Mrtvé je třeba nechat spát

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape, Hermiona Grangerová
Shrnutí: Hermiona nedokáže Ronovi říct, že je těhotná, ale on není otcem. Navíc se zdá, že otec dítěte by mohl být naživu. Hermiona je tou myšlenky stává doslova posedlá. Jenže mrtvé nelze vzkřísit, je třeba je nechat spát.
Poznámka: Navazuje na povídku Poslední přání
Děkuji Alane za korekturu
Dopsáno v roce 2006

Mrtvé je třeba nechat spát

Hermiona si nervózně pohrávala s pramenem vlasů.
„A jsi si jistá?“ zeptala se Ginny tiše.
Hermiona mlčky přikývla.
„Nemůže to být Ronovo?“ navrhla Ginny nesměle.
„Ne, to je nemožné,“ zavrtěla Hermiona hlavou.
„No, to je…nemilé, ale není to neřešitelné. Zajdi si ke svatému Mungovi a…“
„Já si to chci nechat,“ skočila jí Hermiona do řeči.
„Cože!“ vypískla Ginny.
„Chci si to dítě nechat,“ opakovala Hermiona neústupně.
„Ty jsi zešílela, ne? A co Ron?! Máte před svatbou! Ačkoli si myslím, že ta Billova je až dost…nechápu, co vás všechny bere, hned se ženit a vdávat. Ale dítě? Co tomu řekne Ron? To mu nemůžeš udělat! Přece mu tu kukačku nepodstrčíš?!“
„A proč ne?“ pokrčila Hermiona rameny.
„Ty ses fakt zbláznila. Hele, bráška má možná trochu pomalejší vedení, když mu to trvalo tak dlouho dát se s tebou dohromady, ale pitomej úplně není. Myslíš, že si nevšimne, že mu to dítě není ani trochu podobné?“ zamračila se Ginny.
„Řeknu mu to. Vychováme ho jako…,“ začala Hermiona.
„Jasně, už ho vidím, jak je celej nadšenej. Obě dobře víme, že tohle nepůjde. Podívej se pravdě do očí, Snape tě zbouchnul a ty se toho musíš co nejrychleji zbavit.“
„Takhle o něm nemluv!“ naježila se Hermiona. „Všichni proti němu pořád něco máte! Harry to pochopil. Pozdě, ale pochopil. Tak proč vy ostatní…?!“
„Dobře, dobře,“ uklidnila ji Ginny, „necháme Snapea stranou, jo? Co řekneš Ronovi? Žes byla jeho poslední přání? Že si chudinka chtěl před smrtí naposledy užít?“
„Ginny!“ zavrčela Hermiona výhružně. Od chvíle, kdy zjistila, že je těhotná, ji každé křivé slovo o Snapeovi dokázalo rozpálit doběla.
„A i kdyby se Ron zbláznil jako ty a rozhodl se, že tedy to dítě přijme za své, myslíš, že si toho nevšimnou lidi? Že to utajíš? Jediný pohled na toho kluka bude stačit, aby všem bylo jasné, čí to dítě je.“
„Proč myslíš, že to bude kluk?“ usmála se Hermiona.
Ginny se uculila.
„Snape nevypadal na to, že by zplodil holku. Ale napadlo tě taky, co řekneš tomu dítěti, až se začne ptát? Že jeho otec byl válečný hrdina, kterého pověsili jako vraha a zrádce?“
„Pověsili ho jako dobytek,“ zasyčela Hermiona temně. „Nikdy jim to neodpustím. Udělali z něj obětního beránka!“
„No, připusť, že on zase tak nevinný nebyl. Zabil Brumbála. Zapomněla jsi?“ odsekla Ginny.
„Musel!“
„To neomlouvá sprostou vraždu!“
„A kdyby to neudělal a Harry by umřel? To bys mluvila jinak, co?“ vyprskla Hermiona.
Ginny se kousla do rtu.
„To dítě si nechám, i kdybych to měla obhajovat před celým světem! Copak to nechápeš? Vzali mu budoucnost a já mu mám vzít i ten odkaz, který tu nevědomky nechal? Kdybych to udělala, zabila bych ho definitivně.“
„Takže budeš chtít test otcovství? Budeš chtít dokázat, že je Snapeovo?“
Hermiona nejistě přikývla.
„A Ron? Na něm ti už nezáleží?“ vyčetla jí Ginny. „Napadlo tě, jak mu asi bude? Nejenže mu vmeteš do tváře, žes ho podvedla s někým, komu sedm let nemohl přijít na jméno, navíc mu nakvartýruješ do života jeho dítě a ještě to řekneš ostatním? Víš co, to Rona radši rovnou zabij. Bude to milosrdnější. Pořád tu jen mluvíš o Snapeovi a Ron je vosk? Proboha, Hermiono, brácha tě miluje! Nemůžeš ho odkopnout kvůli Snapeovi!“
„A co bys mi radila?“ zeptala se Hermiona kousavě.
„Tak to dítě dej k adopci.“
„To je fakt skvělá rada. Já chtěla poradit, jak to mám Ronovi vysvětlit, ne jak se toho [dítěte] mám zbavit!“ urazila se Hermiona.
„Já bych tohle Harrymu nikdy neudělala,“ řekla Ginny obviňujícím tónem.
„Jo, protože tys tam nebyla. Neviděla jsi… on nebyl takový, za jakého ho všichni měli,“ zašeptala Hermiona.
„Profesorka McGonagallová měla pravdu, neměla jsi za ním chodit,“ potřásla Ginny hlavou. „Řekni, Hermiono, miluješ vůbec ještě Rona? Nebo ses zbláznila do chlapa, který za to nestál, a který je navíc už dva měsíce mrtvý?“
„Třeba není mrtvý,“ hlesla Hermiona.
„To je vtip? Pak máš dost morbidní smysl pro humor,“ ušklíbla se Ginny.
„Kolem jeho pohřbu bylo spousta nejasností a…“
„Hermiono, je mrtvý. Nevrátíš ho zpátky. Je mrtvý jako Brumbál, jako Lupin, jako Sirius… Jsou mrtví. Všichni.“
„Ale…“
„Žádné ale,“ skočila jí Ginny do řeči. „Uvažuj zase racionálně. Byli jste u toho, když ho sundavali. Je mrtvý, zlomili mu vaz, tečka, konec diskuse.“
„Já vím,“ povzdechla si Hermiona. „Mám Rona ráda a chci si ho vzít, ale na druhou stranu… on mi tu nechal to dítě, svěřil mi ho, já ho musím vychovat. Chápeš? Musím!“
„Jediné co chápu, je, že potřebuješ dobrého psychiatra,“ odvětila Ginny vážně. „Ron ti v životě nezbaští, že to dítě je jeho. A když mu to řekneš… neradím ti to. Když nechceš potrat, řekni Ronovi, že tě Snape prostě…no to…a že nechceš na potrat, že to dáš k adopci.“
„TO! Je to živá bytost! Každým dnem ve mně roste a ty o tom mluvíš jako o kusu nábytku! Jako by to byla chřipka!“ vyjela na ni Hermiona. „A on by se nikdy nesnížil k tomu, aby někoho znásilnil! Nikdy, rozumíš!“
„Tím hůř! Protože jsi Rona podvedla vědomě! Doufám, že byl aspoň natolik dobrý milenec, že ti to za to stálo!“ vyštěkla Ginny.
Hermiona vstala.
„Neměla jsem sem chodit! Neměla! Doufám, že o tom nebudeš s nikým mluvit!“
„Neboj. JÁ Ronovi ublížit nechci!“ zasyčela Ginny vztekle.
Hermiona za sebou práskla dveřmi.

