Po čem muži touží 11

 

Kapitola jedenáctá "Doznání"

 

13. června 2010 v 9:25 | ©Bellatrix | Po čem muži touží

 

  Ach ne!* povzdechl si v duchu Harry. *Já jsem někdy takový idiot!*

 

 Pottere," začal Mistr lektvarů nízkým hlasem prostým všech emocí,"nyní vám podám protilék a přesně za deset minut zapomenete na všechny věci, které se staly v téhle místnosti. Vaše paměť si nebude schopna vzpomenout na celou tuto trapnou situaci, která vás sice těšila… vzhledem k vašemu nedávnému chování… ale rozhodně nebyla reálná."

 

 

 

Snape na něj už nepohlédl a snažil se skrýt to, co opravdu cítil, ale jeho snaha byla marná vzhledem k tomu, že Harry mohl v jeho mysli číst jako v otevřené knize. Profesor ho miloval! Ano, byl do něj zamilovaný a teď trpěl při pomyšlení, že reakce jeho studenta byla vyvolána pouze vlivem lektvaru, který mu dal někdo vypít.

 

 

 

Mužovy černé oči se k němu stočily, když pravil: "Teď, dokud ještě mohu, bych se vás rád zeptal, jestli víte, kdo by vám tento lektvar mohl podat."

 

 

 

Harry neodpověděl. Prostě nemohl. Jeho hrdlo bylo stažené, když slyšel niterné vzdechy svého profesora naplněny bolestí, které se rozléhaly jeho hlavou. Z ničeho nic začal plakat.

 

 

 

Severusovi se v očích objevil zděšený výraz a ihned se zajímal: "Co se stalo, Pottere? Vy víte, kdo je ta osoba? Nutili vás dělat něco, co jste nechtěl?" S tímto prohlášením se výraz staršího kouzelníka změnil na vražedný.

 

 

 

*Ten, kdo dal Harrymu ten lektvar, po něm musí strašlivě toužit. Jestli ho dostanu do rukou, on - nebo ona - za to draze zaplatí. Nikdo nemá právo tohle někomu dělat a rozhodně ne mému Harrymu!*

 

 

 

"Pane Bože!" zaúpěl chlapec-který-přežil, schovávaje tvář ve svých dlaních. "Proboha, já byl takový blbec!"

 

 

 

"Ne, to není vaše chyba, Pottere! Nebyl jste zodpovědný za své chování! Nemohl jste nijak kontrolovat účinky lektvaru. Ta osoba, která vám ho podala, je…."

 

 

 

"Ne!" kvílel Harry, cítě, jak slzy dál stékají po jeho bledé, zahanbené tváři.

 

 

 

"Ano! Nemůžete si přece myslet, že…"

 

 

 

"Ne!" vykřikl chlapec, prudce zvedaje svou hlavu. "Omlouvám se. Je mi to tak líto! Byla to celé moje chyba…"

 

 

 

Harry se za sebe hluboce styděl. Styděl se za každou věc, kterou udělal. Styděl se za svou vlastní pitomost a za to, že tady pláče jako malé děcko přímo před svým profesorem, ale on to nebyl schopen zastavit. Musel okamžitě pryč! Dřív než napáchá ještě víc škody a ještě víc se zesměšní. Musel urychleně vymyslet nějakou výmluvu, aby odsud mohl vypadnout.

 

 

 

"Neomlouvejte se, Pottere! Jak jsem již řekl, nebyla to vaše chyba. Přestaňte na to myslet a řekněte mi, kdo vám to udělal!"

 

 

 

"Musím jít!" odpověděl mladík, rychle se obraceje, snaže se dostat k východu tak rychle, jak jen mohl. Naneštěstí se Mistr lektvarů nehodlal jen tak vzdát a pohotově svého studenta chytil a přinutil ho otočit se tváři k němu.

 

 "Řekněte mi to, Pottere!" přikázal Snape pevným, rozhodným tónem hlasu.

 

 *Ten, kdo je za tohle zodpovědný, ponese následky!*

 

 Harry však myslel pouze na jedinou věc - najít co nejrychleji nějakou únikovou cestu předtím, než se do své hloupé lži zamotá ještě víc. Najednou ho napadla spásná myšlenka: Musí okamžitě odejít, protože má přidělený trest. Nemohl tady zůstat za žádnou cenu, věděl totiž, že za chvíli těch deset minut vyprší a on se bude muset tvářit, jako že se nic nestalo, že lektvar vymazal veškerou paměť na nedávné události, co se tu staly, ale on věděl, že ani nedokáže přestat plakat, natož aby se choval tak, jako že je všechno v pořádku, a Snape by tak pochopil, že tu něco nehraje.

