Následky našich rozhodnutí 4/22

 

4.Pomoc

Ráno se Harry probudil relativně pozdě. Nebyl si tedy vůbec jistý, zda zvládne vše, co si na dnešní den naplánoval. Moc se mu nechtělo, ale nakonec se přemluvil a po několika minutách lenošivého převalování se vymotal z teplé přikrývky. V pokoji se sice teplota pohybovala okolo 20°C, ale jemu byla pořád trochu zima. Ospale se dopotácel do koupelny a vykonal ranní očistu. Poté, co se oblékl do černých, velice slušivých kalhot s jednoduchou košilí pistáciové barvy, se podíval na sebe do zrcadla. Odmítl si nasazovat kravatu či motýlka. Neměl v oblibě ani jedno. Nechal si prostě rozepnuté dva horní knoflíčky. Prohrábl si rukou své neposlušné vlasy, ale věděl, že to dělá spíše ze zvyku. Prohlédl si svoji tvář. Byl v obličeji dost pobledlý, a tak se rozhodl na sebe seslat menší zkrášlovací kouzlo. Mírně si povzdechl.

 „No…lepší to nebude,“ zamumlal si pod jednodenním strništěm, kterého se odmítal zbavit. Dodávalo mu to vzhled ostříleného kouzelníka. Pokaždé, když se oholil, tak měl pocit, že se při pohledu do zrcadla, vrací do dětských let. A ty chtěl nechat už navždy za sebou.

Popadl černé sako, které prozatím nikým nepovšimnuté leželo na opěradle sedačky u krbu, kam si ho odložil. Chtěl se okamžitě vydat za svými pochůzkami, ale Dafne ho odmítala pustit z domu bez pořádné snídaně. Harry se s ní několik okamžiků dohadoval, protože neměl hlad, ale nakonec bylo stejně po jejím. Jediné, čeho docílil, bylo, že přesvědčil Dafne, aby připravila pouze něco lehkého. Nebo si to aspoň myslel.

Po tom, co snědl dva tousty s vrchovatě namazanou marmeládou z lesního ovoce a spláchnul je hrnkem černé kávy, vstal od stolu. Ale ještě předtím, než opustil dům, se otočil k Dafne, která ho věrně doprovázela až ke dveřím. Harry se musel pobaveně zasmát myšlence, ve které mu jeho malá skřítka připomínala spíše věrnou manželku a ne pomocnici.

„Dnes přijdu pravděpodobně později, Dafne. Asi až na večer. Jestli chceš, tak můžeš jít třeba za jinými skřítky. Nemusíš tu na mě čekat.“

„Dafne už plány má, pane. Děkuji. Užijte si den, pane Harry.“  Poskakovala mu kolem nohou usměvavá skřítka.

„Ty taky, Dafne.“ Harry jí úsměv opětoval a vyšel na zahradu.

Dafne ho vyprovázela pohledem. Jakmile se její pán přemístil, rychle zavřela dveře a běžela po schodech do patra. Musela si pospíšit. Co kdyby se její pán přece jen vrátil dříve?

. ♠ . ♠ .

Následující dva dny strávil prakticky na ministerstvu kouzel. Jednání s právním oddělením bylo velice únavné a zdlouhavé. Ne sice jako v mudlovském světě, ale i tak to bylo náročné. Hlavně na psychiku. Při prvním vstupu na ministerstvo na sebe okamžitě seslal matoucí kouzlo, které mu zajistilo hladký průchod až ke dveřím právního oddělení. Došel k jedněm z mnoha prosklených dveří v chodbě, odstranil matoucí kouzlo a otevřel je. S pozdravem přistoupil k mladé, atraktivní čarodějce, sedící za stolem a požádal jí o sjednání schůzky s jejím nadřízeným. Ta mu s lítostí oznámila, že pan Nickels je velice zaneprázdněn, ale může si pro něj udělat hodinku čas příští týden. Harry se jí představil a požádal jí, jestli by se nemohla znovu podívat do svého diáře, zda pan Nickels přece jen nebude mít čas v příštích hodinách. Harry byl snad poprvé vděčný za svou publicitu. Sekretářka se na něj usmála ještě víc a odcupitala do vedlejší kanceláře. O chvilku později už Harry jednal s požadovaným kouzelníkem.

Samozřejmě na to doplatil. Novináři se na něj vrhli prakticky hned, jakmile se objevil na hlavní chodbě ministerstva. A měl po utajení svého návratu.

Na všechny otázky reagoval zatvrzelým mlčením a rychle si probíjel cestu k jednomu z krbů, který ho dopravil rovnou do jeho nového domu.

. ♠ . ♠ .

Druhý den ho několik novinářů opět očekávalo na ministerstvu. Tentokrát jich ale nebylo už tolik jako první den. Bylo jich stále dost, ale už se dalo chodbou snadněji projít. To se ovšem změnilo, když ministerstvo opouštěl. Tentokrát měl pocit, že je jich více než v prvním týdnu po zabití Voldemorta, a tak se bez varování přemístil z hlavní haly domů. Tento způsob úniku se samozřejmě neobešel bez následků.

