Následky našich rozhodnutí 9/22

 

9. Setkání po letech

Severus uložil zpět do police několik knih, které si před pár měsíci vypůjčil ke svému projektu. Ten už ale ukončil a tak je přišel vrátit madam Pinceové, aby s ní kvůli nevráceným knihám neměl problémy. Ta žena se chovala jako kvočna, když ztratí mladé. Jen si poněkud popletla knihy s mladými. Poté opustil školní knihovnu a vydal se zpět do svých komnat v podzemí. Scházel právě schody, když si všiml kouzelníka, jdoucího naopak nahoru. Nejprve si myslel, že ho klame zrak, ale byl to bezpochybně on. Kouzelník si ho zpočátku nevšiml. Severus se v duchu pobaveně usmál. To Harrymu bylo podobné. Už se nadechoval ke kousavé poznámce, ale všechna slova se mu vykouřila z hlavy v okamžiku, kdy Harry zvedl hlavu a jejich oči se střetly.

Severus cítil, jak ho zaplavily hřejivé pocity doprovázené vzpomínkami, kdy tenhle mladý okouzlující muž byl jeho. A jeho srdce patřilo jen a jen jemu. V tu ránu mu ale stiskla srdce úzkost, když si uvědomil, že to se už nikdy nestane. Už nikdy nebude jeho. Toužil po něm po celou tu doby, co se neviděli a jeho touha ještě zesílila, když se doslechl o Harryho návratu. A kdo mohl za Harryho útěk? Protože to, jak Harry náhle zmizel z kouzelnického světa, byl útěk. Útěk od Severuse Snapea. Muže, který mu zlomil srdce.

Severus se za to, co se před lety stalo, nenáviděl. Nenáviděl se tak moc, že se na sebe nemohl nějakou dobu ani podívat do zrcadla. Ještě teď si jasně mohl vybavit bolest v Harryho očích.

Ze vzpomínek ho vytrhl náhlý náraz schodiště, když spolu s ním kleslo na odpočívadlo, na kterém momentálně stál mladý kouzelník. Dokonale ho to vrátilo do reality. Hned svůj obličej zkřivil do úšklebku a posměšně Harryho pozdravil.

„Pane Pottere, slečna Trelawneyová sice předpověděla katastrofu, ale netušil jsem, že svými slovy přivolává Vás. Kdybych byl tušil, co tím ve skutečnosti myslí, byl bych na nějakou dobu odcestoval.“

Harryho Severusova slova dokonale probrala. Nedal na sobě znát lítost. Opětoval svému bývalému partnerovi pohled a stejným posměšným hlasem odvětil: „Nikdy bych do tebe neřekl, Severusi, že večery budeš trávit se Sibylou ve věži. Nebo si jí konečně přiměl opustit ten její brloh a pro změnu si k sobě vodíš jí?“

„Pottere!“ zasyčel výhružně Severusův hlas a přistoupil těsně k Harrymu.

Harrym projelo příjemné mrazení po celém těle způsobené Severusovou nenadálou blízkostí. V uplynulých letech sám sebe přesvědčoval, jak moc toho muže nenávidí. Dnes ráno si byl ještě jistý, že je to to jediné, co k němu je nyní schopen cítit. Ale očividně tomu tak nebylo. Jeho tělo na Severusovu blízkost intenzivně reagovalo a nenávist byla to poslední, co cítil a to poznání jím trochu otřáslo. Harry věděl, že by si jeho reakce mohl Severus všimnout, a tak raději uhnul pohledem a obešel ho, aby mohl dál pokračovat v cestě. Nevyšel ale dál než na druhý schod, když ho náhle Severusova ruka uchopila za paži a donutila ho tak setrvat na místě.

„Harry,“ uklouzlo mimovolně Severusovi z úst. Vlastně ani nevěděl, proč Harryho zastavil. Vždyť Harry reagoval přesně tak, jak doufal, že bude. To ale přece ještě neznamenalo, že se mu to bude i líbit, že?

