Proti své vůli II

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Samantha Fellerová
Shrnutí: Započatý boj neskončí před koncem. Harry se bude muset střetnou se svým osudem a Severus bude muset ve svém životě učinit nejedno důležité rozhodnutí. Jsou na to připraveni?
Poznámka: Navazuje na povídku Proti své vůli Dopsáno v roce 2005

Proti své vůli II

Kapitola první: Některé věci se snad nikdy nezmění

Sam přimhouřila oči před poledním sluncem. Ulice byla plná mudlů, ale nikdo jí nevěnoval pozornost. Sam si přehodila tašku se svými věcmi z jedné ruky do druhé a nadechla se. Bylo báječné být zase venku. A pak se jí po tváři rozlil překvapený, ale neskutečně šťastný úsměv. Stál na rohu ulice. Bylo těžké ho přehlédnout. Vyčníval z toho davu jako vždy. Měl na sobě bílou košili a černé kalhoty. Na tenkých rtech mu pohrával nepatrný úsměv. Došla k němu a usmívala se stále víc.
„ Ahoj,“ špitla a trochu zčervenala.
„ Ahoj,“ odpověděl. Skoro zapomněla, jak podmanivý hlas má.
„ Co tady děláš?“ zeptala se Sam. Bylo to trochu rozpačité setkání. Byl poslední koho by čekala, že tu potká.
„ Ale měl jsem cestu kolem, tak jsem si řekl, že se stavím, když tě dneska pouští domů,“ pokrčil rameny.
Sam se usmála. Věděla, že lže. Aby se Severus Snape oblékl jako mudla a vyrazil do mudlovských ulic – no to už musel mít sakra dobrý důvod. Lichotilo jí, že ona je tím důvodem. Gentlemansky jí vzal tašku. Cítila se trochu ne svá. Dva týdny se neviděli a rozcházeli se za dost nejasných okolností. Ještě teď si pamatovala, jak za ní přišel krátce po jejich přesunu ke svatému Mungovi. Byla tehdy tak vyděšená a měla silné bolesti. Byla vděčná, že byl s ní. Měla strach, že umře. A on si lehnul k ní na postel, vzal ji do náruče a uklidňoval ji, že bude dobře. O tom, proč to udělal, neřekl ani slovo. Sam se mohla jen dohadovat jaké pohnutky ho k tomu vedly. Doufala že citové. A fakt, že tu teď na ni čekal, jí to jen potvrzoval.
„ Vypadáš dobře.“
„ Díky, ty taky,“ odpověděla Sam, „ vlastně jsem ti ani nepoděkovala.“
„ Za co?“ podivil se Severus.
„ Brumbál říkal, žes to byl ty, kdo mi opět zachránil život.“
„ Jen jsem vyrovnával účty,“ pokrčil rameny.
Sam nedokázala zakrýt zklamání.
„ Takže pořád hrajeme tu hru na splácení dluhů?“ zeptal se ho poněkud ostřeji, než měla v úmyslu.
„ Nerad dělám dluhy,“ odpověděl chladně.
„ Já vím. Ale stejně jsem ti vděčná za všechno, cos pro mě udělal,“ řekla Sam a zcela úmyslně narážela na to, jak ji konejšil u svatého Munga.
Severus tu narážku pochopil a jeho černé obočí se stáhlo. Pořád ještě se nerozhodl, co vlastně chce a jaký postoj k Sam zaujme po tom všem, co se stalo. Už se nemohl přesvědčovat, že je mu lhostejná. Zajímala ho - přinejmenším. Docela rád by si s ní i něco začal, ale jeho plány nezahrnovaly takové věci jako společné soužití, manželství a děti. Nejspíš proto všechny jeho vztahy ztroskotaly. Neměl prostě chuť se pouštět do nějakých opravdu vážných známostí. Paradoxně se mu představa manželky a dětí nepříčila tolik, jak by si mnozí mohli myslet. Jen prostě láska bylo něco, co už se dávno odnaučil.
„ Nemusíš mi být vděčná, prostě jsem jen udělal to, cos v danou chvíli potřebovala,“ znělo to dost odtažitě.
„ Já ti chci být vděčná,“ odpověděla Sam prostě. Zbláznila se do toho chlapa od prvního okamžiku, co ho potkala. O tom už nemohl být pochyb. Nebyla to lehká cesta, kterou zvolila. Ale kdysi slyšela takový zajímavý výrok, že cesta bez překážek nikam nevede. Jestli to byla pravda, pak na konci cesty, kterou zvolila muselo být něco opravdu nádherného.
Severus jen pokrčil rameny. Vždycky, když už si myslel, že ženám rozumí, setkal se s nějakou, která ho přesvědčila o opaku.
Zpočátku mlčeli a každý se zabýval svými vlastními myšlenkami. Občas jen tak prohodili nějakou frázi nebo poznámku. Oba se cítili zvláštně.
Severus byl tak nejistý naposledy, když mu bylo patnáct a byl poprvé s dívkou. Stejnou nejistotu cítil dnes, když vedle něj kráčela Sam. Jako by to bylo poprvé. Ten pocit se mu nelíbil a zároveň ho fascinoval. Bylo to už tak dávno, co se tak cítil.
Sam poznala ve svém životě už několik mužů. Z žádného jí však nenaskakovala husí kůže. Potili se jí dlaně, v puse měla sucho. Jako by byla zase zamilovaná puberťačka na prvním rande.
Najednou Sam zvážněla.
„ Ví Brumbál něco o…o Ty-víš-kom,“ špitla Sam.
Severus se zamračil. Chápal sice, že ji to zajímá, ale nechtěl se bavit zrovna o tomhle. Přemýšlel kolik jí toho má říct.
„ Pro tebe to už skončilo.“
„ To se mýlíš. Teprve teď to začíná,“ zavrtěla Sam hlavou.
„ Někam se ukryl. Kde je, to nevíme. Na tvém místě bych se tím nezatěžoval,“ z nějakého důvodu, který neuměl vysvětlit, nechtěl, aby se do téhle věci pletla.
„ Teď už ví, že jsi…,“ Sam poslední slovo spolknula, když si uvědomila, jak by to mohlo vyznít.
„ Zrádce? To jsi chtěla říct?“ Severusův hlas byl tichý a nepříjemný, „ nemusíš se to bát říct. Já to snesu. I když mluvíš o věcech, o kterých nevíš vůbec nic!“
„ Promiň, já to tak nemyslela,“ omlouvala se Sam.
„ Ale myslela. Všichni to tak přece myslí, ne?“ zavrčel podrážděně.
Sam se zastavila a chytila ho za ruku. Vysmekl se jí
„ Nemyslela jsem to tak, jak to možná vyznělo,“ zašeptala měkce, „ Ty-víš-kdo teď ví, že nejsi na jeho straně.“
„ To se nedozvěděl nic nového,“ ušklíbnul se Severus, stále na ni měl vztek.
„ Věděl to už dřív?“ užasla Sam.
Severus zaváhal, ale pak pomalu přikývl. Ano, už delší dobu byl přesvědčen, že Pán zla tuší, jak se to s ním má doopravdy, a jen čeká jako pavouk na vhodnou příležitost to s ním skoncovat. To střetnutí v bitvě mu to jen potvrdilo.
„ Jak jsi dokázal sehnat ty informace?“ vydechla Sam ohromeně.
„ To je moje věc,“ odsekl Severus.
„ Strašně riskuješ,“ zašeptala Sam.
Stáli u sebe tak blízko.
„ No a?“ Severus se na ni díval a přemýšlel, proč zrovna ona ho dokáže tak vyvést z rovnováhy, když to už patnáct let žádná nedokázala.
„ Mám o tebe strach,“ Sam se pokusila o úsměv.
Jejich tváře byly teď od sebe jen kousek.
„ Proč?“ Severus lehce pozvedl obočí v tom svém půvabném gestu.
„ Protože,“ pokrčila Sam rameny.
Konečně se políbili. Bylo to jiné než v podzemí bradavického hradu - přirozenější, měkčí, hezčí. Byl v tom jakýsi příslib do budoucna. Severus ji volnou rukou objal kolem pasu a přitáhl si ji blíž. Obtočila mu ruce kolem krku a zajela prsty do jeho černých vlasů. Najednou ji odstrčil. Jejich pohledy se střetly.
„ Tohle bychom neměli…,“ zašeptal Severus, ale umlčela ho polibkem.
„ Bydlím jen kousek odtud,“ pousmála se.
„ Sam…,“ nadechnul se, aby protestoval, bránil se. Ale stejně jako tehdy v Bradavicích i teď dokonale rozvrátila veškeré jeho sebeovládání. Děsilo ho to, neboť to částečně chápal jako útok na svoji suverenitu, ale nedokázal se tomu vzepřít a možná ani nechtěl.
„ Já chci,“ v očích se jí zajiskřilo.

Sam se přitulila k Severusově nahému tělu. Položila mu hlavu na rameno a zamyšleně si pohrávala s černými chloupky na jeho hrudi. Severus ji objímal levou rukou. Skoro jako by se bál, že mu znovu uteču, pomyslela si Sam. Kdepak mě už se nezbavíš, pousmála se. Zadívala se mu do tváře. Měl zavřené oči a vypadal spokojeně. Natáhla se a políbila ho na rty. Severus lehce pozvedl obočí, ale oči neotevřel.
„ Severusi…“
Podíval se na ni. I v šeru pokoje viděla, jak se jeho černé oči lesknou. Měl ty nejzvláštnější oči, jaké kdy poznala. Jednou byly prázdné, aby se v nich vzápětí zatřpytilo či zablesklo, nebo naopak mrzly v dva kusy ledu.
„ Víš, že mě neustále překvapuješ?“ pousmála se Sam.
„ A čím?“ zeptal se.
„ Vším. Třeba žes mi vůbec přišel dneska naproti. Nikdy bych si nepomyslela, že něco takového uděláš.“
„ Měl jsem cestu kolem,“ odpověděl Severus trochu vyhýbavě.
„ Tak mě napadá, kde ty vlastně žiješ, když nejsi v Bradavicích?“ pokračovala ve vyzvídání Sam.
„ Je to nudné místo,“ odbyl ji Severus.
„ Vážně? To si nemyslím. Ty o sobě asi nerad mluvíš, co?“
„ Proč myslíš?“
„ Nic o tobě nevím.“
„ To by tě stejně nezajímalo.“
„ Zkus to.“
„ Jsem hrozně nezajímavý člověk.“
Sam se rozesmála. Pak se na Severuse zadívala pohledem, který se mu vůbec nelíbil. Napjatě čekal, co z ní vypadne, ale vlastně to věděl předem.
„ Jsi ten nejzvláštnější člověk, jakého jsem kdy poznala.“
Severus nic neřekl jen povytáhl obočí.
„ Severusi, já tě…“
Severus jí přiložil prst na rty a zavrtěl hlavou.
„ Neříkej to,“ zašeptal.
„ Proč?“ podivila se Sam. Musela mu to říct. Copak to nechápal?
„ Prostě to neříkej,“ trval na svém Severus. Nechtěl to slyšet, protože on sám si nebyl jist, zda k ní cítí něco víc než fyzickou přitažlivost. Věděl, že už se nikdy nedokáže zamilovat tak, jako když mu bylo šestnáct, kdy nosil své lásce květiny, dárky, skládal dokonce básně. Jako by to bylo z úplně cizí, dávné doby. Pamatoval si to jen mlhavě. Podruhé a naposledy ho, jak se říká, zasáhl šíp Amorův ve dvaceti a když ho o dva roky později opustila, už se zamilovat nechtěl. Následujících patnáct let se řídil čistě rozumem. A trochu pochyboval, zda se vůbec ještě zamilovat dokáže. Jenže Sam dokázala otřást jeho sebejistotou. To se mu za těch patnáct let ještě nestalo. Ale nebyl si jist tím, co cítí. Jestli vůbec ještě něco cítí. Nebyl si jist.

Sam se protáhla. Bylo už ráno. Otočila se a zalila ji vlna zklamání. Severus byl pryč. V první chvíli ji napadlo, že se jí prostě snaží oplatit to, co mu udělala, ale pak si všimla kousku pergamenu, který ležel na polštáři. Natáhla se pro něj.

Musel jsem odejit
S.S.

Sam protáhla obličej. Žádné milostné vyznání, vzletné fráze, obyčejné díky za hezký večer, dokonce se ani nepodepsal. Namyšleně napíše jen svoje iniciály. Vždyť přece musí vědět, kdo je S.S. Sam vztekle zmuchlala pergamen a hodila ho na zem. Vylezla z postele, oblékla si župan a šla si udělat snídani. Nad kávou pak přemýšlela. Proč zrovna on? Mohla by klidně jít ven, seznámit se s nějakým pohledným mužem a ne se trápit se Snapem. Najednou ji zaplavila vlna smutku. Vzpomněla si na Siriuse. Ten ji miloval a teď je mrtvý. Sam sloužila hlavu do dlaní a rozplakala se, aniž by pořádně věděla proč. Vždyť udělala to nejlepší. Kdyby Siriusovi neřekla pravdu o tom, že ho nemiluje, ublížila by mu. Jenže teď byl Sirius mrtvý a ona si snažila začít něco se Snapem a přitom slíbila, že je nechá oba jít. Nebylo to k Siriusovi nefér? A nebylo hloupé zabývat se takovými myšlenkami? Kdyby se aspoň Severus choval trochu jednoznačněji. Miloval ji? Byly chvíle, kdy by za to dala ruku do ohně. A naopak třeba teď měla pocit, že je pro něj jen trocha příjemného povyražení. Jak se zdá marně doufala, že by ty společné chvíle, obzvláště ta u svatého Munga, prolomily ledy. Sam si utřela slzy a napila se kávy. Zašla už příliš daleko. Ne, teď se nevzdá.

Sam zůstala zaraženě stát uprostřed ulice. Několik lidí do ní vrazilo, ale ona jen stála a zírala. Severus Snape postával před jejím domem a ani trochu se netvářil provinile za to, co jí ráno udělal. Sam se rozhodla, že mu to pěkně vytmaví. Měla na něj vztek. Nehodlá být jeho hračka!
„ Ahoj.“
„ Nazdar,“ zavrčela Sam a prošla kolem něj, jako by ji ani trochu nezajímal.
„ Co je ti?“ Severus ji chytil za ruku, ale vysmekla se mu.
„ Ráno zmizíš a teď se tváříš jako by nic a ještě se ptáš, co mi je? Vůbec nic!“ vyštěkla Sam.
„ Musel jsem něco zařídit,“ zamračil se Severus.
„ Jistě, že jsi musel. Až na to, že Brumbál mi řekl, že Řád teď žádné akce nepodniká, a že ty máš dovolenou! Tak by mě sakra zajímalo, co jsi tak naléhavého zařizoval!“
„ S tebou není rozumná řeč. Myslím, že radši půjdu,“ zavrčel Severus rozladěně.
„ Jo, tak se mnou není rozumná řeč! Jako by s tebou byla! Jen si běž!“
„ Nesnáším, když se chováš jako hysterická nána,“ zasyčel Severus, otočil se a odcházel pryč.
Sam se za ním dívala a vztek ji pomalu opouštěl. Stálo jí to za to? Najednou dostala strach, že by za ní třeba už nepřišel. U Snapea člověk nikdy nevěděl.
„ Severusi, počkej!“
Severus nezastavil, ani se ohlédl. Není přece nějaký hej nebo počkej! Pak ucítil její ruku na svém rameni.
„ Prostě jsem na tebe měla vztek. Mohl jsi ten vzkaz napsat trochu delší a…,“ Sam zmlkla.
„ A co?“ otázal se Severus a v jeho hlase byl pořád podrážděný tón.
Sam zavrtěla hlavou. Chtěla říct, že mohl napsat něco milého, ale pak si uvědomila, že to není Severusův styl. Přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Vlastně by měla být ráda, že vůbec přišel, že ji poctil svojí návštěvou. Na druhou stanu jestli čekal, že mu bude trpět úplně všechno, tak ji znal velice špatně.
„ To máš jedno. Stejně jsem musela do práce, ale…zamrzelo mě, že jsi nezůstal,“ pousmála se.
Severus se konečně otočil a zadíval se na ni.
„ Nemůžu zůstávat do rána,“ zašeptal a věděl, že správně by měl říct, že nechce zůstávat. Probudit se ráno vedle někoho, to bylo příliš intimní, příliš důvěrné a on se už dlouho vedle někoho ráno neprobudil. Nemohl prostě zůstat, ale to by Sam stejně nepochopila.
„ Kousek odtud je hezký bar, nechceš zajít na skleničku? Tedy pokud tě mudlovský podnik nebude moc pohoršovat,“ v očích se jí zajiskřilo. Severus pořád tvrdil, jak strašně nesnáší mudly, ale podle jejího názoru se na někoho, kdo nemůže mudly ani cítit, mezi nimi vyskytoval velice často a uměl se mezi nimi i pohybovat, což neuměl každý kouzelník.
„ No, spíš jsem myslel zajít někam jinam. Mudlů mám už plné zuby.“
Sam se začala smát.
„ Je na tom něco vtipného?“ zavrčel Severus.
„ Vlastně ne, ale pořád tvrdíš, že nemůžeš mudly vystát a pochybuji, že by ti to někdo uvěřil.“
„ A to jako proč?“ Severus se zamračil.
„ No, jsi oblečený více méně jako mudla, víš, jak se máš chovat, abys nepřitahoval zbytečně pozornost. To se dost neslučuje s tvým postojem k mudlům, nemyslíš?“ Sam se dobře bavila.
„ Ani bych neřekl. To, že o mudlech vím dost, abych se mezi nimi dokázal ztratit, ještě neznamená, že je mám rád,“ Severusovi se vztekle zablesklo v očích. Jak si dovolila tvrdit, že by on mohl něco mít s tou pakáží mudlovskou?!
„ Jen mě prostě napadlo, že je to divné,“ pokrčila Sam rameny.
„ Divné to není! Můžu já za to, že bydlíš v téhle příšerné čtvrti? Proč nebydlíš jako každý slušný kouzelník dál od mudlů?“
„ Každý slušný kouzelník? Chceš tím snad naznačit, že nejsem slušná? Možná nemám tak ohromující rodokmen jako ty, ale jsem čarodějka každou buňkou v těle! Moji rodiče tu bydleli, protože měli spoustu přátel mezi mudly! Vyrostla jsem tady! Nevidím důvod, proč bych odtud měla odcházet,“ vztekala se Sam. Jak jen ji ten Snape dokázal vytočit.
„ Víš, co bydli si kde chceš. Ale do mudlovského podniku mě nedostaneš. To je už moc,“ prohlásil Severus.
„ Severusi, ty mě někdy tak strašně štveš,“ řekla Sam, ale nepatrně se usmívala.
„ Pak tě můžu ujistit, že je to vzájemné.“
„ Mám návrh, půjdeme nahoru a vybereme nějaký podnik, kam bys byl ochoten jít. Nechce se mi dneska trčet doma,“ navrhla Sam.
Severus pomalu přikývnul.

Sam si položila hlavu na Severusův hrudník a poslouchala tep jeho srdce. Nepatrně se usmívala. A to nechtěla trčet doma. Její úsměv se prohloubil. Měla tušit, že to tak dopadne. Možná podvědomě chtěla právě tohle. Teď na tom nezáleželo. Byla smířená s celým světem a nic jí to nemohlo pokazit.
Severus měl trochu výčitky. Už potřetí podkopala jeho sebeovládání a stáhla ho sebou do víru horkých polibků a vášně. Jak to jen dělala? Jistě Sam byla velice přitažlivá žena. Musel by být slepý, aby si toho nevšimnul, navíc žil už dva roky v celibátu, takže…ale co ho k ní tak strašně přitahovalo?
„ Jdu si dát něco k pití. Chceš taky?“ zeptala se Sam a vyklouzla z postele.
Severus zavrtěl hlavou a dál se zabýval vlastními myšlenkami. Nepřišla mu jiná než ostatní. Fascinoval ho ten dosud nevysvětlený fenomén, že ženy milují muže jako je on. Většina těch, se kterými se setkal, ho chtěla spasit. Jako by o to stál. V tomhle byla Sam přece jenom trochu jiná. Ale jako všechny si ho idealizovala a čekala, že po pár důvěrnějších kontaktech půjde do kolen a začne se chovat jako zamilovaný blázen. Z toho už vyrostl. Ale přesto ho k ní něco táhlo. Že by už stárnul? Unavilo ho už žít sám? Svraštil obočí. Představa, že by se z něj měl na stará kolena stát sentimentální blázen, se mu vyloženě hnusila. Navíc nebyl vůbec starý! Nebylo mu ani čtyřicet!
Vypadáš, že tě něco trápí?“ Sam si sedla na kraj postele a dívala se na něj.
„ To se ti jen zdá,“ zavrčel Severus rozladěn vlastními pochybami a rozporuplnými pocity, v kterých se nevyznal.
„ Zase ráno odejdeš?“ zeptala se Sam a doufala, že řekne ne. Ale věděla, že odejde.
„ Nemůžu zůstat,“ zašeptal Severus.
„ Nemůžeš nebo nechceš?“
„ Nemůžu,“ zavrčel.
Sam se schoulila Severusovi v náručí.
„ Přijdeš zase?“ zeptala se tiše.
„ Pokud budeš chtít.“
„ Chci.“
Severus se nepatrně pousmál a zabořil tvář do jejích vlasů. Proč se vlastně trápí pochybnostmi? Měl by to vše hodit za hlavu a prostě si vychutnat přítomnost. Ano, to bude to nejlepší.
Ráno byl Severus pochopitelně pryč. Sam se snažila být chápavá, ale těžko mohla potlačit pocit zklamání a vztek. Mohla se buď vztekat a nebo tohle chování Severusovi prostě trpět. A protože ho milovala, rozhodla se pro to druhé.
Severus přicházel a odcházel, jak se mu zachtělo. Sam někdy přemýšlela, zda si uvědomuje, jak moc jí tím ubližuje. Ale pokaždé, když ji sevřel v náručí, odpustila mu. Scházeli se takhle dva týdny skoro každý den. Ale vše hezké jednou končí. A Severuse Snapea znovu povolal Řád do služby.

„ Ze spolehlivých zdrojů víme, že Lucius Malfoy se ještě doma neobjevil,“ řekl Brumbál a zadíval se na Severuse Snapea ve snaze odhadnout, co si o tom myslí. Bylo to dost obtížné, protože tvář profesora lektvarů byla naprosto nečitelná.
Severus byl myšlenkami na míle vzdálen Malfoyovi. Přemítal o Sam.
„ Narcisa zřejmě nic neví, ale hlídáme jejich dům – pro případ,“ pokračoval Brumbál.
Severus pustil Sam z hlavy a začal se zabývat aktuálnějšími problémy.
„ Lucius se určitě vrátí. Minimálně si přijde pro kluka,“ pronesl Severus pomalu zamyšleně.
„ Předpokládáme, že je teď někde s Voldemortem.“
„ To nepochybně,“ přikývl Severus, „ Pán zla je teď v dost nepříjemné pozici. Stáhne všechny zbylé Smrtijedy k sobě. Konec konců po bitvě už není pozice Luciuse tak neotřesitelná,“ Severus se odmlčel, jako by měl pocit, že řekl příliš mnoho.
„ Narcisa nikdy nebyla mezi Smrtijedy,“ zamyslel se Brumbál.
„ Ne, nebyla. Lucius, si to nepřál. Ale vždycky s Pánem zla sympatizovala.“
„ Možná bys si s ní mohl promluvit,“ navrhl Brumbál.
„ Nebude se mnou mluvit. Teď už ne,“ zamračil se Severus.
„ Ale ona netuší, že už nejsi na Voldemortově straně,“ namítl Brumbál, „ ještě s Luciusem nemluvila.“
„ Nebude nic vědět. Lucius jí nikdy nic neříkal…,“ Severus svraštil obočí a pak potřásl hlavou, „ už rozumím.“
Brumbál pozvedl obočí. Severus Snape byl mimořádně inteligentní a jeho obrovskou výhodou bylo, že znal své soupeře dokonale. A důvtip mu taky nechyběl.
„ Bude to chtít malý herecký výkon, ale nemělo by to být těžké. Bude lačnit po jakýchkoli informacích,“ řekl Brumbál.
„ Stáčí ji přesvědčit o tom, že jí Lucius chce vzít kluka. Když je poštveme proti sobě, dovede nás k nim sama,“ přikývl Severus, „ pozítří se za ní stavím. Lucius se hned tak neobjeví. Nechám ji trochu vydusit,“ zvedl se k odchodu.
„ Ještě jedna věc, Severusi.“
Severus se otočil.
„ Nevíme, kolik máme času. Musíš dokončit Harryho výcvik. Záleží na tom všechno. Ten chlapec už udělal obrovský pokrok, ale pořád není připraven,“ Brumbál upíral své modré oči na Severuse.
„ Uvidím, co se dá dělat,“ odvětil stroze a vyhýbavě Severus, v jeho hlase zaznívala jasná nechuť.
„ Severusi, zkus být trochu…no chápej… je na tom teď po smrti Siriuse psychicky dost špatně.…“
„ Život se s nikým nemazlí,“ přerušil Severus Brumbála drsně.
„ Potřebuje naši pomoc.“
„ Mě taky nikdo nepomáhal!“ odsekl Severus a v jeho hlase zazněla výčitka.
„ Když na něj budeš tlačit, zhroutí se,“ zdůraznil Brumbál.
„ Slaboch nikdy nad Pánem zla nezvítězí,“ zavrčel Severus.
„ I silní kouzelníci se dostali v životě do situace, kdy se téměř zlomili. Je to přece jen ještě dítě. Potřebuje…pomoc…naši pomoc…tvoji pomoc.“
„ Chůvu mu dělat nebudu! Buď to zvládne a nebo…,“ Severus se odmlčel.
„ Věřím, že nedovolíš, aby tvůj úsudek ovlivnily tvoje emoce,“ řekl Brumbál.
„ Tak já ti něco řeknu, mám toho všeho už po krk! Riskuji vlastní život kvůli tomu spratkovi a co z toho mám! Už mě nebaví skákat, jak Potter píská! Já to nemám za potřebí! Svůj dluh jsem splatil už dávno!“ vyjel na Brumbála Severus.
„ Něco bych ti měl dát. Myslím, že je nejvyšší čas, abys si to vzal,“ řekl Brumbál, Snapeův vzteklý výlev nekomentoval, vytáhl ze stolu starou obálku.
„ Já to nechci!“ odsekl Severus podrážděně. Věděl, co je to. Už jednou mu to chtěl Brumbál předat, ale on to odmítnul. Vlastně ještě pořád na ni měl vztek. A co hůř stále ji miloval. Bylo to k zbláznění.
„ Jen si to vezmi,“ vybídnul ho Brumbál.
„ Nevzal jsem si to tehdy a nevezmu si to ani dnes,“ zavrčel Severus.
„ Nezajímá tě, co ti napsala?“ zeptal se Brumbál.
„ Ne, přestala pro mě…,“ Severus zmlknul. Chvíli bylo ticho, než řekl: „ Nestojím o zprávy ze záhrobí. Ať mi tehdy chtěla cokoli, teď už na tom nesejde.“
„ Přesto musím trvat na tom, abys si to vzal. Udělej s tím dopisem, co uznáš za vhodné, ale musíš si ho vzít.“
Severus vztekle vytrhl dopis Brumbálovi z ruky, zmačkal ho a strčil do kapsy.
„ Někde to cestou vyhodím,“ utrousil Severus a odešel.
„ Doufám, že víš, co děláš, Severusi,“ zašeptal Brumbál, ale nebyl tu už nikdo, kdo by ho slyšel.

Harry Potter ležel v posteli ve svém skromném pokoji v domě svého strýce a tety. Bez pohnutí zíral před sebe. Nebyl schopen říct, zda uplynula hodina, dvě, den, týden. Byl unavený, ale nemohl spát. Když zemřel Cedric, měl strašné noční můry. Ale nedalo se to porovnávat s tím, co prožíval teď. Byl v bitvě, bojoval. Už nebyl chlapec, zestárl, dospěl. Přišel o iluze, o spánek, o kmotra. Harry s tichým vzlykem zabořil tvář do polštáře. Kdykoli zavřel oči, viděl umírat kouzelníky kolem sebe, slyšel křik raněných a umírajících, cítil pach spáleného masa, znovu se mu vybavovala scéna, kdy Červíček zranil Brumbála a on stanul tváří tvář Voldemortovi. Postavil se mu a vyhrál. Ale jaké to bylo vítězství? Jeho sny vždy končily vidinou Siriusovy voskově bledé tváře potřísněné zasychající krví. Harry si přál plakat pro Siriuse. Ale nešlo to. Cítil se prázdný. Sirius zemřel. Už na ničem nezáleželo. Voldemort může klidně vyhrát. Už je to fuk. Protože nic Siriusovi nevrátí život. Harry Potter už neměl nic, na čem by mu na tomhle prokletém světě záleželo. Nebo si to aspoň v tuhle chvíli myslel.

Severus seděl za svým stolem a zíral na zmuchlanou obálku na černé desce stolu. Nevyhodil ji po cestě. Nevyhodil ji dokonce ani teď. Pomalu vzal nůž na dopisy a otevřel obálku. Vyndal lehce nažloutlý, přeložený list papíru. Chvíli ho otáčel v ruce, než ho rozevřel. Naskočila mu husí kůže. Bylo to její písmo. Už to bylo dávno, co ho naposled viděl.

Severusi,
píši ti v nouzi největší, protože jen ty mi můžeš pomoci. Vím, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale prosím vyslechni mě. Vždycky jsi byl můj nejlepší přítel, kdykoli jsem potřebovala pomoc, byl jsi tu.

Severus dopis zmuchlal do kuličky a hodil do koše. Opřel se v křesle a zíral do stropu. Lily Evansová - jeho první láska a zároveň věčné prokletí. Zničila mu život. A přece ji nedokázal nenávidět. Možná, že v tom byl celý problém. Lily Evansová mu vzala srdce, vyrvala mu ho z hrudi a odnesla si ho sebou do hrobu. Po letech jeho vzpomínky na ni poněkud vybledly, ale stále si dokázal naprosto přesně vybavit každý tah jejího obličeje. Jako by její tvář měl vypálenou do paměti. Pět let ji tajně miloval a snil o ní. A pak ji najednou měl. Byl to zázrak. Prožil s ní šest nejkrásnějších měsíců svého života, po kterých následovalo dvacet let temnoty.
Severus zavřel oči. Ne, to nebylo k Tany fér. Miloval ji. Ale nevyšlo to. Vlastně co mu sakra v životě vyšlo? Jeho největší lásku mu přebral jeho největší nepřítel. Ženu, kterou si chtěl vzít, ztratil kvůli rozdílným pohledům na vládu Pána zla. Místo Obrany proti černé magii se musel smířit s lektvary. Severus Snape se zamračil. Tyhle myšlenky nikam nevedly. Nemá smysl zabývat se tím, co bylo. Vstal a šel se vykoupat.
Ale ani ve sprše nedokázal vytěsnit pochyby z mysli. Pochyboval o sobě od té chvíle, kdy musel nečině přihlížet vraždě svého otce. Pak se dokázal těch chmurných myšlenek zbavit a žít relativně normálně. Jenže Pán zla byl zpátky a s ním se otevřely staré rány. A do toho všeho ještě Sam. Proč nemohl zapomenout? Proč k čertu nemohl mít klid? Severus vztekle praštil pěstí do zdi. Copak toho chtěl tolik? Nezasloužil si snad po tom všem, co udělal pro Řád trochu úcty a klidu? Měl daleko větší nárok na to, aby z něj dělali hrdinu než ten usmrkanec Potter! A teď ho má vycvičit. Kolik lidí se zmínilo o tom, že díky němu přežil ten kluk střetnutí s Pánem zla? Ani jeden! Nikoho nezajímalo kolik času, dříny a vlastní krve ho stálo něco to dítě naučit! Nikoho nezajímalo, co ho ještě všechno bude muset naučit! Co bude muset ještě obětovat! Všichni opěvovali jen Pottera! Severuse zaplavil vztek a žárlivost. Ano, žárlil na to dítě. A nenáviděl ho. Nenáviděl jeho prokletého otce, nenáviděl tu prokletou jizvu, nenáviděl ten dluh, který Jamesovi nesplatil, a ze všeho nejvíc nenáviděl tu myšlenku, že kdyby ho tehdy Lily neopustila, mohlo dnes být všechno jinak. Lily. Lily! Lily!! Byla to její vina, jen a jen její. Nikdy by se nepřidal ke Smrtijedům, kdyby s ním zůstala. A žila by. On by se o to už postaral. Kdyby bylo velké slovo. Severus vypnul vodu, obléknul si župan a šel spát.

Severus otevřel oči. Byla ještě tma. Cítil se ještě unavenější, než když šel spát. Celou noc se v posteli převaloval. Nespalo se mu dobře. Musel neustále myslet na ten dopis. Co mu tehdy tak naléhavého chtěla? Muselo to pro ni být důležité, když požádala Brumbála, aby mu to doručil. Bohužel k tomu nikdy nedošlo. Nejdřív Severus tvrdohlavě dopis odmítl a pak…už nebyl důvod ho číst.
Severus se otočil na bok. Občas měl pocit, že mu Lily, Tany a Sam splývají v jednu. Měly rozhodně něco společného – všechny se mu dostaly pod kůži. Posadil se na posteli. Myšlenka na obsah dopisu ho pálila jako rozžhavená ocel. Vstal, obléknul si župan a šel do své pracovny, kde v koši stále ležel ten zpropadený dopis. Sednul si do křesla. Proč si ho jen od Brumbála bral? Severus se naklonil dopředu, ale najednou se v něm cosi vzepřelo. Ne! Nebude to číst! Nedovolí Evansové, aby s ním orala i po smrti! Vrátil se do postele.

