Harry Potter a Princ dvojí krve

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Sebastian Snape/ Hermiona Grangerová; Harry Potter; Severus Snape
Shrnutí: Uplynulo sedm let od chvíle, kdy Sebastian opustil zem své matky, svého otce, k němuž nedokázal nikdy najít cestu, a jehož viní z matčiny smrti a dalších věcí. Celou dobu žil jen pro pomstu, kterou chce vykonat na vrahovi své matky. Jeho paličatost a umíněnost zděděné po otci ho mohou stát život a ke všemu lord Voldemort se začíná zajímat o starou legendu o mesiášovi. Je Sebastian skutečně tím, kým se zdá být? Přišel čas příchodu Prince dvojí krve?
Poznámka: Nejde v žádném případě o šestý díl! Povídka se pouze inspiruje názvem šestého dílu a navazuje na povídku Princ dvojí krve.
Navazuje na Princ dvojí krve
Dopsáno v roce 2006

Harry Potter a Princ dvojí krve

Bylo parné poledne a park i dětské hřiště v Magnoliové aleji zely prázdnotou. Všechny děti už dávno běžely domů na oběd nebo se schovávaly před palčivým poledním sluncem pod slunečníky na zahradách, pily limonádu a smály se a vůbec byly nechutně šťastné. Ve stínu rozložitého jasanu seděl hubený černovlasý mladík, v ruce držel dioptrické brýle a mnul si kořen nosu, v druhé ruce svíral do ruličky stočené noviny, na sobě měl seprané džíny na kolenou roztrhané až hanba, tričko kdysi bílé mělo teď podivně šedavou barvu a tenisky držely pohromadě jen silou vůle. Prohrábl si černé rozježené vlasy, pohodlněji se opřel o strom a bezmyšlenkovitě pohladil velkou bílou sovu, která mu seděla na pokrčeném koleni a čistila si peří. Jeho tvář byla zasmušilá, jako by na ní ležel nějaký stín. Byly chvíle, kdy měl Harry Potter pocit, že nepatří absolutně nikam. Mudlové ze sousedství se mu vyhýbali. Kouzelníci se na něj zase dívali s vytřeštěnýma očima a drželi se od něj dál, jako by měl nějakou nakažlivou nemoc. Mudlové o něm říkali, že je chuligán a mizera, třebaže nikdy neprovedl nic, co by jim na to dávalo právo. A kouzelníci ti v něm zase viděli všechno možné od spasitele po maniaka. Po událostech, které se stali během jeho pátého ročníku v Bradavické škole čar a kouzel a vyvrcholily na oboru záhad, si víc než kdy předtím Harry přál, aby byl docela obyčejný kluk, žil obyčejný život a měl úplně obyčejné starosti. Přejel si prsty po tenké jizvě ve tvaru blesku – jeho požehnání a zároveň věčné prokletí.
Harry natáhl nohy, což Hedviku nepotěšilo a nazlobeně odletěla. Zadíval se skrz listí na modrou oblohu. Netušil, co čekal, že se stane, když teď Ministerstvo kouzel vědělo, že mluvil celou dobu pravdu, ale rozhodně nečekal, že bude takový podivný klid. Vždyť by klidně mohl zapomenout na Voldemorta a na všechno, co ho trápilo, a tvářit se, že se nic neděje. Jenže ono se dělo. Bylo mu jasné, že to je jen klid před bouří, že to nejhorší teprve přijde. Jak říkala Hermiona – ještě to pořádně nezačalo. Harry si povzdechnul. Tolik věcí ho tížilo a ještě pořád nepřebolela ztráta jeho kmotra. Nebyl si jist, zda vůbec někdy přebolí. Harry si přál, aby pro Siriuse dokázal plakat, ale rána byla tak hluboká, že pro ní nebylo na celém světě dost slz. Od konce školního roku před dvěma týdny se od srdce nezasmál, neboť teď když byl sám jen se svým strýcem, tetou a povedeným bratránkem, doléhalo na něj všechno o to tíživěji. Nikdo mu už doma nebránil dostávat poštu, a tak odebíral Denního věštce, ale na rozdíl od loňských prázdnin, kdy byl vzteky bez sebe, že je bez informací, mu to letos bylo vlastně jedno. Noviny vždy prolistoval a lhostejně odložil. Nějak mu už nezáleželo na tom, co bude dál, co Řád dělá, co se děje a jakou roli v tom má vlastně sehrát on. Sirius byl mrtvý – to byl holý fakt a nic se na tom nedalo změnit. Harry vytáhl z kapsy rozbité zrcátko. Našel ho, když vybaloval své věci po příjezdu do Zobí ulice. Bylo k ničemu, ale nechával si ho z prostého sentimentu nebo dětinskosti – záleželo na úhlu pohledu, ale bylo to jediné, co mu po Siriusovi vyjma několika fotek zbylo.
Harry se vrátil jako obvykle hodně pozdě, ale nikdo mu nic neřekl. Po pravdě s ním Dursleyovi ztěží promluvili půl slova, ale na tom nezáleželo. Celé dny trávil někde venku a vyhovovalo mu, že se o něj Dursleyovi nestarají. Měl relativní volnost a klid. V tichosti vyběhl po schodech do svého pokoje. Byl si jist, že když nepřišel ani na oběd, ani na večeři zhltl nepozorovaně Dudley jeho porci. Harrymu to nijak nevadilo, stejně ta dieta, co pořád Dudley držet, byla strašná. Měl své vlastní zásoby pod uvolněným prknem ve svém pokoji, navíc nějak ztratil chuť k jídlu. Posadil se na svoji postel, Hedvika seděla na své kleci a spala s hlavou pod křídlem. Harry se rozhlédl po pokoji a jeho zrak padl na fotky, které měl na nočním stolku – máma s tátou a na druhé byl Sirius. Harry si povzdechnul.
„Proč já?“ povzdechl si nahlas a bezděčně si vzpomněl na čtvrtý ročník, kdy Ron žárlil na jeho slávu. Jak strašně rád by si to s ním vyměnil, měl skvělé rodiče a kupu báječných sourozenců.
Tu zachytil koutkem oka pohyb ve stínu u okna. Hbitě vytáhl hůlku.
„Lumos!“
Kužel světla ozářil tmavý roh a Harry spatřil vysokého kluka s dlouhými černými vlasy staženými do ohnu oblečeného do černé kůže, nejbizardnější na něm byly ale tmavé brýle, které mu zakrývaly oči. U nohou se mu válela rozměrná taška.
„Můžeš mi laskavě přestat svítit do obličeje?“ zavrčel cizí kluk podrážděně.
Harry jen pomalu a neochotně sklonil hůlku.
„Díky. Máš pěkně mizerné způsoby, když takhle vítáš návštěvy,“ zamračil se kluk.
„Kdo jsi a co tu sakra chceš?!“ vyjel na něj Harry a nepřestával mířit na neznámého.
„Pomalu, nech mě vydechnout. Neměl jsem zrovna lehkou cestu,“ napomenul ho kluk povýšeně.
„Na to ti kašlu! Koukej vypadnout!“ vyštěkl Harry.
„Sakra ty jsi ale nepříjemný. Neměl bys něco k pití?“ prohodil kluk, sundal si brýle a Harry strnul. Ty oči barvy světle šedé ocele byly tak děsivě nelidské, že z toho mrazilo. Kluk si promnul oči a kořen nosu, znovu si nasadil brýle a zadíval se na Harryho. „Zabiješ mě hned, nebo mě vyslechneš?“ zeptal se ho uštěpačně.
„Nejdřív mi řekni, kdo jsi a co chceš!“ trval na svém Harry.
„Nemyslím, že by ti moje jméno něco řeklo, ale můžeš mi říkat Sebastian. A co chci? Promluvit si nic víc. A teď laskavě dej pryč tu hůlku, já ti nechci nic udělat.“
Harry pomalu sklonil hůlku, ale nedal ji z ruky. Pořád byl připravený na možné ohrožení. Sebastian nevypadal moc důvěryhodně.
„O čem si chceš promluvit?“ zeptal se Harry podezřívavě.
„O Smrtijedech,“ zněla odpověď.
„Proč bych se měl bavit zrovna s tebou? Proč jsi za mnou přišel, jak jsi se sem dostal?“ mračil se Harry. „Proč bych ti měl věřit byť jediné slovo?“
„Opatrnosti není nikdy dost, ale dej si pozor, aby to nesklouzlo do paranoii,“ ušklíbl se Sebastian. „A dostal jsem se sem docela snadno, přemístil jsem se a počkal tu. Ty pro oči nevidíš.“
Harry si ho prohlížel. Měl trochu zvláštní přízvuk a někoho mu připomínal, ale ty podivné oči byly dost děsivé. Klidně to mohla být nějaká past, mohl ho poslat Voldemort.
„Nemusíš se mě bát, Harry. Já jsem na tvé straně. Nikdo nemůže víc toužit po Voldemortově smrti než já,“ ušklíbl se trpce.
„Vážně? Proč?“ Něco v Sebastianově tónu přimělo Harryho položit hůlku na stůl. Ne že by mu hned začal věřit, ale došel k závěru, že mu nebezpečí nehrozí.
„Je to trochu složité, ale prostě kvůli němu jsme se museli skrývat a můj otec…nikdy jsem ho pořádně nepoznal a myslím, že toho zbabělce ani znát nechci,“ zamračil se.
„Zabili ho?“ hlesl Harry.
„Svým způsobem,“ přisvědčil.
„Chtěl jsi mluvit o Smrtijedech, proč?“
„Někoho, Harry, hledám. Ptal jsem se už otce, Brumbála…“
„Ty znáš Brumbála?“ skočil mu do řeči.
„Jistě že znám Brumbála, ale ani on mi neodpověděl na moji otázku.“
„Jak bych já mohl?“ nechápal Harry.
„Ty přece znáš totožnost Smrtijedů.“
Harry pomalu přikývl.
„Hledám vysokého, štíhlého muže se světlou pletí a dlouhými blond vlasy. Znáš jeho jméno?“ Sebastian upíral své oči schované za černými skly brýlí na Harryho, jako by na té odpovědi záviselo úplně všechno.
„No, já nevím. Mohl by to být Lucius Malfoy, na toho by ten popis docela seděl, ale neznám všechny Smrtijedy,“ zaváhal Harry.
„Lucius Malfoy,“ opakoval si Sebastian jako by to byla kouzelná formule.
„Proč ho vlastně hledáš?“
„Abych ho zabil,“ odvětil temně.
Harry se zarazil.
„Zabil moji matku!“ zavrčel Sebastian.
„To je mi líto. Vím, jaké to je,“ přikývl Harry tiše.
„Jo, taky je mi to líto. Přísahal jsem, že se vrátím, ať mi v tom budou bránit nebo ne a pomstím se. Nemusela zemřít, kdybychom otce aspoň trochu zajímali a přišel nám na pomoc!“ v jeho hlase zaznívala zloba a bolest ze ztráty.
Tomu Harry rozuměl, i on chtěl tehdy Bellatrix zabít, jenže k tomu nenašel dost síly, nepomstil Siriuse.
„Pomohl jsi mi, díky. Ale…mám ještě jednu prosbu. Je to trochu neomalené, ale…nemohl bych tu přespat?“
„Cože?“
„Hele, stačí mi málo. Vyspím se na zemi,“ vyhrkl Sebastian.
„Nemáš kam jít?“
„Ale jo, mohl bych jít na do Děravého kotle nebo tak. Problém je v tom, že zítra maximálně pozítří už bude Brumbál vědět, že jsem v Anglii a u Děravého kotle by mě hned našli.“
„Proč nechceš, aby tě našli?“ zeptal se Harry zvědavě.
„Všechno je to trochu…komplikované. Když mi bylo deset, zabili mámu a táta si mě z donucení vzal k sobě. V jedenácti mě poslal do Ameriky studovat, prý abych byl v bezpečí. Celý můj život nám s mámou tvrdil, že po nás Smrtijedi pátrají, že si přejí naši smrt, ale neudělal nic, aby nás ochránil, vůbec nic, vyjma toho, že nikdy nepřišel. Prý aby je k nám nedovedl. A pak jednou skutečně přišli…nepomohl nám. Nikdy mu na nás nezáleželo. Do Ameriky mě poslal, aby se mě zbavil a pořád se drží té pitomé historky, jak mi tu hrozí nebezpečí,“ Sebastian se hořce ušklíbl. „Nehodlám ho poslouchat, chci se pomstít. Dlužím to mámě za všechno, co pro mě udělala. Jenže když chceš překročit hranice, potřebuješ povolení, jinak si koleduješ o malér. Nebude trvat dlouho a Brumbál zjistí, že jsem tady. Když si nedám pozor, velice rychle mě najdou a to je to poslední, o co stojím. Chtějí mě zastavit, někam zavřít a zapomenout na mě.“
„To by Brumbál nikdy neudělal,“ namítl Harry ostře.
„Brumbál možná ne, ale můj otec klidně,“ povzdechl si Sebastian. „Severus Snape má rád jenom sebe, na mě kašle už od chvíle, co jsem se narodil,“ dodal trpce.
Harry zamžikal.
„Ty znáš Snapea?“ zeptal se opatrně.
„Samosebou že ho znám,“ zasmál se Sebastian hořce. „Copak jsi mě neposlouchal? Je to můj otec!“ zamračil se.
Teď už Harry chápal, co mu na něm bylo tak lehce povědomého. Černé vlasy, akorát matné a bez lesku, trochu zakřivený nos, ale ne moc a ty rysy…podoba tu rozhodně byla, akorát si to neuvědomil.
„Snape je tvůj…?“ nemohl uvěřit, byť důkaz stál před ním.
„Nevypadá na to, co?“ ušklíbl se Sebastian.
„Ale…ale určitě…musí tě mít aspoň trochu rád, ne? Totiž…vždyť je to tvůj…no…táta,“ ošil se Harry.
„Vážně? Jak hodně tě mají rádi Dursleyovi?“ zeptal se Sebastian kousavě.
Harry uhnul pohledem.
„Co bys nechtěl, jsem jen neplánovaný, nemanželský bastard. Nejmenuji se Snape po něm, to jméno si máma vybrala, když jí Remus zařizoval novou identitu,“ povzdechl si.
„Ty znáš i Remuse?“ podivil se Harry.
„Jo, hodně mámě pomohl a mě taky. Nebýt něj, neměl bych žádné kamarády. Když jsi divný jako já, lidi se tě bojí.“
„O tom něco vím,“ přikývl Harry.
„Ne, nevíš. V tobě vidí možná náfuku, já jsem pro většinu lidí zrůda,“ řekl Sebastian hořce a sundal si brýle.
Harry sebou trhl. Nebylo to příjemné ty ocelově šedé, prázdné oči.
„Jak se ti to…stalo?“ osmělil se.
„Narodil jsem se slepý. Tohle je výsledek „léčby“. Těžko říct, zda to je lepší nebo horší.“
„Vždyť vidíš, ne? To je určitě lepší!“ namítl Harry.
„Jo, vidím. Ale jak. Vadí mi světlo, ve tmě nic nevidím, jen při pohledu na famfrpál mě bolí hlava a dělá se mi zle. Někdy bych byl raději slepý. Kdo ví, co se mnou ta léčba ještě udělala.“
„Copak to nebylo…ozkoušené?“ zarazil se Harry.
„To víš, že pořádně nebylo. Kolik lidí si myslíš, že se narodí s očním nervem končícím v prázdnu?“
„Klidně tu můžeš přespat.“
Sebastian se nepatrně pousmál.
„Díky, na to že mi nevěříš…jsi velkorysý.“
„Neříkám, že ti nevěřím, jsem jen opatrný,“ řekl Harry.
„Jasně, ale máš to u mě.“

