Jak jsem potkala profesora Snapea

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Taťána Orlovská
Shrnutí: Na chvíli jsem se stala studentkou posledního ročníku černé magie na Filipojakubské univerzitě magie a kouzel v Praze. Když jsem si měla vybrat téma své doktorantské práce, plácla jsem první, co mě napadlo. A to mě přivedlo do Anglie do Hogwarts School of Witchcraft and Wizardry.
Poznámka: Děkuji Viktorii Engel za korekturu především anglických replik
Dopsáno v roce 2006

Jak jsem potkala profesora Snapea

Na Filipojakubské univerzitě magie a kouzel v Praze se oboru černé magie věnovalo jen pár odvážlivců. Abych byla úplně přesná Petr, Tomáš, Klára, Jake, já a náš egyptský přítel, jehož jméno jsem si prostě nedokázala zapamatovat. Často se hovořilo o tom, že katedru černé magie zavřou, ale zatím se tak nestalo. A my doufali, že i nadále půjde o planý poplach. Česká republika patřila ve světě k posledním zemím, kde člověk mohl legálně studovat černou magii. Mně zbýval už jen poslední ročník, což znamenalo sepsat diplomovou práci. Kdybych tehdy tušila, co všechno mi má diplomka způsobí, možná bych do toho ani nešla. Nevím. Na jedné straně na to nerada vzpomínám. Na straně druhé jsem díky tomu potkala člověka, jaký se nepochybně narodí jen jednou za tisíc let.

*****

Tiše jsem se proklela a vymotala se z přikrývky. Petr už byl pryč. Nechtělo se mi rozsvěcet, a tak jsem po tmě dotápala na záchod. Cestou do kuchyně jsem zakopla o svoji kočku. Zavřeštěla a sekla mě do nohy. Nahmatala jsem vypínač a rozsvítila. Přivřela jsem před světlem oči. Napadlo mě, že už docela chápu odpor upírů ke světlu. Zamrkala jsem a postavila na čaj. Sedla jsem si do kouta a snažila se vzpomenout, kam jsem si včera večer dala hůlku.
„ Vážně ten Quidditch budu muset omezit,“ povzdechla jsem si nad čajem. Snídani jsem jako vždy oželela. Najím se U Miláčka.
Ze skříně jsem si vybrala svůj nejlepší hábit. Musím vypadat reprezentativně, když jdu na tu konzultaci ohledně tématu své práce. Několik minut jsem strávila hledáním hůlky. Když už jsem byla zoufalá, připomněla se mi Lucka, že chce nažrat.
„ Já na tebe zapomněla. To jsem ale panička, co?“ otevřela jsem ledničku a zkoprněla.
„ Co to tu dělá?!“ zanadávala jsem a vytáhla svoji hůlku zpod salátu. Zběžně jsem ji zkontrolovala, přepucovala cípem hábitu a zastrčila do kapsy. Dala jsem Lucce její porci kočičího žrádla, zamknula dveře, zkontrolovala, zda mám všechno a přemístila jsem se.

*****

U Miláčka bylo jako vždy narváno. Koupila jsem si snídani a hledala, kam se usadit.
„ Nazdar, Táni!“
Jake mi skoro mi tím plácnutím do zad vyrazil dech. Když má někdo dva metry, měl by si počínat trochu šetrněji.
„ No nazdar,“ odpověděla jsem a potlačila zívnutí.
„ Zase jsme hráli do noci Quidditch? Hele, měla bys to fakt omezit,“ zubil se na mě ten kolohnát.
„ Starej se o sebe,“ odsekla jsem a razila jsem si cestu k jedinému volnému stolku.
„ Už máš vybrané téma své práce?“ culil se a dral se davem za mnou.
„ Ne, ale docela by mě zajímala kletba Imperius,“ zamyslela jsem se a sedla si.
„ A kde seženeš literaturu?“ ušklíbl se Jake, „ všechno je to v latině. Umíš latinsky?“
Nasadila jsem kyselý výraz. Na seminář z latiny jsem se nedostala. Zapomněla jsem se totiž přihlásit. Od té doby mi to s oblibou předhazoval.
„ Všechno není v latině!“ vyštěkla jsem popuzeně.
„ Kletby, které se nepromíjejí, jsou jenom v latině. Navíc je těžké ty knížky sehnat a na škole je Vonásek jediný konzultant na tohle téma.“
„ No a?“
„ No, víš, já už mám zamluvenou kletbu Crucius,“ ošil se Jake.
„ Ty bastarde!“ vybuchla jsem, „ tos udělal schválně!“
„ Neudělal! Jenže tys s tím svým tématem tak dlouho váhala a nikomu nic neřekla…já za to nemůžu!“ bránil se a já věděla, že má pravdu.
„ Ale dvě témata na kletby, které se promíjejí, nepovolí,“ zaúpěla jsem.
„ Tak si vyber něco jiného.“
„ A co asi?!“ vyjela jsem na něj.
„ Hele, když chceš být protivná, tak čau,“ Jake se zvednul a odešel.
Seděla jsem v kavárně ještě asi hodinu a marně se snažila vymyslet nové téma. Postupně jsem zavrhla matoucí kouzla, štítová, odzbrojovací a asi další půl tucet nezáživných témat. Na konzultaci s vedoucím katedry jsem šla s těžkým srdcem.
Když jsem vyběhla po schodech do patra, smetla jsem jednu druhačku. Věci, které si nesla v ruce, se jí rozsypaly.
„ Jé, já nerada,“ omlouvala jsem se a pomáhala jí to sbírat.
Holka na mě divně koukala a pospíšila si, aby byla, co nejdřív pryč. Můj pohled padnul na leták, který si tu zapomněla. Zvedla jsem ho.
„ Nitroobrana a nitrozpyt – pronikněte do mysli svého nepřítele a svoji mysl chraňte vychází příští měsíc poprvé v češtině v nákladu pouhých tisíc výtisků,“ hlásal leták.

*****

„ Tak pojďte. Už na vás čekám.“
Nejistě jsem vešla k profesorovi do kabinetu.
„ Posaďte se a povězte mi, jaké téma jste si vybrala,“ usmál se na mě.
Polknula jsem. Díval se na mě, jako by čekal, že ze mě vypadne něco úžasného.
„ Nitroobrana a nitrozpyt,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení, když už se ticho stávalo nesnesitelným. Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo.
Profesor se nejdřív zarazil, jako by si myslel, že špatně slyšel. Pak se nejistě usmál.
„ Víte to určitě, slečno Orlovská?“ zeptal se mě s výrazem, že jsem nejspíš měla chvilkové zatmění smyslů.
Přikývla jsem, ačkoli se mi ruce třásly.
„ To je velice obtížné téma. Po pravdě…ehm…ještě ho nikdy nikdo nezpracovával.“
Najednou se mě zmocnilo vzrušení. Pořád jsem chtěla něco originálního, něco, co by bylo přínosem. Ne jen opsat nějaké bláboly, ale aby byla moje práce výjimečná. Teď jsem měla, po čem jsem toužila.
„ Ráda bych se o to téma pokusila,“ prohlásila jsem s jistotou, jakou jsem necítila.
„ Uvědomujete si, že mentální magie se na této škole vyučuje jen okrajově?“
„ Jsem si toho vědoma,“ aby taky ne. Na přednáškách se o ní zmínili jsem letem světem. Vlastně nikdo z nás neměl přesně představu, co mentální magie obnáší.
„ Neodradím vás od toho?“
Zavrtěla jsem hlavou.
„ Dobrá,“ přikývnul a zapsal si moje téma, „ bohužel na naší škole není nikdo, kdo by byl v tomto oboru jaksi fundovaný. Obávám se, že vám nemohu přidělit konzultanta.“
Zbledla jsem. Tohle mě nenapadlo. Jak jsem mohla být tak pitomá?
„ Legilimens a Occlumency jsou velice málo prozkoumaná odvětví magie. Jde o staré umění, které dnes ovládá jen málo kouzelníků,“ vysvětloval mi a já cítila, že se mě stále ještě snaží odradit.
„ Dají se sehnat někde materiály ohledně toho?“ zeptala jsem se.
„ U nás bohužel ne. Ale poptám se vám u prorektora pro zahraniční styky. Snad bude vědět o někom, kdo by vám mohl poskytnou potřebné podklady pro vaší práci. Myslím, že by úplně nejlepší bylo, kdyby se uvolil profesor Dumbledore,“ spiklenecky na mě mrknul.
Zatajila jsem dech. Kdo by neslyšel o Dumbledorovi! Byl ředitelem světoznámé školy Hogwarts School of Witchcraft and Wizardry a podle mnoha lidí největším žijícím kouzelníkem na světě. Vykoktala jsem něco jako děkuji a jako v nějakém transu opustila jeho kabinet.
„Dumbledore, Dumbledore, Dumbledore,“ šeptala jsem si jako v mrákotách cestou na kolej. Kdyby to vyšlo, bylo by terno.

