný výraz. Také v nich určitě budou výčitky. Nenáviděl tu představu.
Znal její oči jako žádné druhé – uměly se smát, uměly kárat a uměly nádherně hořet vášní!
Nemohl snést představu, že budou plné bolesti a smutku. Tohle si přece nezasloužila! Jak kdyby toho za poslední měsíce prožila málo! Nevesele se usmál. Kdyby Potter žil a věděl, co jsem provedl, zabil by mě! Bylo s podivem, že právě myšlenka na Harryho, mu přinesla zvláštní pocit úlevy. Věděl, co musí udělat.
„Severusi,“ oslovila ho tiše Catherine. Přistoupila k němu a objala ho zezadu. Svou hlavu přitiskla na jeho záda.
Ztuhl.
Catherine se překvapeně odtáhla.
Severus se k ní pomalu otočil. Díval se na ženu, o níž si donedávna myslel, že ji miluje. Náhle si však nebyl jist. Vlastně si nebyl jist vůbec ničím. Jen tím, že jí musí říct pravdu.
„Stalo se něco?“ zeptala se Catherine nejistě.
V hlavě mu probíhalo tisíce nejrůznějších variant, jak jí co nejšetrněji říct, že se vyspal s jinou ženou. Nakonec zvolil tu jedinou špatnou. „Nedávno jsem se miloval s jinou ženou,“ řekl drsně. Pitomče! Teď abys pokračoval v ledovém neosobním klidu! To nebude hezké…Blbče!
Catherine nevěřícně otevřela pusu a lapala po dechu. „To nemyslíš vážně?!“ vyhrkla.
„Myslím,“ odpověděl pevně a v obličeji se mu nepohnul jediný sval.
Catherine se zničeně posadila do křesla. Chvíli zírala do prázdna, ale jak jí začala docházet milencova slova, vzbouřily se v ní všechny emoce. Veškerá ženská hrdost se postavila na odpor a volala o pomoc. O udržení při životě. „A teď čekáš co?“ zařvala na něj.
Pokrčil rameny. Ve skutečnosti mu bylo jasné, co Catherine udělá. Myšlenkami přeskočil k Hermioně. Kdyby viděla, jak je „něžný“, určitě by mu vynadala.
V tom mu myšlenky utekly jinam. Skrytě vzdychl. Nechtěl ji vidět smutnou. Chtěl vidět ty nádherné ďolíčky, které se jí dělají ve tvářích, když se usměje.
„Napochoduješ si sem a klidně mi oznámíš, že ses miloval s jinou ženou?! Cos čekal, že udělám?! Že ti padnu kolem krku a oznámím, že mi to nevadí?!“ břískala dál.
„Chtěl jsem být upřímný,“ odvětil. Vrátil se do přítomnosti a pohlédl na Catherine. Její tvář vyjadřovala veškerou bolest a ponížení, jaké jen může žena prožít.
„Upřímný! Tak pán chtěl být upřímný! No to je výborný, ovšem jak já se s tím vyrovnám, to ho nezajímá. Opovaž se říct, že to je moje věc!“ vmetla mu do obličeje slova, která se mu už, už drala na jazyk.
Severus se zarazil a začal se plně soustředit. Ona si nezaslouží, aby s ní jednal takto… „Je mi to líto,“ řekl nakonec nejistě.
„Aspoň něco,“ štěkla na něj plná ironie a počínající hysterie. Pak se rozbrečela. Ramena se jí otřásala vzlyky.
Severus nerozhodně stál u okna a znepokojeně ji pozoroval. Pozvolna se začala uklidňovat. Potok slz jí vyschl, energie z ní vyprchala. Výbuchem vzteku a lítosti ztratila životní elán, který ještě nedávno obdivoval. Tupě zírala na koberec, když se ho mrtvě zeptala. „Spal jsi s ní, nebo jsi se s ní miloval?“
Ani na okamžik nezaváhal. „Miloval.“
„V tom případě to řeší vše. Odejdi!“ unaveně zavřela oči. Musela si podržet poslední zbytky hrdosti. Slyšela vzdalující se kroky.
„Severusi,“ zavolala tiše.
Otočil se ve dveřích obýváku.
„Kdo je to?“
Zavrtěl hlavou. „To Ti nemohu říct,“ pravil jemně a v očích se mu objevila lítost a vztek – na něho samotného. „Opravdu jsem to neplánoval, nechtěl jsem Ti ublížit, jsi výjimečná žena…“
Zarazila ho odmítavým pohybem hlavy. „Jdi! Prosím Tě, jdi!“ hlas se jí zlomil v potlačovaném vzlyku.
„Odpusť!“ zamumlal. S klapnutím dveří bytu zmizel z jejího života.

Hermiona pospíchala do sklepní učebny. Bylo pondělí ráno a první její dnešní hodinou byly suplované lektvary. Nebyla si tím ale úplně jistá. Severus by měl dnes začít učit. Měl se vrátit do školy. Neměla však jistotu, zda tak učiní. Jestli sebere odvahu jí čelit.
V duchu se té myšlence usmála a rychle pokračovala v cestě.
Když přišla dolů, před učebnou čekali studenti. Otočili se k ní a vstříc jí zazářilo dvacet usměvavých tváří druháků z Mrzimoru a Havraspáru. Její příchod znamenal, že Snape ještě nedorazil.
V tom se otevřely dveře učebny a v nich se objevil Severus Snape. Studentům poklesly čelisti a do očí se vkradl děs.
„Dobré ráno! Tak prosím, už se na vás těším,“ pronesl Snape ledovým hlasem, aby nikoho nemohlo napadnout, že svá slova myslí upřímně.
Druháci se nervózně loudali dovnitř.
Hermiona se na Severuse usmála.
Srdce mu divoce poskočilo. Úsměv se zdál upřímný a v očích se nezračilo nic z toho, čeho se obával. Usadil se v nich klid. Nevěděl, jestli ho to má těšit, nebo děsit. „Dobré ráno, Hermiono!“
„Dobré ráno, Severusi,“ odpověděla tichounce.
Mráz mu přejel po zádech. Vyslovila jeho jméno s takovou něhou, jako tehdy v noci.
„Vaše třídy jsou opět ve Vaší laskavé péči, kolego,“ doplnila úředním tónem. „Hodně štěstí,“ popřála mu a pomalu odcházela.
Ještě chvíli se díval za odcházející Hermionou a na rtech mu pohrával bezděčný úsměv. Vzpamatoval se. Chovám se jako idiot!
Otočil se ke zvědavým párům očí, jež jej sledovaly. Už se zase ovládal a tak nikdo nic nezpozoroval. „Začneme!“ oznámil jim a zabouchl dveře učebny.

Hermiona nemohla zaplašit radost a naději, když ho ráno uviděla ve škole. Tisíckrát za den si opakovala, že to je nesmyl. Že je nána pitomá. Nezabíralo to.
Všechen smutek a lítost zmizely v okamžiku, kdy jej uviděla a spatřila strach, který měl vepsaný v očích. V srdci se jí rozhostil klid a naděje. Tu si ale odmítala i přiznat, natožpak ukázat!
V té mrazivé sklepní atmosféře hradu, kde se nikdy dřív necítila příjemně, najednou měla zvláštní pocit, že je doma.
Jsi úplně blbá! Vynadala si dnes už potisící. Na rtech jí však stále pohrával nepřítomný úsměv plný něhy a … lásky.
„Hermiono!“ oslovil ji sametový hlas, který slýchávala ve svých snech čtrnáct dlouhých osamělých nocí.
Zastavila se. „Severusi,“ oslovila jej. Vyčkávala.
Pomalu k ní došel. Upřeně si ji prohlížel.
Netušila, co jej přivedlo, ale jeho upřený pohled ji uvedl do rozpaků. Maličko se začervenala, protože si vzpomněla na tu noc, kdy si ji prohlížel úplně stejně. Jako by si chtěl vrýt její podobu do duše. Až na dno srdce.
„Jsem rád, že Tě vidím,“ pronesl vážně, ale oči mu hořely obavami.
Zabránila mu pokračovat pohybem ruky, kterou bez rozmyslu položila na jeho ústa. „Jestli se chceš omluvit, nedělej to. Ničeho nelituji!“
Jeho tvář odrážela takovou úlevu, že se málem rozesmála. S největší chutí by jej objala.
Severus sejmul její ruku ze svých úst. Pak ji něžně políbil do dlaně. Už nic neříkal. Nebylo třeba.
Hermiona se rozkoší zachvěla. V zápětí však rozkoš vystřídal jiný pocit. Zatočila se jí hlava a zvedl se jí žaludek.
Severus se na ni ustaraně podíval a rychle ji zachytil. „Jsi v pořádku? Už se Tě nedotknu, slibuji,“ řekl a pomalu od ní odstoupil. Samotného jej překvapilo, jak strašně ho ta malá vzdálenost zabolela a zaplavila pocitem ztráty.
Prudce zavrtěla hlavou, zhluboka se nadechla a přemáhala mdloby. Chytila jej za ruku a přitiskla si ji k tváři. „Blázínku! To přece nechci. Byla by to škoda, ne?“ zeptala se tiše.
Severusovi se neobyčejně ulevilo. Znovu ji objal a podepřel. „Zavedu Tě k Poppy,“ prohlásil nesmlouvavě. Začal mít o ni strach.
„Severusi, to není nutné,“ odporovala mu Hermiona.
„Nediskutuj, zlato!“ napomenul ji tak něžně, že se jí do očí nahrnuly slzy.
Pomalu se vydali na ošetřovnu. Hermioně se cítila mnohem lépe, ale bylo tak příjemné moci se beztrestně o Severuse opírat! Nesebrala sílu od něj odstoupit a zbavit se jeho hřejivé ochranné náruče…

O půl hodiny později jí však bylo nepopsatelně hůř. Pokud si pamatovala, hůř jí ještě nikdy nebylo.
Ležela na ošetřovně a vstřebávala informaci, kterou dostala.
„To se mi snad zdá!“ vyhrkla na hlas.
Poppy ji s úsměvem opustila a nechala ji samotnou s jejími myšlenkami.
Chci se probudit! nařizovala si zoufale. To není sen, ale noční můra! Chci se probudit!
Nic se nedělo. Ošetřovna nezmizela a krutá pravda také ne.
Tak si to přiznej, holka, jsi v největší šlamastyce, do který ses kdy dostala a ze který se nevyhrabeš. Zamilovala ses do Severuse Snapea a teď čekáš jeho dítě!
Nevěřícně si položila ruku na bříško, v němž podle Poppy rostlo jejich dítě.

