Věneček z kopretin

 

Autor: janek
Námět: sssnake
Hlavní Hlavní postavy: Severus Snape/ já
Shrnutí: Povídka vznikla na základě diskuse o tom, jestli je možné, aby byl někdo v určitém věku nevinný... já tvrdím, že možné je cokoli, co si dovedeme představit. ;o)
Poznámka: Soutěžní povídka na téma já a moje oblíbená postava
Severuse vymyslela Rowla, a tak je její... Druhou postavu jsem vymyslela já, a je k dispozici všem čtenářkám /i čtenářům, abych nediskriminovala/, které/ří se do ní mohou vžít a užít si!

Věneček z kopretin

„Paní profesorko, mám pro vás speciální úkol,“ řekl Brumbál. A tím to vlastně všechno začalo…

„V naší škole je nutné zavést rozsáhlá bezpečnostní opatření, jak jistě chápete. Voldemort se bude určitě i letos snažit proniknout do blízkosti Harryho Pottera, a já nechci riskovat, že se mu to podaří stejně úspěšně jako loni, teď, když získal zpět své tělo,“ pokračoval ředitel ustaraně. „A proto jsem se obrátil na vás, abyste k nám nastoupila – doslechl jsem se, že jste odbornice na nitrozpyt. Je třeba zjistit, jestli nám i tento rok nehrozí nějaké skryté nebezpečí od někoho na hradě. Spoléhám na to, že mi vypomůžete.“
„Jistě, pane řediteli. Z ministerstva kouzel nedávno dokonce poslali speciální dezintomyslátor, udělám, co bude v mých silách,“ odpověděla jsem tak odhodlaně, jak jen to šlo.

*****

Druhý den jsem si tedy postupně už od rána zvala všechny bradavické profesory a zaměstnance do svého kabinetu. Na stole tam stál zdánlivě velmi složitý přístroj, ze kterého na všechny strany trčela zelená chapadla a tenoučké stříbrné drátky, stočené do spirál. Každý, kdo vešel, se na tu obludnost zadíval se zaujetím. A zatímco vyšetřovaní kouzelníci v duchu bádali nad tím, jak ona věc asi funguje a jak jim s její pomocí budu prohledávat myšlenky, umožnila mi jejich soustředěnost na jiný problém nenápadně provést neverbální kouzlo - Legilidementio. Opatrně jsem se vznášela jejich vzpomínkami, hledala podezřelá, nejasná místa, a nahlížela do nich.

Jak se dalo čekat, většina mých kolegů se nejvíc obírala myšlenkami na nebezpečí, které nám všem hrozí. Profesor Kratiknot také velmi často myslel na svou starou, nemocnou matku; pravda, v jejím věku jsou ´létavé příkloboučnice´ opravdu na pováženou. Jasně jsem v jeho mysli zahlédla obraz toho, jak se kulatá, vrásčitá stařenka vznáší ve vzduchu bez použití koštěte i hůlky, a hlasitě volá: „Hý, malá, hý!“

Také Minervu trápila jedna velká starost navíc – noční můry. Viděla jsem bubáka, o kterém se jí každou noc zdává živý sen: Nebelvírská kolej má prázdnou nádobu na body, a dokonce ani nevyhrává famfrpálový turnaj; pohár získává - Ó hrůzo! - Zmijozel, a kolega Snape zarytě vyžaduje, aby mu všichni, ale opravdu VŠICHNI políbili lem hábitu a nazývali ho Merlinem.

Ovšem to, po čem jsem hlavně pátrala - jakýkoli náznak špatného svědomí nebo toho, že zkoumané osobě byly upravovány vzpomínky, jsem naštěstí nenašla. Dokonce i Hagrid se zřejmě vzdal myšlenek na pokusy s nebezpečnými kouzelnými zvířaty, a všechno se zdálo dokonale bezpečné a v pořádku.
Až dosud.