*****

Vešla jsem do kabinetu se smíšenými pocity. Už jsem viděla, jak mi sdělí, že si budu muset vybrat jiné téma, protože prostě Dumbledore nemá zájem. A já se zrovna teď už toho tématu vzdát nehodlala. Načetla jsem si pár knížek. Nic, z čeho by se dala zpracovat kvalitní, seriózní práce, ale rozhodně mě to zaujalo. A pak jet do Anglie – to byl vždycky můj sen! Petrovi jsem zatím nic neřekla. Je to hodný kluk, ale pořád ho mám za zadkem. Je jako malé dítě. Ale mám ho docela ráda. Jinak bych s ním nebyla už tři roky. Jenže mi tohle všechno taky vůbec nemuselo vyjít. Nestála jsem o to, aby mě pak utěšoval, jako bych se s tím nedokázala vypořádat sama.
„ Dobrý den,“ pozdravila jsem a snažila se zakrýt nervozitu. Jsem hrozný nervák.
„ Dobrý den, dobrý, posaďte se,“ vyzval mě profesor a ukázal na židli před svým stolem.
Sedla jsem si a nervózně si dávala soustavně vlasy za uši. Dělám to vždycky, když jsem nejistá. Je to hloupé, ale nedokážu se toho zbavit.
„ Mám pro vás jednu dobrou a jednu špatnou zprávu,“ začal, „ kterou chcete slyšet dřív?“
„ Raději tu špatnou,“ řekla jsem tiše.
„ Profesor Dumbledore bohužel nemá čas, aby vám poskytnul konzultace pro vaši práci.“
Zatvářila jsem se jako hromádka neštěstí. To je konec, pomyslela jsem si.
„ A teď tu dobrou. Našel vám jiného konzultanta. Pozítří jste očekávána v Hogwarts.“
Podklesla mi čelist.
„ O-o-opravdu?“ vykoktala jsem a snažila se přesvědčit, že nesním.
„ Ano, profesor Dumbledore byl tak laskav, že poslal sovu s veškerými informacemi, které budete potřebovat, abyste to bez problémů našla,“ profesor mi podal tlustou obálku.
Sevřela jsem ji, jako by mi ji zase mohl sebrat.
„ Mimochodem jak jste na tom s angličtinou?“ otázal se mě profesor.
Zrudla jsem. Máma mi vždycky říkala, abych studovala jazyky. Ale já měla pořád něco důležitějšího na práci.
„ Domluvím se,“ ujistila jsem profesora o něčem, o čem jsem nebyla zcela přesvědčená, a pořád v takovém podivném radostném opojení opustila jeho kabinet.

*****

Teprve cestou na kolej, když ze mě ta euforie trochu opadla, jsem si začala uvědomovat důsledky mého rozhodnutí. Já, která jsem nikdy v jistém slova smyslu nevytáhla paty za humna, mám jet do úplně cizí země. Jen když mám něco zařídit na děkanátu, zpotí se mi dlaně a rozklepou kolena. A chci vyrazit sama do země, kde dost těžko bude někdo mluvit česky. Budu se muset spoléhat jen sama na sebe, všechno si zařídit a vyptat se. Navíc ačkoli jsem si pozorně přečetla dopis profesora Dumbledorea, nikde jsem nenarazila ani na jedinou zmínku o mém konzultantovi. Co když to bude přestárlý, nerudný dědek, který je přesvědčen, že ženská patří k plotně a do černé a obzvláště mentální magie jí vůbec nic není? No, a pak tu byl Petr, kterému jsem ještě neřekla ani slovo. Vždyť nebýt toho, že Dumbledore pro mě sehnal konzultanta, dostalo by se mi jednoho velkého sorry a bylo by po všem.

„ Do Anglie?“ zopakoval po mě Petr nevěřícně, „ ty?“
„ Ano, já. A proč ne?!“ ohradila jsem se trochu dotčeně.
„ Nemáš na to,“ sdělil mi Petr bez obalu.
Zamračila jsem se. Tohle jsem tedy slyšet nechtěla. Ať už to byla pravda nebo ne. Nechtěla jsem si prostě přiznat, že jsem si možná ukousla větší sousto, než zvládnu.
„ Díky za důvěru. Jsi fakt milý,“ vyštěkla jsem na něj.
„ Promiň, já to tak nemyslel. Já jen…já…,“ začal se mi Petr omlouvat. Chtěl mě obejmout, ale já ho odstrčila.
„ Nech mě!“ uraženě jsem se posadila do křesla a mračila se na něj.
„ Táni, já tě miluji. A chci, abys byla šťastná. To nejsou fráze, myslím to upřímně.“
Dívala jsem se na Petrův kajícný výraz ve tváři a pocítila znechucení. Copak ten chlap nemá žádnou hrdost? Pomyslela jsem si. Petr ke mně vždycky vzhlížel jako ke světici, což rozhodně nejsem. Odpustil by mi cokoli. Udělal by pro mne cokoli. Byly doby, kdy se mi to líbilo, být středem něčího vesmíru. Ale poslední rok mi to už šlo na nervy. Přesto jsem se s Petrem nerozešla. Kdo ví proč. Asi jsem si na něj už příliš zvykla. Petr byl fajn. Jenže jen fajn a nic víc. Já toužila po chlapovi, který ví, co chce, a umí si to vzít. Po někom kdo by byl šarmantní, měl styl a byl osobnost. Jenže takový se v mém okolí jaksi nevyskytovali.
„ Miluješ mě?“ zeptal se mě Petr trochu plaše.
Na tuhle otázku jsem poslední dobou odpovídala strašně nerada. Po pravdě jsem si nebyla jistá, zda ho miluji. Ale nechtěla jsem tohle řešit. Nedokázala bych mu to říct do očí. Někdy jsem na něj byla opravdu hnusná v naději, že se naštve a nechá mě. Nikdy to neudělal.
„ To víš, že jo,“ odpověděla jsem. Vlastní hlas mi zněl poněkud cize, ale Petr se usmál, hlupáček malý.
„ Takže si to nerozmyslíš?“ zeptal se mě opatrně.
„ Je to životní šance. Copak to nechápeš?“ zavrčela jsem.
„ Jistě, jistě, jen se ptám.“
„ Jedu pozítří,“ řekla jsem tiše a čekala, jak to vezme.
„ Už?“ posmutněl Petr.
„ Profesor Dumbledore osobně mě bude očekávat,“ vysvětlovala jsem mu.
„ Aha. A jak dlouho tam budeš?“ zeptal se mě Petr mdle.
„ Nevím. Jak dlouho bude potřeba,“ odpověděla jsem.
„ Tak to bych si tě měl ještě užít, něž mi odjedeš,“ pokusil se Petr o úsměv, „ budu ti psát,“ slíbil.
„ Díky,“ řekla jsem, ale v mém hlase nebylo zrovna nadšení. Po pravdě mě vyhlídka na pár týdnů, možná měsíců bez Petra docela lákala.

