What could have been

 

Autor: Vanityfair
Překlad: Kiara
Hlavní postavy: Severus Snape/ Hermiona Grangerová
Shrnutí: Severus Snape, věrný služebník Pána Zla, dostává nečekaný dárek - slečna Grangerová je mu vydaná na milost a nemilost. Za jiných okolností by ho bývala mohla milovat...
Poznámka: Původně samostatná povídka, na kterou později navázalo dalších 6 kapitol. Pokud se bude líbit, mohou navázat i překlady.
This translation is made and post here under permission of the author. Thank you very much, Vanityfair!

What could have been

Severus očekával Hermionu v ložnici. Z koupelny vyšla v košilce, kterou jí dal - zelené hedvábí a černá krajka obepínající boky, výstřih hluboký právě tak, aby víc sliboval než ukazoval. Vlasy měla rozpuštěné, protože jí nařídil, aby je tentokrát nestahovala do drdolu, a kaštanové lokny jí rámovaly obličej. Vypadala tak nevinně, tak vystrašeně.

"Nedělejte to," zaprosila tichým hlasem, který jí sotva vyšel ze staženého hrdla, a z očí se jí začaly řinout slzy. Vypadala mnohem drobnější a zranitelnější, než jak jí kdy předtím viděl. Srdcem mu projel osten lítosti, ale okamžik nato byl vystřídán zlostí.

"To je pro tebe představa, že se tě budu dotýkat, tak nesnesitelná?" vyštěkl.

"Ne, já jen..." zajíkla se a tváře jí polil ruměnec. Napadlo ho, jak daleko asi ta sytá červeň sahá. Však na to dost brzy přijde, ať už se jí to bude líbit nebo ne.

"Ne takhle. Nechtěla jsem, aby to bylo takhle," zaslechl její sotva slyšitelné mumlání. Znamenalo to...? Chytil ji za bradu a donutil ji, aby se mu podívala do očí.

Legilimens , vyslovil v duchu zaklínadlo. Viděl a pociťoval spoustu věcí. Nikdy by si nepomyslel, že zrovna Grangerová bude mít mysl v takovém nepořádku. Nebyl by překvapený, kdyby zjistitl, že se sama naučila Nitrobranu, ale hrůza vlastní porážky, toho, že se stala otrokem a navíc byla věnována jemu - zrádci a nenáviděnému profesorovi - jí srazila na kolena. Silná dívka, kterou proti svů vůli obdivoval ve školních hodinách, se změnila v třesoucí se trosku, kterou tu viděl před sebou.

Ale ve všem tom zmatku rozeznával i přetrvávající náklonost a respekt, které pociťovala vůči němu. Hájila ho znovu a znovu proti Potterovým obviněním. Ale bylo v tom i něco víc. Jeho zrada ji tak zničila nejen proto, že opravdu věřila, že je na jejich straně, ale i kvůli nepatrné stopě touhy, která si nějak našla cestu do její mysli. Cítil její znechucení nad sebou samotnou, ale zároveň i slabou jiskřičku naděje, kterou do něj stále vkládala.

Mohlo by to tedy být příjemnější a snazší, než si představoval. Mohl by jí mít, a to nejen v ryze tělesném smyslu. Snadno by jí mohl přesvědčit, že ho vlastně milovala. Všechny její ideály o lásce, která nakonec zachrání všechno, i jeho, by ji definitivně zlomily. Bavilo by ho sledovat, jak končí její ostatní vztahy. Škoda, že Potter už je mrtvý, vychutnal by si tohle svoje vítězství při pohledu jemu do tváře. Ale pořád ještě tu byl Ron Weasley. Pokud se nemýlil, ten rudovlasý parchant choval k té holce určité city. Byla by to pěkná zábava, přimět ji, aby předváděla svou zamilovanost právě před ním, dokud by se jí Severus nezbavil.

"Nechápu to," řekl, když ji propustil. "Ty to chceš taky."

