Lektvar vášně a touhy

 

Autor: Trillian McMillan
Hlavní postavy: Severus Snape/ Kathleen Fitzbetricková
Shrnutí: Miluje ji, proto si pořídí její fotečku a náležitě ji upraví. To ovšem ještě netuší, že ona fotografie se dotyčné dostane do rukou…

Lektvar vášně a touhy

Seděl u stolu. Svými dlouhými, štíhlými prsty si pohrával s fotkou mladé nahé krásky. Měla dlouhé vlnité vlasy, tmavé jako havraní křídla, pomněnkově modré, průzračné oči, alabastrovou pleť a překrásnou štíhlou postavu…byla…dokonalá. Kathleen Fitzbetricková. Sedmnáctiletá studentka šestého ročníku. Svým vystupováním, vrozenou elegancí a vláčnými pohyby působila spíš jako éterická bytost, spíš jako víla, než jako nedokonalá kouzelnice z mudlovské rodiny… Znovu pohlédl na fotografii. Tahle Kathleen se na něj smyslně usmívala, hleděla naň očima plnýma touhy, posílala mu vzdušné polibky, ano, tahle Kathleen ano. Jako živá bytost se chovala naprosto odlišně, chovala se jako všichni ti zabednění studentíci… Vnímala jej jako přísného, nespravedlivého a odpudivého člověka, člověka, z nějž vyzařuje zlo… Kdyby se chovala jen trochu jinak, dokázal by jí položit k nohám celý svět. Ale ona ne! Nedokázal milovat neopětovaně – proto ji pořád urážel, potápěl, ponižoval, ukládal jí školní tresty, strhával body, při hodinách zblízka dohlížel na její práci a náležitě sarkasticky ji komentoval… Vždy, když v jeho kabinetu kuchala slintavého červa, krájela nebo drtila ingredience, vždy hleděl na její ruce, její sněhobílé ruce, štíhlé, křehké a něžné jako labutí krk, přitom však obratné a jisté. Při hodinách stál těsně za ní a vychutnával si ten pocit hřejivé blízkosti… Krásně voněla. Tu její nádhernou vzrušující vůni by okamžitě poznal, její vůně se mu vtírala do snů a pronásledovala jej neustále. Lehká vůně šeříků…
Ze snění jej vytrhlo nesmělé zaklepání na těžké dubové dveře jeho kabinetu. Snape rychle schoval obrázek do první knihy, která mu přišla pod ruku. „Dále“ zavrčel nevrle, a dveře se samy otevřely. Stála v nich Kathleen Fitzbetricková, zrak sklopený k zemi a uzardělou tvář.
„Slečna Fitzbetricková… Přicházíte kvůli svému školnímu trestu, předpokládám.“ (jak na to jen mohl zapomenout?!)
„Ano, pane profesore.“ přiznala nesměle.
„Ten dnešní lektvar vášně a touhy jste opravdu zbabrala. Myslím, že vašeho případného milence by to spíš sežralo zevnitř nebo vyhodilo do vzduchu, než příjemně naladilo…k…ehm… A o to není co stát.“
„Jistě pane profesore. Nedovedu si však vysvětlit, jak to, že to dopadlo takhle. Přesně jsem se držela návodu, nic jsem nepokazila, a přeci to nevyšlo…“ řekla takřka pohřebním tónem. Snape uznal za vhodné pomlčet o tom, jak jí do jejího lektvaru nenápadně přidal hnis z dýmějových hlíz, a pokračoval.
„Dnes bych vám měl dát nějaký lektvar na procvičení, nebo dát připravit ingredience, ale ty lektvary vždycky dopadnou katastrofálně a kvůli vašim častým návštěvám už mám tolik připravených ingrediencí, že bych mohl vařit lektvary pro celý kouzelnický svět aspoň tři měsíce, a ani bych nezpozoroval úbytek.“ pronesl sarkasticky.
„Proto vám dnes půjčím tuto knihu-„ podal jí první knížku o lektvarech, kterou uviděl. „-a naučíte se celou kapitolu o stimulačních lektvarech a afrodisiacích.“ vřele doufal, že tam nějaká taková kapitola je, a že je dost dlouhá. „Příští hodinu lektvarů vás budu zkoušet. Knihu mi vrátíte pokud možno NEPORUŠENOU. Nashledanou, slečno Fitzbetricková.“ Kathleen si od něj vzala knihu a odešla.
Po jejím odchodu se Snape opět začal shánět po fotografii. Ale nikde nebyla k nalezení. Až mu náhle na mysli vyvstanula myšlenka, při níž mu takřka vychladla krev v žilách…

