Následky našich rozhodnutí 11/22

 

11. U tří košťat

„Pane Harry, vstávat,“ vřítila se do ložnice svého pána usměvavá skřítka s podnosem plným jídla a utíkala s ním k pánově posteli. Mléko ve sklenici se ale málem vylilo na podnos a do talíře s palačinkami, jak se prudce zastavila při zjištění, že pánova postel je prázdná. Rozházená, ale především prázdná.

„Pane Harry?“ zvolala s rostoucím strachem a rozhlížela se po prázdném pokoji. V místnosti byla ale sama.

„Pane Harry?“ zvolala znovu a položila tác se snídaní na okraj prázdné postele. Neklid se začal šířit jejím malým tělíčkem se stále větší intenzitou.

Už se chystala znovu vykřiknout jméno svého pána, když zaslechla z vedlejší místnosti někoho spláchnout toaletu a následně proud tekoucí vody. Nejistě přešlápla, zmítaná mezi myšlenkou počkat tu, až pán vyjde z koupelny a myšlenkou, ujistit se, zda je pán v pořádku a nepotřebuje její pomoc. Už to bylo několik dní, kdy byl její pán natolik zesláblý, že její pomoc přijal s vděkem. Včera, po návratu z Bradavic, byl sice o něco uzavřenější než obvykle a jevil se po zdravotní stránce v pořádku, ale co bylo, nemuselo být nyní.

Poháněná obavami o zdravotní stav svého pána rozrazila dveře do koupelny a vběhla přímo doprostřed menší místnosti, rozhlížející se po lidské přítomnosti.

„Dafne?“ oslovil jí mladý muž, který nebyl zrovna moc nadšený skřítčinou náhlou přítomností.

„Pane Harry,“ vydechla s obrovskou úlevou skřítka, při pohledu na kouzelníka, který na ní koukal rozmrzele od umyvadla, oblečený doposud jen v trenýrkách s otazníky v očích. To jí, řečeno mírně, rozčílilo.

„Proč pan Harry ještě není v posteli?“

„Cože?“ Harry byl tak rozhozený z Dafnina náhlého vpádu do koupelny, že mu to moc nemyslelo. Navíc, on byl poslední léta ranní ptáče a to mu k porozumění jejích slov taky moc nepomáhalo.

„Dafne přinesla pánovi snídani, ale nenašla ho v posteli. Proč pán není v posteli, když je ještě brzo? Není ještě ani sedm hodin.“

„Musel jsem na záchod. Proč se tak rozčiluješ, Dafne? Co se děje?“  Harry její chování nechápal. Přece jí nebude hlásit každý svůj krok? Muselo se stát něco víc, když skřítka takhle vyváděla.

Dafne si uvědomila svoje nepřístojné chování a začala se tiše omlouvat. „Dafne měla strach, že je panu Harrymu zase špatně. A když pán nereagoval na Dafnino volání, tak…“ zastavila nyní už celá zrozpačitělá a kajícně sklopila pohled.

„Aha,“ odvětil inteligentně Harry a hlavou mu problesklo, že po ránu mu to opravdu moc nemyslí. Ke všemu si uvědomil, že ještě stále stojí skloněný nad umyvadlem v pozici, ve které si před okamžikem očividně myl ruce pod stále tekoucí vodou. Vypnul vodu a natáhl se po ručníku, aby si do něj mohl osušit ruce.

Otočil se zpět k rozrušené skřítce a se slovy: „Tak pojď, ty moje malá ošetřovatelko,“ jí postrkoval do ložnice. „Podíváme se, cos mi to ukuchtila k snídani.“

Dafne se rozzářily oči a spěchala do pokoje před Harrym. Ten jí s pobavením sledoval. Rychle se natáhl po lahvičce lektvaru, který měl uložen na poličce vedle zubní pasty, v případě potřeby. Odzátkoval jí, celý obsah vypil a mávnutím ruky prázdnou lahvičku odstranil. Ze skříňky vytáhl další lektvar a položil ho na volné místo opět k zubní pastě, jakoby to byla jedna a ta samá lahvička. Ještě před odchodem z koupelny se ohlédl a rychle překontroloval, jestli je vše tak, jak má být. Nikde na podlaze nezahlédl žádné stopy po krvi, ani ručníky jí potřísněné. Ne. Nikde nic. Dnes měl štěstí. Nechtělo se mu poslouchat Dafnino kázání. I když to byla skřítka a de facto jeho služka, ať už se té představě bránil sebevíc, dal jí příliš volnou ruku. Nechtěl jí přikazovat o co se má a nemá starat, ale někdy jí měl plné zuby. Dnes měl strávit celý den venku ve vesnici spolu se Severusem. Už tak byl dost nervózní. Nepotřeboval mít ještě velice vytrvalého hlídače, kterým Dafne bezesporu byla, stále za zadkem. S vědomím, že se mu opět podařilo vše zamaskovat, opustil koupelnu a šel se nasnídat.

