Následky našich rozhodnutí 13/22

 

13. Útok

Severus se rozhlédl po ulici plné lidí, ale neviděl nic podezřelého.

„Tudy,“ křikla na něj přes rameno jeho studentka, která už běžela ulicí směrem k okraji vesnice.

Severus neváhal a běžel za ní. Černý plášť za ním vlál jako křídla velkého ptáka a zamračený výraz, který se mu usadil na tváři, byl pro okolní kouzelníky jasným znamením toho, aby se mu v žádném případě nepletli do cesty. Ulice byla ale příliš přeplněná a tak se Severus nevyhnul několika srážkám a rozhořčeným pokřikům, když do někoho v rychlosti vrazil. Severus si tím ale nezatěžoval hlavu. Tu měl nyní zaměstnanou myšlenkami na Harryho, který podle jeho studentky, potřeboval s něčím pomoc. A to očividně urgentně, protože jen tak tak stíhal utíkat za mladou dívkou, a pevně doufal, že jí neztratí z dohledu v tom houfu neschopných kouzelníků, kteří nechápali obyčejný rozkaz, když na ně křičel, aby mu uhnuli z cesty.

Po několika metrech zahnul za roh na konci ulice, u kterého na něj čekala mladá čarodějka a společně utíkali dalších několik metrů. Zhruba po půl minutě běhu zahnuli znovu za roh a Severus na okamžik strnul.

Naskytl se mu pohled na tři kouzelníky a jednoho velkého vlka, kteří útočili na Harryho s veškerým zapálením a jak si Severus všiml, tak i pobavením. V Severusovi vzplál hněv. Jak se opovažují?!

Neváhal a vytáhl hůlku. Rozešel se k útočníkům, aby Harrymu nestřežen pomohl, ale jeden z útočníků si ho všiml a soustředil svou pozornost nyní na něj.

Severus rychle vykouzlil kolem svého těla ochranný štít. Už to byl nějaký ten pátek, co s někým bojoval na život a na smrt, ale boj je pro něj něco, co se jen tak nezapomíná.

Zhluboka se nadechl a vrhal na svého protivníka jedno kouzlo za druhým. Prolomit jeho obranu se Severusovi podařilo až na několikátý pokus a seslal na neznámého žahavé kouzlo. Muž zavřískal a začal ustupovat. Popálenou ruku si schoval za záda a snažil se aspoň bránit.

Severus si začínal uvědomovat, že útočník se bude chtít každou chvíli přemístit a určitě bude následně plánovat, jak by na Harryho nebo i na něj mohl co nejlépe zaútočit znovu a obával se, že by se mohlo neznámému povést Harrymu ublížit, ne-li ho dokonce zabít. Proto upevnil svůj postoj a seslal na kouzelníka kouzlo úplného spoutání.

Severusův soupeř se následkem posledního kouzla svezl na zem jako podťatý. Severus si oddechl. Přeci jen už trochu vyšel ze cviku. Poté se ohlédl po Harrym a zaváhal.

Harry odrážel jedno kouzlo za druhým. Na rozdíl od Severuse, tak na Harryho útočili dva kouzelníci a to velice schopní. Navíc mu byli i povědomí. Momentálně nevěděl, kam přesně by si je měl zařadit, ale měl neblahé tušení, že oba muže viděl na jednom z mnoha setkání s Temným pánem několik dní před poslední bitvou. Nad tím si bude moci lámat hlavu později. Teď musí pomoci Harrymu.

Vykročil k němu, ale narazil do neviditelné stěny, na které se v místě, kde se s ní srazil, rozutekly modré zářící žilky.

„Sakra,“ ulevil si Severus a pohlédl na svou studentku, která stála několik kroků od něj s hůlkou v ruce, připravená pomoci.

„Neprojdete. Zkoušela jsem to,“ informovala ho naprosto zbytečně, protože toho si byl dost dobře vědom i on sám. Dívka si jeho vražedného pohlednu nevšímala a s hůlkou ve své ruce ukázala na Harryho.

„Co to profesor dělá? Proč nebojuje?“ zeptala se nechápavě a Severus věnoval opět svou pozornost boji před sebou.

Harry stál s hlavou skloněnou a vypadalo to, že se na něco soustředí. Oba útočníci, každý z jedné strany, vrhali na něj jedno zakázané kouzlo za druhým a okolí nevěnovali pozornost. Všechny jimi vržené kletby do Harryho těla narazily, ale nijak Harrymu neublížily. Přihlížejícím to připadalo, jakoby je Harryho tělo všechny vstřebalo bez újmy. To útočníky ještě více rozlítilo a vrhali na něj kletby jako smyslů zbavení.

