Následky našich rozhodnutí 3/22

 

3. Dědictví

 

Harry stál před jedním ze starých domů na okraji Prasinek. Dům byl obehnaný železným plotem prorostlým křovím. Bylo pár dní do začátku nového školního roka, tudíž všude, kam mu oko dohlédlo, byly květy různých druhů a barev.

Nejdříve si nebyl jistý, jakou metodu přepravy má zvolit. Bradavický expres zavrhl jako první. Jezdil jen dvakrát do roka a to na začátku školního roka a jeho konci. Mohl sice těch několik dní počkat a přidat se ke studentům na nádraží, ale to by vyvolalo u dětí povyk. K tomu by musel předem informovat i ředitelku školy o svém rozhodnutí se připojit k dětem a to nechtěl. Děravý kotel také nepřicházel v úvahu. Tedy pokud chtěl svůj návrat do kouzelnického světa udržet v tajnosti, co nejdéle to půjde. Aspoň pro zatím. Nepotřeboval, aby se na něj vrhla banda novinářů a pokládala mu spoustu stupidních otázek.  A on nepochyboval o tom, že by se tak stalo, kdyby vkročil jen tak do zmiňovaného hostince. Let na koštěti chvíli zvažoval, ale nakonec usoudil, že je to příliš riskantní. Mohl by během letu usnout a smrt, způsobená pádem z výšky, rozhodně nepatřila do jeho úzkého seznamu “jaká smrt by byla nejmíň bolestná a traumatizující“. Navíc s jeho štěstím, by skončil dolámaný, ale v žádném případě ne mrtvý. Nezbývalo mu tedy, než po mnoha týdnech zkusit přemístění.  Obával se sice o svůj žaludek, ale nezbývalo mu nic jiného než to risknout. Teď už jenom zbývalo vybrat si místo, kam by se mohl přemístit. Chvíli přemýšlel nad místem, ale pak si najednou na něco vzpomněl.

Před rokem se objevila na parapetě jeho ložnice malá sovička s dopisem a razítkem Ministerstva kouzel. Dopis obsahoval žádost o jeho účast při čtení testamentu Aberfortha Brumbála, který týden předtím zemřel přirozenou smrtí. Překvapivě byl pozván pouze on. Aberforth mu odkázal svůj dům v Prasinkách, který si pořídil po válce a ještě před svou smrtí ho stihl dát trochu dohromady. Tehdy jen podepsal dokumentaci o převzetí a zmizel zpět do mudlovského světa, aniž by se šel na darovaný dům aspoň podívat. Nikomu tehdy o svém krátkém návratu, dalo by se říci spíše návštěvě kouzelnického světa, neřekl.

Teď stál před darovaným domem a vzpamatovával se z přemístění. Měl pravdu. Jeho žaludek bojoval o nadvládu, ale po pár minutách se Harryho dech zklidnil a on tak mohl vejít skrz branku do zahrady. Přední zahrada se k Harryho úlevě skládala převážně z trávníku a několika květin. Netušil jestli tomu tak bylo i v zahradě za domem, ale doufal, že ano. Péči o zahradu si užil dostatečně v dětství. Otevřel dveře a vešel do domu.

Překvapeně zůstal stát ve dveřích. Zvenku působil dům trochu zchátrale, ale uvnitř…. Páni! Dům byl prostorný a udržovaný v čistotě, ale to nebylo to, co Harrymu doslova vyrazilo dech. Byl to přepych, který domem vládl. Vždycky si myslel, že Aberforthovi vyhovoval spíše prostý způsob života. Zvenku to tak navíc i působilo. Ale styl, který byl zvolen pro vybavení interiéru, by se hodil spíše pro Malfoyovi.

Z přemítání ho vyrušila skřítka, co se před ním z čista jasna objevila.

