Následky našich rozhodnutí 5/22

 

5. Přijetí

Hagrid poodstoupil a Minervě se na tváři rozlil upřímný úsměv, jakmile poznala svého návštěvníka. Harry měl pocit, že ten úsměv ho chytil až za srdce. Nevěděl proč, ale najednou se cítil nesvůj.  Možná trochu nervózní. Minerva byla jediná, která tušila, proč se před lety sebral a opustil kouzelnický svět. Dokonce jí poslal sovu, že je v pořádku a nemusí si o něj dělat starosti. Samozřejmě jí nenapsal podrobnosti o svém novém životě, přestože jí za ta léta strávená v její společnosti, hodně poznal. Věděl, že jakmile by jí prozradil, kde by ho mohla najít, tak by se ho snažila přemluvit k návratu. Ano, věděl, že by s ním nehnula a nedonutila ho v té době změnit názor, ale proč si kazit dny. A on pochyboval, že by se u jeho dveří objevila pouze jednou. Teď tu ale před ní stál. V ředitelně. Najednou si připadal jako student. Neposlušný student.

„Pane Pottere,“ pozdravila ho stále s úsměvem a obešla pracovní stůl, aby se s ním lépe přivítala.

„Paní ředitelko,“ opětoval jí pozdrav, také se usmívajíc.  

Starší čarodějka se teď už pobaveně zasmála nahlas. „Oh, Harry,“ pokárala ho vesele a věnovala mu vroucné obětí, které jí mladý muž rád vrátil. Naštěstí nebylo tak mocné jako Hagridovo, protože to by dneska už asi znovu nezvládl. Lépe řečeno, jeho stále se bouřící žaludek.

„Našel jsem ho, jak se procházel po pozemcích. Myslel jsem, že mi oči asi přestávaj sloužit, ale viděl jsem dobře. Nemohl jsem tomu uvěřit.“ Poznamenal klíčník, který byl očividně nadšený z Harryho návštěvy.

Jakmile od sebe s ředitelkou odstoupili, tak Harryho i Hagride vyzvala, aby se posadili k jejímu stolu, kde si mohli udělat větší pohodlí.

„Omlouvám se, paní ředitelko, ale každou chvílí se mají narodit mláďata. Musím být u toho.“

„Samozřejmě, Hagride. Buď opatrný,“ varovala ještě žena, poněvadž znala klíčníkovu povahu, díky které se rozplýval nad každým kouzelným tvorem. Navícmu bylo úplně jedno, jestli by ho to stvoření mohlo zranit. Nebo sežrat.

„Nebojte se. Vím, co dělám, paní ředitelko. I když už od rána je Clo dost nesvá.“ Poznamenal jen tak mezi řečí, což v překladu znamenalo: “Jen tak tak jsem stihnul uhnout před ukousnutím hlavy“.

„Kdo je ta Clo? Nebo spíš co?“ vyptával se zvědavě Harry. Hagridovi se úplně rozzářily oči a zhluboka se nadechl. Harry věděl, že bude následovat přednáška a sám sebe proklínal za svou zvědavost. Naštěstí zasáhla McGonagalová.

„Je to velká černá kočka, která je prakticky stejně velká jako Hagridův pes, ne-li větší.“

„Je o hlavu větší, ale je skoro neškodná…“

„Neškodná? Vždyť ti jen za poslední týden nadělala víc škrábanců, než když si se staral o Norberta.“ Popichovala ho vesele. Hagrid se ale nenechal.

„To jen proto, že je z toho porodu celá nervózní. To musí pochopit každej.“

Harry se po dlouhé době upřímně bavil. Uvědomil si, jak moc mu tito lidé chyběli. Po ředitelčiných slovech si Hagrida pozorně prohlížel.

„Nikde na tobě ale nevidím jediné škrábnutí. Koukám, že Poppy svou práci odvádí stále výborně.“

Hagrid tentokrát v obličeji celý zrudl a najednou jakoby nevěděl kam s očima. Harry si toho samozřejmě všiml a s otazníky v očích se podíval na Minervu.

