Ledová královna

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Narcissa Malfoyová
Klíčová slova: erotika, smrt, tragické
Poznámka: Vsuvky jsou původně z poezie Václava Hraběte. Kdysi jsem je povytahoval z různých jeho básní (nechtějte po mě hledat z kterých) a trochu se v nich povrtal, takže je velmi pravděpodobné, že text je oproti originálu nepatrně pozměněn a doplněn o slova, která v něm nejsou
Děkuji bedrníce za beta read
Dopsáno v roce 2007

Ledová královna

Narcissa kráčela po Luciusově boku zavěšená do jeho rámě s výrazem královny procházející mezi lůzou. Její skvostný společenský hábit by zahanbil i královnu ze Sáby.
Ano, královna - tak jí říkali.
Ledová královna.
Jenže led má jednu nepříjemnou vlastnost - taje. Narcissa měla občas pocit, že jen v auře Luciusovy chladné arogance, může být tou ledovou královnou. Nebylo to nic, co by bylo záviděníhodné. Kdyby mohla, měnila by s kteroukoli obyčejnou ženou, která se vdávala z lásky. Ona byla jen skvostná ozdoba Luciuse Malfoye.
Ledová královna.
„Severusi,“ řekl Lucius líným tónem.
Ve skupince několika kouzelníků a čarodějek se otočil mladý černovlasý muž, k němuž se vinula vnadná rusovláska.
Narcissa ho znala, sice jen zběžně, ale vzpomínala si, že se s ním Lucius stýkal v sedmém ročníku. Tehdy to byl nevýrazný, bezvýznamný kluk. Ale vyrostl v pohledného, sebevědomého muže, který rozhodně neměl nouzi o ženskou pozornost. Jak ostatně dokazovala jeho spoře a nevkusně oblečená společnice.
Snape ji jemně odstrčil a došel k Luciusovi.
„Překvapuje mne, že jsi tu taky,“ poznamenal Lucius a pohledem zhodnotil Snapeovo oblečení.
Narcissa poznala, že Lucius Snapeův oděv neschvaluje. Jí se líbil, byl sice dost neformální, zato dával vyniknout jeho pažím, nohám a… Narcissa si dovolila prohlížet jeho zadek o vteřinu déle, než bylo společensky vhodné.
Snape se usmál. Neměl sice Luciusovy bělostné zuby, ale jeho úsměv byl zato upřímnější.
„Každý se chce občas pobavit,“ řekl a poplácal Luciuse po rameni, čímž si od blonďáka vysloužil pohoršený pohled. „Měl bys to taky někdy zkusit,“ pošeptal mu spiklenecky.
Narcissa se v duchu usmála. Neznala moc lidí, kteří by se odvážili chovat se k jejímu manželovi s takovou nehoráznou a o to víc okouzlující drzostí.
„Ale, Luciusi, kde je tvoje vychování!“ zamračil se Snape naoko. „Jak to, že jsi mi ještě nepředstavil tuhle okouzlující dámu.“
Snape vzal Narcissu za ruku a naznačil políbení.
„Předpokládám, že jste jeho manželka. Slyšel jsem, že by se za to měl dávat Merlinův řád první třídy,“ mrkl na ni a pousmál se.
Tentokrát se Narcissa neovládla a nepatrně jí cukly koutky. Sice to bylo jen malé gesto, ale Lucius si ho všiml. Ucítila, jak jí bolestivě sevřel ruku.
„Nechovej se jako pubertální idiot, Severusi,“ utrousil Lucius přezíravě. „Ano, je to moje žena. Drahá, tohle je můj přítel a bývalý spolužák Severus Snape. Nebýval takhle - nevychovaný. Ale co můžeme čekat od těch, co nemají zázemí.“
Snape se usmál.
„Luciusi, tvoje zázemí, tvůj majetek, tvá čistokrevnost mi můžou vlézt na záda,“ sdělil mu Snape sladce. „Protože ti to nebylo nic platné a pravou rukou Pána zla jsi se nestal. Na rozdíl od nás nečistokrevných bastardů bez zázemí a majetku.“
Luciusova tvář nepatrně zrůžověla.
„Smím prosit?“ nabídl Snape Narcisse rámě.
„Moje manželka je na odchodu… není jí dobře,“ ucedil Lucius škrobeně.
„Jasně,“ uculil se Snape a už dováděl zaskočenou Narcissu na parket.
„Neměl byste manžela takhle provokovat,“ řekla mu Narcissa, když začali tančit.
„Neříkejte?“ usmál se Snape sebevědomě.
„On je hodně… mstivý,“ řekla Narcissa tiše.
Snape se k ní naklonil tak, že to bylo až společensky nevhodné. Přesto se jí díval do očí, a ne do hlubokého výstřihu.
„Já taky,“ šeptl a pozvedl krátce obočí.
Narcissa jím byla fascinovaná čím dál tím víc.
„Nebude vaše partnerka - „
„Není to moje partnerka,“ přerušil ji Snape. „Jen - známá.“
„Ach tak,“ kývla Narcissa.
„Už vám někdo řekl, že jste velmi krásná?“ zaskočil ji svým neomaleným prohlášením.
„Vy jste velmi - ,“ zaváhala. „Přímý muž, pane Snape.“
„Severus,“ usmál se. „Říkejte mi Severus a tykejte mi. A jestli se neurazíte, budu vám říkat Narcisso.“
Narcissa se úkosem podívala po manželovi.
„Moc se ho bojíš,“ řekl jí Snape.
Byl to pro nic divný pocit, že jí tak rychle vlastně úplně cizí muž, navíc mladší než ona, začal tykat. Přesto jí to nebylo nepříjemné.
„Ty ho neznáš,“ hlesla.
„Znám; řekl bych, že docela dobře,“ ušklíbl se Snape. „Hodně štěká, ale kousne jen když ví, že to pro něj nebude mít nepříjemné důsledky.“
Hudba dohrála.
„Projdeme se?“ navrhl Snape.
Narcissa ovládla nutkání rozhlédnout se, kde je její manžel.
„Neboj se ho,“ pošeptal jí Snape a už ji vedl na terasu.
„Taková krásná noc,“ řekl, když vyšli ze sálu. „A ty bys ji chtěla promarnit vevnitř?“
Pak si sundal svůj společenský hábit a přehodil jí to přes odhalená ramena.
„Děkuji,“ usmála se a ani se nebránila, když jí důvěrně položil ruku kolem pasu.
Procházeli se po noční zahradě a Narcissa očekávala, kdy se jí pokusí políbit a vyklube se z něj jeden z těch mladíků, co jim jde jen o rychlý sex. Takže když ji doprovodil zpátky do sálu k manželovi, poděkoval jí za procházku a rozloučil se, byla víc než příjemně překvapená. A vůbec přitom nemyslela na to, jak bude Lucius doma řádit. Vlastně poprvé v životě jí na tom nezáleželo.

