Usmívej se

 

Autor: Mandragora
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Toto je pokračování povídky A rána jsou zde stejná. Je to sice druhý díl, ale dějově předchází prvnímu. Nicméně Vám doporučuji, abyste si nejprve přečetli díl první, protože se domnívám, že pro lepší vyznění této povídky je to dost důležité.
Poznámka: Děkuji Severce S. Rogueové za betu. Se Severkou jsme oběma povídkám dohromady daly název Z mechu a kapradí.

Usmívej se!

„Musíš uznat Severusi, že jsem ten dort mezi hosty rozdělil opravdu rovnoměrně,“ smál se Harry. Ležel na zádech a blaženě si užíval péče, které se mu dostávalo.
Severus neodpověděl, laskal totiž ústy ten velmi zajímavý kousek svého manžela, a jak zajisté každý dobře ví, není zrovna způsobné mluvit s plnou pusou.

**Dříve v tomto dni**

„Harry, Harry, vstávej, musíš se nasnídat, za chvilku je tu čarodějka z toho salónu,“ vlítla Hermiona k Harrymu do pokoje, a první co udělala bylo, že roztáhla těžké závěsy, které kryly okno. Pokoj se rozzářil slunečním svitem. Harry zavrčel a přetáhl si deku přes hlavu.
„No tak, ty lenochu, vstávej!“ poručila mu mírně rozjařeně.
„Hummmf,“ zavrčel Harry.
Hermiona se pomalu přiblížila k posteli a najednou prudce ukradla Harrymu deku, ten to ale nečekal a tak o ni okamžitě přišel.
„Herm, co to děláš?“ zakňoural. „Vrať mi ji, já chci ještě spát,“ přikryl si hlavu polštářem.
„Ne, ne, musíš vstávat, už není čas na nějaké povalování, nemůžeš přece přijít pozdě.“
„Já někam jdu?“ ozvalo se huhlavě pod polštářem.
„No přece…“ zaváhala Hermiona. „Harry…? Co si pamatuješ?“ zeptala se pátravě.
„Co je to za hloupou otázku?“ nadzvedl se polštář a zpod něj na Hermionu mžoural rozcuchaný Harry.
„Eeee… nic, to byl jen takový žert,“ usmívala se poněkud křečovitě Hermiona. „Já ti teď dojdu pro snídani, a ty se zatím oblékni, ano?“ S tím se vypoklonkovala z pokoje.

Harry se protáhl, byl už probuzený, ale vstávat se mu nechtělo. Vrtalo mu hlavou, co myslela Hermiona tou divnou otázkou na to, co si pamatuje. Nebyl si vědom toho, že by se včera opil a pak si nepamatoval, co vyváděl. To by ho přece bolela hlava a nebo ne? Rozhodl se to neřešit, měl přece i tak dost problémů s Voldemortem. Pomalu se zvedl, že se tedy oblékne. Náhle ho zaujal hluk z chodby, přesněji řečeno poměrně hlasitý hovor. Poznal Hermionu a … Rona. Zaposlouchal se, ale slovům moc nerozuměl. Vnímal pouze, že jde o hádku. Usmál se, jestli se ti dva hádají, tak je vše jak má být.