Harry se nehnul. Shlížel na Severusovu ruku a přemlouval se, aby neudělal pár kroků zpět a toho muže neobjal. Trvalo to několik vteřin, ale nakonec se ze sevření vytrhl a bez toho, aby na Severuse byť je na okamžik pohlédl, se otočil a vykročil opět po schodech do vyšších pater hradu. Celou cestu cítil Severusův pohled v zádech, ale neotočil se. Dokonce ani potom, co za sebou uslyšel hluboký povzdech očividně stále milovaného muže.

. ♠ . ♠ .

 Harry zaťukal na dveře a po vyzvání vešel do ředitelny.

„Harry, už jsem začínala být nervózní,“ uvítala ho Minerva se širokým úsměvem, ale i přesto s výtkou v očích. Díky tomu si Harry opět připadal jako student, který pozdě přinesl domácí úkol.

„Omlouvám se, Minervo. Zapomněl jsem ti dát vědět, že se opozdím. Doufám, že nejdu nevhod,“ dodal, když si uvědomil, že by Minerva mohla mít dost práce s přípravou na blížící se začátek školního roka. Minerva ale jen pokynula k volnému křeslu u jejího stolu a sama se usadila za něj.

„Máš sice pravdu, že jsem teď na roztrhání, ale tebe vždycky ráda uvidím, Harry.“

„Díky Minervo, ale kdyby ti vyhovovalo, abych přišel jindy, tak mi to klidně řekni. Nebudu se zlobit.“

„Nemluv hlouposti, drahoušku,“ mávla vše říkajíc rukou. „Vlastně jdeš tak akorát,“ dodala potutelně.

„Tak akorát na co?“ vyptával se podezřívavě Harry.

„Potřebuji tvojí pomoc, Harry. Slovo “záchrana“ je příhodnější.“

„Co se děje?“

„Víš, Harry, jsem si vědoma, že toho po tobě chci nejspíš příliš, ale opravdu bys mě tím zachránil.“ Vykrucovala se pořád místní ředitelka školy.

„U Merlina, Minervo, takhle jsem tě naposledy viděl kličkovat při poslední bitvě. A tam si čelila Smrtijedům. Tak se uklidni a konečně mi řekni, co že to po mě vlastně chceš?“

Minerva se lehce pousmála a pak přikývla na srozuměnou.

„Máš pravdu, Harry. Asi na mě dolehl nedostatek času. Chtěla bych tě požádat, zda by jsi byl ochotný a nepřevzal si výuku Obrany proti černé magii?“

„To nemůžeš myslet vážně,“ vykřikl okamžitě a nevěřícně se jí díval do očí. V duchu si říkal, že ta žena už nejspíš přišla o rozum. Nemohl přece…

„Harry, poslední kouzelník, kterého jsem považovala za vyhovujícího profesora Obrany, mi dal včera košem. Ty jsi jediný, kdo mi přišel na mysl. A jsem si naprosto jistá, že jsi schopný převzít výuku.“

„Minervo, já…“

„Harry, moc tě prosím.“ Skočila mu do řeči starší žena a prosebně na něj shlížela.

„Minervo, musí ti být jasné, že bych tvou nabídku jindy s nadšením přijal, ale ne teď.“

„Harry,…“ začala znovu naléhat, ale tentokrát to byl Harry, kdo jí skočil do řeči.

„Nejsem ve stavu, abych zvládnul dohled nad bandou dětí, metající na sebe bez rozmyslu kletby, kdykoli vytáhnou svoje hůlky z kapes. Co kdyby se někomu něco stalo?“

„Jsi velmi mocný kouzelník. O tom nesmíš pochybovat,“ mračila se na něj čarodějka. Mladý muž jen pokroutil hlavou v nesouhlasném gestu.

„Byl jsem mocný kouzelník, Minervo. Byly doby, kdy jsem se na svou moc mohl spolehnout. Teď je to všechno pryč,“ povzdechl si.

„Co tím myslíš?“ znejistila Minerva po jeho slovech.

„Díky mému…postižení…se moje magie občas vymkne kontrole. Někdy se mi například stane, že nechtěně zapálím noviny a někdy je moje magie tak zanedbatelná, že nezvládnu ani Alahomora. Nemůžu si přece vzít na svědomí životy studentů. Co kdyby moje magie selhala během hodiny?“

„Jsou tyhle…výpadky časté?“ zeptala se po chvíli ticha ředitelka.