*****

Asi po sté jsem si přečetla dopis profesora Dumbledorea. Už jsem ho znala prakticky nazpaměť, ale stejně jsem ho četla pořád dokola. Měla jsem strach, abych neudělala něco špatně a neobjevila se Bůh ví kde. Přemisťování mi sice šlo velmi dobře. Zkoušku jsem udělala napoprvé. Ale nikdy jsem se nezbavila toho nepříjemného pocitu, že člověk prostě zmizí a doufá, že se objeví na správném místě. Zhluboka jsem se nadechla, pomodlila jsem se a přemístila se.
Rozhlédla jsem se. Tak tohle je Hogsmeade, jediná čistě kouzelnická vesnice v Británii, pomyslela jsem si. Malé chaloupky a krámečky lemovaly křivolaké uličky. Moc lidí tu nebylo. Znovu jsem vytáhla dopis, věděla jsem, kde se máme setkat. Ale přesto jsem si to chtěla přečíst. Profesor Dumbledore považoval za nejvhodnější hostinec The Three Broomsticks. Podívala jsem se na hodinky. Měla jsem to přesně vypočítané. Vyrazila jsem zdánlivě pozdě, ale teď bylo za dvacet minut jedna hodina. V duchu jsem poděkovala Petrovi, že mě včas upozornil, že v Anglii je o hodinu méně, než u nás. Nepřežila bych, kdybych propásla takovou životní šanci kvůli časovému posunu.
Najít hostinec nebyl takový problém, jak jsem se obávala. Byla jsem hrozně nervózní. Chvíli jsem nerozhodně postávala venku, ale nakonec jsem si dodala odvahy a vešla. Nebylo to tu velké, ale lidu tu bylo jako much. Nakrčila jsem nos. Zakouřené prostory zrovna nemusím. Stačí, že kouříval můj otec. Tady se vyloženě vznášel ve vzduchu nepatrný obláček kouře. Bylo tu přetopeno. Odložila jsem plášť a nejistě se rozhlédla. Od jednoho stolku v zadní části lokálu mi rukou kynul vysoký, hubený muž se stříbrnými vousy i vlasy. Zatajila jsem dech. Profesor Dumbledore vypadal přesně tak, jak jsem ho znala z fotek v novinách. Nohy se mi třásly trémou a horečně jsem přemýšlela, co mu proboha řeknu, abych se hned v první chvíli neztrapnila. Došla jsem k němu.
„ Welcome, Miss Orlovska,“ usmál se na mě Dumbledore.
„ Thanks, professor. Nice to meet you,“ řekla jsem nejistě.
„ Take a seat, please. Would you like something to drink?“ otázal se mě Dumbledore.
„ No, thanks,“ odpověděla jsem a posadila se. Počáteční nervozita mě pomalu opouštěla. Nebylo to tak hrozné. Rozuměla jsem mu a on mě. To byl dobrý začátek.
„ I apologize for this kind of unusual place that I chose for our meeting. But I thought it would be better if we met in an informal atmosphere,“ profesor Dumbledore mi věnoval další ze svých zářivých úsměvů. Byl strašně sympatický.
„ That’s fine with me,“ řekla jsem mu po pravdě. Bylo to tu docela hezké. Vlastně udělal dobře. Kdyby mě přijal ve své kanceláři, byla bych nejspíš tak rozklepaná, že by ze mě nedostal rozumné slovo.
„ I’m glad to hear that. So, you want to study Legilimens and Occlumency? Why are you interested in those subjects?“ díval se na mě tím pohledem: holka a zajímá se o takové věci.
„ This kind of magic,“ začala jsem opatrně. Nevěděla jsem, co vlastně mám říct, „ is interesting. And I want to do my thesis about something new, unknown. Nobody has ever done this topic.“
„ I regret that I can’t help you personally. I can see that you really are interested. But don’t forget that this kind of magic is very difficult, especially for a young girl,“ Dumbledore se na mě díval skoro otcovsky.
„ And who will be my consultant?“ zeptala jsem se a jen obtížně zakrývala zvědavost.
„ I’m going to indroduce you to him tonight,” řekl mi Dumbledore a v očích mu tak podivně zajiskřilo.
„ Tell me something about him!“ požádala jsem, „ is he an expert in…“
„ Yes, of course. He’s excellent in Legilimens and Occlumency,“ ujistil mě Dumbledore.
„ You said that I’m going to meet him tonight. Is he here? In Hogwarts?“ nechtěla jsem čekat až do večera. Kdyby byl ten člověk tady, mohla bych se s ním seznámit hned. Proč to odkládat?
„ Yes, he’s here,“ přisvědčil Dumbledore.
„ Can I meet with him immediately?“ zajímal jsem se.
„I’m afraid no. He teaches untill 4 o’clock and he never ends his work before 6 o’clock when the dinner is served. I will introduce you after the meal.”
„ He loves his work, doesn’t he?“ pousmála jsem se.
„ No, he’s only very rigorous, sometimes too much.“
Zase nějaký workoholik, napadlo mě. Ale nahlas jsem to neřekla.
„ Which subject does he teach?“ zeptala jsem se zvědavě.
„ Potions. He’s one of the best Potions Masters that this school has ever had,“ chválil toho chlapa Dumbledore.
„ I’m very curious. I’m looking forward to meeting with him,“ což byla svatá pravda. Hořela jsem nedočkavostí toho pana Úžasného poznat. Doufám, že mu bude něco přes sto, napadlo mě.
„ So, Miss Orlovska, we should go. Your chamber is ready. You can settle in,“ a s tím se Dumbledore zvednul od stolu.
Vstala jsem a následovala ho. Prošli jsme vesnicí až k velké tepané bráně s nápisem Hogwarts. Dumbledore mi pokynul, abych šla první. Prošla jsem bránou. Byl to podivný pocit, z kterého mi až naskočila husí kůže. Bylo to trochu jako přemisťování ale ne tak úplně. Když jsem se vzpamatovala a rozhlédla jsem se, stáli jsme v kamenném portálu na nějakém nádvoří, uprostřed kterého stála kašna.
„ What was it?“ zeptala jsem se udiveně.
„ School estates are protected by many different spells. Nobody can disapparate here. This,“ ukázal Dumbledore na kamenný oblouk za námi, „ is a portal to Hogsmeade. It allows us to come to Hogsmeade and back in several moments. It’s very useful.“
Byla jsem malinko zklamaná. Doufala jsem, že si budu moct prohlédnout hrad z venku, ale odtud nebylo skoro nic vidět. Podle obrázků byl hrad impozantní. Taky byl starý tisíc let. Nechtěla jsem ale zdržovat a proto jsem následovala Dumbledorea po schodech nahoru. Všechno tu bylo obrovské. Naše škola by se sem vešla několikrát a ještě by zbylo místo. Mlčky jsem šla vedle profesora a rozhlížela se na všechny strany.
„ Good afternoon, professor Dumbledore,“ pozdravil student, který nás minul.
„ Good afternoon,“ odpověděl s úsměvem Dumbledore.
Napadlo mě, že se angličtí studenti mají. Takovou školu bych taky chtěla. Tolik míst k prozkoumání a provádění lumpáren. To je přímo ráj pro dětskou duši.
„ How old are students when they first come to Hogwarts?“ zeptala jsem se.
„ Eleven,“ odpověděl Dumbledore, „ we send them a letter when they are old enough.“
„ I’m sorry for my questions. I haven’t read History of Hogwarts. I didn’t have time,“ cítila jsem potřebu ospravedlnit své hloupé otázky.
„ You don’t have to apologize for this. It’s normal that you have many questions,“ bylo fajn, že to Dumbledore vzal tak chápavě.
Brzy jsem se v těch chodbách a schodištích začala ztrácet. Vše tu bylo trochu jednotvárné. Bylo mi záhadou, jak se tu někdo může vyznat. A taky tu byla zima. Co by taky na hradě člověk nechtěl. Vytopit tohle místo by stálo víc než má Anglie ve státním rozpočtu, pomyslela jsem si pobaveně.
„ This is the Great Hall,“ uvedl mě Dumbledore do obrovské síně.
Připomínalo mi to trochu chrám.
„ Hogwarts are really fantastic place,“ ocenila jsem hrad.
„ Thanks,“ usmál se Dumbledore potěšeně, „ Great Hall is something like a heart of Hogwarts. I have yet to show you where my office is. And then I’ll lead you to your chamber.
„ ÁÁÁÁ!“ zaječela jsem, protože přede mnou právě zdí prolezl opravdový duch. Prostě se najednou objevil a zase zmizel v protější zdi. Ani jsem si ho pořádně neprohlédla. Byl takový bílý, průhledný a vznášel se několik centimetrů nad zemí.
„ Are you ok, Miss Orlovska?“ Dumbledore se na mě poněkud starostlivě zadíval.
„ Yes, I’m ok,“ ujistila jsem ho a snažila se celou tu věc rozdýchat.
„ The Grey Lady is the resident ghost of Ravenclaw.“
„ Aha, I’m sorry, I have never seen a ghost. We don’t have ghosts in our school,“ snažila jsem se omluvit za své chování.
Dumbledore mě obdařil svým chápavým úsměvem.
Dumbledoreova pracovna na mě udělal dojem. Ten člověk měl rozhodně vkus. Ihned jsem se spřátelila s jeho fénixem. Jsou to nádherná stvoření. Pak mě Dumbledore zavedl do mých komnat. S mojí kolejí se to nedalo srovnávat. Byla jsem až zaražená takovým luxusem. Jedna místnost sloužící jako pracovna i obývací pokoj, ložnice a koupelna – to vše jen a jen pro mě.
„ So, are you satisfied?“ zeptal se mě Dumbledore.
„ It’s wonderful,” vydechla jsem nadšeně.
„ Now I must leave you. A house elf will serve you a dinner at 6 o’clock in your chamber. I will visit you around 7 o’clock. See you later.“
„ Yes, see you later. Thanks for all, professor Dumbledore.“
„ You’re welcome,“ a s tím mě profesor Dumbledore opustil.