„Poppy opravdu stále skvěle odvádí svou práci, ale Hagridova zranění bys teď neviděl, ani kdyby se léčby chopil on sám. O co se zprvu i snažil, ale nakonec musel vyhledat pomoc.“ Dodala už jen na potvrzení Harryho domněnky. Když viděl, jak se Hagrid celý zardělý zamračil, tak se rozesmál. A spolu s ním i ředitelka. Se slzami v očích sledoval, jak se poloobr snaží s omluvou co nejrychleji vzdálit, ale ještě než odešel, tak Harryho znovu objal. Naštěstí pro Harryho už nebyl stisk tak drtící.

„Pojď, posaď se, Harry,“ vybídla ho znovu už relativně klidně ke křeslu u jejího stolu a sama se usadila za něj. Přičarovala tác s dvěma šálky a konvici horkého čaje. V tichosti pronesla patřičnou formulku, díky které se konvička sama zvedla a rozlila do připravených šálků svůj obsah.

„Nabídni si, Harry. Sladíš?“ zeptala se ho a bez toho, aby počkala na odpověď, přičarovala ještě cukřenku.

„Ne děkuji, Minervo,“ poděkoval jí za pohostinnost a vzal si jeden ze šálků. Vděčně si upil teplého nápoje a dál ho držel v rukou, aby si zahřál ruce.

Minerva si toho všimla, ale nekomentovala to. Venku vládlo opravdu letní počasí, ale ve své pracovně si pomocí kouzel udržovala teplotu o několik stupňů nižší. Usoudila, že si Harry na hrnek nejspíš seslal chladící kouzlo a tudíž mu nemusí vadit držet zprvu horký šálek. Proč si ale nesundal bundu? Možná je tu větší teplotní rozdíl než si myslela.

„Není tu příliš velká zima? Trávím tu prakticky většinu dne a tak jsem možná už zvyklá na chladnější místnost.“  Ujišťovala se pro jistotu a zvažovala, že otevře okno, aby do místnosti vpustila trochu toho teplého vzduchu.

Harry se po jejích slovech nejprve nechápavě podíval na sebe, ale vzápětí mu to došlo.

„Oh, to je v pořádku, Minervo. Jen jsem zapomněl, že na sobě nějakou bundu mám,“ řekl a odložil šálek na tác, aby si mohl bez problémů sundat zmiňovanou černou bundu z ramen a potom jí přehodil přes opěradlo svého křesla.

„Rád tě vidím, Minervo,“ pokračoval ve zdvořilostní konverzaci. „Jak se vlastně máš?“

Minerva také upila ze svého šálku, který si na rozdíl od Harryho osladila pomocí tří kostek cukru.

„Taky tě ráda vidím, Harry. Mně se daří dobře. Samá práce, jak vidíš,“ řekla s úsměvem a poukázala na štos pergamenů na kraji svého stolu. Harry se chápavě usmál. Minerva pokračovala.

„Ale co ty? Abych řekla pravdu, tak jsem byla více než překvapená, když jsem si před pár dny přečetla o tvém návratu v Denním věštci. A ne jen já.“

„Věř mi, že já sám jsem byl překvapený, když jsem tam všechny ty supy uviděl. Chtěl jsem si jen něco zařídit a pak tě navštívit, ale překvapili mě. Jeden by čekal, že je téma “Harry Potter“ po těch letech omrzí.“

„Harry, Harry Potter nikdy nikoho neomrzí,“ zasmála se starší čarodějka.

„Jo. Mám to ale štěstí, co?“ zamumlal si trpce spíš sám pro sebe. Minerva ho sice i přesto zaslechla, ale nekomentovala to.

„Víš, nepřišel jsem na návštěvu jen tak, Minervo,“ chopil se opět slova mladý kouzelník.