Zanedlouho na to, se otevřely dveře a vešla Hermiona s tácem, na kterém byla bohatá snídaně. V závěsu za ní vešel Ron. Podivně se uculoval. „Nazdar, kámo,“ pronesl na pozdrav.
„Dobré ráno,“ zívl Harry, a začal mazat toast máslem.
„Rone!“ sjela ho Hermiona.
„Nechcete mi vy dva říct, co se děje?“ nadhodil Harry a prskal přitom kolem sebe drobečky.
„No…,“ začala opatrně Hermiona, „věříš mi?“ pokračovala otázkou.
„Co je to za hloupý dotaz, Hermiono, jistěže ti věřím,“ zamračil se Harry.
„Věc se má tak, Harry,“ zhluboka se nadýchla Hermiona a pak pokračovala, „že trpíš výpadky paměti.“
Harrymu zaskočily drobečky a začal se dusit. Poté, co se konečně vykašlal, položil úplně hloupou otázku. „Co… že mám?“
Hermiona si prohrábla vlasy, „no… ehm… výpadky paměti. Klid, nerozčiluj se,“ zvedla ruce, „to není nic, co by nešlo spravit,“ dodala rychle, když viděla, jak Harry začíná brunátnět.
„Grchff,“ zahučel Ron a tvářil se u toho dost divně.
„Rone…“ hodila po něm Hermiona ošklivý pohled.
„Vždyť nic neříkám,“ culil se na ní Ron a tvářil se jako nevinnost sama.
„Jak… to jde spravit?“ zeptal se opatrně Harry, kterému se Ronovo přemáhání, aby se nesmál, zdálo nanejvýš podezřelé.
„Harry, věříš mně?“ zeptala se opět Hermiona.
„Jo,“ zahučel Harry.
„Nevím, co si pamatuješ…,“ vzdychla si. „Zkrátka… porazil jsi Voldemorta, zabil jsi ho, a jsi slavný…“ rozpačitě si při tom natáčela na prst pramen vlasů.
„Jak?“ chtěl vědět Harry.
„Na to teď není čas, abych ti to vysvětlovala,“ odbyla ho Hermiona. „Zkrátka jediný, kdo ti může pomoci…, je…“ nedořekla a začala si kousat ret.
„No?“ povzbuzoval ji Harry a ignoroval Rona, který sledoval velmi zajímavý vzor na závěsu visícím na okně.
„To je těžké,“ nádech a výdech, „hlavně se nerozčiluj, ano?“ Uklidňovala preventivně Hermiona Harryho, který nevypadal rozčileně, jen zaujatě, v ruce přitom žmoulal toast, a ani mu nevadilo, že je namazaný marmeládou.
„Takže?“ napovídal Harry.
„No… jediný, kdo ti může pomoct, je… profesor Snape,“ vymáčkla ze sebe nakonec Hermiona.
„Snape?! Ten… ten hnusák? On… on není v Azkabanu, nebo ještě lépe… mrtvý?“ Harry sevřel ruku v pěst, až mu marmeláda z toastu protekla mezi prsty.
„Grrrfhf“ opět se projevil Ron, v tváři podivně zrudlý.
„A ven!“ přikázala mu nekompromisně Hermiona, a svá slova doprovodila výmluvným gestem ruky.
Ron ji poslechl a s rukou pevně přitisknutou na puse, jako by chtěl zvracet, se odpotácel z pokoje. Hermiona ho následovala. Prudce za sebou zabouchla dveře. Harry nastražil uši, aby je uslyšel. Nepochybně budou pokračovat v hádce.
„Ronalde…, říkala jsem ti…, že mu to neřeknem, a na tom trvám!“
„Promiň Herm, ale když já…“ Náhle bylo na chodbě ticho. Že by použili Ševelissimo? Na co? Co mi nechtějí říct? Určitě něco, co souvisí s tím podlým zrádcem.

Po chvilce se Hermiona vrátila v tváři zrudlá. „Promiň,“ omluvila se úsečně.
„Co se děje?“ zeptal se naštvaně Harry, ale Hermiona ho opět odbyla mávnutím ruky. „Bohužel, nemáme čas abych ti to všechno vysvětlila, Harry, a Rona si nevšímej, ano?“
„No dobře,“ pokrčil rameny Harry, „tak mi tedy prosím alespoň vysvětli, jak je to s tou mou pamětí.“
„Trpíš výpadky, najednou si přestaneš pamatovat kus minulosti. Léčitelé se domnívají, že je to způsobeno tím, co jsi všechno zažil za války.“ Pak si povzdechla a pokračovala, „jediné, co na to zabírá, je léčba…“ její hlas zakolísal, „od profesora Snapea.“
„Snape! Jak to, že je na svobodě?“ znovu vybuchl Harry. „Vždyť je to vrah!“
„Uklidni se, prosím. Nepamatuješ si, co se všechno stalo.“
„Tak mi to teda řekni!“
„Ach jo,“ povzdechla si Hermiona, „ale na to, teď opravdu není čas. Musíš vstát a umýt se, za chvilku tu bude čarodějka ze salónu, aby tě oholila, učesala a pomohla ti obléknout si společenský hábit.“
„Na co?“ nevěřícně zíral Harry, celý upatlaný od marmelády.
„Dneska se totiž koná, taková… no… slavnost.“
„Jaká slavnost?“ nedůvěřivě hleděl na Hermionu. Dobře si uvědomoval, že mu něco tají.
„Harry, jsi velmi slavný kouzelník, a protože jsi spolu s profesorem Snapem porazil Voldemorta, tak se koná taková oslava. Budeš tam ty, ehm… profesor Snape a spousta dalších důležitých kouzelníků.“
„Když tam bude Snape, tak tam nejdu!“ zasekl se Harry.
„Ach jo, toho jsem se bála, a proto jsem ti nechtěla říct, že tam Snape bude, ale jít tam musíš. Prostě společenská povinnost Vítěze a hrdiny, a navíc, stejně potřebuješ od Snapea pomoct, tak co.“
„Nechci,“ vzdoroval Harry jak malé děcko.
„Ale na tom to nestojí, jestli chceš nebo nechceš,“ rozzlobila se Hermiona. „Prostě je domluvené, že tam budeš, tak tam zkrátka musíš!“
„Musím?“
„Jo,“ přikývla Hermiona. Pak pokračovala: „Podívej, Harry, je důležité, aby se o tvých výpadcích paměti nedozvěděli lidi. Říkal jsi, že mi věříš, a já bych chtěla abys dneska, během dne dělal VŠE co ti řeknu. Znám program té… oslavy, a tak budu pořád poblíž tebe, abych ti napovídala co máš dělat. Ano? Uděláš to pro mě?“
„Dobře,“ zahučel neochotně Harry, „i když musím říct, že to s tím Snapem mě štve.“
„To nevadí, to přežiješ. Když jsi přežil Voldemorta, tak co je proti tomu taková jedna oslava?“