Harry se v posteli převaloval sem a tam. Už dávno nespal klidně. Otevřel oči a posadil se. V pokoji bylo šero, Hedvičina klec byla prázdná a v otevřeném okně povlávala záclona. Sebastian spal kousek od okna na úzkém lehátku, které si vyčaroval. Na někoho, kdo si asi taky prožil své, spal překvapivě klidně a zcela tiše. Harry mu trochu záviděl, taky by chtěl prostě lehnout a usnout beze snů a nočních můr.
„Nemůžeš spát?“
Harry sebou škubnul.
„Myslel jsem, že spíš. Jestli jsem tě vzbudil…“
„Ne, nevzbudil. Nemůžu spát,“ odvětil Sebastian a otevřel oči. V mdlém měsíčním světle vypadaly ještě děsivěji skoro jako tekuté stříbro. „Nemůžu spát už od toho večera, co zabili mámu. Pořád se mi to vrací.“
„Aha,“ na víc se Harry nezmohl. Nechtělo se mu vykládat Sebastianovi, že má podobný problém.
„Trochu ti závidím. Ty si aspoň nepamatuješ, jak tvoji rodiče umřeli,“ zašeptal Sebastian a zavřel oči.
„Na tak docela,“ šeptl Harry, jako by mu něco rozvazovalo jazyk. „Když jsem se…setkal s mozkomory…připomněli mi to.“
„Promiň, to jsem netušil.“
„To nic. Jsou to jen útržky, radši na to nevzpomínám,“ potřásl Harry hlavou, jako by chtěl tak vypudit nepříjemné vzpomínky.
„Já si pamatuji každičký detail toho dne, každý. Tvář muže, jejího vraha, se mi vypálila do paměti. Nepřestanu dokud ho neuvidím ležet v kaluži krve,“ zasyčel Sebastian a jeho tvář potemněla. V tu chvíli Harrymu neuvěřitelně připomínal Snapea.
„A…co pak? Až se pomstíš? Myslíš, že ti bude líp?“ zamyslel se Harry.
„Nevím a je mi to jedno. Někdo za to zaplatit musí,“ odsekl Sebastian.
Harry mlčel, ale něco mu říkalo, že to taky není tak úplně správné. Jenže kdo k čertu věděl, co je správné a co ne?
„Možná by sis měl promluvit s Brumbálem,“ navrhl.
„A o čem prosím tě? Nemluvě o tom, že když se sejdu s Brumbálem je tam do dvou minut i otec.“
„Malfoy…může tě zabít. Já bych ho nepodceňoval.“
„Tak mě zabije, no a? Stejně nikomu nebudu chybět,“ řekl Sebastian podivně odevzdaným tónem, z kterého mrazilo. „Dobrou, Harry,“ dodal po chvíli, otočil se na bok, ale nezdálo se, že by usnul.
„Jo, dobrou,“ hlesl Harry.

*****

Když se Harry ráno vzbudil, byl Sebastian pryč. Nedovedl říct, proč ho ten kluk tak znepokojil. Snad to bylo tím, že zjistil, že Snape, jeho odvěký nepřítel, má dítě, byť o něj asi valný zájem nejeví, jinak by Sebastian mluvil jinak. Možná to byla ta posedlost pomstou, která chvílemi ze Sebastiana sálala jako žár z pece. Brzy to však pustil z hlavy a dál se zabýval jen vlastními chmurnými myšlenkami, kterých měl víc než dost.

Sebastian netušil, kde má Luciuse Malfoye hledat, ale měl jméno a to bylo víc, než kdy v minulosti doufal. Zatím však potřeboval úkryt, nemohl Brumbála a svého otce podceňovat. Dalo se předpokládat, že už teď vědí, že je tu a budou ho hledat. Napadalo ho jediné místo, kde by se mohl skrýt, kde by ho nehledali, někde kam kouzelníci nechodí, někde kde to znal – mezi vlkodlaky. Skoro v každém městě se našla malá komunita a Sebastian, třebaže už uplynulo hezkých pár let, měl pořád v živé paměti, jak je najít a jak se prokázat jako přítel. Byl to ten nejlepší úkryt, byť každý měsíc trochu nebezpečný, ale to riziko hodlal podstoupit. Riskoval už tolik proto, aby dokončil, co slíbil, že ho taková drobnost nemohla odradit.

Brumbál seděl v kuchyni za stolem a mlčel. Od Siriusovi smrti nikomu z členů Fénixova řádu nebylo v tomhle domě, který měl ještě několik příštích dnů zůstat jejich štábem, do řeči. Všichni se pohybovali tiše, mluvili jen šeptem a důvodem nebyl jen obraz Siriusovi matky. Zaslechl, jak cvakly dveře a něčí kroky směřují ke dveřím do kuchyně.
„Pane?“ Snape lehce pokývl hlavou na pozdrav.
„Rád tě…,“ Brumbál vzhlédl a zarazil se uprostřed věty. Na Snapeově bledé tváři se vyjímal čerstvý ošklivý a navíc dosti hluboký šrám. „Co se ti stalo?“ Brumbál nikdy nedokázal zapomenout ani na okamžik, jak moc riskuje Severus život pro pár informací, když se stýká se Smrtijedy.
„Nedorozumění,“ odvětil Snape stroze. Posledních pár týdnů toho moc nenamluvil. Brumbál se domníval, že myslí na to, že jeho syn právě ukončuje školu a na možné komplikace, které z toho nepochybně vzejdou, vlastně už vzešly.
„Pořád ti říkám, že máš být opatrný, Severusi.“ Tuhle větu mu Brumbál připomínal pokaždé, když se viděli. „Sedni si,“ vybídl ho.
Snape se posadil. Vypadal unaveně a šrám na tváři jen podtrhoval jeho ztrhané rysy a vyčerpané oči.
„Měl by sis odpočinout. Nevypadáš dobře.“
„Nic mi není,“ zavrčel Snape trochu podrážděně. „Děje se něco?“ zeptal se o něco přístupnějším tónem.
„Ano, děje,“ přisvědčil Brumbál. „Sebastian.“
„A co je s ním?“ Ta lhostejnost ve Snapeově hlase Brumbála ničila. Už se ani nesnažili, asi před dvěma roky to Snape prostě vzdal. Přestal za svým synem jezdit, byť ho dál finančně podporoval, a tvářil se, že žádné dítě vlastně ani nemá. Brumbál to svým způsobem chápal. Severus se opravdu zpočátku snažil Sebastianovi vše vynahradit a sblížit se s ním. Sice to pramenilo spíš z pocitu povinnosti, než z nějakého vřelého citu, které Snape už nedokázal dávat najevo, ale aspoň se snažil. Problém byl v tom, že Sebastian nehodlal svému otci odpustit. Chovali se k sobě jako cizí lidé a vypadalo to, že je už nic nesblíží.
„Je zpátky.“
„Zpátky?“ opakoval Snape a nezdálo se, že by to v něm probudilo nějaký zájem. Brumbál často žasl, jak vyhaslé jsou jeho city.
„Ano je zpátky. Zpátky v Anglii, Severusi. Víš, co to znamená?“
„Koleduje si o problém,“ konstatoval Snape. „A co já s tím? Mám mu jít nařezat na holou?“
„Uvědomuješ si, že až se to dozví Voldemort, půjdou po něm?“ Brumbál vložil do hlasu co nejvíc naléhavosti.
„Kdyby mě poslechl a zůstal, kde byl, nic by mu nehrozilo,“ odsekl Snape vztekle.
„Je mu osmnáct, je plnoletý. Snad sis nemyslel, že tam zůstane po zbytek svého života?“
„Proč ne?“ Snapeův údiv nebyl zase tolik hraný. Na jedné straně by se toho kluka evidentně rád zbavil, ale Brumbál věděl, že to není tak snadné, že přece jen tam hluboko žije v Severusovi vědomí, že je to jeho syn. Nedokázal se k němu nikdy obrátit úplně zády, i když si to nepochybně občas přál. Na druhou stranu Sebastian to celé jen zhoršoval, nedal svému otci ani šanci.
„Myslíš, že bude hledat Malfoye?“ zeptal se Brumbál s obavami. Ta Sebastianova touha po pomstě hraničila až s posedlostí.
„Nezná jeho jméno,“ odbyl to Snape ledabyle.
„Možná ano. Víme, že strávil noc u Harryho Pottera.“
Snape pozvedl obočí – první to známka nějakého zájmu.
„Arabela nám řekla, že viděla někoho cizího a sedí to přesně na popis, které máme od amerického oboru mezinárodní spolupráce. Sebastian ví, jak Malfoy vypadá, Harry mu to mohl říct.“
„Pak je větší hlupák, než jsem si myslel,“ zavrčel Snape.
„Kdo?“
„Oba. Potter že se baví z cizími lidmi a ten kluk, že je pořád posedlý tím nesmyslem!“ Snapeovi se do hlasu promítla zloba.
„Otázka je, co s tím budeš dělat?“
„Nic. Je plnoletý, ať si dělá, co chce,“ odsekl Snape a vstal, ale Brumbál ho pevně chytil za paži.
„Oni ho zabijí, uvědomuješ si to?“ zašeptal. „Je to proboha tvůj syn!“
„Neposlechne mě,“ řekl Snape tiše a poprvé skrz tu masku netečnosti a odporu prosáklo trochu citu, nebyl moc vřelý, ale Brumbálovi napověděl, že Snapeovi osud jeho syna dosud není zase tak lhostejný. „A stejně nevíme, kde teď je. Nebo snad ano?“ dodal s úšklebkem.
„Ne, nevíme. Zná informační kanály Řádu velice dobře,“ pousmál se Brumbál.
„A když jsem ho tehdy chtěl nechávat doma, nelíbilo se vám to. Ví až příliš, mohl by nám být nebezpečný, když se toulá tam venku.“
Brumbál se usmál. Snape si nevědomky naběhl.
„Přesně o tom, Severusi, mluvím. Takže ho musíme urychleně najít.“
„Já nemám čas. Nemůžu teď odříct…pár schůzek, jen proto abych hledal nějakého potřeštěného kluka. Teď ne!“ bránil se Snape.
„Severusi…“
„Dělám na tom už od konce školního roku! Konečně se můžu dostat k pořádným informacím!“ nenechal ho domluvit.
„Mají ty informace cenu života tvého syna?“ otázal se Brumbál.
Snape chvíli mlčel, ale pak řekl: „Nemůžu pro něj nic udělat. Varoval jsem ho,“ a s tím odešel.
Brumbál si přejel unaveně rukou po vrásčitém obličeji. Nerad by příště kontaktoval Severuse kvůli tomu, aby šel do márnice identifikovat tělo svého jediného potomka.