Severusi,
píši ti v nouzi největší, protože jen ty mi můžeš pomoci. Vím, že jsme se nerozešli zrovna v dobrém, ale prosím vyslechni mě. Vždycky jsi byl můj nejlepší přítel, kdykoli jsem potřebovala pomoc, byl jsi tu.
Mrzí mě, že se naše cesty rozešly. Nemusím ti zajisté vysvětlovat v jakém nebezpečí jsme se já a James ocitli. Ano, vím, že jsi jedním z nich. A přesto se ti odvažuji důvěřovat. Nikdo kromě Brumbála neví o tom, že ti píšu. James by to neschválil. Vím, jaký je tvůj názor na něj, ale věř, že má své kladné stránky. Stejně jako je máš ty. Před tři čtvrtě rokem se nám narodil syn. Jmenuje se Harry. Jistě ti neříkám nic nového. Chtěla jsem ti o Harrym říct, ale nešlo to. Asi jsem byla příliš zbabělá. Nechtěla jsem ti ublížit víc, než jsem ti ublížila. Milovala jsem tě víc, než kohokoli jiného. A musím přiznat, že tě pořád miluji. Je to složité, neboť Jamese také miluji. Někdy mě to doslova trhá na kusy. Ale my dva jsme si nebyli souzeni. Přesto, věř nebo ne, tě stále miluji a myslím na tebe. Byl jsi moje první opravdová láska. Nikdy na tebe nezapomenu. A taky vím, že nepatříš mezi ty, kteří následují Voldemorta. Nejsi jako oni. A nikdy nebudeš. Tuším, že brzy zemřu. Možná, že až budeš číst tyto řádky, budu už mrtvá. Voldemort nás hledá. James se chce spolehnout na nějaké zaklínadlo. Ale Brumbál má obavy. Poznám to na něm. Je mezi námi zrádce a nikdo netuší, kdo to je. A proto tě žádám, ne já prosím, o pomoc. Pokud se mě a Jamesovi něco stane, musíš se postarat o Harryho. James stanovil Harryho případným poručníkem Siriuse, ale já vím, že jen ty máš tu moc, mého syna ochránit. Voldemort ho zabije. Severusi, jestli jsi mě někdy miloval, ochraň mé dítě. Ty máš tu moc. Ty ji máš, já to vím. Udělej to ve jménu naší lásky. Dokaž mi, že jsem se v tobě nemýlila, že jsi pořád tím mužem, kterého jsem milovala a miluji.

S láskou tě líbá tvá zoufalá stále milující
Lily

Severus si uvědomil, že se mu třesou ruce. Položil dopis na stůl a pevně sevřel ruce v pěsti. Tiše se proklínal za to, že ho nakonec zvědavost přemohla. Neměl to číst! Neměl to k čertu číst! Jedno ale musel uznat. Lily věděla, jak na něj. I po letech ho ta slova zasáhla na nejcitlivějším místě. Nevěřil, že ho stále milovala. Spíš to napsala, aby ho přesvědčila. A přesto něco v něm plakalo štěstím. Naděje umírá poslední. Vždycky doufal, že k němu pořád něco cítí, že by ji mohl získat zpátky. A teď to měl černé na bílém. Jenže bylo pozdě. Lily už nežila. Severus si nedokázal představit, co by dělal, kdyby ten dopis četl už tehdy. Vědomí, že ji mohl zachránit, bylo nesnesitelné. Kdyby to věděl, kdyby… týden po tom, co tenkrát ten dopis odmítnul, šel Voldemort do Godrikova dolu a Potterovi zabil. Mohl ji zachránit. Proč se jen zachoval zase jako idiot?
Severus složil hlavu do dlaní.
„Severusi, jestli jsi mě, někdy miloval, ochraň mé dítě.“
„ Proč mi to děláš, Lily?“ zeptal se Severus a zahleděl se oknem ven na nebe.
„Jestli jsi mě někdy miloval.“
„ Ne, to nejde. To prostě nejde. Já nemůžu!“ poslední větu Severus skoro vykřiknul do ticha své pracovny.
„ Tvá zoufalá stále milující.“
„ Nechceš po mě trochu moc?!“ vyštěkl Severus vztekle, „ dal jsem ti všechno!! Všechno! Ale tobě to zjevně není dost!“ pak si uvědomil, že se chová jako blázen, když si tu povídá sám se sebou. Otočil se od okna.
„Žádám, ne já prosím.“
„ Dobře, dobře,“ zašeptal, „ zřejmě mi nic jiného nezbývá. Je na čase tohle skončit jednou pro vždy. Jinak nakonec přijdu i o ten zbytek zdravého rozumu, který ještě mám,“ zavrčel Severus.

Harry ležel ve svém pokoji na posteli a apaticky zíral do stropu. Přemýšlel o to, že je zcela nepochybně prokletý. Nikomu nepřinesl nic dobrého. Sotva se narodil svým rodičům, umřeli. Jen co se spřátelil se Siriusem, umřel. Za poslední dny se od žalu nad Siriusovou ztrátou „úspěšně“ propracoval k sebelítosti.

Narcisa Malfoyová přijala Severuse chladně jako obvykle. Severus byl na to zvyklý, Malfoyové i Blackové měli o sobě odjakživa moc vysoké mínění. Věděl o tom své. Pohrdal jimi. Pořád mleli o čisté krvi a přitom neměli ani z poloviny tak čistou krev jako on. Jenže oni se vyhřívali v odlesku Voldemortovi moci, zatímco Snapeové se postavili proti němu a tím se odsoudili k úpadku.
Severuse nechával přepych sídla Malfoyů v klidu. Osobně si o tom myslel, že je to nevkusné a ubohé.
„ Dlouho jsme se neviděli,“ poznamenala Narcisa.
„ Nemám čas na návštěvy,“ zavrčel Severus.
„ Pochopitelně,“ utrousila Narcisa, „ a jak se má Brumbál?“
„ Čekal jsem, že se budeš víc zajímat o svého manžela,“ ušklíbnul se Severus a tvářil se jako někdo, kdo ví něco, co ona ne.
„ A proč bych se měla ptát zrovna tebe?“ Narcisa sjela Severuse zhnuseným pohledem, „ myslíš si, že jsem hloupá? O tvé zradě si už štěbetají i vrabci na střeše.“
Severus nedal najevo, jak ho její slova znepokojila. Jen pokrčil rameny.
„ Netušil jsem, že tě Lucius tak dobře informuje. V tom případě tedy i víš, že se nevrátí.“
V Narcisině tváři se mihly obavy, které nedokázala zakrýt. I když byl Snape zrádce, pořád věděl o tom, jak to mezi Smrtijedy chodí víc než ona.
„ Možná…,“ začala Narcisa pomalu, ale dál se nedostala. Když nečekaně vytáhla hůlku, byl Severus připravený. Čekal něco takového. Vykroutil jí hůlku z ruky.
„ To bylo velice nerozumné,“ utrousil, „ na tvém místě bych se zamyslel nad tím, co Lucius teď udělá. Opravdu věříš, že ti nechá syna?“ a s touhle poznámkou hodil Severus její hůlku na zem, otočil se a zamířil ke dveřím.
Narcisa se vrhla po hůlce a vykřikla bolestí, když se spálila. Opravdu si myslela, že by se k ní otočil zády? Severus Snape na chvíli přemýšlel o tom, že se jim situace trochu zkomplikovala. Přes Narcisu se k Luciusovi nedostanou. Ale on měl teď jinou věc na práci. Stiskl čelisti. Vůbec se mu to nelíbilo, ale neměl moc na výběr. Tiše proklel Lily Evansovou i sebe a vydal se do Zobí ulice číslo 4.

Harry Potter je ten největší chudák na světě a všichni by ho měli litovat. Po třech dnech sebelítosti Harry se vší vážností dospěl k takovéto myšlence. Ron, Hermiona i Hagrid mu psali takřka denně a snažili se ho utěšit, ale Harry nechtěl slyšet, že to bude dobré. Chtěl aby ho litovali.
„ Válením se v posteli ještě nikdy nikdo nic nedokázal.“
„ Vypadněte!“ vyletělo z Harry téměř okamžitě, jak Snapea spatřil.
„ No, no, pozor na pusu, Pottere!“ zavrčel Snape.
„ Víte, co mi můžete?! Táhněte k čertu! Vy, Brumbál, prostě všichni! Je to vaše vina! Nenávidím vás! Nenávidím!“ rozkřičel se Harry. Všechna ta bezmoc, frustrace, zklamání a pocit opuštěnosti – prostě všechno, co v sobě Harry příliš dlouho dusil, vytrysklo na povrch. Snape bylo něco živého, na co mohl Harry křičet, když strýc a teta s ním nechtěli mít nic společného.
Harry zabořil tvář do polštáře a konečně přišly slzy. Bylo mu jedno, že se Snape dívá. Nezáleželo mu už na ničem. Copak tohle všechno mohl někdo vydržet? Mysleli si o něm, že je stroj?
Snape neřekl nic – žádná jízlivá poznámka, žádný výsměch, dokonce se ani neušklíbnul. Sednul si na kraj stolu a čekal, až se kluk uklidní. Předchozí citový výlev nechal bez komentáře.
Harry brečel a zdálo se, že slz není konec. Ubohý Harry Potter všemi opuštěný, všemi zrazený.
Snape vypadal, že se ho to celé ani v nejmenším netýká. Ve skutečnosti přemýšlel o Potterově matce, o tom dopisu i o svém bláznivém rozhodnutí, že pro toho kluka tedy něco udělá. Jenže nevěděl co. Hystericky brečící šestnáctileté kluky Snape utěšovat neuměl. K čertu nedokázal by utěšovat ani sám sebe. Lily mu s tím dopisem pěkně zavařila. Zatraceně dobře věděla, že když ho požádá, když zasáhne to správné místo, nedokáže říct ne. Dokonce ani teď, když byla mrtvá. Severus podezříval Brumbála, že minimálně tušil, co v tom dopise je. Nebylo přímo zázračné, že si Brumbál vzpomněl zrovna, když byl Severus téměř rozhodnutý výcvik ukončit? Brumbál dokázal s lidmi velice obratně manipulovat a Severus měl vztek, že mu nedokáže stejně jako Lily říct ne. Severus se nečekaně rozpomněl na otce. Neměl ho nikdy rád, ale naučil ho, že emoce jsou nebezpečné, komplikují život a člověk pod jejich vlivem snadno dělá chyby. Severus si to ověřil na vlastní kůži a tak své city podřídil svojí vůli a to za všech okolností. Lidé, kteří se nechali ovládat svými pocity, byli slaboši. Stával se i z něj slaboch? Nedokázal odepřít pomoc starému příteli ani mrtvé dávné lásce, znovu se zapletl se Sam, místo aby ji jako všechny ostatní ženy nechal jít a do toho všeho mladý Potter a Pán zla. Každý rozumný člověk by dopis ze záhrobí spálil, Sam pustil k vodě a nepletl se do války mezi Pánem zla, Potterem a Brumbálem. No, dobrá do té války se vlastní vinou připletl už dávno, ale to ostatní dělat nemusel. Bylo to bláznivé. Riskoval život kvůli klukovi, kterého nenáviděl. Být citlivý byl luxus, který si Severus nemohl dovolit. Jenže i když své city skrýval, nedokázal se jich zbavit. Pořád tam byly a číhaly na Severusovo sebemenší zaváhání, aby vyplavaly na povrch – a toho se Severus bál, protože pak byl zranitelný. Nezáleželo na tom, zda šlo o lásku nebo o nenávist, Severus si přál potlačit veškeré pocity a řídit se jen rozumem. Pak by pro něj nebylo těžké vycvičit Pottera, rozejít se se Sam. Jeho život by měl řád a on klid. Dávat najevo city, bylo pro Severuse Snapea stejné jako stát nahý v trnovém keři. Bohužel Severus často zapomínal, že je jen člověk.
Harry přestal brečet, utřel si slzy a zadíval se na Snapea. Severus si dopřál několik drahocenných vteřin, aby si uspořádal myšlenky a začal se soustředit na to, na co měl.
„ Sbalte si věci, Pottere,“ prolomil Snape ticho.
„ Proč?“ zeptal se Harry mdlým hlasem.
„ Protože profesor Brumbál chce, abyste pokračoval ve výcviku. Proč asi?!“ odsekl Snape podrážděně.
„ Proč?“ Harry neviděl důvod pokračovat v tom marném boji. Siriuse to stálo život a čeho dosáhli? Ničeho. Zemřel úplně zbytečně.
„ Protože, Pottere, jsou lidé, kteří se nevzdávají tak snadno jako vy!“ vyštěknul Snape, „ myslíte si, že jen vy trpíte? Jiní přišli o mnohem víc než vy a přesto nepadli před Pánem zla na kolena! Zachovali si svoji hrdost!“
Harry zavřel oči. Tohle slyšet nechtěl, a obzvláště ne od Snapea.
„ Ztratil jste rodiče a kmotra. Jiní přišli o víru, naději a…lásku. Ale nepřestali bojovat, protože pak by všechny ty ztráty byly zbytečné,“ Snape mluvil o poznání tišeji.
Harryho vytrhlo z apatie to slovo láska. Vůbec poprvé slyšel Snapea mluvit takhle. Láska. Miloval někdo Harryho Pottera? Ne. Miloval někdo Severuse Snapea? To sotva. Přesto Snape pomáhal Řádu. Je Harry Potter horší než Severus Snape? Rozhodně ne!
„ Jen slaboši se vzdají. Jste slaboch, Pottere?“
Harry cítil, jak v něm roste vztek na Snapea. Co si o sobě sakra myslel? Objeví se tu a dává mu kázání! Vztek sílil, ale bylo to rozhodně lepší než sebelítost. Harry vytáhnul svůj kufr a začal balit. Však on Snapeovi ukáže, že žádný slaboch není! Najednou se zarazil.
„ A co strýc s tetou?“ otázal se Harry.
„ Nechte jim vzkaz.“
„ Kam půjdeme?“ chtěl Harry vědět. Pokaždé, když se Snapem někam vyrazili cvičit, dopadlo to špatně.
„ To nepotřebujete vědět,“ odsekl Snape.
„ Kde…,“ Harry se zadíval na Snapea, „…kde je teď Vol…chci říct Vy-víte-kdo, pane?“ zašeptal Harry, ruce se mu třásly rozčilením.
„ To taky nepotřebujete vědět,“ zavrčel Snape.
„ Dokážeme to? Můžeme ho porazit? Pane?“ Harrymu bylo jasné, že odpověď nedostane, ale musel se zeptat.
„ To záleží na vás. Zatím jste se ale moc nepředvedl,“ zamračil se Snape.
„ Zranil jsem ho!“ ohradil se Harry.
„ Vaše přílišná horlivost slavila úspěch, ale měl jste víc štěstí něž rozumu,“ ušklíbnul se Snape.
„ Dělal jsem, co jste mě naučil! Pane!“ Harry cítil, jak ho znovu přemáhá vztek.
„ Ne, nedělal. Nechal jste se ovládnout emocemi. Nikdy, Pottere, nesmíte přestat přemýšlet!“
Harry mlčky pokračoval v balení a představoval si, jaká by byla krása vzít Snapea po držce něčím hoodně těžkým.

„ To se mu nebude líbit.“
„ Upřímně, Sam, co se Severusovi líbí,“ pousmál se smutně Brumbál.
„ No, já bych se velice nerada stala terčem jeho vzteku. Na vás si nedovolí, ale na mě…,“ Sam pokrčila rameny.
„ Severus by ženě nikdy… neublížil,“ prohlásil Brumbál, ale Sam postřehla jeho zaváhání.
Přemýšlela kolik toho Brumbál ví o ní a o Snapeovi. Ačkoli si nebyla jistá, zda může tvrdit, že s ním má nějaký vztah. Už několik dní se jí vůbec neozval.
„ Víte, Sam, pokaždé když někam odjeli, aby Harry mohl nerušeně cvičit, dopadlo to katastrofou. A Voldemort teď bude mít ještě větší zájem zbavit se jich. Severus je nepochybně skvělý kouzelník, ale už jednou se mu to téměř vymstilo. Prostě chci, abyste tam byla s nimi. Vám mohu věřit,“ Brumbál vypadal unaveně. Za poslední rok jako by zestárnul o desítky let.
„ Já si vážím vaší důvěry, ale proč jste mu nic neřekl? Severus…totiž Snape…nevycházíme spolu zrovna nejlépe,“ povzdechla si Sam.
„ Naopak vycházíte s ním lépe, než ostatní,“ opravil ji Brumbál.
„ Lépe? Tak to chudáci ti ostatní,“ usmála se Sam.
„ Víte, Severus chtěl skončit s Harryho výcvikem. Nezachoval jsem se k němu fér, když jsem mu předal něco, o čem jsem věděl, že ho to přinutí změnit jeho rozhodnutí.“
„ A já mám být jako odškodné, nebo co?“ naježila se Sam.
„ Ne, samosebou, že ne. Nerozumíte mi. Snažím se vám vysvětlit, že Severus bude teď poněkud přecitlivělý, ale nerad bych, abyste na něho zanevřela. Není tak špatný člověk,“ Brumbál se nepatrně pousmál.
„ Proč mi to říkáte?“ zeptala se Sam a snažila se ovládnout svůj roztřesený hlas.
„ Máte ho přece ráda, nebo se mýlím?“
„ To je to tak vidět?“ zašeptala Sam sklesle. Všichni věděli, že se do toho mizerného chlapa zbláznila?
„ Ne, to ne. Ale já si všímám věcí, které spousta jiných lidí přehlíží,“ pousmál se Brumbál.
„ Jsem pitomá, co? Jen mě využívá. Hraje si se mnou jako kočka s myší. Měla bych se na něj vykašlat, ale já…z nějakého důvodu to nedokážu,“ Sam svěsila ramena.
„ Nedělejte to, Sam. Prosím vás, mějte s ním trpělivost.“
„ Děláte mu dohazovače, nebo co?“ zavrčela Sam.
„ Ne, jen…znám ho. On vás potřebuje, ale je příliš hrdý a paličatý, než aby si to přiznal.“
„ Nevím, jestli na něj chci čekat do soudného dne. Jednou se ke mně chová jako k cizí, pak si zase myslím, že je to nejbáječnější člověk na světa a on najednou zmizí - beze slova rozloučení či vysvětlení. Objeví se, až když se mu zachce. A myslí si, že to je v pořádku,“ Sam potřásla nespokojeně hlavou.
„ Severus je spolehlivý a schopný, ale abych byl upřímný, když se jedná o emoce, chová se jako zbabělec. Ničeho se nebojí tak, jako vlastních pocitů.“
„ No, tak to má blbý,“ utrousila Sam.
„ Něco vám řeknu, za celých patnáct let se Severus o žádnou ženu nezajímal tak jako o vás.“
„ Tomu vy říkáte, že se o mě zajímá?“ ušklíbla se Sam.
„ Věřte tomu nebo ne, ale ano. Severus si žen příliš nevšímá, ale s vámi je to jiné.“
„ Nejspíš potřebuje nějakou husu…,“ Sam se odmlčela.
„ Proto si myslím, že vám společný pobyt na horách prospěje. Měli byste si promluvit.“
„ Nebo přesněji já bych si s ním měla promluvit, že? On první krok neudělá.“
„ Ne, přiznat někomu, co cítí, je pro Severuse svým způsobem prohra. Byl vychován v přesvědčení, že něco cítit, je slabošství. Ani si neuvědomuje tu absurditu toho všeho. Severus nemá rád, když se mu připomíná, že je jenom člověk.“
„ Dokonalost je vlastnost božská. Toužiti po dokonalosti jest vlastnost lidská,“ odcitovala Sam Goetha. Pak se podívala na Brumbála, „ tak dobrá. Kde se s ním mám sejít?“
„ Jsme dohodnuti, že přivede Harryho sem. Každou chvíli by tu měli být.“

„ Jak ne?“ Sam svraštila obočí a na čele se jí vytvořila nepatrná vráska.
Severus se snažil nemyslet na to, jak jí to hrozně sluší, když se zlobí. Hodně přemýšlel a došel k závěru, že je na čase, aby zas vzal svůj život pevně do svých rukou. Tyhle emociální kotrmelce mu vůbec nesvědčily. To ovšem znamenalo zbavit se toho kamikadze koktejlu vášní, nezvladatelných emocí a primitivních sexuálních pudů – toho jedu, kterým ho Sam nakazila, a který mu teď bránil doopravdy se na tu její umíněnost a paličatost zlobit. Ale ne patnáct let byl, když už ne šťastný, tak aspoň vyrovnaný a měl klid. Teď neměl ani jedno, ani druhé. A šťastný…Severus zaváhal. Kdysi býval šťastný. Bylo to už dávno, pamatoval si na to jen mlhavě. Ale býval šťastný…než se mu život zhroutil. A nejhorší bylo, že když byl se Sam, když ležel vedle ní tak…
„ Posloucháš mě vůbec?“
Severus zaostřil na Sam. Už se zase nechal umést vlastními myšlenkami. To musí přestat! Oslabovalo ho to a to si nemohl dovolit. Nejdřív to skončí se Sam, pak se vypořádá s Potterem a všechno zase bude jako dřív.
„ Co je ti?“ Sam se pokusila Severuse dotknout, ale udělal krok zpátky. Cítila, jak se stáhnul do sebe.
„ Řekl jsem, že s námi nepůjdeš. Je to mé poslední slovo,“ prohlásil Severus a odešel.
Sam si povzdechla. Na chvíli v jeho očích zahlédla věci, které nechápala, ale bylo v tom tolik emocí. Jenže pak se stáhnul. Proč jí nedovolil, aby se ho dotkla? Co se mu zase honilo hlavou? Pokaždé, když jí poodhalil kousek svého já, jako by se toho zaleknul a couvnul. Kdo vlastně Severus Snape byl? Co skrýval? Stál vůbec za tu námahu a trápení? Nebylo by snazší najít si někoho obyčejného, hodného, kdo by ji miloval…Sam ucítila, jak ji zabolelo u srdce. Vzpomněla si na Siriuse. Ten ji miloval. Jenže Sam věděla, že není cesty zpátky. Od první chvíle, kdy se zahleděla do těch černých očí, bylo rozhodnuto.

Severus seděl v obývacím pokoji po tmě. Všichni už šli spát. Věděl, že zítra ráno s Potterem vyrazí do vzdálené horské chaty. Bylo mu jasné, že se to neobejde bez problémů, ale na to teď nemyslel.
Roky byl sebejistý, nikdy o sobě nepochyboval a nedělalo mu problém chladně a sobecky jít za svými cíly. Jenže věci se měnily. Cítil to. Od té chvíle, tam za těmi popelnicemi, kdy se poprvé podíval Sam do očí, se něco změnilo. Nenávist k Harrymu Potterovi už nebyla tak palčivá, James Potter už nebyl tak důležitý, smrt Siriuse Blacka ho už tolik netěšila a dokonce i slib Lily netížil tak jako před několika dny. Jako by se staré rány zajizvovaly a zůstávala po nich jen tupá bolest. Měnil se…cítil to…a…měl z toho strach. Ano, Severus Snape, syn jednoho z nejbohatších a nejčistokrevnějších, kdysi jednoho z nejmocnějších, kouzelníků, se bál zítřka, protože netušil, co ho čeká. Jistě celý život balancoval na hranici. Rozhodl o tom toho deštivého dne, kdy přijal nabízenou ruku lorda Voldemorta. Jenže proti bystrozorům i Smrtijedů se mohl bránit. Jak se měl ale bránit proti emocím, které přicházeli nečekaně a zrádně, když to nejméně potřeboval? A všechno začínalo a končilo u Sam. Nechápal, jak se to mohlo stát. Vždycky si na tohle přece dával pozor. Sam nebyla jiná než ostatní. Takových jako ona prošly jeho postelí desítky. Žádná v něm nevzbudila ani stín sympatií. Tak proč Sam? A proč zrovna teď?
„ Můžu?“
Severus zvedl oči. Sam stála ve dveřích a nejasné světlo z chodby se lámalo kolem křivek jejího těla. Utíkal před ní. Věděl to. Utíkal, protože…měl strach – z intimity, z emocí, které nezvládal, z toho, že bude chtít, něco, co jí nebude moct dát, z toho, že ji má, i z toho, že ji ztratí.
Severus přikývnul a Sam si k němu přisedla. Jedna část jeho mysli jí chtěla říct něco, čím by ji ublížil a ona ho nechala. Dokázal ublížit lidem nevědomky, natož vědomě. Ale druhá polovina jeho já se děsila, že to udělá, a že ji ztratí. Tak nějak si na ni zvyknul. Bylo to svým způsobem uklidňující vědět, že když udělá krok stranou, tak o ni „zakopne“.
„ Chtěla jsem se ti omluvit,“ řekla Sam po zdánlivě nekonečné chvíli mlčení.
„ Omluvit? Za co?“ Severus se nemohl zbavit pocitu, že by se omlouvat měl spíš on. K čertu s těmi pocity!
„ Za všechno,“ pokrčila rameny Sam.
„ Jestli je to taktika, jak mě přesvědčit…,“ začal Severus, ale dál se nedostal, protože ho Sam nečekaně políbila. Odstrčil ji.
„ A tohle bylo jako co?“ zavrčel Severus.
„ Řekni mi, Severusi, upřímně znamenám pro tebe vůbec něco?“ zeptala se ho Sam přímo.
„ No,…něco určitě,“ zašeptal a políbil ji.
Polibek rychle nabíral na intenzitě. Dokonce i tak zkušenému milovníkovi, jakým byl Severus, začal pomalu docházet dech. Odtáhli se od sebe.
„ Chci jít s vámi. Neupírej mi to. Já to zvládnu.“
Severus zavřel oči.Ani na okamžik nepochyboval o ní. Měl pochybnosti o sobě. Za poslední rok udělal víc chyb, než za celý svůj dosavadní život. Dřív se mu to nestávalo. Jenže věci už nebyly jako kdysi. Severus si přál to vrátit. Jenže mu už nebylo devatenáct. Když byla nablízku, nedokázal jednat čistě racionálně. Byla jeho slabina – velká slabina – a musí se jí zbavit. Hned.
„ Svůj názor jsem ti už řekl,“ Severus vstal a přešel na druhou stranu místnosti, aby mezi nimi byla co největší vzdálenost.
„ Proč mě sebou nechceš?“
„ Pleteš se do věcí, do kterých nemusíš.“
„ Co je ti do toho! Je to můj život!“ rozzlobila se Sam.
„ Jsi hrozně umíněná!“ obvinil ji Severus.
„ Á, to mi říká ten pravý,“ ušklíbla se Sam. Pak řekla měkčeji: „ Máš o mě strach?“
„ O tebe? Měl bych za tebe především zodpovědnost! Co by tomu řekl Brumbál, kdybych tě vrátil v pěti, šesti kusech?“ zavrčel Severus.
„ Nejspíš nic. On to totiž byl jeho nápad, abych šla s vámi,“ kontrolovala Sam.
Severus dobře zamaskoval překvapení, ale ne vztek. Stisknul rty a přimhouřil oči.
„ Proč jsi mi to neřekla hned?“
„ Protože jsem tě chtěla přesvědčit sama,“ zašeptala Sam.
„ Já tě sebou nechci. Ještě zítra si o tom promluvím s Brumbálem a…“
„ Ty se mě bojíš,“ konstatovala Sam.
„ To je blbost a ty to víš,“ odsekl Severus.
„ Opravdu? A nebo se bojíš svých citů ke mně?“
Severus se zachvěl a byl rád, že to v šeru, které v pokoji panovalo, nemohla postřehnout.
„ Citů?“ zopakoval chladně.
„ Ano,“ přikývla.
„ K tobě?“ ušklíbnul se.
„ Přesně tak.“
„ To je ta největší pitomost, co jsem kdy slyšel. Proč si sakra myslíš, že když s tebou spím, musím tě zákonitě…,“ Severus se odmlčel, „…milovat,“ vyslovil to jako nadávku.
Sam otevřela pusu, aby něco řekla, ale Severus ještě zdaleka neskončil.
„ Co čekáš? Snubní prsten? Dětičky? A žili šťastně až do smrti? Moc čteš pohádky, holčičko,“ Severus se k ní otočil zády, aby neviděl její slzy. Někde v hloubi své prokleté duše byl zděšen tím, co řekl, a nenáviděl se za to.
„ Chápu,“ Sam statečně bojovala se slzami a snažila se ovládnout svůj roztřesený hlas, „ co člověk může čekat od Smrtijeda,“ schválně neřekla bývalého, „ od obyčejného zrádce a zbabělce. Možná by měl Brumbál prověřit vás, pane Snape, kvůli tomu úniku informací. Zrádce zůstane vždycky jen prašivým zrádcem!“ a práskla za sebou dveřmi.
Severus sklonil hlavu. Každé její slovo ho bodalo jako ostrá dýka.
„ Sam!“ prudce se otočil, ale už tu nikdo nebyl, „ Sam?“ byla pryč. Měl, co chtěl. Tak proč se cítil jako spráskaný pes?

Sam vztekle hodila svoji tašku na zem a rozhlédla se.
„ Tak kde je ten prašivý mizera?“ zeptala se.
Harry zamrkal.
„ No, já…“
„ Snape, Harry, kde je Snape? Mám už od rána chuť mu dát pár facek. Měla jsem to udělat dřív, ale nikdy není pozdě.“
Harry se na Sam zaraženě díval.
„ Já…my…máme se s ním setkat až na místě,“ řekl Harry opatrně. Ještě neviděl Sam takhle rozzlobenou.
„ Je to srab,“ prohlásila Sam.

Horská chata byla prostorná, pohodlně zařízená a její polohu Brumbál maximálně tajil. Všem členům Řádu dělaly neustálé uniky informací velké starosti, ale pořád se nedařilo odhalit, kdo za tím stojí.
„ Hezké hnízdečko,“ utrousila Sam ponuře.
Harry si zalezl do svého pokoje a dělal úkol, který mu Snape zadal. Aspoň mu to pomohlo odvést myšlenky od Siriuse.
Sam seděla v malém obývacím pokoji u krbu a přemýšlela, kde se stala chyba. Brumbál si byl tak jistý, že k sobě patří. Tak proč to nevyšlo? Z myšlenek jí vyrušil zvuk na terase – kroky. Popadla hůlku a schovala se do stínu. Neodvažovala se ani dýchat.
„ Stůj, ty pse!“
„ Nech toho, nemám na to náladu,“ zavrčel Severus.
Sam ale hůlku nesklonila.
„ Myslela jsem, že to je Smrtijed…a vlastně jsem měla pravdu,“ poznamenala jízlivě.
„ Jen si posluš,“ pokrčil Severus rameny.
„ Mohla bych tě zabít a pak předstírat, že šlo o nehodu. Navíc co se máš co potulovat venku, když máš chránit toho chlapce,“ její hlas chladný a necitelný. Chtěla mu ublížit, chtěla, aby pocítil tu bolest, jakou teď prožívala.
„ Pomstychtivost ti nesluší,“ odpověděl a klidně se posadil do křesla.
Sam sklonila hůlku.
„ Ne, smrt je moc jednoduchá, rychlá a konečná.“
„ Nemáš na to,“ ušklíbnul se Severus.
„ Jsi ubožák, Snape. Lituji, že jsem tě kdy potkala,“ Sam vyšla z pokoje.
Severus se zadíval do ohně. Proč to takhle muselo skončit, pomyslel si.

„ AUU!“ zavyl Severus, když mu Sam nemilosrdně a schválně přivřela prsty do šuplíku.
„ Och, omlouvám se,“ ušklíbla se Sam.
Harry se raději sklonil ke své snídani, protože jen stěží zadržoval smích. Snape se tvářil nasupeně a třel si pohmožděné prsty. Sam ho okázale ignorovala.
Dělala mu naschvály od první chvíle, co přišel do kuchyně. Chybějící třetí židle, teď ten šuplík – bylo to dětinské, ale docela se jí ulevilo.
Snape se v kuchyni nezdržoval. Bez snídaně se odebral zpátky do svého pokoje. Nechtěl dělat Sam terč a Potterovi zábavu. Navíc část jeho mysli to přijímala jako zasloužený trest.

Harry se pohyboval obezřetně a pátral pohledem v lesním porostu. Snape tu někde byl – cítil to. Byl to takový ten pocit, z kterého se vám ježí chlupy na zátylku. Překročil větvičku, jejíž prasknutí by ho mohlo prozradit. Všechny jeho smysly byly v pohotovosti. Věděl, že Snape utočí, jen když si je jistý, že nemine, což znamenalo, že když Snape zaútočí, jsou jeho šance mizivé. Musel zjisti, kde nepřítel je. Za poslední rok se jeho schopnosti velmi zlepšily, ale pořád cítil, že na Snapea nemá. Profesor měl zkušenosti, byl zocelený bitvami, které Harry ještě nevybojoval.
Harry se přitisknul ke stromu, protože zachytil pohyb. Mohl to být jen srnec, ale nač riskovat. Chvíli čekal, ale nic se nedělo. Asi se mu to jen zdálo. Opět začal postupovat kupředu. Stromy řídly, až nakonec ustoupily mýtině. Harry neměl v úmyslu na mýtinu vejít, byl by snadný cíl. Najednou za ním něco křuplo a pak uslyšel, jak se něco prodírá mlázím. To nemohl být Snape, bylo poslední, co si uvědomil.
Divočák zafuněl a rozběhnul se k Harrymu. Harry byl tak zaskočený, že si vůbec nevzpomněl na hůlku a dal se na útěk. Vyběhli na mýtinu a pak se těsně za sebou stalo několik věcí. Divočáka zasáhlo omračující kouzlo, nad lesem se objevilo nepřirozeně velké hejno nějakých černých ptáků a něco ho strhlo do křoví.
Harry se už chtěl začít bránit, ale pak si uvědomil, že ho drží Snape. Přestal sebou zmítat a Snape ho pustil. Přiložil si prst ke rtům a pak ukázal na oblohu.
Hejno ptáků poletovalo sem a tam jako by něco hledalo.
„ Co je to?“ šeptl Harry.
„ Krkavci,“ odpověděl Snape tiše, „ hledají nás.“
„ Hledají?“ podivil se Harry.
„ Kouzelníci využívají sovy, ale ty jsou nápadné. Čeleď krkavcovití, kam spadají i vrány a havrani, jsou velice inteligentní a nenápadní. Pán zla je hojně využívá,“ vysvětloval Snape.
Harry se zachvěl.
„ Myslíte, že o nás ví, pane?“
„ Musíme počítat se vším. Vaše objevení se na té mýtině bylo velice nešťastné, Pottere. Pokud se nedokážete vypořádat s jedním kancem, jak chcete porazit Pána zla?“
„ Už jsem ho porazil i dřív!“ odsekl Harry, „ pane,“ dodal rychle.
„ Vyhrané bitvy vám nevyhrají válku, Pottere,“ zavrčel Snape.
„ Co budeme dělat?“ zeptal se Harry.
Hejno už odlétalo.
„ Vrátíme se do chaty a připravíme se na nejhorší,“ prohlásil Snape.

