Následky našich rozhodnutí 10/22

 

10. Přizpůsobování

Ačkoli byla práce profesora Obrany proti černé magii náročná, Harryho velice bavila. Nejspíš by to Minervě jen tak do očí nepřiznal, ale byl jí za možnost pracovat zde v Bradavicích moc vděčný. I když věřil, že to musela místní ředitelka zajisté poznat při pohledu do jeho veselé tváře, kterou měl pokaždé při zodpovídání otázek studentům ohledně studia, když je potkala bavící se na chodbě.

První měsíc byl opravdu náročný. Obzvlášť pro Harryho. Musel si zvyknout na jiný režim, než na který byl doposud zvyklý. Koneckonců, nějaký ten pátek do školy už nechodil a tudíž zapomněl na všechen ten šrumec kolem. To mu ale až tak nevadilo. Byl spíše na nervy ohledně svého jména, tedy co představovalo. Děcka z prvních a druhých ročníků mu na stole neustále nechávala malé dárečky. Harry byl překvapen, že mezi nimi našel i dary od chlapců. Studenti se ho také neustále vyptávali na válku a na historky z ní, kterých podle nich musel mít fůru. Dost ho to unavovalo a rozčilovalo. Nakonec to jednoho dne, kdy mu jedna studentka z Nebelvíru položila další otázku, týkající se střetu s Voldemortem, nevydržel. Prohlásil, že mu tyto otázky nejsou příjemné a slíbil jim, že pokud se ho někdo ještě jednou zeptá na minulost, tak mu zařídí měsíční trest u profesora Snapea, který se mu onehdy zmínil, že by se mu hodila pomoc při sbírání bylin hluboko v Zapovězeném lese. Riskoval sice, že tak dopadne on sám, obzvlášť po tom, co prohlásil něco takového, aniž by se s ním o tom předem domluvil, ale už toho uctívání měl prostě dost. Ale zabralo to. Nikdo už se nevyptával.

K Severusovi se samozřejmě Harryho výhružka studentům dostala ještě před obědem a mimoděk se tomu musel zasmát. Věděl, že za nynější napětí mezi ním a Harrym může jen on sám a také si za to spílal. Celou svou duší ale doufal, že se mu podaří spravit, co před lety zpackal. Od slavnostní večeře na Harryho nemohl přestat myslet. Budil se noc co noc v mokrých pokrývkách vzrušený tak, jako už dlouho ne. Ve snech si stále přehrával jejich žhavé milování, když ještě byli spolu. A nebyly to jen sny, co Severuse výrazně vykolejilo z tradiční odměřenosti vůči okolí. Spolu s Harrym se vrátily i jeho pocity k tomu muži a to v plné síle. Ze začátku se tomu snažil bránit, ale potom těm snům, představám a citům podlehl. Rozhodl se, že se pokusí tohoto mladého impozantního a milovaného muže získat zpět a udělá pro to, co jen bude moci. A Harry mu dal skvělou záminku ke střetu.

. ♠ . ♠ .

Když si Harry toho dne sedal k učitelskému stolu na své místo k obědu, tak poprvé po týdenním mlčení, které trvalo od slavností večeře mezi ním a Severusem, k němu mistr lektvarů promluvil.

„Jaké že to byliny, které podle tvého úsudku, potřebuji v Zapovězeném lese, Pottere?“ mužův hlas byl velice klidný.

Harry se nervózně usmál a natáhl se po dýňové šťávě. V okamžiku, kdy spatřil Severuse sedět u učitelského stolu, věděl, že si to Severus neodpustí a bude ho konfrontovat. Nadechl se a snažil se na sobě nedat znát nervozitu. „Ty si vždycky nějaké najdeš, Seve,“ odpověděl mu Harry a upil ze sklenice.

Severusem projelo příjemné mrazení, když po letech mohl opět slyšet z Harryho úst zkratku svého jména, kterou používal vždy jen Harry. Než ale mohl pokračovat, tak se slova ujal Harry.

„Omlouvám se, měl jsem ti to říct sám, ale nebyl čas a oni mi šli těma svýma otázkama na nervy.“ Snažil se mu vysvětlit své chování mladý kouzelník a rozhodl se nepustit se do jídla, dokud nebude znát Severusovu reakci.