*****

Přijď,
ať se naučím konečně tvým stínem zabíjet vtíravý ptačí křik.
Zatemnil jsi svýma očima tohle nestydatě kruté ráno.
A někde přes cestu mé mysli, leží tvůj ztracený vlas.

*****

„Narcisso.“
Narcissa se překvapeně otočila. Po cestičce dlážděné bílým mramorem kráčel Snape. Měl na sobě jen černou košili u krku provokativně rozhalenou a černé kalhoty.
„Severusi,“ usmála se na něj. „Ale Lucius tu dnes není. Má jednání na ministerstvu.“
„A kdo říká, že jsem přišel za ním?“ pousmál se Snape a natáhl k ní ruku dosud schovanou za zády. Podával jí třpytivě modrou růži.
„Severusi,“ vydechla. „To nemůžu přijmout.“
„Proč ne,“ ulomil stonek růže a vetkl jí květinu do výstřihu. „Jde ti k očím,“ zhodnotil své dílo.
„Proč to děláš?“ povzdychla si, ale růži nevyndala.
„Sám nevím,“ pokrčil rameny. „Prostě chci.“
Zadívala se do jeho černých očí a připadala si jako uhranutá.

*****

Jak ta děvka vérónská
táhnu na provázku
mršinu světa z tesilovejch bájí
a starej slaďák zpívám si,
že ještě dneska se sejdem v ráji.

*****

Zamilovala se. A věděla to.
Co horšího se jí, manželce Luciuse Malfoye, mohlo stát?
A zamilovala se do o šest let mladšího kluka z nečistokrevné rodiny, bez majetku a postavení, ale zato oblíbence samotného Pána zla.
Snad proto vždy věděl, kdy Lucius není doma. Možná právě díky tomu jim jejich schůzky procházely.
Nikdy na ni nenaléhal. Nesnažil se ji políbit. A Narcissa zjistila, že stále víc a víc doufá, že začne naléhat, aby mu mohla podlehnout.
Chtěla mu podlehnout.
Byl o tolik jinačí než Lucius. Plný života a elánu, zábavný, s úžasným rozhledem a choval se k ní jako ke královně. Ne královně ledu, ale královně růží, které jí nosil.