Poslední se po dlouhém upomínání k testům dostavil - no, kdo jiný, než Snape.
„Opravdu myslíte, že je u mne něco takového nutné?“ vrčel na mne nerudně. „To vám snad mohl Brumbál říci rovnou, že u mne je tohle vyšetření naprosto zbytečné, nemyslíte?“ odfrkl si.
„Žádný pochybný moderní vynález, zvláště od ministerstva kouzel, nemůže být účinnější než moje umění nitrozpytu a nitrobrany, to je jasné snad všem, kromě vás a téhle kraksny!“ díval se nasupeně střídavě na mne a na ubohý nevinný předmět, jako by se rozhodoval, koho z nás má uřknout a koho vyhodit z okna.
Během jeho vzteklého běsnění jsem sotva stačila provést kouzlo, celá rozechvělá a doufající, že toho protivu budu mít co nejdříve z krku. Jenže ouha - ze všech profesorů zrovna u něj jsem objevila skutečné nesrovnalosti!

„To se mi snad zdá,“ zasténala jsem v duchu. „To to nemohl být nějaký milý človíček, jako je třeba profesoka Prýtová? S tou by bylo radost spolupracovat, hezky bychom během následného vyšetření popíjely čaj z meduňkové trávy, co si ji tajně pěstuje za skleníkem, a obě bychom se dobře bavily! Ale to ne, ze všech možných osob to musí padnout zrovna na toho největšího škarohlída. Ten se bude nepochybně tomu, abych se mu hrabala v mysli, bránit ´hůlkou-nehty´! Život fakt není fér!“

„Ehm, pane kolego,“ špitla jsem váhavě.
„NO? Co je? Tak začněte už laskavě s tím nesmyslem, ať to mám za sebou a mohu se jít věnovat nějaké důležitější práci!“
Podíval se na mne tak, že jsem měla sto chutí zbaběle prohlásit, že může jít, nebo ho na další výslech poslat za Brumbálem.

„Tak co bude, ženská? Budete tu na mne dál zírat a otvírat pusu jako ďasovec na suchu, nebo mohu jít?“
Ženská. Ženská?! Takhle se jedná s čarodějkou, co celé roky pilně studovala, skládala OVCE a všechny ty další nesmysly vždy na výbornou, jen aby se stala tou nejlepší psyché-léčitelkou, a mohla pomáhat všem, co mají šrámy na duši a v paměti? Co se mořila mnoho hodin, než vymyslela kouzlo, vhodné pro tyhle Brumbálovy bezpečnostní legrácky? „Jen počkej, chlapečku,“ zatvrdila jsem se, „já už ti srazím hřebínek, kolega - nekolega!“

S hraným zamyšlením jsem se otočila k oknu, což zcela náhodou znamenalo, že jsem se k pacientovi - jak jsem si Severuse Snapea už pracovně označila - obrátila zády. Pro uklidnění jsem se několikrát hlouběji nadechla (jak nás to učili ve ´Dušezpytné učené chiromancii´, zkráceně studenty léčitelství zvané Duch), a když jsem se opět otočila k němu ´tváří v gezicht´, zvládla jsem už nasadit svůj nejmilejší výraz. Snape vypadal, jako by ho to, Salazar ví proč, překvapilo, ba skoro bych řekla - kdyby to nebyl zrovna on - vystrašilo.

„Bohužel, pane profesore, nemohu vás ještě propustit. Přístroj zaznamenal nějaké nejasnosti, a mé svědomí mi nedovoluje, abych to jen tak přešla. Brumbál na mne spoléhá, a věří, že provedu svoji práci pečlivě, ať to stojí, co to stojí... Dokonce mám dojem, že říkal, že pokud bych měla u někoho jen stín pochybností, tak ten kouzelník má jen dvě možnosti - odejít ze školy,“ - bylo vidět, že tahle možnost se Snapeovi pranic nezamlouvá – „nebo se mnou plně spolupracovat až do naprostého objasnění všech detailů!“ usmála jsem se na něj stejně sladce, jako mantichora na ušáka králíčka těsně předtím, než ho pasuje na svůj čestný oběd.

