Následky našich rozhodnutí 14/22

 

14. Poté

Severus se nezmohl na protest. Dříve, než mohl cokoli říci, tak je ta malá drzá skřítka přemístila do jemu neznámého domu. Jediné, co mohl udělat, bylo pevněji k sobě přitisknout Harryho tělo a doufat, že jeho žačka napodobila jeho konání.

Díky Merlinovi se všichni čtyři bez rozštěpení objevili ve velkém pokoji s masivní postelí s bílými nebesy.

Severus ignoroval dívčino: „To byla síla,“ a okamžitě vzal do náručí nyní už bezvládné tělo mladého čaroděje a položil ho na postel.

„Slečno Triglová, zavolejte do Bradavic pro madam Pompfreyovou. Hned,“ rozdával lektvarista rozkazy a sám se dal mezitím do odstraňování Harryho oblečení. Nepochyboval, že ho Patricia poslechla.  Jeho výhružný hlas překvapil dokonce i jeho samotného. Nebylo pochyb, že měl o Harryho zdravotní stav strach.

Hůlkou odstranil vrchní díl oblečení, ale košili už se jal sundat raději ručně. Nechtěl Harrymu více ublížit a použitím kouzla na odstranění oděvu by mohl. Nemohl si být sice jistý, ale košile by mohla být už díky prolité krvi přilepená ke kůži a kdyby jí kouzlo trhlo, způsobil by tím zvětšení rány. A to Severus rozhodně nepotřeboval. Už takhle rána dosti krvácela. Uchopil proto lem zakrvácené košile a pomalu jím nadzvedal látku, zjišťujíc tak, zda je látka opravdu přilepená k tělu. Byla, ale naštěstí ne v místě otevřené rány. Rychle Harrymu košili rozepnul.

Právě studoval hlubokou ránu způsobenou kousanci dravé šelmy, Severus nepochyboval, že tou dravou šelmou byl velký vlk, který se účastnil útoku na Harryho osobu, když do pokoje vběhla malá skřítka s tácem plný gáz, injekcí a lahviček s různými dezinfekčními a léčivými lektvary.

. ♠ . ♠ .

„Ale Dafne, pan Harry odešel už před delší dobou,“ stěžoval si chlapecký hlásek.

„Delší dobou? Jsou to ani ne dvě hodiny, co pan Harry opustil dům a vydal se do vesnice.“ Hádala se dál skřítka.

„Ale řeklo se, že když pán domu odejde, tak si tu můžeme dělat, co chceme.“ Stál si tvrdohlavě za svým.

„Ne, Dafne říkala, že až pán Harry opustí dům a vy pomůžete s úklidem, tak si tu potom můžete dělat, co chcete.“

„To je skoro to samé.“

„Skoro, ano. Ale to platilo do té doby, než jste opustili svoje pokoje a rozbili dvě starožitnosti.“

„Ale,…“

„A to Dafne nemluví o tom, že to bylo navíc v době, kdy byl pán Harry doma.“ Rozčilovala se skřítka a nesouhlasně si měřila osazenstvo přísným pohledem.

„Ta jedna socha je v pořádku.“ Ozval se tentokrát nejistě a také trochu vzdorovitě dívčí hlásek.

„Ano, ale ne díky vám!“ Tentokrát už svůj rozčílený hlas na uzdě neudržela.

„Ale Dafne, my se jen….“ Ujal se znovu slova ten chlapecký hlásek, ale byl přerušen náhlým řinčením.

„Co to je?“ vypísklo najednou několik hlasů.

Dafne stočila pohled na vchodové dveře a zamračila se.

„To je alarm. Někdo se snaží bez dovolení dostat do domu.“ Vysvětlila Dafne a opět stočila pohled na svou společnost.

„Co budeme dělat?“ ozývalo se vystrašeně ze všech stran.

„VY nebudete dělat NIC!“ ukázala na ně skřítka výhružně prstem, kladouc jasný důraz na první a poslední slovo. „Všichni se seberete a půjdete do svých pokojů a nevylezete, dokud vám to Dafne nedovolí! Je to jasné?“

Všichni naráz přikývli a s vykulenýma očima vyběhli schody do patra.

Dafne se jejich směrem dívala, dokud nezmizeli všichni za rohem a potom se obrátila k vchodovým dveřím zjistit, co se to u všech svatých děje.

