Proti své vůli I

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Samantha Fellerová
Shrnutí: Umírá několik kouzelníků a čarodějek, kteří stáli proti Voldemortovi. Albus Brumbál má obavy o bezpečnost Harryho Pottera. Nemůže chlapce věčně chránit. Je v silách Severuse Snapea dokázat zdánlivě nemožné?
Poznámka: Děkuji Máje za korekturu celé povídky
Dopsáno v roce 2005
Dopsáno v roce 2005

Proti své vůli
Kapitola první: Albusova prosba
Vítr mu svištěl kolem uší. Krajina se rozmázla do barevné šmouhy. Rychleji, ještě rychleji. Byl ve svém živlu. Chvěl se vzrušením a štěstím zároveň. Teprve v těchto chvílích měl pocit, že žije skutečně naplno.
Červené Ferrari se vyřítilo ze zatáčky, lehce poskočilo na malé nerovnosti silnice a se řevem vyrazilo po rovince vpřed. Slunce se opíralo do nablýskaného laku. Řidič sešlápl pedál plynu ještě níž a motor zavyl. Auto se řítilo fantastickou rychlostí dolů z mírného kopce.
Zářil štěstím. Jeho vymazlený plechový miláček šlapal jako hodinky. Poslouchal to nádherné předení motoru. Sešlápl plyn a předení přešlo v pravý divoký řev. Bože, bylo to skoro lepší než sex.
Silnice se pod nepatrným úhlem vinula lesem dolů jako líný had. Jezdíval tudy každý víkend. Tohle byla jeho závodní dráha. A dole pod kopcem zatáčka smrti, jak tomu s oblibou říkal. Vlastně to byla naprosto neškodná zatáčka, ale sráz za krajnicí vyvolával příjemné mrazení v zádech.
Auto se blížilo ke konci úseku jako rudá střela. Byl čas tu jízdu ukončit a začít se chovat podle předpisů. Sešlápl brzdu. Ferrari se řítilo dál kupředu. Znovu sešlápl pedál. Nervózně se zasmál, protože ani teď vůz nezpomalil. Trhl s ruční brzdou. Nestalo se ovšem vůbec nic. Zalomcoval s pákou a pak znovu zuřivě sešlápl brzdu. Silnice se lenivě stáčela vlevo. Polilo ho horko. Tohle nemůže vytočit. Sevřel volant a začal se modlit.
O několik vteřin později auto prorazilo svodidla a vyletělo do vzduchu, aby se s ohlušujícím rachotem zřítilo dolů ze stráně. Nablýskaný lak odletoval, plech se muchlal. Po dlouhém pádu se vůz konečně zastavil o mohutný stoletý dub. Vše naráz utichlo. A pak okolím otřásl mohutný výbuch.
Pověsila klíče na věšák. Boty pečlivě urovnala v botníku. V koupelně do vázy natočila vodu a umístila jí na stůl v obýváku. Vložila květiny do vody. Ještě k nim zběžně přivoněla. Zapálila svíčku. Postavila na kávu a odskočila se mezitím převléknout. Rozevřela časopis a se zájmem studovala nové módní trendy. Upíjela kávu a obracela stránky.
Podivný chlad přišel naprosto nečekaně. Brněly jí ruce i nohy. Cítila se podivně. Její bezvládné tělo našel až její přítel, kterého pozvala na večeři. Bylo už pozdě.
Profesor Severus Snape seděl u sebe ve svém pohodlném křesle. Na černém stolku stála otevřená láhev vynikajícího vína a nedopitá sklenička. V ruce svíral knihu o černé magii a pomalu se probíral jejími stránkami. Jeho jemný sluch zachytil pohyb sochy, která hlídala vchod do jeho komnat. Zvedl hlavu a čekal. O chvíli později se skutečně ozvalo zaklepání. Neměl rád vyrušení všeho druhu, ale heslo znal jen ředitel. Zvedl se z křesla. Pokud se Brumbál vydal za ním až sem, muselo to být vskutku důležité. Albus nikdy jeho časem neplýtval. Otevřel dveře.
„Severusi, mohu dál?“
„Jistě, pane řediteli,“ Snape ustoupil a nechal ředitele projít, dveře za ním zavřel, „mohu pro vás něco udělat?“ obrátil se k Brumbálovi postávajícímu uprostřed místnosti a trpělivě čekal.
„Trochu míň formality, Severusi, by nešlo? Jsme přeci přátelé.“
„Ale to se přeci ve škole nehodí… no dobře, jak chceš. Co se tedy děje?“
„Jako vždy jdeš rovnou k věci.“
„Sedni si,“ pokynul k nejbližšímu křeslu, „ něco k pití?“
„Ne, díky.“
„Musí se dít něco vážného, že jsi tu.“
„Ano, to tedy ano.“
„Tak povídej.“, posadil se naproti němu a napil se ze své sklenky.
„Vzpomínáš si na Alici Jenkinsovou?“
„Hm, malá, při těle, moc jí to mluvilo. Jo vzpomínám si na ní. Proč?“
„Je mrtvá.“
„Mrtvá?“ Severus to zopakoval, ale jeho hlas zněl naprosto lhostejně. Taky proč ne - neviděl důvod, aby želel smrti bystrozorky, která mu šla pěkně zostra po krku.
„Přesně tak. Dozvěděl jsem se to před chvílí.“
„Jak?“
„Otrávená.“
„Čím?“ zajímal se hlavně z profesionálního hlediska.
„Bolševník. Prý sebevražda.“
Snape chvíli mlčel a hleděl do sklenky.
„Byla na zabití, ale na někoho, kdo by spáchal sebevraždu nevypadala.“
„Ne, to ne.“
„Bolševník?“
„Přesně tak.“
Snape znovu upřel oči do své sklenky, jako by v ní bylo něco navýsost zajímavého.
„Co si o tom myslíš?“ promluvil konečně Brumbál.
„Já? Proč zrovna já?“
„Protože tvůj úsudek mě zajímá.“
„Před dvěma týdny Henry, dnes Alice. Na můj vkus trochu moc náhod. Nemám náhody rád.“
„Souhlasím. Tak rychle po sobě a oba byli bystrozorové. Jedni z nejlepších kouzelníků, co jsem znal.“
Snape znovu studoval dno sklenice.
„Myslíš na to samé co já?“
„Smrtijedi,“ zašeptal Snape. Jeho hlas zněl zlověstně.
„Něco se chystá.“
„Ne, jen umetají cestičku. Nejspíš se snaží odstranit všechny, kdo stojí Pánovi zla v cestě. Bolševník? Jsou to amatéři,“ odložil konečně skleničku zpět na stolek.
„Ale schopní amatéři.“
„Všechno to mělo vypadat jako nehody, aby to nevzbudilo pozornost.“
„Přišel jsem tě požádat o pomoc.“
„O jakou?“
„Jestli likvidují každého, kdo by mohl Voldemortovi zkřížit cestu, je v nebezpečí Harry Potter.“
Snape se líně protáhl. Tohle ho tedy rozhodně netrápilo.
„Tady mu nic nehrozí a u těch svých příbuzných je taky v bezpečí.“
„Zatím, ale jak dlouho ho ještě můžeme chránit? Je čas, aby se naučil postarat sám o sebe. Dosud měl štěstí, ale na to nemůžeme spoléhat.“
„Však on se z toho slavný Potter nějak dostane.“
„Ber to vážně.“
„Já to beru vážně,“ odsekl Snape podrážděně.
„Nemůžeme ho věčně chránit a ty to víš.“
„Kdyby se místo porušování školních řádů učil,“ zavrčel Snape.
„Dobře víš, že s tím, co se tu učí, by proti Smrtijedům neobstál,“ povzdechl si Brumbál. Věděl, že i ta sebemenší zmínka o Potterovi dokáže Snapea rozdráždit. Severus už zase předstíral zájem o dno sklenky. Pohrával si s ní.
„A jak to vůbec souvisí se mnou?“ zeptal se nakonec, aniž spustil oči ze skleničky.
„Chci abys ho učil černou magii.“
Snape se ušklíbl.
„K tomu nikdy nedostaneš povolení.“
„Kdo mluvil o nějakém povolení?“
„Aha, chápu.“, černé oči potemněly.
„Nenutím tě.“
„Albusi, ty víš, že k tobě chovám úctu. Takže se omlouvám, pokud teď budu poněkud … nezbláznil ses náhodou?“ odložil skleničku a zadíval se svýma pronikavýma očima na Brumbála, „vyučovat černou magii je zakázáno už bezmála dvě století. A ty si přijdeš a chceš, abych jí učil, a ještě ke všemu Pottera.“
„Jsem si vědom rizik.“
„Ne, myslím, že nejsi. Hele o mě tu přeci nejde. Já už od života nic neočekávám, ale tohle je šílenost,“ na chvíli se odmlčel, „ je na to moc starý. S tímhle se začíná tak v šesti. Mě začal otec učit už ve čtyřech a zvládl jsem černou magii až o šestnáct let později. Ne, to je bláznovství. A vůbec, černá magie není na hraní. Bylo mi čtyřiadvacet, když jsem to pochopil. Nemůžeš vědět, co to s tím klukem udělá. Můžeme stvořit dalšího Pána zla. Ne, tohle nepůjde.“
„Harry není takový, aby toho zneužil.“
„A proč vlastně já?“
„Protože jsi nejlepší.“
„A není to spíš tím, že jsem bývalý Smrtijed?“
„Tohle jsme už, myslím, probírali.“
„Chceš mi snad tvrdit, že to s tím nemá nic společného? Jsou přeci lepší kouzelníci než já.“
„Nepopírám, že to je výhoda. Víš, co ho učit a znáš věci, které nezná každý. Ale především, jestli ho někdo dokáže něco naučit, pak jsi to ty.“
„Kde bereš tu jistotu?“
„Protože tě znám.“
„Aby ses nespletl.“
„Ne, myslím, že ne.“
„Je to šílené, naprosto šílené.“
„Jestli chceš splatit svůj dluh, máš nejlepší příležitost.“
Snape sebou trhl a zabodl pohled do Brumbála. Nesnášel, když mu tohle někdo připomínal. A Brumbál to věděl. Ale potřeboval ho nějak přesvědčit. Bude to sice pohyb na tenkém ledě, ale musí se to risknout. Ačkoli kombinace Snape-Potter je zárukou problémů.
„Co je víc, než naučit Potterova syna přežít?“
„Tohle sem netahej!“ vyprskl Snape vztekle. Vstal a začal přecházet po místnosti, „není na to dost času,“ promluvil po chvíli, „během školního roku ho nenaučím ani základy,“ hleděl někam za Brumbála a mluvil spíš k sobě, „je starý. A musel by tomu věnovat veškerý volný čas. A i tak by to nemuselo vůbec mít požadovaný účinek,“ chvíli se dívali jeden na druhého.
„Byly doby, kdy ses tak snadno nevzdával,“ poznamenal Brumbál.
„Kdo se vzdává!“ naježil se Snape, „kdybych se skutečně rozhodl k takové šílenosti. Opakuji kdyby! Musel by tomu dát maximum. A přestat hrát famfrpál. Byla by to pro něj přílišná zátěž. Nezvládne to.“
Brumbál se usmál. Měl Severuse přesně tam, kde ho potřeboval. Předhodil mu výzvu, podráždil jeho ješitné ego, už zbývalo jen ho trošku postrčit..
„Harry to zvládne. Vím to.“
„Tak to chci vidět,“ ušklíbl se Snape.
„Takže do toho jdeš?“
„Co? No… tak dobře. Ale jen kvůli tobě, jasné? Jen doufám, že mi nebudeš říkat, jak ho mám učit.“
„Máš volnou ruku. Plně ti důvěřuji. Jinak bych tu nebyl.“
Kapitola druhá: Harry už v tom zase lítá
Harry se musel na vstřebání nových informací posadit. Nebyl ve škole ani měsíc a Brumbál si ho pozval k sobě do pracovny. Hned, jak Harry zahlédl, že je tu i Snape, bylo mu jasné, že z toho nic dobrého nekouká. Ovšem něco takového rozhodně nečekal. Byla to jedna rána za druhou. Zaprvé, jeho život je ve vážném ohrožení. Špatná zpráva, ale ta druhá byla ještě horší. Má na krku Snapea. Ne týden, měsíc, ale celý školní rok! Žádní kamarádi, žádné Prasinky, a co horšího, žádný famfrpál! Může být něco horšího? Asi ne. Rozhodně ne!
Snape se škodolibě bavil tím, jak Potter sedí zdrceně na židli. Měl ideální příležitost vytřást z toho kluka duši. Byl pevně přesvědčen, že Potter to nezvládne. Už po týdnu bude prosit, aby to skončilo. Možná i dřív. Nesnášel tu jeho prokletou jizvu. Nesnášel ten jeho úsměv, co zdědil po otci. Nesnášel ty jeho oči po mámě. Prostě ho nesnášel. A teď slavnému Harry Potterovi dokáže, že je naprostá nula. Nadechl se a přinutil se odsunout svoji zášť stranou. Dal slovo a to dodrží. Podíval se na něj a odhadoval jeho možnosti a schopnosti. Nějakou tu ránu snese, ale nemá dostatečnou výdrž. Musí zesílit. A naučit se disciplíně. Jeho sebeovládání nestojí za nic a znalosti na tom nejsou lépe. Je to pořád ještě dítě. Je nezodpovědný. Ale potenciál v něm je. Je ovšem otázka, zda ho dokáže využít. Pokud ne, nepomůže ani zázrak.
„ Zítra po vyučování se, pane Pottere, dostavíte do mého kabinet,“ sdělil mu Snape na odchodu ledově.
Harry seděl na židli a hleděl zdrceně na Brumbála. Tohle mu přece nemůže udělat. Určitě jsou na světě i jiní kouzelníci. Nemusí ho učit zrovna tenhle. Vždyť Brumbál právě dal jeho největšímu nepříteli nad ním absolutní moc.
„ Harry, je to pro tvé dobro.“
„ Ale proč on?“ vypadlo z něj dřív, než si to rozmyslel.
„ Profesor Snape je na to ten nejlepší. Věř mi.“
„ Nenávidí mě!“
„ To jsou silná slova.“
„ To je pravda!“
„ Vidíš to příliš černě.“
Tohle nemělo cenu. Brumbál se rozhodl a to znamenalo, že se Snapea nezbaví. Jedině, že by ho otrávil nebo něco takového. Ale to bylo dost dobře nemožné.
„ Jednou to pochopíš, Harry. A možná, že pak ještě profesorovi poděkuješ.“
To tak, pomyslel si Harry. Dřív začnou hrušky růst na jabloni, než on Snapeovi za něco poděkuje. Po cestě od Brumbála se Harry zadíval z okna na nebe. Ne, Bůh neexistuje a pokud ano, tak má zatraceně zvrhlý smysl pro humor.
Harry prošel otvorem po Buclaté dámě do nebelvírské společenské místnosti. Ron a Hermiona z jeho výrazu bezpečně vyčetli, že se něco stalo. Přisedl si k nim k oknu stranou od ostatních. Jeho kamarádi trpělivě čekali, až jim sám poví, co mu ředitel chtěl.
„ Byl tam Snape.“
„ A jéje,“ hlesl Ron.
„ A co ti chtěli?“ zeptala se opatrně Hermiona.
Harry mlčky zíral do země. Měl pocit, že má život dokonale zkažený.
„ Brumbál si myslí, že mi hrozí jisté nebezpečí.“
„ Jaké? Snad ne… ti nejde o život?.“
Harry přikývl. Ronovi se rozklepala brada.
„ Ale no tak, Brumbál by přeci nedopustil, aby se ti něco stalo.“
„ Já vím, Hermiono, ale Brumbál se na to dívá poněkud jinak.“
„ Hele, a co s tím vlastně má co dělat Snape?“ zamračil se Ron.
„ Právě to je ten Brumbálův geniální nápad, jak mě ochránit,“ otřásl se Harry odporem.
„ Jak?“
„ Bude mě učit černou magii.“
„ Harry!“, vypískla Hermiona.
„ Tý jo. To tě jako naučí i…,“ Hermiona Rona pod stolem kopla.
„ Co děláš!?“
„ Rone, buď zticha. A ty, Harry, o tomhle nikde s nikým nemluv!“
„ Ale proč?“
„ Copak ani jeden z vás nedává při hodinách dějin pozor?! To se máte čím chlubit!“
„ Nepoučuj nás jó!“ vztekal se Ron. Ačkoli bylo pravdou, že při hodinách spal jako zařezaný.
„ Harry, teď ale vážně. Vyučovat černou magii je zakázáno už víc jak dvě století. Kdyby se to někdo dozvěděl, mohlo by to s tebou i se Snapem dopadnout zatraceně špatně. Občas by vám neškodilo navštívit knihovnu.“
„ Budu si to pamatovat. Jenže to znamená, že budu se Snapem trávit veškeré svoje volno. Dokonce ani nesmím hrát famfrpál.“
„ To nemůže!“
„ Jak vidíš, Rone, může. On může všechno a to je teprve začátek.“
„ Nějaké volno musíš mít. To by přeci bylo strašné.“
„ Jenže o tohle Snapeovi přesně jde. Poznám mu to už na očích. Nikdy jsem ho neviděl šťastnějšího. Bude mě honit, dokud nevypustím duši.“
„ Kdy začínáš?“
„ Zítra po vyučování se mám dostavit do jeho kabinetu.“
„ Už zítra? Chtěli jsme jít přeci do Prasinek.“
„ No, tak půjdete beze mne, Rone.“
„ Něco ti přineseme.“, slíbila Hermiona.
„ Třeba baseballovou pálku, abych se měl čím bránit.“, utrousil Harry temně.
„ To by ti asi moc platné nebylo.“
Bylo to asi poprvé v celém jeho dosavadním životě, kdy se konce vyučování doslova děsil. Představa toho, co ho čeká, v něm vyvolávala depresivní pocity, chuť spáchat sebevraždu a nebo ještě lépe, vraždu.
Den prožil jako ve snách. Přišlo mu, že čas neuvěřitelně letí. Jako by mu to dělal schválně, když jindy se tak hrozně vlekl. Najednou tu byl konec poslední hodiny. Všichni jeho spolužáci se rozběhli za různými kratochvílemi. On se rozloučil se svými přáteli a zamířil do sklepení. S každým krokem mu nohy těžkly, jako by mu na ně někdo přivázal obří závaží. Podzemí bylo odporné jako obvykle. Studené, navlhlé a temné. Jaký člověk by si mohl k přebývání vybrat takové místo? Jedině někdo jako Snape. Napadla ho děsivá myšlenka, že by si mohl hlasivky vykřičet a nikdo by ho nejspíš neuslyšel. Aspoň že Hermiona a Ron věděli, kde je. Kdyby se nevrátil, budou ho hledat.
Dodal si odvahy a zaklepal na dveře Snapeova kabinetu. Nebude se před ním plazit jako nějaký ustrašený červ.
„ Máte zpoždění, pane Pottere!“ zasyčel Snape místo normálního vyzvání, aby vešel. Harry polkl a vstoupil. Snape seděl za svým psacím stolem a jak u něj bylo běžné, něco sepisoval. Teď zvedl hlavu a temné, černé oči se na Harryho upřely, až mu přeběhl mráz po zádech. To snad ani nebyly oči člověka. Sklouzl pohledem na hodiny a dostal vztek. Měl zpoždění jen dvě minuty!
„ Sedněte si.“
Toporně se posadil a čekal, co bude dál. Snape se však znovu ponořil do své práce. Nechal ho tam sedět jako idiota dobrou půl hodinu. Nepochybně mu to dělal schválně. Harry zalitoval, že nemá tu pálku nebo jiný těžký předmět. Vteřinu se kochal představou, že by Snapea vzal po hlavě, a odkráčel středem. Pak profesor konečně odložil brk a znovu upřel své nepřátelské oči na chlapce. Pomyslel si, že by z něj byla docela užitečná prachovka nebo koště. A měl by od toho kluka pokoj. V duchu proklel Pottery až do n-tého kolene.
„ Tohle ještě dnes, až odtud půjdete, dáte madam Pinceové.“
Harry si vzal lístek a podíval se, co je na něm napsáno. Samé knihy z oddělení s omezeným přístupem. A že jich bylo.
„ To si nastudujete. Vyzkouším si vás z toho!“
Zmohl se jen na přikývnutí.
„ Do týdne,“ dodal Snape škodolibě a kochal se Harryho vyděšeným výrazem.
„ Ale…“
„ Nějaký problém?“
„ To nemůžu stihnout, pane.“
„ Skutečně?“ povytáhl Snape pravé obočí, jako by tomu ani nechtěl uvěřit.
Harry zuřil. Snape se bavil. Aniž by spustil z profesora pohled, lístek složil a strčil do kapsy. Mlčky vyčkával, co bude dál.
„ Vaše znalosti jsou naprosto nedostačující. Naneštěstí to není jenom vaše chyba,“ narážka na profesory obrany byla stejně zjevná, jako jeho nechuť k celé téhle šílenosti, která se mu promítala do hlasu.
„ Je na čase zbořit vaše falešné iluze a představy. Černá magie je něco, co byste měl brát od samého začátku vážně. Není na hraní,“ na chvíli zavládlo v kabinetě tíživé ticho. Pak Snape pokračoval: „ Vědět, je jeden z předpokladů úspěchu. Nikoli však jediný. Když ale víte, jak s informacemi zacházet, může vám to jenom pomoct. Pokud ovšem ty informace víte! Je třeba znát výhody a nevýhody jednotlivých kouzel. Slabiny a přednosti vašeho soupeře,“ profesor vstal a přešel k jedné z mnoha polic. Bezmyšlenkovitě zarovnal sklenice do jedné řady. Harry se cítil nesvůj.
„ Jaké jsou výhody vlkodlaka?“ vypálil nečekaně Snape.
Odpověď, že to ještě nebrali, určitě nebyla ta správná. Horečně přemýšlel, co má říct.
„ Rychlost?“ zkusil nejistě, když si osvěžil nemilé zážitky s Lupinovou proměnou.
Snape znovu pozvedl lehce obočí a usmál se tím svým jízlivým úšklebkem.
„ Já žasnu. Zdá se, že přeci jenom máte mozek. A možná ho i umíte používat,“ pak jeho zrak padnul na hodiny. Ušklíbl se a řekl: „ Jděte. V té knihovně na vás nebudou čekat,“ a s mávnutím ruky Pottera milostivě propustil.
Knihovnice si ho měřila podezíravým pohledem. Lístek si strčila skoro až k nosu, jak důkladně ho zkoumala.
„ Nějak se mi to nezdá,“ mumlala si pro sebe, „ opravdu si profesor přál, aby…“
„ Ano,“ přerušil ji Harry netrpělivě.
Madam Pinceová se zamračila a ještě jednou přezkoumala lístek. Nenašla nic podezřelého. Na druhou stranu odpor ke všem studentům, obzvláště k těm z Nebelvíru, byl u profesora Snapea už téměř legendární. Nechtělo se jí věřit, že by najednou svěřil něco takového nějakému studentovi. A pan Potter byl bezpochyby ten nejposlednější, který by připadal v úvahu. Ale podpis byl v pořádku. Tak se tedy vydala mezi regály pro knihy. Bylo zvláštní, jak těžko šel rukopis profesora Snapea napodobit. Možná to bylo dáno tím pisatelem. Fred a George se o padělání jeho podpisu snažili už několik let neúspěšně. Harry hleděl na lístek. Vždyť to bylo vcelku jednoduché avšak elegantní písmo. Snape nedělal písmenkům žádné ocásky ani různé kudrlinky, jak s oblibou činil Lockhart. Ani nepsal tak neuspořádaně jako profesor Kratiknot. I bez linek bylo vše rovné jako když střelí. Žádné písmenko nebylo zmršené. Když madam Hoochová něco napsala, dalo se jen z kontextu identifikovat zda je to r nebo s. Po v s železnou pravidelností vynechávala y. Jen tomu v přidělala dole takový podivný výrůstek a bylo to. Rukopis profesorky McGonagallové odrážel její preciznost. Vypadal jako z učebnice. Brumbálovo písmo lahodilo oku, ale to mu na čitelnosti nepřidalo. Snapeův rukopis byl zvláštní. Jako by pamatoval lepší časy. Z úvah ho vytrhla knihovnice, když s rachotem složila na stůl hromadu knih. Sfoukla z nich nános prachu a zapsala si, co že si to půjčil.
Potácel se jako opilý trpaslík po chodbách a klel pod váhou knih, která mu spolehlivě drtila hrudník a trhala ruce z kloubů.
„ Harry, co to proboha vlečeš? Kde jsi to sebral?“
„ V knihovně! Kde asi!?“ odsekl a pokusil se nebezpečně se naklánějící hromadu urovnat. Vzápětí byl doslova přibit k podlaze.
„ Pozor!“ vypískla Hermiona, ale pak mu pomohla vstát.
„ Ať jde s těma knihami k čertu! Nejraději bych ho tou největší umlátil!“
Hermiona si s ohromeným výrazem prohlížela stránky knih.
„ A proč si nepomůžeš kouzlem?“ zeptala se jako by nic.
Měl pocit, že je naprostý idiot. Je přeci kouzelník, proč se s tím tedy tahá!?
„ Geniální. Že mě to nenapadlo.“
„ Vy muži,“ povzdechla si Hermiona.
Harrymu nastaly krušné časy. Ráno vstát a jít na vyučování. Oběd. Odpolední výuka. Snape. Občas profesor učil, nebo byla porada, nebo se prostě něco stalo, a tak měl Harry aspoň trochu času. Většinou stejně dělal úkoly. Na kolej se dostával až pozdě večer a pak ještě dlouho do noci čučel do knih. Není divu, že v hodinách usínal, byl trochu podrážděný a vůbec nic nestíhal. S Ronem a Hermionou stačil sotva vyměnit pár slov. A co posměšků musel vytrpět od Malfoye kvůli skončení s famfrpálem. Jak tomu ulízanému prevítovi záviděl, že může hrát. Občas věnoval několik drahocenných vteřin, aby viděl aspoň na chvilku, jak nebelvírský tým trénuje. Bolelo ho z toho srdce. Nejhorší ale byly chvíle strávené se Snapem. Měl hrozně vysoké nároky. Harry musel umět všechno a hned. Musel číst staré, příšerně tlusté knihy psané v špatně srozumitelném jazyce. Musel z nich dělat výpisky. Musel se spoustu věcí naučit nazpaměť. Musel, prostě musel. Nechápal to. Čekal, že se bude učit kouzla, a ne biflovat teorii. Ale raději se neptal. Současné poznámky o své neschopnosti, zanedbatelné výši svého intelektu a škodolibé narážky na to, že nehraje famfrpál a hned tak nebude, mu bohatě stačily. S přibývajícími dny v něm sílil pocit frustrace. Jak dlouho může takovýhle maratón vydržet? Jaký má smysl uštvat ho? Neměl by jít za Brumbálem? Takové myšlenky se Harrymu honily hlavou. Ale byl syn svého otce. Tam, kde by se jeho otec zakousl a vytrval, byl rozhodnutý nevzdat se taky.
Harry monotónním hlasem odříkával možnosti obrany proti kouzlu Petrificus totalus a snažil se zůstat v klidu. To, co ho tak vytáčelo byl fakt, že Snape ho viditelně vůbec neposlouchal! Potom nechápal, k čemu tohle všechno vlastně je. Strávil nad tím celý den a výsledek žádný. Sedí si tu a naprosto v klidu si něco čmárá na kus pergamenu. A Harry by vsadil své koště, že to poznámky nejsou. Vypadalo to, že si profesor prostě z nudy maluje. Ještě nikdy se Harrymu představa Snapeovi rozbité hlavy nezdála tak lákavá jako právě teď.
„ To by stačilo,“ zarazil ho v půli věty a odložil pergamen i brk, „ jako přednáška by to bylo možná báječné. Jako praktické informace pro obranu při útoku je to absolutně k ničemu. Jak jinak, že pane Pottere? Delší to už nešlo?“
„ Ale já myslel, že…“
„ Víte co, bude nejlepší, když přestanete myslet. Protože výsledky vašeho myšlenkového procesu jsou naprosto žalostné. Raději mi řekněte, co uděláte, když na vás někdo použije kouzlo Petrificus totalus?“
„ No já…“
„ Jak se z toto dostanete, když budete ležet tuhý jako špalek? Nevíte. A to je to, o čem tu mluvím. Jak dlouho jste tu vaší slohovou práci sepisoval?“
„ Šest hodin.“
„ Dobře vám tak. Třeba vás to poučí. Jak dobře ovládáte odzbrojovací kouzlo?“
Harryho ta otázka zaskočila.
„ Prosím?“
„ Já to opakovat nebudu. Buď mě budete poslouchat, a nebo máte prostě smůlu.“
„ No, Expelliarmus je jedno ze základních kouzel, takže myslím, že dobře. Je to snadné.“
„ Aha, tak snadné. To je výborné. Vidíte támhle ten špalek?“
„ Myslíte ten velký?“
„ Jo přesně ten. Přerazte ho na dva kusy.“
„ Jako…“
Snape na nevyřčenou otázku přikývl. Harry polkl. Tohle bylo nemožné. Takhle to kouzlo nefungovalo.
„ Čekáte na co? Mám vám to odpískat, abyste to měl jako ve famfrpálu? Nebo se k něčemu v dohledné době rozhoupete?“
Harry vytáhl z hábitu hůlku. To nebyl špalek, ale kus stromu, hotová kláda. Snape prostě jen chce z něj udělat blbce. Nadechl se. Tak jo, jde se na to.
„Expelliarmus.“
Všechno to šlo dobře. Tedy první dvě vteřiny. Pak špalek vyletěl do vzduchu a nebýt Snapea, kdo ví, jak by to skončilo.
„ Tak přesně takhle se to, pane Pottere, dělat nemá,“ utrousil Snape a vrátil špalek na místo, „ znovu.“
„ Ale to přeci nejde!“ vybuchl Harry. Už toho měl po krk.
„ A podle čeho tak soudíte? Proto, že něco nejde vám, to nemusí jít vůbec?“
„ To ne, ale… ale o takovémhle použití odzbrojovacího kouzla se nikde nepíše.“
Snape lehce povytáhl pravé obočí. Tak chlapec si přeci jen něco z těch knih zapamatoval. Harry vůbec netušil, jak právě zabodoval.
„ Ne všechno se dočtete v knihách. Možná bychom měli pro začátek zkusit něco menšího?“ postavil na stůl tenký špalíček, „ to byste mohl zvládnout.“
„Expelliarmus,“ rudý záblesk srazil špalíček na zem. Snape ho znechuceně zvedl a postavil zpátky.
„ Znovu. A tentokrát to zkuste aspoň na dva kusy.“
„ Expelliarmus.“
„ To bylo konečně lepší,“ pokýval Snape hlavou nad rozlámaným kouskem dřeva, „ tak teď ten velký.“
„ Expelliarmus,“ špalek udeřil do dveří kabinetu, tak silně, že je odřel. Harry se poplašeně podíval na Snapea, ale ten to kupodivu nekomentoval jinak než: „ Znovu.“
„ To nejde. Je moc velký.“
„ Není. To si jen vy myslíte.“
„ Ale je.“
„ Soudíte hodně často věci podle vzhledu?“
Harry mlčel a zachovával netečný výraz. Cítil, že Snape se ho snaží vyprovokovat.
„ Soudíte třeba profesora Brumbála podle vzhledu?“
Tentokrát to byla zcela otevřená provokace. Harry uhnul pohledem. Kdysi Brumbála skutečně soudil podle vzhledu, ale teď už věděl, že v jeho případě zdání klame.
„ Nebo snad mne?“
Harry sebou prudce trhl. Tohle byla rána pod pás. Na Snapeově tváři se objevil ten jeho nepěkný úšklebek.
„ To byste neměl dělat, pane Pottere,“ dodal profesor pomalu.
„ Expelliarmus!“, a špalek se rozletěl na dvě poloviny. Byl přeražen hladce a čistě, jako by to byl kus balkánského sýra. Harrymu podklesla brada.
„ Magie, pane Pottere, je jako beztvará hmota, kterou tvarujete svojí vůlí. Jsou určitá omezení. Kouzlem Lumos nikoho neoslepíte, protože nepatří do útočné magie a oslepujícími kouzly by si svítil jen idiot. Ale je spousta kouzel, která skrývají velké a často netušené možnosti. Kouzlo Expelliarmus je velice dobrý příklad. No, můžete si to trénovat ve svém volném čase.“
To Harryho dožralo.
„ Jakém volném čase! Vždyť žádný nemám!“
„ No když sepisujete čtyřiceti stránkové elaboráty na každou mojí otázku, tak se nedivte!“ v černých očích se nebezpečně zablesklo, „ zítra…“, Harry znervózněl, „ zítra na mě budete čekat ve vstupní hale. Vemte si dobré boty a oblečte se tak, aby vám to nebránilo v pohybu. A teď běžte, je dávno po večerce. Kdyby vás potkal pan Filch, řekněte mu, že jste byl tady. Nechcete mít přeci zbytečně problémy, že pane Pottere?“ poslední větu Snape vyslovil sladce s výrazem, z kterého Harrymu běhal mráz po zádech.
„ Ne, pane.“
„ Můžete jít.“
Kapitola třetí: Cvičit, cvičit, cvičit - život Snape je pes
Přešlapoval ve vstupní hale a snažil se přesvědčit, že nevypadá jako idiot, když tu takhle stojí. Minul ho hlouček studentů ze Zmijozelu a začali se pochechtávat. Harry Snapea proklel. Po kolikáté už za poslední dva měsíce? To by šlo řádově snad až do tisíců. Copak asi bude na programu tentokrát. Vsadil by se, že to bude něco, co se mu určitě nebude líbit. Prohledal kapsy bundy. Ještě mu zbyla jedna čokoládová tyčinka od Rona. Rozbalil jí a papír strčil do kapsy džínů. S chutí se do ní zakousl.
Profesor Snape, podrazy a sviňárny s.r.o., dorazil na vteřinu přesně. Jedna z jeho nesnesitelných vlastností. Z pohledu, který na něj upřel, Harry získal pocit, že tyčinka, kterou právě dojídal, byla přinejmenším otrávená.
„ Už jste skončil?“ otázal se kousavě.
Harry spolkl poslední sousto a nejistě přikývl. Snape kolem něj beze slova prošel. Zdálo se nejrozumnější ho následovat.
Venku byla zima, mrzlo, že by vám slovo voda snad opravdu umrzlo u pusy. Hlavní cesta byla odklizená. To asi díky Hagridovi. Ale všude okolo byl dobrý metr sněhu.
„ Vaše dráha,“ ukázal Snape na cestu a oči se mu škodolibě zaleskly.
„ Cože?“
Profesor obrátil oči v sloup.
„ Umíte utíkat, Pottere?“
„ No ano.“
„ Tak prosím do toho,“ pokynul mu s úšklebkem.
A pak že tělesné tresty zrušili. Pomyslel si Harry znechuceně a rozběhl se po umetené, leč docela kluzké cestě na výlet po školních pozemcích. Rozhodně neměl ale v úmyslu hrát si na hodného hocha. Sotva si byl jist, že je ze Snapeova dohledu, chtěl si cestu zkrátit. Udělal dva kroky do zmrzlých závějí a byl odhozen zpět neviditelnou bariérou. Vyprskl několik nadávek na profesorovu adresu, znechuceně se zvedl a rozběhl se po cestě dál. Za chvíli mu už zima nebyla. Běžel rovnoměrně a tak aby se neunavil. Jestli ho chce Snape uštvat, tak mu v tom rozhodně nepomůže.
Když konečně doběhl zpátky, nikde nikdo nebyl. Chvíli postával a vydýchával se. Čekal odkud se Snape vynoří. Pak uslyšel vrčení. Otočil se a spatřil vlka. Ale takhle obrovského ještě nikdy neviděl. Temné vrčení a vyceněné zuby mu stačili. Na víc nečekal a rozběhl se jako smyslů zbavený. Srdce měl až v krku. Slyšel, jak se za ním zvíře s funěním žene. Prudce zahnul a podjely mu nohy. V hrůze se snažil odplazit pryč. Vlk rozevřel tlamu a… Harry zamrkal. Byl pryč. Jen ve vzduchu se vznášel obláček kouře.
„ Vstaňte.“
Zaostřil na Snapea a pořád se naprosto nechápavě rozhlížel.
„ Kde je?“
„ Kdo?“ nasadil Snape nevinný výraz.
„ Ten vlk?“
„ Jo ten. No, váš první čas byl neuspokojivý. Napadlo mě, že potřebujete lepší motivaci,“ zněla profesorova ležérní odpověď, jako by to bylo něco úplně normálního, nechat vlka honit studenta.
To ponížení bylo pro Harryho strašné. Ale zachoval klid. Nedá se vyprovokovat.
„ Od dnešního dne budete každou sobotu chodit cvičit, tak s tím počítejte,“ oznámil mu Snape chladně.
„ Ale proč, pane?“
„ Už bylo dotazů dost. Dejte si ještě dvacet koleček a můžete jít.“
Znělo to jako férová nabídka, ale velice záhy se z toho vyklubal jen jeden ze Snapeových podrazů. Nespokojenost s Harryho výkonem vedla jen k přidávání koleček. Teprve když už byla tma jako v pytli, to ukončil. Harry měl pocit, že bude zvracet. Na kolej se doplazil, a aniž se převlékl, složil se do postele a usnul.
Jestli si myslel, že to nemůže být horší, mýlil se. Šeredně se mýlil a Snape mu to velice rychle dokázal.
Potter. Potter. Potter! Tohle jméno ho pronásledovalo celý jeho život. Otevřel oči. V pokoji byla tma. Odhadl, že do svítání zbývá asi tak dvě, tři hodiny. Nechtělo se mu ani vstávat, ani spát. Počítal každou tu proklatou vteřinu, kterou musel tomu klukovi věnovat. Ale slíbil to. Slíbil! K čertu! Vstal z postele a zamířil do koupelny. Dal si sprchu, a pak se usadil v křesle u krbu. Poslední čtyři měsíce si musel zvykat na nabitější program, než míval. Nevadilo by mu to, kdyby to nebylo zrovna s tím klukem. Jeho přesvědčení, že na to nemá, se pořád ještě nezměnilo. Neochotně se začal oblékat. Dal slib a ten dodrží. Nerad prohrával a neměl chuť s tím začít.
Teorie nebyla problém. I fyzička se Potterovi malinko zvedla. Pořád to nestálo za moc, ale lepšilo se to. Nakonec si kluk přeci jenom na tvrdý režim výcviku zvykl. No, vlastně ani neměl jinou možnost. Pořád nepochopil, jak podrobit magii svojí vůli, ale na to byl ještě čas. Byl by zázrak, kdyby to zvládl hned. Bude těžké naučit ho, že věci nejsou vždy takové, jak vypadají. Dokud však nepochopí, nemůže výcvik pokročit. Přišel však čas, aby se ukázalo, jak obstojí mladý Potter tváří v tvář vlastní smrtelnosti a strachu.
Harry byl nervózní jako už dlouho ne. Naučil se, jak Snapea nedráždit. Zvykl si na nelidský dril, na fyzickou námahu zahrnující posilování, běh a podobně. Zvykl si i na to, že se musí naučit spoustu věcí. A že je nejlepší držet hubu a krok. Ale poprvé si profesor přál, aby se Harry dostavil v devět večer a s hůlkou. Snape se objevil jako obvykle pedantsky přesný. Byl oblečený v černých kalhotách a černé bundě. Ve výrazu jeho očí bylo něco zvláštního. Ten výraz viděl poprvé.
„ Připraven na všechno?“,lesk v těch černých očích byl jiný. Jako by se v nich probudila šelma.
„ Ano, pane.“
„ Tak jdeme.“
Přešli školní pozemky. Mířili k Hagridově boudě. Hagrid sám stál venku a svíral svojí kuši.
„ Pane profesore,“ pozdravil Hagrid a pousmál se na Harryho.
Snape krátce přikývl.
„ Budu na vás čekat. Kdyby se něco stalo…“
„ To nebude třeba,“ usadil ho Snape.
„ Ale stejně, co kdyby.“
„ Žádné co kdyby nebude. Jděte spát,“ znělo to sice jako rozkaz, přesto Hagrid zůstal stát u svého srubu.
Harrymu začalo docházet, co má Snape v úmyslu. Profesor se na kraji lesa otočil.
„ Tak půjdete nebo co?“ zamračil se.
Harry se toporně vydal za ním. Už byl v lese. Byl tam i sám, jen s Tesákem a Ronem, ale tohle bylo jiné. Cítil to. Záhy se mu to potvrdilo, když sešli z cesty. Nořili se stále hlouběji a hlouběji do lesa. Porost houstl, světla ubývalo, stíny působily děsivě. Ale přesto se zatím nebál. Spoléhal, že Snape by ho nenechal napospas nějaké potvoře.
Severus byl ve svém živlu. Jeho léty vycvičené smysly ožily. Musel si připustit, že mu tohle chybělo. Žil až příliš dlouho v klidu. Orientoval se čistě instinktivně. Na seznam věcí, které se musí Potter ještě naučit přidal další položky. Pohybuje se tupě jako troll a dělá u toho úplně stejný rámus. Díky němu už o nich nejspíš ví celý les. Před nimi se otevřela mýtina. Skrčil se za spadlým kmenem a stáhl Pottera k sobě. Naznačil mu, že má být ticho.
Seděli tam asi deset minut a Harry se příšerně nudil. Pak se naproti mezi stromy něco zalesklo. Zatajil dech. Z lesa vyšlo stádo jednorožců. Byli úchvatní. Bylo to úplně jiné, než v hodinách s Hagridem. Tihle byli volní a přišli z vlastní vůle. Vycítil, že Snape se pohnul a pomalu se pohybuje směrem k jednorožcům. Harry musel obdivovat, jak tiše a nenápadně se pohyboval. Napadlo ho, že možná opravdu soudí profesora příliš rychle na základě vzhledu.
Severus vyrazil vpřed, co nejtišeji. Jednorožci mají skvělý sluch a čich, ale špatný zrak. Je snadné je vyplašit. Když se rozhodl, že půjde s Potterem do lesa, požádal ho Brumbál, aby se podíval po jednorožci, který měl něco se zadní nohou. Jeho stádo prý chodilo na pastvu sem. Zdálo se, že všechna zvířata jsou v pořádku. Ba ne, teď si ho všiml. Byla to mladá klisna a kulhala. Hagrid se k ní nedostal dost blízko, aby si všiml, co jí je. Severus viděl, že má částečně zhojenou ránu, vypadalo to že od vlkodlaka. Pak bylo vše v pořádku. Občas se takové věci stávaly. Ale magická moc jednorožcům umožnila vylízat se z horších ran, než byla tahle. Najednou vůdčí hřebec zafrkal a celé stádo se dalo na útěk. S povzdechem se otočil. No jistě, Potter neseděl na zadku, ale hrnul se tam, kam neměl.
„ S tím budeme muset vážně něco udělat. Musíte se naučit pohybovat. Nebude vám k ničemu, že umíte kouzlit, když o vás při každém vašem pohybu všichni ví,“ těžko skrýval svoje znechucení.
Začali s tím hned. Harry dostal pár užitečných rad, a pak se měl přiblížit k jednomu stádu jednorožců. Samozřejmě že utekli a dostal vynadáno. Snape ale nečekal, že by to zvládl hned na poprvé. Nečekal od něj zázraky. Nadával mu prostě proto, že to byl Potter a že měl v povaze nadávat. Harry si to už taky tak nebral. Pochopil, že profesor mu bude nadávat pořád.
Severus zbystřil. Něco se pohybovalo jejich směrem. A protože to mělo čtyři nohy a dělalo to rámus jako kentaur, musel to být kentaur. Neměl kentaury rád. Nejen proto, že považovali každého člověka za póvl, kouzelník nebo mudla, bylo jim to fuk, ale i kvůli té příšerné domluvě s nimi.
„ Tak tebe jsem tu už dlouho neviděl,“ zakabonil se kentaur.
„ Ahoj, Firenze,“ uvítal Harry kentaura a to bylo taky to jediné, co řekl. Pak už raději mlčel. Bylo mu jasné, že tohle přátelská rozmluva nebude.
„ Vy se znáte?“ zamračil se Snape.
„ Dalo by se to tak říct. Ale co ty děláš v lese?“
„ Tak do toho vám vůbec nic není,“ odsekl Snape.
„ Aby ses nedivil,“ hrábl Firenze kopytem.
„ Proč se nestaráte o svoje věci jako ostatní kentauři?“
„ Hele, ty nemáš rád mě a já nemám rád tebe, s tím nic nenaděláme. Ale Harry je můj přítel. Zajímá mě, proč jsi ho sem přivedl.“
„ Uděláte líp, když se otočíte a odklušete pryč. Kde jste vy, bude za chvíli i ta dvojka potřeštěných kobyl,“ zasyčel Snape. Nešlo o zdvořilou konverzaci.
„ Hřebců když už,“ oplatil mu Firenze stejným tónem.
„ To je jedno.“
„ Tak já tedy půjdu. Kdyby něco, Harry…“
„ Takže nic. Sbohem!“ přerušil ho Snape a pevně sevřel v ruce svojí hůlku.
Kentaur pohodil hlavou, otočil se a zmizel v temnotě. Když byl pryč, zabodl Snape pohled to Pottera. Byl naštvaný. To Harry bezpečně poznal.
„ V prváku mi zachránil život,“ pokusil se o vysvětlení.
„ Mě to nezajímá!“ odsekl Snape, ale pak dodal: „ Od kentaurů se držte dál. Nedá se jim věřit a lidmi opovrhují.“
„ Firenze ne.“
„ Uděláte nejlíp, když nebudete hned každému věřit.“
Tahle rada se Harrymu ani trochu nelíbila.
„ Pro dnešek by to už stačilo. Vrátíme se a budeme pokračovat zase zítra ve stejnou dobu.“
Cestu zpět absolvovali mlčky. Severus byl znechucený. Skoro nic dneska nevyšlo. Příště se vydají jinam. Kdyby nepotřeboval zkontrolovat toho jednorožce, šli by tam už dnes. Ale co. Nebylo to tak úplně zbytečné.
Hagrid na ně čekal. Přišlo mu to docela vhod. Požádal ho, aby Pottera dovedl do školy on, a sám se vytratil do tmy. Ještě se mu nechtělo jít spát. Vrátil se do lesa a potloukal se tam.
Tahle část byla starší a stahovali se sem převážně vlkodlaci a kdejaká podobná havěť. V lese byli zástupci i mnoha vzácných druhů. Škola je většinou dostala jako dar v letech, kdy se ještě vyučovala černá magie. Les sloužíval jako učební pomůcka. Pak se černá magie přestala učit a po několika zraněních studentů a jednomu úmrtí byl vstup do lesa zakázán. Noc už pokročila, a tak se rozhodl vrátit. Zítra ho ještě čeká práce a pak se přiblíží Vánoce. Původně chtěl pokračovat svátky nesvátky, ale Brumbál ho přesvědčil, že ne. No, nakonec proč ne, ale i tak dostane Potter samostudium na prázdniny, aby se mu nezkrátily žíly.
Už od rána sněžilo. Harry se bořil do sněhu a tiše klel. Snape nevypadal, že by se sněhem měl nějaké větší potíže. Do lesa tentokrát vstoupili jinudy a rychle postupovali hlouběji. Už si zvykl na to, že les houstne a viditelnost nestojí za moc, ale tentokrát to bylo jiné. Strašidelnější.
„ Tohle je jedna z nejstarších částí lesa,“ prohodil Snape jako by nic.
V dálce se ozvalo zavytí. Harrymu nebylo zrovna nejlépe. Najednou měl pocit, že se na pokraji viditelnosti něco pohnulo. Prudce se otočil.
„ Copak, Pottere?“
„ Něco… něco se tam pohnulo.“
„ Zvykněte si, že oči vás mohou klamat. Nevěřte jim, ale to neznamená, že se nemáte dívat kolem sebe.“
„ Nemám věřit tomu, co vidím?“
„ Ne všemu.“
„ A jak…?“
„ Poslouchejte. Vše, co se pohybuje, vydává zvuk. Musíte se naučit rozlišovat, co je zašustění listu a co pohyb vlkodlaka, který se za vámi tiše plíží.“
Harry se vyděšeně otočil. Pak pochopil, že ho Snape jenom tak straší.
„ Copak máte strach?“
„ Já… jo… trochu,“ připustil neochotně.¨
„ To je dobře,“ zněla nečekaná odpověď, „ strach vám pomůže najít hranici vašich možností. Tedy pokud ho ovládáte. Když strach ovládne vás, zabije vás to.“
Harry přikývl a mlčky šli dál. Najednou se Snape zastavil. Jeho černé oči klouzaly sem a tam, jako by něco hledaly.
„ Už jste zvládnul protivlkodlačí kouzlo. Teď budete mít šanci si ho vyzkoušet naostro.“
Harry zbledl a křečovitě sevřel hůlku.
„ Asi deset metrů od nás vpravo, jak je to křoví, jsou dva,“ Snape mluvil tak klidně jako by recitoval báseň.
Přesně na vteřinu si pomyslel, že si z něj Snape zase dělá srandu. Jenže pak se z toho křoví opravdu vyřítili vlkodlaci. Profesor byl v odhadu přesný. Tedy skoro přesný. Nebyli dva, ale tři. Harrymu v hlavě znělo zaklínadlo, ale tváří v tvář útočícím vlkodlakům strachy ztuhnul. Vnímal to zpomaleně. Jak se na něj řítí. Myšlenka, že umře. Hluboko v mysli křičel, ať Snape sakra něco dělá! Nevydal však ani hlásku, nepohnul se. A pak toho nejbližšího zasáhl stříbrný blesk. Se zavytím se složil. Druhý se obrátil proti novému nepříteli a byl odhozen o dobrých deset metrů, narazil na kmen stromu a zůstal nehnutě ležet. Poslední vlkodlak byl už skoro u Harryho. Snape strhl kluka stranou, vlkodlakovi na sněhu podjely tlapy a než znovu nabyl rovnováhy, sejmul ho podobný blesk jako jeho kolegu.
Harry klečel ve sněhu a třásl se. V hlavě se mu opakovalo jen to, že mohl umřít. Kdyby tu nebyl Snape, mohl umřít. Umřít. Severus se na Pottera mlčky díval. Nepřišla od něj žádná uštěpačná průpovídka. Nijak to, co se stalo, nekomentoval. Jen tam stál a čekal až se Potter vzpamatuje. Ale Harry byl k smrti vyděšený a nijak se to nelepšilo. Nedokázal se sám bránit proti obyčejnému vlkodlakovi. Jak by se tedy mohl ubránit proti strašnějšímu soupeři? Cítil se malý, zranitelný a neschopný.
Severus nejistě přešlápl. Už to trvalo trochu dlouho. Nakonec si vedle Pottera klekl.
„ Jste v pořádku?“ zeptal se co nejlhostejněji.
Harry dál třeštil oči před sebe. Selhal. Všechno to byly jen náhody. Není k ničemu. Selhal.
„ Máte něco s nohama nebo rukama? Co třeba s hlavou?“ zavrčel Snape netrpělivě.
Teprve teď se Harry na profesora podíval. Severus cítil, že potřebuje něco slyšet. Přemýšlel co, aby to kluka uklidnilo, ale jemu neubralo na důstojnosti a nezkazilo reputaci.
„ Podruhé to už bude lepší,“ na chvíli se odmlčel, „ tohle zažil každý.“
„ Vy taky?“
Severuse ta otázka zaskočila. Nepředpokládal, že by jí Potter položil. Zamračil se. Tohle se mu nelíbilo.
„ Vstaňte. Půjdeme zpátky. Než se vrátíme bude stejně půlnoc. Je to dost daleko.“
Neodpověděl. Záměrně neodpověděl. Harry si toho byl vědom, a svým způsobem to byla ta nejlepší odpověď. To, že mu nic neřekl, znamenalo, že to prožil taky. Bylo mu už líp. Ačkoli při pomyšlení, že to bude muset absolvovat ještě jednou a možná ještě několikrát, ho mrazilo.
Severus se cítil divně. Ta prostá otázka ho neuvěřitelně rozhodila. A co víc, vyvolala v něm vzpomínky. Pamatoval si to, jako by to bylo včera. Jak se to vynořilo ze tmy. Jak se to hnalo jeho směrem. A on nebyl schopen se ani pohnout. Měl hrozný strach. Kdyby … on nezakročil, byl by nejspíš mrtvý. To vědomí vlastní smrtelnosti. Ten hrozný strach. Dokázal si to vybavit i po letech. Stejně jako tu iracionální potřebu schoulit se, skrýt se před zraky všech. Potlačil tyhle vzpomínky. A měl trochu vztek, že jim vůbec dovolil vyplavat na povrch. Byly to jen vzpomínky. Nic neznamenaly. Nezabýval se minulostí. Sloužila jen k poučení se z chyb. Ale ten podivný pocit stejně nezmizel.
Od toho dne brával Snape Harryho do lesa pravidelně, aby si zvykl a získal trochu sebevědomí. Harry se učil rychle. A sem tam ho to i bavilo. Díky Snapeovi měl přístup do oddělení s omezeným přístupem, takže mohl i sám studovat. Ale byl důrazně varován, že pokud toho zneužije, bude toho zatraceně litovat. Věřil tomu. V obraně proti černé magii exceloval. A občas pociťoval chuť, vyzkoušet si něco na Malfoyovi. Ale nikdy to neudělal. Jen se bavil představami, jak by ten skrček koukal. Někdy také chodíval trénovat ten trik s kouzlem Expelliarmus. Zatím byl neúspěšný.
Bavilo ho to. Nakonec si to přiznal. Poklidný život byl sice fajn, ale nebylo to pro něj. Výlety s Potterem do lesa se staly vítaným zpestřením. Pozměnil klukovi program. Dva dny v týdnu chodili do lesa, dva dny měl Potter fyzickou přípravu a dva dny teorie. Neděli mu ponechal volnou. Nikdy by to nikomu nepřiznal, ale ač Potterovi pokroky nebyly nijak závratné, byl s nimi vcelku spokojen.
A čas utíkal. Míjely dny, týdny, měsíce. Sníh roztál, přišlo jaro. Trávili teď veškerý čas venku. Zatímco Harry dělal kliky, sedy lehy nebo běhal, Snape seděl pod stromem, četl si nebo opravoval písemky a kritizoval. Kdybyste se zeptali, oba by vám řekli, že toho druhého nesnáší a že je to nebaví. Ale když jste se dívali na tu téměř idylku… pravda byla nejspíš někde uprostřed.
Přešlo jaro a nastoupilo léto a s ním i konec školního roku. Harry ale byl teprve na začátku svého učení. Cítil to. Pořád ještě neovládl kouzlo Expelliarmus, ačkoli v lese se už pohyboval s viditelně větší sebedůvěrou, tišeji, zvládl obyvatele lesa poznat podle stop, znal jejich přednosti i slabiny. Ale pořád to nebylo ono. Stále spoléhal na Snapeův dozor. A ještě pořád ho měl. Nebyl připraven jít do lesa sám. Nepřežil by. Ale občas se Snape na chvilku vzdálil, aby měl Potter pocit, že se musí spoléhat jen sám na sebe. Byla to taková hra. Protože se nikdy nevzdálil na tolik, aby nemohl zakročit, kdyby to bylo potřeba. A Harry si byl vědom, že Snape by nepřipustil, aby se mu něco stalo.
Závěr roku se podle všeho měl stát i závěrem tohohle výcviku. Ale jak to tak už v životě bývá, nevyjdou věci pokaždé tak, jak si myslíte. Profesor Brumbál přišel s návrhem, že by měli pokračovat přes léto. Severus se pokoušel vykroutit. Loni se konečně vrátil do rodného domu a měl spoustu plánů, jak to tam předělat. Poprvé by měl o prázdniny, co dělat. Ale slib je slib. A tak se z toho vykroutit nemohl. Brumbál měl vše promyšlené. Srub v lese daleko od mudlů, bohaté zásoby na dva měsíce, nedaleko jezero, vše utajené.
Zase tak moc ho to nepřekvapilo. Konec konců se dalo něco podobného očekávat. Přijal to tedy klidně. Stejně neměl moc na výběr. Jenom organizačně se mu to zdálo trochu komplikované. Podle toho, co říkal Brumbál, normálně odcestuje s ostatními vlakem zpátky domů. Vybalovat ale nemá. Za tři dny si ho totiž Snape osobně vyzvedne.
„ A proč až za tři dny?“
„ No, profesor si musí něco ještě zařídit. Ale hlavně je to kvůli tvé bezpečnosti, Harry. Je důležité, aby všichni věřili, že jsi doma.“
„ Takže nebudu smět nikomu psát?“
„ Během těch tří dnů ano, ale pak už vůbec. Nejlepší bude, když sovu dáš k někomu do opatrování.“
„ Ale co když mě strýc s tetou nebudou chtít pustit?“
„ Tím bych se na tvém místě netrápil.“
No když netrápil, tak netrápil. Pomyslel si Harry. Během balení a po celou cestu vlakem přemýšlel o tom, jaké to asi bude. Určitě to nebude procházka růžovým sadem. Čtyřiadvacet hodin se Snapem? Dostane pořádně do těla. Měl by se na to už začít psychicky připravovat. Třeba to tak hrozné nebude, utěšoval se. Ale čím víc se blížil k domovu, tím byl skleslejší.
Přivítání bylo stejně vřelé jako každý rok. V praxi to znamenalo, že ho strýc Vernon odvezl z nádraží domů a teta Petunie mu dala skromnou večeři. Kromě několika nezbytných slov jako: nastup, vylez, na a běž do svého pokoje, s ním prakticky nikdo nepromluvil. A Dudley? Ten se mu vyhýbal. Už si zvykl, že je tu jen nechtěná položka navíc. Už se tím netrápil. Nemělo to stejně smysl. Seděl ve svém pokoji, žvýkal chleba s pomazánkou a přemítal, jak šetrně strýce připravit na to, že jeho soukromý otrok tu letos nebude.
Hned druhý den mu nakázali posekat trávník, zalít zahradu a natřít plot. Jak litoval, že nezletilým kouzelníkům je zakázáno čarovat. Oč by si mohl usnadnit práci. Taky se rozhodl, že napíše Siriusovi a pak Hedviku pošle k Ronovi, určitě mu to nebude vadit. O tom, že si ho Snape odvede, nijak nepochyboval. Večer se pokusil tedy zavést řeč na svůj odchod, ale přes výčet jeho zítřejší práce se nedostal ke slovu. Bude to zajímavé, jak si Snape s tímhle poradí, aniž by došlo ke ztrátám na životech.
Třetí den byl Harry jako na trní. Každé bouchnutí dveří s ním trhlo. A když zazvonil nějaký podomní prodavač, málem leknutím upustil talíř s obědem. Den minul v napětí a křečovitém očekávání dalších událostí. Snape se však neukázal. V sedm večer už Harry nevěřil, že se ještě ukáže. Nijak mu to nevadilo.
Přesně ve 20:00 se ozval zvonek. Dursleyovi seděli zrovna v obýváku a čekali na začátek filmu. Harry by se taky rád díval, ale to pochopitelně nesměl. Tak byl u sebe a pročítal si knihu Černá magie – kouzla a jejich účinky. I přes odlehčovací lektvar, kterým byla kniha napuštěna, vážila dobrých pět kilo a měla tisíce stran ručně psaného textu. Harry jí měl půjčenou přímo od Snapea. A jak sám profesor řekl, ručil za ní svým vlastním životem. Přesto zvonek uslyšel. Zvláštní před rokem by ho určitě nezaslechl. Ale to bylo teď jedno. Nefilozofoval nad tím a pootevřel dveře, aby aspoň něco viděl a slyšel. Jen jedna osoba mohla přijít v tuhle hodinu. Jak to že ho nenapadlo, že přijde večer? Tedy pokud to byl Snape.
V obýváku došlo k menší hádce, kterou nakonec prohrál pan Dursley a musel jít otevřít. Za dveřmi stál podivný, vysoký muž v černém. Harry však přes rozložité tělo strýce Verona nic neviděl. Ale když strýc zaječel, že tady žádný Potter nebydlí, bylo všechno jasné. Bleskurychle spakoval svůj částečně vybalený kufr a vrátil se ke dveřím sledovat vývoj situace. Všiml si, že do chodby z obýváku nahlíží dvě hlavy. Nepochybně teta a Dudley.
Severus si tiše povzdechl. Tohle vypadalo na dlouho. Urovnal si bundu a zabodl do pana Dursleyho svůj nevlídný pohled.
„ Aby bylo jasno, pane, přišel jsem si vyzvednout pana Pottera a nemám čas ani chuť se tu s vámi dohadovat.“
„ Tady žádný Potter nebydlí! A kdo vůbec jste?!“
„ Učím vašeho synovce…,“ dál se profesor nedostal.
Dursley zbledl, pak zfialověl a nakonec zařval: „ Jó ták, vy jste jeden z těch úchylů. Ven z mého domu!“
Harry musel uznat, že strýc má překvapivě odvahu. Nejspíš proto, že netušil, s kým si zahrává. No brzo na to přijde.
Severus na toho obézního mudlu chvíli zíral. Pak ho vtlačil dovnitř a zabouchl dveře. Teta Petunie a Dudley se zavřeli v obýváku.
„ Obávám se, že jste mi nerozuměl, pane Dursley,“ zasyčel Snape a strýc se přikrčil, „ takže ještě jednou. Přišel jsem si vyzvednout pana Pottera. Odvedu si ho na celé prázdniny. Je v tom nějaký problém?“ mluvil s chladnou zdvořilostí, ale v jeho hlase byl náznak výhružky. Pan Dursley to velice bystře pochopil.
„ N-n-ne,“ vykoktal.
„ To jsem rád, protože jinak byste měl velký problém vy.“
Pan Dursley zamrkal a hlasitě polkl. Severus si všiml, jak Potter postává na schodech s tím svým pitomým kukučem.
„ Dobrý večer, pane profesore.“
Snape místo pozdravu jen úsečně přikývl. Pan Dursley raději zmizel za dveřmi obývacího pokoje.
„ Máte sbaleno?“
„ Ano, pane.“, řekl a ukázal rukou na tašky uprostřed svého pokoje.
„ Fajn, tak se i s těma krámama přemístíte…“
„ Ale… pane profesore…já…“
„ Co je?“ zavrčel Snape podrážděně.
„ Já jsem ještě nesložil zkoušky…“
„ A mě je to jedno!“ utrhl se na něj s nečekanou prudkostí.
Harry couvl. Pane bože co to děláš? Ovládej se sakra! Proběhlo Severusovi hlavou. Za poslední tři dny musel zařídit to, na co si myslel, že bude mít dva měsíce. Skoro vůbec nespal a byl podrážděný víc než obvykle. To ale rozhodně není omluva pro jeho neprofesionální chování. Pomalu se nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Harry si profesora trošku bázlivě prohlížel. Dávno věděl jaký Snape umí být, když se rozzuří, ale tentokrát ho ta prudkost zaskočila. A pak profesorovi na vteřinu, dvě jako by sklouzla ta jeho věčná maska. Když se teď Harry na něj podíval, vypadal Snape vyčerpaně a taky jako by smutně. Trvalo to jen chvilku a maska byla zase zpátky.
„ Až za rok,“ odvážil se špitnout Harry.
Připadal si jako idiot. No jistě že až za rok. Jak si mohl splést ročník?! Ne, vážně se potřebuje vyspat.
„ Samozřejmě. Já to zařídím.“
To bylo vážně geniální. Co kdybys dneska už raději mlčel. Nadával si v duchu. Takhle se neztrapnil už hodně dlouho.
Harry se ještě nikdy nepřemisťoval a měl z toho trochu obavy. Slyšel spoustu historek o nepovedených pokusech se přemístit. Uklidňoval se, že když je to profesor, tak to určitě umí. Není se tudíž čeho bát. Ačkoli… napadlo ho, že by odmítl, ale to už ho sevřelo cosi silného a cizího. Z přemísťování si nikdy nikdo nic nepamatoval. Prostě jste v jedné chvíli na jednom místě a vzápětí jste někde úplně jinde. Když ho ta podivná síla propustila, cítil se trochu dezorientovaný. Zavrávoral, udělal krok dozadu a upadl přes svoje věci. A jak tak ležel na zemi a civěl nahoru, uvědomil si, že jsou uprostřed lesa.
„ Tak si vemte věci a půjdeme. Je to ještě kus cesty.“
Harry si hodil přes rameno batoh a natáhl se pro kufr.
„ Co děláte? Slovo kouzelník je od slova kouzlit, jestli vám to ještě nikdo neřekl,“ štěkl na něj Snape.
„ Ale to se přeci nesmí,“ namítl Harry.
„ A kdo by vám to tady asi tak mohl zakázat?“ ušklíbl se Snape.
Ty si taky s nařízeními děláš, co chceš, viď? Když se ti to hodí, otlučeš mi je o hlavu. A když se ti to nehodí, vesele je překračuješ. Myslel si Harry popuzeně. Ale byl by blázen, kdyby se s tím těžkým kufrem táhl.
Srub, chalupa, chajda, chata, ať už se to mělo nazývat jakkoli, šlo o nevelkou budovu obloženou dřevem, umístěnou na malou lesní mýtinku. Harrymu se docela líbila. Měla dvě patra, verandu a vlastně ani tak malá nebyla. Jenže pro ně by nebyl dost velký ani Buckinghamský palác, když i Bradavice pro ně byly malé.
Uvnitř to vypadalo nádherně. Vše obložené dřevem a takové útulné. Dole byla prostorná kuchyň s rohovým stolem. Odtud vedly schody nahoru do patra. Kromě kuchyně a předsíňky tu byla ještě toaleta a úžasná koupelna. Nahoře pak byli dva pokoje a kumbál. Harrymu byl přidělen pokoj hned naproti schodům. Malá, hezká, podkrovní místnost obsahovala vše, co potřeboval – postel, dvě skříně, stůl a židli. Hned se pustil do vybalování a zabydlování se.
Severus se s nějakým vybalováním neobtěžoval. Vyndal jen to, co potřeboval, a tašku kopnul do kouta pokoje. Zbytek uklidí zítra. Teď toužil jen po dvou věcech. Tou první byla sprcha a tou druhou cokoli, co alespoň vzdáleně připomínalo postel.
Čekal nějaké zpestření hned po ránu. Třeba budíček v pět, rozcvičku nebo něco podobného, co vám bezpečně zkazí náladu hned po ránu. Nic takového ale nepřišlo. Probudil se sám, vyspalý a dobře naladěný. Teprve teď začal přemýšlet, jak to asi bude s jídlem. Oblékl se a opatrně seběhl po schodech dolů.
Profesor Snape už tam byl a z jeho výrazu se nedalo odhadnout jakou má náladu. A co hůř na stole nebylo rozhodně nic, co by připomínalo snídani. Situaci byla poněkud ošemetná. Jak se opatrně zeptat, co bude k snídani, a nerozzuřit ho. Harry nejistě přešlápl.
„ Tak si snad uděláte snídani, ne?“ zavrčel Snape, aniž by zvedl oči z knihy.
Situace byla rozřešena. Alespoň dočasně. Jak to bude s obědem toť otázka. Ale zdálo se, že se tu bude razit heslo: každý se stará sám o sebe. Harry otevřel lednici a bezmyšlenkovitě popadl první věc, která mu přišla pod ruku. Podíval se lépe. Šlo o jogurt. Proč ne. Rozpačitě se rozhlédl. Kde tu asi jsou příbory? Profesor nevypadal, že by měl chuť mu to vysvětlovat. Tak chvíli pátral. A jak se říká, kdo hledá, najde. Raději však zůstal stát. Člověk si nikdy nemohl být zcela jist, čím ho rozzuří. Fakt, že mu nevěnuje vůbec žádnou pozornost, mu vyhovoval.
„ Mohl byste si laskavě sednout!“ zavrčel po chvíli Snape.
Harry si opatrně sedl na kraj lavice na druhou stranu stolu. Jestli taková rána budou všechna, tak to tedy bude. Napadlo ho.
Severus počkal, až dojí, než ho seznámí s jeho dnešním programem. Nepochyboval, že Potter bude nadšen. Ačkoli na svůj vkus vstával pozdě, dospával konec konců tři noci, stihl už připravit denní plán. Takhle příšerně pozdě se rozhodně vstávat nebude. V šest by mohlo stačit. Nejdřív bude na pořadí krátký běh, pak koupelna a teprve pak snídaně. Dopoledne stráví Potter teorií, odpoledne praxe. A aby se mu nezavařil mozeček proloží se to kondičním tréninkem. Garance toho, že večer padne hošánek do postele a bude spát jako zabitý. Ale úplně nejprve věnují tenhle první den seznámení s okolím. Někde poblíž tu měla být nějaká vodní plocha. To by se hodilo. Musel uznat, že pro výcvik to tu bylo jako stvořené.
Obhlídka místa, kde stráví příští dva měsíce, se Harrymu hrozně líbila. A ani doprovod Snapea mu to nezkazil. Komunikace sice drhla, ale to ho taky netrápilo. Netoužil si s ním povídat. A profesor o to nestál skoro ještě víc. Bylo to na něm vidět.
Nacházeli se na nádherném místě. To musel Severus uznat. Nejbližší civilizace byla vzdálená mnoho mil. Jezero tu skutečně bylo. Modré jako démant zasazený do zeleně vysokých stromů. Ale teplotu mělo dost nízkou. O to líp. Aspoň se může Potter otužovat. Odolal touze ho tam hodit už dneska. Na to bude ještě spousta příležitostí. Teď si musí do hlavy uložit přesný plán okolí. Mohlo by se to hodit. Nemá smysl být nepřipraven. Nepřežil tak dlouho proto, že by něco podceňoval. Vrátili se na oběd. Vyřešil to elegantně pomocí magie. Neměl chuť se obtěžovat vařením obzvláště, když tu byl Potter. Po obědě ho přezkoušel z všeho, co brali během roku. A přesvědčil, že pořád ještě nepochopil. Nedokázal si stále „ ochočit“ kouzlo Expelliarmus. Ale to se spraví. Až s ním skončí tak ho v Bradavicích nepoznají.
Kapitola čtvrtá: Problémy na obzoru
Idylka prvního dne byla skutečně jen zdánlivá. Hned druhé ráno začalo přituhovat, když se rozespalý oblékal a byl vyhnán ven. V Bradavicích vždycky Snape čekal, až si Harry odběhne určený počet koleček. A aby Harry nepodváděl, byla kolem cesty vytvořená bariéra. Tady to bylo jiné – horší. Severus se totiž rozhodl běhat s ním. Nejen kvůli jeho bezpečnosti, ale taky prostě proto, že chtěl. Už léta si úzkostlivě udržoval tu nejlepší fyzičku a tohle mu mohlo jenom prospět. Stejně si už dlouho pořádně neprotáhl tělo. Pro Harryho to byla tvrdá zkušenost. Teď pochopil ty Snapeovi kecy o tom, že nemá soudit nic podle vzhledu. Prostě mu nestačil. Ani v nejmenším mu nestačil. A naopak profesor nebyl ochoten ani o trochu slevit. Trasa od chaty k jezeru a zpět nepatřila mezi nejkratší. A při tempu, jaké Snape vyžadoval, to bylo zničující. Harry doběhl tam a zhroutil se do trávy. Plíce měl jako v ohni, v boku ho píchalo a lapal po dechu. Severus nad ním stál s lehce opovržlivým výrazem. Copak ten kluk nic nevydrží? Takové příjemné ranní proběhnutí. Kdysi po ránu chodíval běhat, ale v Bradavicích to nebylo dost dobře možné.
„ No neválejte se, zpátky! Vždyť to není tak daleko,“ neodpustil si Snape.
Harry se postavil na roztřesené nohy. Cítil, že cestu zpátky nemůže zvládnout. Severus neměl zájem na tom, uštvat ho ještě po ránu. A tak cestou zpátky přeci jen zvolnil. I tak Harry nedokázal pozřít ani sousto. Během teorie se přeci jenom vzpamatoval. Po obědě byla hodinu pauza. Tu uvítal a zničeně se sesunul do postele. Odpoledne mu Snape vyhlédl v lese pěknou větev a Harry se k ní měl desetkrát přitáhnout. Vzhledem k tomu, že větev byla skoro dva metry vysoko, musel se na ní dostat výskokem. A pak tam zůstal viset. Nedokázal se přitáhnout ani jednou, ačkoli to několikrát zkoušel. Tak dostal jiné cviky. Celé dvě hodiny musel dělat sklapovačky, kliky, dřepy. Dokud Snape jen chodil okolo a kritizoval, tak to šlo. I když při klikách ho vždycky přimáčkl až skoro k zemi, protože se mu zdálo, že to odbývá. Jenže když se přidal, bylo to pro Harryho horší. Vždycky když si myslel, že to prostě nejde, Snape mu hravě dokázal, že jde. Nejednou se mu vysmál. Paradoxně to Harryho motivovalo víc, než cokoli jiného. Aniž si to Severus uvědomoval, dělal to samé, co jeho vedlo k tomu, že se stal jedním z nejlepších Smrtijedů a kouzelníků vůbec. Pořád mu totiž všichni připomínali hranice jeho schopností a tím ho nutili ty hranice posouvat stále dál. Musel jim všem dokázat, že je lepší, že dokáže vše, co si usmyslí. A teď se podobně cítil i Harry. Nehodlal Snapeovi udělat radost a vzdát se. Ne, byl odhodlaný dokázat, že ho podceňuje, že to zvládne. Ale všechno chce čas. Momentálně totiž Harry ležel naprosto odrovnaný před chatou na trávě. Měl hodinu volno, aby se dal dohromady, než začne praktická část výcviku. A v duchu nadával. To nebyl výcvik, to byly galeje! A nejvíc ho štvalo, že Snape vypadal, jako by to byla hračka. Nevypadal ani trošičku unaveně, naopak všechno pro něj bylo krátké a pomalé, nic nebylo dobře, nic nebylo akorát.
Dny míjely. Rozhodně se nedalo říct, že by se Harry nudil. Na nudu tu prostě nezbýval čas. Na každou vteřinu dne měl něco naplánovaného. Večer byl pak úplně vyřízený. Nejednou usnul dřív než se převlékl do pyžama. Mockrát se chtěl vzdát, ale takovou radost Snapeovi neudělá. A tak to mlčky snášel ještě další den a další a další. Ale úplně nejhorší bylo, že pokaždé, když si na tvrdý režim dne zvykl a přestal se hroutit, Snape přitvrdil. A zase mu ráno, když doběhl zpátky k chatě bylo špatně, a zase se večer ztěží dovlekl do postele. Nebyl tu ani prostor pro nějaký konflikt, ačkoli…
„ Třicet pět…třicet pět…třicet pět…třicet pět,“ Harry udělal ještě jeden klik, o kterém profesor rovněž nesmlouvavě prohlásil, že je pořád jen pětatřicátý, a klesl do trávy.
„ Řekl jsem, že jich máte udělat čtyřicet. Ještě vám jich chybí pět,“ prohlásil Snape nemilosrdně.
„ Já je udělal,“ zaprotestoval Harry tiše.
„ Ne, neudělal jste je.“
„ Udělal! Tohle není fér!“ teď už zvýšil hlas, i když tím hodně riskoval.
Snape se ušklíbl.