Čarodějka tedy byla k nepřežití. Kdyby se jednalo jen o oholení a ostříhání, ale to byla i manikúra a pedikúra a všelijaké krémy a mastičky a také vybírali voňavku. Tu ne a tu taky ne a tu už vůbec ne. Pořád se jim žádná nezdála dost dobrá. Čarodějka se u toho hádala s Hermionou, která ji hned na začátku odvlekla stranou a důrazně jí domluvila, aby dělala svoji práci a neobtěžovala pana Pottera svým přihlouplým vrkáním.

Když bylo všechno hotovo, byl nejvyšší čas vyrazit. Ron i Hermiona se také mezitím stihli obléci do společenských hábitů. Oběma to moc slušelo.
Hermiona smetla Harrymu poslední neexistující smítko z klopy, usmála se na něj, zhluboka se nadechla a pronesla: „Takže tedy, vyražme vzhůru do davu.“
Pak se ještě zastavila, vážně se podívala na Harryho a připomněla mu jejich domluvu. „Poslouchej mě, prosím a dobře to dopadne. A… ano, ještě jedna věc. Venku čekají novináři a fotografové, nebav se s nimi, můžeš jim zamávat a jen se na ně usmívej. Usmívej se.“

Hermiony pojem ‘venku čekají novináři‘ byl silně nedostatečný, to co propuklo, když se ti tři objevili ve dveřích, bylo peklo. Naštěstí malý kousek před vchodem parkovalo ministerské auto a několik kouzelníků z ministerstva jim umožnilo relativně hladký průchod.
Když už seděli bezpečně v autě a odjížděli, Harry se otočil zpět. „Tedy, co to bylo?“ zeptal se udiveně.
„Říkala jsem ti, že jsi slavný…“
„Grrffhfr,“ zahučel Ron, zřejmě se mu nějak zmenšila slovní zásoba.
„Rone, co je?“ zeptal se Harry.
„Nic… nic se neděje, jen mám velkou radost…, mám dneska skvělou náladu,“ mlžil Ron.

Když zanedlouho dorazili na místo, situace nebyla o moc lepší. Harry by se vsadil, že většina novinářů se tam přemístila od jejich domu. I tady auto obstoupili ministerští.
Hermiona do Harryho dloubla. „Vystupujeme a nezapomeň se usmívat.“
Harry se zhluboka nadýchl a vystoupil. Tady to bylo snad ještě horší, překřikovali jeden druhého, až jim nebylo vůbec rozumět. Když se Harry, obklopen Ronem, Hermionou a ministerskými, konečně dostal do ohrazené zóny, zhluboka si oddechl.
Ale ne na dlouho, blížil se k nim totiž Draco Malfoy.
„To jsi mi neřekla, že tu bude i tenhle skřet,“ otočil se na Hermionu.
Ta se usmála a řekla: „To je v pořádku, má tu být, hlavně se usmívej, ano?“
„I na něj?“ zděsil se Harry.
„Jo, i na něj,“ přitakala mu Hermiona.
Draco si Harryho prohlížel a neušel mu zlostný pohled, kterým ho černovlasý hrdina obdařil.
„Co je?“ zeptal se, když dorazil až těsně k nim. „Máte zpoždění…“
„Má výpadek,“ řekl Ron a kývnutím naznačil, že mluví o Harrym.
Draco potlačil úšklebek. „A jééé, to bude veselé. A řekli…“
„NE!“ hrozivě zasáhla Hermiona. Draco pochopil, že má mlčet a proto sklapl. „Jdu to říct Severusovi, bude mít radost,“ neodpustil si ironickou poznámku.

