Následky našich rozhodnutí 12/22

 

12. Důvody

„Severusi, potřebuji vědět… proč to všechno? Proč si jen…proč si to mezi námi ukončil? Šlo nám to spolu přece skvěle.“ Harry položil tu nejvíce bolestivou otázku tichým hlasem, skoro šeptem a snažil se udržet se Severusem oční kontakt.

„Harry,“ oslovil ho také tiše starší muž a uhnul pohledem. Poprvé, co tohoto muže znal, uhnul pohledem. Dalo mu to sílu naléhat.

„Prosím, Severusi. Musím to vědět.“

„Toto není správný čas ani místo na kladení takovýchto otázek,“ odvětil rozhodněji a s prosbou v hlase Severus, ale nebyl vyslyšen.

Harry mávl neurčitě rukou kolem jejich stolu. „Vykouzlil jsem kolem našeho stolu zvukotěsnou bublinu. Nikdo kromě mě tě neuslyší, Severusi. Mimo to, nikdy na takovýto druh otázek není vhodné místo ani čas,“ poznamenal s nervózním úsměvem.

„Vskutku,“ spíše povzdechl, než prohlásil starší z kouzelníků.

„Severusi,“ naléhal dál Harry a stiskl Severusovu dlaň, kterou měl do teď položenou na stole.

Nejspíš to byla pro Severuse ta poslední pomyslná kapka, protože se náhle vytrhl z Harryho sevření a naštvaně se podíval do Harryho čekajících očí.

„U Merlina, Harry! Copak to není jasné?! Koukni se na sebe!“ vykřikl a mávl na něj ve všeříkajícím gestu.

Harry byl Severusovým výbuchem tak překvapený, že se na sebe opravdu podíval a pak na Severuse nechápavě zamrkal. To nepochopení v jeho tváři bylo pro Severuse příliš.

„Jsi velmi krásný mladý muž a to nemluvím o moci, kterou vládneš! Můžeš mít kohokoli, na koho si jen ukážeš! Ta servírka by s tebou okamžitě odešla do nějakého pokoje a ani by jí nevadilo, že jsi gay, pro Merlina! A proč?! Protože jsi naprosto neuvěřitelná bytost, kterou by chtěl mít doma každý! Jsi Harry Potter. Ten Harry James Potter, oslavovaný a všemi milovaný hrdina…“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se Harry naprosto vyvedený z míry.

„Ale prosím tě, nenech se vysmát. Jsem Snape, Pottere. Severus Snape! Bývalý smrtijed, sarkastický ničema, který všemi jen opovrhoval a nikoho si nepustil k tělu. A to ani nemluvím o mém vzhledu. Vždyť jen pohled na mě rozpláče ty malé spratky z prvních ročníků! Kdo by chtěl mě? Řeknu ti to. Nikdo! A to je důvod, proč jsem to musel mezi námi skončit. Společnost by nikdy neskousla, že někdo jako já může mít vliv na jejich milovaného hrdinu. Nemohl jsem připustit, aby to zašlo dál. Dál než bych byl schopný ti cokoli odmítnout. Musel jsem to proto skončit. Proto jsem si domů přivedl Richarda a vyspal se s ním v době, kdy jsem věděl, že ke mně přijdeš. Věděl jsem, že jen má slova by tě nepřiměla odejít. Tak jsem přistoupil k razantnímu řešení a … no, zabralo to. Odešel si. Zachránil jsem tě.“ Dodal už o poznání tišeji.

Na několik okamžiků zavládlo naprosté ticho. Tedy, jen u jejich stolu, které bylo kouzlem chráněno od odposlechu. Přihlížející by v tomto okamžik při pohledu na jejich sedící postavy usoudili, že jde o sochy dvou mužů. Jeden byl, zdá se, něčím rozhořčen a druhý naprosto konsternován.

„Zachránil,“ opakoval Harry tiše Severusova poslední slova v úplném šoku.