*****

Hermionu překvapilo, když otevřela dveře a spatřila Harryho. Změnil se. Pod tíhou ztrát zestárnul.
„Ahoj,“ pousmál se Harry. „Můžu dál?“
„Jasně, ráda tě vidím,“ oplatila mu Hermiona trochu křečovitým úsměvem.
„Nevím, jak začít,“ přešlápl nejistě, když vešli do obývacího pokoje.
„Dáš si něco k pití?“
„Ne, ne, díky,“ zavrtěl hlavou.
„Proč jsi přišel?“
„Je to složité…Ginny…řekla mi, co se stalo.“
Hermiona se zamračila.
„Přišel jsi mi dát kázání?“ vyjela na něj.
„Ne, to ne. To je tvoje věc. Já se do toho míchat nechci. Jde o Snapeovu poslední vůli.“
„Co je v ní?“ zašeptala.
Harry si povzdechnul.
„Odkázal všechno…mně,“ hlesl.
Hermiona se pousmála.
„Vždycky jsem věděla, že je to v jádru dobrý chlap.“
„A bohatý,“ ušklíbl se Harry.
„Co tím myslíš?“
„Víš, kolik to dělá? Dva a půl milionu galeonů, Hermino!“
Hermiona vypískla a přikryla si ústa rukou.
„Ani nechci vědět, kde a jak k tomu přišel,“ potřásl hlavou Harry.
„To je fůra peněz, Harry!“
„Nechci je. Kdyby Snape měl čas…určitě by to chtěl odkázat tobě.“
„Ne, to nemůže, Harry,“ zamítla to okamžitě. „On to dal tobě.“
„Ne tak docela.“
„Prosím?“
„Čti,“ podal jí list pergamenu.
Hermiona ho přelétla očima. V téhle závěti odkazoval Snape veškerý majetek jí a jejich dítěti. Podpis vypadal pravý.
„Co to má znamenat?“ zabodla pohled na Harryho.
„Podívej se na datum,“ vybídl ji.
Sklouzla pohledem na konec listu.
„To je ale blbý vtip!“ vybuchla.
„To není vtip. Hermiono. Přišlo to před třemi dny. Podpis byl ověřen, je bez pochyb jeho.“
„Chceš mi namluvit, že to podepsal čtyři dny po svém vlastním pohřbu?!“ ušklíbla se.
„Já nevím, jak je to možné, ale tohle je právoplatná závěť. Uznali ji. Jsi teď moc bohatá.“
„Harry, tohle je dost divné.“
„Víc než dost,“ přisvědčil.
„Myslíš, že…že by mohl…,“ nedokázala to říct.
„Já nevím. Přijde mi to nesmyslné. Viděli jsme, jak ho po osmi hodinách sundavali. Byl mrtvý. Pro tohle musí existovat nějaké rozumné vysvětlení.“
„Doufám, že v tom nemáš prsty, Harry,“ změřila si ho přísným pohledem.
„Ne, nemám. Jestli to je vtip, není moc k smíchu.“
„A co když to není vtip?“ znejistěla.
„To je nemožné, Hermiono. Nemůže být…,“ ani on to nedokázal říct.
„Vzpomínáš na ty podezřelé kouzelníky, co se motali kolem jeho těla? A rakev zapečetili až moc rychle. Co když v ní nebyl, Harry!“ zadoufala.
„To je fuk, jestli v ní byl nebo ne. Byl mrtvý, měl zlomený vaz. Viděli jsme to!“
„Tak proč jsi přišel? Mohl jsi to nechat na právnících?“ zeptala se ho.
„Chci znát pravdu.“
„Tak to už jsme dva,“ přikývla.
„Přesně tak.“
„Mluvil jsi o tom s někým?“ zajímala se.
„Jo, s McGonagallovou,“ přisvědčil.
„A?“
„Řekla mi, abych od toho dal ruce pryč,“ ušklíbl se.
„A podívejme. Že by něco věděla?“
„Těžko říct. Mám spíš pocit, že naopak o tom nechce nic vědět. Dobře víš, že mu nikdy neodpustila, co udělal.“
„Vraždu Brumbála mu neodpustil nikdo,“ odsekla popuzeně.
„To se dá těžko odpustit,“ namítl.
„Zachránil ti život,“ připomněla mu ostře.
„Jo a nechal umřít Lupina a mučit McGonagallovou! Laskavě si ho neidealizuj.“
„Fajn, fajn, nebudeme se tu dohadovat, jaký byl nebo nebyl. Máš nějaký nápad, jak zjistit, odkud tohle přišlo?“
Harry se zašklebil. 

