8. Začátek spolupráce
Severus Snape se tyčil nad mladou čarodějkou, která seděla za svým stolem v malé místnosti před kanceláří primáře oddělení. Svým typickým nic neříkajícím pohledem na ni shlížel a zjišťoval důvod primářovi nepřítomnosti.
„Omlouvám se Vám, pane Snape. Pan Graham musel neodkladně za pacientem. Před deseti minutami mi ale poslal sovu, kde Vás žádá o chviličku strpění. Měl by být zpátky během půl hodiny.“
„Copak pan Graham nebyl včas informován o naší schůzce?“ ptal se ledovým hlasem.
„Samozřejmě byl, pane Snape. Popravdě, celý dnešní plán jeho schůzek jsem já osobně sestavovala podle vaší schůzky.“ bránila se urychleně atraktivní žena a opětovala odhodlaně Severusovi pohled.
„Tak jak to, že je právě teď u nějakého pacienta a já jsem nucen tu ztrácet čas s evidentně nekompetentní asistentkou.“ Pokračoval dál v odstrašování a neopomněl věnovat slečně křivý úsměv, který jasně vypovídal o jeho mínění, co se týče jejích schopností asistentky.
„Pan Graham byl nečekaně přemístěn jedním skřítkem k poskytnutí zdravotní pomoci rovnou z hlavní chodby oddělení. Nikdo tomu nemohl zabránit, pane Snape. A já tím pádem nemohla ovlivnit jeho momentální nepřítomnost.“ Ohradila se po jeho urážlivých slovech.
„A čí to byl skřítek?“ zeptal se posměšně.
„To Vám nemohu sdělit.“ Odmítla mu okamžitě odpovědět na jeho otázku.
„Pochybuji, že to vůbec víte a zda je vše, co se mi tu snažíte namluvit, pravda.“ Severusův hlas byl nyní spíše výhružný a tak se slečna nepatrně odtáhla z jeho dosahu.
„Je to pravda. Nemohu Vám to sdělit, protože si nejsem jista a navíc k tomu nejsem oprávněna.“
„Znamená to, že pokud byste věděla, čí skřítek unesl primáře zdejšího oddělení, řekla byste mi to i přesto, že nejste k tomu oprávněna? Nebo byste mi to přes to všechno stále neřekla?“
„Ano…NE…Ano!“ bránila se popletená asistentka.
„Zajímavé.“ Poznamenal Severus, a neubránil se mírnému pobavenému úsměvu. Popichovat druhé byla jedna z jeho oblíbených činností. A sám musel uznat, že je v tom velmi dobrý.
„Dobré ráno, pane Snape.“ Místností se rozezněl další mužský hlas.
Severus se otočil ke dveřím do primářovy kanceláře, ve kterých se právě objevil starší kouzelník.
„Vám také, pane Grahame.“ Opětoval klidným hlasem Severus a vypnul se do své impozantní výše.
„Omlouvám se Vám za zdržení, ale musel jsem neodkladně za jedním pacientem.“
„Ano. Vaše asistentka se o něčem takovém zmínila.“
„Pane primáři, snažila jsem se tady panu Snapeovi vše vysvětlit, ale…“ vychrlila ze sebe rychle, ale byla přerušena.
„To je v pořádku, Nicol. Potřebuji, abys nechala připravit lektvary na tomhle seznamu,“ přerušil jí razantně, ale i přesto mile její šéf. Poté jí na roh stolu položil pergamen se seznamem lektvarů.
„Jistě, pane primáři. Kdo si je vyzvedne?“ přikývla slečna a prohlídla si zmíněný seznam.
„Až je budete mít připravené, přineste mi je do kanceláře. O jejich doručení se postarám sám. A my dva se zatím můžeme přesunout do mé kanceláře, pane Snape.
. ♠ . ♠ .
Když se oba muži posadili do svých křesel a lékouzelník přičaroval konvici s čajem, jal se starší z mužů omlouvat za své zpoždění, ale mistr lektvarů ho přerušil.
„Není třeba se více omlouvat, pane Grahame. Vaše asistentka mi sdělila, že jste byl bez varování přemístěn nějakým skřítkem, tudíž se za svou nepřítomnost nemusíte omlouvat. Jen doufám, že jste byl schopen tomu raněnému pomoci.“
„Děkuji, pane Snape, za pochopení. Bohužel s výsledkem své pomoci nejsem moc spokojen.“ Dodal sklíčený starý muž a v myšlenkách se zatoulal zpět k mladému čarodějovi, kvůli kterému zmeškal schůzku.