„ Fér? Co je to podle vás fér? Používáte to slovo asi hodně často, co?“
„ Je to nespravedlivé. Já jich udělal čtyřicet a vy to víte!“ lomcoval s ním vztek.
„ Ne, neudělal jste je. A tu svojí spravedlnost si dejte patentovat. Myslíte, že oni budou hrát podle nějakých pravidel?!“ pomalu ho opouštěl klid. Ten kluk ho začínal pořádně štvát.
„ Ale…“
„ Ale co? Začnete se ohánět něčím, jako je spravedlnost? Na tu zapomeňte! Ta neexistuje! Teď udělejte těch pět kliků a jděte se najíst!“ pronesl Snape tím svým zlověstným šepotem.
Harry odešel do chaty. Zlost v něm pořád byla, ale na druhou stranu měl možná Snape pravdu. Smrtijedi nehráli fér. Kdo jiný by to měl vědět lépe, než bývalý Smrtijed, který je sám nespravedlivý a nefér.
Severus si sedl na zem a opřel se zády o stěnu. Dneska bylo pořádné vedro. Ideální příležitost k návštěvě jezera. Jen doufal, že Potter umí plavat. Potter. Potřásl hlavou nad jeho naivním pohledem na svět. Bylo to pořád dítě. On v jeho věku… Nerozvíjel tuhle myšlenku. Pustil to z hlavy. Opřel se pohodlněji, zavřel oči. To teplo bylo hrozné. Neměl rád horko. Ani kvůli tomu neměl chuť k jídlu. Představa studené, chladivé vody lákala. Proč ne. Potterovi to taky prospěje a magie se dá nacvičovat ve vodě i na břehu.
Harry koupání vítal s neskrývaným nadšením. Sám byl zpocený, ulepený a umořený tím horkem. Od začátku mu bylo jasné, že mu nedovolí se jen tak ráchat ve vodě. Ale to riziko přijímal. Lepší něco, než drátem do oka.
Jezero přímo lákalo, abyste do něj skočili. Tedy do té doby, než jste rukou zkusili vodu. Byla ledová.
„ Je pěkně studená. Jak je tam vůbec hluboko, pane?“
Snape pokrčil rameny.
„ Tři možná čtyři metry.“
„ Uprostřed?“
„ Ne u kraje. Uprostřed bude hlouběji.“
„ Opravdu?“
„ Máte strach?“
„ Ne.“
„ Tak prosím.“
Harry ze sebe shodil tričko i trenky a opatrně se přiblížil k okraji. Strčil tam nohu a otřásl se.
„ Slavný Potter a bojí se trošku studené vody?“
Bože jak nesnášel, když mu říkal slavný Potter. A navíc to ještě vyslovoval tak posměšně. Ale do vody neskočil. Snape se ušklíbl, bylo to něco mezi pobavením a opovržením. Ale ani teď neskočil, vždyť to bylo hrozně studené.
Severus se chvíli díval, jestli tam Potter teda skočí nebo ne. Bylo jasné, že ne. Svlékl se do plavek. Došel k němu a studené nestudené, strčil ho tam. Nestačil ani vykřiknout. Jen rozhodil ruce jako nakopnutá žába a pleskl sebou do jezera. Hladina se nad ním zavřela. O chvíli později se vynořil s prskáním a jeho první slova rozhodně nebyla dobře volená: „ Co děláš! Mohl jsem se utopit!“
Snapeova tvář dostala vražedný výraz. Harry si uvědomil, co řekl a začal koktat něco jako omluvu.
„ Zavřete zobák a laskavě mi netykejte nebo vás utopím osobně!“ štěkl na něj.
„ Ano, pane.“
Byli tu spolu už týden a za tu dobu se naučili jeden druhého jaksi do určité míry tolerovat. Nenáviděli se pořád stejně. Takové ty Brumbálovy řeči, že se poznají a skamarádí, se pochopitelně nekonaly. Ale tolerovali se. Nebo lépe řečeno Snape ho toleroval a pro Harryho to tudíž tady bylo více méně snesitelné. Ovšem hranice profesorovi tolerance nebyly pevně dané a taky nijak velké.
Severus poměrně rychle překonal znechucení nad tím klukem. Nařídil mu, aby se pokusil jezero aspoň desetkrát přeplavat a neutopit se. A zatímco se Potter plácal na dosah břehu, šel si zaplavat. Bylo to příjemné osvěžení a taky skvělá změna. Tempo Potterova výcviku mu nevyhovovalo. Bylo moc pomalé. Konečně se na něj nemusel ohlížet. Ačkoli pořád kontroloval, jestli se ten pitomec netopí nebo nefláká a podobně.
Přeplaval jezero čtyřikrát a pak už to bylo nad jeho síly. Na délku to byla pořádná štreka. Nehodlal riskovat, že se utopí. Nevěřil, že by ho zachránil. Vydrápal se na břeh a trošku závistivě Snapea sledoval.
„ Co je to, Pottere!“ křikl na něj Snape.
„ Už nemůžu,“ přiznal Harry.
Čekal, že dostane vynadáno. Místo toho se profesor vytáhl na břeh vedle něj.
„ Tak dáme pauzu, když víc nevydržíte. Nemám zájem vás tahat z vody jako utopené kotě a křísit vás.“
Nebylo to nijak mile řečeno, ale Harry byl vděčný, že nemusí zpátky do té studené a mokré tekutiny. Natáhl si na zem ručník a lehl si na sluníčko. Severus si našel na skalnatém břehu pěkné slunné místo a tam se uvelebil. Rozpálená skála krásně hřála. Dal si ruce za hlavu, zavřel oči. Idylku rušil jen fakt, že mokré plavky poněkud studily. A taky by to chtělo sklenku vychlazeného šampaňského a Potter, aby táhnul k čertu. A neuškodila by nějaký dámská společnost. A sluníčko vykonalo své a Severus usnul.
Harry se probudil a lenivě se protáhl. Rozhlédl se. Profesor spal. Přemístil si ručník zase na sluníčko. Vlastně by to ani nebyly tak špatné prázdniny. Jen kdyby tu místo Snapea byl Ron a Hermiona. Nebo aspoň kdyby Snape nebyl tak příšerný. Kdyby byl trochu lidštější. Kdyby je velké slovo. Otočil se na břicho s úmyslem si ještě trochu zdřímnout.
Večer bylo opravdu veselo. Kudy chodil, tudy Harry tiše fňukal, protože měl dokonale spálená záda. Když už to nedokázal dál poslouchat, nejdřív toho kluka Severus seřval, ale pak se přeci jen uvolil mu na to něco dát.

Čtyři týdny byly pryč a Harry si už zvykl, že si nemá zvykat. Ani nevnímal jaké pokroky pod přísným dohledem profesora Snapea dělá. Ale Severus je viděl moc dobře. A proti vlastnímu přesvědčení byl docela spokojen.
Harry zesílil. Jeho opálené tělo bylo svalnatější a mrštnější. Měl větší výdrž. Ačkoli mu pořád nestačil, vnímal Severus, že je už těžší uštvat ho. A sám se občas po dlouhém dni cítil trošku unavený. Teorii zvládal, praxe taky nebyla špatná. Dělal pokroky. Pořád ale neudělal ten důležitý krok. Přesto by si teď v souboji Malfoy vs Potter Snape vsadil na Malfoye jenom proto, že je z jeho koleje. Harryho schopnosti teď předčili většinu studentů. Ale stále by proti plně vycvičenému Smrtijedovi neměl šanci. Možná by mu dokázal vzdorovat, ale nevyhrál by. A v tomhle boji se body za druhá místa nedávají. Ještě se bude muset hodně učit. Ale začínal věřit, že bude dělat takové pokroky i nadále, až vyjde ze školy, mohl by se dokázat ubránit. Jako svého žáka si ho teď docela cenil, ale to ani v nejmenším nezmenšilo jeho nenávist k němu. Ta byla příliš hluboce zakořeněná a nedala se vytrhnout.
Harryho postoj ke Snapeovi se taky nijak radikálně nezměnil ani po společně stráveném měsíci. Neměl ho rád, ale přesto ho musel obdivovat. Co všechno dokázal, co zvládl. Jak málo toho o profesorovi věděl. Ve skrytu duše si přál být stejně dobrý jako on. Obdivoval jeho magické schopnosti, zdálo se, že není nic, co by nedokázal. Záviděl mu tu neuvěřitelnou fyzičku, kterou by taky chtěl mít. Žralo ho, že ho Snape dokáže utahat jako kotě a sám se ani pořádně nezadýchá.
Přesto všechno mezi nimi vládla chladná atmosféra. Někdy to připomínalo ticho před bouří. A když ta bouře přišla, stálo to za to. Většinou se dokázali konfliktům vyhnout. Snape nařizoval a Harry disciplinovaně poslouchal. Ale někdy to prostě nešlo. Nebo byly chvíle, kdy Harry Snapea vyprovokoval zcela neúmyslně něčím, co udělal nebo řekl. Učil se tak nejdřív myslet a pak mluvit. Naopak to nedělalo dobrotu.

„ Špatně! Znova!“
Harrymu poklesla ramena. Cítil, že už ztrácí koncentraci.
„ To prostě nejde.“
„ Slovo nejde neznám. Znova,“ prohlásil Snape nesmlouvavě.
„ Už toho mám dost.“
„ Prosím? Jak dost!? Mám tedy dát vědět profesoru Brumbálovi, že jeho slavný Harry Potter to vzdává?“ posměšný tón Snapeova hlasu Harryho doháněl k zuřivosti.
„ Já nic nevzdávám! Prostě to nejde!“
„ Skončíme až já řeknu!“
„ Ale já už nemůžu!“
„ Nic nevydržíte, Pottere! Jste ničemný hňup a platí na vás jenom přísnost! Nejste o nic lepší než váš otec!“
„ Můj táta byl nejlepší kouzelník! Lepší než vy!“ sotva to vypustil z pusy, věděl, že bude zle.
„ Myslíte si, že jste slavný díky němu?! Váš otec byl břídil a chudák, který nikdy nic pořádného nedokázal! Za svůj život vděčíte své matce, kterou si ani nezasloužíte! Tak držte hubu a znova!“ jen málokdy Snape zvýšil hlas.
Harry netušil, proč to udělal. Lomcoval s ním obrovský vztek a najednou prostě máchl hůlkou… zaútočit na profesora Snapea bylo to nejhloupější, co mohl udělat. S opovržlivým výrazem jeho trapný pokus odrazil, došel k němu a chytil ho pod krkem.
„ Tohle už nezkoušej, chlapečku, mohl bys špatně skončit. Ještě jednou se o něco takového pokusíš a šeredně si to odskáčeš! Jasné!“ syčel Snape jako rozdrážděný chřestýš.
Harry přikývl.
„ Já… já nechtěl… já…,“ snažil se omluvit, vysvětlit, že netuší, jak k tomu došlo, ale Snape mu najednou zacpal pusu a jeho černé oči těkaly sem a tam. Pak ho stáhl do vysoké trávy. Stále mu držel ruku na puse. A díval se směrem k chatě. Harry vycítil, že se něco děje a není to dobré. Severus pomalu dal ruku dolů. Snad kluk pochopí, že má být zticha. A pak je uviděl. Dvě postavy v černých pláštích se obezřetně plížily od lesa k chatě. Všiml si, že další tři se skrývají v lese. Potter na něj upřel ty své vykulené oči s jasnou otázkou, kterou nechal nezodpovězenou. Jeho mozek horečně přemýšlel. Jak je tu proboha našli? Odpověď dostal vzápětí, protože na verandu usedla sněžná sova. Ten blbec Potter! Stáhli se z dohledu a hlavně doslechu.
„ To jsou…?“
„ Jo jsou. Ta sova je vaše?“
„ Hedvika!“
„ Nebylo vám jasně řečeno, že nemáte nikomu psát!“ zabodl do něj Snape opovržlivý pohled.
„ Já nepsal. Byla u Rona.“
„ Výborně, takže díky naprosté debilitě pana Weasleyho, jsme teď v maléru. Máte skutečně inteligentní přátele. To jste mu neřekl, že jí za vámi nemá posílat!?“ prskal Snape dál.
„ No, neřekl.“
„ Pottere, vy jste kus idiota,“ povzdechl si.
„ Co budeme dělat?“
„ Vy budete mlčet, držet hlavu dole a modlit se. Nebo ještě lépe, zkuste si vybavit, co jste se naučil. Pokud jste se vůbec něco naučil,“ utrousil Snape znechuceně.
„ Ale já…“
„ Mlčte a zůstaňte tady. Já se o to postarám,“ s těmi slovy Snape zmizel. Harry měl pocit, jako by mu dřevěněly končetiny. Utkat se s vlkodlakem byla jedna věc, ale se smečkou Smrtijedů. Kdyby to přišlo náhle, bylo by to lepší. Jenže takhle měl čas přemýšlet. A čím víc myslel, tím víc ho svíral strach.

Kapitola pátá: Jackie

Severus se plížil zpátky k chatě. Pohyboval se tiše a opatrně. Ti Smrtijedi byli dobří, ale štěstí stálo na jejich straně. Zatím nic netušili. A hlavně on byl nejlepší. Měl v plánu zlikvidovat je jednoho po druhém a pěkně v tichosti. První dva omráčil a svázal, aniž by si toho kdokoli všiml. Než se probudí, bude po všem. A pak se štěstěna rozhodla podrazit mu nohy. Sice na tu vrtkavou potvoru nikdy příliš nespoléhal, ale momentálně se situace poněkud zkomplikovala. Kdyby Potter držel hlavu dole, bylo by vše v pořádku. Jenže on tu svojí ježatou palici prostě musel vystrčit. A ta pitomá sova se k němu s radostným houkáním rozletěla. Severus záhy znechuceně musel konstatovat, že Potter má víc oči pro to zvíře, než snahu zúročit, co se ho snažil naučit. To, že se nemohl spolehnout, že se o sebe kluk aspoň chvíli postará, byla značná přítěž. Ale dal slib, že ho vycvičí a do té doby rovněž ochrání, a tomu hodlal dostát. Navzdory rokům tréninku, letitým zkušenostem i zdravému rozumu, se tak nechal vmanévrovat do nepřehledné bitky, ve kterém musel Pottera neustále hlídat a bránit. A to se mu nakonec vymstilo. Do levého ramene ho zasáhlo ohnivé kouzlo a důkladně mu spálilo celé rameno a ruku až skoro po loket. Bolest. Šok. Bylo mu zle. Instinkt mu velel stáhnout se, získat čas, dát se trochu dohromady, a pak znovu zaútočit. Ale ten slib, který dal, byl silnější než cokoli jiného. A tak bojoval s vlastní slabostí a snažil se Pottera dovléct do relativního bezpečí lesa. Poprvé ve svém životě v boji pořádně prohrával a vůbec se mu to nelíbilo. Místo aby je rozehnal na všechny strany, nechal se zatlačit do nevýhodné pozice. Otupělost se šířila jeho tělem. A když musel zase odrážet další jejich snahu dostat Pottera, ignoroval ten varovný signál svého instinktu tam vzadu v mozku. A to byla chyba. Harry se otočil a vykřikl. Za Snapem stála postava v kápi a v rukou třímala kopí. Severus se stihl jen trochu pootočit, než se kopí zakouslo do jeho boku. Nevykřikl. Jen se trochu zachvěl, oči se mu rozšířily a zavrávoral. Šikmo z boku mu trčela násada kopí. Smrtijed jí pustil, a jako by se zalekl svého činu, rychle ustoupil. Severus cítil, jak ho něco sevřelo. To bylo magické kopí, uvědomil si. Ta nebyla určená k zabíjení. Měla zranit a paralyzovat. Rána však byla hlubší, než měla být. Dva Smrtijedi pevně sevřeli Pottera. Další, zjevně vůdce, Severuse obešel. Odstrčil šokovaného Smrtijeda, uchopil kopí a vrazil ho hlouběji. Severus si křečovitě sevřel břicho. A když ruku odtáhl a podíval se na ní, byla na ní krev. Jeho krev. Harry odvrátil zrak. Kopí prošlo skrz. Černé oči se zakalily. Pak klesl na kolena a nakonec se zhroutil na zem. Prohrál.
Harry byl svázán. Snapea si nevšímali. Byli přesvědčeni, že je mrtvý. A tak v klidu odpočívali a ošetřovali raněné. Jak si byli jisti svým vítězstvím. Jenže Severus Snape prostě neprohrával a ani tentokrát to neměl v úmyslu. Byl sice dost ošklivě raněný, vyčerpaný a při vědomí se držel jen silou vůle, ale vzdát se rozhodně nehodlal. Dokud mu v hrudi bude bít srdce. Náhoda, obyčejná blbá náhoda, mu zachránila kůži. Před dvěma dny, když s Potterem trénovali, si odřel ruku. A lahvičku s léčivým lektvarem neuklidil. Má jí pořád v kapse kalhot. Natáhl se pro ní a sevřel jí v dlani pravé ruky. Těžko říct koho tam nahoře naštval. Jinak si to totiž nedokázal vysvětlit. Zmerčili ho. Sotva rychle překonali překvapení, že žije, seběhli se k němu. Vůdce se pohrdavě ušklíbl a šlápl mu na ruku. Sklo prasklo a zabodávalo se mu do ruky, lektvar se mísil s jeho krví. A pak dostal šílený nápad. Sevřel ruku pevně v pěst. A se sklem pronikl do jeho dlaně i lektvar. Nemělo to takový účinek, ale stačilo to. Sevřel v levé ruce svou hůlku a sebe i Pottera přemístil. Smrtijedi zůstali civět s otevřenou pusou. Doběhl je. Poprvé v životě měl pocit, že to trvá věčně a cítil bolest. Pak ho obestřelo milosrdné bezvědomí.
Harry se převalil na břicho. Byla už tma. Asi omdlel. Profesor ležel nehybně metr od něj a z těla mu stále děsivě trčelo kopí. Snad není… Rozhlédl se. Nacházeli se na nějakém poli nebo co. Situace byla špatná. Snape na tom nebyl dobře. A on sám měl ruce svázané za zády. Co teď? Přesunul se k profesorovi a zvedl jeho hůlku. Horečně přemýšlel a pátral v paměti po nějakém kouzlu, které by ho rozvázalo. Nedokázal si vzpomenout, ale určitě se ho učil. Zatahal za pouta. Ten, kdo ho svazoval, věděl, co dělá. Ležel tam bezmocně skoro až do svítání. A pak najednou svitlo jemu.
„ Solvere,“ a pouta z jeho rukou spadla. Jak jen mohl zapomenout. Váhavě se přesunul k nehybnému tělu. Bylo trochu prochladlé. Harry si uvědomil, že jemu je taky poněkud zima. Nahmatal puls. Slabý, ale pravidelný. Umřít si Snape zatím rozhodně neplánoval. Opatrně se dotkl kopí, a pak ho kousek nad ránou zlomil. Kupodivu Snape ani moc nekrvácel. Jak se pomalu rozednívalo, spatřil v dálce vesnici.
Severus otevřel oči. Byla mu zima a bolest prostupovala celým jeho tělem. Na druhý pokus se postavil na vratké nohy. Už jen kousek, utěšoval se a neustále si to v duchu opakoval. Upnul se k té myšlence, jako by to bylo záchranné lano. Vedl ho spíš jeho cit, než jeho smysly. Věnoval poslední zbytky sil na to, aby se dostal do téhle vesnice k jednomu konkrétnímu domu. Protože tady bylo jediné místo, kde mohl najít pomoc. Opřel se o dveře. Viděl rozmazaně. Všechno se s ním tak nějak točilo. Zavřel oči.
Když se Snape složil, Harry chvíli bezradně postával. Pak zaklepal a připravoval si nějakou bláznivou a určitě nevěrohodnou lež o tom, že je někdo přepadl. Otevřela mu menší žena laskavé vrásčité tváře a prošedivělých vlasů. Usmála se a její oči si ušmudlaného chlapce dobrácky prohlédly. Pak její tvář zvážněla, když uviděla Severuse. Beze slova pozvala Harryho dál. Pak vytáhla hůlku a dopravila raněného dovnitř, kde ho ve vedlejší místnosti opatrně uložila na lůžko. I slepý by poznal, že Snapea zjevně zná. Přistrčila chlapci talíř polévky a zavřela za sebou dveře od pokoje, aby Harry nic neviděl.
Ten se tím netrápil. Polévka mu připomněla, jak velký má hlad. Velká kuchyně sloužila rozhodně i jako jídelna a obývák. Byla tu křesla a krb. Všiml si dveří, které určitě vedli do sklepa. Přesto tu pár věcí naznačovalo, že nejde o obyčejnou kuchyň. Na policích stály známé i neznámé ingredience, několik porcelánových mističek a pytlíčky s nejrůznějším kořením a bylinami. V rohu stála roky nepoužívaná soví klec.
Shrnula mu černé vlasy z čela. Pak jemně vzala jeho pořezanou ruku do svých. Pohladila ho po tváři. Ze skříně vytáhla poloprázdnou lahvičku, nadzvedla mu hlavu a přiložila mu jí k rtům. Když do něj vpravila trochu tekutiny, položila jeho hlavu zpátky na polštář. Víčka se mu zachvěla a otevřel oči. Zadíval se na ní. Ale když jí chtěl něco říct, přiložila mu prst na ústa.
„ Ššš, teď nemluv. Všechno bude zase dobré,“ zašeptala jemně.
Co nejopatrněji ho vysvlékla ze šatů. Přinesla teplou vodu a měkkým hadříkem smyla špínu a zaschlou krev. Pak vzala do ruky jeho rozřezanou dlaň, nalila na ní jakýsi lektvar. Ten na ráně začal pěnit. Svírala jeho bolestí se třesoucí ruku a vyndavala střepy, které lektvar vyplavoval. Když vytáhla poslední, nanesla do rány hojivou mast a převázala jí. Zlehounka přejela konečky prstů po jeho spálené paži. Zavřel oči a černé obočí se mu lehce stáhlo. Jinak nedal najevo, že to bolí. Otočila mu ruku, aby si prohlédla kam až zranění sahá. Její zrak padl na jeho nadloktí. Kouzlo tak mocné, že nešlo zlomit, tak silné, že odrazilo i magický útok. Ve spálenině se to docela zřetelně rýsovalo – Znamení zla. Roky nebylo vidět. Vlastně ani teď se neobjevilo. Voldemort neměl svojí moc. A jen ta mohla vyvolat Znamení zla zpátky. Občas se zviditelnilo, když Pán zla volal své Smrtijedy, ale vždy zase zmizelo. Nyní ho však spálenina z části odhalila. I přes bolest ucukl. Nechtěl, aby se na to dívala. Nenáviděl tu věc na své ruce. Tím víc, že se jí už nikdy nezbaví. Jak to říkal Moody? Skvrny, které nezmizí? Ta věta ho pronásledovala. A Moody, jako by to věděl, opakoval jí vždy, když se setkali. Vypálili mu cejch, kterého se už nezbaví. Dost dobře to mohla být lilie, princip by byl stejný. Žádná skvrna, ale chyba, která se nepromíjí, rána, které se nehojí. Nelitoval ničeho. Lítost byla pro slabé. Přivřel oči a bolestně zasykl, když na jeho ruku nanášela hojivou mast. A teď to nejhorší. Dotkla se hrotu pokrytého zaschlou krví. Štěstí, že šlo o magické kopí, zachránilo mu to život. To nejhorší ho čeká, až to vytáhne. Důkladně se na to připravila. Pak se podívala do těch černých očí.
„ Teď to bude bolet, ale pak už to bude dobré.“
Přikývl. Odvrátil hlavu, zavřel oči a jeho levá ruka sevřela okraj postele. Tak čekal na bolest. Uchopila hrot. Vědomí, jaké utrpení mu způsobí, bylo mučivé. Sevřela tu věc pevněji a škubla. Výkřik, který mu unikl, byl mnohonásobně tišší, než jak ho slyšely její uši. Začal krvácet, ale ona byla připravená. Když ho ošetřila, dala mu vypít něco proti bolesti, po čem usne. Potřeboval odpočívat. To je jeden z nejlepších léků. Přikryla ho dekou, aby byl v teple. Oči se mu samy zavíraly.
„ Jackie,…,“ zašeptal.
„ Pšt, spi. Pak ti bude mnohem líp. Jen spi.“
Jeho rty se pohnuly, spánek ho přemohl dřív. Usmála se. Poznala, jaké slovo mu uvízlo na rtech. Poznala to, protože ho neříkal často. Vlastně od jisté doby už jenom jí. To slovo bylo děkuji.
Tiše zavřela dveře. Chlapec v kuchyni usnul vyčerpáním na stole. Lehce se dotkla jeho ramena. Otevřel oči a zamžoural na ní.
„ Jsi unavený, viď. Připravím ti postel.“
„ Děkuji vám.“
„ Jmenuji se Jackie Rutherfordová. A ty?“
„ Já jsem Harry.“
„ Jenom Harry?“
„ Potter.“
„ To je zvláštn,.“ usmála se.
„ Co?“
„ Jak jste se vy dva mohli takhle sejít. Budeš mi to vyprávět. Ale až zítra. Běž se umýt, koupelna je támhle. A já ti tu odestelu. Tak honem.“
Zastavil se mezi dveřmi.
„ Co je?“
„ No… já jen… jak je mu?“
„ Ty o něj máš strach?“ podivila se.
„ No je to moje vina, že… však víte,“ přešlápl.
„ Buď v klidu. Bude v pořádku. On něco vydrží. Vylízal se už z horších ran,“ její výraz však vypovídal o tom, že to není dobré.
Přikývl a zmizel v koupelně. Urychleně se umyl. Vzal si půjčené pyžamo. Když vylezl z koupelny, měl už připravenou postel.
„ A vy budete spát kde?“
„ Vedle. Budu s ním.“
„ Může se na něco zeptat?“
„ Ale jistě.“
„ Kdo jste?“
„ Mysli si třeba, že jsem anděl strážný. A už spi.“
„ Vy ho znáte?“, zajímal se Harry.
„ Ano znám.“
„ A dobře? Odkud?“
„ Až zítra, Harry,“ nesmlouvavě zhasla a zmizela ve vedlejší místnosti. Sotva se rozhostila tma, přemohla ho únava.