*****

Příliš jsem si netroufla toulat se po hradě, protože jsem si nebyla jistá, že trefím bezpečně zpátky do svých komnat. Raději jsem se začetla do knížky, abych se uvolnila. Večeře se podívala přesně v šest, jak řekl Dumbledore. Čekala jsem, že uvidím nějakého domácího skřítka, ale jídlo se prostě na stole objevilo a tečka. Nikdy jsem živého skřítka neviděla. A zřejmě ani neuvidím. Jídlo bylo jiné, než na jaké jsem byla zvyklá, ale nemůžu říct, že by mi nechutnalo. Když jsem dojedla, sklidilo se nádobí samo ze stolu. Měla jsem hodinu na to, abych se připravila na setkání se svým konzultantem. Tak jsem se rozhodla, že tu hodinu využiji k nastudování odborné slovní zásoby, abych pak nevypadala jako idiot.
Někdo zaklepal. Vzhlédla jsem od slovníku a zatajila dech. Bylo to tady. Zkontrolovala jsem v zrcadle, že vypadám dobře, a šla otevřít.
„ Good evening,“ přivítala jsem je. Jenže jediný, koho jsem viděla, byl Dumbledore.
„ Good evening,“ pozdravil Dumbledore.
„ Come in,“ ustoupila jsem ze dveří, aby mohl Dumbledore vejít, „ where’s your brilliant Potions Master?“ otázala jsem se, když jsem zavřela dveře.
„ Patience, Miss Orlovska,“ usmál se Dumbledore.
Sotva jsme se stačili posadit, když někdo zaklepal. Šla jsem tedy otevřít. Nejdřív jsem nikoho neviděla a pak se mi rozbušilo srdce. Do světla vstoupil muž, o jakém jsem vždy snila. Vysoký, černé vlasy, černé oči a bledá tvář. Díky černému kabátu a plášti skoro splýval s tmou. Stála jsem tam jako přimražená, neschopná slova či pohybu.
„ G-g-good evening. C-c-come in,“ vykoktala jsem ze sebe konečně, „ t-t-t- take a seat, please,“ v duchu jsem se proklínala a snažila se uklidnit. Vždyť si ten chlap o mě ještě pomyslí, že jsem úplně pitomá.
Prošel kolem mě, aniž by mi věnoval jediný pohled či vůbec pozdravil. Zavřela jsem dveře a sledovala, jak Dumbledore vstal a prohodil s tím černovlasým kouzelníkem pár slov. Nerozuměla jsem, co mu říkal. Profesor lektvarů si stoupnul trochu stranou a složil ruce prsou. Z jeho tváře se nedalo nic moc vyčíst, ale přišlo mi, že je nějaký otrávený. Možná ho obtěžovalo, že sem musel přijít.
Dumbledore se posadil a tvářil se spokojeně. Sedla jsem si na kraj křesla a pod pohledem těch černých očí se cítila jako neposlušná školačka.
„ Miss Orlovska, this is professor Snape, our Potions Master,“ představil mi toho muže Dumbledore.
„ It is a pleasure to meet you, professor Snape,“ řekla jsem. Byla jsem ráda, že jsem se dokázala uklidnit natolik, abych pronesla jasnou a srozumitelnou větu.
Teď na světle jsem si mohla profesora Snapea pořádně prohlédnout. Byl vysoký, štíhlý, měl nádherné ruce s útlými, dlouhými prsty a držení jeho těla bylo hrdě vzpřímené. Byl to ten typ, co se raději praští do hlavy, než aby se ohnul. Vlastně nebyl nijak zvlášť pohledný. Jeho černé vlasy se mu nepřirozeně leskly, jako by byly neupravené a mastné, padaly mu až na ramena a vytvářely tak dojem, že je jeho tvář užší a protáhlejší, než ve skutečnosti byla. Orlí nos mu propůjčoval profil aristokrata, ale zároveň dával jeho tváří výraz dravce. Černé obočí a černé uhrančivé oči, které byly tak podivně studené a prázdné, vytvářely dojem, že se pořád mračí. Úzké rty měl pevně semknuté. Skoro jsem pochybovala, zda se vůbec umí usmát. Pleť měl podivně bledou, což ostře kontrastovalo s jeho černými vlasy. Jak zvláštní hříčka přírody. Každá jednotlivá část profesora Snapea se nedala označit za krásnou. A přece jako celek byl přitažlivý svým osobitým způsobem. Měl šarm, sebevědomí a hrdost.
„ Pleased to meet you, Miss,“ řekl profesor Snape tiše a přesto zcela zřetelně. Jeho hluboký, sametový hlas, podivně prost emocí měl stejnou uhrančivou moc jako jeho oči. Naskočila mi husí kůže.
V profesoru Snapeovi bylo něco děsivého a zároveň mě přitahoval jako světlo lampy nočního motýla.
Z počátku se Dumbledore pokoušel o jakousi nezávaznou konverzaci, ale profesor Snape nebyl moc upovídaný. Když už něco řekl, mluvil pomalu, evidentně se rád poslouchal a především používal slova, která jsem v životě neslyšela. Navíc měl sice nádherný ale pro mě naprosto nesrozumitelný přízvuk. Měla jsem velké problémy mu rozumět. Pokaždé, když jsem ho požádala, zda by to mohl zopakovat, že jsem nerozuměla, sjel mě pohledem, z kterého se mi ježily chlupy na zátylku.
Velice rychle profesor zavedl řeč na moji práci. Vyptával se na věci, o kterých jsem zatím ani neuvažovala. Teprve teď jsem si uvědomovala, že vlastně nemám sebemenší představu, jak by má práce měla vypadat. Přišlo mi, že mé problémy s porozuměním mu a minimální koncept mé práce, ho znechucovaly stále víc a víc.

„ How long do you study English? Is that understandable?“ zeptal se mě profesor Snape, když jsem se ten večer už asi po sté zeptala, zda by mi to mohl zopakovat, že jsem nerozuměla.
„ I have been studied English since the primary school,“ řekla jsem mu, trochu dotčená tou jeho poznámkou. Copak já můžu za to, že mluví tak, že mu nerozumím?
„ Really?“ ušklíbl se profesor Snape, „you have studied English,“ opravil mě. Nebyla jsem sto rozpoznat, zda se mi posmívá nebo mnou pohrdá. Z toho člověka jsem chvílemi dostávala mrazení. Ale to neměnilo nic na faktu, že se mi líbil.
„ I can’t know every world or phrase!“ vyletělo mi to z pusy dřív, než jsem si promyslela možné důsledky i co vlastně říkám.
„ Well, why did you arrive in England if you can’t speak English?“ v očích profesora Snapea se posměšně zablesklo.
„ Why you insult me?“ zeptala jsem se přímo.
Profesor Snape se jízlivě ušklíbl, což mi potvrdilo, že se asi usmívat neumí.
„ I didn’t insult you. It’s merely a fact. Your English is horrible. No offence', Miss Orlovska,“ odpověděl profesor Snape klidně.
Ten chlap mě štval, ale vlastně se mi to líbilo. Byl to pro mě soupeř na úrovni. Byla jsem rozhodnuté nedát se bez boje.
„ And what about your Czech, professor Snape?“ rýpla jsem si.
„ What makes you think that I would learn such an unimportant language? Your country has about ten million inhabitants, doesn’t it? Such meaningless number. To such an extend that you have to learn the world language,“ odpálkoval mě s ledovým klidem.
„ I will guess. The language is English.“
„ Of course,“ ušklíbl se profesor Snape a díval se na mě pohledem, z kterého jsem nabyla přesvědčení, že jsem to zase neřekla správně.

Naše konverzace pokračovala ještě hodně dlouho. Profesor Dumbledore do ní zasahoval jen minimálně a myslím, že se našimi slovními střety docela dobře bavil. Ačkoli mi místy přišlo, že Dumbledore se baví skoro pořád a vším. Přesto mi mezi jízlivými posměšky profesor Snape milostivě sdělil, že mě zítra v sedm očekává ve svém kabinetě. A pak se zvedl, škrobeně mi popřál dobrou noc a zamířil ke dveřím.
„ Nice to have met you,“ řekla jsem profesoru Snapeovi mezi dveřmi.
„ You’ll soon change your mind,“ řekl mi.
„ No, I think that no,“ usmála jsem se.
„ We’ll see,“ odpověděl a oči se mu tak zvláštně zaleskly. Pak zmizel v šeru chodby.
„ So, how do you like professor Snape?“ zeptal se mě Dumbledore.
„ He’s…,“ na chvíli jsem se odmlčela. Musela jsem se chtě nechtě usmívat, „…charming.“
Dumbledore pozvedl obočí, ale nic neřekl. Pak mi popřál dobrou noc a odešel. Zavřela jsem za ním dveře a začala se smát. Asi jsem se zbláznila nebo zamilovala. A nebo nejspíš obojí.

*****

Nikdy ve svém životě jsem se nepokusila nikoho svést. Nějak na to nemám povahu. Myslím, že to prostě s chlapy neumím jako jiné. Pro mě je důležitá moje vlastní hrdost a přirozenost. Nerada ze sebe dělám něco, co nejsem. Ale dnes poprvé ve svém životě jsem přemýšlela o tom, jak bych se dostala tomu Snapeovi na kobylku. Svádět profesora by pro mě bylo doma nepřípustné. Jenže on vlastně nebyl tak úplně můj profesor, takže co mi brání?
Na svoji první konzultaci s profesorem Snapem jsem se připravovala víc co do vzhledu, než obsahu naší rozmluvy. Strávila jsem dvě hodiny v koupelně, vybrala jsem si svůj nejlepší hábit a decentně se navoněla. Neměla jsem představu, co bude. V duchu jsem si snila o tom, že ho kouzlím svojí přirozeností, pak večeře při svíčkách a budeme se milovat až do rána.
Vystřízlivění přišlo velice rychle. Tak za prvé mi vůbec neřekl, kde že ten svůj kabinet má. Jasně, měla jsem se zeptat, ale předpokládala jsem, že…ale ne, nepředpokládala jsem vůbec nic. Po hodině marného pátrání jsem se nakonec osmělila zeptat jednoho studenta, který mi poradil. Fakt, že profesor Snape má kabinet v podzemí, mi přišel dost bláznivý. Proč zrovna v podzemí proboha? Nejspíš má rád klid a nesnáší dotěrné lidi. Napadlo mě. No, v tom případě mě bude milovat, zasmála jsem se.
Sklepení bylo jako všechny hradní sklepení hnusné, vlhké a páchlo to na chodbách zatuchlinou. Jestli tady dobrovolně přebývá, pak musí lidí vážně hrozně nesnášet. A nebo mu straší ve věži. Zaklepala jsem.
„ You are late!“ ozvalo se místo vyzvání ke vstoupení.
Vzala jsem za kliku a vešla. V kabinetě bylo šero, takže se místnost zdála menší, než ve skutečnosti byla. Stěny byly plné polic s nejrůznějšími sklenicemi, ve kterých plavala všelijaká ohavná, slizká stvoření či jejich části. Raději jsem odvrátila od toho pohled. U zdi naproti dveřím stál velký, černý stůl osvětlený petrolejovou lampou a ohněm z krbu. Profesor Snape zvedl oči a netvářil se ani trochu přívětivě.
„ I’m sorry,“ omlouvala jsem se a pomalu kráčela k němu.
Profesor odložil brk a přimhouřil oči jako šelma.
„ If I say at seven o’clock, you will be here at seven o’clock! Do I make myself clear?“ vyštěkl na mě profesor Snape bez pozdravu.
„ Good evening. I’m glad I see you,“ rozhodla jsem se, že ho trošku poškádlím.
Profesor Snape mě chvíli probodával vzteklým pohledem, jeden by nevěřil, jak pozdní příchod dokáže toho chlapa rozzuřit, ale nakonec mě odměřeně pozdravil.
„ Take a seat,“ ukázal rukou na jedno z křesel poblíž krbu. Doteď jsem si jich nevšimla.
Posadila jsem se. Profesor Snape něco dopsal, pak vstal a posadil se do křesla naproti mně. Chvíli bylo tíživé ticho. Pod jeho pohledem jsem si připadala jako pod rentgenem. Najednou mi přišel hábit, který jsem si na tuto příležitost vybrala, nevhodný.
„ You follow the trends,“ poznamenal sarkasticky.
„ Yes, black is, after all, out of fashion,“ oplatila jsem mu to. Ve škole bych si nikdy s profesorem takhle mluvit nedovolila, ale tenhle chlap si o to vyloženě říkal. Navíc co horšího by mi mohl udělat, než mě vyhodit? Ať mi nikdo netvrdí, že je na světě jediný odborník na Legilimens a Occlumency. Prostě bych si našla někoho jiného. Konec konců on je tu pro mně. Ne já pro něj. Ačkoli jsem se jako idiot táhla kvůli němu až do Anglie.
Profesor Snape přešel moji poznámku bez povšimnutí a okamžitě na mě začal mluvit naprosto nesrozumitelným odborným jazykem. Seděla jsem na kraji křesla jako provinilá školačka. Povedlo se mu to dokonale. Teď jsem se cítila opravdu jako naprostá nula, což byl evidentně jeho záměr. Chtěl mi prostě ukázat, že pro něj nejsem soupeř. Co se týče Legilimens a Occlumency, měl svatou pravdu.
„ Very nice. Will you help me, or do you only want to strengthen your ego?“ řekla jsem mu s úsměvem. To jsem přehnala.
Přimhouřil oči, sevřel mi dvěma prsty bradu a zvedl mi hlavu, tak aby se naše pohledy setkaly.
„ Watch your mouth, Miss,“ zasyčel na mě jako rozdrážděný chřestýš, „ I suggest that you keep your mouth shut and be very polite.“
„ And if I don’t do it?“ odvážila jsem se špitnout.
„ It will be much better for you if you do what I say,“ řekl mi s falešnou starostlivostí.
„ What can happen me?“
„ Anything,“ řekl a usmál se způsobem, z kterého mi naskakovala husí kůže.
„ Ok, I will be very sweet girl,“ myslím, že postřehl trochu ironie v mém hlase, ale zdálo se, že považuje to téma za uzavřené.
Zbytek večera jsme strávili nudnou prací na mé diplomce. Když jsem pak odcházela unavená do své komnaty, musela jsem připustit jedno. Ten chlap byl formát. Bylo v něm něco trochu děsivého, ale konec konců pes, který štěká, nekouše. Ovšem musela jsem se sklonit, před jeho znalostmi. Byl hotová chodící encyklopedie. S ním budu mít diplomku hotovou raz dva.

