Zapomenutý deník

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lily Evansová
Shrnutí: Co ukrývá starý, otrhaný deník za strašlivá tajemství, která by raději měla zůstat ukryta? Číst či nečíst? To je oč tu běží. Harry Potter se bude muset rozhodnout
Poznámka: Dopsáno v roce 2004

Zapomenutý deník

Kapitola první: Nečekaný nález

Harry rázně kráčel po prázdné chodbě. Chvěl se potlačovaným vztekem. Ten mizera, ten, ten… ten… Harry nedokázal přijít na dostatečně strašlivé označení pro profesora lektvarů. Pochyboval, že takové už vymysleli. Dnes ho naprosto bezdůvodně vyhodil! Ach jo proč si jen nedal pozor na pusu. Dávno věděl, že dráždit profesora je stejně bezpečné jako škrtat sirkami v prachárně.
Snape se, jak je jeho oblíbeným hobby, zase navážel do Nevilla a Harry se prostě neudržel - vždyť Neville měl už slzy na krajíčku. Řekl Snapeovi, že je k Nevillovi nespravedlivý. Snape se rozzuřil a vyhodil Harryho z hodiny s tím, ať si látku dohání kde chce, že jemu je to jedno. To mu Harry věřil.
Do chodby se vřítil Protiva. 
„Zmiz!“ utrhl se na něj.
Protiva vyplázl svůj dlouhý jazyk. Harry kolem něj nasupeně prošel.
„AU!“ prudce se otočil a mnul si temeno hlavy. Protiva už dávno zmizel. Na zemi ležela knížka či spíše tlustý sešit, kterým ho Protiva nejspíš trefil do hlavy. Harry se podezřívavě přiblížil k sešitu a strčil do něj špičkou boty. Položil brašnu na zem a opatrně tu věc zdvihl. Od události s deníkem Toma Raddlea byl k neznámým věcem docela podezřívavý. Sešit byl starý, špinavý a potrhaný. Harry ho otevřel. Stránky zažloutlého papíru byly hustě popsány úhledným, elegantním písmem. Časem však inkoust vybledl a šel špatně přečíst. Harry přelistoval na první stránku. Přišel blíž k oknu a namáhavě luštil, co je tam napsáno. Na úplném začátku stránky rozluštil „Bradavice 1.září“. Jde tedy o deník. Napínal zrak, aby přečetl začátek stránky. Inkoust se však rozpil a rozmazal do jedné souvislé šmouhy. První čitelná slova byla „dorazil do Bradavic“. Dál byl text špatně viditelný, ale přeci jen čitelný.

Hrad je vskutku impozantní. Jde o pravý skvost architektury i magického umění. Je to ale zvláštní pocit, když tu není otec. Přesto to není lepší. Ještě před obřadem zařazování do kolejí jsem narazil na nějakého otřesného kluka. Zařadili ho do Nebelvíru. Já sám jsem ve Zmijozelu. Otec by ani nic jiného nepřijal. Matně si vzpomínám, že ho profesorka McGonagallová oslovila myslím jako Pottera. Mám pocit, že s ním ještě budou problémy.

Harry prudce leknutím sešit přibouchl. Ruce se mu chvěly. To není možné. To přeci vůbec není možné! Harry tomu nevěřil. Doběhl ke sborovně. Vždycky tam bývala malá nástěnka, kam profesoři vyvěšovali různé informace pro studenty. Harry našel, co hledal. Rozechvěle otevřel deník. Písmo se více méně shodovalo! Polilo ho horko. Obracel špinavý deník v rukou. Nevěřil, nechtěl věřit. Jak sešit žmoulal, stíral z něj letitou špínu, až se na hřbetu deníku vylouply takřka nečitelné zlatavé iniciály S.S. Harryho opustila veškerá naděje. Deník mu leknutím vypadl z rukou. Nechápal jak, ani proč, ale nějak se k němu dostal deník Severuse Snapea, když byl ještě v Bradavicích. Harry si pomyslel, že kdyby Snape tušil, že má jeho deník, určitě by ho nechal zmizet v méně známých částech sklepení nejspíš i s deníkem. Jak se k němu ale Protiva dostal? Do Snapeových soukromých věcí by se neodvážil, a vlastně ani nemohl. A pak sešit vypadal, že dlouhou dobu ležel někde zapomenutý. Harry nalistoval úplně poslední záznam. Datum bylo 9. června. Harry si přečetl úplně poslední odstaveček dole na stránce.

Zítra se s ním máme zase sejít. Bude na nás čekat jako obvykle v Prasinkách. Pořád mám určité pochybnosti, ale myslím, že jsem se už definitivně rozhodl. 

Tady deník končil. Zbývalo pár volných listů. Harry předpokládal, že Snape tehdy zřejmě deník ztratil. Léta ležel někde zapadaný prachem až do dneška, kdy ho náhodou Protiva našel. Protiva mu nepřikládal žádnou hodnotu, ale Harry věděl že má obrovskou cenu. Snape by určitě i zabíjel jen, aby se to nikomu nedostalo do rukou. První, co ho napadlo bylo, že by měl deník raději vrátit. To bylo bláhové. Snape by nikdy neuvěřil, že v něm Harry nečmuchal. Možná by ho mohl dát profesoru Brumbálovi. Ten by se už postaral, aby se deník vrátil ke svému pisateli. Třetí varianta byla však zdaleka nejlákavější – přečíst si to. Možná že by se o Snapeovi dozvěděl něco zajímavého. Nebo třeba o svých rodičích. Pokušení bylo příliš velké. Zastrčil deník pod hábit a vyrazil do nebelvírské společenské místnosti. Nikdo tu teď nebyl, všichni ještě měli vyučování. Harry si dal tašku do pokoje a ve společenské místnosti si pak přisunul křeslo k ohni. Roztřeseně otevřel odřený deník. Měl pocit, že dělá něco nesprávného. Do Snapeových osobních věcí mu vůbec nic nebylo, ale na druhou stranu se Snape taky míchal do věcí, do kterých neměl. Tím si Harry ospravedlnil své jednání a už se pomalu nořil do četby.

Bradavice 1. září
dorazil do Bradavic. Hrad je vskutku impozantní. Jde o pravý skvost architektury i magického umění. Je to ale zvláštní pocit, když tu není otec. Přesto to není lepší. Ještě před obřadem zařazování do kolejí jsem narazil na nějakého otřesného kluka. Zařadili ho do Nebelvíru. Já sám jsem ve Zmijozelu. Otec by ani nic jiného nepřijal. Matně si vzpomínám, že ho profesorka McGonagallová oslovila myslím jako Pottera. Mám pocit, že s ním ještě budou problémy…

Profesorka McGonagallová srolovala pergamen se jmény studentů a nechala odnést Moudrý klobouk i se stoličkou. Ředitel školy profesor Albus Brumbál povstal. Byl to vysoký, starý kouzelník s dlouhými, stříbrnými vlasy a plnovousem. Pohlédl přes půlměsícové brýle na přítomné studenty s šibalskou jiskrou v pomněnkově modrých očích.
„Jako každý rok vítám i letos nové studenty, kteří přišli sem do Bradavické školy čar a kouzel, aby odhalili tajemství, krásu, ale i nástrahy magie,“ v očích se mu zablesklo. „A teď už jen zbývá dodat, nechť hostina započne,“ na ta slova se stoly doslova prohnuly pod tíhou nejrůznějších pokrmů. Studenti se s chutí pustili do jídla.
Severus si prohlížel své nové spolužáky a odhadoval jejich přednosti a hlavně slabiny. Přes všechny ty stoly se pohled jeho černých očí setkal s jiným stejně zkoumavým, ale veselejším pohledem. Potter. Provokativně se na něj usmál a zamával mu. Severusovi se v obličeji nehnul ani jediný sval. Potter. To jméno si musí dobře zapamatovat. Pomalu a důstojně, na rozdíl od některých spolužáků, se dal do jídla. Nebude se přeci u stolu chovat jako nějaký buran. 
„Je to tu vážně božské…“
„Jo, ten strop je hustý, co říkáte…?“
„Čau,“ drcl do Severuse kluk o hlavu menší. 
„Nazdar,“ zavrčel a odtáhl se od něj.
„Já jsem Evan Rosier,“ natáhl k němu ruku a v očích se mu zajiskřilo.
Severus na něj upřeně hleděl a mlčel. Po chvíli Rosier rozpačitě stáhl ruku zpět a zakřenil se. Severus si nepodával ruku s každým, jedna ze zásad, kterým ho otec naučil. 
„A ty se jmenuješ jak?“ zeptal se ho Rosier.
„Snape. Severus Snape,“ řekl Severus pomalu.
„Ty máš tátu velký zvíře, co?“
Při pomyšlení na svého otce se otřásl. 
„Možná,“ odpověděl opatrně. 
„No, jo to se někdo má.“
Severus si nebyl tak úplně jistý, jestli to je nějaké terno.
„Můj táta je obyčejný, usmolený mudla. Nechápu jak si ho moje matka mohla vzít. Vím, že to není zrovna nejlepší start do života, takže hned jak mi bude osmnáct změním si příjmení a vypadnu z domu.“ 
Tak o tomhle taky už párkrát uvažoval. Doma ho držela jen jeho matka. Nemohl jí přeci nechat s ním samotnou. 
„Jéé zákusky,“ Rosier se vrhl na hory dortů, zmrzliny a všelijakých jiných cukrlátek. Severus zhnuseně nakrčil nos. U nich doma by se nenašla žádná sušenka, zmrzlina, bonbóny a podobně. Otec to v domě nestrpěl. Že prý se po tom tloustne a kdesi cosi, prostě ne. Není tedy divu, že neměl sladké rád.
„Ty si nedáš? Je báječná,“ huhlala Rosier s plnou pusou vanilkové zmrzliny.
„Ne.“
„Děláš velkou chybu!“ odvětil a naložil si další porci.
Dost možná že opravdu dělal chybu. Když se Rosier nedíval, nabral na špičku lžičky trochu ze zmrzliny před sebou. Chutnalo to jako… čokoláda. Nebylo to tak špatné, ale on prostě na sladké nebyl. 
Z talířů zmizely zákusky. Profesor Brumbál povstal.
„Doufám, že všem chutnalo. Teď když jsme se najedli a napili, ještě pár slov na závěr než se rozejdete do svých kolejí. Jako každým rokem bych chtěl připomenout, že do Zapovězeného lesa na školních pozemcích je všem studentům vstup přísně zakázán. Rovněž školník pan Filch by rád připomenul, že mimo hodiny je zakázáno provozovat kouzla a po večerce není dovoleno pohybovat se mimo prostory koleje. V druhém zářijovém týdnu pak jako vždy proběhne famfrpálová kvalifikace. Každý, kdo by rád reprezentoval svojí kolej, ať se přihlásí u profesorky Witneyové. Teď už vám popřeji už jen dobrou noc.“
„Famfrpál je boží hra. Jenže studenty prvního ročníku do kolejních družstev stejně neberou,“ poznamenal Rosier, když se zvedali od stolu.
„Proč?“ vlastně se zeptal jen, aby něco řekl. Vůbec ho to nezajímalo. Famfrpál byla podle něj stupidní hra, která dávala možnost vyniknout těm, kteří toho v hlavě moc neměli.
„Většina prváků není na koštěti moc dobrá. Skoro všichni hráči se rekrutují z třetích ročníků a výš.“
Nejsou dobří? On byl na koštěti dobrý. Aby ne. Otec ho nutil chodit na soukromé hodiny k nejlepším učitelům.
Žáci se hrnuli z Velké sině jako jeden hlučící dav. Teprve na chodbě se ten chumel rozpadl na čtyři menší. Zmijozelský prefekt je vedl na kolej s nadutou vážností. Severus kráčel mlčky, ačkoli do něj Rosier pořád šťouchal a něco mlel. 
„Tý jo. Ty obrazy jsou dost dobrý.“
Severus nic neřekl. V jejich domě bylo takových obrazů požehnaně. Většinu z nich nesnášel. Nejvíc ze všech ale obraz jeho babičky Izabely. Byla to přísná dáma. Jedna z pouhých sedmi dcer v dlouhé rodové historii Snapeů. Pokaždé když kolem prošel, peskovala ho přísným, skřehotavým hlasem. Vždycky si na něm něco našla. Jednou se jí zdál neupravený, podruhé se hrbil, což navíc nebyla pravda. Byl ochotný udělat cokoli, aby kolem obrazu nemusel. Nakonec se naštval a obraz sundal. Otec ho za to zmlátil a od té doby Izabela skřehotala jen o tom, že je ostudou rodiny, že nemá úctu k předkům a že to s ním špatně skončí. Neměla ale poznámky jen na něj, ale i na jeho matku. Když pak malovali, postaral se o to, aby se obraz ztratil. Otec zuřil, ale od té doby byl klid.
Prefekt se zastavil před holou, kamennou zdí.
„Drakobijce,“ pronesl důležitě a kamenné dveře ukryté ve zdi se otevřely. „Heslo se mění každý den. Dobře si ho zapamatujte. Jinak se totiž dovnitř nedostanete.“
Severus si prohlížel zmijozelskou společenskou místnost. Byla to dlouhá, nízká podzemní prostora s hrubými kamennými stěnami, na kterých visely tapiserie v kolejních barvách či se znakem Zmijozelu. Z kamenného stopu visely kulaté zelenavé lampy. Ve velkém krbu praskal oheň. Kolem dokola byla bohatě vyřezávaná křesla. Z místnosti vedly dvoje schody nahoru.
„Vítejte ve zmijozelské společenské místnosti. Vaše věci jsou už ve vašich pokojích. Nahoru po schodech vlevo jsou pokoje dívčí, vpravo chlapecké.“
„Jsme spolu na pokoji. No není to super?“ nadchl se Rosier, když vystoupili po schodech do pokoje. Severus zjistil, že má postel až úplně vzadu. To mu docela vyhovovalo. Věci jim už vybalili. Pokoj byl kruhový, podél stěn byly skříně. Čtyři postele a čtyři stoly, vše bohatě vyřezávané. Tak tady má strávit příštích deset měsíců. To nebylo zase tak špatné. Do pokoje vešli dva kluci.
„Tě péro, to je komfort,“ pronesl ten tmavovlasý.
„Hustý!“ přitakal světlovlasý kluk s lehkou nadváhou. Oba byli menší než Severus. Vlastně jak si všiml, patřil v ročníku mezi nejvyšší.
„Já jsem Martin Wilkes,“ obrátil se k nim tmavovlasý kluk.
„A já sem nějaký Pavel Avery,“ přidal se ten druhý. 
„Evan Rosier. A tohle je Severus Snape.“
Severus po něm střelil jedovatým pohledem. Nepotřeboval tiskového mluvčího.
„Snape? Jako ten Snape, co se před ním třese celý ministerstvo…“, vytřeštil oči Wilkes. 
„…je můj otec,“ dokončil Severus tiše.
„Hustý,“ poznamenal Avery.
„To máš teda slušný rodokmen.“
Tak tohle taky už slyšel aspoň milionkrát. Rodokmen sem, rodokmen tam. Jako by byl pes. 
„Já mám taky poměrně čistou krev. Bohužel jen poměrně,“ pokračoval zamyšleně Wilkes.
Ty kecy kolem čistokrevnosti znal Severus až moc dobře. Jeho otec byl hrdý na svůj původ. Možná až moc. Nikomu sice nepředhazoval, že mají tak zvaně čistou krev a z mudlovského pohledu patří k aristokracii s „modrou krví“, na druhou stranu ovšem trval na tom, aby mu byla prokazována úcta jaká jeho původu podle něj náležela. Wilkesova poznámka, že se před ním třese celé ministerstvo byla poměrně trefná. Chybělo jen dodat, že se před ním třásla i celá rodina včetně jejich domácích skřítků a služebnictva. Taky mudly jeho otec neměl zrovna v lásce. Podle něj to byli hloupí, přízemní chudáci, kteří byli ochotní udělat cokoli, aby si nemuseli připustit že existují kouzla a čáry. V tom měl do jisté míry pravdu.

… před chvílí jsme se s Rosierem vrátili z koupelny. Avery spí, Rosier už zase mele o famfrpálu. Wilkes si čte knihu o černé magii. Znám ji. Četl jsem ji, když mi bylo sedm. Časem jsem přišel na to, že je to příšerný blábol. Jde ovšem o klasiku a otec trval na tom, že ji musím přečíst. Dokonce pak kladl šťouravé dotazy, aby si ověřil, že jsem tu knihu skutečně četl. Právě sem míří náš prefekt. Když jsou otevřené dveře na chodbu, mám výhled skoro až do společenské místnosti. Přišel nám říct, že za chvíli je večerka. Mám pocit, že dnes asi neusnu. Je toho tolik nového a jiného. Rosier chce abychom zhasli, že jinak neusne. Wilkes odkládá knihu. Asi to taky už zabalím. Zítra nás čeká první vyučovací den. První hodinu máme obranu proti černé magii. Konečně budu moct zužitkovat, co mě otec naučil.
Je asi půlnoc. Nemůžu spát. Avery chrápe tak, že se třese celá místnost. Ten příšerný zvuk mi vyvrtává do hlavy díru. Zní to jako když se velký papoušek topí v kbelíku mýdlové vody. Budu mu muset zítra připravit lektvar proti chrápání jinak se z toho zblázním. Co asi teď dělá máma? Je tam s ním sama. Nesmím jí zítra po vyučování, vlastně dnes, zapomenout poslat sovu. Slíbil jsem to. Je to zvláštní, že tu na mě nikdo neřve. Možná to tu bude lepší než doma. Alespoň mi nikdo nebude nakazovat s kým se mám bavit a s kým ne. Kluci z vesnice se se mnou kvůli němu nikdy nekamarádili. Tady to třeba bude jiné. Ačkoli otec říkává, že přátelé tě jen táhnou sebou dolů. Na druhou stranu mě už nebaví sedět o samotě a čumět do zdi nebo do učebnic. Tohle jsem dělal celý svůj život. Buď jsem musel být s ním, nebo se učit. Už toho mám po krk. Myslím, že je na čase si začít užívat života. Jak by mi v tom asi mohl zabránit.

„Harry? Harry, jsi tu?“
Napadlo ho, že by to měl Ronovi a Hermioně říct, co našel. Ale už slyšel Hermionu jak říká, že to musí okamžitě odevzdat profesorce McGonagallové. Nikdy! Něco tak cenného. Schoval deník pod hábit. Ani Ronovi o tom neřekne. Určitě by se někde podřekl a kdyby Snape zjistil… ani pomyslet!
„Čau Hermiono.“
„Harry, to od tebe nebylo rozumné,“ dala si ruce v bok.
„Ale fakt statečný.“
„Ahoj Rone.“
Ron sebou plácl do křesla.
„Musíš si látku dohnat. Není to zrovna nejjednodušší kapitola a určitě ti jí dá u zkoušky!“ pokračovala káravě Hermiona.
„Jo jasně.“
„Víš, žes ho pořádně vytočil? Neville dostal za trest domácí úkol. Má připravit do příští hodiny plamenný lektvar. Snape se nejspíš rozhodl, že se zbaví Nebelvíru tím že nechá Nevilla, aby to tu vyhodil do povětří.“
„Rone!“
„Hele, Neville je fajn, ale faktem je, že je nebezpečný.“
„Já mu s tím pomůžu.“
„A myslíš, že Snapeovi to nedojde?“
„No a?!“
Harry poslouchal jak se hádají. Nemysleli to doopravdy. Byla to taková jejich hra. Harry však dnes nedokázal své přátele doopravdy vnímat. Pod hábitem ho pálil ten deník. Strašně rád by se do něj znovu začetl.
„Jsem nějaký unavený. Půjdu spát,“ oznámil.
Oba jeho přátelé vypadali překvapeně.
„Tak brzo? No dobře. Pokusím se tě pak nevzbudit.“
„Tak zítra. Ahoj.“
Harry vyběhl nahoru a zavřel za sebou dveře. Převlékl se a vklouzl do postele. Vytáhl deník a otevřel ho.

Bradavice 2.září
Nebýt mě, skoro by ti tupci zaspali! To by nebyl dobrý začátek roku. Poloha učebny nám ovšem byla záhadou. Rozvrh nám moc nepomohl. Wilkes odchytil jednoho třeťáka a vyptal se na cestu. Museli jsme sebou hodit, abychom nepřišli pozdě. Bohužel jsme potkali školníkovu hnusnou kočku. Za chvíli tu byl i Filch. Dostali jsme vynadáno, že po chodbách se neběhá. Díky tomu jsme na hodinu dorazili pozdě. To není dobrá vizitka hned na začátku roku…

Profesorka Carterová si je změřila přísným pohledem. Avery přešlápl. Severus profesorce pohled vzdorovitě oplácel. Otec ho učil nikdy neuhýbat pohledem. Wilkes čučel někam nad profesorčino levé obočí. A Rosier těkal očima po třídě.
„Pánové, vy neumíte hodiny?, zpražila je přísným pohledem.
„My zabloudili,“ vyhrkl Avery.
„Tak si udělejte mapu!“ štěkla. „Jména! Zapíšu si vás a běda vám, jestli se to bude opakovat!“
„Avery.“
„Rosier.“
„Wilkes.“
„Snape.“
„Sednout!“ nařídila sotva dopsala.
Zasedli na volná místa. Profesorka je ještě chvíli sledovala ostřížím pohledem, pak se vrátila k výkladu.
„Den blbec, co?“
„To ty pitomý schodiště!“ zasyčel Severus.
„To nic. My to taky málem nestihli,“ přidal se kluk z lavice za ním.
„Já sem Rodolphus Lestrange a tohle je můj kámoš Igor Karkarov,“ hodil hlavou ke klukovi za Severusovými zády. „Tvoje čtyři kamarádíčky znám docela dobře.“
„To nejsou moji kamarádi.“
„Nezávislý. To se mi líbí. Fajn.“
„Přijdete pozdě a ještě se bavíte?!“ profesorka se zastavila před jeho lavicí. „Předveďte nám tedy vaše umění!“
To si ale naběhla. Severus sebejistě uchopil do ruky svojí hůlku a vystřihl perfektní kouzlo jako z učebnice. Profesorka se zatvářila překvapeně, pak znechuceně. Zato celá třída na něj zírala s otevřenou pusou.
„Máte štěstí,“ utrousila a odkráčela ke katedře. „Velice jste mě překvapil. Navzdory vašemu neustálému bavení, udělím Zmijozelu pět bodů. Ale varuji vás. Další konverzaci se spolužáky vám už tolerovat nebudu.“
Lestrange uznale povytáhl obočí a Karkarov ho poklepal po rameni. 
„To se ti tedy povedlo,“ vyjádřil mu uznání Wilkes po hodině, když s ostatními mířili na hodinu přeměňování.
„Ty vado kde si se to naučil?“ žasl Avery.
Severusovi to dělalo dobře.
„Nahlédl jsem trochu do učebnic,“ usmál se Severus tajemně. Nebude jim přeci vykládat, že ho otec od útlého mládí drezíroval jak cirkusové zvíře.
„Čau, náfuko!“ zařval někdo přes celou chodbu. Celá ta jejich šestice se otočila stejně jako půlka studentů na chodbě. Severus stiskl čelisti. Na druhém konci chodby byl ten kluk, ten Potter. S ním byl jeden malý, vyjukaný klučina,ztrhaně vypadající kluk a vysoký, hubeňour.
„No, ty s těma mastnejma vlasama, mluvím s tebou. Aspoň by jsi mohl pozdravit nebo nemáš jazyk?“
Severus zatnul volnou ruku v pěst. A stiskl čelisti tak silně až to zabolelo. Někteří studenti se teď na něj podívali a… smáli se! 
„Kdy jsi se naposledy myl, co?!“ rýpnul si ten vysoký kluk.
Na chodbě se objevil Kratiknot, malý profesor, který učil kouzelné formule. Severus byl vzteky bez sebe. Jen příchod profesora a pevný stisk Lestrangeovy ruky mu zabránil v tom, že se na toho brýlatého skrčka nevrhnul. 

… škodolibě mi ještě zamával a pak zmizel se svými kumpány a zbytkem nebelvírského prváku v jedné z postranních chodeb. Avery poznamenal, že to je nějakej pitomec. Wilkes nás popoháněl, abychom už šli. Já věděl, že to není žádný pitomec. Bylo to něco horšího. Potter! Mám pocit, že s tím klukem si vážně ještě užiju. Nejspíš mu to přišlo vtipné navážet se do mě. Možná jsem mu měl zakroutit krkem. Myslím, že toho že jsem to neudělal, budu ještě litovat.

Harry se šokovaně posadil na posteli. Přečetl si poslední odstavec ještě jednou. A ještě jednou. A pak ještě naposledy. Vstal a začal rázovat po pokoji.
„To je… to je…," chtěl říct lež, ale proč by to pak Snape psal do svého deníku. „Můj otec?“ zašeptal sklesle. Snapeovy vlasy vypadaly nejspíš už tehdy otřesně, ale to že se mu někdo kvůli tomu bude posmívat… čekal by to od kohokoli, ale ne od… od svého otce. Odložil deník na dno šuplíku pod čisté pergameny. Přešel k oknu a dlouho se díval jak se venku smráká. Cítil se podivně prázdný.

Ráno se probudil celý rozlámaný. Zdály se mu ošklivé sny. Děsila ho utkvělá představa, že možná má Snape pravdu, když mu kdysi řekl že si myslí, že jeho otec byl přinejmenším svatý. Harry musel pořád myslet na to, co bylo v tom deníku. Pravděpodobně to byla pravda. Ale on tomu nechtěl věřit. V hlavě se mu uhnízdila znepokojivá myšlenka, že si svého otce možná vážně idealizuje. Napadlo ho, že by deník už neměl číst. Sám ale věděl, že teď už není cesty zpátky. Nakousl tu hořkou věc a nebude mít klid, dokud se nedozví celou pravdu. Ať už je jakákoli.
Hodiny dějin čar a kouzel s profesorem Binnsem byly jako obvykle k uzoufání nudné. Harry civěl letargicky z okna. Půlka třídy spala, zbytek dělal všechno možné ale výkladu pozornost rozhodně nevěnoval. Jediná Hermiona si podtrhávala v učebnici, kterou Binns příšerně monotónním hlasem prakticky odříkával. Harry se podíval na Rona, který seděl na své židli mírně zvrácený dozadu a tichounce chrápal. Uchichtl se a pak dostal nápad. Vytáhl z brašny deník, nadechl se a otevřel ho.

Profesorka McGonagallová je skutečná dáma jak by řekla moje matka. Nejdřív nám předvedla svojí proměnu v kočku a zase zpět, čímž si vysloužila obdivný potlesk. Pak nám rozdala zápalky s tím, že se je v dnešní hodině pokusíme proměnit v jehlu a začala vysvětlovat jak na to. Přiznávám, že jsem jí vůbec neposlouchal, něco tak stupidně jednoduchého mě nezajímalo. Díval jsem se z okna do bradavické zahrady. Příští hodinu jsme měli mít hodinu létání. Než skončila výklad už jsem se slušně nudil. Zajímalo by mě jestli začíná tímhle v každé třídě…

„Tak teď si to vyzkoušíte vy sami,“ ukončila profesorka svůj výklad a rozhlédla se po třídě.
Severus se docela dobře bavil pozorováním marných snah svých spolužáků o přeměnění zápalky na něco, co by alespoň vzdáleně připomínalo jehlu. Ačkoli ho otec striktně odmítl naučit složitější přeměňovací formule, základy už hravě zvládal. Avery se mračil, šťouchal hůlkou do zápalky a polohlasně nadával. Severus se líně protáhl, máchl hůlkou a zápalka se proměnila v jehlu.
„Výborně,“ ocenila to profesorka McGonagallová a pozdvihla v údivu obočí. „ Opravdu obdivuhodné. Deset bodů,“ dodala a změřila si ho pohledem skrz své hranaté brýle.
„Hustý,“ utrousil Avery a obdivně na Severuse hleděl.
Severusovi to lichotilo. Byl to skvělý pocit vynikat nad ostatní a mít tak jejich obdiv a respekt. Zbytek hodiny, zatímco se ostatní snažili o uspění, se trochu nudil. Zíral většinu času z okna. Venku bylo hezky, to bylo dobře. Těšil se na dvouhodinovku létání. Famfrpál ho nikdy nebral. Podle něj to bylo mnoho povyku pro nic. Ale přesto miloval ten pocit vznášet se v oblacích. Bohužel neměl moc příležitostí k létání. Mudlové z vesnice, kde stál jejich rodinný dům, by to asi jen těžko strávili. Kdyby otec tušil, že sem propašoval svoje koště, zlomil by ho o něj. Momentálně ho měl ukryté pod postelí. Nikdo o něm nevěděl na tom si dal opravdu záležet. Dva týdny mu trvalo než se mu lektvar proti odhalení povedl správně. Nepatřil zrovna k nejjednodušším. Celou dobu trnul strachem, že na to otec přijde, ale nehodlal se svého koštěte vzdát bez boje.

Profesorka Witneyová na ně už netrpělivě čekala. Byla to hubená, kostnatá žena v pokročilém věku, ovšem stále plná síly. Na trávě bylo vyrovnáno několik košťat dvěma řadami. U poloviny už postávali studenti a vášnivě debatovali o famfrpálu. Severus zvedl oči a barva jejich hábitů mu hnula žlučí. Červený lem a odznak nenechával na pochybách – Nebelvír. Proč, proboha proč, měli mít létání zrovna s nimi?! Zatmělo se mu před očima.
„AU! Dávej pozor!“
Severus zaostřil na osobu, do které vrazil, a nezmohl se ani na slovo. Nebyla to žádná jen tak nějaká osoba, byla to holka. Měla dlouhé hnědé vlasy a zelené oči. Byla hezká. Zahleděla se na něj.
„Promiň,“ vysoukal ze sebe.
„To nic,“ usmála se. Měla ten nejnádhernější úsměv, jaký kdy viděl.
„Pojď,“ Rosier mu poklepal na rameno. Trhl sebou a rozhlédl se jako by si teprve teď uvědomil kde je.
„Nazdar,“ zastoupil mu cestu Potter.
Severus přimhouřil oči a nic neřekl.
„Ty neumíš mluvit?“ strčil do něj stejně vysoký, hubený kluk.
„Dej si odchod!“ zasyčel Severus.
„Ty mi nemáš co poroučet!“
„Siriusi, nech toho.“
„Jamesi,…“
„Nech toho.“
Severus se měl k odchodu. Potter ho chytil za ruku.
„Ty vážně neumíš pozdravit viď? Máma tě asi moc dobře nevychovala.“
Severus se při té poznámce naježil a chytil Pottera za hábit. Než však mohl cokoli udělat, postavili se za Pottera jeho další dva kamarádi a Sirius mu srazil ruku stranou.
„Pomalu, pomalu.“
Severus nebyl blázen. Věděl, že tohle nemůže vyhrát. Měl cit pro to, kdy bylo na čase vyklidit pole a počkat na lepší příležitost. Oni byli čtyři a on… on byl sám. Kluci ze Zmijozelu stáli opodál a čekali na výsledek. Vzpomněl si na otcova slova, že na přátele není spoleh. Teď to viděl. 
„Co je to tady?“ profesorka došla až k nim.
„Nic,“ usmál se Potter. „Jen se seznamujeme.“
„Tak upalujte na místa. Hodina za chvíli začne.“
Celé vyučování prožil jako v transu. Ta holka se na něj čas od času podívala a letmo se usmála. Byl vděčný, že na něm není vidět jak je na rozpacích. 

… nikdy jsem tak půvabnou dívku nepotkal. A je milá. Ne jako holky z vesnice. Jak jsem na konci hodiny zjistil, jmenuje se Lily.

Harry se začal dusit kouskem jablka, které jedl, tak moc že si toho všiml i profesor Binns. Ron se probudil a bouchl ho do zad. Harry se konečně nadechl.
„Co je ti?“ Hermiona vypadala ustaraně a podezřívavě si prohlížela deník. Rychle ho zavřel.
„Nic, je mi dobře.“
Zbytek hodiny seděl jako zařezaný. Pevně doufal, že tehdy v Nebelvíru nebyla jen jedna Lily. Dobře ale věděl, že to je jen jeho zbožné přání.
Večer, když šli všichni spát, se Harry vykradl z pokoje. Sedl si v nebelvírské společenské místnosti u krbu do křesla. Deník zamyšleně žmoulal v ruce. To, co se zatím dočetl, nebylo nic hezkého. Rozhodl se, že teď se už nenechá ničím vyvést z míry. Nejdříve deník přečte a pak o tom bude přemítat. Přiložil do krbu, stočil se v křesle a začal číst.

Bradavice 5. září
Řekl bych, že si tu už zvykám. Máma mi píše každý den. Je z toho všeho celá bez sebe. Myslím, že se mi tu líbí, navzdory Potterovi a jeho bandě. Je to rozhodně lepší než doma. Dnes ráno jsem na chodbě potkal Lily. Celá rudá mě poprosila, zda bych jí nechtěl pomoct s domácím úkolem z lektvarů. Souhlasil jsem rád. Byl by to krásný začátek dne. To by tu ovšem nesměl být Potter a ten jeho spolek nebelvírských chudáků. Mám pocit, že na ně narážím kamkoli jdu. Přijde jim ohromně legrační navážet se do mě. Snažím se jim raději vyhýbat. Otec by mě zabil, kdyby si mu někdo na mě stěžoval. A Carterová, ředitelka Nebelvíru, mě taky nemůže vystát. Nejspíš kvůli tomu jak jsem jí první hodinu setřel. Na kluky ze Zmijozelu taky není spoleh. Začínám zjišťovat, že otec měl v mnoha věcech nejspíš přeci jen pravdu…

Severus se opíral o zeď a čekal až jim skončí hodina a vyjdou ze třídy. Zazvonilo a dveře se rozletěly, div že nevypadly z pantů.
„Co tu okouníš?“
„Co je ti do toho, Pottere!?“ odsekl Severus.
„Jen se ptám,“ pokrčil Potter rameny.
„Docela dost nám do toho je!,“ vyjel Sirius.
„No jo, aby ty jsi Potterovi na vše nekývl.“
„Máš nějaký problém, Snape?!“
„Ty jsi problém, Blacku!“
„Nechte toho! Čeká tu na mě, ne na vás,“ rozrazila dav Lily.
„Na tebe?!“ vydechli James a Sirius překvapeně zároveň.
„Nemůžeš se s ním přeci bavit . Je ze Zmijozelu!“ přisadil si rozhořčeně Remus.
„Neměl by jsi si sbalit ten svůj nebelvírský póvl a vypadnout, Pottere?!“ zasyčel Severus.
„Chceš jednu do zubů, Snape?!“ zavrčel Sirius pobouřeně.
„Tak to zkus, jestli se nebojíš!“
„Přestaňte!“ Lily si stoupla mezi ně.
„Těš se!“ ucedil Sirius než se nechal odvést pryč.
„To si piš, že se těším!“
Lily nad tím vším nevěřícně kroutila hlavou. Nechápala, co si udělali, že se tak nesnáší.
Sedli si v knihovně. Lily vytáhla pergamen s domácím úkolem z lektvarů.
„Vůbec nevím, co s tím. Dala jsem tam vše tak, jak je to tu napsáno, ale to co vzniklo byl nějaký paskvil.“
Severus si seznam přečetl několikrát za sebou. 
„Dávala jsi to tam v tomhle pořadí?“
„Jasně.“
„Pak se nedivím. Máš to totiž přeházené.“
„Přeházené? Kde? Ukaž?“
Natáhla se k němu.
„Musíš přidat nejdřív hlemýždě a pak teprve hadí zuby. Když to uděláš obráceně nebude to prostě fungovat.“
„Jak to? Není to jedno v jakém pořadí? Stejně se to tam dává všechno.“
„Jenže když tam nejdřív dáš hadí zuby vznikne ti jiný lektvar, v kterém se z hlemýžďů uvolní něco trochu jiného, než když to uděláš obráceně.“
„A jak mám proboha poznat co nejdřív a co až pak?“ vzdychla nešťastně.
„Musíš znát vlastnosti toho, co tam přidáváš a vědět co chceš aby to udělalo.“
„Hm. To není moc povzbudivě,“ povzdechla si.
„Jestli ti můžu nějak pomoct…“
„To bys udělal? To bych moc ocenila. Ale nevadí ti, že nejsem ze Zmijozelu?“
„Dá se to vydržet.“
Rozesmála se tím svým nádherným smíchem. Strávili spolu v knihovně několik báječných hodin. Pak se spolu vydali do Velké síně na večeři. Pettigrew měl několik jedovatých poznámek na Severusovu adresu, ale sotva po něm šlehl pohledem, zmlkl. Na rozdíl od svých kamarádů se Snapea bál. Lily se šla posadit ke svým kamarádkám u nebelvírského stolu. Ty jí hned zaplavily mořem otázek. Severus si mlčky sedl ke zmijozelskému stolu.
„Hele co s tou holkou máš?
„Já? Proboha proč bych s ní něco měl mít?“
„No, já jen že se na tebe pořád kouká.“
Severus udělal něco, za co by se nejraději vzápětí nakopl, prudce zvedl hlavu, aby se na Lily podíval. Nejen že to Evana rozesmálo, ale Lily si toho všimla, zrudla jako rak a rychle sklonila hlavu ke svému talíři.