Pomalu otevřel oči. Když se pohnul, projela jeho tělem bolest, a tak se nehýbal. Bylo mu pod psa, ale určitě líp než včera.
„ Jak se cítíš?“ posadila se na židli vedle jeho postele.
„ Jak se asi můžu cítit?!“ zavrčel Severus.
„ Jé, my máme po ránu náladu. Ukaž ruku,“ sundala mu obvaz z dlaně. Po ranách ani památka. Spokojeně přikývla. Pak si prohlédla jeho paži a břicho. To už tak báječné nebylo, ale hojilo se to taky. Pomalu, ale jistě, „ vypadá to lépe. Pár dní si poležíš a bude to dobré.“
„ Jak dlouho?“
„ Pár dní.“
„ Jackie!“, nadzvedl se s bolestným výrazem na lůžku.
„ Tak hele nevím, co jsi zase vyváděl, ale taková zranění chtějí čas. Nebo tě můžu vzít do nemocnice a…," dala si ruce v bok.
„ Ne,“ zašeptal a klesl zpátky na postel.
„ Tak vidíš. Minimálně týden. Pak uvidím.“
„ Co?“ zamračil se.
„ Severusi, nediskutuj se mnou! Dřív, jak za týden, tě z postele nepustím. Co bude pak, záleží na tvé stavu a chování.“
„ Nejednej se mnou jako s malým děckem!“ zavrčel.
„ Jenže to právě jsi,“ lehce se pousmála.
„ Co Potter?“ změnil raději téma hovoru.
„ Spí. Byl chudák úplně vyčerpaný. Řekneš mi, co se stalo, a jak jste se vy dva dali dohromady?“
„ Myslíš, že to dělám pro zábavu?!“ zamračil se.
„ Ne, ty to slovo totiž ani neznáš.“
„ Vtipné,“ utrousil.
„ To nebyl vtip, ale fakt.“
„ Pán zla dal zase věci do pohybu,“ pronesl tiše po chvíli.
„ Slyšela jsem o těch úmrtích, napadlo mě to,“ přikývla zamyšleně.
„ Brumbál dospěl k názoru, že tomu klukovi hrozí nebezpečí,“ pokračoval Severus poněkud monotónním hlasem.
„ A dal ho hlídat tobě? To ho byl nápad,“ ušklíbla se.
„ Myslíš, že se o něj nepostarám?“ zabodl do ní pohled uražen jejími pochybnostmi.
„ Ty se staráš odjakživa jenom o sebe.“
„ To není pravda,“ ohradil se uraženě.
„ Ale je a ty to moc dobře víš,“ nedala se.
„ Hele to sem nepleť, jo,“ ukončil rázně tohle téma.
„ Jasně, tak pokračuj,“ vybídla ho unaveně.
„ Chtěl, abych ho vycvičil.“
„ Snad ne…?“
„ Přesně tak,“ potvrdil její nevyřčenou myšlenku.
„ Jen technický dotaz, nezbláznil se Albus náhodou?“
„ To jsem taky myslel.“
„ Já tě nechápu. Pokaždé se necháš od Brumbála namočit do nějakého průseru. To mu nemůžeš říct ne?“ potřásla hlavou.
„ No já… to nejde,“ zrozpačitěl.
„ No jistě. To nic nejsi jediný, kdo mu nic neodepře.“
„ Myslíš, že když Brumbál pískne, tak já přiběhnu! To tedy ne! Potřeboval pomoct!“ vyprskl vztekle.
„ Klid. Zbytečně se vztekáš. Samosebou že pro Brumbála uděláš první poslední. Ale jak říkám, nejsi sám. Jak vás našli?“
„ To ten idiot Potter a jeho ještě debilnější kumpán Weasley, který poslal za svých idolem jeho sovu,“ výraz jeho tváře i tón hlasu vyjadřovali absolutné znechucení.
„ Laskavě si odpusť ty své výrazy. Víš, že to nemám ráda.“
„ Vždyť je to pravda,“ ucedil.
„ Pravda je relativní. Obzvláště ty a tvůj otec jste s ní dělali vždycky psí kusy.“
„ Chceš vědět, co se stalo. Nebo rozpitvávat minulost?“ zavrčel.
„ Pokračuj. Jak tě mohli takhle zřídit?“
„ Naivně jsem si myslel, že Potterův slepičí mozeček něco pochytil. Neudělal vůbec nic. Jen čučel.“
„ Měl jsi štěstí.“
„ Se štěstím to nemělo nic společného,“ přivřel unaveně oči.
„ Jako obvykle. Udělám ti něco velice snadno stravitelného. Než se ti to zahojí, budeš holt na dietě. Měl jsi pěkně pocuchaná střeva. A jak se vůbec má Nella?“
„ Já nevím,“ odpověděl lhostejně.
„ Nevíš?“
„ Už dva roky se nestýkáme.“
„ Ach jo. Takže?“
„ Co takže?“ dělal nechápavého.
„ Chceš říct, že jsi už dva roky sólo?“
„ No a!?“
„ Severusi, máš už věk na to, aby…“
„ Ušetři mě toho,“ zarazil jí podrážděně. Tohle poslouchat nechtěl.
„ Pro tebe není dobré, abys byl sám.“
„ Mě se to líbí.“
„ Hloupost. Je na čase, aby sis našel vážnější známost.“
„ Nevidím důvod proč,“ jen ztěží zachovával zdání, že je mu to úplně jedno.
„ A co děti?“
„ Nemám je rád,“ odsekl nakvašeně.
„ Jestli mi chceš namluvit, že by jsi nechtěl…“
„ Přestaň! Nemám chuť bavit se na tohle téma! Co tě to proboha chytlo?! Nikdy ses mi do života nepletla!“ už to její zpovídání prostě nedokázal vydržet.
„ Asi stárnu a přála bych si, abys byl šťastný, našel si manželku, vrátil se domů a měl děti. Tohle totiž normální lidi dělají,“ její tón byl unavený a smutný.
„ Asi nejsem normální. A dům ani nechátrá, ani není opuštěný.“
„ Ty tam žiješ? A sám?“
„ Alfred tam je se mnou a stará se o dům přes léto.“
„ Takže vy dva žijete v baráku, který by bohatě stačil pro čtyři průměrné rodiny?“
„ Pro čtyři? To snad ne.“
„ Je to dům jak kráva. Trvalo mi rok, než jsem trefila bez problémů z pokoje do jídelny.“
„ To přeci není pravda.“
„ Ale není to od pravdy tak daleko.“
„ Raději to ukončíme,“ zavřel oči. Jeho výraz jí informoval o tom, že další rozhovor na toto téma povede jen k tomu, že ho vytočí do nepříčetnosti.
„ Zkus usnout. To pomáhá na všechno.“
Neodpověděl. Předstíral, že spí.
Jackie opustila pokoj. Harry byl už vzhůru. Usmála se na něj. Konečně jí taky někdo ten úsměv opětoval. Smát se na Severuse, bylo jako házet hrách na stěnu.
„ Jak ses vyspal?“ usmála se na Harryho.
„ Dobře,“ protáhl se.
„ A máš hlad?“
„ Strašný,“ přikývl.
„ Tak si něco dáme. Co míchaná vajíčka?“
„ Bezva.“
„ Tak mi pověz, co se stalo.“
Harry si jí začal vylévat srdce. Jak musel celý rok chodit na hodiny ke Snapeovi. Že mu dokonce zakázali hrát famfrpál, ve kterém je velice dobrý. O prázdninách ho poslali do lesa, aby se tak cvičil. A pak je přepadli Smrtijedi, bylo to hrozné. Měl takový strach, že se nedokázal ani pohnout. A pak Snapea zranili a on už věřil, že je s nimi konec.
„ Jo, Severus občas dokáže zázraky,“ usmála se tím smutným úsměvem.
„ A odkud ho tedy znáte vy?“
„ Nevím. Možná bych ti to neměla říkat,“ řekla zamyšleně.
„ Prosím.“
„ No tak dobrá. Ale musí to zůstat jen mezi námi.“
„ Jasné.“
Jackie se usmála. Už měla věk na to být sentimentální a vzpomínat. Severus jí to potěšení nedopřál. On dělal za minulostí tlusté čáry. Na jednu stranu chápala, že nemá chuť vracet se k tomu, co bylo. Měl proč. Ale na druhé straně jí už zbývaly jen ty vzpomínky. A dnes tu byl někdo, kdo jí bude naslouchat.
„ Moje maminka pocházela z Irska a tam se taky po svatbě moji rodiče usadili. Byla to čarodějka všemi mastmi mazaná, ale kvůli slibu, který dala mému tatínkovi, ležela její hůlka na půdě v truhlici. A tak se věnovala lektvarům.“
„ To je hezké ale…“
„ Nepřerušuj mě, mladíku. Na všechno se dostane. Jen buď trpělivý. V Irsku jsem s rodiči prožila sedm nádherných let. Pak můj táta dostal pracovní nabídku, která se neodmítá. A tak jsme se přestěhovali do Anglie. Moje maminka si vždycky moc přála, abych studovala magii. A chtěla to tak moc, že dosáhla svého. Ve dvanácti mě zapsali do školy.“
„ Vy jste chodila do Bradavic?“
„ Ale božínku kdepak, Harry. Tedy aspoň ne hned. V době, kdy jsem začínala studovat, ještě existovaly malé školy magie. Za mých mladých let chodit do Bradavic… no to už jsi něco znamenal. Ministerstvo pak ale tyhle malé školy, pro nedostatek studentů, zrušilo a všechny přemístilo do Bradavic. Teprve až poslední tři roky jsem navštěvovala slavnou školu čar a kouzel. Teď jsou Bradavice jedinou školou, protože počet studentů, kteří jsou, hravě pokryjí. Hned v prvním ročníku jsem si našla nejlepší kamarádku. Byl to typ přátelství, které navážeš jen jednou za život. Sára Akverelová byla krásná dívka s povahou i tváří anděla, ale i odolností a neústupností, z které pramenila její vnitřní síla. Pocházela z nevýznamné rodiny a magie jí zrovna moc nebavila. Ona byla spíš mateřský typ. Usilovalo o ní mnoho kluků, ale žádný neuspěl. Rok před naším odchodem do Bradavic onemocněla a musela se dlouho léčit. Proto nastoupila do nové školy až v polovině roku a všechny svým příchodem oslnila. Měla hluboké, černé, laskavé oči, dlouhé, černé vlasy, štíhlé, útlé paže, dlouhé prsty na rukou a pleť jako porcelánová panenka. Přezdívali jí Sněhurka. Všichni kluci se do ní zbláznili, ale bohužel jí získal ten nepravý. Sára totiž milovala jednoho kluka z Havraspáru. Byl hodný, docela hezký a měl jí rád. Ale protože se kvůli ní rozešel se svou dívkou, ta se rozhodla pomstít, protože jim štěstí nepřála. Stalo se to v posledním ročníku. Ta holka rozhlásila, že je Sára těhotná. Její rodiče tomu bohužel uvěřili a zpanikařili. A aby uchránili čest svojí i své dcery, okamžitě jí provdali. Vždyť nápadník, který si o ní řekl, měl majetek, rodokmen. Ten dotyčný byl Jehret Snape. Viděli se jen párkrát. Jezdil občas za Brumbálem. Byl to pohledný muž, ale bezcitný, chladný, umíněný, často propadal záchvatům zuřivosti, když nebylo po jeho. Ale je pravda, že Sáru nikdy neuhodil. Možná, že jí i miloval. Dal jí vše, jenže ona nebyla šťastná v tom velkém domě. Hodně jsme byli spolu. Plakávala, protože Jehretova matka Izabela jí nenáviděla. Snape si Sáru totiž vzal proti vůli své rodiny. Nejvíc jí bylo vyčítáno, že stále nedala manželovi syna. Ale nebyla to její vina. Nemohla dlouho otěhotnět kvůli nemoci, kterou prodělala. A pak Izabela jednoho rána nečekaně zemřela. A Sára? Krátce na to přišla do jiného stavu. Byla moc šťastná a na dítě se těšila. Požádala mě, abych se k nim přestěhovala a byla s ní. Svolila jsem. Ten dům byl obrovský, nádherný a přepychově zařízený. Bylo tam všechno stáje s koňmi, psinec, sovinec i sokoly měli, služebnictvo samozřejmě, obří knihovnu, dokonce na zahradě byl bazén, prostě přepych na každém kroku. A k domu rovněž patřily rozsáhlé pozemky. Snape byl na ně pyšný. Ale kromě několika polí, která už hezkých pár let ležela ladem, byl na pozemku jen les. Houby tam nerostly, snad nějaká zvěř tam žila, ale těch vlků, co tam bylo. Ačkoli lesem vedla nejkratší cesta do vedlejší vesnice, nikdo tam tudy nechodil, jenom Jehret tam jezdíval na lov. Jeho vlčí trofeje byli jeden čas všude, než si Sára vymínila, že si to má dát k sobě do pracovny. Já bych les vykácela a půdu obdělala. Mít za domem vlčí hvozd, mi nepřišlo jako místo dobré pro dítě. Jedné věci se však v domě nedostávalo – citů. Služebnictvo se pána bálo. Sára si však získala jejich přízeň. Ale i tak atmosféra díky Jehretovi studila. Pochopila jsem, proč mě tam Sára tak potřebovala. A do téhle rodiny se za devět měsíců narodil chlapec. Byla jsem několikrát svědkem prudké hádky o jméno pro něj. Nakonec kupodivu našli kompromis. Ona si dala podmínku, že nebude mít kluk ani druhé ani padesáté jméno a hlavně, že se obejde bez šlechtického přídomku. Když tohle Jehret akceptoval, svolila, aby její syn dostal jedno z rodových jmen a to Severus. Na matrice ho tedy zapsali jako Severuse Snapea, ačkoli dnes má plné právo říkat si, tedy mezi mudly, hrabě de la Fehr. Ale nedělá to.“
„ Profesor je hrabě?“ vytřeštil oči Harry.
„ Jen z mudlovského pohledu, ve světě kouzel není žádná aristokracie. Severus bazíruje na titulu profesor, protože ten skutečně získal on sám a to ještě velice mladý. O svém aristokratickém původu nikdy nemluví. Pohrdá jím. Víš, nikdy to neměl lehké,“ zvedla se od stolu.
„ Vyprávějte, prosím.“
„ To nejde.“
„ Prosím. Nikomu to neřeknu.“
„ Severus by si to nepřál. Už takhle jsem ti řekla až moc. Nechce, aby o něm lidé cokoli věděli.“
„ Proč?“
„ Je jiný než ostatní. Vždycky byl. A musel za to platit často krutou daň. Sára byla taky výjimečná a stejně výjimečný je i její syn,“ posadila se, „ věděla jsem to od první chvíle jeho narození. To ty jeho oči. Bylo to v nich. Ano, ty oči. Sára si moc přála vychovávat ho jako obyčejné dítě. Nechtěla, aby se z něj stal zhýčkaný, šlechtický fracek. Ale tím by se stejně nikdy nestal. Nemá na to povahu. Jehret se o něj zpočátku vůbec nezajímal. Sáře to nevadilo. Milovala svého syna tak, jak jen matka může své dítě milovat. Severus k ní měl, a vlastně stále má, silný citový vztah. Miloval jí a ctil. Spousta lidí o něm říká, že je to celý Jehret, rozený Snape. Ale to můžou říct jen ti, co neznali Sáru. Má její oči, ruce, vlasy…“
„Vlasy?“
„ Ano. Sára měla nádherné, černé vlasy dlouhé až pod pás. Byly jemné, hebké, pevné a zdravé. A Severus je má bezesporu po ní. Proč vypadají tak, jak vypadají to nikdo nechápal a nechápe. Neměl to po kom zdědit. Snad sama matka příroda chtěla, aby na něm všechno klamalo zdáním. Ale dost si kvůli tomu vytrpěl. Víš, děti umí být velice kruté, když cítí, že je někdo odlišný. A Severus byl takový jiný. Dokud byl se svou matkou… bylo to báječné dítě, milé a laskavé. Měl povahu po své matce. Jenže když mu byly čtyři roky, najednou si Jehret vzpomněl, že má syna. Prakticky ho oddělil od Sáry a začal ho učit. A jeho metody byly tvrdé a nekompromisní. Pro Severuse to byla rána. Sára se snažila, jak mohla, ale marně. Jehret trval na tom, že jeho syn musí umět spoustu věcí. Učil ho už magii a nejen to. Čím byl starší, tím větší nároky na něj jeho otec měl. A systematicky mu likvidoval charakter. Severus, jako každý kluk, ke svému otci vzhlížel a Jehret toho využil a vychoval ho tak, že od něj musí přijmout dobré i zlé. Jestli Voldemort udělal pro Severuse někdy něco dobrého, pak jedině to, že ho naučil se vzepřít svému otci. Ale to už bylo pozdě. To, že je Severus takový jaký je a že je nešťastný, ačkoli to nepřizná, je vina starého Snapea. V šesti ho podle hesla kluci nepláčou, rákoskou odnaučil brečet. Vytrhl ho ze společnosti jeho vrstevníků, izoloval ho. Snažila jsem se tomu zabránit, ale jen to končilo hádkami. Tak jako nikdy neuhodil Sáru, mlátil Jehret svého syna pro každou blbost. Severus se začal uzavírat do sebe, stával se vážným, naučil se mistrně lhát, aby se vyvlékl z malérů. Neustálým studiem se rozvíjel jeho přirozený intelekt, ale citově se rozvíjet nemohl. Do dneška s vlastními pocity bojuje a radši je popírá, protože to je jednodušší. A pak ho poslali do Bradavic. Severus mezi ostatními vyčníval. Byl jiný. A jeho spolužáci si z něj dělali srandu, občas dost krutě. Protože tím, že neměl možnost se emocionálně otrkat, je zranitelnější než si myslíš, Harry. Viděla jsem, jak si kolem sebe staví hráz, která ho měla chránit. Ale i tak je snadné mu ublížit. Asi víš, že s tvým otcem studoval, co?“
„ Jo a nenáviděl ho.“
„ To je pravda. Tvůj otec a jeho kamarádi mu neudělali nic dobrého. Šikanovali ho, Harry.“
„ Ale můj táta mu zachránil život.“
„ Tím se to jen zhoršilo. Nenáviděl Siriuse za to, že kvůli němu mohl umřít. Dával vinu i Remusovi, který mu taky ztrpčoval život. Ale nejvíc nenáviděl tvého otce.“
„ A proto taky nenávidí mě.“
„ To ne. Je to celé trochu jinak. Když byl starší, Jehret ho někam poslal. Neřekl nám kam, ale po návratu byl Severus sebevědomější, málomluvný a ještě uzavřenější. Začal se podobat svému otci. A pak Jamesovi a jeho kamarádům vrátil ty roky šikany i s úroky. Nikdy jim neodpustil, to ne. Ale pomstil se jim. Není takový, že by viny tvého otce přenášel na tebe. Je v tom něco jiného.“
„ Co?“
„ To ti říct nemohu, Harry. Snad jednou na to přijdeš sám. Víš, jak jsem ti řekla, že Severus je povahově po své matce? Tvářil ses kysele. Možná ho špatně otec vychoval, Voldemort v tom pokračoval, ale neexistuje síla, která by z něj vyrvala to, co je v něm z jeho matky. To mi věř, Harry. Možná to je hluboko, ale je to v něm pořád.“
„ Řekněte mi proč nenávidí mě? Nic jsem mu přeci neudělal.“
„ Harry, nežádej to po mě.“
„ Souvisí to s… s mojí matkou?“
„ Odkud tohle máš?“ vylekala se.
„ Často uráží mého tátu. Dělá to schválně. Ale nikdy nemluvil o mé matce. Až jednou, nedávno. Řekl mi, že si takovou matku ani nezasloužím.“
„ No jo. Je už takový,“ pokývala hlavou zamyšleně.
„ Co tím myslel?“
„ Nejspíš nic,“ odbyla ho.
„ To není pravda.“
„ Když mu tvůj otec zachránil život, byl to dluh, který musel splatit. Jenže to nedokázal. Ani nemohl zabránit tomu, co se stalo. Ale když se na tebe podívá, připomíná mu to, že selhal. Nesplatil svůj dluh. Cítí se za smrt tvých rodičů zodpovědný. A proto tě nemá rád.“
„ O tom už mluvil i profesor Brumbál.“
„ Pak tomu věř.“
„ Ale to je jenom půlka pravdy, že?“
„ Proč si to myslíš?“
„ Pořád jste mi neřekla, jak do toho zapadá moje matka.“
„ Jednou na to přijdeš sám.“
„ Chtěl bych to vědět.“
„ Nežádej to po mě.“
„ Proč vlastně žijete tady?“
„ Nemohla jsem se dívat, jak Severuse vlastní otec žene do záhuby. Pohádala jsem se s Jehretem a odstěhovala se. Od té doby jsem Severuse neviděla. Přišel za mnou, až když mu bylo dvacet. Jediný tehdy přežil střet Smrtijedů s odpůrci Voldemorta. Byl na tom špatně,“ vzpomínala dojatě.
„ Chcete říct, že za vámi přijde, jen když něco potřebuje? Využívá vás.“
„ Vím, že by rád přišel i jindy. Ale neudělá to. Vychovali ho tak. Nevyčítám mu to. Když přijde požádat o pomoc, je to svým způsobem důvěrnější, než kdyby poslal krabici čokolády jen tak. Nerad totiž přiznává, že potřebuje pomoc. Tehdy se mi svěřil se spoustou věcí. A pak jsem ho zase až do dneška neviděla.“
„ To vám ani nenapíše?“ divil se Harry.
„ Ne. Znám způsob jeho uvažování. Proč by měl psát, když se nic neděje.“
„ Řekněte mi to,“ začal znovu prosit.
„ Harry!“
„ Já to musím vědět.“
„ Musíš?“ zeptala se.
„ Potřebuji,“ opravil se Harry.
„ Ne,“ zamítla to rázně.

Kapitola šestá: "Dům duchů"

Jackie se teď plně věnovala pomalu se zotavujícímu Snapeovi. S Harrym moc nemluvila. Domyslel si, že má výčitky, že mu toho tolik řekla. Stejně jí nejméně půlku nevěřil. V jejím podání by Snape byl utiskovaná chudinka. A to jediné rozhodně nebyl. Aspoň podle Harryho zkušeností. Nejvíc mu však hlavou vrtalo, co je ten druhý důvod profesorovi nenávisti k němu. A jakou roli v tom měla jeho matka? Snape jí přeci neznal. Ale rodiče se seznámili na škole. Takže jí mohl znát. Musel, když chodila s jeho otcem. Možná mu udělala něco, co jí neodpustil, jako třeba Siriusovi. Určitě to byla nějaká hloupost a on z toho teď dělá tragédii a vybíjí si vztek na něm. Harry ani netušil, jak blízko a zároveň daleko je od pravdy.
To, co Jackie podřekla a pak nechtěla říct, bylo, že Severus se na první pohled nebo spíš úsměv do Lily zamiloval. Bláznivě, hluboce, nešťastně a hlavně trvale zamiloval. Jenže ona se zamilovala do Pottera a Severuse odsunula na vedlejší kolej. Ji nenávidět nedokázal, a tak o to víc nenáviděl Pottera. Snažil se, aby ho vyloučili, pak by měl Lily zpátky, ale všechno marně. Nikdy ji nepřestal milovat. Ani když se jejich cesty rozdělily. Ona byla jeho slabinou a toho využil Voldemort, aby Severuse připoutal k sobě. Zneužil skutečnosti, že navzdory všem zdáním, měl mladý Snape taky srdce. S její smrtí se nesmířil. Vyčítal si, že tomu nezabránil. Nejspíš by klidně nechal Pottera zemřít, dluh ne dluh, zachránil ji, pak ji utěšoval a pomáhal a nakonec by si ji snad i s tím klukem vzal. Tak moc ji miloval a Jamese nenáviděl, že by byl schopen téměř všeho. Ale vše se odehrálo jinak. Nedokázal jí pomoct. Zemřela a zbyl po ní kluk. Pokaždé, když se na něj podíval, nevybavil se mu nesplacený dluh. Nejdřív si vzpomněl na Lily. To dítě bylo živoucí důkaz, že ho nikdy nemilovala. Protože kdyby ano, byl by to jeho syn. A proto Harryho tak strašně nenáviděl, protože jí nenávidět nedokázal za to, že dala přednost Potterovi. A pak ho vzápětí bodlo, že nesplatil svůj dluh. Tím se jeho odpor k tomu dítěti jen prohloubil.

Jackie vešla do koupelny. Severus ležel ve vaně, oči měl zavřené. Chvíli si vychutnávala ten výhled. Vždycky věděla, že z něj vyroste nádherný chlap, ale skutečnost předčila její očekávání. Měl nádherná ramena, paže. Mohl by stát sochařům modelem. Z části to zdědil po otci, ten měl taky pěknou figuru, z části to bylo tréninkem. Jaká škoda, že tak smutně skončil. A přitom žena, která by pro něj našla pochopení a trpělivost, by získala dobrého manžela. Byl zásadový, zodpovědný, nevěra mu nic neříkala. Jenže on se neměl v úmyslu ženit. Důsledek jeho neutěšeného mládí a let strávených mezi Smrtijedy. Paradoxně ten punc nedosažitelnosti ho dělal pro ženy ještě přitažlivějším. Nechtěl být sám, to ne. Jackie věděla, že měl známosti. Jenže vztahy, které navazoval, stály vždy na sexu. Jak se mu dotyčná začala míchat do života nebo hledala pochopení u jiných, nechal jí. Některé s ním takhle vydržely rok, někdy dva, jiné měsíc. Teď už byl delší dobu sám a zdálo se, že mu to zatím nevadí.
„ Tak co, ještě ses neutopil?“ usmála se.
Otevřel oči a přes rty mu přelétl prchavý stín. Jenom Jackie si toho uměla všimnout, protože ho znala. Smát se přestal ve dvanácti a tohle byl jediný náznak úsměvu, který byl ochoten udělat. Zatím se totiž nenašel nikdo, kdo by mu vrátil skutečný úsměv na tvář. Byla to škoda. Pamatovala si, že se uměl smát nádherně.
„ Jak ti je?“ opřela se o okraj vany.
„ Ptáš se mě každý den na to samé,“ odpověděl lenivým tónem.
„ Co ti to udělá odpovědět stařeně?“
„ Už zase ty řeči o věku?“ pokáral jí.
„ Jo, a kdo si včera stěžoval, že mu táhne na čtyřicet? Až ti bude jako mě, tak něco říkej. Ty máš život před sebou.“
„ Ještě něco?“ zeptal se znuděně.
„ Ta ruka se ti hojí dobře.“
„ Za dva dny chci vyrazit,“ prohlásil jako by se nechumelilo.
„ Zbláznil ses? Nejsi ve stavu, abys někam chodil!“ vyjekla.
„ Čím déle tu zůstanu, tím větší riziko to je. Najdou nás a já tě do toho nechci zatahovat,“ jeho tón byl chladný. Už se rozhodl.
„ Nikdy jsi odtud nepospíchal,“ vyčetla mu.
„ Protože jsem zodpovídal jen sám za sebe. Umím se o sebe postarat. Ale když mám ještě na krku jeho,“ pohodil hlavou směrem ke dveřím.
„ Jmenuje se Harry,“ utrousila.
„ No a?“
„ Mluvíš o něm, jako by to byla věc,“ pokárala ho.
„ To není pravda,“ ohradil se.
„ Ale je.“
„ Není!“ ztišil hlas.
„ Kdy už pochopíš, že mě lhát je zbytečné. Poznám, když lžeš. Myslíš si, že nevím, proč ho nenávidíš?“ řekla unaveně.
„ To je moje věc,“ zavrčel.
„ Proč nenecháš mrtvé spát, Severusi?“
„ Přestaň!“ zamračil se na ní. Jeho černé oči jí probodávaly a jasně říkaly ať mlčí.
„ Ona je mrtvá. A tímhle jí nevzkřísíš. A je už jedno, jestli jsi splatil…,“ nemohla přestat. Musela mu to říct. Musel to slyšet.
„ Řekl jsem přestaň!“ vyštěkl.
„ Neřvi na mě!“ zvýšila hlas a vstala.
„ Tak se mi nepleť do života!“
„ A kdo jiný by to měl dělat?!“ vmetla mu do tváře.
„ Nikdo!“ odsekl.
„ Já chci, abys byl šťastný. Ale dokud budeš žít minulostí, tak to bude bolet. Zapomeň. Zapomeň na ní i na ten pitomý dluh. Hoď to za hlavu,“ zašeptala jemně.
„ Ale to právě nejde,“ pronesl spíš k sobě než k ní.
„ Jsi jako tvůj otec,“ potřásla smutně hlavou.
„ Tohle neříkej,“ zašeptal.
„ Harry za nic nemůže,“ prohlásila nečekaně.
„ Tím bych si nebyl tak jist,“ ušklíbl se.
„ Myslíš si, že trestáš ostatní a přitom ubližuješ jenom sám sobě,“ poučila ho.
„ Jackie, změň téma,“ jeho tón byl napůl vzteklý napůl prosebný.
„ Jak chceš. Zásadně tě odmítám pustit dřív než za pět dní. Potřebuješ klid,“ dala mu ultimátum.
„ Nedělám to kvůli sobě. Jsme pro tebe riziko a Potter musí odtud pryč,“ vedl si dál umíněně svou.
„ Pět dní. Víc nežádám.“
„ Dva.“
„ Čtyři.“
„ Ne.“
„ A co budeš dělat, až se někde složíš? Nechápeš, jaké jsi měl štěstí, že jsi to přežil. Nebo si myslíš, že nevím, že jsi ráno zvracel krev? Měl bys ležet a ne si hrát se Smrtijedy na honěnou. A vůbec, nejlepší by bylo, kdybych tě odvezla do nemocnice, aby tě dali dohromady. Já ti tady narychlo zdrátuji vnitřnosti a ty chceš někam jít?“
„ Dobře tři dny, ale víc ne,“ kapituloval.
„ Bolí tě to. A hodně. Já to vím. Kdybych skočila koupit…“
„ Ne. Lidé jsou zvědaví a podezřívaví. Někdo by tě prásknul,“ zarazil jí chladně.
„ Já to nechápu. Nenávidíš Harryho a klidně se kvůli němu necháš zabít?“
„ Dal jsem slib.“
„ Takový slib je pro kočku. Mám o tebe strach. Nechci po Sáře ztratit i tebe.“
„ O mě se bát nemusíš,“ ušklíbl se sebevědomě.
„ Ale musím. Lidé se bojí o ty, které mají rádi,“ špitla.
Severus uhnul pohledem.
„ Víš, přemýšlel jsem,“ začal a přitom se na ní nedíval.
Měl teď moře času přemýšlet. Napadlo ho, že po tolika letech, co se neviděli, přijde za ní zrovna, když něco potřebuje. Proč ho nikdy nenapadlo jí napsat? Nebo se přijet podívat? Vzpomněl si na ní, to ano. Ale vždycky si našel výmluvu, aby za ní nemusel. Proč by jí teď, když se vrátil do Harmondale, nenabídl, aby se vrátila. Byla konec konců, kromě Alfreda, jeho jediná rodina, kterou měl.
„ O čem?“
Nadechl se, aby se jí zeptal, zda by se nechtěla k němu přestěhovat.
„ No vlastně o ničem důležitém,“ vycouval z toho zbaběle.
„ Severusi?“
„ Vážně, nic to nebylo a už jsem to stejně zapomněl,“ mávl rukou jako by zaháněl otravnou myšlenku.
„ Tak dobře. A nebuď v té vodě dlouho. Už je to studené.“
„ Idiote,“ ulevil si nahlas, sotva za ní zapadly dveře.

Vešla do místnosti, zavřela za sebou a zůstala stát poblíž dveří. Systematicky s pečlivostí, které se naučil, skládal věci do batohu. Byl stále ještě svlečený do půli těla a ona si s pocitem úzkosti prohlížela jeho levou paži. Spálenina sice už vypadala daleko lépe, ale pořád byla značně citlivá i na sebemenší dotek. Proto se nechtěl pořádně obléknout. Nepřiznal by to, ale způsobovalo mu to značnou bolest. Druhou ránu měl převázanou. Hojilo se to dost pomalu. Jeho stav se v poslední době hodně zlepšil, ale kdyby tomu dal aspoň ještě dva, tři dny. Natáhl se pro tričko přehozené přes židli, avšak spadlo na zem dřív, než ho mohl zachytit. Udělal tu nejpřirozenější věc – sehnul se pro něj. Tedy pokusil se. Břišní krajinou mu projela ostrá bolest, skoro jako by mu to kopí někdo vrazil zpátky. Opřel se rukama o opěradlo židle a se skloněnou hlavou se snažil co nejrychleji vzpamatovat. Jackie to zvedla místo něj a konejšivě mu položila ruku na záda.
„ Sám vidíš, že to nejde. Prosím, zůstaň,“ zašeptala starostlivě.
„ Musíme jít. Už brzo sem někdo přijde hledat nás.“
„ Nikdo tu přeci o vás neví. Co by našli?“
„ A proto půjdeme dokud to tak je. Nepodceňuj je.“
„ Zvládneš to vůbec?“
„ Musím,“ říkal to spíš sobě.
„ To není odpověď. A kam vůbec chceš jít? Do Bradavic?“
„ Přes prázdniny jsou zavřené. A pak, Brumbál by mi nepoděkoval, kdybych školu proměnil v bitevní pole.“
„ Tak jděte za Albusem.“
„ Poradím si sám,“ zavrčel dotčeně.
„ Dej na sebe pozor, ano?“
„ Ale no tak, Jackie.“
„ Já vím, ale…,“ zamrkala, aby zahnala slzy. Nebude plakat. Chtěla ho obejmout, ale věděla, že by byl proti. Tak se na něj aspoň smutně usmála a s těžkým srdcem ho nechala odejít.

Harry si o tom odchodu myslel své, ale protože musel tam, kam šel Snape, nemělo smysl se tím trápit. Vyrazili pozdě večer. Ani nevěděl kam jdou. A vlastně mu to bylo jedno. Přál si jen, aby to už skončilo. Měl plné zuby toho strachu a skrývání a Snapea. Sotva se dostali z dohledu vesnice, rozhodl profesor, že se přemístí. Harryho to nijak nenadchlo, ale moudře mlčel.
Zase les. Začínalo to být trochu fádní. Proč by jednou nemohli vyrazit do civilizace? Severus si Potterova kyselého výrazu nevšímal. Prostoupil ho pocit důvěrné známosti. Tady by se neztratil ani omylem. Naprosto jistě vyrazil správným směrem. Z dálky se ozývalo vlčí vytí a sílilo, jak se k němu další a další přidávali. Harry byl rád, když došli na kraj lesa, jako by ho to před vlky mohlo ochránit. Dál šli po polní cestě. Přešli malý kopec a před nimi stál dům. Byl obrovský.
„ Pojďte,“ vybídl ho chladně, sešel po cestě dolů a prošel tepanou bránou.
Vešli dovnitř. Zatímco Harry slepě tápal v naprosté temnotě, Severus s naprostou jistotou našel vypínač a rozsvítil. Velký, skleněný lustr v hale se rozzářil. Jistě že tu byla elektřina. Nežili přeci v době kamenné. Harry nikdy nebyl na zámku nebo tak, ale nějak takhle si to představoval. Mramorová podlaha, nádherný lustr, na zdech drahé tapiserie, dveře bohatě vyřezávané. Rovněž mramorové schodiště se zdobeným zábradlím. Užasle následoval profesora do dveří vlevo. Byl to zřejmě obývák. Zdi byly obložené nějakým dřevem. Nebyl si jist jakým. Strop byl vykládám různými druhy dřeva, které vytvářely pozoruhodnou mozaiku. Osvětlení zajišťoval ještě krásnější skleněný lustr. Nábytek byl překrásný. Přišlo mu, že na tom sedět, je svatokrádež. Ten okázalý přepych ho ohromil víc, než velikost domu. To muselo stát peněz. Severus hodil tašku na zem. Pohled na přepychem uchváceného Pottera ho otrávil.
„ Sedněte si,“ nařídil.
Harry se váhavě posadil na krajíček křesla.
„ Je to tu nádherné.“
„ Hm.“, nijak ho to nepotěšilo. Zrovna letos měl v plánu to tu komplet od základu předělat. Půda byla těch drahocenných krámů, co vystěhoval z bývalé matčiny pracovny, už plná. Měl raději eleganci a praktičnost, než okázalost a kýč.

Harry seděl schoulený v křesle a chroupal sušenky, které objevil v kapse své bundy. Určitě mu je tam dala Jackie. Zlatá Jackie. Proč jen museli od ní odejít. Smetl drobky z křesla na zem a rozprostřel je tak, aby unikly nežádoucí pozornosti. Stočil se do klubíčka, aby mu bylo tepleji. Ve zdech domu se držel chlad. Bylo tu ticho, šero. Jak ponuré místo. Avšak i přes tu nádheru kolem, a možná právě kvůli ní, padala na Harryho sklíčenost. Jako by mu neosobní chlad domu prostoupil každou buňku v těle. Profesor ho tu beze slova zanechal samotného v téhle potemnělé místnosti. Moc si přál, aby už začalo svítat. Jak zvláštní a děsivé místo. Starožitný nábytek tu šel ruku v ruce s výdobytkem moderní doby – elektřinou. Nepochyboval však, že zlacený svícen na krbové římse se dvanácti rameny je stále připraven plnit svojí funkci. Na zdech viselo množství obrazů, ale žádný portrét. V okolí nebyla ani jediná fotka v rámečku. Co to bylo za podivný dům? Ale Harry vlastně odpověď znal. Všechno sedělo. Přesně jak vyprávěla Jackie. Jestli se tu ale profesor skutečně narodil a vyrostl, pak se, podle Harryho názoru, mnohé aspekty Snapeova chování vysvětlovaly. Nedovedl si představit, že by v tomhle domě hrůzy strávil byť jediný den a nepřišel přitom o zdravý rozum. Snape se zjevil ve dveřích naprosto nečekaně a tiše jako přízrak. Sjel Harryho obzvláště nenávistným pohledem, hodil mu na hlavu přikrývku a zase někam zmizel. Nepromluvil při tom ani slovo. Harry nesnášel profesorovi provokace, urážky, narážky, poznámky. Nenáviděl, jak se vyžíval v poukazování na jeho neschopnost, otloukal mu o hlavu jeho omyly a chyby a neustále házel špínu na jeho otce. Jenže to dusné, tíživé ticho, které vládlo od chvíle, kdy odešli od Jackie, bylo horší než všechny posměšky a jedovaté poznámky. Veškerá komunikace Snapea s Potterem se omezila na to nejnutnější, ani o slovo víc. Zejména tady v tomhle domě to byla nesnesitelná muka. Harry předpokládal, že Snape ho viní, ne neprávem, ze svých zranění. A tohle mělo být možná to příslovečné ticho před bouří. Zabalil se s tichým povzdechem do deky. Občas si přál být jen Harry. Přesně tak, jak se tehdy představil Hagridovi. Jen Harry. A v tuhle chvíli si to přál víc, než kdy před tím. Být jen Harry. Prostě jen Harry. Náhle ho napadla velice znepokojivá myšlenka. Jak moc ho Snape nenávidí? Nenávidí ho natolik, že by byl schopen předhodit ho Smrtijedům, aby… Ne! to je naprostá hloupost. Brumbál by nikdy nesvěřil jeho život někomu, komu by absolutně nedůvěřoval. Přesto se Harry nedokázal zbavit pocitu, že Snape je člověk schopný všeho.
Severus za sebou zavřel dveře. Na malou chvíli zůstal stát a jen se díval. Vždycky si tu připadal tak bezvýznamný. Knihovna byla to, na co byl doopravdy pyšný. Jedna z mála věcí, kterých si v tomhle baráku cenil. Čtvercová místnost, vlastní knihovna z mahagonového dřeva, stolek, pohodlná křesla a na pět tisíc knih ručně vázaných do hnědé kůže se stříbrnými nápisy kolem vás – jedinečný zážitek, který mu nikdy nezevšedněl. Koberec zcela utlumil jeho kroky, když přešel k levé stěně. Přejel prsty po dřevu a jemně zatlačil. Úsek knihovny vyjel nahoru a odhalil kamenné schody vedoucí dolů do tmy. Pomalu po nich sestupoval. Přesně si vybavil, který schod se už drolí a překročil ho. Chvíli poté, co stanul pod schody, rozžaly se čtyři pochodně na stěnách a v mihotavém světle se zatřpytily křišťálové nádoby. Kdysi tu bývalo víno. To přestěhoval do sklepa a tady si zřídil své království lektvarů. Obešel podlouhlý stůl a vytáhl z police lahvičku. Sfoukl z ní prach a podržel jí proti světlu zkoumaje jí, jako vinař dobré víno. Lektvar měl prazvláštní barvu. Chvíli červenou, pak se zdál fialový a najednou až černý, jako by se nemohl rozhodnout kterou. Vrátil se do knihovny. Svlékl se do půli těla a sundal obvazy. Rány se mu ještě úplně nezhojily a ztrpčovaly mu život. Odzátkoval lahvičku a napil se. Chvilku to bolelo, pak pálilo a bylo po všem. Rány se zacelily, potáhly kůží a na jeho těle nezůstalo ani stopy po nějakém zranění. Protáhl se. Cítil ztuhlost v levém rameni, ale to spraví horká sprcha. Luskl prsty a lahvička zmizela, vrátila se na své místo. Oblékl se.
Několik mil odtud v Darsnu se objevilo pět cizinců. Bez povšimnutí prošli spící vesnicí a zmizeli v lese v místech, kudy kdysi vedla lesní cesta do Harmondale.