„Dobrý den, pane Pottere. Mé jméno je Dafne a jsem Vám plně k službám. Samozřejmě v případě, že si to budete přát a budete spokojen s plněním mých povinností. Budete si přát odnést své věci do své ložnice, kterou jsem pro Vás udržovala neustále v čistotě, pane? Oh, co mě to napadá? Samozřejmě, že budete…“

„Dafne, já…“ snažil se překvapený kouzelník uklidnit horlivou skřítku, ale byl přerušen. Skřítka luskla svými dlouhými prsty a Harry tak jen zmateně sledoval svůj zmenšený kufr, jak mu vyletěl z kapsy od bundy a míří vzduchem po schodech nahoru do patra, kde mu za rohem zmizel z dohledu. Mezitím skřítka zapáleně pokračovala ve svém monologu, který si s největší pravděpodobností procvičovala předem už několikrát. Harry měl dojem, že se mezi větami dokonce ani nestíhala nadechovat, jak rychle na něj vychrlovala jednu otázku za druhou.

„…Budete si přát něco k pití? Anebo snad něco k snědku? Po dlouhé cestě musíte mít určitě hlad.“

„Dafne…“ zkusil to Harry znovu, ale opět bez odezvy.

„Vypadáte unaveně, pane. Pokud se nebudete zlobit, že to Dafne říká, pane. Nechtěl byste, abych…“

„DAFNE!“ okřikl jí Harry, až skřítka nadskočila a do očí se jí nahrnuly slzy.

„Omlouvám se, pane,“ pípla po chvilce ticha roztřeseným hlasem a kajícně sklonila hlavu.

Harry si povzdechl a poklekl na jedno koleno, aby jí byl v úrovni očí. Natáhl ruku, aby jí mohl uchopit za její malou bradičku a mírnou silou jí donutil opět zvednout hlavu. Skřítka překvapeně vzhlédla a chystala se couvnout, ale stisk na svém rameni od jejího nového pána, jí v tom zabránil. Na okamžik se zmateně podívala na pánovu ruku na svém rameni a poté se odvážila opětovat jeho pohled. Harry si jejího překvapení a nejistoty všimnul. Proto se nadechl a modlil se, aby se mu povedlo na tváři vykouzlit jeden ze svých úsměvů, doufajíc, že tak Dafne aspoň trochu uklidní.

„Dafne, já se ti omlouvám. Nechtěl jsem na tebe tak křičet.“

„Ale pane, nemusíte se mi za nic omlouvat. Dafne neměla být tak…“

Tentokrát jí do řeči skočil Harry. „I přesto jsem neměl právo na tebe křičet. A pokud se můžeš omlouvat ty mě, pak nevidím žádný rozumný důvod, proč bych se ti i já nemohl omluvit. Rozumíme si, Dafne?“

„Ale…“

„Žádné ale. A budu rád, když mi budeš říkat Harry. “Pane Pottere“ se hodí spíše pro staříky. Platí?“ dodal jen tak k uvolnění napětí.

Malé skřítce se kutálely slzy po tvářích a hlasitě popotahovala. „Pán…pán je moc …moc laskavý. Dafne se bude snažit svého pána nezklamat.“

Harryho úsměv se upřímně rozšířil a podal jí kapesníček, aby se vysmrkala.

Skřítka po tomto jeho neškodném gestě ale náhle uskočila, jako by se o Harryho popálila a vyjeveně se dívala střídavě na nabízený kapesník a do Harryho očí. Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, co toto gesto znamená v kouzelnickém světě. U mudlů by byl jeho kapesník jednoduše přijat, ale tady? I po letech strávených ve společnosti kouzelníků si na to nemohl zvyknout. A aby řekl pravdu, tak ani s tím začínat nechtěl. S nepatrným povzdech, který mu nechtěně unikl skrz rty, se postavil zpět na nohy se slovy: „Vím, co to znamená, pokud ti nabídnu a ty přijmeš tento kapesník, Dafne. Jestli chceš, tak můžeš okamžitě opustit tento dům a jít kam se ti jen zachce, ale budu rád, když ten kapesník přijmeš a zůstaneš se mnou v tomto domě.“

Harry stál na místě skoro bez dechu a sledoval, jak skřítka přemýšlí o jeho slovech. Už si začínal myslet, že se spíš změní v sochu, než se skřítka rozhodne reagovat. Dafne ale nakonec natáhla ruku ke kapesníku a sevřela ho ve své mírně se klepající dlani. Nejistě pohlédla mladému kouzelníkovi do očí, jako by se obávala, že mladý muž vezme svá slova zpět a vysměje se jí.