Kapitola druhá: Otec Severuse Snapea

Bradavice 21. září
Každou sobotu se s Lily teď scházíme v knihovně. Učí se rychle. Dopoledne trávíme nad knihami a pak to zkoušíme na zahradě v praxi. Je to bezpečnější připravovat venku. Včera udělala z kotlíku doslova raketu. Po té estrádě byl na vyhození. Je mi s ní zvláštně dobře. Ale s Potterem je to k nevydržení. Hodiny létání s Nebelvírem mě ničí. Včera mě ten zmetek Sirius málem shodil z koštěte. A Potter se tomu ještě smál. Witneyová neustále vychvaluje Pottera a jeho umění na koštěti do nebes. Už si o sobě myslí, že by mohl klidně hrát famfrpál, ačkoli to prváci nemají dovoleno. Lestrang se porval s kapitánem havraspárského famfrpálového mužstva. Skončilo to komplikovanou zlomeninou - koštěte. Zmijozel přišel o celých šedesát bodů! Měl jsem chuť ho zmlátit osobně.

Bradavice 3.října
Zima přišla nějak nečekaně brzy. Teď už s Lily nemůžeme chodit ven. Dnes jí otec poslal fotoaparát. Byl jsem její první oběť. Nijak mě to nenadchlo, ale jí ano. Celou dobu, co jsme byli v knihovně mě vůbec neposlouchala. Pobíhala okolo a pořád dělala nějaké fotky. Je to polaroid, takže z něj hned výsledek vypadne. To je na tom to největší utrpení. Marně jsem se jí snažil vysvětli základy přípravy tinktur. Pořád někoho otravovala, aby nás vyfotil. Myslím, že během dneška jsem získal doživotní odpor k focení! Doufám, že jí to brzy přejde. Je totiž takhle nesnesitelná. Jak se pořád tak stupidně hihňá. Ale copak se na ní můžu zlobit? Samosebou že ne. Potter se mě snaží v poslední době zesměšnit s ještě větší intenzitou. Předevčírem mi hodili učebnici lektvarů do záchoda, včera mě na záchodě zamkli. Vím zcela jistě, že to byli oni. To Pettigrewovo kníkání bezpečně poznám. Jestli se ale těšili, že tam budu až do soudného dne, měli smůlu. Kouzlo Alohomora je poměrně užitečná věcička. 

Bradavice 16. října
Můj první školní trest. Pochopitelně, že kvůli Potterovi! Je mi zle z toho, že jsem se nechal vyprovokovat. Měli jsme přehozené lektvary, takže místo s Mrzimorem jsem je měli s Nebelvírem. Ti čtyři jsou zoufale neschopní. Nezvládnou ani ten nejjednodušší lektvar bez chyby. Za to házet po mě chcíplou myš na to je užije. Když mi ta chcíplotina přistála na stole, neovládl jsem se a hodil to po Potterovi zpátky. Na rozdíl od něj umím házet, takže jsem se trefil. K mojí smůle to profesor Moretti viděl. Marně jsem doufal, že přihlédne k tomu, že jsem z jeho koleje. Nedělal jsem si iluze, že by se mě někdo z kluků zastal. Tak naivní nejsem. Nejlepší je spoléhat jen a jen na sebe. Otec měl pravdu, ač to nerad připouštím…

Severus se rozhlédl. Kabinet lektvarů nebyl velký, ale vysoký. Všude byly police a na nich všechny myslitelné ingredience. Přesto si Severus dokázal představit praktičtější uložení než tuhle komoru. Moretti mu chladně sdělil, že to do večeře musí být uklizené. Severus se práce nebál. Když se doma nemusel učit, či být s otcem, musel makat na zahradě. Vždycky si pro něj vymyslel nějakou skvělou práci. Posledně to bylo zlikvidovat slimáky. Ten největší měl aspoň dvě kila. Málem se přitom pozvracel. Jenom představa, co by mu za něco takového otec udělal, mu pomohla se ovládnout.
Vzal si hadr a začal od nejnižších polic. Práce mu šla rychle od ruky. Problém byl jak se dostat k horním policím. Vyřešil ho elegantně. Došel si na kolej pro své koště. Díky tomu si ze školního trestu udělal vlastně zábavu. Vše by dopadlo dobře, kdyby Pettigrew nešmíroval. Severus si ho všiml pozdě. Pettigrew okamžitě zmizel a Severus slyšel jak běží po chodbě pryč. Bylo mu jasné, co bude následovat. Řekne to Potterovi, ten to řekne některému z profesorů a ten…
„ Snape!?“, profesorka McGonagallová tu byla ještě dřív než se obával. Přísným pohledem si měřila jeho koště vznášející se metr nad zemí. Koště mu pochopitelně zabavila. Modlil se, aby se to nedoneslo otci.

Bradavice 18. října
Nebylo by to poprvé, co mě nebesa nevyslyšela. Profesorka McGonagallová poslala rodičům sovu. Nepochybuji, že s velice výmluvným dopisem. Někteří studenti dostanou huláka a je to vyřízené. Škoda že takhle to u nás nikdy nechodilo. Otcův příjezd byl neodvratný. Ovšem ani to mě nepřipravilo na to, co následovalo…

Ve zmijozelské společenské místnosti stál vysoký muž v černém hábitu. Severus si ho všiml okamžitě, jak vstoupil. Sevřel v rukou brašnu. Najednou měl pocit, že v místnosti chybí kyslík, že nemůže dýchat. Kluci se prosmekli kolem něho a zmizeli nahoře v pokojích. Bože jak jim záviděl. Jeho otec do něj zabodl své nemilosrdné oči. Severus se ani nesnažil vymyslet nějakou důvěryhodnou lež. Z tohohle se prostě nevykecá. 
„ Pojď sem!“, jako obvykle bez pozdravu, bez úvodu, rovnou k věci. Srdce mu v hrudi zběsile bilo. Snažil se nepřiznat si, že se příšerně bojí. Věděl co bude následovat. Udělal několik kroků k němu. 
„ Řekl jsem pojď SEM!“, zahřměl starý Snape a oči mu metaly blesky.
Severus věděl moc dobře, co dokáže, když se rozzuří. Nadechl se a došel až k němu. Než se mohl na to připravit, dostal takovou facku, že málem upadl. Teprve teď si všiml svého ubohého, provinilého koštěte. Leželo na stole. Otec ho popadl… měl pocit, že musí mít páteř přeraženou na dva kusy, když o něj to koště zlomil. Nemohl se několik bolestných vteřin vůbec nadechnout.
„ Ještě jednou a zmlátím tě tak, že si to nedovedeš představit!!!“
Severus tomu docela věřil. Momentálně se však zoufale snažil nadechnout a potlačit slzy, které se mu proti jeho vůli draly do očí. Nebyl úspěšný, jedna jediná slza mu ukápla. Vzápětí dostal facku.
„ Mám ti ještě přidat, abys měl proč řvát!!!?“
Když otec odešel, schoulil se v křesle u krbu. Byl vděčný za to, že to nikdo neviděl. Záda ho příšerně bolela a na tváři měl ještě vidět stopy po fackách, naštěstí ne moc. To by byla lahůdka pro Pottera, vidět ho takhle. Bolest v zádech nepolevovala. Rozhodl se, že si půjde dát horkou sprchu. Třeba to pak přestane. Když vešel do pokoje, všichni tři na něj upřeli oči.
„ Tak co?“, zeptal se Avery.
„ Jako co?“, opáčil Severus a snažil se působit tak, jako že se nic nestalo.
„ Víš, že z tvého táty jde vážně strach.“, poznamenal Evan.
„ Trochu.“, snažil se budit dojem, že je mu to lhostejné. Vzal si ze své skříně vše, co potřeboval a vypadl. V koupelně teď nikdo nebyl. Nic lepšího ho nemohlo potkat. Pomalu se svlékl a v zrcadle si prohlédl svoje záda. Přes bederní část zad se mu táhla tlustá krvavě rudá, místy přecházející do fialova, podlitina. Nebylo divu, že ho záda bolela. Horká sprcha mu bohužel moc nepomohla. Alespoň se uklidnil, když nic jiného. Noc pro něj ale byla utrpením. Ležel na boku a i tak to bolelo. Sebemenší pohyb způsobil, že mu podél páteře projela ostrá bolest. Nemohl kvůli tomu spát. Tak zíral na zem, kde ležely zbytky jeho nádherného koštěte. Bylo výborné a bojovalo statečně. Čest jeho památce. Nesmí zapomenout tuhle položku přidat na seznam, za co všechno se otci jednou pomstí. Byl to už docela dlouhý seznam.

Bradavice 19. října
Ráno jsem se probudil s takovou bolestí, že jsem z toho šílel. Nemohl jsem se vůbec zvednout z postele. Podlitina přešla z krvavě rudé do temně černé. Snad bych to ututlal, ale profesorka McGonagallová si všimla, že na hodině chybím a vyptávala se. A ti tupci jsou tak pitomí, že jí všechno vykecali. Osobně si došla za Morettim a oba byli do několika minut na naší koleji…

Z bolestného spánku ho probudil něčí dotek. Byl docela vděčný, bylo to utrpení spát, ale byl tak strašně nevyspalý po probdělé noci.
„ Severusi?“
Ten hlas bezpochyby patřil profesorce McGonagallové. Další průšvih na světě, pomyslel si a napadlo ho, co o něj otec zlomí tentokrát. Zatnul zuby a otočil se. Byl tam i Moretti a mračil se. 
„ Co se stalo?“
„ Nic.“, sykl a kousl se do rtu. To nic mu právě vystřelovalo bolest do celého těla.
„ Pokud vám není dobře…“
„ No… ne… neřekl bych.“, soukal ze sebe.
„ Tak proč nejste na hodině, Snape?“, zeptal se Moretti.
Ó jak prostá otázka, že? Kdyby odpověď byla stejně prostá. Severus horečně vymýšlel, jak by se z toho vykroutil. Raději by si nechal vyříznout jazyk, než by přiznal, že ho otec skoro zmrzačil. Moretti ztrácel trpělivost. 
„ Nó?“
„ Já… zaspal.“, nic lepšího ho prostě v danou chvíli nenapadlo. McGonagallová se však nedala tak snadno oklamat. 
„ Vstaňte, Snape.“
Severus zbledl. Zkusil to. Bolest, která mu projela tělem ho ale dokonale paralyzovala.
„ Tak co se vám stalo?“
Nemělo smysl už lhát, ale pravdu taky říct nemohl. 
„ Spadl jsem ze schodů.“
„ Proč jste nešel hned za madam Pomfreyovou?“
„ Myslel jsem, že to nic není.“
„ Tak tam půjdeme teď!“
Ještě štěstí, že Nebelvír měl zrovna hodinu. Severus by nepřežil kdyby Potter viděl v jakém je stavu. Na ošetřovně madam Pomfreyová konstatovala naštípnutý obratel. Bylo to holt kvalitní koště. Severus si ale všiml, že historku o pádu ze schodů, přijala madam Pomfreyová s podmračeným výrazem. Nepochyboval, že věděla, že lže. Naštěstí nic neřekla. Spravila mu záda během chvilky. Zůstala jen tupá bolest od podlitiny, která se dala snést. 

Bradavice 19.prosince
Zmijozelská kolej je prakticky vylidněná. Skoro všichni jeli na svátky domů. Původně jsem měl jet taky, ale od otce přišla sova, že jedou s matkou do Alp lyžovat, ať tedy zůstanu ve škole. Byla to pro mě docela rána. Je pravda, že Vánoce doma připomínaly vždycky spíš vojenské tažení, než svátky klidu a míru, ale těšil jsem se na mámu. Teď tu trčím v liduprázdných Bradavicích sám. Všichni kluci odjeli domů. Ze Zmijozelu tu zůstalo tak akorát několik holek. Aspoň že Potter, Sirius a Remus jsou taky v trapu. Jedinou světlou věcí je, že Lily zůstala. Aspoň nebudu nucen celé prázdniny čučet do zdi…

Seběhl po schodech dolů do společenské místnosti. Holky tam balily dárky a připitoměle se u toho chechtaly. Když ho uviděly, rozhihňaly se ještě víc. Sirius a Potter se překonávají, už se mu smějí i ve Zmijozelu, pomyslel si znechuceně a vypadl ven. Cestou se stavil na záchodě. Chvíli na sebe hleděl do zrcadla. Nebylo vůbec poznat, že si včera večer myl hlavu. Bylo to k vzteku. Vypadal jako urousaný kokršpaněl. Ale co měl dělat, když vůbec nic nepomáhalo!? Doufal, že Lily bude v knihovně.
Měl štěstí, seděla u okna a četla si knihu o lektvarech. Dostal strach, že brzy nebude jeho doučování potřebovat.
„ Čau.“, sedl si naproti ní.
„ Ahoj.“, odpověděla, aniž zvedla oči od knihy. „ Prosím tě jaký je rozdíl mezi nálevem a odvarem. Já to pořád nechápu.“
„ U nálevu se nejdřív začne vařit voda a pak tam přidáš byliny. U odvaru je to naopak.“
„ Aha.“, odložila knihu a zadívala se na něj. „ Můžu?“
„ Co?“
Natáhla ruku a dotkla se jeho vlasů.
„ Co děláš?“, ucukl.
„ Víš, že máš docela hezký vlasy? Takový hebký, zdravý, ale vypadaj teda otřesně. Kdy jsi si myl hlavu?“
„ Tak ty už taky!?! To tě naved Potter a jeho kamarádíčkové, co?!“
„ Klid, prosím tě, sedni si. Já se tě nechtěla dotknout. Napadlo tě někdy, že kdybys se nechal ostříhat, bylo by to možná lepší?“
„ Co?“
„ No, vypadalo by to určitě líp. Věř mi. Víš co, jestli chceš, můžeme to zkusit.“
V životě nenosil vlasy na krátko, takže něco takové si nedovedl ani představit. Jeho otec taky nikdy nenosil krátký sestřih. Na druhou stranu, co když měla Lily pravdu. Za pokus by to stálo. A pokud se to nepovede, reverzibilní kouzlo už dávno uměl, tak co.
„ Dobře.“
„ Super. Za hodinu se sejdeme před nebelvírskou umývárnou.“
„ Radši zmijozelskou.“
„ Proč?“
„ Z naší koleje tu nikdo není.“
„ Tak jo. Za hodinu.“
Nebyl si jist, jestli dělá dobře.

„ Buď v klidu, vím, co dělám.“, švitořila a cvakala nůžkami.
„ AU!!“
„ Promiň.“, namočila kousek vaty a setřela mu těch pár kapiček krve.
„ Tys mě stříhla!“
„ Hele vykašli se na detaily, jo. Van Gogh měl taky jedno ucho a mudlové se o něm učí do dneška.“
„ Jaký detaily!?“
„ Vždyť ti ani neteče moc krve. Ty naděláš povyku pro pár kapek.“
Ucítil nůžky na spánku a instinktivně sebou trhl.
„ Co děláš? Drž tu hlavu v klidu. Chceš zase stříhnout!?“
Potlačil nutkání ucuknout.
„ Hotovo.“, prohlédla si zálibně své dílo. „ Vypadáš skvěle. Říkala jsem to.“
„ Nejsem si jist, jestli se chci podívat.“
„ O hodně přijdeš.“
Vstal a přesunul se k zrcadlu. Málem se musel představit, protože se skoro nepoznal. Lily zametala podlahu a po očku pozorovala jeho reakci.
„ Líbí?“
„ Já nevím. Je to … jiné.“
„ To je jenom nezvyk. Můžu tě ujistit, že vypadáš perfektně.“
„ Hlavně že mám obě uši.“
„ Měl by jsi si umýt hned hlavu.“
„ Jo.“
„ Tak u večeře naschle.“
Ještě dlouho hleděl do zrcadla na toho cizího člověka. Netušil jestli zrovna tohle chtěl, ale měla v jednom pravdu. Přeci jen to vypadalo o dost upraveněji než před tím. Jen doufal, že to neposkytne Potterovi nový zdroj posměšků. Byl to paradox. Potter sám neustále vypadal jako by přespal v roští. Pustil sprchu a spláchl si vlasy, takže ho konečně přestalo šimrat za krkem. Časově mu to vyšlo akorát do večeře. Takže neměl čas přemýšlet o tom, jaká bude reakce okolí.
„ Jéééé!“, vypískla Denisa z jeho ročníku, když dosedl na volné místo vedle Lily. Protože jich tu bylo málo, stačil jim jeden stůl. Zarazil se. Denisa si to k němu přihasila a bezostyšně mu projela rukou vlasy. „ To je boží!“ 
„ Co děláš!?“, zavrčel a ucukl. Všiml si, že na něj skoro všichni koukají. Asi to byla trochu větší revoluce než si myslel. Dokonce i ředitel se usmíval. Lily přímo zářila.
„ Já ti říkala, že to bude mít úspěch.“, špitla.
„ Trochu moc velký.“, zavrčel.

Harry přiložil do krbu. Stránky deníku přímo hltal. Nemohl to tenkrát být ten Snape jakého znal Harry. Napadlo ho, co způsobilo, že se tak změnil. A hnulo s ním, jak se Snapem zacházel jeho otec. Proti tomu byli Dursleyovi milá rodina. Byl rovněž překvapen tím přátelstvím mezi Snapem a jeho matkou. A to že ho ostříhala. Harry si byl jist, že tohle kdyby někde vybalit, Snape ho zaškrtí. Pokusil se představit si Snapea ostříhaného na krátko. To muselo stát za vidění. Strčil si do pusy sušenku, podíval se na hodiny. Ještě měl moře času a vrátil se k četbě.

Večeře byla jako vždy příliš bombastická a příliš kalorická. Profesoři se chovali méně formálně než obvykle. Profesorka McGonagallová ocenila Severusův experimentální sestřih jedním ze svých vzácných úsměvů. Spát se šlo poněkud později než obvykle. Severus nikdy neměl rád Vánoce, ale dnes se nejspíš prvně ve svém životě o Vánocích bavil. Většina studentů myslela na dárky. Pro něj, ale dárky nic neznamenaly. 
„ Tak veselé Vánoce, Severusi.“, usmála se na něj na křižovatce chodeb. On měl cestu dolů, ona vlevo.
„ Tobě taky, Lily.“
„ Dobrou noc.“
„ Dobrou.“
Unaveně se svalil do postele. Ta holka byla vážně skvělá.

Bradavice 3.ledna
Začínám si na svůj nový vzhled zvykat. Potter si sice neodpustil poznámku, že už bylo na čase abych s tím něco začal dělat, ale zdá se, že mu to zavřelo konečně hubu. Lily se ráno byla zeptat, jestli nechci jít ven. Přijde mi pošetilé válet se ve sněhu, házet po sobě sněhové koule a stavět sněhuláky. Asi to bude tím, že jsem to nikdy nedělal. Na kolej jsem se vrátil promočený a zmrzlý na kost. 

Bradavice 10. ledna
Vysloužil jsem si další školní trest. Útěchou mi může být, že Sirius má pořádného monokla. Dostal ledovkou mezi oči. Má si dávat pozor na tu svojí nevymáchanou pusu. Musel jsem celé odpoledne pomáhat Filchovi. V praxi to vypadalo tak, že jsem drhl schody. Necítím ruce ani záda.

Bradavice 14. ledna
Pololetní písemky se blíží. Lily má strach z lektvarů. Nemůžu jí pořád vysvětlit rozdíl mezi odvarem a nálevem. Pořád si to plete.

Bradavice 1.února
Písemky byly hračka. Ani jsem se na ně nemusel moc připravovat. Samé výborné. Ne že by to někoho u nás doma zajímalo. Lily překypuje nadšením. Z lektvarů dostala dvojku. Pořád si plete odvar a nálev. Já se z toho asi zblázním!

Bradavice 8.února
Potter je už zase dotěrný. Chodí za mnou všichni čtyři jako stín. Včera na mě nastražili nad dveřmi do učebny kbelík s vodou. A dnes ráno vyrobili u hlavní brány pod sněhem klouzačku. Ještě teď mě bolí zadek. Vůbec mi to nepřijde vtipné. 

Bradavice 15.února
Lily se mnou díky Potterovi nemluví. Nastražili mi do tašky pastičku na myši. Jenže se do ní chytla Lily, když hledala referát o účinku Veritasera, který jsem jí slíbil napsat. Potter jí nakukal, že jsem to udělal schválně. Proč mu proboha věří!?!!?!

Bradavice 19.února
Lily pořád trucuje. Sice se mnou už mluví, ale jen tak říkajíc „na půl huby“. Evan se mi posmívá a píše po lavicích ve všech učebnách S.S. + L.E. = VNL. Bohužel Protiva to od něj okoukal a píše to po zdech. Filch zuří. Díky bohu, že nikdo pořádně neví, co to znamená.

Bradavice 20.února
Tak už to ví celá škola, co to znamená. Potter to rozkecal. Mám důvodné podezření, že to ví přímo od Evana. Přátelé jsou svině. Už nikdy žádné nechci! Karkarov za mnou pořád dolézá a zpovídá mě. Už ho nemůžu vystát. Lily se mnou pochopitelně nemluví. Ba co víc dělá, že jsem vzduch. Jde jí to skoro stejně dobře jako mě. Nejspíš si myslí, že jsem ty nápisy psal já. Merlin ví, že v tom má určitě prsty někdo z těch pacholků z Nebelvíru. Co jí zase nakecali.

Bradavice 1.března
Je hnusně, hnusně, hnusně a doufám, že ještě dlouho bude! Perfektně to ladí k stavu mé psychiky. Potter do mě ryje, kde může. Snažím se mu vyhýbat jako čert kříži. Ale je to pro kočku.

Bradavice 6.března
Sníh roztál, ale je pořád zima. Lily se mnou už zase mluví. Potter má viditelně vztek, že Lily zjistila, jak to bylo. Bohužel jsem jí nepřiměl, aby na toho brýlatého skrčka na dobro zanevřela. Jack mi už zase vyčítá, že je to ostuda, když se bavím s holkou z Nebelvíru. Je mi to upřímně jedno. On se taky baví s Katarinou z Havraspáru!

Bradavice 4.dubna
Že jsem dnes nezůstal v posteli a celý tenhle blbý den nezaspal. Ráno mě Sirius nastavil nohu a já se pro pobavení všech okolo, rozplácnul na chodbě. Netuším kam jsem dal, oči. Vždycky si přeci dávám pozor, když je někdo z nich na blízku. Úkol na dějiny jsem zapomněl na stole na koleji. Došly mi hadí zuby. Takže hodina lektvarů se taky vydařila. V této fázi jsem už tušil, že bude ještě hůř. Taky že bylo…

Severus si dělal na zadní stranu pergamenu čárky. Už aby ten příšerný den skončil. Ještě dvouhodinovka létání a pak obrana. Profesorka Witneyová naplánovala zápas ve famfrpálu v amatérských podmínkách. Počasí sice přálo, ale to neměnilo nic na to, že ho ta představa nijak neuchvátila. Nesnášel famfrpál. Hlavně taky proto, že Potterovi pořád mazali med kolem huby, jak je na koštěti dobrý. Byl tak otrávený, že skoro přeslechl zvonění.
Před hradem byl ještě otrávenější. 
„ To bude vzrůšo.“
„ Ty přeci nemůžeš hrát.“
„ Proč ne?“, Lily se na něj podívala přísným pohledem.
Chtěl říct, že je holka a famfrpál je pro ty, co mají mozek v bicepsech nebo vůbec nikde jako Potter, ale zvolil poněkud diplomatičtější formulaci.
„ Je to nebezpečné.“
„ Já se nedám!“, zubila se statečně.
To uvidíme až ti vyrazí Camrálem zuby, pomyslel si otráveně. Potter poskakoval vedle koštěte jako mladistvé kůzle. Severusovi se podařilo dostat mezi náhradníky. Pak už by neměl být problém se tomu všemu vyhnout. 
„ Jak to držíš, ty kopyto!“, ječela Witneyová na kohosi. „ Přihraj!“
„ Podívej jak mu to jde.“
„ Komu?“
Lily se rozzářila. „ No, Jamesovi.“
Potlačil nutkání si odplivnout.
„ FAUL!!!!“, zařvalo několik studentů sborem, když byl Sirius téměř sražen z koštěte. Severus jen utrousil: „ Škoda.“
„ Tak vystřídáme!“, zavelela Witneyová.
Severus se pokusil stáhnout z dohledu.
„ Tak a ještě… Snape, padej, chci vidět jak si s tím poradíš. Na koštěti nejsi nejhorší. Tak dělej nahoru, nahoru!“
Neochotně se chopil koštěte. Dvacet metrů nad zemí se rozhlédl. Den blbec pokračoval. V poli zůstali Potter a Remus a oba se tvářili… šťastně.
„ HRA!“, zařvala Witneyová.
Potter měl sebevědomí o další stupeň výš, protože mu Witneyová řekla, že by se měl příští rok přihlásit do kolejního mužstva. Severus zase o nějakou tu modřinu navíc. Zbytek hodiny doslova protrpěl a v duchu odpočítával minuty zbývající do odchodu do šaten.
Ve sprše zůstal poslední. Měl toho za dnešní den už opravdu dost. Stál pod horkou sprchou, hlavou a rukama se opíral o stěnu před sebou a nejspíš se pokoušel utopit. Alespoň to tak vypadalo.
„ Hele, Severusi.“, zvedl hlavu. „ Tohle asi nebudeš potřebovat, že ne?“
Potter držel v jeho ruce šaty. Severus zmobilizoval síly a pokusil se mu to sebrat. Sirius byl ale připravený, zkroutil mu ruce za záda a donutil ho si kleknout. James tanečními kroky odcupital ven na chodbu. Severus se snažil vykroutit ze Siriusova sevření, ale protože mu vydatně pomáhal Remus a hlavně Petr, neměl šanci.
„ Až budeš hledat svoje věci, kámo, máš je na jednom z brnění, která stojí po cestě k Buclaté dámě. Naschle.“
Pustili ho a utekli. Lomcoval s ním vztek. Tohle už přestávalo mít cokoli byť vzdáleně společného s vtipem. Přemýšlel, co udělá. Nepůjde přeci nahý přes půlku školy! Seděl v koutě a nebyl schopen vymyslet žádné řešení. Napadlo ho, že by teď měl sedět v lavici v učebně obrany. Začala mu být trochu zima, ale byl kupodivu docela klidný. Ona by mu panika stejně moc nepomohla.
„ Severusi?“
S trhnutím zvedl hlavu.
„ Jsi tady, že jo?“
Podle hlasu odhadl, že je to Bella. Chodila do druhého ročníku Zmijozelu. Severus si matně vzpomínal, že s ní nedávno mluvil.
„ Jo.“, zavrčel. Jen ať jde klidně dál, ať se pobaví na jeho účet, pomyslel si hořce. 
„ Něco jsem ti přinesla.“, zpoza rohu se vynořila ruka třímající velký ručník. Ani se nepohnul.
„ Dělej. Musíš ještě za Carterovou.“
„ Já?“
„ Jo, ono se totiž provalilo, co ti provedli. Chce tě vidět u sebe v kabinetě. Myslím, že by jsi tam nechtěl jít tak, jak jsi.“
No to by tedy nechtěl. Zvedl se, vzal si ten ručník a omotal si ho kolem pasu.
„ Obleč se a hoď sebou. Je dost rozzuřená.“
Na lavičce ležely jeho věci. 
„Jo víš, že ti slušelo mnohem víc jak jsi to měl dřív.“, prohrábla mu vlasy. Odstrčil jí. „ Fakt. Holkám se to hrozně líbilo.“
„ Jasně.“, zavrčel.
„ Z Pottera si nic nedělej.“, usmála se. 
„ To se budeš koukat nebo, co?“, zavrčel.
„ Jo, sorry.“, zmizela za rohem. Pak se její kštice rezavých vlasů ještě jednou vynořila. „ Nech si to zase dorůst. Fakt ti to slušelo.“, a pak už opravdu odešla.

Harry se neklidně zavrtěl v křesle. Neměl Snapea rád, ale teď pomalu pochyboval, zda na to má vůbec právo. To co mu jeho otec , Sirius a dokonce i Lupin prováděli hraničilo s regulérní šikanou. Harryho napadlo jak by asi v té koupelně bylo jemu, kdyby mu třeba Malfoy sebral věci. A Ron ani Hermiona by se nezajímali, kde je a vysvobodila by ho až třeba Cho. Naskočila mu z toho husí kůže. Už bylo docela pozdě, ale Harry se nemohl od deníku odtrhnout, chtěl ho přečíst celý, teď a hned.

„ Něco takového jsem ještě nezažila! Děláte své koleji jenom ostudu!“, ječela Carterová na tu čtveřici. Severus stál stranou a mlčel.
„ To měl být jenom vtip.“
„ Mlčte, Pottere! Přijde vám to snad vtipné?! Zavřít spolužáka v koupelně?!“, ječela tak, že se skoro třásly okenní tabule. „ Jsem znechucená vaším chováním! Všech čtyř!“
Ačkoli si mohl ještě přisadit a zhoršit jim to, Severus mlčel a civěl do země. Celé to bylo strašně ponižující. Nejvíc to, že teď z něj byl předmět doličný.
„ Odebírám Nebelvíru dvacet bodů… ZA KAŽDÉHO! A dostanete školní trest. Všichni čtyři odpracujete sto hodin prospěšných prací! Pak vás tyhle klukoviny přejdou! A ještě dnes napíšu vašim rodinám, aby věděli, co mají doma! Zmizte! Všichni!“
„ Tohle si ještě odskáčeš, ty donášečskej grázle!“, zasyčel Sirius. 
Severus se mlčky ztratil v nejbližší chodbě vedoucí na jejich kolej. Ještě zaslechl jak Sirius říká, že bude mít doma pořádný malér, kvůli tomu slizskému prevítovi. 

Bradavice 6.dubna
Sirius dostal huláka. Snažím se mu vyhýbat. Nestojím o další průšvih. Dávám si zatracený pozor na to, co se děje kolem mě. Nemám chuť zůstat zase někde trčet – ať už nahý nebo oblečený.

Bradavice 2.května
Rok utekl příšerně rychle. Nemohu říct, že by to tu bylo nějaké úžasné, ale ve výsledku to nebylo špatné. Potter se v poslední době stále víc a víc točí kolem Lily. Vídám je spolu dost často. Nevím, co to má znamenat. A ani to nechci vědět. Raději se učím na zkoušky.

Bradavice 25.června
Slavnostní vyřazení sedmých ročníků, zakončené plesem. Větší blbost jsem nezažil. Proti své vůli jsem byl Lily dotažen na parket. Ne že bych neuměl tancovat. Otec to považoval za nezbytnou součást mého vzdělání, ale jak se na nás všichni koukali. A ty Potterovi poznámky! Tohle mi Lily udělala schválně. Příští rok se raději zabarikáduji ve svém pokoji. Lepší vysvědčení jsem si ale nemohl přát. Pochybuji, že otec bude jakkoli reagovat. Poslal mi sovu, že si mě vyzvednou na nádraží.

Bradavice 30.června
S Lily jsem už několik dní nemluvil. Jen jí občas zahlédnu u jídla. Je teď pořád s Potterem. Nemám z toho dobrý pocit. Poslední měsíc zrušila i doučování. Nejspíš jí Sirius a Potter štvou proti mně…

Londýnské nádraží 93 bylo jako obvykle neuvěřitelně živé a přeplněné. Rodiče vítali své děti nadšeným hlaholem a objímáním. Severus seskočil na nástupiště a rozhlédl se. I mezi tisícovkami lidí vždy dokázal bezpečně najít svého otce. Byl to muž vysoký, černovlasý, měl černé nevlídné oči a neustále se mračil. Nemohli jste si ho s nikým splést. Vyčníval z té záplavy lidí. Stál jako obvykle kousek stranou od „obyčejných“ lidí. Jejich pohledy se střetli a Severus se otřásl. V otcových očích byl vztek. 
„ Dej si věci do auta!“, štěkl na něj. Nikdy mu neřekl ani to prosté ahoj. Občas ho napadlo, že i mudlům v cele smrti se dostane otráveného brej den. Pracně dovlekl svoje věci k autu. Dal je do kufru a nasedl si. Cítil, že je už zase v nějakém maléru, jenže netušil v jakém. Rozhřešení mělo přijít až doma. Otec by nikdy nepřipustil nějakou scénu na veřejnosti. 
Sotva za nimi doma zapadly hlavní vchodové dveře, dostal Severus takovou facku ještě ve vstupní hale, že měl pocit, že musí mít vykloubenou čelist.
„ Co to má znamenat!!!?!“, zasyčel otec a přetáhl Severuse první věcí, kterou nahmátl. K Severusově smůle to byl bičík na koně. Severus měl jen tenké tričko. Strašně to bolelo. Pokusil se uhnout. Otec ho chytil železným stiskem za paži, skoro mu vykloubil ruku. Bičík dopadal na jeho svíjející se tělo. Jednou se otec netrefil a bičík šlehl Severuse do tváře a roztrhl mu dolní víčko pravého oka. Objevila se tenounká stružka krve. 
„ CO TO PROBOHA DĚLÁŠ!!!!!?“, zaječela Severusova matka a vytrhla manželovi bičík z ruky. „ ZBLÁZNIL JSI SE!!!!?“, ječela na něj.
„ Tak se koukni jak vypadá, ten tvůj synáček! Jako idiot!!“
Matka si ho změřila pohledem svým tmavých, laskavých, hlubokých a smutných očí.
„ Nevím co ti vadí?“
Otec ho chytil za vlasy a zacloumal s ním.
„ Co mi vadí?! Co mi vadí!!? Jednou ho pustím z domu a on mi přijede ostříhaný na debila!“, dlouhé, černé vlasy povlávaly starému Snapeovi kolem tváře stažené do nenávistného výrazu.
„ TO SNAD NENÍ DŮVOD HO MLÁTIT!!“, zaječela na něj. Vzala Severuse, který se ztěží držel na nohou, kolem ramen a vedla ho nahoru do jeho pokoje z dosahu otce. Na schodech se ještě otočila na svého manžela: „ Ještě jednou něco takového uděláš a rozvedu se s tebou a Severuse si odvezu.“, zašeptala rozhodně.
„ To má být výhružka?“ 
„ Pokud ho budeš takhle mlátit. Ano, je to výhružka!“
Severus se svezl na postel. Bolelo ho celé tělo. Setřel si krev z tváře. Matka ho pohladila po vlasech. Věděl, že si jeho otce nevzala dobrovolně. Provdali ji za něj. Lehl si na bok. Cítil se prázdný jako by z něj otec právě vymlátil duši. Vůbec ho nenapadlo, že kvůli tomu, že se nechá ostříhat ho takhle zmlátí. Matka mu vyhrnula tričko a jemně přejela po krvavých podlitinách na jeho zádech. Její dotek byl podivně bezbolestný. Ještě jednou ho pohladila po vlasech a pak odešla. Za chvíli slyšel ze zdola křik, ten tu slýchal poměrně často. Když se vrátila, měla v ruce keramickou krabičku s hojivou mastí. Mast chladila a bolest polevila. Zabořil hlavu do polštáře. Nebrečel, ačkoli se mu chtělo. Slzy z něj otec vymlátil už někdy v šesti.
Pohladila syna po vlasech. Zavřela krabičku. Víc pro něj nemohla udělat. Viděla jak se Severus stále více uzavírá do sebe. Byla by klidnější kdyby jí teď padl kolem krku a vybrečel se, ale to už roky nedělal. Vnímala jak se mění ve snaze přizpůsobit se. Naučil se mistrně lhát a přetvařovat, aby se dostal z malérů. Příšerně se otce bál a zároveň ho nenáviděl. Věděla to a neměla mu to za zlé. Jen se prostě snažil s tím vším vyrovnat. Ne poprvé ve svém manželství proklela den, kdy jí za Snapea provdali, a tiše opustila synův pokoj. 