"Ne takhle, prosím, ne takhle," odpověděla a o krok od něj ustoupila. Pohnul se vpřed, aby zaplnil prostor, který se mezi nimi snažila vytvořit. Vztáhl ruku, objal ji a jeho dlaň jí spočinula v kříži. Druhou jí položil na paži. Ztuhla v jeho objetí, ale nepovolil.

"A jak jste si to tedy představovala, slečno Grangerová?" zašeptal jí měkce do ucha. Tiché slzy jí vyhrkly zpod pevně sevřených víček. Neopodvídala.

"Potter měl porazit Pána Zla," napovídal jí jemně a pohnul rukou směrem k její mokré tváři. Konečky prstů jí setřel slzy.

"Měla se konat spousta oslav. Možná i ministerský ples na počest členů Řádu." Sotva znatelně přikývla. "Možná byste mě vyzvala k tanci."

"Já netančím," zašeptala, oči stále zavřené. Pořád ještě se třásla. Přitáhl si ji blíž a jemně jí přejížděl rukou po zádech ve snaze ji uklidnit.

"Samozřejmě, já taky ne," zamumlal a ona cítila jeho rty otírající se jí o čelo. "Stáli bychom někde v rohu a vyměňovali si pohrdlivé poznámky o neschopnosti Ministerstva. Pozval bych vás k sobě..."

"Ne," zakroutila hlavou.

"Ne?" Trochu se od ní odtáhl, aby jí viděl do obličeje. Oči už měla otevřené, ale vypadala nejistě a vyhýbala se jeho pohledu. Pohnul rukou z její tváře, přejel jí dolů po krku a po křivce klíční kosti. Bylo by to tak snadné, s rukama takhle na jejím krku, vrhnout se na ní hned. Ale neudělal to. "Máte pravdu. Neměl bych tolik odvahy. Rozešli bychom se každý svou cestou. Ale za pár dnů, týdnů, nebo možná měsíců bychom se náhodou potkali v lékárně."

"V knihkupectví."

"Jistě, v knihkupectví. Zeptala byste se mě na názor na knihu, kterou byste si právě kupovala. Já bych vám navrhl prodiskutovat to nad máslovým ležákem u Děravého kotle. Líbilo by se nám to a postarali bychom se o další schůzky. Jednou byste usoudila, že je čas, abych vám říkal Hermiono. A já bych vám dal svolení oslovovat mě Severusi."

Přestala plakat, ačkoli se na něj stále nepodívala. Zůstala tváří přitisknutá k němu, krk odhalený pro jeho pokračující laskání. Pak pohnul rukou směrem k jejím vlasům a začal je jemně pročesávat prsty.

"Řekni to, Hermiono," zašeptal s ústy u jejího ucha. "Řekni moje jméno."

"S-Severusi," zajíkla se.

"Jednoho dne bych sebral odvahu a políbil tě," pokračoval a ona cítila jeho rty na své tváři. "Žádný příliš rychlý start, nechal bych ti možnost odtáhnout se, kdybys chtěla. Možná nejdřív sem," políbil jí na čelo. "Pak sem," políbil jí na tvář. "A nakonec i tady." Jeho rty se pohnuly k těm jejím. Nejprve zůstávala nehybná a bez odezvy, ale nakonec ji vydráždil k odpovědi. Odtáhl se od ní jen neochotně, ale s příjemným pocitem vítězství, když viděl její naběhlé rty a přivřené oči.

"Trávili bychom spolu víc a víc času. A děláme spolu co, Hermiono? O čem se spolu bavíme?" Znovu ji políbil.

"Učíš mě lektvary," zašeptala, když jí uvolnil ústa.

"Co ještě?" dožadoval se, pohladil jí po vlasech, sjel jí rukou dolů po paži a znovu vzhůru po jejím boku.

"Bavíme se o politice, o knihách, a, jistě, taky o módě," mumlala, zatímco jeho ruka si našla její ňadra.

"O módě?" ušklíbl se. Nebyl schopný myslet jasně, už ji příliš chtěl.

"Míváš toho na sobě až moc černého." Naklonila se k němu a jeho rty znovu našly ty její.