Poněkud jsem přehodnotila svůj přístup. Místo drzé holky jsem přešla do role pilné a snaživé, uctivé dívčiny. Můj denní program byl dosti stereotypní. Ráno jsem vstala v osm, nasnídala se, do oběda jsem si četla nebo se procházela po hradě. Občas se moje vycházky protáhly, když jsem se ztratila. Po obědě jsem pracovala na diplomce, popřípadě se učila anglická slovíčka. Profesor Snape si neustále stěžoval na moji otřesnou výslovnost, mizernou slovní zásobu a dětinskou stavbu vět. Myslím, že nejvíc ho štvalo, že pokud se se mnou chtěl vůbec domluvit, byl nucen přizpůsobit se mé nedokonalé angličtině. Po pravdě profesor Snape si stěžoval pořád na něco. Cokoli jsem udělala, bylo to špatně. Nic mu nebylo po chuti, nic nebylo v pořádku. Ani jeden den si neodpustil kousavé připomínky balancující na hranici urážky. Avšak profesor Snape uměl velice dobře odhadnout, kdy to je ještě jízlivá, sarkastická poznámka a kdy už by šlo o vyslovenou nezdvořilost či přímo vulgaritu. Ano, nedalo se říct, že by mě vyloženě urážel, dokázal to zaonačit tak, že kdybych si na něj šla stěžovat, byla bych nakonec za hlupáka. A když náhodou bylo vše v pořádku a neměl mi co vyčíst, začal kritizovat mé písmo, což od něj opravdu sedělo. Na pohled měl sice pěkné, elegantní písmo, jenže to bylo pro kočku, protože to po něm nešlo přečíst. A nebo se začal šťourat v mé angličtině. S pedantskou pečlivostí mě neustále opravoval, avšak vždy se tvářil jako bych byla největší blb pod sluncem a on mučedník, protože musí být se mnou v jedné místnosti. Vytočit ho něčím bylo hrozně lehké. A přece mě ty hodiny s ním bavily. Z určitého pohledu to byla docela legrace a Snape byl jen takový roztomilý mrzout.
Po třech týdnech teoretické přípravy určené k tomu, abych pronikla do podstaty věci, jsem se stala další běžnou a otravnou položkou na seznamu profesorových povinností. Prostě jsem se stala součástí jeho každodenního pracovního dne. Poznala jsem to tak, že když jsem přišla do jeho kabinetu už se netvářil otráveně, ale znuděně. Rozhodla jsem se přejít nenápadně do útoku.

„ What are you doing?!“ zasyčel mi do ucha.
Hrozně jsem se lekla, máchla jsem hůlkou a úspěšně tak podpálila křeslo v rohu jeho kabinetu. Obrátil oči v sloup, vytáhnul hůlku a napravil, co jsem způsobila.
„ There isn’t enough money in the world that would pay me the lessons I give you, Miss,“ zavrčel.
„ You are paid to teach me?“ a já husa si do teďka myslela, že to dělá prostě z dobré vůle.
„ Get paid,“ zavrčel, „ what did you think? That I do it for pleasure?“ ušklíbl se jízlivě.
„ Why not? People should help each other,“ odpověděla jsem.
„ You are a naive little girl,“ řekl mi pohrdavě.
„ I believe…,“ začala jsem.
„ Your beliefs do not interest me,“ přerušil mě. „ We will get back to our modest practise. And please, do not set other furnishing on fire.“
Znovu jsem si několikrát zkusila správný pohyb při zakouzlení Legilimens.
„ No. No. No! Why do you wave your wand as if it was a baton?! It’s just a little wave. Is it so incomprehensible for you?“ Snape mě probodával znechuceným pohledem.
„ How can I concentrate when you constantly breath down my neck?“ odsekla jsem.
Snape se ušklíbl, obešel svůj stůl, posadil se do křesla a pokynul mi rukou, ať se tedy předvedu.
„ Thanks,“ řekla jsem mu, zhluboka se nadechla a nejistě jsem špitla: „ Legilimens.“
Schválně jsem přitom mířila na něj a doufala, že se mi to povede. Samosebou, že jsem ani neotřásla jeho přirozenou mentální bariérou. Podepřel si rukou hlavu a výsměšně se na mě zadíval. V jeho přítomnosti jsem si připadala permanentně jako idiot.
„ And what was that?“ zeptal se mě pobaveně.
„ Ok, I’m a stupid, incompetent and naive little girl,“ kapitulovala jsem unaveně.
„ How many truths in one sentence,“ pozvedl obočí v docela půvabném, ale posměšném gestu.
„ Are you satisfied?“ zeptala jsem se a sesula se do křesla.
„ Would you be surprised if I said I’m not?“ zeptal se mě klidně. Mávnul hůlkou a na jeho stole se objevil šálek čaje. Vstal a podal mi ho.
„ What is it?“ zavrčela jsem podrážděně.
„ A tea. Doesn’t it seem so?“ utrousil.
Vzala jsem si od něj hrnek a napila se. Měl zvláštní chuť a výrazné aroma. Snape se posadil znovu za svůj stůl. Upíjela jsem čaj a čekala, co bude dál.
„Do you have a rum?“ zeptala jsem se.
„ You are a barbarian,“ ušklíbl se, „ and little girls can’t drink alcohol.“
„ I’m not so little,“ odsekla jsem, ale ta myšlenka s věkem mě zaujala, „ how old are you?“
„ Why do you want to know?“ Nemohla jsem se zbavit pocitu, že se dobře baví.
„ I’m just curious,“ pokrčila jsem rameny, „ I don’t know anything about you.“
„ Aren’t you snoopy?“ nezdálo se však, že by byl naštvaný.
„ May be,“ připustila jsem a upila čaje. Přitom jsem přemýšlela, jak ho přimět, aby mluvil. Ještě nikdy si se mnou takhle nepovídal. Vždy se omezil jen na téma mé práce a nepromluvil se mnou skoro ani slovo navíc. Ale dneska se zdálo, že má povídací náladu.
„ Curiosity killed the cat,“ pronesl pomalu.
„ Might be,“ pousmála jsem se. „ Can I give you some other questinos?“
„ We should continue with our lesson,“ poznamenal, ale neznělo to, že by na tom trval.
„ How long do you teach here?“ zkusila jsem štěstí.
Chvíli mlčel, jako by přemýšlel, zda má odpovědět nebo ne.
„ Quite long,“ odpověděl neurčitě.
„ Why Potions?“ Zamračil se, ale já to výstražné znamení přehlédla. „ Why not Dark Arts?“
Jeho oči ztvrdly a já pozdě pochopila, že jsem měla raději mlčet. Vstal, vytrhl mi z ruky nedopitý čaj a nechal ho zmizet.
„ I’m sorry, I…,“ chtěla jsem se omluvit.
„ Shut up!“ vyštěkl podrážděně.
Zbytek hodiny mi to dal pořádně sežrat. Mohla jsem jen doufat, že jsem si to u něj moc nepokazila.