Harry tam jen tak stál a držel vnější štít, který podle všeho bránil komukoli zúčastnit se útoku na jeho osobu a třeba i nešťastnou náhodou se zranit. Vypadalo to, že nic jiného nedělá.

Studentka se na něj zaraženě dívala, ale Severus věděl naprosto přesně, co se děje. Tedy ne tak docela, ale měl určitou představu. Naposledy takhle viděl Harryho při osudovém střetu s Voldemortem. Chtěl Harrymu pomoci, ale nemohl. Teď už ho nemohl zastavit. 

Harry, jakoby zachytil něco ze Severusových myšlenek, zvedl hlavu a střetl se s jeho pohledem. V Severusovi se všechno sevřelo. Harryho oči byly zářivě zelené a pohled v nich byl tvrdý, nemilosrdný. Bezděčně vykročil k Harrymu, ale nestihl nic udělat. Studentka ho uchopila za předloktí, zabraňujíc mu v dalším kroku. Severus se jí chtěl vytrhnout, ale držela ho jako v kleštích.

„Pusťte mě, sakra!“ zakřičel na ní, ale byla dost neoblomná.

„Ne, profesore! Koukněte!“

Severus se podíval na vlka, na kterého čarodějka ukazovala. Na Vlka, doposud vrhající a štěkající na Harrym vytvořený štít, který právě zaskučel a se staženým ocasem utekl do hloubky lesa.

„Co to…“ Severus byl zmatený. Proč ten vlk tak najednou utekl? Pak to ucítil. Harryho magii. Opět se zaměřil na milovaného muže, ale přes ochrannou clonu, která byla před okamžikem ještě průzračná a nyní celá zmodrala díky modrým zářícím žilkám, které se šířily po celém obvodu štítu, ho moc neviděl.

Věděl, co přijde. A byl si naprosto jistý, že tomu nebude chtít čelit v bezprostřední blízkosti. Volnou rukou uchopil holčinu za paži a táhl jí za jeden ze stromů. Dívka naštěstí pochopila, o co se její profesor snaží a tak se bez zbytečných řečí a protestů nechala vést k nejbližšímu stromu.

Útočníci si narůstající magie nevšimli, anebo ji jednoduše ignorovali. Hlupáci. I ten vlk pochopil, že je pravý čas na útěk.

Severus se svou svěřenkyní doběhli k velkému stromu a schovali se za něj. Severus držel dívku pevně v náručí, chráníc jí vlastním tělem, kdyby náhodou strom za jejich zády přeci jen nezvládl nápor magie a pod její silou se roztříštil. Vykouzlil ochranný štít kolem jejich těl a mávl na ostatní kouzelníky, kteří se přiběhli podívat, co je to za povyk, aby se také schovali. Někteří z přihlížejících přiběhli a byli ochotni i pomoci, protože si Severus všiml hůlek, které drželi ve svých rukách připraveni k boji. Severuse si ale nikdo z nich nevšímal. Všichni byli doslova přikováni do země a s údivem a s určitou zvrácenou fascinací sledovali boj dvou kouzelníků s jejich oslavovaným hrdinou.

Severus se na ně vykašlal a jen zpevnil ochranný štít.

. ♠ . ♠ .

Harry za sebou zavřel dveře a na chvíli se musel opřít o stěnu zrekonstruovaného hostince. Nemohl uvěřit, že ho Severus tehdy podvedl jen proto, aby ho donutil odejít. Změnit názor a především city k Severusovi. Jako by to bylo tak jednoduché.

Ano, Severus ho ranil svým nezávazným sexem s tím neznámým mužem tak hluboce, že to tehdy málem neustál. Pamatoval si naprosto přesně, jak tehdy přišel domů s malou krabičkou uschovanou hluboko v kapse svého hábitu a jak moc se těšil, co na jeho překvapení Severus řekne. Představoval si, že bude jeho slovy šokovaný a ze začátku se tomu bude bránit, ale Harry si byl jistý, že nakonec bude souhlasit a to s obrovskou radostí. K odhalení jeho překvapení se ale nedostal………

Harry si při vstupu do Severusových komnat v bradavickém sklepení všiml hned dvou věcí. Na konferenčním stole před krbem postávaly dvě téměř prázdné skleničky s vínem a jednoho šedého pláště nedbale přehozeného přes opěradlo pohovky. Ještě dnes si pamatoval, jak s neznámým strachem pohladil lem pláště a poté zamířil do vedlejší místnosti, kde už pár měsíců trávil noci se starším vášnivým mužem. Zpod zavřených dveří slyšel zvuky a obavy z toho, co možná v následující okamžik uvidí, ho na chvíli přikovaly k podlaze. Tušil, co se v té místnosti děje, ale nechtěl si to v žádném případě připustit. Připadal si jako v transu, když vztáhl ruku ke klice a otevřel dveře do ložnice.