„Zachránil,“ říkal si Harry převážně pro sebe stále dokola s narůstajícím důrazem na každé písmeno toho zrádného slova.

Nakonec to nevydržel a zakřičel v neuvěření na svého bývalého milence, „Zachránil si mě?!“

Severuse tím dokonale zbavil snahy na jakoukoli reakci.

Harry cítil, jak se kolem jeho těla šíří mocná vlna energie, vycházející z něj. Věděl, že pokud se okamžitě neuklidní, tak by se mohlo komukoli v místnosti něco nepěkného stát. Věděl to, ale právě teď byl od uklidnění na míle vzdálený.

„Tys zahodil náš vztah jen kvůli tomu, že sis nevěřil?!“ žasl vykolejený kouzelník.

„Harry, měl by ses uklidnit,“ požádal ho mírným hlasem Severus, když ucítil kolem nich proudit silnou magii a byl si jistý, že vychází z Harryho. Harry ale neposlouchal.

„Tys to všechno zahodil jen kvůli nim?!“ ptal se Harry dál rozzuřeně a rukou mávl na bavící se dav kouzelníků v místnosti.

Tím prudkým pohybem nevědomky uvolnil část své nestálé magie, která právě teď vibrovala celým jeho tělem. Magická vlna energie srazila několik židlí v nejbližší blízkosti. Kouzelníci, kteří na nich v tom okamžiku seděli, se v důsledku toho zřítili na zem a zmateně se z ní začali sbírat. Ostatní spolusedící jim pomáhali postavit se na nohy a pochechtávali se s poznámkami typu: „Už bys neměl tolik pít,“ nebo „To tě doma neučili sedět na židli bez toho, abys z ní spadl a přistál tak na zadku pod stolem?“

Naštěstí si nikdo nevšiml pravého důvodu, proč několik dospělých kouzelníků spadlo náhle ze svých židlí. Ani Harry ne. Severus ale ano a jeho tělem se hnal strach. Strach o Harryho. Jestli u něj došlo k samovolnému uvolnění magie, tak pokud se Harry rychle neuklidní, následky budou katastrofální. Ale co by měl dělat?

Na okamžik zaváhal, ale nakonec odhodil nejistotu za hlavu a uchopil Harryho za nyní nepřirozeně teplou dlaň. Harry sklonil pohled na jejich spojené ruce a začal si uvědomovat své zrychlené dýchání a třes po celém těle. A co víc? Byl si jistý, že začíná ztrácet kontrolu nad svou magií. Když k tomu došlo naposledy, tak musel předělat celé horní patro ve svém mudlovské domě. Tehdy byl ale v ohrožení života jen on sám. Dnes ne. Pokud nezkrotí svou moc, tak bude mít na svědomí několik životů a tomu musel za každou cenu zabránit.

Pro lepší stabilitu se opřel o židli a volnou rukou stiskl okraj stolu. Cítil horko po celém svém těle, zběsilý tlukot srdce, bušící mu do hrudního koše až to bolelo, pot stékající po spáncích. Snažil se zhluboka dýchat a soustředil se jen na zkrocení své magie, ale nešlo to. Byl příliš rozhozený. Nemohl zklidnit svůj dech a pomalu a jistě přecházel do hyperventilace, když v tom ucítil příval magie, která se šířila jeho tělem. Otevřel oči a podíval se na svou ruku, kterou stále držela Severusova větší. Díky tomuto dotyku mu Severus předával uklidňující impulzy. Harry zvedl hlavu a střetl se se Severerusovým povzbuzujícím pohledem. Pomohlo mu to. Harry opět zavřel oči a soustředil se na Severuse. Po chvíli začínal nad sebou zase získávat kontrolu. Už se mohl zhluboka nadechnout beze strachu, že by cokoli mohl vyhodit do povětří.