„Ano?“ otázal se Remus Lupin, když otevřel dveře.
Sebastian nejistě přešlápl. Neviděl Remuse už celou věčnost a nebyl si jist, jak mu to vysvětlí a zda ho vůbec pozná. Londýnští vlkodlaci ho mezi sebe nepustili, a tak se rozhodl zkusit štěstí u starého přítele. Teď už mu to jako tak dobrý nápad nepřišlo, ale couvnout se nedalo.
„Sebastiane? U Merlina jsi to ty?“ vydechl Remus, když si mladíka pozorněji prohlédl. Podobal se otci, možná až moc.
„Jo, jsem. Ahoj, Remusi,“ osmělil se a nejistě se pousmál.
Lupin ho prudce sevřel v náručí a prohrábl mu černé vlasy.
„Pane bože, vyrostl jsi od doby, co jsem tě viděl naposled. Je z tebe chlap, ty kluku darebná! Pojď dál,“ usmál se Remus.
Sebastian si položil věci v předsíni do kouta a šel do kuchyně. Pořád netušil, jak Remusi vysvětlí to, co provedl.
„Myslel jsem, že jsi v Americe. Škola přece ještě neskončila, ne? Neměl bys teď být na slavnostním zakončení a jít to pak zapít s kamarády?“ Do Remusova výrazu se promítla podezřívavost.
„Nech toho. Dobře víš, že žádné kamarády nemám. Jsem pro všechny…prašivý,“ povzdechl si Sebastian, posadil se a sundal si brýle.
Ani Remus si nikdy nezvykl na tu nelidskou barvu jeho očí i ten podivně plochý, prázdný výraz.
„Takže co tu děláš?“ uhodil na něj Remus.
Sebastian mlčel.
„Utíkat ze školy se neslučuje s tvojí inteligencí. Proč jsi to udělal?“
„Neutekl jsem…tak úplně,“ ohradil se Sebastian tiše.
„Ne?“
„Ne, pustili mě dřív.“
„Mluvíš o tom, jako by tě pustili z vězení. Jak jsi to udělal?“ povzdechl si Remus. Snažil se Snapeovi rozmluvit úmysl poslat Sebastiana pryč i za cenu ohrožení jeho života, ale skočilo to málem rvačkou. Remus chápal, že Snape má vztek, že si s jeho synem rozumí, že byl s ním, když by potřeboval u sebe spíš tátu, ale tím se přece nedalo všechno ospravedlnit.
„Taky že to bylo vězení,“ odfrkl si Sebastian.
„Máš ukončené vzdělání?“ zeptal se Remus možná trochu moc ostře.
„Jasně, že mám. Poslal jsem rektorovi sovu jménem svého otce.“
„Hezké a teď mi ještě řekni, jak jsi sehnal vízum.“
„Sehnal jsem si formulář Bradavic a zažádal o něj jménem McGonagallové a jménem Bradavic,“ ošil se Sebastian.
„Bezva, uvědomuješ si, že to je na kriminál? Padělat úřední dokumenty, co tě to proboha napadlo?“
„Chtěl jsem zpátky,“ namítl.
„Mohl jsi počkat.“
„To by ale o mně věděli.“
Na několik minut zavládlo ticho.
„Podívej, Sebastiane, já vím, že tvůj táta není zrovna vzor ctností…,“ promluvil konečně Remus.
„Proč se ho pořád zastáváš? Dobře víš, co je zač!“ vyprskl Sebastian.
„Takhle nemluv!“ usadil ho Remus. „Merlin ví, že tvého tátu nemám moc rád, že jsem byl proti, aby tě poslal pryč, ale udělal to kvůli tvé bezpečnosti.“
„Kecy.“
„Mlč, jednou to je tvůj otec, tak to prostě přijmi. Nemluvě o tom, že ho nesnášíš, ale chováš se úplně jako on!“
„To není pravda,“ špitl Sebastian.
„Ale je! Oba jste sobečtí, namyšlení, nezajímají vás lidi kolem, vidíte jen sebe a své problémy a ambice. Jdete přes mrtvoly, chováte se, jako by vaše činy neměly žádné důsledky. Tvůj otec to pochopil, možná trochu pozdě, ale pochopil to. Chceš jít stejnou cestou jako on? Nebo dokážeš být lepší?“
„To je rána pod pás.“
„Ne, to je pravda. Pořád jen mluvíš o pomstě, zamyslel ses někdy nad tím, jak by to dopadlo na lidi kolem tebe? Lidi, kteří tě mají rádi?“
„Myslel jsem, že ty to pochopíš. Ty přece víš, jaké to je být zrůda, žít na okraji společnosti. Víš, jaké to je, když si na tebe lidé ukazují prstem, šeptají si o tobě. Víš, jaké to je žít sám, bez přátel. Ty to přece sakra víš!“ rozkřičel se Sebastian a pak se mu hlas zlomil. „Máma byla všechno, co jsem měl.“
„Já vím, jak ti je. Jenže já taky vím, že není řešením snížit se na úroveň těch, kteří se tě snaží srazit na kolena. Tvůj otec taky každou ránu mnohokrát oplácel, mstil se…podívej kam ho to dovedlo. To chceš? Chceš přijít jako on o všechno?“
„Já nemám co ztratit,“ namítl Sebastian hořce.
„Nebudu tě přemlouvat. Jsi dospělý a plně zodpovědný za své činy, dělej, co uznáš za vhodné. Ale tady zůstat nemůžeš.“
„Práskneš mě?“
„Dám ti dvacet čtyři hodin, aby ses vypařil. Pak půjdu za Brumbálem.“
„Takže mě vyhodíš? Myslel jsem, že mi pomůžeš.“
„Já bych ti pomohl, ale ty o mou pomoc, kterou ti nabízím, nestojíš,“ povzdechl si Remus.
„Fajn,“ Sebastian vstal a vzal si věci. „Nepotřebuji ničí pomoc!“
„To tvůj otec taky říkal,“ zašeptal Remus ponuře.
Sebastian na okamžik zaváhal, ale pak za sebou prásknul dveřmi.

*****

Byl jako pěst na oko v té černé dračí kůži. Všichni se na něj pokradmu dívali a nebyl to dobrý pocit. Bál se, byť si to nepřipouštěl. V Nocturmu se po hospodách scházela spodina společnosti, vyvrhelové a lidi, co se potřebovali ztratit. Nenapadlo ho nic lepšího, než začít pátrat po svém Luciusi Malfoyovi právě tady.
„Tak ty si ten kluk, co hledá pana Malfoye?“ zeptal se malý podsaditý kouzelník, který se zastavil před stolkem.
Sebastian nervózně přikývl. Pohybovat se mezi vlkodlaky byla jedna věc, ale tady se scházeli lidé, kteří pro zábavu zabíjeli a ne jen vlkodlaky.
„Ta informace bude něco stát, hošku,“ pronesl pozvolna kouzelník a přisedl si.
„Kolik?“ zachraptěl Sebastian.
Kouzelník si zapálil doutník.
„Levný to nebude. Malfoy je velký zvíře.“
Sebastian to očekával. Nikdy v životě neměl nouzi o peníze, ale jako kluk otcovým zlatem pohrdal a sám si vydělával. Na univerzitě však už šlo o tak velké částky a času bylo tak málo, že mu nezbylo nic jiného, než peníze přijmout. Severus Snape rozhodně na svém synovi nešetřil. Za své studium si rozumným hospodařením s penězi nastřádal docela slušnou hromádku zlata. Část padla na zařízení překročení hranic, část na nocleh na různých místech většinou mezi mudly a něco na jídlo, ale pořád měl dost, aby si tuhle informaci mohl koupit, i kdyby si kouzelník řekl vysokou cenu.
Kouzelník se k němu naklonil přes stůl.
„Má cena je rovných dvě stě galeonů. Ber nebo nech být.“
Sebastian polknul, bylo to zatraceně hodně, ale on potřeboval nějaký opěrný bod.
„Dobře,“ přikývl a vytáhl váček naditý penězi. Kdyby byl zkušenější, neunikl by mu chtivý lesk v mužových očích, ale takhle nepojal žádné podezření.
„Za deset minut ve dvoře, co je naproti týhle hospodě,“ řekl kouzelník a odešel.
Sebastian schoval peníze, opřel se v rozvrzané židli a vydechl si. Čekal, že to bude horší.
Dvůr bylo špinavé místo připomínající skládku. Vedl sem jen jeden vchod a východ, což ho trochu znepokojilo, ale příliš po té informaci dychtil, a tak navzdory podivnému mravenčení na zátylku, které nikdy není moudré ignorovat, vešel. Nikdo tu nebyl, napínal svůj slabý zrak do tmavých koutů a pátral po kouzelníkovi. Měšec s penězi svíral v kapse.
„Taky, hochu,“ ozval se hlas z temného místa.
Sebastian tím směrem udělal sotva tři kroky, když ho zasáhlo něco do boku. Upadl, tělo mu zachvátila křeč, brýle mu spadly na zem a okolní svět se pro něj změnil v neproniknutelnou změť tmavých šmouh. Lapal po dechu a cítil, jak ho někdo šacuje. Nemohl se hýbat, zběsile mrkal a snažil se získat vládu nad ochromenými svaly.
„Podívejte!“
„Co to je?“
„Viděli jste někdy něco takového?“
„Zase nějaké zrůda.“
Sebastian pevně sevřel víčka.
„Zabte to!“
Chtěl vykřiknout, ale nemohl, nešlo to.
„Jasně, odpravíme tuhle zvrácenost.“
Někdo ho kopnul do boku a vzápětí ho něco udeřilo do hlavy. Rány na něj pršely ze všech stran. Dokud byl ochromený, kopali do něj. Několikrát ho zasáhli nějakou tyčí. Zcela jasně cítil, jak mu povolila nejméně tři žebra a hrudí mu projela strašná bolest. Ochromení ustupovalo, ale on se jen válel na zemi a vykašlával krev, dusil se a oni se smáli. Něco se mu zabořilo hluboko do zad a pak do boku, do stehna. Vytáhli ho na vratké nohy a tvrdě s ním udeřili o zeď. Nedokázal se bránit, vše vnímal jako by zpomaleně, ale bolest byla dost reálná. Poslední, co si pamatoval, než ho obestřelo milosrdné bezvědomí, bylo, jak ho prohodili nějakou skleněnou stěnou nebo čím.