Kapitola sedmá: Samantha Fellerová

Severus si požitkářsky vychutnával horkou sprchu. Voda dopadala na jeho tělo a odplavovala všechny problémy a starosti pryč. Aspoň v tuhle chvíli se nemusel starat o Pottera, konečně ho nic nebolelo a nejméně několik příštích vteřin se ho určitě nikdo nebude pokoušet zabít. Byla to pořádně vypráskaná dovolená. Ale nešel do toho přeci s tím, že to bude procházka růžovým sadem. Ačkoli nebýt Pottera a toho hňupa Weasleyho, nemusely se věci takhle zvrtnout. Vyprázdnil si hlavu. Nemyslel na nic. Jen si nechával vodu dopadat na tvář. Uvolnil se a užíval si to. Náhle do té idylky pronikl osten neklidu. Otevřel oči a pátravě se rozhlédl, jako by zdroj toho pocitu mohl najít očima. I přes zvuk tekoucí vody to zaslechl – táhlé vlčí vytí. Většina lidí by to považovala za lehce mrazivou leč nezajímavou věc. Severus ne. Narodil se tady a žil tu dost dlouho na to, aby s tímhle místem srostl. Rozuměl tomu neklidu, který cítili vlci i on. Vlci žalovali, že do lesa přišel někdo cizí, někdo, kdo tam nepatřil. Dát si to dohromady mu zabralo jednu vteřinu. Ve druhé vteřině už zavíral vodu a natahoval se pro ručník. Když si bral čistou košili, zvažoval možnosti. Nejraději by tu zůstal a vyřídil tu bandu cucáků jednou pro vždy, aby věděli, že zahrávat si se Severusem Snapem se nevyplácí. Jenže tu byl veledůležitý a naprosto neschopný Potter. Pokud se nemohl spolehnout, že se o sebe aspoň na chvíli postará, svazovalo mu to ruce. Nemohl být na dvou místech zároveň. Jednou už to zkusil a vymstilo se mu to. Podruhé už to neriskne. Představa, že budou utíkat, se mu nelíbila. Snapeové neukazovali soupeřům záda. Ovšem slíbil Brumbálovi, že toho kluka vrátí v jednom kuse. Bylo by pošetilé nevyužít příležitost, která jim takhle spadla do klína. Než sem dorazí a zjistí, že tu nikdo není, ztratí spoustu času. Do té doby budou dávno pryč. Někde, kde je plno slepých a hluchých davů, v kterých se dá bezpečně ztratit. Bylo jediné místo kam teď mohli jít – Londýn.
Harry rozespale zamžoural na Snapea a potlačil zívnutí. Usnul v tom zatraceném křesle a byl z toho teď celý rozlámaný. Venku už pomalu svítalo. Profesor mu mlčky podal hrnek horkého čaje a sám si sedl se svou kávou do protějšího křesla, na stůl postavil tác s chlebíčky. Harry si všiml, že u dveří leží dva batohy. To znamenalo, že odcházejí. Byl rád.
„ Najezte se a vyrazíme.“
S chutí se pustil do jídla. Měl už pořádný hlad. Přitom po očku profesora pozoroval a doufal, že se dozví, co se děje. Nic takového. Buď s ním stále nemluvil, nebo prostě nepovažoval za nutné ho o čemkoli informovat. Jedno lepší než druhé.
Opustili dům a zamířili dolů do vesnice. Ulice byly prázdné. Všichni normální lidé ještě spali. Vlastně ne všichni. Proti nim kráčel starý, plešatý sedlák s chlapcem o něco mladším než Harry. Muž vedl mohutného hřebce neurčité barvy, který táhl prázdný vůz. Chlapec na ně zvědavě poulil oči a tahal muže za rukáv. Sedlák na ně hleděl poněkud nepřátelsky, a když procházeli kolem nich, odplivl si. Snape tu asi zrovna moc populární nebyl. Došli skoro až na druhý konec vesnice a tam byla docela obyčejná zastávka. Autobus tam stál, a Snape naznačil Potterovi, aby nastoupil.
Severus vždycky na dotazy, jak je to daleko do Londýna, odpovídal kousek. ve skutečnosti cesta trvala skoro tři hodiny. Kouzelníci mají dost zkreslenou představu o tom, co je to kousek. Není divu. Když se dokážete přemístit během chvíle z jednoho místa na druhé, je pro vás vzdálenost relativní. Cesta autobusem byla ubíjející. Severus už takhle měl silný odpor k mudlovským způsobům dopravy. Takže když přistoupila tlustá dáma s holčičkou nápadně připomínající krtka, dosáhla jeho nálada absolutní nuly. Harry se choval co nejtišeji, aby ho nedráždil.
Londýnské nádraží – konečně. Byly tu spousty mudlů, kteří někam spěchali, na něco čekali, strkali se a hlučeli. Hotové lidské mraveniště. Harry měl radost, že jsou zase v civilizaci a ne někde, kde dávají lišky dobrou noc. V Londýně byl jen párkrát. Strýc s tetou ho sebou nikam nebrali, pokud měli možnost ho někde nechat. Pochyboval, že Snape má na programu prohlídku památek nebo něco podobného, ale to nevadilo. Severus se ani nesnažil zakrýt své znechucení nad tímto místem. Jeho černé oči nasupeně zkoumaly prostor, jako by hledaly, kde je mudlů nejméně. Nakonec kývl na Pottera a zamířil nejkratší cestou k východu. Mudlové jim ustupovali z cesty a zvědavě se otáčeli. Aby ale vzápětí vše pustili z hlavy a dál pospíchali za svými malichernými cíly.
Před nádražím davy už nebyly. Severus se trochu uklidnil a přestal se tvářit tak vražedně. Neměl žádnou konkrétní představu, kam by chtěl dojít. Ale mířil zhruba směrem do centra, protože tam bude spousta mudlů, mezi kterými se ztratí. Kouzelníci bývají většinou nebezpečně všímavý a slavný Potter by byl nenápadný jako obří neonový poutač. Mudlové jsou ale tupohlavé stádo, které si nevšimne ani zjevných věcí. Severus nesdílel Malfoyovy názory, že mudlové jsou chátra, a dobrý mudla je mrtvý mudla. Prostě je neměl rád a držel se od toho nekouzelnického póvlu vždycky co nejdál. Teď trpěl jako zvíře.
Na obědě byli v nóbl restauraci. Personál na ně zpočátku pohlížel spatra. Severus byl ovšem zvyklý z mládí pohybovat se v lepších kruzích a velice rychle je vyvedl z omylu. Harrymu přišlo, že se chová strašně. Jako by byl přinejmenším korunní princ. Zato Severus byl ve svém živlu. Neustále se mu něco nezdálo a číšníci kmitali sem a tam.
Odpoledne znovu bezcílně chodili městem. Harry nahlížel do výkladních skříní. Severus byl otrávený. Aspoň že se zbavili Smrtijedů. Večer se ubytují v nějakém hotelu a ráno se uvidí, co dál. Doufal, že Brumbál dostal zprávu, kterou posílal než opustili Harmondale po havranovi. Když nebyla po ruce sova, využilo se prostě něco jiného.
Člověk si vše může naplánovat do nejmenších detailů. Stejně ale zůstane vždycky na sto věcí, která se můžou pokazit. Jaká je asi šance, že mezi sedmi miliony mudlů narazím zrovna ne tebe? Pomyslel si Severus a duchapřítomně strčil Pottera do dveří nějakého krámu, aby si ho nevšiml.
„ Severusi? To je překvapení!“ roztáhl Avery hubu od ucha k uchu.
Snapeův pohled by předčil v mrazivosti i polární bouři. Avery, ten posera s mozkem o velikosti vlašského ořechu, ale především bezpáteřní krysa. To je opravdu báječné. To se to pěkně posra…
„ Nazdar,“ zavrčel. Snad Pottera neviděl.
„ Co dělá někdo jako ty zrovna tady?“ šklebil se.
Zdálo se, že si ničeho nevšiml. Jen aby měl ten kluk dost inteligence a zůstal schovaný.
„ Mohl bych se tě zeptat na totéž,“ odvětil Severus lhostejně. Avery se podlézavě usmál. Věděl, že Snape nemá rád, když se někdo míchá do jeho věcí.
„ Jsi tu sám?“ rozhlédl se zvědavě.
„ Co je to za otázku? Vidíš tu snad ještě někoho?!“ zavrčel Severus.
„ Ne, já jen tak. Pár věci jsem zaslechl,“ mrkl na něj.
„ Jaké?“, otázal se Severus lhostejně.
„ Že prý na něčem děláš. Na něčem velkém.“
„ Kde jsi tohle sebral? Myslel jsem, že jsem tě naučil, že nemáš všemu věřit.“
„ Jo, já vím. Ale znáš mě.“
Až moc dobře, hošku. Pomyslel si Severus a zůstával ve střehu. Avery byl možná hlupák a slaboch, ale nevyplácelo se ho podceňovat. Už teď byli v pořádném maléru.
„ Ty, Severusi, proč ses neukázal?“ zvážněl.
„ Kde?“, hrál si Snape na hloupého.
„ Ty víš o čem mluvím. Zahráváš si s ohněm. Najde si tě a… jsou horší věci než smrt.“
„ Uděláš nejlépe, když se budeš starat jenom o sebe. A teď mě omluv. Spěchám a nemám čas se tu s tebou vybavovat.“
„ Tak na viděnou.“
„ Sbohem!“
Avery chvíli stál a díval se za Snapem. Pak se, než zmizel v davu, rozhlédl jako by něco hledal. Harry ani nedýchal. Počkal až bude bezpečně z dohledu a vylezl před krám. Jak teď sakra má Snapea najít?!
„ Vypadneme,“ ozvalo se mu za zády.
Skoro zaječel, jak se lekl.
„ Co je vám?“ podivil se Snape.
„ Vyděsil jste mě.“
„ Ach bože, Pottere, kolikrát vám mám říkat, že musíte mít přehled, co se kolem vás děje. Pak bych vás nemohl překvapit!“ zavrčel Snape.
„ On je…“
„ Já vím. A teď pojďte. Čím dřív zmizíme tím líp.“
„ Je to zlé?“
„ Buďte si jist, že o tomhle setkání ihned informuje. Nemáme moc času.“
„ Najdou nás?“
„ Doufejte, že ne,“ zněla ledová odpověď.
Harry doufal, že ho Snape jen straší.

Začínalo se stmívat. Ulice se pomalu vyklidňovali, aby až sestoupí tma, mohl ožít noční život města. Harryho už bolely nohy, měl hlad a dávno došel k závěru, že Snape je prostě paranoidní. Jak by je mohli v tomhle obrovském městě najít.
„ Bolí mě nohy a mám hlad. Nemohli bychom, pane profe…“
Snape se prudce otočil a Harry rychle zmlkl a nechal větu nedokončenou. Čekal nějakou jedovatou poznámku, ale nepřišla. Snape se nedíval na něj, ale za něj. Harry se otočil a ztuhl. Na začátku ulice stály dvě postavy v kápi. Nehýbaly se. Prostě tam jen stály, hrozivě a mlčenlivě.
„ Pomalu uděláte čelem vzad a půjdete pryč, žádné prudké pohyby,“ nařídil Snape, aniž spustil oči ze Smrtijedů. Harry poslechl. Neušel ani tři kroky, když se na druhé straně ulice vynořily další tři postavy. Zastavil se.
„ Pane profesore…“
Severus se prudce otočil a sahal po hůlce, když ucítil něco studeného na krku. Pět Smrtijedů zvolna vykročilo k nim.
„ Pokračuj,“ zasyčel mu chraplavý hlas do ucha, „ hezky pomalu,“ dodal vůdce a lehce přitlačil na tenký, krátký, ale ostrý nůž, který držel Severusovi pod krkem. Pomalu vytáhl hůlku.
„ Pěkná. Tak jí zahoď. Nebudeš jí už potřebovat,“ usmál se Smrtijed.
Severus se ani nepohnul.
„ Řekl jsem zahoď jí!“ štěkl ostře Smrtijed a pod ostřím nože se na Snapeově krku objevilo trochu krve. Hůlka nehlučně dopadla na zem. Jeden ze Smrtijedů jí sebral. Další sevřel Harryho paži a smýknutím ho postrčil stranou.
Zbylí tři zkroutili Severusovi ruce za záda a pevně ho drželi.
„ Vážně jsi mě překvapil. Myslel jsem si, že po tom svém zoufalém útěku se někde složíš a vykrvácíš. Byl jsem přesvědčen, že zdechneš. Ale ty ne. Podcenil jsem tě. Jak ale sám vidíš, podruhé jsem stejnou chybu neudělal.“
„ To se ještě uvidí!“ ucedil Severus přes sevřené zuby.
„ Opravdu? Už se těším. A jak se vůbec máš? Co tvá rána? Kam jsem tě to vůbec bodl? Sem, ne?“ vší silou praštil Severuse do břicha v místech, kde měl ještě docela nedávno ránu od kopí.
„ Á tak ono se ti to už zahojilo. To je škoda. Tak co řekneš na tohle, co?“ a vrazil Snapeovi nůž do boku až po rukojeť. Naštěstí nůž nebyl dlouhý. Smrtijedovi vlastně ani nešlo o to vážně ho poranit, chtěl mu jen způsobit bolest. Severus pevně stiskl čelisti, zavřel oči, ale jinak ani necekl. Přesto to Smrtijedovi stačilo.
„ Bolí? To snad ne?“ řehnil se vůdce.
Smrtijedi se rozesmáli. Vůdce Severuse praštil do poraněného boku a těšil se z jeho bolesti.
„ Víš, co jsem si vytrpěl kvůli tomu, že jsi nám zdrhnul! Tak si to teď na tobě vynahradím! Máš stejnou cenu živý i mrtvý.“
Smrtijed pomalu vytáhl hůlku a s ošklivým úsměvem jí pozvedl Snapeovi před obličej.
„ Máš poslední přání?“ otázal se tónem někoho, kdo si je jist svým vítězstvím.
Situace nevypadala ani trochu dobře. A kdo ví, jak by se to vyvíjelo dál, kdyby se najednou v ulici neobjevila docela cizí žena. Zaraženě zírala na tu podivnou skupinku. Smrtijedy její nečekaný příchod dost zaskočil. Na zdánlivě nekonečnou chvíli zavládlo strnulé ticho.
„ Na co čekáte, hlupáci!? Zabte jí!“ zaječel vůdce a sám se už napřahoval.
Jenže to už byla cizinka v pohybu a vytahovala svojí vlastní hůlku. Severus využil příležitost a vytrhl se strážím z rukou. Vyrazil vůdci hůlku z ruky a jeho tělo použil jako štít před útokem Smrtijedů. Vzduch čpěl spáleným masem a nastal malý chaos. Harry už na nic nečekal a vší silou dupnul Smrtijedovi na nohu. Ten zavyl a chytil se za postiženou končetinu. Snape pustil mrtvé tělo na zem a stáhl Pottera do relativního bezpečí za popelnice. Zatímco se Smrtijedi snažili aspoň dostat tu ženu, Severus měl dost času se zkoncentrovat. Zavřel oči a zašeptal magickou formuli. Harry ještě nikdy nic podobného neviděl. Snapeova hůlka se rozžhavila v ruce Smrtijeda do běla. Muž zaječel, zahodil jí a sevřel si popálenou ruku. Hůlka nedopadla na zem, ale poslušně vklouzla do natažené ruky svého právoplatného majitele.
„ Den blbec, co?“ utrousila žena, když se sešli skrčení za hradbou popelnic.
„ Často si hrajete na samaritánku?“ zavrčel Severus a odrazil jeden z mnoha útoků.
„ Často se vás někdo snaží zabít?“ vrátila mu to.
„ Ne,“ odsekl a strhl Pottera stranou, aby ho nezasáhlo zbloudilé kouzlo.
„ Ano!“ opravil Snapeovo tvrzení Harry. Už měl dost toho, jak mu pořád hrozí nějaké smrtelné nebezpečí.
„ Vy mlčte! A vy, slečno, se nepleťte do věcí, do kterých vám nic není. Tohle je náš problém.“
„ Vy jste teda dobrej! Proměnili jste ulici v bitevní pole! Jak se do toho podle vás teda nemám plést, neřeknete mi to?!“
Zeď nad jejich hlavami se rozletěla na kusy. Instinktivně se přikrčili a zasypala je sprška suti.
„ Co to máte sakra za problém?!“
„ Takový docela malý problém,“ odpověděl klidně Snape a vyřadil dalšího Smrtijeda.
„ Skvělé. Doufám, že mi řeknete, až to bude velký problém.“
„ Spolehněte se.“
Do popelnic něco tvrdě udeřilo a odpadky se rozletěly všemi směry. Harry si znechuceně smetl z hlavy banánovou slupku. Rád by se zapojil, ale Snape mu to nechtěl dovolit a veškeré jeho snahy mařil už v zárodku. Připadal si tam navíc. Nepotřebovali ho.
Když těžce poranili dalšího Smrtijeda, bylo jasné, že stav věcí je značně nepříznivý pro Smrtijedy. Jako na povel zmizeli. Prostě byli najednou pryč, stejně náhle jako se objevili.
„ Tak to bychom měli.“, zvedla se cizinka a smetala si prach z oblečení.
Severus došel k tělu vůdce, nohou ho otočil a začal ho prohledávat.
„ Co to zase děláte?“
„ Jen si s ním chci trochu popovídat.“
„ Popovídat? Co vám asi řekne pěkného? Je tuhej!“
„ To vím i bez vás!“ odsekl.
Konečně našel, co hledal. Na kusu roztřepeného pergamenu bylo kostrbatým, neuspořádaným a vůbec nevzhledným písmem napsáno:

Chlapce zabijte. Už mi není k ničemu. Zrádce přiveď pokud možno živého. Mám pro něj připraveného něco speciálního.

Severus se nad pergamenem ušklíbl. Čekal něco takového, ale bylo fajn, mít jistotu. Spálil zprávu na popel a vstal. Takže něco speciálního? Bylo milé, jak se staral, aby jeho smrt nebyla moc fádní, ale bude muset Pána zla zklamat. Umřít se mu pořád ještě nějak nechtělo.
„ Krvácíte,“ všimla si.
„ Co?“ otočil se k ní.
„ Že krvácíte,“ zopakovala mu to pomalu.
„ Jo to… to nic není,“ utrousil, ačkoli to bolelo jako čert.
„ Pomůžu vám. Bydlím kousek odtud. Můžete u mě přespat. Tedy pokud nemáte lepší plán,“ nabídla jim.
„ Proč to děláte?“ zajímal se.
„ Mám měkké srdce,“ na chvíli se odmlčela, „ potřebujete ošetřit. A taky sprchu. Oba.“
„ A vy ne?“ zavrčel.
Usmála se.
„ Tak co?“
„ Zvete si často cizí lidi do bytu?“ ušklíbl se.
„ Na prvním rande obvykle ne, ale u vás udělám výjimku. Pojďte nebo si to ještě rozmyslím,“ usmála se.
„ Jak se jmenujete?“
„ Už jsem myslela, že se nezeptáte. Jsem Samantha Fellerová. A vy?“
„ Snape.“
„ Aha.“
„ Máte s tím nějaký problém?“ upřel na ní pohled.
„ Ne ani ne. Jen… představovala jsem si vás trochu jinak,“ pokrčila rameny jako by jí na tom, kdo je nezáleželo.
„ Jinak?“ podivil se.
„ To neřešte. Řekla jsem, že vám pomůžu a to platí. A pak já Ritiným článkům nikdy nevěřím.“
„ To je dobrá zásada,“ přitakal.
„ Jo je. A ten kluk je kdo?“
„ Potter.“
„ Jako ten Harry Potter?“
„ Vy znáte ještě nějakého jiného?“ zavrčel podrážděně.
„ Vy jste teda dvojka, to vám povím.“

Odemkla dveře.
„ Není to moc, ale snad se vám tu bude líbit,“ usmála se
„ Máte docela dobrý vkus,“ zhodnotil její byt Severus.
„ Díky. Určitě máte hlad. Udělám něco k jídlu. Harry, ty se zatím můžeš vykoupat,“ vyndala ze skříně dlouhé tričko a podala mu ho. Z police v koupelně vzala nádobku s mastí, „ a vy pojďte se mnou.“
Severus jí následoval do kuchyně. Byt byl malý, ale docela pěkný.
„ Tady to máte. Chcete s tím pomoct?“
„ To nebude potřeba,“ ujistil jí chladně.
„ Jak myslíte,“ otočila se ke kuchyňské lince, „ musíte mě omluvit. Nečekala jsem, že budu mít hosty, takže jsem nebyla nakoupit, ale něco tu mám. O hladu vás nenechám,“ podívala se přes rameno.
Severus si opatrně sundal tričko. Bok ho bolel. Nebylo to ale nic hrozného. Mast určitě pomůže a ráno bude vše v naprostém pořádku. Samantha se na něj dívala. Docela pěkný chlap. Napadlo jí. Do kuchyně vešel Harry.
„ Tak co? Dobrý?“
„ Jasně. Ale mám strašný hlad.“
„ A žádné vychování,“ zamračil se Severus a oblékl se.
„ Nebuďte na něj takový. Jídlo bude za chvíli.“
Po večeři ukázala Samantha Harrymu, kde bude spát. Severus se šel umýt.

Horká sprcha bylo rozhodně to nejlepší, co ho za dnešní den potkalo. Musel přiznat, že ale měli zatracené štěstí, že se tam ta Fellerová objevila. Jak to říkával Alfred? Štěstí přeje připraveným, bláznům a malým dětem. Možná na tom něco bude. Prohrábl si mokré vlasy a shrnul stranou neposedný pramen, který mu neustále padal do očí. Protáhl se. Rána se už začala hojit. To bylo dobré. Někdo zaklepal.
„ To jsem já. Něco jsem vám přinesla.“
Omotal si ručník kolem pasu a otevřel.
„ Co je?“ zavrčel.
Snažila se na něj nezírat, ale šlo to dost těžko. Jak tam tak stál opřený o dveře, mokrý, s ručníkem kolem pasu a do očí mu padal černý pramen vlasů, měkla jí z něj kolena. Polkla a začala ze sebe překotně soukat důvod, proč za ním leze.
„ Tohle jsem vám přinesla. Původně jsem to koupila svému příteli k narozeninám, ale než jsem mu to mohla dát, rozešli jsme se,“ sakra co to blábolíš. Tohle ho určitě nezajímá. Pokárala se, „ já jsem si myslela… totiž napadlo mě, že by vám to mohlo být,“ byla rudá až za ušima. Určitě si toho musel všimnout.
Severus na ní hleděl trochu jako na cvoka. Jeho pohled klouzal z ní na trenýrky v její ruce a zpět.
„ Jasně, díky,“ vzhledem k tomu, že jeho vlastní šaty visely na prádelní šňůře, to nebyl špatný nápad.
„ Není zač,“ usmála se a když odcházela, připadala si jako ta největší husa.

Probudila ho nějaká rána a zvuk tříštícího se skla.
„ Co se tu u všech…,“ Samantha vylezla ze své ložnice, rozespale mžourala a snažila se zavázat si župan.
„ K zemi!“ Severus jí strhl na podlahu, kde se krčil i Potter.
„ Jste normální!?“ zaječela na něj.
„ Jsou tady.“
„ Co? CO!“
„ Nemáme moc času.“
„ Vy ty problémy přímo přitahujete, že jo?“ vyčetla mu a zaječela, když se vysypalo další okno.
„ Zkuste je zdržet. Já dojdu pro naše věci.“
„ Jinak jste zdravej?“
„ Jestli to chcete přežít, tak dělejte, co vám říkám!“ štěkl na ní.
„ Je na zabití,“ sdělila Harrymu, když osaměli, „ ale asi má pravdu.“
Schovaná za převráceným stolem se pracně převlékla. Ohnivá koule urazila kus zdi nad její hlavou. Vyslala někam nazdařbůh do tmy odvetné kouzlo a modlila se, aby to dopadlo dobře. Zaznamenala, že se Snape vrátil.
„ Pozor na sklo. Je tu všude,“ řekla a otočila se, aby se mohli v klidu převléknout. Ačkoli pokušení ohlédnout se bylo velké.
„ Takže?“ zeptal se a zastrčil si tričko do kalhot.
„ Takže co? Jsou venku, není je vidět a my nemáme kam utíkat. Dost mizerný vyhlídky.“
„ Vidíte to moc černě,“ prohlásil klidně.
„ Výborně a co navrhujete?“ vyprskla.
„ Pro začátek abyste se uklidnila. A pak abychom odtud vypadli dřív, než tu začne být pořádně horko.“
„ Geniální. To by mě opravdu nenapadlo. Možná, že až se přestanete tvářit jako náš spasitel, tak mi i řeknete, jak si to představujete v praxi.“
„ Laskavě se mnou nemluvte tímhle tónem!“ zasyčel na ní.
„ Nejste trochu ješitný? Tak jaký je ten váš úžasný plán?“
„ Půjdeme na střechu, přelezeme na vedlejší dům a zmizíme dřív než si nás někdo všimne.“
„ Jak prosté. Něco víc nebezpečného jste už vymyslet nemohl?“ pronesla posměšně.
„ Chtěla jste vědět až budeme mít velký problém. No, tak ho máme.“
„ Do čeho jste mě to sakra namočil!?“
„ Slečno, ráčila jste se namočit sama. Nikdo vás na tuhle párty nezval,“ usadil jí.
„ Vy…!“ nadechla se, aby mu něco od plic řekla.
„ Tak jdete nebo budete jenom kecat?“ nedal jí prostor pro spílání.
„ Jestli vás nezabijou oni, udělám to sama!“ prskala vztekle, ale plížila se za nimi ven na chodbu.
„ Pokud to přežijeme, jsem vám k dispozici,“ utrousil.
„ Už vám někdo řekl, že máte zvrhlý smysl pro humor?“
„ Ne.“
„ Tak vám to říkám já.“
Vyběhli o patro výš a po žebříku vylezli až na střechu.
„ Báječný nápad, vážně. A co teď? Na druhou stranu je to dobré dva metry.“
Severus mávl hůlkou a objevila se široká lávka.
„ Ještě máte nějaký problém?“
„ Jo, jeden. Ale stojí za to.“
Na střeše se objevili Smrtijedi.
„ Běžte, Pottere!“ nařídil Snape.
Harry váhavě vstoupil na lávku. Nebyla zrovna nejstabilnější a dolů to bylo pořádně daleko.
„ Tak dělejte! Nebo mi chcete tvrdit, že máte strach z výšek!“ štěkl Snape na Pottera.
A pak Smrtijedi zaútočili. Severus a Fellerová se snažili dát mu čas. Bohužel tu byli strašně na ráně a proti přesile toho moc nezmohli. Harry byl za polovinou, když ucítil teplo a pak bolest. Oči se mu zavřely a on padal. Severus velice riskoval, když se vrhl na lávku a zachytil ho. Samantha se ho snažila krýt. Zatímco on ležel bezmocně na lávce a váha Potterova bezvládného těla mu systematicky pracovala na vykloubení ramene.
„ Nezvládneme to!“
„ To neříkejte!“ zasyčel, zatnul zuby a vytáhl Pottera nahoru.
„ Jak je na tom?“
Severus ho prohlédl. Pod levou lopatkou měl ošklivou ránu, z které se řinula krev. Zranění šlo pěkně hluboko. Nevypadalo to dobře.
„ Je na tom špatně.“
„ Musí do nemocnice.“
„ To vím taky!“
„ Tak něco dělejte!“
„ Teď pro něj nemůžeme udělat téměř nic.“
„ Ale on může umřít!“
„ Tak mě žalujte, ženská! Prostě to bude muset vydržet!“ vrčel a horečně se snažil vymyslet, jak z téhle polízanice ven. Čert aby toho Pottera vzal.
„ Hodil by se nám zázrak,“ zašeptala Samantha.
Krčili se za zídkou a snažili se udržet. Obzvláště síla Severusových útoků nutila Smrtijedy být v uctivé vzdálenosti a čekat. Jenže v tom byl problém. Smrtijedi měli spoustu času. Potter ne. Sam už ztratila naději a jen doufala, že umřou rychle. Severus se vzdát nehodlal. Živého ho nedostanou. A pak se skutečně stal zázrak. Na střeše se zhmotnilo deset kouzelníků v čele s Abusem Brumbálem. Poměr sil se rázem změnil. Během chvíle byl boj rozhodnut a několik zbývajících Smrtijedů se muselo spasit útěkem. Nechali je. Nemělo by smysl je pronásledovat.
„ Severusi, jste v pořádku?“
„ Já jo, ale Potter to koupil. Musí do nemocnice.“
„ Pak si pospěšme. Omlouvám se, slečno, že vám musím poděkovat jen tak letmo, ale jistě to chápete.“
Přemístili se. Samantha na střeše osaměla a musela se štípnout, aby uvěřila, že se jí to všechno jenom nezdálo. Mísily se v ní různé pocity. Albus Brumbál, živoucí legenda, tu byl. Stál jen kousek od ní. Dokonce jí poděkoval. Pak v ní ale zvítězila hořkost zklamání. Ani se nerozloučil. Co by mu udělalo jedno jediné slůvko sbohem? Vstoupil do jejího života, totálně ho rozvrátil, a pak beze slova odešel. Nejspíš ho už nikdy neuvidí. A třeba to tak bude lepší. Tiše si povzdechla. Měla by se vrátit domů a dát do tam do pořádku.

Brumbál seděl u Harryho postele. Chlapec byl bledý a stále ještě v bezvědomí, ale podle slov lékaře už mimo nebezpečí ohrožení života. Profesor Snape stál u okna, ruce složené na prsou a z výrazu jeho tváře bylo patrné, že ho něco žere.
„ Strašně jsem se bál, že přijdeme pozdě. A málem jsme přišli. Tvůj vzkaz jsem bohužel obdržel příliš pozdě. Tohle se už nesmí opakovat. Měli jste oba obrovské štěstí,“ zašeptal Brumbál s nesmírně vážným výrazem.
„ Se štěstím to nemá nic společného. Spíš bys si měl vážně promyslet, jestli to je to nejlepší, co můžeme udělat. On to totiž nedokáže. Nezvládne černou magii. A já nemám chuť nechat se kvůli němu zabít,“ mračil se Severus.
„ Ty mu možná nevěříš, ale už dokázal, že je v něm daleko víc, než si všichni myslíme,“ zastal se Brumbál Harryho.
„ Neříká se, že když se štěstí unaví, sedne si i na vola? Copak nechápeš, že ho prostě podcenil? Chtěl si s ním pohrát a nevyšlo mu to. Teď už si hrát nebude.“
„ Proto jsem tě přeci žádal o pomoc.“
„ Je nedisciplinovaný, nezodpovědný, hrozně namyšlený a arogantní, naprosto neschopný a ničemný,“ začal si Severus stěžovat.
„ Vážně? Vzpomínám si na kluka, o kterém se říkalo, že je to šprt bez talentu, bezcharakterní slaboch, ostuda rodiny a nikam to nedotáhne. A pak měl v šestém ročníku na povel celou kolej. Nebylo mu ani dvaadvacet a báli se ho nejlepší kouzelníci Anglie a ukázal, že má charakter, když se dokázal vzepřít moci Voldemorta. Neříká ti to něco?“
„ To nebylo fér,“ vyčetl mu Severus.
„ Ne nebylo, ale snad ti to pomohlo uvědomit si pár věcí,“ připustil Brumbál.
„ Chceš mě s ním srovnávat?“
„ To je tvůj výklad. Teď si odpočiň. Máš toho už určitě plné zuby.“
„ Plné zuby mám jen a pouze Pottera!“ zavrčel.
„ To je stará historie. A já už dvacet sedm let čekám, až vás to přestane bavit.“
„ Některé věci se nezapomínají!“ připomněl mu dotčeně.
„ Já vím, ale není to škoda, Severusi? No nic. To je tvoje věc. Uvidíme se prvního září na slavnosti.“
Severus přikývl a opustil pokoj.
„ No, Harry, já taky půjdu,“ poznamenal Brumbál a nechal spícího chlapce o samotě.

Kapitola osmá: Nedorozumění

„ Tak mluv!“
„ Co je s ním?!“
„ Hermiono, nenech se prosit!“
Hermiona se snažila popadnout dech. Musela od McGonagallové pospíchat, aby nepřišla pozdě na hodinu a teď byla ještě ke všemu v obležení všech tří bratrů Weasleyových, kteří se dožadovali zpráv, proč Harry nepřijel školním vlakem a kde vůbec je.
„ Když mě pustíte ke slovu, tak vám to možná i řeknu.“
„ Už mlčíme,“ slíbil Fred.
„ Profesorka říkala, že Harry měl o prázdninách nějakou nehodu.“
„ Cože?!“
„ Jakou? Jak je mu?“
„ Kdy přijede?“
„ Tak dost!“
„ Jasně, jasně. Ani muk.“
„ Už mlčíme.“
„ Tak pokračuj.“
„ Co se mu stalo mi neřekla. Je to prý poněkud vážnější, ale už brzo bude v pořádku. Měl by přijet za týden.“
„ Musíme mu připravit uvítání, jak se sluší a patří,“ mínil George.
„ My s Ronem hlavně musíme na hodinu. Tak zatím,“ strkala Hermiona Rona před sebou.
„ Mě se to vůbec, Hermiono, nelíbí. Nejdřív se u nás z ničeho nic objeví Hedvika bez jakéhokoli vzkazu. Když jí pošlu za Harrym, tak se nevrátí. Pak vůbec nedorazí na nástupiště. Taky máš pocit, že se tu něco děje a nás z toho vynechali?“
„ Souhlasím s tebou, Rone. A modlím se, aby to nemělo nic společného s těmi jeho hodinami černé magie u Snapea.“
„ Ježiši, vždyť mi dneska budeme určitě psát opáčko! A já to ani neviděl!“
„ Rone, Rone, už bys mohl vědět, že to píšeme každý rok první hodinu a naučit se na to!“
„ Musíš mi radit. Jinak jsem mrtvý člověk.“
„ To by bylo podvádění.“
„ No a?“
„ Rone!“

Týden uběhl jako nic. George, Fred a Lee Jordan se víc než školním povinnostem věnovali přípravám na Harryho uvítání. Podle profesorky McGonagallové měl dorazit večer. Madam Pomfreyová také nezahálela. Hodlala pana Pottera hned po jeho příjezdu vyšetřit, aby se ujistila, že je v pořádku. Za to Snape vypadal, že ho hned po příjezdu roztrhne na tři poloviny a přepíše tak matematické dějiny. Studenti se mu raději vyhýbali, neboť nebylo bezpečné zdržovat se v jeho blízkosti dokonce ani pro některé zmijozelské. Dokonce se mu podařilo dohmátnout plánů na oslavu Potterova návratu a zatrhnout to. George, Fred a Lee teď místo loupežných výprav do kuchyně, trávili odpoledne s Filchem.
„ Já se těším. Když tu Harry není je tu strašná nuda.“
„ No jasně, nemáš se s kým v hodinách vybavovat,“ pokárala Rona Hermiona.
„ To ani nepopírám, ale ani nepřiznávám. Co máme vlastně teďka za hodinu?“
Hermiona vytáhla z brašny svůj zápisník.
„ Nebude se ti to líbit.“
„ Ale ne! Neříkej, že už máme zase lektvary!?, zaúpěl Ron.
„ Jo, místo bylinkaření. Prýtová je pryč, tak si se Snapem přehodila hodinu.“
„ A to mám jako věřit, že příště nebudeme mít lektvary? To by museli Snapea nejdřív zabít. Proč sakra nemůže být někdy nemocný nebo někam jet? A sakra! Vždyť mi před týdnem psali! Jestli to má opravené, bude to moje smrt.“
Minutu po zvonění se dveře učebny rozletěly dokořán a profesor rázně vpochodoval do třídy. A už po cestě ke katedře jako obvykle trousil jedovaté poznámky.
„ Pane Longbottome, chutnal vám oběd?“ otázal se Snape chladně.
Nevilla ta otázka zaskočila.
„ A-a-ano, pane,“ vykoktal.
„ Tak ho ale snad nemusíte mít na hábitu?“ dodal Snape posměšně.
Zmijozelští se rozesmáli a Neville se snažil rychle vypucovat flek na svém šatstvu.
„ Že ho huba nebolí!“ ulevil si Ron potichu.
„ Tommy říkal, že je prý od rána v dost špatné náladě,“ prohodil tiše Seamus.
„ A má ty písemky!“ zděsil se Ron, když Snape praštil se svitky pergamenů na stůl.
„ Být vámi, moc se na ně netěším!“ štěkl Snape na Rona.
„ Ano, pane,“ špitl Ron.
Profesor si ho víc nevšímal a přešel k výkladu. Teprve deset minut před koncem hodiny jim dovolil, aby si složili, posadil se za svůj stůl a začal předčítat známky. Nejprve Nebelvír a pochopitelně si nemohl odpustit komentář.
„ Pane Finnigane, odkdy je dovoleno psát červeným inkoustem!?“
„ Já totiž…“
„ To mě nezajímá! Ještě jednou a poletí to rovnou do koše! Je to doufám jasné?! Jinak to máte za čtyři a buďte rád,“ vzal do ruky další práci a znechuceně zavrčel: „ Slečna Grangerová,“ vzal další svitek a zavrčel o dost tišeji a zlověstněji: „ Slečna Grangerová a do třetice slečna Grangerová,“ zvedl tři svitky, tak aby si je třída mohla dobře prohlédnout, „ tohle je práce, kterou odevzdala vaše spolužačka,“ skoro to vypadalo, že jí dá všem za příklad, ale to si ve třídě nemyslel vůbec nikdo. Tak naivní nebyli, „ tohle je podle vás písemná práce?!“ štěkl na Hermionu až skoro nadskočila, „ myslíte si, že mám chuť a čas číst ty vaše romány?! Slečno Grangerová, mě zajímají fakta! Ne historické události, data a už vůbec ne životopisy! Laskavě nemíchejte ve vaší drzé pýše dějiny a lektvary! Tím, že se našrotíte kdejakou pitomost, nikoho neohromíte! Odpovídejte jasně, stručně a na to, na co se ptám! Máte to za… no za dvě. Ale příště to už číst nebudu a píšu rovnou za pět!“
Hermiona měla slzy na krajíčku. Ron pocítil chuť praštit Snapea svým kotlíkem do hlavy. Když se ale profesor na něj zadíval, přikrčil se. Jeho písemná práce byla na řadě.
„ Žasnu, pane Weasley, nad vaší drzostí odevzdat něco tak příšerného. Jen deset minut jsem luštil podpis, abych zjistil, kdo je autorem téhle prasárny. Platí pro vás to samé co pro Grangerovou a Finnigana. Příště to už budu trhat a dávat nedostatečné. Máte čtyři. No a to nejlepší na konec.“
Neville se roztřásl a hleděl do lavice. Na profesora se podívat neodvážil.
„ Pane Longbottome, já snad kvůli vám začnu dávat body za podpis. Od prvního ročníku říkám podpis vpravo. Všichni to pochopili. Vy ne. To je to pro vás tak intelektuálně náročné? Víte, vůbec kde máte pravou ruku? A váš postup výroby Mlžného roztoku… škoda mluvit. Kde jste tuhle blbost opsal? Od Grangerové? Takhle se vyrábí obyčejná mlha? Možná kdybyste chtěl uhranout krávu… pět jako obvykle. Těžko říct čím to, že umění lektvarů zůstává pro většinu z vás naprosto nedosažitelné. Jste nejhorší ročník, jaký jsem za poslední dobu zažil!“
Pak přečetl kromě občasné pochvaly bez komentářů známky své koleje. V ruce mu zůstala poslední práce, když někdo zaklepal a do učebny vešel Potter.
„ Dobrý den, pane profesore. Já jsem…“
„ Sednout!“ nařídil Snape ostře.
„ Harry!“
„ Pane Weasley!“
„ Promiňte, pane.“
„ Sednout a mlčet!“ štěkl podrážděně Snape a ve třídě zavládlo ticho, že byste slyšeli trávu růst.
Harry se posadil a povzbudivě se na Rona a Hermionu usmál. Snapeův pohled sklouzl k Malfoyovi.
„ Vaše práce mě dost zarazila,“ začal tiše, „ můžete mi to nějak vysvětlit?“
Malfoy nasadil profesionální pohled pokáraného štěněte.
„ Nebylo mi dobře, když jsem to psal,“ dělal Malfoy zkormoucené obličeje.
„ Proč jste nešel na ošetřovnu?“ zeptal se Snape.
„ Nechtěl jsem zameškat hodinu,“ pokračoval v podlézání Malfoy.
Nastala chvíle ticha. Pak Snape s klidem jeho písemku zmuchlal. Papír v jeho ruce vzplál a než dopadl na zem nezbylo z něj nic.
„ Chápu. Napíšete si to dnes po vyučování,“ pak zabodl pohled do Harryho, „ tady s panem Potterem.“

Ačkoli Harry s něčím takovým počítal a využil času, který měl, k poctivému šprtání látky, stejně tu teď seděl a proklínal ho. Profesor uměl připravit šílené písemky, ale na téhle si dal obzvláště záležet. Ani by se nedivil, kdyby se tam objevila otázka typu: jakou známku měl Salazar Zmijozel z lektvarů. Jenže Snape nebyl Lockhart. Dovedl vás potopit i na docela normálních otázkách. Pokud za normální považujete: předpovězte, co vznikne, když do horkého lektvaru zapomnění přidáte drcený roh zmije rohaté. Harry ani netušil, jak by to zvíře mělo vypadat, natož co se stane, když jeho roh přidáte někam. Raději tuhle otázku vynechal a šel na další. Malfoyův brk doslova letěl po pergamenu. Aby ne když dostal úplně to samé jako posledně. U jedné otázky se však zarazil. Na čele mu vystoupila kapka potu a začal vzdychat. Nebylo to bezúčelné. Profesor Snape vzhlédl po chvíli od své vlastní práce, pak vstal a šel se podívat, jak pokročili. Harry nesnášel, když mu Snape čučel přes rameno. Nemohl se vůbec soustředit.
„ Tady máte nepřesnost,“ zabodl Snape prst do Malfoyova testu.
„ Já vím, pane profesore, ale nenapadá mě, jak…“
„ Zkuste na to jít přes účinky lektvaru,“ radil mu Snape s úsměvem.
To není fér! Křičelo něco v Harrym.
„ A u otázky pět máte chybu,“ dodal Snape a zase se posadil za katedru.
Nejhorší bylo čekání až to opraví. Trvalo to snad celou věčnost. Pak si je pozval k sobě do kabinetu. Harry to tu neměl rád. Bylo to děsivé místo. Tmavé, nevlídné a ty odporné potvory naložené v lihu všude kolem.
„ Jsem s vámi spokojen, pane Malfoyi. Máte to za jedna. Ale příště, až se vám zase udělá nevolno, jděte za madam Pomfreyovou. Takovéhle výsledky nedělají dobrý dojem.“
„ Ano, pane profesore, a děkuji.“
„ Můžete jít.“
Malfoy protáhl ksicht. Rád by se díval, jak Potter dostane vynadáno, ale nebyl tak hloupý, aby odporoval. Sotva za ním zapadly dveře, zvedl Snape své temné, černé, nevlídné oči k Potterovi.
„ Vy jste se učil, pane Pottere, že?“ pronesl Snape do ticha.
Harry přikývl.
„ Je to vidět. Už máte přečtenou tu knihu a udělané poznámky?“
„ Chybí mi poslední kapitola, pane.“
„ Dobrá, dám vám ještě týden. Ani o den víc. Zotavil jste se rychle.“
„ Ano, pane.“
„ Vzhledem k vašemu zranění budeme v praktickém výcviku pokračovat až od příštího pondělí.“
„ Ale já myslel…“
„ Tak raději nemyslete. Váš výcvik ještě zdaleka není u konce. Neumíte nic. A profesor Brumbál, narozdíl ode mne věří, že se něco naučíte. Takže pokračujeme. Pravidla znáte z loňského roku. Žádný famfrpál, žádné Prasinky a žádné žvanění,“ zavrčel Snape.
„ Ano, pane.“
„ Dodělejte, co máte. Navíc sepíšete tři svitky o typu útoku, který vás zasáhl, obraně proti němu a léčení takovýchto zranění. Odevzdáte mi to koncem týdne. Kromě toho si vypůjčíte knihu Obrana proti černé magii pro středně pokročilé a nastudujete první dvě kapitoly nebo raději tři. Příští týden začneme s další úrovní magie. Tedy pokud mě přesvědčíte, že tu minulou už zvládáte. A být vámi, tak začnu ráno cvičit. Nebo vám garantuji, že se při prvním tréninku složíte. To je zatím vše. Nějaké otázky? Ne? Můžete jít.“
„ Já jen, pane profesore…“
„ Co?“
„ Ta písemka… chtěl bych se zeptat, co z ní mám.“
„ A jistě… máte za dvě. Kdybyste byl disciplinovanější a učil se takhle pořád, možná by vaše výsledky nemusely být tak zoufalé. A co se týče té otázky osm. Ve vaší učebnici na straně 142 je zcela jasně uvedeno, že rohy zmije rohaté přidáváme výhradně za studena. Teprve pak vše povaříme. Jinak riskujete, že se vám kotlík roztrhne. Osobně jsem tam tu poznámku psal, takže tam zcela určitě bude. Měl byste lépe studovat učebnici. Tedy pokud se jí vůbec obtěžujete otevřít, že. A to nemluvím o tom, že vás mělo trknout, že do lektvaru zapomnění přece zásadně nic nepřidáváme. A to jsem říkal nejméně stokrát. Vidím, že i to je málo. Běžte. Práce máte, myslím, víc než dost.“
„ Ano, pane. Nashledanou.“
Harry pocítil neskutečnou úlevu, když konečně vypadl na chodbu. Vyběhl schody, najednou se zarazil a začal zuřivě listovat v učebnici. Nekecal, na straně 142 dole byla malinkatá poznámka či spíš pidipoznámečka. Kdo si jí sakra má všimnout! Harry byl ochoten věřit, že tam je jen proto, aby ho na ní mohl Snape nachytat. Vždyť si zasloužil jedničku! Jenže to dřív spadne nebe, než on dostane z lektvarů za jedna. Přelistoval na začátek knihy. No vážně, Snape byl spoluautorem. Znechuceně knihu zavřel. Dvojka je přeci taky dobrá známka. Ale stejně si zasloužil jedničku! Á nemá smysl se vztekat. Bude lepší, pustit to z hlavy.

Bylo studené listopadové odpoledne. Těžké, ocelově šedé mraky visely tak nízko, jako by měly každou chvíli spadnout. Foukal chladný, ostrý vítr. Drobně poprchávalo. Jindy přelidněná Příčná ulice teď vypadala pustě a opuštěně. Každý, kdo nemusel dnes jít ven, zůstal raději doma pěkně v teple. A ti, co přeci jen vyrazili do ulic, stejně skončili v Děravém kotli. Vysedávali, popíjeli a nadávali na to hnusné počasí.
Severus si zcela úmyslně vybral dnešek pro svojí cestu do Londýna. Neměl rád lidi a lidi neměli rádi jeho. Proto mu špatné počasí vyhovovalo. Mlčky míjel po téměř liduprázdné ulici výklady a ignoroval těch několik podezřívavých pohledů, které za ním lidé vrhali.
„ Pane Snape?“
Zarazil se. Nebyl zvyklý, aby ho někdo na ulici oslovoval. Všichni se od něj drželi dál a jen po očku ho pozorovali, jako by se báli, že když se na něj podívají přímo nebo se k němu moc přiblíží, uhrane je. Neotočil se. Proč by to taky dělal. Není žádný hej nebo počkej. Najednou se mu do zorného pole dostala povědomě vyhlížející žena. Spěchala jeho směrem.
„ Jste to vy! Já si to myslela, ale nebyla jsem si tak úplně jistá,“ sjela ho zkoumavým pohledem, „ skoro bych vás nepoznala.“
„ Skutečně? Slečno… Fellerová?“
„ Tak si mě pamatujete!“ vykřikla nadšeně.
„ Na vás se zapomíná opravdu těžko,“ ujistil jí kousavě.
„ Vy taky člověku utkvějete v paměti,“ zakřenila se, „ vypařil jste se tehdy tak narychlo… ani jste mi nepoděkoval,“ vyčetla mu.
„ Děkuji. Stačí?“ zavrčel.
„ Nemusíte být hned protivný.“
„ Potřebujete něco, nebo mě zdržujete jen tak pro zábavu?“
„ Spěcháte? Nevypadáte tak.“
„ To je snad moje věc. Tak co chcete?“
„ Nic, jen jsem s vámi chtěla hodit řeč. To se nesmí?“
Severus se na ní díval dost podezřívavě. Nikdy s ním nikdo nechtěl mluvit jen tak. Vždycky za tím něco bylo a většinou nic dobrého.
„ Můžu jít s vámi?“
„ Ne.“
„ Zakážete mi to?“
„ Víte co, dělejte si, co chcete a mě dejte laskavě pokoj,“ zamířil pryč. Následovala ho. Byla jako štěnice.
„ V létě jste byl tedy milejší… aspoň trochu.“
„ To se vám jen zdálo,“ odbyl jí.
Začalo poprchávat a v několika vteřinách se strhl pořádný liják. Schovali se v lékárně.
„ To je počasí.“
„ Měla jste zůstat doma.“
„ Dobrý den, čím vám mohu posloužit. Něco pro dámu?“ přispěchal prodavač.
„ Ona ke mě nepatří!“ odsekával Snape vztekle každé slovo. Prodavač se začal omlouvat, ale umlčel ho jediným pohledem. Samanthu to pobavilo a zvědavě se rozhlížela po krámě.
„ Vy jste asi hodně zapálenej do lektvarů, co? Mě to nikdy moc nebralo a proč taky. K čemu se namáhat, když s hůlkou to jde taky.“
„ Tenhle názor zastávají ti, co nechápou, o čem mluví.“
„ To je možné. Hm… co je to? Hezky to voní.“
„ Nepoznáte šafrán?!“ změřil si jí pohoršeným pohledem.
„ Tak to je šafrán? Díky za poučení. Ale i tak to hezky vonní. Máte rád operu?“
„ Ne,“ odpověděl ještě dřív než to stačila doříct, aniž by sebeméně tušil, na co se ho ptala. Snažil se soustředit na předložení svých požadavků prodavači a ne na ní.
„ Byl jste někdy na opeře?“ ani Samantha ho plně nevnímala a šmejdila po obchodu.
„ Ne.“
„ O hodně jste přišel. Mám lístky na příští pátek…“
Severus právě prodavači pracně vysvětloval, že to vše mají dopravit do Bradavic. Asi pozmění názor. Nejen mudlové jsou tupí. Samantha se skláněla nad stříbrnými rohy jednorožců.
„ … a nemám s kým jít. Nešel byste se mnou vy?“
„ Bude to všechno?“
„ Ano.“
„ Vážně?! To jsem fakt ráda. Takže v pátek v sedm v Děravém kotli. A vezměte si něco normálního na sebe. A hele přestalo pršet. Musím letět. Mám ještě nějaké zařizování. Tak v pátek. Bude to skvělé.“
„ Co je skvělé?“ otočil se Severus nechápavě, ale už byla pryč. Sklouzl pohledem k prodavači, ale ten jen pokrčil rameny. Chvíli přemýšlel, co mu to vlastně říkala, ale pak to pustil z hlavy. Určitě to bylo nějaké nedůležité babské tlachání potrhlé ženské.