Když se konečně vzpamatovala z prvotního šoku, který ta zpráva způsobila, pomalu se posadila. Spustila nohy na zem. Ledová podlaha ji zastudila do bosých chodidel. Rychle nohy přitáhla zpět a skrčila je pod bradu. Zadumaně pozorovala červeně nalakované nehty.
Poppy se vrátila. „Stále v šoku?“ zeptala se s profesionálním klidem.
Hermiona se na ni podívala a v očích jí hrála jemná ironie. „Čekala byste něco jiného?“
Poppy se usmála a mateřským pohybem ji pohladila po vlasech. „Všechno bude dobré, uvidíš! Nakonec se budeš na miminko těšit.“
Hermiona si nepřítomně položila ruku na břicho. „V tom problém není. Vždycky jsem chtěla miminko, ale,“ zarazila se uprostřed věty.
„Ale nejde jen o Tebe. To chápu, je tu také otec dítěte. Jenže hlavně jde o to maličké, víš? Měla bys na sebe dávat trochu větší pozor,“ nabádala ji Poppy. „Neboj se, nic vám nehrozí!“ pravila rychle, když uviděla strach v Hermionině tváři. „Myslela jsem jen, že bys měla pravidelně jíst, dopřávat si dostatek spánku a ne ukrajovat noční hodiny pro práci a další nezbytné maličkosti. Však on na Tebe Severus dohlédne,“ dokončila energicky.
Hermiona vytřeštila oči. „Severus?!“
Poppy se ušklíbla. „Vím, že na to nevypadá, ale bude typickým tatínkem, který během Tvého těhotenství bude tisíckrát šílet, že musíš tohle a nesmíš tamto!“
Hermiona ji zarazila prudkým pohybem ruky, jenž se nepatrně chvěla. „Prosím dost! Jak víte, že otcem je Severus?“
„Na čápa nevěřím už dlouho! Kdo jiný, Hermiono? Ještě nikoho nepozval do svého domu. Ani jednou za těch dvacet let, co zde učí. A po těch měsících, které jste spolu strávili, by mě spíše překvapil opak. Občas, když se mu zachce jej ukázat, tak si člověk uvědomí, že má nejen dobré vychování, ale také srdce,“ doložila Poppy pro ni tak samozřejmou věc.
Hermiona nejdřív zrudla jako pivoňka, ale poté… zbledla jako stěna a celá se rozklepala. V ten moment ji plnou silou zasáhlo poznání, co všechno ji čeká. Severus už přece tohle zažil!
Poppy se na ni ustaraně podívala. „Drahoušku, copak je?“
„Nevím, jak mu to řeknu,“ hlesla Hermiona mrtvě.
Poppy se rozesmála. „Mezi řečí nebude správný způsob. Taky bys to neměla na něj vybafnout. Citlivě a pomalu, ale zbytečně bych se nebála. Severus to zvládne.“
Po těchto slovech se Hermiona rozbrečela. Položila hlavu na kolena a úpěnlivě vzlykala.
Madam Pomfreyová nechápala, co se děje. Na hormonální změny nálad bylo ještě příliš brzy. Ale jedno věděla jistě, Hermiona se potřebovala vyplakat.
„Mýlíte se, Poppy,“ zašeptala a ani nezdvihla hlavu. „Až mu to řeknu, bude zděšený a hrůzou bez sebe.“
„Už je dospělý, Hermiono! Jsi těhotná ne na smrtelné posteli!“ rozzlobila se ošetřovatelka.
„Pro něj to znamená jedno a totéž!“ Podívala se na ni velkýma uslzenýma očima. „Neměla bych Vám to říkat, ale nakonec byste se to stejně dozvěděla. Severus za Vámi přijde a bude se vyptávat, co všechno mi hrozí. Věřte mi, vypočte Vám všechny možné i nemožné hrůzostrašné scénáře, které by mohly nastat,“ varovala Madam Pomfreyovou. Znala Severuse a přesně odhadla jeho reakci.
„To je trochu přepjaté, ne?“ Poppy nerozuměla už vůbec ničemu. Severus nebyl mužem, který propadá hysterii.
„Vzhledem k jeho minulosti není. Severus… byl ženatý a jeho žena i s dítětem zemřeli během velmi komplikovaném porodu.“
Na ošetřovně se rozhostilo zlověstné ticho.
Hermiona se mechanickými pohyby začala oblékat. „Poppy, prosím Vás, neříkejte o mém stavu nikomu na hradě. Ani Brumbálovi, ano?“ Obrátila se na ni s prosbou.
Madam Pomfreyová přikývla.
Hermiona otevřela dveře a nasadila uklidňující úsměv. Severus tam na ni čekal a v očích se mu zračila starost.
„Hodně štěstí,“ zavolala na ni Poppy, která se konečně vzpamatovala. Hermionu čeká nelehký boj. To se máme všichni na co těšit, zanaříkala v duchu.
Budu ho potřebovat, pomyslela si Hermiona a vplula do Severusovy otevřené náruče. Aspoň na malinkou chviličku chtěla zapomenout na vše, co ji v následujících hodinách a dnech čeká.

Severus ji doprovodil až ke dveřím jejího pokoje. Dál si netroufl a k tomu navíc – nebyl pozván. Měl pocit, že od něj Hermiona utíká.
Opravdu se mu ulevilo, když vyšla z ošetřovny a stulila se mu do náruče. Jako by věděla, že tam patří. Vzápětí úleva odezněla a on si uvědomil, že něco není v pořádku.
Podezření ještě zesílilo, když jeho dotaz odbyla nedbalým úsměvem a mávnutím ruky. Úmyslně to zlehčovala a jemu se to ani dost málo nelíbilo. Něco mu zatajila.
Připadal si jako na jehlách, ale rozhodl se, že bude respektovat její soukromí. Nepřála si, aby to věděl. Alespoň zatím… Dříve nebo později se stejně dozví celou pravdu.
Srdce mu sevřela podivná ledová předtucha. Co když mu to nechce říct, protože je to něco vážného. Co když…
Tu myšlenku si zakázal dokončit. Hermioně se nic nestane!

Celý týden se mu úspěšně vyhýbala. Bolelo ji to a poznala, že jeho také. Míjeli se u snídaně i u všech ostatních jídel. Pokaždé v jeho očích četla stejnou otázku, pozvolna narůstající strach a nakonec se objevila mlhavá clona, přes níž neviděla. Po dlouhých letech si opět připadala jako vystrašená prvačka, která se obává svého profesora, v jehož obličeji se nezračí žádný náznak citu.
Věděla, že už déle nemůže otálet. Nakonec by si myslel, že ho již nechce vídat. Že o něj nestojí.
Nadešla sobota. Hermiona se vydala do Velké síně na snídani.
Severus už na ni čekal. „Dobré ráno,“ popřál jí ledovým hlasem, který už dlouho neslyšela.
Přestože měla obrovský hlad, najednou ji přešla všechna chuť. Dívala se na něj a žaludek jí dělal kotrmelce.
Severus seděl bez hnutí a hleděl na ni. Upřeně ji pozoroval a Hermiona se začala bát. Z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst, ale kolem Hermionina srdce se sevřel kruh pochopení plný hrůzy.
„Dobré ráno,“ opětovala jeho pozdrav a dokonce přidala malý úsměv.
Jeho oči zůstaly chladné, kolem úst se objevila trpká vráska. Pomalu odložil příbor a vstal. „Nemusíte se přetvařovat. Chtěl jsem Vám jenom oznámit, že se mi nemusíte vyhýbat. Pochopil jsem. Budu se držet zpátky. Nebudu Vás obtěžovat ani svou přítomností. A na tu noc zapomeneme.“ Usekával slova a každé z nich se zabodávalo do Hermioniny duše jako jedovatý šíp.
Chtěla protestovat, chtěla mu vše vysvětlit, ale nedal jí šanci. Mužská hrdost je zvláštní věc, která se rychle zraní a dlouze hojí… Bez jediného slova odešel.
Samota ji zabolela, jenže daleko větší účinek měla myšlenka, kterou zachytila. „Sbohem!“
Obklopily ji chlad a prázdno. Sesunula se na židli a oči upřela do prázdna. Něžným pohybem si zakryla bříško, jako by chtěla dítě, jejich dítě, ochránit před bolestí, která ji ovládla a které byla plná. Do očí jí vyhrkly palčivé slzy. „Severusi,“ vyslovila jeho jméno hluše. V tom jediném slovu se odrážely všechny city, kterých byla po celou dobu plná.