Harry se chvěl po celém těle, když to dočetl. To bylo strašné! A on si myslel, že s ním jeho příbuzní zacházejí špatně! Ruce se mu třásly, jímala ho hrůza. Jeho nenávist ke Snapeovi byla najednou ta tam. Ovládalo ho zděšení nad tím, co se zatím v deníku dočetl. Za posledním zápisem, který byl z pochopitelných důvodů roztřesený a kostrbatý, bylo několik volných stránek. Snape si tedy sem o prázdninách nic nepsal. Harry si pomyslel, že by to asi nebylo nic radostného. Na rozklepaných nohách se došoural do postele. Bylo už zatraceně pozdě. Uložil deník do svého stolu, lehl si, ale spát nemohl. Musel myslet na Severuse. Ne ale na toho, který tu učil, ale na toho, který tu před nějakými šestadvaceti lety studoval a žil a trpěl.

Kapitola třetí: Konec přátelství s Lily, konec s city

Ron nadšeně rozhazoval rukama a vyprávěl o nejnovějších posilách jeho oblíbeného famfrpálového družstva. Hermiona sebou táhla svojí učebnicemi nabytou tašku a smála se. Harry byl zasmušilý. Jeho mysl se v poslední době stále víc obracela k tomu deníku. To co se dočetl na něj těžce doléhalo. Pravda se nikdy neposlouchá snadno.
„ Harry, co je s tebou?“, zeptala se ho Hermiona starostlivě.
„ Nic.“, pokusil se o úsměv. Pocit ze včerejška v něm však stále přetrvávaly.
„ Hermiona, má pravdu, celý den jsi nějaký zamlklý.“
„ To se ti jenom zdá, Rone.“
„ Ne nezdá.“, řekli jeho dva přátelé skoro současně.
Harryho napadlo, že by jim o deníku měl říct. Povyprávět jim, co se dočetl. 
„ Půjdeš s námi po obědě do Prasinek?“, zeptal se Ron dychtivě.
„ No, asi ne.“
„ Harry?“, podivila se Hermiona.
Nemohl. Když všichni odejdou do Prasinek, může si v nebelvírské věži v klidu číst.
„ Mám ještě nějakou práci.“, vysvětloval.
„ A jakou? Zasvěť nás.“, zajímal se Ron.
„ Ještě ne, ale až budu hotov.“, slíbil Harry.
„ Beru tě za slovo.“, usmál se Ron.
Hermiona si Harryho prohlížela tím svým výchovným pohledem.
Harry si zalezl do křesla. A rozechvěle otevřel deník. Přelistoval těch několik prázdných listů, nadechl se a ponořil se do četby.

Bradavice 2.září
Jsem neuvěřitelně rád zpátky. Ačkoli vím, že Potter a spol. mi nejspíš zase půjdou po krku. Všechno raději než strávit další den doma. Už se to tam nedalo vydržet. Naštěstí musel otec odjet na služební cestu. Trochu to zkomplikovalo můj odjezd, ale jsem tu. Ve druháku. Myslím, že je to jediná věc, která se tu změnila. Včera jsem byl příšerně utahaný. Strhla se pořádná průtrž mračen. Než jsem přeběhli těch pár metrů do hradu, byli jsme všichni mokří jako myši. Filch taky pořádně nadával, že jsme zasvinili chodby. Jak říkám vůbec nic se tu nezměnilo…

„ Ten ranní vzdoušek, to je blaho.“
„ Zavři to okno, ty pacholku!“, štěkl z postele Evan na Martina a přetáhl si deku přes hlavu.
„ Ranní ptáče, dál doskáče…“
„ …nakopnu ho až zapláče.“, dokončil rozmrzele Severus, právě ho probudili.
„ Včera ta bouřka byla hustá, co?“
„ Pavlíku, Pavlíku, pokud si vzpomínám klepal jsi se celou dobu strachem, že do nás uhodí blesk.“, opáčil Martin a zavřel okno.
„ Může mi někdo vysvětli proč vstáváme tak brzy, když máme až od devíti?“, zavrčel Evan.
„ Protože, Martin, má horkou krev a potřebuje zchladit.“, ušklíbl se Pavel a protáhl se jako líná kočka.
„ Tak ať si dá studenou sprchu a neotvírá okno, to prý taky pomáhá.“, zavrčel Severus.
„ Ty máš zase náladu. Hele co ta tvoje?“
„ Jaká moje?“
Pavel si sednul na židli vedle Severusovy postele.
„ No ta nebelvírská kočička.“
„ Tak hele ty, zmijozelský kocoure, koukej se zvednout z té židle a zmizet v nějaké díře.“
„ To chce klid, Severusi. Pavel plácá blbosti z hladu. Jde někdo do koupelny?“
„ Teď ne. Jdi sám, Martine, teď tam bude nával.“, Evan se zachumlal do peřiny a znovu se pokusil usnout.
„ Já půjdu.“, zvedl se Severus, vzal si věci a šel s Martinem.
Když si čistil zuby, bezděčně si vzpomněl na Lily. Při zahájení roku mu přišlo, že se mu vyhýbá. Martin si dal studenou sprchu. Severus o tom chvíli uvažoval, ale pak to zavrhl. Neměl náladu na něco tak drastického. Sbalil si věci a vypadl. Na koleji se rychle převlékl do školního stejnokroje a vyrazil na snídani.
„ Severusi.“
Otočil se.
„ Lily.“
„ Tak jak se těšíš na nový školní rok?“
„ Normálně. A co ty a lektvary?“
„ Když budu potřebovat pomoct, vím za kým můžu přijít ne?“, obdařila ho jedním z těch svých úsměvů.
„ Nazdar.“
Severus se zatvářil kysele. Potter.
„ No nazdar.“
„ Vesele, vesele.“, šklebil se Potter.
Já ti dám vesele, skrčku. Pomyslel si v duchu a šel si sednout ke stolu.
„ Severusi, rád tě vidím.“, Jack ho vítal nečekaně vřele na to jak se včera pohádali.
„ Letos ten pohár musíme vyhrát!“, vykřikoval Igor Karkarov. „ Přivezl jsem si svojí Kometu. Budete se taky účastnit kvalifikace do famfrpálu?“
„ Jo.“
„ Ne.“
„ Proč ne, Severusi? Jsi přece na koštěti docela dobrý.“
„ Severus je intelektuál.“, rýpl si Dalibor, jejich spolužák, hromotluk s rukama jako lopaty. 
Severus nic neřekl. Pozoroval Pottera a tu jeho bandu. Lily seděla mezi nima a smála se něčemu, co jí právě říkal Remus.
„ … balí Pottera.“
„ … je vidět.“
„ … šmejdka.“
Severus se otočil k místu odkud zachytil útržky toho rozhovoru. Tři jejich spolužačky si šuškaly a pohoršeně se dívali směrem k nebelvírskému stolu.
„ Posloucháš mě vůbec!“, zavrčel Jack.
„ Co?“
„ Neposloucháš! Fajn!“, vstal a odešel.
„ Co mu je?“
„ Chtěl vědět, jestli se přihlásíš do soubojnického klubu.“
Severus si matně vybavil, že o něčem takovém Brumbál při zahájení mluvil. Měl ale obě uši zalehlé, takže to moc včera nevnímal.
„ Asi jo. Může to být k něčemu dobrý.“
„ Většina druháků tam chce. Ale nedostanou se tam prý všichni. Jenom ti, co mají dobrý známky z obrany.“
V tom případě už byl členem. Měl nejlepší výsledky z obrany ze všech prvních ročníků. Soubojnický klub? Možná by Potter nebo někdo jiný mohl mít malou nehodu.

Bradavice 15.září
Po škole se začíná šuškat, že Lily a Potter jsou víc než jen přátelé. Je mi z toho na nic. Nechce se mi věřit, že by dala přednost tomu skrčkovi. Vlasy má jak záchodovou štětku, je malý, brejlatý a neschopný!. Co na něm proboha vidí?! A co víc chová se jako, když je vše v nejlepším pořádku! 

Do knihovny vrazil párek kluků z vyššího ročníku Zmijozelu. Severus zvedl oči od knihy, z které vypisoval věci do domácího úkolu z dějin. Byla to nudná a zbytečná práce. Binns stejně nikdy žádný domácí úkol nedočetl, vždycky u toho usnul. 
„ Hele, Evansová, kolik stálo tvé rodiče dostat tě na tuhle školu?“
Severus byl překvapen, když se otočila Lily. Uvědomil si, že vlastně ani neví jak se jmenuje příjmením.
„ Co tím myslíš?“
„ Takový jako ty by přece jen tak nevzali.“
Severus zbystřil.
„ Co si to dovoluješ!“, vykřikl Potter.
„ Že se jí zastáváš. Takový malý, mudlovský šmejdky.“, uculil se jeden z kluků.
Severus dál už neposlouchal. V hlavě se mu opakovala ta dvou slovná nadávka. Pamatoval si, že jí jednou jako malý někde slyšel a pak jí před otcem zopakoval. Zmlátil ho tak, že si nemohl dva dny sednout. Teď už moc dobře věděl co to znamená. Lily. Lily! Lily? Mudlovská šmejdka. Trochu ho to zasáhlo. Nikdy se jí vlastně nezeptal na její rodiče. Jeho otec tu nadávku nesnášel, ačkoli se zrovna k lidem s horším původem nechoval jako k sobě rovným.
Pustil to z hlavy. Nebyl z těch, co si myslí, že jsou nej protože mají „čistou krev“. Matka mu to vštěpovala od narození, ačkoli otec do něj vtloukal něco diametrálně odlišného. Momentálně ale musel už druhý týden řešit aktuálnější problém. Letos měli lektvary s Nebelvírem. První hodinu mu neustále kopali do židle. Druhou hodinu se mu pokusili hodit do kotlíku rachejtli. Naštěstí si toho všiml. To bude peklo. Za půl hodiny ho čekala další dvouhodinovka. Děsil se o co se pokusí tentokrát.

„ Lektvar vidění není pro předpovídání budoucnosti, jak si tady, pan Potter, myslí, ale umožňuje tomu, kdo ho požije vidět ve tmě. Předem varuji, že používat ho víckrát než třikrát během dvanácti hodin může mít za následek zvracení, dočasnou ztrátu zraku a silné bolesti hlavy. Při dlouhodobém nadměrném užívání vzniká závislost, která vede nakonec až k slepotě.“
Severus se snažil ignorovat škleby, které na něj přes uličku Pettigrew dělal. Zapsal si pár poznámek z výkladu. Opsal si z učebnice přísady a věnoval se pokud možno absolutně jen výkladu. Šlo to dost těžko, když po něm Sirius házet mořské ježíky. Malé odrážecí kouzlo mu to trošku zpestřilo. Teď se ježíci vraceli zpět a Sirius i Remus nestačili uhýbat.
„ … nakonec přidáte rozemletou sušenou bystrozorku a dalších deset minut necháte povařit. Lektvar se nechá hodinu odstát, takže jeho účinky si předvedeme příště. Ne aby to někdo vylil do umyvadla jako posledně Black, že ano.“
Třída se rozesmála. Hodina jinak proběhla kupodivu v klidu. Přesto zůstával ve střehu. Potter a jeho banda byli schopni všeho. Vyplatilo se mu to. Pettigrew strčil do jeho lavice a shodil tak lahvičku s dračí žlučí. Severus bleskurychle uskočil. Dračí tělní tekutiny jsou velice agresivní látky.
„ Ukliďte to.“, zamračil se Moretti.
Severus si došel pro hadr a vodu. Musel opatrně. Zůstal tak v učebně poslední.
„ My máme ještě nevyřízené účty, co?“
Severus se otočil. Ve dveřích stál Sirius.
„ Loni jsem kvůli tobě měl pořádnej malér, když si nás prásknul.“
„ Nikoho jsem neprásknul.“
„ To ti budu tak věřit.“, postoupil k němu výhružně.
Severus necouvl ani o kousek.
„ O co ti jde?“
„ O nic. Jen jedna věc. Od Lily dej ruce pryč! Je ti to jasný!?“
„ A kdo mi v tom zabrání. Ty snad? Nechtěj mě rozesmát.“
„ Lily o tebe nestojí. Má ráda Jamese a ty na ní už nikdy nepromluvíš a nikdy za ní nepůjdeš.“
„ Tak Potter si našel holku.“, krev mu vřela v žilách. Tak to byla opravdu pravda! „ No hodí se k sobě. Skrček a mudlovská šmejdka!“, ani nevěděl proč to řekl. Měl vztek, strašný vztek na sebe, na Pottera a hlavně na Lily. Rána přišla nečekaně. Nevěřil, že by Sirius měl odvahu ho praštit.
„ Tohle už nikdy neříkej!“
Severus si setřel krev, která mu tekla z koutku úst, a pak chytil Siriuse za hábit. Během několika vteřin se váleli na podlaze mezi lavicemi a rvaly se jako koně. Celá ta nenávist a averze z prváku teď dostala možnost projevit se. Severus se praštil do hlavy o roh stolu, až se mu zatmělo před očima. Cítila jak mu zpod vlasů po spánku teče pramínek krve. Bolest ho vyprovokovala k nebývalé agresivitě. Aniž si to uvědomil choval se teď stejně krutě jako jeho otec. Sirius se choulil na zemi. Držel se za břicho. Severus se teprve teď začal uklidňovat a docházelo mu, co udělal. Na malou chvíli toho zalitoval, ale někde v mysli se mu vynořil ošklivý prázdninový zážitek, kdy litoval a otec ho za to příšerně zmlátil. Potlačil lítost. Nechal tedy Siriuse tam kde byl a odešel. Nikdy ničeho a nikoho nelituj! Zněl mu v hlavě otcův rozzuřený hlas celou cestu na kolej. Stavil se v umývárně, aby si smyl krev. Celá událost zůstala profesorům utajena, ale nebelvírská kolej tím byla pobouřena. Sirius začal razit heslo, že každý správný Nebelvír by měl nenávidět Snapea. Severus se tak stal terčem víc než kdy předtím. Neměl přátele, kteří by se ho zastali nebo ho podrželi, takže se stával podrážděným a nakonec i agresivním. Byla to prostě jen obranná reakce na nenávistnou atmosféru, která se kolem něj vytvořila.
„ Nevěřím tomu, co jsi udělal. Proč jsi zmlátil Siriuse?!“
Severus po Lily střelil zhnuseným pohledem. Dneska už byla čtvrtá, kdo do něj ryl, takže byl dost podrážděný.
„ Jen tak protože mě to baví!“, štěkl na ní až poplašeně couvla.
„ To není vtipné.“
„ To nebyl vtip!“
„ Já jen chci vědět proč.“
„ Stejně mi nebudeš věřit, tak proč se ptáš?!“, zuřil. Nejdřív se na něj vykašle kvůli Potterovi a teď ještě sype sůl do jeho ran.
„ Budu.“
„ Nikdy jsi mi nevěřila. Jdi si za Potterem. Jeho verzi věříš vždycky!“
„ Co máš proti Jamesovi?“
„ Co je ti do toho.“, zavrčel. Štvalo ho, že na Pottera…žárlí. Od začátku roku byla s Potterem víc než s ním.
„ Já tě nepoznávám. Takový jsi přeci nebýval.“
„ Možná. Ale ty jsi taky bývala jiná.“
„ Myslela jsem, že jsme přátelé.“
„ Nemám přátele a ani o ně nestojím.“
„ Vážně?“, zapochybovala.
„ To si piš.“, ujistil jí, ačkoli někde uvnitř věděl, že to není pravda.
„ Severusi, já tě mám ráda…“
Něco se v něm pohnulo. Zjihl. Vlastně by pro ní udělal cokoli na světě. Odpustil by jí všechno na světě. Vždyť byla tak krásná a milá a…
„ … jako kamaráda. Opravdu, ale to jak se chováš je…“
„ Cože?!“, na chvíli doufal, že se přeslechl. Pak si uvědomil že ne a pak mu to vše došlo. „ Fajn! A Pottera máš taky ráda? Jako kamaráda?“, zasyčel.
„ Já ti nerozumím.“
„ Fajn! Fajn! Tak sbohem a už mě neotravuj!“ , otočil se a nechal jí zmateně stát uprostřed chodby.
Od té doby s ní nemluvil. Co chvíli si na něj profesoři stěžovali, protože nadávky, posměšky a urážky pomalu celé nebelvírské koleje, které slýchával celý den, ho dokázaly vyprovokovat k neobyčejně agresivním výlevům. Neměl ani chvilku klidu. Dokonce i na koleji do něj spolužáci ze Zmijozelu ryli, protože kvůli němu přicházeli o body. Bylo to pro něj peklo. Skoro nikdo s ním nepromluvil normálně, každý mu nadával. Strašně ho to deptalo, byl psychicky na dně a nevěděl jak z toho. Začal být samotářský, uzavřený, nepříjemný a při sebemenší provokaci vyletěl. 

„ Takže vítejte v soubojnickém klubu. Sešli jste se tu ti nejlepší z obrany proti černé magii. Mým úkolem není naučit vás bojovat, ale ubránit se jinému kouzelníkovi. Nejprve ale začneme se základním postojem a držením hůlky.“
Severus stál stranou u zdi a neposlouchal, co vykládá. Civěl z okna a byl rád, že se všechny oči upírají na Carterovou a ne na něj. Cítil se hrozně unavený.
„ Teď vás rozdělím do dvojic. Nebudeme se tu učit žádná útočná kouzla, jak by si někdo mohl myslet.“, její zrak sklouzl k Snapeovi. „ Ale naučíme se obstát v boji se ctí. Vaším cílem bude protivníka odzbrojit, nikoli zranit! To si dobře zapamatujte.“, pak rozdělila studenty podle schopností, aby ve dvojici nikdy nebyl jeden výrazně silnější. Nakonec jí zbyli Snape, Potter, Peggy a Tommy z čtvrtého ročníku. Všechny odhadla tak na stejno.
„ Já s ním nebudu!“, zaječela Peggy a ukazovala prstem na Severuse.
„ Tak budete s Potterem, no.“, usmála se profesorka.
Tommy si Severuse změřil pohledem. 
„ Nadělám z tebe sekanou, slizoune.“, ušklíbl se Tommy. Byl o hlavu větší a myslel si, že to bude hračka toho druháka vyřídit. Severus se neusmál, vlastně nedal vůbec nijak najevo, že svého protivníka zaznamenal. 
„ Jedna…“, začala profesorka odpočítávat. „ …dva…“
Tommy nepatrně pohnul rukou, ale Severus byl daleko rychlejší.
„ Expelliarmus.“
Tommy byl sražen rudým zábleskem, odhozen o několik metrů dál a jeho hůlka odlétla obrovským obloukem pryč. Severus se usmál. Nebyl to jeho normální úsměv. Byl to lehce pokřivený úsměv. Už měl dost toho jak ho všichni Nebelvírští pořád pronásledovali. Konečně si mohl s jedním z nich vyřídit účty i s úroky. Bylo to uspokojující.
„ Dost! Až na tři!“, zaječela Carterová, drapla Severuse za paži a smýkla jím. „ Tohle bylo nečestné! Zmizte, už vás tu nechci vidět!“
Severus se vztekle otočil a za hlasitého, škodolibého smíchu odpustil místnost. Koho zajímalo, že to Tommy měl v úmyslu zaútočit dřív. Severus měl neodbytný pocit, že kdyby nereagoval dost rychle a byl to on, kdo by se teď těžce zvedal, neřekla by profesorka ani popel. 

Bradavice 6.října
Sedím na schodech do sklepení. Je tu pěkná zima a vlhko. Potter, Remus, Sirius, Petr a několik dalších studentů z Nebelvíru mě totiž nechtějí nechat projít na kolej. Je jich moc, takže mi nezbývá nic jiného než tu potupně sedět, dokud je to nepřestane bavit. 

Bradavice 10.října
Včera na mě Potter nastražil na dveře u učebny kbelík s vodou. Už zase. Opravdu vtipné. Už toho mám dost. Vysloužil jsem si školní trest a Potter den na ošetřovně. Carterová vyhrožuje, že napíše rodičům.

Bradavice 1.prosince
Už se nemůžu dočkat až na svátky vypadnu. Mám nervy na pochodu. 

Bradavice 6.prosince
Nikam se nejede. Zase budu trčet tady. Otec si pozval k nám návštěvu a já jsem jen přebytečná položka, která se dá bezpečně odložit ve škole! Letos tu nezůstane skoro nikdo!

Bradavice 10.prosince
Sirius zůstává. Výborně. To na mě nejspíš shodí některý z vánočních stromů nebo něco podobného. V poslední době je mi pořád špatně. Asi to bude od nervů. Je to k nevydržení, nemůžu se nikam hnout, abych nenarazil na nějakého nebelvírského prevíta. Vymysleli pro mě už tolik nadávek, že je ani nestíhám sledovat. Jak milé.

Bradavice 24.prosince
Sedím v pokoji na koleji a čekám jaký bude můj další osud. Pravděpodobně napíšou otci. Takže moje vyhlídky do budoucna nejsou moc světlé. Kdyby nehrozilo, že za zabití půjde sedět, možná, že by mě umlátil. Nevím co je horší…

Severus seběhl ráno do Velké síně na snídani. Jako každý rok tu bylo přibližně pět a půl lidí a k jeho smůle ze Zmijozelu skoro nikdo. Proč Nebelvírští tak fanaticky rádi zůstávají ve škole přes prázdniny? Zasedl k snídani, když mu něco vyrazilo topinku z ruky a málem urazilo prsty. Sykl bolestně a stáhl ruku pod stůl. Sirius se šklebil z druhé strany místnosti a v ruce se mu houpal prak. Nabil a vystřelil. Severus uhnul, oběhl stůl a nejraději by ho uškrtil, kdyby nepřišli profesoři. Zarazil se. Sirius se rozesmál. V poslední době začínal být na smích přecitlivělí. Sám se už vůbec nesmál. 
Po snídani vypadl ven. Potřeboval se dostat z toho depresivního prostředí. Toulal se po zahradě v závějích a poprvé po dlouhé době měl klid. Začínalo mu vyhovovat být sám. Nikdo ho nemlátil, nesmál se mu a nenadával mu. Zamiloval si ticho a samotu. Do hlavy ho trefila sněhová koule a ozval se hlasitý smích. Vztekle se otočil. Sirius, Petr a několik dalších studentů z Nebelvíru si dělalo koule a začalo ho ostřelovat. Nezbylo mu nic jiného než se stáhnout. Schoval se jim a počkal až je to přestane bavit. Ponižovalo ho pořád ustupovat, ale co měl dělat, když byli v přesile. On byl sám. S pomocí Lestranga a ostatních nemohl počítat ani kdyby tu byli. Když byli bezpečně pryč, vylezl.
„ Tady seš!“
Sirius mu zkroutil ruku za zády. Severus proti své vůli klesl na kolena do sněhu. Sirius se ohromně bavil, tím když mu strčil hlavu do závěje. Teď už toho měl Severus právě dost. Měsíce pronásledování, urážek, posměchu! Už toho bylo právě dost. Sirius byl zaskočen agresivitou s jakou se na něj Snape vrhl. Ale oba byli stejně velcí a zhruba stejně silní. Severus i tak rychle získával navrch. Zuřivost mu propůjčila obrovskou sílu, ale zatemňovala mu mozek. Sirius se marně snažil ubránit. Neměl šanci. A pak Severus vytáhl hůlku. Sirius ztuhl. Pochopil, že zašel moc daleko.
„ Neblbni.“, zasípal a vyplivl chuchvalec krvavých slin.
Na chvíli měl pocit, že to udělá, že to opravdu udělá. Pak spustil ruku, v které křečovitě svíral hůlku. A odešel. Tentokrát se to ale provalilo. Sirius měl totiž zlomenou klíční kost.a musel na ošetřovnu. Madam Pomfreyová poznala, že se pral a Sirius musel s pravdou ven. Severus byl poslán na kolej, kde měl čekat na rozsudek. Těžce na něj doléhalo, co udělal. Poprvé si uvědomil, že se začíná chovat stejně násilnicky jako jeho otec, což se mu vždycky hnusilo. Zařekl se, že jestli tohle přežije, už se nikdy nenechá ovládnout svými pocity. Nikdy! Bude pánem všech svých rozhodnutí a bude vždy uvažovat racionálně ne emocionálně. Momentálně však toto předsevzetí nemělo význam. Byl přesvědčen, že je s ním konec. Napíšou jeho otci a ten přijede a zabije ho. Večer mu sdělili rozsudek. Šedesát bodů pryč, do konce školního roku školní trest a podmínka a … sova otci. Celou noc strachy nespal a jak se ukázalo měl proč.
Ještě nikdy otce nezažil takhle rozzuřeného. A že už zažil ledacos.
„ DĚLÁŠ JENOM OSTUDU CELÉ NAŠÍ RODINĚ!!!!“ , řval tak, že to muselo být slyšet až do Velké síně. Dostal už asi padesátou facku. To bylo jen zahřívací kolo. Čekal kdy otec přejde k něčemu tvrdšímu, když byl rozzuřený nevěděl, co dělá.
„ SNAŽÍM SE TI DÁT NEJLEPŠÍ VZDĚLÁNÍ A TY SI TOHO NEVÁŽÍŠ!!!“, dostal další ránu. Byla to zkouška ohněm. Strach byl však větší, takže vůbec nebrečel.
„ JSI NIČEMNEJ SPRATEK!!!“, otec v záchvatu vzteku popadl pohrabáč. Severus se zděsil. Zalarmoval se v něm pud sebezáchovy a pokusil se uhnout.
„ TAK TY BUDEŠ JEŠTĚ UHYBAT!!!“, smýkl se Severusem. Vůbec si neuvědomoval, že může klukovi vážně ublížit. Severus byl přesvědčen, že si to uvědomuje, a že právě v tom je vtip hry. 
Probral se až na ošetřovně. Madam Pomfreyová mu právě vymývala rány. Ještě nikdy mu nebylo takhle zle.
„ Klidně lež. Bude to dobré.“, zašeptala.
Severus neměl ani sílu přikývnout. Viděl rozmazaně. Bolela ho záda, hrudník, ruce, těžko se mu dýchalo, hlava mu tepala ostrou bolestí. A přísahal by že cítí spáleninu. Aby ne, vždyť ten pohrabáč byl vlastně rozžhavený, došlo mu. Okrajově si uvědomoval, že na druhé straně místnosti stojí jeho otec. Tvářil se… zděšeně. Cvakly dveře a vešel Brumbál. Tvářil se velice přísně a nazlobeně.
„ Zbláznil jsi se?!“, řekl vyčítavě starému Snapeovi. Ten uhnul pohledem. Brumbál pokračoval a jeho hlas se chvěl potlačovaným vztekem: „ Tomu ty říkáš výchova?! Mohl jsi ho zabít!“
Severus vnímal Brumbála jen matně. Bylo mu strašně zle. Po tváři mu stékal studený pot.
„ To jsem nechtěl.“, zavrčel Snape.
„ A co jsi chtěl, Jehrete? Řekni!“
„ Nemá žádné vychování…“
„ A tím, že ho zmrzačíš se něco spraví?“, Brumbál se už zase ovládal.
„ Ne, samozřejmě, že ne.“
„ Měl by ses ovládat.“, pokáral ho Brumbál.
„ Dělá rodině ostudu.“
„ Jak jsi na to přišel? Učí se výborně. Je to jeden z nejlepších studentů.Co bys od něj ještě nechtěl?“
„ Podle toho, co psal profesor Moretti, zbil nějakého studenta, a ze soubojnického klubu jsou na něj taky samé stížnosti. Prý ho museli vyloučit. Podle profesorky Carterové je jeho chování neúnosné.“
„ Ty jsi se pral už v pěti a dodnes jsi nepřestal. A jestli je něčí chování neúnosné pak tvoje.“, vyčetl mu Brumbál. „ A s Morettim a Carterovou si taky promluvím.“, dodal.
„ Co jste to vůbec za otce, když přizabijete vlastního syna!“, zavrčela Pomfreyová, když procházela kolem.
„ Ale bude v pořádku že , Poppy?“
„ Jistě, pane řediteli.“
„ Je to Snape, něco musí vydržet.“, utrousil Snape.
„ Co myslíte tím NĚCO!?!“, naježila se Pomfreyová.
„ TY SYČÁKU!“, do místnosti vpadla Severusova matka.
Pomfreyová jí naznačila tiše. Severus se na lůžku neklidně pohnul. Sára Snapeová se sklonila k synovi a něžně ho pohladila po vlasech.
„ Tohle jsi už přehnal!“, obořila se na manžela. „ Rozvedu se s tebou! Slyšíš rozvedu. A je mi jedno, co na to řekne ta tvá famílie! Nenechám tě týrat mého syna!“
„ Sáro.“
„ Mlč!“
„ Je mi to vážně líto.“
„ Líto? Líto?! Tak ono je mu to líto!!!!“
„ Když to říká, tak mu věř, Sáro.“, řekl Brumbál mírně.
„ Jistě že je mu to líto. Ale příště to stejně udělá znova. Jak dlouho to mám snášet? Dokud Severuse nezmrzačí? Ještě dnes napíšu svému advokátovi a rozvedu se!“
„ To nemůžeš!“
„ Ale můžu a taky to udělám!“
„ Nepřipustím to!“
„ Tak mě zkus zastavit!“
„ Náš rodinný právník se o to postará.“
„ Mluvíš jak tvoje matka. Výborně. Sejdeme se u soudu. Doufám, že přijdete, Brumbále, dosvědčit jak se chová k vlastnímu dítěti. I ke svému koni se chová líp!“
„ Co kdybyste oba na chvíli zmlkli.“, zamračil se Brumbál. „ Napadlo vás taky, co ten chudák kluk. Budete se o něj tahat jako o kus nábytku? Napadlo vás jaké to pro něj bude. Aspoň kvůli němu by jste se mohli chovat dospěle.“
„ Vážně mě to, Sáro, mrzí. Už se to nebude opakovat.“
„ To říkáš pořád.“, povzdechla si a sedla si k Severusově posteli.
„ Teď už to bylo opravdu naposled.“
„ Dobře. Dám ti ještě jednu šanci, ale jen proto, že souhlasím s Brumbálem. Nechci aby Severus musel projít tím mlýnkem na maso jakým je rozvodové řízení. Ještě jednu šanci – poslední.“, pohladila syna po vlasech a všichni opustili místnost.
Severus strávil několik dní na ošetřovně než se z toho všeho vzpamatoval. Doufal, že tahle nepříjemná událost se nedostane ven. Jeho otec měl zřejmě na tom taky zájem, protože se to ututlalo. Severus byl ale pevně rozhodnut splnit, co si předsevzal. Dostat svoje emoce pod absolutní kontrolu. A když si něco usmyslel, dokázal to. 

Harry si uvědomil, že skoro vůbec nedýchá a křečovitě se nadechl. Ruce měl zpocené a chvěly se mu. Žaludek měl stažený. Uvědomil si, že už bude čas večeře. Uložil deník a sešel na třesoucích se nohách do Velké síně.
„ No kde jsi.“, vítali ho Ron a Hermiona a nadšeně vyprávěli, co je nového v Prasinkách. Skoro je neposlouchal. 
„ Nazdar.“
„ Georgi, Frede, jak se máte.“
„ Máme báječnou věc. Podívejte.“, Fred vytáhl z hábitu jakousi černou věc, položil jí na stůl a šťouchl do ní hůlkou. Z černé krychličky se stal kotlík.
„ Co to je?“, zeptal se Harry.
„ To je žertovný kotlík. Sami jsme ho vyrobili.“
„ A co dělá?“, zajímal se Ron. 
„ Hoď do něj něco.“, vybídl ho George.
„ Já bych to nedělala, Rone.“
„ Co se mi tak může stát.“, usmál se Ron a hodil do kotlíku jablko. Kotlík se jako by stáhl a vyplivl jablko zpátky. Letící ovoce udeřilo Rona do hlavy.
„ Dobrý co.“
„ Výtečný.“, zavrčel Ron a třel si čelo.
Hermiona měla výraz – já ti to říkala.
„ Dneska si máme u Snapea odbýt školní trest, tak mu kotlík vyměníme.“, vysvětloval George.
„ Už se těším na zítřejší hodinu lektvarů.“, zachechtal se Fred.
„ Ne!“
„ Co ne, Harry?“, podivil se Ron.
„ Nedělejte to.“
„ Proč?“, usmáli se dvojčata.
„ No…“, Harry nevěděl proč, možná… možná proto, že…že Snape si to prostě nezasloužil.
„ Zítra máme připravovat bloudící lektvar. Jako první se tam má dát bludný kořen. Snape bude mít čupr bouli.“, rozesmál se Fred.
„ Tak na to se těším!“, jásal Ron.
Harry byl skleslý. Celou večeři pozoroval profesora lektvarů a přemýšlel o deníku. Začal si vyčítat, že ho hned neodevzdal profesoru Brumbálovi. Neměl to číst. Nejenže ho trápilo chování jeho otce, Remuse i Siriuse, ale zkomplikovalo mu to postoj ke Snapeovi. Předtím ho prostě nenáviděl, teď… teď nevěděl, co si má o profesorovi myslet.

Všichni už spali, ale on nemohl. Zachumlal se pod peřinou a rozsvítil svojí hůlku. Ruce se mu třásly, když nalistovával v deníku, kde skončil. Musel myslet na to, jak zítra dopadne Weasleyovým hodina lektvarů. A co Snape. S obavami a jistou dychtivostí začal číst vybledlé řádky deníku.

Bradavice 9.dubna
Dlouho jsem na sobě pracoval a mohu s čistým svědomím konstatovat, že jsem už dosáhl značných pokroků. Situace se poněkud uklidnila. Všichni se mi nadále vyhýbají, ale v podstatě mi to vyhovuje. Potter a jeho banda včetně Lily se mi nesnaží křížit cestu. Obávám se ale, že to nebude trvat věčně.

Bradavice 30.dubna
Je to hodně těžké, ale pomalu dostávám pod kontrolu svoje reakce. Dneska se mě Sirius pokusil vyprovokovat, tím, že mi na židli nalil vodu. V první chvíli jsem ho málem šel uškrtit, ale ovládl jsem se. Jde to ztuha a vyžaduje to neuvěřitelnou dávku sebeovládání, ale jde to.

Bradavice 12.května
Nijak mě neuchvacuje vidina končícího roku. Snažím se teď učit na zkoušky a nemyslet na to, co bude pak.

Bradavice 1.června
Myslím, že jsem to dokázal. Potter se snažil vyvolat rvačku, nepochybuji o tom. Ale já se ovládl. Ovládl jsem svůj vztek i svojí nenávist k němu, ačkoli bych mu hrozně rád vymlátil ten jeho škleb z huby. Jenže po tom vánočním výletě na ošetřovnu nestojím o další.