Kathleen Fitzbetricková kráčela po chodbě směrem do Havraspárské věže. Pod paží třímala obrovskou knihu v černé kožené vazbě. To nemůžou kouzelníci psát malé a tenké knihy? myslela si. Došla do společenské místnosti a padla do křesla. Pak nahlédla do knihy. Ke svému úděsu zjistila, že kapitola o afrodisiacích je dlouhá aspoň pětset stránek a stimulační lektvary tvoří zbytek knihy. V návalu zoufalství mrštila knihou do kouta. Proklatý Snape! Proč mi musí dělat ze života peklo?! Vždyť, kdyby se ke mně nechoval jako k obtížnému hmyzu…byl by docela fajn! Ve skutečnosti mě, jakkoliv to zní úchylně, přitahuje. Je tak…elegantní, na výši, mužný…ne jako ti zelenáči z šestých ročníků! On je opravdu velice přitažlivý, až na to jeho chování… Zvedla se ze křesla a sebrala knihu. Kupodivu, knize se nic nestalo. Kathleen jí znovu prolistovala aby se znovu přesvědčila o rozsahu a strašlivosti této pohromy a náhle z knihy vypadla jakási fotografie. Kathleen ji zdvihla, a ke svému údivu se na ni dívala její vlastní tvář! Byla na fotce nahá a posílala sobe samé vzdušné polibky a sváděla se lascivními pohyby… Ježíši! Co to má znamenat!? Kathleen zírala na fotografii jako u vytržení. Pak si prohlédla svou tvář pozorněji. Ano, byla to ona. Byla to opravdu ona! Pak, po bližším zkoumání poznala, že na této fotce vypadá jako když ji Beatrice fotila před rokem v Prasinkách. Ta fotka je určitě očarovaná, jasně! Použila kouzlo reactio. Najednou na fotce stála ve školním hábitu a s úsměvem mávala Beatrici. Takže někdo si pořídil její fotku a pak ji očaroval…kdo a proč? Kniha je Snapeova…Snape? Ale ne, kde by ten sehnal její fotku… Na mysli jí vyvstanula vzpomínka na jednu hodinu lektvarů – Snape zabavil Beatrici její album fotografií, protože si je prohlížela při hodině. Chvíli jím listoval, a pak je hodil z okna. Přistálo v jezeře. Beatrice přišla o víc než polovinu fotek – včetně té z Prasinek. Kam se asi poděla… Kathleen se rozhodla. Musí zjistit důvod, proč si Snape pořídil její fotku, a proč ji očaroval… Půjde za ním, jasně…to bude nejlepší…musí za ním jít…hned… Ale na druhou stranu, když nespravedlivě osočí profesora lektvarů… Ale co, větší peklo jí ze života už udělat nemůže. Jde tam!!!