„O to nejde,“ vzdoroval Harry.

„Nesouhlasím.“ Hádala se s ním odhodlaná docílit svého.

„Minervo, můj stav se bude jen zhoršovat.“ Upozornil na očividné.

„Harry, prosím…“

„Nemůžu uvěřit, že bys svěřila děti kouzelníkovi, který nemá svou magii pod kontrolou. Vždycky jsem si myslel, že studenti jsou u tebe na prvním místě.“

„Samozřejmě, že jsou.“ Ohradila se lehce dotčená jeho slovy.

„Pak tedy nechápu tvoje rozhodnutí mi je i přesto svěřit.“

Minerva mu věnovala vlídný úsměv. „Očividně věřím tvým schopnostem více než ty sám.“

Harry jí chvíli v tichosti hleděl do očí a přemítal nad její nabídkou. Nelhal, když jí tvrdil jak je na tom s magií. Není na tom momentálně zas tak špatně, ale za půl roku to bude jiné. Pokud to přijme, riskuje, že potom někomu ublíží. Minerva byla jeho bývalá profesorka, ředitelka koleje a přítelkyně. Pokud jako nynější ředitelka školy věřila, že zvládne bandu studentů, tak by neměl pochybovat. Ale pochyboval.

„Dobrá. Přijímám.“ Řekl pochvíli a vykouzlil tak širší úsměv na ředitelčině tváři.

„Skvělé,“ vykřikla Minerva téměř jako mladá školačka. Harry se neubránil zasmání, ale téměř okamžitě zase zvážněl.

„Mám ale podmínku.“

„Poslouchám,“ pokynula místní ředitelka nadšená, že její bývalý student souhlasil s její nabídkou.

„V okamžiku, kdy usoudím, že, vzhledem k mému zdravotnímu stavu, nejsem schopen svou práci profesora vykonávat, tak mě bez jakýchkoli námitek vyměníš za jiného kouzelníka, nebo čarodějku. Platí?“

„Platí,“ souhlasila okamžitě. „Samozřejmě se můžeš přestěhovat na hrad, Harry. Jako místní profesor budeš mít komnaty poblíž učebny,“ pokračovala s vděkem v hlase, zatím co se prohrabovala v pergamenech na svém stole.

„Děkuji, ale bydlet zůstanu v Prasinkách.“

Minerva vzhlédla od hromádky pergamenů. „Myslela jsem, že to pro tebe bude jednodušší bydlet tady na hradě. Nebudeš se tak muset minimálně dvakrát denně trmácet z Prasinek.“

Harry si všiml zklamání v jejím výrazu a připsal ho její touze mít ho na blízku a tudíž pod dohledem. Natáhl se po svém šálku s čajem a usrkl si z něj. Horký nápoj se mu rozlil útrobami a rozšiřoval příjemné teplo do všech končetin. Poslední dobou mu bývalo dost chladno. A to i v době, kdy se venkovní teplota vyhoupla na28°C. Několik okamžiků si vychutnával pocit spokojenosti, než šálek opět vrátil na stůl a podotkl: „Mám motorku, Minervo. Vlastně jsem na ní přijel i dnes, takže se nebudu trmácet do vesnice pěšky. Budu tu prakticky do deseti minut.“

Minerva chtěla poznamenat něco jako, že v jeho stavu není určitě moudré jezdit na motorce, ale vzhledem k tomu, že ho právě  požádala, aby vzal na sebe odpovědnost za děti, tak si svůj názor nechala pro sebe. Jen přikývla na srozuměnou a vrátila svou pozornost zpět k pergamenům.

„Oh, tady to je,“ zvolala, když konečně našla, co hledala a podala jeden z pergamenů Harrymu. Harry se natáhl pro pergamen a pozorně si ho prohlédl.

„To je tvůj rozvrh na první pololetí. Projdi si ho a řekni mi, kdybys potřeboval něco pozměnit.“

Harry si ho prohlédl a zjistil, že hned v pondělí má první ročníky a jak se blížil konec týdne,  tak se ročníky zvyšovaly. To mu vyhovovalo.

„Zatím nemám nic proti.“  Ohodnotil ho Harry a složil ho, aby si ho mohl následně schovat do náprsní kapsy u své bundy.