Jeho jméno a tón, jímž bylo vysloveno, jej zasáhlo jako rána kladivem. Nemusel se nijak snažit, aby zachytil Hermioninu nahlas vyslovenou myšlenku. Připlula k němu sama.
Slova, jež jí řekl, jež musel říct, jej drásala úplně stejně jako ji. Ale dala mu jasně najevo, že o něj nestojí. Celý týden se mu vyhýbala tak okatě, že by to poznal i slepý.
A o tom, co se stalo na ošetřovně, nemluvila. Snad ani nemyslela. Tím druhým si nebyl jistý. Nezkoušel jí číst myšlenky. Hermiona ovládala uzávěry perfektně, včas by jej zarazila. Možná že by se mu podařilo dostat až k jádru věci, ale pokud mu Hermiona nevěří…
Nic nemá smysl!
Došel do svého kabinetu a začal pracovat na výjimečně těžkém lektvaru. Práce mu vždycky pomáhala zapomenout na okolní svět. Tentokrát mu trvalo déle, než se do ní plně ponořil. Od Jasmíniny smrti nebyl tak roztěkaný, ale nakonec ho příprava lektvaru přece jen pohltila.
Málem přeslechl tiché zaklepání na dveře kabinetu.
„Dále,“ zavrčel a ani se neotočil ke dveřím.
V ruce držel drť z hluchavky a s výrazem alchymisty ji pomalu přisýpal do křivule. Z křivule se vyvalilo mračno kouře a pak to tichounce bouchlo.
„Ano!“ Spokojeně prohlížel výsledek své práce.
Najednou měl pocit, že ho někdo upřeně pozoruje. Pomalu se otočil a ve dveřích viděl usměvavou Hermionu. Vyschlo mu v ústech.
Stála ve dveřích a pozorovala ho se shovívavým úsměvem na rtech a náznakem pobavení v očích.
„Stojíš… hm, stojíš tam dlouho?“
Pobaveně zvedla obočí. „Ty koktáš?“
Překvapení zmizelo, radost, kterou před chvílí cítil, také. „Mohu Vám pomoci, kolegyně?“ zeptal se neosobně.
Úsměv vyprchal a Hermiona si zhluboka povzdychla. Pokorně sklopila hlavu. „Pozval jsi mě dál, ale nechtěla jsem Tě rušit v práci, tak jsem se koukala. Promiň!“ Nereagovala na jeho vykání. Odmítala vpustit chlad, který on chtěl přinést.
„Potřebujete něco?“ Začala mu docházet trpělivost. Není pejsek, který přiběhne na její zavolání. A jedna omluva to rozhodně nespraví!
„Tebe,“ řekla prostě a s němou prosbou k němu natáhla ruku. Když se nehýbal a dál na ni civěl s nečitelným výrazem, stáhla ruku zpět a přitiskla si ji na srdce. Hlavu sklopila, aby neviděl její slzy. „Neodháněj mě od sebe, prosím, musím Ti to vysvětlit, není to tak…“ Hlas se jí zlomil. Přes veškerou snahu se ovládat, to nedokázala. Stála před ním schoulená do sebe jako hromádka neštěstí.
Severus zasténal. Doslova utekl od křivulí a všech laboratorních potřeb a dvěma kroky byl u ní. Objal ji a její hlavu si položil na hruď. Něžně ji hladil po vlasech a šeptal něžná slovíčka.
Hermiona zhluboka dýchala. Panika, která ji ovládla, když ji odmítl, začala ustupovat.
„Nikdy, za nic na světě, bych Ti úmyslně neublížila,“ vzlykala mu do hábitu a smáčela jej slzami.
„Já vím, já to přece vím. Hermiono, prosím Tě neplač, neplakej,“ těšil ji nemotorně. Nevěděl, co si má počít s jejími slzami. Nenáviděl ženské slzy a pokaždé se vzdaloval, když žena brečela. Jasmína nikdy neplakala. Catherine mu bylo líto, protože její pláč způsobil on. Za Hermioniny slzy mohl také on. Její slzy ho však pálily, chtěl je zastavit, ale neuměl si s nimi poradit.
Hermiona cítila hřejivé teplo jeho těla, slyšela jeho konejšivý hlas. Nevnímala slova. Jediné, co bylo důležité, byla Severusova náruč a překvapující něha.
Potok slz pomalu vyschl a ona s omluvným úsměvem zdvihla hlavu. „Tohle jsem nechtěla… Chtěla jsem Ti rozumně vysvětlit pár věcí.“ Sebeironicky se ušklíbla. „A to jsem si vždycky zakládala na své schopnosti argumentovat!“
Severus ji něžně pohladil po tváři a konečky prstů setřel zbytky slz na jejích líčkách. Sám si nebyl jistý, kde se v něm ona něha vzala. Před pár dny, když opouštěl Catherine, mu jí bylo líto, ale netoužil ji chránit a utěšovat. S Hermionou to bylo něco jiného. Pořád jaksi nechápal, CO je na tom jiného!
„Chtěla jsi se mnou o něčem mluvit,“ připomněl.
Její obličej posmutněl a zvážněl. „Ano, musím Ti něco říct.“
„Tak se na to posadíme,“ řekl a ustoupil od ní. Posadil se do křesla u krbu.
Hermiona nevěděla, jak začít. Shlížela na něj z výšky svých necelých sto sedmdesáti centimetrů. Opět se jí rozklepaly ruce. Jak se má muži oznámit, že žena, kterou nemiluje a s níž se pouze jednou vyspal, čeká jeho dítě?
Severus k ní natáhl ruku. Hermiona se s povděkem stulila do jeho náruče. Konejšivě ji hladil po zádech a s napětím vyčkával.
„Týká se to naší společné noci?“ Zkusil jí pomoci, když stále nic neříkala.
„Ano.“ Zhluboka se nadechla. „Když jsi odešel a nechal mě v knihovně samotnou, myslela jsem si, že Tvůj plášť je jediná vzpomínka, která mi zůstala. Mýlila jsem se.“
Severus ztuhl, ale stále ji hladil. Horečně uvažoval. „Chceš tím říct…“ Ucítil, že přikývla.
„Jsem těhotná, Severusi,“ oznámila mu tichounce.
Konejšivé hlazení ustalo. Severusova ruka zmrtvěla. Zvedl její hlavu a zadíval se jí do očí. Beze slova na ni hleděl, jako by se chtěl ujistit, že se mu to nezdá. Že je skutečná. Že jsou skutečná i slova, která mu říkala.
Položila svou dlaň na jeho tvář. Severus zavřel oči a něžně se k ní přitiskl. Svou rukou přikryl její. Vstřebával šokující informaci. Hermiona je těhotná. Čeká jeho dítě. Jeho dítě!
„Vezmeme se,“ vyhrkl dřív než si to stihl rozmyslet.
Hermiona na něj šokovaně hleděla. Čekala cokoli, ale tohle ne! „Severusi!“
Pohled mu ztvrdl a Hermiona zmlkla. „Bude to moje dítě i podle zákona,“ promluvil daleko chladněji než chtěl, ale do mysli se mu začala vkrádat panika. Jeho dítě, Hermiona… Svou touhou ohrozil její život! Znovu zažije nejhorší noční můru svého života. A Hermionu to bude stát život!
Hermiona se mu vymanila z náručí. „Právo na dítě Ti upírat nechci. Jenže svatba…“
„Je logickým řešením!“
Hermiona se ušklíbla. Logické řešení… Jestli někdy přemýšlela o svatbě, pak nikdy jako o logickém řešení. Toužila po manželství, jaké měli její rodiče. Láskyplné, šťastné. Založené na důvěře a lásce. Přestože už dávno přestala věřit na pohádky, Severusova slova ji zabolela. Nechtěla být logickým řešením pro muže, do nějž se zamilovala. Chtěla obyčejnou lásku… Jeho lásku…
Pevně se na něj podívala.
Severus se zachvěl pod tíhou jejího ublíženého pohledu, v němž se odrážela neústupnost a pevná vůle. Když si představil, že by mohla zemřít, srdce se mu sevřelo.
Poprvé v životě v něm Hermiona četla jako v otevřené knize. Bál se o ni. Část jejího já to potěšilo. Znamenalo to, že mu není lhostejná. Ale to pro manželství nestačí.
„Tvé dítě bude nosit Tvé jméno, to Ti slibuji,“ řekla.
Severus přikývl. Zůstával ve střehu. Věděl, že přijdou slova, která se mu nebudou líbit ani trochu. Nezmýlil se.
„Já však Tvé jméno neponesu,“ pokračovala s něhou v hlase, ale pevným odhodláním. „Nevezmu si Tě, Severusi Snapee,“ zopakovala ještě jednou a odešla. Zanechala Severuse jeho neradostným myšlenkám a samotě v jeho kabinetu.