"My oba toho teď máme na sobě až moc," řekl, zatímco ji vzal za ruce a položil si je kolem krku. Zatím se ho ještě ani nedotkla a byl nejvyšší čas, aby s tím začala. Poddala se jeho nátlaku a její prsty začaly bojovat s knoflíky. Stáhl jí z ramen tenká ramínka košilky. Lehoučká látka sklouzla k bokům. Nezrtrácel čas a začal pokrývat polibky nově odkrytá místa na její světlé kůži.

V přístích okamžicích toho příliš nenamluvili, zatímco ona ho svlékala a on jí vedl k posteli. Hrál si s jejím tělem rukama i jazykem a její vzdechy a sténání ho podněcovaly stále víc. Krev mu začínala vřít.

když už nedokázal čekat ani o vteřinu déle, skryl jí pod sebe a zeptal se: "Kdy, Hermiono?"

"Tu noc, kdy se mě zeptáš, jestli si tě chci vzít," odpověděla, bezdechá v očekávání toho, co přijde. Ta odpověď ho na moment zaskočila. Ona by si ho bývala vzala?

Ale s tím, jak do ní pronikal, tu zrádnou myšlenku odsunul stranou. Nikdy by sám sebe nepošpinil tím, že by si vzal mudlouvskou šmejdku. Jeho matka provedla cosi nemyslitelného, když si vzala mudlu, a on si slíbil, že nikdy neudělá tu samou chybu. Vztek nad její opovážlivostí, nad její důvěrou, že by ji kdy dokázal vidět takovým způsobem, ho hnal dopředu a on už se dál nestaral, co si ona myslí. Použije ji jen pro své vlastní potěšení a až se jí nabaží, prostě se jí zbaví.

Slyšel, jak pod ním vykřikla. Nevěděl, jestli to bylo bolestí či vzrušením, ale co na tom záleželo. Pokračoval, dokud necítil, že vyvrcholení se blíží. Pár okamžiků nadzemského blaha bylo všechno, co získal, než přišel útlum. Jak se odvalil z jejího těla, udělalo se mu najednou zle.

"Nikdy by se to takhle neodehrálo," ušklíbl se.

"Já vím," zašeptala. Posadil se a pohlédl na ní. Oči se jí leskly, ale tentokrát slzy potlačila.

"Jsi moje."

Nikdy.

Viděl, jak se jí ta myšlenka prokmitla v očích, ani nepotřeboval Nitrozpyt.

"Co ode mě chceš?" zeptala se a její ruce tiskly přikrývku. Chvíli nad její otázkou přemýšlel. Nepotřeboval ji k ničemu. Měl skřítky, aby se mu postarali o domácnost. Měl ženy mnohem žádoucnější a pro něho mnohem přiměřenější. To, že tu byla, měl být spíše trest pro ní než odměna pro něho. Nikdy si neměla dovolit vysmívat se Pánovi Zla.

"Jsou věci horší než smrt," řekla tehdy. A tak se rozhodl říct jí pravdu.

"Nic," odeskl. "Spi." Znovu si lehl a přetáhl přes sebe pokrývku. Rozhodl se opustit svůj původní plán. Přesvědčit ji, že ho miluje, a pak se jí zbavit, by mohlo být příliš nebezpečné. Severus mohl být věrný Pánovi Zla, ale také strávil nezanedbatelnou dobu po boku Albuse Brumbála. Ten starý blázen nepřestával mluvit o moci lásky. Nelíbilo se mu pomyšlení, že ten starý čaroděj mohl mít pravdu, ale nehodlal pokoušet osud.

O hodinu později byl stále ještě vzhůru. Byl si jistý, že Hermiona také ještě neusnula. Nepřekvapilo ho proto, když se náhle posadila a pohlédla na něj. Uklidnil svůj dech a nechal ji, aby si myslela, že spí.

"Bývala bych tě milovala. Mohla jsem tě milovat," zašeptala, když pozorovala jeho obličej.

Když si opět lehla, věděl, že udělal dobré rozhodnutí. Zítra ji buď sám zabije, nebo ji věnuje Bellatrix, aby si na ní posvičila Cruciatus. Každopádně na to, aby si ji nechal, byla příliš nebezpečná.

Konec