Následky našich rozhodnutí 15/22

 

15. Dafne...?!...

Patricia si byla velice jasně vědoma profesorovi mlčenlivosti. Profesor byl zjevně myšlenkami někde jinde. Tedy, ne že by tento muž obvykle překypoval touhou s někým neustále vést rozhovor, tedy kromě urážek a jízlivosti, ale i tak byl na jeho styl až příliš potichu. Očividně byl doposud rozhozený z útoku na profesora Pottera. Ona sama měla problém zvládnout nastalou situaci. Pohled na ty mrtvá těla….. na raněného profesora…..

Vyšla právě s profesorem Snapem z domu profesora Pottera, když se chtěla ujistit, že bude profesor Potter v pořádku, a zalapala po dechu.

Před domem, lépe řečeno před plotem Potterova pozemku, se za dobu od útoku na jeho osobu se stihlo nahromadit minimálně padesát lidí. Při zběžném zkoumavém pohledu zahlédla zhruba deset bystrozorů, asi sedem novinářů a zbytek byli jen přihlížející. Zvědavci, kteří bažili po drbech.

„Co budeme dělat, pane profesore?“ pošeptala k muži vedle sebe v obavě, že by je mohl někdo zaslechnout a oni by se tak mohli stát středem pozornosti.

Severus přejel dav pohrdavým pohledem, a když si všiml, že mezi zvědavci jsou i studenti, tak si na jednu stranu i oddechl. Aspoň ty puberťáky nebude muset nikde nahánět. Na tu druhou by jim nejraději strhal několik desítek bodů za přílišnou zvědavost a na další týdny by jim zajistil zábavu na každý večer.

„Chytněte se mě, slečno Triglová.“

Aniž by si to uvědomil, tak se nepatrně usmál, když viděl, jak se ho studentka bez váhání chytila za zápěstí a přemístil se s ní několik metrů za přihlížející dav.

„Teď se vydejte zpět do Bradavic. Pokud někoho ze svých spolužáků potkáte, informujte je, aby se vrátili neprodleně do školy.“

„Ano, pane profesore,“ přikývla pevně Patricia a vydala se po cestě do pár obchůdků s úmyslem najít tam své kamarádky a společně se pak vydat zpět do školy.

„Slečno Triglová, Patricie,“ oslovil jí ještě Severus, než stačila oslovená odběhnout.

Patricie se zastavila a s očekáváním pohlédla do profesorových temných očí.

„Doufám, že Vám nemusím vysvětlovat důvody, proč o tom, co se stalo, nesmíte nikomu říci, pokud Vám já či ředitelka školy nedá svolení.“

Patricie pevně přikývla a dodala, „Samozřejmě, pane. A já doufám, že se panu profesorovi nepřitíží a bude mu konečně lépe,“ a otočila se opět k odchodu.

„Konečně lépe?“ spíše zamumlal Severus zase ztracen v myšlenkách.

Patricie se nejistě zastavila nad profesorovým zmateným tónem a modlila se, aby svými slovy nepřilila olej do ohně. Už tak si byla vědoma napětí v celém Snapeově postoji.

„Ano, no, panu profesorovi Potterovi bylo v týdnu trochu špatně. Myslím, že to byla jen chřipka, která tu všude kolem lítá. Dvě mé kamarádky právě teď leží na ošetřovně. Abych řekla pravdu, tak jsem si všimla, že i dnes byl pan profesor Potter pobledlý, ale určitě to bylo jen kvůli těm lektvarům, co paní Pompfreyová nutí každého vypít. Nechutnají zrovna dobře.“ Pak se zarazila. Uvědomila si, s kým že se to vlastně baví o lektvarech a hlavně o jejich naprosto příšerné chuti.

Severus se v duchu bavil nad jejím vyděšeným výrazem, a na pár vteřin si ten pohled i užíval. Pak mu ale najednou došel význam jejích slov a neblahá předtucha mu sevřela vnitřnosti.