*****

„Pojď už, Peggy.“ Vyzáblý, špinavý muž postával na okraji skládky a šťoural se v nose. Na sobě měl špinavý záplatovaný kabát, byl nemytý a neoholený a nepochybně i páchnul. „Tak, Peg, pojď už.“
Jeho družka nevypadala o moc lépe a stále se ještě hrabala v odpadcích v naději, že najde něco užitečného. Najednou zaječela a odskočila stranou.
„Denisi! Denisi, pojď sem!“ pištěla.
„Co je? Co řveš?“ mrmlal a šoural se k ní.
Z hromady odpadků vyčnívala rozdrásaná zkrvavená lidská ruka.
„Do prdele! To nám ještě chybělo,“ utřel si Denis nudli do rukávu. „Rychle vypadneme, než nám to někdo hodí na krk,“ řekl, popadl Peggy za paži a táhl ji pryč. Neustále se otáčela, jako by z té hrůzné věci nedokázala spustit oči.
Zkrvavené prsty ruky se nepatrně pohnuly.
„Počkej!“ vzepřela se a udělala dva kroky zpátky.
„Chceš skončit za vraždu v lochu? Říkám, vypadneme!“
Peggy se váhavě přiblížila. Prsty ruky se znovu zachvěly, jako by se někdo snažil sevřít ruku v pěst.
„On žije,“ hlesla.
„Na to ti kašlu! Já odtud padám!“ vyprskl muž a dral se přes hromady odpadků pryč.
Peggy si klekla a začala zuřivě hrabat. Po několika okamžicích jejího úsilí se vynořila celá paže a nakonec oteklá, zkrvavená a rozdrásaná tvář. Pomalu tak vyprostila ven nahé tělo téměř ubitého mladíka.

„Vy jste ho našli?“
Denis se před strážníkem přikrčil.
„Tak našli jste ho?“
„Já ho našla,“ špitla Peg.
Strážník si oba prohlédl, nakrčil nos nad jejich nelibým odérem a odkráčel, aby to přehodil na krk kolegovi. Mezi tím dva saniťáci v doprovodu doktora odnášeli na nosítkách do sanitky pacienta.
„Přežije?“ zeptal se zvědavě strážník. Některé rány vypadaly dost ošklivě a hlavně nikdo netušil od čeho jsou.
„Těžko říct. Někdo si dal záležet. Je doslova na hadry,“ pokrčil doktor rameny a pospíchal do auta.
„Vyslechni ty dva houmlesáky,“ vybídl strážník mladšího kolegu.
„Co si myslíte, že se mu stalo? Mafie? Teroristi?“ zajímal se mladík.
„To není tvá starost, mladej, vyslechni tu pakáž a já zkusím zjistit, kdo náš John Doe je.“

Severus Snape vešel v tichosti do pokoje a postavil se vedle Brumbála. Sebastian ležel na lůžku a jeho pobledlá tvář pořád ještě plná ran a modřin nevypadala ani trochu hezky.
„Jak mu je?“ zeptal se Snape konverzačním tónem, jako by mluvil o počasí.
„Zmlátili ho důkladně. Není na tom moc dobře. Léčitelka říkala, že má značné množství komplikovaných zlomenin, nějaká bodná zranění, popáleniny od magického ohně a rozsáhlá vnitřní zranění. Kdyby ho našli dřív tak snad…ale takhle nezbývá než čekat.“
„Jak se vůbec do té nemocnice dostal?“
„Prý ho našli nějací dva mudlové na mudlovské skládce a zavolali úřady. Bohužel mudlovské léčitelství mu spíš ublížilo, než aby mu pomohlo. Kdybychom se o něm nedozvěděli z novin, nejspíš by tam zemřel.“
„Z novin?“ podivil se Snape.
Brumbál mu podal mudlovské noviny, kde byl titulek o tom, jak na skládce bylo nalezeno tělo neznámého mladého muže, jehož se nepodařilo identifikovat. Snape noviny přejel pohledem a konečně se zadíval na svého syna.
„Má co chtěl,“ řekl pomalu drsně.
„Bože, Severusi, už dost,“ povzdechl si Brumbál. „Copak tohle chceš? Chceš ho vidět ležet v márnici? Myslíš si, že tím pak něco vyřešíš?“
„Nic takového jsem neřekl,“ ohradil se.
„Ne, ale chováš se tak. Vždyť je to ještě dítě a ke všemu tvoje dítě. Nemůžeš ho v tom nechat, ne teď.“
Snape se dlouze na Brumbála zadíval. Jeho tvář byla netečná a jen z očí se dalo poznat, co se mu asi tak honí hlavou.
„Co mám dělat? Přivázat ho doma za nohu k posteli?“ zavrčel Snape.
„Dát mu šanci.“
„On mi ji nedal!“ odsekl Snape a pak se stáhl do sebe, neboť viditelně neuváženě řekl něco, co nechtěl.
„Někdo ten první krok musí udělat.“
„Když mě neposlouchá, tak co mám dělat? Navíc je plnoletý, teď zodpovídá sám za sebe.“
„Copak ti na něm ani trošku nezáleží?“ zeptal se Brumbál.
Snape neodpověděl, jen lehce naklonil hlavu ke straně. Problém byl v tom, že svého syna deset let neviděl, neměl možnost vytvořit si k němu nějaký vztah. Upřímně, nevěděl, jestli mu na něj záleží. Jistě byl to jeho syn, cítil k němu povinnost, ale do nějakého hlubšího citu to mělo daleko. Svým způsobem pro sebe byli cizí lidé. Jenže na druhou stranu to bylo to jediné, co mu po Angie zbylo – jejich syn, jejich umíněné, nanicovaté, neposlušné dítě, které jím pohrdalo. Jenže mohl se mu divit?
„Dobře, nebudu tě do ničeho nutit, ale chtěl bych si promluvit s tebou o jeho schopnostech.“
„Jako třeba padělání podpisů?“ zeptal se Snape a zatvářil se kysele.
„Ne, to ne, i když je opravdu dobrý. Mluvil jsem s ošetřovatelkou v jeho škole, když jsem tam byl…řešit ten malý problém s těmi podpisy. Proč jsi mi neřekl o tom, že i přes to cvičení často neudrží své magické schopnosti na uzdě?“
„Protože to není důležité,“ řekl Snape tónem, který naznačoval, že se o tom nechce bavit.
„Mě to přijde velice důležité. Kdysi zapálil člověka, vzpomínáš?“
„Ovládl to.“
„Jak se zdá ne úplně. Severusi, přiznejme si, že na tom klukovi je něco divného. Za celý svůj život jsem se nesetkal s někým u koho by se magie projevovala tak silně. Možná by se měl podrobit nějakým testům.“
„Jako že je narušený?“ zeptal se Snape kousavě a Brumbála poněkud pobavilo, jak Snape automaticky, aniž by si to uvědomoval, zaujal obranný postoj. Ten instinkt chránit své dítě v něm někde hluboko přece jen byl.
„Ne, ale nemůžeme zavírat oči před tím, že na některá kouzla vůbec nepotřebuje hůlku, že zvládne na poprvé i zcela nové kouzlo. To není normální a ty to zatraceně dobře víš.“
Snape se pomalu posadil do křesla, které bylo v místnosti, a Brumbál si sednul naproti němu.
„Naznačujete, že jeho…vada nějak ovlivnila i jeho magické schopnosti?“ Snapeův hlas byl chladný a uražený. Na to, že údajně neměl Sebastiana rád, byl až otcovsky citlivý na to, že by jeho syn nebyl normální, zdravé dítě.
„Je to možné. Mluvil jsem o tom s madam Pomfreyovou. Potvrdila mi, že by drobná genetická vada, která zasáhla vývoj jeho nervové soustavy mohla mít i další následky než jen vrozenou slepotu.“
Snape se zadíval na chlapce a pak ucedil: „Je zcela v pořádku!“
„Já neříkám, že ne,“ domlouval mu Brumbál. „Ale není lepší být si jistí?“
„Já si jsem jistý!“ odsekl Snape. „Proč vás to vlastně zajímá?“
Brumbál mlčky vytáhl z hábitu složený list pergamenu a podal ho Snapeovi, který ho rozložil a přečetl.

