Kočičí žena

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Sandra
Shrnutí: Už staletí se hledá lék na zákeřnou obdobu vlkodlačí nemoci. Zatím jsou i ti nejlepší neúspěšní. Zdá se však, že se to má brzy změnit. Co se ale stane, když se do toho profesoru lektvarů připlete láska?
Poznámka: Děkuji Lunkvil za beta-read
Dopsáno v roce 2004

Kočičí žena

Z mnoha pádných důvodů se vyplatilo přibližovat se k Longbottomovu kotlíku se zvýšenou obezřetností. Zkušenost ho naučila, že ten kluk je nejen zcela beznadějný případ, ale rovněž potencionálně nebezpečný svému okolí do vzdálenosti několika metrů.
Když Neville zjistil, že se k němu profesor blíží, přikrčil se za svým kotlíkem a roztřásl se jako osika. Snape k němu došel a s despektem pohlédl do jeho kotlíku. Za svou učitelskou praxi viděl už ledascos, ale tohle předčilo i ty nejdivočejší představy. Vzal naběračku, ale sotva se s ní dotkl hladiny, zjistil, že to má konzistenci poměrně kvalitního lepidla. Musel pořádně zabrat, aby se mu ji podařilo odtrhnout.
„No, to je vskutku pokrok, Longbottome. Předposledně to byla výbušnina, minule žíravina a dnes…,“ hodil špinavou naběračku na lavici, kde se s mlasknutím přilepila a trčela kolmo vzhůru. „Lepidlo. Copak to bude příště?“ zeptal se jízlivě a zmijozelští studenti propukli v hlasitý smích, přičemž někteří záměrně prstem ukazovali na přilepenou naběračku na Nevillově lavici. Neville upíral oči do lavice, žmoulal si cíp hábitu a vypadal jako hromádka neštěstí.
„Někdy si říkám, jestli to neděláte, Longbottome, schválně. Nad vaší neschopností zůstává rozum stát,“ zavrčel Snape rozladěně a přesunul se za záda slečny Grangerové.
No jistě, naše slečna Perfektní, pomyslel si znechuceně.
„Do příští hodiny si laskavě ten kotlík vydrhněte, něco tak špinavého jsem ještě neviděl!“ utrhl se na ni, třebaže její kotlík nebyl o nic víc zašlý, než třeba kotlík takového Malfoye, ale něco jí přece vytknout musel.
Snape pomalý krokem přešel k Weasleymu, jehož lektvar připomínal hodně věcí, ale rozhodně ne to, co měl připravit.
„A to je co, pane Weasley?“ zeptal se Snape posměšně.
„Nadouvací lektvar,“ hlesl Weasley.
„Skutečně? To bych rád věděl, komu to hodláte namluvit,“ odsekl Snape a zamířil k Potterovi.
Harry nejistě vzhlédl a nervózně očekával, co udělal špatně on. Snape lektvar zamíchal a pak se ušklíbl.
„Neříkal jsem ten kořen najemno? Najemno, víte co to znamená?“ řekl Snape a pak přejel pohledem Nevilla, Rona i Harryho. „Vy tři, tu břečku vylijete a do příští hodiny sepíšete dvousvitkovou práci o tom, jak se má správně lektvar připravit, kde jste udělali chybu a jak se jí pro příště vyvarujete.“
Ron se zatvářil naštvaně, ale k jeho smůle ho Snape viděl.
„A aby vám to nebylo líto, doděláte si tento lektvar příští týden po vyučování,“ dodal se škodolibou radostí.
Ron naprázdno otevřel pusu, jako ryba na suchu, a zase ji zavřel. Další Snapeovy zvláštní domácí úkoly či uštěpačné poznámky ukončil zvonek.

Na poradu dorazil Snape poslední, ale ještě ne pozdě. Kývnutím hlavy pozdravil ředitele i kolegy a mlčky se posadil na své obvyklé místo vedle McGonagallové. Překvapilo ho, že se výjimečně porady zúčastnila i Trelawneyová. Sešla dolů mezi obyčejné lidi tak jednou za pět let, takže snadno zapomněl, že i ona patří do učitelského sboru. Měla zase ten svůj zasněný výraz a nemohl si nevšimnout, jak se McGonagallová tváří. Nikdy se neměly s tou starou šarlatánkou rády. Protože se blížil konec roku, dalo se očekávat, že hlavním bodem porady bude prospěch žactva a blížící se zkoušky. Po pravdě Snape stále nechápal, proč Longbottoma nevyhodil už v pololetí, když mu odevzdal tak příšernou pololetní písemnou práci, že při jejím opravování vzteky zlomil jeden ze svých lepších brků, díky čemuž byl ještě následující týden rozmrzelý a léčil si to na studentech. Na druhou stranu konečně našel nějaké dobrovolníky, kteří vysmýčili ty pavučiny ve sklepení. Všechno zlé je přece jen pro něco dobré.
„Tedy, co se týče záležitostí kolem konce roku, myslím, že to bude všechno. Mám tu ale ještě jednu oficiální žádost od oddělení pro výzkum kouzelnických chorob, žádají mě, zda byste jim neasistoval při posledních krocích projektu léku pro kočičí lidi, Severusi,“ obrátil se Brumbál na Snapea.
„To nemají vlastní odborníky?“ podivil se Snape upjatě.
„Bohužel…v laboratoři došlo k jedné malé…nehodě…nemají, teď už ne.“
„Nehodě? Mám posloužit jako další chod?“ zeptal se Snape kousavě.
„Severusi, požádali nás, zda byste na pár dní nepřijel a nepomohl jim. Pochopitelně vás nemohu nutit, ale jde o velice významný projekt, kdyby uspěli, nepochybně by byla vaše pomoc oceněna,“ pousmál se Brumbál.
Snape se tvářil všelijak. Na jedné straně chtěl zůstat, Potter, Weasley a Longbottom dostali trest a měli ještě dodělávat ten lektvar, nemluvě o tom, že zkoušky byly za dveřmi a v tuhle chvíli odjet nebylo zrovna vhodné. Na straně druhé Brumbál věděl, že netouží po ničem jiném, než mít své jméno někde v učebnicích, že byl členem týmu, který objevil tohle a tohle.
„Ale zkoušky jsou za chvíli tady,“ namítl Snape.
„Nevidím jediný problém, proč byste nemohl zvládnout obojí, Severusi,“ řekl Brumbál a zase se pousmál.
Snape se opřel v křesle a zamyšleně si přejížděl ukazovákem po dolním rtu.
„Myslím, že bychom jim měli poslat odpověď co nejdříve, aby se mohli případně obrátit na někoho jiného. Vyjádřili se, že to velice spěchá,“ řekl Brumbál.
„Dobře, napište jim, že…a nebo možná bude lepší, když je kontaktuji osobně,“ rozhodl se Snape.
„Výborně, takže teď už je to opravdu vše. Přeji klidný víkend,“ pokýval Brumbál hlavou a rozpustil poradu.