*****

Pan Weasley je přivítal ve své nové prostorné kanceláři. Po pádu Pána zla opět povýšil.
„Takže přejdu hned k věci,“ řekl, sotva se přivítali. „Kdyby to byl obyčejný dopis, nedalo by se nic dělat. Ale úřední dopisy se dají většinou zpětně dohledat. Ten někdo, kdo tohle posílal,“ poklepal pan Weasley na obálku na svém stole, „se opravdu moc snažil, aby se nedalo zjistit, kdo to poslal. Bohužel, nebo bych měl spíš říct naštěstí pro nás, udělal pár drobných chyb.“
„Takže kdo to poslal?“ vyhrkla Hermiona nedočkavě.
„Přišlo to z Výzkumáku,“ odvětil pan Weasley.
„Odkud?“ zeptali se Harry s Hermionou současně.
„Z Výzkumné laboratoře sv. Munga,“ vysvětlil jim.
Harry s Hermionou si vyměnili znepokojené pohledy, poděkovali panu Weasleymu za pomoc a rozloučili se. Na chodbě však Hermiona chytila Harryho za paži.
„Myslíš si to samé, co já?“
„Já si radši nic nemyslím,“ potřásl Harry znechuceně hlavou.
„Půjdu tam,“ rozhodla se.
„Já nevím. McGonagallová měla možná pravdu, asi bychom se do toho neměli míchat,“ zaváhal Harry.
„Panebože, Harry, kdo ví, co tam s ním vyvádějí!“ vyprskla.
„No právě. Myslím, že to nechci vědět,“ zamračil se.
„Jestli to podepsal, musí být přece naživu!“ odporovala mu divoce.
„Tím bych si nebyl tak jistý,“ zaváhal Harry. „Viděl jsem ho a byl stoprocentně mrtvý. Slušně vychovaná mrtvola leží a nanejvýš hnije. Nepíše a neposílá dopisy.“
„Já tam jdu. Chci znát pravdu,“ prohlásila. „A ty bys měl jít taky. Něco mu dlužíš!“
„Tak to ne!“ odsekl Harry. „Jo, jsem mu vděčný, že mě v tom nenechal, že mi zachránil krk. Ale nic mu nedlužím! Nic, Hermiono! Jednal jen a pouze na příkaz Brumbála. Kdyby ho nevázal slib, který dal Brumbálovi před tím než… než ho zabil, klidně by se na mě vykašlal!“
„To není pravda!“ 
„Ale je. Řekl to u soudu, vzpomínáš. Že udělal jen to, co si Brumbál přál. Snape měl k Brumbálovi dluh a ten splácel. Já mu nic nedlužím. Za ty roky, co mi dělal ze života peklo, mu nic nedlužím. Jasné?!“
„Fajn, Harry, jak myslíš, ale já tam jdu,“ řekla rozhodně.
„Jen to zhoršíš. Snape je mrtvý a ta tvoje posedlost vzkřísit ho…to nemůže dobře skončit, Hermiono. Radím ti dobře, nech mrtvé spát. Vrať se k Ronovi a řekni mu o tom dítěti pravdu. Věřím, že to Ron pochopí a pak, zaslouží si znát pravdu. Ale Snape…je mrtvý a dost. Nech to tak,“ naléhal na ni.
„Já, Harry, nemůžu jinak. Mám Rona opravdu ráda, ale…to dítě je Snapeovo. Jestli je nějaká šance, že žije…musím ho najít. Prostě musím,“ zašeptala.
„Jak myslíš,“ pokrčil rameny. „Hodně štěstí, budeš ho potřebovat.“