Podle Snapeovy kyselé grimasy mi bylo jasné, že zastřená pohrůžka zabrala. Své svědomí jsem utišila tím, že přece chci jen pomoci vyjasnit některá záhadná místa v pacientově paměti, a že mi to vůbec (ale vůbec!) nepůsobí žádné potěšení. Nemám přece radost z toho, že mohu někoho trochu podusit za to, jak se k lidem chová. Jak bych mohla

„Takže, pane kolego, jestli vás mohu prosit, přijďte zítra na další vyšetření, teď už na vás nemám čas, musím jít vyučovat,“ ukončila jsem rozhovor.
„Uvidím, možná si na ty vaše nesmysly najdu pár minut během příštího týdne, třeba o polední pauze,“ kontroval stejně jízlivě. Zřejmě mou tichou hru pochopil, a stejně zřejmé bylo, jak je z ní nadšený. V duchu jsem si gratulovala - můj další pacient je odpudivý, sebestředný, namyšlený a arogantní šovinista, kterého jsem ještě ke všemu právě úspěšně naštvala. To bude lahůdka!

*****

A byla. Během několika dalších dnů se školní sovy mohly strhat, jak doručovaly spěšné vzkazy - moje upomínky pro Snapea a jeho odmítnutí a zdůvodnění, proč mu ani jeden z navrhovaných termínů nevyhovuje. Nakonec mi nezbylo, než se uchýlit k drobné lsti - požádala jsem Brumbála, aby za mne nechal učitele lektvarů suplovat jednu mou vyučovací hodinu, a studentům jsem na tu dobu dala za úkol pozorovat nesmyslné chování pubescentů na chodbách hradu jako povinnou praxi s tím, že o tom vypracují úvahu nejméně na dva pergameny. Ano - jsem zlá.../p>

Když nic netušící profesor svým typickým rozražením dveří vtrhnul do učebny, po několika krocích se zarazil. V první lavici jsem seděla já se svým přístrojem na odhalování myšlenek.
Jeho myšlenky jsem v tu chvíli mohla odhalit zcela přesně už jenom podle toho, jak se tvářil. Ovšem nutno přiznat, že situaci zhodnotil bleskově a pochopil, že tentokrát už přede mnou neunikne.

„Aha - jak vidím, přišel čas dalšího vašeho vyšetřování,“ ušklíbl se. „Mám se svléci?“
Pokoušel se mne vyvést z rovnováhy. Ale na tuhle situaci jsem se měla čas připravit.
„Pokud myslíte, že vám to pomůže se soustředit,“ opáčila jsem chladně. Nedovedla jsem si stejně představit nikoho se zdravým rozumem, kdo by stál o to, vidět Snapea bez šatů. „Udělejte si pohodlí podle libosti, já potřebuji jen jediné - abyste se podíval přesně sem, na tu červenou tečku na dezintomyslátoru, a pokusil se soustředit.“ Tohle zřejmě nečekal, a bezděčně začal v zelenostříbrné změti hledat očima zmíněný (a neexistující) bod.
„A mám tě!“ zajásala jsem v duchu, provádějíc Legilidementio.

Tentokrát už jsem věděla přesněji, co mám hledat a jak hluboko jít. Následovala jsem zamženou šmouhu v předivu jeho mysli a donutila ji, aby se vyjasnila.

Nějaký muž se skobovitým nosem hulákal na bázlivě se krčící ženu, za níž v koutě plakal malý tmavovlasý chlapec: „Jednou jsem si tě vzal, tak budeš dělat, co řeknu, a ty svoje čáry-máry už na mě nikdy nezkusíš, o to se postarám!“ Muž chytil ženu za vlasy a smýkl s ní do nejbližších dveří. Žena v ruce svírala hůlku, křečovitě, jako by to byla její jediná naděje.
Pak následovaly zvuky trhaného oblečení, mužův dech, zrychlený vztekem a vášní, a ženino zoufalé vzlykání. Chlapec se pomalu došoural ke dveřím a bázlivě nahlédl škvírou do místnosti. První, co uviděl, byla zlomená hůlka...