*****

Výzkumné středisko nemocnice svatého Munga se nacházelo v podzemí a přístup do těchto prostor byl jen zadem přes dvorek plný nejrůznějšího harampádí.
„To se mi snad jen zdá!“ zasyčel Snape a začal si otírat botu o trávník, přičemž vztekle hledal hůlku, aby nechal zmizet ten zvířecí exkrement, do kterého šlápnul, a úplně nejraději by to proměnil v páru i s původcem té věci.
„Profesor Snape?“
Snape byl tak zaměstnán čištěním své boty, že si příchozího mladíka ani nevšiml, dokud na něj nepromluvil.
„Co jste to za nemocnici, když si neumíte ani uklidit na dvorku?!“ vyštěkl na něj Snape a konečně se mu podařilo vymotat z hábitu hůlku a nechat ten pobuřující organický materiál zmizet.
„Já…já…omlouvám se, pane…já,“ zajíkl se mladík.
„Tak půjdeme nebo tu budeme stát až do rána?“ zavrčel Snape.
„Ano, ano…jistě…jste očekávám,“ vyhrkl mladík a vyrazil k lítačkám na druhé straně dvorku. Snape ho následoval s nasupeným výrazem ve tváři.
Vnitřek výzkumného ústavu udělal na Snapea jen o málo lepší dojem než ten dvorek. To i doma mám lepší vybavení, pomyslel si jízlivě a tiše proklel ministerstvo, když viděl, jakým břídilům se dávají dotace z jeho daní.
„Profesore Snape!“ Z lítaček na konci chodby vyšel malý, tlustý chlapík s počínající pleší oblečený do bílého pracovního hábitu. „Jsem rád, že jste přijal i přes své jistě značné pracovní vytížení naši nabídku,“ usmál se muž a podal Snapeovi ruku.
„Tohle je,“ osmělil se mladík, ale Snape ho ignoroval.
„Rád vás, doktore Mastersi, poznávám. Četl jsem vaši knihu Vlkodlak – prokletí nebo nemoc, jde o pozoruhodné dílo.“
Mladík pochopil, že je tu navíc a tiše se ztratil.
„To mě těší, když budete chtít tak vám ji podepíšu,“ rozzářil se doktor.
„No…to ani ne,“ zchladil ho poněkud Snape.
„Ale kvůli vlkodlakům tu nejste,“ usmál se doktor. „Co víte o Belzmerově panteřím syndromu?“ zeptal se a vedl Snape dál do komplexu laboratoří.
Snape pokrčil rameny a pak řekl: „To, co každý. Jde o formu lykantropie, přičemž postižený se mění v kočkovitou šelmu při silném emocionálním prožitku, laicky se tomu říká kočkodlak. Pokud vím, je to v současnosti řešeno pomocí nejrůznějších tlumících lektvarů, případy, u nichž tento postup nezabírá, jsou umístěny na klecová lůžka a zajištěné proti sebepoškozování. Byly pokusy o modifikaci vlkodlačího lektvaru jako řešení, ale ten se ukázal jako naprosto neúčinný.“
„Víte toho opravdu hodně,“ ocenil Snapea Masters.
„Ani ne, se současným výzkumem nejsem obeznámen,“ potřásl Snape hlavou. „Netuším, jak bych vám mohl pomoci.“
„Právě že vaše znalosti lektvarů nám mohou pomoci rozluštit tu záhadu. Máme tu na pozorování jeden pokusný subjekt. Dobrovolně souhlasil, že se podrobí experimentům, ale jak už asi víte, minulý týden tu došlo k nehodě. Náš specialista na lektvary…utrpěl lehké zranění,“ ošil se Masters.
„S následkem smrti,“ doplnil Snape s úšklebkem.
„No, ano,“ připustil Masters neochotně.
„K čemu tu došlo?“ zajímal se Snape.
„Náš pokusný subjekt protrhl pletivo a napadl mého asistenta. Viděl jste někdy ty věci?“
Snape zavrtěl hlavou.
„Mají v čelistech takovou sílu, že by ohnuly ocelovou tyč. Nemluvě o tom, že to pletivo to roztrhlo jako papír. Neměl sebemenší šanci. Opravdu ty věci mají fenomenální sílu. Momentálně je náš subjekt uzavřený v kleci z magicky tvrzené slitiny oceli a titanu a my doufáme, že tohle by to mělo zastavit, kdyby zase došlo k nějaké…nehodě.“
„Magicky tvrzená ocel? Neznám nic, co by se holýma rukama přes tohle probilo,“ zamračil se Snape. „Není to trochu přehnané?“
„Věřte mi, že není,“ potřásl Masters rozrušeně hlavou.
„Jak jste potom tedy tu věc zpacifikovali?“
„Máme šipky se speciálním uspávacím lektvarem naší výroby, který je dokáže zklidnit a vrátit během několika minut do lidské podoby. Bohužel těch několik minut jí stačilo k tomu, aby zdemolovala laboratoř,“ povzdechl si Masters.
„Jí?“ podivil se Snape.
Masters otevřel dveře a vešli do místnosti, kde v kleci s palec silnými mřížemi seděla na kavalci štíhlá, na pohled poněkud křehká dívka s dlouhými kaštanovými vlasy, nelidsky zelenýma očima a podivně strnulou tváří. Prohlížela si nějak časopis a příchozích si vůbec nevšímala.
„Sandro?“
Dívka vzhlédla, odložila časopis a došla k mříži, o niž se opřela ramenem.
„Ráda vás vidím, doktore,“ řekla bezbarvým hlasem a ve tváři se jí neobjevil žádný výraz.
„Tohle je profesor Snape, souhlasil, že mám pomůže,“ představil jí doktor svého společníka.
„Těší mě, profesore. Ale jste si vědom jaké riziko podstupujete?“ zeptala se ho.
Nebylo příjemné hovořit s člověkem, který mluvil bez emocí, jenž byly potlačené speciálním lektvarem.
„Umím se o sebe postarat, slečno,“ namítl Snape.
„Už jsem zabila spoustu lidí, předem vás varuji, nemohou vám tu zaručit bezpečí,“ řekla mu a zadívala se mu do očí.
„Sandro, tohle neříkej!“ okřikl ji Masters.
„Nechte ji,“ řekl Snape klidně. „Dostáváte zklidňující lektvar?“ zeptal se jí a prohlížel si ji.
„Po litrech,“ řekla prostě.
„Vysaďte ho,“ nařídil Snape Mastersovi.
„Cože?“ vytřeštil oči.
„Řekl jsem, abyste ho okamžitě vysadili! Čím déle ho bude užívat, tím je pravděpodobnější, že ovlivní její vnímání. To, co bude fungovat u ní, nemusí pak fungovat u všech.“
„Ale uvědomujete si, že…když se neovládne…může nás všechny zabít?“ zajíkl se Masters.
„To nechte na mě,“ prohlásil klidně Snape.
Mastersovi se zjevně Snapeův příkaz vůbec nelíbil, protože neudělal nic, jen na něj zíral a nepatrně se mu třásla brada.
„Chcete riskovat naše životy?“ zeptal se ho vztekle.
„Je to taky můj život a já si plánuji žít ještě hodně dlouho. Udělejte, co jsem vám řekl,“ odsekl Snape. „Požádal jste mě o spolupráci proto, abych vám pomohl, nebo mám odjet, když mě nechcete poslechnout?“ zeptal se Snape kousavě a pak poklepal na mříže: „Nemluvě o tom, že vás ujišťuji, že tohle by zastavilo i rozzuřeného nosorožce.“
Masters na Snapea ještě chvíli nevěřícně hleděl, ale nakonec zapsal do karty, že mají lektvar vysadit.
„Je to na vaši zodpovědnost,“ zavrčel a uraženě odešel.
„Nemá rád, když mu někdo leze do zelí,“ prohlásila Sandra věcně.
„Tak to má problém,“ ušklíbl se Snape a posadil se do jednoho křesla, které shledal i přes jeho zvláštní tvar pohodlným. „Takže jak jste k tomu přišla?“
„Narodila jsem se tak. Rodiče neznám, našli mě v lese, a když zjistili, co jsem zač, dali mě do speciálního ústavu,“ pokrčila rameny.
„Hm, nic nového pod sluncem, co?“ ušklíbl se Snape. „Proč jste se dala do rukou těchto,“ kývl hlavou ke dveřím.
„Nemám žádný pořádný život. Mám být v kleci tady nebo někde jinde. Tady mám aspoň mizivou šanci, že najdou lék.“
„Naděje – jak fascinující úkaz, nemyslíte?“ poznamenal ironicky. „Máte přítele?“
„Začal byste si něco s ženou, u které by vám permanentně hrozila smrt vykucháním?“
„Přijde na to, ještě jsem takovou nepotkal. Konec konců nějak umřít musíme všichni,“ pokrčil rameny.
„Děláte si ze mě srandu,“ konstatovala.
„Nikdy nežertuji,“ ohradil se dotčeně.
„To se mě ani trochu nebojíte?“ zeptala se ho a v jejím obličeji se poprvé objevil první náznak nějakého gesta, jak lektvar pomalinku přestával účinkovat.
„Slečno, já se bojím jen kuchařského paumění své matky, a ta je už jedenáct let mrtvá.“
„Žertujete,“ prohlásila přesvědčeně.
„Vypadám tak?“
„Ani ne,“ připustila.
„Kam se vůbec všichni poděli?“ zavrčel Snape a rozhlédl se. „Pracuje se tu, nebo se tu jen tlachá? Pak se člověk diví, že rozesílají dopisy s žádostí o pomoc. Zjevně potřebovali někoho, kdo tu bude aspoň něco dělat.“
„Vy mě chcete rozesmát?“ zeptala se ho.
„Proboha to ne, zkuste studenou sprchu,“ ušklíbl se a šel se podívat, kam se všichni poděli.
Našel je v jakési společenské místnosti – Masters, bioložka, ten kluk, co ho „uvítal“ a nějaký stařík, který měl v brýlích skla od půllitrů. 
„Na polední pauzu je trochu brzy, ne?“ řekl Snape kousavě, když vešel.
„My tu pracujeme svým tempem, profesore,“ ohradila se bioložka.
„A ta práce je v tom taky někde obsažená?“ ušklíbl se Snape.
„To vyznělo jako urážka,“ zamračil se starý kouzelník.
„V životě jsem nikoho neurážel. Já jen konstatuji fakta. Nějakou ročníkovou zprávu máte?“
Masters vyndal z desek před sebou jeden list pergamenu a podal ho Snapeovi. Ten ho prohlédl.
„A to je vše?“
„Co jste čekal, dvaceti svitkový elaborát?“ vypískla bioložka pohoršeně.
Snape zhnuseně odložil pergamen popsaný písmem velikosti blechy a černé obočí se mu stáhlo nad kořenem nosu jako dva bouřkové mraky.
„Takže mi někdo ty vaše hnidy přetlumočte. Tvrdili jste, že jste téměř u cíle.“
„To taky jsme,“ odsekla bioložka nadutě.
„Tak povídejte,“ pozvedl Snape lehce obočí.
Masters si odkašlal a začal pomalu mluvit: „Několik let už sledujeme pohyb několika subjektů a během té doby jsme zjistili, že po opadnutí prvotního záchvatu destrukce subjekt vyhledává a požírá zvláštní lišejník, terčovník skvrnitý.“
„Znám ho, je to ve skutečnosti symbiotický organismus řasy a houby,“ přikývl Snape. „Ale je zcela bez jakéhokoli využití.“
„To jsme si donedávna mysleli také a považovali jsme to za zcela bezvýznamné, dokud jsme nepřišli právě na to, že jde o podvojný organismus a ta houba má zcela určitě uklidňující účinky.“
„Sedativa ten problém přece neřeší?“ namítl Snape.
„Ale tahle houba zjevně ano, netušíme co je na ní tak specifického, ale dokáže subjekt zklidnit, a tím se navrátí do své lidské podoby, kdybychom z toho dokázali vyrobit sérum, které by bylo možné aplikovat při prvních známkách přeměny…“
„Byl by to revoluční lék,“ dodal Snape. „Stačilo by, aby si postižený u sebe nosil to sérum a při prvním náznacích potíží,“ luskl prsty. „K přeměně by vůbec nedošlo. V čem je problém?“
„Když tu houbu extrahujeme, nedaří se nám to sérum vyrobit. Už dva roky hledáme, kde je chyba. Měnili jsme aparaturu, postupy, ale sérum nefunguje.“
„Možná jste na něco zapomněli,“ navrhl Snape.
„Nemožné!“ ohradila se bioložka popuzeně.
„V tom případě musí být chyba v postupu. Zřejmě ta houba vyžaduje speciální zacházení, aby se účinná látka nevytratila,“ zamyslel se Snape.
„A proto jste tady,“ usmál se Masters.
„Naneštěstí mám i jiné povinnosti, než tenhle výzkum, ale pokusím se vám pomoci,“ slíbil Snape.
„Doufám, že si uvědomujete význam našeho projektu,“ řekla mu bioložka kousavě.
„Doufám, že vy si uvědomujete, že to dělám ve svém volném čase a z vlastní vůle,“ odsekl.
„Profesore Snape, ujišťuji vás, že si vaší pomoci vážíme,“ řekl Masters. „Ale pochopte, že je to časově dost náročné. Pokud ten čas nemáte, pak bychom…“
„Čas je moje starost,“ přerušil ho Snape drsně. „Vy mi sežeňte nějaké pořádné podklady.“
„Samozřejmě,“ pousmál se Masters.
„A taky chci lékařskou zprávu té…Sandry?“
„Ano, Sandry, a i tu budete mít,“ přislíbil Masters.
„Myslím, že to je prozatím všem. Nic vám neslibuji, ale pokusím se udělat, co bude v mých silách,“ řekl Snape a v duchu si představil cenu za přínos pro vědu, na které bude zlatý štítek s jeho jménem mimo jiných pochopitelně.