Sam těkala pohledem ze Snapea na okno a zpátky.
„ A to budeme jen tak čekat?“ zeptala se nervózně.
„ Nevíme, zda nás viděli, takže ano, budeme čekat,“ přikývnul Snape, „ v nejhorším je ve sklepě pod starým pytlem schované přenášedlo. Tentokrát jsme počítali se vším.“
„ Nechápu, proč Brumbál nepoužil Fideliovo zaklínadlo,“ postěžovala si Sam.
„ To by bylo moc jednoduché,“ ušklíbnul se Severus, „ nejsou lidi,“ dodal.
„ Nejsou lidi?“
„ Všichni členové Řádu mají plné ruce práce, odvolat tři z nich kvůli utajení tohoto místa se nevyplatí,“ vysvětloval Snape klidně.
„ Aha, ochránit naše životy se nevyplatí,“ poznamenala Sam sarkasticky.
„ Od toho jsem tu já,“ odvětil Snape.
„ Hm, tak to raději půjdu spát do lesa,“ odsekla Sam.

Několik dalších dní bylo vše v pořádku. Snape obnovil Harryho výcvik v lese, ale všechny nabádal k nejvyšší ostražitosti. Nečekal ostatně, že by Smrtijedi zaútočili hned. Na jejich místě by počkal, až bude kořist méně pozorná a tudíž zranitelnější.

Severus klímal v křesle. Harry se šprtal teorii černé magie a Sam si četla. V krbu praskal oheň – taková idylka. Harry odložil knihu a zadíval se z okna do tmy.
„ Co je?“ zeptala se Sam.
„ Mám takový divný pocit,“ zašeptal Harry.
„ Ten už mám od té chvíle, co jsme tady,“ řekla Sam a chtěla se znovu vrátit ke své knize. Hlavní hrdina – pohledný blonďák – se právě chystal vyznat hlavní hrdince lásku.
Harry vstal z křesla a došel k oknu. Měl takový divný pocit. Ještě nikdy se tak necítil. Co by asi na ten jeho pocit, řekl Sirius.
Harry!
Harry sebou škubnul. V pokoji bylo ticho.
Harry, uteč!
„ Slyšela jsi to?“ otočil se Harry na Sam.
Sam se zaposlouchala.
„ Co?“
Harry! Jdou sem!
„ Tohle!“
Sam znejistěla a Harry si připadal jako blázen. Slyšel to!
Uteč, Harry! Je jich moc!
„ Já…asi to bude znít bláznivě, ale mám pocit, že…,“ začal Harry nejistě.
Harry! Tak už mě sakra poslechni!
Okno se roztříštilo a Harryho zasypaly střepy. Sam odhodila knihu a vytáhla hůlku. Snape byl rovněž na nohou a stáhnul Harryho od okna.
Říkal jsem ti to, Harry. Měl jsi mě poslechnout.
„ S vámi se teda člověk fakt nenudí,“ utrousila Sam.
Severus ji ignoroval a snažil se zjistit jaká je situace. Opatrně se nadzvednul a vyhlédnul z okna. Jen těsně ho minul bílý blesk a dopadla na něj sprška skla. Jeden střep do škrábnul do tváře.
„ Máme problém,“ prohlásil Snape.
„ Nepovídej, bez tebe bych na to nepřišla,“ ušklíbla se Sam jízlivě.
„ Je jich moc. Jen co jsem viděl, tak přinejmenším třicet.“
Sam polknula. To byla desetinásobná přesila, to nevypadalo dobře.
„ Ok, co budeme dělat?“ zeptala se Sam a s naději upřela pohled na Severuse. Vždycky si přece věděl rady.
„ Vypadneme odtud. Jděte napřed, já je zdržím,“ rozhodnul Severus.
„ Sám? To je sebevražda. Nezadržíš je tu sám!“ Sam vyprchala z tváře všechna barva.
„ Prostě udělejte, co jsem řekl,“ zamračil se Snape.
„ Ne, pane. Nenecháme vás tu!“ ozval se Harry nečekaně.
„ Vy mlčte, Pottere. A držte své samaritánské sklony na uzdě,“ usadil ho Snape, „ není čas se tu dohadovat! Jděte!“
„ NE!“ vykřikla Sam.
Snape ale nemarnil čas a strkal je ke dveřím. Zeď se zachvěla pod náporem kouzel. Severus vystrčil vzpouzející se Sam ze dveří a otočil se na Pottera.
„ Jste důležitý, tak jděte. Musíte umět poznat, kdy je čas bojovat, a kdy je čas utíkat.“
Harry zaváhal. Nechtěl tu Snapea nechávat. Pokud by Snapea zabili, cítil by za jeho smrt vinu, protože ho v tom nechal, opustil ho.
„ JDĚTE!“ zařval Snape, když se zeď už začala hroutit.
Harry vyběhnul ze dveří a spolu se Sam utíkali do sklepa. Ještě slyšeli, jak zeď povolila.
Severus si našel dobrý úkryt a první vlnu Smrtijedů smetl jeho oblíbený útok Kyselý déšť. Z pěti Smrtijedů zbyly jen rozleptané syčící hromádky.
Sam vpadla do sklepa. Harry zavřel dveře. Sam pohledávala pytle.
„ Pod pytlem! Pod pytlem! Ale pod kterým!“ Sam zoufale rozhazovala staré pytle, zatímco dům se chvěl, jak nahoře zuřila bitva. Snape se slyšitelně činil.
Harry si bezděčně vzpomněl na Siriuse. Zabijí Smrtijedi Snapea jako Siriuse?
Harry, tam pod tím pytlem, co máš u nohy.
Harry si připadal jako blázen, když poslechl ten divný hlas. Ale skutečně pod pytlem našel plechovku od coca coly.
„ Mám to!“
Sam se otočila a zaplavila ji úleva. Teď dojdou pro Severuse a…najednou nastalo ticho. Sam zbledla.
Severus zjistil, že se fatálně mýlil. Bylo jich přes třicet. Proti takové přesile neměl šanci. Nakonec musel svůj úkryt opustit a naživu se udržel jen díky štítovým kouzlům. Ve zdemolovaném pokoji však už nebylo kam se skrýt.
Smrtijedům nedalo příliš práce prolomit Severusovu obranu. Když mu levým ramenem prolétnul ohnivý šíp, napadlo Severuse jen, že jim poskytl dostatek času na útěk. Další útok zasáhl Severuse do pravé ruky. Pustil hůlku a sevřel si zkrvavenou ruku. Smrtijedi se blížili a nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Severus byl ale klidný. Věděl, že tahle chvíle jednou přijít musí. Umře. A když si to uvědomil, pocítil lítost nad tím, že tolik času promrhal, místo aby byl se Sam.
Sam se slzami v očích sledovala škvírkou, jak Severuse odvlekli. Harry položil Sam ruku na rameno. Sam přikývla. Nemohli mu pomoct.

Sotva se zhmotnila na místě, rozběhla se Sam k troskám domu. Jen mlhavě si uvědomovala, že ji následují členové Řádu. Brumbál odvolal narychlo patnáct lidí a společně s nimi a madam Pomfreyovou šli Severusovi na pomoc.
Sam trnula hrůzou, že jdou pozdě. V největší tichosti se přiblížili k domu. Smrtijedi tu ještě byli. Před domem hořel velký oheň a kolem něj byl shluk postav v kápi. Sam pátrala po Severusovi. Nikde ho neviděla. Srdce se jí sevřelo.
„ Tam,“ šeptl Remus a ukázal k prvním stromům lesa.
Sam potlačila vzlyk. Severus byl přivázaný u stromu, zmlácený a zkrvavený, ale živý.
„ POPLACH!“
Sam sebou škubla. Jeden ze Smrtijedů se vracel nejspíš z vesnice a spatřil je. Ihned byl navždy umlčen, ale i tak to stačilo, aby Smrtijedi vyskočili a vytáhli hůlky.
Vůdce Smrtijedů lusknul prsty a dva jiní Smrtijedi přivlekli Severuse. Vůdce mu přiložil nůž k hrdlu.
„ Jestli ho chcete živého, tak všichni složte hůlky!“ nařídil Smrtijed.
„ Jestli to uděláme, pobijí nás jako dobytek,“ zavrčel Moody.
„ A jestli to neuděláme, podříznou Severuse jako dobytek!“ vyštěkla Sam.
„ Nechte je to udělat,“ ozvala se madam Pomfreyová.
Všechny to zaskočilo.
„ Jsme v přesile. Nechte je ať mu proříznou hrdlo, budu u něj dřív, než vykrvácí. Mám vše potřebné. Přežije.“
„ A co když…,“ zajíkla se Sam.
„ Nemáme na výběr,“ řekl Brumbál trpce a pak se otočil k vůdci Smrtijedů a zakřičel: „ Klidně ho zabijte! Pro nás nemá cenu!“
Severus pozvednul hlavu. Všechno ho bolelo. Nechápal, co tím Brumbál sleduje, ale proti smrti neměl námitek. Měl příliš velké bolesti. Smrt to utrpení aspoň ukončí. A pak uviděl Sam. Znovu pocítil smutek nad tím, že udělal takovou chybu. Místo aby byl s ní, aby využil každičký okamžik, odehnal ji od sebe. A teď umře, aniž by se ona kdy dozvěděla, že k ní skutečně NĚCO cítil a že NIC, co řekl, nemyslel vážně. Ucítil chladnou ocel na krku. A pak vůdce Smrtijedů prudce trhl zápěstím. Ostří zajelo do Severusova krku jako po másle. Nejdřív to zabolelo a pak ucítil, jak mu horká tekutina stéká hrdlem dolů. Začal se dusit.
Smrtijed pustil Severus právě včas, aby ho nepotřísnila krev. A pak dal povel k ústupu. Jeden ze Smrtijedů se sklonil k nehybnému Snapeovi.
„ Tohle máš na památku,“ zasyčel Smrtijed a bodl Severusovi do paže injekční stříkačku, pak se dal na ústup jako ostatní.
Sam se pronásledování Smrtijedů, kteří se houfně přemisťovali pryč neúčastnila. Klečela vedle Severuse a držela mu hlavu, zatímco madam Pomfreyová dělala se svojí hůlkou zázraky. Během několika vteřin zastavila krvácení a rána se pokryla něčím, co trochu vypadalo jako strup.
„ Teď musí být v klidu. Opatrně ho přeneseme do nějaké postele. Ztratil spoustu krve, musí odpočívat,“ prohlásila madam Pomfreyová.
„ A bude v pořádku?“ zeptala se Sam rozechvěle. Severus byl voskově bledý a krev na jeho tváří vyloženě zářila.
„ Potřebuje do tepla a vyspat se. Uvidíte, že zítra vám už poleze na nervy,“ usmála se madam Pomfreyová.
Přenesli Severuse do jedné z ložnic v patře, shodou okolností patřila ještě včera ta místnost Sam.
Sam si sedla k Severusovi na postel.
„ Měla jsem o tebe takový strach. Nechci tě ztratit. Až se uzdravíš, tak si o tom všem promluvíme,“ zašeptala zvedla se a nechala Severuse v klidu spát.

„ Nelíbí se mi to.“
Sam vzhlédla od skromné snídaně. Obývák i kuchyň byly poničené, ačkoli provizorní opravy to tu opět udělaly obyvatelné.
„ Co se stalo?“ zeptal se Brumbál.
„ Profesor Snape – jeho stav se nelepší,“ řekla madam Pomfreyová ustaraně.
„ Jak nelepší?“ zbledla Sam a ruka, v které svírala hrnek, se jí rozklepala.
„ Rány se mu zacelily, ale je to s ním horší než včera. Má vysokou teplotu a bolesti. Nedokážu si to vysvětlit. Všechny rány jsem pečlivě vymyla, ale vypadá to na…infekci.“
„ Infekci? Je to vážné?“ zeptal se Brumbál starostlivě.
„ Zatím to nemůžu s určitostí říct, ale obávám se, že to je velmi vážné,“ řekla madam Pomfreyová a zamračila se.
„ Nechám ho přemístit ke svatému Mungovi a…,“ začal Brumbál.
„ To nejde. Nemůžeme s ním teď hýbat. Některé rány od magických útoků se ještě nezhojily, mohli by se znovu otevřít. Navíc mu každou hodinu stoupá teplota. Měl by zůstat v klidu,“ přerušila ho madam Pomfreyová.
„ Dobrá, v tom případě sem nechám dopravit vše, co si řeknete,“ zvednul se Brumbál od stolu.

Tvář madam Pomfreyové zpopelavěla.
„ Bože,“ zašeptala. Její nejhorší obavy se potvrdily.
Sam seděla u Severuse a pravidelně mu měnila obklady. Měl horečku, utržené rány se mu hojily pomalu a měl viditelně silné bolesti.
„ Můžete na chvilku?“
Sam vstala a šla s Pomfreyovou vedle.
„ Mám velmi špatné zprávy. Je mi to líto, ale…profesor Snape má tetanus.“
Sam se musela posadit. Jako mudlové měli i kouzelníci nemoci, na které byla magie zatím krátká.
„ Nemůžete pro něj něco udělat?“ zeptala se Sam a potlačovala slzy.
„ Bohužel, na tetanus není protijed. Můžu mu to jen ulehčit…až dojde k první zástavě srdce…chci ho nechat odejít.“
„ NEEE!“
„ Nebude trpět! Nemůžeme ho zachránit! Jen protáhneme jeho utrpění. Nemáte vůbec ponětí, jaká bolest to je!“ vybuchla Pomfreyová.
„ Vy ho odsuzujete k smrti,“ zašeptala Sam, „ co jste to za ošetřovatelku?“
„ Profesor Snape možná není oblíbený, ale já si ho vážím. Nechci aby před smrtí musel týdny trpět.“
„ Ale, ale musí existovat způsob…,“ rozplakala se Sam.
„ Kdyby byl zdravý, tak snad, ale ta zranění ho vyčerpala. Nemá šanci. To je realita,“ prohlásila Pomfreyová smutně.
„ Ne, ne,“ Sam složila hlavu do dlaní, „ přece to nevzdáte!“
„ Co víte o tetanu?“
Sam mlčela.
„ Není na to lék. Tělo se musí s toxinem samo poprat. To trvá tři týdny. V průběhu té doby přicházejí bolestivé křeče, kdy se tělo prohne jako luk. Může se udusit, může mu prasknout páteř a nebo – a to je nejpravděpodobnější – umře vyčerpáním. Nepřežije ty tři týdny. Neudržíme ho tak dlouho naživu. Je zesláblý a bude potřebovat umělou výživu. Jenže mi mu jí nedokážeme poskytnout dostatek. Můžeme mu to jen ulehčit.“
„ Ne, musíme to zkusit!“ nehodlala se Sam vzdát, „ můžeme použít ochromující kouzlo, abychom zastavili křeče…“
„ A udusíte ho, protože mu přestanou pracovat mezižeberní svaly,“ poznamenala Pomfreyová.
„ Ale existuje přece kouzlo, která by mu pomohlo s dýcháním,“ ohradila se Sam.
„ Jistě, ale nemůžeme mu do žíly pustit natolik koncentrovaný roztok s výživou, abychom ho udrželi tři týdny naživu. Ty žíly to prostě nevydrží! Myslíte, že ho chci prostě jen tak odepsat?! Že bych ho nechtěla zachránit?! Ani u svatého Munga by pro něj nemohli nic udělat!“ rozkřičela se Pomfreyová, ale přerušil ji Severusův výkřik plný bolesti.
Vběhly do pokoje. Severus se dotýkal postele jen patami a rameny. Jeho tělo bylo prohnuté ve strašlivé křeči. Sam mohla slyšet praskání namáhaných kostí. Oči se jí zalily slzami. Severus byl po celou dobu záchvatu při vědomí. Záchvat trval třicet vteřin, pak se Severus zhroutil na postel. Sam se chvěla jako by ten záchvat postihl i ji. Třicet vteřin! Třicet vteřin čisté bolesti.
„ Musíme být potichu. Hlasité zvuky vyvolávají záchvat,“ zašeptala Pomfreyová.

Sam seděla nad hromadou lékařských knih jak mudlovských, tak kouzelnických. Hledala něco, co by Severusovi zachránilo život. Madam Pomfreyová ho dopovala velkými dávkami lektvaru proti bolesti, ale i tak Sam věděla, že Severus trpí. I když se snažili zajistit ticho, dostával Severus záchvaty. Sam čekala, že se udusí, že se mu zlomí páteř. Zatím se to nestalo, ale čas byl proti nim.
Madam Pomfr

yová setřela Severusovi pot z čela. Věděla, že mu ubíhá čas a ničila ji ta bezmocnost. Nezazlívala Sam, že se snaží najít řešení. Tak nějak ve skrytu duše doufala, že z pohledu laika najde Sam zázračné řešení, které je příliš riskantní a šílené, než aby odborníka napadlo. Ale byla to jen planá naděje.
„ Mám to!“
Pomfreyová si přitiskla prst na ústa. Sam přikývla.
„ Našla jsem řešení našeho problému,“ řekla a přistrčila Pomfreyové knihu.
„ To je šílené,“ prohlásila Pomfreyová, když si to přečetla, „ víte, co vlastně navrhujete? Chcete, abych mu zavedla výživu do horní duté žíly – do srdce!“
„ Řekla jste, že žíly jsou pro tak koncentrovaný roztok, jaký by byl potřeba, slabé. Tahle by to vydržela,“ bránila se Sam.
„ Vy vůbec nemáte ponětí, co navrhujete! Můžu mu způsobit otravu krve, trombózu, srdeční arytmii, můžu mu propíchnout hrudní stěnu a způsobit kolaps plíce, nebo mu roztok omylem v domnění, že jsem v žíle, pustím do hrudníku, můžu mu protrhnout tepnu a on umře dřív, než to vůbec zjistíme – je asi tisíc a jeden způsob, jak ho při tom můžu zabít,“ mračila se Pomfreyová.
„ Řekla jste, že umře. Tak proč to nezkusit? Když se to nepovede, bude to mít rychle za sebou. Ale když uspějeme, bude mít šanci na přežití. Nebo ne?“
Pomfreyová přemýšlela. To co Sam našla v té mudlovské knize, bylo šílené. Na druhou stranu to mudlové úspěšně použili u nedonošených dětí, takže to šlo provést. Ale vždyť to byla experimentální metoda! A v těchto podmínkách? Pomfreyová se rozhlédla.
„ Tak dobrá,“ přikývla pomalu, „ je to sice šílené, ale zkusíme to.“
Sam se rozzářila. Je zvláštní, jak je naděje neuvěřitelně houževnatá potvora.

Všechno si to musely připravit doslova na koleně. Nemluvě o tom, že Pomfreyová z té knihy získala jen matné povědomí o tom, jak se to má provést. Bylo to šílené. Ale Sam měla pravdu, byla to šance.
Sam se zadívala na Severusovo tělo. Hrudník se mu zdvíhal pomalu a namáhavě. Když madam Pomfreyová přiložila jehlu k pokožce v místě spojení klíční kosti se sternem, dostala Sam najednou strach.
„ Takže až vám řeknu, zatáhnete tady za ten píst. Musí se objevit ve válci temně červená krev.“
Sam přikývla a sledovala, jak Pomfreyová přitlačila a jehla pronikla hluboko dovnitř.
Pomfreyová mávla hůlkou a ve vzduchu se objevilo cosi jako rentgenový snímek. Sam nad tím nepřestala žasnout. Na modře se třpytícím „zjevení“ bylo vidět cosi, co mělo být Severusovo srdce, a cévy. Ale i s tímhle to bude práce téměř poslepu, protože kouzlo ukazovalo změny se zpožděním.
„ Zkuste to.“
Sam zatáhla za píst, ale neobjevilo se nic. Pomfreyová zaklela a pokračovala. Sam se zadívala Severusovi do tváře. Než začaly, tak ho Pomfreyová uspala, ochromovacím kouzlem zastavila křeče a rovněž kouzlo teď zdvíhalo Severusův hrudník, když mezižeberní svaly vypověděly službu. Když se uvážilo, co s ním vyváděly, měl ve tváři překvapivě klidný a vyrovnaný výraz. Sam byla ráda, že o ničem neví. Už ho netrápila bolest, nic necítil.
Pomfreyová vedla jehlu stále hlouběji. Na čele jí vyrazily krůpěje potu.
„ Zkuste to.“
Sam opět nasála, ale ani tentokrát neuspěly.
„ Sakra už bych tam měla být!“ zamračila se Pomfreyová a zahleděla se na obraz. Na chvíli se odtáhla, aby zkontrolovala srdeční činnost. Otřela si pot a pokračovala. Po chvíli kývla na Sam.
Zase nic.
Pomfreyovou polilo horko. Trvalo to příliš dlouho. Čím déle se s tím bude hrabat, tím větší riziko to pro Snapea bude. Ale už by přece měla být u cíle. Co když je moc daleko? Co když je příliš blízko plíci? Sevřela prsty jedné ruky v pěst. Třásly se jí. Nadechla se a pokračovala.
„ Sam? Do toho.“
Sam zatajila dech a…do válce začala proudit tmavě rudá krev.
„ Dokázala jste to!“ rozzářila se Sam.
„ Ještě nemáme vyhráno,“ poznamenala Pomfreyová, „ teď musíme zavést katétr na místo a upevnit jej v horní duté žíle.“
Pomfreyová vytáhla jehlu a začala do otvoru po ní zasouvat hadičku. Ještě před tím si označila na hadičce vzdálenost k srdci. Když se dostala až ke značce, připevnila hadičku ke kůži a zakryla ránu gázou s mastí, které udrží ránu sterilní. Odtáhla se a zkontrolovala srdeční činnost. Žádná známka arytmie, bylo to dobré. Pak se zadívala profesoru Snapeovi do tváře. Když bude mít štěstí, přežije to.
„ Víc pro něj udělat nemůžeme,“ konstatovala Pomfreyová. Pak se zadívala na Sam, „ ještě nikdy jsem nedělala něco tak šíleného a neuvěřitelně riskantního. Nic mě donutí uvěřit, že tohle mudlové běžně dělají. Ale jestli to bude fungovat, může mu to zachránit život.“
„ Zoufalá situace žádá zoufalé řešení,“ namítla Sam a v duchu si pomyslela: Nemůže umřít, ještě jsem si nevyjasnili tolik věcí. Navíc bez něj by byl můj život nudně normální.

Kapitola druhá: Vsaď vše na jednu kartu

Tři týdny se vlekli strašně dlouho, ale ten šílený pokus vyšel. Sam proseděla celé noci u Severusovy postele. Neobešlo se to bez komplikací. Byly chvíle, kdy si myslela, že to Severus nezvládne, ale držel se. Jeho vůle žít byla silnější než jed v jeho žilách.
Severus byl teď u svatého Munga, kam ho převezli okamžitě, jak toho byl schopen. Byl vyhublý na kost a zesláblý, ale živý. A mohl mluvit o nehorázném štěstí. Už po druhé během krátké doby sklouznul hrobníkovi přímo z lopaty. A vděčil za to Sam, která ho neopustila, když ji nejvíc potřeboval. Severus si umiňoval, že hned, jak ho pustí z nemocnice, si se Sam musí promluvit.
„ Ahoj!“
Severus se zadíval ke dveřím. Sam se na něj smála a v ruce držela velkou krabici čokolády.
„ Vypadáš podstatně lépe,“ řekla s úsměvem a přisunula si k jeho posteli židli. Po pravdě Severus vypadal příšerně. Rysy ve tváři měl strhané, byl vyzáblý. Za svojí normální váhou zaostával o dvacet kilo. Ale Sam přišlo, že vypadá báječně. Oči měl jasné a živé a rychle se zotavoval. Sam se mu musela obdivovat. Devět z deseti jiných by podlehlo, ale on ne.
„ Co ty tady děláš? Myslel jsem, že máš na krku Pottera?“
„ Potter je mladý, samostatný muž. Nemusím ho pořád hlídat,“ zakřenila se, „ máš rád čokoládu? Ošetřovatelka říkala, že potřebuješ přibrat.“
„ Čokoládu nesnáším,“ odpověděl.
„ Tvoje chyba. Je výborná,“ usmála se a položila krabici na noční stolek.
„ Kde vůbec teď s Potterem cvičíte?“ zajímal se.
„ Ošetřovatelka taky říkala, že máš mít klid. Navrhuji změnu tématu.“
„ Kde?“ jeho tón byl nekompromisní.
„ Na jednom ranči. Ale nenajdeš to. Brumbál konečně použil Fideliovo zaklínadlo a je sám Strážcem. Měl to udělat už dřív. Ale to se do toho nejdřív musí vložit ženská…,“ Sam se odmlčela, „ bála jsem se o tebe.“
„ Já myslel, že mě nemůžeš ani vidět.“
„ Nech toho. Dobře víš, že jsem nic z toho nemyslela vážně. Opravdu, Severusi, je na čase si promluvit.“
„ Na čase?“ povytáhnul obočí.
„ Podívej, oba víme, že mezi námi něco je. A já ti nevěřím, že je to jen o sexu. Je v tom víc. Já tě…“
„ Sam, neříkej to,“ zarazil ji Severus. Byl rozpolcený. Na jednu stranu to nechtěl slyšet, na druhou stranu po ničem netoužil víc. Nevyznal se v tom.
„ Ne, já ti to chci říct. Chci, abys to slyšel!“ trvala na svém Sam.
„ Ty vůbec nic nechápeš!“ zamračil se Severus.
„ Ne, mám pocit, že ti rozumím víc, než si myslíš,“ pousmála se, „ mít někoho rád, Severusi, není nic za co by se člověk musel stydět. Naopak láska je něco krásného a ušlechtilého a hodno obdivu.“
„ Pohádky pro malé děti,“ zavrčel Severus.
„ Ty nevěříš na lásku?“ zeptala se Sam.
„ Ne. Je to jako chřipka. Chvíle je ti divně a pak to přechodíš.“
„ To je dost bizardní názor.“
Pokrčil rameny.
„ Moji rodiče se měli moc rádi. Vždycky jsem je pozorovala, jak se drží za ruce, když jsme šli na procházku. Podle mě je hezké, když se takhle dva lidi mají rádi.“
Severus mlčel. Myslel na své vlastní rodiče. Ti se nikdy rádi neměli. Nebrali se z lásky. A časem se začali nenávidět.
„ Byl jsi někdy zamilovaný?“
„ Tak do toho ti nic není,“ odsekl.
„ Jen se ptám. Já byla každou chvíli. Bohužel vždycky do toho nesprávného. Já pro něj hořela a přitom jsem pro něj byla vzduch. Všimnul si každé jiné, akorát mě přehlížel.“
Severus si vzpomněl na Lily i ona ho přehlížela. Měla pro něj jen soucit. Nic víc. Ale on nestál o soucit.
„ Miluji tě, Severusi, a chci, abys to věděl,“ zašeptala Sam.
Severus zavřel oči. Řekla to. Už se s tím nedalo nic dělat.
„ Proč?“
„ Já nevím. Jsi jiný…co já vím. Kdybych věděla všechno, otevřu si poradnu a vydělám balík. Prostě tě miluji a tečka,“ zadívala se na něj, „ nic mi k tomu neřekneš?“
„ Co ode mě čekáš?“
„ No, tak pro začátek třeba to, že se vyjádříš ohledně svého vztahu ke mně. A co bude dál,“ pokrčila rameny, „ nechci po tobě vzdušné zámky. Chci tě jen mít vedle sebe. Vědět, že se na někoho můžu spolehnout, že pro někoho něco znamenám, že na mě někomu záleží.“
„ Ale to jde i bez lásky. Když budeš potřebovat, tak ti pomůžu. Vždyť ty mě taky pořád taháš z malérů. A záleží mi na tobě.“
Sam se rozzářila.
„ Jako na…známé…přítelkyni…“
„ Na milence? Hm, obávám se, že mám větší nároky, Severusi. Nechci být jen milenka. Chci víc.“
„ Co když ti to nedokážu dát?“
„ Ještě jsi to ani nezkusil.“
Severus uhnul pohledem, ale neřekl nic. Nepověděl ji o tom zmatku, který cítil. O tom, že ji má rád, ale že si není jist. Že se bojí důvěrného vztahu. Neřekl ji, jak moc mu v minulosti ublížili. Že ji nechce ohrozit, protože po něm jde Pán zla. Mlčel. Jako tehdy, když se ho velice podobně zeptala Lily, zda mu na ní záleží. I tenkrát nic neřekl a ona začala chodit s Potterem. Nechtěl, aby se to opakovalo, ale nedokázal se přinutit mluvit o tom, co cítí. To bylo prostě tabu. Jeho soukromá věc, do které nikomu nic nebylo.
„ No, jak myslíš, Severusi. Je to tvoje rozhodnutí,“ zašeptala Sam a vstala.
Sam nechoď. Já jen potřebuji čas. Není to pro mě snadné. Ale záleží mi na tobě víc, než dokážu vypovědět. Děsí mě to a zároveň je to něco krásného. Já se už jen těžko můžu nějak radikálně změnit, ale snad časem to půjde. Prosím buď se mnou a buď trpělivá. Jsi to nejcennější, co mám. Nerad bych tě ztratil, protože nedokážu říct, co cítím, co si myslím.
„ Proč mi to děláš?“ povzdechla si Sam.
ŘEKNI JÍ TO!
Sam za sebou zavřela dveře.
„ Severusi,…ty jsi ale vůl,“ povzdechnul si Severus.

Vážená Sam,

„ To je blbý,“ Severus zmuchlal pergamen.

Nejdražší

„ No to už vůbec ne,“ zamračil se Severus a zahodil další papír.

Milá Sam,
chápu, že se na mě asi zlobíš, ale

„ Ne,“ další papír letěl do koše.

Milá Sam,
píšu ti, protože nedokážu

Severus roztrpčeně zmačkal pergamen a opřel se v křesle. Před dvěma dny ho pustili z nemocnice a on se celou tu dobu snažil napsat Sam dopis. Doufal, že když jí to nedokáže říct, tak jí to napíše. Bohužel zjistil, že to není o nic lehčí. Okolo koše byl už pěkný nepořádek. Domácí skřítek měl přísně zakázáno uklízet v jeho pracovně. Tohle bylo jeho království a nesnesl, aby se tu to ušaté stvoření ometalo.
Myslel na Sam. Pravděpodobně někde cvičí Pottera. Nejspíš ještě s Moodym nebo někým, kdo se v černé magii opravdu vyzná. Jestlipak se na něj zlobí? Zanevřela na něj? Nebo čeká, až se konečně vymáčkne? Dokáže to někdy?
Severus vstal a stoupnul si k oknu. Díval se do zahrady a představoval si, jaké by to bylo nežít v tomhle velkém domě sám, jen se starým domácím skřítkem. Jenže neměl vůbec potuchy, jaké by to bylo. Sam měla pravdu, ani to nezkusil. Jaký podivný paradox. Zřekl se citů, aby se z něj nestal slaboch. A vlastně právě díky tomu se tím slabochem stal. Nedokázal říct ženě, ke které cítil, řekněme jistou náklonnost, že k ní něco cítí.