Tak vida, pomyslela jsem si překvapeně. Malý Severus šmíroval své rodiče v jejich ložnici, ts ts ts! Kdo by to do něho řekl? Ovšem jeho otec nebyl zrovna laskavý, zdá se... Co si asi ten malý chlapeček pomyslel, když viděl svou matku zbitou a prakticky znásilněnou?
Zatřepala jsem hlavou ve snaze vypudit z ní onu ošklivou scénu. Podívala jsem se na Snapea s němou otázkou.
Blížil se ke mně, dokud se naše obličeje téměř nedotkly: „Tak co, spokojená? Ještě něco byste ráda věděla?“ syčel nebezpečně. „Jestli je to všechno, tak s vaším LASKAVÝM svolením půjdu... než se přestanu ovládat. Vidět něco takového jste neměla právo! I já jsem na to už dávno zapomněl. Doufám, že znáte alespoň diskrétnost, když už je slušnost pro vás cizí slovo!“ dodal znechuceně, prudce se otočil a jako velký rozzuřený netopýr odvlál z místnosti.

Merline! Tak tohle jsem opravdu nečekala. Svým způsobem by mi scéna, kdy se přidává k Voldemortovi, byla v jeho mysli milejší... Jenže co ta ostatní zamlžená místa jeho paměti? Jasně jsem jich viděla ještě několik, a co když se tam Smrtijedské nebezpečí stále skrývá? Jenže jak po tomhle Snapea přiměju, aby se mnou ještě alespoň promluvil, natož spolupracoval?

*****

Kupodivu, nemusela jsem se vůbec snažit. Hned druhý den po vyučování na mne čekal před mým kabinetem.
„No - co koukáte?“ okomentoval můj překvapený výraz, „chtěla jste mne přece důkladně prověřit, ne? Když už jsme s tím tak krásně začali,“ - jízlivost z jeho hlasu přímo kapala, jen ji stáčet do lahvičky – „tak to dokončíme. Stejně byste mi nedala pokoj, že? A musíte přece Brumbálovi referovat!“
Tvářil se skoro příjemně - asi jako sopka pár vteřin před výbuchem - a neurvale mne zatlačil do dveří.
„Tak kde máte ten váš zázračný stroječek, co byste bez něj nesvedla ani zjistit, jestli měla Filchova kočka dnes k obědu myš nebo domácího skřítka?“

Nezdálo se mi v tu chvíli vhodné mu prozradit, že přístroj mi slouží pouze jako zástěrka, a má jediný účel - rozptýlit pozornost.
Raději jsem se ohradila: „Nepotřebovala bych nic, kdybyste byl ochoten ke spolupráci! Jenže to očividně není váš případ, takže se posaďte a buďte chvilku trpělivý, nemám tu totiž na starosti jenom vás, jasné?“
Pozvolna přešel místností, minul několik pohodlných klubovek a posadil se do MÉHO koženého křesla za MŮJ pracovní stůl.
„Takhle vám to bude vyhovovat, paní léčitelko?“
Nádech, výdech, tik - tak...
„Ale jistě, pane kolego, jen si udělejte pohodlí. A kdybyste si nutně potřeboval odložit, jen do toho, nestyďte se!“
Nehnul ani brvou, ale prozradily ho jeho prsty, které zbělely, jak vztekle sevřel opěradla.
Ha, zásah! Mám bod! Skoro jsem se za svou dětinskou radost zastyděla.
Po chvíli jsem se vrátila z vedlejší místnosti s předmětem, kterého se dožadoval.
„Takže, postup znáte - hledat červený bod, soustředit...“
„... ztrapnit, vynadat, vypadnout?“ opáčil. „Ano - to mi vyhovuje, jen ať už mám od vás konečně pokoj! Nikdy jsem nepochopil, proč Brumbál prověrkami pověřil čarodějku, když kromě něj jsem nejlepším odborníkem na nitrozpyt v Bradavicích já!“
"Tak tohle zase já chápu celkem dobře, vážený!" ušklíbla jsem se - ovšem jen v duchu.

Tentokrát trvalo déle, než se na hledání neexistující červené tečky soustředil natolik, že jsem mohla kouzlit. Ale brzy už jsem opět byla v jeho mysli a sledovala stříbřitá vlákna vzpomínek, dokud se neobjevilo nejasné místo, a krátce po něm několik dalších.