Jako první jí pohled padl na tělo neznámého muže, který byl zaklíněný v plotě hned vedle branky. Ještě více se nechápavě zamračila, když spatřila několik keřů vytáhlých ze země a spolu s nimi i jednu jabloň, která rostla ve středu zahrady a nyní se dobře živené půdy držela jen pár kořeny, protože ostatní kořeny byly z půdy vyrvané. To ale nebylo jediné, co Dafne zneklidňovalo. Silná magie, která proudila všude kolem, jí naháněla husí kůži po celém jejím drobném tělíčku. Strach začal pomalu kroužit kolem, když tu magii poznala. Byla to síla jejího nového pána.

Dafne popoběhla o několik metrů blíže k brance, aby zjistila, kdo že to vlastně visí na plotě jejího pána, když v tom svého pána spatřila. A ne jen jeho. Vedle Harryho Pottera právě stál profesor lektvarů z Bradavické školy, kterého si pamatovala z dob, kdy ještě žil její bývalý pán Aberforth Brumbál, a kterému se pokaždé snažila vyhnout, když byla navštívit svého přítele Marwina. Severus Snape nebyl zrovna přátelský člověk a svou temnou aurou jí vždycky naháněl tak trochu strach. To, že se teď nacházel v blízkosti jejího pána, se jí moc nelíbilo. Ale v okamžiku, kdy si všimla, že ve skutečnosti pomáhá panu Harrymu udržet se na nohou, jí napovědělo, že mu nechce ublížit, ale naopak pomoci. Počkat. Proč potřebuje její pán pomoci?   

Prudce otevřela branku a na chvíli překvapeně hleděla na kolabujícího mladého čaroděje, který byl podle všeho vážně raněn a který potřeboval ihned ošetřit. K Dafniinu ještě většímu šoku nepřispělo ani to, že tím mladým čarodějem byl právě její pán Harry.

Z chvilkového výpadku jí vytrhl až hlas staršího čaroděje, který právě varoval mladou čarodějku, pravděpodobně ještě studentku, aby se pevněji chytla raněného profesora, aby je všechny mohl bezpečně přemístit do Bradavic.

„Ne! Stát!“ vykřikla a rozběhla se přímo k nim. „Pan Harry musí domů!“

Ignorovala překvapené výrazy a všechny přemístila do ložnice svého pána. Poté se rychle rozeběhla do koupelny hned vedle.  Rychle se prohrabovala malou skříňkou, hledajíc lektvary, které tu v případě potřeby zanechal pan Graham. Všechny je naskládala na jeden velký tác. Pak otevřela skříň pod umyvadlem, aby vyndala čisté obvazy a také ručník. Vyndala jeden a už se otáčela k připravenému tácu, když si všimla rudé skvrnky na okraji bílého ručníku. Podívala se pozorněji a k ušpiněnému místu si přičichla. Cítila rez? Koukla se zpět do skříňky a spatřila další dva ručníky také zamazané na stejném místě jako ten, který momentálně držela v rukách. Natáhla jednu ruku a nadzvedla zmiňované dva ručníky. Rudá skvrna se táhla podél okraje dřevěné skřínky až na mramorovou podlahu. Skřítka se v neblahém tušení sklonila. Pod skříňkou bylo několik zaschlých kapek krve.

„To ne,“ uniklo jí mimovolně z úst a vyškrábala se na umyvadlo, aby zkontrolovala počet lahviček schovaných ve skřínce vedle umyvadla.

„Ať je jich pět. U Merlina, ať je jich pět…“ mumlala si stále dokola pro sebe a prudce otevřela dvířka. Zrak jí padl na skleněnou poličku, kam před týdny uložila pět lahviček s dokrvovacím lektvarem obohaceným o křemík a půlnoční kvítí. Jasně si pamatovala doktorovo kázání a rady v případě, kdy panu Harrymu bude natolik špatně, že se znovu objeví krvácivost při zvracení nebo jen krvácení z nosu při prudkém předklonu. V tom případě by měla svému pánovi okamžitě dát vypít jednu lahvičku a následně trvat na pánově odpočinku. Stejné kázání dostal i pan Harry a jasně si pamatovala, jak jí doktor požádal, aby ho v okamžiku, kdy panu Harrymu nezbude už žádná lahvička s upraveným lektvar, aby ho kontaktovala.

Okamžitě seskočila z umyvadla, položila poslední lahvičku s dokrvovacím lektvarem na tác a pospíchala do ložnice.

Oběhla rychle postel, vyškrábala se na volnou polovinu postele spolu s tácem, a aniž by si všímala lektvaristova vražedného pohledu, otevřela svému pánovi ústa a začala lít celý obsah lahvičky do jeho hrdla.

Když si Severus všiml skřítky, která je bez jakéhokoli dovolení a odůvodnění přemístila sem do očividně Harryho ložnice, tak jí v první chvíli měl sto chutí proklít až do desátého kolene.