Harry uskočil před oslepujícím zábleskem a protáhnul se úzkým otvorem do dalších prostor jeskyně. Protože tam byla tma jako v pytli, rozsvítil hůlku. Smysly měl vybičované do krajnosti a útok očekával každým okamžikem.
„ Výborně.“
Harry zamrkal. Najednou se před ním objevil otvor a v něm stála Sam. Usmívala se.
„ Konec?“ zeptal se Harry a rozhlédnul se, jako by čekal ještě nějaký podraz.
„ Opravdu působivé,“ zamručel Moody spokojeně.
Harry se na Moodyho zadíval a pak uskočil právě včas, aby se vyhnul omračujícímu kouzlu. Postavy se rozplynuly a objevil se východ.
Harry prošel dveřmi a vyběhl po schodech nahoru.
„ Zdá se, že jsme tě nenachytali,“ uvítala ho Sam se šibalským úsměvem, „ co ti napovědělo, že je to jen iluze?“
„ Já nevím,“ pokrčil rameny Harry a setřel si pot z čela, „ Moody byl…no jiný. Nikdy neříká opravdu působivé.“
Sam se rozesmála. Společně se vydali k domu. Harry neustále porovnával způsob výcviku Sam a Snapea. Profesor lektvarů si nebral servítky, všechno to bylo doopravdy. Harrymu trvalo dlouho než začal tyhle překážkové dráhy brát vážně, protože věděl, že by se mu doopravdy nic stát nemohlo. Maximálně by ho to omráčilo. Přesto měl pocit, že je to lepší než Snapeův výcvik. Na druhou stranu i když byl Moody v obraně proti černé magii zběhlý a leckdy přidal i radu z vlastní zkušenosti, chyběly Harrymu Snapeovy rady ohledně černé magie. Už dlouho se ho chtěl zeptat, jestli má Voldemort nějakou slabinu, které by v souboji mohl využít. Jenže teď byl Snape Bůh ví kde. Harry byl ujištěn, že je v pořádku, ale už ho necvičil. Ne že by se Harrymu po něm stýskalo. Se Sam a Moodym to bylo lepší. Ale oni nestrávili několik let s Voldemortem. Nemohli mu říct, co by měl od něj čekat.
Vešli do domu a zamířili do kuchyně. Harry si byl vědom, že potřebuje sprchu, ale nejdřív se chtěl najíst a napít. V kuchyni panovala tíživá atmosféra, ve vzduchu bylo cítit napětí. Moody seděl za stolem a mračil se, takže jeho výraz byl díky jizvám ještě zlověstnější než obvykle. V rohu místnosti stál původce toho všeho – Snape. Měl na sobě černou košili a černé kalhoty a netvářil se o nic méně zlověstně než Moody.
„ Ahoj,“ pousmála se Sam, ale Snape jí nevěnoval ani jeden pohled. Jeho černé oči se vpíjely do Pottera.
„ Dobrý den,“ špitl Harry.
Snape mu jen úsečně kývnul na pozdrav a pak sjel špinavého a zpoceného Harryho opovržlivým pohledem.
„ Půjde se umýt, pane,“ řekl Harry a Snape ho vyprovodil úšklebkem.
„ Jsem ráda, že jsi…,“ začala Sam, ale i tentokrát ji Snape ignoroval.
„ Profesor Brumbál vám vzkazuje, že se máte ihned hlásit v hlavním štábu,“ řekl Snape Moodymu.
„ Kdybyste měla nějaké potíže,“ obrátil se Moody k Sam, „ dejte mi vědět,“ pak střelil pohledem po Snapeovi, který zachovával nečitelný chladný výraz, a odešel.
„ Budeš mě už brát na vědomí, nebo ti za to nestojím?“ zeptala se Sam kousavě.
„ Chceš se hádat?“ zavrčel Severus podrážděně.
„ To záleží na tvém chování. Laskavě mě ber na vědomí!“ Sam byla jeho chování uražená.
Severus se opřel o kuchyňskou linku, složil ruce na prsou a díval se na ni. Tolik by jí toho chtěl říct, ale nedokázal to. A ona zase nedokázala pochopit, že se prostě už změnit nemůže.
„ Potter prý dělá pokroky,“ utrousil Severus.
„ Odvádíš řeč jinam,“ povzdechla si Sam.
„ Ty vůbec nic nechápeš,“ obvinil ji vyčítavě.
„ Vážně? Tak proč mi to nevysvětlíš?“
Severus mlčel.
„ Tohle fakt nemá cenu,“ potřásla Sam smutně hlavou.
„ Nemá?“ zopakoval po ní tázavě.
„ Možná tě baví vrazit do mě občas nůž a čekat, jestli zakřičím, ale to ti ještě nedošlo, že mi jen ubližuješ!“ vybuchla Sam. Brumbálovi se to říkalo, aby s ním měla trpělivost. To už by bylo snazší přimět k citovému výlevu kámen než Severuse Snapea.
Severus mlčel. Nechtěl jí ubližovat, ale šlo to tak nějak samo.
„ Severusi, jen jednu věc. Nemusíš nic říkat, stačí když přikývneš nebo zavrtíš hlavou. Záleží ti na mě?“
Severus zaváhal, ale pak pomalu přikývnul.
„ Hodně?“
„ To už jsou dvě věci,“ odpověděl.
„ Hodně?“
Severus se jí podíval do očí. Viděl tam její zoufalou potřebu vědět. Sotva znatelně přikývnul.
Sam zjihla. Přistoupila k němu a přejela rukou po jeho hladce oholené tváři.
„ Tak v čem je problém?“ zašeptala měkce.
Ozvaly se kroky a Severus od sebe Sam odstrčil. Sam si s povzdechem sedla do rohu kuchyně. Harry okamžitě vycítil, že přišel nevhod. Jeho pohled sklouznul k Sam, ale ona odvrátila tvář. Harry zaváhal. Nebyl hloupý, všimnul si, že mezi těmi dvěma něco je, ale nevěřil, že by to mohlo být vážné. Teď si nebyl tak jistý. Podíval se na Snapea.
„ Na co civíte?!“ vyštěkl Snape.
Harry zamumlal něco jako omluvu, nabral si na talíř z ledničky spoustu jídla a raději zmizel.
Severus se zadíval na Sam. Nejdřív chtěl něco říct, ale pak si to rozmyslel a odešel. Sam potlačila vzlyk.

Sam seděla zabořená v pohodlném křesle a zírala do plamenů v krbu. Severus opět převzal Harryho výcvik a ona si tu připadala přebytečná. Severus byl celý den venku s Potterem a ona se tu utápěla v smutku. Proč jí to Severus dělal? Byla to jen hra? Nebo byl problém někde jinde? Tvrdil, že mu na ní záleží. Hodně záleží. Tak proč se ní nechtěl mluvit? Proč jí pořád ubližoval?
„ Jsi tu sama?“ hloupá otázka, ale Severus netušil, co by měl říct.
Sam se smutně pousmála a kývnutím mu naznačila, aby šel k ní. Sednul si vedle ní a upřel pohled do ohně. Prohlížela s jeho profil. Oči i vlasy se mu v záři ohně leskly. Sam přemýšlela, jestli i uvědomuje, jak je krásný, a jak moc rozházel její život. Zajela mu rukou do vlasů, ale odstrčil ji.
„ Severusi,“ zašeptala a přitiskla se k němu. Položila si hlavu na jeho rameno. Bylo jí s ním dobře. Cítila se v bezpečí, ačkoli kolem něj bezpečno nikdy nebylo.
Severus se na ni podíval. V záři ohně byla nádherná.
Sam se natáhla a dotkla se ústy jeho rtů. Chvíli se jeden druhému dívali do očí. Škoda, že neumí číst myšlenky, pomyslel si. Oč by to vše bylo snazší. Políbil ji. Pomalu, téměř něžně. Jako by byla z porcelánu a on se bál, že by ji mohl ublížit. Jejich rty se oddělily a Severus cítil, jak se touha šíří jeho tělem jako požár. Chtěl ji k sobě přitáhnout, ale najednou vstala.
„ Promiň, ale dokud nebudu vědět…dokud…já nemůžu takhle dál, Severusi. Nemůžu s tebou…promiň,“ její tvář byla smutná. Otočila se a odešla.
Severus složil hlavu do dlaní. Proč to všechno muselo být tak složité?

Harry odrazil útok vlkodlaka a mrtvola se rozplynula ve vzduchu. Snape využil podzemního tunelu, ale jeho nástrahy byly mnohem rafinovanější. A taky nebezpečnější. Harry si utáhnul provizorní obvaz na levé paži a snažil se nemyslet na to, co by se stalo, kdyby ho nějaké smrtící kouzlo zasáhlo. Risknul by Snape něco takového? Harry to neměl chuť vyzkoušet. Chodbou se ozval ohlušující řev. Harry polknul a pevně sevřel hůlku. Co to bude tentokrát? Blesklo mu znepokojeně hlavou.

Harry odstrčil talíř a zadíval se na Snapea, který se rýpal v jídle. Nesnědl vůbec nic. Sam na druhé straně stolu na tom byla obdobně. Oba Harryho ignorovali. Byli příliš zaměstnáni vlastními myšlenkami. Harry si odkašlal.
„ Pane?“ zkusil to.
Snape pomalu zvednul hlavu.
„ Co je, Pottere?“ zavrčel.
„ Chtěl jsem se zeptat…,“ Harry polknul, „ má Voldemort….“
„ Řekl jsem, abyste nevyslovoval jména Pána zla!“ vyštěkl Snape, pak praštil s příborem do talíře a odešel.
„ Umí to skvěle,“ utrousila Sam.
Harry se na ni nechápavě zadíval.
„ Ubližovat lidem. Je na to expert, co?“
Harry přikývnul.
„ Jaký je…jako profesor lektvarů?“ zeptala se Sam.
„ Hrozný,“ odpověděl Harry okamžitě, „ ale…“
Sam zvedla hlavu.
„ Naučí,“ připustil Harry, „ dostat se do semináře z lektvarů nebylo o moc lehčí, než střet s baziliškem,“ pousmál se Harry.
„ Ale studenti ho nemají rádi, co?“
„ Ne, jen zmijozelští.“
„ Opravdu?“ podivila se Sam.
„ Nadržuje jim,“ vysvětlil Harry.
„ Je tak zvláštní,“ Sam to řekla spíš pro sebe, než aby to bylo určeno Harrymu. Ale Harry si vzpomněl na to, co mu o Snapeovi říkala Jackie. Ano, byl zvláštní.
„ Hodně teď myslím na Siriuse,“ začala Sam.
„ Já skoro pořád,“ špitl Harry a znovu ho zaplavil smutek. Už nebyl tak palčivý. Zůstávala jen tupá bolest a pocit obrovské ztráty.
„ Někdy mám pocit, jako by tu byl s námi,“ zašeptala Sam.
Harry zbystřil. Měl ten samý pocit. Od té noci, co slyšel ten hlas. Přemítal, zda to mohl být Sirius. Nikomu o tom neřekl. Nejspíš si to jen přál, aby to byl Sirius. Možná si ten hlas vymyslel, ale třeba taky ne.

Léto uběhlo v poněkud napjaté atmosféře. Harry na sobě hodně pracoval a už ani Severus nemohl popřít, že pokroky dělá. Sam se k Severusovi i nadále chovala odmítavě a doufala, že se Severus konečně vyjádří. Ten se ale uzavřel do sebe a když nebyl pryč s Potterem, nebylo po něm ani vidu, ani slechu. Většinu času se toulal po pozemcích. Sam se vyhýbal a nemluvil s ní, pokud to nebylo nezbytné. Sam se nijak s ním nesnažila usmířit a věnovala se Harrymu. Často si spolu povídali o Siriusovi. Sam na něj teď myslela často. Vzdala se jeho upřímné lásky, kvůli nepotvrzeným a pochybným citům Severuse Snapea. Někdy jí napadalo, zda nenese za Siriusovu smrt vinu. Zlomila mu srdce a nejhorší, že kvůli muži, který ani sám nevěděl, zda o ni stojí. Copak si neslíbila, že to skončí s oběma? Jenže jak by Siriusovi pomohlo, že by teď Snapea poslala k čertu? Kdyby Sirius žil, bylo by to úplně o něčem jiném.

„ Harry!“ Hermiona vyskočila ze svého místa a objala Harryho tak, že mu z plic vymáčkla všechen vzduch.
„ Hermiono! Rone!“ vydechl Harry, když ho Hermiona pustila, „ já vás tak rád vidím!“
„ Jsi teď hrdina, co? Ty-víš-kdo na tebe jen tak nezapomene,“ usmíval se Ron.
„ Hodně jsi zameškal, Harry. Budeš se muset…“
„ Klid, Hermiono. Všechno jsem se přes prázdniny doučil,“ zarazil Harry Hermionu, která se na něj trošku nedůvěřivě podívala.
„ Pořád tě ještě Snape…no víš co?“ vyzvídal Ron.
Harry přikývnul.
„ Docela bych si přál, aby si Draco něco zkusil,“ usmál se Ron potměšile a zadíval se ke zmijozelskému stolu, „ ten by koukal, co?“
„ Rone, to by Harry neudělal,“ zamračila se Hermiona a střelila pohledem po Harrym.
„ No, né že bych nechtěl…,“ začal Harry, ale pak rychle dodal, „ jenže Snape by mi to osladil.“
„ Černá magie není na hraní,“ poučila ho Hermiona.
„ Jo, to Snape říká pořád,“ utrousil Harry a posadil se.
„ Hele, já vím, že je Snape mizera, ale v mnoha věcech má pravdu,“ prohlásila Hermiona.
„ Já jsem rád, že se s tím Slizounem už v hodinách nepotkám,“ ušklíbnul se Ron.
Hermiona se zadívala k učitelskému stolu.
„ Brumbál vypadá špatně,“ poznamenala tiše.
„ Povídej, Harry, co se děje v Řádu?“ vyhrkl Ron.
„ Po pravdě nevím o moc víc než vy. Snape mi nic neřekne. On mi nikdo nic neřekne,“ zamračil se, „ vždycky mě postaví před hotovou věc. Navíc jsem pořád někde mimo a…,“ Harry polknul, „ za zadkem mám Snapea a smečku Smrtijedů.“
Hermiona vyjekla. Ron zblednul.
„ Po pravdě…nebýt Snapea…už jsem byl možná mrtvý,“ přiznal Harry.
„ Tomu nevěřím,“ zamračil se Ron, „ vždyť tě nenávidí! Ten jen čeká na příležitost a pak…“
„ Rone, už zase plácáš nesmysly,“ usadila Rona Hermiona, „ Snape je členem Řádu.“
„ To ještě neznamená, že není hajzl,“ opáčil Ron.
„ Ale znamená to, že by Harrymu nikdy neublížil,“ probodla Hermiona Rona pohledem.
„ Já Snapeovi nevěřím. Je to podrazák…ksicht na to má,“ zavrčel Ron.
„ Ale Brumbál mu věří,“ neodpustila si Hermiona.
„ I Brumbál se může splést. Je to jenom člověk,“ namítnul Ron.
„ Vzpomínáte si na Sam?“ přerušil svoje kamarády Harry.
„ Jo,“ přikývl Ron.
„ Slavila tu loni narozeniny, že?“ přidala se Hermiona.
„ Jo, to je ona,“ Harry ještě ztišil hlas, „ myslím, že s ní Snape něco má.“
„ Kecáš!“ vykřikl Ron, až se několik studentů otočilo.
„ Ne, fakt. Tyhle prázdniny byla s námi a…něco mezi nimi je. Pořád se na něj tak divně dívala a on na ní. Teda pak se jí vyhýbal, ale…fakt si myslím, že spolu něco mají,“ šeptal Harry.
„ Se Snapem? Neblázni, Harry. S ním by žádná to ani po tmě ne to,“ ušklíbnul se Ron.
„ Jak to můžeš vědět.“
„ Hermiono?!“ vykulil Ron oči.
„ Snape je náhodou docela pohledný,“ odsekla Hermiona.
„ Tobě se líbí? Ještě řekni, že jsi se do něj zabouchla!“ Ron se tvářil zhnuseně.
„ To jsem neřekla. Jen jako žena říkám, že Snape má svůj půvab. Je šarmantní a…“
„ Má mastný vlasy,“ dodal Ron.
„ Co ty o tom víš? Kdybys se pořádně díval…“
„ Na Snapea? Děkuji nechci,“ utrousil Ron.
„…všimnul bys si, že nemá mastné vlasy. Je to jen optický klam!“
„ Ale zatraceně reálný,“ poznamenal Ron, „ Harry, jsi si jistý, že se ti o jen nezdálo?“
Harry pokrčil rameny.
„ Zdálo nezdálo, podle mě je to jejich věc,“ řekla Hermiona, „ Harry by neměl šmírovat.“
„ Já nešmíroval!“ ohradil se Harry popuzeně, „ ale nejsem slepý.“
„ Líbali se?“ vyzvídal Ron.
„ Ne, neviděl jsem je, ale…já nevím, prostě mám pocit, že mezi nimi něco je.“
„ Možná bylo,“ navrhla Hermiona.
„ Jo, to je taky možnost,“ přikývl Harry.
„ Podle mě je to blbost,“ potřásl Ron hlavou, „ Snape je hajzl a žádné city nemá. Jestli mezi nimi něco je, tak jí jen využívá.“
„ Jak můžeš říct, že Snape žádné city nemá, Rone? Je to člověk. Musí mít city,“ řekla Hermiona.
„ No, tak Snape je výjimka potvrzující pravidlo,“ odpověděl Ron pohotově.
Hermiona obrátila oči v sloup.

Harry vklouznul pod peřinu a zadíval se z okna. Zachumlal se do deky, zavřel oči a usnul. Tady v Bradavicích byl v bezpečí. Žádní Smrtijedi, žádné útěky pozdě v noci a žádné boje. Byl jen krásný klid. Harry usnul a spal po dlouhé době klidným, spokojeným spánkem.
Zato Severus Snape nemohl spát. Seděl v křesle u krbu a zíral do zdi před sebou. Dva měsíce byla Sam doslova na dosah ruky a on se jí vyhýbal. Teď byla kdo ví kde a on si přál, aby tu byla. I kdyby se měli zase jen pohádat. Zvyknul si na ni. Jenže teď tu nebyla a Severus netušil, jestli ji ještě někdy uvidí. Přes jeho rty přelétl prchavý úsměv. Ne, uvidí ji. Vždycky se objevila, když ji nejméně čekal. Někdy se sám sebe ptal, proč on. Mohla mít Blacka, ale vybrala si jeho. Proč? Před patnácti lety se zařekl, že už si nikdy nikoho nepustí k tělu. A přece se k němu Sam dostala blíž, že kdokoli jiný. Severus se rozpomněl na Lily. Bylo zvláštní, že na ni dokázal teď vzpomínat, aniž by se neprobudila bolest z jejich rozchodu. Lily byla jeho úplně první láska. Věřil tehdy, že se vezmou, že nikdy nebude milovat jinou ženu. Ublížila mu. Daleko víc než mu kdy ublížil Potter nebo Black. Nechtěl se už nikdy zamilovat. A pak potkal mezi Smrtijedy Tany a postupem času se do ní zamiloval. Jenže ani tehdy to nevyšlo. Když se jí přiznal ke své zradě…Severus potřásl hlavou. Ano, tenkrát si přísahal, že už nikdy nedovolí, aby ho nějaká žena takhle ranila jako ty dvě. A teď tu byla Sam. Bude se historie opakovat? Copak se vážně nepoučil?

Harry dopadl na záda a tělem mu projela ostrá bolest. Okamžitě se vymrštil. Jeho tělo bylo teď mrštné, pružné a silné. Navíc měl výhodu mládí. Severus zjišťoval, že se už musí na souboj s tím klukem plně soustředit. Možná Potter na začátku výcviku byl trochu opožděný, ale za poslední půl rok se naučil víc, než by Severus dokázal uvěřit.
Harry odrazil Snapeův útok a několika rychlými kouzly donutil Snape ustupovat. Nemilosrdně ho tlačil k hranici kruhu, ve kterém se měl souboj odehrávat. Bylo to jako šerm. Pokud by Harry donutil Snapea ustoupit za čáru, musel by si Snape počítat zásah. A byl by to zásah vskutku brilantně provedený.
Harry udělal ještě jeden výpad, ale ukázalo se, že je na Snapea přece jen krátký. Snape odrazil Harryho útok a pokusil se přinutit chlapce stáhnout se, aby získal trochu prostoru. Harry ale předvedl obrovskou sebekázeň, když se nepohnul ani o píď a Snapeovo kouzlo pohltil jeho štít. Harry ucítil, jak se mu žár z kletby otřel o tvář. Snape v duchu připsal Potterovi bod. Taková sebekontrola byla u mladíka jako on vzácná. Potter se skutečně naučil hodně.
„ Ustoupit neznamená prohrát,“ poznamenal Snape.
„ Ale útočit také ne,“ odpověděl Harry trošku troufale.
Snape se usmál. Harry zaútočil a na to Snape čekal. Uhnul a Harryho zasáhlo do žaludku odrážecí kouzlo. Upadnul na zem a měl co dělat, aby nezačal zvracet. Bolest se šířila jeho tělem jako krátká, ale ostrá vlna.
Snape stál opodál a mlčel. Věděl, že chlapec předvedl vskutku skvělý výkon, ale neměl v úmyslu ho chválit.
„ Někdy je lepší nechat protivníkovi trochu víc místa. Dát mu klamný pocit převahy a pak zaútočit, Pottere.“
Harry se držel za břicho a tak jen neznatelně přikývnul.
„ Pro dnešek to myslím bude stačit. Vraťte se na kolej.“
„ Sám?“ podivil se Harry.
„ Je v tom nějaký problém? Netrefíte, Pottere? Nebo se snad bojíte?“ ušklíbnul se Snape.
„ Ne, pane. Jen mě to…překvapilo,“ pokrčil Harry rameny.
„ Nikdy se nenechte překvapit,“ odpověděl Snape, otočil se a zamířil dál do Zapovězeného lesa.
Harry se za ním chvíli díval, ale pak nad tím vším mávnul rukou a šel zpátky k hradu. Snape byl prostě divný pavouk. Začal padat první sníh.

Severus vešel do svého kabinetu, zavřel za sebou dveře a na stůl hodil pergameny s dnešními testy. Nechtělo se mu to opravovat. Sednul si za stůl, ruce položil na černou desku a zíral na ně. Kdykoli byl sám jeho myšlenky se stáčely k Sam. Kde je? Co dělá? Zlobí se pořád na něj? Proč nenapíše? Měl by jí napsat on?
Vstal a vzal z římsy nad krbem láhev červeného vína. Najednou se plameny v krbu divoce rozhořely a vyšlehly ven. Severus jen tak tak uhnul. Ve vzduchu se začalo tvořit ohnivé písmo.

Zrádce vždy zaplatí za své viny
Pán zla zná na tvé duši stíny
Brumbál tě nespasí
Když Potter za tebe zápasí

Písmo zmizelo a na zem dopadl kousek pergamenu. Severus odložil láhev a vytáhnul hůlku. Opatrně s ní poklepal na pergamen. Žádnou past nenašel. Vzal ten vzkaz do ruky a přečetl si ho.

Můj milý Severusi,
zdá se, že se z tebe stává slaboch a zbabělec. Cvičíš mladého Pottera, aby za tebe udělal tvoji práci. Ale věz, že i kdyby Potter vyhrál, tvá noční můra neskončí. Copak se dokážeš smířit s tím, že se schováváš za malého chlapce? Abych ti ukázal, jak jsem velkorysý vládce, nabízím ti dohodu. Nechceš-li se ke mně připojit, je na čase, abys se se mnou utkal. Jsem tvůj Mistr. Dokud mě neporazíš ty sám, budeš navždy můj učedník. Jestli dokážeš nade mnou zvítězit a budeš přísahat, že ukončíš veškeré aktivity namířené proti mně, dám ti svobodu. Už po tobě nepůjdu, ani po tvé přítelkyni. Ano, Severusi, vím mnohé. Dobře moji nabídku uváži. Ještě nikdy jsem nebyl k nikomu tak laskavý, ale mám pro tebe slabost. Když ale odmítneš, nejen, že zemřeš v strašlivých bolestech, ale buď si jist, že než zemřeš, budeš se dívat, jak umírá ona. Jsi inteligentní, jistě si rozumíme. A víš dobře, kde mě hledat.

Voldemort dobře věděl, co dělá, když psal tenhle vzkaz. Zasáhl Severusovo ješitné já.
„ Já se přece neschovávám za Pottera!“ zasyčel Severus a zmačkal pergamen.
V Severusovi se svářel jeho rozum, který mu říkal, že to je past, s jeho uraženým egem. Bohužel jako u všech Snapeů bylo Severusovo ješitné ego silnější než zdravý rozum. A Voldemort to dobře věděl.
„ Ještě se uvidí, kdo je slaboch a zbabělec!“ zavrčel Severus.

Letošní zimu napadl dobrý metr sněhu, ale Severus s použitím kouzla klouzal po povrchu sněhových závějí jako stín zanechávaje za sebou sotva viditelný stopy. Měl na sobě místo hábitu koženou bundu, která mu umožňovala lépe se pohybovat. V ruce svíral hůlku a jeho černé oči těkaly z místa na místo. Všechny smysly měl ve střehu. Přijal hozenou rukavici a jediné místo, kde se Pán zla mohl skrývat, a kam Severus cestu znal velice dobře, byly trosky Terrabilu – starého sídla Pána zla, které po jeho pádu bystrozoři vypálili.
Zřícenina se tyčila na tmavém nočním nebi jako mrtvola nějakého obřího zvířete. Severus došel až k zbořené bráně. Na okamžik ho zaplavily vzpomínky, než je zatlačil do pozadí, aby nerušily. Jeho bystrý sluch zachytil křupnutí sněhu. Otočil se.
„ Věděl jsem, že přijdeš,“ pousmál se Voldemort. Ruku, kterou mu Harry zmrzačil měl schovanou v černé rukavici a svíral v ní novou hůlku.
Voldemort si všimnul, kam se Severus dívá.
„ Vycvičil jsi ho dobře, jen co je pravda,“ pokýval Voldemort hlavou, „ tu ruku nezůstanu panu Potterovi dlužen.“
Severus se podezřívavě rozhlédnul.
„ Nikdo tu není. Jen ty a já – jak jsem slíbil. Víš, měl jsem tě rád jako vlastního syna. Tvoje zrada mě opravdu bolí. Co ti Brumbála nabídl, co jsem ti nemohl dát?“
Severus byl ve střehu a pranic se nedal obalamutit těmi řečičkami. Toužil jen smést Pána zla na kolena, plivnout mu do tváře a odejít svobodný. Zbavit se té noční můry dřív, než Potter Pána zla zabije a on tak přijde o možnost udělat za svojí minulostí tlustou čáru.
Voldemort pořád mluvil. Severus neútočil, čekat až Pán zla udělá první krok. Najednou ucítil bolest mezi lopatkami. Zalapal po dechu a otočil se. Cítil, jak mu krev stéká po zádech. Lucius Malfoy se usmál a provokativně Severusovi zamával. Poslední, co si Severus uvědomil než omdlel bylo, jak strašně hloupě se zachoval.

Daleko odtud se Sam probudila s výkřikem z neklidného spánku a s vědomím, že Severus je ve smrtelném nebezpečí.

Severus zamrkal. Bolest se šířila jeho tělem jako jed a ochromovala ho. Uvědomil si, že ne všechna pochází z jeho ošklivě popálených zad. Visel v nějaké tmavé místnosti za ruce v okovech. Měl pocit, že se mu musí ramena vytrhnout z kloubů. Nedokázal určit, jak dlouho už tu je. Pokusil se pohnout a zjistit, zda by se nedokázal postavit na zem, ale tělem mu projela strašná bolest. Svěsil hlavu. Jak mohl být tak hloupý? Co si sakra myslel, když sem šel? Uvědomil si, že umře, aniž by se Sam aspoň naposled promluvil. Vždyť i kvůli ní sem šel. Aby ji uchránil před Pánem zla. Ano, jeho srdce z něj skutečně udělalo slabocha. A teď za to zaplatí.

Brumbála přecházel po svojí pracovně a tvářil se znepokojeně.
„ Museli ho nějak vylákat z Bradavic, jinak si jeho zmizení nedokážu vysvětlit. Jste si Sam jistá, že je v nebezpečí?“
Sam přikývla.
„ Nebyl to sen, spíš předtucha.“
Brumbál pokýval hlavou. Už se setkal s tím, že někteří kouzelníci či čarodějky dokázali vycítit, když někomu jim blízkému hrozilo nebezpečí.
„ Profesore Brumbále!“ do místnosti vpadnul Harry následován rozpačitou McGonagallovou.
„ Trval na tom, že s vámi musí mluvit,“ vysvětlila profesorka omluvně.
„ Profesor Snape je v nebezpečí!“ vyhrkl Harry.
„ Jak to víš, Harry?“ zeptal se Brumbál.
„ Já… byl to jen okamžik, ale na chvíli jsem měl pocit, že slyším hlas… a pak mě začala pálit jizva …a pak jsem se probudil,“ Harry rozpačitě přešlápnul.
„ Víš, co říkal ten hlas?“ zeptal se Brumbál.
Harry přikývnul.
„ Dej Snapeovi ochutnat, jak zachází Pán zla se zrádci,“ zašeptal Harry.
„ Musíme mu pomoct!“ vyhrkla Sam.
Harry si ji až do teď nevšimnul a byl její přítomností překvapen.
„ Předně, Harry, ty zůstaneš v Bradavicích. Za žádných okolností nesmíš opustit hrad,“ řekl Brumbál.
„ A co hodiny péče o kouzelné tvory a…,“ začal Harry.
„ Ani na ty. Pozemky školy, jsou sice chráněné, ale bezpečnější budeš v hradě. Do něj se nikdo nepovolaný nedostane,“ přerušil ho Brumbál, „ dá se předpokládat, že Voldemort má profesora Snapea a bude chtít i tebe.“
„ Budou ho mučit,“ zašeptala McGonagallová.
„ Já vím,“ přikývnul Brumbál, „ ale Severus mluvit nebude.“
„ Zlomili už tolik lidí…“
„ Minervo, ze stejného důvodu, jako ho vylákali ven, Severus neřekne ani slovo. Je to otázka jeho hrdosti a ta je silnější, než jeho rozum či cokoli jiného,“ odpověděl Brumbál.
„ Ale co s ním bude? Nemůžeme ho tam nechat!“ Sam neměla daleko k slzám.
„ Dám zprávu Řádu. Budeme po něm pátrat, ale…,“ Brumbál se odmlčel, „ zatím nemůžeme dělat nic.“
Sam se rozplakala.
„ Nebojte, Sam, nezabijí ho,“ řekl Brumbál konejšivě, „…aspoň ne hned,“ dodal tiše.

Severus byl svlečený do půli těla a pořád visel v okovech. Zápěstí měl už do krve rozdrásané a ramena vůbec necítil. Macnair Severuse obcházel a v ruce svíral bič, na kterém byly drobné kovové háčky. Lucius Malfoy se opřel o zeď.
„ Pohodlné?“ zeptal se.
Severus mlčel.
„ Víš, nechápu, kam jsi dal rozum. Dřív by nebylo tak snadné tě nalákat do tak zřejmé pasti. Že by ti ta kočička zatemnila mozek? Možná jsi myslel něčím trochu jiným než hlavou,“ uchechtl se Lucius.
Severus nic neříkal. Nehodlal se s Malfoyem bavit.
„ Mistra by zajímalo pár odpovědí na docela prosté otázky,“ culil se Malfoy, „ kdo všechno je v Řádu?“
Severus odvrátil hlavu, aby se na Malfoye nemusel dívat.
„ Kde má Řád sídlo? Co Potterův výcvik? Kolik toho Brumbál ví?“ Malfoy obrátil Severusovi hlavu tak, aby se mu musel dívat do očí, „ když nebudeš mluvit, bude to bolet.“
„ Polib mi!“ zasyčel Severus.
Lucius kývnul na Macnaira. Ten rozmotal bič a prásknul jím do vzduchu.
„ Poslední možnost,“ ale Severus mlčel. Lucius pokrčil rameny a kývnul na Macnaira, aby začal.
Macnairovi se nadšením rozzářily oči. Obešel Severuse a zadíval se na jeho spálená záda. Magický oheň mu sežehl celou levou polovinu zad. Nebylo to zase tak vážné, ale bolelo to víc než dost. Macnair si olízl rty a švihnul bičem.
Ačkoli to Severus čekal, nebyl připraven na tu bolest, když mu kovové háčky rvaly při cestě zpátky kůži i maso. Z hrdla se mu vydral výkřik, který na tvářích obou Smrtijedů vyvolal úsměv.
„ Tak?“ zeptal se Lucius.
Severus mlčel. Macnair ho znovu přetáhl bičem tentokrát přes spáleninu. Lucius si vychutnávala pohled na Severusovo utrpění. A bič znovu a znovu dopadal na Severuse, který odmítal mluvit. Na zem začala kapat krev.
Lucius naznačil Macnairovi, aby přestal.
„ Ta bolest, máš to za potřebí? Když promluvíš, budeš to mít rychle za sebou.“
„ Ty chudáku plazíš se před ním, ale tady jsi velký pán, co?“ ušklíbnul se Severus.
Lucius udeřil Severuse do obličeje.
„ Mluv!“ vyštěknul Lucius.
Severus se ušklíbnul a bič znovu zatancoval na jeho zádech.

Odešli. Ale bolest zůstala. Slyšel kapky krve pleskající o kamennou zem. Potůčky krve mu z rozedraných zápěstí stékaly po ramenech. Neřekl nic, ani když mu Macnair rozbičoval záda tak, že mu z nich visely cáry kůže a masa, ani když ho Lucius mlátil, že na jeho těle zůstávaly tržné rány a podlitiny, ani když mu rozbičovaná zády spálil magickým ohněm. Už ani nedokázal křičet. Hlasivky mu nesloužily. Nedokázal zvednout hlavu, každý nádech bolel. Ale vyhrál. První kolo bylo jeho a Lucius odešel s nepořízenou. Teď bude on na příkaz Pána zla potrestán, protože nesplnil úkol. Severus vyplivnul krev, která se mu nahromadila v ústech. Věděl, že ho čeká krušná noc a bude ještě hůř. Přemýšlel o tom, zda se Brumbál nějak dozví, že odešel a kde je. Proč nenechal vzkaz? Znovu se proklel za svoji hloupost. Ale nemělo smysl si teď něco vyčítat. Bylo pozdě. Severus si v duchu povzdechl, protože na skutečný povzdech neměl sil. Špatně se mu navíc dýchalo, když tu visel za ruce. Najednou se ozval rachot a řetězy povolily. Severus nedokázal zmírnit svůj pád a tvrdě dopadnul na studenou zem. Zůstal bez pohnutí ležet a lapal po dechu. Ruce s okovy mu přišly nesnesitelně těžké. Pokusil se najít nějakou lepší polohu, ale svaly ho neposlouchaly. Vzdal to. Položil si hlavu na zem. Jeho myšlenky zabloudily k Sam. Zavřel oči a snažil se vybavit vzpomínky na ni. Soustředil se na každou vteřinu, kterou s ní strávil, a vytlačil tak bolest až na okraj své mysli. Díky tomu dokázal usnout.