Severus si všiml uvolnění v Harryho doteď napjatých ramenou a pomalu mizícího brnění, které cítil po celém svém těle, způsobené Harryho uvolněnou magií. Aby řekl pravdu, tak v jednu chvíli věřil, že se mu nepodaří Harryho uklidnit a všichni na vlastní kůži pocítí Harryho léty usilovně skrývanou moc. Ale povedlo se.

Severus přivolal sklenici vody od vedlejšího stolu a podal jí Harrymu. Ten jí s díky v očích přijal a téměř celou jí na jeden hlt vyprázdnil a položil jí před sebe na stůl.

„Krvácíš,“ upozornil ho náhle Severus a pohledem mu naznačil kde.

Harry si s nelibostí sáhl nad horní ret, kam ukazoval Severus a nebyl překvapen horkou tekutinou tekoucí mu z nosu. Odtáhl prsty, aby se na ně zadíval a potvrdil si tak své podezření. V tom ucítil, jak mu Severus přiložil k nosu svůj bílý kapesník, aby zabránil krvi stéci níže. Zakrvácenými prsty uchopil kapesník spolu se Severusouvou rukou a vyhledal jeho pohled.

Harry opět cítil, jak mu celým tělem projelo mravenčení, ale tentokrát si byl jistý, že to neměla na svědomí jeho nezvladatelná magie. Ne, teď to bylo něco jiného.  A byl si jistý, že Severus je na tom stejně.

Harry nevěděl jak dlouho tak seděli a jen si hleděli do očí, ale bylo mu to jedno. Klidně by se do těch tmavě čokoládových duhovek dokázal dívat do konce svého života. Mimoděk sjel pohledem na Severusova mírně pootevřená ústa a pak zpět do jeho očí.

Ten kratičký okamžik však Severusovi stačil, aby se dal zase dohromady. Odtáhl se a vypadalo to, že je dost nervózní. Harrymu to poznání způsobilo příjemné polechtání v oblasti žaludku. Uvědomil si, že Severus k němu stále něco cítí.

„Díky,“ zamumlal Harry, míníc jak kapesník, tak i Severusovu pomoc před ztrátou kontroly.

Severus jen kývl na znamení, že to bere na vědomí, ale stále jen tiše seděl a Harry měl podezření, že se k něčemu odhodlává a začínal mít podezření, že ví k čemu.

„Sev…“ oslovil ho s hlubokým nadechnutím, ale kvůli náhlému záchvatu kašle nebyl schopný ani dokončit jeho jméno.

Rychle si vypůjčeným kapesníkem zakryl ústa a předklonil se pro lepší dýchání. V duchu se modlil, aby kašel nepřešel ve zvracení, jako tomu bylo v posledních uplynulých dnech. Cítil něčí ruku na svých zádech, kde mu třením pomáhala uklidnit se. Věděl, čí je to ruka. Severusovy ruce by poznal kdykoli.

„Na, vezmi si tohle,“ poradil mu Severus, který teď ale už neseděl po jeho levé ruce, ale stál nad ním a něco mu podával. Harry byl schopný natolik se uklidnit, že sáhl po nabízené věci a vsunul si ji do úst. Severus mu dal bonbon? Zřejmě byl napuštěný zklidňujícím lektvarem, protože po několika málo zakašlání kašel odezněl.

Harry sice ještě stále lapal po dechu, ale už byl schopný se na své židli narovnat a zhluboka se nadechnout bez toho, aby tak vyvolal další vlnu dráždivého kašle.

„Vypij to,“ přikázal mu znovu Severus, který si sedal zpět na své místo, ukazujíc na sklenici s novou vodou.

Harry odtáhl kapesník od úst a sáhl po sklenici. Tentokrát si jen trochu lokl. Nechtěl podrážděný žalud moc provokovat. Když skleničku položil zpátky na stůl, oba si všimli červeného otisku po Harryho rtech a kapky, která pomalu stéká po vnitřní straně sklenice na hladinu vody a pomalu se s ní mísí, zabarvující průzračnou tekutinu do světle růžové.