. ♠ . ♠ .

 Harry se ráno vzbudil s bolestí hlavy a závratí. Okamžitě po prvním bolestném vzdychnutí se u jeho postele objevila Dafne a podávala mu patřičný lektvar na zmírnění bolesti.

Harry ho vděčně vypil a vylezl z postele. Vzápětí se mu ale zvedl žaludek, zavrávoral a padl na kolena.

„Pane!“ vykřikla vyděšeně Dafne. Rychle ho podpírala, aby úplně neupadl.

„To nic, Daf…“ zašeptal  skřítčiným směrem uklidňující slova, ale větu nedokončil. Při nádechu se mu udělalo zle a začal zvracet na podlahu.

„Pane Harry! Dafne přivede pomoc! Lékouzelníka! Dafne tu bude hned!“

„Ne Dafne!“ zachraptěl namáhavě Harry a chytil jí za ruku. „Nikam nepůjdeš!“

„Ale panu Harrymu je zle. Dafne přivede lékouzelníka a ten pánovi pomůže. Prosím, pane,“ žádala ho vyděšená skřítka.

„Už jsem řek, Dafne!“ vykřikl kouzelník. „ Nic mi není. Jen mi nesedl ten lektvar. To je vše. Nepotřebuju žádného lékouzelníka,“ dodal už o poznání klidněji a pomalu se zvedal na nohy, ignorujíc bodání na hrudi a přerývané dýchání.

Dafne už nic neřekla, ale v jejím pohledu bylo patrné rozzlobení a strach o svého mladého pána.  Harry si toho ale odmítal všímat a hlavně to řešit. Dopotácel se proto do koupelny pořádně se umýt. Po snídani, kterou spíše přesunul z jedné strany talíře na druhou, s omluvou opustil dům.

Dafne celou dobu sice nic neřekla, ale nespustila ze svého pána oči ani na okamžik. Nelíbilo se jí chování jejího pána a tak se rozhodla konat.

Jakmile uslyšela zvuk způsobený přemístěním, vydala se za svým dlouholetým přítelem do Bradavic. Potřebovala pomoci.

. ♠ . ♠ .

„Harry!“

„Ahoj Hagride,“ pozdravil svého věrného přítele, který se k němu řítil přes pozemky jeho bývalé školy.

„Propáníčka, co tu děláš? Ale to je jedno. Pojď sem, ať si tě pořádně prohlídnu,“ zahřměl svým hlubokým hlasem poloobr a usmíval se při tom jako malé dítě. Pevně uchopil Harryho kolem pasu a přitiskl si ho ke své široké hrudi.

Harry si byl vědom, že vzhledem k přítelově výšce se v jeho obětí jeví spíše jako pětileté dítě objímající svého otce, nebo kmotra, ale byl tak nadšený z Hagridova upřímného srdečného přijetí, že mu to bylo absolutně jedno.

„Hagride,“ ozval se po chvilce slabým hlasem.

„Hmm?“ broukl nepřítomně poloobr a dál věznil mladíka ve své náruči.

„Dusím se,“ podotkl už pobaveně Harry. V tu ránu ho od sebe Hagrid téměř odhodil, jak si uvědomil důsledky svého počínání.

„Merline, Harry. Promiň. Já nechtěl, ale jsem tak rád, že tě tu zase máme zpátky.“

Harry se stále pochechtával a vše říkajíc mávl rukou. „Taky tě rád vidím, Hagride. Ale abych řekl pravdu, tak jsem nečekal až takové přivítání.“

Hagrid se mírně zamračil. Pochopil narážku. Pozvedl svůj ukazováček, který měl velikost dvou, a namířil jím káravě na mladíka před sebou.

„Taky bys zasloužil. Jak to, že se dozvídáme o tvém návratu z novin a ne od tebe?“

Harry si odfrkl a společně oba dva muži zamířili k hradu.

„Tisk tam byl dříve, než jsem si stihl obléct sako. Oni snad mají oči všude.“

Tentokrát si odfrkl Hagrid. „Spíš uši. Ale vždyť je znáš. Oni jsou jak posedlí.  Hlavně naším zachráncem,“ popichoval ho vesele obrovský muž. Harry se jen ušklíbl, ale nekomentoval to.

„Cos vlastně vyváděl na ministerstvu, Harry?“

Harry sice tuto otázku očekával, ale popravdě od někoho jiného.

„Nic zvláštního, jen jsem potřeboval vyřídit pár maličkostí. Nějaké majetkové listiny a tak vůbec. Nic zajímavého. Ale co ty? Co je nového tady?“

Hagrid se najednou hrdě narovnal v ramenou a šťastně vykřikl, „Já budu táta, Harry!“ a znovu uvěznil překvapeného mladíka ve svém náručí. Teď se s ním ale i několikrát zatočil. Potom, na rozdíl od prvního obětí, mladíka hned postavil zase na nohy a usmíval se od ucha k uchu.