Dívka se směje při pohledu na vychrtlého kloučka, který se snaží nasednout na divoce poskakující koště.
Tatáž dívka, stejný chlapec, oba o něco starší. On se ji pokouší políbit první dětskou pusou... a ona znechuceně uhýbá: „Co blázníš? Jsme přece jen KAMARÁDI!“

Mladík s umaštěnými vlasy sedí o samotě ve ztemnělé ložnici, míří hůlkou ke stropu a sestřeluje mouchy. Po chvilce vezme svou hůlku mezi prsty a ohne ji - a zkoumavě se na ni dívá, jako by přemýšlel, jestli se zlomí.

Tentýž mladík leží znehybněný a ponížený na zemi, a zastává se ho stejná dívka s rezavými vlasy. A on říká: „Nepotřebuju, aby mi pomáhala taková špinavá, mrňavá mudlovská šmejdka!“

Vyšlehne další záblesk světla a Snape opět visí ve vzduchu hlavou dolů.
„Kdo chce vidět, jak Srabusovi stáhnu kaťata?“
Mladíkovy ruce se zoufale pokusí zachytit oblečení, ale je pozdě - a už slyší pobavený vzdech kolemstojících spolužáků.

Bledý mladík se schovává ve výklenku a cosi vyhlíží. Když kolem prochází hlouček dívek, zaslechne tu ryšavou: „A fakt ho měl tak miniaturního? To se dalo čekat!“
A skupinka se rozesměje... včetně ní.

Poslední vzpomínka je také posledním rozmazaným místem. Po Voldemortovi ani stopa – a já měla nepříjemný pocit, že tohle celé bylo zbytečné a jen jsem si svou přehnanou horlivostí udělala nepřítele... který právě s třísknutím dveří odešel.

*****

Večer téhož dne jsem se vydala do speciální lázně pro členy profesorského sboru na svou každodenní koupel - po dni, plném spolupráce s "mladými nadanými kouzelníky" - jak někteří učitelé optimisticky nazývají ta tupá zvířátka, co z nich jednou budou "dospělí obyčejní kouzelníci" - si vždycky připadám unavená, jako kdybych bez hůlky skládala uhlí.
Dnes jsem se na lázeň zvláště těšila - nutně jsem potřebovala spláchnout pachuť odpoledne a nejasný pocit viny.
„Vždyť se jen snažím dělat co nejlépe svou práci,“ přesvědčovala jsem sama sebe s mizivým úspěchem, zatímco jsem čekala, až se napustí plná káď vody, horké jako peklo a vonící jako záhon půlnočních pivoněk.
Když jsem z ní po půlhodině vylézala, růžová jako dobře opařené prasátko, moje myšlenky se volně a líně vznášely na vonném obláčku, a bavily se po svém. Byla mezi nimi jedna, co ne a ne mi dát pokoj, otravná jako bzučící komár, ale vždycky, když už jsem ji skoro držela za ucho, potměšile ucukla a ještě se mi ohavně pochechtávala.
Jen počkej! Já si vezmu měkoučký župánek, pak se tadyhle pěkně natáhnu na odpočívací lehátko, lusknutím ztlumím světlo svíček, zatáhnu si závěs, a po chvíli meditace uvidíme, kdo se bude smát naposled!

Znovu jsem se vrátila k dnešnímu odpoledni. Kouzlo Legilidementio mi umožňovalo vidět cizí mysli jako přadena světelných nití, a ve stříbřitých linkách jsem podle zabarvení poznala, kdy se vzpomínky týkají něčích silných emocí - tmavošedý smutek, lítost jako temně modrý oceán, přátelství barvy svěží trávy... Žlutá nenávist, oranžová pro zradu... Černá - smrt. Růžově zlatá zamilovanost. A jakou jinou barvu by mohlo mít milování, než rudou? Pravda, někdy - u některých kouzelníků - červánková přecházela až do odstínu čerstvě prolité krve...