„Kousl ses do jazyka?“ zeptal se starostlivě Severus a pohlédl na Harryho rty. Spatřil pár kapek v koutku Harryho zrudlých rtů.

„Cože? Jo, nejspíš jo.“ Dodal rychle Harry, když si uvědomil Severusova slova a utřel kapesníkem své rty. „Díky za pomoc.“ Soukal ze sebe rychle a kouzlem se pokusil vyčistit nyní téměř celý červený kapesník. Dal to toho kouzla ale očividně příliš mnoho magie, protože po kapesníku zbyla jen hromádka prachu, která mu proklouzla mezi prsty a dopadla na stůl.

„Promiň,“ pípl provinile Harry a rukou smetl prach ze stolu.

Severus se mu podíval do tváře a chvíli to vypadalo, jako by zvažoval svá další slova.

Harry si toho ale nevšímal. Sám měl plnou hlavu Severusových posledních slov. Nemohl uvěřit, že Severus mu dal kopačky kvůli strachu z názoru veřejnosti.

„Nikdy si nebral na zřetel mínění ostatních,“ pokračoval dál v přerušené konverzaci na bolestné téma. Věděl, že je to nepříjemné pro oba dva, ale on musel plně porozumět Severusovým  důvodům.

„Proč tak najednou?“

Severus si povzdechl a poraženecky se opřel lokty o stůl a na okamžik si skryl tvář do dlaní.

„Protože teď nešlo jen o mě. Názory ostatních mi byly vždy ukradené, protože jsem věděl, že se baví jen a jen na můj účet. To… tys byl ale něco jiného. Jsi pro mě příliš důležitý. Nemohl jsem skousnout představu, že by se podobně bavili o tobě. A kdybychom v našem vztahu pokračovali, moje obavy by se naplnily. Nemohl jsem připustit, aby se tak stalo,“ dodal už šeptem.

„To nebylo ale na tobě. Bylo to moje rozhodnutí s tebou být. Neměl si právo rozhodnout za mě!“ Harry se opět vztekal.

„Neměl právo?“ opakoval po něm Severus a natočil k němu hlavu. Pohled ale nezvedl od stolu.

„Ne, neměl!“ zdůraznil Harry.

„Možná…“ připustil po chvíli nepříjemného ticha Severus a konečně se zadíval do zelených očí. „Tehdy jsem si ale myslel, že mám. Udělal jsem chybu. Já…“

„Ano. To udělal,“ přerušil ho Harry zlomeným hlasem. Nemohl zabránit slzám, deroucím se ven, aby zůstaly na svém místě pod ochranou řas, a netekly po jeho bledých tvářích.

Severusovi se oči také zalily slzami, když spatřil bolest v Harryho očích. Byla tak bezmezná, tak ostrá. Natáhl ruku a palcem setřel z Harryho líce tekoucí slzy. Harry se na pár sekund opřel do tolik postrádaného pohlazení a z úst mu unikl tichý povzdech.

Severus si vyložil Harryho reakci na jeho dotek po svém a naklonil se k polibku. Harry to vycítil. Dřív než stihl Severus spojit jejich rty, Harry pozvedl ruku a zabraňujíc Severusovi k dalšímu přiblížení, jí položil na jeho hruď. Fungovalo to. Severus se zastavil těsně od Harryho a pohlédl do nyní odhodlaných očí. Z toho pohledu Severuse zamrazilo a odtáhl se. Odmítnutý.