„Jak to?“ zajímal se upřímně Severus.
„Nešlo o raněného, ale o velice nemocného muže. Popravdě, typ jeho onemocnění je důvod, proč tu dnes spolu sedíme. Ještě jednou Vám děkuji, že jste souhlasil a udělal jste si čas pro náš výzkum.“
Severus pouze přikývl a pokračoval v daném tématu. „Četl jsem si dokumentaci, kterou jste mi o výzkumu poslali. Musím připustit, že jste učinili zajímavé pokroky.“
„Děkuji za uznání,“ usmíval se lékouzelník.
„Nicméně, nesouhlasím s několika body,“ pokračoval mistr lektvarů, jakoby primář nic neřekl. „Jedná se převážně o některé byliny a jejich kombinace, které jste zvolili. Pokud budete pokračovat ve stejném způsobu, získáte nanejvýš velice silný lektvar na odstranění krevních sraženin.“
„Prosím?“ ozval se trochu zmateně a také tak trochu uraženě lékouzelník. Severus ale jen stroze přikývl.
„Na druhou stranu ale musím podotknout, že vaše základní myšlenka je vcelku ucházející.“
„Ano?“ pobízel ho dál primář, který počáteční Snapeovu urážku raději zapomněl. Koneckonců, Snape byl svým urážlivým chováním proslulý.
„Jste si doufám vědom, že posílení nebo dokonce náhrada bílých krvinek bude velice zdlouhavý proces. Samozřejmě, pokud se nám podaří přijít na způsob jejich posílení či výměny. K tomu všemu je jeden z hlavních faktorů druh rakoviny a momentální stav subjektu.“
„Toho jsme si vědomi. Co navrhujete?“
„Mám ve zvyku pracovat sám. Ale v tomto případě může být vaše asistence poměrně prospěšná.“
„Pane Snape, mám dojem, že zapomínáte, že to Vy jste byl přizván k tomuto výzkumu. Ne my.“ Upozornil ho korektně starší kouzelník na zřejmě zapomenutý fakt. Se Severusem tato poznámka ale nijak nepohnula.
„Ano. Jsem si moc dobře vědom, jak jste sám podotkl, že jsem to byl já, koho jste kontaktovali.“
„V tom případě si myslím, že byste měl vzít na vědomí naše nemalé schopnosti a nesnižovat náš pokrok ve vývoji léku.“
„Já si zase myslím, že si nevíte rady a hledáte pomoc u mě.“
Lékouzelník se zhluboka nadechl a opřel se ve svém křesle. Snape udělal totéž, jen s mírně pobaveným úsměvem na tváři. Po chvíli, kdy si jen v tichosti vyměňovali hodnotící pohledy, se starší muž upřímně zasmál a natáhl se po hrnku s čajem.
„Už teď se těším na spolupráci s Vámi, pane Snape.“
„Uvidíme, zda budu moci říci totéž, pane Grahame.“ Odvětil a také si upil ze svého hrnku.
Lékouzelník se opět zasmál a dál vedli rozhovor už v mírnějším duchu. Po necelé hodině, kdy se oba muži postavili a chystali se rozloučit, někdo zaklepal na dveře kanceláře.
„Dále,“ vyzval klepajícího pan Graham a následně sledoval svojí asistentku, jak vešla dovnitř s průhlednou krabičkou v rukou.
„Omlouvám se za vyrušení, ale tady jsou Vaše požadované lektvary, pane,“ vysvětlovala s úsměvem svůj příchod a bez dalších slov ji položila na primářův stůl a v tichosti opustila místnost.
„To jsou lektvary pro muže, který byl příčinou mého zdržení,“ poznamenal lékouzelník při Severusově tázavém pohledu.
„Vidím, že jste si nechal připravit lektvary na posílení organizmu a také relexanty.“ Podotkl Severus při svém pozorném prohlédnutí několika lahviček s různým zabarvením a konzistencí.
„A dokrvovací lektvar. Ten mladík ho bude potřebovat.“ Dodal ještě starší muž, jakmile Severusův pohled padl na poslední lahvičku.