 

 

 

*Naštěstí si do pěti minut Harry nebude nic pamatovat. Jestli toho, kdo mu to udělal, dostanu do rukou… nikdo ho nebude nutit dělat něco, co nechce. Jen pomyšlení na to, je pro mě nesnesitelné…*

 

 Ztracen v myšlenkách, Snape Harryho vůbec nevnímal a probral se až při posledním řečeném slově.

 

"… Filch!"

 

 *Filch!*

 

 "Filch?!!??" vykřikl, hlas naplněný hrůzou a odporem. Na vteřinu úplně oněměl, než se mu do žil vlila všechna jeho zuřivost a vztek.

 

 *Ten bastard!* vztekal se Snape, rty sevřené ve vzteklém úšklebku.

 

 Ne! Tak jsem to nemyslel! Nevím, kdo to byl!" uvedl na pravou míru mladý kouzelník. "Jen jsem právě říkal, že mám trest s Filchem a musím okamžitě odejít!"

 

 K mladíkovu překvapení Severusův vztek ještě víc vzrostl.

 

 "Lžete!" vykřikl. "Potkal jsem se předtím s Filchem u vývěsky s tresty a vaše jméno na ní nebylo."

 

 Harry zrudnul a sklopil svou hlavu. "Omlouvám se, pane profesore," vzdychl a jeho rty se začaly opět chvět.

 

 "Co se děje, Pottere?" otázal se už jemněji Mistr lektvarů. "Vím, že něco skrýváte. A já chci vědět co. Jestli o tom něco víte, můžete mi to říct…"

 

 

 

"Ne, já nic nevím," lhal znovu. Teď se mu prostě nemohl přiznat, jaký podlý plán na něj přichystal, i když věděl, že to bude muset dříve či později vysvětlit. Ví, že za to, co provedl, ponese následky, ale teď o tom prostě nemohl mluvit. Příliš se sám za sebe styděl a nemohl se Snapeovi ani podívat do očí. Musel si to nejprve v klidu promyslet, a pak najít řešení, které by všechno napravilo.

 

 

 

"Tak proč jste mi právě teď lhal? To proto, že se stydíte? Už jsem vám přece říkal, že za nic z toho nemůžete, Harry," šeptl muž, zatímco zvedl svou ruku, aby setřel z mladíkovy tvářičky slzy.

 

 Řekl mi Harry, vířilo Nebelvírovi hlavou, srdce bijící závratnou rychlostí. A dotýkal se mě s takovou něhou. Harry se musel silou držet, aby nezasténal, když mužská ruka lehce prohrábla jeho bujnou černou kštici, klouzala podél zrůžovělých lící, laskala sametová ústa, pak přejela na jeho bradu, krk, až nakonec skončila na jeho hrudníku, kde vychutnávala všechnu tu jemnost jeho pokožky.

 

 "Bylo by lepší dát to do pořádku předtím, než vzpomínky na tuto událost vyblednou," zamumlal vedoucí zmijozelské koleje, lehce zvedaje roztržené tričko svého studenta. Nato Snape vytáhl hůlku, zašeptal zaklínadlo a veškerá škoda, která byla napáchána na jeho černém tričku, se v tu ránu opravila.

 

 

 

"Harry," začal muž znovu. "Nebudeš si pamatovat nic… nic z toho všeho…."

 

 

 

Jeho hlas zněl napůl bolestně, napůl rezignovaně a Harry si mohl v mysli Mistra lektvarů přečíst, že byl zvyklý na to, že to, po čem toužil nejvíc, bylo vždy absolutně mimo jeho dosah.

 

 

 

"Zbývá jen jedna minuta, Harry," vzdychl starší kouzelník, začínaje opět jemně hladit mladou, pohlednou mužskou tvář, užívaje si tyto kouzelné chvíle, které se už nikdy víc neměly opakovat. V hlubokých tmavých duhovkách se mihl záblesk bolesti a mladý Nebelvír mohl jasně slyšet slova svého profesora. Slova plná utrpení se střídala se slovy povzbuzení, jakoby si jeho učitel dodával k něčemu odvahy. Náhle když mu došlo, že si to Harry stejně nebude pamatovat, vyřkl ona slova: "Miluji tě, Harry!" Nato popadl do náruče to půvabné tělo a pevně ho k sobě přitiskl, zatímco rty svého žáka krutě uvěznil v zoufalém polibku.