Harry se ale stále jen usmíval, doufaje, že tím skřítku nijak nevyplaší. Uvědomil si, že i přesto, že s domácím skřítkem nepočítal, tak se mu bude hodit.

Po pár okamžicích se i skřítka usmívala od ucha k uchu a hlasitě se vysmrkala.

Harry se nahlas zasmál a vydal se do patra si vybalit. Skřítka cupitala vesele za ním.

„Jestli chcete, pane Harry, tak Vám Dafne může vybalit a připravit Vám něco k snědku.“

Harry vyšel schody a rozhlédl se po chodbě. „Děkuji ti, Dafne. Něco k snědku bych si docela rád dal. Nejdříve mi ale řekni jednu věc. Dům z venku nepůsobil tak rozlehle, jako je tomu uvnitř. Hádám správně, že je to důsledkem kouzla?“

„Ano, pane Pottere…“

„Harry,“ opravil ji mírně kouzelník. Dafne mu věnovala ještě širší úsměv a pokračovala ve vysvětlování.

„Ano, pane Harry. Pan Aberforth si velice oblíbil zvětšovací kouzla a s mojí pomocí dal tento dům do pořádku. Dole pod námi, jak jste si mohl sám všimnout, je chodba spojená s přijímacím salónkem a pracovnou po pravé straně. Pokud se na chodbě dáte doleva, tak v následující místnosti najdete kuchyň a laboratoř. Tady v patře se nacházejí převážně ložnice. Každá z nich má pochopitelně i svou vlastní koupelnu.“

„Kolik je tu ložnic?“ ptal se zvědavě.

„Je jich tu celkem pět. Dvě vlevo od schodiště a tři vpravo. Potom je tu samozřejmě půda a sklep. Dovolila jsem si Vaše věci přenést do ložnice na konci chodby. Tudy, pane Harry,“ popisovala mu s nadšením skřítka rozložení domu a vedla svého nového pána chodbou zprava od schodiště.

Harry si prohlížel obrazy na stěnách. Na žádném nezahlédl jedinou kouzelnici či kouzelníka. Každý byl jiný, ale ve směs na každém byla jedna či dvě volné židle, na kterých dříve určitě posedávali nějací kouzelníci. Protože tento dům ale nikdo dlouho neobýval, tak nejspíš všichni odešli na jiné obrazy, kde to pro ně bylo zajisté zábavnější. A aby řekl pravdu, tak nebyl proti. Aspoň tu bude mít klid. Dále mohl na chodbě spatřit několik komod, na kterých byly naaranžovány různé zdobené mísy, vázy s květinami a sošky zvířat. Minuli dvoje dveře, které stály proti sobě, a přemýšlel, co s nimi měl Aberforth asi tak v plánu.

Dafne ho předběhla. Otevřela dveře před ním a čekala, až Harry vejde do místnosti. Harry tak učinil a v úžasu se zastavil ve dveřích. Pokoj byl obrovský. Místnosti vévodila velká černá postel s nebesy se spoustou polštářů, poskládaných úhledně na tmavě modrém přehozu. Noční stolek z každé strany s lampami, obrovské okno s výklenkem, určený k sezení a výhledem na jezero.

„Dafne? To je přece…“

„Jezero v Bradavicích, pane. Pan Aberforth si myslel, že se Vám bude líbit,“ vysvětlila mu skřítka.