Harry si povzdechl a odtáhl mužovu dlaň ze své tváře a snažil se dostat pod kontrolu své rozbouřené city. Ano. Chtěl rty toho muže opět cítit na těch svých. Vychutnávat si jeho chuť. Chtěl to tak moc, až ho to děsilo. Teď si byl jistý, co znamenala všechna ta neočekávaná setkání v knihovně, ve sborovně, nebo když se Severus objevil v jeho třídě po tom, co všichni studenti odešli a on s ním chtěl probrat nějaké knihy, které by mu mohly pomoci při výuce. Severus chtěl obnovit jejich vztah. A Harry by nadšeně souhlasil. Nejraději by se na tohoto impozantního muže vrhl a bezdechu mu plenil ústa, jak nejlépe by uměl. Ale nemohl. Už ne. Už nemůže vzít zpět ten promarněný čas.

Rychle mrkal, jak se snažil zahnat další slzy, deroucí se na povrch a spolknout ten obrovský knedlík, který mu svíral hrdlo. Nakonec, když si byl jistý, že zvládne mluvit, opět zvedl pohled, ale na Severuse se nepodíval. Nezvládl by to. Zvedl se a oblékl si svůj černý kabát, který si po příchodu odložil na opěradlo své židle a hodil na stůl pár mincí.

„Víš, je mi líto, že jsi mi tehdy nedal příležitost tvoje rozhodnutí vyvrátit, protože já vím, že by nám to spolu skvěle klapalo. Ale co se stalo, nedá se změnit. Miloval jsem tě. A pořád budu.“

„Harry,..“ oslovil ho Severus, když pocítil znovu naději. Harry ale pokračoval.

„Práci v Bradavicích jsem vzal dokud Minerva nenajde náhradu. Té se ale nejspíš jen tak nedočkáme, takže bych byl rád, kdybychom i přesto všechno byli schopni spolu vycházet. Aspoň na profesionální úrovni. Souhlasíš?“

„Jistě,“ souhlasil pokorně mistr lektvarů a nespouštěl z mladého muže oči.

„Dobře. Musím na vzduch,“ dodal převážně pro sebe a otočil se k odchodu. Náhle se bez varování otočil a nečekaně Severuse políbil na rty. Severus překvapením zalapal po dechu a tím Harrymu umožnil prohloubit polibek. Cítil Harryho ruku, jak si ho přitáhla za krkem blíže k sobě a sám vztáhl tu svou, aby tak učinil také. Polibek se stával každou chvílí více zoufalý a neúprosný. Jejich jazyky se naháněly a navzájem si kradli dech.

Když se po chvíli Harry přece jen odtáhl od žhavých úst, opřel si čelo o to Severusovo a tiše konstatoval: „Jsi idiot.“

Poté se narovnal a bez toho, aby se na milujícího muže byť jen na okamžik podíval, se otočil a zmizel v davu.

Severus seděl jako zmražen v čase. Byl naprosto paralyzovaný z nečekaného polibku a náhlým Harryho odchodem. Chtěl tomu mladému muži něco říct. Cokoli, co by mu zabránilo odejít. Ale nemohl. Prostě to nešlo. Byl příliš mimo. Seděl teď sám u prázdného stolu a v duchu si nadával do šílenců za to, jaký je slaboch. Za to, jak Harrymu očividně ublížil. Ale tehdy neviděl jiné východisko. Musel dát tak atraktivnímu a mocnému kouzelníkovi šanci na kvalitní a plnohodnotný život. Musel. Proč se ale Harry vrátil?

Nevěděl, jak dlouho byl pohroužen do svých myšlenek, ale nakonec ho z nich vytrhla studentka z havraspárské koleje, pravděpodobně z druhého ročníku, která vtrhla do hospody a razila si k němu cestu jako smyslů zbavená.

„Profesore Snape?! Profesore Snape! Rychle! Profesor Potter potřebuje Vaší pomoc!“

Studentčin křik přilákal pozornost všech kouzelníků v doslechu, když se její slova nesla přeplněnou místností.

Jakmile Severusův mozek zpracoval její slova, tak se rychle postavil na nohy, popadl svůj hábit a oblékajíc si ho, opustil hospodu společně se svou studentkou.