Tón jeho hlasu přiměl Minervu ho nepřerušovat. Očividně měl něco důležitého na srdci. Proto jen přikývla na potvrzení toho, že ho poslouchá. Harry sklopil pohled zpět do svého šálku čaje. Najednou nevěděl jak začít. Po chvilce, která Harrmu připadala jako celá věčnost, se Minerva rozhodla jít mu na pomoc.

„Jde o Severuse?“ zeptala se tiše.

„Ne. Ano…tedy,“ zadrhl se Harry. „Nevím, jak ti to mám říct,“ povzdechl si a bezradně si prohrábl vlasy, tak jak tomu bylo u něj zvykem.

„Harry, uklidni se. Známe se už několik let a já doufám, že víš, že mi můžeš říct cokoli a já tě neodsoudím. Tak ven s tím. Ať je tvůj problém jakýkoli, můžeš počítat s mojí pomocí.“ Povzbuzovala ho odhodlaně rozená Nebelvírka.

Harry ještě několik okamžiků seděl mlčky a díval se z okna. Ne, že by dění za ním vnímal. Pak se tiše zeptal, „Jak se Severus vlastně má?“

„Víš, Severus… on se od tvého odchodu uzavřel. Ještě víc, než mu bylo zvykem. Měla jsem o něj chvíli strach.“ Svěřila se mu po chvilce váhání.

„Uzavřel? Vždyť to byl on, kdo všechno, co bylo mezi námi, zahodil. Neměl důvod se před ostatními uzavírat.“ Nechápal jí mladý muž. Jasně si všiml vytýkavého tónu v ředitelčiných slovech, a lhal by, kdyby tvrdil, že ho to neranilo. Proto přešel do obranného postoje.

„Harry…“ snažila se ho uklidnit, dobře si vědoma své chyby, ale Harry se nenechal.

„Dal mi jasně najevo, že o mě nestojí, Minervo. Co jsem měl dělat? Měl jsem zůstat a dívat se jak se tahá s těma…“

„Harry! Dost!“ okřikla ho teď už rázněji. Harry sklopil oči a chvíli si je jednou rukou promnul. Poté jí znovu opětoval pohled a Minerva se tak mohla opět chopit slova. „Nechci omlouvat to, co ti Severus provedl, ale věz, že k tomu měl důvod.“

„Důvod?!“ vykřikl užasle mladý kouzelník, který snad ani nemohl uvěřit svým vlastním uším.

„Ano,“ stála si na svém starší žena, která očividně věděla, co říká a komu to říká. Harry seděl naprosto v šoku ve svém křesle a už se nadechoval ke slovu, ale Minerva ho nenechala. „Ne! Nepřerušuj mě. Nehodlám ho tu před tebou omlouvat, Harry. Jste oba dospělí. Musíš pochopit, Harry, že Severus byl, je a vždycky bude velice zarputilý realista a co hůř, Zmijozel.“

„Co tím chceš říct?“ zeptal se nejistý, zda chce znát odpověď.

Minerva si hluboce povzdechla. „Harry, o tom by sis měl spíš promluvit se Severusem. Já nejsem ta pravá osoba.“

Harry si se svojí bývalou vedoucí koleje chvíli mlčky vyměňovali pohledy. Minervin byl prosící a Harryho zase nejistý. Nakonec jako první uhnul pohledem Harry. Unaveně si povzdechl a schoval si na okamžik tvář do dlaní.

Minerva si ho od jeho příchodu poprvé pořádně prohlédla. A to co viděla, se jí moc nelíbilo. Mladík, sedící před jejím stolem, zdá se už nebyl ten samý mladý muž, který před lety vše opustil. Ne, mladý muž před ní působil velmi unaveně. Jakoby zlomeně. Pochopila, že se něco děje. Něco vážného. Něco, co se jí nebude líbit.