„ Profesore Snape.“
Neochotně zvedl oči a zabodl tím svým charakteristicky nevlídným způsobem oči do Prýtové.
„ Ano?“ zeptal se pomalu.
„ Mám na vás jednu prosbu.“
„ Jen jednu?“ protáhl.
„ Potřebuji vaši pomoc s přípravou lektvaru proti plevelu. Ten sajrajt se mi rozlézá po celém skleníku dva jako mor,“ stěžovala si Prýtová.
Na okamžik si pohrával s myšlenkou, že odmítne. Ale protože neměl na pátek večer lepší program, přikývl.
„ Tak já vám, kolegyně, pomůžu,“ prohlásil rezignovaně.
„ Jste velice laskav, pane profesore. Mohu vás ještě o něco požádat?“
„ Říkala jste, že máte jednu prosbu,“ zavrčel. Už to začínalo.
„ Je to taková maličkost,“ usmála se.
„ Co?“
„ Potřebovala bych přestěhovat…“
„ Tak na to zapomeňte. Nebudu urážet svoje postavení i intelekt, stěhováním čehokoli. To nemám v popisu práce. Řekněte si Filchovi nebo Hagridovi,“ zasyčel.
„ Jen jsem se ptala.“
„ Ten lektvar,“ připomněl jí důrazně.
„ Jistě, jistě.“

Kapitola devátá: Opětovné shledání

Sam byla schoulená v křesle, tiskla si k tělu polštář a utírala si kapesníkem slzy. Vedle v křesle seděla drobná blondýnka a podávala jí sklenici vína.
„ Napij se, bude ti lépe a řekni mi, co se stalo.“
Upila ze sklenice a vysmrkala se.
„ Tak mluv. Proč řveš jako malá holka? Je to kvůli tomu syčákovi Peterovi?“
„ Ne.“
„ Tak co se ti stalo?“
„ V létě, jak jsi byla v Itálii, jsem se setkala s jedním…“
„ Áha, je mi to jasné.“
„ Nech si to.“
„ Pokračuj. Co bylo dál?“
„ Byl s ním kluk a… a šli po nich Smrtijedi.“
„ Sam! Sam, to neříkej,“ vyjekla její kamarádka.
„ Je to tak.“
„ Proč se vždycky, když tě nechám chvíli samotnou, zapleteš do nějakého maléru?“
„ Potřebovali mojí pomoc. To jsem je v tom měla nechat?“
„ A byl ten chlap aspoň hezký?“ usmála se.
„ Ginger, takový druhý na světě neexistuje. Černé, nezvykle lesklé vlasy, černé, uhrančivé oči, vysoký s nádhernou figurou…“
„ A pak jsi se probudila, ne?“ zahihňala se.
„ Jen si ze mě dělej srandu.“
„ Tak promiň, ale ty popisuješ chlapa, který neexistuje. Jestli vypadá alespoň z poloviny tak, jak tvrdíš, v tom případě sestoupil z podstavce Michelangellův David.“
„ Třeba jo. Kdybys ho viděla. Ten aristokratický profil, ty ruce, oči…“
„ To přeskoč.“
„ Minulý týden jsem ho potkala v Příčné ulici.“
„ A?“
„ A nic. Byl až hrubý.“
„ Napadlo tě, že je třeba ženatý a ty překážíš?“
„ Nesmysl… ty myslíš, že…“
„ Hledám jen logické vysvětlení. Cos mu řekla?“
„ Pozvala jsem ho do opery.“
„ Co jsi udělala? To je vtip?“
„ Ne, řekl mi ano.“
„ A v čem byl háček? Nepřišel, co?“
„ Právě. Vůbec se neukázal.“
„ Holka, ten je ženatý, má děti a o tak ti předhodil milosrdnou lež.“
„ To se mi nezdá. Neměl prstýnek.“
„ To nic neznamená.“
„ Třeba… třeba… já nevím. Zapomněl.“
„ Tak je to idiot. Vykašli se na něj.“
„ Ale on je tak úžasný, fascinující, tajuplný…“
„ Přestaň tu básnit. Má ten tvůj idol taky nějaké jméno?“
„ Ano, má – Severus Snape.“
Ginger zbledla a ruce se jí roztřásly rozčilením.
„ Děláš si ze mne srandu!?!“ zašeptala zděšeně.
„ Ne. Myslím to smrtelně vážně.“
„ Ty jsi se… SAM! Víš vůbec, co je ten chlap zač!? Máš všech pět pohromadě?! Mohl ti ublížit!“ chrlila ze sebe o překot.
„ Jako mě třeba znásilnit?“ ušklíbla se Sam.
„ ZABÍT!“
„ Neřvi na mě.“
„ Je to přívrženec Ty-víš-koho!“ pokračovala Ginger smrtelně vážně.
„ Uklidni se. Byl.“
„ Třesky plesky, myslíš si, že od Ty-víš-koho můžeš prostě jen tak odejít? Máš nehorázné štěstí.“
„ Kolikrát jsi ho viděla? Kolikrát si s ním mluvila?“
„ S vrahy a násilníky se nestýkám.“
„ On takový není. To poznám. Je to inteligentní, vzdělaný člověk, schopný kouzelník. Žádná bestie.“
„ Ty jsi vážně slepá husa. Ten chlap zabil víc lidí, než si dokážeš představit.“
„ Říká Rita.“
„ No a?“
„ Rita rovná se největší lhářka a drbna pod sluncem. Měli by jí pro obecné blaho natřít dehtem a vystavit všem pro výstrahu.“
„ Jo, a ty jsi ho viděla dvakrát a on se z tebe samou láskou zbláznil a vylil ti své černé srdéčko, co?“
„ To zrovna ne. Ale cítím, že je jiný.“
„ Je to Smrtijed a tečka.“
„ Ale právě před nimi chránil toho kluka.“
„ A tys mu to sežrala i s navijákem, viď. Chlapi jako Snape už ani sami nevědí, kdy lžou a kdy mluví pravdu.
„ Ty tomu nerozumíš! Nesetkala ses s ním! Nechápeš!“
Ginger Sam objala.
„ Ale chápu ty moje, holčičko. Chápu. Ale zapomeň na něj. Bude to tak lepší.“

Harry svěsil hlavu. V poslední době na něj poznámky profesora Snapea doléhaly víc, než kdy jindy. Začínal věřit, že to nedokáže. Zdálo se mu, že nedělá vůbec žádné pokroky. Možná ho Brumbál přecenil, možná z něj nebude tak velký kouzelník, jak si všichni myslí. Možná má Snape pravdu.
„ Co je, Pottere?! Ještě jsme neskončili. Znovu!“ štěkl Snape.
„ Já… já to nedokážu,“ a bylo to venku. Tak má Snape, co tak chtěl. Přiznává, že na to nemá. Cítil se hrozně. Všechny zklamal. Hrdlo se mu stáhlo.
„ Takové řeči si nechte. Já rozhodnu, kdy má ještě smysl do té vaší zabedněné hlavy něco vtloukat a kdy ne. Kdyby byli všichni takové padavky jako vy, žijeme do dnes v době kamenné. Znovu, Pottere. A přestaňte tu fňukat!“ zavrčel Snape.
„ Tak já to ještě zkusím.“
„ Ne, nezkusíte. Buď to uděláte, nebo ne. To si zkoušejte ve SVÉM volném čase. Myslíte si, že mě to baví, trávit tu den co den s vámi!? Na ta vaše zkusím je můj čas příliš drahocenný,“ pronesl Snape jedovatě.
„ Ale já nevím, jak to mám udělat. Kdybyste mi, pane, řekl, co…“
„ Moc u toho přemýšlíte.“
„ Nemám myslet?“
„ Neřekl jsem, že nemáte myslet! Ale nepřemýšlet nad tím, jak a co máte udělat. Prostě to udělejte. Soustřeďte se na to, co chcete a ne na to, jak to udělat.“
Harrymu to přišlo jako rady pro kočku. Cítil se strašně unavený. Už se nedokázal soustředit.
„ Expelliarmus.“
Snape uhnul a špalek ho minul jen o centimetry. Nasadil ten svůj znechucený výraz, který jasně říkal: debile.
„ Když nezvládnete něco tak primitivního, nikdy nemůžete zvládnout skutečně těžké věci.“
„ Jaké?“
„ Černá magie má mnoho oblastí. Některé nejsou ani pořádně probádané. Váš problém je v tom, že se buď nesoustředíte, nebo to zase přeháníte. Takhle neovládnete magii. A pamatujte si, že černá magie je dobrý sluha, ale špatný pán. Dokud na odzbrojovacím kouzlu neproniknete do podstaty problému, nemůžu vás učit černou magii.“
„ Ale já myslel, že tohle je černá magie?“
„ Udělejte čáru, která by to striktně rozdělila. Ne, je to jen tak velký zlomek, který jste zatím schopen ve vaší omezenosti pochopit. Možná byste se dokázal ubránit jednomu útočníkovi, ale proti deseti? Či samotnému Pánu zla? To chce něco víc, Pottere.“
„ A co, pane?“
„ Především disciplínu, zodpovědnost, ovládat magii a svůj strach. Prostě to, co nemáte. A přestaňte mi klást stupidní dotazy a raději se soustřeďte na to, na co máte!“ usadil ho Snape.

Déšť se na její tváři mísil se slzami. Jak naivní je člověk ve své slepé víře, že jemu se to přeci stát nemůže. A pak si jen říkáte, jak je to možné. A proč jste byli tak slepí. Jenže už to nejde vrátit.
Zástupy mlčících lidí jí přišly cizí. Na ebenovou rakev dopadla hrouda hlíny a déšť jí okamžitě proměnil v bláto. Smuteční hudba byla ještě mrazivější než počasí a zalézala pod kůži až do duše.
„ Prach jsi a v prach se obrátíš.“
Tolik si toho nestačily říct. Spoustu věcí nepodnikly a už nepodniknou. Vždyť je to skoro včera, co jí chlácholila a přitom uteklo několik měsíců. Jak málo si vážíme těch, které máme. Rakev mizela pod zeminou a s každou lopatou bolest v Samanthě sílila. To přeci není fér. Chtělo se jí křičet, ale kdo by jí uslyšel. Ginger, ach Ginger, proč zrovna ty. Nikdy jsi nikomu nic neudělala, na všechny byla laskavá, všem pomohla, do ničeho se nepletla. Žila přeci docela obyčejný, bezvýznamný život. Tak proč zrovna jí museli Smrtijedi zabít? Ministerstvo jako vždy dávalo ruce pryč. Třeba se Smrtijedi jen spletli. A co když v tom má prsty on? Třeba to má být pomsta, třeba nějaká hra. Co když za smrtí Ginger stojí ten Snape? Ta zrůda, ta bestie! Proč neexistuje kouzlo, které by přivedlo zpátky mrtvé? Měla celý život před sebou. Ještě nebyl její čas. A přeci odešla. Ani rozloučit se nemohly. A kdo za to může? Nikdo. Kdo je zodpovědný za smrt Ginger Carsonové? Nikdo! Ne, někdo se zodpovídat bude! Někdo bude křičet a platit!
„ To ti, Ginger, přísahám. Přinutím je zaplatit!“ zašeptala Sam s pohledem upřeným na čerstvý hrob, do kterého uložili její nejlepší přítelkyni.
„ Tvoje smrt nezůstane nepomstěná, jako že se Samantha Fellerová jmenuji!“
„ A kde chceš začít, děvče?“
Sam se otočila. Myslela si, že je sama, ale za ní stála matka Ginger. Její tvář vypadala jako posmrtná maska. Něco z ní pohřbili společně s její dcerou.
„ Já ještě nevím, ale nepřestanu dokud někdo…“
„ Ale to mi dceru nevrátí. Nenávist plodí jenom zlo. Ginger by to tak nechtěla.“
„ Chci spravedlnost!“
„ Spravedlnost? A pro koho? Mrtvým je k ničemu. Ani Albus Brumbál nedokáže vzkřísit mrtvé, a ty to nezměníš nějakou pomstou.“
„ Albus Brumbál?“ Samanthiny oči se rozšířily, „ no jistě Albus Brumbál!“ rozběhla se pryč ze hřbitova. Teď už měla jasný cíl.
„ Sam! Sam, prosím ne! SAM!!!“
Ale ona neslyšela. Byla jako posedlá. Albus Brumbál určitě nesedí s rukama v klíně. Půjde za ním a pak pomstí Ginger a sprovodí ze světa takové jako Snape jednou pro vždy. Aby už nikdy neumíraly nevinné dívky, jako byla Ginger Carsonová.

Madam Hoochová odložila Denního věštce na stolek a snažila se potlačit zívnutí. Neúspěšně. Venku lilo jako z konve a v celém hradě dnes vládla nuda a ospalost. Ve sborovně seděla ještě profesorka McGonagallová, která se nad šálkem svého oblíbeného čaje probírala nějakými lejstry.
„ Takhle mrtvo tu tedy už hodně dlouho nebylo. Je tu příšerná nuda,“ protáhla se Hoochová, vstala a došla se podívat z okna, „ a ještě ke všemu prší,“ dodala otráveně.
„ Mě se tedy nezdá, že by tu bylo mrtvo. Jen za dnešní odpoledne si byl Severus dvakrát stěžovat na studenty, podruhé dokonce přišel i s Filchem, stačil už strhnout kolejím dohromady okolo šedesáti bodů a udělil tři školní tresty,“ poznamenala McGonagallová mrzutě, „ proč s tím vůbec chodí za mnou.“
„ Protože jste zástupce ředitele. A hlavně Severus potřebuje posluchače. Nemělo by přeci smysl nadávat, když ho nikdo neslyší. No jo, náš drahý Severus. Kdyby nedělal rozruch každou půlhodinu, člověk by se začal bát o jeho zdraví.“
„ Nebo doufat, že ho to už přestalo bavit. Ale přesto mi v poslední době přijde nějaký přetažený.“
„ Co chcete, je to workholik. Mě spíš mrzí, že Potter nesmí hrát famfrpál. Přijde mi nesmyslné zakázat mu hrát bez nějakého pádného důvodu.“
„ Pan ředitel pro to pádné důvody má. Jinak bych něco takového nikdy nepřipustila. Zase jsme prohráli, posledně se Zmijozelem.“
„ Byla to tedy pořádná nakládačka, to jo.“
„ A hráli nečistě. Kde máte oči?!“
„ Nemůžu být všude.“
„ Ale měla byste.“
„ A nepřijde vám ten kluk nějaký… divný?“
„ No…“
Dveře sborovny se otevřely.
„ Je tu Albus Brumbál?“
McGonagallová semknula rty.
„ U nás je zvykem zdravit, slečno…“
„ Fellerová. A chci mluvit s Brumbálem.“
„ Tedy…!“ McGonagallová vstala pohoršená chováním té mladé ženy.
„ Někdo mě sháněl?“
„ Pane řediteli, slečna Fellerová jaksi…“
„ Chci s vámi mluvit. Já…,“ hlas jí přeskočil o oktávu víš. Dívaly se na ní dvě temně černé oči. Ty přeci zná, „ vy!?“ zasyčela tiše.
„ Severusi, probereme to později, ano?“
„ Jak si přejete, pane řediteli,“ odpověděl Snape bezvýrazně, otočil se a odešel.
„ Pojďte se mnou prosím,“ vybídl Brumbál Samanthu, která se stále nevzpamatovala z toho šoku.
„ Co… co tu dělá on?“
„ Profesor Snape tu učí lektvary,“ odvětil Brumbál klidně, „ půjdeme?“
Sam ředitele toporně následovala jednotvárnými chodbami. Tady by se určitě ztratila. Přišlo jí to tu všechno stejné. Brumbálova kancelář na ní udělala dojem.
„ Posaďte se, prosím.“
Sedla si a snažila se tak nezírat.
„ Jaký je tedy důvod vaší návštěvy?“
„ Osobní.“
„ Takže…?“
„ Je mi jasné, že se něco děje. Denní věštec o tom možná nepíše a ministerstvo mlčí, ale já vím svoje.“
„ Je mi nesmírně líto, že jste se v létě zapletla do té… politováníhodné události.“
„ Nejsem blbá. Když se někde začnou objevovat Smrtijedi, není to jen tak. Myslela jsem si, že se mě to netýká, ale pak mě ten… ten Snape do toho…“
„ Profesor Snape,“ opravil jí Brumbál.
„ Profesor, doktor, docent mě je to fuk. Zatáhl mě do toho a už se vezu. Taky jste si někdy myslel, že některé věci se vám prostě stát nemůžou?“
„ Kdysi ano.“
„ Asi neznáte Ginger Carsonovou. Proč byste jí taky měl znát. Bezvýznamnou čarodějku… zabili ji! Chápete zabili! Prostě jen tak!“ hlas se jí třásl. Pořád se s její smrtí nevyrovnala. Vlastně se nevyrovnala se spoustou věcí.
„ Vím o tom. Je to tragédie.“
„ Nezbaštím vám, že jen sedíte a díváte se, jak lidé umírají. Chci bojovat.“
„ Pomsta není zrovna ta nejušlechtilejší pohnutka,“ upozornil ji Brumbál.
„ No a? Máte tu chlapa, co běhal za Vy-víte-kým jako pejsek, zabíjel a teď se tváří jako svatoušek,“ vyprskla.
„ Nejsem si jist o kom mluvíte.“
„ Ale jste. Snape, mluvím o něm.“
„ Soudíte ho příliš tvrdě.“
„ Přivedl Smrtijedy ke mně.“
„ Neudělal to úmyslně.“
„ To je mi jedno. Chci něčí hlavu. Snapeovu, Voldemortovu…,“ přikryla si rukou pusu.
„ Rád uvítám vaši pomoc, ale nejdřív musíte pár věcí pochopit. Profesor Snape má mojí nejhlubší důvěru. Prosím, abyste se o něm nevyjadřovala, jako před chvílí. A pokud vám jde jen o pomstu… obávám se, že v tom případě si už nemáme, co říct.“
„ Já nevím o co mi jde. Ztratila jsem svoji nejlepší přítelkyni a nevím proč. Byla to obyčejná vražda. Copak za tu se už netrestá? Chci toho tolik, když chci spravedlnost?“
„ Jde-li vám o spravedlnost, pak to mění situaci. V tom případě ale neosočujte profesora Snapea za něco, za co nemůže nést zodpovědnost. A nebojte se říkat Voldemortovo jméno.“
„ Pomůžete mi?“ zeptala se opatrně.
„ Navrhuji vám, abyste tu nějaký čas zůstala. Vše si promyslela do důsledků. Ukvapené jednání nám není k ničemu. Ještě nepřišel ten správný čas jednat.“
„ Asi máte pravdu. Ráda přijmu vaše pozvání, ale nebudu tu překážet?“
„ Určitě ne. Profesorka Prýtová jistě uvítá pomoc ve sklenících, pokud se na to cítíte.“
„ Jasně. Nerada bych tu byla jako páté kolo u vozu.“
„ Tak domluveno. Profesorka McGonagallová vás zavede do vašich pokojů. Potřebujete se uklidnit. Večeře se podává v sedm ve Velké síni. Někdo vás tam dovede.“
„ Děkuji.“

„ … žádné vychování,“ mračila se McGonagallová.
„ A určitě jí profesor Brumbál nabídl, aby zůstala?“ ověřovala si informaci Hoochová.
„ No jistě,“ odfrkla si McGonagallová pohoršeně.
„ Bude mi pomáhat ve sklenících,“ usmála se madam Prýtová, „ je docela milá.“
„ Ani neumí pozdravit… Severusi, doufám, že mi nesete zase nějaké „dobré“ zprávy,“ vyjela na právě příchozího Snapea.
„ Není moje vina, že studenti Nebelvíru se neumí chovat,“ opáčil ledově.
„ Chcete popsat, jak se neumí chovat ti vaši mazánci?“ rýpla si Hoochová.
„ Studenti Zmijozelu jsou disciplinovaní a vzorní. Nevím o čem mluvíte. Ale možná by se mohl někdo obtěžovat informovat mě, co se děje.“
„ Slečna Fellerová tu zůstává.“
Snape stiskl čelisti, ale nic neřekl.
„ A vy byste nám taky mohl něco prozradit. Třeba odkud vás zná?“ zaútočila Hoochová.
„ Nevím, co jste slyšela nebo si přála slyšet, že jste dospěla k tomuto absurdnímu závěru. Já tu ženu neznám.“
„ Tak bych řekla, že teď pěkně kecáte, Severusi.“
„ Milá kolegyně Hoochová, uděláte nejlépe, když se přestanete míchat do cizích věcí a vyprošuji si, abyste nepoužívala ten svůj slovník famfrpálového ignoranta. Nezapomeňte, že jste pedagog.“
„ Přemýšlel jste, že byste se dal na herectví? Ty vaše proslovy a ksichty… rozený herec. Zahodil jste talent, Snape,“ řekla mu Hoochová a opustila sborovnu.
„ To od vás nebylo fér,“ mínila Prýtová, „ dobře víte, že se už léta marně snaží sepsat profesuru.“
„ A já za to snad můžu?“
„ Nepůjdeme na večeři? Je nejvyšší čas,“ navrhl Kratiknot, který právě odložil doopravené písemky.
„ Jděte napřed. Musím si ještě něco odnést k sobě,“ Snape vzal ze stolu hromadu knih. Nahoře ležela publikace Lektvary všedního dne. Pod nimi se však schovávaly knihy o černé magii.
Do Velké síně dorazil akorát – ani brzo, ani pozdě. Nelibě se zahleděl na další židli mezi Prýtovou a Pomfreyovou. Tohle mu snad Brumbál dělá schválně.
„ Severusi, buďte prosím té dobroty a dojděte pro slečnu Fellerovou do učitelského křídla. Slíbil jsem jí, že jí sem někdo doprovodí, aby trefila.“
Severus strávil ledacos, ale tohle na něj bylo trochu moc. Stál vedle profesorky Xarxové, staré, seschlé báby, které učila letos obranu proti černé magii. Zatímco ona si sedla, on jen lapal po dechu a doufal, že se přeslechl. Brumbál určitě nemohl myslet jeho. To přeci ne!
„ Víte kde to je, ne?“
„ Ne, nevím,“ zalhal.
„ Ale to není možné. Říkal jsem vám to. Tak prosím běžte.“
Snape zatnul zuby a nasupeně opustil Velkou síň. Hádat se s nadřízeným přeci nebude.
„ To možná nebyl dobrý nápad. Aby z té nevychované ženské neudělal tisíc malých kousků.“
„ Já si naopak, Minervo, myslím, že to byl velice dobrý nápad,“ usmál se Brumbál.

Kapitola desátá: Hysterka

Celou cestu tiše nadával. Když dorazil k jejím komnatám, ještě pořád měl na Brumbála a vlastně i na sebe vztek. Zaklepal. Dveře se otevřely a ozvalo se, zřejmě z koupelny: „ Momentíček.“
„ No jistě, nespěchejte. Já mám přeci času spoustu,“ zavrčel.
Vyšla z koupelny a změřila si ho zamračeným, rozladěným pohledem. Byla oblečená do něčeho odporně červeného. Nejdřív si myslel, že to je snad noční košile, ale na tu toho bylo moc, ovšem na hábit zase málo.
„ A v tomhle chcete jít na večeři?“ neodpustil si.
„ Ts,“ uraženě kolem něj prošla a práskla dveřmi.
„ Nemusíte s těmi dveřmi tak mlátit.“
„ Ts,“ vyrazila chodbou pryč.
„ Výborně. Ale až se ztratíte, já vás hledat nebudu,“ zavolal za ní.
Zastavila se a probodla ho nepříjemným pohledem. Něco takového ho nemohlo rozhodit. Ženská jedna bláznivá. Už tu strašil dost dlouho. Buď půjde za ním nebo ne. Schválně nasadil ostré tempo, aby si to v těch botách na podpatku užila.
„ AUUU!!!“
Otočil se. Viděl jen, jak Protiva urychleně mizí. Normálně by mu to zavařil u Krvavého barona, ale tentokrát mu to nejspíš promine. Docela se mu na ní ten pohled zamlouval. Seděla na zemi, podpatek levé boty měla zlomený, třela si kotník a tvářila se tak, že se mu skoro chtělo smát. Když se však pokusila vsát, tvář se jí zkřivila bolestí.
„ Co je?“ zeptal se jako by to nebylo očividné.
Mlčela a držela se za pomalu otékající kotník. Měl sto chutí jí tu nechat a jít se najíst, ale na druhou stranu…
„ Vypadá to, že místo na večeři půjdeme na ošetřovnu,“ utrousil a pomohl jí vstát.
Nějakou chvíli trvalo než s jeho pomocí dohopkala na ošetřovnu. Pochopitelně tam Pomfreyová nebyla. Posadil ji na nejbližší postel.
„ Počkejte tady. Dojdu pro někoho,“ mezi dveřmi se ještě otočil a dodal: „ Nikam nechoďte.“
Škleb, který na něj udělala, už neviděl.

„ Jen vymknutý kotník. Nic vážného.“
„ To je dobře, Poppy. Měla jsem strach. Severus nebyl moc sdílný,“ loupla Prýtová očima do rohu sborovny, kde seděl v křesle Snape, četl si jako obvykle Denního věštce a dával okázale najevo svůj nezájem o dění kolem.
„ Docela ráda bych si s ním o něčem promluvila,“ prohodila zamyšleně Pomfreyová.
Kratiknot ji uslyšel a jen zavrtěl hlavou.
„ Má hodně špatnou náladu.“
„ Profesor Snape ji má pořád špatnou.“
„ Dnes je to ale hodně zlé,“ ztlumil svůj šepot ještě o trochu, „ Longbottom ráno zase zkazil nějaký lektvar. Ještě teď to tam pan Filch uklízí.“
„ A co mu vlastně chcete?“ zajímala se Prýtová.
„ Jen se na něco zeptat.“
Severus otočil na další stránku a blížící se Pomfreyové si vůbec nevšímal.
„ Profesore, chtěla bych s vámi o něčem mluvit.“
Chvíli trvalo než zvedl oči. To pochopila jako vyzvání, aby pokračovala.
„ Jak dobře se znáte se slečnou Fellerovou?“
„ Neznám,“ odpověď okamžitě.
„ Vy jste se s ní nesetkal už dřív?“
„ Ano, ale to neznamená, že ji znám.“
„ Nejsem si jistá, jestli dělám správně, když vám to říkám, ale je na vás naštvaná.“
„ To je její problém,“ zavrčel Snape lhostejně.
„ Opravdu hodně naštvaná…a zklamaná.“
„ Co prosím?“ poslední slovo ho zaujalo.
„ Vy jste jí slíbil, že se s ní sejdete.“
„ Nikomu jsem nic neslíbil,“ zamračil se.
„ Byla hodně rozrušená. Používala v souvislosti s vámi…ehm… dost jadrný slovník. A taky plakala.“
„ Proč mi to vyprávíte?“ zeptal se znuděným tónem.
Jeho lhostejnost Pomfreyovou vytáčela.
„ Není zrovna slušné přijmout něčí pozvání a pak nepřijít.“
„ O čem to mluvíte?“ podivil se upřímně.
„ Popíráte, že vás pozvala do opery, vy jste slíbil, a nepřišel?“
„ Samosebou že takovou blbost popírám!“ vyštěkl.
„ No jak myslíte. Jen jsem chtěla, abyste to věděl. A příště si rozmyslel, než něco někomu slíbíte.“
Pomfreyová se klidně otočila a opustila sborovnu. Ve vzduchu však viselo něco tíživého. Opera? Jeho mozek se marně snažil zorientovat v té nesmyslné změti informací. Jaká opera k čertu?
„ Stalo se něco?“ zajímala se Hoochová. Jediná, kdo si na něj dovolil promluvit.
„ Ne!“ odsekl, mrskl noviny na stolek a vyrazil tuhle podivnou věc vyřešit jednou pro vždy.
Po cestě o tom přemýšlel. Nikam ho nezvala. To by mu ještě scházelo. Ačkoli… červíček pochybností začal hlodat. V té lékárně ji ani trochu neposlouchal. Pořád něco mlela. Mohla říkat cokoli. To by si ale nedovolila. A co když ano? Je to dost přitažené za vlasy. Jenže by to spoustu věcí vysvětlovalo. A Pomfreyová nebyla zrovna typ, co si vymýšlí. Zaklepal. Chvíli bylo ticho. Pak přišla otevřít. Byla pobledlá a měla oči zarudlé od pláče. To ho dost rozladilo. Neměl rád ženské slzy a scény kolem toho. Vteřinu možná dvě na něj zírala, pak se pokusila mu zabouchnout před nosem.
„ Tak to ne,“ zachytil dveře.
Zatvářila se vyděšeně, ale nevydala ani hlásku.
„ Měli bychom si ujasnit pár věcí.“
„ Například?“ vysoukala ze sebe konečně, ačkoli měla hrdlo stažené a hlas nepřirozený.
„ Budeme to řešit na chodbě?“
Zrudla.
„ Pojďte dál,“ špitla.
Když za ním zavřela, cítila se, jako by měla horečku.
„ Před chvílí se mnou mluvila madam Pomfreyová.“
Sam se začaly třást ruce. Ztratila nejlepší kamarádku a do toho tenhle chlap. To by vyvedlo z míry přeci i tvrdší povahy, než byla ona.
„ Přišel jste se mi ještě vysmát?“ podařilo se jí vysoukat ze sebe.
„ Cože? Proč bych to dělal?“
„ Já nevím. Možná ze stejného důvodu, proč jste nepřišel.“
„ O tom chci mluvit. Vůbec totiž nechápu, co jste si to vzala do hlavy. Žádnou… řekněme no… schůzku jsme neměli.“
„ Zeptala jsem se vás a vy jste řekl ano.“
„ Kdy jste se mě ptala?“
„ V té lékárně.“
„ Když jsem měl jinou práci a sama jste se víc zajímala o to, co tam prodávají?“ ušklíbl se.
„ Co to…,“ zarazila se. Začínala tušit kam míří.
„ S největší pravděpodobností jste si celou situaci vyložila špatně.“
„ Chcete říct, že to byl omyl?“
„ Přesně tak. Byl to váš omyl,“ přikývl, rád, že jí to konečně došlo.
Nejdřív ho chtěla políbit za to, že není takový parchant. Vzápětí měla chuť jednu mu vrazit.
„ Tak omyl… jeden blbej omyl… ni víc… jen omyl… vy… vy… vypadněte!“
„ Půjdu, ale vy si ujasněte stav věcí a nešiřte takové bludy,“ zavrčel.
„ VEN!“ měla na něj strašný vztek. Snad ještě větší, než před tím.

Severus se otráveně rýpal vidličkou ve své večeři. Neměl hlad. Celé odpoledne ho trápila taková hloupá otázka. Kdyby si byl vědom toho, na co se ho ptala, jak by odpověděl? Nebyl si totiž jistý, že by řekl ne. Byla to docela pěkná ženská. Škoda že se z ní vyklubala taková hysterka. Vybavil se mu ten obraz, jak sedí na zemi, drží se za kotník… měla pěkný nohy.
„ Ehm…“
Vzhlédl od talíře. Stála na druhé straně stolu, jednoduše, ale elegantně oblečená po mudlovsku. Docela jí to slušelo. Jako tehdy v té uličce.
„ Chtěla jsem se omluvit za své chování. V posledních dnech jsem byla… umřela mi nejlepší přítelkyně… ale už jsem se s tím vyrovnala. Pokud jsem vám způsobila nějaké potíže… velice mě to mrzí. Chtěla bych vám to nějak vynahradit.“
„ V pořádku,“ černé oči se upřeně dívaly do jejích, „ já si to někdy vyberu.“
„ Ještě jednou se omlouvám.“
Sledoval ji celý zbytek večeře. Stejně neměl na jídlo ani pomyšlení. Když pak vstala od stolu, šel taky. Potkali se na chodbě. Stála tam a rozhlížela se, kudy by asi měla jít.
„ Potřebujete pomoc?“
Sam ustoupila o krok dozadu. V jeho přítomnosti se po tom všem cítila trapně. Určitě si myslí, že jsem hysterická káča.
„ Ne, myslím, že to zvládnu sama. Děkuji,“ odvětila s chladnou zdvořilostí.
„ O tom nepochybuji,“ oplatil jí stejným tónem. Tahle hra se dala hrát i ve dvou, „ říkala jste, že vám zemřela přítelkyně… to je mi líto.“
Opravdu na něm ta jeho „lítost“ byla vidět.
„ To mě překvapuje.“
„ Co?“
„ Že je vám to líto.“
Její poznámku přešel bez komentáře.
„ Jak se to stalo?“
„ Proč vás to zajímá?“
„ Jen tak,“ pokrčil rameny.
Počkala, až když byl na odchodu.
„ Zabili ji Smrtijedi.“
„ Opravdu? To je… zvláštní,“ otočil se a pohlédl na ní s nečitelným výrazem.
„ Proč?“
Viděla napětí v jeho ramenech, ale tvář měl stále ledově klidnou.
„ Nepředpokládám, že vaše přítelkyně byla bystrozor nebo zasedala v Kouzelnické radě.“
„ Ne. Přesto ji zabili.“
„ To je mi vážně líto.“
Tentokrát se zdálo, že to myslí upřímně. Ale čert aby se v tom chlapovi vyznal.
„ Půjdu spát.“
„ Víte kudy?“
„ Nemějte péči. Trefím i bez vašeho doprovodu.“
„ Jak je ctěná libost.“
Ty jsi mi ale zvláštní kus fešného parchanta, Snape. Posteskla si v duchu.

Kapitola jedenáctá: Příprava oslavy narozenin

V učebně bylo ticho, které přerušovalo jen bublání kotlíků a šustění doprovázející všelijaké úpravy přísad. Nikdo ani nemuknul. Díky tomu hodina probíhala vcelku klidně. Alespoň zatím. Profesor Snape seděl za katedrou a třídě nevěnoval příliš pozornosti. Jen občas zvedl hlavu od své vlastní práce a jeho černé oči sjely studenty zkoumavým, přísným a dosti podezřívavým pohledem. Hermiona počkala, až se profesorova pozornost obrátí zpátky k pergamenům na jeho stole. Pak se opatrně nahnula dopředu a šeptem radila Nevillovi, kterému se třásly ruce a byl bílý jako křída. Během testů, kterými Snape pravidelně prověřoval jejich neschopnost a neznalost, vládla vždycky napjatá atmosféra.
„ Ten nás u NKÚ nechá proletět všechny,“ sténal Ron a snažil se vytvořit něco, co by se trochu přiblížilo požadovanému výsledku. Několik studentů na něj udělalo podrážděné pšššt.
„ Už byste měli být hotovi. Odevzdejte vzorek vašeho lektvaru a můžete si v tichosti sklidit a odcházet,“ oznámil Snape, vstal a lenivě procházel kolem lavic, nahlížel do kotlíků a rozdával nelichotivé komentáře.
„ Pane Longbottome, ani se neobtěžujte to odevzdávat. Až odtud vidím, že je to opět za pět. Vy NKÚ z lektvarů nezískáte. Pro vaše výkony totiž ani není stupnice,“ ušklíbl se Snape.
Neville popotáhl a začal vléci kotlík ke kamennému umyvadlu, když mu Goyle nastavil nohu. Lektvar vyšplouchl a zmáčel nejen Nevilla, ale i Parvati, která začala ječet, jako by ji na nože bral. Ozvalo se takové pink, pink, pink a dívčí jekot nabral na netušené síle. Snape znechuceně sledoval, jak se dva ze studentů rychle proměňují v dvě rosolovité, zelené hromádky slizu.
„ Tady vidíte, co vše může způsobit lidská blbost. V tomto stavu bude sice Longbottom zcela jistě odolný vůči kapalinám, ale vedlejší účinky považuji za dosti nežádoucí,“ prohlásil Snape, vzal ze svého stolu lahvičku s zelenožlutou tekutinou a ukápl na hromádku, která ještě před chvílí byla Neville. Trochu to zasyčelo, ale Neville zjevně neutrpěl žádnou újmu. Parvati, nebo spíš to, co byla Parvati, se hystericky roztřáslo a vydávalo škrundavé zvuky.
„ Jak jste mohli vidět, panu Longbottomovi dračí žluč nijak neuškodila. Je ovšem žádoucí, aby vaše tělesná stavba zůstala nezměněná,“ mávl hůlkou a Neville i Parvati se přesunuli do dvou skleněných nádob, „ Pottere, Weasley, zaneste je na ošetřovnu. A strhávám Nebelvíru dvacet bodů.“
Harry s nasupeným výrazem popadl jednu nádobu, Ron druhou a zamířili ke dveřím.
„ Já vám vezmu věci,“ křikla za nimi Hermiona.
„ Jo, díky,“ odvětil Ron.
„ Chudák, Neville,“ utrousil Harry, když stoupali po schodech ze sklepení.
„ Hm, ale Parvati to patří!“ prohlásil Ron tvrdě.
„ Fuj, co to, kluci, máte?“ ozvalo se za nimi.
Ron se nejistě podíval na Harryho.
„ Nazdar, my už se známe. Viď, Harry,“ mrknula na něj spiklenecky Sam.
„ Dobrý den.“
„ Ale přeci mi nebudete vykat. Tak stará zase nejsem. Sam jméno mé a ty jsi?“
„ Ron.“
„ Ron Weasley?“
„ Jo.“
„ Už jsem toho hodně slyšela o tvém tátovi. Ráda tě poznávám. A co to máte za fujtajbl?“
„ To jsou naši spolužáci. Tohle je Neville a tohle… nebo že by tohle byl Neville? Sakra já teď nevím, Harry, kdo je kdo.“
„ To máš jedno. Prostě jsou to naši spolužáci Neville a Parvati.“
„ Nevypadají moc zdravě.“
Jedna hmota se roztřásla.
„ Tak tohle je Parvati. Nesnáší to moc dobře,“ ukázal Harry na jednu z nádob.
„ Slyšela jsem, že madam Pomfreyová si poradí se vším. Určitě je dá do pořádku. Měli jste lektvary, co?“
Oba přikývli.
„ Pamatuji si, že se jednou náš profesor napil mého lektvaru proti kašli. Sice přestal kašlat, ale místo toho štěkal. Byl z toho docela malér.“
Harry a Ron se rozesmáli.
„ Těšíš se na oslavu?“
„ Abych byla, Harry, upřímná… když profesor Brumbál touží přát mi k narozeninám, může to přeci udělat soukromě, ne?“
„ Nesmíte to zrušit!“ vyhrkl Ron.
„ Proč?“
„ My díky tomu přijdeme o lektvary,“ vysvětlil jí Harry.
„ O důvod víc… nemám chuť dostat se do sporu s tím náfukou Snapem.“
„ Vážně to chcete odřeknout?“ zeptal se Harry zklamaně.
„ Uvažuji o tom. Ale přijde mi to takové nevděčné a trochu neslušné.“
„ Zcela určitě to je neslušné.“
„ Ty jsi tedy číslo, Rone,“ zasmála se Sam.
„ Profesor Brumbál by byl jistě zklamán a my taky. Letos budou ty zkoušky a všichni na nás navalili horu úkolů, jenže jinak tady chcípnul pes. Strašně se těšíme, to nám nemůžete udělat.“
„ Tak jo. Já do toho půjdu.“
„ To je super!“ vykřikli oba nadšeně.

Sam se celý týden Snapeovi pečlivě vyhýbala. Měla důvod. Když přijala nabídku, že bude uspořádaná oslava jejích narozenin, profesor Snape se docela naštval. Podle madam Prýtové nebylo bezpečné se s ním potkat. Teď seděly ve skleníku číslo dvě a povídaly si.
„ Strhává studentům body i za to, že dýchají moc hlasitě.“
„ Neměla jsem to přijímat.“
„ Ale nesmysl. Severus je prostě už takový divný pavouk, no. Ale klid. Potřebuje k tomu svému řádění diváky, jinak ho to nebaví. A upřímně, nás zase nebaví poslouchat ty jeho stížnosti. Takže mu nikdo moc pozornosti nevěnuje. Velice rychle ho to pustí, to mi věřte.“
„ Nemá mě asi moc v oblibě, co?“
„ Ten nemá v oblibě nikoho. Když vám něco vyčte, je to to nejvřelejší, čeho se od něj dočkáte. Ale on to nemyslí zle.“
„ Tím bych si tak jistá nebyla.“
„ Znám ho už nějaký pátek. Když něco potřebuji, vždycky mi pomůže. Má u toho sice spoustu keců, to je u chlapů normální, ale nikdy mě neodmítl. Chce to mít s ním trpělivost a nebrat ho moc vážně.“
„ Škoda, že je tak protivný, jinak je to docela pěkný chlap.“
„ Vám se líbí?“
„ Co? Ne! totiž… já jen…“
„ Mě to říct můžete.“
„ No, není to ošklivý chlap,“ pronesla pomalu Sam po chvíli váhání.
„ Můj typ to není. Ale profesorka Trelawneyová se do něj prý zamilovala. Co je na tom pravdy, nevím. Ale jeden čas za ním pořád chodila. Teď už ne. A Hoochová se už několik let snaží vyšťourat něco z jeho soukromí. Zatím moc úspěšná nebyla. Jak říkám, Severus je trochu podivín, ale není zlý.“
Sam si otřela ruce od hlíny do zástěry.
„ Moc jste mi pomohla.“
„ Není zač. Ráda pomůžu.“
„ Tak večer na oslavě.“
„ Jistě, nashledanou, madam Prýtová.“

„ Kam se jde, kam se jde?“
Sam se otočila a počkala až ji Hoochová dohoní. Najednou jí svitl v hlavě nápad.
„ Vlastně tě hledám?“
„ Vážně? Víš, co mi včera Snape řekl, že já se nesmím schovávat, protože by mě nikdo nehledal. To je sprosťák, co? A jak se nám vyfintíš na večer?“
„ Hele, můžu se tě na něco zeptat?“
„ Jasan.“
„ Co víš o Snapeovi?“
„ Á, tak odtud vítr fouká!“ zahihňala se a vzala Sam za ruku, „ půjdeme ke mně do kabinetu. Bude to bezpečnější.“
Kabinet Hoochové vypadal jako něco mezi skladištěm a novinovou rubrikou sport. Na stěnách visely vystříhané články o famfrpálu. Školní košťata se válela v koutě na hromadě. Stůl nebyl pod stohy pergamenů ani vidět.
„ Musím tu někdy uklidit, ale pořád nemám čas. Tak se posaď a pověz mi, co by tě o našem Severusovi zajímalo.“
„ Co něco osobního?“
„ Hm, to bude těžké. Mám pocit, že ani osobní život nemá. V Bradavicích je samá práce. Jen občas chodí na famfrpál, ale jen když hraje Zmijozel. To by si nenechal ujít. Do Prasinek ho nedostaneš, o prázdninách nikam nejezdí. Dokonce ani drby o něm po škole nekolují, jen pár nadávek, co vymysleli studenti. A co dělá o letním volnu, nikdo neví. Nemá rodinu a přítelkyni taky ne.“
„ Jak víš, že nemá přítelkyni?“
„ Jak dlouho bys vydržela s chlapem, co je deset měsíců v roce někde v trapu? A pak, on o ženské vůbec nejeví zájem.“
„ Cože? Co tím myslíš?!“
„ Nechápej to špatně. Na ženské určitě je. Jenže … normální chlap se koukne ženské na nohy, na zadek, do výstřihu. Severus ne. Předloni tu byla z ministerstva za Brumbálem jedna ženská. Všichni chlapi z ní slintali. Severus si akorát povšiml cituji: že má výrazné er. Nejspíš by s ním nehnulo, ani kdyby před ním stála ženská nahá.“
„ Tomu nevěřím. To přeci není normální.“
„ To ne. Třeba postrádá sexuální pud. Já nevím. Pamatuji si, že jednou trošku projevil zájem. Za Minervou se přijela podívat bývalá studentka. Celou dobu na ní čučel. Ale tvářil se, jako že si čte noviny. Bylo teplo, holka měla krátkou sukni… jestli tehdy nebyl vzrušenej, tak jsem trol.“
„ A teď mi řekni, co z toho je pravda, a kolik sis toho přimyslela,“ zasmála se Sam.
„ Pravda? Pravda je, že Severus nemá rád, když se mu někdo plete do života. Svoje soukromí si zatraceně dobře hlídá. Dostat se mu „na tělo“ prakticky nejde. Ale zkoušet se to musí.“
„ Ty ho ráda provokuješ, viď?“
„ Tak se na něj podívej. Odjakživa si o to koleduje. Je pořád tak vážný, tváří se povýšeně a dělá, že on je chytrý a my všichni debilové. Člověk ho prostě musí občas shodit. Víš jaká je to švanda, když ho dostaneš do trapné situace a on se snaží zachovat ten svůj ledový klid, a vybruslit z toho s nepošramocenou důstojností. Kdyby to vzal s humorem, tak by se ztrapnil o hodně míň.“
„ Prý jsi mu poslala šampón k Vánocům?“
„ Jo, strašně se naštval. Je dost háklivý na ty svoje vlasy. Už se s tím narodil a taky s tím umře. Jeden čas trávil v koupelně víc času, než já. Pak to vzdal. Ale pokud vím, tak si vlasy myje každý den. A stejně mu to nepomáhá. Vypadá pořád jako mastňák.“
„ Ale z blízka to není tak hrozné. A když je šero, tak mu to i docela sluší. Nikdy jsem nepotkala nikoho, komu by se takhle leskly vlasy.“
„ Severus je prostě hříčka přírody. Nebo omyl. Záleží z jakého úhlu se to bere. Ale teď mi zase povíš něco ty. Odkud ho znáš. A já vím, že se znáte. To nepopřeš jako on.“
„ No, jak se to vezme, známe. Potkali jsme se náhodou v létě.“
„ Jo, tak prázdninová romance.“
„ Ne, jen jsem mu s něčím pomohla.“
„ Áha.“
„ Nech si to své aha. O nic nešlo. Pak jsem s ním měla takové nedorozumění. Udělala jsem ze sebe husu. Ani se mu nedivím, že mě nemůže vystát. Chovala jsem se jako hysterka.“
„ Ty Severus obzvláště nemá rád.“
„ No právě.“
„ Já mám teď hodinu, ale večer… večer ti ho ulovíme.“
„ Nebude profesorka Trelawneyová žárlit?“
„ Sybila se zbláznila do jeho raněné duše. Nabídla mu útěchu a pochopení. Nechtěl. Dokonce mu i řekla, že ho miluje.“
„ A?“
„ Odpověděl, že se raději nechá vykleštit, než by si s ní něco začal.“
„ To bylo kruté.“
„ To jo. Myslím, že proto Sybila nechodí dolů mezi nás. Ale pořád ho miluje. Jenže asi není jeho typ.“
„ A já jsem?“
„ To uvidíme.“
„ Stejně si myslím, že ta oslava není dobrý nápad. Strašně kvůli tomu zuří.“
„ Nedej si dnešní večer zkazit takovým mrzoutem, jako je Severus.“

McGonagallová s Kratiknotem se ve sborovně objevili s dvěma balíčky.
„ Měli?“ ptala se dychtivě Prýtová.
„ Jistě, že měli,“ usmála se McGonagallová a vyndala z balíku nádherné šaty z rudého sametu.
„ Skvostné. Budou jí slušet,“ usmála se Sintie.
„ A co nám na večer věští hvězdy?“ zeptala se Hoochová.
„ Bude krásná noc a to myslím stačí,“ odvětila Sintie s úsměvem, „ a jak jste pochodil vy, Kratiknote?“
„ Velmi dobře. Sehnal jsem něco praktického a vzácného zároveň. Ale víc neprozradím. Je to překvapení.“
„ A nedluží vám náhodou profesor Snape příspěvek na ten úžasný dárek?“ zeptala se hlasitě Hoochová, takže ji Snape nemohl přeslechnout. Kratiknot na ní udělal zamítavý posuněk, ať o tom nemluví, „ no tak, Snape, nedělejte, že si čtete. Už minutu zíráte na stejnou řádku.“
„ Tahle škola upadá stále víc a víc,“ zavrčel, odložil noviny a vstal z křesla, „ když to takhle půjde dál, budou se tu za chvíli slavit i Potterovy narozeniny,“ dodal nenávistně cestou ke dveřím.
„ To je blbost. Má je v červenci,“ křikla za ním Hoochová, „ nebo v červnu? Á to je jedno. Jste odporný kazisvět, Snape.“
Dveře sborovny se s prásknutím zabouchly.
„ Výborně,“ utrousila McGonagallová.
„ Nechápu tu vaší zálibu, provokovat ho. Víte kolik bodů to stojí koleje, když ho takhle naštvete?“
„ Milá Sintie, myslím, že se shodneme, že vybíjet si zlost na studenech, je znak nedospělosti.“
„ To by se dalo říct i o rýpání do kolegů,“ přidala se McGonagallová na stranu profesorky astronomie.
„ Ale no tak, vždyť ho to nezabije,“ bránila se Hoochová.
„ Počkejte, až se jednou vážně namíchne, a uřkne vám koště,“ varovala ji Sintie.
„ To je dost obtížné,“ ušklíbla se pochybovačně Hoochová.
„ A na základě čeho jste dospěla k názoru, že to nezvládne?“ přidal se Kratiknot.
„ Dobrá, pochopila jsem. Dnes večer na něj budu moc hodná.“
„ On nepřijde.“
„ Ne, ale to je škoda. Nemám ho jít přemlu…?“
„ Ne,“ ozvalo se sborově.
„ Jen se ptám.“

Kapitola dvanáctá: Tohle se nemělo stát!