Harry se vzhledem k chvilkové ztrátě půdy pod nohama lehce zakymácel, ale s úsměvem Hagridovi upřímně pogratuloval.  Čas při cestě do hradu strávil Harry posloucháním vyprávění o příchodu nového přírůstku do rodiny. Harry mu to z celého srdce přál. Věřil, že není nic krásnějšího, než přivést na svět novou bytost.

. ♠ . ♠ .

Mezitím se Dafne přemístila rovnou do veliké kuchyně v Bradavicích. Vyskočila na jeden z mnoha dlouhých stolů a pozorně se rozhlédla po prostorné kuchyni. Všude pobíhali skřítci různého věku a vzhledu s podnosy s čistými nebo i špinavými talíři, surovinami, vědrem s vodou…

Náhodnému pozorovateli by se mohlo zdát, že je vše chaotické a neuspořádané, ale Dafne a ostatní skřítci měli svůj vlastní způsob řízení věcí.

Dafne si vzpomněla na den, kdy se tu objevila poprvé. Očima tehdy nevěděla kam dřív. Vše jí přišlo neuvěřitelně fantastické.

Dnes tu ale nebyla, aby se kochala, ale aby se poradila se svým dlouholetým rádcem a přítelem. Nemusela ho hledat dlouhou dobu. Uviděla ho o pár vteřin později, usmála se a seskočila ze židle. Vydala se za starým skřítkem na konci místnosti, který stál u jedněch z mnoha kamen, kličkujíc mezi ostatními skřítky.

„Co jsem ti říkal, Figo? Nejdříve musíš tu vodu přelít do hrnce, než jí začneš vařit a ne jí vařit ve vědru! Jdi raději za Zipem a pomoz mu s talíři.“ Huboval starý skřítek, který měl s největší pravděpodobností na starosti chod školní kuchyně, mladého skřítka s nyní uplakanýma očima.

Dafne jen tak tak uskočila z cesty káranému skřítkovi, který utíkal od jejího přítele tak rychle, co mu jen jeho nožky stačily.

„Dafne! Co tu děláš?“ rozezněl se kuchyní pisklavý hlas.

„Ahoj, Marwine,“ pozdravila ho místo odpovědi menší skřítka.

„Dafne, mám hodně práce. Co chceš?“

Dafne se usmála. Tohle bylo podle jejích zkušeností Marwinova verze vřelého přivítání.  Ostatní se ho báli. A to nejen skřítci, ale i několik kouzelníků. Tedy ti, co měli to štěstí, nebo spíše smůlu, ho poznat. Dafne ale vždy připadal takovým zvláštním způsobem roztomilý. Marwin nikdy nepatřil a nikdy asi ani nebude patřit mezi usměvavá stvoření, která vám svou přítomností vyloudí na tváři úsměv, ale to bylo možná právě ono. Možná to jí, jak se na všechno a všechny neustále mračil, téměř fascinovalo a nutilo jí ho neustále provokovat. Samozřejmě mu to nikdy neřekla. Cenila si svého života. Aniž by si to ale uvědomovala, tak si tím zajistila u toho věčného mrzouta neustálou vstupenku do jeho malého světa.

„Omlouvám se, máš spoustu práce, ale tohle nepočká.“

Marwin, který mezitím ostražitě kontroloval práci ostatních skřítků, konečně pohlédl své přítelkyni a bývalé svěřenkyni do očí.

. ♠ . ♠ .

„Cukrová vata.“

„Cože?“ podivil se Harry nad heslem do kanceláře ředitelny školy. Stáli teď před chrličem, který jim po zadání hesla uvolnil průchod. Hagrid se jen smutně usmál.

„Minerva si takhle připomíná Brumbála.“

Harry to nekomentoval. Nebylo potřeba. Věděl, že Minerva milovala bývalého ředitele školy. Po válce se stala ředitelkou ona, a aby řekl pravdu, tak si nepamatoval, že by někdy použila podobná hesla. Spíše měl dojem, že se vzpomínkám na něj vyhýbá, co to jen jde. Což byl téměř nadlidský výkon, vzhledem k tomu, co všechno Albus Brumbál dokázal. Musela si tento zvyk osvojit až v době, kdy se rozhodl žít s mudly. Minerva se nejspíš rozhodla pokračovat v Brumbálově zvyku na počest jeho památky.

Harry se usmál a spolu s Hagridem vystoupal do pracovny své bývalé profesorky přeměňování. Hagrid zaťukal na dveře. Lépe řečeno zabušil a po vyzvání vešel s Harrym v závěsu do pracovny.

„Hádejte, koho jsem potkal, paní ředitelko.“  Zaburácel nadšeně Hagrid a ustoupil, aby se ředitelka mohla sama podívat na jeho doprovod.