 

 

 

Harry neměl čas na jakoukoliv odpověď. Polibek přestal tak náhle, jak začal, když od něho Snape prudce odstoupil s pohledem upřeným na hodinky.

 

 

 

Vzápětí z jeho úst vyšlo známé nepřátelské zasyčení: "Pottere, váš trest je u konce! Teď se seberte a vypadněte!"

 

 

 

Nebelvír věděl, že daných deset minut uplynulo a nyní, že měl předstírat, že zapomněl na všechno, co se tu mezi ním a Snapeem stalo. Chystal se odejít a už v hlavě přemítal, jak všechny věci zase napravit. Musel to všechno dát zase do pořádku předtím, než profesor začne s pátráním po viníkovi, který mu dal ten imaginární lektvar. Bál se, že se jako obvykle dostal do pořádného maléru. Jeho srdce se mu teď však nechystalo vyskočit z hrudi, protože by měl strach, ten důvod byl zcela jiný. Teď už věděl, že Snape jeho city opětuje - že ho miluje a ta myšlenka teď rozpalovala každé vlákno jeho mladého těla.

 

 

 

Strnule, jako robot, došel až ke dveřím, uchopil kliku a chystal se říct své nashledanou, když ke svému zděšení slyšel, jak jeho ústa tvoří úplně jiná pošetilá slova: "Taky vás miluju."

 

 

 

000

 

 

 

*Pane Bože, pane bože, panebože, panebože, co jsem to sakra zase udělal?* křičel Harry zděšeně ve své hlavě, zatímco se mentálně profackoval.

 

 

 

Jakmile ta slova vyřkl, okamžitě toho litoval. Hodně lidí se domnívalo, že je lepší rozhodovat se srdcem - když to právě teď udělal, tak Harrymu v tuhle chvíli nebylo ale vůbec jasné, kdo na tohle sakra vůbec přišel.

 

 

 

Celou místnost naplnilo husté tíživé ticho a v Nebelvírovi byla jen malá dušička, jak napjatě očekával mužovu reakci.

 

 

 

Ten jen chvíli šokovaně mlčel, načež zvolal: "Co jste to zase provedl, Pottere?!"

 

 

 

Chlapec-jehož-život-se-teď-rychle-chýlil-ke-konci začal tedy neochotně vyprávět celý příběh. Věděl, že až domluví, bude z něho mrtvý muž. Snape ho zabije - zemře dlouhou bolestivou smrtí.

 

 

 

"Tak jestli tomu správně rozumím,"začal muž pomalým nízkým hlasem," vymyslel jste celý tenhle bláznivý plán, který mohl mít neuvěřitelné důsledky, jen proto, abyste mě dostal do postele?"

 

 

 

Harry příšerně zrudl a kousl se do rtu. Co měl na tohle sakra odpovědět?

 

 

 

Celý ztuhl, když se mu najednou v hlavě rozezněla ozvěna učitelova vítězoslavného smíchu. Dokonce zahlédl, jak se muž stůj co stůj snaží udržet kamennou tvář a neusmívat se doopravdy.

 

 

 

"Takže po mě toužíte, Pottere?" zeptal se profesor, noře se svým černočerným pohledem do smaragdových hloubek očí jeho žáka. "A… milujete mě?"

 

 

 

Starší kouzelník si ho ještě chvíli prohlížel, než ho vyzval: "Dokaž to, Pottere!"

 

 

 

Harry se téměř zalkl slinami, jak mu zaskočilo. Slyšel dobře?

 

 

 

O vteřinu později měl však Vyvolený jistotu, že s ušima opravdu nic nemá, což mu prozradily myšlenky Snapea, které teď byly tak žhavé, že by celé Bradavice lehly okamžitě popelem. Harry se usmál na táhlé hladové steny, které vnímal, a rozhodl se přiblížit se k svému učiteli blíž. Zastavil se, až když se jeho hruď lehce dotýkala té profesorovy a vydechl: "A jak chcete, abych vám to dokázal, pane profesore?"