*****

Celý týden byl nepříjemný, než ho přešel vztek. Jak jsem mohla vědět, že zeptat se proč učí lektvary je jako šlápnout do vosího hnízda? Měl by lidem dát seznam témat, na které je s ním bezpečné hovořit. Koncem týdne mě pak vyzval k naprosté šílenosti, abych si na něm vyzkoušela Legilimens a případně Occlumency v praxi.

„Try it on you?“ opakovala jsem po něm nejistě.
Přikývl.
„ Are you afraid?“ zeptal se posměšně.
Neodpověděla jsem. Vytáhla jsem hůlku. Udělal to samé. Ano, bála jsem se. Kdybych se dostala do jeho vzpomínek, mohla bych se dozvědět ledacos zajímavého. Ale kdyby se dostal do těch mých on, mohl by zjistit třeba, že se mi o něm poslední tři dny zdávají dost neslušné sny, na něž nešlo zapomenout.
„ Legilimens!“ zaútočila jsem.
„ It’s weak!“ odfrkl si pohrdavě, „ legilimens!“ vyštěknul dřív, než jsem vůbec dokázala zformovat nějakou obranu.
Před očima se mi míhaly mé vzpomínky, až se vynořil můj poslední sen. Něco se ve mně vzepřelo.
„ Ne!“ vykřikla jsem a najednou bylo vše pryč. Klečela jsem na zemi, kolena mě bolela a lapala jsem po dechu.
V místnosti bylo ticho. První, co mě napadlo, bylo, zda to viděl. Cítila jsem, jak rudnu a nedokázala jsem se mu podívat do očí.
„ It wasn’t bad,“ zašeptal překvapivě měkce.
Zvedla jsem oči. Nemohla jsem si nevšimnout, jak mu cukají koutky. Určitě to viděl!
„ I don’t need this for my thesis,“ zašeptala jsem.
Pokrčil rameny a zastrčil hůlku do hábitu. Posadila jsem se do křesla.
„ I have to cancel our next lesson,“ řekl mi nečekaně.
„ W-w-why?“ vykoktala jsem. Určitě to je kvůli tomu, co viděl!
„ I have other students as well,“ řekl mi klidně.
„ Aha, I’m sorry I forgot,“ omluvila jsem se.
„ You have enough material, you can continue without me.“
Měl pravdu. Vlastně bych mohla i odjet, ale to bylo to poslední, co bych chtěla.

*****

Překvapeně jsem převzala od sovy malý kousek pergamenu. Kdo mi proboha tady může psát?

My chamber
Tonight
06:00 pm

S.S.

Nic víc na lístku nestálo. S.S. znamenalo nepochybně Severus Snape. Kdo jiný by mi taky s takovými iniciály psal. Ale proč proboha chce, abych přišla do jeho komnaty? Nechápavě jsem lístek převracela v ruce, jako by z něho mohlo ještě něco vypadnout. Nezdálo se mi to. Vždycky jsem se scházeli v jeho kabinetě. Možná mu není dobře, napadlo mě. Jenže to byla blbost. Kouzelníci neleží s chřipkou jako mudlové. Vezmou si lektvar a je po nemoci. Tak proč sakra chce, abych k němu přišla? A kde vůbec má tu svoji komnatu?! Zřejmě si myslel, že buď znám hrad nazpaměť nebo jsem si zjišťovala, kde bydlí. Zase budu jako blb bloudit po hradě. Už jsem si zvykala, že ze mě Snape pořád dělá pitomce. Asi to bylo jeho hobby.

Když jsem se několika udivených studentů, teprve pátý mi byl schopen říct, kde asi přibližně se komnata profesora Snapea nachází, vyptala na cestu, podle jejich výrazu nemívá Snape večer dámské návštěvy často, byla jsem schopná dorazit včas. Zaklepala jsem. Nic. Zaklepala jsem znovu. Zase nic. Napadlo mi, že to byl nějaký hloupý vtip a chtěla jsem odejít, když se dveře otevřely.
Váhavě jsem vešla. Nikde nikdo. Krátká chodbička vedla do čtvercové místnosti. V nejvzdálenějším rohu stál velký psací stůl doslova zavalený pergameny, knihami a flakónky. Byla tu nevelká knihovna z tmavého dřeva, obsahující knihy, pokud jsem dobře překládala, o černé magii a taky lektvarech. Ve velkém krbu plápolal oheň. Před krbem stál nízký stolek z černého skla a dvě kožená křesla. Koberec měl tmavě zelenou barvu a tlumil zvuk kroků. Povšimla jsem si, že z místnosti vedly troje dveře. Nejvíc mě však zaujala vitrína, ve které se kromě dalších knih nacházely taky dva diplomy. Jeden o ukončení střední školy, Snape chodil do Hogwarts, a druhý o ukončení vysoké školy.
„ You are right on time.“
Otočila jsem se a chtěla jsem se omluvit, že jsem byla zase příliš zvědavá, ale slova mi uvázla v krku. Snape stál v jedněch dveřích a na sobě měl černý, saténový župan ke kolenům. Okamžitě mě napadlo, jestli má vůbec něco pod tím. Následně jsem musela zhodnotit, že Snape je opravdu pěkný chlap. Měl štíhlé, vypracované nohy, ani nebyly moc chlupaté.
„ Take a seat,“ vyzval mě s úsměvem.
Nebyla jsem schopná se pohnout. Jen jsem tam stála a zírala. Čekala jsem všechno možné, ale ne že se objeví takhle ležérně oblečený…co ležérně prakticky nahý! Nevypadal, že by si všiml, že jsem si nesedla. Otevřel láhev dobře chlazeného šampaňského a nalil do dvou skleniček.
„ I’m…I’m sorry but what…what means that all?“ vysoukala jsem ze sebe.
Snape upil ze své sklenky a vychutnával šampaňské.
„ What does this all mean,“ opravil mě a po rtech mu přeběhl zvláštní úsměv, skutečný úsměv, ne jen nějaký úšklebek, „ take a seat,“ řekl mi, aniž by se na mě podíval.
Posadila jsem se. Podal mi skleničku.
„ Can you explain me, professor…,“ začala jsem.
„ Severus,“ přerušil mě.
„ Please?“
„ My name is Severus, Tani,“ řekl mi a pak dodal: „ Can I call you Tani?“
Přikývla jsem. Pořád jsem se ještě z toho všeho nevzpamatovala. Napadlo mě, jestli neutrpěl nějaký úraz. Třeba hlavy.
„ You don’t feel comfortable, do you?“
„ If I say that you catch me unawares it will be weak,“ přiznala jsem.
„ Relax,“ usmál se. Ani mě neopravil, i když jsem nepochybovala, že jsem tu větu řekla blbě.
Za celou tu dobu, co jsem s ním dělala na své diplomce, se neusmál ani jednou. A najednou byl samý úsměv.
„ Why are you doing this?“ chtěla jsem vědět, co tím sleduje.
„ Because I want to,“ odpověděl prostě. „ Tell me something about you,“ vyzval mě a napil se šampaňského.
„ I don’t know what.“
„ How old are you?“
„ Twenty six and you?“
„ Guess,“ vybídl mě.
„ I don’t know.“
„ Try it.“
„ Forty?“ zkusila jsem.
„ Do I look so old?“ ušklíbl se. Nedokázala jsem odhadnout, zda ho to naštvalo nebo pobavilo.
„ I only guess. How old are you?“
„ Thirty,“ řekl a dal si nohu přes nohu. Župan se mu trošku povytáhnul a odhalil jeho nádherná stehna.
„ So you invite me…,“ nechala jsem větu nedokončenou v naději, že bude pokračovat.
„ You don’t feel good with me?“ zeptal se mě s hraným údivem.
„ You have seen that dream, haven’t you?“ povzdechla jsem si.
„ What dream?“ svraštil obočí.
Zarazila jsem se.
„ You don’t know…? I don’t understand.“
„ It isn’t necessary. Forget that I’ve invited you and speak about everything…about what you want… or wish,“ jeho černé oči leskly, jak se v nich odrážely plameny ohně. Byl neuvěřitelně sexy.