Sam upustila hůlku, sedla si na zem a rozbrečela se. Souhlasila sice, že pomůže dokončit Harryho výcvik, ale vědomí, že Severus je někde zavřený, nejspíš v hrozných podmínkách a mučený, ji drtilo.
Harry si k ní přisednul.
„ N-n-nemám tě u-už co učit, Harry,“ vzlykala Sam, „ on tě naučil všechno,“ utřela si slzy, „ a teď někde umírá.“
„ Myslím, že ne,“ odpověděl Harry.
Sam zvedla hlavu.
„ Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by měl tak silnou vůli žít. Zažili jsme mnoho průšvihů. Mnohokrát ho zranili a on vždycky nějak našel sílu jít dál,“ Harry zavrtěl hlavou, „ nemám ho rád, ale musel jsem se mu vždycky obdivovat.“
„ Je pryč už dva týdny,“ vzlykla Sam.
„ Já věřím, že se s ním ještě potkám,“ prohlásil Harry.
„ Jo, na jeho pohřbu. Pokud nám Pán zla někdy vrátí aspoň jeho tělo,“ zašeptala Sama znovu se dala do pláče.
„ Ne, já jsem přesvědčen, že se s ním potkám…s živým,“ Harry se odmlčel, „ nikdy jsem mu nepoděkoval…chránil mě a pomáhal mi. Naučil mě tolik věcí. Tolik toho zná a ví.“
„ Myslela jsem, že ho nemáš rád?“
„ Ne, to nemám. Ale…,“ Harry pokrčil rameny, „ riskoval pro mě život a ne jednou. Učil mě, jak se ubránit, jak bojovat. Všechno co znám, mě naučil on. Je to divné, ale nebýt jeho…kdo ví, jak by to celé skončilo.“
„ On není takový, jaký se zdá. Je jen…plachý,“ Sam se pokusila o úsměv, ale nešlo to.
„ Můj táta se k němu nikdy nechoval hezky. Nevím, čím to je, ale dnes si už myslím, že mu nemůžu moc vyčítat, že mě nemá rád,“ Harry se zahleděl před sebe.
„ Možná tě rád má…jen ti to neumí dát jinak najevo, než že ti bude dělat to nejhorší,“ zašeptala Sam, ale spíš než Harrymu to říkala sobě.
„ Ne, to si nemyslím,“ zavrtěl Harry hlavou, „ já ho taky nemám rád. Ale obdivuji ho.“
„ Já ho miluji,“ zašeptala Sam.
Harry mlčel a schválně se díval někam jinam.
„ Miluji ho a ani nevím proč,“ povzdechla si.
„ Myslím, že by nepřipustil, aby zemřel a tohle nevyřešil, nemá rád nesplacené dluhy,“ pokusil se o vtip Harry, ale vzápětí si uvědomil, že není vhodné o tom vtipkovat, „ omlouvám se.“
„ Ne, máš pravdu. Je nesnesitelný, ješitný, arogantní, ale přesto ho miluji.“
„ Musíš ho mít hodně ráda,“ špitl Harry.
„ Ani nevím, jestli si to zaslouží. Ale neopustila jsem ho a neopustím ho ani teď,“ Sam vstala a v očích jí najednou plálo odhodlání.
Harry netušil, co se s ní stalo, ale cítil, že problémům ještě zdaleka není konec.

Severus už neměl sílu křičet. Snášel rány mlčky. Malfoy si to vychutnával. Surově ho mlátil a kladl mu pořád tytéž otázky. Ale vymlátil ze Severuse jen několik sprostých nadávek.
Pak ho znovu vytáhli nějakých dvacet čísel nad zem a nechali ho tam několik hodin v bolestech viset jako kus masa u řezníka.
„ Ach Severusi,“ Voldemort nasadil soucitný výraz.
Severus byl zmlácený a zkrvavený. Přesto však nejhorším zraněním zůstávala jeho záda. Voldemort nabral na prsty trochu tmavě hnědé masti a pomalu ji roztíral Severusovi po zádech. Severus tiše zaskučel bolestí.
„ Ty můj chudáčku,“ zašeptal Voldemort a znovu nanesl léčivou mast do ran. Vyžíval se v tom, když vtíral mast do hlubokých ran mezi cáry tkáně. Mast nebyla tak silná, aby Severuse vyléčila, měla jen zabránit infekci.
Voldemort Severuse obešel a zahleděl se do jeho tváře. Z nosu a z pusy Severusovi tekla krev, ale jinak ho do hlavy měl Lucius zakázáno mlátit.
„ Když mi řekneš, co chci vědět, pustím tě,“ řekl Voldemort a pohladil Severuse po tváři.
„ Jdi do prdele,“ zasyčel Severus a plivnul Voldemortovi vlastní krev do tváře.
Voldemort ustoupil a vytáhl hůlku. Severus pootočil hlavu, aby se na Voldemorta nemusel dívat, takže ho kouzlo zasáhlo jen do levé poloviny obličeje. Vykřikl bolestí. Magický oheň mu seškvařil kůži i maso a znetvořil levou polovinu Severusovy tváře k nepoznání. Voldemort chytil Severuse za vlasy a zvrátil mu hlavu dozadu.
„ Tohohle budeš zatraceně litovat!“ zašeptal Voldemort a setřel si krev z obličeje.
„ Ne…ja…jako…ty,“ zasípal Severus. Bolest byla strašná a měl problémy s vyslovováním, ale i v téhle zoufalé situaci musel mít poslední slovo.
„ Dejte ho do cely,“ nařídil Voldemort, „ a postarejte se, aby dostal, co je třeba. Ještě jsem s ním neskončil.“
Dva Smrtijedi Severuse odvázali a odvlekli ho. Než ho vhodili do cely, tak mu nanesli tu hnědou mast i na tvář. A pak ho zavřeli do malé tmavé kobky.
Díky masti byl Severus, i když se silnými bolestmi, schopen se hýbat. Voldemort nechtěl, aby byl Severus ošetřen, chtěl, aby přežil. A v tom byl velký rozdíl.

Severus nebyl držen zase v tak hrozných podmínkách, nebylo to sice zrovna důstojné, ale výslechy a bití skončili. Bylo tu teplo, celý den ležel na kavalci a snažil se moc nehýbat. Zádové svaly měl úplně zničené a každý sebemenší pohyb mu působil silnou bolest. Nemohl se vůbec postavit, takže když mu přinesli jídlo, musel se pro něj prakticky doplazit. Dostával třikrát denně odpornou břečku bez chuti a bez zápachu, která ale byla velice výživná, a chleba. Ve žlabu ve stěně byla neustále čerstvá voda. To Severusovi umožňovalo udržet se při síle. Trochu mu trvalo než akceptovat otlučený kýbl místo toalety, ale protože byl kbelík začarovaný odstraňovacím kouzlem, když překousnul to ponížení, dalo se to snést. V jakém stavu je jeho tvář, Severus netušil. Když pohnul rty, vystřelovala mu do tváře bolest, a neviděl na oko a neslyšel na ucho. Jinak raději rozsah poranění nezkoumal. Předpokládal však, že to není nic hezkého. Netušil co s ním teď bude, ale nepochyboval, že je to jen začátek.

„ Našli jsme si, jak se potulovala v okolí.“
Smrtijed se Sam surově smýknul a přinutil ji kleknout na kolena před Voldemortovým trůnem.
„ Tušil jsem, že přijdeš,“ usmál se Voldemort, „ po pravdě nebýt mě, nikdy bys nás nenašla. Nechal jsem ti dost stop, abys nezabloudila,“ usmíval se Voldemort.
„ Kde je Severus?“ vyhrkla Sam, jako by si nebyla vědoma v jakém je průšvihu.
„ Máš o něj starost? Jak zvláštní. Myslíš, že on k tobě něco cítí?“ zeptal se Voldemort posměšně.
Sam neodpověděla. Nehodlala tomu šerednému stvoření na trůně uvěřit ani slovo.
„ Víš, já znám Severus už dlouho. Silně pochybuji, že je vůbec ještě schopen někoho milovat…kromě sebe pochopitelně,“ Voldemort vstal.
„ Co jste s ním udělali?“ Sam cítila podvinou odvahu, ačkoli by se měla bát. Ale vědomí, že Severus je někde tady, jí dávalo sílu. Rozhlédla se, jako by čekala, že se Severus schovává za jednou z těch bílých masek.
„ Jak dojemné,“ uchechtl se Voldemort, „ ukážu ti ho. Ba co víc, dovolím ti odvést si ho.“
„ Co za to?“ zeptala se Sam.
Voldemort pokynul Smrtijedovi, aby ji pustil.
„ Maličkost,“ usmál se Voldemort, „ přiveď mi Harryho Pottera. A já ti dám tvého Severuse,“ vytáhnul hůlku a mávnul s ní. Na stěně se odhrnul těžký černý závěs a objevilo se zrcadlo. Voldemort mávnul hůlkou ještě jednou a v zrcadle se začal vyjasňovat obraz cely.
Sam popošla blíž. Na kavalci dobře rozeznávala tělo. Neviděla mu do tváře, ale i přes zaschlou krev a špinavé, krví slepené vlasy ho poznala.
„ Severusi,“ zašeptala Sam a přiložila si ruku k ústům, když viděla, jeho záda, „ Co jste mu udělali?!“ vykřikla.
„ Klid, dostal jen o co si řekl. Je hrozně paličatý. Člověk musí použít tvrdší metody, aby ho přivedl k rozumu,“ Voldemort se tvářil nešťastně, ale byla to jen póza.
„ Chci ho vidět. Chci s ním mluvit,“dožadovala se Sam.
Voldemort k ní došel. Sam poplašeně couvla.
„ Nejsi v situaci, abys si mohla vybírat,“ zasyčel Voldemort a přes zrcadlo se zatáhl závěs, „ přiveď mi Pottera a můžeš si Severuse odvést. Nechám vás jít. Budete volní.“
Sam se na Voldemorta podezřívavě zahleděla.
„ Nevěříš mi?“ usmál se Voldemort, „ k čemu mi Severus bude? Stal se z něj slaboch. Brumbál ho zkazil. Mám ho zabít nebo ho dát tobě? Vyjde to nastejno,“ pokrčil Voldemort rameny.
„ Co chcete udělat s Harrymu?“ zeptala se Sam opatrně.
„ To není tvoje starost. Tobě přece záleží na Severusovi. Život za život. To je férová nabídka ne?“ Voldemort se posadil na svůj trůn, „ rozhodni se rychle. Lord Voldemort nedává stejnou nabídku dvakrát.“
Sam se zadívala k zrcadlu. Severus byl zraněný. Určitě měl bolesti. Musí mu nějak pomoct. A Harrymu je stejně souzeno se s Voldemortem utkat.
„ Dobře,“ přikývla Sam.
Voldemort se usmál a gestem ruky Sam propustil. Když byla Sam u východu ze síně, řekl: „ Budu čekat tři dny. Pokud se do té doby nevrátíš i s mladým Potterem, dostaneš svého Severuse po kouskách.“
Sam se zastavila, ale neotočila se. Neznatelně přikývla a vyšla z místnosti následovaná dvěma Smrtijedy.
„ Luciusi,“ kývl Voldemort na Malfoye.
„ Ano, Mistře?“ poklekl Malfoy před trůnem.
„ Chci vědět kolik toho Snape toho kluka naučil. A ty mi to zjistíš.“
„ Ano, můj pane.“

Severus vyplivl chuchvalec krve a jazykem zkoumal dolní zuby. Nemohl se zbavit dojmu, že dva se hýbou. Tohle si ještě s Malfoyem vyřídí! Ani tentokrát neřekl nic, ale neměl dobrý pocit, z toho, jak se Malfoy vyptával na Pottera. Jediný světlý bod v téhle mizérii bylo, že Malfoy opět slízne další bolestivý trest za nesplněný úkol.

„ To nemyslíte vážně?“ Brumbál nevypadal potěšně.
„ Myslím to smrtelně vážně,“ odsekla Sam, „ on chtěl, abych přišla. Sám mi to řekl, že mi nechával stopy, abych trefila.“
„ Sam, to, co jste udělala bylo velice nerozumné,“ pokáral ji Brumbál.
„ Musíme ho dostat ven! Je zraněný! Drží ho v nějaké cele a…“
„ Víte, kam vás vzali?“ přerušil ji Brumbál.
„ Ne, nevím. Ale podívejte, když mu přivedu Harryho, pustí Severuse. Dá mu pokoj. Nechce ho zabít. A Harry se stejně bude muset dřív nebo později s ním střetnout,“ Sára byla rozrušená.
„ Vy si opravdu myslíte, že Voldemort splní, co vám slíbil?“ zeptal se Brumbál unaveně.
„ Proč by ne?“ opáčila Sam.
„ Dostane Harryho a vás i Severuse zabije. On neplní sliby,“ Brumbál si tiše povzdechnul. Nejdřív se Severus zachová jako blázen a teď se stejně pošetile chová i Sam, „ Severus kdysi Voldemorta…opustil a začal pracovat pro Řád. Voldemort nezná všechny podrobnosti, ale ví, že se k němu nechce vrátit. Myslíte, že si nedomyslí souvislosti? Ve Voldemortových očí je Severus zrádce a těm Voldemort nikdy neodpouští.“
„ Jestli to Pán zla věděl, kde pro vás Severus sháněl všechny ty informace?“ užasla Sam.
„ Když Severus něco chce, získá to a nezajímá ho, jak složité to bude. Zjistili jsme, že Voldemort nikomu o svém podezření, že Severus přešel na naši stranu neřekl. Severus umí být velice dobrý řečník, když se mu to hodí, a popravdě umí lhát velice obratně. Využil toho, že se Smrtijedi mezi sebou sváří o moc a proto spolu o spoustě věcí nemluví,“ vysvětlil Sam Brumbál unaveně.
„ To zní jako velice nebezpečná hra,“ řekla Sam.
„ Ano, bylo na tisíc způsobů, jak ji prohrát, a věřte mi nebylo mi zrovna dobře, když byl Severus pryč. Ale vyšlo to.“
„ Ale po bitvě ví každý Smrtijed na čí straně stojí,“ dodala Sam.
Brumbál přikývnul.
„ A co hůř Voldemort už nemůže doufat, že by ho získal zpátky. A myslím, že si Severusův odchod teď spojuje s množstvím svých neúspěchů z minula. Prostě není šance, že by ho nechal jen tak jít. Zabije ho a vy mu ještě přivedete chlapce…zabije i vás.“
„ Opravdu si myslíte, že jsem mu věřila?“ zeptala se Sam, „ Harry zvládá už dost na to, aby se Voldemortovi postavil. Dohodneme se, on se utká s Voldemortem a já v přestrojení za Smrtijeda najdu Severuse a…“
„ Sam, tohle vám nemůže vyjít. A my ani nevíme, jak má Harry Voldemorta porazit,“ Brumbál se zamračil, „ je to velké riziko.“
„ Voldemort je smrtelný, ne? Prostě se s ním utká a zabije ho,“ odsekla Sam.
„ Tak jednoduché to nebude,“ potřásl Brumbál hlavou.
„ Takže tam Severuse necháte? Riskoval pro vás život, věří vám a vy ho tam prostě necháte umřít?“ vybuchla Sam.
„ To jistě ne, ale vyměnit ho za chlapce je šílenství.“
„ Vám je možná jedno, co se Severusem bude, ale mě ne. Já to totiž MILUJI!“ zaječela Sam.
„ Myslíte, že je mi jedno, jestli se Severus z toho dostane živý? Znám ho od narození, viděl jsem ho dospívat a musel nečinně přihlížet, jak trpí tyranstvím svého otce a nezájmem své matky. A když jeho otec ztratil své postavení, stal se psancem. Spolužáci ho pronásledovali. A já nemohl nic dělat!“ Brumbál si znovu povzdechnul, „ měl jsem něco udělat. Myslím, že mi to nikdy Severus neodpustil, že jsem ho v tom nechal.“
„ A proč jste něco neudělal?“
„ Nemohl jsem. Severus vše popíral a žádný důkaz nebyl. Nemohl jsem jen na základě toho, co jsem tušil, potrestat celou školu. Když se Severus začal přátelit s Voldemortem, věděl jsem, že to špatně skončí. Voldemort zneužil toho, že Severus má taky srdce. Neslíbil mu moc, ani peníze, ale přátelství, úctu, rodinu, respekt – to, co Severus nikdy neměl a po čem toužil. Bylo mi jasné, že až Severus pochopí, co je Voldemort zač, vrátí se. Ale byl bych raději, kdyby ho tam jeho otec svou zaslepeností nikdy nevehnal. Kdyby tehdy aspoň jednou zajímal Jehreta víc jeho syn než rod, nikdy by se to nestalo.“
Sam poslouchala se zatajeným dechem.
„ Severus je pro mě víc než pouhý přítel, ale nemůžu riskovat naději celého kouzelnického světa pro jeho záchranu.“
„ Možná máte raději Harryho, než Severuse,“ zavrčela Sam.
„ To není pravda. Kdybych věděl, že to dobře dopadne, neváhal bych.“
„ A co tedy uděláte?“
„ Budeme po něm dál pátrat,“ odpověděl Brumbál.
„ Pokud se nevrátím i s chlapcem do tří dnů…rozčtvrtí Severuse za živa,“ hlesla Sam.
Brumbál zblednul, ale zůstával neoblomný.

Harry skoro ani nedýchal, když mu Sam vylíčila, co udělala a co čeká Snapea.
„ Byla jsem hloupá. Pán zla mě doběhnul a když něco nevymyslím, Severus umře,“ vzlykla Sam.
„ Já s vámi půjdu,“ řekl Harry zamyšleně.
„ Co?“
„ Udělám to, vezměte mě za Voldemortem. To neustále čekání mě ničí. Jestli ho můžu porazit, chci to udělat teď,“ Harry byl pevně rozhodnut.
„ Brumbál s tím nesouhlasí a…“
„ Je to můj život. Vážím si Brumbála, ale chci taky jednou rozhodovat sám za sebe. Už mě nudí, jak mě pořád všichni chrání a drží stranou. Takhle nikdy nevyhrajeme.“
Sam se na chlapce zadívala…ne už to nebyl chlapec. Viděla mladého muže, který se nebál dělat obtížná rozhodnutí.
„ Víš to jistě, Harry. Nemusí to vyjít.“
„ Já to prubnu,“ pokusil se Harry o nepřesvědčivý úsměv.

Kapitola třetí: Nevzdat se nikdy, nikdy, nikdy

Severus vykřikl. Lucius měl doširoka rozevřené oči a pásl se na jeho bolesti.
„ Však ty začneš mluvit,“ ušklíbnul se Lucius.
Severus nic neříkal. Neměl chuť plýtvat silami na toho špinavce.
„ Bolest, Severusi, rozvázala jazyk už tolika…ani ty nebudeš výjimkou,“ ušklíbnul se Lucius a znovu pozvedl hůlku.
Severus by si nikdy nepomyslel, že se mu bude stýskat po biči a tom klacku. Ale kletba cruciatus ho přesvědčila o opaku. Bezmocně visel v řetězech a měl pocit, že ho trhají zevnitř zaživa. Každičký nerv měl jako v ohni. Ta bolest se vymykala všemu, co doposud poznal. Lucius byl expert na cruciatus, ale poprvé Severus okusil jeho umění na vlastní kůži. Zoufale si přál, umřít, nebo aspoň omdlít, aby unikl té bolesti, ale nebylo mu to dopřáno.

„ Ta láska by možná stála za prozkoumání,“ ušklíbnul se Voldemort, „ nikdy by mě nenapadlo, že…vítej, Harry Pottere.“
Harry se díval Voldemortovi do jeho rudých ohyzdných očí a v jeho tváři nebylo ani stopy po strachu. Byl překvapivě klidný.
„ Já svůj slib splnila, teď vy,“ řekla Sam.
„ Ach ano, Severus…je tvůj…pokud z něj ještě něco zbylo. Luciuse to jeho ječení snad nikdy neomrzí.“
Sam se zachvěla. Bůh ví, co Severusovi udělali. Voldemort kývnul na jednoho Smrtijeda.
„ Doprovodí tě,“ řekl a už Sam nevěnoval pozornost, „ naše setkání většinou nestála za nic, viď, Harry,“ usmál se Voldemort, „ to musíme napravit,“ luskl prsty a objevilo se křeslo, „ posaď se u nás.“
„ Děkuji, postojím,“ odpověděl Harry.

Sam kráčela před Smrtijedem, který jí na křižovatkách vždy říkal směr. Spěchala, aby už Severuse dostala ven, ošetřila ho a ujistila, že ho i přes ty jeho nálady a výstřelky neopustí. Svíralo se jí srdce při pomyšlení, že by umřel a poslední, co by od ní slyšel, bylo, že ho nechce vidět, dokud si nerozmyslí, co vlastně chce. Na druhou stranu byla ve střehu. Nevěřila Voldemortovi ani slovo. A to se jí vyplatilo. Neustále si udržovala nenápadně přehled o tom, co ten chlap za ní dělá. Když se začal podezřele přehrabovat v hábitu, posunula Sam ruku k hůlce.

Harry se rozhlédl po zástupu Smrtijedů, kteří stáli u stěn. Docela dobře to mohli být sochy, jak byli tiší a nehybní.
„ Jestli hledáš svého profesora lektvarů, nenajdeš ho,“ ušklíbnul se Voldemort.
„ Co jste s ním udělali?“ zeptal se Harry a snažil se znít lhostejně.
„ Zajímá tě to?“ Voldemort vypadal pobaveně. Pak kývnul směrem doprava a Smrtijedi se rozestoupili. Dva statní Smrtijedi něco vlekli. Harry to přes jejich pláště pořádně neviděl, ale když to upustili na zem, přikryl si rukou ústa a couvnul. Byl to Snape. Tedy spíš to, co z něj zbylo – spálená, krvácející, zohavená a znetvořená lidská troska. Harry couvnul.
„ Co chceš, se zrádci to vždycky dopadne špatně,“ pokrčil Voldemort rameny a propukl v hysterický smích.
Harry popošel k tělu a sklonil se k němu. Chtělo se mu zvracet, při pohledu na Snapea, na kterém visely zbytky jeho šatů. Záda měl na cucky, popálená, byl samá podlitina a tržná rána, Harry nepochyboval, že má nejspíš i zlámaná žebra, levé koleno mu krvácelo, zápěstí a kotníky měl rozedraná do krve. Nejhorší byla ale jeho tvář a paže, které těžké popáleniny znetvořily k nepoznání. Zčernalá kůže se na mnoha místech odlupovala a odhalovala maso, někdy byla skrz spálou tkáň vidět i kost. Zničené šlachy zkroutily Snapeovy ruce do podoby ohyzdných pařátů. Snapeova tvář byla zničená. Harry si všimnul, že v pravé ruce něco stále ještě svírá. Sklonil se, aby se podíval. Byl tou hrůzou tak ochroměný, že od toho nedokázal odvrátit zrak. A pak Snape zvedl hlavu – pomalu, ztěžka. Harry vyděšeně couvl. Myslel si, že už Snape to utrpení má za sebou.
„ Pane profesore?“ zašeptal Harry.
Snape v bolestech vztáhl k Potterovi ruku. Harry zaváhal. Nakonec si dodal odvahy a vyprostil ze sevření těch nepohyblivých spálených prstů předmět, který Snape svíral.
„ Odneste to!“ vyštěkl Voldemort znechuceně.
Dva Smrtijedi popadli Snapeovo tělo a odvlekli ho pryč. Jiný Smrtijed nechal zmizet krvavou skvrnu, která po Snapeovi zůstala. Harry rozevřel dlaň. To, co Snape svíral, a v tom podivném gestu mu dal, byl kousek křišťálu. Když se Harry podíval lépe, uvědomil si, že je to růžové poupě. Křišťál byl špinavý od zaschlé krve, ale i tak Harry dokázal přečíst nápis: Abys nikdy nezapomněl Lily Evansová Vzduchu mu uvízl v hrdle. Odkud tohle Snape měl? Kde to vzal? Mohl to snad mít od…

Sam schovala hůlku do hábitu a prohledala mrtvé tělo. Nenašla nic užitečného. Svlékla z mrtvoly smrtijedský hábit a oblékla si ho.
„ Voldemort se chtěl tomu Potterovi pochlubit…“
„…zpátky do cely…“
„…za chvíli přijdu a skoncuji to s ním…“
Sam se plížila chodbami za hlasy. Najednou se z temnoty vynořil Lucius Malfoy. Sam zalapala po dechu a srdce se jí rozbušilo tak, že měla strach, aby ho Malfoy nezaslechl.
Malfoy ji sjel pohledem, ale přes kápi jí nepoznal. Myslel si, že je to nějaký druhořadý Smrtijed, a protože mu Sam šla z cesty, neměl žádné podezření.
Sam vběhla do chodby, z které přišel. Spěchala.

„ Taková tretka,“ Voldemort máchl hůlkou, křišťál vylétl Harrymu z ruky a roztříštil se na zemi, „ Severus se stal sentimentálním bláznem a to ho zabilo.“
Harry se zadíval na Voldemorta a přemýšlel, jak ten člověk může být tak necitelný. Ne, Voldemort nebyl člověk. A přece povstal z jeho krve. Zabil jeho rodiče, kvůli němu zemřel Sirius…Harry si v duchu povzdechnul. Kdyby se tu tak Sirius objevil.
Srdce, Harry.
Harry se nenápadně rozhlédnul.
To je jeho slabina. Vzešel z tvé krve a to vás spojilo víc, než kdy před tím. Srdce, Harry. Tam zaútoč.
Harry zamrkal. Srdce? Voldemort neměl srdce.
Pojí vás jedna krev, využij to spojení. Srdce, Harry. Voldemort nikdy necítil soucit, lásku. Srdce, Harry.
Harry se zadíval na Voldemorta. Opravdu nikdy nepocítil lásku? Soucit? Opravdová přátelství? Harry se podíval na rozbitý křišťál a vzpomněl si na Snapea. Najednou pocítil obrovskou lítost. Snape byl možná mizera, ale nezasloužil si zemřít takovou smrtí. A co když mu ten křišťál dala jeho máma? Neřekl jednou snad Lupin, že uměla vidět krásu v lidech, kteří ji v sobě neviděli? Mohla vidět něco dobrého i ve Snapeovi? Mohlo být něco ve Voldemortovi?
„ Tak, Harry, konec tlachání. Vytáhni svoji hůlku, přišel čas zúčtovat. A dnes nebude žádné přenášedlo, žádná pomoc. Jen ty a já,“ ušklíbnul se Voldemort a vstal ze svého trůnu.
Srdce, Harry.
„ Siriusi?“ zašeptal Harry.
Srdce –to je tvá zbraň a Voldemortova slabina.
Harry se podíval na Voldemorta. Najednou viděl nešťastníka, který přišel o duši, byl jen stín sám sebe. Harrymu začalo být Voldemorta líto. Bylo to podivné, ale bylo to tak. Voldemort nikdy nepocítil nic z toho, co ostatní. Jak moc svůj život ochudil v honbě za mocí a nesmrtelností. Harry sklonil hůlku.
„ Jste chudák,“ řekl a mezi Smrtijedy to zašumělo, „ je mi vás upřímně líto…zničil jste tu růži, protože nedokážete pochopit, že by pro někoho něco tak zdánlivě bezcenného mohlo znamenat víc než pro vás vaše moc,“ Harry se na Voldemorta smutně zadíval, „ nebudu s vámi bojovat. V každém je trochu dobra i ve vás.“
Voldemort se ušklíbnout, ale najednou zavrávoral a chytil se za hrudník. Zalapal po dechu.
„ Nenávist nedává, jen vám bere,“ pokračoval Harry a netušil, odkud se to v něm bere.
Voldemort couvnul a tiskl si ruku na srdce.
„ Proč? Proč tolik zabíjení? Pro co?“ Harry teď kráčel krok za krokem k Voldemortovi, který couval.
„ Zabil jste moje rodiče…Cedrika…,“ šeptal Harry.

Lucius se zašklebil a vešel do mučírny. Severus zadoufal, že to přišel skončit. Snad Pottera naučil dost, přesto hluboko v koutku mysli věděl, že nemůže ten chlapec Voldemorta porazit – leda by měl něco, co by mu k tomu dopomohlo.
Lucius něco schovával v ruce. Obešel Severuse, který už nejevil známky života. Znovu ho za poraněné ruce připoutali do okovů, ale už si ho nevšímali. V Luciusově ruce se zableskla břitva.
Severus se pokusil o úšklebek, ale nedokázal zformovat rty do potřebného výrazu. Zavřel své jediné zdravé oko. Byl připravený umřít. Aspoň si Sam už nebude moct stěžovat, že jí ubližuje. Najde si někoho, kdo se k ní hodí víc než on. Severus ucítil, jak z něj Lucius serval zbytky šatů. Bylo mu to jedno. Lucius mu už nemohl ublížit víc. Severus viděl smrt jako vysvobození. Matně si uvědomoval chladnou ocel ve slabinách.
Lucius s úšklebkem pozoroval krev stékající po Severusových štíhlých, dlouhých nohách. Ještě několikrát si říznul.
„ Tohle jsem si přál udělat vždycky,“ zasyčel Lucius a udělal poslední rychlý řez.
Bolest, která projela Severusovi od rozkroku až do mozku, byla palčivá, ponižující a strašná. Severus bolestně zasyknul, ale jak teplá krev prýštila z rány a stékala Severusovi po nohou, propadalo se do temnoty i Severusovo vědomí.
Lucius si prohlédl své „dílo“. Zalitoval, že nemá fotoaparát. Měl by si zmrzačeného Snapea visícího tu jako kus masa zvěčnit, aby na to mohl vzpomínat, až budou Snapea žrát červi.
„ Jo, zrádci vždycky dostanou…,“ Luciusovy oči se rozšířily a pak se z nich vytratil život. Když dopadnul na zem, byl už jen neživá hmota.
Sam sklonila hůlku. Teď když Lucius nezacláněl ho uviděla. Roztřásla se a s výkřikem absolutní hrůzy vyběhla ven.

„…ale já vám odpouštím,“ Harry se zadíval na údajného Pána zla. Byl to chudák, který neměl nic, dokonce ani vlastní tvář.
Voldemort se zhroutil na schody před svým trůnem. Smrtijedi v šoku přihlíželi. Nikdo se neodvážil pohnout. Voldemort těžce oddechoval a tiskl si obě ruce na hrudník.
Harry slyšel tep vlastního srdce…nebo to nebylo cizí srdce? Tep se zpomaloval. Harry si položil ruku na hrudník, ucítil podivnou bolest. Tep se stále zpomaloval. Voldemort lapal po dechu a křečovitě svíral na prsou svůj hábit. A pak Harry už ten tep neslyšel. Voldemort ležel na schodech, stále se držel za hruď, ale v jeho otevřených očích nebyl žádný život. Harry zavrávoral. Bodalo ho u srdce. Najednou z Voldemortova těla vytryskl oslepující záblesk, který pak jako tlakový vlna srazil všechny přihlížející Smrtijedy na zem, proletěl skrz Harryho a zmizel.
Byl to zvláštní pocit. Harrymu chvíli trvalo, než si to uvědomil. Díval se, jak jeho vlastní tělo padá na zem. Viděl Smrtijedy umírat v křečích.
Co se děje?
To Voldemortova životní síla opouští jeho tělo.
Harry se otočil a strnul. Vedle něj stál Sirius a usmíval se. Vypadal však, jako by ho tvořila čistá energie, která na sebe jen vzala tvar Siriuse.
Siriusi?
Ano, Harry?
Jsi to ty?
Ano i ne.
A já? Kde jsem já?
Na to ti nedokážu odpovědět.
Jsem mrtvý?
Ne.
Tak kde jsem? A ty jsi mrtvý?
Řeknu ti to takhle, má pozemská existence skončila. Ale není to konec naší cesty.
Siriusi, co se stalo? A… a byl jsi to ty? Kdo na mě mluvil? Slyšel jsem tě!
Snad sis nemyslel, že tě opustím? Ano, byl jsem to já. Nebylo pro mne snadné se s tebou spojit, ale když jsi na mě myslel…teď se ale musíš vrátit, Harry. Rychle.
Já nechci. Chci být s tebou…mám tolik otázek. Je tu někde máma a táta?
Ne, Harry. Tohle není jejich cesta. A tvoje taky ne. Musíš se vrátit.
Uvidím tě ještě někdy? Uslyším tě?
Ne, už nikdy.
Ale…
Mysli na mne a vzpomínej na mne v dobrém, Harry. Tak budu pořád s tebou.
Siriusův obraz zmizel a Harry ucítil, jak ho cosi táhne dolů. Bylo to studené. Jako by se topil. A slyšel podivný, krutý smích.
V trůním sále zavládlo ticho. Uprostřed mezi desítkami těl Smrtijedů ležel lord Voldemort a Harry Potter – ani jeden nejevil známky života.

„ Co mu to udělali? Jak mohli?!“
Brumbál držel vzlykající Sam kolem ramen, zatímco dva bystrozoři vedle v místnosti sundavali Severusovo tělo.
„ Jak mohli?“ Sam se chvěla.
Brumbál si sundal plášť a zabalil ji do něj.
„ To bude dobré. Severus je silný. Zvládne to,“ utěšoval ji Brumbál.
„ Proč? To nejsou lidi,“ Sam se byla stále v šoku.
„ Sam, podívejte se na mne.“
Sam zvedla hlavu a upřela uplakané oči na Brumbála.
„ U svatého Munga se o Severuse postarají. Bude v naprostém pořádku.“
„ Ale vždyť mu…,“ zajíkla se Sam.
„ Bude v pořádku,“ Brumbál pečlivě a důrazně vyslovil každé slovo.
Sam přikývla a utřela si slzy.
„ Kde je Harry?“ zeptal se Brumbál.
„ Nahoře, v trůnním sále,“ odpověděla Sam.
„ Pojďme zjistit, co se stalo.“
Sam přikývla a následovala Brumbála do schodů.

