Následky našich rozhodnutí 7/22

 

7. Dafne zasahuje 

 „Pane Harry! Prosím, Dafne zavolá pomoc! Dafne pomůže!“ vykřikovala vyděšeně skřítka.

 „Ne, Dafne! Nechci abys…“ soukal ze sebe namáhavě mladý kouzelník, ale další slova zanikla v opakovaném dávení. Skřítka okamžitě přiskočila s vlhkým ručníkem ke svému pánovi, který se před pár okamžiky zhroutil v jídelním salónku na zem a vyzvracel celou večeři na mramorovou podlahu.

„Pánovi nechutnala večeře. Špatná je Dafne kuchařka. Moc špatná kuchařka. Dafne se potrestá za svou neschopnost a pánovi pak bude lépe.“ Vyhrkla a rozeběhla se ke stolu, aby si z něj vzala nůž a mohla se pomocí něho patřičně potrestat. Naštěstí jí v tom zabránila Harryho ruka, která pevně stiskla skřítčinu ruku. Harry ji tak udržel na místě a snažil se moc zhluboka nedýchat, aby se mu opět nezvedl žaludek.

„Večeře byla velmi dobrá, Dafne.“ Dostal po chvilce ze sebe a už s klidnějším dechem pokračoval v jejím uklidňování. „Opravdu mi chutnala. Jen mám celý odpoledne podrážděný žaludek a tak mi něco z večeře prostě jen nesedlo a proto se mi udělalo zle. To nic, Dafne. Nemůžeš za to.“

„Dafne chtěla pánovi udělat radost, a proto připravila tuto večeři. Pánovi je špatně několik dní a Dafne chtěla pánovi pomoci a ulevit od bolesti, ale místo toho je pánovi hůř. Dafne se špatně stará o svého pána. Dafne se moc omlouvá, pane Harry.“ S těmi slovy už se jí po tvářích kutálely slzy velké jako hrachy.

„Nemáš se za co omlouvat, Dafne. Jsi výborná kuchařka a staráš se o mě i o dům více než dobře. Jsem moc rád, že jsem tě tu našel, Dafne.“

Po zaznění těchto slov bylo v jídelním salónku okamžik ticho, rušené pouze slabými vzlyky skřítky. Harry se opatrně zvedl ze země a posadil se zpět na židli ke stolu, ze které se pod vlnou nevolnosti svezl na zem. Vůně jídla ho udeřila do tváře téměř stejnou silou jako facka a proto se od něho raději odvrátil. Nechtěl svůj žaludek pokoušet. Pohled mu padl na stojící skřítku, která byla ještě stále překvapená jeho milými slovy.

„Víš, měl jsem před lety jednoho skřítka. Tedy on nebyl přímo můj. Vždycky jsem ho bral spíš jako svého přítele a ne jako sluhu. On byl…byl hodně zvláštní. Dokázal pro mě hodně věcí…Dafne, rád bych tě bral jako svou přítelkyni a ne jako služku. Už jsem ti zařídil tvůj vlastní účet u Gringottů, takže můžeš odejít, kam se ti jen zlíbí, ale byl bych moc rád, kdybys tu se mnou ještě nějakou dobu zůstala.“

Dafne se překvapením nemohla ani nadechnout. Takováto slova nebyla nikdy směrována na její adresu. A upřímně pochybovala, že je nějaký skřítek kdy slyšel. Ano, byla panem Aberforthem několikrát pochválena, ale nikdy ne s takovou vděčností. Nikdy nedostala vlastní peníze. A co víc, nikdy nedostala na vybranou. Může odejít. Může jít, kam se jí jenom zachce. Ale…kam? Kam má jít? Ne. Ona nikam nepůjde. Ne, dokud o ní bude její nový pán stát. On je jiný. On jí nikdy neublíží. Merline! On jí neublíží, ale ona…ona…ona mu nejspíš už ublížila. Poznání Dafne uhodilo do tváře s takovou razancí, že si málem sedla na zadek. Okamžitě se rozeběhla ven z místnosti s vyděšeným pohledem a ještě než doběhla ke dveřím, zmizela jako pára nad kotlíkem. Než si Harry stihl její náhlý odchod jakkoli v hlavě přebrat, byla Dafne zpět a vrazila mu do ruky malou lahvičku.

„Rychle tohle vypijte, pane Harry! Rychle!“

„Co je to?“ vyptával se zmateně Harry a podezíravě si prohlížel obsah lahvičky.

„Rychle, není čas!“ naříkala Dafne už zase se slzami v očích.