Nicméně Hermiona se do žádného pátrání nepustila. Důvod byl jednoduchý – svatba. Měla plnou hlavu zkoušení šatů a všeho možného, že jí na pátrání po tom, zda je otec jejího dítěte opravdu mrtvý nebo ne, nezbýval čas ani síly. 
Ginny s Harrym se kolem ní pořád motali a sledovali ji napjatým pohledem. Čekali, kdy Hermiona Ronovi řekne, že je těhotná, jenže se špatným chlapem. Neřekla mu to. Nedokázalo to. Dušovala se, že po svatbě, až přijde ta správná chvíle, mu to řekne, ale nebude mu kazit takový velký den. A možná se tak trochu ve skrytu duše bála, že by si Ron postavil hlavu, to on uměl, a nevzal si ji. 

*****

„Co pro vás mohu udělat, slečno…?“
„Paní,“ opravila ho Hermiona příkře.
„Ach, promiňte,“ omluvil se vysoký hnědovlasý kouzelník s několikadenním strništěm vousů.
Hermiona si pohrávala s prstýnkem. Od její svatby s Ronem uplynul už měsíc. Nakonec jí nezbylo nic jiného, než mu říct, že je těhotná. Problém byl v tom, že když viděla, jak se jeho obličej rozzářil, nezvládla pokračovat a říct mu pravdu. Strašně se kvůli tomu s Ginny pohádala. Ale nebylo to tak snadné. Popravdě doufala, že by to dítě třeba mohlo být podobné jí, pak by Ron nemusel nic poznat. Koneckonců co oči nevidí, srdce nebolí. Ginny jí vmetla do tváře, že šance, že by Snapeův potomek nebyl po něm, je tak směšně malá, že je to od ní naivní. Hermiona musela uznat, že je to pravda. Snape byl extrémně dominantní osoba a představa, že by se jeho geny neprosadily, byla absurdní.
„Takže proč jste přišla?“ vytrhl ji kouzelník z myšlenek.
„Ach ano, chci vidět Severuse Snapea,“ pronesla pevným hlasem. Od Snapeova pohřbu to bylo poprvé, co vyslovila jeho jméno. Až ji z toho zamrazilo.
Kouzelník překvapeně zamžikal, ale Hermioně neuniklo, že poněkud poblednul. Nepochybovala, že trefila do černého.
„To…to bude asi nějaký omyl,“ vysoukal ze sebe.
„Nehrajte to na mě,“ zamračila se Hermiona. „Poslal od vás závěť!“
Teď už nebylo pochyb o tom, že muž zbledl. Oči mu nervózně těkaly po místnosti.
„Počkejte tu, ano?“ vyhrkl a spěšně odešel.
Hermiona nečekala dlouho. Přišel vysoký, šlachovitý starý kouzelník. Krátké vlasy měl úplně bílé.
„Těší mě, madam.“
„Kde je?“ zeptala se Hermiona ostře.
„S kým jste o tom mluvila?“
„Není to jedno?“ pokrčila rameny.
„Ne. Prosím.“
„S přítelem, ale nevěřil mi.“
„S nikým dalším?“ ujišťoval se kouzelník.
Hermiona zavrtěla hlavou.
„To je dobře. Kdyby se to rozkřiklo…mohu vás ovšem ujistit, že všechno je naprosto legální.“
„Co jste s ním udělali? Kde je?“ naléhala Hermiona.
„Proč ho chcete vidět?“ odpověděl otázkou.
Hermiona zaváhala.
„Je to otec mého dítěte,“ zašeptala po chvíli.
„Ach tak. No, měl bych vám pár věcí vysvětlit,“ ošil se.
„Poslouchám.“
„Už několik desítek let naše oddělení pracuje na výzkumu lidské smrti. Přesněji na oživění. Je to…přísně utajený projekt, neboť veřejnost by to pobouřilo. Vůbec bych vám to neměl říkat, chápete?“
Hermiona přikývla.
„Před třemi lety jsme úspěšně oživili laboratorní krysy, uspěli jsme i u šimpanzů. Zatím chyběl poslední článek – člověk. Teprve nedávno jsme získali povolení provést testy na člověku.“
„Proč on!“ vybuchla. „Tvrdíte, že to bylo legální? Dal vám k tomu za života souhlas?“
„Madam, váš manžel…“
Hermiona nic neřekla.
„Byl souzen a odsouzen. S jeho tělem mohlo ministerstvo naložit, jak uznalo za vhodné.“
Hermiona zbledla.
„Na to je zákon, věřte mi.“
„Ale vy jste uspěli, že? Je živý!“ zašeptala.
„Jak se to vezme, uspěli. Musíte si v prvé řadě uvědomit, že když ho sem dopravili, měl zlomený vaz a byl už několik hodin mrtvý.“
„Chtěla bych ho vidět,“ poprosila.
Kouzelník zaváhal, ale pak přikývl.