Abych pravdu řekla, nemám ponětí, jak dlouho jsme tam spolu tlachali a popíjeli skvělé šampaňské. Najednou vstal, vzal mi z ruky prázdnou skleničku a i se svojí ji postavil na stolek. Pak si sednul zpátky do křesla naproti mně. Bublinky ze šampaňského mi už trošku stouply do hlavy a rozvázaly mi jazyk.
„ You are the sexiest man, who I have ever seen,“ zašeptala jsem.
„ Really?“ pousmál se.
„ I have never met somebody like you,“ ujistila jsem ho.
„ People tell this to me quite often,“ usmál se.
Dívala jsem se do těch černých očích jako uhranutá.
„ Do you want me, Severus?“ zeptala jsem se ho drze bez obalu.
„ Is it a joke?“ zeptal se mě. Viditelně se dobře bavil. Nijak ho má otázka neurazila, ani ho to nepohoršilo. Kdepak. Vlastně se pořád lehce usmíval takovým tím tajemným způsobem, jako by věděl něco co já ne.
„ I’m very serious.“
„ If a woman says yes, she isn’t a lady,“ pokáral mě.
„ I’m not a lady, I’m a woman.” Na chvíli jsem se odmlčela. „ Why don’t you take your robe off?“
„ Do it yourself,“ vyzval mě tiše.
Vstala jsem a došla k němu. Taky se zvednul z křesla. Byl o hodně vyšší než já. Krásně voněl nějakou jemně kořeněnou kolínskou. Vzala jsem do ruky pásek jeho županu, ale jako by mě opustila odvaha. Zase tak opilá jsem nebyla. Jedna věc bylo laškovat s ním, ale tohle už zašlo hodně daleko. Zvedla jsem hlavu a podívala se mu do očí. Najednou mě políbil. S Petrem to bylo vždycky takové uslintané, ale se Severusem ne. Chutnal po šampaňském. Líbal vášnivě, trochu drsně, ale podle mě naprosto dokonale. Měla jsem pocit, že se vznáším metr nad zemí, ale možná to bylo tím alkoholem, nejsem na něj moc zvyklá. Svírala jsem Severusovy paže a tiskla se k němu. O tomhle jsem snila od první chvíle, co jsem ho spatřila. Když se naše rty oddělily, odvážila jsem se zatáhnout za pásek. Jeho župan se rozevřel. Měla jsem pravdu, neměl pod tím vůbec nic. Zatajila jsem dech, ale teď už nebylo cesty zpátky. Shodila jsem mu černý satén z těch jeho nádherných ramen, takže mu župan dopadnul k nohám. Byl dokonalý, jiné slovo mě v tu chvíli nenapadlo. Byl přesně takový jak jsem si ho představovala – štíhlý, ale svalnatý, měl krásně tvarovanou šíji i ramena, ruce – prostě dokonalý. A ke všemu ještě vzrušený. Jen tam tak stál a nechal mě, abych si ho prohlížela.
„ Are you sure that you want to make love with me?“ zeptal se mě tiše a přistoupil ke mně.
„ I have never been surer,“ odpověděla jsem.
Najednou mě vzal do náruče. Hrozně jsem se lekla a obtočila mu ruce kolem krku. Odnesl mě do své ložnice a položil mě na postel. Ložnici dominovala velká postel se saténovým povlečením. Zřejmě je taky jako já blázen do chladivého, svůdného saténu. Budeme si rozumět. Lehnul si ke mně, ale nikam na rozdíl od Petra nespěchal a já si mohla vychutnat ten zvláštní pocit, že on je nahý a já ne. No, dlouho jsem oblečená nezůstala, o to se Severus postaral. Ani mi nevadilo, že poněkud odbyl předehru. Chtěla jsem ho teď a hned. Naše těla se spojila. Bylo to vášnivé. Jenže oč to bylo vášnivější, o to to bylo kratší. Za čtyři minuty byl hotový. Což mě malinko rozladilo. Představovala jsem si to poněkud jinak. Že se budeme milovat celou noc a…a teď už jen zbývalo, aby se otočil na bok a usnul.
Petr toho vždycky hrozně moc napovídal, šeptal mi zamilované hlouposti a tak. Severus od chvíle, co mě odnesl do ložnice, neřekl ani slovo. No, ne že bych od něj přitom očekávala nějakou duchaplnou konverzaci, ale nějaký ten kompliment by ho snad nezabil.
Severus si lehnul vedle mě na bok, ale neusnul. Dotýkal se mě, pak si mě přitáhl blíž a políbil mě. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že naše společná noc ještě zdaleka nekončí.
Po druhé už vydržel o hodně déle. Nespěchal, všechno pěkně mučivě pomalu. Ani mu nevadilo, že na něj mluvím česky, ačkoli mi určitě nerozuměl ani slovo. Je dost možné, že by mu bylo jedno, i kdybych na něj mluvila svahilsky. Zaměstnávaly ho nepochybně jiné věci, pokud byl vůbec schopen myslet, když se krev přesunula do jiné části jeho těla. Na těle mu vystoupil studený pot, několik pramenů černých vlasů mu sklouznulo do očí. Ztratila jsem úplně pojem o čase a dokázala vnímat jen jeho. A pak se jeho tělo napnulo a uniknul mu tichounký sten. Už dlouho jsem neprožila něco tak krásného jako teď s ním, Petr se mu nemohl rovnat. Bylo to tak přirozené, pomalé a zároveň vášnivé. Severus rozhodně věděl, jak zacházet se ženou, aby byla spokojená.
Ještě jsme se chvíli líbali, ale já na něm viděla, že je unavený. Lehnul si vedle mě na záda. Položila jsem mu hlavu na hrudník a chvíli naslouchala tepu jeho srdce, pak jsem si našla pohodlnější polohu a přitiskla se k němu. Byla jsem dokonale spokojená. Dvě hodiny si odpočinul a pak jsme si to zopakovali ještě jednou. Byl prostě dokonalý.

Ráno jsem se probudila v jeho posteli sama. Bylo už devět, takže jsem ani nečekala, že by tu někde byl. Konec konců musel jít učit. Oblékla jsem si jeho župan a vylezla z postele. Na Severusově psacím stole byla snídaně. Trochu mě zklamalo, že jsem nikde nenašla žádný vzkaz ani rudou růži. Nejdřív jsem si dala sprchu a pak se najedla. Byla jsem rozhodnutá počkat tady, až se můj Severus vrátí. Byla jsem šťastně zamilovaná.

*****

Připouštím, že práce na mé diplomce dost stagnovala. Většinu společného času jsme se Severusem trávili v posteli. Jenže jemu se prostě nedalo říct ne, i kdyby člověk chtěl. A já nechtěla. Smířila jsem se s tím, že sladká vyznání, lichotky a květiny prostě nejsou Severusův styl. Za něj mluvily činy.

Ležela jsem stulená v jeho náručí a přemýšlela o tom, jak mi ho všechny holky budou závidět, až s ním přijedu domů. A co teprve rodiče ti budou koukat. Tátovi se moc nelíbilo, když mi v patnácti přinesla sova dopis, že mě přijali na Středočeskou střední školu magie a kouzel. Nechtěl mě tam vůbec pustit. Ani máma nebyla příliš nadšená. Pořád se ptala, co ze mne pak bude. Ale já si to nedala rozmluvit. Chtěla jsem se stát čarodějkou. Už od dětství jsem dělala divné věci. Ale nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Bavila jsem kamarády tím, že jsem psala své jméno do písku. Někdy, když jsem se bála nebo byla naštvaná, to bylo na obtíž, ale nijak nenormální jsem si nepřišla. Jeden den zcela převrátil můj život, ale nebýt toho dne, nikdy bych nepoznala Severuse. Bylo zvláštní, jak se Severus lišil od Petra. A přitom byl jen o tři roky starší než Petr. Nebyl dětinský, měl šarm, charisma, byl sebevědomý a vzdělaný, inteligentní a tajemný. Nepochybovala jsem, že pochází z kouzelnické rodiny. Měl to vepsané ve tváři. Severus byl můj princ na bílém koni, má životní láska. Asi se nebude chtít odstěhovat do Čech. Nu, že myslím si Anglii nakonec oblíbím, není tu to tak špatné. Třeba by se mohl za mě přimluvit u Dumbledorea. Mohla bych tu učit černou magii. A bydleli bychom spolu a byli bychom šťastní. Hm, Taťána Snapeová…totiž vlastně Taťána Snape – no zní to divně, ale na to si taky časem zvyknu.
Přitiskla jsem se k Severusovi. Nikdy jsem se necítila tak šťastně jako teď.

*****

„ You should continue in your work.“
Zvedla jsem oči od večeře. Během posledního týdne jsem se k Severusovi prakticky nastěhovala. Nic proti tomu nenamítal, takže jsem předpokládala, že mu to nevadí. Už jsem věděla, kdy ho nesmím rušit a musím být jako myška, a kdy s ním zase můžu laškovat. První večer jsme se totiž kvůli tomu hrozně pohádali, když jsem ho otravovala při opravování testů z lektvarů. Kdybych studovala lektvary u něj, asi bych neprolezla. Málem mě kvůli tomu od sebe vyhodil, ale slíbila jsem, že se polepším, a to jsem taky dodržela.
„ I wanted continue yesterday, but you hadn’t time,“ ohradila jsem se.
„ I wanted to continue,“ opravil mě jako obvykle.
„ Ok,“ usmála jsem se.
„ You didn’t have time,“ pokračoval neúprosně.
„I wanted to continue yesterday, but you didn’t have time,“ zopakovala jsem po něm s úsměvem.
„ You don’t need me…“
„ But I need you,“ přerušila jsem ho a mrkla na něj.
„ I don’t mean sex,“ odpověděl, „ you have enough material. I have given you all information that I could, now you just need some practice.“
„ But you must advise me. I never accomplish my thesis without you,“ byla to pravda. Severus na rozdíl ode mne měl jasnou představu, jak to vše uspořádat. Někdy jsem si říkala, jestli to bude moje nebo spíš jeho práce. Zatím to vypadalo že jeho.
Severus se zatvářil otráveně, ten výraz jsem už znala, zase jsem to neřekla správně, jenže tentokrát neměl asi chuť mě už zase opravovat, odstrčil talíř a šel si sednout do křesla. Nechala jsem jídla a přesunula se mu na klín. Neměl to moc rád, takže mě jako obvykle shodil. Obešla jsem křeslo a zabořila prsty do jeho černých vlasů. Severus byl tak trochu hříčka přírody – černé lesklé vlasy, hodně bledá pleť. A možná i to ho činilo tak přitažlivým a jedinečným. Sklouzla jsem rukama na jeho šíji a pak mu zajela pod košili. Odstrčil moje ruce a zvednul se z křesla. Přitáhnul si mě k sobě a políbil mě. Pak jeho pohled sklouznul na dveře od ložnice. Z mojí práce nebylo zase nic.