V následující chvíli by přísahal, že tu ránu, kdy mu puklo srdce, musel slyšet každý v okolí sta mil. Nemohl se nadechnout. Nemohl nic. Jen se díval, jak se Severus v pravidelných intervalech zasouvá do světlovlasého muže celým svým krví nalitým penisem a muž pod ním ho pevně svírá stehny a dlaněmi na zadku ho pobízí k prudším pohybům.

Harry si nepamatoval, jestli vydal nějaký zvuk, ale najednou si ho ti dva muži všimli. Co se mu ale vrylo do paměti, byl mužův překvapený výraz a Severus, jak z Harrymu neznámého muže slezl a zvedl se z postele, aby se mohl postavit Harryho vzteku.

Harry ale necítil vztek. Ne. Cítil bezbřehou bolest uvnitř sebe sama. Nevšímal si světlovlasého muže, jak se rychle oblíká a rychle odchází. Veškerou svou pozornost Harry upíral na muže, kterému věřil a kterého miloval.

Severus k němu přistoupil a obvinil ho, že jde brzy.

„Cože?“ zeptal se tehdy vykolejený kouzelník a vycouval pozpátku do obýváku. „Ty…ty sis ho…tys s ním spal už dřív?“

Severus neodpověděl. Mlčel a jen se na Harryho výsměšně díval. Harry se neovládl. Rozmáchl se a vší silou se pokusil Severuse udeřit pěstí do obličeje. Severus byl ale rychlejší a tak mu ruku zachytil těsně u svého obličeje a skroutil mu jí za zády. Harry bolestí vykřikl a Severus na to svůj stisk povolil. Toho okamžitě Harry využil. Rychle se otočil a začal do Severusovi hrudě bušit pěstmi. Cítil, jak mu stékají slzy po tvářích a jak Severus jen stojí jako socha, ale nevšímal si toho. Severus evidentně čekal, až ho to přejde a bude zase schopný konverzace. Harry se ale bál slov. Bál se toho, co mu Severus řekne. Bál se, co na to všechno, co viděl, Severus řekne. Uvědomil si, že už do Severuse nebuší a jen stojí a pevně svírá župan, který si narychlo Severus oblékl. Ten samý župan, který mu dal letos k Vánocům. Vzpomněl si na to, že jen dnes ráno, to byl on, Harry, kdo ležel pod Severusem a nechal se jeho doteky a polibky vynést na samotný vrchol extáze. A pak, jako rána do břicha, ho udeřila vzpomínka na pohled cizího muže v jejich posteli. Najednou se mu z toho všeho zvedl žaludek a jen tak tak se stihl odvrátit, aby nepozvracel Severuse. Spadl na kolena a málem i tváří do svých zvratků, kdyby ho nezachytily pevné ruce. Harrymu se z toho doteku znovu zvedl žaludek, ale tentokrát se ovládl.

Prudce od sebe Severuse odstrčil a pomalu se začal zvedat.

„Nešahej na mě!“ okřikl ho výhružným tónem, ze kterého by se každému postavily všechny chloupky na těle.

„Už nikdy,“ varoval ho a otočil se ke vchodovým dveřím.

„Něco si tu zapomněl, Pottere,“ zavolal za ním mistr lektvarů, a když se Harry za ním ohlédl, aby zjistil, o čem mluví, tak na okamžik strnul. Severus držel v ruce tmavě modrou krabičku, kterou před hodinou koupil a chtěl darovat její obsah muži před sebou. Okolnosti se ale změnily. Na chvíli nevěděl, co má dělat, ale když si všiml, že Severus zvedl druhou ruku, aby krabičku otevřel, tak najednou věděl, že přesně to si nepřeje.

„Accio!“

Krabička se staršímu kouzelníkovi vytrhla z rukou a přistála do připravené dlaně podvedenému muži. Harry přejel prstem po jejím sametovém povrchu v jemném gestu, než jí opět schoval v kapse svého hábitu, odkud mu vypadla, když se vrhl na Severuse.

Aniž by se ohlédl, tak opustil komnaty i Bradavice………

Nyní, po letech, zjistil, že to všechno Severus udělal, protože věřil, že s ním Harry nemohl mít šťastný život. Věřil, že na něj někde čeká někdo lepší, než byl on.