. ♠ . ♠ .

V hostinci U tří košťat bylo jako vždy plno k prasknutí. Harry tu sice dlouho nebyl, ale za tu dobu se tu vůbec nic nezměnilo.

U každého stolu sedělo minimálně pět lidí, bar po celé délce obsazený, ať už  lidmi sedících na barových stoličkách, nebo se o něj jen tak opírajících. Sem tam proběhl hlouček dětí a vzápětí za nimi jejich rodiče, či starší sourozenci, kteří je měli na starosti. A k tomu všemu hluk. Hluk obsahující smích nebo roztržky, všechny ale vedené v míru a pobavení. Objednávky mířené na obsluhu, ženy chválící si navzájem garderobu, muži hodnotící  famfrpálové týmy nebo politiku.

Harry chvíli stál stranou ode dveří a nechal se pomalu okouzlit tou atmosférou kolem.

Výzdoba byla dech beroucí. Celé Prasinky byly připravené na nadcházející svátek. Všude byly vidět dýně různých velikostí a všelijakých výrazů. Některé dokonce kouzlem oživlé. Na jedny takové se Harry právě teď díval. Byly umístěné na římse nad velikým krbem a předváděly nějaké vystoupení. Neměly sice nožičky nebo ručičky, takže se nemohly příliš pohybovat, ale podle toho, jak se hosti u stolů, které byly rozestavěny v blízkosti krbu, smáli, to zřejmě nebylo zapotřebí. Harry na chviličku zalitoval, že přes hluk v místnosti dýním nerozumí, ale netrápil se tím dlouho. Obzvlášť, když spatřil černě oděného muže, sedícího samotného u malého stolu na konci místnosti v pravém rohu od zmiňovaného krbu. Potáhl naposledy z cigarety a nedopalek odhodil. Nemusel se bát, že by se toto jeho samovolné gesto střetlo s nějakým pohoršením, protože se neverbálním kouzlem postaral o to, aby nedopalek ještě před dopadem na dřevěnou podlahu zmizel. 

Poté se protáhl uličkou mezi stoly, míříc si to ke svému kolegovi. Cestou se to samozřejmě neobešlo bez poplácání po rameni, když ho některý z kouzelníků poznal, ale naštěstí pro Harryho to poplácáním končilo. Úlevně si oddechl, až když se s úsměvem posadil na volné místo vedle Severuse.

„Jdete pozdě, Harry,“ poznamenal odměřeně profesor lektvarů bez pozdravu, ale úmyslně používajíc kolegovo křestní jméno.  Díky tomu jeho poznámka nevyzněla tak tvrdě, jak by zněla v případě použití příjmení. Severus si byl vědom toho, že pokud chce, aby Harry byť jen uvažoval o znovunavázání vztahu s jeho osobou, nebude mít v podstatě žádnou šanci, pokud na Harryho bude vrčet jeho příjmení.

Harry se nad použitím jeho křestního jména zarazil, ale překvapení v jeho tváři nemohl Severus vidět, protože se od něj Harry odvrátil, aby si sundal kabát, který si vzápětí odložil na opěradlo své židle. Za poslední léta mu scházela spousta věcí, a mezi nejvíc postrádané počítal své jméno vycházející ze Severusových úst. Nevěděl, jak to ten muž dělal, ale pokaždé, když ho tak oslovil, tak se mu všechny chloupky na těle naježily v rozechvělém očekávání. A nebylo tomu jinak ani v této chvíli. Harry se snažil uklidnit, posadil se pohodlněji a omluvil se za pozdní příchod.