Snape si druhého muže pozorně prohlédl. „Dělá Vám starosti,“ konstatoval jasným hlasem.
„Samozřejmě. Já jsem v jeho věku dychtil po životě. Byl jsem vším prakticky uhranut, ale on…“ lékouzelníkův hlas se vytratil.
„Chcete říct, že nemá zájem o léčbu?“ ujišťoval se Severus, zda to pochopil správně. Starší muž jemně přikývl.
„On už si jednou léčbou prošel. Docela nedávno. Vlastně toho prožil víc, než by se za jeden život prožít mělo a on… Myslím, že to bere jako vysvobození.“
„Je to Váš známý?“
„Ne, ale doufám, že se mi podaří toho mladíka přemluvit, aby změnil svůj názor. Požádal jsem ho, aby se připojil k výzkumu. Rád bych ho více poznal.“
„Pokud se rozhodl léčbu znovu nepodstupovat, tak proč pro Vás poslal?“
„On pro mě neposlal. Jeho skřítka, když viděla v jak špatném stavu je její pán, se sama rozhodla a okamžitě mě k němu přemístila.“
„Zdá se, že má svého pána v oblibě.“ Konstatoval zjevný fakt s křivým úsměvem.
„Ano, to má. Ale ona se hlavně obávala, že za jeho stav může ona.“ Poznamenal také s úsměvem, ale ten jeho byl spíše pobavený.
„Jak tomu mám rozumět?“ zdálo se, že lektvarista je primářovými slovy zmaten, tak se to primář snažil vysvětlit.
„Víte, on jí neřekl o svém zdravotním stavu. Dafne, tak se jmenuje ta skřítka, se domnívala, že její pán má jen chřipku, a tak se rozhodla mu v tajnosti podat lektvar na její vyléčení.“
„U Merlina, vždyť ho tím mohla zabít,“ skočil mu do řeči Severus. Pan Graham to nijak nekomentoval a jen přikývl, než pokračoval ve vysvětlování.
„Potom, co jsem se postaral o mladíka, jsem jí vše vysvětlil. U Merlina, opravdu jsem na chvíli pochyboval, že se snad někdy uklidní a já jí budu muset dát pod sedativa. Nakonec se ale přeci jen zklidnila. Aspoň natolik, aby byla schopná se o svého pána postarat.“ Řekl a potom se upřímně zasmál. „Vlastně si myslím, že nějakou dobu to teď ten mladík nebude mít lehké. Dafne se cítila dost dotčená a já nepochybuji o tom, že mu to dá dost jasně najevo.“
. ♠ . ♠ .
„Dafne, nech toho, prosím.“ Naříkal sklíčeně a současně lehce naštvaně Harry. „Už jsem se ti několikrát omluvil.“
„Dafne je líto, že si pán Harry myslel, že se o něj Dafne nebude umět starat.“ Utrousila pánovým směrem naštvaná skřítka a ukládala pánovu koženou bundu zpět do skříně, odkud si jí Harry vyndal a připravil na postel. Harry to spatřil a povzdychl si.
„To není pravda, Dafne! Neřekl jsem ti to jen proto, že jsem nechtěl, abys vyváděla. Přesně tak, jako poslední dvě hodiny,“ podotkl významně Harry, zatímco se oblékal do tmavých džín a šedé košile, narážejíc tak na skřítčino zběsilé obletování kolem jeho osoby od prvního okamžiku, co otevřel oči. Potom se podíval zpět do skříně a neverbálním kouzlem sundal bundu z ramínka a položil na postel.
„Pán Harry by měl zůstat v posteli! Dafne slíbila doktoru Grahamovi, že dá na pana Pottera pozor. To nemůže udělat, pokud pan Harry nezůstane v posteli a nevezme si lektvary, které pan Graham přinesl, zatím co pan Harry spal.“ Mlela stále svou Dafne a zase uchopila bundu a vrátila ji zpět na ramínko a pro jistotu zavřela skříň.
„Dafne, proboha, jsou čtyři hodiny odpoledne! Pokud budu spát teď, tak v noci budu strašit.“
„Dafne dá panu Harrymu lektvar na klidný spánek.“ Hádala se s ním dále odhodlaná skřítka.