 

 

 

Výraz nefritových očí byl tak nevinný jako oči laně, ale jakmile přitiskl mladík své boky proti těm mužovým, jeho naivní výraz se rychle vypařil. V jeho pohledu plál zničující žár a jeho usměv se změnil na dravčí. Začal pomalu rozepínat černý hábit svého profesora, dokud jeho ruce nevklouzly do rozhaleného výstřihu, který tak vytvořil. Jeho ruce se teď doslova mazlily s nádhernou mléčnou kůží.

 

 

 

Snape zasténal, zíraje na svého žáka očima plnýma touhy. Moc se mu zamlouvalo, jak ho ten okouzlující spratek sám svléká. Něco, co ho pronásledovalo skoro každou noc a ráno se kvůli tomu budil s mokrými peřinami jako nějaký puberťák, se teď pomalu stávalo skutečností.

 

 

 

Pokaždé, když Harry svlékl další kousek oblečení svého učitele, sundal Snape ten samý kousek ze svého studenta. Brzo tak zůstali před sebou stát docela nazí a příšerně vzrušení. Na chvíli se jen vzájemně měřili, obdivujíce mužnost svých těl, než si Harry přitáhl druhého muže k sobě a jeho dlaně se vydaly na průzkum napříč štíhlým tělem.

 

 

 

Viděl, jak divoká vášeň začíná ovládat ty hluboké ebenové oči, a když pak uslyšel žhavé myšlenky svého partnera, shořel téměř na popel.

 

 

 

"Stále chceš, abych ti dokázal, jak moc po tobě toužím, Severusi?"

 

 

 

Snapeovo obočí vylétlo překvapeně nahoru, když slyšel splynout své jméno z úst svého žáka, ale nic nenamítal.

 

 

 

Ve skutečnosti zbožňoval ten zvuk, který mladík právě teď vydal. Vidět, jak každá slabika jeho křestního jména formuje ty jeho úžasné rtíky, které přímo prosily, aby je políbil, jen podporovala jeho už tak velké vzrušení.

 

 "Vyslov mé jméno ještě jednou!"

 

 "Severusi."

 

 Muž jen zasténal a přitiskl Harryho k sobě. Dychtivě se zmocnil těch zvoucích rtů a začal třít svůj rozkrok proti tomu Nebelvírovu.

 

 

 

*Ta ústa,* sténal v duchu Snape. *Jsou moje. Tak měkká a poddajná. Tak něžná! Tak… moje!*

 

 Harry byl doslova intoxikovaný sladkou chutí jejich polibku a mohl cítit Severusův horký dech, mísící se s tím jeho. Nechal své ruce vklouznout do dlouhých černých vlasů, poté na šíji, dále podél jeho svalnatých zad, až dokud nedosáhl jemné kůže jeho alabastrových hýždí. Harry cítil, jak si Severusovy prsty hrají s jeho bradavkami, pak kloužou na jeho žebra, pas a boky, tahajíce ho k sobě blíže.

 

 

 

Jejich rty a jazyky přestaly ve své činnosti jen proto, aby mohly líbat a laskat jiná citlivá místa jejich těl.

 

 

 

"Otoč se Harry," zašeptal učitel, uvolňuje stisk svých paží tak, aby se mladík mohl obrátit.

 

 

 

Jakmile tak učinil, Severus přitiskl své tělo proti Harryho zádům a začal zasypávat jeho krk tisíci polibky, střídavě jemně a vášnivě. Jeho elegantní bledé ruce začaly laskat jeho mladou hruď, pak jeho ploché břicho, až se nakonec vydaly k jeho svalnatým stehnům, úmyslně se tak vyhýbaje erekci, která tolik toužila po jeho dotyku.

 

 

 

"Harry", šeptal starší kouzelník, rty přitom laskaje ušní lalůček. "Miluju tě".

 

"Miluju tě, Severusi", odpověděl jeho milenec, obraceje svou hlavu k němu, nabízeje mu tak své rty. Muž je zajal svými bez jakéhokoliv zaváhání a utlumil tak sten, který Harry vydal, když se Severusovy ruce odvážily k dalšímu laskání. Takové potěšení jako Severus mu ještě nikdo nikdy nedal a on začal toužit po něčem víc. Severus, jako by mu rozuměl, ho rychle odvedl do své ložnice, kde klesli na postel a zůstali tam, dívaje se něžně jeden na druhého, zatímco jejich těla si vzájemně dokazovala, jak moc jeden druhého milují.