„Harry,“ oslovila svého přítele tiše, aby získala opět jeho plnou pozornost. Když jí Harry pohlédl do očí, pokračovala, „Proč ses tu tak znenadání objevil? Nechápej mě špatně, Harry. Jsem opravdu velice ráda, že tě zase vidím. O tom vůbec nepochybuj. Ale co tak náhle?“

Chvíli trvalo, než se kouzelník odhodlal k odpovědi. „Potřebuji tvou pomoc, Minervo.“

Žena, mírně zaskočená jeho slovy, ho vyzvala jemným pokývnutím, „Samozřejmě ti jí poskytnu, pokud to bude v mé moci, Harry.“

Harry se upřímně a vděčně usmál. Už chtěl začít s vysvětlováním, když mu Minerva skočila do řeči.

„Sháníš práci? Protože pokud ano, tak mi tím vytrhneš trn z paty. Už zase potřebuji učitele na OPČM.“  Dodala na vysvětlenou s veselými jiskřičkami v očích. Snažila se tak odlehčit atmosféru a Harry jí za to byl vděčný.

„A který rok ne?“ poznamenal veseleji. „Ten předmět je snad opravdu prokletý. Děkuji za nabídku, ale musím odmítnout, Minervo. Nechci být zase jeden z dalších profesorů, který se zapíše do Bradavických dějin jako další profesor, který tento předmět nebyl schopný učit déle než jeden rok.“

„A seš si jistý, že bys toho opravdu nebyl schopen, jak sám říkáš?“

„Ne, nebyl. Myslím, že vzhledem k okolnostem bych tu pověru ještě posílil.“  Dodal už o poznání vážněji.

„Jak to myslíš? Posílil?“ Minerva začínala mít obavy.

„Proto jsem vlastně tady. Chtěl jsem tě požádat o laskavost.“ Řekl a na chvíli se odmlčel. Minervě to připadalo, jakoby si rozmýšlel volbu svých slov a tak ho nepřerušovala a trpělivě čekala, až se mladý muž vyjádří.

„Po Aberforthovi jsem zdědil dům v Prasinkách a s ním i domácího skřítka. Tedy skřítku. Jmenuje se Dafne. Víš, chtěl jsem tě požádat, jestli bys jí umožnila pracovat zde na hradě až tu nebudu. Je skvělá. Pracovitá i kamarádská. Vlastně takový Dobby v sukni. Občas mě sice dokáže pořádně vytočit, ale takový byl i Dobby. Víš, nechci, aby zůstala bez ničeho a tak jsem zašel za advokátem a zařídil jí konto, ze kterého bude dostávat pravidelně plat. Skřítci vlastně žádný plat nedostávají, ale já chci, aby aspoň ona to tak měla.“

„Harry, nevidím žádný problém ohledně její práce zde na hradě. A nemáš pravdu. Hermiona se před půl rokem postarala o to, aby skřítci měli něco jako lidská práva. Od té doby jsou všichni kouzelníci povinni platit skřítkům za práci a umožnit jim výběr v ošacení. Je to dost komplikované. Někteří skřítci jsou dokonce proti, ale někteří…“

„To je skvělé. V tom případě nebude škola muset hradit nic. Peníze bude mít uložené v trezoru u Gringottových. Klíč od trezoru ti dá právník v pravý čas. Vlastně jsem tak nějak tušil, že budeš souhlasit a vše jsem už zařídil,“ červenající dodal na vysvětlenou při pohledu na její všeříkající úsměv.

Minerva se následně zasmála nahlas a položila pochopitelnou otázkou, „Proto jsi byl na ministerstvu?“

„To taky,“ odpověděl vyhýbavě a Minerva zpozorněla. Harry pokračoval. „Minervo, považuji tě za svou velmi dobrou přítelkyni. Za člověka, na kterého se mohu vždy spolehnout. A věř, že jich je hodně málo.“

Minerva seděla ve svém ředitelském křesle v tichosti. Slova jejího bývalého studenta jí nevýslovně zahřívala u srdce a vháněla slzy dojetí do očí. Jakoby tušila, že následující slova budou velice vážná a osobní, se zvedla ze svého místa a posadila se tiše do křesla vedle Harryho. Mladému kouzelníkovi tak dávala jasně najevo, že teď s ní mluví opravdu jako s přítelkyní a ne jako s nejvyšší autoritou místních školáků.