Bradavice 29.června
Zkoušky a zkoušky a zase zkoušky. Poslední dobou jsem neměl v hlavě nic jiného. Letos to už nebylo tak snadné jako loni. Ale věnoval jsem přípravě dost času, takže nebyl sebemenší problém. Jenom Carterová se mě celou zkoušku z obrany snažila na něčem nachytat. To těžko, kdy už to pochopí. Na slavnostní vyřazení absolventů jsem ani nešel. Zůstal jsem na koleji sám. A šel brzo spát. Domů se vůbec ale vůbec netěším…

Severus proběhl chodbou jako blesk a zahnul vlevo. Moc času neměl, a tak musel spěchat. Jak mohl tu knihu zapomenout na koleji. Schody bral po třech, ačkoli to bylo trochu nebezpečné. Vpadl na kolej, už tam vůbec nikdo nebyl. Vyběhl schody do jejich pokoje, čapl knihu a urychleně se vracel zpátky na nástupiště. Po cestě potkal jí. Stála tam a když ho uviděla, usmála se na něj. Nasadil neproniknutelný výraz profesionálního hráče pokeru. Věděl, že tohle bude zkouška ohněm.
„ Ahoj.“, zase se usmála.
„ Nazdar.“, zavrčel.
Lily si ho prohlížela. V poslední době byl takový odtažitý, chladný. Chyběly jí ty chvíle, které loni spolu trávili.
Severus se na ní díval. Mohl se tvářit jak chtěl, ale Lily podle jeho očí poznala, že je pořád stejný jako býval. Milovala ty jeho jiskřivé, hluboké a laskavé oči. Usmála se a Severuse bodlo u srdce. Vzpomněl si jak spolu loni trávili každou volnou chvíli, jak se spolu přátelili, jak mu s ní bylo dobře. Teď byla pořád s Potterem. Ztěží mu řekla pár vlídných slov. Nebyl v jejím itineráři prostě pro něj čas. Bolelo to. Strašně to bolelo. Byla jeho první láska. A on nebyl povrchní, když něco cítil byl to skutečný, hluboký a trvalý cit. Miloval jí a udělal by cokoli, aby s ní mohl být. Párkrát už ho napadlo, že by jí umíchal nápoj lásky. Byl to sice jeden z těch nejtěžších lektvarů a jediná chybička se mohla krutě vymstít, ale… neudělal to, protože lektvar nevytvořil skutečnou lásku jen iluzi. Nebylo by to opravdové, o něco takového nestál. 
„ Lily! Lily!“, za ohybem cesty se objevil Potter. „ Co ty tady?“
„ Co je ti do toho.“, opáčil ledově. A pak s bolestí sledoval, jak se Lily na něj usmála a … a odešla s Potterem. Znovu ho bodlo u srdce. Bolelo to tak, že ho to ochromovalo. Kdyby ho Jack neodvedl do vlaku, snad by tam jen stál a nechal si ho ujet. V kupé apaticky civěl z okna na ubíhající krajinu. Bolelo ho srdce, bylo mu smutno, byl nešťastný. A navíc jen domů. S každým metrem, o který byl blíž domova a dál od Lily, se jeho deprese prohlubovala. A když uslyšel jak se na chodbě Lily směje, chtělo se mu brečet. Takhle se ještě loni smávala s ním. A tehdy Severus poprvé udělal něco, co pak dělal už po zbytek svého života. Aby se té strašné bolesti zbavil, použil svoje sebeovládání jako chirurgický nůž. Vyřízl ze svého srdce svoje city k Lily, vše, co mu působilo bolest. Uložil to do pomyslné krabice a zastrčil do nějakého hodně tmavého kouta své mysli. Popřel v sobě, že by kdy Lily miloval a bolest ustala. Zbyla jen podivná otupělost. Od té chvíle takhle řešil všechno. Zamilovat se bolelo, takže popřel něco takového jako je láska. Pohřbíval prostě některé pocity hluboko v sobě. Někdy s větším úspěchem, někdy s menším. Jak se ten pochmurný hřbitov rozrůstal, začal si tak vytvářet hradbu mezi sebou a okolním světem. Bariéru, která ho měla ochránit, a taky chránila. Ale zároveň izolovala. Stával se odtažitým a chladným. Jeho matku to trápilo, ale nemohla to zastavit. Jeho otec naopak byl nadšený, že Severus konečně dostal rozum a dospívá. Jeho chování i myšlení se stávalo racionálním a vypočítavým. Emoce hráli stále menší a menší roli, jak je Severus v sobě popíral a odsouval stranou, aby mu nekomplikovali už tak nesnadný život. Jestliže se už předtím odlišoval od svých vrstevníků, teď se začal vytvářet propastný rozdíl. Najednou začínal působit dojmem staršího než byl. Skutečně by se dalo říct, že ve svých třinácti prakticky dospěl. V Severusovi se teď rozvíjely takové časti jeho charakteru jako sebevědomí, cílevědomost, měl vůli silnou jako ocelové lano a zarputilost pitbula. Co si usmyslel to musel získat. Zároveň však v něm otec podporoval rozvoj takových věcí jako byla hrdost, neústupnost, disciplína, ale taky povýšenost, ješitnost a arogance. Části jeho já jako laskavost a pochopení, schopnost milovat, ochota pomoct, citlivost a další zmírali někde hluboko v něm a časem měli utichnout docela. Paradoxně tyhle změny poněkud zlepšily vztah Severuse a jeho otce. Severus ho nenáviděl, ale choval se teď k němu s chladnou zdvořilostí a to se Snapeovi líbilo. Jeho matka, která viděla, co se z jejího syna stává, trpěla, ale už to nešlo zastavit. Když odjížděl po třetí do Bradavic byl ten proces už nezastavitelný a nezvratný.

Kapitola čtvrtá: Remusovo tajemství

Bradavice 1.září
Cesta vlakem je letos neobyčejně nudná. Evan zase plácá o famfrpálu. Je už jak Potter. Loni se do nebelvírského mužstva nedostal, takže letos má reparát. Nechápu, co na té stupidní hře všichni mají. Kdyby se Evan raději zajímal, aby poznal kopřivu od pampelišky…

„ A pak se vrhl střemhlav dolů a chytil jí tak stopu dvě nad zemí. Bylo to fantastické. Vážně nikdo není lepší chytač než on!“, vyprávěl Evan a rozhazoval rukama.
Severus seděl v koutě u okna a znuděně čmáral do černého, tlustého sešitu. Jack se pokusil nahlédnout mu přes rameno, ale Severus po něm střelil takovým pohledem, že se raději odtáhl. 
„ Letos už musíme ten školní pohár vyhrát. Jestli to vyhraje Nebelvír jako loni, tak sním švába!“, rozčiloval se Karkarov.
„ Beru tě za slovo.“, rozesmál se Martin.
„ Nevyhrajou.“, utrousil tiše a bezvýrazně Severus.
„ Ty jsi si nějak jistý.“, ušklíbl se Pavel.
„ Jsem.“, odvětil Severus prostě.
„ Ale ve famfrpálu nám to uniklo loni jen o vlásek! Letos určitě vyhrajem, máme super mužstvo!“, dušoval se Evan.
Z chodby se ozval smích a hlahol. A v chodbě se objevil Potter, Remus a Petr.
„ Nazdar, Severáku.“, šklebil se Petr.
Nic.
„ Ještě jsi neslyšel o šamponech?“. rýpl si Petr znovu.
Zase nic. Severus si dál cosi čmáral do sešitu a partu u dveří ignoroval.
„ Hele kolikrát ročně se u vás koupete?“
Severus stočil své černé oči směrem ke dveřím. Pak se podíval na Evana a pak naprosto lhostejným hlasem řekl: „ Nemáš sebou svojí krysu? Mám pocit, že jsem něco slyšel.“
„ Já že sem krysa!?“, vyprskl Petr.
Potter na něj udělal zamítavé gesto a odešli. Severus si zase mlčky čmáral do sešitu jako by se vůbec nic nestalo.
Konečně vlak dorazil na bradavické nástupiště. Z vlaku se vyrojily davy studentů. Hagrid jako každý rok svolával s lucernou v ruce prváky k sobě. Starší studenti se do Bradavic dopravili po souši v kočárech. Shromáždili se jako každý rok ve Velké síni. Profesor Brumbál měl proslov, pak proběhlo slavnostní zařazování do kolejí. Letošní prvák Zmijozelu bude hodně slabý. 

Bradavice 4.září
Carterová se mě snaží v hodinách obrany nachytat při neznalosti. Kdy už ta ženská pochopí, že z černé magie s trochou nadsázky neumím snad jen kletby, které se nepromíjejí. A i ty bych se zvládl do několika týdnů naučit. Není to tak těžké. Řekl bych, že urážím její učitelskou čest, tím že nedávám pozor a přitom všechno umím. Ale já se v těch hodinách příšerně nudím. V lektvarech jsem začali brát pokročilejší věci. Včera jsme připravovali lektvar zapomnění. Jsem rád, že už nemáme lektvary s Nebelvírem. Havraspár je mi mnohem milejší. V přeměňování s profesorkou McGonagallovou už začíná jít do tuhého. 

Bradavice 6.září
Dnes jsem potkal na chodbě Remuse. Vypadal ztrhaně a vyčerpaně. Dokonce si zapomněl do mě rýpnout. Večer mě na chodbě zastavila Evansová…

„ Severusi! Ty jsi moje spása.“
„ Já?“, opáčil chladně.
„ Dnes jsme připravovali lektvar zapomnění a moje kamarádka se toho napila.“
„ No a?“
„ Jaký je protikouzlo?“
„ Proč jste neřekli Morettimu, aby jí dal lektvar vzpomínek?“
„ Zjistili jsme to až před chvílí, že zapomněla. Potřebuji pomoc.“
„ Jak se to týká mě?“
„ Severusi? Ty mi nepomůžeš?“
„ Buď si dojdi za Morettim nebo za Carterovou. Nevím proč chodíš za mnou.“, otočil se a odešel.

Bradavice 15.září
Potter byl přijat do nebelvírského mužstva na post chytače. Naparuje se teď jako páv. Upřímně doufám, že mu aspoň vyrazí zuby. Je to s ním k nevydržení. Vytahuje se s tím svým Stříbrným šípem jako by byl kdo ví co. Já to koště mám taky a na rozdíl od Pottera letošní model, a taky se tu s ním neprocházím jako bych byl přinejmenším anglický král.

Bradavice 21.září
Dnes jsem si uvědomil, že tu není Remus. Nebylo by to poprvé. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel. Ale teď si všímám mnohem víc různých věcí. Prý je nemocný. Ale já se byl podívat na ošetřovně a není tam. Že by Potter a jeho kumpáni něco chystali? Nebo Remus chodil za školu? Co kdyby Pottera za krytí spolužáka vyloučili? Ne. Na to je ten skrček moc chytrý. Ačkoli možná, že by se tomu dalo pomoct. Když Pottera a ostatní vyhodí, budu mít klid a Lily. To by nebylo špatné.

Bradavice 7.října
Přišel jsem na to úplně náhodou. Večer jsem šel na záchod a něco zaslechl. Tak jsem se šel podívat. Okolo naší koleje se plížila ta známá parta kamsi. Vzal jsem si hůlku, mohla by se hodit, a šel za nimi…

„ Dávej bacha kam šlapeš!“
„ Co já!“
„ Buďte zticha, nemusíte probudit celý hrad.“
„ Pavel mi pořád šlape na župan.“
„ Já za to nemůžu.“
„ Jste jak malý!“
„ Neslyšeli jste něco?“
„ To se ti jen zdálo.“
„ Třeba to byl Filch.“
„ Nebo jeho kočka.“
„ Nebuďte posraní strachy!“
„ Tobě se to řekne, ale tohle je porušení řádů.“
„ Máš lepší nápad?“
„ No…“
„ Tak mlč.“
„ Jsme tady.“
Stáli před dveřmi do knihovny. Otevřeli a tiše proklouzli dovnitř. Severus se jako stín protáhl za nimi.
„ Tak kde to je?“
„ Támhle.“
„ Ježiši to je těžký.“
„ Nemohli by jste už mlčet?“
„ Nezjistí Pinceová, že to tu chybí?“
„ Jen si vytrhneme, co potřebujeme.“
„ Blázníš. K oknu a všechno to opiš.“
„ Já bych to raději vytrhl. Pak něco špatně přečteme nebo opíšeme a bude to špatné.“
„ Tak dobře.“
Ozval se zvuk trhaného papíru, pak ještě několikrát. Vrátili objemnou knihu do regálu a šli ke mřížovým dveřím, které byly… zamčené. Petr s nimi zacloumal a začal kvílet.
„ Buď zticha. Jak zamčené?!“ Sirius přistoupil a zkusil kliku. Byly skutečně zamčené.
Severus stál ve tmě a dobře se bavil. Kouzlo Clauderestrum na zamykání zámků fungovalo skvěle. Courat po hradě po večerce, vloupat se do knihovny s omezeným přístupem…tss tss… to bude na vyhazov. Tiše se vytratil. Madam Pinceová bude mít ráno jedno malé překvapení. Něco zaslechl. Měl velice dobrý sluch a tuhle plíživou chůzi znal - Filch! Rychle se schoval za nejbližší sochu a počkal až Filch přejde. Pak se v klidu vrátil na kolej a spokojen sám se sebou usnul. 
Ráno se těšil na snídani jako nikdy. Ani jeden z nich nedorazil. Lily se tvářila ustaraně. Severus potlačoval radost a uspokojení. Pak se objevili. Zklamání bylo obrovské. Měli kruhy pod očima a vypadali, že noc byla pořádně perná. Jak se dostali ven sakra?! Potter střelil po Severusovi pohledem. Severus se na něj jízlivě usmál. No škoda, ale ještě není všem dnům konec, Pottere. Pomyslel si a v klidu pokračoval v snídání.

Bradavice 23.října
Dneska se hrál famfrpál – Zmijozel vs Nebelvír. Tribuny byly narvány. Marně jsem doufal, že by mohli Pottera shodit z toho jeho koštěte. Zápas se pro nás vyvíjel dobře, ale Potter chytil Zlatonku, takže vyhrál Nebelvír. Neměli sice takový náskok, ale i to stačí na to, aby byli v průběžném bodování na prvním místě.

Bradavice 3.prosince
Už ani nečekám, že bych někdy jel domů. Škola je pro otce výborné místo, kam si mě může odložit. Zase má něco naléhavého, takže nemůžu přijet. Dobře. Letos mi to vyhovuje. Potter a jeho banda rovněž zůstávají a nepochybuji, že se opět pokusí překročit školní řád. Řekl jsem madam Pinceové o té knize, ale nevěřila mi. Ani se ta sůva nešla podívat!

Bradavice 7.prosince
Včera bych přísahal, že jsem z okna naší koleje viděl Remuse a Pomfreyovou jak jdou přes školní pozemky někam jako by směrem k vrbě mlátičce. Vím, že je to blbost, ale vážně bych řekl, že to byli oni. Ovšem byla tma, byl jsem rozespalý. Mohlo se mi to jen zdát. Asi nejspíš ano. Proč by Pomfreyová courala venku s Lupinem? 

Bradavice 23.prosince
Ti tři jsou nějak podezřele hodní. Pořád vysedávají v knihovně nebo v nebelvírské věži a o něčem se dohadují. Strašně mě štve, že jsem nezjistil z jaké knihy to vytrhli ty listy a co na nich bylo.

Bradavice 24.prosince
Štědrovečerní večeře byla hlučnější než obvykle. Asi to bude tím, že letos zůstalo v Bradavicích překvapivě hodně studentů. Bohužel ze Zmijozelu buď prváci a nebo samý holky. Rodina zase určitě poslala hejno krámů, říkají tomu dárky. Letos je snad už ani nebudu rozbalovat. Je to stejně pořád ta samá písnička. Drahé věci, abych dal pokoj. 

Bradavice 8.ledna
Náš první výlet do Prasinek a můj nejspíš poslední. Bože jak je to hnusná vesnice. Špinavá, přelidněná, křiklavá a hlučná díra. Byli tam snad celé Bradavice. Všichni musí ke Třem košťatům, příšerná putyka. Všichni musí do Medového ráje a všichni si musí nakoupit rachejtle, smrduté bomby a další odporné kraviny. Nejvíc ze všech samosebou Potter a ta snůška nebelvírského póvlu. Nedělám si iluze na kom budou účinky těch věcí zkoušet. To se ale milánci přepočítali!

Bradavice 31.ledna
Už zase někam zmizel Remus. Jak to že jsem si těch jeho mizení nikdy předtím nevšiml? Asi jsem se pořádně nedíval. Pokud si vzpomínám občas chyběl už v prváku. Tehdy jsem tomu ale nepřikládal žádnou váhu. Rád bych věděl, co se tu děje. Nepochybuji, že v tom má nějakým způsobem prsty Potter. Všichni na něj obdivně hledí, protože se o něm tvrdí jak je dobrý ve famfrpálu. Viděl jsem už lepší než je on a byli méně namyšlení.

Bradavice 6.února
Potter má školní trest! Není to sice vyhazov, ale špatný začátek to taky není. Kamínkem začít lavinu. Seběhlo se to víceméně náhodou. Potter se celé dopoledne bavil tím, že očarovával sněhové koule, aby se do mě strefovaly. Má smůlu, hošek. Já znám protikouzlo, ale přesto jsem o jeho chování informoval Morettiho. Potter vše popřel. Ale Moretti věří mě. A teď už od oběda drhne Pottříček kádě z minulého praktického cvičení. 

Bradavice 2.března
Včera jsem viděl Pomfreyovou postávat před Buclatou dámou. Pak vyšel Remus a někam spolu šli. Tohle začíná být zajímavé. Zkoušel jsem zjistit kam jdou, ale ztratili se mi u vrby mlátičky. Najednou byli prostě fuč a stopy ve sněhu žádné. A dneska vypadal Remus nějak ztrhaně. Co se to tu sakra děje?

Bradavice 5.března
Pokusil jsem se z Remuse vytáhnout, kam chodí. Asi jsem to přehnal. Myslím, že to vykecá Potterovi. Tudy cesta rozhodně nevede.

Bradavice 9.března
Zařídil jsem Siriusovi zábavu na odpoledne. Takový malý školní trest. Strašně zuřil. Nevím proč. Mýt okna v Bradavicích bez kouzel je přeci úžasná zábava. Byl tak rozzuřený, že u večeře prokecl zajímavou informaci. Vrba mlátička se dá prý uspat, když se zmáčkne suk na jejím kmeni. Nevím odkud to ví, ale možná, že to je rozluštění Remusovi hádanky.

Bradavice 29.března
Sirius měl dnes ráno dobrou náladu a pořád Lupina utěšoval. Při slovech, že dnes na něj bude čekat McGonagallová, jsem zbystřil. Remus ho poplašeně umlčel, ale bylo pozdě. Teď se provalí pravda a všichni čtyři poletí…

McGonagallová s Remusem vyšli z hlavního vchodu a vydali se mlčky k vrbě. Bylo dost chladno. Na zemi místy ležely poslední zbytky sněhu. Severus vyklouzl tiše jako stín z hradu a nenápadně se pustil za nimi. Nezdálo se, že by měli podezření, že je někdo sleduje. U vrby se zastavili. Severus si bleskurychle našel úkryt, kdyby se otočili. Bylo to moudré. McGonagallová se rozhlédla a proměnila se v kočku. Prosmekla se mezi větvemi rozzuřeného stromu a prackou stiskla suk na kmeni. Strom rázem strnul. McGonagallová se proměnila zpátky a s Remusem zmizeli za vrbou. Severus chvíli počkal než se McGonagallová objevila. Byla sama. Pronesla jakési zaříkadlo a vrba znovu ožila. Jen o kousek minula Severusův úkryt. Když zmizela za rohem, vylezl ven a došel až ke stromu. Přemítal jak by vrbu uspal. Pak ho něco napadlo. Zvedl dlouhý klacek a opatrně se k vrbě přiblížil, zmáčkl suk na kmeni. Vrba skutečně usnula. Obešel jí a ke svému údivu zjistil, že pod vrbou je tajný vchod. Sestoupil po hrubě tesaných schodech. Byla tu příšerná tma. Když si jeho oči přivykly, zjistil, že je v nějaké dlouhé chodbě. Pomalu postupoval vpřed. Pak se ozval nějaký zvuk. Severus se zastavil. Ozvalo se to zase, ale mnohem zřetelněji – vrčení. V temnotě před ním se objevili dva žluté body. Strach ho nejdřív úplně paralyzoval. Teď mu bylo jasné úplně všechno. Pomalu couval. Dvě žluté oči ho sledovaly. Snažil se nedělat prudké pohyby. Srdce mu bilo jako splašené. Cítil vlastni tep pulzovat na spáncích. Kdyby měl hůlku, tak snad, ale takhle byl vydán na pospas té příšeře. Narazil zády do zdi. Už neměl kam couvat. Chodba pokračovala vlevo. Byl to nějaký metr, metr a půl. Posunul se podél zdi do leva. Vlkodlak zařval a zaútočil. Krve by jste se v Severusovi nedořezali. Všechno se příšerně zpomalilo. Vlkodlak se odrazil a přibližoval se. V té chvíli mu hlavou prolétla jediná myšlenka, že umře. Zvíře mělo rozevřené čelisti s obrovskými zuby. Pařáty natažené před sebe, připravené Severuse roztrhat. Na poslední chvíli ho někdo chytil za ruku a vtáhl do chodby. Vlkodlak narazil do stěny a sesunul se na zem. Severus chvíli ležel na podlaze. Několik vteřin si nebyl schopen uvědomit, co se stalo. Jen tam ležel a snažil se poskládat střípky svého já do původního celku. Byl k smrti vyděšený a jen pomalu mu docházelo, že je naživu. Začal si uvědomovat chlad kolem, i bolest v odřených rukou. 
„ Jsi v pořádku?“
Otevřel oči a uviděl, že vedle něj klečí Potter. Zaplavil ho pocit ponížení a vzteku. Remus byl vlkodlak. A ti tři to nepochybně věděli. To znamená, že… Vztekle Pottera odstrčil. Pocit, že by mu měl být vděčný se mu příčil. Otec ho učil nebýt nikdy vděčný, že je to jen doživotní břemeno. Odřené ruce a lokty ho pálily. Ztěžka se zvedl a zamířil k východu.
„ Severusi, fakt promiň. Tohle Sirius přehnal. Byl to blbej vtip.“
„ Vtip?!!“, jeho vlastní hlas mu zněl cize.
„ A hodně blbej. Fakt tohle nikdo nechtěl.“
Vyšli ven. Sirius a Petrem tam stáli. Severus byl rozzuřený. Chytil Siriuse za hábit a prudce s ním smýkl.
„ Tohle si odskáčeš! Všichni si to odskáčete!“
„ Nerozumíš srandě?“
„ Srandě!? Pokusil ses mě zabít, ty parchante!“
„ Nemáš se plést do věcí, do kterých ti nic není!“
Severus Siriuse praštil tak, až mu začala téct krev z nosu.
„ Přestaňte!“, stoupl si mezi ně Potter. „ Hele byl to blbej vtip. Všechno dobrý ne.“, a podal Severusovi ruku. Ten na něj chvíli hleděl.
„ Dobrý?! Dobrý není nic! Ještě teď to všem řeknu!“, otočil se a vyrazil ke škole.
„ Neblbni, kvůli hloupému fóru… budou se na Remuse koukat skrz prsty!“
„ Nebudou! Vyhodí ho! A vás taky!“
„ Nedělej to, prosím.“
„ Vlkodlak nemá ve škole, co dělat. Jsou nebezpeční! Vsadím se, že o tom nikdo neví.“
„ Ví o tom McGonagallová a Carterová a…“
„ A ze studentů?“
„ Jen mi čtyři. Severusi, neříkej to nikomu. Hele já vím, že jsme spolu nikdy moc nevycházeli, ale právě jsem ti zachránil život, jestli jsi si nevšiml!“
„Snad si nemyslíš, že věřím, že jsi zachraňoval mě! Zachraňoval jsi Siriusovi kůži!“
„ To není pravda!“
„ Vážně, ale nepovídej!“
„ Nemám tě rád, ale nikdy bych nedopustil, aby se ti něco stalo! Proč sakra nemůžeš už zakopat tu válečnou sekyru!?“
„ To ty jsi chtěl válku, vzpomínáš. Tak ji máš mít!“
„ Šlo jen o srandu. Nemysleli jsem nic z toho doopravdy. Jenže když ty to bereš všechno tak hrozně vážně, nediv se, že se ti pak všichni smějou. Kdybys byl trochu míň povýšenej, tak by se s tebou lidi bavili. Jenže ty si myslíš, že jsi něco lepšího!“
„ Jdu za Morettim.“
„ To budeš vážně taková svině?“
„ Už to tak bude, Pottere.“
„ Byly chvíle, kdy jsem si myslel, že nejsi tak špatnej. Asi jsem se spletl.“
To Severuse trochu zasáhlo, ale už se zatvrdil a nehodlal ustoupit ani o krok. Celá jeho výchova a kruté zážitky z druhého ročníku ve spojení s jeho vrozenou hrdostí a v neposlední řadě žárlivost na Pottera, ho nutili to udělat. 
„ Jestli to řekneš, Snape, rozbiju ti hubu!“, zařval Sirius.
„ Zkus to a pokud tě nevyhodí teď, poletíš jako namydlený blesk!“
„ Ty úlisnej, slizkej práskači!“
„ Co je to tu za rámus!? Jak to že nejste na kolejích!“, Moretti v županu si je měřil hněvivým pohledem.
„ Pane profesore,“, James na Severuse dělal posuňky, ať to neříká. Severus na milisekundu zaváhal, ale byl příliš hrdý, než aby přijal smír. „ Napadl mě vlkodlak.“
„ COŽE!!!“, zděsil se Moretti.
„ Nic mi není. Remus Lupin je vlkodlak. Oni mě vylákali ven a málem mě ten vlkodlak zabil.“
„ POTTERE!“, zahřímal Moretti. „ Je to pravda?!“
James sklonil hlavu. Sirius naznačoval Severusovi, že tohle si odskáče.
„ Ano, je.“, vykvikl vyděšeně Petr. Výhružné posuňky Siriuse teď patřili jemu.
„ Pojďte se mnou, všichni. Tohle se musí ředitel ihned dozvědět. Máte štěstí, Severusi. Děkujte bohu, že jste to přežil.“

Brumbál si klidně vyslechl Morettiho spílání a jeho trvání na vyloučení studentů Lupina, Pottera, Blacka a Pettigrewa za hrubé porušení školních řádů. Ředitel se usmíval.
„ Williame, já o tom všem vím.“
„ Cože?“
„ Vím, že Remus Lupin je vlkodlak. Sám jsem ho na tuto školu přijal, nechal zasadit mlátivou vrbu a informoval ředitelku nebelvírské koleje. Je to nadaný student a já nevidím důvod, proč by mu pro jeho nemoc mělo být odepřeno odpovídající vzdělání.“
„ Ale to…to…, pane řediteli!“
„ Williame. Wille, prosím. To co se stalo je smutné. Pan Potter a jeho přátelé by měli být potrestáni, aby se naučili, že s takovými věcmi se nezahrává. Nicméně pan Snape neměl v tuto dobu být mimo kolej. Myslím, že zaslouží trest všichni čtyři. A před ostatními o Remusovi pomlčte – vy i pan Snape.“
„ Je to vlkodlak!“
„ Ale to není důvod, aby byl vyloučen ze společnosti, nebo snad ano?“
Moretti se kousl do rtu.
„ Dobrá, jak myslíte, pane řediteli.“
Potter a spol. dostali peprný školní trest a jejich kolej přišla o pořádnou porci bodů. Severus si však trest musel odpykat s nimi. Bylo to pro něj dost těžké. Co chvíli, když se nikdo nedíval, ho mlátili. A protože oni byli tři a on sám, vítězili. Severuse to ještě více zatvrdilo. 

Bradavice 30.března
Hnusí se mi představa, že teď něco Potterovi dlužím. Děsím se, kdy budu muset svůj dluh chtě nechtě splatit.

Bradavice 1.dubna
Všechno mě bolí a cítím se hrozně. Zase si na mě počíhali. Když jsou tři, nedokážu se jim ubránit…

Severus se odpojil od party. Oni šli na famfrpálový zápas Havraspáru proti Mrzimoru. Nesdílel jejich nadšení pro tuto hru. Na zápasy chodil jen když hrála jejich kolej. Byl utahaný. Hodiny s profesorem Binnsem byli dosti náročné. Zpoza rohu se vynořil Sirius. Severus se zastavil. Nestál o rvačku ani jiný konflikt. Otočil se, ale cestu zpět mu zastoupil Potter. Zdá se, že nemá na vybranou.
„ Kampak, slizoune.“, ucedil Sirius.
Severus mlčel.
„ Napadlo nás, že bychom ti měli připomenout, že nemáš nikde mluvit o tom, co víš. Jen tak kdybys měl problémy s pamětí.“
Petr vyrazil Severusovi učebnice z ruky. Severus byl stále ledově chladný. Nehodlal se nechat vyprovokovat. Pak mu Sirius zkroutil ruce za zády. Pokusil se uvolnit, ale Pettigrew vydatně pomáhal, takže to nešlo. Ačkoli se bránil, oni byli tří a on sám, takže ho dovlekli na záchody.
„ Možná by mu pomohlo osvěžení paměti.“, navrhl Petr a významně hodil hlavou k záchodové míse. 
Sirius mu držel hlavu pod vodou tak dlouho, že měl pocit, že se utopí. Mokré vlasy mu padaly do obličeje.
„ Už je to lepší, viď.“, zakřenil se Sirius.
„ Já bych neřekl, že to pochopil.“, ušklíbl se Pettigrew.
„ Ne?“, sklonil se k němu Potter.
„ Táhni k čertu!“, vyprskl Severus.
„ Vážně ne. Tak co teď?“
„ Já mám nápad.“, usmál se Sirius.
Jaký nápad měl se už nedozvěděli, protože Severus využil jeho nepozornosti, vyškubl se mu a urychleně vyklidil bitevní pole.

Bradavice 25.června
Ples absolventů jsem jako obvykle vynechal, co bych tam dělal. Jsem rozpolcený. Domů se netěším, ale tady nehodlám zůstat už ani vteřinu. Je to opravdové peklo. Potter a spol. hledají každou příležitost, aby mě nějak přede všemi ponížili.

Bradavice 30.června
Další rok je pryč. Řekl bych, že letošní rok byl zatím nejhorší. Už to nedokážu dál snášet. Musím tomu udělat přítrž, ale nevím jak. Jsou v přesile. Ale já s tím musím něco udělat! Nebo se zblázním! Nedá se to vydržet!

Kapitola pátá: Hormony se hlásí o slovo

Bradavice 1.září
Na nástupiště 93 jsme letos dorazili poněkud brzo. Sedím v kupé sám, otec postává na nástupišti a je dost netrpělivý, rád by už šel. V poslední době mezi námi zavládlo jakési příměří, ale i tak se ho snažím neprovokovat.

Bradavice 12.září
Locomotor mortis je opravdu veselé zaklínadlo. Pettigrew na mě poštval Siriuse. Celý zbytek dne jsem se bavil tím, jak poskakovali s nohama pevně svázaným a k sobě. Že mě to nenapadlo dřív. Je to sice porušení školního řádu, ale je to zbraň a dost účinná. Jo kdyby ten hňup dával v hodinách pozor, znal by protikouzlo. 

Bradavice
V poslední době na ní narážím kamkoli jdu. Evan už má zase hloupé řeči. Nepopírám, že je hezká. Ale to je všechno.

Bradavice 30.září
Dneska ráno jsem se probudil s divným pocitem. Zjistil jsem, že na prostěradle mám mokrý flek. Tohle se mi stalo vůbec poprvé. Jistě je to prý normální, ale i tak… kluci si naštěstí ničeho nevšimli, akorát by se mi smáli. Ale mě přeci to ne to Bella je prostě jen kamarádka. 

Bradavice 2.října 
Bella si dneska u oběda sedla vedle mě. Nikdo se jí neodvážil odporovat. Chtěla pomoct z jedním z vyšších lektvarů, které berou. Sirius měl pár hloupých poznámek ohledně jejího věku. Nevím, co tím myslel. No a že mě žádá o pomoc holka z vyššího ročníku. Nezdá se, že by o něj holky zrovna jevily zájem. Prostě žárlí.

Bradavice 3.října
Dneska to na tom prostěradle bylo zase. Já nevím, co se to se mnou děje. Vůbec se neovládám. Celý den jsem pak měl bez důvodu strašnou depku. Poněkud se za to stydím. Co kdyby na to někdo přišel. Vždyť je to trapné. Jako bych byl nějaký nadrže

Bradavice 6.října
Moretti mě požádal, abych mu pomohl s vědeckým projektem. Je to poněkud složitější, ale pomalu se tím prokousávám. Zabírá mi to skoro veškerý volný čas. 

Bradavice 2.prosince
Konečně mám taky volno. Jsem hrozně utahaný, ale za poslední dva měsíce jsem si ohromně rozšířil obzory a naučil s spoustu nových věcí. Až žasnu jak úžasná věda lektvary jsou a kolik toho stále ještě nevím.

Bradavice 8.prosince
Moretti má jet na nějaké sympózium ohledně jeho vědeckého projektu. Nabídl mi, abych jel s ním. Jsem z toho nadšený. Stejně nemám o prázdniny, co dělat.

Londýn 25.prosince
Nemám rád moc mudlů pohromadě a Londýn se jimi přímo hemží. Ačkoli jak jsem už dávno od otce zjistil, žije v Londýně víc kouzelníků něž jsem si myslel. Kongresové centrum, jak se nazývá budova, kde se konají všechna kouzelnická sympózia a sjezdy, je obrovské místo. Mudlové kolem něj chodí a pro oči nevidí. To je pro mudly typické. Nevidí si ani na špičku nosu. Celé je to postavené z bílého mramoru. Pokoje jsou malé, ale řekl bych poměrně luxusní. Uvítací den byl dost náročný. Profesor mě představil jako svého velice nadaného studenta. Jak se zdá je i v těchto kruzích můj otec velice dobře znám, ačkoli se zabývá černou magii. Nikdy neodhalil krásu lektvarů a jejich sílu. Dnes bylo dost nových zážitků, takže jsem hrozně utahaný.

Londýn 26. prosince
Připadám si tu trochu přebytečný. Některým věcem rozumím, ale stále zůstávají věci mě zatím skryté. Obzvláště mě zaujal jeden ze zakázaných lektvarů. Patří do oblasti nejvyšší magie. Jeho příprava je velice náročná. Jediná chybka může mýt katastrofální následky. Ovšem účinky zdaleka předčí moc kletby Imperio. Kletbě se dá vzepřít. Dá se s ní bojovat a jsou tací, které si kletba nepodrobí. Můj otec to na mě zkoušel. Naučil jsem se téhle kletbě vzdorovat, i když na jeho učební metody nerad vzpomínám. Lektvaru nevůle se ale vzdorovat nedá. Působí dvanáct hodin a po tuto dobu je dotyčný ochotný k čemukoli o co ho požádáte. Ovšem za jeho použití by jste mohli skončit i v Azkabanu. Za přípravu a použití lektvaru pro přežití by ale byla vaše duše prokleta a zatracena. Trest při dopadení je mnohem prozaičtější – smrt. Tyhle lektvary však dokáže připravit jen opravdu dobrý kouzelník.

Londýn 27.prosince
Léčivé lektvary jsme ještě nebrali. Ty se berou až v sedmém ročníku. Patří mezi ty nejsložitější stejně jako hojivá a léčivá kouzla. Poprvé jsem slyšel o vlkodlačím lektvaru. Zajímal jsem se proč ho nedávají Remusovi. Profesor mi řekl, že jen málo kouzelníku ho umí připravit. Je totiž nutné zvládnout sílu těch nejmocnějších ingrediencí. Učinil jsem malé předsevzetí. Já budu patřit mezi tu hrstku, která zvládne umění lektvarů natolik, aby dokázala připravit ty nejsilnější lektvary. Nadchnul jsem se pro přesnou vědu lektvarů. Ovšem stále zůstávám věrný černé magii. Otec by nepřipustil a já nepřežil, kdybych nebyl dobrý v tomhle oboru. Naše rodina je s černou magií spjata už po celé generace.

Londýn 28.prosince
Vědecký projekt, s kterým jsem Morettimu pomáhal je velice důvěrný. Nemohu se tedy podrobněji rozepisovat. Co kdyby tento deník padl do nepovolaných rukou. Pokud by se to ovšem povedlo, byla by to přinejmenším malá revoluce v oblasti léčení kouzelnických chorob a úrazů. Jak jsem pochopil je mnoho kouzelníků dost skeptických k Morettiho koncepci.

Londýn 29.prosince
Dnes je poslední den. Je to škoda byla to velice poučné. A ukázalo mi to moc, kterou lektvary skýtají. Protože se to obejde bez pošetilého mávání hůlkou, mnozí těžko uvěří, že i to je magie. Ale možná, že právě na tomhle magie stojí.

Bradavice 2.ledna
Spojení černé magie a lektvarů je podle Morettiho dokonalá kombinace. Letošní rok je vážně ten nejúžasnější. Rychle získávám nové znalosti a zkušenosti a hlavně s Potterem se skoro nevidím. Vyhovuje mi to.

Bradavice 6.dubna
ÚPLNĚ JSEM ZAPOMNĚL NA ZKOUŠKY!! Dneska se mě Moretti v laboratoři zeptal, jestli se už připravuji na zkoušky. Letos prý budou dost tuhé. Byl to pro mě šok. Celý rok jsem se věnoval jenom lektvarům a černé magii. Přeměňování je v pohodě, ale jak udělám tu pitomou zkoušku z dějin nebo z některých seminářů vůbec netuším. Omluvil jsem se Morettimu a budu muset začít omezovat svojí práci u něj.

Bradavice 25.června
Proti svému předsevzetí jsem šel na ples Absolventů.. Potřebuji nutně nějaké rozptýlení. Ty zkoušky mi letos dali zabrat, ale zvládl jsem je. Nechápu jak mohl ten letošní rok uběhnout tak rychle a tak pohodově.. Velká síň byla slavnostně vyzdobena v barvách všech čtyř kolejí. Slavnostní vyřazení sedmých ročníků proběhlo hned na začátku. Pak následovala taneční zábava. Bella si pro mě přišla. Zdráhal jsem se. Když se mi ale Potter začal smát, že jsem asi pěkný dřevo. Přihrál jsem mu pod nohy šlupku od banánu z koše v rohu místnosti. Jak nádherně sebou švihnul. Černá magie má opravdu své kouzlo. A vzal jsem Bellu na parket. Měl jsem velice zvláštní pocity, když jsem jí držel v náručí. Ještě nikdy jsem nic takového necítil. Dalo mi hodně práce to ovládnout. 