„Severusi, jak je možné, že muž jako ty, je sám?“ zeptala se ho, když seděli v salónku a popíjeli čaj.
Pokrčil rameny.
„Asi jsem ještě nenašel tu pravou,“ usmál se.
„Tomu se věří těžko,“ uculila se.
„No,“ položil šálek na stůl. „Byla by tu jedna.“
Narcissa ucítila, jak ji bodlo u srdce.
„Ale?“ pobídla ho trochu rozechvělým hlasem.
Potřásl hlavou.
„To nemá budoucnost,“ řekl a zadíval se na ni.
Jako vždy měla pocit, že se v jeho očích topí.
„Proč ne?“ zeptala se tiše. Nechtěla slyšet o té, do níž byl Severus zamilovaný, a přesto se ptala.
„Je vdaná,“ zašeptal a uhnul pohledem.
Narcissa zadržela dech.
„Severusi,“ zašeptala, když dokázala promluvit.
„Promiň, Cisso. To jsem neměl říkat,“ zavrtěl hlavou a vstal. „Raději půjdu.“
Taky se zvedla, avšak aby ho chytila za ruku a zabránila mu odejít.
„Jen málo lidí mi říká Cisso,“ řekla a pousmála se.
Trochu váhavě se na ni podíval.
„Jsi krásná,“ vydechl. „A já bych měl jít, než toho oba budeme litovat.“
„Nebudu toho litovat,“ řekla a vedla ho za ruku nahoru do ložnice.

*****

Kolem projelo kropící auto napodobující déšť.
Ručičky hodin se zastavily, protože tato chvíle se už nikdy nebude opakovat.

Zavři oči
a až umlknout zvony věží,
budeme poslouchat,
jak se ozvěnou z oblohy vracejí údery našich srdcí
v rytmu ptačích křídel,
v rytmu, ve kterém se Země kolébá vesmírem,
v rytmu, který se nikdy nikomu nepodaří ukřižovat nebo upálit.
Zavřem oči
a bude to jako na počátku světa.

Usínám s hrstí tvých vlasů na čele
a trochu žárlím na slunce,
které ti po těle kreslí malé, nepochopitelné obrázky.
První západ slunce rozpačitě rudne na tvých nahých zádech.

*****

„Cisso, nemůžeš se rozvést.“
„A proč ne?“ zeptala se jako trucovité děcko.
Snape ji pohladil po tváři zčervenalé mrazem.
„Protože to prostě nejde,“ řekl jemně.
„Ale já tě miluji, Severusi!“ zašeptala skoro zoufale. „A nechci dál žít ve strachu, že na to manžel přijde. Nechci se skrývat jako bych páchala něco… něco odporného.“
„Ale my děláme něco odporného - nevěru,“ pousmál se.
Zůstala na něj užasle zírat.
„Nech to tak, Cisso,“ domlouval jí.
„Copak ty chceš žít ve lži?“ otázala se skoro plačtivě.
„To není lež, to je prostě realita,“ pokrčil rameny a pohladil jí po tváři. „Musím jít,“ zašeptal a políbil ji na čelo.
„Uvidíme se večer,“ dodal ještě než se přemístil.
Začalo sněžit. Bílé vločky tály v jejích vlasech a měnily se v třpytivé kapičky vody.

*****

Po špičkách vytáčel ses z lásky jako z poslední cigarety hubený kouř.
A uprostřed náměstí rozplakal mi vlasy sníh.

*****

„Co myslíš tím, že se už nemůžeme scházet?!“ rozkřikla se na něj.
Vypadalo to trochu směšně. Seděla ve zválené posteli, on sbíral své věci, které z něj před chvílí doslova servala, a kolem pasu si jednou rukou přidržoval prostěradlo.
„Myslím tím jen to, co jsem řekl,“ odsekl. „Už se nemůžeme dál scházet. Nejde to.“
„Máš jinou!“ obvinila ho.
„Nemám a nechovej se hystericky, Cisso,“ pokáral ji, jako by byla jen umíněná, rozmazlená holka.
„Vypadni!“ vyštěkla.
„Cisso,“ usmál se mírně.
„VYPADNI!“ vstala a strčila do něj. „TÁHNI!“
Přibouchla mu dveře tak těsně za zády, že přivřela kus prostěradla - jediný kus „oblečení“, který měl. Bylo jí to jedno. Ať si klidně jde s holým zadkem.

*****

Zatopíš v kamnech svazkem básní, které jsi mi nikdy neposlal,
abys viděl ještě jednou horký vzduch padat na zavřená víčka oken.
Tak dlouho
až růžence páry na roztřesených sklech na chvíli vyvolají mou noční tvář
zpocenou milováním.