„Chřipka? Harry neměl chřipku. Nebo ano?“ kladl si otázku v duchu a vzpomínal na všechny střety s kouzelníkem za poslední týden a ani jednou Harryho neviděl s kapesníkem v ruce kvůli rýmě, která chřipku obvykle doprovází. Ano, jednou Harryho spatřil při vstupu do Velké síně na jídlo, jak lehce zavrávoral, ale přisuzoval to spíše náhlé změně okolní teploty, protože na chodbách je celoročně rapidně chladněji, než v sálech či komnatách. Tenkrát si tím nelámal příliš hlavu, ale teď… Najednou si vybavil skřítčina slova, která ve svém rozrušení křičela na Minervu….

„Pan Harry by měl odpočívat! Paní to moc dobře ví. Pan Harry Dafne řekl, co řekl tady paní, ale ta pana Harryho přemluvila, aby učil na její škole i přesto, že si tím pan Harry nebyl jistý. Paní může za nynější problémy pana Harryho. Dafne ale za to může také. Dafne měla panu Harrymu zabránit, aby se každý den vracel do Bradavic. Ale pan Harry by se zlobil. Moc by se na Dafne zlobil. Pan Harry se nesmí zlobit. Pán by měl odpočívat.“

….. Severus si vybavil, jak moc byla skřítka rozrušená. Skřítci sice měli povinnost se starat o zdraví svých pánů, ale její chování bylo na skřítku až přehnané. Ale on tu skřítku neznal, tudíž nemohl vědět, zda se tak ochranářsky chová normálně, ale stejně měl neodbytný pocit, že se tu děje něco, co mu uniká a co se mu s největší pravděpodobností tradičně nebude líbit. Jak, že se ta skřítka jmenovala? Dolly? Dina?

„Slečno Triglová,“ skočil do řeči své studentce, která si jeho mlčení přebrala po svém a už hezkou dobu ze sebe soukala omluvu za svá špatně zvolená slova a tvářila se při tom nanejvýš vyděšeně.

„Opravdu jsem to tak nemyslela. Já… já… já jen, že určitě je správné, aby chutnaly tak příšerně…tedy…no, jinak by je každý pil běžně každý den a ne jen…“ mluvila o překot dál a naprosto přeslechla svého profesora.

„Patricie,“ zahřměl Severusův hlas rozzlobeně a natolik hlasitě, že spolu s Patricií zmlklo i pár studentů v jejich blízkosti.

„Promiňte,“ pípla ublíženě a kajícně sklopila hlavu.

Severus byl rád, že se konečně dočkal dívčiny pozornosti a zhluboka se nadechl, aby se trochu uklidnil.

„Slečno Triglová, jděte do školy a udělejte, oč jsem Vás žádal.“ Tentokrát byl jeho hlas vyrovnaný.

Patricie přikývla a vděčně se vydala na cestu.

„Jak se jmenovala skřítka pana Pottera?“ houkl za ní ještě, než mu zmizela za rohem.

Patricie se otočila. „Dafne, pane,“ odpověděla mu a s tím se rozeběhla do školy. Dneska už toho měla dost. Pro zbytek dne nechtěla zažít nic akčnějšího, než ulehnout s šálkem horkého čaje do postele.

Severus se otočil ke shluku zvědavců. Všichni studenti si ho už stačili všimnout a s nelibostí se courali jeho směrem. Všem bylo jasné, že mají po zábavě. Cokoli dalšího si budou muset přečíst v zítřejších novinách.

Severus cestou k hradu nemohl myslet na nic jiného, než na Harryho. I své studenty vnímal jen přes jakousi clonu. Všechno k němu doléhalo jaksi v útlumu.

Najednou, jako kdyby ho polili kýblem studené vody, strnul na místě.

Studenti byli už pár metrů od školy a Severus šel coby jejich ochrana jako poslední, takže nikdo ze studentů neměl možnost všimnout si náhlé změny v lektvaristově chování.

„Ne, to…to nejde…to nemůže být pravda,“ přesvědčoval Severus tichým hlasem sám sebe. Něco mu ale našeptávalo, že se nemýlí.