„To jsem ráda. Ještě s tebou potřebuji dořešit několik věcí ohledně smlouvy. Máš čas? Nerada bych tě zdržovala. Můžeme se v tom případě sejít zítra.“

„V pořádku, Minervo. Tyhle věci je lepší mít rychle za sebou.“

„Pravda. To úředničení mě jednou opravdu zabije,“ povzdechla si upřímně a Harry se zachechtal představě, ve které tahle mocná a velice bystrá čarodějka popíjí čajíček se Sibylou ve věži.

Za necelé dvě hodiny, které Harry strávil s Minervou sepisováním pracovní smlouvy a povídáním, scházel zase schody do hlavní chodby. Prošel kolem Velké síně k bráně, kde se zastavil a podruhé toho dne se rozhlédl po pozemcích. Je doma. Je opravdu doma.

. ♠ . ♠ .

Velká síň byla dnes večer jako včelí úl. Aby taky ne? Byl první večer nového školního roka a studenti, kteří přijeli z prázdnin, se snažili si navzájem sdělit co nejvíce zážitků z uplynulých dvou měsíců. Tedy aspoň zpočátku. V okamžiku, kdy si uvědomili, kdo že to sedí za učitelským jídelním stolem na místě, které bylo přiděleno profesorovi Obrany proti černé magii, se hukot v síni ještě zesílil.

Harry nepochyboval, že se jeho směrem podíval každý student. Zpráva o jeho návratu byla rozšířena už před několika dny, ale to, že přijal místo zdejšího učitele se jemu a ředitelce podařilo udržet v tajnosti. Harry nepochyboval o tom, že se zítra opět objeví v novinách na hlavní titulní stránce. Bylo mu to ale jedno. Vlastně nic, co se dělo v síni nevnímal. Nemohl. Ne, když seděl vedle Severuse, který po něm neustále házel nic neříkajícím pohledem. Najednou se zase cítil jako před lety, kdy měl o obávaném mistrovi lektvarů úplně jiné mínění, než ve škole. Harry byl nervózní. Ruce se mu potili, měl zrychlené dýchání a byl si naprosto jistý, že mu právě zrudly i tváře. A to vše už při prvním pohledu do Severusových očí, po jeho příchodu do Velké síně.

Zařazování prvních ročníků proběhlo bez problémů. Po úvodním proslovu ředitelky školy, ve kterém tradičně varovala všechny studenty před tresty, které budou okamžitě následovat, pokud nebudou dodržovat školní řád a po představení Harryho Pottera jako nového profesora Obrany proti černé magii, se všichni s chutí pustili do vydatné večeře.

Harry se právě natahoval pro sklenku chlazené vody, aby zapil sousto, když k němu promluvila Minerva.

„Jak ti chutná, Harry?“

„Jídlo je výtečné. Děkuji, Minervo. Skřítci se překonávají.“

„Ano to máš pravdu. Jakoby se i oni nemohli dočkat nového školního roka, kdy zase budou moci uplatnit své kulinářské umění.“

Harry se zasmál té představě a dál pokračoval v konverzaci.

„Kde je vlastně pan Kratiknot?“ zeptal se zvědavě a se skleničkou v ruce ukázal na volné místo na konci profesorského stolu.

„Je na ošetřovně,“ podotkla ředitelka a potutelně se zasmála. Harry si toho ale nevšiml, tak se trochu vyděšeně vyptával dál.

„Co se mu stalo?“

„Nic vážného. Spadlo na něj několik knih.“ Vysvětlila, jako by o nic nešlo.

„Cože?“ zeptal se pobaveně Harry.

„Opravdu,“ přesvědčovala ho Minerva, když spatřila jeho nevěřící výraz a pokračovala ve vysvětlování.

„Poppy profesora Kratiknota požádala dnes ráno o několik svazků z knihovny. Měla moc práce s přípravou všeho potřebného na ošetřovně a tak si pro ně nestíhala zajít sama.“ Více se k Harrymu naklonila a on učinil totéž, když náhle ztišila hlas a řekla, „Profesor Kratiknot Poppy už nějakou dobu nadbíhá a vyhledává jí při každé příležitosti. Poppy mu zatím odolává a já se klidně vsadím, že ho o to požádala už jen proto, aby si od něj na chvíli oddechla.“

„Něco mi říká, že jí to nevyšlo,“ poznamenal chechtající se kouzelník a Minerva s úsměvem přikývla.