Při pohledu na tác plný potřebných věcí k ošetření bezvládného muže odsunul vztek do pozadí na pozdější dobu a natáhl se po ručníku a misce s čistou vodou. Namočil a následně trochu vyždímal ručník a jal se do umývání rány.

Mezitím zaregistroval, jak skřítka lije do Harryho krku pravděpodobně dokrvovací lektvar a následně bere do ruky žlutou lahvičku s úmyslem její obsah také nalít do Harryho hrdla. Severus se zamračil. Položil dezinfekční lektvar na deku, naštěstí zavřený, takže se jeho obsah nevylil na deku místo do zející rány, a pevně uchopil skřítku za drobnou ruku, ve které svírala zmiňovaný zažloutlý lektvar.

„Co je to?“ zasyčel jí zblízka do tváře.

Dafne se mu snažila vytrhnout z pevného sevření, ale mistr lektvarů jí držel příliš silně. Vzdala tedy jakýkoli boj a dala se do vysvětlování.

„Posilující lektvar, pane.“

„Lžeš! Posilující lektvar má jiné zabarvení. Co je to?!“ Severus začínal zuřit. Měl tu před sebou raněného, navíc doufal, že jeho studentka vykonala jeho rozkaz a skřítku, která do milovaného muže lije, co jí napadne.

„Dafne nelže, pane! Je to posilující lektvar. Jen je upravený speciálně pro Dafniina pána. Pusťte, pane. Pan Harry je na tom špatně! Prosím, pane!“

„Pusť jí, Severusi. A uhni u všech děsů!“ okřikla ho rázným hlasem Poppy a popoběhla k posteli.

Severus pustil skřítčinu ruku a přešel do nohou postele.

„Co se stalo, Severusi?“ vyptávala se školní ošetřovatelka, když spatřila hlubokou ránu na Harryho boku, která už opět začala krvácet.

„Pan Potter byl pokousán, jak vidíš,“ odpověděl jízlivě Severus a rozhlédl se po pokoji, hledajíc svou studentku. Ta stála ve dveřích do ložnice a nejistě přešlapovala na místě. Očividně nevěděla jak více pomoci.

„To vidím, oči mi ještě slouží, Severusi,“ kárala ho dotčená kouzelnice a dala se do dezinfekce potrhané tkáně.

„Tak neklaď zbytečné otázky a dělej svou práci!“ podotkl rozrušeně a pevně sevřel zdobený sloupek na jednom z rohů masivní postele.

Poppy po něj švihla pohledem. „Ty dělej zase tu svou, Severusi!“ odvětila mu stejným podrážděným tónem a rozhodla se dál si nevšímat svého rozčileného kolegy.

„Vždyť dělám, ženská! Co je s Potterem? Touhle dobou by měl už dávno nabít vědomí. Obzvlášť po tom, co mu tady ta,“ řekl a ukázal na Dafne, sedící na posteli, „nalila do těla dost lektvaru na to, aby to vzbudilo i Hagrida po třídenním tahu.“

„Tato skřítka se jmenuje Dafne, Severusi,“ vmísila se do rozhovoru Minerva, pro kterou Severus rozhodně nikoho neposílal. I když na druhou stranu, tu jako ředitelka školy a zaměstnankyně raněného profesora, který byl navíc raněn během vykonávání své práce, měla právo být.

„Dafne byla skřítka pana Aberfortha a nyní po jeho smrti je věrnou pečovatelkou tady pana Pottera.“

„Dafne se snaží dobře starat o svého pána. Snaží. Ale Vy paní v tom Dafne bráníte!“ vypískla skřítka a postavila se bojovně na posteli, aby byla oslovené čarodějce blíž.

Minerva překvapeně zamrkala a s ní i všichni ostatní v místnosti.

„Dafne? O čem to mluvíš?“ zeptala se Patricia a přistoupila blíže k dospělým, aby viděla rozhněvané skřítce do očí.

„Pan Harry by měl odpočívat! Paní to moc dobře ví. Pan Harry Dafne řekl, co řekl tady paní, ale ta pana Harryho přemluvila, aby učil na její škole i přesto, že si tím pan Harry nebyl jistý. Paní může za nynější problémy pana Harryho. Dafne ale za to může také. Dafne měla panu Harrymu zabránit, aby se každý den vracel do Bradavic. Ale pan Harry by se zlobil. Moc by se na Dafne zlobil. Pan Harry se nesmí zlobit. Pán by měl odpočívat.“ Dodala už se slzami v očích skřítka a padla na kolena.