Oslava ve Velké síni se skutečně vydařila. Sam byla nadšená. Ještě nikdy neslavila narozeniny takhle ve velkém. Hoochová ji přesvědčila, aby si oblékla šaty, které jí dali. A ta věc, s kterou dělal Kratiknot takové tajnosti, byl neviditelný plášť. Po celou dobu vládla uvolněná nálada. Možná i proto, že židle profesora Snapea zůstala celý večer prázdná. Ani se nepřišel navečeřet.
Seděl sám ve svém kabinetě, popíjel červené víno a užíral se vztekem, zatímco jeho povedení kolegové a ta slepice právě poslali studenty spát. Fakt, že je dlouho po večerce, rozdýchával jen obtížně. Až sem doléhal rámus, který studenti tropili, když se vraceli na kolej. To mu ještě dodalo. Vztekle vyrazil z kabinetu, aby je potrestal, ale než dorazil na místo, byli už pryč. Rozladilo ho to. Měl chuť někoho seřvat, aby si ulevil.
„ Už jsem se bála, že mi nepřijdete popřát,“ ozvalo se mu za zády. Pak ucítil její ruku na rameni a její dech za krkem…
„ Jste opilá!“ prohlásil pohoršeným tónem, ačkoli sám taky nebyl nejstřízlivější. Pít víno nalačno je hodně hloupý nápad.
„ Nikdy jsem neměla v hlavě jasněji, než dnes večer.“
Stvoření v krvavě rudých, sametových šatech s nebezpečně ženskými křivkami, půvabné ve své přiopilosti se znepokojivě přibližovalo. Tohle nemůže dopadnout dobře, pomyslel si a začal před ní couvat. Nebylo mu to nic platné. Po několika krocích narazil zády do zdi.
„ Jestli potřebujete ukázat cestu k vašim komnatám…,“ začal tiše a zdánlivě klidně.
„ Já se neztratila.“
„ Ne?“
„ Ještě jsi mi nepopřál k narozeninám.“
„ Ne – ne – nepopřál?!“ vykoktal nejistě, „ a proč bych to měl dělat?“ přešel tiše do protiútoku, což byla podle něj nejlepší obrana.
Čím však byla blíž, tím víc mu vázla slova v krku. Cítil, že ho opouští jeho sebejistota i sebeovládání. Částečně za to mohlo to víno, ale určitě i její půvaby. Byla to krásná ženská. A jemu v hlavě odříkával posměšný hlásek: dva roky, jeden měsíc, dvaadvacet hodin a patnáct minut… sám, sám, sám! Snažil se znovu získat kontrolu sám nad sebou. Stačí ji přeci odstrčit a odejít. Je to tak snadné… tak snadné. Myšlenky mu uháněly hlavou rychlostí světla, po zádech mu stékal pot, ve spáncích cítil zběsilý tlukot vlastního srdce a k tomu ten její parfém. No tak ji polib! Na co ještě čekáš! Ozval se zase ten hlásek v jeho hlavě. Stála tak blízko, tak nebezpečně blízko. Jejich rty se spojily. Nedokázal se tomu vzepřít a teď už nebyla cesta zpátky. Podlehl tomu podivnému a bezmocnému opojení. Jeho odpor byl ten tam. Sevřel ji v náručí a ona oplácela jeho hladové polibky stejnou intenzitou i vášní. Všechna jeho pro a proti byla smetena. Bylo mu jedno, co bude zítra. Záleželo jen na tom všudypřítomném teď. Následky svého nerozvážného činu ponese, ale to byla hudba vzdálené budoucnosti.
Klesli spolu na postel. Dotýkali se jeden druhého. V šeru pokoje se rýsovaly jen jejich siluety jako v nějakém romantickém filmu. Svlékli se, pomalu a beze spěchu. Vždyť noc je ještě mladá. Severus se chvěl vzrušením. Tak dlouho neměl ženu v náručí. Jak se mohl na tak dlouhou dobu vzdát něčeho takového? Bože, nedopusť, aby to skončilo. Byla jeho poslední myšlenka, než přestal myslet.
Po dlouhém, vášnivém a vyčerpávajícím milování usnul. Přitisknutý k ní, tvář zabořenou do jejích vlasů a pravou ruku položenou majetnicky kolem jejího těla. Spal klidně, uvolněně a mělce jí dýchal do vlasů. Sam byla vzhůru. Vychutnávala si jeho přítomnost i vůni sexu, která se stále vznášela ve vzduchu. Měla už i jiné muže, ale žádný se mu nevyrovnal. Ta spalující touha, vášeň a něha. Jako by to dnes večer byl někdo úplně jiný. Citlivější, něžnější, jemnější, laskavější, prostě lepší člověk. Dostala od něj ten nejkrásnější dárek k narozeninám.
Za okny ložnice pomalu končila noc. A Sam najednou dostala hrozný strach ze svítání. Co bude ráno? Jak se bude chovat? A jak se má zachovat ona? Byl to jen takový jeho úlet nebo za tím je víc? Propadla panice. Vyspala se s ním! Co když to někdo zjistí? Určitě to na nich poznají! Všimnou si! A co udělá on? A vůbec, jak se asi bude tvářit, až se probudí s ní v posteli. Panebože, jak mohla něco takového udělat! Musí pryč! Vypadne dřív, než se probudí. Určitě o tom nebude vyprávět. Prostě zmizí a zapomene na to. Opatrně odsunula jeho ruku a vyklouzla z postele. Už jí to nepřišlo jako nejúžasnější noc jejího života. Cítila se strašně. Jít do postele s někým, koho ani nezná. Taková ostuda. Oblékla se, u sebe si v rychlosti sbalila a opustila Bradavice. Ne, utekla z Bradavic.

Kapitola třináctá: Citová krize

To ráno si Severus rozhodně za rámeček nedal. Probudil se s lehkou bolestí hlavy, s tím vínem to vážně přehnal, a nepatrnými výčitkami, že porušil základní pravidlo, že v Bradavicích by tohle neměl dělat. Ale na druhou stranu to stálo za to. A ona vlastně taky nebyla tak špatná, ani hysterická, jak si myslel. Protáhl se a ke svému údivu zjistil, že leží v posteli sám. Nejdřív si myslel, že už vstala a je v koupelně nebo něco takového. Její věci však byly pryč. Nikde žádný vzkaz. První, co ho napadlo, bylo, že se jí to s ním nelíbilo. Ještě nikdy v celém jeho dosavadním životě se mu něco takové nestalo. Proč odešla? Nebyl si vědom toho, že by udělal něco špatně nebo řekl něco nevhodného. Ačkoli ženské jsou potrhlé, takže kdo ví, co jí… třeba šla na snídani… ne, ta ještě není. Nebo je u sebe. Ale proč aspoň nenechala vzkaz? Cítil se jako spráskaný pes. Byla to trpká směs vzteku, bezmoci, úžasu, nepochopení, ponížení a pocitu, že byl využit. Neměli náhodou muži opouštět před svítáním ženy a ne naopak? On sám něco takového udělal jen dvakrát. To byl ještě na vysoké. Dvakrát svedl dvě různé spolužačky, vyspal se s nimi a pak vzal roha. Ale zařekl se, že už to nikdy neudělá. Známosti na jednu noc nebyly pro něj. Přeci si nemyslela, že by se s ní vyspal pokud by… Severus měl pocit, že se sám do toho začíná zamotávat. Prostě a jednoduše byl sám už moc dlouho. Proč by si zase nemohl najít milenku? Ale kam vlastně šla?
Ještě nikdy takhle netrpělivě nečekal na snídani. Nestál o to, aby někdo přišel na to, že s ní spal. Nahraje to na náhodu. Musí si s ní promluvit. Do Velké síně vešel až moc dychtivě. Napomenul se a nasadil svůj obvyklý nepřístupný výraz. Jeho oči však hledaly v tom mumraji Sam. Nebyla tu. Kde k čertu vězí?
Jenže Sam se neobjevila ani během snídaně, ani po ní. Nakonec se bude snad muset začít vyptávat.
„ Neviděl jste někdo slečnu Sam? Nemůžu ji najít. U sebe není. Vůbec nespala ve své posteli. Nestalo se jí něco?“
Ulevilo se mu, že Prýtová tu práci odvedla za něj. Jen mohla vynechat to: nespala ve své posteli. Záhy se ukázalo, že nikdo z jeho kolegů, ani profesor Brumbál, netuší, kde by mohla být. Po prohledání hradu zbývala jen jediná možnost – v noci odešla pryč. K Severusově mizérii se přidal ještě zmatek. V noci nemohl spát. Pořád na ní myslel. Kde je? Proč odešla a co dělá? Možná se vrátila domů. Měl by za ní jít? Ne, to v žádném případě. Nebude se jí přeci doprošovat. Ona utekla, ne on! Když chce jít, ať jsi jde. On ji nepotřebuje! Nepotřebuje nikoho! Otočil se na břicho, ale neusnul. Nemohl se zbavit pocitu, že pořád cítí její vůni linoucí se z polštáře. Byla to hloupost, ale měl pocit, že každou chvíli musí přijít. Samantha Fellerová se mu prostě dostala pod kůži.

Časem prý všechno přebolí. Ani by neřekl. S každým dalším dnem se to jen zhoršovalo. Nedokázal ji vypudit z hlavy, ani když si to nařídil. Vždycky se našlo něco, co mu ji připomnělo. Mohla to být červená barva stejně dobře jako jeho prázdná postel. Vánoce byly za dveřmi, všichni se nechutně šťastně usmívali a on z toho dostával bolení břicha. Nebo že by to bylo tím dnešním obědem? Všiml si, že přes dlouhý stůl si ho prohlíží Brumbál tím svým pohledem, kterým odhalí i to, co nemá. Napadlo ho, kolik toho ředitel asi ví. Ostatně měl na něj skoro stejný vztek jako na tu Fellerovou. Nebýt Brumbála, nic z toho by se nestalo. On to všechno spískal od té pitomé nabídky, aby tu zůstala, až po tu oslavu. Severus měl vztek, že ten večer podlehnul obyčejnému sexuálnímu pudu. Ba ne, bylo v tom víc, cítil to. Už tehdy za těmi popelnicemi … no, sympatická je silné slovo, ale určitě na něj udělal dojem její postoj k němu. Hergot, přeci tu nebude sám před sebou obhajovat svoje jednání. Udělal, co udělal. Nebylo na tom nic nenormálního. Jenže nenormální rozhodně bylo, že na ní pořád myslel.
„ Ehm…,Severusi,“ Brumbál na něj udělal lehký posunek rukou.
Severus pochopil, co Brumbálovi vadí. Sundal nohy ze sousední židle a sedl si pořádně. Brumbál se na něj usmál a vrátil se ke své práci. Severusovi se do ničeho nechtělo.
„ Máte tu nějaký liebesbrief,“ zamávala mu Hoochová obálkou před obličejem. Trhl sebou a chňapl po ní. Hoochová s dopisem ucukla, ale pak mu ho s úsměvem podala. Vytrhl jí ho z ruky se vzteklým výrazem.
„ Nerozumíte srandě?“ ušklíbla se.
„ Ne!“ odsekl.
Hoochová pokrčila rameny a přesunula se do nejbližšího křesla, kde si rozevřela sportovní časopis s názvem Svět famfrpálu, a stala se tak na příští hodinu nekomunikativní. Tak ji měl Severus nejraději. Obrátil v ruce obálku. Adresa byla psána ženskou rukou. Srdce mu v hrudi začalo zcela nepochopitelně bít o poznání rychleji. Vzhlédl. Všichni se věnovali své práci a jeho si nevšímali. Třesoucíma rukama začal trhat obálku. Nedočkavě s pocitem úzkosti rozložil list pergamenu a začal číst: Vážený profesore Severusi Snape, rádi bychom Vás… Dál už nečetl. Měl pocit, jako by mu právě srdce vypadlo z hrudníku na podlahu. Vztekle psaní roztrhal na malé kousky.
„ Špatné zprávy?“ zeptala se McGonagallová.
„ Ne. Proč myslíte?“ zavrčel a hromádka útržků vzplála magickým ohněm.
„ Pokuste se, profesore, nepodpálit sborovnu,“ utrousila McGonagallová a znovu se sklonila ke svým lejstrům.
Severuse bodl osten studu. Takhle by se neměl chovat. Moc dobře zachytil Brumbálův pohled. A to, jak pošetile čeká, že mu přijde nějaký dopis. Nebude trvat dlouho a jeho kolegové si všimnou, že se chová divně. Ředitel to určitě už zaregistroval. Už to bylo spoustu let, co se choval takhle hloupě. Bylo to tak dlouho, že už skoro zapomněl, jaké to je. Jaké to je se zamilovat. No ano, proč ne. Stávalo se to přeci spoustě lidí. Už dávno se smířil s tím, že srdce je jedinou částí jeho těla, které nedovede poručit, kterou prostě nedokázal absolutně podřídit své vůli, jako ostatní věci. Ale Fellerová? Hysterka, která se s ním vyspala a pak utekla? Že by ztrácel vkus na ženy? Zvláštní, že pokaždé, když se do svého života pokusil začlenit lásku, dopadlo to katastrofou. Možná se vždycky zamiloval do té nepravé. Tedy tentokrát určitě. Osobně viděl větší využití v protijedu na lásku, než v nápoji lásky.

Harry se bořil až po kolena do sněhu a polohlasně nadával. Snape se coural někde za ním. V poslední době se nezdál být ve své kůži. Harrymu bylo srdečně jedno, co má profesor za problémy. Jen doufal, že kvůli tomu, že Snape čumí, jako když mu hračky spadly do kanálu, je něco nesežere.
„ Jděte napřed. Pořád rovně, až dojdete na menší mýtinu, tam se setkáme,“ nařídil mu Snape lehce netrpělivě.
Harry přikývl. Nebylo to nic neobvyklého. Dobře věděl, že Snape zůstane nablízku, kdyby se něco dělo. Když se ale po deseti metrech otočil a zjistil, že Snape tam pořád stojí, znejistěl.
„ Tak jděte!“ štěkl na něj Snape.
Harrymu nezbylo než poslechnout.
Severus počkal, až Potter konečně zmizí z dohledu. Dlouho ho samotného nenechá, ale bylo to nezbytné. Už půl hodiny se mu strašně chtělo na malou. Diváka k tomu ovšem nepotřeboval. Snažil se to provést, co nejrychleji. Za prvé mrzlo a za druhé postávat tady takhle v lese nepovažoval za moudré. A nemůže přeci Pottera nechat bez dozoru. Vrátit ho v několika kusech bylo rozhodně nežádoucí. Upravil se a chystal se vyrazit za ním. Najednou se ozvalo dvojí vlkodlačí zavytí, a pak se mezi stromy zablesklo. Vytáhl hůlku a rozběhl se tím směrem.
Zakopl o něco a málem upadl. Podíval se, co to bylo. Ve sněhu leželo mrtvé tělo vlkodlaka. A o kousek dál další. Ať už se tu odehrálo cokoli, tak to propásl.
„ Pottere!“ zakřičel, ale odpověď nedostal. Nejdřív pocítil strach, který vzápětí vystřídal vztek. Ani odskočit si nemůže!
„ Tady!“ ozvalo se slabě odkudsi blízko.
Snapeovi chvíli trvalo, než lokalizoval, odkud to vychází, a vytáhl Pottera zpod vlkodlačího těla. Podíval se mu do tváře a ztuhnul. Chlapcova zakrvácená tvář nevěstila nic dobrého.
„ Kousnul vás!?“ zatřásl s Potterem Snape.
Harry byl příliš v šoku, než aby dokázal odpovědět. Jen třeštil oči na mrtvolu vlkodlaka.
„ Na něco jsem se ptal! Co se tu stalo?!“ dožadoval se Snape nějakých informací.
„ Já… ještě nikdy jsem nezabil,“ špitl Harry.
Tohle Snapea rozhodně nezajímalo. Zatřásl s ním znovu.
„ Kousnul vás!“ zaječel Snape.
„ N-ne.“
Úleva, kterou profesor ocítil, byla obrovská. Takový průšvih by měl nedozírné následky.
Harry se rozhlédl, a pak si rukávem setřel krev ze šrámu na tváři.
„ Zvoral jsem to,“ prohlásil tiše, ale Snape ho slyšel.
„ Viděl jsem už horší výsledky použití nevhodného kouzla,“ utrousil Snape zamyšleně.
„ Nechtěl jsem je zabít.“
„ O dva vlkodlaky víc nebo míň,“ pokrčil Snape lhostejně rameny, „ co ten šrám?“
„ Švihnul jsem se o větev,“ vysvětlil Harry.
„ Zítra ráno si skočíte za madam Pomfreyovou,“ nakázal Snape.
Harry přikývl.
„ Vstaňte, vrátíme se. Dneska bylo malérů až dost,“ rozhodl Snape po chvíli.
Harry byl rád. Měl toho skutečně dost. A cítil se mizerně. Ještě nikdy nezabil a vůbec se mu to nelíbilo.
Snape zase přemýšlel o něčem jiném. Když byl ten kluk sám, podával mnohem lepší výkony, než když mu byl nablízku. Z toho se dalo vyvodit jediné. Potter se na něj příliš spoléhal a to mu zjevně nesvědčilo. Bude tedy potřeba změnit některé metody výcviku.

Brumbál Severuse pozoroval. Čekal protesty, připomínky, nějakou reakci, ale žádná nepřišla. Snape na něj mlčky hleděl podivně nepřítomným pohledem.
„ Jsi v pořádku?“ zeptal se Brumbál starostlivě. Bylo těžké, nevšimnout si jistých podivných aspektů v Snapeově chování. Třeba to, že je pořád jako by duchem nepřítomný.
„ Samozřejmě, pane řediteli,“ odpověděl Snape škrobeně.
Lépe se vyjádřit nemohl. Z jeho výrazu i formálnosti Brumbál pochopil, že se skutečně něco děje, ale Severus nestojí o to, aby se v tom někdo šťoural.
„ Měl jsem představu, že byste odjeli pětadvacátého večer, aby si Harry ještě užil Vánoce,“ vrátil se Brumbál k původnímu tématu. Snape se tvářil, jako by mu to bylo úplně jedno.
„ Sehnal jsem vhodné místo. Je to malá vesnička u lesa. Myslím, že lidem na očích budete ve větším bezpečí. Je tu sice určité riziko. Budete muset být hodně opatrní, aby mudlové nepojali podezření, ale bezpečnost především. A taky s vámi pošlu dva schopné kouzelníky… posloucháte mě, profesore Snape?“ Brumbál musel poslední větu chtě nechtě zdůraznit, aby vytrhl Snapea z té jeho letargie.
„ Jistě, že vás poslouchám,“ zavrčel Severus o dost méně zdvořile, než zamýšlel, aby to vylepšil dodal: „ Pane řediteli,“ zdvořilejším tónem.
„ Severusi, děje se něco?“ zeptal se Brumbál jemně ve snaze přimět Snapea, aby se rozpovídal.
„ Nic,“ zněla nevrlá, nikoli však přesvědčivá odpověď.
„ Už delší dobu mám pocit, že tě něco trápí. Vlastně od té doby, co odešla slečna Fellerová.“
„ Přišel jste kvůli Potterově výcviku nebo mě budete zpovídat?“ zeptal se podrážděně Snape. Nekompromisně odmítal všechny Brumbálovy pokusy o důvěrnější komunikaci, „ osobně si myslím, že dohled je zbytečný,“ dodal uraženým tónem.
„ Nejde o dohled, ale o vaši bezpečnost. Neposílal bych je, ale nechci, aby se opakovalo to co v létě,“ zdůraznil Brumbál.
„ Myslíte, že to nezvládnu?“ otázal se Snape dotčeně, „ víte, že vaše rozhodnutí jsem vždy respektoval,“ dodal tiše.
„ Podrobnosti spolu ještě probereme. A, Severusi, nikdy jsem o vás nepochyboval,“ ujistil Brumbál Snapea na odchodu.

Vánoce na draka

Harry dorazil do nebelvírské věže vzteky úplně bez sebe. Mrštil s brašnou na zem a ještě do ní vztekle kopl. Tohle není fér! Takhle mu zkazit Vánoce! Copak to nikdy neskončí?! Už toho všeho měl po krk. Nic nestíhal! Jeho pohled sklouzl na hromadu knih vedle jeho postele. Kvůli nějakému pitomému výcviku neudělá zkoušky! Ať jde Snape i s celou černou magií k čertu! Možná by měl pro všeobecné blaho lidstva Snapea umlátit. Věděl minimálně o desítkách lidí, kterým by tím udělal radost. A hlavně by měl od toho všeho pokoj! Vyčerpaně se zhroutil na postel. Myslel si, že to zvládne, ale už toho začínalo být na něj příliš. Přes týden se vůbec nevyspal, a pak celou neděli spal jako zařezaný. A to se jako má ještě učit na zkoušky?
„ Harry, co se ti stalo?“ vstrčil do pokoje hlavu Ron.
Harry nechtěl, aby si vybíjel svůj vztek na Snapea na Ronovi.
„ Běž pryč! Chci být sám!“
„ Hm, tak jo. Ale kdybys si to rozmyslel, jsme s Hermionou dole. Skoro se už vůbec nevidíme.“
Harrymu se chtělo brečet. Nenáviděl Snapea tak moc, že se bál, aby jednou v lese neudělal něco hloupého. Už jednou se pokusil na profesora v návalu vzteku zaútočit. Byl by schopen zasáhnout ho do zad? Ne. Zabít člověka, ať už je to sebevětší šmejd jako Snape, je něco úplně jiného než v sebeobraně zabít dva vlkodlaky. A ani to mu nepřišlo správné. Harry ještě chvíli bezmocně mlátil do polštáře, než vyčerpáním usnul.

Prasinky byly pětadvacátého večer úplně opuštěné. Obchody byly zavřené. Všichni si užívali vánoční pohodu. Jenom on tu stál na mrazu a čekal, až se Snape milostivě uráčí dorazit.
„ Ty jsi pan Harry Potter?“ otázal se ho menší muž trošku při těle, který se bez varování přemístil do ulice.
Harry přikývl.
„ Tak jsem tu správně,“ zaradoval se muž a jeho tvář dostala příjemný výraz, „ Tina tu asi ještě není, co?“
„ Ne. A kdo jste vy?“
„ Jsem to ale nezdvořák. Mé jméno je Damian Fox. Albus, totiž profesor Brumbál, mě a Tinu požádal, abychom tě o prázdninách chránili. Nechce, aby se opakovalo to co v létě. Chápeš?“
Harry chápal spolehlivě jednu věc, že až Snape dorazí a uvidí tu ten doprovod, bude vzteky bez sebe.
„ Á, Damiáne, tady jsem!“
Harry se otočil. Kráčela k nim mladá, vysoká zrzka s okouzlujícím úsměvem.
„ Tino, tohle je Harry Potter. Tohle je Tina Poolová,“ spiklenecky na něj mrknul Fox, „ je to kočka, co?“
„ Já to slyšela,“ zahihňala se Tina, „ jo, a kde je ten kovboj, co to tu má na povel?“
„ Myslíte profesora Snapea?“
„ Snape? Tak on v tom jede Snape? To je tedy gól. Tak to si užijeme švandu,“ smála se Poolová.
„ Vy profesora znáte?“
„ No, měli jsme tu čest se s ním už setkat. Ovšem za trochu jiných okolností, než teď,“ utrousil Fox a bylo vidět, že fakt, že mu nikdo neřekl, že tu bude Snape, považuje za podraz.
„ Fox býval bystrozor. Než mu to přišlo jako trochu nebezpečné zaměstnání a nechal toho. Snape mu provedl pár ošklivých kousků, kterými Foxe zesměšnil. Ze stejného důvodu ho nemůže vystát i Moody. Jo, Severus je prostě třída.“
„ Je to bastard a tím to končí,“ zavrčel Fox.
„ A vy…?“
„ Já? Mě k bystrozorům nevzali. Neudělala jsem NKÚ z lektvarů. Ale v obraně proti černé magii jsem fakt dobrá. Stal se ze mě lovec hlav. A ta Snapeova měla kdysi hodně velkou cenu. Teď bych ji musela prodat jedině Voldemortovi. Taky mě několikrát pěkně napálil jako spoustu lidí, co po něm šli. Mám teď poněkud jiný plán, jak ho pokořit,“ usmála se nakonec tajemně.
Harry by rád věděl, co je to za plán. Tina se zdála být hodně ukecaná. Možná se od ní dozví pár zajímavých věcí.
„ Mohl by sebou hodit nebo…“
„ Nebo co, pane Foxi?“ ozvalo se zavrčení jak od dobrmana.
„ Čau kovboji, jak se vede?“ usmála se Tina na nepřátelsky vyhlížejícího Snapea. Fox se jen s odporem ušklíbl.
„ Johanka z Arku a Tlustý lišák, můžete se sbalit a klidně zase jít domů.“
„ Tak hele, my tu zůstaneme a budeme na vás pěkně dávat pozor, abyste se choval slušně. A neříkejte mi tou odpornou přezdívkou!“ zaječel Fox.
„ Jestli to byl, Snape, pokus o vtip, tak jsi míval lepší smysl pro humor. A pokud si dobře pamatuji, tak Johanka z Arku dovedla Francii k vítězství. A my nad Voldemortem vyhráli, vzpomínáš?“ vmetla mu do tváře s nevinným úsměvem Poolová.
Harry si všiml, jak Snape stiskl čelisti.
„ Tak nezapomeňte, že Johanku z Arku popravili,“ utrousil Snape temně a velice tiše.
„ Dotknete se jí a uvidíte!“ vyprskl Fox výhružně.
Snape ho sjel znuděným a opovržlivým pohledem. Pak se zadíval na Pottera.
„ Takže pokud nás hodláte i nadále obtěžovat svojí přítomností, vezmete na vědomí dvě pravidla. Za prvé mi budete vykat a za druhé se nebudete do ničeho míchat,“ sjel je Snape nenávistným pohledem.
„ A proč bych ti jako neměla tykat?“ zeptala se s úsměvem Poolová.
„ Protože jsem to řekl!“ vyštěkl Snape.
„ Fajn, jak si přeješ. Ale myslím, že po tom, co jsi mi udělal, mám plné právo tě oslovovat důvěrně,“ utrousila podrážděně.
Harry na to všechno kulil oči. Tohle bylo něco. Doufal, že se dozví ještě něco.
„ Chceš to vidět, Harry?“ otočila se na něj Tina. Pak si, i přes Snapeovy hlasité protesty, vyhrnula hábit i košili a ukázala mu levý bok znetvořený těžkou popáleninou k nepoznání.
„ To mi udělal. Krásná ukázka bravurního použití magického ohně.“
„ To už by stačilo, Poolová!“ Snape každé slovo vztekle odsekával.
„ Já jen chci, aby ten kluk věděl, co jsi … co jste zač,“ utrhla se na něj a upravila se.
Harry byl teď přesvědčen, že to bude pořádně výbušný týden, který ho v jejich společnosti čekal.

Kapitola čtrnáctá: Něco visí ve vzduchu

Ubytovali se v docela obyčejném domácím hotelu u jednoho postaršího manželského páru. Každý měl svůj pokoj. Snídaně byla v osm, oběd ve dvanáct a večeře v šest. Snape tentokrát zrušil veškerou teorii a „naordinoval“ Potterovi fyzickou přípravu a praktickou přípravu. Harry by se rád aspoň teď vyspal, ale nebylo mu to dovoleno. Na druhou stranu byl svědkem mnoha velice zajímavých scén, kterým se Snape naprosto marně snažil zabránit nebo je utnout hned v zárodku. Tina, Harry si s ní už tykal, byla hrozně povídavá, měla se Smrtijedem Snapem spoustu zážitků a ráda je vyprávěla. Hned při první snídani se vytasila s historkou, která nebyla Snapeovi viditelně po chuti. Jenže Tina si z jeho vražedných pohledů nic nedělala.
„ … tak jsem zakouzlila Expelliarmus. Jenže on se v poslední chvíli nečekaně pohnul. Místo aby mu to vyrazilo hůlku z ruky, tak ho to… AUU!“ Tina bolestně vyjekla a vrhla na Snapea, který se tvářil jako by nic, rozzuřený pohled.
Harry by přísahal, že ji Snape pod stolem kopnul. O to víc vzrostl jeho zájem o pokračování jejího vyprávění. Neměl však zájem riskovat a zeptat se. Tina si mnula kotník a mračila se.
„ Za půl hodiny vyrážíme, pane Pottere, ani o vteřinu později,“ zavrčel Snape a zvedl se od stolu.
„ Spíš za hodinu. Na Foxe jste, Snape, moc velké ranní ptáče.“
„ Nikdo vás nenutil vstávat. Stejně zůstáváte tady,“ ušklíbl se Snape s výrazem někoho, kdo právě získal navrch.
„ Jak zůstáváme!“ zvýšil hlas Fox a rozespale, nicméně vztekle, si Snapea měřil přes svůj hrnek kafe. Prohlášení, že zůstávají v hotelu, ho přeci jenom poněkud vytrhlo z polospánku, v němž se nacházel.
„ Tak zněla dohoda,“ usmál se Snape vítězoslavně.
„ Máme na toho kluka dát pozor!“ vybuchla Tina.
„ Ale nemáte strkat nos do věcí, do kterých vám nic není. A to znamená, že jste si měli vzít s sebou dobrou knihu,“ vysvětloval Snape trpělivě a přitom se škodolibě usmíval.
„ A jak ho asi máme ochránit, když budeme trčet v hotelu?“ otázal se Fox kousavě.
„ To není vaše starost,“ odvětil Snape.
„ To ho jako máme svěřit vám? Když jste ho chránil posledně, skončil v nemocnici,“ poznamenala Tina.
Snapeův úsměv zkysl.
„ Takže musím profesora Brumbála informovat, že nechcete spolupracovat, jak jsem předpokládal?“ ušklíbl se Snape.
„ Fajn, jestli to Brumbál chce takhle. Ale pokud se tomu klukovi něco stane, tak to nebude nehoda a nebude to Expelliarmus. Doufám, že jste to pochopil,“ ucedila Tina vztekle.
„ Pochopil jsem to dokonale. Ale nedělejte si iluze. Druhou příležitost už mít nebudete,“ odsekl Snape a odešel.
Harry hořel nedočkavostí.
„ Co se tehdy stalo? Dovyprávěj to, prosím.“
Tina se usmála.
„ Nevím, jak je na tom teď, ale tehdy byl Snape zatraceně rychlý. Chtěl uhnout, ale vteřinku zaváhal a to se mu vymstilo. Už jsem si myslela, že se mu povede uskočit, když ho kouzlo zasáhlo mezi nohy. Šel okamžitě k zemi jako pytel brambor. Nikdy nezapomenu na ten jeho výraz, když klečel na zemi s rukama mezi nohama. Vypadal, že každou chvíli omdlí. A asi proto jsem ho podcenila. Chtěla jsem ho dorazit, jenže on proti mně dokázal zakouzlit Plamennou smršť. Určitě si tenkrát odnesl nějakou tu modřinu a možná pár dní močil krev, ale já strávila měsíc u svatého Munga. Výsledek jsi viděl včera sám. Drž se od něj dál. Od Snapea se můžeš naučit jedině dvě věci: jak někoho zmrzačit nebo zabít, a jak dostat do postele každou ženskou,“ Tina se tvářila nezvykle vážně.

Severus byl docela rád, že je zase venku. Mlčenlivá cesta lesem dál od mudlů poskytovala prostor jeho myšlenkám, které se už netočily kolem jedné osoby. Před několika dny se začal opět cítit sám sebou. Tak, jako to náhle začalo, to i skončilo. Pryč byly jeho deprese i pocit, že se zamiloval, taková blbost. Svojí emocionální krizi považoval pouze za důsledek jeho dlouhé sexuální abstinence. Sice nebyl hrdý na to, že se neovládl, ale co bylo to přeci lidské. A on byl, ať už se mu to líbilo nebo ne, jenom člověk. Během školního roku neměl problém pustit takové věci z hlavy. O letním volnu si to pak vynahradil. Ale pak Nella odešla, přesněji ji vyhodil, a do dalšího podobného vztahu se mu ani trochu nechtělo. Jenže dva roky byly prostě moc dlouho, a ta Fellerová, nic naplat, byla kočka. Připustit si, že selhat nebylo příjemné, ale stalo se, no. Vlastně byl teď docela rád, že ráno odešla, i když to urazilo jeho ješitnou pýchu. Kdo ví, co by bylo ráno.
Les zhoustl. Už byli dostatečně daleko, aby minimalizovali riziko, že by nějaký mudla viděl něco, co není určené pro jeho oči.
„ Stůjte.“
Harry se zastavil a napnutě čekal, co bude dál. Snape si ho zamyšleně prohlížel. Určitě vymýšlí nějakou sviňárnu.
„ Vy si, Pottere, myslíte, že jste nejlepší, všichni vám křivdí a měli by před vámi padnout na zadek,“ prohlásil Snape pomalu.
Harry sevřel ruce v pěst. Co má zase tohle být za provokaci?!
„ Tak dneska budete mít příležitost ukázat, jak moc se přeceňujete.“
Teď si nebyl Harry jist, zda profesora pochopil. Cítil podraz.
„ Uvidíme, jak si poradíte. Dám vám deset minut náskok.“
Harry zavřel pusu, protože si uvědomil, že zírá s otevřenými ústy. To přece Snape nemůže! Ví vůbec Brumbál o tom, co má Snape v úmyslu. Určitě ne!
„ Ale tentokrát to nebude žádné paci, paci, Pottere. Bolest je velice dobrý motivační prostředek. Tak na to myslete,“ ušklíbl se Snape.
Nikdy si Harry nepřipadal víc jako králík před dravcem. Chtěl vykřiknout, že to přeci nejde. Ale pak ho napadla jiná myšlenka. Konečně má možnost si to se Snapem beztrestně vyřídit. Teď může všechnu tu svojí nenávist, co k němu cítí, přetavit v činy. Jak bude asi Ron koukat, až mu bude vyprávět, že Snapeovi rozbil hubu.
„ Tak jděte, odteď vám běží čas.“
Harry se otočil a bezmyšlenkovitě vyrazil pryč. Byl si vědom toho, že Snape je soupeř víc než nebezpečný, který nebude váhat použít cokoli, aby dosáhl vítězství. Netušil, co bude dělat, ale určitě bude bojovat až do konce.
Severus počkal, až mu Potter zmizel z očí. Když utichl i poslední zvuk jeho pohybu, vyrazil za ním. Co? Že řekl deset minut? Kdo ale tvrdil, že bude hrát fér?
Harry nebyl tak naivní. Neuvěřil Snapeovi, že má skutečně deset minut. Spěchal a snažil se vymyslet nějakou lest. Byl zcela nepochybně v nevýhodě. Aspoň za sebou pečlivě mazal stopy ve sněhu.
Severus nepospíchal. Sice trochu vypadl ze cviku, ale sledovat Pottera bylo snadné. Mohl by za sebou rovnou malovat křiklavé značky.
Harry si našel dobrý úkryt pod převisem svahu. Měl bezvadný výhled. Až se Snape objeví, bude mít šanci na jeden dobrý zásah. Čekal a čekal a čekal a čekal… sakra takhle to nejde. Opatrně vylezl, a pak ho napadlo něco jiného. Co kdyby se zkusil pohybovat po stromech? Bude mít přehled a bude ukrytý před šmejdícím Snapem. Velice rychle tuto možnost zavrhl. Po několika pokusech došel k závěru, že je to příliš složité a nepraktické.
Severus seděl skrytý za padlým stromem a bavil se Potterovými pokusy. Najít ho, bylo až směšně snadné. Měl ho už aspoň deset minut pěkně na ráně jako sedící kachnu.
Zrovna si sedal na pařez, když ho doslova o centimetry minul rudý záblesk odzbrojovacího kouzla. Okamžitě sklouzl na zem a rozhlížel se, odkud to přišlo.
Severus zaujal novou pozici. Potter se teď skrýval za pařezem po velkém stromě. Měl nehorázné štěstí, že se v poslední chvíli sehnul. V opačném případě by ležel rozplácnutý na zemi a bez hůlky, bezmocný jako kotě. No, aspoň se situace zdramatizovala. Třeba to začne být zábavné.
Harry klouzal očima po porostu. Najednou mu to tu přišlo jako džungle. Dobře si pamatoval, že po útoku nemá zůstávat na jednom místě, což znamenalo, že Snape už není tam, kde byl. Musí znát přednosti a slabosti soupeře. Takže co je Snapeovou předností? Je rychlejší, zkušenější, pohybuje se tiše, není ho vidět… sakra! Tak co je jeho slabinou? Harry bouchl pěstí do země. Nenapadalo ho nic, co by mohl využít ve svůj prospěch… ačkoli. Obhlédl si zhruba místo, odkud vyšel první útok. Určitě se nepřesunul daleko. Vymezil si prostor, kde by asi tak mohl Snape být. Teď už jen potřeboval falešný poplach. Představil si Snapea, jak bude čumět, když ho porazí.
„Expecto patronum,“ z hůlky vyskočil stříbrný jelen a rozběhl se pryč.
Teď to musí přijít. A skutečně z jednoho místa vyletěl malý bílý blesk a neškodně prošel Patronem.
„Impedimenta!“ zakřičel Harry.
Na poslední chvíli si Severus uvědomil, že to, co se pohybuje mezi stromy není… kouzlo se mu otřelo o rameno a posunulo ho na pokraj bezvědomí. Klesl na všechny čtyři a lapal po dechu. S něčím takovým tedy nepočítal. Ten kluk byl dobrý. Potřásl hlavou, aby se trochu vzpamatoval. O kousek vlevo a bylo by to parádní fiasko. To by byla ostuda, nechat se doběhnout patnáctiletým klukem. Použít Patrona, Potter byl chytrý jako opice. Jakpak si ale poradí s tímhle...
Harry změnil stanoviště a přemítal, co dál. Najednou se mu kolem kotníků začalo omotávat ostružiniště vedle něj. Strašně to píchalo, plazilo se mu to už po lýtkách. To byla určitě Snapeova práce!
„Incendio,“ plamínky olízly rostlinu a ta se okamžitě stáhla.
Harry vstal a chtěl zmizet z dosahu ostružiniště, když ho do zad zasáhlo něco jako kopanec od koně. Vyrazilo mu to dech. Upadl dopředu, brýle mu spadly, v puse ucítil krev. A pak, z nějakého náhlého popudu, se otočil a z jeho hůlky vyšlehl naslepo vpřed oranžový záblesk a Snape bolestně zasykl.
„Petrificus totalus!“ vyštěkl Snape.
Harry ucítil podivné mravenčení po celém těle, když ho kletba zasáhla. Rychle odříkal protikouzlo a modlil se, aby bylo správně. Skutečně se uvolnil.
„Expelliarmus!“ vykřikl rychle.
Snape byl však pohotový a jeho útok odrazil. Pak mu svým vlastním odzbrojovacím kouzlem vyrazil hůlku z ruky a chytil ji. Bylo dobojováno. Harry ležel na zádech a prudce oddychoval. Snape stál nad ním. V pravé ruce držel svojí i Potterovu hůlku a levou ruku měl pořezanou a tekla mu krev, jak ho zasáhlo Potterovo řezavé kouzlo. I on těžce oddechoval. Oba byli mokří. Teprve teď si Harry uvědomil, že má na čele pěkný šrám. Nabral do ruky trochu sněhu a přitiskl ho na ránu.
„ Ušlo to,“ pronesl pomalu Snape.
Harry rozlámaně vstal. Snape mu podal jeho hůlku. Cítil se, jako by padal po schodech ze třetího patra až do přízemí. Těšil se na oběd a postel. Naštěstí se mu jí skutečně dostalo. Po obědě, při kterém vládlo nevraživé ticho, protože Tině neunikl Harryho šrám a dožadovala se informací, jak se mu to stalo, měl na odpoledne už jen kondiční trénink v mrňavoučké hotelové tělocvičně, spíš tělocvičničce. Ale ten začínal až v půl třetí, takže se mohl na dvě a půl hodiny zhroutit do postele, což taky udělal.
V tělocvičně téměř vypustil duši. Snapea ruka viditelně bolela, a byl proto nevrlejší, než obvykle. Harry měl pocit, že v sobě neudrží oběd. Při sto desátém kliku padl na podlahu a už se neměl sílu zvednout.
„ Vstávat!“ zavrčel Snape.
Harry se ani neobtěžoval odpovědět. Dál ležel nehnutě a snažil se nepozvracet. Snape ho znechuceně překročil a opustil tělocvičnu. To bylo podle Harryho to nejlepší, co mohl udělat. Ještě chvíli tam, s pocitem že umírá, ležel, než se dokázal zvednout a doplazit do pokoje. U večeře pak usínal.
„ Vždyť ten kluk je úplně uštvaný. Nemůžete ho tak přetěžovat! Je to ještě dítě!“ prskala Tina.
Snape mlčel. Neviděl důvod se s ní o něčem bavit.
„ A ještě jsem se nedozvěděla, odkud má ten šrám.“
„ Už jste se najedla, tak co kdybyste šla spát?“ navrhl jí Snape s nevinným výrazem.
„ Jděte si spát sám!“ odsekla.
„ No, já půjdu,“ prohlásil Fox, „ pojď, chlapče, taky. Za chvíli ti spadne hlava do talíře.“
Harry se malátně zvedl od stolu. To byl dneska den. Tina a Snape osaměli. Severus si rozložil na stole Večerního věštce, kterého mu před chvílí přinesla sova. Tina seděla naproti němu a dívala se na něj. Nahnula se k němu blíž. Severus zvedl oči a tvářil se, že si nevšiml toho výhledu do jejího výstřihu, který mu nabízela.
„ Potřebujete něco?“ zeptal se a dal si záležet, aby jeho tón byl dostatečně nepříjemný.
„ A vy nepotřebujete nic?“ uculila se.
„ Máte na mysli něco konkrétního?“ zamračil se.
Naklonila se k němu přes stůl blíž. V duchu poděkoval Bohu a Fellerové. Zůstat lhostejným, mu teď nečinilo potíže.
„ Severusi, jste přeci muž, ne?“ usmála se na něj koketně.
„ Když jsem se naposledy díval, tak jo,“ zavrčel, složil noviny a zvedl se.
„ Někam jdete?“
„ Pryč. Je mi z vás špatně,“ ucedil.
Tina tiše zaklela. Chtěla ho ponížit. Až by se pěkně svléknul, udělala by pár pěkných foteček. Severus Snape nachytán s kalhotami dole na titulní stránce nějakého časopisu. To by toho prevíta pokořilo! Jenže na člověka, o kterém se tvrdilo, že kvůli získání informací přefikl každou druhou bystrozorku, zrovna zájem neměl. Ačkoli tomu stejně nevěřila. Netušila, kdo tu historku dal do oběhu, ale jak znala holky, spíš by Snape o to své nádobíčko přišel, než aby s ním šly. No, aspoň to zkusila. Možná by bylo jednoduší ho prostě zabít a tvrdit, že šlo o sebeobranu, obranu Pottera nebo pomýlení smyslů. Měla raději přímočará řešení, než takové pletichaření. Nejspíš proto neuspěla. Hodila to za hlavu, však se jí ještě naskytne příležitost oplatit mu to, jak jí zmrzačil. Bývaly chvíle, kdy litovala, že ho tehdy trefila jen obyčejným odzbrojovacím kouzlem. Kdyby to byl nějaký těžší kalibr, zpíval by teď Snape v dámském sboru. Ale člověk nemůže mít všechno.

Tina se posadila na postel a upírala oči do naprosté tmy v pokoji. Určitě znáte takové to mrazení vzadu na krku. Přesně to teď cítila. Natáhla se pro župan a vyklouzla z pokoje. Zamířila po schodech dolů. A vrazila do Snapea, čímž ho téměř ze schodů shodila. Jen tak tak se mu podařilo znovu nabýt rovnováhy.
„ Co děláte, ženská!“ zavrčel tiše a mnul si naražený loket.
„ A co vy tu strašíte?! Mohl…hmm mm hmm!!!“
Snape jí zacpal rukou pusu. Chvíli se s ním prala, než ji přimáčkl ke zdi a zasyčel: „ Držte sakra hubu!“
Přestala mu vzdorovat a koukala na něj jako vyoraná myš.
„ Teď dám ruku pryč, ale jestli nebudete potichu…“
Horlivě začala přikyvovat. Snape oddálil ruku.
„ Měla byste být v posteli,“ vyčetl jí.
„ To vy taky,“ zašeptala, „ máte nějaký důvod, proč se tu potloukáte?“
„ Co vy dva tady kutíte?“ ozval se seshora Foxův rozhořčený hlas.
Snape se mu pokusil dát najevo, aby mlčel, ale bez efektu.
„ To jsem si, Tino, nemyslel, že tě najdu, jak se oblézáš zrovna s ním!“
„ To bych to chytla,“ ušklíbla se.
Snape se na ní podíval s výrazem, který jasně říkal: „ A kdo to na mě dneska zkoušel?“
Blbče, než spát s tebou, to snad raději půjdu do kláštera, mě šlo o něco jiného, pomyslela si. Ale nechala ho při té jeho představě, že ho chtěla.
„ Tak co tu děláte, když tu nepácháte smilstvo?“ vyptával se Fox s výrazem inkvizitora.
Severus se podíval ven z okna. Teď už to bylo jedno. Ti dva troubové to zkazili.
„ Už nic. Jdu spát,“ oznámil, prošel kolem nich. A nechal je zaraženě stát na schodech.
„ Já mu nevěřím ani slovo,“ prohlásila pomalu Tina.
„ Svatá pravda. Měli bychom si na něj dát pozor,“ přitakal Fox.

„ Dneska půjdete do lesa tady s vaší ochrankou. Vaším úkolem je nacvičit si štítová kouzla. Pokud možno všechna,“ oznámil Snape nečekaně u snídaně.
„ Ale těch je aspoň stovka,“ zakvílel nešťastně Harry.
„ Přesně sto dvacet jedna. Taky na to máte celý den,“ zavrčel Snape podrážděně.
„ A vy budete dělat co?“
„ Do toho vám nic není, Foxi,“ odsekl Snape a jako obvykle první opustil jídelnu.
„ Někdo by ho měl sledovat,“ špitla Tina.
„ Dobrý nápad. Běž ty. Na stopování jsi přeci jen lepší, než já.“
„ Buďte opatrní a ve střehu,“ rozloučila se Tina.
„ Děje se něco?“ zeptal se Harry.
„ Vůbec se nemusíš znepokojovat. Jsme tu abychom tě chránili,“ usmál se Fox nepřesvědčivě.
„ Vy Snapeovi nedůvěřujete, že?“
„ Chlapče, v celém kouzelnickém světě je Albus Brumbál nejspíš jediný, kdo Snapeovi důvěřuje,“ ušklíbl se Fox, „ a většina lidí to považuje za osudovou chybu,“ dodal.

I když se Tina snažila, nakonec se jí Snape ztratil. Byl pořád tak dobrý, jako před léty. Rozladěně bloumala po vesnici a přemýšlela. V noci Snape něco vyhlížel. To bylo jasné. Něco nebo někoho.