A narodí se dítě pohlaví mužského, v jehož žilách se smísí nejlepší krev z obou světů. Toto dítě bude označeno jako Vyvolený, jeho zrak bude pronikat dušemi lidí a vzbuzovat v nich úctu i bázeň, projde si utrpením a odříkáním, světem půjde sám jako poznamenaný, aby pak, až přijde chvíle, zjevil se všem ve své strašlivé síle. On bude mesiášem, který bude soudit lidstvo za jeho hříchy, nehodné srazí do propasti věčného zatracení a jen ti, jež budou hodni, pozvednou se s ním na vyšší bytí. Princ dvojí krve – tak ho budou zvát, neboť on bude vládnout oběma plemenům – kouzelnickému i nekouzelnickému lidu. Jeho krev směs krve mudlovských králů a potomků velkého Merlina určí novou linii lidské evoluce.
Příchod mesiáše
Gerald Akvinský

„Pohádky,“ okomentoval to a vrátil pergamen Brumbálovi. „Co s tím má společného ten kluk?“
„Tvůj syn,“ opravil ho Brumbál měkce. „Legenda o Princi dvojí krve – podle některých odborníků paralela mezi mudlovským Ježíšem Kristem, která se ale neujala a nerozrostla se do podoby náboženství.“
„Pochopitelně žijeme v poněkud jiném světě, mudlové si svým Ježíšem vysvětlovali ledascos, to my nemáme zapotřebí,“ ušklíbl se Snape. „Pořád ale nechápu, proč jste vytáhl tuhle pohádku pro děti a co s tím má společného ten kluk.“
„Já jsem tu legendu nevyhledal. Našli to u jednoho Smrtijeda.“
„To je přinejmenším divné.“
„Je a není to pozoruhodně přesné? Ten popis přesně sedí na Sebastiana.“
„Nesmysl, přece nechcete tvrdit, že je nějaký mesiáš,“ ušklíbl se Snape způsobem, jako by pochyboval o Brumbálově zdravém rozumu. Bylo to na hranici s neuctivostí, ale Brumbál to očekával. Snape byl vždycky k těmhle věcem skeptický.
„Neříkám, že je Sebastian mesiáš, ale podobnost tu je. Je smíšeného původu.“
„Ale jeho matka nebyla princezna ze Sáby a moje rodina nemá předky u Merlina.“ Netrpělivost byla ve Snapeově hlase poměrně patrná.
„Když nebudeme ovšem trvat na striktním dodržení textu, je Sebastian potomek spojení jedné z nejčistokrevnější a nejstarší kouzelnické rodiny a trochu jsem pátral…věděl jsi, že v rodokmenu Angie byla královská krev?“
Snape sebou trhl a tím bezděčně přiznal, že tohle netušil.
„Ano, byla to mravenčí práce, ale jsem si víc než jist, že její dávná příbuzná byla nemanželskou dcerou Richarda Lvího srdce. Nejlepší krev z obou světů co říkáš? A „světem půjde sám jako poznamenaný“. Sebastian se narodil s vadou, třebaže ani ve tvé ani v její rodině k něčemu takovému nejsou dispozice. Nu a strašlivou sílu už předvedl jako dítě.“
„A co z toho vyplývá?“ zeptal se Snape ostře, ale jeho pohled prozrazoval, že už si sám spočítal kolik je dvě a dvě..
„Představ si ty následky, kdyby Voldemort Sebastiana zneužil. Ve spojení s tou legendou by získal obrovskou moc nad lidmi.“
Snape zavřel oči. Dokázal si představit, jak by Pán zla udělal z chlapce loutku. Mesiáš, Princ dvojí krve, Ježíš – ať už by ho nazývali jakkoli, byl by to nástroj ovládání lidí, zblbnout je tak, aby zabíjeli „nehodné“, aby slepě šli za svých mesiášem.
„Nevíme, kolik toho už ví, ale Malfoy byl svědkem toho, jak srovnal se zemí celý dům. Sebastian sám nám to tehdy řekl. Když uvážíme i to, že jsme u toho chyceného Smrtijeda našli tohle…musíme předpokládat, že Voldemort tu legendu zná a chce Sebastiana pro ni využít. Teď už nejde o pomstu nebo dokončení načaté práce, Sebastian je ve velkém nebezpečí a znamená i nebezpečí pro všechny lidi kolem něj.“
„Pošlu ho zpátky do Ameriky – okamžitě a bez diskusí,“ rozhodl Snape.
„Ne, teď už je pozdě, takhle to nevyřešíme. To, že přijel, je velice nešťastné, ale už nezabráníme tomu, aby nezjistili, že je v Anglii. A i kdybychom ho poslali pryč, najdou si ho. Tentokrát ho budou hledat, ať půjde kamkoli. Musíme ho uklidit na bezpečné místo a zjistit, jaký skutečný rozsah mají jeho schopnosti. Je to schopný kouzelník, ale je nedisciplinovaný a zbrklý. To je velice nebezpečné.“
„Když se naučí využívat své schopnosti…,“ začal Snape.
„Ubrání se a mohl by být velice platným členem Řádu,“ doplnil Brumbál. „Lidi, jako je on, potřebujeme. Už když odjížděl, věděl jsem, že se vrátí a stane se členem Řádu…jako jeho otec,“ Brumbál se pousmál, ale nedočkal se žádné odezvy. „Bohužel jsem netušil, že nám to ta hloupá legenda takhle zkomplikuje.“
„Mohl by zůstat s Potterem u Weasleyových…aspoň na čas. Čím víc lidí bude kolem, tím lépe,“ navrhl Snape.
„To je dobrý nápad. Promluvím s Molly a dohodnu nějaké sezení s léčitelkou Freezovou.“

*****

„Proč mi to neřekne sám?“ zeptal se Sebastian, obočí měl v hněvu stažené nad kořen nosu, až se mu mezi nimi vytvořila nepatrná vráska. Strašně tak připomínal svého otce.
„Tvůj otec je velice zaneprázdněný člověk,“ odvětil Brumbál.
Sebastian se ušklíbl a svlékl si nemocniční pyžamo. Na jeho štíhlém těle nebyla ani stopa po nějakém zranění. Ještě teď se na něj všichni v nemocnici pokradmu dívali, protože takové rychlé zotavení bylo víc než pozoruhodné.
„Nechci k cizím lidem…už zase,“ řekl nakvašeně Sebastian a pomalu se oblékal.
„Nemůžeš se potloukat po ulici sám. Není to pro tebe bezpečné. Myslel jsem, že jsi to už pochopil.,“ řekl Brumbál a potlačil povzdech. Proč všechno s každým Snapem bylo tak komplikované?
„Pořád jen slyším, že mi hrozí nebezpečí, že se mě snaží chránit. Podle mě jsou to lži,“ prohlásil Sebastian trpce. „Každá záminka je dobrá, aby se mě zbavil.“
„To není pravda. Skutečně je tvůj život v ohrožení. Neměl bys Smrtijedy podceňovat. A ani nikoho z nich hledat,“ naléhal Brumbál.
Sebastian se upřeně zadíval na Brumbála.
„Proč bych měl někoho hledat?“ zeptal se a snažil se tvářit lhostejně.
„Ale no tak, Sebastiane, oba dobře víme, že někoho hledáš. Ale pomsta není, chlapče, ta správná volba. Zlo plodí jen zlo. Dokážeš žít s vědomím, že jsi vrah?“
„Na mě nezáleží,“ odsekl Sebastian. „Nemůžu především žít s vědomím, že vrah mé matky žije a otec to tak klidně nechá! Lucius Malfoy za to zaplatí!“
„Takže znáš jeho jméno. To je zlé, moc zlé,“ pokýval Brumbál hlavou.
Sebastian sebou trhl. Vůbec si neuvědomil, že to jméno vyslovil, ale teď už na tom nezáleželo.
„Pověděl ti ho Harry, že?“
Sebastianovo překvapení se odrazilo v jeho tváři.
„Víme, že jsi se s ním setkal. Víme i to, že jsi byl za Remusem Lupinem. Ale zkus aspoň jednou poslechnout mě a svého otce. Našli jsme pro tebe příjemné a bezpečné místo…“
„Nikam nepojedu. Jsem plnoletý, nemůžete mě donutit,“ zavrčel Sebastian, natáhl si bundu a vzal do ruky svoji tašku.
„Jsi stejně sobecký jako tvůj otec. Ani na okamžik tě nenapadlo, jak mu bude, když tě Malfoy zabije?“ zeptal se Brumbál.
„Nijak mu nebude. Nezáleží mu na mě sakra!“ vykřikl Sebastian vztekle.
„Obětoval všechno, abyste ty a tvoje matka mohli žít v klidu a bezpečí. Co víc od něj chceš?“
„Mohl napsat, přijet za mnou…aspoň jednou v životě! Co by mu to udělalo?“ Sebastianovi se do očí začaly drát slzy. „Vy nemáte ani tušení, jaké to je celý život čekat na někoho, kdo nikdy nepřijde! Copak jsem po něm chtěl tolik? Aby se o nás zajímal? Aby aspoň jednou přišel?“
„A ty nemáš zase ponětí, jak těžce trpěl tím, že přijít nemůže, nesmí. Odloučení od vás byla jedna z věcí, která ho psychicky poznamenala a když tvá matka zemřela…obětoval svou duši, aby z tebe mohl vyrůst mladý muž, abys žil v co největším bezpečí,“ zašeptal Brumbál.
„Slova. Když mu na mě tak záleželo, proč se mnou zachází jako z póvlem? Proč se mě zbavil? Proč se stydí za to, že jsem jeho syn? A proč jsme sakra neodjeli ze země, když to tu pro nás bylo tak nebezpečné?!“
„Nic o sobě nevíte a oba očekáváte od toho druhého všechno, co jste si přáli, hned. Ty roky nepřeklenete za týden, jenže to byste museli chtít,“ povzdechl si Brumbál.
„Jo, nechci žít s někým, kdo mě a mámu odkopl, když jsme mu začali překážet, máte naprostou pravdu,“ přikývl Sebastian tvrdě.
„Připomínáš mi Severuse až mě to děsí. V tvém věku byl stejně paličatý a pak doplatil na svoji umíněnost. Přemýšlej o tom, chceš zaplatit stejně vysokou cenu jako tvůj otec za špatná rozhodnutí?“
„Já se nerozhodnu špatně. Udělám, co musím,“ namítl Sebastian, ale v jeho hlase už nebyla taková sebejistota. Znal od matky ten příběh, vyprávěla mu ho asi tisíckrát.
„A omyl je vyloučený, že? Myslíš, že při svém mládí dokážeš posoudit všechny možné důsledky? A nebo se prostě jen cítíš otcem zrazený a ublížený, a tak děláš hlouposti? Jít do Nocturma byla velká hloupost!“
Sebastian mlčel.
„Nebudeš mi to věřit, ale já chápu, jak se cítíš. Věř mi, že situace je velmi zlá. Budu k tobě upřímný, máme důvodné podezření, že Voldemort tě nechce zabít…chce tě zneužít, zneužít tvé mimořádné schopnosti.“
„Já nemám žádné mimořádné schopnosti,“ namítl Sebastian.
„Ale máš. Tvá matka ti nemohla říct, že není obvyklé, aby si dokázal kouzlit bez hůlky, bezděčně upálil někoho magickým ohněm…a Severus ti to neřekl, protože ti po smrti matky nechtěl působit další problémy. Faktem však je, že historie nezná žádného kouzelníka, který by v tak nízkém věku dokázal to co ty.“
Sebastian pustil tašku a posadil se.
„Takže mají pravdu,“ zašeptal. „Všichni moji spolužáci měli pravdu. Jsem…zrůda.“ Do jeho hlasu pronikla hořkost.
„Sebastiane, to není pravda! Ty nejsi zrůda a nevěř nikomu, kdo říká takové věci!“
„Vždyť je to pravda,“ pomalu si sundal brýle a upřel své ocelové oči na Brumbála. „Jen se na mě podívejte.“
„Jsi výjimečný, mimořádný a to lidi děsí, protože tomu nerozumí, a tak hledají něco, čím by to zlehčili, znehodnotili. Znáš legendu o Princi dvojí krve?“
Sebastian zavrtěl hlavou.
„Gerald Akvinský prý kdysi předpověděl příchod mesiáše smíšené krve, jehož mimořádné schopnosti změní lidstvo.“
„Snad nevěříte, že to jsem já?“ ušklíbl se Sebastian.
„Možná ano, možná ne. Ta legenda se dá vykládat různě, ale dá se i zneužít. Snadno by se lidé dali přesvědčit, že jsi Princ dvojí krve, mesiáš, který bude lidstvo soudit…“
„A pak by zabíjeli Voldemortovy odpůrce ve jménu mesiáše,“ dořekl Sebastian.
„Jsi po otci velmi bystrý a inteligentní. Chtěli jsme, abys se připojil k Řádu, až budeš připraven, bohužel ty jsi měl vlastní hlavu. To už nezměníme, ale ty se teď musíš někde ukrýt a zjistit, jaké schopnosti máš. Nedívej se na sebe jako na zrůdu, máš dar, tak ho využij. Pomstou nic nezískáš.“
„Skutečně bych mohl být Princ dvojí krve? Co stojí v té legendě?“ Sebastianův zasněný výraz se Brumbálovi nelíbil.
„Je to jen pověst, kterou lze vyložit tisíci různými způsoby. Nemysli na to a nenech se tím zlákat. Vzešlo by z toho jen zlo, Voldemort by tě nakonec využil a přivodil bys našemu světu jen utrpění a zkázu. To přece nechceš.“
„Ale mohl bych…,“ začal.
„Ne, žádné mohl. Vyvaruj se pokušení zahrávat si s ohněm, Sebastiane. Pouč se z chyb svého otce. Pořád jsi bezstarostný a nezodpovědný, neuvědomuješ si, že každý tvůj čin bude mít důsledky, kterým neunikneš.“
„To je všechno hezké, ale je smutné, že mi to říkáte zrovna vy,“ povzdechl si Sebastian a vzal svoji tašku do ruky. „Takže kam mě hodlá strčit tentokrát?“ zeptal se odevzdaně.