Hermiona zadržela dech a rozběhla se ke sklu. Přitiskla na něj ruce a po tvářích jí stékaly slzy štěstí.
„Severusi!“ vykřikla.
Seděl tam na kraji postele, díval se před sebe, hrudník se mu pravidelně zdvíhal a zase klesal.
„Severusi!“
„Neslyší vás.“
Hermiona ustoupila od skla a pocítila znepokojení. Jen tam tak seděl, nehýbal se, kdyby nedýchal, neuvěřila by, že je naživu.
„Co je s ním?“ zašeptala.
„Podle všech měřítek je živý. Podařilo se nám obnovit všechny tělesné funkce. Bohužel není v něm nic.“
„Co tím myslíte, není v něm nic?“
„Žádné vzpomínky, žádné pocity, žádné vědomí sebe sama. Nic, absolutně nic. Lidově řečeno světlo svítí, ale nikdo není doma. Jeho jediné právo na život představuje fakt, že mu srdce i mozek stále pracují.“
Hermiona znovu přitiskla ruce na sklo.
„Ale napsal tu závěť!“ namítla.
„Ano, napsal. Krátce po oživení sebral mému asistentovi papír a brk a skutečně napsal svou závěť. Pak se zhroutil a od té doby…však to vidíte. Domníváme se, že ta věc pro něj byla natolik důležitá, že příslušná nervová dráha přetrvala a po znovuoživení se takto projevila. Nejednal vědomě, byla to prostě tak utkvělá myšlenka, že přečkala i jeho smrt. Je mi to líto, madam.“
„Ne, ne, tomu nevěřím. Jednou v něm byla lidská bytost, tak tam může být znovu,“ prohlásila přesvědčeně.
„Obávám se, že nikoli. Zkoušeli jsme všechno možné. Nereaguje na žádné podněty. Jistě, má základní reflexy, ale cokoli vyžadujícího jen minimální vědomou činnost je mimo jeho možnosti. Jeho mozek pracuje na minimální výkon, jen aby zdržel tělesné pochody. Oživili jsme jeho tělo, ale jeho osobnost je nenávratně pryč.“
„Tomu nevěřím. Vy jste ho neznal. Já ano. A můžu vám říct, že taková osobnost se jen tak neztratí. Mozek má v pořádku, ne?“
„Fyzicky ano, ale jak vám říkám, není v něm absolutně nic.“
„Chci to zkusit,“ prohlásila.
„Prosím?“ zarazil se kouzelník.
„Chci to zkusit. Musíme to zkusit. On si tu šanci zaslouží. Nemůžete ho přece prostě jen tak odepsat.“
Kouzelník se na ni díval a pak pomalu přikývnul.
„Dobrá, zkuste to, ale varuji vás, nedělejte si velké naděje. Jak řekl můj asistent, někde po cestě zpátky mezi živé prostě ztratil duši. Nevědecké, ale přesné.“
Kouzelník vytáhl hůlku a otevřel dveře ve skleněné stěně. Hermiona vešla do pokoje. ruce se jí nervózně třásly.
„Severusi?“ zašeptala měkce. Obešla ho a posadila se před ním na bobek. Jeho vzhled ji vyděsil.
Jeho bledá tvář neměla žádný výraz, děsivě připomínala posmrtnou masku, ale nejhorší byly oči – prázdné a bez výrazu. Kdyby v nich nebyla ta jiskřička života, byly by úplně stejné, jako když se do nich podívala tehdy tam…otřásla se. 
„Severusi?“
Vzala ho za ruku. Byla studená a poddajná, až z toho mrazilo. Ale byl živý a Hermiona se nehodlala jen tak vzdát. 