Byl konec května a jarní počasí vplulo do celého kraje. Už měsíc uplynul od doby, která pohnula životy všech. V bradavickém hradě, navzdory počasí, vládl třeskutý mráz. Atmosféra ve škole byla stísněná a plná chladu, který nedokázalo rozehřát ani sluníčko svítící z kouzelného stropu ve Velké síni. Atmosféra se velice podobala dnům po Velké Bitvě. Tentokrát ji však ani profesoři nedokázali zlomit. Sami jí byli ovládáni. Příčina toho všeho měla opět mužské jméno. Ve studentech budilo podobnou hrůzu jako jméno Pána Zla. Severus Snape.
Situace se zhoršovala ode dne, kdy Hermiona oznámila, že je těhotná a odmítla studentům sdělit, kdo je otcem dítěte. Tato novinka způsobila na hradě senzaci a spekulace se rojily a množily jako žížaly po dešti. Jedna byla fantastičtější než druhá, ale ani jedna se pravdě nepřiblížila.
Jestli někdy něco v Bradavicích fungovalo spolehlivě, byly to drby. Tudíž se většina teorií donesla i k Severusovi. Když uslyšel, že jeho dítě, zřejmě bude nějakého slavného, krásného kouzelnického zpěváka, a proto to profesorka Grangerová nechce říct, málem rozbil dveře od kabinetu, jak prudce s nimi třískl.
Den nato začal srážet body neuvěřitelným způsobem. Všichni ho již zažili ve špatné náladě, ale tuto stránku jeho povahy dosud neznal nikdo. Trestal všechno, nejvíce alergický byl na slovo dítě. A tak všechny koleje byly v mírném mínusu, včetně zmijozelské. Nejlépe na tom byl Nebelvír, který se ze záhadných důvodů držel na nule…
Jeho běsnění tentokrát nedokázal zabránit ani Brumbál. Pokoušel se s ním promluvit. Marně. Severus stiskl zuby a začal mu vyjmenovávat všechny diagnózy a možnosti, které by Hermionino těhotenství mohly zkomplikovat. I Brumbálovi začala třeštit hlava. Chápal sice Severusův strach, ale pomoci mu neuměl. Porozuměl také jeho skrytému vzteku a pocitu bezmoci. Nejen, že nemohl Hermioně nijak pomoci, nemohl dát ani veřejně najevo svůj vztah. Nemohl o ní říkat, že je jeho žena a že čeká jeho dítě…
Mrazivou atmosféru snášela dobře snad jen Hermiona. Zářila jako sluníčko, přestože ji Severus bombardoval hrůzostrašnými scénáři. O svatbě raději nemluvil. Když to zkusil podruhé, Hermiona mu ukázala dveře pokoje. S povzdechem zdvihl ruce na znamení, že se vzdává. Tentokrát však Hermiona neviděla všechno. Sňatek s ní by pro něj nebyl pouze logickým řešením, ale také by ospravedlnil Severusův strach. Myslela si, že ho chrání, ale dělala opak. Ubližovala mu. Strach, ale i něžnou péči, kterou by jí rád zahrnul, musel skrývat hluboko v sobě.
Přesto Hermiona nebyla úplně slepá. Viděla, jak Severus běsní po škole. Po prvních dnech, kdy strhnul body všem kolejím tak, že se dostaly pod nulu, ho začala následovat. Všude se objevovali spolu a tam, kde on kazil náladu, ona rozdávala úsměvy. Pokud Severus strhl body, ona je udělila. Vytvořila se tak křehká rovnováha. Hermiona se zkrátka stala Severusovým stínem.
Její přítomnost nenechala nikoho na hradě na pochybách, že se snaží zmírnit Severusovu špatnou náladu. Brumbál jí byl částečně vděčný, přestože nechápal, proč Severusovi ubližuje a jak je možné, že tak zřejmou věc nevidí; studenti měli chuť ji blahořečit. Když se na Severuse poprvé zářivě usmála, aby zmírnila jeho vztek a kupodivu to zabralo, začali si sice špitat, že zatím bude něco víc. Rychle však tento nápad zahnali. Přece by hradní slizoun nemohl mít něco s Herminou Grangerovou?! Nebo nedej bože, přece by nemohl být otcem jejího dítěte?! Nejhorší bylo, že i toto Severus slyšel…
Že Hermionu viděl všude, kam se vrtnul, Severusovi na náladě nepřidalo. Když viděl, jak se usmívá, přikyvuje, baví se studenty, kteří mají více její pozornosti než on, všechno se v něm svíralo. Den po dni mu činilo čím dál větší potíže ovládat své city a nedat najevo, jak moc ji potřebuje. Jak moc ji chce. Chtěl ji hladit, líbat, dotýkat se jí… Opět se slunit ve výsluní její pozornosti a lásky.
Ztuhl. Lásky, Severusi? Hermiona Tě miluje? Křivuli, kterou držel v ruce, prudce mrštil do kouta kabinetu. Okamžitě se roztřískla a místnost zahalil černě mlhavý kouř. Severus si toho nevšímal. Posadil se do vysokého křesla a hlavu si podepřel rukou. Všechno v něm vřelo. Ruce se mu nečekaně roztřásly. Nedokázal ovládnout své emoce. Strnule zíral před sebe a horečně uvažoval. Mohla by mě milovat? Neuměl si odpovědět, ale jiný důvod její trpělivosti a něhy nenašel. Proč by se s ním milovala, kdyby… Ale jestli ho Hermiona miluje, pak udělal obrovskou chybu!
Vstal a odešel za ní. Věděl, kde bude. Rázně kráčel chodbami a jeho vztek na sebe samého rostl každým krokem.

Hermiona se rychle podívala na Pobertův plánek, který si před časem vyžádala od Brumbála. Trošku ho vylepšila – pípnutím jí hlásil, když Severus opustil kabinet. Vylepšení bylo nutné, pokud mu měla být neustále nablízku a napravovat škody, které on napáchal.
Maličko se pousmála a bezděčně si pohladila bříško. Severus se choval jako raněný tygr. Vždyť ho také zranila. Urazila jeho hrdost, když se odmítla za něj provdat. A za to se platí. Jenže neplatila jen ona, ale celý hrad. Jeho péče jí občas lezla na nervy, ale zmobilizovala všechno své ovládání. Věděla, že Severus je časovaná bomba těsně před výbuchem.
Z jeho pohledu poznala, že už moc sil nemá. Strach o ni jej stravoval a Hermiona se o Severuse opravdu začala bát. Rozdával rány všem kolem kromě ní. Ale každá rána, kterou rozdal, se mu tisíckrát větší silou vrátila. Tohle tempo nemohl vydržet.
Ještě jednou se koukla na plánek, aby se ujistila, že se nespletla. Opravdu šel do jejího pokoje. Bylo načase, aby po měsíci zpomalil. Už dávno si nic nenalhávala. Milovala Severuse Snapea. A byla ochotná udělat téměř cokoli, aby se uvolnil a načerpal síly. Problém představovalo to slůvko téměř. Stále nebyla ochotná si jej vzít. Nebudu logickým řešením pro žádného muže! Ale jiná hranice pro ni neexistovala…

Severus opatrně zaklepal na dveře Hermionina pokoje. „Pojď dál, Severusi!“
S povytaženým obočím vstoupil. Hermiona seděla ve výklenku u okna. Sluneční záře jí dopadala na vlasy a od nich se odrážela tak, že vytvořila jakousi svatozář. Oči jí zářily jako dva drahokamy. V jedné ruce držela knihu a ve druhé hrneček s čerstvou kávou.
Zůstal stát jako opařený a němě zíral na nebesky krásný obrázek, který měl před sebou. Hermiona se mu usmívala vstříc a jemu se zastavilo srdce. Kniha, kterou držela, bylo Cvičení v těhotenství.
Naprázdno polkl a na okamžik se mu zdálo, že uviděl spokojený záblesk v jejích očích.
„Viděla jsem tě přicházet,“ kývla hlavou k plánku na stole.
Severus se ušklíbl. Ten plánek ho začínal rozčilovat!
„Dobby mi před chvilkou přinesl kávu, dáš si také?“
Souhlasně přikývl. Hermiona odložila knihu, zdvihla se z podušky a nalila mu kávu. Když mu ji podávala, nechtěně se dotkla jeho prstů. Severus se pod tím letmým dotykem zachvěl a rychle ruku i s šálkem oddálil. Nechtěl se soustředit na tlak, který cítil v jistých partiích svého těla. Odvrátil pohled od Hermiony a stočil ho k plánku. Nerozuměl si, před chvílí s ním cloumal vztek a teď… Jen si to přiznej, nechvěješ se vzteky, ale touhou!
Kdyby se ohlédl, viděl by Hermionin triumfální úsměv.
„Sleduješ mě?“ zeptal se a zamračil se na plánek. Tečka Severus Snape se nacházela v pokoji s tečkou Hermiony Grangerové.
„Hlídám tě,“ opravila ho jemně.
„Hlídáš?!“ vyštěkl a prudce se k ní otočil. Hleděl do nejkrásnějších očích, jaké kdy viděl. Její oči byly bránou do její duše, v níž se zračila opravdová obava.
Vážně se na něj podívala. „Musím, jinak bys napáchal víc škody než užitku. Ubližuješ všem kolem, víš to?“
Přimhouřil oči. Snažil se pochopit význam jejích slov, hledal skrytý význam. „Tobě taky?“
„Taky. Víš, Severusi, studenty tvá zloba rozčiluje. Ale my, co tě máme rádi, my se trápíme. Zeptej se Brumbála, Chloe…“
„Matka to ví? Ví všechno?!“ Z očí mu začaly šlehat blesky.
„Samozřejmě, že ano. Neřekl´s jí, že bude mít vnouče. Někdo to udělat musel. A nezkoušej na mě křičet! Samozřejmě, že jsem ji informovala i o tvé nabídce a o tom, že jsem ji odmítla. Ona první mě varovala, co bude následovat.“
„Tak matka tě varovala? Snad s tebou dokonce souhlasí, ne?!“
Otočila se k němu zády a zadívala se na západ slunce. Teprve po chvíli promluvila. „Ne úplně. Chtěla by, abych si tě vzala, ale ne za těchto podmínek.“
„Nerozumím Ti,“ řekl nejistě.
„Ani nemůžeš,“ vzdychla Hermiona. V pokoji se rozhostilo ticho. „Víš, komu ubližuješ nejvíc?“ zeptala se znenadání tichounce. Odpovědi se nedočkala. Otočila se k němu zpět a všimla si, že Severusovy oči jsou plné bolesti. Přistoupila k němu a něžně ho pohladila po tváři. Prsty přejela po trpkých vráskách kolem jeho úst a palcem pohladila temné kruhy pod očima.
„Komu?“ vydechl Severus, který byl na pokraji svého sebeovládání. Hermiona byla tak blízko! Cítil její vůni a její dotek mu působil nekonečně sladká muka.
„Sobě,“ odvětila a stoupla si na špičky. Objala Severuse kolem krku a prsty se začala probírat v jeho vlasech. Jemným tlakem svých dlaní sklonila jeho hlavu. Oči měl překvapené a zastřené touhou. Dlouhou chvíli na sebe pouze hleděli. Hermiona se k němu naklonila a tím zmizela i ta maličká vzdálenost, kterou mezi sebou měli. Nejdříve ho políbila do koutku úst a pak se provokativně otřela svými rty o jeho.
Severus zasténal a prudce ji objal. Přijal její pozvání a hladově plenil její rty. Bral si, co mu nabízela. Pod tlakem jeho rtů pootevřela ústa a Severus se jich zmocnil. Jazykem zkoumal každý kousíček úst vonících kávou.
Násilím se probral z kouzla, kterým ho spoutala. „Nemůžeme,“ procedil skrz zatnuté zuby a odstoupil od ní.
„Ty mě nechceš?“ zeptala se Hermiona.
„Chci Tě víc než si umíš představit!“
„Tak proč nám oběma ubližuješ? Severusi, miminku nic nehrozí a já Tě potřebuju! Potřebuju Tě!“ zopakovala a objala jej pažemi kolem pasu.
„Zasloužíš si víc,“ zamumlal jí do vlasů.
„Mám přesně to, co si zasloužím. Mám Tebe! Severusi, prosím, miluj se se mnou. Chci cítit tvé doteky, tvou přítomnost, tvou něhu i vášeň. Prosím!“
To už bylo na Severuse moc. Opatrně ji zdvihl a donesl k posteli. S neskonalou něhou ji položil do peřin. Cítil, že se chvěje. Ale nevěděl, kdo z nich se chvěje víc. Nepotřeboval to vědět. Jediné, co bylo důležité, byla Hermiona a její láska, kterou jasně četl v jejích očích. Už nepochyboval. Miluje ho! Teď přišla chvíle, kdy ji učiní šťastnou. Lehl si k ní a oba utopil ve víru vášně.