„Dafne, co je to?“ naléhal Harry, kterému se skřítčino chování vůbec nezamlouvalo.

„Neutralizační lektvar,“ pípla nejistě.

„Na co?“ ptal se dál překvapeně.

„Dafne dala do jídla životabudič z rujovníku. Mělo to pánovi pomoci od potíží, ale pokud stále přetrvávají, tak do dvanácti hodin dojde k silné otravě. Dafne myslela, že to pomůže a pán už nebude zvracet.“ Vysvětlovala s popotahováním a sklopenýma ušima.

Harry na Dafne v tichosti koukal jako na blázna, ale nakonec se podíval na lahvičku ve své ruce, kterou mu Dafne vnutila, a celý obsah vypil. Jeho chuť nebyla nic moc, ale už v životě vypil dost lektvarů, které chutnaly rozhodně odporněji. Prázdnou lahvičku vrátil zpět skřítce, která si následně zhluboka oddechla a nadechovala se k další vlně omluv. Aspoň Harry o tom nepochyboval a tak jen mávl rukou a věnoval jí úsměv.

„Jo, jo…Celá Dobby.“ Poznamenal spíše pro sebe, zvedl se a vydal se do patra.

. ♠ . ♠ .

Druhý den ráno Harryho probudila bolest hlavy. Zamžoural do ještě potemnělé místnosti a opatrně se v posteli posadil. Litoval toho okamžitě, jakmile tak učinil. Bolest ze zadní části hlavy se v tu chvíli rychle přesunula do přední. Bolest byla ostrá a intenzivní, ale netrvala, díky Merlinovi, dlouho. Na okamžik si Harry dovolil oddechnout, aby vzápětí odolával slabé závrati, která byla zapříčiněna krvácením z nosu. Harry si jednou rukou stiskl kořen nosu, ignorujíc proud krve, který mu už stihl zamazat jak ruku, tak obličej i polštář s dekou. Druhou rukou tápal po ručníku, který si zvykl mít připravený na nočním stolku pro podobný případ. Najednou si všiml Dafne, jak leze opatrně na jeho postel a v tichosti mu podává bílý ručník. Harry si ho od ní s mírným úsměvem převzal a přiložil si ho k nosu. Dafne mezitím přikouzlila druhý ručník. Tentokrát byl vlhký a přiložila ho svému pánovi za krk, kvůli uvolnění. Úleva byl téměř hmatatelná.

Harry pohlédl Dafne do jejích velkých očí. Četl v nich strach a co víc…vinu. Lekl se, že by Dafne mohla jeho nynější stav přičíst ke včerejšímu incidentu a tak se prudce nadechl k vysvětlení. Dříve ale než z něho mohlo vypadnout jakékoli rozumné slovo, se mu zvedl žaludek. Harry se rychle předklonil přes okraj postele a začal zvracet.  Díky tomu, že dnes ještě nic nejedl, šly z něj jen žaludeční šťávy spolu s krví, která teď už tekla mnohem silněji kvůli krevnímu tlaku, který se zvyšoval společně s dávivými křečemi. To ale nebylo o nic příjemnější.

„Pane Harry?!“ vykřikla vyděšeně skřítka a podepírala svého pána z jedné strany, aby se nezřítil z postele. Kdyby byl Harry schopný se jí podívat v té chvíli do tváře, spatřil by v ní urputný souboj myšlenek, který byl sice krátký, ale o to intenzivnější.

Bez jakéhokoliv varování předem, Harrymu zmizela podpora ze strany, kde vedle něj na posteli ještě před chviličkou seděla Dafne a on se tak musel jednou rukou rychle přidržet nočního stolku, aby se nezřítil z postele. Zvedl pohled, aby se podíval na postel a po pokoji, ale nikde Dafne neviděl. Snažil se zklidnit svůj dech a rozhodl se jít do koupelny, kde měl v plánu se očistit a osvěžit se. Více se opřel o noční stolek, aby tak udržel rovnováhu, ale nepomohlo mu to na dlouho. Stihl si ještě přehodit nohy z postele a vykročit směrem ke koupelně, když se mu podlomila kolena a on tak během okamžiku spadl na zem, kde zůstal nehybně ležet.

. ♠ . ♠ .

Probudilo ho něčí poplácání na tváři a mužský hlas, který ho volal z bezesného spánku.

„Pane Pottere? Jste vzhůru?“

Harry otevřel oči, aby je vzápětí zase rychle zavřel, kryjíc si je jednou rukou před prudkým světlem.

„Hmmm…“ odpověděl, neschopen ze sebe dostat srozumitelnější odpověď.