Harrymu tím hodně pomáhala najít patřičná slova. Slova, která doufal, že před ní nebude muset nikdy vyslovit. Zhluboka se nadechl a s pohledem na své ruce se jí rozhodl svěřit.

„Minervo, když jsme se před lety s Ronem a Hermionou rozhádali a potom, co to mezi mnou a Severusem skončilo, jsem se rozhodl, že potřebuji pauzu. Prostě odsud vypadnout. Ani jsem nevěděl kam. Pamatuji si jen na pocit prázdnoty uvnitř mě. Víš, myslel jsem, že jinde mi bude líp. A na chvíli i bylo.“ Harry se na okamžik odmlčel. Jen na tak krátkou dobu, aby si znovu upil z nabídnutého čaje. Potom pokračoval a Minerva tiše naslouchala.

„Zařídil jsem si v jednom městečku autodílnu. Vždycky jsem měl pro auta a motorky slabost.“

„A na vše ostatní, co se týkalo rychlosti a nebezpečí,“ neodpustila si poznámku jeho bývalá vedoucí koleje. Harry pobaveně přikývl a pokračoval.

„Ano, to máš pravdu. Ne vždy byl výsledek ale v můj prospěch, že?“ odfrkl si a s pohledem do jejích očí jí žádal, „To, co ti teď řeknu, se nesmí nikdo dozvědět, Minervo. Slib mi to.“

Minerva opět znervózněla. „Co se děje, Harry?“

Harry sklonil pohled zpět k šálku čaje, který držel v rukou a sotva slyšitelně pronesl: „Prostě mi to slib.“

Minerva, ač v ní vše křičelo, ať to nedělá, se k Harrymu naklonila. Položila mu ruku na předloktí, s cílem uklidnit jak jeho tak sebe, a s upřímným pohledem do jeho očí pronesla ty dvě slova, která mladý muž očividně potřeboval slyšet. „Slibuji, Harry.“

Ten si po jejím slibu ulehčeně oddychl. Dopil zbytek čaje a nyní již prázdný šálek položil zpět na podnos na stole. Poté uchopil Minervu za ruku a začal vysvětlovat své tajemné chování.

„Několik týdnů potom, co se mi podařilo rozjet firmu, se vše pokazilo. Pochop, myslel jsem, že stojím konečně na vlastních nohách. Se známými jsem se chodil bavit, nic mi nebránilo být znovu šťastný. Aspoň jsem se o to pokoušel. Ale osud byl vždy proti mně. Pravda. Už jsem si na to mohl taky zvyknout a nestěžovat si.“ Odfrkl podrážděně a na chvíli se odmlčel.

Pokud byla zpočátku Minerva z Harryho slov nervózní, teď byl přímo vyděšená. Pevně ho stiskla za ruku a kanceláří se roznesl její hlas o něco hlasitěji, než měla původně v úmyslu. „Harry, u Merlina, co se děje?!“

Harry jí nehodlal spílat za hlučnost. Koneckonců, na jejím místě by nejspíš ztratil trpělivost už hodně dávno a tak se rozhodl jít konečně s pravdou ven.

„Před rokem mi zjistili rakovinu.“

„Rakovinu?“ zašeptala tentokrát místní ředitelka, jak se jí šokem, nedostávalo dostatek vzduchu do plic.