Bradavice 26.června
Probudil jsem se za svítání znovu s tím divným pocitem a mokrým prostěradlem. Nemá cenu si něco nalhávat. Jsou to hormóny. A je zatraceně těžké to krotit a ovládat. Je to totiž čím dál tím silnější. Dneska ráno u snídaně jsem se musel zdržet déle než ostatní. Bella ráno nebyla oblečená v hábitu. Měla na době letní šaty, protože odjížděla ze školy už dnes. Vypadala fantasticky, možná až moc soudě podle nečekané reakce mého organismu. Naštěstí si toho nikdo nevšiml, ale vstát jsem mohl až za hodně dlouhou dobu. Tohle se mi stalo poprvé. A nejsem z této nové situace nijak nadšen. Budu s tím muset něco dělat. Musí to přeci jít ovládnout. Kdyby se mi něco takového stalo před třídou, nebo si toho někdo všiml, asi bych takovou ostudu nepřežil. Nemluvě o tom jak by si na tom smlsli Potter a spol.

Harmondale 3.července
Musel jsem porušit své zásady a vytáhnout deník. Děsí mě jak mě zrazuje vlastní tělo. Máma včera vymyslela, že půjdeme k nedalekému jezeru se vykoupat. Otec z toho nijak nadšený nebyl, ale souhlasil. Kdybych věděl, co se mnou budou dělat ta dívčí těla v plavkách, zůstal bych radši doma! Vůbec jsem se neodvážil pohnout, takže mám pěkně spálená záda! Tahle situace je neúnosná. Všechno to začalo tak rychle a doslova přes noc. Mám docela problémy to zvládnout. Skoro se bojím vylézt mezi lidi. To se děje tahle hrůza se všemi nebo jenom se mnou? Potter nevypadá, že by s něčím takovým měl problém. Ne jistě samosebou, že se to děje se všemi. Jenže těžko tomu uvěřit. Zdá se, že vědět ještě neznamená to zvládnout. Učil jsem se o tom už jako dítě. Otec pochopitelně trval na tom, že musím mít odpovídající vzdělání. Proboha vždyť já do svých jedenácti nedělal nic jiného než, že jsem se učil. Biologie, chemie, fyzika, filozofie, matematika, dějiny a pochopitelně magie. K tomu ovšem další věci, o kterých si otec myslel, že jsou nezbytnou součástí mého vzdělání. Říkal, že někdo v mém postavení to prostě musí umět. Takže jsem se učil etiketu, tančit, jezdit na koni, létat na koštěti a další věci. Nic z toho mě nepřipravilo na to, co se se mnou teď děje. Jak to? Jistě o takových věcech se u nás nemluví. Kdyby to otec nezahrnul do mého vzdělání, asi bych si pořád myslel, že děti nosí čáp. Ale proč mě to nepřipravilo na tohle? Copak to nebylo smyslem toho všeho biflování? Já tomu vážně nerozumím. Už budu muset jít. Henry si stěžuje, že Nadhred vyvádí ve stání jako šílený. Ten bláznivý hřebec tu stáj jednou rozmlátí. Ani nepočítám kolikrát mě už shodil. Ale jinak je to vážně dobrák. Otec ho koupil od jednoho kouzelníka. Má dobrý původ – ten kůň. Ale kouzelník asi taky, jinak by se s ním otec moc nebavil. Mám to bláznivé zvíře rád. Vlastně jsem rád ve stájích. Henry je hrozně fajn. Je to sice mudla, ale o koních toho ví spoustu. No jo vždyť už mladý pán jde. Nesnáším to oslovení. Připadám si vždycky jako idiot, když mi tak říkají. Ale otec na tom oslovení trvá. Je to směšné.

Harryho nikdy nenapadlo, že Snape taky byl v pubertě. Hormóny se vám zblázní. Vaše tělo, obzvláště některé jeho části, si dělají co chtějí. Je to vážně k zbláznění. Harry ale nikdy o Snapeovi neuvažoval jako o obyčejném smrtelníkovi, který taky někdy byl malý kluk. Když ten deník četl, ztěží mohl uvěřit tomu, že Snape takový opravdu býval. Ten kluk, co psal tehdy ten deník sice nebyl svatý, ale byl rozhodně sympatičtější než ten chlap, co z něj vyrostl. Harry taky hodně přemýšlel o Snapeově rodině. Neměl to zjevně lehké a z náznaků bylo jasné, že Snape má velice dobrý původ i z hlediska mudlů. Harry by si nikdy nepomyslel, že Snape má modrou krev. Ačkoli proč ne. Drákula byl přeci taky hrabě, ne.

Kapitola šestá: Severusova pravidla "hry"

Bradavice 1.září
Na nádraží byla jako obvykle spousta lidí. Za poslední prázdniny se změnila spousta věcí. Otec mi dal tvrdou, ale rozhodně užitečnou lekci. Zpočátku jsem z toho byl strašně vyjevený a přiznám se i vyděšený. Teprve dnes doceňuji otcovo rozhodnutí. Moje schopnosti se viditelně zlepšily. Cítím se vyrovnanější, sebevědomější a hlavně už dokážu podřídit své vůli i ty pitomé hormóny. Neexistuje nic, co bych nedokázal. A s Potterem a tou jeho chátrou si to taky vyřídím…

„ Severusi!“, Evan na něj volal přes celé nástupiště.
Severus si ležérním pohybem sundal sluneční brýle a jeho černé oči se upřely na Evana s nečekanou pronikavostí. Až ho zarazila ta obrovská změna, která se s jeho spolužákem udála. Najednou vypadal skutečně starší. 
„ Ahoj.“, řekl tichým, vyrovnaným, bezvýrazným hlasem.
„ Tak co prázdniny? Hele dej si věci do vlaku a pojď si sednout k nám do kupé. Igor a Martin už tam jsou.“
Letos tu už s ním nebyli rodiče. Musel se sem dopravit sám. Ještě loni by z toho měl strach, ale teď už ne. Luskl prsty a jeho věci plavně přepluly vzduchem do vlaku.
„ Tý jo!“, poklesla Evanovi brada. „ Ale není zakázané kouzlit mimo školu?“
„ To platí jen na mudlovský svět. Na tohle nástupiště se to nevztahuje. Přečetl jsem si nařízení ministerstva.“, odpověděl klidně, elegantně a mrštně se vyhoupl do vlaku.
„ Čau.“, přivítali ho Igor a Martin dvojhlasně.
„ Nazdar.“, sedl si na místo k oknu. Nešlo si toho nevšimnout. Jeho svaly se zpevnily, jeho pohyby dostaly jakousi nenucenou eleganci. Sebevědomí z něj přímo čišelo, ale zároveň tak i jakýsi chlad a odtažitost.
„ A hele zmijozelská verbež.“, ve dveřích kupé stál Pettigrew se Siriusem. A kde jsou dva, tam budou i ti další.
„ Nazdárek.“, no jistě Potter.
„ Zval tě sem někdo?“, zasyčel Severus.
„ Máš problém chlapečku?!“, zavrčel Pettigrew. Vždycky byl hrdina, když s ním byli ti jeho kamarádíčci. 
„ Ty jsi problém. Ty a ta tvé nebelvírská chátra. Zmizni, Pottere.“
„ Nemáš nám co poroučet.“
Severus vstal. Vypadal tak nějak vyšší.
„ Vypadni!“, zasyčel.
Tohle nebyl ten Severus Snape, kterého si pamatovali. Bylo v něm něco výhružného.
„ Ty nám za problémy nestojíš.“, odsekl Potter a i s ostatními zmizel.
„ Je to ubožák.“, ušklíbl se Martin.
„ Ale jak hned vycouvali.“, poznamenal Igor a obdivně obrátil oči k Severusovi, který seděl zase u okna a četl si knihu o pokročilé černé magii. Svoje spolužáky okázale ignoroval. Začínal nevědomky přebírat některé z otcových způsobů. Kdyby jste mu to, ale řekli, chladně by to popřel.

Do Bradavic dorazili s malým zpožděním. Velká síň byla jako vždy slavnostně vyzdobená. Severus si hned všiml, že tu není Carterová. Místo ní tu byla postarší, malá, štíhlá profesorka. Po zařazování do kolejí následovala Brumbálova každoroční řeč, během které rovněž vysvětlil, že profesorka Carterová se rozhodla odejít do důchodu. Obranu bude učit profesorka Holidayová. Ředitelkou Nebelvíru se pak stala McGonagallová, což nebelvírská kolej vítala bouřlivým nadšením. Severus byl rád, že je ta sůva Carterová fuč. Kvůli ní mu se už několikrát nestal prefektem a pochyboval, že někdy ještě stane.
„ Loni vyhrál pohár Nebelvír. Prý díky Potterovi, ale letos máme bezkonkurenční mužstvo. A taky je na čase, abychom už vyhráli školní pohár. Je to ostuda. Loni nám to uteklo jen o fous.“
Každý rok vždycky když šli na koleje tu první noc, mlel Evan o tom samém. Pravda je, že od chvíle kdy se Potter stal famfrpálovým šampiónem, se vytahoval jak kšandy. Severus na tom neviděl nic, kvůli čemu by k Potterovi měl obdivně vzhlížet. Ale přesto mu ve skrytu duše záviděl. Byl slavný, měl Lily… ano tahle rána se přes veškeré jeho snahy do teď nezhojila. Ač svoje city k Lily odsunul stranou, pořád tam byly, pořád si je uvědomoval. Odmítl se jimi, ale řídit. Byl pánem svých rozhodnutí a reakcí. Měl situaci za všech okolností pod kontrolou.

Severus se probudil jako první. Přes prázdniny si navykl na přísný režim, který zahrnoval i brzké vstávání. Šel se do zmijozelské koupelny umýt. Horká sprcha ho pěkně uvolnila a studená probrala. Šel by si zaběhat, ale to bylo dost dobře nemožné. Tak se ve zmijozelské společenské místnosti aspoň protáhl. Pak se uvelebil do křesla a četl si, než ho začaly rušit hloučky ospalců trousící se z pokojů.
Letos se opět na lektvary měli sejít s Nebelvírem. Severus byl rozhodnut, že se spousta věcí změní. Čtyři roky se jim vyhýbal, čtyři roky se nechal šikanovat. Ale ten pátý se bude hrát podle jeho pravidel. To měli pocítit hned první hodinu. Připravoval se za začátek jednoduchý sluneční lektvar. Používal se často jako svítidlo do lamp. Pomocí kouzla Mobiliarbus přisypal Potterovi do kotlíku pár přísad navíc. Byla škoda, že Moretti poté, co Pottera vypeskoval, napravil následky. Potter mohl svítit klidně ještě další měsíc. Byla by sranda. Z výrazu jejich ksichtíků vyčetl dvě věci, že jim je jasné, kdo v tom měl prsty a že začínají tušit, že letos to už taková legrace nebude. Tedy jak pro koho. On se o hodinu lektvarů bavil báječně. 

Bradavice 10.září
Potter má jednoduše řečeno průser. A ne zrovna malý. Nebyl to sice on, kdo Holidayové zapálil toho vycpaného ďasovce, ale byl to on koho s tím nachytala. O to jsem se osobně postaral. Dost zuřila. Ona si na tyhle vycpané potvory potrpí. A tenhle nebyl levný. 

Bradavice 15.září
Potter si ještě neodsloužil svůj týdenní školní trest a Sirius už má taky jeden. Pokusil se mi v hodině lektvarů trefit krysí slezinou. Co ale „náhoda“ nechtěla, trefil Morettiho. Na otázku kdo to hodil ukázala celá naše třída na Siriuse. Doufám, že má na to vykosťování ještěrek dobrý žaludek. Slyšel jsem, že se hýbou ještě několik dní po smrti. 

Bradavice 26.září
Binns si zase vymyslel úplně zbytečný, stupidní úkol, nad kterým dneska trávil celý náš ročník odpoledne v knihovně. Byl jsem v pokušení se na to vykašlat, ale pak jsem se rozhodl, že nebudu zanedbávat své školní povinnosti. Jde tu především o disciplínu. Když to chce, má to mít. Ačkoli to číst nebude…

Severus si promnul oči. Ty dějiny trollů byly samá válka a samé stupidní jméno. Proč se tohle proboha bere? Znovu upřel oči do knihy, ale písmenka mu poskakovala před očima. Vůbec ho to nebavilo. Kluci na tom byli obdobně. Pavel usnul na svém sešitě a máčel si rukáv hábitu v inkoustu. Karkarov do Severuse šťouchl a ukázal ke dveřím. Potter a jeho banda zoufalců bylo to poslední, na co měl náladu. A Remus! Vlkodlak, fuj. Po škole se už sem tam šířily fámy, ale bylo možná na čase zasadit smrtelnou ránu. Vstal.
„ Kampak, kampak?“, chytil Lupina za hábit.
„ Dej mi pokoj.“
„ Ty tu nemáš, co dělat. Zalez zpátky do díry, z které si vylezl.“
„ Nech ho, Snape!“, zastal se Remuse Potter. „ Tohle je veřejná knihovna! Je pro všechny studenty!“
„ Veřejná? Jistě. Pro studenty? Nepochybně. Ale takové jako on tu nikdo nechce! Sbal si svého zablešeného vlkodlaka a vypadni, Pottere.“, zasyčel tiše Severus. Přesto se několik hlav poplašeně na ně podívalo.
„ Asi máš problémy s pamětí. Možná by jsme ti jí měli osvěžit.“, zavrčel Sirius.
„ Paměť mi slouží velice dobře! Obzvláště dobře si pamatuji poslední čtyři roky!“
„ Tak se tím, ale neřídíš. Možná by ti prospěla pořádná nakládačka!“
„ To nezkoušej, Blacku, pokud nechceš přijít k úrazu!“, zasyčel Severus tak, že Black skutečně ustoupil. Letos byl nějaký jiný. Sebevědomý a poněkud z něj šel strach. Siriuse napadlo, jestli by byl schopen použít proti němu černou magii. Ne nějaké hloupé kouzlo jako je svazovací, ale skutečnou černou magii. O Snapeovi bylo přeci známo, že toho zná víc než většina sedmáků.
„ Pojďte.“, vyzval je James.
Severus se usmál. Už se od nich nikdy nenechá šikanovat. Od nikoho se nenechá! Už nikdy!

„ Víte, co jsem slyšela! Remus je prý…“, pošeptala něco své copaté spolužačce do ucha.
„ Jen to řekni nahlas, Jenny.“, ušklíbl se Severus.
„ Mlč!“, obořila se na něj Jenny.
„ Pravda je holt krutá.“, pokrčil rameny Martin.
„ Jo jen ať ví všichni jak hluboko tahle škola klesla!“, křikl Jack.
„ Co tím myslíš?“, ozvalo se zepředu učebny.
„ Mělo by se vědět, co je Lupin zač.“, mínil Igor.
„ Jak jako co je zač! Není jediný důkaz! Jsou to jen lži!“, zaječela copatá Megie.
„ Já ho viděl.“, utrousil Severus kysele. „ Remus Lupin je vlkodlak, proč to zastírat.“, dodal jízlivě.
Ve třídě nastalo hrobové ticho.
„ Kecáš!“, vyjela na Severuse Megie.
„ Jak myslíš. Ale být tebou, nebyl bych si tak jistý. Viděl ho snad o úplňku někdy někdo ve škole?“, přisadil si Jack.
McGonagallová si všimla, že je třída nějak zaražená, hned jak přišla. Rozhlédla se.
„ Co se stalo?“, zeptala se příkře.
„ Snape,…tvrdí, že Remus Lupin je vlkodlak.“, vykvikla Megie plačtivě.
Profesorka si Severuse změřila pohoršeným pohledem. Severus na ní udělal gesto, že on to nerozkecal. Nevypadala přesvědčeně.
„ Pan Snape, udělá nejlépe, když přestane po škole šířit takovéhle fámy.“, řekla ledově, pohled zabodnutý do Severuse. Vzdorovitě jí ten pohled vracel. Stejně jako ona věděl, že nemá žádný přesvědčivý důkaz.

„ Ty jeden, hnusnej hajzle!“, zařval na celou chodbu Sirius.
Severus se zastavil a klidně počkal, až k němu dojdou. Remus s nimi nebyl. Sirius se ho pokusil chytit za hábit, ale prudce mu srazil ruku stranou.
„ Nesahej na mne.“, zavrčel Severus.
„ Celé škola si už o Remusovi špitá! Jsi obyčejná svině, Snape!“
„ To víš, Siriusi, dobré zprávy se šíří rychle.“
„ Neměl jsi tak náhodou držet hubu!?“, přidal se James.
„ To víte hoši, byl to tak otřesný zážitek, asi mluvím ze spaní.“, pravil s nevinným výrazem.
„ Já tě…“, Severus pronesl tiše cosi a máchl hůlkou. „ Hmm emm hmm ehmm.“, Sirius se zděsil, když zjistil, že nemůže mluvit.
„ Zajímavé kouzlo, že? Hodně jsem o něm četl, ale ještě jsem ho nezkoušel. Říká se mu taky někdy bobřík mlčení. Že nevíš proč, Siriusi?“
„ Hmm hmmm ehmm!!!!“
„ Co tu děláte!“, zasyčel Filch.
„ Dobrý den, pane Filchi. To jsem rád, že jste přišel. Napadli mě. Dokonce se pokusili na mě použít kouzlo, ale neuměli ho, takže se obrátilo proti nim.“, informoval Severus tím nejpodlézavějším hlasem jakého byl schopen Filche.
„ To je lež!“, zaječel Petr.
„ Pořád mě pronásledují a pak se to snaží hodit na mě.“, udělal smutný obličej Severus.
„ Pojďte se mnou. Všichni tři!“, zaskřehotal školník. Severus jim zamával. Získat si Filche na svou stranu bylo to nejlepší, co ho kdy napadlo. Otočil se a odcházel chodbou pískaje si melodii nějaké písničky, jejíž slova už dávno zapomněl.

„ Harry! Harry vstávej, nebo přijdeš pozdě!“
Harry otevřel oči. Musel večer usnout. Zaklapl deník a strčil si ho do brašny. Rychle vyklouzl z postele a oblékl se. Byl nevyspalý. Možná by to neměl přehánět s tím čtením dlouho do noci. 
Museli s Ronem pospíchat. Ani jeden z nich nestál o to, přijít na hodinu lektvarů pozdě. Prosmekli se do učebny. Sotva dosedli do lavic, dorazil Snape.
„ Jak to, že nemáte připravené věci, Pottere!?“, štěkl na něj. Harry se nadechl k nějaké přesvědčivé lži.
„ Přišli pozdě.“, žaloval Malfoy.
„ Tak pozdě! Copak jste dělal v noci, Pottere?!“, Snape se k němu naklonil. „ Jestli vás nachytám po večerce mimo postel, budete mít veliké problémy. To si dobře zapište za svá potteří ouška!“
Harry přikývl. Ke svému vlastnímu údivu byl naprosto klidný. Možná by měl ten deník dát přečíst Nevillovi, aby poznal, že Snape je taky jenom člověk a přestal se ho bát. Najednou si Harry vzpomněl, že se ani Fred s Georgem nepochlubili jak dopadla jejich hodina lektvarů. Musí se jich zeptat. Ale protože profesor nevypadal, že by utrpěl nějakou újmu, jistě to nedopadlo vítězstvím pro dvojčata.
„ Longbottome, Longbottome, já žasnu nad vaší neuvěřitelnou blbostí. Kdyby blbost kvetla, vy by jste byl samý květ. Zbavte se té věci a znovu!“
Neville se s fňukáním přesunul k umyvadlu. Harry přemítal o mnoha věcech. Především však o tom, jak by Nevillovi pomohl. Nic ho nenapadalo.
„ Co je, Pottere. Co tak civíte!“, zavrčel Snape a zabodl do Harryho pohled.
„ Nic, pane.“
„ Tak si hleďte své práce.“
Harry se s povzdechem vrátil k přípravě svého lektvaru. Vždycky, když četl v deníku, soucítil s pisatelem, ale když se střetl se Snapem, vždycky došel k závěru, že je prostě nesnesitelný. Ani jeho otec a ostatní nemohli přeci způsobit, že… pak si Harry vzpomněl na pasáže ohledně Snapeovy rodiny. Kdyby Harry měl takového despotického otce, asi by utekl z domova. Vždyť to bylo doslova týrání.
„ Koukejte co děláte, Pottere!“
Harry leknutím nadskočil. Zrovna krájel kořen galozary, nůž se po něm smekl a Harry se pořádně řízl.
„ Co je to s vámi, Pottere? Napodobujete Longbottoma?!“, zavrčel Snape podrážděně.
Harry se podíval do těch černých, studených očí. Hledal tam alespoň náznak nějakých citů. Ale pokud tam byly, tak velice hluboko. Nesnesl pohled Snapeových očí a sklopil zrak.
„ Můžu si to jít opláchnout?“
„ No jo.“
Harry se přesunul k umyvadlu k Nevillovi, který pořád ještě zápasil se spáleninou na dně kotlíku.
Dnes bylo obzvláště hezky, a tak si Harry šel sednout do bradavické zahrady. Vytáhl zpod hábitu deník a začal číst.

Bradavice 12.října
Potter je oslavován jako nějaký hrdina. Nebelvír vyhrál nad Havraspárem s obrovským rozdílem a posunul se do čela tabulky. Mají před naším týmem pořádný náskok. Je to teď samé Potter sem, Potter tam. Leze mi to na nervy. Potter vyhraje pohár a hned si všichni myslí, že je snad polobůh nebo co! Už je na čase, aby je někdo z hřiště pořádně vypráskal.

Bradavice 21.října
Dneska jsme nasbírali spoustu bodů do školního poháru a ujali se tak vedení. Igor a Evan se z toho radovali jako bychom měli pohár už na dosah. Jsou to oba janci jankovatí. Trochu jim závidím ten jejich čirý optimismus. Já už ho dávno pozbyl.

Bradavice 1.listopadu
Dneska jsem na chodbě potkal Lily. Dělal jsem, že jí neznám, ale musím přiznat, že když se na mě usmála… je to tam pořád a nemůžu se toho zbavit. Ať dělám, co dělám její úsměv mě vždycky dostane. Proč jen dala přednost Potterovi? Mohli jsme spolu být šťastní.

Bradavice 5.listopadu
Zmijozel porazil Mrzimor s obrovským náskokem a Nebelvír v posledním zápase proti nám sice vyhrál, ale s odřenýma ušima. Dotáhli jsme se na ně. Potter se tváří jako ropucha, což je prostě dokonalé. Že by náš chlapeček zjistil, že není dokonalý. To je život. Měl by si zvykat. A začít se učit. V lektvarech je to hrůza hrůzoucí. Nebo že by to bylo tím, že mu tam občas něco přihodím navíc? Kdo ví.

Bradavice 7.listopadu
Zase courali hoši po škole po večerce. Nebylo tak těžké postarat se, aby je Filch chytil. Mají problém. Ale můžu já za to, že se nechají chytit? Mě ještě nikdy nikdo nechytil. Ačkoli připouštím, že jsem měl párkrát na mále. Tentokrát z toho ale byl pořádný šrumec. Filch prý u nich našel něco, co zabavil. Nezjistil jsem, co to je, ale Filch to označil jako věc mimořádně nebezpečnou. Jenže to je podle Filche skoro všechno. Je trochu paranoidní. V každém případě tento týden je už nepotkám, protože si budou odpykávat trest. Nebelvír přišel o body a mi tak zvětšili náskok. Budu muset Potterovi poděkovat. Je to od něj velice laskavé.

Bradavice 13.listopadu
Je pátek a všichni dělají takové to ustrašené ách a óch. Proč je proboha polovina školy, včetně některý profesorů, tak strašně pověrčivá? Natřeli jsme s Jackem paní Norrisovou na černo a celá škola se mohla zbláznit. Ještě si musím dát něco na ty škrábance a kousance. To není kočka, ale bengálský tygr. Když Filch přišel na to, co se stalo jeho kočce, byl úplně nepříčetný. Obratně jsem to svedl na Pottera a další malér byl na světě. Filch šel za Brumbálem a trval na Potterově vyloučení. Bohužel ředitel má pro Pottera, jak se zdá, slabost…

„ Ale no tak, Argusi, jak víte, že to byl pan Potter?“
„ Mám svědka a našla se v jeho pokoji plechovku s černou barvou!“, třásl se vzteky Filch.
Severus zachovával kamennou tvář, ale uvnitř se dobře bavil. Dalo pořádnou práci sehnat si heslo. Nakonec k tomu zneužil Hether. Je trošku pomalejší v myšlení. Propašovat plechovku do Potterova pokoje nebylo snadné, ale povedlo se. Málem ho při tom nachytal nebelvírský prefekt. Bylo to skutečně jen o ten pověstný chlup. Profesor Brumbál si Severuse změřil zkoumavým pohledem.
„ Takové klukoviny se prostě stávají, Argusi. Paní Norrisové se nic nestalo, a pak nemáte žádný přesvědčivý důkaz.“, pravil Brumbál smířlivě.
„ Ale…!“, Filch zuřivě rozhodil rukama, ale pak se otočil a odešel.
„ Počkejte, Severusi.“
„ Pane řediteli?“
„ Získal jsem dojem, že se s Jamesem nemáte moc rádi.“
„ To ne.“, připustil Severus. Nemělo smysl lhát, celá škola to věděla.
„ Nechceš mi něco říct?“
Severus mlčel a z jeho výrazu se nic nedalo vyčíst.
„ No jak myslíš. Můžeš jít.“
Severus se nemohl zbavit pocitu, že Brumbál ví. Že ví dost. Obdivoval ředitele jako ještě nikoho. Byl to skutečně velký kouzelník ale také velký muž. Přemítal o jeho slovech. Cítil v nich narážku. Brumbál nejspíš chtěl, aby se s Potterem usmířil. Nikdy! Ani na smrtelné posteli by si s tím nafoukaným skrčkem nepodal ruku. To, co mu celé ty roky prováděli, to že ho málem nechali na pospas vlkodlakovi, jim rozhodně nemohl odpustit. Nikdy a nikomu z nich! I kdyby žil tisíc let! Byli prostě věci, které se nepromíjeli. Aspoň to tak otec vždycky říkal. Odpouštět znamená pustit si k tělu hada. 

Bradavice 18.listopadu
Dnes napadl sníh. Prostě najednou přes noc se ochladilo a napadl sníh. Celé odpoledne jsme se zuřivě koulovali s několika kluky z vyššího ročníku. Musím podotknout, že jsme vyhráli! Na hradě je teď jako každou zimu příšerná kosa. A Protiva se baví tím, že sestřeluje cokoli a kohokoli ledovkami. Tak jsme si na něj s Jackem počíhali a sejmuli ho jedním „nevinným“ kouzlem. Příště si to určitě rozmyslí. Šel si na nás stěžovat Krvavému baronovi, ale ten mu ještě přidal.

Bradavice 4.prosince
Vánoce, Vánoce přicházejí. Zpívejme přátelé… tak tohle se už druhý den nese chodbami celého hradu. Je to příšerné. Protiva rozhodně zpěvák není. Dozvěděl jsem se, že je to nějaká mudlovská koleda. Je mi záhadou, kde k ní Protiva přišel. Ale nedá se to poslouchat! Poté, co jsme ho minule vypráskali, si na nás dává pozor. Rozhodně není hloupý. Ale ten zpěv vážně trhá uši!

Bradavice 6.prosince
Už tradičně zůstávám v Bradavicích. Přišla mi sice sova od matky, že když budu chtít, můžu přijet, ale myslím, že o to nestojím. Potter a spol. odjíždí, ale letos tu zůstává Igor a Jack. Ještě nevíme, co podnikneme, ale určitě něco ano.

Bradavice 19.prosince
Nabídli jsme s Jackem, že pomůžeme profesoru Kratiknotovi s výzdobou. Byl hrozně nadšený. Důvod je ale mnohem prozaičtější. Jack potřebuje vylepšit své skóre v kouzelných formulích. Ale vlastně to byla docela sranda…

„ To je fakt pěkný.“, uznale pokývala hlavou Lily.
Severus se pyšně usmál, ač si to nepřipouštěl, její chvála ho těšila.
„ Ptal se tě někdo na něco.“, zavrčel Jack.
„ Jo ty mudlovs….“, přikývl Igor.
Severus ho nenápadně kopl, aby byl zticha.
„ Co děláš!?“, obořil se na něj Igor.
Severus jen udělal nějaký zamítavý posuněk a mlčel.
„ Vždyť je to mudlovská šmejdka! Sám jsi to říkal.“
Lily zamrkala jak potlačovala slzy. Její oči na Severuse vyčítavě a ublíženě hleděly. Severus jí však sledoval s ledovým klidem. Nedal ani náznakem najevo, že by Igora nejraději uškrtil.
„ Paráda!“, zatleskal ručkami Kratiknot. „ To se vám vskutku povedlo. Pět bodů za vaši práci. Pro každého samosebou.“, chválil je nadšeně.
Lily jeho příchodu využila. Otočila se a odešla. Severus viděl napětí v jejím kroku, jak se snažila nerozběhnout. Tiše zaklel. Igor se zatím pod Kratiknotovou chválou dmul pýchou. Až z toho ztratil rovnováhu a téměř se zřítil do větví stromu.
„ Bacha!“, Severus ho pohotově chytil za hábit. Málem by zničil jejich několika hodinovou práci.
„ To bylo o chlup.“, oddechl si Jack.
„ Hele uděláš nejlíp, když vypadneš! Všechno zkazíš!“, zavrčel Severus a nemyslel tím jenom výzdobu stromků. Lily teď pochopitelně bude mít raději Pottera. Proč se jen o Lily před klukama bavil. Nemůže přeci klukům přiznat, že se mu líbí. Ba co víc, že jí… má rád. Vysmáli by se mu. 

Bradavice 25.prosince
Dobré jídlo, pití. Každý rok je to stejné. Letos se tu ale necítím tak sám, když je tu Igor a Jack. Objevili jsme další tajnou chodbu. Hrad je jimi doslova protkán. Už víme o několika. Většinou vedou z chodby do chodby, nebo do učebny. Určitě je Filch používá, proto je vždycky tak rychle tam, kde ta jeho kočka zmerčila hříšníky. Dostal jsem pod stromeček nové koště. Nejnovější model Stříbrného šípu. Je to skvost. Už se ale proslýchá, že se s výrobou těchto košťat bude končit. Těžko se tomu věří, jsou to ta absolutně nejlepší košťata, co jsou k dostání. Taky ta cena odpovídá. Hned ráno jsme ho šli vyzkoušet. Je jedním slovem dokonalé. Akorát Lily… pokaždé, když jí potkám, vidím jak se jí do očí hrnou slzy. Kdyby jí na mě nezáleželo, tak by jí to přeci tak nesebralo. Co když ten idiot Igor všechno zničil. Třeba chodí s Potterem jen proto, aby mě naštvala. Chtěl bych si s ní promluvit, jenže to už nedokážu. Vždycky se ve mně něco vzpříčí a já řeknu něco úplně jiného a většinou jí to ublíží. Já to nechápu, už se s ní nedokážu normálně bavit. Vlastně s nikým se už nedokážu normálně bavit. A přitom to kdysi šlo. Co se to se mnou stalo? Opravdu jsem se tak moc změnil? To snad ne. 

Bradavice 31.prosince
Brumbál je expert na potřeštěné nápady. Obvykle se Silvestr neslavil, ale tenhle rok bude výjimka potvrzující pravidlo. Silvestrovský bál – jak to Brumbál nazval. Všechny holky mají problém, co si vezmou na sebe. Původně jsem nechtěl jít, ale kluci mě přemluvili, že prý bude sranda. Ale já se chtěl připravovat na lednové pololetky. V přeměňování už přituhuje. Dějiny mi trochu dělají problémy, musím si na to sednout a našrotit se to. Nakonec, ale Jack všechny mé argumenty smetl ze stolu. Takže půjdu. Velká síň se změnila v jednu velkou plesovou plochu. Letos bylo ve škole na prázdninách poměrně dost studentů, takže takováhle akce měla smysl. Slavnostní výzdoba se opravdu povedla. Jako o Vánoce, tak i teď jsme s klukama Kratiknotovi pomohli. Musíme si vylepšit reputaci…

Igor postával u stolu se zákusky a cpal se. Severus se opíral o zeď a sledoval tančící páry. Jack kroužil po parketu s Katarinou. Měla na sobě rudé šaty. Vypadala jako ďáblice. A taky to byla. Tedy aspoň podle toho, co se o ní mezi klukama šuškalo. Severuse však zaměstnávalo vyhledávání Lily. Měla na sobě bledě modré šaty a vypadala skoro jako anděl. Tancoval s jedním spolužákem z Nebelvíru, vlasy jí vlály a smála se. Severus by jí rád požádal o tanec, ale odmítl si to přiznat. Přeci se nenechá ovládat svými pocity. Tancovat s ní nebude a hotovo! Do síně vplula Bella. Měla na sobě těsné černé šaty, které odhalovaly její nádherná ramena a záda. Severusovi to zrychlilo tep. A nebyl sám. Nesla se jako královna a… polkl… jeho směrem. Nejdřív se v něm probudila panika. Napadlo ho, že by měl zmizet. Pak se uklidnil, ovládl. Nikdo by nepoznal, že mu srdce bije jako zběsilé. Měla až nebezpečně nádherné nohy. Na podpatcích byla stejně vysoká jako Severus. Kdyby byla vyšší, odmítl by s ní tančit. Ale takhle jí nabídl rámě, aby těm buranům předvedl jak se chová dokonalý gentleman. Lily si všimla Severuse a Belly. A z nepochopitelného důvody se jí to vůbec nelíbilo. Jak se k němu provokativně tiskla. Jako by jí popíchl osten žárlivosti.
Severus si to užíval. Její parfém, látku jejích šatů, která mu šustila pod rukou. Valčík skončil a tentokrát přišel ke slovu ploužák. Přitiskla se k němu. Bylo to báječné, vzrušující. Na malou chvilku zalitoval, že tu nejsou sami. Ale pak takové myšlenky rychle zaplašil. Nenechá se přeci ovládat něčím tak přízemním.
„ Tančíš báječně.“, zašeptala mu do ucha. Její dech voněl po hořkých mandlích. Přišlo mu, že skladba trvala nějak moc krátce. Chtěl, aby to trvalo aspoň ještě chvilku. 
„ Dík za krásný tanec.“, usmála se.
„ To je kočka.“, ohodnotil Bellu Jack, když se sešli u jejich „stanoviště“.
„ To jo a jede po tobě, Severusi, to je jasný.“, šklebil se Igor.
„ Jasný je jen to, že ty už máš máslového ležáku dost. Jsi pravděpodobně první člověk, který se tím dokáže zlít do němoty.“, usadil ho Severus.
„ Hele a co ty? Líbí se? Tahle je lepší než ta mudlovská šmejdka. A má rodokmen!“, nedal se odbít Jack.
„ Uděláš nejlíp, když se o mě přestaneš starat.“, odsekl Severus podrážděně. Samozřejmě že se mu Bella líbila a moc, ale hluboko uvnitř cítil, že ho to pořád táhne k Lily. Byl zamilovaný do mudlovské šmejdky, prostě skvělé. Nic horšího se mu už stát nemohlo. A co víc, ty city přetrvávaly, ať se snažil je vytěsnit pryč, jak chtěl. A to se mu vůbec nelíbilo. 
Během večera s Bellou tančil ještě několikrát. A dokonce jednou s Lily. Měl to být od kluků vtip. Igor pro ní došel, protože Severus by se nikdy přeci k ničemu takovému nesnížil, a pak mu jí doslova „přehodil“. Když se jí měl Severus dotknout, bylo to jako by se v něm skutečně něco vzpříčilo. Aby to ale nebylo trapné, překonal to. Necítil se však vůbec dobře. A přitom, tohle přeci chtěl. 
„ Proč to děláš?“, špitla po zdánlivě nekonečné době ticha.
„ Co?“
„ Myslela jsem, že ti nevadilo, že nemám rodokmen.“
„ Jo tohle.“, na nic lepšího se nezmohl. Samosebou že mu to nevadilo, ale to kluci. Copak jí ale tohle mohl říct.
„ Nemusíš hned každého urážet a snažit se mu ublížit, jen proto aby ten dotyčný třeba neublížil tobě.“
„ Tohle, že dělám?“, nebyl si něčeho takového vědom. Otec ho naučil držet si od lidí odstup. Nepustit si nikoho k tělu. Z toho byly jen problémy a komplikace, které by brzdily jeho cestu vzhůru ke hvězdám. Tak to otec říkal. A konec konců to poznal na vlastní kůži sám.
„ Jo, přesně to. Co se s tebou děje?“
„ Nic.“
„ Tomu nevěřím. Kdy jsi se naposledy zasmál?“
Ta otázka ho zaskočila. Proč jí to proboha zajímá? 
„ Copak si to můžu pamatovat.“
„ Možná je to tím, že už to bylo hodně dávno.“
„ Nesmysl.“
„ Strašně jsi se změnil za poslední dva, tři roky.“, ten její starostlivý výraz se mu vůbec nezamlouval. „ K horšímu.“, dodala.
„ Starej se o toho svého Pottříčka a mě si nevšímej. Nestojím o tvé psychologické postřehy.“
„ Ty žárlíš!“, vypadlo z ní ohromeně.
„ Na Pottera? To bych musel být padlý na hlavu. A vůbec jak tě napadlo, že bych o tebe stál.“, pustil jí. „ Ty mudlovská šmejdko.“, Lily chvíli stála na parketě, kde jí nechal a pak s pláčem vyběhla z Velké síně. Severus si vysloužil pohoršené pohledy od celé síně, včetně učitelů.
„ Tohle už nikdy nedělej!“, obořil se pohoršeně na Igora. Ten se jen culil. Severus si stoupl do stínu u zdi. Bylo mu ze sebe zle. Co jí to proboha řekl. Pak ho napadla děsivá myšlenka, co když měla pravdu. Třeba se opravdu bojí, že mu někdo zase ublíží, a tak raději ublíží on tomu dotyčnému dřív. Zakusil přeci jen v životě už hodně ponížení, zklamání i bolesti. Ne! Začal se zase kontrolovat. Odklidil takovéhle sentimentální a hloupé myšlenky. 
„ Smím prosit?“, v dámské volenci si pro něj přišla Bella. Lehce přikývl na souhlas. Lily si nařídil pustit z hlavy. „ Tebe je pro takovou jako je ona škoda.“, zašeptala mu do ucha. Sebevědomě se ušklíbl. Bella přesně vyjádřila podstatu věci. On měl na víc. A jednou to všem dokáže!