*****

Harry vylezl z krbu a paní Weasleyová ho objala tak silně, že mu vymáčkla všechen vzduchu z plic.
„Harry, drahoušku, tak rádi tě zase vidíme!“
„Děkuji, pani Weasleyová,“ zalapal Harry po dechu a brýle mu sklouzly na špičku nosu.
„Harry!“
„Rone! Hermiono!“ Harryho po dlouhé dny zasmušilá tvář se poprvé rozjasnila. Paní Weasleyová mu konečně přestala svým obětím drtit hrudník a pustila ho, takže se mohl přivítat se svými přáteli. Hermiona ho objala a Ron ho přátelsky poplácal po rameni.
„Je fajn tě zase vidět, Harry,“ usmíval se Ron.
„Někoho ti musíme představit,“ řekla Hermiona nadšeně, popadla ho za ruku a vlekla ho na zahradu.
„Sebastiane?“ podivil se Harry. Nepředpokládal, že by se s tím podivným klukem ještě někdy setkal.
„Ahoj Harry,“ pousmál se Sebastian a podali si ruce.
„Vy se znáte? No, to je ale báječné!“ nadchlo to Hermionu.
„Úžasné,“ utrousil Ron rozmrzele.
„Co tu prosím tě děláš?“ zajímal se Harry.
„To samé co ty, uklidili mě sem,“ pokrčil Sebastian rameny.
„Harryho sem nikdo neuklidil!“ ohradil se Ron ostře.
„Nemusíš se hned čertit, Rone,“ zastala se Sebastiana Hermiona.
Ron se zamračil a zadíval se na Harryho v naději, že se přikloní na jeho stranu.
„Brumbál mě pořád někam „uklízí“, časem se s tím smíříš.“
„Harry! Copak tu nejsi rád?“ Ronův hlas zněl dotčeně.
„Ale jo jsem, jenže Sebastian má pravdu, jsme tu všichni uklizení pěkně za větrem.“
„Podle mne Brumbál velice dobře ví, proč to dělá,“ ozvala se Hermiona.
„To nepochybně,“ přisvědčil Sebastian s úšklebkem.
„Přijel jsi sem na prázdniny, ne? Tak pojď ukážu ti, kde budeš spát a dáš si do pokoje věci,“ řekl Ron Harrymu ublíženým tónem.
„Počkáme tu na vás a pak se můžeme jít vykoupat,“ navrhla Hermiona.
„Jo, prima,“ stačil ještě Harry přikývnout, ale to už ho Ron táhnul pryč.
„Co je?“ vyškubl se mu Harry na schodech.
„Co je?“ opakoval Ron ostře. „Co je? Odkud toho týpka znáš? A vůbec myslel jsem, že jsi sem přijel za námi a ne z donucení. Co je s tebou, Harry?“
„Prosím tě, Rone, klid. To víš, že jsem se těšil na tebe a Hermionu, ale uznej, že Sebastian má pravdu, prostě tu jsme uklizení.“
„Ještě minulý týden ti nevadilo, že nevíme nic o tom, co Řád dělá a najednou jsi tu uklizený. A odkud ho vůbec znáš?“ Ron se mračil a Harry viděl, že je opravdu hodně rozzlobený.
„No jo, máš pravdu. Bylo mi to jedno. Byl jsem sám a užíral jsem se…to je jedno. A Sebastiana prakticky neznám. Jednou jsme se setkali, objevil se před časem u mě v pokoji a o něco mě požádal.“
„Harry!“ Ron vykřikl tak nečekaně, že se Harry lekl. „Nemůžeš se bavit s cizími lidmi! Co když je to špeh nasazený sem Ty-víš-kým!“
„Rone, není to špeh! Nenávidí Voldemorta a Smrtijedy!“
„Říkej laskavě Ty-víš-kdo, žádám tě o to neustále,“ vyčetl mu Ron. „A jak si můžeš být jistý tím, že je nenávidí. Snad jsi mu nevěřil, Harry?“
„Zpočátku ne, ale…já nevím…je v něm něco…,“ přemítal Harry nahlas.
„Nevěř mu, nevěř mu ani slovo. Pořád se ometá kolem Hermiony a cpe jí do hlavy bůh ví co. A všiml sis jak chodí oblečený? Pořád v černé. A ty brýle co nikdy nesundavá? Je to divný týpek. Hermiona by se od něj měla držet dál.“
„Co tu vlastně dělá?“
„Brumbál ho sem poslal. Když jsem se mámy ptal, co je zač, řekla jen, že to není moje starost. Spí sám v pokoji po Percym.“
„A co je vůbec s Percym?“
Ron mávl rukou.
„Je to pořád stejné. Vždycky jsem věděl, že je padlý na hlavu, ale že tak moc,“ zamračil se Ron.
„Ale teď už přece ví, že jsem říkal pravdu. Že Brumbál říkal pravdu. Copak…“
„Harry, copak jsi někdy zažil, aby Percy přiznal, že udělal chybu?“ přerušil ho Ron.
„Co Fred a George?“ zkusil Harry veselejší téma.
„Těm je hej, obchody jim jen kvetou a řekl bych, že už mají slušnou hromádku zlata,“ v Ronově hlase se objevila nepatrná závist. „Zítra přijedou, každou chvíli vymyslí nějakou novou věc a doma to pak na mamce a na nás zkoušejí.“
„Hm, tak si asi půjdeme vzít ty plavky, aby Hermiona nečekala dlouho ne?“ navrhl Harry.
Ron se zatvářil otráveně, ale nakonec přikývl.

Hermiona si roztáhla deku a Sebastian si zcela samozřejmě přisedl k ní, takže Ron byl odkázán na deku, kterou nesl Harry.
„Pořád za ní dolézá,“ pošeptal Ron Harrymu rozzlobeně.
Harry jen pokrčil rameny a sundal si trenky i tričko. Bylo docela horko a do vody se těšil.
„Jdete někdo?“ zeptal se, protože Hermiona se o něčem na dece bavila se Sebastianem a Ron se pořád ještě neměl k tomu, aby se svléknul do plavek.
„Jděte napřed, my tam budeme za chvilku,“ řekla jim Hermiona.
Harrymu nemohlo uniknout, jak to Rona naštvalo.
„Co máte tak důležitého, že vám tu překážíme?“ vyprskl.
Hermiona se na něj káravě podívala.
„Prostě mě jen zajímá Sebastianův názor a chci si to v klidu doposlechnout,“ odvětila chladně.
Sebastian se podíval na Rona, pak na Hermionu, vstal a rychle, ale opatrně, aby si neshodil brýle, ze sebe svlékl věci. Hermiona si jeho štíhlé, pevné tělo letmo prohlédla a nepatrně se usmála.
„Klidně ti to dopovím ve vodě,“ pousmál se.
„Tak jo,“ přikývla Hermiona a svlékla se do svých jednodílných plavek. „Jdeš taky, Rone, nebo tu budeš stát do soudného dne?“
Ron zrudl ale spíš vztekem než ponížením. Nečekali na něj a šli k vodě. Bylo to příjemně osvěžující, ale Harry začal chápat, jak se Ron cítí, protože Hermiona plavala vedle Sebastiana, který ji vysvětloval, že odsuzovat černou magii je krátkozraké. Harry si připadal jako by tu byl navíc. Ron zůstal uraženě na břehu, nešel s nimi a Harry se nakonec ke svému kamarádovi vrátil dřív a nechal ty dva jejich diskusi o tom, zda lze bez nebezpečí využívat černou magii a nebo ne.
„Jak ho Hermiona může poslouchat!“ vztekal se Ron.
„Asi jí to zajímá,“ pokrčil Harry rameny a vzal si ručník.
„Harry! Copak tobě to není jasné?! Je to zrádce!“ vybuchl Ron.
„Mě tak nepřijde. Kdyby byl, vyptával by se,“ namítl Harry.
„To bys musel vědět, že než jsi sem přijel, mluvili dost často o tobě,“ šokoval ho Ron.
Harry znejistěl, ale pořád mu něco bránilo vidět to z Ronova úhlu pohledu. Vlastně měl pocit, že tu vůbec nejde o Sebastiana.
„Voda je skvělá, vážně jsi měl jít taky,“ řekla Hermiona sotva se vrátili a ručníkem si začala vysoušet vlasy.
Ron zatínal prsty do dlaní a když se na něj Sebastian podíval a pousmál se, udělal něco nečekaného – praštil ho. Nebyla to nijak silná rána, ale stačila na to, aby Sebastianovi sklouzly brýle. Na okamžik tak Ron i Hermiona spatřily jeho ocelové oči než mu vyhrkly slzy a pevně sevřel víčka.
„RONE!“ zaječela Hermiona.
Sebastian zavřel oči a klesl na kolena. Opřel se o ruce, po tvářích mu stékaly slzy a vypadalo to, že má bolesti. Trvalo několik minut než zvedl hlavu a začal rukou tápat po brýlích. Ron na nic nečekal a odešel. Harry zvedl brýle a vložil je Sebastianovi do ruky.
„Díky,“ zašeptal a nasadil si je. Otřeseně se posadil a snažil si pod brýlemi utřít slzy.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Hermiona.
„Jo, bude to dobrý,“ přisvědčil Sebastian a pomalu se rozkoukával. Když mu brýle spadly, byl přechod na plné slunce pro jeho oči velice bolestivý, jen pomalu se mu vracel zrak.
„Musíš ho omluvit. Ron je fajn, ale občas se chová jako pitomec,“ povzdychla si Hermiona.
„To je v pořádku. Měl jsem si to uvědomit dřív,“ potřásl Sebastian hlavou. „Bude lepší když odtud vypadnu. Nechci dělat potíže.“
„Ne, to ne!“ vyjekla Hermiona. „Ron se ti musí omluvit a…“
„Nech toho,“ zarazil ji Sebastian. „Já mezi vás nepatřím, jsem tu navíc a sama vidíš, co to způsobuje.“
Harry vstal a chtěl se nenápadně vytratit. I jemu už došlo, že Ron prostě žárlí, protože Hermiona se baví víc se Sebastianem.
„Ron prostě žárlí,“ řekla to Hermiona nahlas.
„Já asi půjdu…najít Rona,“ řekl Harry a vytratil se.
„Právě proto bych měl odejít, Hermiono.“
„Ne, ty nesmíš odejít,“ řekla měkce.
„Proč ne? Jsem na to zvyklý. Jestli si myslíš, že to urazí mé city, bojíš se zbytečně.“
„Tady nejde ani tak o tebe…nechci abys odešel,“ zašeptala.
„Proč? Sama jsi viděla, co jsem zač,“ povzdechl si a poklepal na své brýle.
„Nezajímá mě, co se ti stalo. Jsi…inteligentní, skvěle se mi s tebou povídá a…,“ Hermiona se začervenala a zmlkla.
„A?“
„Jsi…prima kamarád,“ špitla.
„Aha, jo jasně,“ Sebastian jen těžko zakrýval zklamání. „Možná bych ti to měl vysvětlit,“ sundal si brýle a jen velmi pomalu otvíral oči. Zase mu vyhrkly slzy a prakticky nic neviděl, ale chtěl, aby si Hermiona prohlédla, co je zač.
Dívala se do těch nelidských ocelových očí, ale neodtáhla se od něj, nepožádala ho jako jiní, aby si nasadil brýle a šel pryč. Trochu sebou trhl, když ucítil její ruku na své tváři. Neviděl, že ji zvedá, a zaskočilo ho to.
„Vidíš…vidíš něco?“ zeptala se tiše.
„Moc ne, to světlo je moc ostré.“
„Bolí to? Jestli ano, tak si je nasaď.“
Udělal to a pak čekal, až začne mluvit ona.
„Jak se ti to stalo? Tedy pokud o tom chceš mluvit.“
„Bez problému. Narodil jsem se slepý, oční nerv mi končil v prázdnu. Všechny ty lektvary a chemikálie, terapie a já nevím co ještě…způsobily, že…vypadám jak vypadám.“
„Ale vidíš, ne?“
„Jo, svým způsobem. Tyhle brýle upravují množství světla, které dopadá na sítnici, takže vidím, ale bez nich a nebo když je noc, nevidím skoro nic. Bez nich nerozeznám ani koně na tři metry,“ jeho hlas byl klidný a vyrovnaný. Vyprávěl to už tolikrát a žil s tím už tak dlouho, že si na to zvykl.
„Proč jsi mi to neřekl dřív?“ zeptala se Hermiona.
„Většina lidí, kterým jsem to řekl, mě pak považovala za zrůdu. Řekli mi totiž, že jsem se tak narodil, protože…mám genetickou vadu. Když mi bylo dvanáct, navrhli léčitelé v Americe, že by mě měli sterilizovat, aby se ta vada nemohla přenést dál,“ hořce se nad tím ušklíbl.
„To snad ne!“ zděsila se.
„Ale jo, prostě jsem se nepovedl. Ani vlastní otec se na mě nemůže podívat, aby necítil zhnusení. Jsem nečistokrevný bastard a ještě k tomu zdegenerovaný. Kdyby mohl, otrávil by mě jako psa. Co s potomkem, který bude mít jen zdegenerované děti,“ Sebastian si povzdechl a pak potřásl hlavou. „Promiň, že tě tím obtěžuji. Normálně si takhle srdce nevylívám. Radši si půjdu sbalit.“
Vstal, ale Hermiona ho chytila za ruku.
„Neznám tvého otce, ale jestli si tohle o tobě myslí, pak je to omezený ubožák. Ty přece nejsi žádná zrůda! Tohle se může stát každému. A nechci abys odcházel. JÁ to nechci.“
„Mého otce znáš lépe, než si myslíš, Hermiono.“
„Jak to?“ podivila se.
„Je to Severus Snape.“
Ta slova zůstala na několik dlouhých okamžiků viset ve vzduchu.
„Severus Snape? Jako profesor Snape? Profesor lektvarů?“ lapala po dechu.
„Jo, přesně ten. Znáš jich snad víc?“ ušklíbl se Sebastian a Hermioně v tu chvíli skutečně Snapea připomněl.
„Třeba to tak nemyslí,“ navrhla nesměle.
„Tomu sama nevěříš. Ale na tom nesejde. Jsem tu jen proto, že mě Brumbál požádal, abych tu zůstal. Půjdu, nerad bych byl nucen Ronovi ublížit.“
„A co mě? Mě klidně ublížíš?“ zašeptala.
Sebastian se na ni nejistě zadíval. Hermiona přešlápla. Bylo těžké odhadnout kam se dívá a co si myslí, když jeho oči zakrývala dvě černá skla.
„Co tím…myslíš,“ polknul.
„Ještě nikdy…jsem nepotkala někoho…jako jsi ty,“ špitla.
„Tak to ti věřím. Mrzáků jako já…“
„Sebastiane,“ přerušila ho a přiložila mu prst na rty. „Polib mě,“ zašeptala prosebně.
Zaváhal, ale pak se pomalu sklonil k jejím rtům. Vzala za jeho brýle a po chvíli mu je sundala. Díval se na ni zpod přivřených víček.
„Jsi jiná než ostatní,“ zašeptal a pak ji konečně políbil.