*****

„Tak jak jde krocení dravé zvěře?“ rýpla si Hoochová, když se odpoledne po obědě sešla většina profesorů ve sborovně.
Snape seděl ve svém oblíbeném křesle, pil kávu a četl noviny.
„Nevím, dneska jsem Nebelvír neučil,“ odvětil Snape, aniž vzhlédl od novin.
„Ha, ha, ha,“ utrousila Hoochová. „My jsme dneska nějací vtipní.“
„No prosím, a pak že ty řeči o tom, že nemám smysl pro humor, nejsou pomluvy,“ ušklíbl se Snape.
„Ten váš smysl pro humor bych fakt chtěla mít doma,“ odsekla Hoochová.
„A proto to, milá kolegyně, Bůh zařídil tak, že nejsme v žádném příbuzenském ani jinak pochybném vztahu,“ odvětil Snape falešně milým hlasem.
McGonagallová se lehce usmívala. Špičkování mezi Snapem a Hoochovou bylo už nepsanou tradicí. Po okno zaťukala sova pálená nesoucí balíček.
„To je pro mě,“ řekl Snape, když se McGonagallová chystala vstát, a šel si poštu převzít osobně.
„Není na poštu trochu pozdě?“ rýpla si Hoochová.
„Na poštu není nikdy pozdě,“ odpověděl Snape a rozbalil zásilku. Obsahovala spoustu grafů, diagramů a tabulek – výsledky posledních testů. Snape se zamračil.
„Špatné zprávy?“ zeptal se McGonagallová.
„Přišly vám z oficiálních institucí někdy nějaké dobré?“ utrousil Snape, dopil kávu a pak odešel do své pracovny.
Zprávy nebyly ani trochu povzbudivé jedním slovem propadák. Jeho týdenní práce přišla vniveč, sérum nemělo žádný účinek. Odložil papíry na stůl a několik minut jen přecházel po laboratoři a vztekle smetal do koše, který držel v ruce, všechnu svojí práci. Pak se na obsah koše znechuceně zadíval – tolik promarněných hodin – a nechal to zmizet i s košem. Vyndal ze skříně vzorky lišejníku a podíval se na něj proti světlu. Nevábná šedozelená hmota skrývala možná lék na jednu z nejobtížnějších chorob, a on netušil, jak ho má získat. Bylo to k naštvání. Odložil zkumavku a rozhodl se, že si půjde promluvit s, jak říkal Masters, subjektem.