Bradavice 1.ledna
Moje první kocovina. Nic pěkného. Z konce včerejška si moc nepamatuji. Ani pořádně nevím, co jsme to pili, ale máslový ležák to určitě nebyl. Je mi příšerně zle. Asi půjdu někam do kouta tiše umřít. Karkarov pravděpodobně zahynul hrdinskou smrtí – otravou alkoholem. Poslední co si mlhavě pamatuji jsou hebké rty Belly a strašný kravál, asi od rachejtlí. Jak jsem se dokázal dostat do postele je mi záhadou. Ale líbá nádherně. Půjdu si dát sprchu. Mám to celé nějak pomotané. Každou chvíli se mi musí rozskočit hlava. Doufám, že najdu cestu do koupelny a nepozvracím se. Alkohol je vážně strašné svinstvo.

Kapitola sedmá: Dospívání

Bradavice 4.ledna
Potter tu není ani dvě hodiny a už jsme se chytli. Tomu říkám rekord. Lily mu řekla, jak jsem já nazval. Potter se zdá být pohoršen. No může chlapeček protestovat, může nesouhlasit, ale to je tak to jediné, co s tím může dělat. Nastínil jsem mu možnosti, co se stane, pokud se mi bude plést do cesty. Kupodivu to rychle pochopil. Stejně musím už brzy konečně přijít na způsob jak zařídit, aby ty čtyři ze školy vyhodili. Pak by tu byl božský klid. Bohužel Potter je jako štěnice, ne a ne se ho zbavit.

Bradavice 6.ledna
Sirius si nedá pokoj. Už dva dny ho má pořád za zadkem. Tak jsme mu to trochu zpestřil. Dostal školní trest, protože „úplně omylem“ vlezl do dívčí koupelny. S iluzními kouzly je skutečně sranda. Celé dívčí část školy je pohoršena a Sirius to marně svádí na mě. Já do dívčích sprch konec konců šmírovat nechodím. 

Bradavice 10.ledna
Bella mě vytáhla na procházku po bradavických pozemcích. Je fakt, že jsem už potřeboval vypadnout ven. Dělá se ve škole zase dusno. Sirius se činí, aby proti mně poštval kde koho. Po nedávném incidentu mu to ale tak dobře nejde. Ještě pořád je sníh. Bella vybírala ty největší závěje. Líbí se jí bořit se do sněhu. Mě ne. Nevidím v tom žádný smysl. Je to dětinské. Když jsem jí to řekl, tak se na mě podívala takovým pohledem až mě z toho přeběhl mráz po zádech. V poslední době si stále víc uvědomuji jak je svůdná. Dá mi práci se s tím vypořádat. Obzvláště v noci.

Bradavice 16.ledna
Dneska nám odpadla hodina kouzelných formulí. Nějaký hňup z Mrzimoru, jehož blbost je nejspíš do nebe volající, učebnu podpálil. Kratiknot sice zabránil nejhoršímu, ale i tak prý učebna potřebuje mírnou rekonstrukci. Filch z toho moc nadšený není. Bohužel Kratiknot neoblomně trvá na tom, že si všichni musíme ušlé hodiny nahradit.

Bradavice 1.února
Letos roztál sníh nečekaně brzy. Nebelvír získal ve famfrpálu náskok. Pochybuji, že ho do konce roku doženeme. Ale ve školním poháru už prakticky nemáme konkurenci. Jen nějaká nepředložená pitomost by nás mohla připravit o vítězství.

Bradavice 10.února
Vyrazili jsme do Prasinek. Sice tu příšernou vesnici nesnáším, ale potřebuji nějaké rozptýlení. Včera večer mě málem na chodbě po večerce nachytala McGonagallová. Naštěstí jen málem. Potter a jeho kumpáni tolik štěstí neměli. O to jsem se přičinil. McGonagallová zuřila a zatrhla jim dnešní výlet do Prasinek. Přesto jsem je tam zahlédl. A pochopitelně o tom nezapomněl informovat Morettiho. Přesto všechno je stále ještě nevyhodili. Já už vážně nevím, co by měli udělat, aby je za to vyrazili. Asi se nakonec budu muset smířit s tím, že se jich prostě nezbavím.

Bradavice 25.února
Na škole už od včerejška řádí nějaká chřipková epidemie. Všichni, profesory nevyjímaje, kašlou, chraptí, smrkají a kýchají. Vypadá to tu jako polní lazaret. Pomfreyová nestačí rozlévat lektvar proti nachlazení. Moretti jí ho musel udělat doslova hektolitry. Je zvláštní, jak je taková obyčejná chřipka vytrvalá. Já sám jsem zatím nic nechytil, díky bohu. Možná proto se bavím při pohledu na Pottera. Má nos jako velkou, rudou bramboru. Na škole byl vyhlášen stav nouze a učí se podle provizorního rozvrhu.

Bradavice 2.března
Epidemie byla konečně úspěšně zažehnána. Procento bacily prskajících se snížilo na únosnou mez. Učitelský sbor je sice zdecimován jako by se přes něj přehnalo tornádo, ale už se učí podle normálního rozvrhu. Vzhledem k mému poměrně pevnému zdraví jsem poslední dny přijal jako příjemné zpestření. Už to tu bylo trochu stereotypní. Když ne nic jiného, bylo tu alespoň „veselo“. Ačkoli stát ve směru Igorovy napřažené hůlky Výborně teď mi navíc poprskal sešit! Zdá se, že ještě nějaký čas nebude bezpečné zdržovat se v jeho blízkosti.

Bradavice 7.března
Dneska jsem na chodbě viděl Pottera jak se líbá s Evansovou. Je mi z toho zle. Jak se proboha může líbat s ním?! Vždyť je úplně nemožný. Byl směšný jak jí držel a Prostě to bylo směšné. A ubohé. A hloupá. A vůbec nikdo na ně není zvědavý. Nikdo! Ať si to jdou dělat někam jinam! Odmítám ovšem nařčení, že bych žárlil! Na takového chudáka. Evansová zahodila příležitost. Nechápu proč si vybrala jeho? Co je na něm tak úchvatného? Je menší, má brýle, je úplně blbý, nemá původ ani majetek. Tak proč proboha jeho? Co on má a já ne?

Bradavice 21.března
V poslední době trávím hodně času s Bellou. Paradoxně té šesťačce pomáhám s lektvary a taky trochu s černou magií. Zpočátku mě vadilo, jak se na mě pořád lepila. Nemohla si v knihovně sednout naproti mně. Ne ona musela sedět vedle mě a pořád Je to vlastně jedno. Už mi to nevadí…

Severus se na židli protáhl. Byli tu už skoro čtyři hodiny. Není tedy divu, že byl celý rozlámaný. Skoro nikdo tu nebyl. Většina školy opět vyrazila vyplenit Prasinky od máslového ležáku a stupidních hraček.
„ Nepůjdeme už na oběd?“, zeptal se.
„ Kolik je?“
„ Už docela dost.“
„ Tak jo.“, zaklapla knihu a zvedla se.
Ve Velké síni už bylo dost lidí, ale kluci se ještě nevrátili. Sedl si na své místo a překvapilo ho, když si Bella sedla vedle něj. Po škole o nich šířily různé fámy. Nejspíš práce Pottera, ale Severus trval na tom, že jsou jen kamarádi. Nic víc nic míň. A běda tomu, kdo veřejně hlásal něco jiného!
„ Nevadí ti to, že ne?“
„ Mě? Vůbec.“
Jack sice protáhl ksicht, když uviděl na svém místě sedět Bellu, ale nedovolil si něco říct. Severus se bavil s vedle sedícím Igorem, když tu ucítil něčí ruku na svém koleni. Obrátil se na Bellu, ale ta se jen usmála. Ruka se však současně přesunula na jeho stehno. To už ho začalo poněkud vyvádět z míry. Jen těžko se soustředil na to, co mu Igor říkal. Ovládl se. Když se však ruka drze přesunula o kousek výš, prudce vstal od stolu a omluvil se, že si musí odskočit. Na chodbě se opřel zády o zeď a snažil se získat zpátky sebekontrolu. Na jednu stranu to nebylo nepříjemné, ale na stranu druhou se cítil divně. Trochu ho to… vyděsilo. Ano vyděsilo. Od lidí si vždy udržoval aspoň nějakou vzdálenost. Neměl rád něčí přílišnou blízkost. Jediný komu kdy dovolil, aby se ho dotýkal, byla jeho matka. Jinak to neměl rád. Cítil to jako omezování své vlastní svobody. Jako útok na jeho suverenitu. Aniž si to uvědomoval, tohle taky zdědil po otci. Tu nechuť po bližším tělesném kontaktu s lidmi. Dostával se teď vlastně do rozporu se sebou samým. Na jedné straně chtěl a na druhé zase ne. Vyčistil si hlavu od takových myšlenek a vrátil se do síně. Bella se na něj usmála, ale on se teď choval velice chladně. Bylo to totiž to nejjednodušší. Ve vztazích k lidem začínal často volit právě to nejjednodušší řešení. Přesto souhlasil, že Bellu doprovodí na kolej. Měli stejnou cestu, tak co. Z oběda odešli prakticky první ze své koleje. Společenská místnost byla úplně prázdná. Bella se mu dívala do očí. Byla jedna z mála, kteří pohled jeho pronikavých černých očí snesli. Přiblížila se k němu. Severus pocítil touhu ustoupit, ale převládlo v něm něco jiného. Přiblížil se k ní o kousek blíž. Cítil iracionální nutkání, kterému nerozuměl. Snažil se tomu vzepřít. Ale ona se k němu naklonila přes opěradlo křesla a jejich rty se potkaly. V první chvíli Severuse zachvátila panika a o kousek ucukl. Pak ale sám přitiskl rty na její ústa a poprvé ve svém životě se s někým políbil. Bylo to příjemné. Pocit odporu z její blízkosti byl vystřídán něčím jiným. Chtěl být k ní co nejblíže. Pořád s tím bojoval, ale líbat jí nepřestal. Líbilo se mu to. A moc. Bohužel si toho všimla. Kdyby mohl, tak by zrudl jako rak. Pocítil jak ho bodl osten studu a bylo mu trapně. Bella to však nijak nekomentovala. Usmála se a znovu ho políbila. Zmítali jím protichůdné pocity, ačkoli navenek nedal znát vůbec nic.
„ To bylo hezké.“, zašeptala mu do ucha, když se jejich rty oddělily. Koutky se mu zvedly v náznaku úsměvu. „ Jsi dobrý.“, dodala, což mu zalichotilo. Na poprvé to nebylo špatné. Rád by pokračoval, ale do společenské místnosti začali proudit lidi, tak se raději přesunul do svého pokoje. Odpoledne neměl nic na práci a doufal, že Bella taky ne. Kluci půjdou asi koukat na trénink jejich mužstva. To by pak měl do večeře volný pokoj. S tím už by se dalo něco podnikat. 
Kluci skutečně odešli, ale Bella měla už něco domluveného. Byl zklamán. Zůstal v pokoji a četl si. přesto se však několikrát přistihl, že řádky vůbec nevnímá. Přemýšlel o jiných věcech. Nejvíc ze všeho o tom jak asi líbá Lily. Záviděl Potterovi, že on to mohl okusit. Lily prostupovala každý kousíček Severuse. Nebylo před ní úniku.

Bradavice 22.března
Abych přiznal měl jsem docela rušnou noc. To líbání s Bellou se mnou pořádně „zacvičilo“. Jsem rád, že to nijak nekomentovala a taky, že o tom nikomu neřekla. Bylo to trapné. Ale líbá úžasně. Pravda já nemám s čím porovnávat, ale to nevadí. Bylo to báječné. Strašně rád bych si to někdy zopakoval. Bohužel Bella má teď poněkud narvaný program. A já vlastně taky. V noci jsem z mnoha důvodů nemohl spát. Přemýšlel jsem. Vždycky jsem si držel od lidí odstup. Prostě nemám rád, když stojí moc blízko. Ale tohle byl přesný opak. Chtěl jsem, aby byla ještě blíž. Nejspíš je to prostě výjimka potvrzující pravidlo. Prvně jsem taky přemýšlel o no o tom, co souvisí s rozmnožováním. Mám problémy o tom i psát. U nás v rodině jsou některé věci, o kterých je přísně zakázáno mluvit. A tahle patří mezi čelní položky seznamu. Já prostě teoreticky to znám. Učil jsem se o tom. Ale dost těžko si to dokážu jaksi představit no v praxi. Jednou jsem viděl jak otec připouštěl k jedné klisně plemenného hřebce, ale to je asi trochu hloupé srovnání. Lidi nejsou koně. Ačkoli probíhat by to mělo podob Trochu jsem klopýtl v dějinách. Mám dobrou paměť, ale ta jména jsou skoro všechna stejná. Pletou se mi. Do zkoušek se to, ale určitě naučím bez chybičky. Avery má dost velké problémy v černé magii. Nemám ale čas ani chuť ho doučovat. Máma psala, že se těší až přijedu na prázdniny domů. Taky se na ní těším. První týden by otec měl být mino dům. Ten týden si pořádně užiju. Možná by si se mnou starý Henry mohl vyjet. Slibuje mi to už od té doby, co jsem se naučil jezdit na koni. V lese je taková báječná stezka. Znám už na ní každý kámen. Je dlouhá několik mil. Vede skrz les až do Darsnu, ale nikdo jí nepoužívá, asi kvůli vlkům. Mudlové jsou zbabělci. Přesto tam cesta pořád je. Asi jí používá vysoká. A máma by mohla jet taky. Je to už tak dávno, co jsme spolu někde byli. Nemá ráda Nadhreda. Říká, že ten kůň je neštěstí. Henry ho taky nemá rád, bojí se ho. Není to obyčejný mudlovský kůň, ale právě proto je tak úžasný. Je znát, že má kapku magické krve. Mámě otec koupil nádhernou grošovanou klisnu Illiu. Stála skoro tolik, co nábytek do mého pokoje. A ten zrovna levný nebyl. Otec ho nechal dělat na zakázku – ručně. Jediné ušlechtilejší zvíře, které jsem kdy viděl, byl jednorožec. Ty otec taky chtěl mít ve stáji, ale to je zakázané. A ani on s tím nic nenadělá. Sám má mohutného ryzáka. Šampión je starý, silný a neuvěřitelně líný kůň. Své jméno nemá jen tak pro nic za nic. Má obrovskou odrazovou sílu. Přeskočí jakoukoli překážku. Byl to skvělý parkúrový kůň. Teď na něm otec jezdí na vyjížďky. Když mi bylo devět, tak mě na něj otec posadil. Ale Šampion mě vůbec nevzal na vědomí. Člověk musí mít aspoň devadesát kilo a mít pořádnou sílu, aby ho ten kůň neignoroval. Tenhle kůň by i ze špatného jezdce udělal průměrného možná i dobrého. Tak to aspoň tvrdí Henry a já mu věřím.

Bradavice 1.května
Byl pozdní večer první máj, večerní máj byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas, kde borový zaváněl háj. Nebo tak nějak je ta báseň. Podle otce je to úplná blbost, ale obdivuje vybroušenost kompozice tohoto dílka. Napsal to prý nějaký Mácha. Podle mě je lásky čas úplná blbost. Zrovna tak jako svatý Valentýn. Proč o tom ale vlastně píšu? Já nevím. Mám slušnou depku. Lily se zase miliskovala na chodbě s tím Potterem! Procházel jsem si staré záznamy v tomhle deníku. Měl jsem pravdu už tenkrát. Měl jsem mu zakroutit krkem hned na začátku. Úplně bytostně se mi hnusí, když je vidím spolu. Doufám, že spolu nikdy nezplodí potomka. Pokud by byl po tatínkovi, no potěš pán bůh, to by byla zrůdička. Ale to se nestane. Lily si ho nikdy nevezme. Ačkoli kdybych si já přivedl domů takovou holku, myslím, že by mě otec nepochválil. Matka je ze čtvrté generace kouzelníků a taky to babičce nebylo po chuti. Za to, že zase obtěžoval Lily, jsem Potterovi zpestřil večer. Myslím, že ještě teď, když tohle píšu, si odpykává školní trest. Je tak snadné ho vyprovokovat a pak to na něj shodit. Hlupáček náš malý kdy už pochopí, že se mnou se nemůže měřit.

Bradavice 25.června
Letošní zkoušky byly pořádná fuška. Hlavně ty potrhlé semináře. Ale zvládl jsem to na výbornou. Taky jsem se na to nadřel. S Bellou jsme si na plese absolventů nádherně zatančili. Byla nádherná. Úžasně jí to slušelo. Měla rudé šaty. Byly tak krátké, že jsem z toho málem měl zástavu srdce. Bohužel profesorka McGonagallová to považovala za nevhodné a sukni jí prodloužila. Jaká nevýslovná škoda. Má božské nohy. Když jsme se pak v jedné potemnělé chodbě líbali, dovolila mi si sáhnout. Bylo příšerné, co se mnou jen ten dotyk dělal. Její stehna jsou jako nejdražší samet, jsou hebká, teplá a jemná. Byl to nepopsatelný zážitek. Já vlastně vůbec nechci domů! Řekl bych, že přesně vím, co bych chtěl. Moc bych to chtěl, ale na druhou stranu raději ne. Ale já bych si vážně tak přál, aby si ty šaty sundala. Jenže to není správné. Ne to není. To zase bude noc.

Úraz

Merlinova klinika 6.července
Tohle píšu na tom nejpříšernějším místě - v nemocnici. Je to tu odporné. Zlatá ošetřovna madam Pomfreyové. Nikdy jsem ještě nemusel do nemocnice a byl bych raději kdyby tomu tak zůstalo. Bohužel ne. Otec rád říká, že Snapové nedělají nikdy nic polovičatě. No to má pravdu. Když už do nemocnice, tak tu musí stát za to. Doufám, že kvůli tomu nedají Nadhreda utratit. On za nic nemohl…

„ Vítejte doma, mladý pane.“, přivítal ho přívětivě Erick, jejich domovník.
Severus nechal své věci v hale, však on se o ně už Erick postará, a šel do obýváku. Jeho matka seděla v křesle. Když ho uviděla, usmála se a objala ho tak prudce, že mu vymáčkla z plic všechen vzduch. Zalapal po dechu. No aspoň někomu chyběl.
„ Mám podávat večeři, madam?“
„ Buďte tak hodný, Alfrede.“
Komorník se lehce uklonil a odešel.
„ Tak povídej. Co škola?“
„ No, co by. Dobrý.“
„ Jsem na tebe pyšná. Brumbál říká, že jsi jedním z nejlepších studentů, co zatím v Bradavicích studovali.“
„ On rád přehání.“
„ Běž se převléknout.“
Severus vyběhl po schodech nahoru a tam potkal Antonii. Vypískla radostí a prohrábla mu vlasy. Ucukl. Neměl to rád. Věděla to a přeci mu to pořád dělala.
„ Váš pokoj je připraven. Rádi vás tu zase vidíme.“
Vždycky když otec vypadl z domu, což často nebývalo, zavládla v domě uvolněná nálada. K večeři bylo kuře, brambory, salát… prostě všechno, co Severus rád. Megie a Gabriela, kuchařky, mu dokonce upekly poněkud opožděný narozeninový dort k jeho patnáctinám . 
Po večeři si v kuchyni vyzvedl zbytky a šel na zahradu za Chancem. Byl to velký, chlupatý pes. Severus ho dostal k devátým narozeninám od matky. Chance neměl nijak zvláštní rodokmen, a proto nesměl do domu ani do psince. Musel mít boudu na zahradě. To byla podmínka, s kterou si ho mohl nechat. Pes ho málem povalil, jakou měl radost. Severus si moc přál, aby se otec nevrátil. Už nikdy. Žilo by se jim tu všem mnohem lépe.
„ Severusi, chlapče.“
Otočil se.
„ Henry!“
Jedině starý podkoní mu říkal jménem. Severus ho měl asi ze všech nejraději. Aby se ukryl před otcem, trávil odjakživa spoustu času buď s Chancem nebo ve stájích. A že to byly nějaké stáje. Otec si potrpěl na přepych a rád ukazoval, že na to má. Měl ty nejlepší koně široko daleko. A byl na to patřičně hrdý. Stejně kvalitní měl i psy, sovy či sokoly, ale koně byli prostě koně. Otce však neuvěřitelně rozčílilo, že jeho syn chodí koně hřebelcovat. To byla podle něj práce pro podkoní a ne pro jeho syna. Tak nakonec musel do stájí chodit tajně.
„ Rád tě zase vidím. Je z tebe už hotový muž. Kde jsou ta dětská léta.“
Společně došli až do stájí. V zadním boxu zafrkal Nadhred. Poznal Severuse po hlase a dožadoval se pozornosti. Severus ho pohladil do hlavě.
„ Pojedeš s námi zítra?“
„ Asi vás budu muset zklamat.“
„ Proč? Slíbil jsi, že…“
„ Mám povinnosti jinde.“
Severus nedokázal skrýt zklamání.
„ Připrav zítra po snídani Nadhreda a Illiu, prosím.“, sdělil podkonímu poněkud upjatě.
„ Budou připraveni včas.“
„ Dobrou noc.“
„ Dobrou noc, Severusi.“

„ Pořád si myslím, že ti otec neměl toho ďábla kupovat.“
Severus se vyšvihl do sedla. Nadhred neklidně podupával a jeho kopyta klapala o dláždění cesty.
„ Je hodný.“
„ Ale ty ho nezvládáš.“
„ To není pravda!“, ohradil se Severus popuzeně a jako první projel bránou. Kůň jako by však chtěl dokázat, že matka má pravdu, bujně pohazoval hlavou a Severus měl, co dělat, aby ho udržel v relativním klidu. Nevybitá energie zvíře rozdováděla.
„ Co jsem říkala.“, zamračila se Sára. „ Zpomal! Severusi, zpomal!“
Jenže její syn jí vůbec neposlouchal. Už několik let se u něj projevovala ta jeho panovačná a vzpurná povaha, kterou zdědil po otci. Sice byl mírnější a uvážlivější než jeho otec, ale ve spojení s jeho mládím… měla o něj starost. Vjeli do lesa. Illia nervózně zaržála. Nedávno vichřice porazila několik desítek stromů. Severus přes ně s Nadhredem skákal. Illia nebyla dobrý skokan, takže je raději objížděli. Nadhred byl neklidný. Severus to cítil. Kdyby tu nebyla matka, už by dávno nechal koně hnát se jako blesk. Takhle ho muset s vypětím sil krotit. 
Ozvalo se vzdálené vlčí vytí. Illia zneklidněla ještě víc. Nadhred ne. Byl to mohutný kůň a jen tak něčeho se nelekl. Těžko říct, co Illie přelétlo přes nos, najednou se vzepjala. Shodila jezdkyni a poplašeně vyrazila vpřed. Bohužel vepředu byl Nadhred. Klisna narazila do hřebce. Jestli něco Nadhred nesnášel, byl to kontakt s čímkoli. Musel být pořád volný, neomezovaný. V zimě na něj dát deku, byla sebevražda. Hřebce to dokázalo rozlítit do nepříčetnosti. Henry to už vzdal. Nadhredovi stejně na zimu narůstala srst, takže deku nepotřeboval. Henry nad tím vždy jen nevěřícně kroutil hlavou. Když teď ucítil jako do něj něco vrazilo, vzepjal se. Severus se dlouho neudržel a o chvíli později přeletěl hřebci přes hlavu. Těžce dopadl na záda. Otočil se na břicho a snažil se popadnout dech. Najednou ucítil nepředstavitelnou bolest. Jeho výkřik rval Sáře srdce. Nadhred totiž ve svém slepém šílenství na Severuse šlápl svými obrovskými kopyty.
Severus se probral, až v nemocnici. Nikdy předtím nepocítil takovou bolest. Dostal sice něco na utišení bolestí, ale moc to nepomohlo. Hřebec byl kolos a když na něj šlápl celou vahou, zlámal Severusovi pánev a způsobil mu vnitřní poranění. Kdyby se Severus dostal do mudlovské nemocnice, už by nikdy nechodil a nejspíš by do konce života měl problémy s většinou orgánů uložených v pánevní oblasti. Jenže Severuse pochopitelně dopravili do kouzelnické nemocnice. A tam si s něčím takovým hravě poradili. Přesto však Severus cítil, že není něco v pořádku. Jenže o tom před ním nikdo nechtěl mluvit. Nakonec mu vyhýbavě sdělili, že tu je jisté riziko, že bude… mít problémy… s jistou věcí.
„ S jakou věcí?!“, vyjel Severus na lékaře podrážděně. 
Doktor si vyměnil s jeho matkou pohled.
„ Pár dní zůstanete u nás a pak budeme vědět víc.“
„ Jakou věcí!? Chci to vědět! Hned!“
Sáru napadlo, že teď neuvěřitelně připomíná svého otce. Na tázavý pohled doktora přikývla.
„ Je tu deseti procentní nebezpečí, že budete… impotentní.“
Severuse to slovo zasáhlo jako facka. Jediná věc, která ho napadla, bylo: Otec mě zabije. Jestli si totiž hrabě Jehret Snape de la Fehr, jak se otec jmenoval celým svým občanským jménem, zakládal, pak to byl jeho rod. Kdyby jeho syn Severus Snape de la Fehr nebyl schopen mu dát dědice… Nic horšího si už nedovedl představit.
„ Ale je to dost nepravděpodobné.“, usmál se doktor.
To Severuse moc neuklidnilo.

… dnes mi sdělili, že je vše v naprostém pořádku. Jinak řečeno můžu a můžu mít potomky. Je to docela úleva. Ale bolí to pořád jako čert. Matka trvá na to, že Nadhred musí pryč. Je to prý nebezpečné zvíře a ona nechce, aby mě nakonec přeci jen zmrzačil. Ale on za to přeci nemohl! Nemůžou ho nechat utratit ! To přeci nejde! Zítra se vracím domů. Otec přijede večer. Ani se neobtěžoval ukončit svoji služební cestu dřív. Proč by to dělal. Jsem jenom jeho syn. Možná kdybych umíral, že by přijel, ale ruku do ohně byl za to nedal. Máma má pravdu. I svého koně má raději než mě. A úplně nejraději, hned po sobě, má svůj rodokmen. Nejraději bych mu řekl kam mi s tím svým rodokmenem a titulem může. Stejně ten titul nemá žádný význam. Je to mudlovský titul. V kouzelnickém světě je jenom Jehret Snape. Nic víc nic míň. No jo jenže pro mudly je to pan hrábě. Už mám po krk toho přepychu všude kolem. Té okázalosti jakou tak rád předvádí. Mám po krk i toho domu, služebnictva, domácích skřítků a tisíců pravidel jak se má chovat šlechtic! V kouzelnickém světě není žádná aristokracie!!! Není žádný hrabě!!! Míchá mudly a kouzelníky dohromady!!! Dal bych nevím co za to, abych pocházel z normální rodiny. Měl normální rodiče a normální život… jako třeba… Potter. 

Kapitola osmá: Vánoce doma

Bradavice 1.září
Nadhred je pryč. Včera si pro něj přijeli. Otec ho v záchvatu vzteku chtěl nechat utratit. On si snad v tom zabíjení libuje. Zatlačil jsem na matku a ta ho přesvědčila, že postačí koně prodat. Henry mi odmítl říct, tam Nadhreda prodali, prý to tak pro mne bude lepší. Už teď mi chybí. Nepochybuji o tom, že mi otec opatří nového koně. Na naléhání matky, ale „obyčejného“ a nepochybně příšerně drahého. Otec prostě měří kvalitu cenou. Čím dražší tím lepší. Jsem hrozně rád, že jsem už vypadl z domu. Před dvěma týdny ho chytil rapl a začal mě přezkušovat z černé magie. Měl jsem sto chutí mu ukázat, co doopravdy umím. Minulý týden dokonce začal mlít něco o tom, že Hokwortovi mají pěknou dceru na vdávání. On mě snad chce oženit! Co si myslí, že mi nacpe do postele první holku s dobrým rodokmenem a věnem, která bude povolná? Takhle si může připouštět koně! Ale já nejsem žádné jeho domácí zvíře! 

Bradavice 3.září
Bella je úžasná. Za poslední prázdniny se hodně změnila. Říká, že já taky. Má velice no dost zajímavé tedy křivky. Jenže to není ono. Něco tomu chybí. Ne že by se mi nelíbila. To právě naopak. Ale pokud bych to měl nějak popsat, napsal bych, že se líbí především mému organismu. Je to jaksi no fyzická přitažlivost. Ale zatraceně silná. Otec vždycky říkal, že takové ty řeči o lásce je snůška nesmyslů. Láska prý neexistuje. Jenže ono tomu vážně něco chybí. Nevím, co je to láska. Nedokážu si pod tím nic konkrétního představit, ale matka tvrdí, že je to velice důležité. Jinak prý člověk nemůže být šťastný. Tak já nevím. Já jsem s Bellou rád, jsem s ní šťastný, ale není to ono. Vlastně mi na ní vůbec nezáleží. Ani mi přes prázdniny nechyběla. Asi se zabývám hloupostmi. Láska prostě není a hotovo.

Bradavice 4.září
Potter se drží s Evansovou za ruce! Já bych toho skrčka nejraději totiž je to nevkusné. Takhle na veřejnosti. Zase se líbali. A dokonce ve Velké síni! A nikdo z profesorů jim nic neřek! Já bych mu vrazil lžíci do krku! Bohužel to nejde. Svatý Potter! Vyvázne z každého maléru. Jak to!? To není fér. Učitelé mu prostě nadržují. Jiné vysvětlení není.

Bradavice 13.září
Jack měl nějaké pitomé připomínky. Musel jsem mu ukázat, kde je jeho místo. Měl by raději držet hubu a krok. Ostatní to pochopili hned. No jo chudák má zamotanou hladu od Katariny. To já se nenechávám strhávat nějakými stupidními emocemi a už vůbec né chemickými procesy nebo chtíčem.

Bradavice 16.září
Zamkli jsme našeho milého Pottera do kumbálu na košťata. A pak jsem se Siriusem a Remusem hrál hru samá voda – přihořívá. Trvalo jim tři hodiny než ho našli. Bože jak ti jsou tupí.

Bradavice 1.října
Dal jsem Potterovi do jídla projímadlo. Ale asi jsem špatně odhadl dávku. Jak se mi to jen mohlo stát? Náš drahoušek strávil zbytek dne na toaletách. Marně se ho ta jeho mudlovská hrdlička dovolávala. Neměl čas.

Bradavice 18.října
Zavřeli jsme našeho nudného prefekta v jeho pokoji a uspořádali si pořádný mejdan. Je tu letos nějak málo živo. Potřebuje to tu oživit. Já sehnal pití. Igor a Martin jídlo. Jack zajistil hudbu. Byla to špica. Akorát se to pak trochu zvrtlo…

Severus nechal Bellu, aby si položila hlavu na jeho rameno. Společenská místnost teď spíš připomínala diskotéku. Hlasitá hudba přehlušila i spílání prefekta. 
„ Už máš hotavý ten vúkol na nobarnu?“, zeptal se Igor. Jazyk mu alkoholem ztěžkl. Severus chvíli luštil, co mu vlastně říká.
„ Jo mam.“
„ Mušíš mi ot?“
„ Jestli ti ho pučím?“
Igor pokýval hlavou.
„ Teď?“
„ Ja wohl!“
Severus na Karkarova zíral a vůbec nechápal. Ale neměl chuť se s opilým Igorem hádat. Vstal, omluvil se Belle a vyběhl po schodech do pokoje. Bezmyšlenkovitě rozrazil dveře…a strnul. V ztemnělém pokoji se ozývalo tlumené vzdychání a vpravo se na posteli pod dekou něco zmítalo. Severus si zachoval duchapřítomnost, rychle si dal dvě a dvě dohromady a rozhodl se rychle z pokoje zmizet. Bohužel jak vycouvával z pokoje zakopl o Pavlovu brašnu, kterou ten bordelář vždy nechal ležet kam, kde mu odpadla od ruky. Z pod peřiny vykoukla Martinova rozcuchaná hlava. V obličeji byl celý rudý. 
„ Já…no…totiž…“
„ Severusi?“, zeptal se udýchaně.
Bylo mu to trapné.
„ Co je?“, vykoukla dívčí hlava. Severus jí neznal a byl docela rád. „ Co šmíruješ!“, zaječela.
„ Co bych z toho měl!“, odsekl.
„ Vypadni, ty…“
Co je, se už Severus nedozvěděl, protože vypadl z pokoje a zabouchl za sebou. Kdyby neměl tak bledou pleť, byl by rudý jako rak. Ale kdo to mohl tušit, že Martin… pocítil nechuť k tomu všemu. Vždyť to vypadalo i znělo směšně. Dolů se už nevrátil. Zůstal sedět na schodech. Vůbec si nedovedl představit, že by někdy něco takového taky prováděl. Nedovedl si představit, že něco tak nedůstojného prováděli i jeho rodiče. V učebnicích biologie to vypadalo trochu jinak.

Bradavice 19.října
Martin dělá jako by nic. Jsem mu za to neskonale vděčný. Přesto když si představím, co tam vyváděli, je mi z toho zle. Celý den jsem se Belle vyhýbal. Já vím, že ona za nic nemůže. Ale při představě, že by třeba taky chtěla něco takového. Vždyť při tom úplně člověk ztratí důstojnost. Tedy né že by Martin nějakou extra velkou měl. Ale vždyť se chovali jako dvě zvířata. Nebo to aspoň tak vypadalo a znělo. Myslím, že čím dřív to pustím z hlavy tím líp.

Bradavice 20.října
Bella se mě pokusila na chodbě políbit. Nikde v okolí sice nikdo nebyl, ale odtáhl jsem se. Ten nedávný zážitek ze mě ještě nevyprchal. Urazila se. Taky dobře. Přeci se jí nebudu doprošovat, aby se se mnou bavila. Však ona nakonec zase přijde.

Bradavice 2.listopadu
Připevnili jsme Remusovi na záda papírek s nápisem: Jsem milý, hodný, přítulný, poslušný, mám rád děti. Hodím se do bytu i na zahradu. Mám hebkou srst a huňatý ocásek. Jen do dobrých rukou. Pottera a Siriuse to rozzuřilo. Ale nejsou tak hloupý, aby přešli do otevřeného střetu. To by udělali možná před několika lety, ale teď už ne. Časy se mění.

Bradavice 3.listopadu
Došel jsem k závěru, že Pottera prostě ze školy nevystrnadím. No co se dá dělat. Nějak to tu s ním už ty dva roky vydržím. A pak mu rozbiju hubu! Už zase oblézal Lily! Ten kluk je posedlý. Stejně mu jde jen o jedno. Provádět s Lily ty směšné pohyby jako Martin s tou holkou. Možná, že je to přirozená a lidská věc, možná i efektivní, ale efektní to tedy moc není. 

Bradavice 9.listopadu
Dnes ráno napadl sníh. Jsou ho metrové závěje. Odpoledne jsme doslova ukoulovali nebelvírské i s jejich prefektem. Carter, náš prefekt, měl hloupé řeči, tak jsme ho ukoulovali taky. Snad si nemyslí, že si před ním sednu na zadek.