„ Bože! Co se tu stalo?“ vydechla Sam, když vešli do trůnního sálu.
„ Obávám se, že to si můžeme jen domýšlet…Harry!“ Brumbál se rozběhl k chlapci ležícímu pod schody.
Sam se zadívala na tělo Voldemorta zhroucené na schodech. Ještě pořád si svíral hrudník.
Harryho tvář byla popelavá, tep měl nepřirozeně pomalý, skoro nedýchal a byl jako led. Brumbálovi se ve tváři odrážely obavy. Sam si klekla vedle Brumbála.
„ Co je mu?“ zeptala se.
„ Netuším. Musíme ho rychle vzít do nemocnice,“ Brumbála zvedl chlapce a pak se zadíval na Voldemorta.
„ Je mrtvý?“ Sam kývla hlavou k tělu.
„ Myslím, že ano,“ zašeptal Brumbál.
„ Takže se už neobjeví? Je po všem?“
„ Věřím, že to všechno skončilo, ale teď si pospěšme. Každá vteřina může rozhodnout,“ Brumbál zamířil s chlapcem v náručí ke dveřím.
Sam se zadívala na Voldemorta. Jeho rudé oči zíraly bez mrknutí do stopu. Ve tváři měl zvláštní výraz – byl to strach. Musel být mrtvý. Čeho jiného by se Voldemort mohl bát víc, než smrti.
„ Doufám, že se snažíš v pekle!“ zasyčela Sam a plivla na mrtvolu.

Sam přecházela po chodbě sem a tam. Ruce se jí třásly a co chvíli jí po tvářích stékaly slzy. Ošetřovatelé byli u Severuse a Harryho už víc jak šest hodin. Sam to informační vakuum ničilo. Dolní ret si rozkousala do krve. Brumbál seděl na lavičce a snažil se být klidný, ale i jeho se už zmocňovala úzkost.
„ Jak je Harrymu?“ oči Remuse Lupina těkaly ode dveřím pokoje, kde Harry ležel, k Brumbálovi.
„ Nevíme,“ zašeptal Brumbál.
„ Ale bude…v pořádku,“ zašeptal Lupin.
„ Musíme doufat,“ odpověděl Brumbál.
Chvíli po Lupinovi přišli i Weasleyovi a přivedli sebou Rona s Hermionou. V jejich očích byla stejná otázka, na jakou se ptal Lupin. Brumbál jen smutně zavrtěl hlavou. Paní Weasleyová si přitiskla kapesník k obličeji, aby zakryla slzy. Pan Weasley ji objal.
„ Já tomu nevěřím, Rone. Harry nemůže být…,“ vzlykla Hermiona.
Ron ji vzal klem ramen a ona se schoulila v jeho náručí tiše vzlykajíc do jeho hábitu.
„ Harry to dokáže,“ zašeptal Ron, „ vždycky to dokázal,“ ale jeho hlas nezněl jistě.
Sam stála stranou od toho shluku lidí, kteří čekali na zprávy o Harrym. Přišlo jí nespravedlivé, že se nikdo z nich nezajímá, jak je Severusovi.
„ Sam?“
Vzhlédla a její pohled se setkal se starostlivýma šedýma očima Remuse Lupina.
„ Ano?“ snažila se nenápadně utřít slzy.
„ Co Snape? Jak je na tom?“ zeptal se Lupin.
„ Já nevím,“ Sam zběsile mrkala, aby se ubránila slzám. Nešlo to, „ mám strach, že umře,“ zajíkla se a pověsila se Lupinovi na krk. Konejšivě ji objal.
„ Uvidíš, že se z toho dostane. To by nebyl Severus,“ zašeptal Lupin.
„ Tys neviděl, co mu udělali…,“ Sam se znovu dala do pláče.
„ Copak si myslíš, že by to vzdal?“ řekl Lupin, „ když tu má tebe?“ dodal.
„ Co ty o tom víš?“ odsekla Sam a odtáhla se od něj, „ nenávidíš ho,“ obvinila Lupina nečekaně.
„ Vím dost. Všímám si věcí, které ostatní přehlíží. A nemám důvod Snapea nenávidět. Nemůžeš mi zazlívat, že mám k jeho chování jisté výhrady,“ Lupin mluvil tiše a klidně.
„ Promiň,“ Sam sklopila oči.
„ Není co. Snape by byl hlupák, kdyby se tě vzdal.“
„ Jak jsi se to dozvěděl?“ zeptala se Sam zamyšleně a její pohled sklouznul k Brumbálovi.
„ Jo, Brumbál si taky všímá,“ pokýval Lupin hlavou, „ znám Snape dlouho. To jeho chování přímo bilo do očí. Musel bych být slepý, aby mi to nedošlo.“
„ Snad nevěříš, že ke mně…,“ Sam uhnula pohledem.
„ A proč ne. Když může mít city vlkodlak…může je mít i Snape, ne?“ pokrčil rameny Lupin.
„ To nebylo hezké,“ zamračila se Sam.
„ Asi ne,“ přitakal Lupin.
„ Ty jsi…“
„ Zrůda?“ navrhl Lupin.
„ Nesmysl! Je to nemoc. Nic víc. Jednou na ni najdou lék a za dobu, kdy byli vlkodlaci pronásledováni se budou kouzelníci stydět.“
„ Kéž bys měla pravdu,“ řekl Lupin s lehkým, smutným úsměvem.
„ Kéž bys měl ty pravdu, že se uzdraví, a že mě…aspoň trošku…miluje,“ povzdechla si Sam.
„ Víš, co? Uděláme dohodu. Jestli mu do té doby, než se uzdraví, nedojde, co v tobě má, dej mi vědět. Já už najdu způsob, jak ho trochu…postrčit,“ Lupin se usmál.
„ Nerozesmívej mě,“ řekla Sam, „ já nemám důvod se smát.“
„ Jo, promiň. Bylo to nevhodné,“ omluvil se Lupin.
„ Díky,“ špitla Sam.
„ To nestálo za řeč,“ mávl Lupin rukou.
Ze dveří vyšla madam Pomfreyová. Všichni se kolem ní shlukli.
„ Jsou naživu,“ řekla Pomfreyová mdle. Nebylo v tom vůbec nic radostného.
„ A?“ vyhrkly Sam s Hermionou zároveň.
„ S panem Potterem si ani já, ani místní ošetřovatelky nevíme rady. Nikdo netuší, co mu je. Žije, ale je v hlubokém komatu. Profesor Snape…je v kritickém stavu. Zatím se nedá říct…víc budou vědět ráno.“
„ Přežije to?“ Sam sevřela madam Pomfreyová ruku.
„ Ano, pokud se nevyskytnou komplikace, tak to přežije, ale…,“ Pomfreyová se odmlčela.
„ Ale?“ naléhala Sam.
„ Snaží se zachránit, co se dá. Jenže tkáň na pažích, zádech a tváři je tak poškozená, že už se asi nedá zachránit. Obávám se nejhoršího.“
„ A…a co to…no víte co…,“ Sam zrudla.
„ Nasadili regenerační lektvar, ale oblast genitálií je rovněž poškozená. Jak říkám, ráno budou vědět víc.“
„ Můžu ho vidět?“ šeptla Sam.
„ Až zítra. Ještě je u něj ošetřovatelka.“

„ Podařilo se nám zachránit levé oko a navrátit mu devadesát procent zraku, což je famózní úspěch, když uvážíme, že sítnice byla téměř kompletně zničená.“
Sam následovala ošetřovatelku do pokoje. Byly tu dvě postele. Na jedné ležel za plentou Harry a nikdo mu nedokázal vyrazit otrávené jablko z hrdla. Severus ležel u okna. Ošetřovatelka ohrnula závěs.
Severus byl nepřirozeně bledý. Levou polovinu tváře mu zakrýval obvaz. Horní polovinu hrudníku a paže měl ovázané. Po pás byl přikrytý dekou. Rány a podlitiny zmizely.
„ Ošeřili jsme mu tržné rány i podlitiny, měl nějaké zlomeniny a poraněné levé koleno, do něho se bohužel dostala infekce, takže se to hojí pomalu,“ řekla ošetřovatelka.
„ A regenerace?“ osmělila se Sam.
„ Jde to dobře. Odhadujeme to tak na dva týdny.“
Sam pohladila Severuse po vlasech. Umyly mu je, takže už nebyly slepené krví, ale zase krásně hebké.
„ A co ty popáleniny?“
Ošetřovatelka si povzdechla.
„ Ještě jsme nezkusili všechno, ale tkáň nereaguje na regeneraci ani další běžné postupy.“
„ Takže mu to zůstane?“
„ Je to pravděpodobné,“ přikývla ošetřovatelka.
„ Jaké následky to bude mít kromě toho…zohavení?“
„ Nebude moct chodit. Zádové svalstvo je kompletně zničené. Neudrží se vzpřímeně.“
„ Bude chodit o holi?“
„ To je ta lepší varianta.“
Sam zbledla a zadívala se na Severusovy ruce. I přes obvazy viděla, jak jsou jeho prsty zkroucené.
„ Ruce mu už zachránit nemůžeme,“ řekla ošetřovatelka, jako by četla Sam myšlenky, „ šlachy jsou zkrácené, svaly i nervy poničené. Jeho ruce jsou nepohyblivé a nepoužitelné…“

„…bez života. Oni mu je chtějí Brumbále amputovat a vytvořit protézy!“ Sam se chvěla a rozrušeně si utírala slzy.
„ Pokud není jiné řešení…“
„ Brumbále, copak to nechápeš? Oni mu chtějí v ramenech uříznout obě ruce a dát mu magicky vytvořené umělé ruce!“ vybuchla Sam.
„ Nikdo to nepozná. Dokáží to provést tak, aby to vypadalo…“
Sam ani tentokrát nenechala Brumbála domluvit.
„ Ach Bože ty tomu nerozumíš! Je profesor lektvarů! Ruce jsou pro něj vše! A až přijde k sobě, dozví se, že se mu je amputovali! Myslíš, že se smíří se sebelepší náhražkou? Že mě ještě někdy obejme?“
Brumbál musel přiznat, že na tom, co Sam říká, něco je. Sam si nešťastně sedla do křesla a složila hlavu do dlaní. Když si představila, že chtějí Severuse připravit o jeho nádherné ruce, o ty dlouhé štíhlé prsty.
„ A co vlastně očekáváte ode mne, Sam?“ naklonil se Brumbála k ní.
„ Najděte někoho, kdo mu pomůže. Specialistu, který si bude vědět rady. Je mi jedno, co to bude stát, ale nedovolím, aby mu to udělali!“
„ Tak předně, Sam,“ Brumbál si posunul brýle a tvářil se velice vážně, „ ošetřovatelé Severusovi neudělají nic bez jeho vědomí a svolení. Pokud je tohle to nejlepší řešení, je na Severusovi, aby se rozhodnul.“
„ Nechal byste si vy uříznout ruce?“ vyštěkla Sam.
„ Myslím, že nejmoudřejší bude, nechat to na Severusovi. Až se probere, posoudí celou tu situaci sám,“ Brumbálův tón nepřipouštěl diskusi.
„ Ale mohl byste se po někom podívat,“ špitla Sam na odchodu, „ aby měl i jinou alternativu.“

Severus unaveně zavřel oči. Brumbál ho mlčky pozoroval.
„ Je to jisté?“ zeptal se Severus nezvykle mdlým hlasem.
„ Bohužel, Severusi, dělali, co se dalo.“
Severus se zadíval na své ovázané ruce nehybně ležící v jeho klíně. Vůbec je necítil. Částečně proto, že dostával silné dávky lektvaru proti bolesti, který měl ale zmírnit hlavně bolest z regenerace jeho intimních partií. Částečně proto že nervy v rukou byly ochrnuté. Jen obtížně vstřebával informaci, že se ošetřovatelkám nepodařilo jeho ruce zachránit.
„ A…,“ Severus se zarazil, ale pak tiše zašeptal: „ Voldemort?“
Bylo to poprvé od chvíle, kdy Severus odešel od Voldemorta, kdy vyslovil jeho jméno.
„ Je mrtvý. Už je po všem,“ Brumbál se pokusil o úsměv, ale nešlo to. Nedokázal se radovat, když Harry byl stále v komatu a Severusovi vyhlídky taky nebyly zrovna růžové.
„ Po všem,“ zopakoval Severus tiše jen tak pro sebe, „ a Potter?“ zeptal se nečekaně.
Brumbála ten Severusův zájem překvapil.
„ Chlapec…je v bezvědomí. Už třetí týden. Nikdo neví, co s ním,“ povzdechnul si Brumbál.
„ Co se stalo?“
„ Nevíme.“
Severus se zadíval stranou a jeho pohled pak znovu sklouznul na jeho ruce. Přemýšlel, jak asi vypadají pod těmi obvazy. Možná by to raději neměl zjišťovat, napadlo ho.
„ Sam o tebe měla velkou starost,“ začal Brumbál.
„ Hm.“
„ Seděla u tebe celé hodiny a dny. Teprve včera se mi podařilo přesvědčit ji, aby se šla domů vyspat.“
„ Hm.“
„ Má tě opravdu ráda, Severusi.“
„ Hm.“
„ A přesvědčila mě, abych se podíval po odborníkovi, který by ti snad dokázal pomoci.“
Severus ožil.
„ A?“ v jeho hlase byla dychtivost i obavy.
„ Slečna Jesika Lansová se už léta specializuje na plastickou chirurgii.“
„ Na co?“
„ Je to název převzatý od mudlů. Plastická chirurgie se zabývá nápravou právě takových poškození tkáně jako máš ty. Využívá při tom nejrůznější kouzla a lektvary a je velice úspěšná. Když budeš mít zájem, mohli bychom ji kontaktovat. Třeba by ti dokázala pomoci.“
„ Ale? V čem je háček?“ zeptal se Severus a díval se na odraz vlastní tváře v okně. Levou polovinu obličeje měl ovázanou.
„ Musel bys kvůli léčení jet do Kalifornie a je poměrně drahá. Navíc by šlo o časově náročnou proceduru.“
„ Rizika?“
„ Myslíš, jestli to může být pak ještě horší než teď? Ne, nedá se to, Severusi, zhoršit.“
Severus mlčky pokýval hlavou.
„ Kolik by to stálo?“
„ Ještě jsem s ní nemluvili. Jen jsem se na ni informoval. Pokud to budeš chtít zkusit, sejdu se s ní a uvidíme.“
„ Myslím, že nemám moc na vybranou,“ povzdechnul si Severus.
„ Asi ne,“ přisvědčil Brumbál.
„ Dobře, promluv s ní. Je mi jedno, co to bude stát, ale rozhodně to nevzdám. To, co mi navrhují tady, můžu podstoupit kdykoli.“
Brumbál přikývnul.
„ Asi budeme muset udělat fotky.“
„ Co?“
„ Musí vidět rozsah tvých zranění,“ vysvětloval Brumbál.
„ Jo, jasně,“ přikývl Severus, ale žaludek se mu stáhnul. Nebyl si jist, že chce vidět, v jaké je stavu.

Ošetřovatelka opatrně vzala nůžky a začala stříhat obvazy. Severus měl sucho v puse. Pomalu, kousek po kousku mu sundavali obvazy z rukou, trupu, obličeje i slabin. Severus zavřel oči.
„ Mohlo to být horší,“ zašeptala ošetřovatelka.
Severus otevřel oči a snažil se nějak připravit na to, co uvidí. Nešlo to. Severus zadržel dech, když spatřil, co zbylo z jeho rukou. Paže měl zbrázděné jizvami, zdeformované, prsty zkroucené, místy to vypadalo, že má zničenou kůži nataženou přímo na kost, jako by tam ani žádné maso nebylo. To nebyly jeho ruce, ale dva odporné, nepoužitelné pařáty. Severus pevně sevřel víčka. To přece nemohla být pravda! Znovu otevřel oči a snažil se nějak poprat s realitou. Z jeho nádherných rukou zbyly trosky. Severusův pohled bezděčně sklouzl dolů, do jeho slabin. Fakt, že regenerace proběhla bez komplikací byl jen malou útěchou. Jeho slabiny byly zjizvené a zohavené stejně jako jeho záda i hrudník. Severus zaváhal, ale pak otočil hlavu, aby se podíval do zrcadla. To, co spatřil, bylo snad ještě horší. Pravá polovina jeho obličeje byla normální, zato levá byla zbrázděna jizvami tak hlubokými, že šly téměř na kost. Kůže byla zničená. Lícní kost byla ostře viditelná a tvář propadlá. Moody byl proti němu missák krásy. Severus odvrátil zrak. Nedokázal se na to dívat. Byl vděčný, když Brumbál udělal ty fotky a ošetřovatelka přinesla nové obvazy, která milosrdně skryly tu ohavnost.

„ Budu upřímná, ještě nikdy jsem se nesetkala s takovým rozsahem zranění.“
Jesika Lansová byla vysoká, štíhlá tmavovláska. Dlouhé vlasy měla stažené do copu. Oříškově hnědé oči nespouštěla z fotek, které před ní ležely na stole.
Sam se nemohla zbavit dojmu, že se nějak často dívá na fotku Severusových slabin. Ta ženská se jí nelíbila.
„ Jakou má naději?“ zeptal se Brumbál.
„ To se takhle nedá říct,“ vzala do ruky fotku Severusovy pravé paže, „ svaly jsou těžce poškozené, a to zkroucení naznačuje, že došlo ke zkrácení šlach. Hodně záleží na tom, v jakém stavu jsou nervy.“
„ Pokud vím, když Severusovi vysadili lektvar proti bolesti, říkal, že ho ruce bolí.“
„ Hm, to je dobré znamení, ale není to záruka úspěchu. Vůbec se to nemusí povést. Počítá s tím?“
„ Je ochotný to risknout,“ přikývnul Brumbál.
„ V jeho situaci to chápu. Horší to už opravdu být nemůže. Ale taky by si to mohl protrpět zbytečně. Léčba je náročná. Budu muset jeho ruce znovu celé zrekonstruovat. Pomohli by fotky postižených oblastí před úrazem.“
„ Pokusím se je sehnat,“ přikývl Brumbál.
„ Dobře, pak mi dejte vědět. Ale předem vám říkám, nečekejte zázraky.“

Nella postavila před Brumbála šálek čaje.
„ Slyšela jsem o tom. Je na tom hodně špatně?“ zeptala se starostlivě.
„ Není to s ním dobré. Chce se zkusit podrobit léčbě, která by mu mohla pomoci,“ vysvětloval Brumbál.
„ A jak to souvisí se mnou?“ zajímala se Nella.
„ No, vy jste měla se Severusem před jistou dobou…“
„ Poměr?“ dokončila za Brumbála Nella.
„ Ano.“
„ A? Nechápu. Vykašlal se na mě. Jestli čeká, že ho teď budu utěšovat, tak to je na omylu.“
„ Ne, to ne. Severus vlastně neví, že jsem tady. Chtěl jsem vás poprosit o fotku.“
„ Cože?“ Nella na Brumbála nevěřícně zírala.
„ O Severusovu fotku,“ upřesnil Brumbál, „ pokud možno…ehm…bez oblečení,“ odkašlal si Brumbál.
„ Proč si myslíte, že takovou mám?“ zeptala se Nella chladně.
„ Nemyslím, doufám. Ošetřovatelka ji potřebuje, aby se jí lépe prováděla rekonstrukce.“
„ Hm. I kdybych takovou fotku měla, proč si myslíte, že vám ji dám?“
„ Protože jste laskavá žena,“ odpověděl Brumbál prostě.

Jess se na fotku dlouze zadívala a měla, co dělat, aby potlačila úsměv. Její budoucí pacient klečel na zválené posteli, byl úplně nahý a docela nepatrně uličnicky se usmíval. Když Jess porovnala tuhle fotku s tím, co viděla před týdnem, bylo jí úzko. Takový krásný chlap a takhle skončit.
„ Ta bude dobrá,“ řekla Jesika a tvářila se vážně.
Sam se mračila. Nejen, že ji naštvala existence takové fotky, ale nelíbilo se jí, jak se na tu fotku ta ženská dívala.
„ Budu ho čekat za tři dny. Vše bude připravené. S léčbou začneme okamžitě.“
„ Jsem vám vděčný, slečno,“ Brumbál se lehce uklonil a společně se Sam odešli.
Jess si znovu prohlídla tu fotku. Ten chlap se jí líbil. Byl sexy a byla by věčná škoda, kdyby musel zbytek života strávit v znetvořeném těle. Pomůže mu, i kdyby to mělo trvat roky.

Cítil se jako by ho někdo v té nejvyšší Bradavické věži shodil ze schodů a on padal dolů až do sklepení. Severus otevřel oči a rychle je zavřel. Světlo v pokoji bylo nesnesitelně ostré. Zaslechl nějaký zvuk a světlo se ztlumilo na snesitelnou úroveň. Chtěl se zvednout, ale nedokázal se pohnout. Svaly ho neposlouchaly.
„ Opatrně, jen opatrně. Tohle vypijte,“ řekl cizí hlas.
Severus ucítil něco studeného na rtech a pak mu do úst vtekla odporná břečka. Potlačil nutkání to vyplivnout a polknul.
„ Jen klid za chvíli to bude dobré.“
Chtěl otočit hlavu, aby si tu osobu prohlédnul, ale nešlo to.
„ Za chvíli ten lektvar zabere.“
Severus zavřel oči. Netušil kde je, co se s ním stalo. Neměl ponětí, jak se sem dostal. Konečně lektvar zabral. Severus cítil, jak se mu do ztuhlých svalů vrací aspoň trocha síly. Otočil hlavou a krčními svaly mu projela nepříjemná bolest. Žena se na něj usmála. Neznal ji. V životě jí neviděl…nebo ano? Nedokázal si vzpomenout.
„ Jak se cítíte?“ zeptala se.
Olízl si rty.
„ Strašně,“ zachraptěl.
„ Ještě se napijte,“ přitiskla mu ke rtům sklenici.
Tentokrát Severus lektvar po chuti poznal. Bylo to hořké, padalo to na jazyk a chutnalo to jako voda z nádobí. Nemohl se mýlit. Byl to lektvar probuzení. Podával se jako protijed na lektvary navozující hluboký spánek někdy až koma. Polknul několik doušků. Jako by z něj spadla jakási mlha. Hlavou mu probleskly vzpomínky na Potterův výcvik na ranči, na to že byl zajat a mučen a zraněn.
„ Kde to jsem?“ zašeptal Severus a vzdal pokusy posadit se, „ kdo jste?“
„ Jmenuji se Jesika Lancová. Jste tu u mě v léčení. Už nejste v Anglii, ale v Kalifornii. Byl jste dlouho…nemocný.“
„ Jak dlouho?“ zasípal Severus. Cítil se, jako by v běhu narazil do zdi.
„ Dost dlouho,“ odpověděla Jess vyhýbavě.
„ Jak dlouho?“ zopakoval Severus naléhavě svoji otázku.
„ Pět měsíců.“
Severus zalapal po dechu.
„ Léčba se protáhla. Vyskytly se komplikace. Ale zatím to vypadá dobře,“ pousmála se a vzala ze stolu zrcadlo.
Severus zaváhal, než se podíval. Ale to, co uviděl, bylo neuvěřitelné. Byl nezdravě bledý, ale na levé tváři měl jen tenkou jizvu. Táhla se od spánku k oku, dál dozadu k uchu, příčně dolů na tvář, kde vytvářela něco jako…blesk, jaká ironie, pak ke koutku úst a dozadu přes čelist až na krk. Ale kromě téhle tenké jizvy nebylo na jeho tváři ani stopy po nějakém zranění.
„ Jak…jak jste to dokázala, slečno…“
„ Můžete mi říkat Jess, pane.“
Severus přikývl a pořád ohromeně zíral do zrcadla.
„ Nebylo to snadné. Ale nakonec se to podařilo. Tkáň je zatím velice citlivá, navíc vás čeká ještě dlouhodobá rehabilitace.“
„ Rehabilitace?“ Severus se zamračil a znepokojeně zjistil, že levá polovina jeho tváře zůstala strnulá.
„ Mimické svaly ještě nereagují tak, jak by měly. Ještě máte značnou část léčby před sebou, pane.“
Severus sotva znatelně přikývnul.
„ Dobře. Přinesu vám posilující lektvar, pak něco sníte a začneme s cvičením. Vaše svaly jsou ochablé a budou potřebovat zaměstnat,“ usmála se a odešla.
Severusovi se podařilo nadzvednout hlavu. Jeho ruce klidně spočívaly na dece. Byly téměř úplně bílé, jako by v nich ani neproudila krev, a poseté asi milionem dvou centimetrových jizev. Severus klesnul zpátky na polštář.
„ Pět měsíců,“ zašeptal. Přemýšlel, jak je Potterovi. A co se stalo zatím doma. Voldemort byl pryč. Myslel na Brumbála. Nebýt jeho, kdo ví, jak by to s ním dopadlo. Bylo mu jedno, jak dlouho bude léčba trvat. Hlavně, že bude v pořádku.

Severus velice rychle zjistil, že stejné jizvy jako má na rukou, má i na zádech, na hrudi a ve slabinách. Musel pravidelně cvičit, protože pět měsíců byl upoutaný na lůžko a svaly nečinností ochably. Nebylo to nic příjemného. Rozčilovalo ho, že ho Jess musí pořád oprašovat, ale nemohl s tím nic dělat. Potřeboval její pomoc. Byl hodně zesláblý, rychle se unavil a musel stále ještě užívat šest různých lektvarů. Nesměl ven, protože by mu novou kůži mohlo slunce spálit. Většinu času prospal. Když mu bylo lépe, tak si četl.

Severus se snažil zjizvenými prsty uchopil lžíci. Prsty reagovaly pomalu a neměl v nich skoro žádný cit a sílu. Lžíce mu pořád vypadávala. Severus vztekle levou rukou shodil tác na zem. Levá paže se mu hojila rychleji, ale bylo mu to k ničemu, když byl pravák.
„ Trochu víc trpělivosti by ti neuškodilo, Severusi,“ pokárala ho Jess a mávnutím hůlky uklidila.
„ Prostě mě to štve. Zacházíš se mnou jako bych byl lazar!“ vyštěkl Severus.
„ Bez urážky, zlato, ty jsi lazar. Nemůžeš chtít, aby se to uzdravovalo tak rychle, jak se to hodí tobě,“ odsekla Jess.
„ Neříkej mi zlato!“ zasyčel Severus.
Jess si sedla sednula na Severusovu postel, vzala ho za pravou ruku a obrátila ji dlaní nahoru. Pak vzala malý kovový hrot a píchla Severuse do prstu. Reakce byla o poznání rychlejší než minulý týden, ale pořád to bylo pomalé.
„ Nevím, co se ti nezdá. Hojí se to dobře.“
„ Kdy budu moct vstát?“ zeptal se Severus.
„ Až se udržíš na nohou,“ odpověděla Jess.
„ A to je kdy?“ zavrčel Severus netrpělivě. Už ho štvalo trávit celý den v posteli jako nějaký invalida.
„ To záleží na tvých zádech a na tom, jak rychle nabudeš sil.“
„ Nesnáším to!“ zamračil se Severus.
Jess sledovala, jak levá polovina jeho tváře reagovala s viditelným zpožděním.
„ Ale no tak,“ usmála se Jess.
„ Nesnáším, jak nemůžu nic vzít do ruky! Nemůžu si,“ Severus ztišil hlas, „ ani dojít na záchod.“
„ Jo, když už mluvíš o tom záchodě,“ Jess se zadívala na Severuse, „ včera jsi měl v moči krev.“
„ Hm,“ zavrčel Severus.
„ Bolí tě něco?“
„ Jak to asi můžu vědět, když mě pořád dopuješ těmi lektvary?“ odsekl Severus.
„ Já myslela, když jdeš na záchod. Nebolí to?“
Severus se zatvářil nasupeně.
„ Ne,“ zavrčel.
„ Přesto bych chtěla udělat testy. Může to být jen něco bezvýznamného, ale chci si být jistá.“
„ Třeba jsem se praštil,“ ušklíbnul se Severus.
„ Třeba, může to být jen reakce na ty lektvary. Minulý týden se ti spustila krev z nosu, ale chci mít jistotu.“
„ Dělej si, co chceš. Stejně bys si dělala, co chceš,“ pokrčil Severus odevzdaně rameny.

Severus se opíral o polštář a civěl do zdi.
„ Tak jak se máme?“ usmála se Jess.
„ Jestli tu zůstanu ještě další den, zešílím,“ ucedil Severus.
„ Nesmysl,“ mávla rukou.
„ A co tu asi tak mám dělat?“
Jess položila Severusovi na noční stolek dvě malé, lehké činky.
„ Cvičit.“
„ Skvělý.“
„ Chtěla jsem s tebou mluvit…“
Severusova tvář se zkřivila bolestí a chytil se za levý loket.
„ Co je?“ zeptala se Jess starostlivě.
„ Nic, už je to pryč.“
„ Bolí tě to? Kde?“ Jess vzala Severuse za ruku.
„ Je to jako křeč.“
„ Asi vím, kde je problém. Na ruce jsi měl nějaké magické tetování nebo co.“
„ No a?“
„ Lpíš na něm hodně?“ zeptala se Jess nejistě.
Severus se musel usmát.
„ Ani ne,“ ušklíbnul se pobaveně.
„ To je dobře. Musela jsem poškozenou tkáň odstranit, takže ho už nemáš.“
Severus si uvědomil, že zírá s otevřenou pusou a rychle ji zavřel.
„ Bylo to hodně silné kouzlo. Asi tě ta ruka bude občas bolet.“
„ To nevadí,“ zašeptal Severus jako v mrákotách.
„ Ale chtěla jsem s tebou mluvit o něčem jiném. Máš přítelkyni? Nebo manželku či něco takového?“
„ Ne, něco takového nemám,“ zavrtěl Severus hlavou.
Jess znejistěla.
„ A ta…,“ Jess se zarazila.
„ Kdo?“
„ Nic. Jsi si jistý, že tedy nemáš?“ zeptala se Jess pomalu.
„ Kdo jiný by to měl vědět lépe? Ne, nikoho nemám? Proč se ptáš?“ Severusův tón byl mírně podrážděný.
„ Plánuješ rodinu?“ zeptala se Jess.
„ No, jasně. Rozmnožuji se příčným dělení. To jsi nevěděla? Co je to sakra za otázky?“
„ Musím ti něco důležitého říct.“
„ Co? Doufám, že si mě nechceš vzít,“ ušklíbnul se Severus.
„ Ne, to ne.“
„ Fajn. Tak o co jde?“
„ Nemůžeš mít děti.“
V pokoji zavládlo ticho.
„ Nemůžu?“ zašeptal Severus.
„ Ne, když ti zregenerovali…“
„ No, tak co?“ přerušil ji Severus.
„ Tvoje produkce spermií je sedmdesát procent pod normálem. Ukázal to ten test, co jsem ti nechala udělat. Jinak je vše v pořádku, ale…promiň. Je mi to líto.“
Severus se na Jess chvíli díval. Pak pokrčil rameny a řekl: „ Nemám rád děti.“
„ Jen jsem chtěla, abys to věděl,“ řekla Jess a odešla.
Sedla si do obýváku a přemýšlela. Ta žena, která za ní přišla s Brumbálem. Severus si ji evidentně nepamatoval. Nepochybovala, že ti dva spolu měli něco. Ale Severus zřejmě pod vlivem lektvarů, které užíval, zapomněl. Jess vzala pergamen a začala psát. Věděla, že až se Severus uzdraví, odejde. Ale ona nechtěla, aby odešel. Když viděla, jak se znovu pod jejíma rukama vrací do života, zamilovala se do něj. Namočila brk do inkoustu. Na chvíli zaváhala. Nebylo to správné. Ale on na ni zapomněl. Začala psát.

Brumbál se zdrceně posadil do křesla. Nemohl tomu uvěřit. Znovu si přečetl dopis. Tiše si povzdechnul, když si uvědomil, že to bude muset Sam nějak šetrně sdělit. Vstal a podíval se z okna. Celý kouzelnický svět slavil, ale on se už dlouho neusmál. Harry byl pořád v komatu. A jeho šance, že se někdy ještě probudí k životu se rovnaly nule. A teď Severus. Byla to krutá daň za mír a klid.

Vážený pane Brumbále,
s velkou lítostí Vám musím oznámit, že Váš přítel Severus Snape, zemřel. Dovolte mi, abych Vám vyjádřila upřímnou soustrast. Byl to jistě výjimečný člověk. Bohužel rozsah jeho zranění byl příliš velký a jeho zdravotní stav natolik špatný, že léčbu nepřežil. Zemřel na selhání srdce v noci ze včerejška na dnešek. Protože je zde značné horko, bylo nutné přistoupit k okamžitému pohřbení. Posílám Vám urnu s jeho popelem.

Jesika Lancová

„ NÉÉÉÉÉÉÉÉ!“ Sam se zhroutila na podlahu a rozbrečela se.
Brumbál Sam vzal kolem ramen.
„ Taky mě to šokovalo, ale nedá se, Sam, nic dělat,“ zašeptal Brumbál.
„ Ne, já tomu nevěřím! To nemůže být pravda! On ne! Všichni ano, ale on nemohl!“ Sam se třásla.
„ Nechte ho jít. Když se budete pro něj trápit, život mu tím nevrátíte. On by si nepřál, abyste byla nešťastná.“
„ Tolik jsem mu toho neřekla. Rozešli jsme se skoro ve zlém,“ vzlykala Sam.
„ On věděl, že ho milujete,“ Brumbál pohladil Sam konejšivě po vlasech.