„Dobrý den.“
Snape jí pokývl hlavou na pozdrav. Po vysazené lektvaru byla Sandřina tvář mnohem lidštější, ale člověk musel být v neustálém střehu a snažit se ji nijak nerozrušit, naštvat nebo jinak citově pohnout, mohlo by to být to poslední, co by v životě udělal. Ale nemohl chodit celý život mezi vejci a kdo by taky chtěl žít věčně, že?
„Vypadáte líp,“ konstatoval.
„Bez toho lektvaru je mi líp, ale…bojím se,“ hlesla.
„Strach je přirozená reakce lidského organismu na neznámou situaci,“ pokrčil rameny.
„Ne, to není tenhle strach. Bojím se známého a to je horší. Vím, co se stane, když…,“ její hlas vyzněl do ztracena.
„Když k tomu dojde, uvědomujete si něco?“ zajímal se.
„Ne, nepamatujete si nic, čím jste byl, víte jen, že vás žene primitivní touha zabíjet. Chcete krev,“ zašeptala.
„A po proměně si pamatujete, co jste dělala jako…šelma?“
„To je na tom to nejhorší, pamatuji si všechno,“ její hlas byl ještě o trochu tišší.
„Zajímavé, u vlkodlaků bývají časté výpadky v paměti.“
„My nejsme vlkodlaci, povaha naší…nemoci je genetická, nikoli v důsledku vnějšího zásahu. Nemůžeme nikoho nakazit, s tím se člověk musí narodit.“
„Vím, ale bez ohledu na okolnosti jde o formu lykantropie. Patříte do stejné skupiny jako vlkodlaci a zvěromágové – měníte se ve zvíře.“
„To je dost vulgární srovnání,“ zamračila se. „Zvěromág se mění o své vlastní vůli, ale nám nic jiného nezbývá. Víte vy, jak to strašně bolí!“ do jejího hlasu se vkrádalo rozrušení.
„Možná byste se měla uklidnit. Nechceme tu přece žádné…nehody,“ pokáral ji.
„Jistě,“ přikývla a došla až k mříži, takže stáli jen kousek od sebe. „Je to tu jako vězení, o nic lepší. Zbytek života strávím za mřížemi,“ povzdychla si.
„Když uspějeme tak ne.“
„Jste dobrý lhář, pane, nechcete mi říct, že neuspějete,“ pousmála se smutně.
„Myslel jsem, že naděje umírá poslední,“ poznamenal.
„Pro mě je už pozdě. Já už naději nemám.“
„Taková pohledná žena a tak snadno se vzdává?“ ušklíbl se.
„Pohledná? Přitahuji vás?“ vyzvídala.
„Nejsem slepý, vidím, co vidím,“ odpověděl vyhýbavě.
„Takže vás přitahuji,“ konstatovala.
„Je považováno za normální, když je pro muže přitažlivá pohledná žena,“ řekl kousavě.
„Nikdy jsem…neměla muže…jednou jsem chtěla…nosívala jsem mu hrob růže, než mě sem zavřeli,“ hlesla.
„Co se mu stalo?“ zeptal se.
„Zabila jsem ho. Bylo to tak…až jsem se proměnila. Odporné, že?“
„Ani bych neřekl,“ pokrčil rameny. „Už jsem viděl ledascos, takže mě jen tak něco nepřekvapí.“
„Jste zvláštní muž. Většina mužů se ode mne drží dál,“ pousmála se.
„Ještě jsem nepotkal ženu, od které bych se musel držet dál já,“ prohlásil.
„Vy byste se nebál se mnou…,“ udělala narážku.
„To má být nabídka?“ usmál se jízlivě.
„Co myslíte?“
„Že by vám prospěla studená sprcha,“ usadil ji.
„Když bude s vámi,“ řekla a uličnicky se usmála.
„Hrajete nebezpečnou hru, slečno Sandro,“ varoval ji.
„Jen Sandro a nebezpečnou hru, hrajete vy, profesore.“
„Umím se o sebe postarat,“ odsekl.
„Co zmůžou prázdné ruce proti tesákům a drápům?“ ušklíbla se a v očích se jí zablesklo.
„Spekulace, až se to stane, uvidíme.“
„Kráčíte po tenkém ledě,“ sykla.
„Vy jste si tuhle cestu vybrala,“ řekl a přistoupil těsně k mříži.
„Přitahujete mě, víte to?“
„Nejste zrovna moudrá,“ pousmál se.
„A vy zbytečně riskujete život, to taky není moudré. Možná byste měl jít,“ zašeptala.
Všiml si, že se třese. První náznak, že to nezvládá.
„Bez rizika by život byl nuda, ne? Myslím, že se bojíte vy mě.“
„Kam tím míříte?“ zašeptala a chtěla ustoupit od mříže, ale on ji chytil za zápěstí.
„Počkejte a uvidíte,“ pousmál se.
„Pusťte mě,“ požádala ho.
„Myslím, že ne,“ odmítl to rázně.
„Běžte pryč!“ zajíkla se a v jejím hlase bylo znát paniku.
Kůže jí zbledla a vystoupily na ní kapky potu. Třásla se jako by měla zimnici a zrychleně dýchala.
„Půjdu, ale nejdřív,“ přitáhl ji k mříži a naklonil se blíž, jako by ji chtěl políbit.
Z hrdla se jí vydral polekaný výkřik, který přešel ve zvířecí zavrčení. Všechno to proběhlo podstatně rychleji než přeměna u vlkodlaka. Hlava i uši se jí protáhly, oči přešly do žlutozelené barvy, na těle jí vyrašila černá srst. Pustil ji, ale zásahu drápů neunikl, nečekal, že bude tak rychlá. Couvl o krok a rozdrásaná ruka mu ošklivě krvácela. Obrovská panteru podobná šelma narazil do mříží, řvala a sápala se na něj. Snape si ji prohlížel. Byla větší, než si ji představoval. Temně černá krátká srst se leskla, z tlamy plné dlouhých tesáků odkapávaly provazce slin, a snažila se přes mříž na něj dosáhnout, ale neměla šanci. Jak předpokládal magicky tvrzené ocel byla…oči se mu rozšířily šokem, když se mříž začínala pod váhou těla pomalinku prohýbat. Přísahal by, že něco takového není možné! Vytáhl hůlku a řekl: „Electricus!“
Z jeho hůlky vyšlehl blesk a sjel do kovové mříže a z ní do těla šelmy, která zavyla, uskočila a pak se složila na zem.
„Co se tu stalo?“ vyděsil se Masters, který přiběhl, když zaslechl řev.
„Nic. Proč by se něco mělo dít?“ podivil se Snape a s klidem si šel k umyvadlu vymýt tři hluboké rány na ruce, přičemž sledoval, jak se šelma mění zpátky do lidské podoby. „Chtělo by to lékaře,“ řekl šokovanému Mastersovi pomalu.
„Hned někomu řeknu, aby vám to ošetřil,“ zachraptěl doktor.
„Ne pro mě pro ní. Možná jsem to trochu přehnal,“ kývl k ležícímu tělu. „Dostala pár voltů na uklidněnou,“ dodal jako vysvětlení.

„Vy…vy jste to udělal schválně,“ zašeptala slabě, když ho uviděla stát u jejího lůžka. Pokusila se zvednout, ale léčitelka ji vtlačila zpátky.
„Ano,“ přiznal Snape.
„Proč?“ hlesla.
„Chtěl jsem to vidět, abych věděl, s čím přesně mám tu čest,“ odpověděl. „Trochu jsem to asi přehnal s tím eletrošokem.“
„Trochu?“ odfrkla si léčitelka popuzeně. „Tolik energie by porazilo i slona!“
„No, snad vás potěší, že jsme si kvit,“ ušklíbl se a ukázal ji ovázanou ruku.
„To mě mrzí,“ povzdechla si.
„Nemá proč. Viděl jsem, co jsem potřeboval.“
„Riskoval jste, jen abyste to viděl?“ potřásla hlavou.
„Rád vím, na čem jsem,“ řekl jí prostě.
„Doufám, že to už nebude znovu zkoušet.“
„Ne, nebudu.
„Musí si odpočinout,“ řekla léčitelka a vystrkovala Snapea pryč.