Harry si povzdechl. Prohlédl se letmo v zrcadle a natáhl se po své bundě. Ta ale na něj nečekala na posteli, kam si jí připravil. Podíval se na skřítku. Ta uhnula pohledem a postavila se mezi něj a šatní skříň. Harry to nekomentoval. Kouzlem otevřel skříň a přivolal si z ní svou oblíbenou černou koženou bundu. Chytil jí ve vzduchu a okamžitě si jí oblékl. Dřív než mu jí Dafne zase uklidí.
„Dafne, poslouchej mě teď, prosím.“
Skřítka ještě několik okamžiků trucovitě vzhlížela do jeho tváře se založenýma rukama na své malé hrudi. Celý její postoj vyjadřoval její odhodlanost. Pak ale s velkým povzdechem, který by se dal brát za poraženecký, svěsila ruce podél těla a přistoupila ke svému pánovi o dva kroky blíže, rozhodnuta ho vyslechnout.
Harrymu se nesmírně ulevilo. Nechtěl se s ní hádat. Poklekl na jedno koleno a jemně stiskl skřítce rameno.
„Dafne, moc ti děkuji za tvou duchapřítomnost. Děkuji ti, že si vyhledala pomoc a že se o mě tak dobře staráš.“
„Dafne má strach, že jí mladý pán opustí stejně jako pan Aberfoth,“ šeptla uplakaně skřítka.
Harry zvedl ruku z jejího ramene a utřel jí obě tvářičky od slz, než znovu promluvil.
„Mám tě moc rád, Dafne. Ale nemůžeš po mě chtít, abych svůj zbylý čas strávil v posteli. Vrátil jsem se zpět, abych zbytek života strávil s lidmi a tvory z tohoto světa. Kdybych chtěl jen ležet v posteli, mohl jsem zůstat mezi mudly. Rozumíš mi, Dafne?“
„A..ano, pane Harry,“ přikývla stále uplakaná skřítka, ale už nic nenamítala.
„To jsem rád. Teď půjdu do Bradavic, Dafne. A pro změnu teď půjdeš do postele ty. Potřebuješ si také odpočinout,“ dodal, když spatřil, jak se Dafne nadechuje k protestu.
„Už jsem řekl. Slib mi, že to uděláš, Dafne,“ požádal jí jemně.
Dafne chvíli jen stála a popotahovala.
„A vezme si pan Harry večer lektvar na klidný spánek?“ zeptala se tak tiše, že jí mladý kouzelník málem nerozuměl.
„Myslím, že se vrátím dost unavený. Lektvary odložíme na dobu, kdy budou opravdu zapotřebí, ano Dafne?“
„Ale pan Graham řekl, že…“
„Dafne,“ okřikl jí mírně Harry.
Skřítka sklonila kajícně hlavu a zašeptala: „Jak si pán Harry přeje.“
„Dobře. Děkuji ti,“ řekl ještě a vtiskl jí malý polibek na čelo, čímž na skřítčině tváři vyloudil úsměv, který jí okamžitě opětoval. Potom vstal a v tichosti opustil dům.
. ♠ . ♠ .
Harry slezl ze své motorky a odložil si svou helmu na její sedadlo. Stál právě před branou do hradu, vychutnávajíc si pohled na pozemky jeho bývalé školy, ztracený ve vzpomínkách…
Po několika minutách se rozhodl už nesetrvávat v minulosti a tak se vydal do hradu. Vždy měl hrad rád. Dá se říct, že ho přímo fascinoval a děsil zároveň. Fascinoval ho svojí krásou, vznešeností, kterou mohl obdivovat na čemkoli, kam mu jeho oči pohlédly. Na druhou stranu ho děsil svou předvídavostí. Téměř jakoby měl hrad svůj vlastní rozum a sám zapříčiňoval kolize s jeho teenagerskými nepřáteli jen proto, aby se sám pobavil. Harry samozřejmě věděl, že je to nesmysl, ale koneckonců…Kdo ví?
Vystoupal po schodišti do mezipatra, kde čekal na pokračující schodiště, vedoucí do druhého poschodí. Náhle si všiml osoby, stojící na klesajícím schodišti. Nadechoval se, aby dotyčného pozdravil, ale hlas se mu zadrhl v hrdle v okamžiku, když osobu poznal
Žádné komentáře:
Okomentovat