Severus malými krůčky došel ke stolu, opřel se o něj a posadil se. Jen tak cesta z pokoje do kuchyně ho neuvěřitelně vyčerpala, ale byl rád, že konečně dokázal jít sám.
„ Výborně,“ zatleskala Jess, „ ale nepřeháněj to. Nesmíš se přepínat.“
Severus se zašklebil. Jess se otočila k lednici.
„ Co si dáš?“ mrkla na něj, otevřela lednici a začala se v ní přehrabovat.
Severus se díval na její vystrčené pozadí. Byla velice přitažlivá. Čím víc se mu vracely síly, tím víc se mu vracela i chuť si trochu zadovádět. Ale zatím mu bylo jasné, že z toho nic nebude. Ale chuť měl, což byl nepochybný znak, že se uzdravuje.

„…a pak najednou,“ Jess se zarazila. Severus seděl naproti ní a vůbec jí neposlouchal. Jess se k němu naklonila, „ něco se děje?“
Severus trhl hlavou a zaostřil na ni.
„ Ne, nic. Proč?“ zeptal se, ale ten zamyšlený výraz mu z tváře nezmizel.
„ Přijdeš mi nějaký divný. Bolí tě něco?“
Severus zavrtěl hlavou.
„ Něco tě trápí?“
„ Ne, je to jen…,“ Severus se odmlčel, „ o nic nejde,“ potřásl hlavou.
Jess položila Severusovi ruku na koleno.
„ Řekni mi to. Co je ti?“
Severus si znovu uvědomil, jak je Jesika přitažlivá. Ale poslední dny cítil podivný neklid. Odstrčil její ruku.
„ Nic to není.“
„ Dobře, ale kdyby se to nic proměnilo v něco, můžeme si o tom promluvit.“
Severus přikývnul. Vstal a šel do svého pokoje. Byl tu už tak dlouho, že si tu zvyknul jako doma. Síly se mu teď vracely rychle. Už se o sebe zvládl postarat sám. Měl sice občas bolesti, ale bylo mu jasné, že to, čím prošel, prostě následky nechat musí. Poslední, co zbývalo, bylo odstranit jizvy. Severuse znepokojovalo, že se Brumbál už celé týdny neozval. Nejdřív si myslel, že mu Jess podává zprávy a on nechce rušit. Ale když se už zotavil a dychtivě čekal nějaký dopis, informace, co se děje doma, a nic nepřišlo, začal být neklidný. To však nebylo to, co Severuse trápilo. Měl divný pocit. Nedokázal ho popsat, ale byl velice znepokojující a nepříjemný.
Severus si povzdechnul. Svléknul si košili a zadíval se na sebe do zrcadla. Už byl párkrát venku, ale jen na chvíli. Jeho kůže dostala konečně nějakou zdravější barvu. Zadíval se na své zjizvené ruce. Sevřel pravou ruku v pěst a fascinovaně sledoval, jak se svaly pohybují. Vděčil Jess za mnoho. Nebýt jí, kdo ví, jak by to dopadlo. Svléknul se a zadíval se znovu na svůj obraz. Dostal se zase na svoji normální váhu a tělo měl opět pevné a svalnaté, ačkoli pořád cítil, že není v kondici. Zahleděl se na jizvu na své tváři. Nakonec mu bude ještě chybět, až ji Jess odstraní. Pousmál se a jizva vytvořila na jeho tváři podivnou grimasu.
Jess vešla do pokoje. Severus se na ni podíval přes rameno, ale ani se nepohnul. Neměl důvod se před ní stydět. Viděla ho tolikrát, že by to ani nespočítal.
„ Ani jsem nedoufala, že se to tak pěkně zahojí,“ zašeptala Jess.
„ Ani já ne,“ přikývl Severus.
„ Už brzy odstraníme i ty jizvy a pak bude vše jako dřív,“ řekla a stoupla si těsně za něj. přejela mu rukou po zjizvených zádech.
Zachvěl se.
„ Jsi krásný. Víš to?“
Severus si uvědomoval, jak smyslně zní její hlas. Její blízkost ho vzrušovala. Už rok neměl ženu. Když mu položila ruce na ramena, zavřel oči a vychutnával si to. Jess ho políbila mezi lopatky a sklouzla rukama na jeho hrudník. Zaklonil hlavu. Jess ho obešla, postavila se před něj a přejela prstem po jizvě na jeho tváři. Bylo zvláštní, že ty jizvy vůbec jeho tělo nehyzdily. Naopak jen podtrhovaly jeho šarm. Políbili se.
„ Severusi,“ zašeptala Jess.
„ Ano?“
„ Ach, Severusi.“
Znovu jí políbil. Tentokrát vášnivěji. Tiskla se k němu. A najednou se Severusovi vybavila vzpomínka, která mu nic neříkala. Žena v červených šatech, prchavá chuť alkoholu na jejích rtech. Severus udělal krok zpátky.
„ Co je?“
„ Já nevím,“ Severus se posadil na postel.
„ V poslední době jsi divný. Co je ti?“ Jess si sednula vedle něj a položila mu hlavu na rameno.
„ Je mi divně,“ povzdechnul si Severus.
„ Co tě bolí?“ zeptala se Jess starostlivě.
„ Nic. Je to…jako bych na něco zapomněl…jenže nevím na co,“ zamračil se Severus.
„ Jestli jsi na to zapomněl, tak to nebylo důležité,“ pousmála se Jess nervózně.
„ Jenže já se nemůžu zbavit dojmu, že to důležité bylo.“
Jess Severuse políbila.
„ Pojď,“ zašeptala a kývla k posteli.
Severus na chvíli zaváhal, ale pak zavrtěl hlavou.
„ Ne, dnes ne.“
Jess pokrčila rameny a odešla. Severus si tiše povzdechnul. Chtěl jí, ale nešlo to. Něco v něm mu v tom bránilo. Nechápal to. ale jedno věděl jistě, nebude mít klid, dokud nezjistí, co se děje.

„ Nemůžeš odjet!“ vyjekla Jess u snídaně.
„ Já musím,“ trval na svém Severus.
„ Ale tvá léčba ještě není skončená,“ namítla Jess.
„ Jsem v pořádku.“
„ Ale…jestli teď odjedeš, prošvihneš možnost nechat si ty jizvy odstranit. Pokud to neudělám teď, zůstanou ti do konce života!“ Jess se chytala poslední naděje.
„ S tím se už nějak smířím,“ řekl Severus.
„ Proč? Proč chceš odjet? Je to kvůli tomu včerejšku? Moc jsem spěchala. Hele, jestli máš strach, že bys…“
„ Nejde o ten včerejšek,“ přerušil ji Severus, „ je v tom něco jiného.“
„ Co?“
„ To se nedá vysvětlit.“
„ Zkus to,“ vybídla ho.
„ Prostě musím odjet.“
„ Vrátíš se? Uvidím tě ještě někdy?“ špitla Jess.
„ To nevím,“ přiznal.
„ Táhne tě to domů, viď?“ povzdechla si Jess. Bylo jí jasné odkud pramení Severusův neklid i jeho nečekané rozhodnut odjet. Začínal si vzpomínat. Pokud na ní vůbec někdy zapomněl.
„ Pošlu ti šek,“ řekl Severus a zvedl se od stolu.
Jess si všimla, že už má sbaleno.
„ To je vše, co mi řekneš? Pošlu ti šek? Nechci tvé peníze!“ Jess se v očích zaleskly slzy, „ chci tebe.“
„ Musím jít,“ řekl Severus věcně.
Jess se statečně snažila přemáhat slzy.
„ Dáš mi pusu na rozloučenou?“ zeptala se.
Severus zaváhal, ale pak ji políbil. Chvíli se na sebe dívali, pak si Severus nasadil sluneční brýle a vyšel do záře kalifornského slunce. Jess se rozbrečela.

Po roce stráveném v slunné Kalifornii příjezd do deštivé Anglie otřásl Severusovým zdravím. Pořád ještě nebyl tak úplně v pořádku, cítil to. Bylo to jako chřipka, kterou se snažil přechodit. Rozhodl se, že nejdřív půjde za Brumbálem, aby zjistil, proč se mu tak dlouho neozval.
V Bradavicích bylo viditelně vše při starém. Když se nadechnul místního vzduchu, měl pocit, že se vrátil domů. Automaticky zamířil do svého kabinetu. Zvyk je železná košile. Vytáhl hůlku a chtěl odemknout – nic. Zamračil se. Někdo změnil kouzlo, kterým byly dveře uzamčeny. Že by Brumbál? Ale proč? Severusovi nedalo moc práce zámek otevřít. Vešel a čekal ho menší šok. Jeho pečlivě uklizený kabinet byl rozházený. Na stole se mu válely pergameny, brky, lahvičky s inkoustem, několik lahviček se jmény, nějaké knihy. Police byly přerovnané přesně tak, jak to být nemělo. Zuřil. Vztekle hodil tašku na zem.
„ Tohle mi někdo draze zaplatí!“ zasyčel a vyrazil najít Brumbála. Doufal, že pro tohle bude mít nějaké zatraceně dobré vysvětlení. Jasně zněla dohoda, že do doby jeho návratu do funkce profesora lektvarů a ředitele koleje mu do jeho věcí nikdo nepoleze!
„ Člověk je tu nechá rok bez dozoru a všichni se tu zblázní,“ mručel si Severus rozezleně po cestě.
Nepříjemným zjištěním bylo, že schody ze sklepení už nevyběhne tak svižně jako kdysi. Levé koleno pobolívalo. Byla to další hořká pilulka, kterou musel spolknout. S faktem, že hůř vidí na levé oko se tady ještě nesmířil. Nebylo to nic hrozného, ale Severus to cítil a to ho štvalo. Na chodbě před sborovnou potkal Prýtovou.
„ Dobrý…“
Profesorka vytřeštila oči, pak zaječela a složila se.
„ Bezva,“ utrousil Severus.

Prýtová otevřela oči.
„ Jak je vám?“ zeptal se Severus. Dostat ji do sborovny do křesla ho stálo víc sil, než mu bylo milé. Bude ještě hezky dlouho trvat, než se dá dohromady, pomyslel si otráveně.
„ Vy…vy…vy,“ koktala Prýtová.
Dveře sborovny se otevřely a vešla McGonagallová. Když uviděla Snapea, vypadly jí věci z rukou.
„ Se-Se-Severusi?“ zakoktala se.
Severus si tiše povzdechnul. Co se tu sakra dělo?
„ Jste to vy?“ zeptala se McGonagallová.
„ A kdo bych asi byl?“ opáčil Severus podrážděně.
„ Ale…řekli nám, že…že jste mrtvý. Byli jsme vám na pohřbu,“ vysoukala ze sebe McGonagallová.
Teď to byl Severus, kdo zavrávoral. Necítil se ještě zdráv, počasí mu taky nedělalo dobře nedělalo a tahle informace byla přece jen silné kafe.
„ Na pohřbu?“ opakoval Severus a snažil se to nějak vystřebat. Kdo mohl vypustit tuhle pitomou fámu, „ co to zase Potter vyváděl?“ zavrčel Severus automaticky.
„ Potter?“ podivila se Prýtová, která se už ze šoku vzpamatovala.
„ No, kdo jiný by mohl mít na svědomí takový nesmysl,“ zamračil se Severus.
„ Severusi, ten chlapec se ještě pořád neprobral k životu,“ řekla McGonagallová a posbírala věci, které upustila.
„ A kdo tedy vypustil tuhle pitomost?“
„ Profesor Brumbál,“ řekla Prýtová.
Severus se musel posadit. Cítil se příliš unavený, než aby to ustál.
„ Brumbál? Nejde na něj stařecká senilita, že ne?“ zavrčel Severus podrážděně.
„ Přivezl urnu s vaším popelem. Mysleli jsme…“
„ To už je i na mě trochu moc,“ přerušil McGonagallovou Severus, „ jdu si promluvit s Brumbálem. Je u sebe?“
McGonagallová přikývla. Severus zamířil ke dveřím.
„ Heslo je šumivá bzučivka a, Severusi, jsme rádi, že jste zpátky.“
„ Jo, to já taky, Minervo,“ přikývl Severus a zavřel za sebou dveře.

Brumbál se otočil a kniha mu vypadla z ruky. Přece jenom stát tváří v tvář člověku, který měl být už skoro půl roku mrtvý, byl i pro Brumbála šok.
„ Severusi? Bože jsi to ty,“ Brumbálovi se zřetelně třásl hlas.
„ Ano, jsem to já. A byl bych rád, kdyby o tom každý nepochyboval,“ zavrčel Severus. Měl na Brumbála vztek, ale když se na něj díval, nedokázal se zlobit.
Brumbál Severuse objal téměř jako otec, který našel ztraceného syna.
„ Jak?“ vydechl Brumbál.
„ Co jak?“ zaváhal Severus.
„ Jak je možné, že žiješ. A že nám nikdo nic neřekl?“
„ Nechápu. Proč si všichni myslí, že jsem mrtvý? Prý jste mě dokonce pochovali.“
„ To slečna Lancová. Napsala mi, že jsi zemřel a poslala urnu s tvým popelem,“ vysvětloval Brumbál.
„ Áha, tím se mnohé vysvětluje,“ ušklíbnul se Severus.
„ Bylo to hrozné. Ani nevíš, jak jsem rád, že jsi v pořádku,“ Brumbál se zadíval na jizvu na Severusově tváři, kterou částečně schovávaly jeho dlouhé vlasy.
„ No, tak záhada je rozluštěna, teď by mě jen zajímalo, kdo se hrabal v mém kabinetě…,“ Severus se zarazil, „ hm, mělo mi to dojít hned. Už tu učí někdo jiný, že?“
„ Ona ti to místo velice ráda přenechá zpátky,“ pousmál se Brumbál.
„ Ona?“ pozvedl Severus obočí.
„ Skoro ji to zabilo, když se dozvěděla o tvé…údajné smrti. Sesypala se. Nemá sice kvalifikaci, aby učila lektvary, ale byl to jediný způsob, jak ji udržet nad vodou. Snaží se tím uctít tvoji památku. Dělá, co je v jejích silách. Bude nepopsatelně ráda, že jsi zpátky.“
Severus se už chtěl zeptat o kom to k čertu Brumbál mluví, když ho to zasáhlo jako blesk z čistého nebe.
„ Sam,“ zašeptal Severus a nechápal, jak na ni proboha mohl zapomenout. Teď už chápal ten neklid, pocit ztráty. Jeho mozek možná zapomněl, ale srdce nezapomnělo.
Severus se najednou zamračil.
„ Nějak rychle přijala zprávu, že jsem mrtvý. Já bych si to ověřil,“ zavrčel Severus.
„ Nevěřila tomu. Chtěla, abych dal ten popel přezkoumat, ale neměl jsem důvod pochybovat a nechtěl jsem jí působit větší bolest.“
Severus se trochu zastyděl za svoji malověrnost. Došel k oknu a zadíval se ven. Teď už nemohl pochybovat o svých citech. Jaký větší důkaz by mohl chtít? A pak Severuse napadlo, zda by nebylo lepší, kdyby se vytratil tiše z jejího života. Nechat ji žít v domnění, že je mrtvý. Časem by ji to přebolelo. Našla by si někoho jiného. Někoho, kdo by jí mohl dát to, co on nemohl – děti a rodinu. Jenže Severuse vzápětí bodl osten žárlivosti k tomu někomu, kdo by ji měl místo něj.
„ Nechala postavit v zahradě náhrobek a každý den v tuhle dobu tam chodí dávat květiny,“ řekl Brumbál.
Severus se za Brumbála dlouze zadíval. Přes jeho rty přeběhl prchavý úsměv, kvapně se rozloučil a odešel.

Sam stála před kamenným křížem. Nebyl na něm žádný nápis. Nic nedokázalo vyjádřit bolest, kterou cítila. Jako by zemřela část jí. Přitáhla si černý plášť blíž k tělu. Stála tu už skoro hodinu a chlad prostoupil její tělo.
„ Sam?“
Do očí ji vyhrkly slzy. To už ji její vlastní mysl klamala?
„ Sam.“
Otočila se a roztřásla se. Byl to ten nejkrásnější sen, jaký kdy za bílého dne měla. Severus se jí zadíval do popelavé tváře. Měla podivně prázdné, kalné oči. Takhle si ji nepamatoval. Jako by na ní ležel stín.
„ Bože ať ten sen nikdy neskončí,“ zašeptala.
„ Taky že neskončí,“ odpověděl Severus a objal ji.
„ SEVERUSI!“
V jednu chvíli to vypadalo, že se složí. A pak ho sevřela silou, kterou by od ní nečekal. Jako by měla strach, že zmizí, rozplyne se. Po tvářích jí stékaly slzy. Ramena se jí otřásala vzlyky.
„ Ššš, už je to dobré, jsem tady,“ šeptal ji Severus do ucha a konejšivě ji objímal.
„ Já…já…já…,“ zajíkala se Sam.
„ Tiše, už je to pryč. Je to pryč. Jsem s tebou. A už tě nikdy neopustím,“ Severus byl překvapen sám sebou, jak snadno se mu teď mluvilo. Vnímal její vůni i krásu mnohem ostřeji než kdy předtím. Jako by se mu konečně otevřely oči.
Sam pohladila jizvu na jeho tváři.
„ Co ti to udělali?“ zašeptala.
„ Nelíbí?“ pousmál se.
„ Pořád jsem doufala, že se objevíš, ale nevěřila jsem…nejdůležitější je, že tě mám zpátky.“
Severus Sam políbil a jednou rukou něžně zajel do jejích vlasů.
Brumbál stál u okna a díval se do zahrady na ty dvě siluety. Usmíval.
„ Tak jste nakonec měl přece jen pravdu, že se dají dohromady,“ pousmála se McGonagallová.
„ Ano, zdá se, že jaro přišlo letos do Bradavic o trochu dřív,“ usmál se Brumbál.
„ Ale mohli by se přesunout někam jinam. Co když je uvidí studenti.“
„ Já myslím, Minervo, že to jim teď úplně jedno.“

Sam přejela konečky prstů po jizvách na jeho zádech, pak jela rukou po jeho pažích a sklouzla přes hrudník a břicho dolů. V první chvíli jí to zděsilo, ale teď se jí to začínalo líbit. Bylo to zvláštním způsobem sexy. Políbili se – hladově a vášnivě. Jejich těla se propletla a Severus se konečně cítil kompletní.
Tiskli se k sobě, jako by chtěli splynout v jedinou bytost. Dotýkali se jeden druhého, rty zkoumali každé místečko. Svět pro ně přestal existovat.
Severus tiše zasténal, ale Sam ho umlčela polibkem. To ticho bylo přímo elektrizující. V pokoji se ozývalo jen šustění povlečení, namáhavé oddechování a tiché sténání.
Sam se schoulila Severusovi v náručí. Políbil ji na krk.
„ Sam.“
„ Ano?“ Sam propletla prsty své ruky s těmi jeho dlouhými zjizvenými prsty.
„ Já…,“ Severus si olízl rty, „ má tě rád,“ zašeptal sotva slyšitelně.
Sam se usmála.
„ Miluji tě, Severusi.“
„ Měla bys něco vědět.“
Sam se k němu otočila čelem.
„ Co?“
„ Ty asi chceš mít děti, viď?“ zaváhal Severus.
„ Nejdeš na to nějak zhurta?“ usmála se.
„ Ne, o to nejde. Já…nemůžu mít děti,“ řekl Severus a uhnul pohledem. Vnímal to jako potupu, že nemůže dostát své mužské povinnosti zplodit potomka.
„ Opravdu si myslíš, že tě bez dětí nebudu milovat?“ zeptala se Sam.
Severus ji místo odpovědi políbil.

Severusův život se od základů změnil. Během svého doléčování se intenzivně zabýval tím, jak vyvést Pottera ze stínu a byl nakonec s pomocí ošetřovatelek od svatého Munga úspěšný. Protože Harry zameškal rok školy, musel dodělávat sedmý ročník s ročním zpožděním. Hermiona i Ron byli ze školy už dávno venku.
Severus se vrátil ke své práci. Málo kdo by poznal, že se v jeho životě něco změnilo. Severus se tvářil pořád stejně a nebyl o moc příjemnější. Avšak netrvalo dlouho a jeho kolegové i studenti zaznamenali v jeho chování změny. Severus vždycky věnoval své práci maximum času. Teď jen zřídka kdy byl k zastižení mimo své konzultační hodiny. Odučil, sbalil si práci sebou, šel do Prasinek a odtamtud se přemístil do Harmondale, kde na něj vždycky čekala Sam a dobrá večeře. Severus nelitoval cesty večer domů a brzy ráno do práce, jen aby mohl usínat se Sam v náručí. Častokrát odsunul dokonce i opravován písemek či administrativní práci ohledně koleje, aby mohl trávit čas se Sam.
Voldemort byl mrtvý, Znamení zla pryč, ačkoli se občas připomínalo bolestí v levé ruce. Severusova noční můra skončila. Přestal se konečně po letech zabývat minulostí, hodil ji za hlavu a začal zase žít. Studenty peskoval pořád stejně, ale už ho nebavilo dávat jim školní tresty, protože pak je musel hlídat, a tak se spokojil se strháváním bodů.
Brumbál se začal zase usmívat a vše se k dobrému obracelo. Severus byl mnohem vyrovnanější, klidnější, méně vzteklý a dokonce, když si myslel, že ho nikdo nevidí, se občas usmíval. Brumbál měl radost, že je Severus konečně po dlouhých letech zase šťastný. Zdálo se, že omládl o dobrých patnáct let.

Harry nervózně přešlápnul. McGonagallová mu upravila slavnostní hábit.
„ Je tu tolik lidí,“ špitl Harry nervózně.
„ Co se divíš, všichni chtějí být u toho až ti Popletal předá Merlinův řád první třídy,“ zašklebil se Ron.
„ Ale mohlo to být méně…veřejně,“ špitl Harry.
„ Co chceš, jsi slavná osobnost.“
„ Chceš si to vyměnit?“ navrhl Ronovi Harry.
„ Ahoj, Harry, vypadáš skvěle.“
„ Sam!“ Harry se rozzářil.
„ Přece si to nenechám ujít,“ usmála se Sam.
„ Mám žaludek jako na vodě,“ postěžoval si Harry, „ určitě po cestě na pódium zakopnu.“
„ Ale nezakopneš,“ ujistila ho Sam.
„ Nepřijde, že jo?“ hlesl Harry.
„ Ale přijde. Brumbál si to přál. Musel to slíbit. Konec konců bylo by neslušné, aby nepřišel, když ho pozvali,“ řekla Sam.
„ Má na mě vztek, co?“
„ Mm, trochu…štve ho, že slízneš všechnu smetanu,“ pousmála se Sam.
Harry se zadíval na dav, který se tu sešel kvůli němu. Bylo mu z toho zle. A navíc za to všechno vděčil člověku, kterého nemohl ani cítit. Jenže faktem bylo, že mu Snape zachránil život a naučil ho spoustu věcí, které mu sice nakonec byly k ničemu, ale i tak. Chránil ho a nakonec mu Brumbál poděkoval a dost. Žádné ovace, žádné uznání, žádný řád. Nemohlo se do světa vytroubit, že ho učil černou magii, když to bylo protizákonné. Harry doufal, že Snape přijde.
„ Harry,“ Sam do Harryho šťouchla a ukázala k místu, kde seděl Brumbál. Snape seděl vedle něj a tvářil se, jako by ho bolely zuby, „ já jdu. Užij si to. Je to tvůj velký den.“
„ Uvidíme se na hostině,“ mrkli na něj Ron s Hermionou.
Když Harry osaměl, cítil se ještě víc nervózní. Měl svůj plán, ale ruce se mu potily, v puse měl suchu a nohy jako z rosolu, když kráčel k Popletalovi, aby převzal Merlinův řád první třídy. Byl nejmladší kouzelník, který ho získal. Popletal udělal Harrymu místo, aby mohl říct pár slov. Harry si odkašlal a podíval se do první řady, kde seděl vedle brumbála Snape a nenávistně Harryho probodával pohledem. Měl proč. Riskoval kvůli tomu klukovi život a ne jednou, zachránil mu život a ne jednou! A co z toho měl? Kdo věděl o jeho úsilí a oběti? A ještě se musel dívat, jak ten kluk slízne všechnu smetanu.
„ Chtěl bych,“ začal Harry nejistě, „ poděkovat všem svým přátelům a učitelům, všem, kteří mi pomáhali.“
Snape se ušklíbnul jako by kousnul do citronu.
„ Ale ze všech nejvíc bych chtěl poděkovat…profesoru Snapeovi…“
Snape přimhouřil oči a bylo jasně vidět, že to považuje celé za provokaci. Ale Harry pokračoval, i když se mu hlas chvěl: „ Nebýt jeho, nikdy bych Voldemorta,“ v sále to poděšeně zašumělo, „ neporazil. Neměl bych proti němu ani tu nejmenší šanci. Profesor Snape mě hodně věcí naučil a nejednou pro mě riskoval vlastní život, aby mě chránil. Není to moje zásluha, že je Voldemort,“ sálem to znovu zašumělo, „ konečně poražen, ale jeho,“ Harry se díval na Snapea. Netušil, co čekal. Snape se mračil a vůbec nevypadal, že by si nějak vážil toho, že Harry vyzdvihl jeho zásluhy přede všemi.
Brumbál do Snapea strčil loktem a kývl hlavou k pódiu, ale Snape se jen ještě víc zamračil a odmítl se hnout.
Harry se cítil jako hlupák. Rozpačitě sešel z pódia a doufal, že aspoň teď Snape něco řekne, ale ten vstal a šel pryč, zatímco ostatní mířili vedle do místnosti, kde bylo připraveno občerstvení.
„ To bylo od tebe hezké, Harry,“ usmál se Brumbál.
„ Hm,“ zahučel Harry a šel za Hermionou a Ronem, který se už cpal chlebíčky.
„ Měl si vidět, jak se Snape tvářil,“ huhlal Ron s plnou pusou, „ jako by si sednul do mraveniště.“
„ Já si myslím, že to od Harryho bylo správné,“ řekla Hermiona.
„ Myslím, že jsem to spíš naštval,“ povzdechnul si Harry.
„ Měl ses na něj vykašlat,“ mínil Ron.
„ Jenže to, co jsem řekl, byla pravda. Nebýt Snapea možná bych už nebyl mezi živými. A nebo bych pořád byl…tam,“ Harry kývnul hlavou do neurčita. Když se probudil z komatu, bylo to, jako by vyšel ze stínu. Nedokázal popsat tu hrůzu, když ležel v bezvědomí a cítil ten chlad a divný smích. Skoro jako by část Voldemorta sídlila v něm a snažila se ho stáhnout sebou do pekla. Jistě oficiální diagnóza zněla těžký šok a kolaps obvodových nervů, ale Harry o tom věděl své. Bylo to jako by se tolik ve strašně ledové vodě.
„ Harry.“
„ Sam,“ Harry se usmál, ale pak zvážněl, „ je hodně naštvaný, co?“
„ Jak se to vezme. Myslím, že nejvíc ho štve, že už si nemůže stěžovat, jak jsi nevděčný,“ zašklebila se Sam uličnicky.

Harry si tiše špital s Ginny, když se dveře učebny lektvarů rozrazily a Snape vešel dovnitř. Okamžitě všichni ztichli. Snape došel ke katedře a opřel se o ni. Jeho pohled sjel třídu a zastavil se na Harrym.
„ Ale,“ ušklíbl se Snape a v očích se mu zajiskřilo, „ zdá se, že v nebelvírském ročníku je nový student.“
Harry stiskl čelisti. Už to zase začínalo. A to si myslel, že mu Snape dá pokoj. Zmijozelští se chechtali a Harry tiše trpěl.
„ Je tu něco k smíchu?“ zasyčel Snape a zpražil své studenty ledovým pohledem.
Zmijozelským ztuhl úsměv na rtech. Snape jim ještě nikdy nezakázal vysmívat se nebelvírským. Harry ale rozuměl. Zmeškal rok kvůli boji s Voldemortem. Ze stejného důvodu byl prý Snape rok v zahraničí na léčení. Snape se směl Harrymu posmívat, ale už nikdo jiný.

Harry prokličkoval mezi spolužáky, jak nejrychleji dokázal. Na první zápas famfrpálové sezóny se těšil ze všeho nejvíc. Zabočil doprava a s někým se bolestivě srazil. Zavrávoral, ustoupil o několik kroků a uviděl, že smetl drobnou dívku s kaštanovými vlasy. Na hábitu měla nebelvírského lva, ale Harry si nepamatoval, že by ji někdy viděl.
„ Promiň, já nerad,“ omlouval se Harry a pomohl jí vstát.
„ To nic,“ usmála se nesměle a když se jí Harry podíval do oříškových očí, stydlivě je sklopila.
„ Já musím,“ řekl Harry.
„ Jo, jasně,“ přikývla a odcházela chodbou, kterou přiběhl.
Harry se za ní pořád otáčel. A zase do někoho vrazil. Tentokrát skoro upadl na zadek on sám.
„ Pottere!“
Harry si blahopřál. Dnešek se mu opravdu vydařil. Vzhlédl ke Snapeovi.
„ Promiňte, pane, já nerad.“
„ Strhávám Nebelvíru pět bodů! A příště koukejte na cestu!“ zavrčel Snape a nasupeně prošel kolem Harryho.
Harry jen pokrčil rameny. Snape mu strhával body pořád. Kdyby to nedělal, myslel by si Harry, že je nemocný.

„ Ginny, kdo je ta holka, co sedí vedle Colina?“ zeptal se Harry u večeře.
„ Ta? To je Sabrina Terfelová. Chodí s námi do třídy,“ odpověděla Ginny a zkoumavě se na Harryho zadívala.
„ Nikdy jsem si jí nevšiml.“
„ Je dost plachá. Copak, Harry?“ culila se Ginny.
„ Nic,“ ohradil se Harry a pak dodal: „ porazil jsem ji dneska na chodbě.“
„ Áha.“
„ Nedělej aha tím svým způsobem,“ zamračil se Harry.
Ginny se jen usmívala.
Po pravdě Harry ještě druhý den Sabrinu vyhledal, aby se jí omluvil za to, jak ji smetl. Dali se spolu do řeči a spřátelili se. Harry žasnul nad tím, že si jí nikdy dřív nevšiml. Byla docela hezká. Ale Ginny měla pravdu hodně nesmělá – skoro jako Neville, až na to, že se Snapea nebála.
No a netrvalo dlouho a došlo na slova Ginny Weasleyové. Sabrina se díky Harrymu trochu osmělila a nebyla už tak plachá. A po čase spolu ti dva začali chodit. Nejdřív tajně, Harry si dobře pamatoval na ten humbuk, který vyvolala fáma, že chodí s Hermionou a ta že bere na Kruma a podobně. Jenže bylo jen otázkou času, než to praskne. Harry si musel vyslechnout posměšky Zmijozelských i přetrpět pošťuchování od spolužáků, ale rychle je to přestalo bavit. Jen holky se na Sabrinu dívaly poněkud nevraživě a dostala pár nepříjemných dopisů. Ale nejhorší to bylo, když se to doneslo Snapeovi. Schválně je ve třídě rozsadil a co chvíli trousil na Harryho adresu uštěpačné poznámky.

„ Harry, tady!“
Harry byl zaražený, že tu Sam vidí.
„ Ahoj,“ usmála se Sam.
„ Ahoj. Co tu děláš?“ podivil se Harry.
„ Někoho jdu navštívit,“ mrkla na něj spiklenecky.
„ Koho?“ Harry nechápal.
„ To se neříká. Důvěrné, víš,“ usmála se a seběhla schody do sklepení.
„ Kam jde…?“ nechápavě vrtěl hlavou Harry a najednou se mu po tváři rozlil potměšilý úsměv – došlo mu to.

„ Pane Pottere, možná by pomohlo, kdybyste se místo běhání za děvčaty věnoval studiu,“ zavrčel Snape nad Harryho kotlíkem a nechal jedním mávnutím jeho obsah zmizet.
Několik zmijozelských studentů se uchichtlo, ale když se Snape otočil, maskovali to kašlem.
„ Jistě, pane, beru si z vás příklad,“ zavrčel tichounce Harry.
Snape přimhouřil oči.
„ Cos to říkal, Pottere?“ zasyčel mu Snape do ucha.
„ Že si z vás beru příklad,“ opakoval Harry drze, „ pozdravujte ode mne Sam,“ dodal.
Snape zblednul. Poslední o co stál bylo, aby Potter po škole vykládal o jeho poměru se Sam.
„ Jestli, Pottere, jenom cekneš, budeš toho šeredně litovat!“
„ Možná, ale vy taky,“ odsekl Harry.
Mluvili tak tiše, že je třída nemohla slyšet. Snape vypadal, že by s chutí Harryho praštil. Harry se díval do těch nenávistných černých očí. Už měl prostě dost toho, jak se do něj Snape navážel. A měl v ruce zbraň, kterou mohl Snapea přinutit couvnout – aspoň v to doufal.
„ Dávej si velký pozor, chlapečku, mohlo by to s tebou špatně dopadnout,“ zašeptal Snape zlověstně.
Harry polknul, ale už zašel příliš daleko. Nebylo cesty zpátky.
„ Dejte mi pokoj a já budu mlčet.“
„ Ty budeš mlčet i tak. Jinak z téhle školy poletíš dřív, než se naděješ. Rozumíme si, Pottere?“ Snape se narovnal a šel zkontrolovat zmijozelské studenty.
„ Co ti chtěl?“ naklonila se přes uličku k Harrymu Ginny.
„ Ale nic,“ odsekl Harry nervózně.
Výsledek se ale dostavil. Harry sice dostával neustále nejhorší známky, zvláštní domácí úkoly a Snape ho každou chvíli probodával vražedným pohledem, ale veškerá komunikace mezi nimi byla omezena na to absolutně nezbytné minimum. Harrymu to vyhovovalo.