*****

„U vlkodlaků je celý problém v hormonální nerovnováze, která může být buď zděděná nebo získaná a celé to spouští vliv měsíce v úplňku. Ale protože je měsíc přes den stíněn sluncem, nastává proměna až po západu slunce. Tady je to dost individuální. Jsou známy případy, kdy se dotyčný proměnil i bez toho, aby se dostal do kontaktu s měsíčním svitem. Záleží dost na metabolismu jedince, na některé má vliv už jen fakt, že je úplněk, některé ovlivní až přímý střet. Ale ani v jednom případě to neprobíhá tak rychle jako u Sandry. Dá se předpokládat, že je to z důvodu genetického podmínění této choroby. V tom případě léčba musí být zcela odlišná než u vlkodlačího problému. Možná že na to jdeme úplně špatně, léčíme následky místo, abychom léčili příznaky.“
Snape se opřel o laboratorní stůl. Byl tu sám a mluvil nahlas, aby si tak lépe utřídil myšlenky. Pořád měl pocit, že mu něco uniká, něco důležitého, co by mu pomohlo pochopit a vyřešit tenhle problém. Už zkusil tisíc a jednu metodu, jak extrahovat účinné látky z té houby, dokonce vzal v potah i to, že původce té látky je celý organismus a ne jen jeho část – bezvýsledně. Byl pořád na začátku, nehnul se ani o píď. Načetl si k tomu spousty knih a odborných článků, ale vždycky to skončilo u lék neexistuje. Snape slova jako „nejde“, „nemožné“ a „neexistuje“ nesnášel, dráždila ho. Vztekle bouchnul pěstí do stolu a posadil se. Už několik dní se pořádně nevyspal a začínal být podrážděný a vzteklý. Byly chvíle, kdy měl pocit, že pokud na to brzy nepřijde, změní se v běsnící šelmu on sám. Nerad prohrával a z tohohle projektu na něj odevšad koukal neúspěch jako ohavný strašák připomínající, že je jen člověk a i jeho vlastní schopnosti mají svá omezení, což byla věc, se kterou se nehodlal smířit. Z úvah ho vytrhlo zaklepání.
„Pojď dál,“ vybídl Snape návštěvu, o které zcela jasně věděl, že je to Brumbál, jeho jemný sluch dokázal dobře rozlišit jeho typické klepání, od bázlivého ťukání studentů popřípadě rázného bušení Filche.
Brumbál vešel a zavřel za sebou dveře.
„Zase pracuješ dlouho do noci?“ pousmál se při ohledu na laboratorní stůl. „Vypadáš unaveně, měl bys si taky někdy odpočinout.“
„Je mi fajn,“ zavrčel Snape podrážděně. Nesnášel, když ho Brumbál vychovával a choval se k němu jako k malému děcku.
„Jestli to takhle povedeš, Severusi, dál, tak se do zkoušek zhroutíš,“ zamračil se Brumbál a v jeho hlase byla jakási nesmlouvavost.
A je to tady, jako bych to neříkal. Už se mnou zase jedná jako s malým, hloupým klukem! Pomyslel si Snape znechuceně. V hloubi duše věděl, že Brumbál to myslí dobře, že mu nikdy neublížilo dát na jeho rady, a že má vlastně pravdu, ale jeho snapeovská ješitnost mu nedovolovala to otevřeně přiznat ani sám sobě.
„Jak jste daleko?“ zeptal se Brumbál, aby přivedl Snapea k jiným myšlenkám, mylně se domníval, že radostnějším.
„Nula od nuly pojde,“ zavrčel Snape. „Nehnuli jsme se ani o píď.“
„Kdyby sis odpočinul, možná by to pak šlo líp,“ navrhnul Brumbál a Snape se zatvářil, jako by to pro něj byla smrtelná urážka.

*****

„Ani zamilovat se nemůžete, milovat někoho, milovat se s někým,“ vzdychala Sandra.
Snape seděl v křesle na druhé straně mříže, rukou si podpíral hlavu a civěl před sebe. Zkusil snad úplně všechno, ale řešení mu neustále unikalo. Už kolik dní se pořádně nevyspal, byl podrážděný a ke všemu na něj začínal doléhat jeho nucený celibát. Ve škole si nemohl žádné výstřelky dovolit, někdy se to vydržet dalo a jindy, jako třeba teď, to bylo zatraceně těžké. Stále víc si začínal uvědomovat, jak je Sandra přitažlivá a netušil, nakolik má ty její řeči brát vážně. Byly to bezpředmětné myšlenky, ale nedokázal se jich zbavit, otravovaly ho jako hejno much.
„Máte přítelkyni?“
„Co?“ Snape trhl hlavou a protřel si oči, skoro v křesle usnul.
„Jestli máte přítelkyni?“ zopakovala Sandra svoji otázku.
„Ne, proč?“ odsekl podrážděně.
„Jen mě to zajímalo. Je to divné, že muž jako vy nemá žádnou známost,“ pokrčila rameny.
„Do toho vám snad nic není, ne?“ zavrčel.
„Není, jen konstatuji, že je to zvláštní,“ odvětila a zadívala se na něj těma svýma kočičíma očima.
Snape nespokojeně potřásl hlavou, omluvil se a odešel. Už toho všeho na něj bylo trochu moc, Brumbál měl pravdu, potřeboval si pár dní odpočinout od práce a především od Sandry.