Uplynula věčnost od chvíle, kdy jsi mě odložil jak včerejší noviny.
Ale vždyť i ve šmouhách soumraku
nad slaďáckou siluetou Hradčan,
vidím popelavé slunce.
A někde na refýži
snad potkám i koně ohniváka
s modrýma očima.

*****

„Severus - tu není?“ zeptala se Narcissa jako by mimochodem.
„Ne, paní,“ odvětil Smrtijed úslužně.
„Ale mně bylo řečeno, že by tu měl být,“ nedala se odbýt.
„Bohužel, musel naléhavě odejít.“
„Aha,“ pokývala Narcissa hlavou.
„Mám mu něco vyřídit?“ zeptal se Smrtijed.
Narcissa zavrtěla hlavou.
„Ne, děkuji,“ řekla tiše. „A - neříkejte mu, že jsem se na něj ptala.“
Smrtijed se lehce uklonil.

*****

Odešel´s
a já slyším, jak přichází den.
Pomalu
jako by se vracel z flámu,
bloudí ulicemi
kolem hospod
a chrámů.
Teď zívá,
zastavil se na rohu a čeká.
Vidím to jako dnes:
„Nikdy nespi s holkou, kterou nemáš rád.“

A teď tě hledám
v městě rozpáleného za poledne,
v městě stočeném do klubíčka noci.
Hledám tě
v tom městě rozkopaných nadějí,
ztracených lásek,
krásných nocí
a dlouhých kostelních věží.
A je to beznadějné,
legrační
a naivní.
Je přece tolik tramvají, ve kterých mě můžeš minout,
je tolik nároží, kde můžeš čekat na úplně jinou.
Je tolik kin, kde můžu potichu plakat nad divným koncem krásného Itala
a je tolik ulic
a slov,
přes která na sebe nevidíme.
Je přece tolik mužů, kteří mě mohou udělat šťastnější,
ale já chci jen tebe.
Je tolik dobře znějících milostných veršů,
ale já chci slyšet ta tvá strohá vyznání.
Je přece tolik domů, kde se můžeš scházet s jinou,
je tolik postelí
a tolik telefonních čísel.
Jo, máš pravda. Je to trochu sentimentální, to, co říkám.
Ale co třeba slunce? To není pozér?
Každý večer se jde utopit s ohromnou slávou a bengálem
a ráno
zase vstává
jako by nic.
Odveď mě z tohoto světa falešných básní a nesplněných přání.
Jsi dar krutosti, který mi byl odepřen.

*****

„Cisso?“ zamžoural na ni.
Dívka v jeho posteli otevřela oči a přitáhla si přikrývku k tělu, aby zakryla svoji nahotu. On se o to ani nepokusil. Posadil se a spustil ty dlouhé nohy z postele. Nakonec se pomalu postavil.
„Co tu děláš?“ zeptal se trochu chraplavě.
„Co tu dělám?!“ opakovala zvýšeným hlasem.
„Cisso,“ zašeptal. „Ne tak nahlas.“
„A proč?!“ zaječela. „Ať si to klidně všichni vědí!“
„Dobře, ale - teď tiše, prosím. Bolí mě hlava,“ požádal ji.
„Och, tak to je mi opravdu líto!“ utrousila jedovatě. „A slečno, být vámi šla bych k lékokouzelníkovi. Bůh ví, co jste mohla obcováním s tímhle děvkařem chytit!“ dodala nenávistně a práskla ze sebou dveřmi jeho pokoje.

*****

Noc padne do roka
a jednoho rána doručí pošťák psaní.
A já najdu ve schránce
tvůj lístek načmáraný.
Jen pár slov,
na která si už nevzpomínám,
stojí u plotu s náhrobky velkohubých lásek.
Křik mé duše zaniká v nářku růže zítra ukradené:
„Táhni do hajzlu!“

Mnich v modrém se miluje s mladou dívkou na oltáři toho grázla Boha, co prý za vše může. Asi se dobře baví, protože božský měsíc má kocovinu.

*****

„Cisso, vypadáš báječně,“ uklonil se Snape a naznačil políbení její ruky.
Strpěla to s chladnou povýšeností a tvářila se, že dívku po Snapeově boku ani nevnímá.
Tentokrát to byla blondýna.
„Luciusi, tvá žena je stále krásnější,“ ušklíbl se Snape.