Hermiona se probudila v Severusově náruči. Cítila se královsky. Severus ji majetnicky objímal a tiskl se k ní. Něžně se usmála.
„Vypadáš spokojně,“ promluvil Severus.
Obrátila se na druhý bok a zadívala se do jeho uhrančivých očí. Stíny zmizely. Líně se usmála, až se jí ve tváři udělal dolíček. „To taky jsem,“ řekla prostě a políbila ho.
K jejímu údivu Severus polibek neopětoval, jak očekávala. Ale vrátil jí úsměv. „Svedla jsi mě,“ prohlásil. Nebyla to otázka.
Lehce pokrčila ramenem. „Stýskalo se mi,“ odpověděla jaksi neurčitě.
„Potřeboval jsem tvou blízkost,“ řekl vážně. „Čteš ve mně jako v otevřené knize. Až mě to děsí.“
Hermiona se zamračila. „Nikdy bych Ti neublížila!“
Umlčel ji krátkým polibkem. „Já vím, nerozčiluj se, prosím! Jen mi řekni, jestli jsem opravdu tak průhledný.“
„Pro každého ne, jen pro toho, kdo se na tebe dívá…“ Hermiona se zarazila uprostřed věty, protože si uvědomila, že se nechala chytit do pasti.
„Dívá se na mě jak?“ Severus se podepřel loktem.
V očích se jí zračil děs, který následně vystřídala rezignace. „S láskou,“ zašeptala a uhnula pohledem.
Severus jí nedovolil odvrátit se. Vzal ji za bradu a pootočil zpět. Zajal její oči do kleští, něžných, ale ocelově pevných. Nemohla uhnout pohledem a neměla sílu odvrátit hlavu. Hermiona se zachvěla pod tíhou emocí, které spatřila v jeho očích, jeho duši.
„Děkuju!“ řekl vážně.
Nejistě se pokusila o úsměv.
Naklonil se nad ni a políbil ji. „Ale vzít si mě nechceš,“ poznamenal po chvilce.
„Severusi,“ napomenula ho okamžitě.
Povzdychl a vstal z její postele. „Všechno jsem zkazil, viď?“
Hermiona nevěděla, jak odpovědět. Cítila jeho samotu, jen nevěděla, jak ho toho pocitu zbavit. Vdát se za něj nechtěla. Nemohla si ho vzít jen proto, že čeká jeho dítě.
„Víš, co se říká po hradě? Spekuluje se, kdo je otcem maličkého, které čekáš. Existuje nekonečně mnoho teorií a všechny jsou na míle vzdálené pravdě. Nikoho ani nenapadlo, že by mohlo být moje. Přestože jsi strávila tolik času u mě, nikdo ze studentů nevěří, že bys se mnou mohla něco mít. Jak by úspěšná, krásná a chytrá Hermiona Grangerová mohla mít něco se slizounem Snapeem?“ V hlase mu zněla hořkost.
Hermiona rychle vstala a dvěma kroky byla u něho. Opatrně ho pohladila po zádech. V srdci se jí rozlil chlad, protože teprve teď si uvědomila, co mu způsobila. Neměl pravdu, neuměla v něm číst, když na toto nepřišla!
Nepodíval se na ni, ale jednou rukou ji k sobě přitiskl. „Netušíš jaké to je, nemoci říct, že ta krásná žena opravdu patří ke mně. Nesmím se Tě dotknout, nesmím se starat, když se Ti udělá nevolno. Nemůžu s Tebou být tak často, jak bych chtěl. Kdyby vše záleželo na mně, byl bych s Tebou každou minutu tvého těhotenství!“
Hermioně se dojetím stáhlo hrdlo. Ze Severuse mluvila taková bolest! To, co jí říkal, se téměř podobalo vyznání lásky. Možná víc nikdy nedostane, ale i toto je víc, než doufala. Přesto se neubránila pocitu viny, že jeho bolest je jen a jen její vina! Zhluboka se nadechla. „Pokud mi to dovolíš, napravím to.“
Přitáhl si ji tak, aby se jí mohl dívat do obličeje. „Co tím myslíš?“
„Taky s Tebou chci být pořád. Mám Tě ráda, Severusi! A klidně to dokážu celému světu!“
„A jak to chceš udělat. Stoupnout si před studenty a říct jim, žes zamlčela jméno otce svého dítěte, protože jím jsem já?“
Jeho slova ji bolela. Slíbila mu přece, že nikdo nebude mít pochybnosti, že dítě je jeho. „Neřeknu jim to. Já jim to ukážu.“ Nechápavě na ni zíral. „Catherine bude křtít novou knihu a požádala Brumbála, aby se křest mohl konat zde. Bude to velká oficiální slavnost. Bylo by mi velkou ctí, kdybyste mě doprovodil, pane,“ navrhla nesměla a jen se modlila, aby ji neodmítl. Věděla, jak nesnáší oficiality.
Vráska ze Severusova čela zmizela. Ve tváři měl jasně vepsanou úlevu a ještě něco. Něco, co Hermioně vehnalo slzy do očí, které se o chvilku později rozkutálely po její tváři. Vděčnost!
Vzal její tvář do dlaní a slíbal jí z líček slzy studu, který ji zaplavoval…

Hermiona ještě jednou zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Cítila se maličko nervózní, ruce se jí nejistě chvěly. Ještě nikdy nebyla s žádným mužem na veřejnosti. Její první kluk… bláznivá rychlovka v obýváku, než přišli jeho rodiče domů. Pak ještě jednou v autě, a pak ji přestalo bavit se schovávat. Harryho milovala celý život, ale nikdy nebyla jeho partnerkou. Ne před světem. A do Velké Bitvy ani sami před sebou. Našli se pozdě.
Vzdychla. Vzápětí se něžně usmála. Severus byl první, s kým se měla objevit na veřejnosti – a dát tak všem najevo, že její děťátko je také jeho. Pohladila si bříško a odhodlaně vykročila.
Stanula na úpatí schodiště a pohlédla dolů. Severus již čekal. Oblečený v obvyklém černém hábitu s malinko jiným střihem než školní hábity vypadal jako ze žurnálu pro čarodějky, kde radí, jak správně obléci svého muže na slavnostní příležitost. Dech se jí zkrátil. Svého muže…
Jako by vycítil její přítomnost, otočil se a zůstal zírat.
Hermioně vyschlo v krku. Nebyla si jistá, jestli to nepřepískla. Měla jsem si vzít jiný hábit, ne tenhle červený, výstřih měl být méně hluboký… Její úvahy zarazil Severus. Galantně sklonil hlavu na pozdrav, předtím však spatřila v jeho očích obdiv. Vydechla. Spokojeně se usmála a vydala se na cestu dolů.
Severus napjatě pozoroval každý její pohyb. Vyrazila mu dech. Oblečená v červeném, korzetovém hábitu zdůrazňujícím její plné poprsí, vlasy vyčesanými, kdy jí pouze několik pramenů lemovalo obličej, byla prostě úchvatná.
Nabídl jí rámě a Hermiona se do něj s úlevou zavěsila. „Jsi nádherná,“ pošeptal jí.
Zastavili se před dveřmi do Velké síně. Severus zaváhal. „Catherine nám to pěkně osladí,“ poznamenal mimochodem a raději se jí nepodíval do očí.
„Nepodceňuj ji. Je to inteligentní žena. A my ženy se umíme ovládat, i když naše nitro křičí, protože málokterá z nás má ráda scény před spoustou lidí! Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ dodávala mu odvahy.
Severus na ni pohlédl zářivým pohledem s utajeným smíchem. Někdy mu připadalo, že se drápkem chytila té nesmyslné teorie mudlovských žen o jakési feminizaci. Vášnivě ji políbil. Hermioně se podlomila kolena. „Vzhůru do jámy lvové,“ zamumlal a pokynul skřítkům, aby otevřely dveře.
Společně vstoupili do Velké síně, kde se na ně upřely všechny pohledy. Místnost na okamžik zmlkla a po chvilce se rozhučela jako včelí úl.
Severus se zastavil a nejistě se rozhlédl po té obrovské spoustě lidí. V tom mrkl a zakryl si rukou oči. Jeden z fotografů Denního věštce mu cvaknul bleskem přímo do očí. Škubl sebou a udělal krok zpátky, jako by chtěl prchnout ze dveří. Hermiona spletla prsty své ruky s jeho a lehce mu ji stiskla. Konejšivě hladila jeho dlaň svým palcem.
Dívala se na něj s němou prosbou. Uvědomil si, že dává pořádné sousto nejen studentům, ale také novinářům! Vše bude v Denním věštci v rubrice ze společnosti… Tak ať mají o čem psát, pomyslel si ironicky. Přitáhl si Hermionu blíž k sobě a něžně ji políbil do vlasů.
Její oči se proměnily v dva obrovské otazníky, ale nic jí nevysvětloval. V tu chvíli k nim přišel Brumbál. Severus Hermionu pustil, pokynul Brumbálovi a vzdálil se.