„O čem to, u všech Merlinových vousů, ta pomatená skřítka mluví?“ rozezněl se rozčileně a hlavně zmateně Severusův hlas místností. Očima těkal mezi rozrušenou skřítkou, která s největší pravděpodobností ztrácí zdravý rozum, a ředitelkou místní školy, která teď nejistě a trochu zahanbeně stála vedle něj u Harryho postele.

Minerva pár okamžiků čelila skřítčině odsuzujícímu pohledu. V duchu musela připustit, že Dafne má možná pravdu. Možná za nynější situaci opravdu může ona. Nebo tomu mohla přinejmenším aspoň z části zabránit. Na takové myšlenky už bylo ale poněkud pozdě. Teď už jen zbývalo doufat a věřit, že se podaří dát většinu do pořádku. Samozřejmě bez dalších problémů. Nebo aspoň bez těch život ohrožujících.  

„Severusi,“ oslovila svého zaměstnance autoritativně a pohlédla mu zpříma do očí. „Ve vesnici je stále plno studentů. Nepochybuji, že teď už všichni vědí o útoku na pana Pottera a jsou v nejlepším případě zmateni. Najdi je a spolu s tady slečnou Triglovou je doprovoď zpět na pozemky školy.“

Severus jí na jeho vkus až moc překvapeně opětoval pohled. „Nikam nepůjdu do doby, než budu vědět více o Potterově stavu!“ přel se s ní Severus.

„Udělej, co ti říkám, Severusi. Pak se sem můžeš zase vrátit.“

„To asi těžko. Ochrany domu mi nedovolí vejít,“ poukázal na zjevně zapomenutý fakt.

„Dafne?“ oslovila s jasnou otázkou v očích mladou skřítku.

Dafne se na ní stále mračila, ale nakonec s mírnějším výrazem pohlédla na čaroděje, který pomohl jejímu pánovi. „Dafne Vám umožní přemístit se do uvítacího salónku dole v patře domu, pane.“

Severus téměř neznatelně přikývl a obrátil svou pozornost k Poppy.

„Jak je na tom,“ zeptal se jí a pohlédl do bledé tváře ležícího čaroděje.

Severus si uvědomil, že Poppy nikdy nekladla příliš mnoho otázek, týkající se důvodu zranění. Ani když byl ještě ve službách temného pána a mnohokrát jí za to byl ve svém životě neskonale vděčný. Pamatoval si, jak se několikrát vrátil ze setkání smrtijedů v tak zbídačeném stavu, že byl donucen vyhledat její odbornou pomoc, protože nebyl schopný si svá zranění sám ošetřit. Poppy na něj vždycky jen vrhla nesouhlasný pohled a bez řečí ho ošetřila.

Teď šlo ale o Harryho a její mlčenlivost mu začínala jít děsně na nervy.

„Jak je to vážné?“ zeptala se tentokrát studenka a se smutkem se dívala na svého oblíbeného profesora.

„Krvácení se mi podařilo zastavit a poškozená tkáň by se měla během několika dní úplně zacelit. Myslím, že by pan Potter nemusel být ani žádné jizvy. Sešlu ještě pár diagnostických kouzel, ale myslím, že pan Potter bude v pořádku.“  Informovala je formálně ošetřovatelka a kouzlem upevňovala poslední záhyb obvazu, aby se do postihnutého místa nedostala žádná nečistota.

Severusovi se nechtělo odejít. Bylo tu příliš nezodpovězených otázek, které mu momentálně drásaly nervy, ale nesměl zapomínat na své povinnosti.

Na znamení díku mírně kývl jak skřítce, tak ošetřovatelce. Poté pohlédl na stále bezvládného čaroděje, ale když spatřil, že se Harrymu začíná pomalu vracet barva do tváří, tak se napjetí v jeho těle o něco zmírnilo a spolu se svou studentkou vyšel z pokoje a následně i z domu.

Minerva si zhluboka povzdychla a pohlédla své přítelkyni do očí. Ta jí pohled opětovala a dodala, „Znepokojuje mě, že se pan Potter ještě neprobudil. Zkusím ještě diagnostické kouzlo, jestli náhodou není problém někde, kde ho nemůžeme vidět.“ Minerva přikývla a Poppy jak řekla, tak i udělala.

„U Merlina,“ uniklo jí přiškrceně z úst, které si následně celá překvapená zakryla rychle rukou a s nevírou se podívala Minervě do očí.

„Já vím, Poppy,“ řekla pouze s bolestným výrazem a slzami na krajíčku ředitelka místní školy a pak stočila pohled na stále trochu rozčilenou skřítku.

„Dafne, zavolala bys prosím pana Grahama? Myslím, že ho tu bude v následujících dnech velice potřeba.“