V zamyšlení jsem přeslechla, že někdo další vstoupil, aby si také užil večerní koupele. Když začala prudce téct voda do kádě, málem jsem leknutím spadla z lehátka. A přesně to byla ta chvíle, kdy mi došlo, CO se mi to podvědomí snaží naznačit - ve Snapeových myšlenkách bylo něco špatně... Ty barvy! Ne, že by tam byla nějaká, kterou jsem dosud neviděla, ale naopak - jedna chyběla...
Rychle jsem vstala a vyrazila ke dveřím, abych se poradila s jednou nebo snad raději hned s několika starými knihami, jestli se nemýlím. V jeho věku? To snad není možné!
A tehdy jsem poprvé spatřila, kdo vlastně před chvílí vstoupil do lázně - pár kroků přede mnou stál naprosto neoblečený, naprosto překvapený a naprosto rozzuřený šestatřicetiletý panic!

Zatímco ještě tiše doutnal a pracoval k výbuchu, stihla jsem ho přejet zkoumavým pohledem. Bledá kůže, co nikdy neviděla slunce; přiměřeně svalnaté nohy; přiměřeně svalnatý trup; přiměřené... všechno...
Když si všiml, kam se dívám, rychle se snažil zachránit svou důstojnost a to, co už jsem stejně viděla, zakryl rukama přesně v ten samý okamžik, kdy jsem se k němu ohleduplně otočila zády. Přímo před mýma očima visel na zdi na háčku jeho hábit a na stolku pod ním ležela Snapeova hůlka.

„Promiňte, pane kolego - netušila jsem, že jste tady, nechtěla jsem vás rušit při vaší pravidelné každoroční očistě,“ omlouvala jsem se překotně, zatímco mi v hlavě vířily myšlenky. Tohle že je ten Snape, co ho nikdo nemůže vystát? Když si odmyslím jeho věčnou nabroušenost a hulvátské chování, kdyby se občas umyl a použil šampon - nevypadá zas tak špatně... Je možné, že opravdu nikdy...?! Vybavila jsem si scény z jeho života, a došlo mi i to, proč vypadaly tak divně rozmazaně. On se je nejspíš snažil ze všech sil zapomenout! Skoro by mi ho bylo líto. A dostala jsem chuť vyzkoušet, jestli bych mu za všechna ta mnou způsobená nitrozpytná příkoří nemohla pomoci trochu víc, než obvykle svým pacientům pomáhám...

Za sebou jsem uslyšela tiché šplouchnutí těla, ponořujícího se pod hladinu koupele s bohatou pěnou - zajímavé, buď má rád vůni kokosu, nebo se leknutím spletl.
„Už se mohu otočit?“ optala jsem se pro jistotu - netoužila jsem po tom, opět ho zastihnout v nepříjemné situaci. Proč dráždit kobru bosou nohou?
„Pokud je to nutné - co kdybyste prostě vypadla a dala mi už konečně pokoj?“ ozvalo se děsivé vrčení psa, co mu právě někdo přišlápl tlapku, a on vyhlíží nejbližší kotník, aby ho ztrestal.

„A co kdybych vám umyla záda?“ optala jsem se mile, „když už jsem tady... Možná, že byste to mohl přijmout jako moji omluvu za všechny ty drobné nepříjemnosti?“
Nenápadně jsem se k němu blížila, doufajíc, že mne nepokouše.
„Drobné? Jste naprosto nesnesitelný pošetilý tvor, co strká nos, kam nemá a...“
Když jsem se dotkla dlaněmi jeho ramen, ztichl, a ztuhl jako socha jednooké čarodějnice. Pomalu jsem mu začala mydlit záda - a on stejně pomalu roztával.
Stála jsem u kádě za ním, takže jsem mu neviděla do obličeje, ale přesto jsem se odvážila začít rozhovor: „Mohli bychom se pokusit zapomenout na to, co se stalo, a pohovořit si jako dva rozumní dospělí kouzelníci, co říkáte, Severusi? Smím vám tak říkat?“
„Když jinak nedáte... Stejně bych neměl pokoj, dokud by nebylo po vašem. Ale nechápu, o čem bychom spolu měli mluvit? Tím vaším testem jsem už snad prošel, ne?“ zabručel a pohodlněji si v koupeli natáhl nohy.
„Tentokrát mi nejde o problém školy, ale o váš. Omlouvám se, ale nemohla jsem si nevšimnout jistých věcí... Kdybyste souhlasil, mohla bych se pokusit napravit to, co vám některé vaše vzpomínky způsobují,“ pokračovala jsem váhavě.
„Nic takového nepotřebuji, já sám si v oblastech svého nitra jako odborník naprosto vystačím!“ napřímil se podrážděně.