Rychle pohlédl směrem k hradu, a když uviděl posledního studenta mizet v jeho útrobách, tak se bez dalšího otálení přemístil rovnou do Harryho domu.

. ♠ . ♠ .

„Severusi,“ vykřikla překvapeně Minerva z jednoho křesla, ve kterém až doposud seděla v uvítacím salónku nedaleko krbu. Očividně svého kolegu nečekala tak brzy.

Severus se po ní ohlédl a změřil si jí uštvaným pohledem.

Minerva vstala a nejistě k němu vykročila.

„Co je mu?“ udeřil na ní Severus.

Minerva se zastavila a uhnula pohledem. „Severusi,“ oslovila ho, ale Severus si byl jistý, že to jediné slovo skrývalo v sobě především prosbu.

Zamrazilo ho. Otočil se a vydal se ke schodům, když ho Minerva najednou uchopila za předloktí. Severus se zarazil a pohlédl jí znovu do tváře. Do nyní uplakané a náhle strhané tváře.

„Severusi, prosím tě. Jen chvíli počkej. Právě teď je u Harryho jeho lékař spolu s Poppy. Nech je, ať se o něho postarají.“ Prosila ho tichým hlasem, který se jí chvěl náporem slz, deroucích se na povrch.

Severuse pohled na jindy stoicky klidnou a vyrovnanou čarodějku pomalu ale jistě děsil čím dál tím víc.

Také najednou nepochyboval o tom, že jeho zaměstnankyně ví s největší pravděpodobností vše o tom, co se děje s Harrym. Cítil, jak se strach, který se doposud šířil celým jeho tělem, mění ve vztek. Vztek na ženu, které důvěřoval a vážil si jí.

Podle toho, jak se v Minerviiných očích probleskla jí tolik přivlastněná opatrnost, nepochyboval o tom, že si jeho vzteku všimla.

Minerva podvědomě ustoupila o dva kroky vzad a obezřetně sledovala každý lektvaristův pohyb.

„Tys věděla, že s Potterem není něco v pořádku! Vědělas, že je nemocný! Neopovažuj se to popřít! Ta skřítka to řekla jasně! Věděla jsi to, a přesto jsi ho donutila, aby přijal pozici profesora Obrany proti černé magii!“

„Severusi, uklidni se. Vysvě…“ snažila se svého kolegu uklidnit a převzít kontrolu nad konverzací, ale Severus byl příliš rozzuřený, aby si toho chabého pokusu všímal.

„Nemůžu uvěřit, že mi to nedošlo…Pro lásku boží! Já jsem ale idiot…a tys to věděla! Věděla jsi to a nic jsi mi neřekla!“

„Dala jsem slib!“ vykřikla tentokrát ředitelka a využila chvilkového překvapení v Severusově tváři a pokračovala ve své obhajobě.

„Dala jsem mu slib, Severusi. Slib.“

Severus si odfrkl, což Minervu popudilo a udělala naštvaně krok ke svému zaměstnanci.

„Ano, slíbila jsem Harrymu, že nikomu nic neřeknu. Bylo to jeho přání. Poslední přání, Severusi.“ Všimla si, jak na její poslední slova Severus reagoval mírným trhnutím, ale odhodlaně pokračovala dál.

„Neměla jsem na vybranou, Severusi. Harry přijel jen, aby vyřídil vše, co se týkalo jeho majetku. Nechtěl, aby se o tom někdo dozvěděl a náhodou se tak o tom doslechl nějaký novinář. Chtěl své poslední měsíce strávit v klidu…“

„Jistě, a proto přijal práci s tou neschopnou bandou děcek.“ Vyvracel neochvějně její slova.

„Nic nechápeš?! Musela jsem ho přemlouvat, aby tu pozici přijal! On se se svým koncem smířil, Severusi! Smířil! Nechce znovu podstupovat léčbu a své poslední dny tak strávit v bolestech. Přemluvila jsem ho, aby zůstal coby profesor v Bradavicích, protože věří, že je na to všechno sám a já mu tím chci dokázat, že to není pravda. Copak to nechápeš, Severusi? Harry věří, že už nemá důvod k boji o svůj život. Vzdal to,“ dodala už spíše šeptem uplakaná čarodějka a svezla by se na zem, jak se jí podlomila kolena, kdyby jí náhle neuchopily pevné ruce a nepřitáhly do ještě pevnějšího obětí.