Po chvilce Hermiona šťouchla do nejistě přešlapujícího Harryho. „Je čas, půjdeme spolu, ty se pak posadíš vepředu, vedle profesora Snapea a já budu hned kousek od tebe. Budu ti napovídat co a jak, takže klid a hlavně se usmívej. Na všechny, na všechno kolem sebe a za všech okolností. Usmívej se!“

Tak Harry šel, poněkud prkenně, ale šel. Usmíval se, jaksi křečovitě, ale dalo se to za úsměv pokládat.
„Usmívej se! Uvědom si, že tě pořád někdo fotí,“ hučela do něho Hermiona, koutkem úst.
„Co na mně vidí?“ žasl Harry.
„Jsi slavný hrdina…“ vrčela na něj, ale to už se blížili dopředu k posledním dvěma prázdným křeslům. Nalevo od nich seděl ve svém křesle Snape, který si je zpytavě prohlížel. Když došli až k němu, vstal, aby je pozdravil. Úsečně kývl hlavou, „Grangerová, Pottere. Posaďte se, ať můžeme začít.“ Kupodivu si odpustil svůj typický úšklebek.

Opravdu, slavnost začala. Dopředu před ně se prodral malý a tlustý kouzelník, podivně nastrojený v nepadnoucím hábitu. Začal něco blábolit o tom, jak se tu všichni sešli a jakou je jim ctí…
Harry ho přestal poslouchat hned v půli první věty. Očima bloudil po modré obloze, na které se honily malé bílé obláčky, a také po tmavě modrém obzoru, kde se bělaly vrcholky vln. Nacházeli se totiž na vysokém útesu na břehu moře. Romantický kousek přírody, jako stvořený pro takovou oslavu, napadlo Harryho.

Pak se vedle něho Snape pohnul a něco řekl, odpověděl zřejmě tomu kašparovi před sebou. Náhle nastalo ticho. Harry se poplašeně ohledl na Hermionu.
„Řekni ANO,“ šeptala, ale Harry ji nerozuměl.
„Cože?“ naznačoval ústy.
V tom do něho drknul Snape: „Řekni ano.“
„Ano.“
Zcela evidentně na to ten tlusťoch čekal. „Na důkaz vašeho slibu, si nasaďte prsteny,“ pronesl a pokynul čarodějce stojící opodál, aby je přinesla.
Harry se nepohodlně ošil a ohlédl se po Hermioně. O nějakém slibu nemluvila, co to má znamenat? Ta se na něj zářivě usmála a přikývla na souhlas, že je vše tak, jak má být.
„Prsteny?“ špitnul tak, aby ho slyšel jen Snape.
„Magické artefakty, na důkaz jisté závaznosti této chvíle,“ odpověděl mu potichu, ale v tom už k nim došla čarodějka s poduškou, na níž spočívaly překrásně zdobené prsteny.
Harry zaváhal a poté si vzal z podušky ten, který ležel blíž k němu.
„Vzal sis zrovna ten můj,“ promluvil tichounce Snape, „ale to nevadí, můžeš mi ho klidně nasadit.“ A natáhl k Harrymu levou ruku.
Ten zaváhal, ale nakonec prsten Snapeovi navlékl. Poté se natáhl pro svůj prsten, dosud ležící na podušce, ale Snape ho předběhl a uchopil ho jako první.
„Ale…“ začal protestovat Harry.
„Na oplátku… prosím,“ usmál se na něj starší kouzelník.
Harry rezignoval, pořád nechápal, co se děje, byl zmatený, ale věřil Hermioně, že by ho nenechala udělat nic, co by mu uškodilo. Proto krátce přikývl a podal levou ruku Snapeovi.

Když měli každý svůj prsten pevně nasazený na ruce, kouzelník, který stál před nimi, se široce se usmál, mávl složitě hůlkou a pronesl: „Hotovo, vše je zaneseno v knihách, gratuluji vám,“ a vrhl se k nim, aby si s nimi potřásl rukou.
Hned po něm se k nim přitočila Hermiona. Objala Harryho a šeptala mu: „Tak jsi to zvládl, jsi úžasný. Musíš ještě vydržet hostinu a pak ti Snape pomůže s tím tvým problémem. Hlavně se usmívej!“
Po Hermioně se k nim nahrnul dav lidí a každý si s nimi chtěl potřást rukou. Harryho už docela brněla. Spoustu lidí neznal, ale nevěděl, jestli na ně zapomněl anebo je opravdu nezná.
Tak se na všechny usmíval, potřásal si s nima rukama a děkoval jim za jejich gratulace.
Trochu ho mátlo, že jim spousta lidí, v čele s uslzenou paní Weasleyovou říkala, jak jim to úžasně sluší.
Ale USMÍVAL SE, to bylo hlavní.