*****

I přes to, že jsem své diplomce věnovala velmi málo času, podařilo se mi ji dokončit jen s nepatrným zpožděním. Tedy abych přiznala pravdu, nebýt Severuse psala bych to asi ještě příští rok. Prostě jsme si to vzali do ložnice a za několik večerů to bylo hotové. Severus mi to pak osobně svázal do krásné, černé, kožené vazby. Měla jsem z toho radost, kterou mi kalilo jen vědomí, že tu práci musím ještě obhájit. Ale to by nebyl můj Severus, aby si se vším nevěděl rady. Nadiktoval mi spoustu chytrých nápadů, jak si s komisí poradit.

„ We leave for Prague the day after tomorrow,“ zašeptala jsem mu do ucha.
Severus jen něco zamručel, nejspíš opravoval mou angličtinu i v polospánku. Stáhla jsem z něj peřinu a položila mu ruce na záda. Strašně ráda jsem se dotýkala toho vypracovaného těla.
„ Don’t forget pack up some luggage tomorrow,“ usmívala jsem se, protože jsem byla šťastná.
„ Luggage? What luggage?“ otočil se a překvapeně na mě pohlédnul.
„ You didn’t listen me,“ vyčetla jsem mu, „ my thesis is finished, we leave for Prague the day after tomorrow. Dumbledore knows about it. He released you from school.“
„ Wait a minute. Why should I leave Hogwarts with you?“ zamračil se na mě.
„ Because you are my consultant. You must be there when I will defend my thesis.“
„ I’ll stay here in Hogwarts. It isn’t my problem,“ řekl mi chladně, otočil se na břicho a tvářil se, že tím to pro něj skončilo.
„ But my family and my friends will want to meet with you,“ řekla jsem mu a pohladila ho po vlasech.
„ By Merlin why?“
„ Because they of course want to know my…my…,“ zarazila jsem se protože jsem nedokázala najít vhodné slovo.
„ Lover?“ navrhl Severus pobaveně.
„ Boyfriend,“ opravila jsem ho.
„ That’s the same,“ ušklíbl se.
„ You are more than just my lover, Severus. You are my love. It was a love at first sight. I love you, Severus.“ Čekala jsem, že řekne, že mě taky miluje, ale on se místo toho ode mne odtáhl, jako bych měla nějakou nakažlivou nemoc. A netvářil se ani trochu šťastně.
„ You really are a naive little girl, aren’t you?“
Zaraženě jsem na něj koukala.
„ Why do you think that I love you?“ zeptal se mě.
„ But you…you…you…,“ víc jsem ze sebe nedostala.
„ Make love with me,“ napověděl mi s úšklebkem.
„ Yes!“ vyhrkla jsem.
„ And you think that’s because I love you? Tani, we only had sex, nothing more.“
Bylo to jako by mi dal facku.
„ Nic víc? Nic víc?“ šeptala jsem a po tvářích mi stékaly slzy, „ jak tohle můžeš říct? Jak můžeš? Co je to za hloupý vtip? Tohle mi nemůžeš udělat! Nemůžeš!“ vůbec jsem si neuvědomila, že na něj mluvím česky.
„ Please, speak English,“ zavrčel podrážděně, „ and don’t cry, I hate it.“
„ Tell me that you love me, please.“
„ I have never loved you!“ vyštěkl na mě.
Najednou jsem přestala brečet. Uvědomila jsem si, že celou dobu jsem si něco nalhávala.
„ Why did you do it?“
„ You wanted me from the first moment,“ na chvíli se odmlčel, „ Tani, I’m here ten months a year. And I’m a man…and only a human…and I can’t do it with students. Try to understand me,“ pokrčil rameny a tvářil se, jako by ho to omlouvalo.
„ Mě je to jasné, prostě jsi ho potřeboval někam strčit. Potřeboval jsi nějakou naivní nánu. A já ti to sežrala i s navijákem!“ zaječela jsem na něj.
Díval se na mě zaraženě, protože mi nerozuměl. Ale mě už to bylo jedno. Ať se naučí česky, blbeček! Ale ještě než jsem opustila ložnici tohle děvkaře, kopla jsem ho mezi nohy. Nečekal to a to jeho bolestné zaúpění pro mě bylo aspoň částečnou satisfakcí za to ponížení. Využil mě! Sprostě mě využil! Posbírala jsem svoje věci a práskla za sebou dveřmi. Vedle v pokoji jsem se oblékla a šla si sbalit. Nezůstanu tu už ani minutu!

Profesor Dumbledore se neptal, proč odjíždím dřív a takhle pozdě večer. Gentlemansky mě doprovodil do Prasinek, rozloučil se se mnou a já se přemístila pryč. Domů jsem se vrátila ponížená, se zlomeným srdcem a s pocitem, že jsem největší kráva pod sluncem. Otevřela jsem kufr a svoji diplomku hodila do nejzazšího kouta svého pokoje. rodiče spali, takže jsem byla ušetřena otázek. Vztekle jsem kopla do kufru. Převrátil se a z něj vypadla tlustá kniha. Znovu jsem se rozbrečela. Nebyla moje. Byla toho…toho…hajzla, toho bastarda, šmejda, mizery. Sevřela jsem knihu v ruce. Byla Severuse – mojí lásky.

Ráno to nebylo ani o trochu lepší. Křečovitě jsem odpověděla rodičům na jejich otázky a zavřela se na zbytek dne do pokoje. Cítila jsem opuštěná a nešťastná. Pořád jsem se ptala, kde jsem udělala chybu. Doufala jsem, že se Severus najednou objeví, přinese mi kytici růží a omluví se mi. Byl to jen hloupý sen. Pochopitelně že to neudělal. Dokonce si ani nenapsal o tu knihu. Aspoň mi na něj zůstala nějaká památka. Nejhorší bylo, že kdyby přišel, odpustila bych mu. Byla jsem do něj zamilovaná po uši.
Nakonec jsem se s tím trápením svěřila své nejlepší kamarádce. Ta mi řekla, ať se na něj vykašlu, odevzdám svoji diplomku a najdu si někoho, kdo si mě zaslouží. Nechtěla jsem odevzdat svoji práci, protože to vlastně byla spíš jeho práce. Ale kamarádka mi přesvědčila, že když využil on mě, mám teď využít já jeho.
Moje práce doslova obletěla celou republiku. A všichni se mě pochopitelně vyptávali na mého konzultanta. A tak jsem si vymyslela starého, ošklivého, koktavého profesora, kterého jsem vydávala za muže, jenž mi ukradl moje srdce.

Celé to mělo ještě dohru. Po ukončení školy jsem si našla práci na ministerstvu. Tři roky od mého setkání s profesorem Snapem jsem jela s kolegou na služební cestu do Anglie. Jak je ten svět malý. Znovu jsem se s ním střetla. Potkala jsem ho v hlavní hale anglického ministerstva kouzel. Bavil se s nějakým vysokým blonďákem. Moje srdce se rozbušilo a já udělala tu největší pitomost. Rozběhla se k němu. Nevím, co jsem čekala. Že mě obejme? Políbí? Aspoň řekne ahoj?
Podíval se na mě znechuceným pohledem. Zůstala jsem zaraženě stát a jen špitla: „I’m sorry, I must have mistaken you with somebody,“ a vycouvala jsem. Byla jsem otřesená, vůbec se ke mně neznal. Jako bych byla cizí. V slzách jsem si sedla na lavičku a litovala se.
„ What are you doing in England, Tani?“
Zvedla jsem oči. Stál přede mnou, výraz ve tváři měl nečitelný, ale v očích zvědavost. Vypadal tak, jak jsem si ho pamatovala. Za ty tři roky se vůbec nezměnil.
„ Severus, I…I…I have your book. If you want it back, invite me somewhere,“ řekla jsem mu v naději, že mě pozve na večeři a že třeba obměkčím jeho srdce.
Jen se ušklíbl a řekl: „ The book is an acceptable price for never seeing you again.“

Tak skončilo mé setkání s profesorem Severusem Snapem. Stále ještě nevím, zda to zařadím mezi hezké vzpomínky nebo ne. To, co jsem s ním prožila, bylo beze sporu krásné. Škoda jen, že to skončilo tak nešťastně. Už jsem do Anglie nejela, ale moje srdce tam zůstalo. I přesto všechno, co mi udělal, ho stále miluji a mám pro něj slabost, ale nechci ho už vidět, protože mi působí jen bolest.
Rozešla jsem se s Petrem, protože poté, co jsem poznala Severuse, se už nespokojím jen tak s nějakým mužem. Ale obávám se, že hledám něco, co neexistuje. Severus mě nechce. Nejspíš už na mě dávno zapomněl. Jenže druhý takový muž jako on neexistuje.
A tak po večerech sedávám u krbu, v ruce držím starou, těžkou knížku, protože mi po něm nezbylo nic jiného, žádná fotka, a sním o tom, co by bylo, kdyby jednoho krásného dne Severus změnil názor a vyhledal mě. Určitě bych ho neposlala pryč.
Jenže čas letí a on nejde. Ale jak se říká, naděje umírá poslední. A tak čekám. Měl vlastně pravdu, jsem naivní. Jenže co mi zbývá jiného kromě naděje a snů? Když je mi nejhůř, sednu si za stůl, vytáhnu brk a inkoust a všechny své sny svěřuji pergamenu.
Kdybyste někdy potkali mého profesora lektvarů, naznačte mu jen tak mezi řečí, že jsem ho nikdy nepřestala milovat, a že na něj pořád čekám. Třeba až zestárne, zatouží po tom docela obyčejným lidském citu a vrátí se ke mně.

Konec