„Jeden by řekl, že tu budete dříve než já, jelikož jsem musel dopravit celou tu bandu studentů já samotný,“ pokračoval dál v mírném rýpání Severus.

 „Obzvlášť, tedy pokud jsem správně obeznámen, bydlíte přímo zde ve vesnici,“ dodal s křivým úsměvem Severus.

„Obeznámen jsi perfektně, Severusi. Ještě jednou se omlouvám.“

„Omluvu přijímám,“ přikývl mu na srozuměnou Severus a se zajiskřením v očích, které se mu tak úplně nepodařilo skrýt, dodal, „Za předpokladu, že důvod tvého zdržení bude stát za to.“

Tentokrát Severus přešel rovnou k tykání a Harry si byl náhle vědom Severusovi blízkosti mnohem více, než za uplynulé týdny. Pozorněji si svého spolusedícího prohlédl a až nyní si všiml, že Severus pro dnešek odložil obvyklé oblečení a měl na sobě černé kalhoty. Harry nepotřeboval vidět Severuse ve stoje, aby věděl, že mu padnou přesně na těch správných místech a dokonale tak zvýrazňují jeho postavu. Černou košili vyměnil za tmavě modrou, která vykukovala zpod černé vesty, pozapínané snad z dvaceti malinkých knoflíčků a vzpomínky na to, jak se je před lety on sám snažil rychle rozepnout, aby se dostal na holou pokožku také velice rozpáleného muže, mu vehnala červeň do tváří. Pohledem putoval nahoru a při pohledu na rozepnuté první knoflíčky modré košile, které tak odhalovaly hrdlo připravené k laskání, těžce polkl a pohled přesunul na úzké rty, které naposledy políbil snad před sto lety a věděl, že pokud nestočí pohled někam jinam, tak se neudrží a všem na očích místního mistra lektvarů políbí. Nadechl se tedy k odpovědi na Severusovu výzvu, ale nevyšlo z něj jediné slovo při pohledu do Severusových očí, ve kterých spatřil stejnou, ne-li větší touhu, než se kterou zápasil on sám.

Harry si odkašlal a mávl na obsluhu.

„Zdržela mě až nezdravě starající se skřítka,“ vysvětlil mu mírně chraplavým hlasem a usmál se na mladou čarodějku, která k jejich stolu přišla pro objednávku. „Jeden Máslový ležák. Dáš si něco,“ zeptal se pro jistotu Severuse a až teď si všiml jedné sklenice, kterou mezitím jeho kolega držel pravděpodobně celou dobu v ruce.

Severus mu věnoval úsměv. „Ne, ještě mám.“

„Tak tedy jen jednou,“ upřesnil Harry svou objednávku a sledoval mladou čarodějku, jak mizí ve shluku postav vyřídit jeho objednávku. Na pár okamžiků se mezi muži rozhostilo poněkud rozpačité ticho.

„Co jsi vlastně dělal poslední dva roky?“ zeptal se Harry a opřel se na své židli, aby tak ulevil trochu bolavým zádům. Nejspíš si je v noci nějak natáhl. To ale právě teď neřešil. Pořád měl v paměti jejich bouřlivý rozchod a nastalá situace, kdy se se Severusem vídal prakticky skoro každý den, pro něj nebyla zrovna jednoduchá. Ze začátku jím projížděl osten bolesti, ale den ode dne se jeho city měnily. Tedy, bolest nad ztrátou tu stále byla, ale z velké části byla nahrazena takřka radostí ze Severusovi blízkosti. Věděl, že nikdy nebude nic jako dřív. Možná to tak opravdu bude lepší, ale nehodlal svá setkání s tímto mužem ničit přemíláním věcí minulých. A podle toho, jak se Severus v jeho přítomnosti vždy zachvěl, dříve než nabyl svou obvyklou sebekontrolu, to pro Severuse také nebylo lehké. Ano, byl to Severus, kdo ukončil jejich vztah, ale i přesto všechno co následovalo, Harry chtěl s tímto mužem vycházet v dobrém. A Severus nejspíš také.