Harry se hořce zasmál kruté pravdě. Nikdo není lepší. Ne pro něj. Nejhorší na tom všem bylo, že Harry by mu to všechno odpustil. Odpustil by mu a zkusil by to se Severusem znovu. Tentokrát všem na očích. Vykřičel by do světa, kdo získal srdce zachránce kouzelnického světa. Udělal by to hned. Právě v tuhle chvíli. Ale nemohl. Severus mu před lety neskonale ublížil, ale on Severusovi neublíží. A to by přesně udělal, kdyby se k němu vrátil. Neublíží mu tím, že se k němu vrátí na pár měsíců, během kterých stejně bude vědět, že to nebude mít dlouhého trvání. On umírá, a kdyby souhlasil a začal si znovu se Severusem, tak by to bylo stejně jen na pár měsíců. Tohle by nemělo dobrý konec.

Harry se vydal ulicí směrem ke svému domu, zjistit, zda mu už přišla odpověď od Nevilla, doufajíc v kladnou odpověď na jeho návrh ke schůzce. Za celou dobu, co se vrátil, ho Neville zval asi třikrát na skleničku, aby si s ním mohl v přátelském duchu popovídat, ale protože na něj Harry neměl čas, tak ho musel odmítnout. Dnes si ale potřeboval s někým popovídat. Někomu se svěřit. Neville byl jediný, kdo věděl, do koho se Harry zamiloval a který ho za to neodsuzoval. Popravdě, Neville mu během posledních let hrozně moc chyběl. Pevně doufal, že ho jeho stále dobrý přítel neodmítne.

 Za pár minut byl před svým domem. Byl ale natolik pohroužen v myšlenkách, že si nevšiml zlověstného ticha a už vůbec velkého vlka, který se na něj znenadání vrhl.

Překvapeně vykřikl a pod velkou vahou se svalil po zádech na zem. Rychle si vytáhl hůlku z rukávu a odmrštil jí vzteklého vlka daleko od sebe. Rychle se vymrštil na nohy a rozhlédl se po vlkovi, když v tom zpozoroval tři muže v černých kápích, jak se k němu pomalými kroky blíží. Periferně ještě zaregistroval studentku z havraspárské koleje, svou oblíbenkyni, a křikl na ní, ať uteče. Právě v čas. Jeden ze tří kouzelníků pozvedl svou hůlku.

„Crucio!“

„Protego!“ vykřikl Harry, aby odrazil jeho velice neoblíbenou kletbu a následně všechny tři muže poslal k zemi jednoduchým kouzlem, které se naučil od Freda a George ještě na škole. Kouzlo nesloužilo k tomu, aby někoho zranilo, ale prostě a jednoduše podtrhlo nějakému nešťastníkovi nohy.

Poté, co trefil všechny tři kouzelníky naráz, vykouzlil kolem sebe velkou průzračnou bublinu, sloužící jako štít. Nikdo nemohl dovnitř ani ven.

„Předpokládám, že pro podpis jste si nepřišli, co?“ prohodil Harry a trpělivě sledoval, jak se muži opět zvedají na nohy.

„Zemřeš, Pottere! Čekali jsme na tebe, až se uráčíš vrátit zpět do Bradavic a my tak mohli vykonat poslední vůli našeho Pána.“ Zasyčel nenávistně jeden z mužů a znovu pozvedl hůlku. A spolu s ním i zbylí dva muži, kteří měli i nadále schovanou tvář pod kapucí černého pláště.

Harry ze začátku všechna kozla odrážel, ale poté změnil taktiku. Zhluboka se nadechl a celou svou bytostí se soustředil na magii v sobě. Na svou podstatu. Cítil, jak do něj naráží jedno Crucio za druhým a z počátku cítil bolest z toho kouzla, ale poté se bolest začala vytrácet. Vstřebával jí. Pohlcoval a přesouval do magie, kterou za pár chvil uvolní a pošle je všechny tam, kam patří. Hezky za Voldemortem.

Harry byl jejich drzostí a hloupostí vytočený na nejvyšší míru. Zhluboka se nadechl a soustředil se na nahromadění své moci. Cítil teplo šířící se jeho tělem, brnění v konečcích prstů, zběsilý tlukot svého srdce, pulzování ve spáncích, po kterých mu začal stékat pot. To vše naráz.

Nevěděl čím to je, ale vycítil Severusovu přítomnost. Zvedl pohled a střetl se s tím jeho. Pohled na Severusův překvapený a vyděšený pohled mu na rtech z nějakého důvodu vykouzlil úsměv na tváři. Nebyl to ale vřelý úsměv, kdepak.