Harryho poslední rok utekl jako voda a snad poprvé v životě bylo nejhorší, čeho se Harry musel bát, Snape, který sledoval každý Harryho krok, jako by čekal na sebemenší záminku, nechat Harryho ze školy vyhodit. Harry mu tu záminku neposkytl. Na absolventském plese mu pak po předávání diplomů Snape řekl, že doufám, že už ho v životě neuvidí. Harry to pociťoval stejně. Odešel z Bradavic a úspěšně složil vstupní testy pro přijetí na výcvik bystrozorů. Po celé tři roky, kdy se cvičil na bystrozora, stále chodil se Sabrinou a pochopitelně udržoval kontakty s Ronem a jeho rodinou a Hermionou.
Když bylo Harrymu dvacet nastoupil k bystrozorům. Jako nováček byl přidělen k jednomu ze starších bystrozorů. Všichni se tam k němu chovali velice uctivě. S jiným nováčkem by tak nejednali, ale když už porazíte někoho, kdo si říká Pán zla a největší kouzelník světa, je to docela slušná vizitka. Jeho vztah se Sabrinou začal vypadat opravdu vážně. Začali spolu bydlet a bylo jen otázkou času, než se Harry rozhodne založit rodinu.

Severus Snape dál setrvával v Bradavicích jako profesor lektvarů a jeho vztah se Sam se zdál neotřesitelně pevný. Jen svatba byla v nedohlednu. Sam to občas nenápadně naznačila, ale Severus měl k manželské instituci odpor a nehodlal se ženit. V dětství si vštípil do mozku, že manželství je jen cár papíru, který potomkovi zajistí jméno a právo na dědictví – nic víc. A protože děti mít Severus nemohl, nebyl důvod hrnout se do něčeho tak pochybného jako je manželství. Sam to bylo líto, ale že by jí nějak výrazně trápilo, to se říct nedalo.
Za to Severus si byl velice dobře vědom, že Sam by si moc přála rodinu. I když to na sobě nedal znát, neschopnost zplodit potomka ho užírala stále víc a víc. Marně se snažil najít způsob, jak to zvrátit. Jediným řešením bylo umělé oplodnění, jenže to za prvé uráželo Severusovu mužskou hrdost a ješitnost a za druhé ani to nebyla záruka úspěchu.

„ Překvapení,“ zasmála se Sam, když vešla do Severusova kabinetu.
Severus vzhlédl od knihy a po tenkých rtech mu přeběhl nepatrný úsměv. Ve škole se vždy choval poněkud rezervovaně i k Sam.
Sam došla k Severusovi a dala mu pusu na tvář.
„ Co se děje?“ zeptal se Severus, zavřel knihu a vrátil ji do police.
„ Musím ti něco důležitého říct,“ řekla Sam a tvářila se tajemně.
„ Tak povídej,“ vybídl ji.
„ Sedni si.“
„ Proč?“
„ Jen si radši sedni,“ Sam ho pomalu dostrkala ke křeslu.
Severus se posadil.
„ Tak co se děje. Proč s tím děláš takové ceremonie?“
„ Protože je to něco neuvěřitelného,“ Sam zářila štěstím.
„ Tak už mě nenapínej,“ usmál se Severus.
„ Jsem těhotná!“ vyhrkla Sam.
Severus na ni nevěřícně zíral.
„ Budeme mít miminko, Severusi,“ zašeptala Sam dojatě.
Severusova tvář ztuhla v nic dobrého nevěstící výraz.
„ My?“ zeptal se chladně.
„ A kdo jiný?“ zasmála se Sam, ale zarazila se, když si všimla, jak se na ni Severus dívá. Čekala, že bude šťastný, ale nebyl.
„ Tak my, jo?“ zavrčel a vstal.
Sam se ho chtěla dotknout, ale Severus ji hrubě odstrčil.
„ Co se děje? Myslela jsem, že budeš mít radost?“ hlesla Sam sklíčeně.
„ To mě vážně máš za takového vola?!“ vyštěkl Severus.
„ Severusi, já…“
Severus měl takový vztek, že se celý třásl. Bylo to jako by mu Sam vyrvala srdce z hrudi a zašlapal ho do prachu. Jak jen mohla?!
„ Vypadni,“ zašeptal.
„ Severusi,…“
„ VYPADNI! UŽ TĚ V ŽIVOTĚ NECHCI VIDĚT, TY DĚVKO!“ zaječel Severus nepříčetně.
Sam couvla a do očí se jí draly slzy.
„ Jak jsi mohla? Myslel jsem…jak jsi mohla. Jdi mi z očí. Jdi si za tím s kým toho fakana máš!“ Severus měl pocit, že to nezvládne. Miloval ji, obětoval ji vše a ona ho zradila.
„ Severusi, ty to nechápeš,“ vzlykla Sam.
„ Já nechápu nic a ty chápeš všechno! Myslíš si, že na to skočím?! Zmiz! Táhni z mého života!“ Severus Sam chytil za ruku a surově ji vyhodil na chodbu, pak za ní práskl dveřmi, opřel se o ně zády, sesunul se po nich na zem a po osmnácti letech se poprvé rozbrečel.
Dal ji celou svou duši. Věřil, že konečně našel někoho, komu může důvěřovat. Pustil ji do svého srdce. Nepoučil se. Neměl dovolit, aby si k ní vytvořil vztah. Měl ji už na začátku odkopnout jako všechny ostatní. Rána v Severusově duši krvácela a bolela. Věřil jí a ona ho podvedla jen proto, aby dostala to zasraný dítě!
Severus si přitáhl kolena k tělu a položil si na ně hlavu. Tohle bylo naposled. Už nikdy, nikdy, nikdy…

Brumbál seděl ve sborovně a četl si Denního věštce, když přišla McGonagallová a tvářila se naštvaně.
„ Tak tohle už přehnal,“ řekla McGonagallová a praštila se svými věcmi na stůl.
„ Co se děje?“ zeptal se Kratiknot.
„ Severus právě během jedné hodiny odebral mé koleji sto padesát bodů!“
Ve sborovně zavládlo zaražené ticho.
„ Že by mu studenti zlomili hůlku?“ navrhla Prýtová.
„ Spíš mu nastavili nohu,“ utrousila Hoochová.
Brumbál složil noviny a zadíval se na Minervu.
„ Jste si jistá, že to byla práce Severuse?“ zeptal se Brumbál.
„ Jo, padesát bodů strhl Potterovi, padesát Ginny Weasleyová a padesát Sabrině Terfelové,“ zajíkala se vztekem McGonagallová.
„ A co provedli tak hrozného?“ zajímal se Kratiknot.
„ To je právě to, čím mě naštval! NIC! Neudělali vůbec nic!“
„ Jak to víte?“
„ Protože, pane řediteli, jsem se ho byla zeptat!“
Všichni ve sborovně si vyměnili pohledy.
„ To je dost divné,“ poznamenala Prýtová.
„ Byla jsem se ho zeptat, proč to udělal. A on mi řekl jen tak. Chápete? Jen tak! Tohle už vážně přehnal!“ McGonagallová byla skutečně hodně rozčílená.
„ Promluvím si s ním,“ rozhodl Brumbál a vstal, „ tohle není jen tak,“ zamračil se, „ něco se stalo.“

Brumbál zaklepal na dveře kabinetu. Nikdo se neozval. Vzal za kliku. Bylo odemčeno. Vešel. Severus seděl v křesle po tmě a civěl před sebe.
„ Severusi?“
„ Jděte pryč!“ zasyčel Severus.
„ Musíme si promluvit.“
„ Nechci mluvit,“ odsekl Severus.
„ Ale i tak si promluvíme,“ prohlásil Brumbál nesmlouvavě.
Severus pokrčil rameny. Brumbál zapálil v krbu oheň a posadil se do křesla naproti Severusovi. Nevypadal dobře. Tvář měl popelavou a oči rudé jako králík.
„ Kdy jsi naposledy spal?“ zeptal se Brumbál starostlivě.
Severus pokrčil rameny.
„ Nejdeš domů?“
„ Nemám domov,“ zavrčel Severus.
„ A co Sam? Copak tě nečeká?“
„ Nikoho takového neznám,“ odsekl Severus.
„ Aha, pohádali jste se, co?“ pousmál se Brumbál.
„ Když ji neznám, tak jsem se s ní ani nemohl pohádat!“ vyštěkl Severus.
„ Co se stalo?“
Severus mlčel.
„ No, tak, Severusi, nechovej se jako malé dítě. Tím, že budeš dělat uraženého nic nevyřešíš,“ zamračil se Brumbál. Už doufal, že z toho Severus konečně vyrostl a dostal rozum, ale jak se zdálo ještě pořád ne.
„ Já že dělám uraženého?!“ zasyčel Severus. Na chvíli se zdálo, že Brumbálovi řekne, co se stalo, ale pak se znovu stáhnul do sebe. Brumbál z něj už nedostal ani slovo.
„ Dobře, když mi to nechceš říct. Ale kdybys si to rozmyslel, víš, kde mě najdeš. Mám na tebe ale jednu prosbu. Laskavě si nevybíjej vztek na mých studentech! Jestli se nezačneš chovat profesionálně…,“ Brumbál nechal výhružku nedokončenou.
„ Vyhodit?“ navrhl Severus, „ jen do toho! Horší to už být nemůže! Nemůžu ty spratky ani cítit! Jen proto, že taky chtěla takového šmejda…,“ Severus si uvědomil, že řekl až příliš a rychle zmlkl.
„ V tom je problém? Chtěla dítě?“ Brumbál si znovu sedl do křesla, „ nevěřím, že by tě pustila jen kvůli tomu, že nemůžeš…“
„ Taky že neopustila. Vyhodil jsem ji.“
„ Proboha proč, Severusi?“ vyjekl Brumbál.
„ Protože…,“ Severus složil hlavu do dlaní, „ protože má dítě s jiným.“
Brumbál se mlčky snažil tu informaci strávit.
„ To se mi nezdá,“ prohlásil po chvíli Brumbál, „ Sam tě hluboce miluje…“
„ Blbost!“
„ Myslíš? Tak proč si nenašla někoho jiného, když si myslela, že jsi mrtvý? Půl roku je dost dlouhá doba.“
„ Co já vím,“ zavrčel Severus.
„ Jak to víš?“ zeptal se Brumbál a potlačil nutkání Severuse obejmout.
„ Řekla mi to.“
„ Řekla ti, že má dítě s jiným?“ zeptal se pochybovačně Brumbál.
„ Řekla mi, že je těhotná.“
„ A proto jsi jí vyhodil?!“ zhrozil se Brumbál, „ jak víš, že to není tvoje?“
„ Nemůže!“ Severus jen s těží potlačoval slzy. Ta zrada bolela a pálila víc, než všechno, co kdy pocítil.
„ Jsi si nějak jistý,“ utrousil Brumbál.
„ Mám to potvrzené od Pomfreyové.“
„ Já sice nevím, co ti madam Pomfreyová řekla, ale nezní tvoje diagnóza, že máš málo spermií?“
„ Co se tím změní?“ pokrčil Severus rameny.
„ Copak to nechápeš? Ty můžeš mít děti, akorát ta šance je malá. Ale je, Severusi!“
Severus pomalu zvedl hlavu a v jeho tváři byla nevíra a zděšení.
„ Ne,“ zašeptal.
„ Klidně to může být tvoje,“ řekl Brumbál měkce.
„ Proboha,“ Severus zdrceně složil hlavu zpátky do dlaní, „ co jsem to udělal?“
„ Severusi, Severusi,“ Brumbál vstal a vzal Severuse konejšivě kolem rameny, „ ty kluku nešťastná, kdy už pochopíš, že na světě jsou taky lidi, kterým na tobě opravdu záleží. Všichni nemyslí jen na to, jak ti ublížit. A Sam určitě ne.“

Severus chodil jako tělo bez duše. I studenti si všimli, že je profesor nějaký divný. Při výkladu látky mluvil mdlým hlasem a zíral kamsi do neurčita a nijak jejich výtvory nekomentoval a body odebíral jen výjimečně. Severusovy hodiny se doslova rozpadly, studenti se ho velice pomalu přestávali bát.
Severus se utápěl ve svém neštěstí, ale aby šel za Sam a pokorně prosil za odpuštění, to ne. Mockrát si říkal, že za ní musí jít, ale nikdy se nepřinutil to udělat. Bylo jasné, že pokud někdo něco neudělá, je jen otázka času, zda se Severus dřív utrápí, nebo dřív přijde o autoritu mezi studenty a ti ho pak smetou.
Po svou týdnech se Severus dal psychicky trochu dohromady a znovu obnovil ve svých hodinách pořádek, ale jinak se nic nezměnilo. Nejedl, jen vysedával u sebe v kabinetu a nedokázal prostě a jednoduše vstát a třeba uprostřed noci jít za Sam a jednoduše se omluvit za své neuvážené a zbrklé chování.
Po měsíci se na to už Brumbál nemohl dívat a rozhodl se jednat.

Sam se mračila.
„ Proč bych měla já chodit za ním?“ zeptala se popuzeně.
„ Sam, vždyť ho znáte. Než se rozhoupe k tomu, jít se omluvit, tak se to dítě narodí,“ povzdechnul si Brumbál.
„ A proč si myslíte, že o jeho omluvu stojím?“
„ Milujete ho,“ odpověděl Brumbál prostě.
„ Milovala jsem. Skoro dva roky jsem čekala, až se konečně vyjádří, co ke mně cítí. Dva roky jsem čekala, snášela ty jeho nálady a výstřelky! A nedočkala jsem se! Neřekl mi, že mě miluje. Jen že mě má rád! A mě to stačilo, ale tohle…ne tohle přehnal. Láska je o důvěře, o kompromisech. Pokud mi nevěří, pak mě nemiluje. Není tu o čem mluvit,“ Sam mluvila s neuvěřitelnou krutostí. Brumbál ji chápal. Severus jí musel hodně ublížit, když ji vyhnal.
„ Sam, proboha vždyť spolu čekáte dítě!“
„ Je to moje dítě,“ odsekla Sam.
„ Neuvažujete o tom, že Severuse od jeho potomka odříznete, že ne?“
„ To si pište, že o tom sakra uvažuji!“ vyprskla Sam.
„ Nedělejte to. Moc vás prosím,“ zašeptal Brumbál.
„ Měla jsem s ním trpělivost, čekala jsem na něj, nemyslíte, že je na čase, aby taky on udělal nějaký ústupek? Proč mám pořád já skákat, jak se jemu hodí?“
„ Sam, patnáct let jsem čekal, až Severus najde ženu, která by ho dokázala milovat, s kterou by byl šťastný…“
„ Ušetřete mě toho,“ přerušila ho Sam.
„ Patnáct let se Severus bránil jakémukoli citovějšímu vztahu,“ pokračoval Brumbál neúprosně, „ a já se modlil, aby konečně začal nový život. A pak potkal vás a já doufal, že konečně bude šťastný a začne nový život. A teď je Voldemort pryč. Díky vám se Severus už nepřehrabuje ve své minulosti, začal zase žít. Když ho teď opustíte…obávám se, že se z toho už nedostane. Víte, v minulosti mu ublížilo moc lidí. Proto je o něj o tolik těžší dát najevo, co cítí. Má strach, že mu zase někdo ublíží. A když mu teď ublížíte i vy, už nikdy si nikoho k sobě nepustí.“
„ Ale láska dělá divy,“ mávla Sam rukou.
„ Ne, když vám třikrát rozdrásá duši,“ odpověděl Brumbál, „ miluje vás a když ho opustíte a vezmete mu jeho dítě…to ho raději zabijte. On to nezvládne. Nechci se dívat, jak se zase stáhne ještě hlouběji do sebe a odvrátí se od všeho a všech.“
„ Mluvíte tu, jako by to, že se na něj vykašlu, mělo zabít. Však on to přežije,“ odsekla Sam, ale v jejím hlase už nebyla zloba.
„ Ale vy ho zabijete. Zabijete všechno, co je v něm dobré a schopné lásky. To, co jste v něm probudila. Severus není povrchní, stejně hluboce jako odkáže nenávidět, umí i milovat. Jenže zatím…,“ Brumbál si povzdechnul, „ neměl bych vám to říkat, ale…když se Severus poprvé zamiloval bylo mu šestnáct a vytrpěl si víc, než kdokoli jiný. Víte, jeho otec byl velice bohatý a vlivný, jenže vychovávat děti neuměl. Severus dostal prvotřídní vzdělání, ale to bylo vše. Žil sám izolovaný od svých vrstevníků, neměl možnost se citově vyvíjet. A jeho matka…nechci tvrdit, že ho neměla ráda, ale neudělala nic, čím by mu pomohla. Místo, aby se věnovala svému synovi, zajímala se, co ho trápí, c by chtěl, hádala se se svým manželem. A pak, když byl Severus v druháku, přišel jeho otec o postavení. Ze Severuse se stal psanec. Jeho spolužáci ho začali pronásledovat. Myslím, že bral jako zradu, že jsem mu nepomohl. Věděl jsem o tom všem, ale copak jsem mohl bez důkazů potrestat celou školu? A pak se zamiloval. Bylo to jako by z něj všechna ta břemena spadla. Tajili to, aby se vyhnuli nevraživosti spolužáků. Často jsem je sám pomáhal krýt. Ani nevím, proč se rozešli. Ale Severus to nesl hodně špatně. A nejsmutnější je, že útěchu tehdy nenašel u rodiny, ale u Voldemorta. Začal se chvat hrozně. Jako by všechno schopné citu chtěl pohřbít co nejhlouběji. A pak odešel a přidal se k Voldemortovi. Moc o tom nechce mluvit. Spoustu věcí mi neřekl, ale pochopil jsem, že si tam našel přítelkyni. Jako vy ho dokázala vytáhnout z jeho ulity. Jenže Severus časem přišel na to, co je Voldemort zač a rozhodl se odejít. Slíbil jsem mu, že zajistím, aby byla jeho přítelkyně uznána nevinná. Člověk mu nemůže zalívat, že chtěl rodinu a žít jako všichni normální lidé. Jenže jí záleželo víc na Voldemortovi, než na Severusovi. Nechtěla se svého Mistra vzdát a Severus byl v jejích očí zrádce. Dva dny po Voldemortově pádu, ji zabili bystrozoři, když se snažila spojit s dalšími Smrtijedy. Severus…bylo to pro něj těžké období. Změnilo ho to. Přestal lidem důvěřovat, stáhnul se do sebe, od každého očekával to nejhorší. A tak se snažil každému ublížit dřív, než by ten dotyčný mohl ublížit jemu. Bylo to jako by si kolem sebe postavil betonovou zeď, která ho měla chránit před světem. Trvalo mi čtyři roky, než jsem si zpátky získal jeho důvěru, než se mnou začal zase mluvit jako s přítelem. A další rok trvalo, než s lidmi začal jednat normálně. Po třetí by něco takového už nemusel zvládnout.“
Sam si tiše povzdechla a snažila se nenápadně utřít slzy.
„ On vás potřebuje víc, než si myslíte. Běžte za ním, Sam,“ zašeptal Brumbál.
„ Pořád mi ubližuje,“ vzlykla Sam, „ nechci, aby mé dítě vyrůstalo bez táty, nechci Severuse ztratit. Ale když mi neodkáže věřit…“
„ Severusův problém je, že když dojde na city, rychleji mu to mluví než myslí,“ řekl Brumbál tiše, „ on to tak nemyslel. Jen ho to strašně ranilo. Nedokázal si představit, že by se mohlo stát, že to dítě by bylo jeho. Takové štěstí on prostě nemá. Automaticky předpokládal, že…mrzí ho to. Věřte mi, že ho to strašně mrzí. Trápí se. Sam, prosím, jděte za ním.“
„ Je smutné, že mi musíte říkat, jak ho to mrzí a jak mě miluje zrovna vy, Brumbále,“ povzdechla si Sam.
„ Já vím. Ale věřte mi, že se Severus časem naučí…chovat méně zbrkle. Potřebuje jen čas, trpělivost a vaši lásku. A až se to malé narodí…uvidíte, že se změní.“
„ Myslíte, že bude dobrý táta?“ zeptala se Sam a trochu se usmála.
„ Jsem o tom přesvědčen.“

Severus se neklidně zmítal na lůžku. Na těle mu stál studený pot.
„ Sam,“ zašeptal a převrátil se na bok.
Dveře ložnice se tiše otevřely a dovnitř vklouzla Sam. Brumbál jí prozradil heslo do Severusových komnat. Zadívala se na Severusovu tvář staženou neklidem do bolestné grimasy. Vyklouzla ze šatů a přitiskla se k němu.
„ Sam,“ zašeptal Severus, aniž by se probudil a automaticky ji objal a přitáhl k sobě, „ Sam,“ řekl ještě jednou a pak usnul klidným spánkem.
Celou tuhle fintu vymyslel Brumbál. Chtěl totiž Severusovi zabránit udělat zase něco neuváženého. A vyšlo to. Když se Severus rán probudil se Sam v náručí, nedokázal ze sebe dostat ani slovo. Jen Sam k sobě tiskl, líbal ji a v každém tom polibku byla zoufalá touha, omluva i nepopsatelné štěstí a…láska.

Severus uznal, že narození dítěte je dost závažný důvod ke svatbě. Ale nebyl by to Severus, aby všechno nezkomplikoval. Trval na tom, že půjde jen o malý obřad. Manželství byl pro něj jen papír a nestál o to, aby někdo věděl, že se oženil. Sam Souhlasila. Její rodiče už nežili, stejně tak její nejlepší kamarádka, neměla koho zvát. Jenže Severus si umínil, že chce, aby si Sam po svatbě nechala své jméno. A to se Sam nelíbilo. Pochopitelně se pohádali. Ale tentokrát nešel Brumbál domlouvat Sam, nýbrž seřvat Severuse.
„ Můžeš mi říct, co sis to zase umanul?“ vrazil Brumbál do Severusova kabinetu jako velká voda a navíc bez pozdravu. Nedal Severusovi ani šanci něco říct a pokračoval: „ Můžeš mi vysvětlit, proč nechceš, aby měla tvoje jméno? Sakra, Severusi, čekáte spolu dítě! Jak to se bude jmenovat? Hodláš se přiznat aspoň k němu, když k manželce ne? Já ti něco řeknu, Sam má na tebe vztek a to právem! A já vás nebudu věčně usmiřovat! Takže buď se začneš chovat jako nastávající otec a manžel a nebo poneseš důsledky své bezbřehé blbosti a umíněnosti sám!“
Severus jen zíral. Brumbál se otočil a kráčel ke dveřím.
„ Jo, a omluva, Severusi, ještě nikoho nezabila,“ dodal Brumbál a zavřel za sebou dveře.
Severus notnou chvíli jen seděl a nebyl schopen slova. Ještě nikdy s ním Brumbál nejednal takhle. Přemýšlel nad tím, co mu Brumbál řekl. Důsledky? Jaké důsledky? Ale Severus měl ještě v živé paměti, jak mu bylo, když Sam obvinil z něčeho, co neudělala, a vyhodil jí. Pomalu vstal a šel Sam najít. Nevěděl, co jí řekne, ale trochu se bál, že by se to mohlo zvrtnout. O jakých jiných důsledcích by Brumbál mohl mluvit. Znovu by už sám zůstal nechtěl.

„ Potřebuješ něco?“ zeptala se Sam odměřeně.
Severus se necítil dobře. Nevěděl, co má dělat. Jak to říkal Brumbál? Omluva nikoho nezabila?
„ Sam…já,“ Severus se zarazil. Prostě to nešlo. V životě se nikomu neomluvil. Když nepočítal, jak se omluvil jednou otci a dostal pár facek.
„ Copak?“ zeptala se Sam a napjatě čekala, co ze Severuse vypadne.
„ Já…Sam…já…,“ Severus byl nejistý a nevěděl, jak by do toho hořkého sousta kousnul, „ omlouvám se,“ zašeptal sotva slyšitelně.
Sam se usmála. Když už to bylo jednou venku, Severus zjistil, že omluva skutečně nezabíjí. Naopak Sam se mu pověsila na krk a políbila ho.
„ Nebí za co,“ zašeptala šťastně.
Severusovi se ulevilo, ale doufal, že už se nikdy nebude muset omlouvat znovu.

Severus nakonec tedy souhlasil s tím, že si Sam vezme jeho jméno. Obřad byl jen formalita. Brumbál a McGonagallová se podepsali jako svědci a bylo to. Ani to nebolelo. Vzhledem k tomu, že Brumbál, ani McGonagallová o tom nemluvili, Severus taky ne a prstýnek nenosil, netušil vůbec nikdo v Bradavicích, že se profesor Snape oženil. Akorát v pondělí přišel do hodiny poprvé a naposledy se čtvrt hodinovým zpožděním, což Brumbál přešel taktním mlčením. Konec konců o víkendu si užívali novomanželé líbánky. Po pravdě Brumbál byl udiven, že se Severus v pondělí vůbec dostavil a nepožádal o nemocenskou.

Severus přecházel po třídě sem a tam. Byl nervózní jako ještě nikdy. Ani nenahlížel studentům do kotlíku. Sam už třetí den přenášela a o z toho dostával bolení břicha.
„ Severusi,…už!“ vpadla do třídy McGonagallová.
Severus se kousnul do dolního rtu, prošel kolem McGonagallové a vykulenou třídu nechal za sebou. Na ošetřovnu se dostal v rekordním čase. Sam byla tady v Bradavicích, aby Severus mohl být s ní, až to přijde.
Severus Snape se považoval za člověka, kterým jen tak něco neotřese. Krev mu nevadila, ale přece jenom s ním porod poněkud otřásl. Nebyl poprvé u narození dítěte, ale poprvé se ho to týkalo. Na svět měla přijít jeho vlastní krev. Byl až překvapen, jak to změnilo jeho pohled na celý ten proces. Když byl u narození Malfoyova syna, nechalo ho to celé v naprostém klidu. Teď pokaždé když Sam křečovitě sevřela jeho ruku, nebo vykřikla, se zachvěl. Napadaly ho absurdní a děsivé myšlenky, co všechno by se mohlo stát.
A pak madam Pomfreyová do rukou vyklouzl ošklivý zarudlý uzlíček života, který se okamžitě dal do křiku. A Severus měl pocit, že nikdy neviděl nic krásnějšího. Měl syna!
Sam vykřikla. Severus zbledl.
„ Co se děje?“ zašeptal nejistě.
„ Je tam ještě jedno,“ vydechla Pomfreyová a o pět minut později svírala v rukou holčičku.
Severus tomu nemohl uvěřit. Čekal všechno, ale dvojčata ne. Madam Pomfreyová se usmívala, když je položila Sam do náruče.
„ Jsou to dvě krásné a zdravé děti,“ řekla Pomfreyová.
„ Jsou nádherní,“ špitla Sam.
Severus mlčel. Měl strach, že kdyby něco řekl, znemožnil by se tím, že by se mu hlas zlomil dojetím.
„ Mají tvoje oči,“ řekla Sam.
Severus se jen usmíval. Když mu je pak Pomfreyová podala, aby si je pochoval, třásly se mu ruce rozčilením. Bylo to nepopsatelné držet ty dvě stvoření. Severus si je zamiloval od prvního okamžiku. Tam hluboko v něm se probudil táta.
„ Už máte jména?“ zeptala se Pomfreyová.
Sam přikývla.
„ Severus a Severa.“
Severus se začal smát. Ani nevěděl proč.

Sam zůstala na ošetřovně ještě několik dní. Severusovy kolegy zpráva, že Severus je ženatý a právě se mu narodily dvě děti, zaskočila. Hoochové dokonce z toho šoku zaskočil piškot. Ale všichni to Severusovi upřímně přáli a hned se přihrnuli s gratulacemi a pochopitelně chtěli děti vidět. Severus se neustále usmíval, což u něj bylo přinejmenším zvláštní. Ale Brumbál ho chápal. Měl ženu, která ho milovala, dvě krásné děti a už ho nestrašila minulost – měl vše, po čem toužil. A Brumbál si byl jist, že si to zaslouží. Ušel dlouhou, trpkou a trnitou cestu, aby zlomil kletbu rodu Snapeů. Jako první Snape se ženil z lásky a Brumbál nepochyboval, že jeho děti dostanou veškerou péči, pozornost a lásku, kterou budou potřebovat.

Obě děti se až pozoruhodně podobaly Severusovi. Snapeovské geny se prostě nezapřou. Severa se zdařila celá po tatínkovi. Byla mu strašně podobná a měla i jeho povahu. K Severusovi vzhlížela a zbožňovala ho. Zato Severus junior sice vypadal jako kopie svého táty, ale povahově se nemohl od otce víc lišit. Byl to veselý, zvědavý kluk, trochu nezodpovědný a bezstarostný. Učení ho na rozdíl od sestry nebavilo. Nejraději lezl po stromech, prováděl lumpárny nebo létal na koštěti.
Severus byl táta poměrně přísný. Nikdy ale nekřičel a nikdy své děti nebil. Dobře si pamatoval své dětství, kdy ho otec mlátil denně a neustále se u nich doma křičelo. Severus se nemusel uchylovat k tělesným trestům, jeho přirozená autorita většinou stačila na to, aby si zjednal pořádek. Ale někdy přece jen bylo nutné sáhnout k přísnějším výchovným metodám především u Severuse juniora, vždycky to obstarávala Sam. Severus prostě svoje děti uhodit nedokázal. U člověka, který kdysi bez mrknutí oka zabíjel, i když to bylo jen v sebeobraně, to bylo velice zvláštní.
Sam se zpočátku bála, aby Severus na svého syna poněkud nezanevřel, protože bylo stále jasnější, že Severus jr. nemá povahu na to, aby ho zařadili do Zmijozelu. Severus neměl pochopení pro jeho lumpárny a famfrpál a pořád si stěžoval, po kom ten kluk je, ale měl obě děti rád stejně a trávil s nimi čas s oběma. Se Severusem hrál famfrpál a smířil se s tím, že kluk prostě není po něm, a Seveře zase předával své znalosti černé magie. Sam ho podezřívala, že se v Seveře trochu vidí, ale nijak ji před Severusem jr. neupřednostňoval.
Co ale Severus netušil bylo, že Sam se i s dětmi schází se Sabrinou Potterovou, kterou si Harry Potter nakonec vzal a dva roky po tom, co se narodili Severusovi děti, s ní měl dceru Lily. Osud s někdy vybírá podivné cesty a se Severusem si ošklivě pohrál.

Severu zařadil Moudrý klobouk bez váhání do Zmijozelu. Ale u Severuse jr. velmi dlouho váhal – Zmijozel nebo Nebelvír. Ale Moudrý klobouk se nenazývá moudrý jen tak pro nic za nic. Našel totiž v tom jedenáctiletém srdci semínko lásko a k nikomu jinému, než k Lily Potterové. A protože Moudrý klobouk věděl, že Lily zařadí do Nebelvíru, poslal tam i Severuse jr. A tím odstranil překážku diametrálně rozdílných kolejí. Takže když o dva roky později Lily přišla do Nebelvíru, nestálo tomu semínku lásky nic v tom, aby mohlo v jejich srdcích vyklíčit.
Přesto že Severus jr. a Severa přišli každý do jiné koleje, měli se rádi. Severus jr. se učil od své sestry zodpovědnosti a Severa od svého bratra, že je dobré řídit se občas srdcem. Harry Potter netušil s kým jeho dcera chodí a zjistit by to mohl jen těžko. Za to Severus jr. riskoval každý den. Severus v Bradavicích pořád učil lektvary, místa obrany proti černé magii, které mu nakonec Brumbál nabídl, se s těžkým srdcem vzdal. Bylo to kvůli časovým důvodům. Příprava na hodiny lektvarů byla méně náročná než na obranu. Kdyby Severus neměl na starosti kolej, tak by to snad šlo, ale takhle musel s těžkým srdcem odmítnout. Koleje se vzdát nechtěl. Netušil, že to Brumbál udělal schválně, aby Severuse vyzkoušel. A dopadl u té zkoušky skvěle. Ukázal, že čas strávený s rodinou má pro něj větší cenu, než vytoužené místo.
Severa často pomáhala bratrovi krýt jeho vztah s Lily, ale nakonec se to Severus dozvěděl. Postavilo ho to před těžké rozhodnutí. Harryho Pottera nesnášel a nepřál si, aby jeho syn měl cokoli společného s jeho dcerou, i kdyby byla superčistokrevná čarodějka. Byla Potterová a to bylo horší, než kdyby byla z mudlovské rodiny. Jenže na druhé straně měl svého syna Severus rád a chtěl, aby byl šťastný. Celý týden Severus mlčel o tom, že to ví, a svářela se v něm nenávist k Potterovi s láskou k synovi. Brumbál tušil, co se děje. Věděl o vztahu mladého Severuse a s napětím očekával, jak se Severus rozhodne. Ale láska k vlastním dětem byla silnější než jejich stará nenávist. A tak Severus Snape vzal Harryho Pottera a jeho rodinu na milost. A Harry Potter se smířil s tím, že osud nakonec svedl Severuse a Lily zase dohromady, i když ob jednu generaci. Nikdy se z nich přátelé nestali, ačkoli se o to Harry pokoušel. Severus ale nijak nebránil svému synovi ve vztahu s Potterovou, i když si o něm myslel své a tajně doufal, že se rozejdou.
Nerozešli, jejich láska kvetla a sílila. A když mladý Severus na dece na břehu bradavického jezera poprvé políbil Lily na rty, neměl ani tušení, že na skoro stejném místě, kdysi jeho vlastní otec líbal docela jinou Lily, ale ze stejně horoucí lásky.

Severus Snape byl konečně po letech šťastný. A i když občas musel překonat sám sebe a zkousnout něco, co bylo proti jeho vůli, dělal to rád, protože láska k Sam, Severusovi a Seveře byla silnější než cokoli jiného.

Konec