Harry si to sice mohl jen domýšlet, ale to, že Severus neodcházel z místnosti pokaždé, když dovnitř vstoupil Harry, nebo s ním bez problémů konverzoval při jídlech ve Velké síni i mimo ní, mu napovídalo, že Severus sám není proti jeho společnosti. Bolest nad ztrátou toho, co měli nebo mohli mít, ho bude doprovázet do konce jeho života, ale teď…teď tu seděl nad lahví Máslového ležáku s mužem, který už, ať se mu to líbí nebo ne, získal navždy jeho srdce. A dokud o jeho přátelství bude Severus stát, tak si to bude užívat, co to jen půjde.

Severus si mladého velice pohledného muže prohlížel a chvíli mu trvalo, než mu došlo, že byl tázán a tudíž by bylo na místě odpovědět. Upil ze svého máslového ležáku a vychutnával si tekutinu, která se mu rozlila útrobami.  Potom zvedl pohled a střetl se s tím Harryho. Zadrhl se mu dech. Cítil, jak se mu teplo šíří tělem a modlil se ke všem svatým, jen ať se to teplo vyhne jeho tvářím. Kdyby se tu teď měl před Harrym červenat jako nějaká pitomá zamilovaná školačka, tak by proti sobě raději obrátil hůlku. Bohové ho nejspíš vyslyšeli. A to doslova, protože teď cítil, jak to teplo naprosto bez zábran míří jižněji. Přímo do jeho rozkroku, což mělo za následek, že si vybavil vzpomínku na jejich milování z dob, kdy byli spolu. Přesněji na naprosto úžasný sex na jednom ze stolů u něj v laboratoři, když za ním jednoho dne přišel Harry na kus řeči. Na to teď ale nebyla v hodná chvíle natož místo. A pokud se nebude dost snažit, tak ani nikdy nebude. Všechno zkazil. Zničil. Ale on musel. Jinak to nešlo. Raději se rozhodl podobnými myšlenkami teď nezaobírat a odpověděl na Harryho dotaz.

„Převážně jsem se věnoval výzkumu.“ Jeho hlas byl mírně chvějící potlačovanými emocemi. Harry si toho všiml, ale raději nad tím nepřemýšlel.

„Ano? A čeho se týkal? Nebo jich bylo víc?“ zeptal se se zaujetím Harry a napil se.

„Bylo jich několik, ale nestojí moc za zmínku.“

„Ale no tak, Severusi. Znám tě, vzpomínáš? Pokud říkáš něco takového, tak to v překladu ve skutečnosti znamená, že jsi přišel na něco skvělého, ale protože jsem podle tebe tak levej na lektvary, tak to nemá cenu mi ani vysvětlovat. Nemám pravdu?“ pochechtával se Harry.

„Vskutku,“ odvětil také pobavený Severus a s úsměvem se díval na smějícího se Harryho.

Následující hodinu strávili konverzací o Severusových výzkumech, které výrazně přispěly k léčbě několika druhů onemocnění. Například léčbě Dračích neštovic, srdečních selhání, či oddálení opotřebení kloubů v důsledku stárnutí. U toho se zdrželi nejdéle kvůli Harrymu, který vymýšlel až neuvěřitelné situace, ve kterých hrály hlavní roli nerozpadnutelné klouby staříků versus skoky a pády.

„Ubezpečuji tě, že i v případě, kdy by například Kratiknot měl kolena jako mladík, tak by při pádu z Vánočního stromku ve Velké síni měl přinejmenším zlomený kotník, nebo holení či stehenní kost. V žádném případě by při tak velkém pádu, vezmeme-li navíc v úvahu jeho vlastní velikost, nepřistál na nohou a neodkráčel, jako kdyby jen slézal z postele, Pottere,“ odporoval Harrymu s naprosto vážným a autoritativním hlasem Severus, při další Harryho nesmyslné představě, používajíc opět Harryho příjmení, jako když byl Harry ještě jeho studentem. Harry se díky jeho volbě slov a tónu hlasu smál, až se za břicho popadal.

„Myslíš, že Kratiknot má postel normální velikosti, nebo jako trpaslíci z pohádky o Sněhurce?“

„Pottere, myslím, že odpověď na tuto otázku, mě nebude nikdy zajímat dostatečně, abych to zjišťoval.“

„Anebo má schůdky?“ pokračoval dál v dumání Harry, jakoby si nemohl pomoc a dál se tou otázkou nezaobírat. Na odpověď, zdá se, ve skutečnosti nečekal, protože se začal znovu smát.