„Je divný, Harry!“ rozčiloval se Ron.
„Jo, možná, ale to přece automaticky neznamená, že je zrádce,“ namítl Harry. Ronova žárlivost ho už unavovala.
„Co když tě má zabít? Nebo Brumbála? Nebo…“
„Rone! Jediný člověk, kterého chce zabít je Lucius Malfoy,“ zarazil výčet katastrof Harry.
„A to ti řekl?“ ušklíbl se jeho přítel.
„Ano.“
„A tys mu to uvěřil?“ vytřeštil Ron oči.
„Podívej to nemá cenu. Brumbál ho sem poslal, věří mu, takže v čem je problém?“
„Problém je v tom, že Brumbál věří kde komu. Vezmi si Snapea, co když na nás donáší Ty-víš-komu a vesele se Brumbálovi za jeho zády směje?“
„Hele, nemám Snapea rád o nic víc než ty. Je to slizký, kluzký, bezpáteřní had, ale Hermiona má pravdu. Kolikrát jsme ho už podezřívali a vždycky jsme se mýlili. Co když Brumbál má skutečně důvod mu věřit? I tuhle možnost musíme zvážit.“
„Nenávidí tě, Harry!“
„A proto musí být jeho syn stejný hajzl?“ zeptal se Harry unaveně.
„Jaký syn? Co to…,“ Ronovy oči se rozšířily poznáním i šokem. „On je Snapeův SYN?!“ vykřikl.
Harry se v duchu proklel. Sebastian nevypadal, že by chtěl, aby se vědělo o jeho příbuzenském vztahu s profesorem lektvarů.
„Tak je to jasný! Snape je zrádce a jeho synáček v tom jede taky!“
„Rone, proboha, Rone, klid. Dobře si vzpomínám, co mi Brumbál řekl na otázku, proč Snape přestal podporovat Voldemorta.“
„Neříkej to jméno!“ vyprskl Ron.
„Řekl mi,“ pokračoval Harry jako by nic, „že to je jen mezi ním a Snapem. Brumbál ví něco, co my ne.“
„A co když se Brumbál mýlí?“ zašeptal Ron.
„Proč by mě Snape tedy nezabil už dřív?“
„Co já vím, je to Snape. Bůh ví, co se mu honí v té jeho mastné hlavě,“ pokrčil Ron rameny. „Harry, slib mi, že se budeš od toho Sebastiana nebo jak se jmenuje držet dál.“
„Mám jen jednu otázku, Rone.“
„Jakou?“
„Nejde tu spíš o Hermionu než o mne?“ zeptal se Harry a nepatrně se usmál, aby to trochu odlehčil.
„O Hermionu? Proboha proč? Samosebou že o ni nejde. Jde mi o tebe. Jsi můj nejlepší přítel!“ rozzlobil se Ron.
„Dobře, dobře,“ uklidňoval ho Harry. „Slibuji, že si budu dávat pozor.“

*****

Sebastian seděl za domem opřený o zeď a díval se na hvězdy.
„Neruším?“ zeptal se Harry.
„Ne vůbec.“
Harry si přisedl.
„Je dneska hezky, co?“ řekl Harry konverzačním tónem.
„Jo, to je. Někdy jsme s mámou jen tak seděli venku a dívali se na nebe.“
„Trochu ti závidím, že si svoji mámu pamatuješ. Já si na tu svoji moc nevzpomínám,“ povzdechl si Harry.
„Není to lepší, nemysli si. Akorát víš zcela přesně, co jsi ztratil.“
„Co Malfoy? Pořád ho chceš zabít?“ zeptal se Harry.
„Proto jsem se přece vrátil. Jenže Brumbál si myslí něco jiného. A pak…,“ Sebastian se nečekaně odmlčel. „Už jsi někdy slyšel o legendě o Princi dvojí krve?“
„O čem?“ podivil se Harry.
„Tak nic,“ mávl Sebastian rukou. „To já jen tak.“
„Tak mi ji řekni,“ vybídl ho Harry.
„Já ji vlastně přesně neznám. Ale…kdysi prý někdo předpověděl příchod mesiáše, který buď lidstvo pozvedne výš a nebo zatratí. Myslíš, že na tom může být něco pravdy?“
„No, sám jsem na věštby až donedávna nevěřil, a taky jsem musel změnit názor. Nevím, třeba to taky byla věštba. Někdy mám pocit, že je možné skoro všechno,“ pousmál se Harry.
„Jo, tak ten pocit mívám taky,“ přisvědčil Sebastian.

*****

Hermiona, Harry i Ron seděli v kuchyni u snídaně. Ron se tvářil všelijak a mezi ním a Hermionou vládlo nepříjemné ticho. Harry se je pokusil několikrát vtáhnout do hovoru ale vždy marně, takže toho nakonec nechal.
„Kdepak je ten tvůj Sebastian,“ utrousil do ticha Ron kousavě.
„Nevím a není můj,“ ohradila se Hermiona.
Znovu se ponořily do mlčení. Okno bylo otevřené a poměrně dobře slyšeli, jak se k domu blíží nějaké hlasy.
„…takhle se mnou mluvit nebudeš!“
Všichni tři v kuchyni strnuli, protože ten rozzuřený, jedovatý hlas znali až příliš dobře z hodin lektvarů.
„Nemáš mi co rozkazovat! A laskavě mi vrať moji hůlku!“
„Jdi do svého pokoje a tam zůstaneš dokud se nedostaví slečna Freezová! Je ti to jasné?!“
„Na to ti kašlu!“
Ozvalo se plesknutí a Hermiona sebou trhal. Všichni si teď svorně přáli být na míle daleko a nebýt tak svědky téhle hádky.
„Uděláš, co jsem ti řekl. Pokud ne…poneseš za to důsledky.“
Téměř nadskočili leknutím, když Sebastian prudce rozrazil dveře, bez pozdravu proběhl kuchyní a zmizel na schodech. Levou tvář měl zarudlou.
„Tomu říkám rodinná idylka,“ utrousil Ron a Hermiona ho pod stolem kopla.
Harry se zvedl od stolu a šel za Sebastianem.

„Balíš?“ zeptal se Harry, když vešel do pokoje.
Sebastian cpal bez ladu a skladu své věci do tašky.
„Jo, tady už nebudu ani minutu!“ zavrčel.
„Promiň, nešlo to neslyšet…ale bez hůlky? A jestli po tobě jdou…to je sebevražda.“
„Hele, Harry,“ otočil se Sebastian k němu, „od kdy jsi tak přemoudřelý, hm? Ty bys ho poslechl? Co? Poslechl?“
Harry mlčel.
„Hermiona říkala, že se vzájemně nenávidíte. Řekla mi dost o tom, jak se k tobě chová. A já ti ještě něco přidám, je to několikanásobný vrah! Poslal na smrt stovky mudlů i kouzelníků, desítky jich sám zabil ve jménu toho Voldemorta. Máma věřila, že není takový, jak se zdá, že jen udělal chybu a teď musí dělat věci, které nechce. A jak dopadla? Nechal ji umřít! Nepotřebuji hůlku, abych Malfoye zabil. Uškrtím ho třeba vlastníma rukama!“
„Sebastiane, tomu přece sám nevěříš. A Brumbál Snapeovi věří, takže…“
„Aby na to Brumbál nedojel jako moje máma,“ skočil Harrymu do řeči, zapnul tašku a prosmeknul se kolem Harryho beze slova rozloučení.
Harry sešel dolů a posadil se vedle svých kamarádů. Hermioně stékaly slzy po tváři až děsivě tiše a ani Ron se netvářil nijak vítězoslavně.
„Zabijí ho,“ zašeptal Harry ponuře a Hermioně zabořila tvář do dlaní.