„Nikdy bych nečekal, že někoho dobrovolně odsoudíš k trestu se mnou,“ poznamenal s úšklebkem Severus a díval se svému bývalému partnerovi do očí. Nemusel být bůh ví jak výborný znalec lidského chování, aby teď viděl, že svého společníka překvapil.

„Copak? Čekal jsi, že tě za to vykostím?“ neodpustil si rýpnutí, při pohledu do Harryho překvapených očí.

Harry se jeho slovům zasmál a úlevně si oddechl. „Myslím, že tě nepřekvapí, když ti řeknu, že jsem na následky svých slov absolutně nepomyslel. Ale v tu chvíli mě nic lepšího nenapadlo. Studenti zde se tě stále bojí ze všech profesorů nejvíc.“

„Oh, díky za poklonu, kolego,“ řekl s jiskřičkami v očích Severus a kochal se pohledem na Harryho rozesmátou tvář.

„Víš, upřímně pochybuji, že některý ze studentů bude mít tu čest a bude tě doprovázet do Zapovězeného lesa. Ale co já vím. Nakonec, já je varoval. Dál už je to na nich. Já mám svědomí čisté.“ Pokračoval dál chechtající se kouzelník.

Od té doby spolu vycházeli bez velkých problémů, čehož si všimli samozřejmě studenti a jen to dopomohlo k tomu, aby si slova jejich profesora na Obranu vzali více k srdci.

Jejich nekonfliktní komunikace si všimla zajisté i ředitelka a i ostatní spolupracovníci. Ti to ale neřešili. Spíše uvítali. Vzhledem k jejich minulosti se obávali, že budou na programu neustále hádky, ne-li přímo souboje. Ředitelka je ale pozorovala ostřížím zrakem a kula pikle.

. ♠ . ♠ .

Harry seděl ve svém domě v pohodlném křesle v uvítacím salónku a upíjel ze své skleničky whisky. Měl za sebou několik týdnů ve své nové práci a musel si přiznat, že mu tato práce šla velice dobře. Studenti v jeho hodinách poslouchali a podle známek se i připravovali na každou následující hodinu. Nikdo se už nezmínil, co se dělo během poslední bitvy a tak už na hodiny s nadšením chodil i on. U kolegů si vysloužil respekt a pokaždé, když ho někdo z nich potkal v knihovně, v síni, anebo jen na chodbě, tak s ním rádi zavedli rozhovor na jakékoli téma. Harryho to nesmírně hřálo u srdce.

Myšlenky na své kolegy ho s naprostou samozřejmostí donutily myslet na největší záhadu jeho života, Severusa Snapea. Poslední dobou se z nějakého, jemu neznámého důvodu, často nacházel v jeho přítomnosti. Dokonce Harryho napadlo, že za tím byl samotný profesor lektvarů, ale moc tomu nevěřil. I když by moc chtěl. Scházela mu doba, kdy navzájem vyhledávali vzájemnou společnost. Kdy se spolu každý večer po dlouhém pracovním nebo studijním dni sešli v Severusových komnatách a dali si spolu báječnou večeři, která téměř vždy vyústila ve vášnivou noc. To ale bylo už dávno. Harry měl právě teď dojem, že snad uběhlo deset let od doby, kdy se Severusem tvořili šťastný pár. Sice v tajnosti, ale přeci jen spolu. Pamatoval si na jejich rozhovor, kdy Severuse prosil, aby vyšli s pravdou o jejich vztahu ven, ale Severus trval na utajení. Vysvětlil mu tehdy, že válka ještě tak úplně neskončila a že mají v kouzelnickém světě ještě příliš mnoho nepřátel na svobodě, než aby si mohli dovolit veřejně prohlásit, že jsou spolu. Věřil, že by tak ohrozili jejich životy.

Harry si nemohl pomoci a hořce si odfrkl, „To určitě.“ Usrkl si trochu whisky ze skleničky, aby jí následně nechal sklouznout jeho útrobami a zadíval se do plamenů v krbu před sebou.

Právě by se zase nechal pohltit myšlenkami na minulost, když ho z nich vytrhla neznámá rána z patra nad ním. Bezděky zvedl pohled nahoru, aby se tak mohl pokochat pohledem na dřevěný strop.