*****

Snape dorazil do laboratoří dost brzy ráno, takže tu bylo ticho a klid. Dokonce ani Masters tu nebyl, ale to nevadilo, protože Severus znal vstupní heslo. Prošel dlouhou chodbou, prohlédl si poslední zprávy a zjistil, že se tu za dobu jeho nepřítomnosti nikdo nijak nesnažil. Občas dostával záchvaty vzteku, když se sám jak idiot honil za tím sérem a oni neudělali ani pořádnou zprávu o zdravotním stavu Sandry, aby měl s čím pracovat. Občas měl pocit, že jsou naočkování jako jeho studenti sérem na práci. Párkrát to už nevydržel a řekl jim svoje, byly z toho dost ošklivé hádky, ale Masters to vždycky nějak zahrál do autu. Otevřel dveře, kde byla místnost se Sandřinou klecí, a vešel. Teprve po pár krocích si uvědomil zvuk tekoucí vody a vzhlédl. Sandřina klec byla zařízena pohodlně, což neměnilo nic na faktu, že to pořád je primitivní vězení nedůstojné lidské bytosti, ale sprchu tam neměla. Snape se nad tím nikdy nepozastavoval, ale teď když vzhlédl, spatřil za průsvitnou zástěnou ve sprše její postavu. Nebyl to vůbec špatný pohled a on si dovolil se jím několik minutek kochat, což ale byla chyba, protože Sandra bezstarostně vylezla ven a ve chvíli, kdy se natahovala pro ručník, si ho všimla. Zrudla a Snape okamžitě sklopil oči a díval se do země. Bylo to trapné a připadal si jako náctiletý kluk nachytaný při krádeži třešní.
„Eh…pane Snape?“ odkašlala si Sandra rozpačitě.
„Omlouvám se, netušil jsem, že,“ zamumlal Snape.
Sandra si obtočila ručník kolem těla a došla až k mříži. Snape pomalu zvedl oči.
„To je v pořádku. Jen jste mě zaskočil,“ usmála se. „Líbím se vám?“ zeptala se koketně.
„To je poněkud…nevhodné, nemyslíte?“ ušklíbl se.
„Proč?“ pozvedla obočí a napodobila tak záměrně jeho typické gesto. Pak nechala ručník spadnout na zem.
Snape nedal najevo, jak ho to celé dráždí. Zachoval si odstup a věcný tón, když říkal: „To je dětinské chování a pro vás značně nedůstojné.“
„Už dlouho jsem po nikom netoužila jako po vás,“ zašeptala.
„Jste jen obětí vlastní osamělosti,“ namítl, odstoupil od mříže a otočil se k ní zády. „Měla byste se obléknout.“
„Nechci.“
„Ale měla byste.“
„Já jsem žena jako každá jiná, víte?“ zamračila se.
„S výjimkou toho, že se měníte v divokou šelmu,“ ušklíbl se.
„Myslela jsem, že to vás neděsí.“
„Neřekl jsem, že mě to děsí. Ale byl bych blázen, kdybych si…zachovejte si aspoň trochu důstojnosti a skončete tu pošetilou hru.“
„Pošetilou? Tak já jsem podle vás pošetilá?“ zasyčela.
„Možná jsem měl použít jiné slovo,“ odsekl.
„Jaké?“ vyštěkla.
„Nadržená,“ zavrčel vztekle a chtěl ještě něco dodat, ale zaslechl zvířecí vrčení a pak něco, při čemž mu skutečně ztuhle krev v žilách – zvuk trhaného kovu.
Otočil se akorát ve chvíli, kdy se obrovská šelma snažila protlačit otvorem v mříži nedbaje toho, že si tělo rozdírá o ostré výstupky. Snape vytáhl hůlku, ale šelma na něj skočila a váha jejího těla přibila Snapea k zemi. Ostré drápy se mu zaryly hluboko do těla, ale on myslel jen na jedno – udržet ty slintající čelisti co nejdál od sebe. Zvíře mělo strašnou sílu a Snapeovi bylo jasné, že je jen otázkou času, kdy hrubá síla zvítězí, každým okamžikem na něm získávala a on musel vynakládat veškerou sílu na to, aby mu neukousla hlavu hned. Měl jedinou šanci, jednou rukou pustil tlamu, čímž se okamžitě čeliti začaly nebezpečně přibližovat k jeho hlavě, a natáhl ruku ve směru, kde ležela jeho hůlka. Měl pocit, že mu to zvíře musí druhou ruku každou chvíli zlomit, jaký tlak na ni vyvíjelo, docela jasně slyšel, jak mu praští kosti v ruce. Přivřel oči a hůlka mu vklouzla do natažené ruky, užitečný trik, který se naučil už velmi dávno, v ten samý okamžik mu tlak na ruku zlomil dva prsty a zápěstí.. Bolest ho téměř oslepila, ale přinutil se vydržet. Vytěsnil palčivou bolest na okraj mysli a namířil šelmě na hlavu. Odrážecí kouzlo s ní smýklo a odhodilo ji několik metrů dozadu, bohužel přitom dlouhé drápy vzaly sebou značnou část jeho oblečení, ale horší bylo že mu rozervaly trup tak, že nebyl schopný se téměř hýbat, bolest ho tentokrát skutečně paralyzovala. Šelma se zvedla, potřásla hlavou a pomalu kráčela k němu. Snape neměl jinou možnost, než se bránit. Oslnivý záblesk ji zasáhl do boku a ošklivě ji popálil. Zvíře zavřeštělo bolestí, otočilo se, vyrazilo dveře a zmizelo kdo ví kde. Snapeovi se podařilo z posledních sil doplazit ke dveřím, aby zjistil, zda ta věc je opravdu pryč a s myšlenkou, že v Londýně bude dneska veselo, omdlel.

Pomalu otevřel oči. Skláněla se nad ním léčitelka a Brumbál.
„Jak ti je?“ zeptal se Brumbál starostlivě.
„Jako by mě hodili do mlýnku na maso,“ zašeptal Snape.
„Měl jste štěstí, nemáte žádné vážnější zranění, všechno to zasáhlo jen svaly,“ řekla léčitelka a s povzbudivým úsměvem odešla z pokoje.
Snape se posadil. Celé tělo ho bolelo, jako by v běhu narazil do zdi.
„Kde je?“ zeptal se.
„Ještě ji nenašli,“ řekl Brumbál a pak se zamračil. „To nebylo moudré, Severusi, mohla tě zabít.“
„Nenapadlo mě, že ji to tak naštve,“ odsekl Snape.
„To byla ale chyba,“ pokáral ho Brumbál.
„Hlavně ji teď musíme chytit.“
„O to se už postarají jiní. Ty teď budeš ležet a pěkně odpočívat.“
Snape se zatvářil, jako by Brumbál řekl něco sprostého.
„Nemůžu si dovolit ten luxus, válet se v posteli,“ zavrčel.
„Jednadvacet hlubokých tržných ran a komplikovaná zlomenina ruky! Nemyslíš, že to už je pádný důvod k odpočinku?!“ rozzlobil se Brumbál.
Snape ho neposlouchal, spustil nohy z postele a vstal. Kolem těla měl obvazy, jinak na sobě neměl nic.
„Kde mám šaty?“ zeptal se netrpělivě.
„Severusi, tohle není…“
„Kde mám šaty? Nebo mám jít takhle?“ přerušil Brumbála, rozpřáhl ruce a nechal je spadnout zpátky k bokům.
„Ty jsi tak hrozně umíněný,“ povzdechl si Brumbál.
„Už to tak asi bude,“ přisvědčil Snape.
„Dobře, přinesu ti něco na sebe, ale dobře si to rozmysli. Můžeš zase začít krvácet a…“
„Já ji musím najít,“ skočil mu do řeči Snape.
„Proč?“
„Protože možná vím, kde bude, a je to jediná příležitost…marním tu čas. Ty šaty!“
„Severusi, umíněnost je dobrá vlastnost, ale někdy není nejmoudřejší…“
„Ty šaty,“ zavrčel Snape a dal důraz na každé slovo.

Snape se krčil ve vysoké trávě a dával si pozor, aby nebyl spatřen. Měl pocit jako by ho do žeber kopnul kůň, ale stejně neodvažoval se ani pořádně dýchat, aby na sebe neupozornil, třebaže vítr šel proti němu, takže ho nemohla ucítit. Několik metrů od něj velká panteru podobná šelma zuřivě vyhrabávala něco ze země a požírala to. Musela to být Sandra. Za prvé v okolí Londýna nebývá koncentrace velký panterů zrovna velká ani v tomhle ročním období a zvíře mělo popálený bok. Najednou se Snapeovi rozšířily oči poznáním. Jak jsme mohli být tak hloupí? Ono to nepožírá tu rostlinu, ale podklad na, kterém to roste! Podhoubí! Všechny vzorky byly špatně odebrané! Přinutil se potlačit rozrušení a dál tiše čekal. Šelma chvíli přecházela nervózně sem a tam, pak vydala žalostné zamňoukání a složila se na bok. Snape se zvedl a pomalu, obezřetně kráčel k tělu. Docela se mu ulevilo, když viděl, že se pomalu mění zpátky, na jeden den si užil s kočkovitými šelmami až dost. Nasbíral opatrně vzorky a pak je i se Sandrou dopravil do laboratoře. Ošetřil jí bok a ihned se pustil do příprav séra. Už se v duchu viděl, jak přebírá cenu a uvažoval, jak by vyšachoval ze hry Masterse a jeho neschopný tým.