Hostina byla prostě velkolepá. Konala se pod širým nebem. Obří piknikové stany skrývaly tabule, které se prohýbaly pod množstvím lahůdek. Harry a Snape seděli v čele největšího stolu. Hermiona, která byla kousek od Harryho, se co chvíli na něj usmála a tak mu připomněla, že se musí usmívat. Usmíval se, až z toho měl pomalu křeč. Pořád mu vrtalo hlavou, jak to vlastně ten Snape udělá, aby se mu paměť vrátila. Usoudil, že to zřejmě bude nějaký lektvar.

Čas od času s ním prohodil několik slov, to když se ho Snape na něco zeptal, ale o jeho problému se nebavili.

Po ohňostroji přinesli obrovský, několikapatrový dort. Přitom oni dva ho dostali za úkol rozkrájet. Harry sebral odvahu a začal se opatrně vyptávat, kdy začne jeho léčba.
Snape se jen usmál a pravil: „Jsi nějaký netrpělivý, nejdřív musíme rozdělit ten dort.“
„Hmm…“ nebyl tím moc nadšený Harry.
„Je to naše společenská povinnost,“ ušklíbl se Snape.
Harry tedy začal krájet dort a dávat ho na talířky, které mu podával Snape.
„Ale no tak,“ káral ho Snape, „rozdělit znamená, rovnoměrně podělit všechny přítomné, stejným množstvím. Takže krájej, prosím ty dílky stejně veliké. A nezapomeň se u toho usmívat,“ neopomněl mu taktéž připomenout.
Tak se Harry snažil krájet stejné dílky, ale moc se mu to nedařilo.
„No tak, profesore,“ začal, „Hermiona říkala, že máte něco, co mi pomůže vrátit mi moji paměť.“
Snape pozvedl jedno obočí. „To opravdu říkala?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Možná, že to není přesná citace…“ ustoupil Harry.
„Zřejmě, ale na druhou stranu, je to přesná definice.“
„Takže je pravda, že mi můžete pomoct?“
„Ano.“
„A pomůžete mi?“
„Ano.“
Harry se zarazil v prostřed pohybu. „A jak?“ zeptal se.
Nicméně Snape opominul jeho otázku. „Teď máš rovnoměrně rozdělit dort a nezapomenout se u toho usmívat,“ pobídl ho místo toho.
„Dobře,“ souhlasil Harry, ale dlouho mu to nevydrželo. „Je to lektvar?“ zeptal se.
„Ne,“ zněla stručná odpověď.
„Kouzlo?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou Snape a pak si povzdechl. „Říkal jsem ti přece, aby to bylo rovnoměrně.“
„No jo, furt,“ zahučel si pro sebe Harry.
„A usmívej se!“ zazněl další nemožný požadavek.
„Tak co je to?“ nevzdával se mladší kouzelník.
„Orgasmus,“ ušklíbl se Snape.
„Orgasmus?“ nevěřícně zopakoval Harry.
„To je…“
„Vím co to je…,“ přerušil Snapea. Pak se bezradně rozhlédl po shromážděných hostech, „ale co mám proto udělat?“
„Rovnoměrně rozdělit dort a usmívat se u toho.“
„Cože? Tak dosáhnu orgasmu? Co je to za blbost?“
„Ne, tím skončí naše společenská povinnost a budeme se moci vzdálit z tohoto místa,“ odpověděl mu s úsměvem Snape. Bylo zřejmé, že si situaci vychutnává do posledního doušku.
„Aha, a pak si budu moct najít nějakou slečnu, abych si zase vzpomněl, že?“ a s nadějí se rozhlédl po přítomných čarodějkách.
„Kdepak, žádnou slečnu hledat nebudeš, čeká nás svatební noc,“ pronesl roztouženým hlasem Snape.
„Svatební… co?“ zarazil se Harry a tak nedokončil pohyb, jímž chtěl z prstu olíznout krém, který předtím na něj nabral.
„Noc. Manželství musí být přece konzumováno,“ smál se Snape, velmi potěšen vývojem situace.
„To jako… my dva?“ ukázal prstem umatlaným od krému nejprve na sebe a pak na Snapea.
Ten uchopil Harryho ruku do dlaní a než se mladík vzpamatoval, tak Snape smyslně slízal krém z Harryho prstu.
„Přesně tak, Harry Jamesi Snape, jen mi dva a nikdo jiný,“ a naklonil se, aby políbil konsternovaného Harryho na ústa.

Přesně v tomto okamžiku, vlivem Harryho momentálně neovládané a nekontrolovatelné magie, dort EXPLODOVAL.

Konec