„Dafne?“ zvolal lehce nervózní, věříc, že skřítce nejspíš jen spadla váza. Ale jedinou odpovědí na jeho volání byly následně jen další dvě rány, znějící, jakoby z velké výšky spadly přinejmenším dvě porcelánové sochy a ženský rozhořčený výkřik.

„Dafne, jsi v pořádku?“ zkusil to znovu kouzelník, ale když se domem rozléhalo jen ticho, tak se bez otálení zvedl z křesla a vydal se do patra zjistit, co se děje.

Harry stále volal skřítčino jméno, když vyšel schody, díky kterým se lehce zadýchal a zahnul nad schodištěm doleva, odkud si myslel, že pocházel ten náhlý rachot. Otevřel první dveře do jedné z prázdných ložnic, na které narazil, ale místnost byla prázdná. Zavřel je a otočil se k protějším dveřím, aby je také otevřel, když zaslechl neznámý rachot na konci chodby. Pohlédl na dveře na konci chodby a vydal se rovnou k nim. Na okamžik zůstal stát za zavřenými dveřmi s rukou na klice a zaposlouchal se. Zevnitř mohl slyšet něčí zběsilé pobíhání, a jak někdo nejspíš zametal střepy. Pak někdo bolestí vypískl a Harry uslyšel Dafnino „Nesahat!“.

Harry uchopil kliku a zatáhl. Nedostal se ale dál, než jednou nohou do místnosti, když ho Dafne začala vystrkovat ven na chodbu.

„Ne, pane Harry! Tam nesmíte! Pan Harry zůstane tady.“ Vykřikovala Dafne a strkáním svého pána donutila vrátit se na chodbu.

„Co se děje, Dafne? Co se stalo?“ dožadoval se odpovědi zmatený Harry.

Dafne za nimi rychle zavřela dveře do ložnice, když byli oba z dosahu ložnice a vystrašeně se dívala kolem sebe. Horečně vymýšlela, jak z této pro ni zapeklité situace, do které se dostala vlastním přičiněním, ven.

„Dafne? Jsi zraněná?“

„Pane,“ zeptala se zmateně skřítka a pohlédla svému pánovi do očí. Ten si jí právě bedlivě prohlížel a Dafne se cítila díky této náhlé pozornosti dost nesvá.

„Ptal jsem se tě, jestli jsi zraněná. Slyšel jsem spadnout nějaký porcelán nebo vázu a poté jak zametáš střepy. Vykřikla jsi. Jsi v pořádku?“ zeptal se a znovu a klekl si na kolena, aby si mohl svou přítelkyni lépe prohlédnout.

„Hmm…ano…Dafne je v pořádku. Jen … jen při úklidu zavadila o vázu a ta spadla na zem a rozbila se. Dafne se moc omlouvá, pane Harry. Dafne se potrestá za svou nešikovnost, hned jakmile ten nepořádek zase uklidí.“ Prohlásila rozhodně a otočila se čelem ke dveřím. Harry jí ale chytil za ruku a zamezil jí tak v pohybu. Dafne se mu podívala vystrašeně do očí. I přesto, že za celou tu dobu, co trávila v jeho společnosti, na ní Harry nikdy nebyl zlý, tak si nemohla být jistá, jestli to tak i zůstane.

    Harrymu přišel její strach z něj líto a tak jen s povzdechem vstal a vydal se do místnosti sám. Dafne se mu v tom snažila zabránit, ale Harry byl rychlejší. Prudce otevřel dveře a jeho pohled mu padl na střepy před komodou, na které určitě předtím stála zničená váza. Mávnutím ruky odstranil nepořádek a rozhlédl se ještě jednou po neobydlené ložnici. Jak předpokládal. Na protější zdi stál dřevěný stojánek, na kterém stála určitě také nyní rozbitá socha jemu neznámého muže. Ta ovšem byla pouze přelomena ve dví a tak k ní došel, zvedl ze země dva kusy a postavil je zpátky na stojánek, tak jak nejspíš byla původně. Potom zamumlal tiše, „Reparo,“ a socha byla opět v celku. Ohlédl se po Dafne, která už stála uprostřed místnosti a neustále se rozhlížela, jako by něco hledala.

„V pořádku, Dafne?“

„Hmm…Ano…Ano, pane Harry. Vše je v pořádku.“ Odpověděla nejistě skřítka a Harry se lehce zamračil.

„Hledáš něco, Dafne?“ zeptal se Harry, když viděl, že skřítka se neustále ohlíží kolem sebe.