„Ach, bože! Vy žijete!“ zajíkla se.
„Jsem rád, že už jste vzhůru.“
„Myslela jsem…myslela jsem, že jsem vás…,“ z očí se jí vydraly slzy.
„No, dala jste mi co proto. Co váš bok?“ ušklíbl se a kývl hlavou k jejímu zranění.
„Bolí, ale ne tak moc,“ řekla a posadila se. V kontrastu s jejím předchozím chováním si skoro stydlivě přidržovala přikrývku těsně u těla.
„Myslím, že…že jsem našel řešení vašeho problému,“ řekl jí a sednul si k ní na postel.
„Vy…vy…NAŠEL JSTE LÉK?!“ vyjekla.
„To zatím nevím. Musí se to vyzkoušet, ale troufám si tvrdit, že by to mělo fungovat. Jenže stoprocentní jistotu budeme mít, až když to otestujeme,“ řekl a podal jí lahvičku s průzračnou tekutinou.
Vzala ji do třesoucích se rukou. Všimla si, že na stole je těch lahviček s podobnou tekutinou víc a stoh pergamenů s poznámkami.
„Vypijte to,“ vybídl ji a šel na stole uklidit. Poznámky pečlivě stočil do ruličky a zastrčil do jedné z kapes hábitu.
„Hned?“ podivila se.
„Nikdo tu není, takže hned,“ usmál se a v očích se mu zablesklo.
„Co chcete dělat?“ špitla.
„To oč jste mě požádala. Vzpomínáte?“ ušklíbl se.
Oči se ji rozšířily nejdřív úžasem, ale pak se v nich objevila čirá hrůza.
„Ne,“ vtiskla mu lahvičku do ruky.
„Já myslel, že to chcete,“ podivil se.
„Především vás nechci zabít. Když my…a ono to nebude fungovat…byl byste…bez šance,“ soukala ze sebe rozčileně.
„Nevěříte mi?“
„Sám jste řekl, že si nejste jistý!“ 
„Nejsem si jistý, jak to bude fungovat, ale rozhodně by to mělo potlačit vaše…poněkud destruktivní chování.“
„Ne, já…bych ráda, opravdu. Jste přitažlivý muž a…,“ nedokončila větu a začervenala se.
Snape ji vzal bradu mezi ukazováček a palec a otočil její hlavu tak, aby se mu dívala do očí.
„Vypijte to,“ řekl jí velitelským tónem.
Jako by její pohyby už neřídila její vůle, vzala si od něj lahvičku, odzátkovala ji a na jeden hlt obsah vypila. Pocítila v krku pálení, které si šířilo jejím tělem a pak najednou zmizelo.
„Jestli vám ublížím, nikdy si to neodpustím,“ zašeptala.
„To bych vám nejdřív musel dovolit, abyste mi ublížila,“ ušklíbl se a políbil ji na rty.
Sandra byla celá strnulá a vůbec zpočátku na jeho polibek neodpovídala, ale Snape byl v tomhle oboru zkušený a pomalu ji nutil vycházet mu vstříc, zapojit se do té vzrušující hry. Byla tak nejistá, vyděšená, ale pomalu se uvolňovala jen díky jeho horkým, trochu drsným a dobyvačným polibkům. Poddávala se tomu a stále necítila příznaky blížící se proměny, jen zběsilý tlukot svého srdce. Sundal si hábit a přiměl ji, aby si lehla na postel. 
„Ne,“ vykřikla, když ucítila, jak se začíná třást, na těle jí vystoupil pot, ale Snape si toho nevšímal. Nedovolil ji zvednout se, vzal ji za zápěstí a přitiskl ji k posteli. Sandra se pokusila odstrčit ho a utéct dřív, než se změní a zabije ho, ale najednou to stejně náhle jako to přišlo i odeznělo.
„Říkal jsem ti, že se nic nestane,“ zašeptal jí do ucha.
Usmála se a pomalu přejela rukou po jeho tváři, v očích se jí třpytily slzy.