Zaslechla kroky, ale dál se dívala do zahrady. Věděla, kdo za ní na terasu přišel.
Zastavil se těsně za ní.
„Jestli začneš omílat ty směšné fráze o tom, jak je ti to líto, a že to bylo čistě fyzické, zabiju tě,“ řekla tiše.
„Ne, to nemám v úmyslu,“ odpověděl pobaveně. „Vlastně jsem se chtěl jenom na něco zeptat.“
„Na co?“ neotočila se. Nechtěla se znovu podívat do těch černých hlubokých očí.
„V čem jsme my dva rozdílní? Jaký je rozdíl v tom, že když nemůžeš být se mnou, spíš s Luciusem, a tím, že nemám jen tebe?“
Povzdechla si.
„Nic jsi nepochopil,“ zavrtěla hlavou. „Já s Luciusem musím, je to můj manžel. To ty vyhledáváš příležitosti!“
„Můžeš ho odmítnout,“ pokrčil rameny.
„To si jen myslíš,“ ušklíbla se.
„Já taky nemůžu přestat vyhledávat jiné ženy - začali by se zajímat proč. A ty jsi vdaná, Cisso, víš.“
„To vím lépe než ty!“ odsekla. „Takže ty mi tu tvrdíš, že to děláš proto, aby nás nikdo nepodezříval? Tak proč jsi to skončil?“ potřásla hlavou. „Ty jsi, Severusi, lhář a všechno překrucuješ tak, jak se ti to hodí!“
„Možná,“ zavrčel. „Ale tak to už v životě chodí! Nebo si snad myslíš, že je ti Lucius věrný?!“
Cissa se smutně pousmála.
„Ty jsi vážně nic nepochopil. Mně nikdy nezáleželo na tom, co můj manžel dělá a s kým,“ řekla a ještě smutněji dodala: „Mně záleželo na tobě.“
„Proč?“ zatvářil se Snape překvapeně.
„Protože jsem tě milovala,“ odpověděla tiše a tentokrát se k němu otočila, aby se mu podívala do očí.
Ušklíbl se.
„A od kdy Ledová královna ví něco o lásce?“ otázal se.
V tu chvíli by ho s chutí něčím uhodila, jenže nic nebylo po ruce.

*****

Kdykoli zvedneš hlavu,
s neznámým hlasem znovu proklopýtají pokojem zmuchlané verše našich čtyř oči.
Čas není vlastně zlý,
je přísný
spíš než krutý.

A já mám každodenně stejný úlek ze svítání.
„Prosím vás, nemohli by ti ptáci na chvíli přestat hulákat?“

*****

Štukovaná omítka ji tlačila do zad. Svíral ji pevně a s každým přírazem tlumeně sténal. Bylo jí z něj zle a zároveň cítila zklamání. Jak jsou ti muži jednoduší.
Kdysi zbožňovala jeho vzdechy, to sténání, když se krátkými, tvrdými přírazy blížil k vyvrcholení. Teď měla pocit, jako by se s ním milovala cizí žena a ona jen přihlížela jako nezúčastněný divák.
Nechala ho dojít až těsně k vyvrcholení, než začala křičet o pomoc.
Ženská úskočnost neuznává žádná pravidla.
A když se žena mstí, nebere zajatce.

Když Snape na všech čtyřech vykašlával krev a Lucius ji ochranitelsky držel kolem ramen, necítila nic. V duši měla podivné prázdno a chlad.
Ledová královna.
„Chci jeho hlavu,“ zašeptala s hranými vzlyky Luciusovi do ucha. „Za to co mi udělal, chci jeho hlavu.“

*****

Ostrý nůž zasadil hluboké rány a krev se dere ven.
Je to smutné
a možná i směšné,
ale zemřeš jim asi pod nožem,
protože jenom já
mám krev tvé skupiny.

Začínám chápat ten malý rozdíl mezi námi.
Skrýváš se za maskou
a přitom se třeseš strachy,
že se jednoho dne probudíš
a v zrcadle se ti zjeví cizí tvář.
Možná
až se jednou probudíš v posteli s holkou, které jsi se ani nestačil zeptat na jméno,
možná to ráno konečně otevřeš oči.
A nebo taky ne.
Možná si to s ní ještě rozdáš a pak ji pošleš k čertu.
Jako tehdy mně.
A třeba v té posteli budu právě já
a třeba se už neprobudíš.

*****

Dívám se, jak kýčařský soumrak otrhává zapadající slunce
kousek
po kousku
jako lístky kopretiny.
Hořící obručí slunce proskakují cvičení psi mých myšlenek.
Ale můj sen z noci na dnešek se už nevrátí.
Už nikdy neuslyším hrát Internacionálu tak
jako na tvém pohřbu..

Štěstí schází k umouněné řece
a pohazuje si s melounem
tak něžně
a smutně
jako jistá královna hlavou svého popraveného milence.

Konec