„Ano. Můj kolega si všiml mého zhoršujícího se stavu a zavezl mě do blízké nemocnice. Udělali mi několik testů a po několika dnech přišel doktor s verdiktem. Okamžitě jsem podstoupil léčbu a několik měsíců jsem byl prakticky na Jimovi závislej. To je ten kolega, jak jsem se o něm zmiňoval. Bez něj bych to nezvládl. Zkrátka, po několika vyšetření a snad nekonečné léčbě jsem se zase začínal cítit lépe. Nakonec mi lékař řekl, že se mi podařilo nad rakovinou zvítězit.“

„Ach, díky Merlinovi. Harry, to je skvělá zpráva!“ vykřikla a vyskočila z křesla, aby ho pevně objala. Když se posléze od mladíka odtáhla, úsměv jí na tváři při pohledu na slzy, stékající ze smutných očí mladého muže, zamrzl. „Harry?“ oslovila ho se staženým hrdlem.

„Je to asi dva měsíce, co se mi začalo dělat zle. Navštívil jsem po několika dnech svého ošetřující lékaře a potom ještě další dva. Myslel jsem... spíš jsem doufal, že se můj lékař spletl. Ale nebylo to tak. Rakovina se vrátila. Já… já… podle lékařů mám asi půl roku, rok maximálně, než podlehnu.“

„Merline…“ Minerva plakala tiše a pevně k sobě tiskla nešťastného a umírající muže, který jí obětí zoufale oplácel. Pak jí najednou něco napadlo.

„Harry, musíš okamžitě k Mungovi! Tam ti určitě pomůžou. Kouzelnická medicína je mnohem dál než ta mudlovská. No tak pojď. Půjdu s tebou.“ Postavila se odhodlaně na nohy a vytáhla na ně i Harryho. Ten jí ale pevně uchopil za ruku a zabránil jí tak jít ke krbu, který byl určitě napojen na nemocnici Sv. Munga.

„Není potřeba, Minervo. Byl jsem za jedním lékouzelníkem při prvním zjištění mého problému. Můžou mi jen poskytnout uklidňující a posilující lektvary. Stejně jako mudlové neznají lék na všechno. Kouzelníci nejsou všemocní, Minervo. To nakonec víš sama nejlíp.“

„A to se mám jen tak dívat, jak umíráš? To ani náhodou!“ rozčilovala se starší žena.

„Minervo, já jsem se vrátil, jen abych zařídil potřebné záležitosti, týkající se mé závěti a nechtěl jsem zemřít bez vysvětlení a rozloučení. Potřeboval jsem to někomu říct. Někomu z kouzelnického světa. Někomu, komu na mě záleží a udrží tajemství. Já…omlouvám se, ale nikdo jiný mě nenapadl.“

„Harry, neomlouvej se u Merlina,“ vydechla roztřesená a vyděšená. Následně Harryho uvěznila v pevném, mateřském obětí.

Harry si to užíval i přes to, že jí svým sdělení způsoboval bolest, ale nemohl si pomoct. Několik minut jen stáli a pevně se drželi. Nakonec odstoupila jako první Minerva. Utřela si slzy z tváře a zeptala se: „Co máš teď v plánu?“

Harry se slabě usmál a upřímně jí odpověděl. „No, je nejvyšší čas na oběd.“

Minervě se pobaveně zvedly koutky úst vzhůru. „Nechtěl bys poobědvat s námi? Na hradě jsem jen já, Hagrid, Pomona a Severus.“

„Děkuji za pozvání, ale dnes bych střet se Severusem nezvládl. Navíc, Dafne by mě pořádně vytahala za uši, kdybych nejedl doma.“  Minerva chápavě pokývala.

„V tom případě tě budu zítra očekávat. Ještě bych si s tebou chtěla popovídat. Prosím, slib teď ty mě, že se nevidíme naposledy. Že zase nezmizneš z kouzelnického světa. Tady je tvůj domov, Harry. Lidé tě tu mají rádi a nemyslím tím fanoušky.“

Harry na chvíli zaváhal. Minerva si toho samozřejmě všimla, ale když jí to nakonec opravdu slíbil, úlevně si oddychla. Ještě jednou se s mladým mužem objala a potom ho doprovodila ke dveřím, kde se spolu prozatím rozloučili.