Severus se sice nesmál tak hlasitě jako Harry, ale mírně zvednuté koutky a oči jiskřící pobavením vypovídaly jasně o jeho dobré náladě, kterou už tak dlouho postrádal. Tentokrát byla řada na něm, aby se vyptával.

„Jak jsi trávil poslední roky ty, Harry?“

Harry se ještě trochu pochechtávala, ale Severusovu bystrému oku neušlo, posmutnění, které se mihlo v jeho očích. Rychle ho ale nahradila jistá obezřetnost, která Severuse, jemu z prozatím neznámého důvodu, znervózňovala.

„Přestěhoval jsem se do jednoho malého města a otevřel si tam servis na poškozená auta a motorky.“

„Vždycky jsi měl slabost pro cokoli poničeného.“

Něco ve způsobu, jak vyslovil poslední slovo, donutilo Harryho upřít na svého společníka pozorný pohled a zamyslet se nad výběrem Severusových slov. Vždycky Severuse považoval za hrdého, silného a vášnivého muže. V době, kdy byl ještě student, byl tento muž takovou jeho osobní pohromou, ale když dospěl, shledal Severuse Snapea velice vzrušujícím mužem. A stále si to myslel. I po tom všem. Ale co měla znamenat ta poslední poznámka?

„Předpokládám, že se ti v tomto oboru moc nedařilo,“ Severus se snažil dál vést konverzaci a zakrýt tak svou chvilkovou slabost. Nebylo to však konstatování, spíš jemná otázka.

„Právě naopak. Obchodu se daří výborně,“ vyvedl ho Harry z omylu se zdravou hrdostí. Severus byl ale zmaten.

„Tak proč potom učíš Obranu?“

„Cože?“ zeptal se zaskočeně Harry a začínal se ošívat. Věděl, že Severus nikdy neměl problém v prokouknutí jeho lží, tak se snažil, co mohl, aby na něm nebylo znát znervóznění. Jak už to ale bývá zvykem, Harry v přetvářkách nikdy nevynikal.

„Proč učíš děcka obraně, když by ses mohl v klidu věnovat svému obchodu? Proč bys toho nechával?“ Severus si teď už byl jistý, že Harry něco tají.

„No, stýskalo se mi a Minerva potřebovala učitele. Navíc, já jsem svůj obchod tak úplně ještě neopustil.“

„Chceš mi tím snad tvrdit, že každou noc mizíš mezi mudly a po večerech vedeš ten svůj servis?“ Ptal se dál pochybovačně starší kouzelník.

„Ne, tak jsem to nemyslel,“ zamítl Severusovu myšlenku a jal se to vysvětlit. „Vedení obchodu jsem nechal na Jimovi. To je automechanik, který se mnou dělá. On se teď o všechno stará zatímco jsem tady.“

„A on ví, že jsi kouzelník? Nebo je také jeden z nás?“ vyptával se dál Severus s vráskou mezi očima.

„On je mudla, ale jednou mě nachytal při použití magie a tak….“

„A tak jsi mu všechno řekl.“ Dokončil Harryho větu překvapený čaroděj.

„Ano. Vzal to víc než výborně. Nějakou dobu mi s tím kouzlením nedal pokoj. Musel jsem mu neustále něco podávat kouzlením. Bylo to dost na nervy. Ale nelituju, že jsem mu to řekl. Můžu se na něj ve všem spolehnout.“ Dodal s pevnou vírou v muže, který mu za poslední léta tolik pomohl.

Po chvíli, kdy Harry pochyboval, že Severus jeho poslední slova nějak okomentuje, Severus promluvil velice vážným tónem.

„Máš štěstí, Harry. Někteří lidé někoho takového nepotkají za celý svůj dlouhý život.“

A bylo to tu zase. Ten svíravý pocit, který Harrymu nedal pokoj a nutil ho být opatrný, nejistý a zvědavý. Nutil ho pokládat nepříjemné otázky a děsit se odpovědí. Už to ale nemohl vydržet. Nemohl to odkládat. Potřeboval znát pravdivou odpověď. Důvod. Ať už ho to bude bolet sebevíc. Naposledy se napil a pohlédl Severusovi s odhodláním do očí.

Severus se při tom pohledu bezděčně zachvěl a žaludek se mu zkroutil neblahou předtuchou.