*****

Hermiona vešla do pokoje. 
„Ahoj,“ řekla zvesela, ačkoli se tak vůbec necítila.
Žádná reakce. Severus seděl na kraji židle jako provinilý školáček, ruce měl složené v klíně a tupě zíral před sebe. Ne, zíral nebylo to správné slovo, protože to naznačuje nějakou činnost. Severusovy oči byly prostě náhodou upřeny tím směrem. Hermiona si povzdechla. Věděla, že tam nesedí proto, že by chtěl, ale proto, že ho ráno někdo obléknul a posadil ho tam.
„Jak se máš?“ pokračovala s předstíranou radostí. Bylo to, jako by mluvila do zdi. Severus si vůbec její existenci neuvědomoval. Po pravdě si neuvědomoval ani tu svoji.
„Co bys řekl malé procházce, hm? Bude se ti to líbit,“ žvanila.
Kdyby mluvila do zdi, byl by výsledek stejný.
„Tak pojď.“
Nic. Severus dál seděl na židli. Hermiona si povzdechla. Došla k němu. Vzala ho za ruku, pořád ještě nepříjemně studenou, a druhou paži mu obtočila kolem pasu. Vytáhla ho na nohy. Nebránil se, ale ani nepomáhal. Uchopila jeho ruku a táhla ho za sebou ke dveřím. Toporně za ní kráčel. Jeho motorické funkce fungovaly perfektně, jenom nebyl nikdo, kdo by jim poručil.
Na zahradě seděl Lenn, jeden z asistentů. Hermiona k němu po dlážděné cestičce Severuse vlekla.
„Ahoj,“ pousmála se a posadila se na lavičku.
„Ahoj,“ řekl.
Pak si odkašlal a a prstem ukázal za Hermionu. 
Otočila se a povzdechla si. Severus stál tam, kde ho nechala. Prostě tam jen stál a bezvýrazně civěl před sebe. Chytila ho za zápěstí a stáhla k sobě na lavičku.
„Má trochu problém vzpomenout si na…jaksi…,“ Hermionin hlas vyzněl do ztracena.
„Od začátku jsem s tím nesouhlasil. Křísit mrtvé…tady vidíš výsledek. Není ani mrtvý ani živý,“ zamračil se Lenn.
„Bude to chvíli trvat, než si vzpomene,“ prohlásila s přesvědčením, které necítila.
„Já tomu nevěřím,“ zavrtěl hlavou a pečlivě složil Denního věštce. 
Hermiona se zadívala na pohyblivé obrázky na titulní straně a dostala úžasný nápad. Potřebovala jen sehnat Severusův obraz. Pak by ho mohla konfrontovat s ním samým, jakým byl dřív! Něco takového ho přece nemohlo nechat netečného!
Rozrušeně vstala a už se chtěla rozběhnout, když se po třech krocích zarazila. Povzdechla si, vrátila se, vytáhla Severuse na nohy a vedla ho za sebou pryč. Byl jako pes, poslušně za ní klopýtal, ale sám se nepohnul, dokud někdo nepřišel a neodvedl ho. 

*****

Hermiona se cítila provinile. Ron nevěděl o jejích výletech do Výzkumáku, neřekla mu to. Myslel si, že chodí normálně do práce. Hermiona se ani nepřiznala k tomu, že vlastně pracovat nemusí, protože jí Snape odkázal hotový poklad. Jenže kdyby to Ronovi řekla, zajímal by se, proč to Snape udělal.
Náladu jí nezlepšilo ani to, že nikde nenašla jediný obraz, který by se hodil pro její záměry. Musela se myšlenky na konfrontaci vzdát a v duchu nadávala, že se Snape nikdy nenechal malovat.
V pokoji byly zatažené závěsy. Severus ležel na zádech na posteli, oči měl zavřené a spal. Hermiona stiskla čelisti. Měl IQ reaguju na světlo. Když bylo světlo, byl vzhůru, když byla tma, spal. Prudkým pohybem roztáhla závěsy a otočila se. Měl už otevřené oči a civěl do stropu.
„Vstávat, lenochu.“
Neodpověděl. Kdoví, zda si vůbec uvědomoval, že se probudil. Stále víc začínala věřit, že mají všichni pravdu, že z něj zůstala jen prázdná skořápka. Lenn jí jednou řekl, že jeho stav je úplně stejný jako stav odsouzenců po mozkomořím polibku. Hermiona ale odmítala tak rychle jeho duši odepsat, když navíc zatím nikdo nedokázal uspokojivě vyřešit otázku existence a podoby duše.
„No tak, vstávej.“
Vzala ho za ruku a vytáhla ho do sedu. Stáhla z něj přikrývku a zadívala se na jeho nahé tělo. Skoro se jí chtělo brečet. Byl to on, přesně takový, jak si ho pamatovala. Vzpomínala si, jak ji svíral v náručí, jak…utřela si slzy a pokárala se za to, že ztrácí víru. Oblékla ho. Byl jako živá panenka. Kam ho postavila, posadila, tak ho zase našla. Nechal se sebou dělat cokoli, ale sám se ani nenajedl. Jeho vlastní existence mu byla lhostejná.
Hermiona se posadila vedle něj na postel. Přece jen už byla v pokročilejším stádiu těhotenství a byla unavená.
„Copak mi ani trochu nepomůžeš?“ vyčetla mu. „Bojuj s tím přece!“
Nic. Vzala ho za ruku. Jeho tělesná teplota se už ustálila na normálních třiceti šesti stupních, takže ji už neměl tak studenou, ale pořád poddajnou jako hadrovou panenku. 
„Co tomu řekne tvůj syn, hm? Nemůžeš to přece vzdát. Ty ne!“ naléhala na něj.
Bylo to marné. Hermiona se rozplakala.