Musel sám sobě přiznat, že jej dnešní večer velmi překvapil. Kupodivu se i bavil. Ale poslední půl hodinu se cítil zvláštně nervózní. A nedokázal najít důvod své roztěkanosti. Snad jen to, že před chvílí Hermiona opustila síň s profesorkou McGonagallovou. Bůh ví, co teď šly řešit.
Rozhlédl se po sále a zkoumal, jestli se již náhodou nevrátila. Pousmál se, když si všiml červeného hábitu. Ale to, kde ji našel, se mu nelíbilo. Ani trochu se mu to nelíbilo! Vznášela se na parketu v náruči Billa Weaslyho, na kterého se zářivě usmívala a něco mu špitala do ucha. Zaplavila ho vlna vzteku. Zatmělo se mu před očima. Zatnul zuby a zaťal pěsti.
„Žárlivost je mrcha,“ ozval se za jeho zády ženský hlas.
Severus se zhluboka nadechl a otočil se ke Catherine. Na její tváři se zračil shovívavý úsměv. „Dobrý večer,“ pozdravil.
Lehce mu pokynula hlavou a maličko se ušklíbla. „Prosím Tě nedělej scény, takovou reklamu pro svou knihu nepotřebuji,“ upozornila jej.
Škaredě se na ni zamračil. „Nechápu,“ namítl škrobeným tónem.
K jeho nesmírnému překvapení se rozesmála. „Jestli sis to neuvědomil, Severusi, tak stojíš téměř uprostřed sálu, tyčíš se zde jak bůh pomsty a z očí Ti létají blesky. Prachobyčejně žárlíš!“
„Nesmysl!“ odsekl nevrle. Znovu vyhledal pohledem Hermionu. Bill se s ní právě zatočil v jásavé otočce, a proto si ji přitiskl blíž. Severusův pohled ztmavnul. Jestli se k ní přiblíží ještě o centimetr, zabiju ho, napadlo jej chmurně.
„Samozřejmě, že nežárlíš. To vrčení, které slyším, je slastné předení,“ rýpla si Catherine.
Zkoumavě si ji prohlédl. „Takovou Tě neznám.“
Lehce si povzdychla. „Znáš mě málo. A já neznám Tebe, jak vidím. Nějak jsme to nestihli,“ prohlásila sarkasticky. Zdvihla ruku, aby zastavila příval slov. „Promiň! Už se budu chovat kultivovaně.“
„Máš právo být naštvaná,“ namítl.
„Jsem ráda, že to uznáš.“ Zavřela oči a zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, nějak jsem zahořkla…“
„Catherine, já…“
„Nic mi nevysvětluj prosím,“ odmlčela se a zadívala se na Hermionu, která právě vystřídala tanečního partnera za dalšího Weaslyho – tentokrát to byl Charlie. „ Pochopila jsem, když jste vešli. Všechno kolem vás jen hrálo a zpívalo.“
Nepatrně se usmál. „Objevila´s v sobě také básnické vlohy?“
Zvážněla. „Četl jsi mou knihu?“
„Ano… Je mi vážně líto, že příběh nedospěl k happyendu.“
„Četl jsi špatně. Vše skončilo šťastně, ale to záleží na úhlu pohledu. Hlavní hrdinka pochopila, že muž, kterého má ráda, z celého srdce miluje jinou. A koneckonců jim tu lásku i přála, protože oba to jsou lidé, kteří si zaslouží štěstí!“
Mlčky na ni hleděl a nechápal význam jejích slov.
Catherine se na něho mile usmála. „Jestli nepoznáš lásku, když ji máš před nosem, Severusi, máš veliký problém. Hermiona Tě miluje.“ Pozdvihla obočí a nepatrně zavrtěla hlavou. „Ty jsi vážně neskutečný chlap. Vždyť Ty ji miluješ úplně stejně jako ona tebe! Se mnou…“ Zkousla si dolní ret a zhluboka se nadechla. „To byla jen vášeň, teď už to vím. Ale tohle je jiné, to je láska.“
Přerušil ji. „Lásku znám, Catherine, byl jsem ženatý a svou ženu jsem miloval. Co cítím k Hermioně je…“
„Láska se lásce podobá, ale nikdy není stejná. Má mnoho tváří. Neztrať tuto lásku. Další šanci milovat už nemusíš dostat. Láska je vzácná, Severusi!“ S těmito slovy odešla.
Severus se za ní mlčky díval. Pak mu došel úplný význam jejích slov a zbledl jako stěna.
Hermiona, která viděla jejich rozmluvu i změnu, která se stala se Severusem, se omluvila Charliemu a spěchala k němu. Položila mu ruku na rameno, protože si jí nevšiml. Podíval se na ni. Polekala se jeho výrazu, v němž se mísila bolest, poznání a sebeobvinění.
Jemně sejmul její ruku, chvíli ji ponechal ve své. „Promiň mi,“ zamumlal. Sklonil se k její ruce, která najednou byla jako z ledu, a odešel od ní i pryč ze sálu.
Hermioně do očí vhrkly slzy. Vůbec ničemu nerozuměla, ale začala se bát, že se její štěstí, vysněné štěstí, zase bortí jako domeček z karet…Ten večer seděl Severus dlouho ve svém pokoji a přemýšlel. Myšlenky, které se mu honily hlavou, rozhodně nepatřily k těm veselým a už vůbec ne k těm příjemným. Zpytoval svou duši.
Nebylo to lehké. Musel si přiznat spoustu chyb a omylů. Nakonec se pomaloučku, jako by se bál, usmál. Teď věděl, co má udělat. Jen si nebyl jistý, jestli to zabere…

Hermiona se probudila. Oči měla opuchlé, nos červený. Skoro celou noc probrečela. Usnout se jí podařilo až pozdě k ránu.
Pozdě k ránu…Není to jedna z těch depresivních básniček od prokletých básníků?
Zachmuřeně sledovala své ruce. Tohle nemá smysl, pomyslela si. Prudce se vysmrkala a rozhlédla se po pokoji. Vytřeštila oči. Celý pokoj byl zasypán květinami. V každém rohu stála váza s kopretinami – jejími nejoblíbenějšími květinami.
Na stolku u krbu ležela krabička. Rychle vstala a přeběhla pokoj. Roztrhla balicí papír a objevila své oblíbené čokoládové bonbóny.
Zvědavě krabičku otevřela. „Odpusť, prosím!“ Tato dvě prostá slova stála na bílém papírku, který byl vložen mezi bonbóny. Do očí jí znovu vstoupily slzy.
Skoro celý následující měsíc se jí Severus úspěšně vyhýbal, ale každé ráno našla ve vázách čerstvé květiny a na stolku malý dárek. Už z toho měla nervy na dranc.
Cítila se jako tygr v kleci. Vlastně tygřice. Několikrát se ho pokoušela zastihnout. Vždycky se mu podařilo proklouznout.
Zuřila. Je fakt, že zblázněné hormony jí dávaly zabrat, ale Severus byl horší, než kdyby čekala paterčata…
Smutně se pousmála, prohlédla se v zrcadle a vydala se na slavnost na konci roku. Zhluboka si vzdychla – znala důvod, proč má takový vztek. Severus jí chyběl tak moc, až myslela, že se zblázní!
Nemiloval ji. Ale ona jeho ano a toužila po jeho společnosti. A nejen společnosti. Chtěla se s ním dělit o radosti i starosti v těhotenství, chtěla se s ním smát, hádat… Prostě chtěla jeho. Se vším všudy. I za cenu toho, že on ji nemiluje.
Po celý zbytek života se chtěla probouzet v jeho náruči. Hrdost je krásná věc, ale v noci nezahřeje!