Severus držel ženu, kterou jako jedinou za posledních několik let nazýval přítelkyní a sám se chvěl potlačovanými emocemi. Držel plačící ženu ještě pár minut. Potom se s ní posadil na gauč naproti krbu a společně čekali, až k nim dolů sejde Poppy společně s lékouzelníkem a podělí se s nimi o Harryho zdravotní stav.

. ♠ . ♠ .

Minuty se vlekly nehorázně pomalu. Severus stále držel Minervu ochranářsky kolem ramen, která sice už přestala plakat, ale stále se mírně třásla. Ani jeden neřekl jediné slovo. Nebylo to zatím potřeba. Oba byli ztraceni v myšlenkách a neustále své pohledy zaměřovali ke schodišti, odkud každou chvíli očekávali scházet jednoho z Harryho ošetřovatelů.

Uplynulo dalších několik minut, když najednou oba dva uslyšeli něčí kroky na schodech. Severus i Minerva zvedli své pohledy a spočinuli jimi na starším lékouzelníkovi v tmavě šedém obleku, jak kráčí ze schodů a míří rovnou k nim s černým kufříkem v ruce.

Minerva byla na nohách jako první. „Jak je mu?“ zeptala se okamžitě a vypadalo to, že se znovu rozpláče.

Severus konsternovaně seděl na pohodlném gauči. Jakmile staršího muže poznal, okamžitě se mu vybavil jeden z rozhovorů, který se zmiňovaným mužem před několika týdny vedl. Konkrétně konec jejich schůzky, kde je vyrušila primářova asistentka a bolestně zavřel oči…….

 „Dále,“ vyzval tenkrát klepajícího pan Graham a následně sledoval asistentku, jak vchází dovnitř s průhlednou krabičkou v rukou.

„Omlouvám se za vyrušení, ale tady jsou Vaše požadované lektvary, pane,“ vysvětlovala s úsměvem svůj příchod a bez dalších slov ji položila na primářův stůl a v tichosti opustila místnost.

 „To jsou lektvary pro muže, který byl příčinou mého zdržení,“ poznamenal lékouzelník při Severusově tázavém pohledu.

„Vidím, že jste si nechal připravit lektvary na posílení organizmu a také relexanty.“ Podotkl Severus při svém pozorném prohlédnutí několika lahviček s různým zabarvením a konzistencí.

„A dokrvovací lektvar. Ten mladík ho bude potřebovat.“ Dodal ještě starší muž, jakmile Severusův pohled padl na poslední lahvičku.

Snape si druhého muže pozorně prohlédl. „Dělá Vám starosti,“ konstatoval jasným hlasem.

„Samozřejmě. Já jsem v jeho věku dychtil po životě. Byl jsem vším prakticky uhranut, ale on…“ lékouzelníkův hlas se vytratil.

„Chcete říct, že nemá zájem o léčbu?“ ujišťoval se Severus, zda to pochopil správně. Starší muž jemně přikývl.

„On už si jednou léčbou prošel. Docela nedávno. Vlastně toho prožil víc, než by se za jeden život prožít mělo a on… Myslím, že to bere jako vysvobození.“ 

 

…… Teď už nebylo pochyb. Harry byl tím neznámým pacientem, který zapříčinil tehdejší zdržení primáře oddělení, se kterým měl Severus domluvenou schůzku několik dní dopředu.

„Dobrý den, pane Snape,“ vytrhl ho z úvah postarší lékouzelník, který mezitím už došel k nim a už se stačil pozdravit s ředitelkou.

Severus se trochu nejistě postavil čelem k muži. „Bohužel není tak dobrý, jak jsem si ještě ráno myslel, pane Grahame,“ opětoval mu Severus pokud možno s co největší sebekontrolou pozdrav a potřásl si s mužem rukou.