Přestala za ním chodit. Částečně proto, že Ron trval na tom, aby ležela doma a odpočívala, ale hlavně kvůli tmou, že ztratila víru. To ovšem neznamenalo, že se s tím nějak smířila. Kdyby byl opravdu mrtvý, nakonec by to přijala a netrápila by se tím. Takhle to pro ni bylo těžké. 

*****

„Není sladký!“ zubil se Ron.
Ron svíral v náručí novorozence, který podle Harryho skromného názoru nejvíc ze všeho připomínal krysí mládě. Nicméně se připojil k ujišťování, že to je vskutku nádherné miminko. V duchu ho ale znepokojovalo, že zjevně každý novorozenec, tedy i ten jeho budoucí, vypadá jako krysí mládě. Alespoň dcera Fleur a Billa vypadala po narození úplně stejně ošklivě. 
Harrymu nepřipadalo, že by se to krysí mládě nějak zvlášť Snapeovi podobalo. Barva očí byla temně černá, ale Ron se tím neznepokojoval, někdo mu řekl, že jakou barvu budou oči mít bude jasné až asi kolem osmého týdnu. Harry by byl nerad u toho, až Ron zjistí, že jiné než černé být nemohou. Snad nos přišel Harrymu trochu zahnutý, ale nebyl si tím jist. Věděl jistě jen to, že se to dítě podobá ošklivému, růžovému krysímu mláděti. A vlastně to bylo dobře, protože díky tomu Ron neměl ani ponětí, jak to vlastně je doopravdy.
„Je mi tak podobný, že jo?“ rozplýval se Ron nad tou ošklivou kukačkou.
Ginny se tvářila, jako by ji bolely zuby. Odmítla si dítě pochovat a Harry se chvílemi bál, že Ronovi řekne, čí to dítě je. Naštěstí to neudělala.
Když Harry pak Rona o devět týdnů později navštívit, bylo cítit ve vzduchu napětí. Malý Sebastian už nevypadal jako krysí mládě, teď vypadal jako…jako Snapeovo dítě. Harryho ta podoba až zarazila. Černé oči, lehce zahnutý nos, útlé prsty na rukou a dlouhé štíhlé nohy, bledá kůže a tenké rty. A podle toho, jak se Ron na to dítě díval, bylo jasné, že i zaslepený tatínek si začíná uvědomovat, že tu hodně věcí nehraje.
O tři měsíce později časovaná nálož vybuchla. Ron se s Herminou pohádal ohledně toho, po tom to dítě vlastně je. Hermiona mu s pláčem všechno řekla, načež Ron prásknul dveřmi a už se nevrátil. Aby se Hermiona nesesypala, vzala svého synka a šla za Severusem, kterého už hezky dlouho nenavštívila.
Smutně konstatovala, že se za celé ty týdny nic nezměnilo. Severus neprojevoval žádný zájem o své okolí, jen přežíval. Hermiona si sedla vedle něj a s pláčem mu všechno vypravovala. Sebastian se v půlce jejího hořekování rozbrečel. Hermiona se ho snažila utišit, ale sama pro slzy neviděla a kluk vřískal jako pavián.
Oči Severuse Snapea sklouzly stranou, pak pomalinku otočil hlavu a poprvé za celou tu dobu, co tu byl, vzal na vědomí něčí existenci. Hermiona přestala plakat a zadržovala dech. Ve Snapeově tváři se neobjevil žádný výraz, jen se na to dítě prostě díval. Hermiona se rozhodla. Vložila plačící dítě do jeho náruče. Severus otočil hlavu a neustále se tak nějak nepřítomně na dítě díval. Bylo ale překvapující, že chlapec přestal plakat.
„Severusi?“ zašeptala plačtivě.
Podíval se na ni, ale v jeho očích nebylo nic. Nepoznával ji, vlastně si ani neuvědomoval, že by ji měl znát. Ale už jen fakt, že zareagoval na její hlas, že ji vzal společně se synem na vědomí, byl obrovským úspěchem.
Severus se znovu zadíval na dítě, na ten uzlíček života v jeho rukou. Neudělal nic, neřekl nic, jen se díval a Hermiona plakala štěstím.
Začala za ním chodit pravidelně. Vždycky, když odešla, upadl zpátky do apatie a probral ho z ní zas jen jeho syn. Pořád se ale nedalo říct, že se Severus uzdravuje. Stále neměl žádné povědomí o sobě samém, pouze to dítě v něm dokázalo probudit jiskřičku zájmu. Hermiona byla ale přesvědčená, že to je první krok, že si Severus nakonec vzpomene a pokud Ron bude trvat na rozvodu, věřila, že Severus ji nenechá samotnou. Všichni léčitelé byli dost skeptičtí, tvrdili, že v Severusovi to dítě jenom probudilo zbytky instinktů a že už nikdy nebude normální. Ale Hermiona je neposlouchala.
Mezitím se Harry snažil Rona přesvědčit, že to Hermiona nemyslela zle, že mu nechtěla ublížit, zatímco Ginny do něj hučela, aby se okamžitě rozvedl. 