Velká síň byla vyzdobena v barvách havraspárské koleje. Hermiona se uculila. Po letech nevyhrál školní pohár Nebelvír, ale k uspokojení nebelvírských ani letos nezvítězil Zmijozel.
Pohlédla k učitelskému stolu a srdce jí poskočilo. Severus seděl na svém místě a znechuceně pozoroval výzdobu. Prakticky všichni učitelé již byli na svých místech. Asi se čekalo jen na ni. Omluvně se podívala na Brumbála.
Nepatrně zakroutil hlavou. V tom Hermiona ztuhla. Její obvyklé místo vedle Brumbála bylo obsazené. Jediné volné místo zbylo vedle Severuse. Ten se již postavil a čekal až k němu Hermiona dojde, aby jí galantně podržel židli, aby se mohla posadit.
Už se ani nerozčilovala. Tento měsíc ji vyčerpal. K tomu navíc začínala mít pocit, že vypadá jako velryba, čímž její sebevědomí značně kleslo! A to byla teprve ve třetím měsíci! Raději se ani nechtěla vidět v devátém měsíci…
„Ale půvabná velryba,“ vetřela se jí do mysli Severusova poznámka, který zachytil její myšlenku.
Kysele se ušklíbla a s úlevou se posadila. Zhluboka vydechla a nadechla. To neměla dělat! Zatrnulo jí až v konečcích prstů u nohou. Vzduch byl prosycen Severusovou typickou vůní. „Ty hormony se mnou mávají,“ vynadala si.
„To nebudou hormony,“ napomenul ji Severus.
„Vřele souhlasím,“ ozval se odněkud hlas Albuse Brumbála.
Hermiona se zamračila jako obloha před bouřkou. Kruci! Napnula síly a uplatnila nejtvrdší uzávěr mysli. Ještě nikdy se jí nestalo, aby její myšlenky zachytil někdo, komu nebyly určeny. Ne, pokud to nechtěla.
Severus se nepatrně pousmál, když už se jí nedostal do mysli. Jen se soustřeď, budeš to dnes potřebovat.
Oslava byla velkolepá a na jejím konci byla Hermiona definitivně vyřízená. Nechápala, jak je to možné. To není normální, abych se cítila takhle nemožně teprve ve třetím měsíci!
„Můžu s Tebou mluvit?“ ozval se vedle ní měkký sametový hlas.
Hermiona automaticky přikývla, zaměstnaná svými myšlenkami. Severus ji vzal za ruku a vyvedl postranními dveřmi z Velké síně.
Hermiona se vzpamatovala. „Přeješ si?“ zeptala se náhle s pocitem sucha v krku.
„Pojeď se mnou domů,“ nabídl jí tichounce.
„Prosím?!“ Vytřeštila oči. Její pohled mimoděk zabloudil za Severusova záda. Stála tam její zavazadla. „Ty jsi mi dokonce sbalil?“
„Já ne, Dobby, Ti zabalil a taky souhlasil, že půjde s Tebou, pokud budeš chtít. Dovol mi, vzít Tě domů.“
Hermiona si jej pátravě prohlížela. Mluvil téměř nezúčastněně, ale velice mu na její odpovědi záleželo. Poznala to podle zvláštního lesku v očích.
„Kde je podle Tebe můj domov?“ otázala se opatrně.
„Se mnou. Kdekoli si budeš přát, ale se mnou,“ odvětil s jistou dávkou mužské arogance, že se maličko podmračila. Přejel jí vrásku na čele prstem. „A můj domov je tam, kde jsi Ty,“ dodal tak tiše, že ho téměř neslyšela.
V srdci jí začal hořet plamínek naděje. Rychle ho udusila. Rozhodla se, že se za něj provdá, pokud jí sňatek znovu nabídne, ale nechtěla si stavět vzdušné zámky. „Pojedu ráda,“ odpověděla.
Severus si zhluboka oddychl. „Chceš vzít Dobbyho s sebou?“
„Pokud Ti to nevadí.“
Severus jen nepatrně zakroutil hlavou.
PRÁSK! Vedle nich se objevila postavička domácího skřítka.
Hermiona vyjekla a nadskočila. Severus ji konejšivě objal. Vrhl na Dobbyho naštvaný pohled. Stále se o Hermionu velmi bál. Rozumem věděl, že je jiná než Jasmína, že se nic zlého nestane, že pravděpodobnost je příliš malá… Srdce nechtělo rozumět. Ruka kolem jejího pasu se maličko zachvěla.
Hermiona ho nejdřív pohladila pohledem, pak rukou vymazala vrásky kolem úst. „Jsem v pořádku,“ uklidňovala jej. Usmála se a odstoupila. „Dobby, prosím objevuj se u mě méně náhle, ano? Jsem teď víc lekavá. Prosím! Nebo Severuse raní mrtvice,“ dodala s náznakem ironie v hlase.
Severus neodpověděl, ale podal jí do ruky malou krabičku.
Hermiona se zajíkla. Teď ne, ať to není to, co myslím, modlila se v duchu.
Zpozoroval její zaváhání. „Uvnitř najdeš prsten s erbem rodu Snapeů, který Ti pro dnešek poslouží jako přenášedlo a otevře Ti vstupní bránu k hradu.“
Hermioně se ulevilo. Otevřela krabičku a vevnitř našla černý onyxový prsten se zeleným smaragdem a s velkým S vyrytým uprostřed. Byl to fascinující kousek, ale Hermiona se rozhodla, že ho prozkoumá později.
„Uvidíme se zítra,“ zamumlal Severus.
„Ty nejedeš?“ V očích se jí zračilo zklamání a znovu ji začal zachvacovat vztek.
„Trpělivost, lásko,“ pošeptal jí, když se sklonil, aby ji políbil na čelo. Než stihla vybuchnout, zmizel.
Na čelo! Jako kdybych byla jeho dcera! Soptila Hermiona. Náhle se zarazila. Řekl mi lásko, nebo mám halucinace???
Prudce zavrtěla hlavou. „Dobby, prosím, vezmi mi zavazadla, já bych je nerada tahala,“ požádala skřítka a pohladila si dmoucí bříško.
„Dobby by zase nerad, aby ho profesor Snape stáhl zaživa z kůže,“ odpověděl skřítek s úsměvem téměř širším než jeho obličej.
Hermiona vyvalila oči. „Kde jsi, proboha živého, přišel k tomuhle výrazu?“ otázala se s náznakem pobavení v hlase. Dobby byl úžasná osůbka! Proto ho měla tak ráda. A stejně tak Harry. Smutně se usmála. Harry v ní bude žít dál. Její bolest vždycky bude mít jeho jméno. Strašně jí scházel, ale nedokázala žít v minulosti. Ne, když jí tolik zaměstnávala přítomnost. A ta je pěkně divoká!
„Pán použil tohle spojení, když Dobbyho varoval. Řekl Dobbymu, že ho stáhne zaživa z kůže jestli paní Hermiona bude nosit, nebo dělat cokoli namáhavého během těch pár hodin než pán přijde.“
Hermiona povytáhla obočí a pokrčila rameny. „Z toho si nic nedělej! Severusovy hrozby jsou často plané.“
„Možná, ale Dobby za Vás ručí, paní! A taky… Dobby má paní Hermionu rád!“ dodal odhodlaně.
Tentokrát se Hermiona opravdu usmála. „Děkuji, Dobby. Slibuji Ti, že na sebe budu opatrná, hm? A teď pojď ke mně, chytni se mně a přeneseme se.“

Tohle nebyl moc chytrý nápad, pomyslela si, když se jí zvedl žaludek. Než dorazili na místo, Hermioně zmizela z obličeje všechna barva.
„Paní?“ vypískl vedle ní Dobby a ustrašeně ji pozoroval.
„Těhotné ženy by neměly používat přenášedla, doporučím výrobcům tohle upozornění!“ vypravila ze sebe, když se jí udělalo lépe.
Vykročila k bráně a automaticky přiložila prsten do otvoru pro klíč. Za ty měsíce, které zde strávila, znala každý kámen na panství a každé obranné kouzlo. Společně se vydali k domu, jehož dveře se otevřely dříve než stihla zaklepat.
Během chvilky se všechno začalo točit kolem ní. Chloe na ni čekala v hale a zvědavě si ji prohlížela. „Těhotenství Ti sluší!“ Zkoumavě se zadívala na Hermionino bříško. „Je všechno v pořádku?“
„Krom toho, že se mnou Váš syn nemluví a už měsíc se mi vyhýbá, tak je vše v nejlepším pořádku,“ odvětila Hermiona klidně, ale v očích se jí mihl náznak vzteku.
Chloe se tajuplně usmála. „Ten vztek Tě přejde až pochopíš… A jak se má moje vnouče?“
Hermiona se usmála. „Děťátku se daří dobře, děkuji za optání.“
„Už jsi byla u odborníka? Hned ho zkontaktuji, aby Tě zítra přišel prohlédnout. Ale Severusovi ani slovo! Zbláznil by se hrůzou!“
Hermiona si povzdychla. Severus nebyl jediný, koho ovládal strach, proto Chloe neodporovala. Dobře věděla, po kom má Severus paličatost, a tak raději odešla do svého pokoje. Stejně jako v Bradavicích i tady byl pokoj vyzdoben květinami. A na stole čekal dáreček.
Hermiona se rozzářila. Severus si dal tu práci a sehnal nejnovější román její oblíbené mudlovské spisovatelky. Na kartičce, která byla k dárku přiložena, stálo pár prostých slov, která ji zahřála u srdce. „Vítej doma, miláčku!“
Pozorně se na slova zahleděla a dnes již po několikáté vytřeštila oči. Miláčku? To znamenalo, že se před tím nepřeslechla. Opravdu jí řekl, lásko! A teď jí napsal miláčku. Co tohle má znamenat! Krucifix! Teď, když bych s ním chtěla mluvit, tak se pán zase vypaří! Potřebovala znát tolik odpovědí!
Pozdě večer, potom, co jí Dobby donesl večeři do pokoje, sešla jenom v noční košili a županu do knihovny. Nemohla usnout a nohy ji samy od sebe nesly do míst, na něž měla víc než sladké vzpomínky.
Zaraženě zůstala stát uprostřed místnosti a zírala na prázdné místo nad krbem. Obraz Jasmíny byl pryč. A všude voněly kopretiny!
Buď jsem se zbláznila, nebo mi těhotenství totálně vlezlo na mozek! Pokrčila rameny. Tohle tajemství bez Severuse nerozlouskne a ten tu není. Očima zabloudila k malému stolku. Na obvyklém místě stál tác s karafou vody. Skřítkové si pamatovali její návyky a připravili vše jako vždy. Ale leželo tam ještě něco. Miska plná čokoládových bonbónů a láhev s kyselými okurkami. Hermiona se ušklíbla. Ještě teď obracela oči v sloup, když si uvědomila, co kombinuje. Ale nedokázala si pomoci!
„Děkuju, Dobby,“ zašeptala, protože věděla, že skřítek bude někde poblíž. Vzal Severusův příkaz velmi vážně. Sedla si do křesla, otevřela sladkobolnou mudlovskou knihu a do druhé ruky si vzala kyselou okurku a spokojeně ji začala chroupat.