Harry k oknu mezitím došel a kochal se pohledem na klidné jezero. Na chvíli se ztratil ve svých vzpomínkách. Pak, jakoby mu náhle došel význam jejích slov, se překvapeně zadíval Dafne do očí.

„Pan Aberforth vybudoval tenhle pokoj pro mě?“

„Jistě. Celý tento dům předělal vlastně pro Vás, pane Harry. Trvalo několik měsíců, než byl pan Aberforth spokojen s jeho vzhledem a funkčností.“ Dodala hrdě skřítka.

Na Harryho to udělalo obrovský dojem. Netušil, že pro bratra Albuse Brumbála tolik znamenal. Pomalu se přesunul k béžové sedačce před krbem a usedl do ní s mírným povzdechem.

„Pánovi se to nelíbí? Pán je zklamán? Dafne předělá. Stačí říct pánovu představu, pane Harry.“ Vyptávala se s obavami skřítka a nejistě před Harrym poskakovala. Harry zvedl hlavu a Dafne tak mohla spatřit slzy, které se prodraly na povrch a nyní pomalu stékaly jedna po druhé po jeho tvářích.

„Ne Dafne. Je to nádherné. Já jen…jen jsem to nečekal. To je vše.“ Šeptal mladý kouzelník.

„Jistě, pane?“ ujišťovala se nervózně skřítka.

„Ano, Dafne,“ přikývl a věnoval jí další ze svých úsměvů. Dafne se úlevně zachichotala.

„Tak Dafne, udělala bys mi prosím něco malého k jídlu? Já si mezitím vybalím věci,“ požádal jí a vstal z pohovky.

„Ano, pane Harry. Za okamžik jsem zpět.“ Vypískla nadšeně Dafne.

„Super. Dám si jí tady. A Dafne?“ oslovil jí ještě, než se skřítka přemístila. „Moc ti děkuji.“

Dafne se usmála a zmizela jako pára nad kotlíkem.

Harry přešel ke svému kufru, který na něj čekal u nohou jeho nové postele. Položil ho na ní a zvětšil ho do jeho normální velikosti. Přiložil ruku na vrch kufru, tiše zamumlal v hadím jazyce heslo a pak jen sledoval, jak se malý had rozmotal v místě, kde se obvykle nacházel zámek. Had se neslyšně vyplazil na rukojeť kufru, kde znovu znehybněl. Harry teď mohl kufr otevřít. Na vrchu oblečení ležela hygienická taštička spolu s krabičkou z modrého semiše. Harry obě věci vyndal a položil na noční stolek. Poté se otočil ke stěně se vstupními dveřmi a neverbálním kouzlem přemístil své oblečení do skříně, schované v rohu poblíž dveří, která byla během okamžiku plná Harryho svršků. Harry ještě zmenšil svůj kufr a uložil ho na dno skříně. Potom jí bez použití kouzel zavřel a přešel k nočnímu stolku. Uchopil do rukou taštičku s hygienickými potřebami a namířil si to k druhým dveřím v místnosti. Ty byly tentokrát umístěné za postelí a určitě vedly do koupelny. Nemýlil se. Koupelnu tam Harry opravdu našel, a jakou… První pohled mu padl na kulatou vanu. Dostatečně velkou, aby se do ní vešly minimálně tři osoby. Byl tam také sprchový kout, dvě umyvadla zapuštěná do mramorové desky a nad nimi viselo velké zrcadlo. U dveří se nacházela toaleta a koš na špinavé ručníky a oblečení. Harry zamířil k zrcadlu, položil si taštičku vedle jednoho z umyvadel a prohlížel si svůj odraz.

Úlevně si oddechl, když zjistil, že na něm jeho postihnutí není zatím nijak zvlášť patrné. V obličeji byl sice bledší, než obvykle, ale to se dalo připsat i nedostatku pobytu na slunci. Tváře měl trochu propadlé, ale jednodenní strniště to hravě zakrývalo. Doufal, že se jeho stav nezhorší do doby, než bude mít vše vyřešené. Pak ať to vezme čert…