Bradavice 30.listopadu
Přišla mi sova od matky, že by byla hrozně ráda, a otec prý taky, kdybych přijel na svátky domů. Žasnul jsem. Normálně si otec hledal výmluvy, aby mě mohl odložit přes prázdniny ve škole. Bella odjíždí, kluci taky, nemám chuť zůstat tu se Siriusem a Remusem. Potter a Evansovou jedou spolu kamsi. Naše hrdličky. Rozhod l jsem se, že pojedu domů. Naposledy jsem byl doma na Vánoce, když mi bylo deset. Nemyslím si, že by se něco zlepšilo, ale co. Aspoň zjistím, co za koně otec koupil. Třeba si budu moct vyjet. Nadhred miloval sníh. Na zimu mu narostl krátký, hustý kožich a strašně rád se bořil v závějích.

Harmondale 19.prosince
Zajímalo by mě, který blbec vymyslel úsloví: všude dobře doma nejlíp. Napadlo tolik sněhu, že se přes něj skoro nedá dostat do vesnice. Erick ho odhazuje každé ráno. Ale přes noc zase napadne. Byl jsem si prohlédnout svého nového koně. Je to pěkný vraník jménem Lohengrin. ovšem zlatý Nadhred. Byl možná příliš bujný a divoký, ale tohle zvíře je vyloženě zlomyslné. Už mě kousl, pacholek! A to ten prevít stál tolik, že jsem jen zalapal po dechu. Otec ho chce především jako plemenného hřebce. Po obědě nařídil, že se spolu projedeme. Chtěl abych nového koně vyzkoušel. Šampión je stále línější. Za to ten pacholek je hotový mizera. Jenom nasadit mu sedlo mi zabralo půl hodiny. A kope. To Nadhred věděl jak se má chovat slušný kůň. Jinak je to skvělé zvíře. Rychlé a vytrvalé, ale je to posera. V lese se klepal jako ratlík. A při každém vlčím zavytí, nadskočí. Skoro jsem z něj v jedné chvíli spadl, když se vzepjal na zadní. Strašně postrádám Nadhreda. Kde je tomu ušlechtilému a oddanému tvoru asi konec?

Harmondale 20.prosince
Dopoledne jsem strávil v Londýně v Příčné ulici. Sháněl jsem matce dárek. Vlastně to byla jen výmluva, abych se dostal z domu. Už si vyčítám, že jsem nezůstal v Bradavicích. Celá škola Siriusů Blacků a Jamesů Potterů by mi možná byla milejší než jeden starý Snape. Jestli někdy mám být jako on, to mě raději zastřelte. K obědu byla pečená husa. Jak já to nesnáším. Není to k jídlu! Jenže od stolu mě nikdy nepustí dokud to nesním. Určitě to udělal schválně. Ví, že husu nenávidím! Jen jsem se v tom tak symbolicky porýpal. Rozzuřil se a řekl, že když se mi to nelíbí, tak budu bez oběda i bez večeře. K večeři byla Megiina specialita – kuřecí plátky na rychlo se speciální omáčkou a rýží. Tenhle recept si chrání jako největší poklad. Kdo neochutnal, nepochopí. Já pochopitelně byl bez jídla. Jistě že to dělá schválně. Gabriela mi poslala po jedné sově vzkaz, že mi něco schová a mám si pro to večer, až budou všichni spát, dojít. Nebýt jí, strávil bych asi půl života o hladu.

Harmondale 21.prosince
Otec si zase chtěl vyjet. Nemám chuť. Od té doby co je Nadhred pryč, mě už ježdění na koni nebaví. Není to co bývalo. Pacholek, odmítám to zvíře nazvat jinak, je příšerný kůň. Kdyby ho dali do buřtů, bylo by mi to srdečně jedno. Chance v poslední době nevypadá dobře. Není už nejmladší, bude mu sedm. Mám strach, že po Nadhredovi přijdu i o něj. Otec mi výslovně zakázal udělat mu lektvar, abych mu prodloužil život. Vůbec uměním přípravy lektvarů pohrdá. Možná bych ho měl přiotrávit, aby si toho, co umím, začal vážit.

Harmondale 22.prosince
Zima je letos obzvláště tuhá. V lese se přemnožili vlci a napadají dobytek. Otec dnes ráno odjel s lovčím, aby je postřílel. On si prostě libuje v zabíjení. Aspoň je ale pryč. Hrozně se nudím. celé odpoledne jsem si v pokoji četl. Zjišťuji, že bez Nadhreda tu nemám, co dělat.

Harmondale 23.prosince
Ráno přivezli strom. Otec ho nechal postavit do obýváku. Jsou tu sice dost vysoké stropy, ale i tak musel zahradník špičku stromu zkrátit. Je to nádherná jedle. Pomáhal jsem Antonii a Alfredovi se zdobením. V kuchyni to fantasticky voní. Abych se vyhnul otci, ometal jsem tam. Megie sice říká, že to není vhodné, ale já se nudil. Chtěl jsem jim s něčím pomoct. Vaření není o moc rozdílné od přípravy lektvarů. Docela jsem tomu přišel na chuť. Gabriela už včera připravila obrovskou mísu bramborového salátu. Je skvělý.

Harmondale 24.prosince
Nic se nezměnilo. Vánoce u nás to je jedna velká vojenská operace. Všechno musí být přesné, bezchybné a perfektní. A pokud není, nastávají problémy. Napětí u večeře by se dalo krájet. Jedli jsme mlčky. Ani v náznacích to nepřipomínalo atmosféru, která vládne o Vánocích v Bradavicích. 

Harmondale 25.prosince
No jistě. Jako každý rok jsem dostal drahé krámy. Už mě to unavuje. K čemu mi bude nové sedlo se stříbrnými třmeny? Nebo proč mi kupuje nejnovější model koštěte, když ten co mám je jenom rok starý? Je to pořád stejné. Matka mi sehnala několik knih. Samá beletrie. A to velice kvalitní beletrie. Mám rád dobré knihy. Jsou to moji jediní a nejlepší přátelé.

Harmondale 26.prosince
Antonie mi balí věci. Jsem v koupelně, sedím na vaně a snažím se si zastavit krvácení z nosu. Otec trval na tom, že s ním musím jet do lesa na vyjížďku. Řekl jsem mu, že na tom pitomém zvířeti odmítám jezdit. Rozzuřil se a praštil mě. Prý si nevážím, toho co mi dává. Odpověděl jsem, že o ty jeho drahé dárky, nestojím. Dostal jsem další ránu a bylo mi řečeno, že si mám jít sbalit a vypadnout. Máma sedí dole a obávám se, že brečí. Snažila se otce přesvědčit, ale nemá to cenu. Zítra ráno odjíždím zpátky do Bradavic. Možná to tak bude lepší. Jsem hlupák, měl jsem si dávat víc pozor na to, co říkám. Jako bych nevěděl, že otce je snadné vytočit každou blbostí do nepříčetnosti.

Bradavice 27.prosince
Můj předčasný příjezd poněkud překvapil. Profesor Brumbál vyjádřil podiv nad tím, že jsem se vrátil tak brzy. Nějak jsem to zamluvil. Brumbál se sice s mým otcem přátelí už léta, ale nemusí vědět všechno. Ačkoli je mi jasné, že o vztazích v naší rodině žádné iluze nemá. Sirius si neodpustil pár kousavých poznámek na mou adresu. Vysmál se mi, že ani moji vlastní rodiče o mě nestojí. Po dlouhé době jsem se neovládl a skoro se na něj vrh. Nejraději bych mu ten jeho škleb vymlátil z huby! Rozesmál se ještě víc a řekl, že za pravdu se každý pere. Raději jsem odešel na kolej, jinak bych ho snad musel umlátit.

Bradavice 3.ledna
Konec prázdnin je tady. Docela to vítám. Máma mi poslala už několikátou sovu. Neustále píše jak jí to líto, že se to nevyvedlo. A jak si přála, abychom slavili Vánoce jako rodina. Mrzí mě, že jsem jí zklamal. Dal bych cokoli za to, aby byla šťastná. Bohužel takovou moc nemám. Ale jednou, jednou jí budu mít. To přísahám. A otec bude muset uznat, že jsem lepší než on! Budu lepší než on! Bude ze mě ten nejlepší kouzelník a on se přede mnou skloní! Nic jiného mu nakonec nezbude. Odvedu matku od něj a bude nám pak dobře. Bez něj! 

Bradavice 5.ledna
V poslední době na mě všechno nějak doléhá. Potter a ta jeho banda, co za ním leze jako jeho pejsánci, se mi posmívají na každém kroku. Možná že i mají pravdu. Moje vlastní rodina o mě nestojí. Naše kolej je na nejlepší cestě vyhrát školní pohár, ale famfrpálový pohár nám nejspíš opět unikne. Díky komu asi. Jistě díky Potterovi. Potter sem, Potter tam. Už toho mám po krk. Náš famfrpálový šampion. Ať jde k čertu i s celou nebelvírskou kolejí!

Bradavice 14.ledna
Bella je pořádná mrcha. Vím to, ale nic s tím nedělám. Proč taky. Ale dneska to přehnala. Dost hnusně se navážela do Lily. Utekla s pláčem na kolej. Na jednu malou chvíli jsem jí chtěl pomoct. Na jednu malinkatou chvíli. Ale Bella už dávno vystihla podstatu problému. Není pro mě dost dobrá. Ačkoli co je pro mě dobré určují vlastně pořád jiní.

Bradavice 26.ledna
Přílišná víra ve vlastní schopnosti vede nezbytně k tomu, že člověk přecení své schopnosti. Poznal jsem to na vlastní kůži. Podcenil jsem Potterovy schopnosti. No byla to tvrdá nicméně užitečná lekce. Už nikdy nepřipustím, aby se něco takového opakovalo…

Severus si zkrátil cestu z učebny na kolej jednou z tajných chodeb, které objevil s Igorem a Jackem. Chtěl zastihnout Bellu ještě než jí začne hodina lektvarů. 
„ Ty někam nějak spěcháš.“
Severus se zastavil a zabodl do Pottera pohled.
„ Co chceš?“
„ Rozbít ti hubu, ty parchante!“, zasyčel Sirius.
„ Tak do toho, jestli se nebojíš.“
Sirius se rozmáchl, ale Severus srazil jeho ruku stranou.
„ Nic lepšího neumíš?“, ušklíbl se. V zápětí dostal ránu do zad. Tohle byla Pettigrewa práce. Byl to srab a ubožák. Jenže Severus se nehodlal dát bez boje. Po jedné ráně se Pettigrew se skučením zhroutil na podlahu a byl od něj pokoj. Ani Remus, ani Potter se nemohli v síle se Severusem měřit. Ovšem Sirius to bylo něco jiného. Neměl ale v úmyslu nechat se zmlátit jako kdysi. Hmátl do hábitu.
„ Hledáš tohle?“, ušklíbl se Potter a zamával mu hůlkou před nosem. Hůlkou , jeho vlastní hůlkou, kterou mu museli na hodině lektvarů ukrást. Podcenil je a mělo se mu to zatraceně vymstít.
„ A tohle je za Lily!“
Ztěžka se zvedal na kolena. Vyplivl chuchvalec krve. Nedal se bez boje. I oni slízli nějakou tu pořádnou ránu. Ale faktem bylo, že on jich dostal víc. Byli v přesile, co nadělal. Pettigrew se v tom přímo vyžíval. Bál se Severuse a tak si teď rád do něj kopl.
„ Přestaňte! Všichni jste se zbláznili?“, chodbou k nim běžela Lily.
„ Nic jiného si nezaslouží za to jak se k tobě chová!“, odsekl Sirius krutě.
„ Okamžitě ho nechte!“
„ Ty se ho ještě zastáváš?“, užasl James.
„ Jak můžeš, Jamesi.“
Potter sklopil zrak.
„ Chtěl jsem tě jen bránit.“, hájil se.
„ Takhle ale ne, Jamesi. Ty přeci nejsi takový, tak proč to děláš. Ani ty, Siriusi. A, Remusi, ty by jsi měl z nich mít nejvíc rozumu.“, provinile přešlápli.
„ Je to úlisný, práskač.“
„ To není omluva, Petře.“, sklonila se k Severusovi. Z pusy mu tekla krev. Když mu jí chtěla setřít, ucukl.
„ Promiň. Oni jsou…“
„ Nech mě být!“, zasyčel a odstrčil jí. Ta její starost o něj se ho hluboce dotýkala, ale zároveň byl příliš hrdý a povýšený na to, aby to přiznal. Vstal, vyškubl Potterovi z ruky svojí hůlku. Nijak mu v tom nebránil.
„ Já ti chci přeci pomoct.“
„ Já o ní nestojím!“, posbíral své věci.
„ Ty jsi ale nevděčný, parchant. 
„ Kdyby nepřišla, nevyvázl by jsi tak snadno, Snape!“
„ Jamesi! Siriusi!“, okřikla je.
„ Tohle vás bude ještě mrzet.“
„ Nevyhrožuj!“
„ Sklapni, vlkodlaku!“
„ Severusi!“
„ A ty drž taky hubu, ty mudlovská šmejdko! Nikdo o tvojí péči nestojí!“
„ Ty…!“
„ Do toho, Siriusi. Dej mi záminku a přísahám, že to udělám!“, Sirius před Severusovou hůlkou couvl
„ Hodný, chlapec.“
„ Proč to děláš?“, Lily měla slzy na krajíčku.
„ Já si nezačal!“
„ Ne vůbec.“, zavrčel James.
Severus vycouval z chodby, pak se otočil a odešel pryč. Sirius za ním zakřičel, aby táhl do pekla a nevracel se. Možná se tam sejdeme všichni, pomyslel si Severus. 
Následující dny se nesli v dusné atmosféře. Severusovo slovo mělo ve Zmijozelu už pomalu větší váhu než slovo prefekta. A tak jako před léty Sirius a James poštvali nebelvírské proti Severusovi, štval teď Severus Zmijozel proti téhle čtyřce. Bella ho v tom nadšeně podporovala.

Bradavice 23.února
Rozbouřené vody se uklidnily a vše se vrátilo do starých kolejí. Akorát Lily na mě přes celou Velkou síň hází pořád ty ublížené a ustarané pohledy. Je nenápadná asi jako by byl nenápadný drak na Trafalgaru. Nikdo si ale nedovolí si mě kvůli tomu dobírat. Zdá se, že to už pochopili. Bylo na čase.

Bradavice 6.března
Bože jak ten čas letí. Těžko uvěřit, že je už půlka ročníku za námi. Za rok a půl vyjdu školu. Ještě jsem nepřemýšlel o tom, co bych chtěl dělat. Otec má se mnou už jistě své plány. Nezajímá ho, co chci já. Rád bych dál studoval. Nejen černou magii, ale i lektvary. Nestojím o místo na ministerstvu ani o křeslo v kouzelnické radě. Nechci prožít celý život ve stínu svého otce. Chci něco dokázat. Něco velkého. Chtěl bych, aby na mě byl pyšný. Aspoň jednou, aby řekl, že je na mě pyšný. Jenže to právě on nikdy neudělá. Pokud nedokážu něco, něco. Něco. Já vlastně ani nevím, co. Nestojím o to být slavný, mocný ani bohatý. Chtěl bych být jen prostě šťastný. Aspoň jednou v životě. Možná bych mohl pracovat na nějaké vědecké práci. Jednou mě napadlo, že bych třeba mohl učit. Profesor Albus Brumbál je největší kouzelník této doby a taky učil. Ale určitě budu mít titul. Skutečný titul. Takový, který v našem světě něco znamená. 

Bradavice 19.března
To byla noc. Igor a Pavel se včera večer v Prasinkách ztřískali máslovým ležákem. Pokud pominu fakt, jak to někdo může pít, nechápu jak se tím mohli opít. Dalo nám pořádnou práci je propašovat nepozorovaně do školy. Potter nám na to málem přišel. Naštěstí nás kryl náš prefekt. Ale přísahal bych, že Lily nás viděla. Nemohu to říct s jistotou, ale dneska ráno se na mě tak divně dívala. Kdyby nás ovšem viděla, proč by to nepráskla? Je to zvláštní. Proč to dělá? Proč se o mě tak stará? Že by jí na mě vážně záleželo? Tak ať se vykašle na Pottera. Není nic snadnějšího. 

Bradavice 1.dubna
Vážím si Brumbála, ale řekl bych, že v jeho věku by už z těch volovin mohl vyrůst. Roky se dnešní den bral jako normální. Běžně se učilo, ale letos vyhlásil Brumbál Apríl. Začal s tím hned u snídaně, kdy prohlásil, že loňské zkoušky nemohou být kvůli administrativnímu omylu uznány a musíme je opakovat. Půlka školy se zděsila, druhá půlka málem omdlela. Nemám rád takovéhle vtípky! A vůbec celý den se nesl v tomhle duchu. Doufám, že je to skutečně jen výjimečné, že to nebyl další vtip. Teď jsem si vzpomněl musím odčarovat Martinovi ty oslí uši. No co, neměl provokovat! Nemám rád apríla, valentýna a další stupidní vesměs mudlovské svátky!

Bradavice 12.dubna
Necítím se nějak ve své kůži. Možná jsem něco špatného snědl. Možná jsou to nervy. Potter si mě zase začal dobírat kvůli mému vzhledu. Už jsem doufal, že ho to přešlo. Jak se zdá nepřešlo. Ale že zrovna od něj to sedí. Sám by potřeboval učesat!

Bradavice 30.dubna
Už se začínám připravovat na zkoušky. Dávno je pryč ta slastná doby, kdy jsem se nemusel učit. Mít stále nejlepší prospěch dá pořádnou dřinu. Ale mě to za to stojí. Sice nečekám, že by to někdo ocenil, ale je to dobrý pocit vynikat nad ostatní. A hlavně nad Pottera! Loni ho prý málem vyhodili od zkoušky z lektvarů. Mám já to ale v životě samou smůlu. Mít aspoň trochu víc štěstí, vyhodili by ho už dávno. A že jsem se o to snažil. Jenže James Potter, famfrpálový král a šampion, je svatý! To že na lektvary je úplně blbý nikomu nevadí. Už jsem se smířil s tím, že Pottera prostě protěžují. Ale co budu živ nevstoupím do klubu fanoušků Jamese Pottera. Jako by to, že vyhrál famfrpálový pohár několik let po sobě, byl kdo ví jak záslužný čin. Až v životě dokáže něco, co by stálo za řeč, pak se můžeme o něčem bavit.

Bradavice 9.května
Pomáhám Belle učit se na zkoušky. Je to pro mě výhodné. Zopáknu si různé věci a docela mě to i baví. Má pěkný parfém. Je to rozhodně ten nejlepší, co zatím měla. Ovšem na druhou stranu mě dost často rozptyluje. Není snadné se vedle ní soustředit na učení. Obzvláště když mě provokuje a vůbec mě neposlouchá. Dneska jsme nakonec místo učení líbali. Jasná ukázka menších nedostatků v mém sebeovládání. Ale kdy se mám poštěstí mít společenskou místnost jen pro sebe? Podle mě je to dostatečná omluva.

Kapitola devátá: Z chlapce mužem

Bradavice 15.května
Mohu se jen utěšovat tím, že by k tomu nejspíš dříve nebo později stejně došlo. Ačkoli kdyby mě Bella pořád neprovokovala, nemuselo by to tak skončit. Paradoxně se to Belly vůbec netýká. Ale stejně to je její vina…

Zavřel za sebou dveře od Morettiho kabinetu. Zdržel se tam déle než měl v úmyslu. Sice to nebyl promarněný čas, ale cítil se hrozně utahaný. Zamířil nejkratší cestou na kolej. Už se těšil jak si dá sprchu a zaleze do postele. Cítil v sobě takové podivné napětí. Přísahal by, že si Bella nechala zkrátit sukni. Ne moc, aby to profesorům nebylo nápadné, ale dost na to, aby si toho všiml. Vyběhl po schodech a skoro se srazil s… 
„ Ahoj.“, usmála se na něj tím svým úsměvem, který ho vždy dostal do kolen.
„ Nazdar.“, zavrčel a okamžitě přešel do defenzivy.
„ Nejdeš nějak pozdě?“
„ Co se staráš.“
„ Starám. Vadí ti to?“, poodstoupila.
Neřekl nic. Nemohl. Vzduch mu vázl v hrdle. Měla na sobě bledě zelený župan. Přitáhla si ho víc k tělu, ale i tak zahlédl její noční košilku. Polkl.
„ Kam jdeš?“, zeptal se jí a hlas mu přeskočil o oktávu výš. Připadal si směšně.
„ Zapomněla jsem si v koupelně hřeben.“
„ Aha.“, průvan poodhalil její nádherné nohy. Otřásla se zimou. Jemu bylo najednou horko.
„ Není to zrovna v poslední době idylické, co?“, řekla po chvíli zaraženého ticha. Bývali doby, kdy si měli toho tolik co říct. Najednou mu bylo za těžko promluvit s ní pár vlídnějších slov. Natož vět.
„ Cože?“, velice inteligentní poznámka Severusi, pomyslel si.
„ No mezi námi.“
„ Námi?“, musí dneska působit jako naprostý idiot, jenže kdyby věděla, že… co momentálně rozptyluje jeho pozornost.
„ No tebou a mnou…“
Srdce mu bilo tak hlasitě, že to musela slyšet.
„ … a klukama. Víš James… on to tak nemyslí. Ani Sirius. Nejsou zlí.“
„ Co mi povíš ještě pěkného?“, zavrčel.
„ Nebuď takový. Copak vážně chceš, aby si všichni mysleli, že jsi špatný člověk?“
„ Tak ať si to myslí.“
„ Tobě to nevadí? Tomu nevěřím. Znám tě.“
„ Neznáš.“
„ Ale ano. Co kdyby jste se s Jamesem usmířili?“
„ S ním… nikdy!“
„ Jste oba stejní. Jeden horší než druhý.“, rozhodila bezradně rukama a průvan jí rozevlál župan kolem těla. Ty nohy, bože, ty nohy. Severus se modlil ať už odejde. Bál se totiž pohnout, aby si nevšimla jak je z ní na měkko… no spíš na tvrdo. Jenže ona se k ničemu neměla. Byla to muka.
„ Už se učíš na zkoušky?“
„ Jo.“
„ Hele proč je Veritaserum silnější než kletba Imperius?“
„ No… totiž… protože působí přímo. Neovlivňuje jenom mysl, ale i …tělo. Většina lektvarů je …silnější než jejich obdobná kouzla, ale jejich… příprava je složitější a náročná na… na čas.“, mluvilo se mu těžko.
„ Hm. Snad si to zapamatuju.“
„ Nechtěla jsi jít pro ten hřeben?“
„ Jo, jasně. Spěcháš?“
„ No…trochu…totiž… ani ne…ne. Ne nespěchám.“
Změřila si ho podezřívavým pohledem.
„ Je všechno v pořádku?“
Sakra nic nebylo v pořádku! Ale co měl asi tak dělat. 
„ Lily? A ty? Co ty tu opruzuješ.“
„ Ahoj, Siriusi.“
Horší už to snad být nemohlo.
„ Co tu děláte? A spolu!?“
„ Nic!“
„ Potkali jsme se. To se stává. Nebuď tak podezíravý. Nechala jsem v koupelně hřeben.“
„ A proto se tu s ním vybavuješ?“
„ S kým se bavím je moje věc!“
„ Ale ne když je to Snape.“
„ Siriusi, jsi fajn, ale jak se potkáš se Severusem, je z tebe pako.“
„ To on ve mně probouzí ty nejlepší stránky.“, uculil se Sirius. Pak jeho zrak sklouzl k Severusovi. Chvíli se na sebe dívali. A pak se Sirius pousmál. Nejdřív jen málo, ale pak víc a víc. Nakonec se smál jako blázen. Severus by dal cokoli za to, aby teď byl na druhé straně zeměkoule. Black si toho všiml.
„ Copak? Copak? Bouří se ti hormóny, Snape?“, řehtal se.
Lily se na něj podívala a pak se podívala na Severuse. Rukou si přikryla ústa a zčervenala. V tu chvíli chtěl umřít. Takovou ostudu ještě nezažil. Doopravdy chtěl umřít. Jiné řešení neviděl.
„ Juj.“, uklouzlo Lily.
Posbíral zbytky své důstojnosti, moc jí nezůstalo, a odešel. Stálo ho spoustu námahy se nerozběhnout. Vyprovázel ho Siriusův hlasitý smích.

Ráno odmítl jít na snídani. Nepochyboval o tom, že to Sirius všem vykecá. Raději bude o hladu a klidně ani nepůjde do školy. Riskne to. Riskne i to, že pošlou sovu otci. Bylo mu tak hrozně, že byl ochotný riskovat otcův vztek. Přetáhl si peřinu přes hlavu. Nenáviděl ten hnusný svět.
Sirius si samosebou nic nenechal pro sebe. Ačkoli Lily to odmítala komentovat a přesvědčovala Siriuse, aby si to nechal pro sebe. Marně. Po snídani o tom bezpečně věděla celá škola. Nikdo se Severuse nezastal. Naopak všichni z toho měli náramnou legraci. O to větší, že Severus byl pořád tak vážný, povznesený a trochu povýšený. Lily byla celá rudá a mlčela. Spousta lidí se jí ptala na podrobnosti, ale ona o tom odmítla mluvit.
Smích ve společenské místnosti slyšel až nahoru do pokoje. Hluboce ho to zraňovalo. Odjakživa byl citlivý na smích, ale tohle šlo ještě hlouběji. Smáli se mu pro něco, co nemohl ovlivnit. Pro něco, co bylo přeci lidské. Copak jiným se to nestávalo? Určitě ano. Nemohl být jediný. Nemohl. Nemohl?
Vyučování pro něj bylo utrpením. Cítil jejich pohledy, slyšel to šuškání a chichotání. Byl roztěkaný, nedokázal se kvůli tomu soustředit. A když ho Moretti nachytal při nepozornosti vyvolalo to další bouři smíchu nejen u nebelvírských.
„ Takový skvělý student jako vy a nedává pozor? Pane Snape, doufám, že nespíte na vavřínech.“, Moretti to nemyslel nijak zle. Snape byl jeho oblíbencem. Ale jeho poznámka momentálně jen zjitřila Severusovy rány. Na oběd nešel. A nehodlal jít ani na večeři. Stačily mu ty posměšky, co musel snášet v hodinách. Smáli se mu všichni bez výjimky. 
Seděl v ztemnělé společenské místnosti sám. Ostatní byli na večeři. Měl hlad, ale ani to ho nepřimělo jít tam. Kamenné dveře se otevřely. I přes nedostatek osvětlení jí poznal.
„ Co tu děláš! Kdo ti dal heslo!?!“, rozhodl se, že nejlepší obranou bude útok.
„ Heslo mi řekl Moretti. Řekla jsem mu, že ti není dobře, a že ti donesu něco k jídlu. Přeci nezůstaneš o hladu.“
„ Nikdo se tě o nic neprosil!!!! Táhni!!!“
„ Jestli jde o ten včerejšek…“
„ Táhni!!!“
„ Hele vždyť o nic nejde. To se prostě stává… já to chápu.“
„ Táhni ke všem čertům i s tím svým pochopením, ty mudlovská šmejdko!!!“, vyrazil jí tác z ruky, vyběhl po schodech nahoru a práskl dveřmi od pokoje. Lehl si na postel a zabořil hlavu do polštáře. Proč? Proč mu to dělají? Copak ho nemůžou nechat na pokoji? Co jim udělal? Otec měl pravdu. Nikdy si nemá nikoho pouštět k tělu. Vždycky to dopadne špatně. Ať si mě nenávidí, jen když mi dají pokoj. Pomyslel si hořce.

Bradavice 29.května
Už je to přestává bavit, máme teď na krku zkoušky a to je důležitější než moje nehoda. K té spoustě přezdívek, co si pro mě vymysleli teď přibilo pár dalších. Nebudu se o nich rozepisovat. Jsou sprosté a ponižující.

Bradavice 25.června
Brumbál se nad mými výsledky rozplýval chválou. Asi jediný člověk. Říká že jsem jeden z nejlepších studentů, co kdy Bradavice viděli. No taky jsem se na to pořádně nadřel. Bella mě přesvědčila, že s ní mám na ples absolventů jít. Nakonec jsem souhlasil. Nemůžu před tím vším věčně utíkat…

Letos na sobě měla stříbřité šaty. Vypadala jako anděl s ďáblem v těle. Snažil se nevěnovat pozornost té víle v tmavě modrém, s kterou tančil Potter. Záviděl mu a jak, ale radši by si ukousl jazyk než, aby to přiznal. Bella se k němu tiskla. Bylo to příjemné. Vypudil z hlavy jakékoli myšlenky na Evansovou nebo Pottera. Nenechá si jimi zkazit tanec.
Při dámské volence se ale dostal do nepříjemné situace. Pottera si na parket odvedla jedna holka z Havraspáru. Bella si odskočila. Hrály valčík a ten tu moc lidí neumělo. Potter tedy určitě ne.
„ Smím prosit?“
Otočil se. To tmavě modré, okouzlující stvoření stálo před ním a upíralo na něj své zelené oči. Když nebyla na blízku, bylo snadné se jí zříct, ale sotva se objevila… udělal by co by jí na očích viděl.
„ Proč ne.“, odvětil ledově a s okázalým nezájmem ji odvedl na parket. Na rozdíl od Pottera byl dobrý tanečník. Přesto byl teď poněkud křečovitý. Párkrát se pokusila zapříst hovor, ale vždy jí odpovídal krátce, úsečně a tak chladně, že i o ledovec by se ohřála. Skladba skončila. Upjatě mu poděkovala za tanec.
„ Měl jsi pravdu. Ten člověk, kterého jsem znala… nevím co se sním stalo… ale myslím, že už je nenávratně pryč.“
Ale není! Pomyslel si zoufale. Chtěl jí něco říct, chtěl a moc. Že mu na ní záleží, že jí … že jí má rád. Ale nešlo to. Přes tu bariéru, kterou si vytvořil už takovéhle city neprošly. Už ne.
„ Nechceš jít někam jinam?“, zašeptala mu Bella do ucha při jednom ploužáku.
„ Kam?“
„ Někam kde budeme sami.“, tajemně se usmála.
Přikývl. Proč ne.

„ Ukážu ti náš pokoj.“, vzala ho za ruku a vedla nahoru. Bylo to zakázané aby kluci chodili do dívčí části koleje a naopak. Ale nikdo tu nebyl. Tak co. Kdo to asi tak zjistí. Bylo to tam podobné jako u nich v pokoji. Jen mu přišlo, že je tu menší nepořádek a víc krámů. Posadila se na svojí postel. Její šaty jiskřily a šustily. Sedl si k ní. Prohrábla mu rukou vlasy. Ucukl. Neměl to rád.
„ Co je?“, zašeptala a políbila ho. Byl to dlouhý a vášnivý polibek. Objal jí a nechal její ruku, aby mu zajela do vlasů. Jednou to snad přežije. Vstala. V tom hrobovém tichu se ozval zvuk rozpínajícího se zipu a její šaty dopadly na zem k jeho nohám. Polkl.
Leželi spolu v její posteli jen ve spodním prádle a mlčky se spolu mazlili. Byl to fantastický zážitek. Bylo to pro něj nové a úchvatné. Její hebká kůže, křivky jejího těla. Bralo mu to dech. Její dotyky. Nikdy nedovolil nikomu, aby se ho dotkl. Potřeboval prostor, volnost. Výjimku tvořila jeho matka, pochopitelně. A teď Bella. Když se ale pokusila zajít ještě o trochu dál, poděšeně couvl. Už takhle se cítil zranitelný. A dovolit jí to, co nikomu ještě nedovolil, to ho děsilo. Byl by pak ještě zranitelnější. Cítila v něm tu křečovitost. Na jedné straně to podvědomě chtěl. Byl to přirozený instinkt, ale na druhé straně se tomu přímo bytostně bránil.
„ Nebojuj s tím. Poddej se tomu, co cítíš.“, nebyl si jist, jestli je to správné. Učil se jak podřídit své pocity své vůli. Najednou se po něm chtělo něco přesně opačného. „ Vždyť to přeci chceš. Je to přirozené. Poddej se tomu.“, šeptala mu do ucha. „ Bude se ti to líbit.“, slibovala. Sundala mu poslední kousek šatstva. Byl napnutý jako struna. Napůl vzrušením, napůl strachem. A taky se trochu styděl.
„ Musíš se uvolnit.“
Nebylo to tak snadné, ale její dotyky pomáhaly. Napětí se v něm pomalu rozplývalo. Strach z neznámého se zmenšil. 
„ To je ono.“, usmála se. „ Bude se ti to líbit, uvidíš.“
Ten večer Severuse skoro o dva roky starší, a nepochybně zkušenější, spolužačka uvedla do většího světa. Udělala tak definitivní tečku za tím, co mohl nazývat své mládí. S její pomocí to, co četl jen v učebnicích, uvedl do praxe. A měla pravdu – líbilo se mu to. A učil se rychle. Velice rychle.
Svezl se vedle ní. Ještě se mu nepovedlo popadnout dech a srdce mu zběsilo tlouklo jako by právě doběhl maratón. No vlastně to tak úplně nebylo daleko od pravdy. Byl zpocený a unavený jako ještě nikdy. Ale byla to zvláštní únava, skoro příjemná. Bylo kolem půlnoci. Úplně ztratil pojem o čase. Strávili tu spolu několik velice, velice intimních a báječných hodin. Momentálně si ale přál jen jedno. Zavřít oči a usnout.
„ Na začátečníka to nebylo vůbec špatné. A rychle se zlepšuješ.“, prohrábla mu vlasy. Její chvála ho těšila. Taky si teď naposled dal pořádně záležet. Přece to neodbude jako poprvé. Ano učil se rychle. Přitulila se k němu. Ještě měli trochu času než bude muset jít do své postele. Jeho černé vlasy, kvůli kterým si ho pořád dobírali, teď vypadaly úplně jinak. A byly tak nádherné na dotyk, že se jimi prostě musela prohrabávat. A voněly, nádherně voněly. Všimla si, že usnul. Nechala ho. Sice ho bude muset za chvíli vzbudit, ale ať si trochu odpočine. Má na to nárok po tom, co předvedl. Pozorovala ho jak spí. Byl až roztomilý. 

Harry byl rudý až za ušima. Ne že by to v deníku bylo nějak rozmazávané, ale měl pocit, že zašel už trochu moc daleko. Šťoural se už ve Snapeových příliš osobních věcech. Ten deník bylo prokletí. Proč ho musel najít? Proč ho nevrátil? Jen si zkomplikoval život. Přišel o iluze. Byl už nejvyšší čas jít na večeři. Ani si nevšiml, jak ten čas letí.
„ Harry? Harry, co je s tebou?“, Hermiona si ho starostlivě prohlédla.
„ Co já…? Nic. Vše je v pořádku.“
„ Opravdu? Hermiona, má pravdu. Jsi v poslední době takový…divný.“
„ Vážně vše je v pořídku, Rone.“, potřeba podělit se o své „strašné“ tajemství byla s každou další stránkou deníku silnější. Přesto cítil, že na to jaksi nemá právo. Snad až to dočte a srovná si to vše v hlavě. Už nezbývalo moc stránek, ospravedlňoval svoje chování.
Večer si jako obvykle sedl do společenské místnosti s deníkem. Bylo to jako droga. Nemohl přestat dokud nebude znát vše, co je v deníku napsáno. V hlavě mu vyvstávaly palčivé otázky. Doufal, že až deník dočte, najde nějaké uspokojivé odpovědi.

Bradavice 26.června
Páni to byla noc. Ani netuším jak jsem se dostal do své postele. Myslím, že za to vděčím Belle. Tohle byla ta nejúžasnější noc mého života. Ale dokážu si představit ,jak by to mohlo být ještě lepší. Jenže to se asi nestane. Lily mě teď nepochybně nenávidí. A pak je tu ještě Potter a ten jeho sbor nebelvírského výkvětu. Hrozně mě mrzí, že letos Bella z Bradavic odchází. Mohli jsme si to někdy zopakovat. Bylo to přeci báječné.

Bradavice 29.června
Bruno z Bellina ročníku měl dneska podivné poznámky. Dostal jsem strach, že něco ví. Naštěstí se ukázalo, že se obávám zbytečně. Vůbec se nás to netýkalo. Poprvé mě napadlo jaký průšvih by z toho byl, kdyby se to provalilo. Nechci na to ani pomyslet. A kdyby se to dozvěděl otec, ten by mě snad nechal vzteky vykleštit. A to bych nepřežil. Teď už ne. Tak mě napadá jestli už Potter a Lily spolu něco měli. Ne, to ne. Potter se zmůže akorát na spoustu keců, ale skutek utekl. A pak přeci by nešla s takovým chudákem. Stejně má Potter IQ tak maximálně 3 cm.