Severus tiše zavřel dveře a zamkl. Nestál o to, aby jeho pozdní příchod vyvolal pozdvižení a otázky. Tiše začal stoupat po schodech. Situace se nevyvíjela dobře, ale tentokrát budou připraveni. Jen Poolová a Fox jsou riziko. Mohli by všechno zkazit. Proklouzl do svého pokoje. Však on už dohlédne na to, aby vše proběhlo hladce a podle plánu.

Harry se tu začínal cítit jako člověk, jemuž dali do ruky zapálenou sirku, a vstrčili ho do prachárny. Fox s Tinou si pořád něco šuškali. Snape se tvářil, že o ničem neví. Dopoledne se jako obvykle Harry se Snapem neúspěšně utkal. Celé odpoledne ho pak Snape zkoušel ze štítových kouzel. V praxi to vypadalo tak, že Snape proti němu používal bez varování různé útoky a Harry je musel odrážet. Než skončili měl pěknou spoustu modřin a šrámů. Pak se role obrátili. Harry měl prorazit Snapeovou obranou, ale zaznamenal jen jeden nepatrný úspěch, když profesor málem ztratil po jednom útoku rovnováhu.

Severus pootevřel dveře. Vzduch se zdál čistý. Seběhl po schodech dolů… a pak se mu zatmělo před očima.
„ Tak to bychom měli,“ usmála se Tina a odložila stříbrného anděla zpátky na polici.
„ Trochu moc drsné, ne? Nestačilo by omračovací kouzlo?“
„ Damiáne, nemluv mi do toho. Taková rána do hlavy je nejspolehlivější. Složila ho dobře, ne?,“ dmula se pýchou Tina.
„ Aby ne, když jsi mu rozbila hlavu.“
„ On ji má tvrdou,“ mávla rukou.
„ Ale krvácí.“
„ Hodně?“ zeptala se se zájmem.
„ No, docela jo.“
„ Tak to je dobře. Už jsem ztrácela naději, že mu pár věcí oplatím. Beru to jako malou satisfakci,“ radovala se Tina.
„ Stejně si myslím, že jsi měla použít kouzlo. Je tu krve jak na zabijačce,“ ohrnul nos Fox.
„ Osobně bych ho nejraději svlékla do naha a přivázala hlavou dolů na strom, ale myslím, že kumbál bude muset stačit,“ ušklíbla se Tina.
„ Já ho odklidím a ty tu zlikviduj tu krev,“ nařídil Fox.
„ Rozkaz,“ zasalutovala s úsměvem.

Kapitola patnáctá: Mýlit se je lidské

Harry chvíli napnutě poslouchal. Přísahal by, že slyšel ránu. Možná se mu to jen zdálo. Vstal z postele a došel k oknu, aby ho zavřel. To, co uviděl, ho vyděsilo. Rychle se skrčil, aby nebyl zahlédnut. Po ulici se plížila postava v černé kápi. Ve stejné černé kápi, jako nosili Smrtijedi! Srdce měl až v krku. Jak je mohli pokaždé tak rychle a snadno najít? Musí za Snapem! Vyběhl na chodbu a zabušil na dveře Snapeova pokoje. Nic.
„ Pane profesore!“ zakřičel tak hlasitě, jak se odvážil.
Zase nic. Vzal za kliku. Bylo odemčeno. Otevřel dveře. V pokoji bylo šero, ale i tak viděl, že tu nikdo není. Postel byla ustlaná. Snape byl pryč. Harryho polilo horko. Vpadl do Tinina pokoje, ale její postel byla taky nedotčená a prázdná. Co se tu sakra děje? A pak se dole zeleně zablesklo.

Fox se vrátil a dosedl vedle ní na židli.
„ Ten chlap váží snad tunu,“ odfrkl si.
„ Měl bys víc trénovat, tloustneš. Já se vsadím, že Snape váží pořád stejně.“
„ Aby ses do něj nezabouchla.“
„ Zamiloval by ses do někoho, kdo tě zohavil? On ale byl vždycky hrozně ješitný. Zakládal si na svém vzhledu.“
„ Tak by si měl častěji mýt vlasy,“ utrousil Fox.
„ Prý to má od přírody. Nebo to aspoň tvrdí,“ ušklíbla se Tina, „ a kluk?“
„ Nevidím důvod kvůli Snapeovi něco měnit. Budeme to řešit ráno,“ protáhl se Fox a vstal.
„ Hlavně, že je kovboj u ledu,“ zahihňala se Tina.
„ Po té ráně do hlavy bude u ledu, myslím, ještě hodně dlouho,“ potřásl hlavou Fox.
„ Ještě krvácí?“
Fox zavrtěl hlavou a zívl. Zdálo se, že chce ještě něco říct, ale už k tomu nikdy nedostal příležitost. Ode dveří vyletěl zelený záblesk. Foxovy oči se rozšířily, a pak se z nich vytratil život. Skácel se na zem jako kus mrtvého masa.
Tina skočila a skryla se za jednou ze skříní.
„ To ti nepomůže, děvenko,“ ozval se hlas a do místnosti vstoupil Smrtijed. A nebyl sám.

Harry vytáhl hůlku a opatrně vykoukl, aby zjistil, co se děje. Snapeovo pravidlo číslo jedna bylo, nehnat se do ničeho po hlavě a bez rozmyslu. Viděl, jak Fox klesl k zemi a Tina si urychleně našla dost chabý úkryt. Při pohledu na tři Smrtijedy měl pocit, že má ve vnitřnostech olovo. Kde je sakra Snape?!
„ Komu říkáš děvenko, ty strašidlo?! Černá kápě vyšla z módy už před čtrnácti lety!“ vykřikla Tina a zaútočila.
Harry poznal, že tihle Smrtijedi jsou mnohem lepší a zkušenější než ti, s kterými se setkal v létě. Zaujali obranné postavení s rychlostí a efektivitou dobře vycvičené bojové jednotky.
„ Přišel tvůj čas, Johanko z Arku. Připravíme ti pěknou smrt.“
Harry poprvé viděl na vlastní oči útoky, o nichž jen četl ve Snapeových knihách. Některé z nich, při správném použití, mohli srovnat se zemí i celý dům. Tina byla dobrá čarodějka. Ale pomalu ji zatlačovali do defenzívy. Musí jí pomoct! A kde je ten Snape?!
Tina cítila, že narazila. Při jednom z jejich útoků si odkryla bok. To byla chyba. Jeden ze Smrtijedů si toho všiml.
Harry viděl, jak se Smrtijed napřahuje. V hlavě mu zněla Snapeova slova, která mu řekl při jednom z jejich soubojů : „Když si nedáte pozor a odryjete si bok, přesně tak, jak s oblibou děláte, a váš soupeř je jen trochu víc schopný, je to vaše smrt.“
Musí něco udělat! Jak to říkal Snape? Soustřeďte se na to, co chcete, a ne na to, jak to udělat?
„Expelliarmus!“ zahřměl Harry.
Rudý záblesk zasáhl Smrtijedovi napřaženou ruku a zlomil mu ji. Muž se se skučením schoulil.
„ To je ten kluk! Zabijte ho!“ zařval Smrtijed.
„ Harry, uteč!“ zaječela Tina.
V následujících chvílích se situace stala poněkud nepřehlednou. Smrtijedi se snažili dostat k Harrymu, ale museli se bránit zuřivému útoku Tiny, která na Harryho neustále křičela, a ani Harryho útoky nebyly nezanedbatelné. V místnosti neměli Smrtijedi prostor pro účinné manévrování. Jeden z nich byl zraněn. A začínalo svítat. Nakonec byli nuceni se stáhnout. Bylo ale jasné, že se vrátí.
Tina se držela za krvácející rameno. Harry si odnesl pár oděrek, nic hrozného.
„ Hergot, Harry, to bylo zatraceně dobré.“
Harry se mlčky usmíval. Jeho sebevědomí dostalo pořádnou vzpruhu.
„ Kde je profesor Snape?“ zeptal se Tiny.
„ Jo, ten… no, víš…,“ ošívala se Tina.

Otevřel oči. Hlava mu třeštila jako by v běhu narazil do zdi a chtělo se mu zvracet. Několik vteřin zíral před sebe, než se mu podařilo zaostřit na Poolovou. Nechápal vůbec nic a nebyl ani schopen nějakou myšlenku vůbec zformulovat. Matně si uvědomoval, že má svázané ruce.
„ Jak je vám?“ špitla Tina.
Snape byl pobledlý a jeho kalný zrak vypovídal o tom, že ho praštila opravdu pořádně.
„ To jste byla vy?“ zavrčel, když si myšlenky poskládal do nějakého smysluplného celku.
„ Jo,“ přiznala se rozpačitě, „ jak je vám?“
„ Jak mi asi může být?!“ vyprskl vztekle, „ a mohla byste mě rozvázat!“
„ Ještě ne.“
„ Co prosím?!“ zamžikal překvapeně.
„ Přivedl jste sem Smrtijedy?“ zeptala se ho přímo.
„ Tak takhle to je,“ pochopil konečně situaci, „ proč se pletete do věcí, kterým nerozumíte? Rozvažte mě!“
Tina zaváhala, ale pak mávla hůlkou a provazy Snapeovi spadly z rukou. Snape se ztěžka zvedl. Chvíli se opíral o zeď než našel rovnováhu.
„ Tak spusťte,“ vyzval ji unaveným hlasem.
„ Co?“
„ Vzhledem k tomu, že jste mě pustila, víte o Smrtijedech, jste zraněná a není tu Fox, hádám, že už jste měli tu čest.“
„ Dobrý odhad. Jo, napadli nás. Fox je mrtvý.“
„ A Potter?“
„ Je v pořádku. Vedl si dobře.“
„ To mě překvapuje,“ utrousil Snape.
„ Tak jak nás našli?“ zaútočila Tina.
„ To bych taky rád věděl,“ zavrčel.
„ A co budeme dělat?“
„ No, nevím, co budete dělat vy, ale já si jdu dát sprchu, převléknout se a vyspat.“
„ To nemyslíte vážně?! Přeci nemůžete…!“ začala na něj křičet.
„ Tak poslouchejte. Bolí mě hlava, chce se mi zvracet a myslím, že za to vděčím vám. Teď půjdu do koupelny a všichni mi dejte pokoj, obzvláště vy,“ zavrčel. „ A Smrtijedi? Ti jako nic?“ ušklíbla se.
„ Myslíte si, že zaútočí ve dne, když je tady všude kolem spousta mudlů?“
„ Tak my budeme čekat, až se vrátí?“
„ Já i profesor Brumbál máme enormní zájem na tom, abychom zjistili, kde je únik informací. A k tomu je potřebujeme. A pokud možno, slečno Poolová, živé.“
„ Jak víte, co chce Brumbál?“
„ Protože jsem za ním byl ten den, jak jste se mě pokoušela tak neobratně sledovat,“ ucedil Snape.
„ Aha,“ na víc se nezmohla.
Snape se na odchodu najednou otočil.
„ Čím jste mě to vlastně praštila?“ zeptal se.
„ Nějakou soškou.“
„ Tak se příště raději držte magie,“ zamračil se.
„ Vidět tu tvojí rozbitou hlavu stálo za to!“ utrhla se na něj.
„ Tak o to ti šlo? No, čekal bych od tebe víc, než pokus dostat mě do postele nebo mi rozbít hlavu. Zklamala jsi mě, Tino,“ začal jí zcela podvědomě tykat.
„ A cos čekal?! Udělal jsi ze mne zrůdu. Myslíš, že ti to odpustím?!“ zaječela na něj.
„ Proč si pořád myslíš, že jsi lepší než já?“ přistoupil k ní.
„ Protože jsem. Já nesloužila zlu! Za to ty jsi pořád stejný, jen jsi změnil stranu,“ neuhnula před ním ani o kousek. Stáli u sebe tak blízko, jako ještě nikdy.
„ Děláš rozdíl mezi zabíjením a zabíjením? Já v tom tedy rozdíl nevidím. Zabíjela jsi taky. Jen pod záminkou jiných ideálů. Jsi úplně stejná jako já.“
„ To není pravda!“ zaječela.
„ Přestaň. Bolí mě hlava.“
„ Jednou tě dostanu na kolena,“ zavrčela.
„ Už se nemůžu dočkat,“ ušklíbl se.
„ Ještě něco,“ zarazila ho, když chtěl odejít, „ kde se Harry naučil takové zajímavé věci s odzbrojovacím kouzlem?“
„ Co přesně?“
„ Zlomil jednomu Smrtijedovi ruku.“
„ Důsledek přílišné horlivosti, to se stává u takových jako on,“ odpověděl lhostejně.
„ Takže s tím nemáš nic společného?“ vyzvídala.
„ A kdyby jo, myslíš, že bych ti to řekl?“ ušklíbl se. A s pocitem, že se konečně Potterův výcvik dal do pohybu, odešel.

„ Začíná se stmívat,“ upozornila ho už asi po sté Poolová.
„ A co já s tím?“ odsekl Snape.
„ No, že bychom mohli vypadnout, pokud se pán už vyhajal!“ prskala jako vzteklá kočka.
„ Neřekl jsem vám, že je chceme chytit?“ zeptal se líně.
„ Vy jste tu šílenost myslel vážně? Jsme tří a jich je padesát!“
„ Je jich jenom patnáct. Ačkoli možná ještě někdo dorazil. A nejsme tři, ale dva,“ opravil ji.
„ Netušila jsem, že neumíte počítat? Potter, já a vy. Tři prsty, vidíte, tři.“
„ Přestaňte mi tu šermovat rukou před obličejem. Potter se do toho míchat nebude,“ zavrčel a odstrčil ji od sebe.
„ A proč? Je dobrý. Na patnáctiletého kluka až moc dobrý.“
„ Snadno se nechá zachytit vírem boje a bude roztrhán. Nemám chuť ho vrátit v pěti, šesti kusech.“
„ Zabijou nás,“ prohlásila Tina.
„ Jen přes mou mrtvolu,“ ušklíbl se Snape.
„ Ta tu může být hned!“ zařvala na něj vztekle a vytáhla hůlku.
„ A co bude teď? Zabijete mě? Na to nemáte,“ ušklíbl se pohrdavě a zhoupl se na židli.
Z její hůlky vylétlo několik jisker. Nic nechtěla víc, než mu vymazat ten jeho škleb z huby jednou pro vždy. Ale neudělala to. Pomalu sklonila hůlku. Snape byl možná parchant, ale jenom s ním měli šanci tohle přežít.
„ Až někdy příště. Teď bych z toho neměla ten správný požitek.“
„ Jaká škoda,“ poznamenal.
„ Kecej dál a rozmyslím si to!“ vyjela na něj.
„ Už jdou!“ objevila se na schodech Harryho rozcuchaná hlava. Měl za úkol hlídat okolí domu.
„ Zábava začíná,“ pousmál se Snape.
„ Zvrhlíku,“ ucedila Tina.
Snape vytáhl hůlku a chvíli se jeden na druhého dívali. Atmosféra zhoustla. Harry téměř dostal strach, že na sebe zaútočí. Ale k ničemu nedošlo. Přesto bylo cítit napětí. Dva dlouholetí soupeři teď měli bojovat společně. Nikde nebyla záruka, že se nakonec neobrátí proti sobě.

„ Tohle je za Damiána!“ zaječela Tina a modrý blesk srazil jednoho útočníka na zem.
Harry se docela rád držel Snapeovy rady, aby se nepletl do boje, pokud to nebude nezbytné. Zákoutí domu jim poskytovala neocenitelnou výhodu proti přesile, která v omezeném prostoru nedokázala zformovat účinnou obranu. Tina bojovala jako rozlícená lvice. Snape tu někde byl, ale Harry nedokázal určit, kde přesně. Pohyboval se tiše a útočil rychle a smrtelně. Ale ani Harry nezůstával pozadu. Několik Smrtijedů se propadlo do náruče bezvědomí právě jeho zásluhou. Najednou se zdi domu zachvěly.
„ Co je to?“ vyjekla překvapeně Tina.
„ K zemi!“ nařídil Snape.
Harry se vrhl na podlahu, a pak se jim dům začal s hrozivým rachotem sypat na hlavu.
Když se usadil prach, ukázalo se, že v sutinách domu našlo smrt i několik Smrtijedů. Harrymu se sevřelo srdce při pomyšlení na všechny ty mudly. Musí jim pomoct, třeba to někdo přežil.
„ H-Harry, díky… díky Bohu… jsi v pořádku?“ sípala Tina.
Harry se k ní doplazil. Těžká skříň na ní padla a uvěznila ji.
„ Klid pomůžeme ti,“ rozhlédl se. Po Snapeovi nebylo ani stopy.
„ To je zbytečné. Umírám, Harry,“ usmála se smutně Tina zakrvácenými rty.
„ To neříkej. Tohle už neříkej,“ ale pak si uvědomil, že její oči jsou prázdné, bez života.
„ Jdeme,“ chytil ho Snape za ruku. Na tváři měl krvavý šrám, jinak se zdál v pořádku.
„ A co ti mudlové? Mohl to někdo přežít?“
„ Řekl jsem, že jdeme!“ zasyčel Snape a táhl Pottera za sebou k oknu.
„ Nemůžeme tu ty lidi nechat bez pomoci!“ vzpouzel se Harry.
„ Já na ně kašlu!“ odsekl Snape a postrčil ho k oknu, „ lezte!“
Harry se s obrovskou nenávistí spustil z okna a bolestivě dopadl do zahrady. Obě nohy ho brněly, jak neodhadl výšku okna nad zemí. Nenáviděl Snapea. To nebyl člověk, ale zrůda, když tam ty lidi klidně nechá umřít.
„ Támhle jsou!“ ozval se hlas z druhého konce zahrady.
Snape Pottera strčil do nejbližšího keře.
„ Tak, pane Pottere, hry skončily. Teď ukažte, co umíte. Jinak jsme mrtví,“ zasyčel na něj a zmizel kdesi ve tmě.
Nevedli si špatně, to vůbec ne, ale i tak se Smrtijedi stále víc přibližovali. Severus sáhl po jednom z dosti náročných, ale velice efektních kouzel – plamenná zeď. Mezi nimi a Smrtijedy se rozvinula obrovská zeď z černých plamenů, přes kterou se nedalo útočit. Získali tím čas, možnost k přesunu a trochu prostoru, protože Smrtijedi museli před stěnou couvat, než ji protikouzla rozbila.
Pak však na bitevní pole vstoupil nový hráč, s kterým nikdo nepočítal. Smrtijedi se dostali do křížové palby útočných kouzel, jejich obrana se zhroutila a většina z nich byla mrtvá dřív, než se stačila přemístit.
„ S kavalérií jste nepočítali, co?“
V jednu chvíli si Snape myslel, že ho Tina asi praštila víc než se zdálo. Nemohl totiž věřit, že by to byla ona.
„ Sam! Co tu děláš?!“ vykřikl Harry a vyběhl jí naproti.
„ Zachraňujeme jednomu ješitnému kouzelníkovi zadek,“ zakřenila se.
„ Tak to jste na špatné adrese,“ zavrčel Severus. Její poznámka mu moc vtipná nepřišla.
„ Vy nejste z moc vděčného kraje, co?“ zamračila se.
„ Hej, Sam, mi padáme,“ zavolal na ní jeden z kouzelníků, kteří přišli s ní.
„ Jasňačka,“ zamávala jim.
„ Přišli jste pozdě,“ vyčetl jí Snape.
„ Měli jsme pár problémů. Malfoy udělal na ministerstvu strašný povyk. Brumbál se k nám dřív nedostal.“
„ Na Malfoye taky jednou dojde,“ zasyčel Snape.
„ Jste v pořádku?“ zeptala se při pohledu na ně, „ vypadáte jako dva kominíci,“ uchichtla se.
„ Tina a pan Fox jsou mrtví a několik mudlů taky,“ zašeptal Harry.
„ To mě mrzí. To Brumbál rád neuslyší.“
„ A taky rád neuslyší, že jste to zvorala!“
„ Zavři hubu, Snape!“ vyštěkla na něj.
Severus se zarazil.
„ Co si to dovolujete!“ zasyčel výhružně a udělal k ní dva kroky, což nebyl dobrý nápad, protože ucítil ten její důvěrně známý parfém a zpotily se mu dlaně.
„ Už mě to unavuje. Brumbál ví, kde byl únik. A hlavně chtěl, abyste to přežili!“
Severus mlčel. Už si myslel, že se vymanil z jejího vlivu, ale teď si tím nebyl tak jist. Nechtěl se dostat znovu do víru emocí, které obtížně zvládal. Couvl.
„ Kdo to byl?“
„ Fox. Chtěl si zajistit pohodlné stáří.“
Harry zůstal hledět s otevřenou pusou.
„ A ta husa Poolová mu naletěla,“ doplnil Snape mrzutě a rukou si přejel ránu na hlavě, kterou mu způsobila.
„ O mrtvých jen dobře,“ pokárala ho Sam.
„ Mrtvým je už jedno, jak se o nich mluví,“ utrousil Snape.
Vlastně byl docela rád, že ji vidí. Ačkoli by na ní měl mít přeci vztek. Neměl. To bylo samo o sobě dost zvláštní. Nepatřil mezi lidi, kteří by snadno odpouštěli. Skoro se dalo říct, že neodpouštěl vůbec.
„ Tak je po všem. Brumbál vám vzkazuje, že se máte okamžitě vrátit. Bude na vás čekat v Prasinkách u portálu do Bradavic.“
Snape jen přikývl. Čekala, že z něj něco vypadne. Třeba jako rád vás vidím, nebo tak něco. Nebo že jí bude aspoň tykat. Sama řešila problém, zda mu má říkat jménem. Ne, že by po tom, co se stalo nemohla. Strašně si to vyčítala, ale když jí Brumbál nabídl možnost zase ho vidět, neváhala ani minutu. Byl to možná prevít, ale ona se do něj prostě asi zbláznila od první chvíle. Zbláznila se všeobecně. Tohle nebyl rozhodně rodinný typ. Vlastně ani nevěděla, kam ho má zařadit. Asi proto se jí tak líbil, že byl jiný než 99,9% chlapů, s kterými se kdy v životě potkala. Děsil ji, a zároveň přitahoval a fascinoval. Sama si vybrala tuhle cestu a už nebylo jiné volby. Vybrala si tu noc, co se spolu pomilovali. Vybrala si jeho. Sice to nebylo žádné terno, a čekalo ji ještě hodně nepříjemností, ale starou bačkoru, jí na tom záleželo.
Snažil se nemyslet na ní ve spojitosti s tím, co se stalo. Dokud věřil, že už ji v životě nepotká, dokázal to hodit za hlavu. Teď se dostal do nepříjemné situace. Nevěděl, zda jí má vykat nebo tykat. Zvolil raději vykání, aby si nemyslela, že je nějaký hej nebo počkej. Měl ale tolik otázek, na které by se jí chtěl zeptat, tedy rozhodně v důvěrnějším prostředí, než byla spálená zahrada s čumícím Potterem. Mohl by jí nabídnout, aby je doprovodila. V dané situaci by to nevypadalo podezřele.
„ Máte ještě něco na srdci?“ zeptala se ho schválně dvousmyslně.
„ Ne. Děkuji za vaši pomoc, nebyla nutná.“
„ No, vy už jste si protislužbu vybral,“ Snape se začervenal, protože její narážku velice dobře pochopil, „ já si ji za tohle vyberu někdy v budoucnosti,“ zasyčela uraženě, otočila se a zmizela.

Kapitola šestnáctá: Dobré účty dělají dobré přátele

Harryho výcvik teď pokračoval v mírnějším tempu, zato intenzivněji. Po událostech, které se odehrály během Vánočních prázdnin, nechtěl Brumbál riskovat další výjezd, a tak se Zapovězený les stal Harryho druhým domovem. Kentauři si sice několikrát na Snapea stěžovali, ale vždy odešli s nepořízenou. Nelíbilo se jim, že do jejich lesa přišla černá magie, ale ještě víc se jim nezamlouvala sama přítomnost dvou kouzelníků. Atmosféra v lese zhoustla, že by se dala krájet. Hagrid z toho byl hodně nervózní a měl obavy, co Snape s Harrym v lese dělají. Harry by mu rád vše řekl, ale nepochyboval o tom, že kdyby se to doneslo Snapeovi, a že by se to doneslo, byl by z toho pořádný malér. Ronovi a Hermioně se zase nelíbilo, že jsou odstrčeni stranou. Skoro vůbec Harryho mimo hodiny nevídali. Když se pak občas vrátil z lesa s nějakým tím šrámem či modřinou, spustili pokaždé strašný povyk. Výcvik byl teď o poznání drsnější. Snape se nerozpakoval omlátit s ním každý strom v lese. Harry začal mnohem více studovat lektvary. Pochopil, že profesor není v lektvarech odborník jen tak pro legraci. Častokrát takový dobrý lektvar pomůže zhojit i ošklivě vypadající ránu.
Překulil se nový rok, a než se jeden rozkoukal, byl konec ledna. Zkoušky se začínaly nebezpečně blížit. Snape Harrymu poněkud zvolnil tvrdý režim, aby se mohl začít připravovat na NKÚ, ale zase ne natolik, aby Harry neměl nervy na pochodu a zaděláno na žaludeční vředy.

Snape se objevil ten den ve sborovně nezvykle pozdě a vypadal dost nevyspale. Včera se vrátili z lesa až ve dvě ráno, protože Potter zakopl o kořen stromu, vymkl si kotník a to je trochu zdrželo. Nalil si kávu a posadil se, jako ostatně každé ráno, do svého oblíbeného křesla.
„ Profesore Snape? Profesore Snape!“
Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že ředitel mluví na něj, a že by bylo vhodné se k němu otočit.
„ Potřeboval bych si s vámi o něčem promluvit.“
Asi se musel tvářit hodně blbě, když si jindy vážná profesorka McGonagallová přikryla rukou ústa, aby nebylo vidět, že se směje. Čtyři hodiny spánku rozhodně nebyly dostačující.
„ Pokud možno hned,“ dodal Brumbál s vážným výrazem ve tváři.
Tentokrát nebyl pochyb, že se McGonagallová směje. Vadilo mu to, ale respekt k profesorce a vědomí vlastní otupělosti z nedostatku spánku, mu velelo tu trochu posměchu snést mlčky. Vstal a následoval ředitele na chodbu.
„ Slečna Fellerová padla do rukou Voldemorta,“ pronesl Brumbál tiše.
Zdálo se, že profesoru lektvarů význam vyřčených slov asi nedochází, protože zíral někam za Brumbálovo rameno a mlčel. Opak byl pravdou. Až moc dobře věděl, co to znamená.
„ Kdy se to stalo?“ zeptal se konečně Snape.
„ Asi před šesti hodinami. Dostal jsem zprávu, jak nejrychleji to šlo.“
Šest hodin nebylo moc. Ještě byla šance, že by se jí dalo pomoct. Jestli Smrtijedi dodrží postup, a nebyl důvod, aby to neudělali, počkají až utichne povyk kolem jejího zmizení. Teprve pak ji odvedou k Pánu zla. Když bude jednat dostatečně rychle, může ji zachránit kůži. Konec konců jí to přeci dlužil. A Severus Snape neměl rád nesplacené účty.
„ Myslím, že jí dokážu pomoct, ale nesmíme ztrácet čas,“ prohlásil odměřeně Snape.
„ Severusi, to je šílené. Zbytečně budete riskovat. Vždyť ani nevíme, kde je,“ podle všeho to Brumbál za dobrý nápad nepovažoval.
„ Dokážu ji najít,“ ve Snapeově hlase byla zvláštní jistota.
„ Je to obrovské riziko. Proč, Severusi?“
„ Dlužím jí to.“
„ Nic víc?“ zeptal se Brumbál a jeho zkoumavý pohled hledal ve Snapeově tváři nějaký záchvěv, který by prozradil, co se mu honí hlavou.
„ Pomohla nám, teď je na mně, abych pomohl já jí.“
„ Dobrá, vidím, že vás od toho neodradím. Ale mám jednu prosbu. Severusi, buďte velice opatrný.“
Snape přikývl, otočil se a odešel. Brumbál se za ním dlouho díval. Jistě, Severus je dobrý kouzelník a nerad dělá dluhy, ale nemohl se zbavit pocitu, že je v tom ještě něco víc. Rád by věděl co. A nebyl sám.
Severus se přesvědčil, že jeho zájem je čistě morální. Tedy pokud člověk jako on, může mluvit o něčem jako je morálka. Nestál o další nesplacený dluh. Už takhle se mu těžko žilo s jedním. Přesto cítil, že mu velice záleží na tom, aby slečna Fellerová zůstala na živu. Pošetilé, záleželo mu na životě někoho, koho vůbec neznal. Totiž, vlastně to bylo složitější. Věděl o ní věci, intimní věci, které člověk neví o každém. Jejich nedávné opětovné setkání sice přečkal bez výraznějšího citového otřesu, ale rozhodně o ní zase přemýšlel. Už si byl jist, že ji nemiluje, to v žádném případě. Ovšem na druhou stranu ho přitahovala a svým způsobem zajímala. Rovněž by rád slyšel odpovědi na pár otázek. Sečteno a podtrženo, Severus Snape měl mimořádný osobní zájem na tom, aby Samantha Fellerová ještě nějaký ten čas pobyla mezi živými.

Zděná stavba uprostřed lesa, no to je už něco trochu podezřelého. Ale aby někdo pojal podezření, nejdřív by sem musel přijít. A sem rozhodně nikdo nechodil. Ideální místo pro úkryt. Okna byla zatemněná, ale kouř stoupající z komína značil, že tu někdo je.
Celé tělo ji bolelo, v puse cítila chuť krve a ruce a nohy měla znecitlivělé od pout. Neviděla vůbec nic, protože celou dobu měla zavázané oči a zacpanou pusu. Kromě trochy vody, už dva dny nic nejedla. Ale od těch čtyř by si stejně nevzala ani sousto. Byla rozhodnutá bojovat až do konce.
„ Váží jako pytel mokrého ovsa,“ zanadával muž, který ji vlekl až sem.
Byla příliš slabá, než aby dokázala sama jít. Neutrpěla žádné vážnější zranění, ale i tak měla ošklivé tržné rány a zhmožděniny. Nedala se bez boje.
„ Ale je to fešanda,“ ozval se jiný hlas a někdo ji pohladil po stehně.
„ Nech si zajít chuť!“ vyštěkl někdo.
Mrskli s ní na postel do nějaké místnosti a zamkli. Už asi po sté zkusila pevnost pout. Ten, kdo ji svazoval, rozhodně věděl, co dělá. Zápěstí měla rozedraná do krve a kotníky ji strašlivě bolely. Přála si umřít. Dříve nebo později ji dopraví tam, kde se teď skrýval Voldemort. A pak s ní bude ámen. Nikdo jí nepomůže. Smrt by byla rychlým a přijatelným řešením její situace.
Ucítila závan studeného vzduchu. Pootočila hlavu, ale byla slepá. Přesto měla pocit, že tu není sama.
„ Nejdu nevhod?“ zašeptal jí do ucha známý hlas.
Kdyby mohla, tak by ho teď nejraději políbila. Byl tím posledním, koho by tu čekala. Opatrně jí uvolnil roubík a sundal pásku z očí. Chvíli trvalo, než její zrak přivykl tmě a spatřila ho. Měl na sobě černou bundu a vypadal prostě skvěle.
„ Měl jste nejdřív dát vědět, že přijdete. Uklidila bych,“ ušklíbla se laškovně. Najednou měla skvělou náladu. Už ho viděla bojovat a věděla, že je velice dobrý. Sundal jí pouta. Všimla si, že se zamračil, když viděl její rozdrásaná zápěstí.
„ Nevypadáte dobře,“ prohlížel si ji.
„ Co jste čekal. Vždyť víte, co je to za lidi.“
„ Mám tu něco, co vám pomůže, ale tady ne. Vypadneme.“
„ Souhlas,“ vstala z postele, ale byla tak zesláblá, že se mu prakticky zhroutila do náruče. Nebylo by to špatné, kdyby přitom nezavadila o polorozpadlou židli. Ta se převrátila. Do místnosti vpadli dva strážní. Jednoho Severus vyřídil ještě mezi dveřmi. Ten druhý mu však vyrazil hůlku z ruky. Chvíli se prali. Sam by ráda nějak pomohla, ale nedokázala se udržet na nohou. Když oba proletěli oknem, polekaně vyjekla.
„ Severusi!“ belhala se k oknu, jak nejrychleji to šlo.
Severus se zvedal ze země a vypadal nezraněn. To se o Smrtijedovi říct nedalo. Měl proříznuté hrdlo.
„ Tak pojďte,“ natáhl k ní ruku a pomohl jí oknem ven. Pak si přivolal hůlku a schoval ji pod bundu.
„ Nezvládnu to,“ zašeptala.
„ Budete muset. Až zjistí, že jste pryč, budou nás hledat.“
„ Jak je to daleko do civilizace?“ zeptala se vyčerpaně. Opírala se o něj. Vlastně ji spíš vlekl, než aby šla.
„ To se raději ani neptejte. Nejbližší vesnice je počítám tak šedesát kilometrů lesem.“
„ Zabijte mě rovnou.“
„ Řekl jsem snad, že jdeme tam?“ ušklíbl se Snape.
„ A kam tedy?“ chtěla vědět Sam.
„ Zbytečně se vyčerpáváte mluvením,“ pokáral ji.

Její levou ruku měl kolem krku, pravou rukou jí držel kolem pasu. Nevážila moc, ale i tak se pronesla. Hlava se jí klinkala ze strany na stranu. Omdlela asi tak před půl hodinou. Táhnout se s ní v hlubokém sněhu bylo i pro Snapea obtížné. Nemluvě o tom, že mu její váha spočívala na žebrech, která si narazil, když proletěl oknem. A taky cítil palčivou bolest v rameni, ale netušil od čeho. Touhle dobou už po nich určitě pátrají. Pečlivě zametal stopy, ale byl si vědom, že to nestačí. Možná jí měl dát ten posilující lektvar hned. Jenže v jejím stavu byl měl jen poloviční efekt. Už to ale nemohlo být daleko. Hůlka ho bezpečně vedla. Každou chvíli musí být na místě. Pak si odpočine, dřív ne.
Kdysi dávno se on, Rosier a Johnes dostali v těchto lesích do pasti. Přesila bystrozorů je zatlačila do lesa a pátrala po nich. Johnes byl těžce zraněný a Rosier měl roztržené stehno. On sám vyvázl jen se spoustou šrámů. Byli v dost velké nevýhodě a potřebovali najít bezpečný úkryt, kde by si lízali rány a počkali, až to bystrozory přestane bavit. Hlavně Johnes potřeboval klid a ošetření. A tak tehdy vytvořili společnými silami v jedné skále úkryt. Byla to ukázka opravdu náročného kouzla. Severus doufal, že i po letech tam skrýš zůstala. Že by ji někdo odhalil nehrozilo. Rosier i Johnes byli oba mrtví a ani je tehdy nenapadlo někomu o tom vyprávět. Byli rádi, že přežili. Jedině se bál, že bude úkryt poničen. Sám by ho opravit nedokázal. Byla to jejich jediná naděje. Sam potřebovala odpočinek, najíst se a vyspat. On už toho taky měl dost a bolest v hrudi a v rameni se stávala nesnesitelnou.

Byla to nepředstavitelná úleva najít i po tak dlouhé době skrýš funkční. Nebylo to nic moc. Tehdy strašně spěchali. Jedna místnost ve skále, neumělý krb, který ale plnil svojí funkci, tři postele a z otvoru ve stěně vyvěral ledový, ale pitný pramen. Byla tu hrozná zima a trochu to tu páchlo. Osobně se mu ta díra hnusila, ale nebyl v situaci, aby si mohl vybírat. Vyčaroval tlustou deku, kterou hodil na postel. Sam položil na ní. Byla strašně bledá. Navíc byli oba od sněhu mokří až na kůži. Chvíli váhal. Ale co, nahou už ji viděl, a když ji uvidí znovu, svět se z toho určitě nezblázní. Sundal jí šaty, neodolal a chvíli se na ní díval. Vybavila se mu ta noc. Teď vypadala tak křehce. Zabalil ji do huňaté deky, aby byla v teple. Do úst jí vlil trochu posilujícího lektvaru a zapálil oheň.
Svlékl se do půli těla, aby zjistil, že slízl jednu pěknou modřinu, proto ho tak bolel hrudník. Horší to bylo s ramenem. Zjistil, že mu kousek pod lopatkou trčí z těla skleněný střep. Trošku to krvácelo, ale ne moc. Za to bolest mu ochromovala celou levou ruku. Problém byl v tom, že si střep nedokázal vytáhnout. A nechat ho tam, znamenalo riskovat, že mu ruka vypoví službu úplně. Zkusil to ještě několikrát, ale dosáhl jen toho, že si rozřízl o sklo prst.
„ Ty jsi zraněný!“
Strašně se lekl, když na něj promluvila. Otočil se a viděl v jejích očích obavy. Zaváhal, jak ji má oslovit. Nakonec se rozhodl, že je na čase, aby si začali tykat. Nemohl pořád dělat, že se mezi nimi nic nestalo.
„ Nic to není, vážně. Ani to nebolí,“ lhal a ona to poznala.
„ Musí to ven.“
To mu neříkala nic nového.
„ Nevstávej!“ zarazil ji, když se chystala opustit postel.
„ Když jsi mě svlékal, tak ti to nevadilo.“
Obrátil oči v sloup.
„ Musíš odpočívat. Nejsi ve stavu, abys tu pobíhala, ať už nahá, nebo oblečená.“
Shodila ze sebe deku. Otočil se zcela automaticky. Rozesmálo ji to. Většina jejího šatstva se ještě neusušila, a tak se zabalila do velkého ručníku. Druhý ručník rozprostřela na vedlejší postel.
„ Lehni si. Já ti ho zkusím vytáhnout,“ vybídla ho.
„ Vážně?“ ušklíbl se nad dvojsmyslem té věty. Nepochopila to, naštěstí. Ale poslechl ji.
Přejela mu rukou po zádech a ucítila, že se zachvěl. Pak si prohlédla ránu. Nebyla velká, ale určitě hluboká. Okolo bylo trochu zaschlé krve. Omotala si ruku kusem obvazu, uchopila vyčnívající kus střepu a zatáhla. Severus sevřel rukama okraje postele a bolestně zavřel oči. Střep se však ani nepohnul.
„ Vězí pořádně hluboko,“ zašeptala. Bylo jí ho líto. Muselo ho to moc bolet.
„ Zkus to ještě jednou,“ sykl Severus.
Ani tentokrát se střep nehnul, ale objevilo se trochu krve.
„ Co zkusit hůlku?“ navrhla.
„ Umíš magie těla a léčitelství?“ zeptal se pochybovačně.
„ To ne, ale…“
„ Tak to ani nezkoušej!“ zarazil ji.
„ A jak to tedy mám dostat ven?“
„ Prostě to zkus vytáhnout.“
„ To nejde.“
„ Neboj se a zatáhni za to pořádně. Musí to jít!“
Do třetice vzala za střep a zatáhla. Nejdřív to nešlo, ale když už toho chtěla nechat, protože ho to bolelo, střep se v ráně pohnul. Nakonec se jí podařilo ho vyškubnout ven. Překvapilo ji, že Severus nevydal ani hlásku. Přitiskla mu na ránu složený obvaz s hojivou mastí. Stružky krve mu stékaly po zádech na ručník pod ním.
„ Je to lepší?“ zeptala se a sklonila se k němu.
Přikývl. Všimla si, že má na pravé ruce obtisk vlastních zubů, proto nekřičel.
„ Neměl bych se spíš starat já o tebe?“ zeptal se jí vyčerpaně, když mu přinesla sklenici vody.
„ To už jsi udělal,“ usmála se. Neřekla mu, že se pořád cítí velice slabá. Jenom vytáhnout ten střep, ji stálo spoustu sil. Ještě mu to převázala, aby obvaz s hojivou mastí držel na místě. Pohladila ho po zádech a přikryla dekou. Sama pak vyčerpaná vklouzla do své postele.

Pozorovala, jak neklidně spí. Nejspíš mu spánek rušila bolest. Přesto byla jeho tvář daleko klidnější, uvolněnější, než když byl vzhůru. Jeho postel byla blizoučko. Kdyby natáhla ruku, mohla by se ho dotknout. Opatrně, aby ho nevzbudila, mu shrnula vlasy z obličeje, ale za chvíli mu sklouzly zpátky. Přemýšlela, proč pro ní přišel. Riskoval vlastní život, aby ji zachránil. To muselo něco znamenat. Jeden nedá v sázku vlastní krk, aby zachránil někoho, kdo je mu lhostejný. Cítila se šťastná. Když tehdy zpanikařila a utekla, byla to největší chyba jejího života. Možná teď dostala druhou šanci.

Severus se už po třetí probudil. Spalo se mu dost špatně. Rameno ho už tolik nebolelo, ale vadilo mu něco jiného. Chvíli napínal zrak do tmy. Nakonec se rozhodl, že na tom nesejde a svlékl se úplně. Svoje věci hodil na zem, zachumlal se do deky a konečně usnul, aniž by se pořád převracel a budil.

Sam se probudila a cítila se daleko lépe než včera. Oheň v krbu stále plápolal, protože ho udržovalo kouzlo. Místnost byla už docela příjemně vyhřátá. Těžko mohla odhadnout, jestli je ráno nebo ještě noc. Ale na tom přeci nezáleželo. Otočila se na bok a dívala se na Severuse. Byl to skutečně nádherný pohled, protože z něj deka trošku sklouzla. Mohla si tak nerušeně vychutnávat nádherný výhled na jeho ramena, záda… proč jen ta deka nesklouzne ještě trochu níž. Všimla si, že ránu už má téměř zhojenou. Nejraději by si vlezla k němu a přitiskla se k němu tak jako té noci v Bradavicích.
„ Co je?“ zeptal se ji nečekaně a otevřel oči.
„ Nic, dívám se. To nemůžu?“ odpověděla Sam po pravdě.
„ A na co?“ zeptal se Severus a potlačil zívnutí.
„ Na tebe,“ usmála se.
„ Na mně není nic k vidění,“ ušklíbl se.
„ To by ses divil.“
Hleděl na ní tak podivně, že jí z toho až naskakovala husí kůže.
„ Co se ti honí hlavou?“ zeptala se ho, ale odpověď nečekala. Kupodivu ji dostala.
„ Přemýšlím o tom, proč jsi tehdy utekla.“
Kousla se do rtu. Měla tušit, že se na to zeptá.
„ Je to složité.“
„ Co není,“ ušklíbl se. Lehl si na záda, ruce si dal pod hlavu a hleděl do stropu.
Netušila, jestli je uražený, nebo čeká, co mu poví.
„ Děsíš mě,“ zašeptala po chvíli.
„ Já?“ podivil se upřímně.
„ Jo, člověk nikdy neví, co má od tebe čekat. Ten večer jsem prostě dostala strach. Strach z toho, co bude ráno. Strach z tebe,“ snažila se mu to vysvětlit.
„ Dalo se to řešit i jinak,“ prohlásil podivně bezvýrazným hlasem.
„ Nejspíš ano… určitě, jenže … teď už je to jedno. Jsi nepředvídatelný a hlavně… nechtěla jsem, abys mi ublížil. A to ty umíš. Nikdy jsem ničeho nelitovala víc, než že jsem utekla. Ale ty mě prostě děsíš… pořád mě děsíš.“
Mlčel. Možná nevěděl, co říct. Třeba nechtěl nic říkat.
„ Ale bylo to nádherné,“ dodala zasněně Sam.
Jeho prchavý úsměv jí v šeru místnosti unikl.
„ Nic mi na to neřekneš?“ zeptala se a nervózně žmoulala přikrývku.
„ Není co. Jen jsem chtěl vědět, proč jsi to udělala,“ pokrčil rameny a dál zíral do stropu. Nepodíval se na ní.
„ A?“ pobídla ho.
„ Je to dost divné vysvětlení. Nechápu, co tě na mě děsí.“
„ Všechno, Severusi. Ty to nevidíš, ale tvoje chování, tvůj přístup k lidem a vůbec ke všemu… občas jeden pochybuje, jestli vůbec máš city jako ostatní lidé,“ vyslovila to, dřív než si promyslela možné následky.
Severus se ale jen usmál a téměř neslyšně zašeptal: „ Nejsem stroj.“
Musela napínat sluch, aby to zachytila. Říkal to spíš sobě, než jí.
„ A teď se zeptám já tebe. Proč jsi mi přišel pomoc?“
„ Nemám rád nesplacené dluhy. Právě sis vybrala protislužbu.“
„ A to je vše? Nic víc v tom není? Jen vyúčtování?“ nedokázala potlačit zklamání.
„ Já nevím. Vlastně je klidně možné, že děsíš ty mě.“
„ Já tebe?“ podivila se, „ nemáš rád, když se věci nedají opatřit štítkem a strčit do příslušné krabičky, co?“ došlo jí to.
Váhavě přikývl. Popsala to docela dobře. Ano, Samantha Fellerová nebyla žena, kterou by mohl zařadit do nějaké kategorie. A to mu strašně vadilo. Ale zároveň ho to fascinovalo. Ve svém životě potkal jedině dvě takové ženy. Sam byla třetí. Ty první dvě obě ztratil. Jedna dala přednost jinému a ta druhá… do těchto míst raději nezacházel. Byla to spousta vzpomínek, které nechtěl vytahovat na světlo.
„ Máš hlad?“ změnil téma.
„ Jo.“
„ V tašce by mělo být něco k jídlu. A vezmi si ještě jednu dávku posilujícího lektvaru,“ protáhl se jako líný kocour.
„ Co rameno?“
„ Pohoda,“ překulil se na břicho a znovu usnul.
Najedla se, a pak si vlezla k němu do postele. Jen něco ze spaní zavrčel, ale neprobudil se. Položila mu hlavu na rameno a usnula taky.
Když se probudil a zjistil, že leží vedle něj, chtěl ji nejdřív shodit na zem. Ale pak si to rozmyslel. Nebylo to nepříjemné. Vlastně by klidně mohl zneužít situace. Pohrával si s tou myšlenkou přesně jednu minutu. Pak vstal a oblékl se. Byl nejvyšší čas vypadnout. Bezpochyby je už pátrání omrzelo. A hlavně, musel se vrátit, aby Brumbál neměl zbytečné obavy.

Návrat do Bradavic předčil jeho očekávání. Sam trvala na tom, že půjde taky. Neměl námitek. Nijak ho ale nenadchlo, že byla svědkem naprosté deprofesionalizace profesorky McGonagallová. Když vešli do vstupní haly, zrovna scházela po schodech. Vypadala ustaraně. Co se stalo vzápětí poté, co ho uviděla, by si Severus nedokázal představit ani v nejdivočejších snech.
„ Severusi!“ vyjekla McGonagallová a než se zmohl na obranu, pověsila se mu na krk.
Zůstal stát jako opařený. Takové chování by od McGonagallové tedy rozhodně nečekal.
„ Cítíte se dobře, profesorko?“ zeptal se opatrně.
McGonagallová si uvědomila, co dělá, a okamžitě ho pustila a uhladila si hábit. Tuhle McGonagallovou už znal.
„ Omlouvám se vám, Severusi. Ale, pan ředitel, před chvílí obdržel zprávu o vaší smrti,“ vysvětlovala rozčileně.
„ Myslím, že někdo nemá zrovna nejčerstvější zprávy,“ ušklíbl se, protože moc dobře tušil, kdo dal do oběhu fámu o jeho smrti. Jediný kdo se ometal neustále na ministerstvu – Malfoy.

Kapitola sedmnáctá: Sirius nebo Severus?