Druhý den ráno se probudila časně. Slastně se protáhla a zhluboka zívla. Ozvalo se jemné zaťukání.
„Dále!“ pozvala návštěvníka a přitáhla si přikrývku až k bradě.
Vešel Dobby. „Paní je vzhůru, to je dobře. Lékouzelník před chvilkou dorazil. A Dobby donesl paní další bonbóny. “ Uklonil se a odešel.
Hermiona neochotně vstala, ale okamžitě se natáhla po sladkosti. S plnou pusou se začala oblékat. Na prohlídku se jí nechtělo, nedávno byla u svého gynekologa, jenže Chloe by to nevymluvila ani za nic. Jen by ji zbytečně vyděsila. Když už je tady…
Za necelou půlhodinku seděla v křesle u okna a nevěřícným pohledem sledovala kvetoucí zahradu.
„Hermiono! To je přece úžasné! Severus…“
Hermiona se ke Chloe pomalu otočila. „Umře strachy! Teď se vážně zblázní!“
„Kdo se zblázní?“ ozval se ode dveří nečekaný hlas.
Hermiona nadskočila. „Chodíš jako duch! A včera jsi za něco podobného Dobbyho málem uškrtil,“ vytkla mu s úsměvem, když se uklidnila.
„Pokorně žádám za prominutí, lásko,“ zašeptal s úsměvem a políbil ji na rty.
Hermioně došel dech i slova. Políbil ji přímo před svou matkou a zase jí řekl lásko!
Jako ve snách slyšela Chloin pobavený hlas: „Mě tu postrádat nebudete.“ S tichým smíchem opustila místnost.
Pomalu od ní vzdálil svá ústa a lehounce ji políbil na zavřené oči. Pak odstoupil a posadil se do křesla naproti. Zkoumavě si ji prohlížel.
„Jak se Ti líbí změny?“ zeptal se opatrně.
„Hezké, líbí se mi, ale nerozumím tomu.“
„Něco mi došlo. Sice pozdě, ale došlo. Když chci, aby se mnou nějaká žena žila v mém domě, nemohu po ní chtít, aby na každém kroku narážela na pozůstatky po mé bývalé ženě.“
Hermiona byla jako ve snách. Teď už tomu opravdu nerozuměla ani za mák.
„Podej mi ruku,“ řekl tiše. Když zaváhala, usmál se. „Jen se s Tebou chci přemístit, v domě smíme, nebo jsi to úpravami zakázala?“
Zavrtěla hlavou a váhavě mu podala ruku.
Ocitla se v místnosti, v níž nikdy dřív nebyla. Rozhodně ten pokoj nepoznávala. Stála uprostřed pracovny zařízené v elegantním ženském stylu. A všude voněly kopretiny.
„To je Tvoje,“ řekl prostě. Stále ji držel za ruku a přinutil ji přejít ke dveřím, které vedly do dalšího pokoje. Otevřel je a jemně Hermionu postrčil dovnitř. Údivem otevřela ústa. Tentokrát byli v dětském pokoji.
V místnosti byla spousta hraček, nábytku a vybavení pro miminko. Pomalu přistoupila k béžové skříni. Uvnitř našla dětské oblečky. Ale nejvíce ji fascinovala postýlka – celá bílá z jemných krajek a nad ní stejně krásné krajkové závěsy. Také povlečení bylo zářivě bílé.
„Nechtěl jsem pokoušet štěstí, barvy nejsou vybrané ani pro kluka, ani pro holku. Víš, nechci vědět dopředu, co to bude.“ Severus odpovídal na její nevyřčený dotaz.
Hermioně se po tváři skutálela slza. Rychle ji setřela a zářivě se na něj podívala. „To ty hloupé hormony,“ omluvila se. Tentokrát došla k Severusovi a políbila ho. Spokojeně se uculila a podívala se na něj. „A kde budu spát já?“ zeptala se napůl provokativně, napůl vážně.
Ukázal rukou na spojovací dveře s dalším pokojem.
„Moje ložnice?“
Zavrtěl hlavou a Hermiona se na něj nechápavě zamračila. „Naše ložnice,“ opravil ji. „Už nikdy nechci spát sám.“
Hermiona se stulila do jeho náruče a sbírala odvahu. K nejriskantnějšímu kroku ve svém životě. „Jestli ta nabídka stále platí,…“
Umlčel ji pohybem ruky. „Nic neříkej, ještě ne. Ještě něco Ti chci ukázat.“
Jestli někdy byla zmatená víc než dnes, pak si na to nepamatovala. Nechápavě Severuse následovala ven z pokoje. V tom okamžiku jí došlo, které pokoje to jsou. Bývaly to Jasmíniny pokoje!
Neměla ani ponětí, kam ji Severus vede, když prošel celým domem a odvedl ji do zahrady. Na nádvoří se zastavil a vytáhl jemný růžový šátek. „Zavážu Ti oči!“ prohlásil nečekaně.
Hermiona překvapeně povytáhla jedno obočí, ale nic nenamítala. Srdce se jí tetelilo radostí.
„Věříš mi?“ zašeptal jí do ucha chvilku poté, co jí zavázal oči. Popadl ji do náruče. Odnášel ji neznámo kam. A jí to bylo jedno. Držela se ho kolem krku a byla naprosto spokojená. Fascinovaná, ale šťastná.
Za několik okamžiků ji postavil na nohy a rozvázal oči. Hermiona chvíli mrkala očima, které si těžko znovu zvykaly na světlo. Tenhle kout zahrady neznala. Připadala si jako v ráji. Exotickém ráji. Všude kolem to krásně vonělo subtropickými květinami. Prudce zdvihla hlavu. Mezi bujnou zelenou vegetací zahlédla odraz skla. „Jasmínin skleník,“ zašeptala.
„Zase chyba. Miláčku, Tobě se to dneska všechno plete. Skleník je Tvůj!“
Hermiona se k němu prudce otočila. „Severusi, já…“
„Pořád nic nechápu,“ dokončil za ni. „Tak se na to posaď!“ Ukázal někam za ní. Hermiona se otočila a spatřila svůj dětský sen. Uprostřed té nádhery stála krásně bílá proutěná sedačka s malými polštářky a vedle proutěný kočárek pro miminko.
Jako ve snách došla k sedačce a těžce na ni dosedla. Severus k ní stál zády, když začal mluvit. „Chtěl bych Tě požádat o odpuštění! Vždycky jsem si myslel, že jsem inteligentní, ale v otázkách srdce jsem mimořádně natvrdlý. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopil.“
Pomalu se k ní otočil a Hermiona cítila, že se utápí v jeho pohledu, který vyzařoval tolik lásky. Hrdlo se jí stáhlo dojetím i pochopením, ale nechala ho mluvit. Potřebovala slyšet, co jí chtěl říct.
Severus došel až k ní a k jejímu úžasu klekl na koleno. Vzal její ruku do své a na prsteníček nasadil nádherný prstýnek z bílého zlata s růžovou perlou uprostřed. „Chtěl bych Tě požádat, jestli bys mi prokázala tu mimořádnou čest a stala se mojí ženou.“ V očích mu blýskaly nezbedné jiskřičky a od srdce se na ni usmál. „Chci si Tě vzít ne proto, že by to bylo logické! Miluju Tě a na lásce není nic logického. Vezmeš si mě?“ zopakoval tiše.
Celou dobu se díval do jejích nádherných očích, ze kterých zmizely všechny stíny.
Hermiona se rozesmála a její smích plný štěstí hojil všechny šrámy na jeho duši. „Ano! Tisíckrát ano!“
Severus vstal a Hermiona se mu vrhla kolem krku. Pomaloučku se k ní skláněl a s téměř posvátnou něhou ji políbil. „Miluju Tě,“ řekl jí znova, jako by se těch dvou prostých slovíček, ve kterých se skrývá moudrost celého lidstva, nemohl nabažit.
„Taky Tě miluju!“ Komicky svraštila čelo a sešpulila rty. „Ale…“
Severus se zamračil. „Ale?“
„Ten kočárek nebude stačit. Chtěla jsem Ti to říct už v tom krásném dětském pokojíku. Jeden nebude stačit. Budeme mít dvojčata!“
Severus nejdříve ztuhl, ale pak ji popadl do náruče a bláznivou rychlostí se s ní zatočil. Oba se šťastně smáli. Jejich smích odrážel všechnu lásku a štěstí dvou lidí, kteří po cestě pouští našli bohatou zelenou oázu.

Nahoře na hradě si Chloe Snapeová spokojeně nalévala čaj. Bude třeba připravit věci na svatbu, pomyslela si něžně.
Ne, ona je nešpehovala! Jen hlídala jejich štěstí! Kdo může za to, že nepoužili nitrobranu, aby jim nemohla číst myšlenky…
S vděčností zdvihla oči ke kříži, který visel v rohu jejího pokoje. „Děkuju Ti! Děkuju!“

Hermiona se láskyplně usmála na nemluvně, které držela v náručí a kojila. Náš syn, pomyslela si s hrdostí. S láskou se podívala na manžela, který stál u okna a pomaloučku pohupoval druhé z dětí, černovlasou holčičku.
Dětem byl nedávno půl rok, ale pro ni a pro Severuse představovaly malý zázrak. Hermiona se ušklíbla. Vlastně zázrakem bylo i to, že Severus přežil porod. Celou scénu viděla před očima tak jasně, jako by se stala včera.

Den před Štědrým dnem Hermiona Severuse vzbudila uprostřed noci. Praskla jí plodová voda.
Severus oproti tisícileté tradici, která vládla v kouzelnickém světě, zůstal po celou dobu porodu u ní. Moc jí však nepomohl. Dokonce spíš přitížil. Víc než o sebe se bála o něj. Na čele se mu perlil pot a při každém dalším stahu bledl. Strachem se mu třásla ruka, kterou Hermiona po celou dobu pevně svírala.
Lékouzelník se na Hermionu zvědavě podíval, když se kousala do rtu, aby nekřičela bolestí. „Pokud vám to pomůže, klidně si zakřičte, madam. V této fázi ženy proklínají celé mužské pokolení počínaje praotcem Adamem.“
Hermiona, kterou na chvilku opustily bolesti, se slabě usmála. „Nemůžu! Já zakřičím a manžel se zhroutí!“
„Však on to přežije,“ utrousil lékouzelník napůl ironicky, napůl vážně. Znal smutnou historii, která Severuse potkala. Pamatoval si porod Severusovy první ženy. Byl jedním z těch, kteří se pokoušeli Jasmínu zachránit.
Všechna bolest a vyčerpání však zmizely, když jí do rukou položili maličký bezbranný uzlíček. Po tváři jí stekla slza radosti a dopadla na drobnou tvářičku jejich dcery.
Severus ji opatrně políbil na čelo. „Děkuji Ti, lásko, děkuji!“ zašeptal a hlas se mu na chvilku zadrhl, když se podíval na drobný uzlíček, který držel on. V ten okamžik se na něj jeho syn poprvé podíval a Severus prudce zamrkal, aby potlačil slzy. Bezúspěšně. Kanuly mu po tváři a smazávaly poslední zbytky bolesti. Jasmína a Luke navždy zůstanou v jeho srdci, v jeho vzpomínkách. Ale ty již nikdy nebudou bolestné.

„Miluju Tě, Severusi Snapee!“ řekla Hermiona tiše.
Otočil se od okna a usmál se na ní jedním ze svých vzácných úsměvů, kterými ale v poslední době vůbec nešetřil. Dokonce i mezi studenty v Bradavicích se začalo špitat, že tahle jeho mírumilovná nálada, kdy je pouze ironický, nikoli sarkastický, a strhává body v jednom dni pouze do výše padesáti bodů všem kolejí, oproti obvyklým dvou stům, je něco divného.
Očima se vpil do jejích a s úžasem si uvědomil, že ta nádherná bytost ležící v posteli je jeho. Navždy... „Také Tě miluju, Hermiono Snapeová. Ty a naše děti jste mým světem. Bez vás nejsem celý.“
Odešel k postýlce a položil do ní malou Jasmínu. Přistoupil k Hermioně a odebral jí syna a položil ho vedle sestřičky. Malý Harry si spokojeně zabroukal.
„Ale je ještě jedna chvíle, kdy jsem celý,“ pošeptal jí do ouška a zavřel jí rozesmáté rty vášnivým polibkem…