Sandra se tiskla k jeho tělu a vychutnávala si tu směs báječných pocitů. Severus spal a venku už pomalu padal soumrak. Musela se usmát nad tím vším, co se stalo. Změnil heslo ovládající dveře, aby měli jistotu, že je nikdo nevyruší, a pak ji stáhl do víru vášně a rozkoše, jaký si nikdy neuměla ani v nejdivočejších snech představit. Byl jedním slovem úžasný a strávili spolu ty nejkrásnější chvíle jejího života. Cítila se tak klidná a povznesená nad všechno. Severus jí otevřel dveře do nového světa. Už nebude muset žít v tomhle vězení, bude moct jít ven a začít skutečně žít. A jak nad tím přemýšlela, dokázala by si představit, že by žila po Severusově boku. On byl muž, kterého respektovala, byl pohledný a přitažlivý a…asi se zamilovala.
„Ahoj,“ špitla, když otevřel oči.
Potřásl hlavou, vstal z postele a šel se napít. Nedokázala od něj odtrhnout oči. Jeho štíhlá, vysoká, pevná postava byla to nejkrásnější, co kdy viděla, byť jistě na světě existovali krásnější muži, ale nepochybovala, že ani jeden není tak fascinující a charismatický jako on. Sice jí trochu tížil pohled na ty ještě stále nezhojené rány, které mu způsobila, ale když ji ujistil, že se to zahojí, aniž by po tom zbyla sebemenší stopa, uklidnilo ji to.
„Tak co líbilo?“ ušklíbl se.
„To je hloupá otázka, nemyslíš?“ řekla a poprvé se bez obav zasmála.
Taky se pousmál a vrátil se k ní do postele.
„Co teď budeš dělat?“ zeptal se jí.
„Začnu žít,“ usmála se. „Vdám se.“
„To je dobrá plán,“ přikývl
„Jsem ráda, že jsem tě potkala.“
„Proč?“
„S tebou to všechno zvládnu.“
„Se mnou? Nemůžu ti dělat chůvu,“ potřásl Snape zamítavě hlavou.
„Já jsem myslela…“
„Konečně jsem dokončil úkol a vracím se do Bradavic. Čeká mě tam ještě spousta práce. Možná se uvidíme při předávání cen za přínos pro kouzelnický svět,“ při poslední větě se mu ve tváři objevil spokojený, trochu zasněný výraz. Měl bych si pořídit na tu slávu nějaký nový hábit, napadlo ho. 
„Ale co já?“
„Co by? Sama jsi řekla, že chceš začít žít nový život, najít si přítele a vdát se. K tomu mě snad nepotřebuješ, ne?“
Sandře zmizel úsměv z tváře. Odtáhla se od něj a když jí políbil na krk v náznaku, že by chtěl pokračovat v tom, co dělali před chvílí, jen zavrčela: „Jsem unavená.“
Pokrčil rameny, otočil se na bok a během chvíle zase usnul. Ale Sandra spát nemohla. Přemýšlela o tom, co jí řekl a docházelo jí, že on o ní nestojí jako o ženu, že ji jen využil, aby se proslavil. Do očí se jí vedraly slzy. Žila tady tak dlouho, že v něm viděla svého prince na bílém koni, který ji vysvobodil, jenže to on nebyl. Najednou ji vůbec netěšilo, že našel lék, že bude moct žít jako všichni ostatní lidé bez obav, bez omezení. Dívala se na vyrovnané flakónky a viděla v duchu, jak stojí někde na pódium vedle stolku s nimi a Snape plameně a pyšně hovoří o svých úspěších a ona tam je jen jako rekvizita. Zalitovala, že zrovna teď nemá v sobě lektvar, který potlačoval emoce, protože cítila směs vzteku, ponížení a touho po pomstě.
„Já nebudu ničí hračka!“ zamračila se a zatoužila, aby se to všechno vrátilo zpátky, aby nikdy nepoznala, jaké to je být s mužem, být skutečně ženou se vším všudy, cítit lásku, milovat někoho. 
Vstala a po chvíli zaváhání prohledala jeho šaty, až našla svazek pergamenů, na kterých měl své poznámky. Posadila se a začala si je pročítat. Hledala zmínku o sobě, ale hluboce ji ranilo, když všude psal jen subjekt. Vztekle zmačkala poznámky do kuličky. Vyjadřoval se tam o ní jako o nějaké laboratorní kryse! Zadívala se na něj, spal a nejspíš snil o slávě, kterou nepochybně získá. Podívala se na stůl. Vědecký senát bude chtít důkaz, když ho nebude mít…polkla. Uvědomovala si, že když to udělá, bude to od ní sobecké. Její oběť by pomohla lidem jako je ona. Znovu se na něj podívala. Pomohla? K čemu by jim pomohla? Aby poznali s někým jako je on, co je to zklamání? Bolest? Toporně vstala a došla ke stolu, vzala jednu lahvičku do ruky a prohlížela si její křišťálově průzračný obsah. Dal jí svobodu a zároveň neskutečnou bolest. Severus Snape s ní nezůstane, i když už není nebezpečné zvíře, i když mu může teď být dobrou ženou. Kdo ví, zda vůbec o nějakou ženu stál. Její pohled sklouzl k dohořívajícímu krbu. Sevřela kuličku z poznámek a pak, aby si to nerozmyslela, ji prudce hodila do krbu, kde po chvíli vzplála a proměnila se v popel. Pak sklopila oči k lahvičce v její ruce a nečekaně, jako by jednala na nějaký neviditelný příkaz, s ní mrštila na zem, kde se sklo roztříštilo a cenná tekutina se rozlila po podlaze. Snape otevřel oči a když mu došlo, co udělala, zamračil se a prudce se posadil.
„Zbláznila jsi se?!“ vyštěkl na ni.
„Ano, asi ano,“ přikývla. „Ale láskou!“
„Láskou?“ v jeho hlase bylo jasně patrné, že vůbec nechápe, o čem mluví, a to ji bolelo víc, než cokoli jiného. Jeho vůbec nenapadlo, že by ho mohla milovat! „Jakou láskou zase?“ zavrčel a vstal.
„K tobě,“ pousmála se smutně.
„Ke mně?“ jeho údiv byl opravdový.
„Proč tě to tak překvapuje?“ šeptla měkce. „Celý život jsem byla sama. Našli mě v lese nějací mudlové, a ti se mě ujali, ale ministerstvo mě jim odebralo, protože zjistili, že jsem nebezpečná. Dali mě do ústavu a sledovali, testovali. A když mi bylo šest, poprvé jsem se proměnila, nikdo mě nevaroval, nikdo mi neřekl, jak se s tím vyrovnat! A bolelo to! Od té doby jsem žila zavřená někde, dopovali mě lektvary a já nevím čím vším! Víš jaký to je život!“ vzlykala.
„No, to je mi opravdu líto,“ řekl jí bez stopy lítosti v hlase. „Víš, co? Já ti udělám něco na uklidnění, jsi rozrušená. Pak si lehneš a bude vše v pořádku.“
„Ty to nechápeš, viď?“ pousmála se smutně a vzala do ruky další lahvičku.
„Sandro, buď rozumná,“ pousmál se a pomalu obcházel střepy na podlaze.
„Rozumná? Nechci být rozumná!“ vyštěkla a hodila mu lahvičku k nohám, takže musel před střepy couvnout.“
„Sandro, sakra nebázni! Víš, co jsme dokázali?! Uvědomuješ si to! Můžeš začít nový život!“
„A k čemu my to bude, když ty odjedeš pryč?! Co jsem pro tebe byla? Pokusný králík? Trocha rozptýlení! Já nejsem zvíře!“ zaječela a smetla na zem další lahvičku.
„Sandro, buď rozumná! Copak si myslíš, že jen…jen kvůli tomu, co se stalo…co sakra čekáš? Zásnubní prsten a kupu dětí? Co si o mně myslíš?!“ vyjel na ni, ale pak se přinutil mluvit klidněji. „Podívej, já tě chápu, opravdu tě chápu. Je to pro tebe těžké, ale poslouchej mě, to je prostě život, takhle to chodí. Takže buď rozumná holka a pojď si vypít něco na uklidnění. Dáš si čaj nebo kávu?“
Sandra se zasmála. Byl dobrý, používal přesně ten tón, jaký měl a jeho hluboký, sametový hlas by dokázal oblbnout každou, jenže ona mu po druhé naletět nehodlala.
„Zneužil jsi mě!“ vyčetla mu a shodila na zem další lahvičku. „A nezkoušej mě ně tyhle kecy! Já nejsem cvok!“
„Dobře, fajn,“ přikývl a jeho zrak přejel od Sandry k poslední lahvičce. „Takže co teď? Zničíš všechno? opravdu jsi tak sobecká, že vezmeš lidem jako ty šanci normálně žít?“
„Chceš mi namluvit, že ti na někom záleží? Tobě přece jde jen o to být slavný, dostat svou cenu!“
„To nepopírám, ale v tom případě bys měla ty být ta…moudřejší,“ pousmál se.
„Já jsem,“ napodobila jeho úsměv a smetla na zem poslední lahvičku.
„Spokojená? Zničila jsi hodiny mé práce!“ vyštěkl vztekle.
„Ano, docela ano,“ přikývla a neuniklo jí, jak se rychle podíval na své věci.
„Neboj, byla jsem důkladná,“ zasmála se hysterickým smíchem.
„Cože?“ hlesl a jeho tvář zpopelavěla.
„Nemáš jediný důkaz, že jsi to vyrobil a jak. Nikdo ti neuvěří,“ uchichtla se. „Řekni, proč jsi se…se mnou…proč jsi to udělal, když si věděl, že…Proč?“
„Myslel jsem, že s to chtěla,“ pokrčil rameny.
„Chtěla jsem tebe!“
„Já nejsem ničí majetek,“ odsekl.
„A já nejsem tvůj pokusný králík!“
„Věděla jsi do čeho jdeš!“
„Ale nevěděla jsem, co jsi zač!“
„Tak teď to víš,“ odsekl a udělal krok stranou, bohužel to Sandře neuniklo. Rozhlédla se a spatřila poloprázdný flakónek se zbytky lektvaru. Zasmála se a vrhla se k němu. Snape byl rychlejší, ale zapomněl, že celou dobu házela mezi mě sklo a šlápl na jeden střep. Vykřikl bolestí, couvl a než střep vytáhl, Sandra se zmocnila lahvičky a vylila její obsah na zem.
„Je konec,“ prohlásila.
Snape se posadil na postel a probodával ji vyčítavým pohledem. „Jak jsi mohla?“ potřásl hlavou.
„Ptej se sám sebe, jak ty jsi mohl!“ odsekla.
„Ty hloupá, bláhová holko!“ vyjel na ni.
Sandra se zasmála, byl to smutný, hořký smích.
„Ano, možná máš pravdu, ale když nemůžu mít já tebe, tak ty nebudeš mít svoji slávu. Sbohem, Severusi,“ řekla mu, posbírala své šaty hozené přes židli, zamávala mu a odešla.
Snape se za ní díval a chtělo se mu vzteky pomalu brečet. Týdny tvrdé práce, obětoval tomu všechno, časem počínaje a vlastní krví konče, a ona to klidně zničí! Zničila všechno, jen proto, že…Snape potřásl hlavou, vlastně vůbec nechápal, co od něj čekala, co chtěla. Jeho práce přišla v niveč jen kvůli ženskému rozmaru. S nechutí si uvědomil, že Sandra byla opravdová kočičí žena – falešná a zlomyslná jako kočka, kterou v sobě nosila. A s tímhle vysvětlením se šel obléknout. Tady už neměl co dělat. Pamatoval si dost na to, aby se pokusil sérum přes léto znovu vyrobit, problém byl v tom, že neměl na kom to otestovat a bez průkazných výsledků mu vědecká rada neuvěří. Přemítal, že by mohl Hagrida požádat, aby mu někoho sehnal, konec konců „neškodné“ příšery byl jeho obor. Jenže dobře věděl, že do toho nechce nikoho zatahovat, nechtěl se o výsledky své práce dělit. Třeba by mu vědecká rada někoho našla, kdyby je přesvědčil, ale jak Sandra řekla, neměl jediný jasný důkaz. A ještě ke všemu ho strašně bolela pořezaná noha. Měl vztek, a tak vyrazil zpátky do Bradavic, aby si na nějakém studentovi aspoň trochu spravil chuť. Zase zůstane jen tím obyčejným učitelem lektvarů. Ale ne na dlouho! Ne, na dlouho, teď už měl úspěch na dosah ruky a nehodlala si ho nechat uniknout! Obzvláště ne kvůli ženské.

Konec