Brumbál si několikrát přečetl řádky na pergamenu. Jeho modré oči byly smutné, příliš smutné. Profesoři si mlčky vyměňovali pohledy a jen si mohli domýšlet, co za zprávu sýček přinesl.
„ Severusi, Minervo, rád bych s vámi mluvil,“ pronesl po chvíli Brumbál vážně.
Snape a McGonagallová se mlčky zvedli ze svých míst a následovali ředitele do jeho pracovny. McGonagallová udělala cestou na Severuse posunek, zda netuší, co se děje. Snape jen pokrčil rameny.
V pracovně Brumbál dlouho stál u Fawkese a hladil ho. Snape i McGonagallová trpělivě čekali, dokud ředitel sám nezačne mluvit.
„ Další mrtví,“ pronesl do ticha Brumbál.
„ Jak další, pane řediteli?“ zeptala se opatrně McGonagallová.
„ Smrtijedi se znovu objevili a jejich spousta. Zabíjejí jednoho kouzelníka po druhém. Včera zemřeli dva mladí lidé. Měli život před sebou,“ Brumbál se odmlčel, „ to musí přestat. Uděláme tomu přítrž. Nikdy bych si nepomyslel, že k tomu budu muset přikročit, ale když to neuděláme teď, neuděláme to už nikdy. Minervo, svolejte dohromady naše staré přátele. Heslo je fénix zpívá.“
„ Chcete jít bojovat?“ vyděsila se McGonagallová.
Snapeovi se blýskalo v očích.
„ Zakročíme dřív, než umřou další nevinní. Ano, Minervo, budeme bojovat.“
Ať už si o tom profesorka myslela cokoli, či pociťovala strach, nedala to na sobě znát.
„ Severusi, budeme potřebovat informace, spoustu informací.“
„ Postarám se o to,“ přikývl Snape.
„ Bude to riskantní. Nedávejte zbytečně v sázku život. Jednou už jste si zahrál s ohněm až dost. Budeme vás ještě potřebovat,“ varoval ho Brumbál.
Snape přikývl a společně s McGonagallovou opustili ředitelovu kancelář. Zdálo se, že události v brzké době naberou rychlý spád.

Harry nemohl věřit vlastním očím, když na něj v nebelvírské věži čekal…
„ Siriusi!“ vykřikl a rozběhl se k němu.
„ Harry, ty kluku jeden!“
Sirius vypadal daleko lépe, než když se naposledy viděli. Harry blahořečil všem, že se tu objevil. Pak ho hryzla obava.
„ Co tu děláš?“
„ Jsem tu na osobní pozvání profesora Brumbála,“ zakřenil se Sirius.
„ Takže tě osvobodili?“ zeptal se Harry s nadějí.
„ Ééé… ne tak docela,“ poškrábal se Sirius rozpačitě na hlavě.
„ To znamená, že u tebe nemůžu bydlet.“
„ No, ne. Promiň, Harry.“
„ To je jedno, hlavně že jsi tady.“

Brumbál je pozoroval. Byla tu cítit absolutní, čirá nenávist. Přesto si budou muset věřit. Dát je dohromady bude samo o sobě těžší, než cokoli jiného.
„ Kdybych měl na výběr, určitě bych vás dva dohromady nedal. Jenže situace je příliš závažná a na vaše malicherné spory není čas ani místo.“
„ Malicherné?!“ zasyčel Snape nenávistně.
„ To jako mám spolupracovat s ním? To raději půjdu zpátky do Azkabanu!“ vyprskl Sirius.
„ Stačí říct a můžeš tam být,“ ušklíbl se Snape.
„ Nemůžete si tohle vyřizovat jindy a jinde?“ pokárala je McGonagallová.
„ Je to hledaný zločinec!“ zavrčel Snape.
„ Je to Smrtijed!“ štěkl Sirius.
„ Něco nového byste nevymysleli? Opakujete se,“ obrátila McGonagallová oči v sloup.
„ Škoda, že tě Lupin tehdy nevyřídil,“ ucedil Sirius.
„ Budu se dívat, až ti mozkomorové projeví svojí lásku,“ syčel Snape.
„ Tak dost!“ Brumbál zvýšil hlas, „ pokud vy dva opravdu tak toužíte jeden druhému rozbít hubu, tak prosím. Poslužte si, bradavická zahrada je vám plně k dispozici! Můžete jít! Jen do toho!“
Snape i Sirius strnuli. McGonagallová na ně vrhala nevraživé a vyčítavé pohledy. Ještě nikdo z nich nezažil, že by se profesor Brumbál takhle přestal ovládat. Vypadal unaveně, jako starý strom odolávající stále sílící vichřici. Snape i Sirius o krok od sebe couvli.
„ Omlouvám se,“ špitl Sirius a probodával Snapea vzteklým pohledem.
Snape mlčel, ale jeho pohled by zabíjel, kdyby mohl.
„ Takže pokud jste už skončili, možná byste si mohli vyslechnout, co je potřeba udělat,“ zašeptal Brumbál. Ještě nikdy se necítil tak starý, jako dnes.

„ Profesore Brumbále! Profesore Brumbále!“ neslo se chodbami hradu s razancí požární sirény. Probudilo by to i mrtvého.
Profesorka McGonagallová udýchaně doběhla k soše gryfa. Profesor Brumbál právě scházel po schodech a zavazoval si župan.
„ Co se děje?, Minervo?“ zeptal se starostlivě.
„ Se… Se…,“ McGonagallová nemohla popadnout dech.
„ V klidu se nadechněte a pak mi řekněte, co se stalo.“
„ Severus … je na ošetřovně. Nevím, co se stalo, ale je tam spousta krve.“
„ A madam Pomfreyová? Je u něj?“
„ Ano, ano ta tam je. Rychle, pane profesore.“
„ Severusovi bude nejlépe v rukách Poppy,“ ujistil ji Brumbál, „ a Sirius?“
„ Ten se ještě nevrátil.“
„ Půjdeme zjistit, jak se věci mají,“ rozhodl Brumbál. Jeho klid působil na McGonagallovou uklidňujícím účinkem.

„ AUUU!“
Snape se snažil dostat z dosahu Pomfreyové, která se mu pokoušela vrátit zpátky vykloubené rameno.
„ Nemohl byste aspoň chvíli stát v klidu!“ okřikla ho Pomfreyová.
„ Vám se to řekne!“ zavrčel.
Pomfreyová ho pustila a šla pro něco, čím by mu ruku znecitlivěla. Dokud se bude kroutit jako žížala, tak mu rameno zpátky nevrátí. Severus si sedl na postel. Byl svlečený do půli těla. Na tváři měl pořádný šrám, který docela hodně krvácel. Přes celá záda se mu táhla dlouhá tržná rána. Nic mu vlastně nebylo. Ale krve tu bylo jako na jatkách. Vypadalo to hůř, než jak to ve skutečnosti bylo.
„ Mě přijde docela v pořádku,“ usmál se Brumbál, když vešel na ošetřovnu a viděl Severuse, který sice vypadal hrozně, ale protože stál na nohou a tvářil se nasupeně, nemohlo mu být nic vážného.
„ Sednout!“ nařídila Snapeovi Pomfreyová.
„ Nemáte mi co rozkazovat!“ vyprskl.
„ Je v naprostém pořádku,“ pokýval hlavou Brumbál, „ co se ti stalo?“
„ AUU!“ Snape zavyl a odstrčil Pomfreyovou, jak nejdál dokázal.
„ Vy nejste chlap, ale baba!“ vyčetla mu vztekle Pomfreyová.
„ Víte vy, jak to bolí!?“ naježil se Snape.
„ A to vás kvůli tomu mám honit po ošetřovně?“
Brumbál potlačoval smích. I přes vážnost situace, to prostě bylo legrační.
„ Co se vlastně stalo, Severusi? A kde je Sirius?“ zeptal se Brumbál.
Snape se k němu otočil a chtěl něco říct. Pomfreyová toho hbitě využila a trhla mu ramenem, které se za doprovodu Snapeova řevu vrátilo zpátky do ramenního kloubu.
„ Co se stalo? Black to zvoral!“ vyprskl Snape.
„ Mohl byste být přesnější?“ zeptala se McGonagallová.
Snape jim vypověděl o tom, jak je díky Blackově neschopnosti odhalili.
„ Proto vypadáte tak, jak vypadáte?“ otázala se McGonagallová a znepokojeně si ho prohlížela.
„ Menší výměna názorů.“
„ Výměna názorů,“ odfrkla si Pomfreyová, „ vykloubili mu rameno, k těm šrámům taky nepřišel jen tak, a to nemluvím o těch osmi zpřerážených žebrech. Deset na jednoho. Měli by se stydět.“
„ Tak předně jich bylo pět a měl jsem zlomená jen čtyři žebra. Madam Pomfreyová má tendenci všechno dvojnásobit,“ ohradil se Snape.
„ Jo, čtyři. Dvacet minut tu vykašlával krev!“
„ Deset.“
„ A Sirius je teď kde?“ zajímal se Brumbál.
„ Jako pes má větší šanci je sledovat. Zůstal.“
„ A je v pořádku?“
„ Profesorko McGonagallová, nezkřivili mu ani vlásek. Což se ovšem nedá říct o tom, co mu udělám já, až se mi dostane do ruky!“
„ Vy nevyhrožujte. Vás čeká postel a klid!“ zchladila Snapea Pomfreyová.
Ještě než se mohl Snape nadechnout k nějakým protestům, vložil se do toho Brumbál: „ Poppy má pravdu. Potřebuješ si odpočinout.“
„ Děkuji, pane řediteli,“ kývla hlavou Pomfreyová.
„ Ale…!“
„ Severusi, později. Teď myslete především na své zdraví,“ zarazil ho Brumbál.
„ Mě nic není!“ ohradil se Snape, „ mám pro vás něco důležitého,“ naléhal.
„ Později,“ Brumbál byl neoblomný.

„ Takže co pro nás má… ehm… profesor Snape,“ Moody se tvářil, jako by právě žvýkal citrón. Ostatní se netvářili o moc lépe.
Severus se odlepil od dveří. Většinu z nich znal. Sice z poněkud jiné strany barikády, ale na tom teď nesešlo.
„ Nejdu doufám pozdě.“
Severus strnul. Ona byla poslední, po kom tu toužil.
„ Á, slečna Fellerová. Pojďte si sednout vedle mne,“ usmál se Brumbál a posadil Sam vedle sebe.
„ Kde jsme to skončili?“ otázal se Sirius a usmál se na Sam. Ta jeho úsměv opětovala.
Severusovi se to ani trochu nelíbilo. Pocítil neskonalou chuť Siriusovi za ten jeho úsměv jednu vrazit.
„ Podle našich informací nemá Vy-víte-kdo víc svých Smrtijedů než třicet, maximálně padesát,“ pronesla hubená žena s copem.
„ A na to jste přišla jako jak?“ otázal se jí Snape s úšklebkem.
Sirius si vyměňoval pohledy se Sam. Severus se snažil soustředit na poradu a ne na… stiskl čelisti, protože Sirius na ní kývnul a ona si vzala židli a přesunula se k němu!
„ Máme své zdroje, pane Snape,“ odvětila ledově.
„ To bych je rád viděl. Vážně si myslíte, že se Pán zla spokojí s takovou hrstkou lidí? A jak by podle vás mohli útočit na místech od sebe tak vzdálených?“
„ Vás nenaučili přemisťovat se?“ otázal se ho jeden kouzelník a několik lidí se zasmálo.
„ Vy se přemisťujete, když se chcete někam nepozorovaně dostat? Divím se, že jste ještě naživu,“ ucedil Snape.
„ Budeš ještě dlouho tlachat, nebo už z tebe něco zajímavého vypadne?“ zeptal se ho Sirius a juknul spiklenecky na Sam. Severus do ní zabodl pohled. Ona jen pokrčila rameny.
„ V nejlepším případě nás je třicet. Pokud chcete čísla. Stojí proti nám pětinásobná přesila,“ prohlásil Snape, jako by se nechumelilo.
„ Blbost,“ ozvalo se někde vzadu.
„ Sto padesát Smrtijedů? Kde by je vzal?“
Několik lidí souhlasně zamručelo.
„ Už několik měsíců cvičí Pán zla nové Smrtijedy. A čím víc času mu poskytneme, tím větší a lépe připravená ta přesila bude.“
„ A odkud to, Snape, víš?“ po této Siriusově otázce nastalo ticho.
„ To je příhodný dotaz,“ pousmál se Moody.
„ Protože jsem se byl zeptat,“ odpověděl Snape prostě.
„ Aha, takže ty jsi šel. Zazvonil u Voldemortů a zeptal se brej den, hele, co chystáte. A on ti všechno s radostí vyslepičil,“ ušklíbl se Sirius a místnost se otřásla smíchem.
„ Profesor Snape riskoval vlastní život, aby tyto informace získal,“ pronesl Brumbál.
Všichni okamžitě ztichli. I Sirius se přestal usmívat.
„ Nedá se mu věřit. Je to prevít a lhář,“ naklonil se Sirius k Sam.
„ Já si nemyslím,“ odpověděla ledově.¨
Sirius jí věnoval poněkud překvapený pohled.
„ Pokud je to pravda, pak nemáme proti takové přesile šanci.“
„ A víme vůbec jistě, že se Vy-víte-kdo zdržuje stále na tom samém místě?“
„ Zcela určitě,“ potvrdil Brumbál.
Severus pozoroval, jak se Sirius k Sam naklání a něco jí říká. Dovedl si živě představit, co asi. Nejraději by ho vykopal z místnosti. Probíhající plánování útoku ani nevnímal.
„ Co na nás pořád čumí?“ zavrčel Sirius, když si všiml Snapeova nenávistného pohledu.
„ Třeba mu něco vadí,“ navrhla Sam.
„ Závidí, protože o někoho, jako je on, by taková kráska, jako vy, ani okem nezavadila,“ usmál se Sirius v domnění, že jí právě složil poklonu.
„ Myslíte?!“ odsekla, zvedla se a vyrazila pryč.
Sirius se zvedl a šel za ní. Severus si to vyložil po svém, a to ho naštvalo. Vydržel sedět přesně deset vteřin, a pak opustil místnost, aby mohl Siriusovi vymlátit zuby. Měl toho právě dost.
„ Co je ti?“ chytil ji Sirius za ruku.
„ Nech mě!“ odsekla a vytrhla se mu.
„ Co jsem řekl špatného?“
„ Jdi pryč!“
„ Sam…“
„ Myslím, že ti řekla, abys vypadl, Blacku,“ zasyčel Severus.
„ Co za náma lezeš?!“ zavrčel Sirius.
„ To je v pořádku, Severusi,“ pousmála se Sam, „ všechno je v pořádku.“
Severus se ale nehýbal. Neměl v úmyslu odejít dřív, než Black zmizí, a to hodně daleko.
„ Vy si tykáte? Toho si, Snape, važ, protože to je to nejintimnější, čeho se od ženské dočkáš,“ ušklíbl se Sirius.
„ Siriusi, nech toho,“ napomenula ho Sam.
„ Sam, hele, zapomeneme na to. Zvu tě na kafe.“
„ Zmiz, Blacku!“ zavrčel Severus nenávistně.
„ Žárlíš, prostě žárlíš,“ ušklíbl se Sirius.
Žárlit? To rozhodně ne. Jen mu to prostě vadilo. Nechtěl, aby se kolem ní ochomítal takový póvl, jako Black.
„ Přestaňte oba dva!“ okřikla je Sam, „ kdo to má poslouchat. Jen jsme se pohádali. Nemusíš mi, Severusi, dělat tělesnou stráž.“
„ Slyšel jsi dámu. Můžeš jít, Snape. Kráska jde se mnou na kafe.“
„ Siriusi, já žasnu. Aby bylo jasno, já si můžu dělat, co chci. Když budu chtít můžu jít na kafe, nebo třeba někoho …políbit.“
Severusovi se vztekle blýsklo v očích. Sirius se sebevědomě usmál a našpulil pusu. Severus byl odjakživa podezřívavý a okamžitě si myslel, že to celé Sam spekla s Blackem, aby z něj udělali idiota. Když ho políbila, vůbec na to nebyl připraven. Siriusovi spadla čelist. Sam ho začala strkat před sebou pryč. Severus tam jen stál a nevěděl, co si o tom má myslet.
„ Ty s ním něco máš?“ zeptal se jí ohromeně Sirius.
„ Vypadám tak?“ neodpověděla mu, „ proč ti Severus tak strašně vadí?“
„ Je to šmejd.“
„ Já bych ani neřekla,“ zasmála se a nechala stát uprostřed chodby tentokrát překvapeného Siriuse.

„ Jestli si myslíš, že to bylo vtipný, tak se…,“ chytil ji za ruku cestou z oběda.
„ Prosím tě, Severusi, ty nemáš vůbec smysl pro humor. Sirius je hrozně … chová se pitomě, jen když jsi nablízku. Chtěla jsem ho trochu poškádlit. A tebe vlastně taky,“ usmála se Sam.
„ Tak už to nedělej!“ vyštěkl.
„ Víš, co je tvůj problém. Jsi strašně majetnický. Myslíš si, že když ses se mnou jednou vyspal, že mě vlastníš? Vadí ti představa, že bych třeba se Siriusem…,“ neměla možnost větu dokončit, protože Snape odešel, „ fajn, to je taky odpověď.“
Následující dny spolu nepromluvili. Sam se schválně stýkala se Siriusem. Byl to vlastně hrozně milý a docela pohledný muž, velice zábavný a celkově skvělý společník. Ale hlavně se bavila tím, jak Snape „chroupal kostky ledu“ pokaždé, když je spolu viděl.

Sam a Sirius se procházeli Prasinkami. Jaro se už hlásilo o slovo.
„ Všechno začalo kvést a ptáci štěbetají o sto šest.“
„ Ty jsi, Siriusi, rozený básník,“ hihňala se Sam.
„ Pro tebe bych klidně skládal i básně. Jsi ta nejbáječnější ženská, jakou jsem poznal.“
„ No, ty taky nejsi k zahození.“
„ Líbím se ti?“ vyzvídal Sirius.
„ To bys rád věděl, co?“ škádlila ho. Bylo jí se Siriusem dobře. Byl to spontánní člověk a pohodář. Tolik se lišil od Snapea.
„ Jsem hrozně rád, že jsem tě potkal,“ přiznal se Sirius.
„ To já jsem taky ráda, že jsme se potkali. Chtěla bych ti nějak pomoct. Není správné, že nevinní trpí,“ vzala ho za ruku a zadívala se mu do očí. Byly takové smutné, plné strastí a bolestí, jiné než Severusovy oči, které byly hluboké, jako černé vody jezera a stejně temné a tajemné.
„ Máš dobré srdce, Sam,“ pohladil ji Sirius po tváři.
„ A jednou na to doplatím,“ pousmála se smutně.
„ To nepřipustím.“
„ Jsi strašně hodný, Siriusi.“
„ Sam,“ sevřel jí ruce ve svých dlaních.
„ Ano, Siriusi?“
„ Sam, já tě miluji. Od prvního okamžiku, co jsem tě spatřil, jsem se do tebe zbláznil. Strašně moc tě miluji a chci být pořád s tebou.“
Sam poděšeně couvla. Její srdce bylo přeci zadané. Ale komu. Dala své srdce člověku, který se choval jinak před lidmi, jinak když s ní byl sám. Člověku, který ji přitahoval a děsil zároveň. Se Siriusem bylo všechno tak krásné, tak jednoduché. Když se k ní naklonil, aby ji políbil, odstrčila ho.
„ Siriusi, ty jsi skvělý člověk, ale to s tou láskou si určitě jen nalháváš. Dlouho jsi byl sám a teď…“
„ Nic si nenalhávám. Zamiloval jsem se. Co je na tom špatného?“
Co je na tom špatného, přesně tohle by měla říct Severusovi. Co je špatného na lásce, na nejvřelejších citech, jakých je lidské srdce schopno? Každý člověk umí milovat, i Severus Snape, když chce. A to je ten problém. Severus nejspíš nechtěl. Bylo přeci o tolik jednodušší jen s někým, kdo se vám líbí, strávit noc. Proč si komplikovat cizími problémy život a vázat se na někoho. Severus potřeboval volnost, příliš velkou volnost. A ona ho naopak chtěla aspoň trošku připoutat k sobě. Nikdy se od něj asi nedočká těch slov, která jí teď řekl Sirius. Mozek jí radil, ať Severuse nechá jít. Sirius ji bude milovat a hýčkat.
„ Sam?“ Sirius ji objal, „ jestli jsem tě nějak…“
„ Ne, jen to není tak lehké. Potřebuji čas,“ zašeptala Sam.
„ Budeš ho mít, kolik bude třeba,“ pohladil ji po vlasech Sirius.

Sam z toho všeho měla těžkou hlavu. Sirius, Severus. Severus, Sirius. Bude se muset nějak rozhodnout. Snape se neustále tvářil, jako bouřkový mrak a ani se Sam, ani se Siriusem nepromluvil ani slovo. Sirius se k ní choval normálně. Byl veselý, milý, pozorný a trpělivý. Volba se zdála jasná, ale vůbec to tak jasné nebylo.
Ve sborovně si tiše sedla do kouta, aby nerušila. Doufala, že tu bude. Potřebovala si s ním promluvit. Nebyl tu. Měla pocit, že se jí Severus vyhýbá. Ani se mu nedivila. Co se Siriusem začalo jako zlomyslné škádlení Severuse, se zvrtlo v naprostou pohromu. Severus měl oprávněně vztek a chudák Sirius…
„ A copak Sam nepopletla hlavu Severusovi?“ tenhle vítězoslavný výkřik madam Hoochové Sam vytrhl z úvah.
Vyděsila se, že se něco provalilo. Paradoxně ji zachránilo, že nevěděla, co říct.
„ Myslím, že jste se při šíření drbů přeslechla. Nešlo o profesora Snapea, ale pana Blacka,“ opravila Hoochovou Sintie.
„ Aha, to je škoda,“ posmutněla Hoochová. „ Já jsem se těšila…“
„ Ehm,“ McGonagallová si hlasitě odkašlala a nenápadně ukázala prstem ke dveřím, kde stál Snape a v očích mu nebezpečně blýskalo.
„ Dobrý den, profesore Snape,“ usmála se Hoochová nevině.
Sam byla ráda, že se Severus taky konečně ukázal. Jenže on se na ní ani nepodíval. Prošel kolem ní, jako by byla vzduch. Ignoroval ji se svojí povýšenou okázalostí. Převzal si od profesorky McGonagallové několik lejster, vrhl na Hoochovou jedovatý pohled a odešel. Sam si povzdechla. Takhle to nešlo. Musí si sním hned promluvit. Hned zítra.

Skoro upadla na schodech. Nějak zaspala. Pokud si nepospíší, uteče jí do hodiny, a pak už ho zase celý den nebude mít šanci odchytit. Byla rozhodnutá si s ním věci vyjasnit na rovinu. Vzala za kliku. Bylo zamčeno.
„ Sakra Snape kde zase vězíš?!“ vztekle kopla do dveří, ale moc si tím nepomohla.
„ Vy ty dveře určitě nebudete spravovat, tak buďte tak laskavá a nekopejte do nich!“ zaskřehotal jí za zády Filch.
„ Kde je profesor Snape?“
„ Profesor Snape tu není,“ zavrčel školník.
„ To jsem si všimla!“ odsekla vztekle, „ kde ho najdu?“
„ To já nevím. Odjel brzo ráno. A počítejte s tím, že mu vaše chování ohlásím.“
„ Výborně! Že ho pozdravuju!“ vyprskla vztekle a vyrazila pryč. Kam se jen Snape mohl vypařit? Pěkně se jí to zkomplikovalo.

Kapitola osmnáctá: V lásce jako ve válce: Běda vítězům (Murphy)

„ Alastor a Jenny připraví tábor B. O C se postarají Rachel a Todd. Tábor A bude pod největším tlakem. Sirius a Severus si to vzali na starost,“ podával Brumbál na poslední poradě informace.
„ Je to dobrý nápad, dávat do party Snapea s Blackem?“ ozval se vysoký kouzelník s hustou kšticí tmavě hnědých vlasů.
„ Mají pro zabezpečení táboru ty nejlepší předpoklady,“ ujistil ho Brumbál.
Teprve teď se Sam dozvídala, kam se Snape vlastně poděl. Trochu ji štvalo, že se jí nikdo neobtěžoval nic říct. Aspoň Sirius mohl.
„ Kdy vyrážíme?“ zeptala se plnoštíhlá čarodějka.
„ Zítra večer. Během dneška budete rozděleni do jednotlivých skupin a budou vám přiděleny úkoly. Se Severusem jsme vypracovali strategii útoku. Musíme si uvědomit, že budeme stát proti značné přesile. Na místě se k nám připojí i mladý Potter.“
Strhla se bouře protestů, které Brumbál utnul rázným pohybem ruky.
„ Nepodceňujte ho. Jeho přítomnost může změnit mnohé.“
Sam vnímala stále méně a méně. Její myšlenky se točili kolem Severuse a Siriuse. Když dá jednomu přednost, ublíží tomu druhému. Ale ona nechtěla ranit ani jednoho z nich. Byla to bezvýchodná situace. Siriuse měla ráda. Ale Severus jí taky nebyl lhostejný. Viděla jediné řešení. Než ublížit jednomu, tím, že dá přednost druhému, rozhodla se, že je nechá jít oba. Bude to tak lepší, i když bolestivé.

Přidělili ji do tábora A. Několikrát Brumbála žádala, aby ji přeřadil jinam, ale on odmítl.
„ Tábor A na sebe bude poutat největší nápor útoku. Potřebujeme tam ty nejlepší kouzelníky. Nechci vás do ničeho nutit, ale věřte mi, že vaše místo je tam,“ vysvětloval jí Brumbál trpělivě.
Nakonec se s tím smířila. Stejně nebude mít čas na řešení osobních problémů. S blížícím se večerem a termínem přemístění začínala být nervózní. Vnitřnosti se jí svíraly. Nedokázala chvíli postát, posedět. To čekání bylo nesnesitelně mučivé. Vědomí, že tam někde venku na ně čeká obrovská přesila, jí prostupovalo každou buňku v těle, jako by jí prostupoval mráz. Ale i teď část její mysli odbíhala k nim. Ne, k němu… ano, rozum tápal, ale srdce mělo jasno.

Sirius jim přišel naproti. Vypadal unaveně a nevyspale.
„ Snape se někam zdejchnul,“ hlásil nabručeně Sirius.
„ Kdy?“ zajímal se Brumbál.
„ Asi před třemi hodinami. Těsně potom, co jsme dokončili tábor. Od té doby jsem ho neviděl. Doufám, že nás šel prásknout,“ mračil se Sirius.
„ Už jsem mockrát říkal, že nemám důvod Severusovi nevěřit,“ zdůraznil Brumbál.
„ No, abychom na to všichni nedojeli,“ utrousil Sirius.
„ Co ostatní tábory?“
„ Připraveni. Všude je klid. S úsvitem to můžeme spustit.“
Brumbál pokýval hlavou. Sirius srovnal krok se Sam a vzal ji za ruku. Odstrčila ho.
„ Co se děje?“ zeptal se jí Sirius starostlivě.
„ Mám strach,“ špitla.
„ To my všichni,“ chtěl ji konejšivě obejmout.
„ Siriusi, hodně jsem přemýšlela. Odpověď je ne.“
Chvíli ta věta visela ve vzduchu.
„ Kdo je to?“ zeptal se Sirius tiše.
„ Nikdo v tom není. Ty jsi báječný člověk. Ale já tě nemiluji, Siriusi. Promiň,“ musela to udělat. Takhle mu ublíží méně. Bylo to pro jeho dobro.
Sklopil hlavu. Bylo jí ho líto. Ona se však už rozhodla, že musí z toho začarovaného kruhu ven. Nemohla jinak. Sirius se loudal zpátky k táboru. Sam stála na místě a dívala se za ním. A tu si všimla postavy stojící mezi stromy. Ty oči by poznala kdekoli. Udělala několik kroků jeho směrem. Severus se okamžitě otočil, a než k němu mohla dojít, pohltila ho tma.
V táboře panovalo hrobové ticho. Nikomu nebylo do řeči. Každý se zabýval jen svými myšlenkami. Najednou Brumbál prošel kolem nich a zastavil se u ochranné bariéry. Sam napínala zrak i sluch. Stál tam Snape. Brumbál s ním odešel ven mimo dohled ostatních. Instinkt jí napovídal, že se děje něco špatného.
Brumbál se díval stranou.
„ Jsi si jistý?“ zeptal se Snapea.
Severus mlčky přikývl.
„ Kolik jich je?“
„ Za poslední tři hodiny jich dorazila nejméně stovka. Měli bychom to odvolat. Tohle budou jatka.“
Brumbál se zadíval do těch černých očí, které se leskly, jako oči šelmy. Severus byl připraven jít do sebešílenějšího boje a klidně tam i umřít. Brumbál přemítal, proč ho dnes smrt neděsí, když vždycky tak lpěl na životě. Pak se podíval k obzoru a zašeptal: „ Už je pozdě.“
Začínalo svítat.

Lord Voldemort si za své útočiště vybral rozpadající se hrádek, který byl ale chráněn magickým štítem. Zrušen mohl být jenom zevnitř. Zdánlivě neprostupná hradba měla jednu podstatnou vadu. Smrtijedi jí mohli bez problému procházet. To byla chvíle pro Snapea. Štít byl smysly nezjistitelný. Severus vstal, na sobě měl kalhoty košili a bundu, ačkoli zrovna nejtepleji nebylo. Pomalu vykročil vpřed. Po pěti metrech ho začalo levé nadloktí pálit. Vyhrnul si rukáv. Na kůži se mu vynořovalo Znamení zla. Čím víc se blížil k bariéře, tím bylo zřetelnější. Když žhnulo, jako by ho tam právě někdo vypálil, zastavil se a natáhl před sebe ruku. Na vzdálenost natažené paže ucítil slabý odpor a od jeho dlaně se ve vzduchu šířily nepatrné vlnky. Prošel skrz naprosto bez problémů a štít lehce zrušil.
Harry dorazil s profesorkou McGonagallovou ve chvíli, kdy padl štít. Snape i McGonagallová proti jeho přítomnosti tady silně protestovali, ale Brumbál na ní trval. Několik sekund poté, co šel štít dolů, se začali objevovat první Smrtijedi v černých kápích. Bylo jich spousta.
Smrtijedi se rozmisťovali s obdivuhodnou rychlostí a přesností, jako by byli pro tuhle situaci vycvičeni. Útok A se rozpadl a okamžitě zformoval obranné postavení. Útoky B a C zůstávali skryté. Útok A měl za úkol na sebe vázat hlavní část náporu, aby ostatní útoky pak mohli vpadnout nepříteli do zad. Harry cítil mrazení probíhající podél páteře, když viděl, jak se řady útočníků stále rozrůstají.
První útok Smrtijedů byl hravě odražen. Několik prvních minut měli držet pozice a působit útočníkovi co největší ztráty. V první linii šlo vesměs o mladé a nezkušené Smrtijedy, kteří dělali spoustu chyb. Voldemort by tam neposlal své nejlepší. Pro zkušené a dobře organizované kouzelníky a čarodějky nemohli ale být soupeřem. Na druhou stranu jich bylo daleko víc. Jednoho padlého Smrtijeda nahradili dva další.
A pak byl nečekaně odhalen útok C. Dostali se do křížové palby, utrpěli těžké ztráty a museli začít ustupovat. Moody okamžitě zavelel k přesunu a útok B jim šel na pomoc. Do hry vstupovali zkušení Smrtijedi a ti byli velice tuhým soupeřem. Strategie se pod nečekaným náporem začínala rozpadat. Přesila Smrtijedů je od sebe pomalu oddělovala v izolované, zranitelné skupinky.
Sam viděla, jak Severus opustil své místo ve formaci a zmizel někde v porostu. Sirius se bránil útoku pěti Smrtijedů. Přispěchala mu na pomoc, což ocenil letným úsměvem. Smrtijedi je systematicky rozdělovali.
Severus svým Expelliarmus přerazil útočníkovi páteř. Neměl čas na nějaké frajeřinky. Bylo rychlejší protivníka trvale vyřadit z boje. Jednou mu sám Pán zla řekl, že když bojuješ s tisíci, děláš to po jednom, ale musí to být rychle. Byla to dobrá rada, které se vždy držel. Uskočil před oslnivým bleskem.
„ Dlouho jsme se neviděli… Luciusi,“ ucedil Snape.
Malfoy si sundal kápi a ošklivě se usmál.

Harry byl doslova vhozen doprostřed boje a musel sáhnout až na dno svých sil, aby nebyl vírem boje stržen a rozemlet na kaši. Vše, co ho Snape učil, jako by teď našel. Sirius se držel v jeho blízkosti, aby ho mohl případně chránit. Brumbál naplno odhalil svojí sílu a Smrtijedi před ním v hrůze prchali jako švábi před světlem. Sam nezůstávala pozadu a likvidovala jednoho Smrtijeda za druhým s děsivou chladnokrevností. V hlavě jí vystával obrázek Ginger a ona řádila jako bohyně pomsty. Snape sváděl vyrovnaný souboj s Malfoyem a na nic jiného neměl čas. Moody působil úctyhodnou paseku a bylo vidět, že Smrtijedi mají před bývalým bystrozorem respekt. Nikoho dalšího Harry neviděl. Ale bylo víc než jasné, že situace je dlouhodobě neudržitelná. Prohrávali.

Severus s posměšným odfrknutím odrazil Malfoyův trapný pokus a předvedl mu, jak by to mělo vypadat. Malfoy zavrávoral a upadl. V tu samou chvíli Severus ucítil pach spáleného masa a levým bokem mu projela ostrá bolest. Klesl na jedno koleno a okamžitě uskočil. Zelený záblesk se zaryl do země v místech, kde byl ještě před dvěma vteřinami.
„ Pořád jsi dobrý, Severusi,“ zasmál se hlas, z kterého mrazilo.
Severuse se pomalu začal zmocňovat strach. Jeho bývalý pán a mistr přicházel.
Voldemort si Snapea prohlížel opatrně. Věděl, že mladý a poslední Snape je velice dobrý. Možná zestárl a u Brumbála zpohodlněl, ale pořád byl rychlý a schopný jako kdysi. Aby ne, vždyť ho sám cvičil. Vychoval ho.
Severus potřásl hlavou. Už se přeci dávno vymanil z vlivu Pána zla, tak proč by se ho měl bát! Je svobodný!
Síla Severusova útoku Voldemorta zaskočila. Nikdy by si nepomyslel, že to Snape dokáže. Znamenalo to, že je pro něj navždy ztracen. Bylo neuvěřitelné, že se po tom všem dokázal od něj odtrhnout. V tom případě ale tohle ráno zemře i poslední z rodu Snapeů.
Severus musel využít všechny svoje zkušenosti a schopnosti, aby se ubránil. Ale byl Voldemortovi rozhodně důstojným soupeřem. Přes nával adrenalinu ani spálený a lehce krvácející bok necítil. Neměl čas na takové malichernosti jako byla bolest. Blokoval Voldemortův útok příliš brzy a náraz ho srazil na kolena. Když vstával, uvědomoval si bolest v pravém koleni.
Voldemort prorazil konečně Snapeovu obranu. Severus se složil na zem a snažil se popadnout dech. Voldemort ho pomalu obešel, aby ho dorazil. I přes značnou bolest, se Severus otočil a zaútočil. Voldemorta to zaskočilo. Byl přesvědčen, že Snape už nemůže. Kouzlo zasáhlo Voldemorta do obličeje a přerazilo mu nos. Na hnusné tváři se objevila krev. Severus využil toho, že je Voldemort zaměstnán něčím jiným, a urychleně si našel dobrý úkryt.
Voldemort běsnil, ale nepátral po Snapeovi. Ještě bude dost času rozcupovat ho za tuhle potupu na malé kousky. On ale chtěl Brumbála.
Severus se zběžně prohlédl. Na to, že se střetl se svým učitelem a mistrem, z toho vyvázl kupodivu bez vážnějšího zranění. Měl spálený bok, rozseklé koleno a značné množství tržných ran a odřenin. Jinak mu nic nebylo. Chvíli se vzpamatovával, a pak se vrátil do bitvy.
Sam se marně sháněla po Severusovi. Od chvíle, co opustil své místo ho neviděla. Srdce se jí svíralo při pomyšlení, že třeba někde leží a umírá. Ale neměla možnost ho jít hledat. Sama bojovala o holý život. Snapeovo označení jatka bylo víc, než přesné.

„ To nebylo moudré, Brumbále.“
Profesor Brumbál si měřil Voldemorta pohledem. V očích mu plál oheň.
„ Neposuzuj má rozhodnutí, Tome, dokud jsi nepocítil jejich důsledky.“
„ Zabiju vás!“ zaječel Voldemort.
Jako když se srazí dva mocné živly. Tak to vypadalo, když proti sobě stanuli lord Voldemort, dědic Salazara Zmijozela, a Albus Brumbál, největší kouzelník od doby Godrica Nebelvíra. Byl to vyrovnaný boj. Ale přeci jenom pomalu začínal Brumbál získávat navrch.

Severus si ho všiml jako první. Vždycky si všímal věcí, které ostatní lidé přehlíželi. Červíček se plížil po bojišti, vykulené oči obracel na všechny strany, třásl se a v ruce držel dýku. Dát si dohromady dvě a dvě bylo pro Severuse dílem okamžiku. Kde je Červíček a dýka, tam se kuje nějaký podraz. Vyrazil za ním. Udělal osudovou chybu. Celá jeho pozornost byla upřena na toho bezpáteřního zmetka. Averyho útok prostě přehlédl. Dostal zásah do zad. Upadl dopředu a cítil, jak mu po zádech stéká krev, spousta krve. Nedostal šanci se zvednout. Avery ho nechtěl zabít hned. Chtěl přinést svému pánovi zrádce zkrvaveného a usmýkaného. Jenže Avery nebyl nikdy dobrý v černé magii. Způsobil sice Snapeovi několik hlubokých ran, ale žádnou vážnou. Nakonec Severus využil jeho vteřinového zaváhání a zaútočil s rychlostí jaké se Avery nemohl ubránit. Pak se ale sám složil. Ztráta krve vykonala své.

Sam se dostala do úzkých. Musela se bránit útoku z několika stran. A pak jí jeden ze Smrtijedů zasáhl zákeřně zezadu. Ostatní se přidali. Její obrana byla stále slabší a slabší.

Voldemort se přestal chvástat a zuřivě se snažil zatlačit Brumbála do kouta. Ale nedařilo se mu to. Tu se objevil konečně Červíček. Přikradl se zezadu k Brumbálovi. Zavřel oči a bodl. Měl nechat oči otevřené. Sice Brumbála zranil, ale ne smrtelně. Přesto to poskytlo dostatek času Voldemortovi k útoku. Obcházel teď těžce oddechujícího Brumbála a smál se. pak napřáhl hůlku.
„ Avada…“
„ NÉÉÉ!!!!!“
Když Harry viděl, jak Červíček bodl Brumbála, rozběhl se k němu. Než mohl Voldemort dokončit svojí kletbu, zasáhlo ho neobyčejně silné kouzlo. A k jeho překvapení od toho Potterovic kluka. Ve stylu útoku poznal nesmazatelný Snapeův rukopis. Tak on toho kluka skutečně vycvičil.
Voldemort si svíral krvácející ránu na ruce a obcházel Harryho.
„ To nebylo špatné, chlapče,“ snažil se odvést Harryho pozornost jinam.
Harry si v duchu opakoval Snapeovy rady. Neztrácet koncentraci, nenechat se rozptylovat, neposlouchat, co Voldemort říká.
„ Severus, tě vycvičil docela dobře,“ usmíval se, aby otupil chlapcovu ostražitost.
Harry se soustředil jen na Voldemortovu hůlku. Když na něj zaútočil, byl připraven. Jejich kletby se střetly, ale Harryho vztek a vůle byly silnější. Voldemortova hůlka se roztříštila na tři kusy. Vyvinul se při tom takový žár, že Voldemortova ruka byla spálená na uhel. Zraněný Voldemort křičel bolestí.
Smrtijedi strnuli. Jejich pán utrpěl porážku od toho malého kluka! Znejistěli. Brumbál se postavil. Byl bledý. Voldemort těkal pohledem z Harryho na Brumbála a zpět. Držel se za zmrzačenou ruku.
„ Tome,…,“ začal Brumbál.
„ Nikdy mě nedostanete!“ zasmál se Voldemort a byl ten tam.
Jeho armáda Smrtijedů couvla. Jejich pán je opustil. A na nebi se objevil fénix a svým zpěvem ohlašoval, že dorazili posily. Smrtijedi dostali strach.
„ To je Fawkes,“ vydechl Harry.
„ Hagrid to dokázal,“ pousmál se Brumbál.
A skutečně na bojiště dorazil Hagrid a madam Maxime spolu se zástupem obrů, které po dlouhém přesvědčování dostali na svojí stranu. Smrtijedi však neustoupili. Starší a zkušenější se vypařili, ale ti mladí, a těch byla většina, byli rozhodnuti bojovat až do konce.
Sam upustila hůlku. Byla vážně zraněná a síly ji opouštěly. Proč za ním nešla hned? Proč mu to neřekla? Teď umře sama. A kdo ví, třeba i on leží někde mrtvý, aniž by se kdy dozvěděl, jak moc ho milovala. Odevzdaně čekala smrt.

Severus otevřel oči. Všechno ho bolelo. Byl zesláblý, ale v mozku mu palčivě pulzovala jediná myšlenka – Sam. Musí jí najít. Co když je mrtvá! Zvedl se. Přítomnost obrů ho nijak nepřekvapila. Hagrid to tedy dokázal a situace už nevypadala tak beznadějně. Severus přecházel mezi padlými a hledal ji. Srdce se mu svíralo bolestí, která se s bolestí těla nedala srovnat.

Sam upadala do bezvědomí. Dva Smrtijedi se k ní blížili. Nespěchali. Chtěli si její smrt vychutnat. Nikdy se nedozvědí, co je vlastně zabilo. Sam viděla matně, jak padli a jde k ní nějaká vysoká postava, nepoznala ji. Pak vše zčernalo.
Severus se k ní sklonil. V duchu prosil Boha, aby nebylo pozdě. Sevřel její křehké, zkrvavené tělo v náručí. Sklonil k ní hlavu. Jak bizardní pohled na ně byl. Klečel uprostřed bojiště mezi mrtvými a umírajícími a svíral v náručí její rozedrané tělo.

Harry klesl na zem a pro slzy neviděl. Bolest byla tak strašná, že ho drtila jako obří balvan. Boj skončil. Většina Smrtijedů byla mrtvá nebo umírala. Šestnáct kouzelníků však přišlo o život. Mezi nimi i Sirius. Zachránil několik těžce raněných. Sám byl však vážně zraněn. A přesto se vrátil do boje. Aby v něm nakonec padl. Brumbál držel Harryho za ramena. Chlapec plakal a zdálo se, že slz není konec. Všechno mu teď přišlo nesmyslné. Ničeho nedosáhli a Sirius za to zaplatil vlastním životem. Madam Pomfreyová organizovala přesun raněných ke svatému Mungovi. Popletal už poslal sovu s dopisem. Brumbál ho nečetl. Ministerstvo je ve své vlastní hluchotě a slepotě nechalo samotné. Bude s Popletalem mluvit, až on bude chtít. Jejich přátelství se už dávno rozpadlo v prach.
„ Vypij to,“ podala Harrym madam Pomfreyová hrnek s nějakou horkou tekutinou.
„ Proč on?“ zajíkal s Harry. Ruce se mu tak třásly, že nedokázal hrnek udržet.
„ Všichni jsme do toho šli s vědomím, že tu můžeme zemřít,“ zašeptal Brumbál.
„ Ale proč on?!“ Harry se znovu rozplakal.
„ Tak by se mohli ptát i přátelé a příbuzní těch patnácti mrtvých. Tichošlápek, si byl vědom všech rizik, stejně jako my všichni,“ položil Remus Lupin Harrymu ruku na rameno.
Harry vzhlédl. Vůbec nevěděl, že tu Remus je. Nepotkali se. Remus vypadal ztrhaně a pravou ruku měl zavěšenou na pásce. Vystřídal u chlapce Brumbála.
„ Pár lidí jsme ještě nenašli.“
Brumbál se zadíval na profesorku McGonagallovou, ale jeho myšlenky byly u Harryho. Bylo to pro něj těžké. Rád by mu nějak pomohl, ale nebylo jak. Žádné kouzlo nedokázalo vzkřísit mrtvé.
„ Kdo?“ zeptal se Brumbál. Jeho hlas byl stejně těžký, jako jeho srdce.
„ Pořád hledáme manželé Heregovi, Todda Parkera, Kate Liverovou a… slečnu Fellerovou a Severuse,“ hlas profesorky McGonagallové se při posledním jméně zlomil.
„ Severuse?“ opakoval Brumbál jako v nějakém transu.
„ Ano, nikde po něm není ani stopa. Obávám se nejhoršího.“
Brumbál se zahleděl na bitevní pole. Nevěřil, že by Severus Snape byl mrtvý.
„ Hledejte dál,“ zašeptal Brumbál.

Harry stál u Siriusova těla přikrytého černým rubášem. Cítil se prázdný, osamělý, jiný. Když se v táboře objevil dlouho pohřešovaný Snape a v náručí nesl Sam, ani se nedokázal zlobit, že zrovna takový hajzl, jako profesor lektvarů, přežil a Sirius ne. Bylo to tím, že už nebyl dítě. Pod tíhou zkušeností a ztrát dospěl.

U svatého Munga to vypadalo jako v polní nemocnici. Bylo však děsivé, jak málo bylo raněných Smrtijedů. Skoro všichni našli na bojišti smrt. Bylo to o to strašnější, že byli tak mladí. Zaplatili za svojí naivitu.
Brumbál byl zamlklý a utrápený.
„ Řekněte, Albusi…,“ profesorka McGonagallová vypadala stejně utrápeně jako Brumbál, „ čeho jsme tím dosáhli? Jaký to mělo všechno smysl?“ dívala se na Brumbála, jako by jí mohl dát nějaké rozhřešení.
„ Víte, Minervo…“
„ Neviděli jste profesora Snapea?“ skočila mu do řeči madam Pomfreyová ve velice nabroušeném rozpoložení.
Oba zavrtěli hlavou.
„ Trvalo mi jenom hodinu, než jsem ho přinutila, aby mi ukázal ty rány a než jsem si došla pro potřebné věci, zase mi někam utekl. Měl by být v posteli, a ne se tady potulovat,“ stěžovala si Pomfreyová.
„ Je to s ním hodně vážné?“ zeptala se McGonagallová.
„ Ale to ne. Ztratil sice hodně krve a na pohled to vypadá ošklivě, ale vyvázl z toho až neuvěřitelně dobře. Měl víc štěstí než rozumu. To ovšem nemění nic na faktu, že je zesláblý, potřebuje klid a hlavně řádné ošetření. Pak se mu do toho dostane nějaká infekce a bude to jenom horší.“
„ Tak se po něm podíváme,“ nabídl Brumbál.
„ To byste byli hodní. Já to nechápu. V jeho věku by člověk předpokládal, že se bude chovat dospěle.“
„ Severus nedělá nic jen tak. Pokud odešel, měl pro to určitě dobrý důvod,“ hájil ho Brumbál.
„ To bych ten důvod tedy chtěla vidět,“ odsekla naštvaně Pomfreyová. Jestli něco nasnášela, tak když měl pacient svojí hlavu. A profesor Snape spadal do kategorie pacientů, kteří jsou schopni si sami určit diagnózu a trvat si na ní.
„ Hledáte někoho?“ otázala se ošetřovatelka.
„ Ano, vysoký, černovlasý muž…,“ začal Snapea popisovat Brumbál.
„ Na boku má velice ošklivou popáleninu a pořádně kulhá!“ dodala rychle Pomfreyová.
„ Myslím, že jsem ho viděla támhle,“ ukázala ošetřovatelka k jedněm dveřím.
„ Co je tam?“ zeptala se McGonagallová.
„ Případy, které jsou vážnějšího charakteru.“
Brumbál otevřel dveře a jeho posmutnělá tvář se vyjasnila.
„ Tady máte ten důvod, Poppy,“ usmál se a pak dodal: „ Chtěla jste, Minervo vědět, zda to celé k něčemu bylo. Trápilo mě to samé. Přinejmenším jsme rozprášili Voldemortovy Smrtijedy a značně mu zkomplikovali situaci. Na čas bude nucen se stáhnout. Ale přišlo mi to jako malé vítězství za tak obrovskou daň, jakou jsme museli zaplatit.“
McGonagallová se dívala s lehkým úsměvem na postel v rohu. Ležel na ní Severus a v náručí se mu choulila Sam. Oba spali a vypadali šťastně.
„ Jestli to tihle dva dají dohromady, a já si myslím, že dají, pak to všechno mělo smysl, nemyslíte, Minervo?“
„ Doufám, že spolu budou šťastní,“ poznamenala McGonagallová.
„ Řekl bych, že Severus vás už nepotřebuje. Našel si sám ten nejlepší lék, který hojí nejen rány na těle,“ usmál se Brumbál na Pomfreyovou, která se snažila zachovávat přísný výraz, „ necháme je v klidu spát,“ zavřel Brumbál dveře.

Konec