Opět zavřel oči a soustředil se. Věděl, že jestli nevydechne, tak s největší pravděpodobností vybuchne.

Útočníkům konečně došlo, že je něco špatně. A Harryho křivý úsměv je v tom utvrdil. Už se chtěli raději přemístit a zkusit štěstí příště, když v tom se Harry najednou vypjal v ramenou a s výdechem uvolnil nahromaděnou magii.

V ulici explodovala bíle mléčná vlna energie, která složila každého, kdo jí přišel do cesty. Řekli byste, že tu oslňující vlnu bude doprovázet hrom, ale mýlili byste se. Ticho, které nastalo, bylo téměř nadpozemské. Tak nepřirozené.

Uplynulo pár minut, než Severus otevřel oči, aby zjistil důsledky Harryho protiútoku a narovnal se v zádech. Někdy během toho všeho se totiž ochranářsky sklonil nad studentku a chránil jí tak svým tělem. A udělal dobře.

Tam, kde býval silný a zdravý strom, teď stál strom z poloviny vyrvaný ze země s kořeny visícími půl metru nad zemí.

Severus se podíval na svou studentku, zda je v pořádku. Naštěstí se jí nic nestalo. Poohlédl se po ostatních kouzelnících, jestli nejsou vážně zraněni, ale byli také v pořádku. Sem tam měli nějaký ten škrábanec od letících třísek stromů, ale jinak se jen otřeseně sbírali ze země.

Severus svou pozornost stočil Harryho směrem. Přesně jak předpokládal. Oba dva útočníci byli mrtví. Jeden byl nabodnutý na větvi nedalekého stromu a ten druhý byl částečně zaklíněný v černém kovovém plotě od protějšího domu. Harryho uvolněná magie je odhodila na nejbližší překážku. Oba dopadli tak nešťastně, že je ten náraz zabil. Ne, že by je Severus litoval.

Teď si jich ale nehodlal všímat. Zamračeně se podíval na mladého muže, klečícího uprostřed toho všeho na kolenou.

Studentka z Havraspáru byla ze všech přihlížejících první při smyslech a rozeběhla se pomoci svému profesorovi.

Severus se pohnul ze svého místa, až když si studentka přiklekla k Harrymu a snažila se ho postavit na nohy.

„Pane profesore, jste v pořádku?“ kontrolovala kouzelníkův zdravotní stav a podepřela ho jednou rukou pod paží a druhou na hrudi. Postavila se na nohy a o to samé se snažila i se svým profesorem. To už u nich byl i profesor lektvarů a napodobil její konání z druhé strany.

Harry zasténal, ale postavil se. Severus se zachvěl, když se Harry opřel celou svou vahou o jeho tělo. Bylo to více jak příjemné, ale teď nebyl ten vhodný okamžik na podobné myšlenky. Musel Harryho dostat z dohledu ostatních a zkontrolovat jeho stav. A také zjistit, co se to vlastně stalo. Z přemítání ho vytrhlo až křik přihlížejících, kteří si právě všimli mrtvých těl. Severus si vzpomněl na třetího muže, kterého on sám spoutal a poohlédl se po něm. Pár vteřin mu to trvalo, ale nakonec ho našel, stále ještě spoutaného, pod kořeny napůl vyvráceného stromu, za kterým se spolu se studentkou schovávali.

„Pane?“ oslovila ho dívka, podpírající svého profesora na Obranu proti černé magii, a když si získala lektvaristovu plnou pozornost, ukázala na svou dlaň. Byla celá od krve. Severus si byl jistý, že ona žádné zranění nemá a tak stočil pohled na Harryho hruď. Zamračil se ještě víc, když spatřil rudou skvrnu, prosakující z rány na břiše. Rána byla sice schovaná pod košilí, ale podle toho, jak rychle krev prosakovala látkou, tak se jednalo o ránu dost hlubokou. Pozorněji si Harryho prohlédl. V obličeji byl vybledlý, potil se, celé tělo se začínalo třást a přerývaně dýchal. Pomalu ale jistě se dostával do šoku.

„Slečno …“

„Patricie Triglová, Havraspár,“ představila se rychle mladá brunetka.

„Slečno Triglová, pevně se držte pana Pottera. Přemístím nás na oše….“

„Ne! Stát!“ vykřikl někdo a Severus se ohlédl po pisklavém, ale přesto výrazném hlase a spatřil mladou skřítku běžící přímo k nim.

„Pan Harry musí domů!“ křičela na ně a dříve než jí v tom stihl kdokoli zabránit, tak je všechny přemístila do domu svého pána.