Severu Snape seděl u stolu a přemýšlel nad tím, jak mohl být tak nepozorný. Jestli někdo uvidí tu fotku a udá ho řediteli…může se rozloučit s místem profesora. Třeba se Kathleen nebude učit a knihu vůbec neotevře… Ale ne, to byla stupidní myšlenka, ona není ten typ, určitě udělá všechno pro to, aby se pořádně a dostatečně připravila…a on ji zase potopí na úplně nezodpověditelných otázkách… Ona se určitě do knihy podívá a najde tu fotografii. Může se rozloučit jak s místem profesora, tak s poslední kapkou naděje, že by změnila svůj postoj…
Na dveře kdosi velice prudce a naléhavě zabušil. Snape zavrčel „Mé návštěvní hodiny už dávno skončily, je totiž právě půlnoc a o půlnoci nepřijímá návštěvy takřka nikdo. A já teprve ne.“
„P-pane profesore, je to n-naléhavé…“ řekl chvějící se, přesto však odhodlaný dívčí hlas, který by poznal kdekoliv na světě. „Co může být tak naléhavého, že to nesnese odklad?“ řekl velice nevrlým tónem, přesto však otevřel. Ačkoliv dělal nechápavého, až příliš dobře tušil, co přivedlo Kathleen do jeho kabinetu, a dnes mu, více než kdy jindy, dalo velkou práci udržet si svou obvyklou masku přísného, nepřístupného a nekompromisního profesora lektvarů.
Kathleen vstoupila do místnosti, rozechvělá, rozrušená.
„Takže, slečno Fitzbetricková, co je pro vás tak neodkladné?“
Udělala krok směrem k němu, pak se však zarazila a upřeně mu pohlédla do očí. Ta černá hlubina ji pohlcovala. Bála se, aby zůstala nohama na zemi, proto odtrhla zrak od těch hypnotizujících onyxových očí, a odpověděla. „Pane profesore, já…přicházím kvůli té fotografii.“
Ledová sprcha. Viděla tu fotku, u Salazara…
„O jaké fotografii to mluvíte?“
Pohlédla na něj svýma pronikavýma očima.
„Myslím, že až příliš dobře víte, o jaké fotografii to mluvím.“ prohlásila po chvíli.
„Slečno Fitzbetricková, myslím, že pokud mne nepřestanete obtěžovat svými nejapnými a neopodstatněnými obviněními, budu si o vás promluvit s panem…ředitelem.“ poslední slova takřka nehlasně zasípal.
„Původně jsem měla v úmyslu jít přímo za ředitelem, ale nejprve jsem zašla sem; doufala jsem, že mi to vysvětlíte…“ pronesla. Pak už to nevydržela. „Prosím, řekněte mi, je ta fotka vaší prací? Přísahám při svém vlastním životě, že se to nedozví Brumbál, ani nikdo jiný. Nikdy se nedopátrat konce této záhady je tím nejhorším mučením! Nemohu dál žít v poloviční nevědomosti, prosím, odpovězte!“
Snape začal uvažovat, proč to potřebuje tak nutně vědět.
„Pro klid vaší duše, ano, za tu fotku mohu já, i když nevím, o čem to mluvíte…“
Zhroutila se na zem.
Měl teď jedinečnou možnost, mohl využít situace a… Ale pouze ji zdvihl ze země a postavil na nohy.
Kathleen na okamžik stanula v jeho náručí. Voněl zvláštně. Jeho vůně nešla určit, ale přesto byla Kathleen tak blízká… Kathleen podlehla kouzlu okamžiku a přivinula se na Severusovu hruď.
Severus byl zmatený. Tak dlouho se k němu chovala odmítavě, a teď…
„Slečno Fitzbetricková, co to pro boha…“
„Můžete za tu fotku?“
Rozhodl se…
„Ano.“
Naklonil se k ní a políbil ji na ústa. Líbal ji vášnivě a zároveň něžně. Na okamžik se odtáhla.
„Pane profesore-“
„Severus“
Jeho ústa opět vyhledala její. Postupně jí začal líbat na hrdlo, šíji. Zřetelně cítila jeho horký přerývaný dech na svém krku.
Její halenka se náhle ocitla na opěradle křesla. Svlékal ji a přitom ji nepřestával líbat. Po nepatrné chvilce Kathleen zůstala pouze v rouše Evině. Severus očima vychutnával tu nádheru. Políbil Kathleen mezi ňadra, pak na ně a na konec na malou růžovou bradavku. Z Kathleeniných úst vyšel tichý sten. Hábit začínal být Severusovi příliš nepohodlný, proto tuto malou nedokonalost rychle napravil. Sevřel Kathleen v náručí. Chvíli vnímali ten nádherný pocit blízkosti. Lehce ji položil na postel. Svými ústy teď prozkoumával celé její božské, nadpozemsky krásné tělo, alabastrová pleť pod jeho rty lehce růžověla. Severus lehce políbil Kathleen na Venušin pahorek. Nepatrně se zachvěla. Svým jazykem jí do klína vpisoval své jméno, znovu a znovu, pořád dokola. Kathleen se slastně svíjela. Vjížděla prsty do Severusových vlasů, do nádherné, sametově hebké záplavy černi. Severus ji znovu políbil na ústa.
Přijímala jeho polibky ochotně a hladově. Podával jí ovoce z rajské zahrady a ona se jej nemohla nasytit. Severus jí něžně roztáhl nohy a vstoupil do její svatyně. Zachvěla se. Z jeho těla sálal vášnivý žár, který ji spaloval. Oba naráz vybuchli v orgastické extázi.
„Severusi…“ vykřikla Kathleen. Vychutnávala si zvuk toho jména, jména, které nikdy dříve nesměla vyslovit. Na okamžik splynuli v horoucím obětí. Vnímali těsnou blízkost milující osoby.
„Miluji tě a budu tě milovat až do konce, do konce života, do konce světa… Nikdy už ode mne tato slova neuslyšíš, ale jejich význam platí navždy. “ řekl Severus. Pak usnul. Kathleen jej ještě jednou políbila na čelo, a usnula také. Brzy ráno, ještě před východem slunce, ji Severus probudil.
„Vstávej Kathleen, musíš se vrátit do své ložnice, dřív, než tě někdo začne postrádat.“ Kathleen se líně převalila.
„Proč?! Mě se nechce…“
Severus se k ní naklonil a svým obvyklým profesorským hlasem pronesl: „Slečno Fitzbetricková, musíte se vrátit do své ložnice, aby na nás nepadlo podezření. A mimo to, měla byste se pečlivě připravit na hodinu lektvarů – dnes budeme znovu probírat lektvar vášně a touhy, protože se takřka nikomu nepovedl – myslím, že vy s ním nebudete mít zvláštní problémy… Každopádně, já si vždy najdu důvod pro váš školní trest, nebo aspoň na doučování, protože vždy je prostor pro zlepšování a zdokonalování se…“ pak se usmál. Kathleen jej ještě jednou políbila a pak se odebrala do své ložnice.
‚Myslím,‘ pomyslela si ‚že teď mě budou školní tresty docela bavit…‘

Konec