„Tady, vypijte to. Je to upravený posilující lektvar. Uleví se Vám.“

Harry ucítil na rtech nezaměnitelné hrdlo lahvičky a bez okolků si nechal do úst nalít její obsah. Účinky lektvaru byly téměř okamžité. Harry tak už mohl spustit svou ruku z očí a bez potíží je i následně otevřít. Muž, stojící u jeho postele, mu pomohl se posadit a opřít se do polštářů. Potom se ten muž posadil do židle k jeho posteli a pozorně Harryho sledoval. Harry tak činil také.

Neznámého muže by podle mudlovských měřítek odhadoval na dobře udržovaného šedesátníka. Byl plešatý, s brýlemi na očích, oblečen v bílém rouchu až na zem. Harry v něm rozpoznal zaměstnance nemocnice u sv.Munga. Dafne nepochybně běžela pro pomoc. Ne, že by se jí divil. Musel to být pro ní hrozný pohled. Ale nadšený z toho moc nebyl.

„Jmenuji se David Graham. Jsem vedoucí oddělení pro krevní choroby u sv. Munga. Vaše skřítka mě přemístila do Vašich komnat. Jak je Vám?“ představil se neznámý muž s vlídnou tváří.

„Mnohem lépe. Děkuji, pane Grahame. Omlouvám se za zbrklé jednání mé skřítky, ale nestihl jsem jí zadržet.“

„Nemáte se zač omlouvat. I když, Vaše skřítka bylo dost, jak bych to řekl, neodbytná,“ dodal se všeříkajícím úsměvem lékouzelník a Harry mu úsměv oplatil. Za těch několik málo dní už stihl Dafne poznat dost dobře na to, aby si uměl bez problémů představit, jak běhá po nemocnici a vrhá se na prvního muže v bílém, dožadujíc se pomoci.

„Navíc jsem jí po svém příchodu musel dát za pravdu.“ Poznamenal už vážnějším tónem. Harry se najednou cítil jako neposlušné dítě. Porozhlédl se po pokoji a zjistil, že Dafne nikde nevidí.

„Kde je Dafne?“

„Vyhodil jsem ji.“

„Cože,“ užasl Harry a napřímil se ve své posteli.

„Uklidněte se, pane Pottere. Při pohledu na Vaše bezvládné a zakrvácené tělo byla téměř nepříčetná. Pořád vykřikovala, že Vás zabila a snažila si ublížit. Uvalil jsem na ní proto Petrificus a odlevitoval do vedlejší ložnice.“

„U Merlina, musíte jí sem hned přivést! To nebyla její vina!“ bránil odhodlaně čest své přítelkyně.

„Samozřejmě, že nebyla. Než jí ale propustím, chci si s Vámi nejprve promluvit.“

„Promluvit? O čem?“ zeptal se ostražitě a opět se položil do polštářů.

„O Vašem zdravotním stavu, pochopitelně,“ odpověděl mírně zmaten starší muž.

„Není o čem mluvit. Moc Vám děkuji za pomoc, pane Grahame, ale tohle všechno byla jen malá nehoda.“

„Nehoda?“ lékouzelník byl jeho slovy zaražen.

„Ano.“

„Aha…,“ reagoval po chvíli napjatého ticha starší muž a rozhodným hlasem uhodil na mladého muže, podle všeho zkušený lékouzelník.  „A můžete mi, pane Pottere, říci, jaká nehoda Vám výrazně změnila počet bílých krvinek ve vaší krvi?“

Harry se překvapením nezmohl na slovo. Jen tam tak ležel a zíral na plešatého muže.

„Poté, co jsem Vás ošetřil, jsem kontaktoval nemocnici a nechal jsem si vyhledat Vaší složku,“ řekl a na důkaz svých slov si položil do klína bílé desky, které byly do té chvíle položeny na nočním stolku. Lékouzelník je otevřel a začal v ní před Harrym listovat.

„Máte toho za sebou opravdu více než dost, pane Pottere.“

„To není Vaše věc.“ Harry, zdá se, už našel svůj hlas a byl poměrně dost rozčilen. „Tohle je protizákonné. Nemůžete si přece jen tak číst v cizích záznamech.“

„Jako Váš ošetřující lékař mohu,“ protiřečil mu lékouzelník klidným hlasem.

„Vy nejste můj ošetřující lékař,“ bránil dál své soukromí.

„Kdo tedy, smím-li se ptát?“

„Žádného nepotřebuji,“ odpověděl mu Harry znatelně tišeji.

„Ne?“

„Ne! A teď prosím odejděte.“ Požádal ho rázněji, než bylo nezbytné, jelikož celý ten rozhovor mu byl velice nepříjemný.