*****

Hermiona Sebastiana přebalovala. Severus se na ni díval tím svým prázdným, nepřítomným pohledem. Ovšem důležité bylo, že se skutečně díval na ni, ne jen jejím směrem. Hermiona mluvila a mluvila a věřila, že jednou jí Severus odpoví. Nezdálo se ovšem, že by si Severus uvědomoval něco víc než jejich pouhou přítomnost.
„A víš co, Severusi…?“ otočila se k němu.
Severus pomalu otáčel hlavou a rozhlížel se po pokoji. To ještě nikdy neudělal. Doteď se jeho zájem omezoval jen a jen na osobu Hermiony a Sebastiana.
„Severusi?“ promluvila na něj jemně.
V jeho očích i tváři byl poněkud zmatený výraz. Ji nebral teď vůbec na vědomí. Jeho rty se pomalu pohnuly, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Hermiona k němu došla.
„Severusi?“
Podíval se na ni. Zmatený, nejistý, jeho rty se pohybovaly, jako by se snažil utvořit nějaké slovo, ale nevěděl, jak. Obočí se mu stáhlo námahou nad kořen nosu. A pak Hermiona poznala, co se snažil říct. Nebylo to slovo, ale jméno – Lily. Nakonec však Severus upadl zpátky do apatie a ani Hermiona, ani Sebastian ho z ní nedokázali už vytrhnout.
Hermiona se rozhodla, že ho nechá o samotě. Poněkud ji ranilo, že si vzpomněl na Harryho matku. Tak nějak doufala, že ona bude tou první, koho pozná, na koho si vzpomene. Vzala Sebastiana a odešla.
Severus znovu pomalu zvedl hlavu, naklonil ji na stranu a svraštil obočí. Pak se podíval na své ruce. Vzpomínal si. Útržkovitě. Nerozuměl tomu, jen si vzpomínal – na obrazy, na jména. Na dítě. Nedokázal rozlišit realitu od vzpomínky, dítě z jeho minulosti a to, které tu bylo, mu splývaly. To právě Sebastian vyvolal tuhle vzpomínku.
Severus vstal. Udělal několik kroků, zapotácel se a vrazil do stolu. Sklenice minerálky, kterou si sem Hermiona přinesla a kterou zde zapomněla, se roztříštila na zemi. Severus na střepy fascinovaně hleděl. Ten největší zvedl a sevřel ho v dlani. Nedokázal odhadnout sílu a sklo se mu zařízlo do ruky. Díval se na krve stékající po jeho prstech s podivně nezúčastněným pohledem, jako by se to stalo někomu jinému. A pak se vzpomínky znovu prolnuly se skutečností. Viděl své vlastní ruce od krve. Slyšel nějaký křik – nářek, pláč. Nejistě se rozhlédl, zavrávoral a upadl. Neměl kam utéct. Vzpomínky přicházely.
Žena. Mrtvá, ležící na podlaze mezi troskami domu. Její otevřené oči na něj hleděly. Výjev se změnil. Rudé plameny šlehaly k nebesům. Mohl cítit teplo a pach, odporný pach páleného masa. Nahromaděná lidská těla hořela a nad tím vším se vznášelo to znamení. Roztřásl se a znovu se zahleděl na své zakrvácené ruce a na střep. Ta část mozku, která fungovala, si uvědomila, co to je. Pevně sevřel střep v třesoucí se ruce.

Hermiona vstoupila do pokoje.
„Je mi to líto,“ zašeptal Lenn.
Hermiona si klekla vedle něj. Severus ležel na podlaze. Vedle jeho pořezané pravé ruky ležel zakrvácený střep. Jeho prázdné černé oči byly upřeny před sebe tak jak to dělal celé měsíce. Ježe tentokrát v nich nebylo vůbec nic. Ta jiskřička života pohasla, protože se mu přes hrdlo táhnul rovný řez pokrytý zaschlou krví.
Hermiona mu zavřela oči. Ani plakat nedokázala. Smutně pousmála.
„On zemřel už dávno,“ zašeptala. „To jen já ho chtěla vzkřísit,“ dodala a políbila ho na ještě teplé rty. „Sbohem, Severusi.“
Pak vstala a aniž by se jedinkrát ohlédla, odešla. Bylo jí jasné, proč to udělal. Nedokázal se s tím prostě vyrovnat, už to nebyl on. Musela se konečně smířit se skutečností. Umínila si, že ještě dnes vyhledá Rona, požádá ho o odpuštění a pokusí se dát všechno do pořádku. To bylo to jediné, na čem doopravdy záleželo. Aby bez ohledu na to, kdo byl jeho otec, měl Sebastian rodinu, aby prožil lepší a šťastnější život a aby se jí podařilo znovu získat Rona. Teď už chápala, proč profesorka McGonagallová řekla, aby od toho dali ruce pryč. Severus Snape zemřel před rokem na šibenici a mrtvé bylo třeba nechat spát. 

Konec