Harmondale 2.července
Dostalo se mi hodinového kázání na téma já a moje budoucí povolání. Jak jsem si myslel, už má pro mě připravené „pěkné místo“ na ministerstvu. Jestli se nezblázním z těch tupců tam, tak se unudím k smrti. Nestojím o žádné ministerstvo ani křeslo v radě. Je mi ukradená ta rádoby politika a to věčné pletichaření. Já chci něco dokázat. Jenže to je přesně to, čeho se bojí. Že budu lepší než on. Co vlastně dokázal – nic.

Harmondale 9.července
A to jsem se kdysi zařekl, že o prázdninách nebudu deník vytahovat. Přišlo mi to jako risk, ale je mi pak líp, když to napíšu. Mámě není dobře. Už několik dní byla bledší než obvykle. Dnes musela ulehnout na lůžko. Je u ní Antonie. Nevypadá vůbec dobře. Raději jsem překontroloval stav svých školních přísad do lektvarů. Na nějaký lepší léčivý lektvar toho mám dost.

Harmondale 11.července
Mámě už je podstatně lépe. V Příčné ulici jsem si koupil přísady a připravil zvláštní lektvar. Ta bílá růže, co jí má tak ráda, teď bude až do doby než odkvete stříbrná. Měla z toho hroznou radost. Otec ne. Že prý takovými blbostmi jen zbytečně na naší rodinu upozorňuji. No a stejně si i vrabci na střeše povídají o tom, že jsme divná rodina. O jednu podivnou věc míň nebo víc, co na tom sejde. Mudlové jsou stejně tak ubozí, že sami udělají cokoli, aby existenci kouzel popřeli.

Harmondale 13.července
Musel jsem si dneska vyjet na Pacholkovi, jinak bych tu umřel nudou. Dal bych nevím co, kdyby se mi vrátil Nadhred. Henry je ale neoblomný. Nechce mi říct, co se s ním stalo. Kam ho prodali. Ani když jsem mu to nařídil. Asi si myslím, že bych se ho pokusil získat zpět. Možná má pravdu.

Harmondale 3.srpna
Dnešek začal docela překvapivou zprávou od otce. Na oběd prý pozval svého spolupracovníka s rodinou. Kdybych býval tušil, jak to skončí…

Starý Snape se rozhlédl po své rodině jako by očekával nějaké bouřlivé projevy nadšení. Žádné se nekonaly. Severus zachovával kamennou tvář. Za to manželka dala svou nelibost jak se patří najevo.
„ To jsi nám nemohl říct dřív?!“
„ Říkám vám to teď!“, zavrčel znechucen jejím postojem. „ A co ty?“
Severus byl otcovou otázkou poněkud zaskočen. Nebyl si jist jaká odpověď se od něj očekává.
„ Myslím, že mají dceru.“, nadhodil Snape.
Severus potlačil povzdech. Už mu zase dohazuje holky.
„ Kdy přijedou?“
„ V jedenáct.“
„ To aby Gabriela a Megie začaly s přípravou oběda.“, zamračila se a kývla na Antonii, aby zařídila vše potřebné.
Parkinsonovi, to jméno Severusovi vůbec nic neříkalo, přišli přesně v jedenáct. Čekal ho docela šok. Pan Parkinson byl podsaditý plešoun, který si přes břicho neviděl na palce u nohou. Jeho žena byla vysoká, hubená, s kaskádou dlouhých rezavých až ohnivě rudých vlasů. A jejich dcera…
„ Ahoj.“
Severus zalapal po dechu.
„ Ty neumíš pozdravit?!“, dal mu otec pohlavek.
„ Dobrý den.“, vysoukal ze sebe Severus trochu toporně. „ Bello?“, zeptal se opatrně, když rodiče zamířili do salonu.
„ Překvapen?“
„ Docela dost. Nikdy jsi se nezmínila, že máš otce na ministerstvu.“
„ Neptal jsi se.“, odvětila prostě.
„ Ne, to neptal.“, připustil. Vůbec se nezajímal o její rodinu a podobné věci. Bylo to trochu sebestředné. Chvíli na sebe hleděli. Zavládlo poněkud zaražené ticho.
„ No kdepak jste? Pojďte mezi nás.“
Severus se na matku křečovitě usmál. V salonku stáli na stole dorty a čaj. Pan Snape a pan Parkinson se odebrali do pracovny. Paní Parkinsová nadšeně štěbetala a propírala drby. Bella se chovala nenuceně. Za to Severus seděl strnule v křesle a přál si být někde jinde. Bylo jedno kde. Jediné, co mohl dělat, bylo tvářit se co nejméně otráveně.
„ Severusi, proč to tu Belle neukážeš. Třeba stáje.“
„ To je skvělý nápad. Bellinka zbožňuje koně.“
„ Mami.“
„ No co. Je to přeci pravda.“

„ To je nádhera!“, vydechla.
Severus se ušklíbl. Otec rád ukazoval, že na to má.
„ Jsou to ti nejkrásnější koně, které jsem kdy viděla. Vážně ti závidím.“
Nechápal co.
„ Jsi dobrý jezdec?“
„ Jezdím už dost dlouho. Jo, řekla bych, že jsem docela dobrá. Táta mi nedávno koupil vlastního koně. Nemá sice nijak špičkový rodokmen, ale je to skvělý kůň. Říkám jí Tečka. A který je vlastně tvůj?“
„ Ten černý hřebec vzadu.“
„ Lohengrin.“, přečetla nahlas tabulku na stáji. „ Je nádherný.“
„ Moc se k němu nepřibližuj. Kope a kouše.“
Couvla od boxu.
„ Vyjedete si?“
„ Ahoj, Henry.“
„ Dobrý den.“
„ Dobrý den, slečinko.“
„ Jestli chceš, Bello, můžeme si vyjet po obědě.“
„ To by bylo super!“, obdařila Severuse úsměvem.
„ Jakého koně mám slečně připravit?“
„ My si je pak osedláme samy. Díky, Henry.“

Oběd se výjimečně nesl v duchu zdvořilé konverzace. Bella na Severuse vrhala přes stůl spiklenecké úsměvy. Nebyl si jist, co to znamená.
„ Tak mě napadá, Charlie, co kdybys tu s rodinou zůstal na noc? Měli bychom dost času to vše důkladně probrat.“
„ No já nevím. Co ty na to, miláčku?“
Paní Parkinsová se rozpačitě usmála.
„ Neradi bychom vám působili nějaké…“
„ Nesmysl!“, přerušil jí drsně Snape. Severus věděl, že nesnáší, když mu někdo odporuje. „ Alfrede, připravte pokoje pro hosty!“, komorník s lehkou úklonou opustil jídelnu.
„ Slyšel jsem, že vaše dcera letos ukončila školu s výborným prospěchem. Jaké jsou vaše další plány?“
„ S tím prospěchem mi hodně pomohl Severus.“, usmála se, ale smích jí přešel, když viděla, jak pan Snape střelil po svém synovi nenávistným pohledem. „ Chtěla bych na univerzitu Vysoké Černé Magie.“, dodala už méně vesele.
„ To je velice prestižní škola a těžká. Zvládnete jí?“
„ Jistě že jí zvládnu!“, odsekla. Severus na ní udělal nenápadně zamítavý posuněk, aby jeho otce nedráždila.
„ Samozřejmě. A pak?“
„ Chtěla bych učit.“
„ Učit.“, odfrkl si Snape pohrdavě.
Severus znal otcův názor na kantořinu. Pravdou bylo, že si s touhle myšlenkou taky občas pohrával. Dokázal připravit Lily a Bellu na zkoušky. Určitě by zvládl i celou třídu. Mohl by vychovat řadu skvělých kouzelníků a čarodějek. Jenomže otec by ho asi zabil, kdyby takhle „zahodil“ svůj původ a vzdělání.
„ Máte už plán na odpoledne, děti?“
Severus se zatvářil kysele. Nesnášel, když ho pořád označovali za dítě. Z toho už dávno vyrostl.
„ Severus mi nabídl projížďku.“
„ To se mi hodí. Stavíš se mi ve vesnici a něco pro mě vyzvedneš.“
„ Ano, pane.“, Severus mu nikdy neříkal otče tím méně tati. Prostě mu to nějak nešlo z pusy. Starý Snape to považoval za znamení, že jeho syn ho respektuje a dospívá. Sára věděla, že to je známka narušených vztahů mezi otcem a synem. Severus otce respektoval, protože byl silnější, ale rád ho neměl. Vlastně to byl Jehret Snape, který svého syna naučil zásadě silné respektuj, slabé utlačuj.

„ Tak jakého koně mi doporučíš?“
„ Vyber si. Šampion je lenoch k pohledání. Iris je dost neklidná, Persefona tvrdohlavá, Illia hodná, ale nevíš, co jí přeletí přes nos. Občas se zbytečně všeho leká. Sindibád je důvěřivec. Prime dokonalý flegmatik. No mohl bych pokračovat ještě dlouho.“
„ Znáš je asi všechny. Jéé ona má hříbátko! To je rozkošné!“
„ Lidie. Je to její první hříbě. Hřebeček Jasper.“
„ Zdá se mi to, nebo má jeho srst zlatavý odlesk?“
„ V době páření Jednorožců jí otec uvázal venku.“
„ To se ale nesmí!“
„ Když bude mít někdo námitky, může říct, že mu utekla.“
„ Bude mít roh?“
„ Kdepak. Ale určitě nebude obyčejný.“
„ Proč to udělal?“
„ Vždycky chtěl mít ve stáji Jednorožce. Jenže to je zakázané. Tak to obešel takhle.“
„ To u oběda mě…“
„ Zapomeň na to.“
„ Já…“
„ Prostě na to zapomeň. Jakého koně chceš?“
„ No… tak třeba Persefonu. Je nádherná.“
„ Zvládneš jí? Musíš jí hned na začátku ukázat, kdo je tu pánem.“
„ Neměj péči.“
„ Fajn. Tady máš sedlo.“
Bella byla opravdu dobrý jezdec. Persefona jí poslouchala jako beránek. Lohengrin měl dneska dobrý den. Choval se způsobně a předváděl, že nebyl marnou investicí. Do stájí se vrátili až se soumrakem.
„ Kam jdeš? A co koně?“
„ Musím tohle odevzdat.“, pozvedl brašnu. „ Henry se o koně postará. Pojď.“
„ Ty jsi mi pěkný jezdec, když se ani o koně nepostaráš!“
To ho rozzuřilo. Kdyby otec věděl, že se „snižuje“ k takovým věcem jako je hřebelcování koní, zmlátil by ho. Někdo v jeho postavení přeci nemohl dělat práci pro sluhy.
„ Nepleť se do věcí, kterým nerozumíš!“, zasyčel až se lekla.
„ Půjdu se umýt a spát. Dobrou noc.“
„ To bude nejlepší. Dobrou.“

Zaklapl knihu, luskl prsty a světlo zhaslo. Zachumlal se do peřiny, s tichým povzdechem zavřel oči. To byl zase den. Dveře jeho pokoje se neslyšně otevřely. Vnímal jak se k němu někdo blíží.
„ Co tu děláš?“, otočil se a pohlédl na ní.
„ Chtěla jsem být s tebou…sama.“, sedla si na kraj jeho postele, sklonila se a políbila ho. Překonal prvotní impuls polibek opětovat.
„ Kdyby tě tu někdo nachytal, bude z toho příšerný malér.“
„ Ty nechceš?“, shodila ze sebe župan a drze vklouzla k němu do postele.
„ Zbláznila jsi se!?“
„ Ty jsi najednou nějaká netykavka.“, ušklíbla se.
„ Nemáš představu, co by se stalo, kdyby se to někdo dozvěděl.“
„ Ale no tak. Vždyť to chceš taky.“, přitulila se k němu.
Jistě chtěl, ale za to riziko to snad ani nestálo.
„ Tady ne!“, odstrčil jí.
„ A kde? Raději by jsi na zahradě?“, zavrčela. „ Ty se prostě bojíš! Mámin mazánek, co?“
Sevřel jí bradu a obrátil její tvář k sobě.
„ Kdo se bojí!?!“, zasyčel a záměrně jí drsně políbil.
„ To je lepší.“, usmála se. „ Mnohem lepší.“, políbila ho.

Prakticky vzato k ničemu nedošlo. Stála ve dveřích, lapala po dechu a zírala na ně. Měl pocit, že by bylo dobré, aby něco řekl.
„ Mami, já… můžu to vysvětlit.“
Pohoršený, zhnusený pohled, kterým ho sjela, ho zasáhl.
„ To by mě zajímalo jak!“, její hlas řezal jako nůž.
„ Já vím jak to vypadá…“
„ Jo? A jak to podle tebe vypadá?!“
„ Asi dost hrozně.“
„ Přesně tak! Bello obleč se a běž do svého pokoje! A pokud jde o tebe!“, ukázala na něj prstem. „ Zklamal jsi mě, Severusi Snape, strašně jsi mě zklamal!“
„ Co se děje?“
Bylo to pořád lepší.
„ Tvůj syn tu… je to nechutné, hnusné a neslušné!“
„ Co chceš. Je mu šestnáct. Jednou to muselo přijít.“, mávl nad tím Snape rukou.
„ V tomhle domě něco takového nepřipustím!“
„ Prosím tě pojď si lehnout a nech je na pokoji.“
„ JEHRETE!“
„ Mami…“
„ Ty mlč! Ty… ty…!“
„ Severus za nic nemůže, paní Snapeová. To já.“
„ Cože?!“, Snape se zamračil.
„ Přemluvila jsem ho a…“
„ Ty ubožáku!“, zavrčel Snape znechuceně.
Severus pochopil, že to patřilo jemu. Jako svůdce by ho otec snesl. Ale jako svedeného? Nikdy! 

… počítám dny do konce prázdnin. Je to tu děsné. Nikdo se mnou nemluví. Matka si o mě myslí, že jsem úchyl. Otec mnou pohrdá. Belliny rodiče byli dost pohoršeni a s naší rodinou přerušili veškeré kontakty. Bella se shodla s mým otcem, že jsem idiot. Matka se mi vyhýbá jako bych měl prašivinu. Myslím, že mě už nemá ráda.

Kapitola desátá: Lord Voldemort

Bradavice 1.září
Jsem tu zase. Zase, zase, zase. Tentokrát po sedmé. Jako každý rok marně jsem doufal, že se něco změní. Třeba by Potter mohl umřít na malárii, Siriuse by mohli unést Jezinky. A nebo by je prostě jen mohli vyloučit. Všechny čtyři. Bohužel jsou tu taky – po sedmé. Vlastně jedna věc je nová. Remus má blechy.

Bradavice 7.září
Takhle ostrý nástup do školního roku jsem ještě nezažil. Div že naše kolej už není kvůli těm pitomcům v mínusu. Je potřeba abych zjednal pořádek. Náš prefekt stojí za starou bačkoru.

Bradavice 10.září
Potter a ta jeho banda mají podivně krátkou paměť. Přes prázdniny zapomněli kdo tu velí. Musel jsem jim to důrazně připomenout. Oni se prostě nepoučí. Ještě jednou mi ten brýlatý šmudla zkříží cestu, a já mu to pitomé koště vážně prokleju! Ať si pro mě za mě rozbije hubu! Já si nezačal!

Bradavice 30.září
Lestrange přišel se zvláštní novinou. V Prasinkách potkal muže, který se velice zajímal o bradavické studenty, obzvláště ze Zmijozelu. Nejspíš nějaký šarlatán. Jack taky věří každému.

Bradavice 8.října
Dnes se s ním máme sejít v Prasinkách. Jdu s nimi jen z jakési zvrhlé zvědavosti. Chlap, co si nechá říkat lord Voldemort, je buď zakomplexovaná nula nebo případ pro psychiatra…

Seděl u stolu se džbánem máslového ležáku zahalen do černého pláště a přes hlavu měl kápi. Když si k němu přisedli, sundal kápi. Mohlo mu být třicet nebo taky padesát. Měl jednu z těch tváří, co nevypadají příliš staře. Oči měl plamenné a hustou kštici tmavých vlasů. Jeho řeč byla stejně ohnivá jako jeho zrak. Severuse však nechávala chladným. Nebyl přes svůj mladý věk ani naivní, ani důvěřivý. Ty mužovy sliby mu přišly poněkud prázdné.
Voldemort si všiml, že jedny oči na něm neulpívají. Zabodávaly se do něj s pronikavou inteligencí a vypočítavostí. Ten mladík ho zaujal. V každém jeho gestu i slovu bylo cítit, že se mu dostalo dobrého vzdělání i vychování, které svědčilo o jeho dobrém původu. Jeho dospělé chování ho vyvyšovalo nad jeho vrstevníky. Nebojácně Voldemortovi oplácel pohled z očí do očí. Ten bude můj, rozhodl se Voldemort. Má obrovský potenciál, ale bude to chtít trošku tomu pomoct. Najít jeho slabiny, pak ho bude moci snadno ovládat.
Voldemortovi nedalo moc práce vytáhnout ze Severusových spolužáků vše, co věděli. Nebylo to sice nic určitého. Dohromady to však tvořilo střípky mozaiky. Severus s Voldemortem mluvil vždy opatrně a vyhýbavě. Ale bylo to přeci jen „nezkušené štěně“. Voldemort věděl brzy vše, co potřeboval, aby mohl zaútočit. Severus Snape rostl v prvotřídního kouzelníka ovšem s osudovou slabinou: měl srdce. Pod tvrdou slupkou bylo dobré, ale zranitelné srdce. A tam Voldemort zaútočil. Věděl, že přervat pouta k jeho rodičům nemůže. Na matku byl Severus stále silně citově fixován. K otci ho poutal smysl pro povinnost. Voldemort však v Severusovi probouzel a podporoval vzdor. Až se svému otci postaví na odpor, ten ho zavrhne. Jakmile bude kluk oddělený od své rodiny, bude zranitelný. Pak nebude těžké získat jeho důvěru. A mladý Snape bude patřit jemu, lordu Voldemortovi. A vycvičí si ho k obrazu svému.

Voldemort se s nimi scházel každých čtrnáct dní. Vždy o víkendu na ně čekal v Prasinkách. Do Vánoc si omotal všechny okolo prstu. Všechny až na jednoho – mladého Snapea. Ale Voldemort byl trpělivý.
„ Jsi dost chytrý a schopný. Nenech si bránit v rozletu.“
„ Mám své povinnosti a těm dostojím.“
„ Necháš si až do smrti diktovat, co máš dělat? Tvůj otec ti přistřihne křídla.“
„ Jsem jeho syn. Nemůžu si dělat, co chci.“
„ To je lež, v které tě vychovali. To tvůj otec ti tohle nasadil do hlavy. Ty ho ale nemusíš poslouchat.“
„ Je to můj otec.“
„ A kolikrát jsi mu řekl tati?“
Severus se kousl do rtu. Tohle slyšet nechtěl, tohle ne.

Bradavice 6.února
Půl roku je pryč. Ani jsem si nevšiml jak ten čas letí. Voldemort je zvláštní. Tolik toho zná a nabízí obrovské možnosti, o kterých se mi ani nesnilo. Ale. Je v tom háček. Pokaždé, když jsem s ním, běhá mi z nějakého důvodu mráz po zádech. Ale proč? Ale je vážně nanicovaté slůvko.

Bradavice 11.dubna
Poslední dobou deník zanedbávám. Vím to, ale nemám čas a hlavně chuť něco psát. Voldemort je samý velký plán. Je to trochu megaloman, ale má znalosti a zkušenosti. Slibuje obrovské a netušené možnosti. Je to dost lákavé, ale dá se mu věřit? Dneska jsem potkal v Prasinkách Lily. Voldemortovi neunikne nic. Nějak na mě poznal, že mě Lily zajímá. Sedm let jsem to úspěšně tajil a nějaký cizí chlap na mě koukne a ví. Je to k vzteku…

Severus se zahleděl přes Igorovo rameno někam dozadu. Stála tam. SAMA! Bavila se s nějakou spolužačkou. Ponechal na ní svůj pohled o vteřinu dále než bylo potřeba. Neuniklo mu to. Zachytil jeho úsměv, který říkal „já vím“. Severus se lekl, že to bude před klukama rozpitvávat. Nikdy nepochopili jaké povahy je jeho vztah k Lily. Byli příliš tupí než aby pochopili hloubku takového citu. A jeho spletitost. Severus si ztrápeně povzdechl.
„ Líbí se ti, viď?“, začal bez úvodu Voldemort, když osaměli.
„ Co?“
„ Ta dívka dnes v hospodě.“
„ Trochu.“, připustil neochotně.
„ Jenže má jiného.“
Jak to sakra ví. Skoro mu to vyletělo z pusy. Občas se kvůli té své prořízlé puse dostal do maléru. Tentokrát si to ohlídal.
„ Nezajímá mě víc než ostatní holky.“
„ Ale na ostatní se tak nedíváš. A že jsou mnohé stejně krásné, ba i krásnější.“
„ Co je vám do toho!“
„ Nic. Jen…“, usmál se. „ Chci ti pomoct.“
„ Nestojím o vaši pomoc!“
„ A co malou, přátelskou radu?“
Severusovo mlčení si vyložil jako souhlas.
„ Prostě si vezmi, co chceš. Neohlížej se na ostatní. Jsi přeci lepší než jiní.“
Severus na to nic neřekl. Přesto mu to celý večer leželo v hlavě. Možná, že měl Voldemort nakonec pravdu. Proč pořád Potterovi ustupuje. Mohl by si prostě vzít po čem touží. Nepotřebuje jeho svolení. Jen jestli Lily bude chtít. Ale kdyby k němu něco necítila, chovala by se jinak. Po tom všem, co jí udělal, se ho pořád zastávala. Bylo to až dojemné.

Zmijozel dnes hrál proti Nebelvíru. Konec roku se blížil a Nebelvír neměl tak velký náskok jako v posledních letech. Celá škola žila famfrpálem. Havraspár, Mrzimor a Nebelvír proti Zmijozelu. Byl to nepoměr fanoušků, ale hlasitost zmijozelských to vyrovnala. Celá škola zaplnila tribuny hřiště a řvala jako stádo paviánů.
Lily pospíchala, aby stihla začátek zápasu. James jí držel místo. Málem upadla na schodech.
„ Ahoj.“
Zarazila se. Stál v přítmí. Oči mu plály. Hlas měl… takový tajemný, zvláštní. Poslední dva roky vypadal mnohem straší. Lily si uvědomovala, že je to pěkný kluk, ale měla výhrady k některým rysům jeho chování.
„ Ahoj, Severusi.“
„ Kam tak pospícháš?“
„ Na zápas. Proč ty tam nejsi?“
„ Zajímají mě důležitější věci než nějaký přiblblý sport.“
„ Třeba jak dostat Jamese do maléru?“, zeptala se kousavě.
„ Třeba.“
Ustoupila od něj. Děsil jí a zároveň cítila nepochopitelnou a neovladatelnou sílu, která jí k němu táhla. Cítila jí odjakživa, ale dnes byla o dost silnější. Imponoval jí. Vlastně pokud věděla, půlka holek na škole po něm šílela. A ta druhá ho nenáviděla. Kluci ho svorně nenáviděli a zároveň se ho báli.
„ Musím jít.“
Zastoupil jí cestu. Pohladil jí po vlasech. Měl nádherné ruce, štíhlé s dlouhými prsty.
„ Kam by jsi chodila.“, zašeptal.
„ Za Jamesem.“
„ Proč?“, přiblížil se.
Měla pocit, že nemůže dýchat. Síla jeho osobnosti, která poslední dobou vynikala, jí drtila.
„ Přestaň.“, zašeptala prosebně.
„ Nechci.“
„ Ale já chci.“
„ Tomu sama nevěříš.“
To že vyslovil nahlas, co jí už roky trápilo, jí zasáhlo. Líbil se jí, no a?!
„ Severusi…“
„ Ano?“
„ Prosím…prosím…ne…neděle-“
Políbil jí. Jemně a něžně. Přivřela oči. 
„ Neodporuj mi.“, zašeptal.
Neodporovala mu.

V opuštěné zmijozelské společenské místnosti se spolu nekonečně dlouho líbali a dotýkali se jeden druhého. Bylo to špatné, ale jako by tomu nešlo vzdorovat. Jako by to už nebyla jejich vůle, která řídila jejich jednání. Vše se dělo nekonečně pomalu, ale nabírali rychlost. Klesli na pohovku. Stále se líbali. Ztěží se mohl nadechnout. Toužil po ní. Byla celý jeho svět. Všechna jeho přání a touhy. Byla mu vším. Mohl být se sebekrásnější dívkou, a přeci si v duchu vždy představoval, že se dotýká její kůže, jejích rtů. A dnes se mu to po sedmi dlouhým, krutých letech splnilo. A stačilo tak málo. Tak málo. 

„ NEEEE!!!!!!“, Harry vykřikl a mrštil s deníkem přes celou společenskou místnost. Jestliže při čtení deníku přestal Snapea nenávidět, teď ho nenáviděl ještě víc. Co si to ten slizký parchant dovolil! Jak vůbec mohl! Rozbrečel se. Vždyť on jí vlastně v jistém slova smyslu znásilnil. Určitě to nechtěla. Nevěděl jak dlouho brečel. Když se podíval z okna, bylo skoro už ráno. Šel si lehnout. Rona poprosil, aby ho u profesorů omluvil, že mu není dobře.
„ Tak si zajdi za Pomfreyovou.“
„ Půjdu. Ale nejprve si musím lehnout. Vyřiď Hermioně, že je mi to líto.“
„ Vážně nevypadáš dobře, Harry. V poslední době si o tebe s Hermionou děláme starosti. Trápí tě něco? Svěř se nám. Jsme přeci tvoji kamarádi.“
„ Díky, Rone. Vážím si toho. Opravdu. Nikdy bych si nepomyslel, že budu mít dva takové přátele jako jste vy dva.“
Ron si Harryho ještě chvíli ustaraně prohlížel než odešel. Harry na chvíli usnul, ale deník mu nedal spát. Musel znát pravdu. Musí to dočíst. Pak může Snapea za zneuctění své matky zabít a bude mít v klid v duši.

… její polibky byly stále vášnivější. Svíral jsem to její nádherné, křehké tělo a snažil se ho vyprostit z šatů. V tu chvíli jsem nepřemýšlel o možných následcích. Bylo mi jedno, jestli se to provalí. Bylo mi všechno jedno. Zajímala mě jen ona. Udělal bych pro ní cokoli. Snesl bych jí modré z nebe. I vlastnímu otci bych se postavil, abych uhájil svojí lásku. Krev mi pulzovala na spáncích. Slyšel jsem jí zcela zřetelně…

Její nesmělé a nezkušené dotyky ho rozechvívaly. Její nevinnost v něm probouzela ochranitelské touhy. Byla tak zranitelná. City, které roky pohřbíval, se v jedné chvilce probudily a zaplavily ho. V tom zmatku byla ona jeho pevným bodem. Tiskli se k sobě, jako by se doopravdy chtěli stát jednou bytostí. Nikdy s Bellou nepocítil to co teď. Jako by se ho dotýkala až do nejhlubšího nitra jeho duše. Zvědavě klouzala rukama po jeho těle. Zkoumala, pátrala. Bralo mu to dech. Jako by při každém jejím dotyku jeho tělem probíjela elektřina. A pak v poslední chvilce couvl. Nemohl. Nemohl to udělat. Psychicky se tomu vzepřel. Odtáhnout se od ní bylo to nejtěžší, co v životě udělal. Ale i když to chtěl, moc to chtěl, nemohl. To nebylo správné. Nemohl něco takového udělat. Vždyť jí k tomu prakticky donutil. V té mlze vášně se ho pokusila přesvědčit, aby se s ní miloval. Věděl, že by ho pak za to nenáviděla. A tak to neudělal. Něco takového by byla skoro svatokrádež. Tak moc jí miloval. Chtěl jí dát to nejkrásnější, ale ne za takovou cenu. Nemohl by se jí pak podívat do očí. Chtěl to ale ne za cenu, že jí ublíží.
Sedl si na zem. Zády se opřel o pohovku a hlavu složil do dlaní. Nemilovala ho. Nemilovala a on si ve své sebestředné zaslepenosti pokusil vynutit to, co chtěl. Bylo bláhové si myslet, že pak by ho milovala. Objala ho. Na jednu stranu jí to bylo strašně líto. Toužila po něm. Toužila, aby on byl tím prvním. Na druhou stranu mu byla vděčná, že jí nedonutil. Milovala Jamese a tohle by k němu nebylo fér. A nebylo by to fér ani k Severusovi. Nakonec by přišla o oba.
Přesto spolu zůstali ještě dlouhou chvíli. Dotýkali se jeden druhého. Bylo jí ho líto. Měl dobré srdce, ale… Snad kdyby se potkali někdy jindy, někde jinde. Přesto našla způsob, jak mu alespoň částečně splnit po čem toužil. Dohodli se, že se o tom nikdy nikdo nedozví. S těžkým srdcem to slíbil a všechny ty pocity klesly do ještě hlubšího a temnějšího hrobu, než z kterého byly vzkříšeny.

Bradavice 28.května
Lily se vyhýbám jak čert kříži. Po tom všem se jí stejně nemůžu podívat do očí. Pořád nechápu, jak jsem mohl vůbec něco takového zkusit provést. Jak mě to vůbec napadlo? Už asi začínám blbnout. Ale zpět k tomu proč píšu. Jsem v poslední době nějaký roztěkaný. Asi to bude tím, že když jí vidím u jídla, vždycky mám pocit, že cítím její ruku jak nebudeme to rozmazávat. Ale abych se ukáznil a začal psát. Brumbál se nějak dohmátl, že se stýkáme s Voldemortem. Myslím, že na něj moc pozitivní názor nemá. Jak se to vůbec dozvěděl? Ten člověk ví o všem, co se na škole děje. Totiž doufám, že jen skoro o všem. Dneska odpoledne si mě z hodiny pozval do pracovny…

Severus vešel do ředitelovi pracovny. Nebyl tu poprvé. 
„ Dobrý den, pane řediteli.“
„ Severusi, jen pojďte dál.“
Severus za sebou zavřel a ztuhl. Ředitel nebyl sám. 
„ Dobrý den, pane.“
„ Rád tě vidím, synu.“, pronesl Snape škrobeně.
To bylo poprvé, co ho otec vůbec pozdravil. A neměl z toho dobrý pocit. Nejspíš ho k tomu donutil Brumbál.
„ Nelíbí se mi s kým se to poslední rok stýkáš. To musí okamžitě přestat! Někdo jako ty se nebude zahazovat s takovým ubožákem jako je ten Riddle.“
„ Kdo?“
„ Voldemort.“, upřesnil Brumbál.
„ Jmenuje se Riddle a je to zoufalec. Na titul lord nemá žádné právo! Okamžitě s ním přerušíš všechny kontakty!“
Severus netušil kde se v něm ten náhlý odpor bere.
„ To neudělám!“
„ Co prosím!?“
„ Už mám dost jak mi rozkazuješ. Říkáš mi s kým se mám bavit a s kým ne. Co mám dělat a co ne! Jak musí být pořád po tvém! A jak týráš mámu! Nemiluje tě! Nikdy tě nemilovala!!“
Dostal takovou facku až upadl a hlavou narazil na Brumbálův stůl. 
„ Jsi v pořádku?“
Severus Brumbála odstrčil. Po spánku mu stékala krev.
„ Voldemort má pravdu! Já tě nemusím poslouchat! Slyšíš! Nemusím!!!“
„ A co uděláš?“
„ Můžu jít s Voldemortem. On by se ke mně nikdy nechoval jako ty!“
„ Jestli to uděláš, už se nikdy nevracej domů!!!“
„ Fajn! Sbohem!“, otočil se o opustil Brumbálovu pracovnu.
„ Jehrete, Jehrete, udělal jsi přesně všechno, co jsem ti říkal, že nemáš dělat. Vinu za rozhodnutí svého syna dávej jen sobě.“
„ Já nemám syna!“
„ Pravda se nedá ani ukřičet, ani vyhnat z domu.“

Brumbál dohonil Severuse pod schody.
„ Omlouvám se, že jste musel být svědkem téhle scény.“
„ Měl by jsi si dojít za madam Pomfreyovou.“
„ To je v pořádku.“
„ Severusi, je to tvůj život. Ale poslechni si radu starce. Jsi inteligentní. Nežeň se do ničeho bez rozmyslu. A kdybys kdykoli cokoli potřebovat, u mě máš vždy otevřené dveře.“
„ Děkuji, pane řediteli.“

Bradavice 9.června
Zítra se s ním máme zase sejít. Bude na nás čekat jako obvykle v Prasinkách. Pořád mám určité pochybnosti, ale myslím, že jsem se už definitivně rozhodl. 

Epilog: Deník se vrací ke svému majiteli

Harry zaklapl deník. Mísilo se v něm mnoho pocitů od zklamání, přes úžas až po vztek. Jak v budoucnu s těmito informacemi naloží netušil. Pravda je však velký dar, i když nemusí být vždy pěkná. Nyní se musel rozhodnout, co s deníkem udělá. Mohl ho spálit. Nikdo by se o tom nedozvěděl. Mohl ho taky dát do oběhu mezi studenty, aby Snapea zesměšnil. Ne to by mělo dopad i na něj samotného a pak nebylo to fér. Mohl deník někde pohodit. Byl ztracený dost dlouho, proč by se nemohl ztratit znovu. Nakonec se ale rozhodl svěřit svým přátelům.

„ Harry, doufám že jsi to nečetl!“
„ Neblázni, Hermiono, to je přímo poklad. Co je v něm?“
„ Četl jsem to.“
„ Harry!“
„ Bezva! Jsou tam nějaké pikantnosti? No tak už mluv, člověče. Nenech se prosit!“
Hermiona se tvářila pohoršeně, ale když Harry začal vyprávět, co se dočetl, dychtivě naslouchala. Samosebou některé věci vynechal. 
„ Chtěl jsem radu, co teď s tím deníkem.“
„ Vrátit.“, rozhodla rezolutně Hermiona.
„ Jako Snapeovi? Hermiono, neblázni.“
„ Rone, musí to vrátit. A hlavně mlčet o tom, že to četl a co se dočetl. Nezahrávej si se Snapem, Harry.“
„ Asi máš pravdu. Možná bych mohl požádat profesorku McGonagallovou, aby to vrátila.“
„ To bude rozumné.“, souhlasila Hermiona.
Ron si povzdechl. On by to nevracel, ale dal kolovat.

Harry se nakonec rozhodl, že nepožádá ředitelku Nebelvíru, ale rovnou Brumbála.
„ Co potřebuješ, Harry?“, pohlédl na něj Brumbál přes obroučky brýlí. Harry měl pocit, že ví. 
„ Já…tohle jsem našel. Chtěl jsem vás požádat, jestli by jste to nevrátil.“
Brumbál se na sešit ani nepodíval. Stále upíral oči na Harryho.
„ Pravda, Harry, je výsada, nikoli právo. Važ si toho.“
„ Já… nechtěl…já…“
„ Vím. Proto to taky profesoru Snapeovi vrátím. Ale lhát mu nemůžu. To, Harry, nemůžeš po mě chtít. Pokud se bude ptát, řeknu mu to.“
Harry přikývl a opustil Brumbálovu pracovnu.

„ Dále.“
„ Severusi, Severusi, vy jste samá práce.“
Snape vstal od stolu a vyšel řediteli vstříc. 
„ Co pro vás mohu udělat?“
„ Nic, nic. Jen jsem vám něco přinesl.“, podal mu deník.
Snape ho chvíli převracel v rukou. Poznal ho. Jeho nález ho nijak nenadchl.
„ Kde jste to našel?“
„ To já ne. To pan Potter a byl natolik čestný, že ho vrátil.“
„ POTTER!“
„ Ano, Severusi. Je s tím nějaký problém?“
„ Ne. Jistěže ne, pane řediteli.“
„ To jsem rád. Už jsem se bál, že pro takovou malichernost, provedete něco nerozumného.“
„ To určitě ne.“, neupřímnost v hlase nedokázal potlačit.
„ Pravda, Severusi, se nedá ani ukřičet, ani vyhnat z domu.“
Snape se křečovitě usmál. Tohle už kdysi slyšel.
„ To nepochybně.“, utrousil a zavřel za ředitelem dveře. Pak vztekle mrštil deníkem do krbu a zasyčel: „ K čertu s pravdou. A k čertu s Potterovými!“
Z deníku vyklouzla stará fotka mladé dívky. Zvedl jí. Na chvíli zaváhal, ale nehodil jí do ohně. Uschoval jí ve svém stole. Těžko říct proč. Byla to přeci dávno mrtvá minulost. Jo a s Potterem si to ještě vyřídí! Jestli ten kluk jenom někde cekne…!

Konec