„Ne, pane,“ odpověděla rychle Dafne, díky čemuž jí Harry tak úplně nevěřil, ale nechal to být. Opustil prázdnou ložnici a vydal se do té své. Už bylo dost pozdě a on se cítil unavený po celém tom týdnu výuky.

„Dobrou noc, Dafne a ne, že si něco uděláš,“ houkl na ní z chodby ještě Harry, než došel na konec chodby.

„Dobrou noc, pane Harry,“ opětovala mu přání skřítka, a jakmile se za jejím pánem zavřely dveře od jeho ložnice, vtrhla zpět do prázdné místnosti a zavřela tiše dveře. Místnost ale tak úplně prázdná nebyla.

„Dafne řekla, abyste byli potichu a neupozorňovali na sebe!“ hubovala celé skupině.

„My jsme se chtěli jen trochu pobavit. Je tu strašná nuda.“ Dostalo se Dafne rychlé odpovědi.

„Nuda?“ Dafne nevěřila vlastním uším, které jí právě teď rudly vztekem. „Když je pán Harry pryč, tak můžete jít, kam se vám zlíbí. Ale pokud je pán Harry doma, tak budete tu a tiše! Dafne nechce mít problémy. Dafne už takhle dost riskuje! Rozumíte?“ rozčilovala se skřítka tak v tichosti jak to jen šlo, aby nepřilákala svým křikem svého nového pána. Poté je všechny probodla varovným pohledem.  

„Ano,“ povzdechli si všichni hromadně.

. ♠ . ♠ .

Byl páteční večer a ve Velké síni se právě celá škola oddávala jedné z mnoha výtečných večeří. Přítomni byli také téměř všichni profesoři, jen Hagrid byl v ohradě se svým novým přírůstkem. Jeden by řekl, že se koná třeba slavností večeře, když jste viděli tu hojnou účast. Šlo ale “pouze“ o vyhlášení prvního výletu tohoto školního roka do Prasinek. Plno studentů už dokonce dovečeřelo, ale dokud jim tu fámu, která se školou šířila poslední dva dny, nepotvrdí ředitelka školy, nehodlali opustit Velkou síň.

Minerva jim samozřejmě vyhověla. Postavila se před profesorský stůl a vyžádala si ticho.

„Přeji příjemný večer všem. Jak zajisté všichni víte, příští týden slavíme Předvečer všech svatých, a proto jsem se rozhodla, že vám povolím návštěvu Prasinek.“

Velká síň propukla v jásot. Minerva se reakci studentů pousmála a otočila se k profesorskému stolu. Jak předpokládala. Profesoři se jejich reakcí také velice bavili. Dokonce i Severus měl jiskřičky v očích.

„Ticho prosím. Mám ještě jednu informaci, pokud dovolíte.“ Po těchto slovech se studenti zase upokojili a věnovali svou pozornost opět své ředitelce.

„Je tradicí, že studenty doprovázejí do vesnice dva profesoři, které můžete v případě potřeby vyhledat a požádat o pomoc. Tento víkend vás budou doprovázet profesor Harry Potter a profesor Severus Snape.“

Zmiňovaní profesoři si vyměnili překvapené pohledy mezitím, co se síní rozlehli výkřiky. Nadšené i zoufalé.

I když Harry každou noc přespával ve svém domě v Prasinkách, všední dny trávil až do večeře na hradě. Chtěl tak být dostupný pro studenty. Každou volnou chvíli, kdy nemusel známkovat práce studentů, trávil procházkami na čerstvém vzduchu po pozemcích. Někdy se procházel sám a někdy se k němu připojila Dafne, která mu tím občas připomínala, že je tu pro něj, aby se o něj postarala. V jistých chvílích mu tím lezla na nervy, obzvlášť když si stěžovala, že přes týden nejí doma. Proto se rozhodl, že v týdnu bude v úterý a ve čtvrtek večeřet s Dafne, aby jí tak udělal radost. Zabralo to.

Teď seděl za učitelským stolem ve Velké síni a spolu se Severusem poslouchal, jak jim se samozřejmostí oznamuje dozor nad dětmi. Vyměnil si pohled se Severusem a zjistil, že ani on neměl o jejích plánech tušení. Severus se ale netvářil, že by mu to nějak zvlášť vadilo. A aby řekl pravdu, tak ani jemu ne.