„Pane Pottere, obávám se, že asi nechápete situaci. Jste…“

„…beznadějný případ,“ dokončil za něj smířeně Harry. Tentokrát se zdál být zaskočený cizí muž. „Nedá se už nic dělat. Jen mi podávat utišující lektvary, ale ty si já vezmu, až to bude opravdu nutné. Do té doby chci mít čistou hlavu. A teď prosím odejděte.“ Dokončil svou malou řeč tiše mladý kouzelník a svezl se o trochu níž ve své posteli se zavřenýma očima.

„Pane Pottere,“ oslovil ho stejně tiše lékouzelník „pracuji momentálně ve výzkumu, který je zaměřen na řešení léčení vašeho tipu onemocnění. Pracuje na tom několik velice inteligentních lidí. Stejně jako v mudlovském světě, tak i u nás se blížíme den ode dne více k výrobě léku.“

„Pane Grahame, nechci zpochybňovat Vaši práci, ale je to zbytečné. Chci říct, že nepochybuji, že na lék skutečně přijdete, ale ne pro mě. Pro mě je už příliš pozdě. Jsem unavený. Už jsem si jednou léčbou prošel a věřte mi, druhou bych už nezvládl. Nechci. Držím Vám a Vašemu týmu palce, ale mě do toho nepleťte.“  

„Pane Pottere,...“ oslovil ho znovu přemlouvavě muž, ale byl přerušen.

„Pane Grahame, mohl byste teď propustit Dafne a vysvětlit jí, že ona za moje ranní potíže opravdu nemůže?“

„Ano, ale chci, abyste aspoň popřemýšlel o nabídce zúčastnit se probíhajícího výzkumu. Už teď jsme oproti mudlům výrazně napřed a já opravdu nepochybuji, že se objevu léku brzy dočkáme. Prosím, uvažujte o tom. Každý si zaslouží šanci na život a Vy víc, než kdokoli jiný, pokud mohu být upřímný.“

„To jsou dost silná slova, doktore. Řekněte, proč právě já bych měl získat další šanci, jak říkáte? Protože jsem Harry Potter? Zachránce kouzelnického světa?“ ptal se posměšně nemocný muž a mírně odvrátil tvář.

„Ne,“ ozval se rozhodně starší muž. Jeho tón donutil Harryho, aby se mu zadíval do očí. „Proto,“ dostala se Harrymu prostá odpověď a sledoval, jak mu muž pokládá do klína jemu známou krabičku, kterou měl při sobě poslední léta téměř na každém kroku. Musela nejspíš vypadnout ze šuplíku u nočního stolku, kde jí měl původně schovanou, když se stolek převrátil při jeho snaze dostat se do koupelny a on místo toho omdlel. Pevně jí uchopil do rukou a přitáhl si jí k hrudi. Slzy se neodvratně draly na povrch a on si nebyl právě teď už ničím jistý.

Starší muž se zvedl ze židle a odlevitoval jí zpět na své místo k oknu. Potom se v tichosti odebral do vedlejší místnosti osvobodit skřítku. V duchu se modlil, aby to přežil.

Za několik minut se vrátil do pokoje “svého“ pacienta. „Vaší skřítce jsem vše vysvětlil. Ano, vše,“ dodal při pohledu do mladíkovy tváře. „Ať už se rozhodnete jakkoli, ona musí znát příčinu Vašich potíží, aby Vám mohla pomoci a správně se o Vás starala.“

„Jak to vzala?“ zeptal se nejistě.

„Teď už je relativně klidná. Požádal jsem jí, aby Vám připravila něco malého k jídlu. Musíte nabrat sílu. A taky hodně pijte. Nejlépe čistou vodu a kávu. Nechám Vám tu také několik lektvarů na uvolnění, posílení organizmu a na dokrvení. Ztráta krve je dost zlá a není radno si s ní zahrávat.“

„Děkuji, pane Grahame.“

„Rádo se stalo, pane Pottere. Doufám, že se nevidíme naposledy. Řekl jsem Dafne, aby mě kontaktovala v případě potřeby. Teď odpočívejte.“

„Děkuji,“ poděkoval opět a cítil se mírně provinile.

„Merlin s Vámi, pane Pottere.“ S těmito slovy se muž sehnul pro svůj kufřík uložený u postele, kterého si Harry do té chvíle nevšiml.

Harry sledoval, jak muž tiše opouští jeho ložnici a zavírá za sebou dveře. Podíval se na krabičku ve svých rukách a nechal slzy, aby konečně spatřily světlo světa