„Kratiknot byl pravděpodobně příliš nadšen myšlenkou, že může pro Poppy něco udělat, takže to nejspíš trochu přehnal s Acciem a všechny knihy z nejbližšího regálu se na něj vysypaly. Právě teď leží na ošetřovně s lehkým otřesem mozku. Věřím ale, že ráno bude už zase jako rybička.“

„A dál bude přivádět Poppy k šílenství,“ dodala se smíchem profesorka Prýtová, když zaslechla téma jejich rozhovoru. Harry i Minerva se upřímně zasmáli.

„A jak jsi na tom ty, Harry?“ zeptala se profesorka bylinkářství, sedící vedle ředitelky školy.

„Já?“ zeptal se zmateně nový přírůstek profesorského sboru.

„Ano, drahoušku. Našel sis někoho k sobě do života?“ vyzvídala dál čarodějka a nevšímala si Minervy, která se jí pohledem snažila naznačit, aby toto téma raději nechala být.

Harry byl její přímočarostí zaskočený. „Hm, já…jsem něco takového vypustil z hlavy, profesorko.“

„Oh, teď si můj kolega, Harry, tudíž mi můžeš klidně říkat Pomono, ano?“ usmála se na něj a poté, co jí úsměv trochu nejistě oplatil, pokračovala ve vyzvídání.

„Jsi mladý na to, aby tě napadaly podobné myšlenky, mladý muži. Máš před sebou plno možností. Stačí se jen pořádně dívat. No nemám pravdu, Severusi?“

Severus se málem polil sklenicí vody, jak ho kolegynina slova zaskočila. Byl trochu vyveden z míry už jen Harryho slovy, natož pak jejími. Zrovna přemýšlel, co se sakra stalo, že se Harry rozhodl nikoho si nehledat? To, že se s ním před lety rozešel, na něj přece nemohlo mít takový vliv. Jistě, bylo to bolestivé pro obě strany, ale Harry byl pryč už dost dlouho na to, aby se z toho oklepal. Musel tu být ještě někdo jiný. Někdo další, kdo mu ublížil. Někdo po něm. Zvedl pohled od nedopité skleničky a střetl se se smaragdovýma očima.

Minerva využila chvilkové ticho a zavedla řeč s Pomonou o novém skleníku, který byl na Pomoninu žádost nutno přistavět. Profesorka okamžitě ztratila zájem o Harryho milostný život a nadšeně vedla debatu s ředitelkou školy.

Severus se vpil do Harryho intenzivního pohledu, ze kterého měl husí kůži po celém těle. Jeho tělo vlastně reagovalo v Harryho přítomnosti dost intenzivně. Přiměl se odtrhnout pohled od Harryho očí a podíval se na svou pravou ruku. Měl jí nevědomky položenou na stole v těsné blízkosti Harryho levé ruky, ve které Harry ještě stále držel svou vidličku. Stačilo jen se nepatrně posunout a dotknul by se ho. Téměř cítil tu přitažlivost, která ho nutila svou touhu uposlechnout a dotknout se Harryho dlaně. Zvedl pohled, aby zjistil, zda je ve své touze sám a zadrhl se mu dech. Harry se, stejně jako před okamžikem on, díval na jejich ruce a zvedl pohled jen o pár vteřin později než Severus. To, co v nich ale Severus viděl, se mu vůbec nelíbilo. V Harryho očích byla vidět stejná bolest, jako při jejich rozchodu. Severus si připadal stejně zničený, jako tehdy. Jako by od té chvíle neuplynula vůbec žádná doba a on spolu s Harrym stál v jeho komnatách.  Už se nadechoval ke slovu, když ho vyrušila Minervinina slova, kdy oznamovala prvňákům, aby se vydali za prefekty, kteří je doprovodí do společenských místností. Jakoby tím Minerva probudila k životu i Harryho, protože se od něj odvrátil, omluvil se a opustil Velkou síň postranními dveřmi.

.