Minerva se mezitím vrátila na své místo a promluvila ke svým dvěma oblíbeným kolegům.

„Doufám, že to nebude problém, Harry. Nevím, zda o víkendu někam odjíždíš. Nikdy jsem tě tu na hradě během víkendu neviděla.“

Aniž by si to Severus uvědomil, napřímil se na své židli, čekajíc na Harryho odpověď. Minerva měla pravdu. Ačkoli Harry byl ve všední dny na hradě prakticky až do stmívání, víkendy v Bradavicích netrávil. Mohl vlastně odjíždět na místo, kde do jeho návratu žil. Mohl za někým jezdit.

„Na tento víkend nemám nic v plánu, Minervo,“ odpověděl přívětivě Harry. Severusovi tím ale neodpověděl.

„Výborně, takže mohu s tebou počítat?“ Poté co Harry přikývl, podívala se na Severuse. „Mohu počítat i s tvojí pomocí, Severusi?“

Severus pohlédl Harrymu do očí, a když zjistil, že Harry prakticky čekal na jeho odpověď stejně jako ředitelka, navíc se zatajeným dechem, přikývl.   

„Skvělé. Harry, vím, že noci tu netrávíš, ale nechceš dnes zůstat na hradě? Nemusel bys zítra ráno jezdit sem a pak zase scházet pěšky do vesnice.“ Nabídla mu Minerva.

„Díky, Minervo, ale napadlo mě, že bych se se Severusem mohl sejít tak napůl cesty anebo rovnou u Tří košťat.“ Navrhl Harry a pohlédl Severusovi do očí, aby se ujistil, že muž proti jeho návrhu nic nemá. Severus se posměšně ušklíbl.

„Copak? Chceš se vyhnout té bandě nezvedenců?“

Harry se od srdce zasmál té představě, než opět promluvil. „Tak trochu. Ale pokud si myslíš, že by bylo lepší, abych ráno dorazil, tak není problém.“

Severusovi se zablýsklo v očích. „Chceš tím svým malým proslovem naznačit, že nezvládnu bandu děcek bezpečně dopravit do vesnice, která se nachází pod kopcem?“

„To bych si nikdy nedovolil, i když…někteří jsou opravdu rychlí,“ provokoval ho mladý pobavený muž.

„A?“ vyzíval ho Severus k dokončení jeho myšlenky a otočil svou plnou pozornost na objekt svého zájmu.

„No, mohlo by ti jich pár vzít roha.“ Popichoval ho Harry.

Severus odsunul svůj již prázdný talíř a natočil se k provokatérovi. „Drahý Pottere,...“ protáhl vědoucně, za což si vysloužil u Harryho širší úsměv. „...v jisté době mi nedokázalo uniknout ani stádo testrálů, je to jasné?“

„Ano,“ přikývl na srozuměnou mladý kouzelník stále s úsměvem. Harry potom hned významně mrkl na ředitelku v okamžiku, kdy Severus obrátil svou pozornost zpět ke své večeři a provokativně dodal, „V jisté době ano.“

Reakce byla okamžitá. Severus se celý na své židli otočil čelem k Harrymu a výhružně na něj shlížel. Harry, který se stále ležérně opíral o opěradlo židle a v ruce svíral sklenku nápoje mu pohled pobaveně opětoval. Několik vteřin ani jeden nic neřekl. Jen si hleděli vyzývavě jeden druhému do očí.

„Ale no tak, pánové. Přece se mi tu nebudete takhle hašteřit?“ ozvala se Minerva s malým úsměvem na tváři.

Harry pobavením zvedl koutky úst, čímž Severuse lehce vyvedl z rovnováhy. Stále měl na něj vliv. Dříve, než ztratí nad sebou kontrolu a přede všemi Harryho políbí, řekl: „Zítra v devět u Tří košťat, Pottere.“ S těmito slovy se zvedl od stolu a opustil Velkou síň postranními dveřmi.

„Koukám, že škádlení mezi sebou vás dva nikdy neomrzí,“ poznamenala s úsměvem ředitelka.

Harryho v tu chvíli veškeré pobavení opustilo. Zvedl se, políbil překvapenou ženu na čelo, a v tichosti prošel síní ven ke své motorce, která na něj věrně čekala na nádvoří.