Znovu jsem zapojila ruce a pokračovala v jemné masáži, dokud opět nezačal tát. To byl ten správný okamžik na odpálení bomby: „Severusi, vy jste nikdy nebyl se ženou, mám pravdu?“ „Co tím myslíte?“ vyskočil jako čertík z krabičky, „ne, že by vám do toho něco bylo, ale můj život je po téhle stránce naprosto uspokojivý, a mám určitě mnohem více zkušeností než vy!“ pokračoval přezíravě, roztomilý ve své jistě se tvářící nejistotě.
„Skutečně? Tak to bych se od vás mohla alespoň něčemu přiučit! Znáte francouzský polibek? Já už se ho dávno toužím naučit, ale to víte - pro samou práci nezbývá nikdy čas na jiné věci,“ nenápadně jsem ho provokovala.

„Jistěže se ode mne můžete naučit...“ - uprostřed věty se zarazil. Uvědomil si asi, s čím to v rozčilení tak zbrkle souhlasí. A podezřívala jsem ho i z toho, že nemá příliš jasnou představu, co přesně to ti Francouzi provádějí. I když - je více než pravděpodobné, že v době, kdy byl Smrtijedem, musel být přinejmenším teoreticky o podobných věcech informován – dumala jsem. Ale nemělo smysl váhat a nechat ho, aby se ze svého slibu vykroutil.
„Výborně, tak můžeme začít, když už jsem měla to štěstí a potkala odborníka!“
Naklonila jsem se k němu a přitiskla své rty na jeho. Překvapením zapomněl protestovat, a... po chvíli se začal snažit dokázat mi, že je odborníkem "na polibek vzatým". Bylo znát, že se nikdy s nikým nelíbal - ale i přes značnou nezkušenost měly doteky jeho úst své kouzlo. A já si řekla, že tenhle "pacient" a jeho léčba by mohla být velmi příjemná a zajímavá zkušenost.

Nebylo těžké nechat postupně situaci vyvíjet směrem, kterým jsem chtěla.
Trocha ženské rafinovanosti; škádlení a popichování; mužská ješitnost a přirozená snaha všech lidských samečků dokazovat stále všude a všem, že TO zvládnou... ať už je to cokoli na světě... Stejně tak pro něj nebylo těžké předstírat, že ví, co dělá. Myslím, že mu v tom pomáhaly bohaté "špiónské" zkušenosti - utajení, v tom musel být velmi dobrý, aby oklamal Voldemorta... a možná i Brumbála, kdo ví?

Několik dalších hodin jsme se rozhodně nenudili. Nenápadný souboj o nadvládu...
Bílé či červené víno? Záplava svíček, nebo hebké měsíční světlo? Tma? Je pro profesora vhodné jít do komnat dámy?
Jak nevyplašit divoké zvíře? A kdo je lovcem, a kdo kořistí?
A polibky, ne francouzské, ale úplně nový druh - jako ledový severák, mrazivý a spalující, přesně jako jméno jejich vynálezce. Nezkušená sladká zkušenost, co neví, že má dávat i brát, a proto tím víc dává, bere a požaduje.
Dech, ženoucí se jako letní bouřka.
Ruce, svírající své protivnice, své družky, své milenky.
A nová barva, pojednou rudě zářící v jeho mysli jako krev, když koluje prudce, vítězně a jásavě!

"Tak co, jaký jsem byl?" zeptal se. "Ještě něco byste se chtěla naučit, paní kolegyně?" Severus se na mne díval se svým typickým úšklebkem, jako bych byla jedním z jeho žáčků. Samozřejmě, ani stín náznaku, že právě prožil své poprvé. Alespoň si to myslel. A méně zkušená pozorovatelka by pravděpodobně ani nezaznamenala drobné chvění jeho rukou a jiskření v očích. Nu, gentleman ložnic z něho asi hned tak nebude, ale každý musí nějak začínat, pomyslela jsem si, a shovívavě odpověděla: „Chcete pravdu? Jistěže jste byl... úžasný!“

Konec