*****

„Já osobně bych nevěřila někomu, kdo se celé roky schovával za Brumbála,“ utrousila Bellatrix jedovatě.
Snape nehnul ani brvou, jeho výraz byl klidný a vypadalo to, že je vysoce povznesen nad Bellu i její obvinění.
„Co, Severusi, došla ti řeč?“ popichovala ho.
„Nemám ti co říct,“ ušklíbl se způsobem někoho, koho tato konverzace nudí.
„Vážně?“ protáhla. „Co bys dělal, kdybys dostal za úkol třeba…třeba zlikvidovat Brumbála nebo přímo Pottera?“ vyzvídala.
„Hypotetické scénáře.“
„Ale dost reálné, někdo by mohl navrhnout, abys byl podroben zkoušce. Co třeba zabít toho bastarda, co jsi zplodil, hm?“ nepřestávala útočit.
„Mám důležitější věci na práci než se po celém světě honit za nějakým spratkem. Ale to ty přece dobře víš,“ řekl a napodobil její tón.
„Fajn, Severusi, možná jsi to všechno okecal, ale já ti stejně nevěřím ani ten tvůj nos mezi očima!“ vyprskla.
„To není můj problém,“ sdělil jí falešně sladkým hlasem.
„Copak zase se hádáte? Tss, tss,“ zašklebil se Lestrange sotva vešel do místnosti a uviděl je.
„Já se nehádám. To jen tvá povedená manželka má zase svůj den,“ utrousil Snape a Bellatrix po něm šlehla pohledem.
„Ale no tak,“ pousmál se Lestrange. „Vlastně mám pro tebe, Severusi, malé překvapení.“
Snape nedal najevo, jak ho ta slova znejistěla. Od chvíle kdy se vrátil mezi Smrtijedy musel být neustále ve střehu a očekávat nečekané, ale překvapení byla vždy zrádná. Pokaždé existovalo dost proměnných, které nemohl bezpečně kontrolovat.
„Víš, že nemám rád překvapení. Co je to?“ zeptal se Snape líně.
„My jsme totiž to tvoje hádě chytili. Představ si, že se mě ten blázínek pokusil napadnout. No, trošku jsme ho pocuchali, ale je naživu. Nechceš se jít podívat, co z tvého levobočka vyrostlo?“ Lestrange se viditelně dobře bavil, ale Snape se nedal rozhodit a setrval se své roli.
„Ani ne co bych na něm viděl,“ řekl znuděně.
„To nejsi ani trochu zvědavý?“ přisadila si Bellatrix.
„Tak dobře, když o to tak stojíte,“ zavrčel Snape.
„Až po tobě,“ pokynul Lestrange rukou ke dveřím.

Sebastian ležel na podlaze uprostřed okrouhlé místnosti nad níž se táhl ochoz. Voldemort to tu využíval kdysi pro zábavu. Zajatec byl pro pobavení přihlížejících týrán a mučen dokud nevypustil duši. Snapeovi to připomínalo římský cirk a hnusilo se mu to, byť to nikdy nedal najevo. Krev a zabíjení mu nevadilo, ale nesmyslné týrání pro potěšení nechápal.
„Není ti zase tak podobný,“ konstatovala Bellatrix a dala si záležet, aby to znělo zklamaně.
Snape mlčel, neměl k tomu co říct. Jako obvykle ho ten kluk zase neposlechl a tentokrát mu nemohl pomoci.
Sebastian se nehýbal, nedal se bez boje a jeho tělo bylo rozdrásané po desítkách zásahů.
„Bude zábavné až Mistr začne zjišťovat, zda je na té legendě něco pravda. Připojíš se, Severusi?“ nadhodil Lestrange a spolu s Bellatrix čekali na jeho reakci, oči se jim fanaticky leskly.
„Nevěřím, že je to pravda, ale…ano, může to být…zajímavé,“ přisvědčil Snape a neříkalo se mu to zrovna lehko. Neměl sice toho kluka moc rád, ale přece jen to byl jeho syn.
„Možná bychom se mohli trošku pobavit,“ navrhla Bellatrix a lišácky se usmála.
Snape znal to její „pobavit“. Bylo mu jasné, že by pak ze Sebastiana moc nezbylo.
„Jak chceš, ale nejsem si jist, zda Pán zla bude mít pro tvou zábavu pochopení, když zjistí, že jsi ho předběhla,“ prohlásil a dosáhl svého – Bellatrix se stáhla.
„Ne, budeme trpělivý. Však se dočkáme,“ řekl Lestrange a nepěkně se usmál.
Snape se naposledy zadíval na svého syna a pak s nimi odešel pryč. Světla zhasla a místnost se ponořila do tmy.

*****

Snape seděl v tmavé společenské místnosti a snažil se soustředit na čtení, ale písmenka mu poskakovala před očima jako živá. Jeho myšlenky se neustále stáčely k chlapci. Pořád ho viděl, jak tam leží na té podlaze. Prakticky celý život zasvětil snaze zajistit mu bezpečí, ale selhal, strašlivě a fatálně selhal. A nejhorší na tom bylo, že nemohl nic udělat, nemohl mu nijak pomoci. Nebo ano?
„Ulítly ti včely, Severusi?“ uchichtla se Bellatrix.
Snape pomalu zvedl oči od knihy.
„Potřebuješ něco?“ zavrčel.
„Já? Ne,“ pousmála se. „Ale náš Mistr chce, abys mu přinesl ten tvůj úžasný lektvar. a hned, Severusi. Víš, jak nerad čeká.“
„Ještě to není hotové,“ zamračil se Snape.
„Nemyslím, že ho zajímají tvé výmluvy,“ řekla mu falešně sladkým hlasem. „Prostě mu to máš přinést. Myslím, že to chce vyzkoušet…na tom klukovi.“
Jestli Bellatrix doufala v nějakou reakci, zklamal ji, protože nehnul ani brvou. Beze slova odložil knihu a vstal z křesla.
„Když to chce,“ pokrčil rameny.
Cestou do své laboratoře však musel myslet na to, co se Pán zla chystá udělat. Byl tuze rád, že nemusí být přítomen, když si s chlapcem „hraje“, ale to neznamenalo, že mu to jedno. Pořád na to musel myslet a nějak podvědomě cítil, že je pořád naživu, ještě ho nezabili. Byl to zvláštní pocit. Lektvar, přesněji droga, o kterou ho Pán zla požádal, měl halucinogenní účinky. Osoba, která ho požila, prožila zhmotnění svých nejhorších nočních můr – teoreticky. Prakticky se Severusovi stále nepodařilo uměle věrně napodobit to, co dokázal vyvolat obyčejný bubák. Lektvar byl nedokončený a když se k tomu přidal fakt, že chlapec byl citlivý ke všem chemikáliím, nikdo nemohl tušit, co to s ním udělá, jak na to bude reagovat a jaké následky to zanechá. Vešel do místnosti a z laboratorního stolu vzal lahvičku s jasně modrou tekutinou. Neodolal, aby si ji neprohlédl proti světlu. Mohl by je zaměnit, mohl by…Snape potřásl trpce hlavou. Měl svázané ruce, přišli by na to a špatně by to skončilo. Nemohl přece ohrozit svůj úkol. Sevřel lahvičku v ruce. Nemohl nic dělat, nic. Nebo ano?

*****

Úzký paprsek světla se zakousnul do tmy. Dveře se otevřely a Snape vstoupil do místnosti. Rozsvítil a zadíval se na tělo připoutané ke kovovému stolu. Podlitiny, popáleniny, hluboké řezné rány, jako by se hodně snažil naporcovat, přerývavé chroptivé dýchání – Sebastian na tom nebyl ani trochu dobře. Snape minul stolek s pilkami, skalpely, jehlami a injekcemi i s lahvičkou modré tekutiny a přistoupil ke stolu. Váhavě se dotkl tepny na chlapcově krku, puls byl zrychlený, pak přejel po skvrně zaschlé krve – aplikovali lektvar přímo do žíly.
„K čertu,“ ulevil si. Lektvar nebyl k tomu určený, nebylo divu, že životní funkce začaly kolísat.
Najednou ucítil, jak ho chvějící se prsty chlapcovy ruky vzaly za zápěstí,víčka se zachvěla a oči se otevřely. Mléčně zakalené, teď už slepé oči se na Snapea upřely bez jakéhokoli konkrétního výrazu.
„Prosím,“ zašeptal Sebastian bolestně rozbitými rty.
Snape se otřásl, jako by se mu do kůže zakousl ledový vzduch. Bez jakékoli námahy se vyprostil ze sevření a odstoupil od stolu.
„Prosím,“ zachraptěl Sebastian a tvář se mu zkřivila bolestí.
Snape se k němu otočil zády.
„Prosím!“ zaúpěl Sebastian zoufale. „Už ne…skonči to.“
Poslední slova projela Snapem jako ostří nože. Stál tam a naslouchal přerývavému dechu.chlapec znovu upadl do bezvědomí, musel mít velké bolesti. Pomalu se otočil, toporně skoro jako by jeho pohyby už neřídila jeho vůle, ale jakási vyšší síla. Rozvázal řemeny, kterými byl chlapec ke stolu připoután, a vzal ho do náruče. Byl překvapivě křehký, opatrně ho sevřel a přitiskl ho k sobě. Nikdy neměl možnost pochovat ho, když byl ještě dítě, neviděl ho vyrůstat, nikdy se ho pořádně nedotkl, snad vyjma té facky, co mu dal tehdy u Weasleyových, až teď a byl to podivný pro Snapea až znepokojivý pocit.

*****

Madam Pomfreyová obešla lůžko a urovnala Sebastianovi podušku pod hlavou. Nestačila se ani převléknout z pyžama, protože od té chvíle, co se profesor Snape nečekaně objevil v náručí do deky zabaleného chlapce, se věnovala svému pacientovi. Sotva zvládla napsat Brumbálovi, co se stalo. Snape se nezdržel, nechal jí ho tu doma a hned zase šel. Čekala ho cesta zpátky a ještě si musel vymyslet věrohodnou lež, aby na něj nepadlo podezření. S povzdechem zkontrolovala Sebastianovy životní funkce. Od chvíle, kdy mu dala další dávku toho sajrajtu, se jeho stav poněkud stabilizoval. To mohlo znamenat jen jedno…

„Závislý?“ opakoval Snape a tvářil se dost skepticky.
„Ano, nepochybně,“ přikývla Pomfreyová. „Když nedostane svoji dávku, začnou kolísat životní funkce a troufám si tvrdit, že by mohlo vést až ke kolapsu.“
„To není možné,“ zavtěl Snape hlavou. „Není to návykové.“
„Pro většinu lidí ne, ale s jeho citlivostí…návyk se vytvořil prakticky okamžitě.“
Snape hleděl na Pomfreyovou, jako by čekal, že každou chvíli zakřičí apríl.
„Nějaké další následky?“ zeptal se Brumbál a tvářil se ustaraně.
„Nevím, zatím je brzy dělat nějaké závěry. Je v komatu a neprobírá se. Aktivita mozkové kůry se od chvíle, kdy se ke mně dostal, ztrojnásobila. Má horečku, ale neblouzní, nemá žádné halucinace a vypadá to, že se mu něco zdá. Oči se mu pod víčky pohybují.“
„Zřejmě na to reaguje odlišně. Jak jsem říkal, nebylo to dokončené,“ pokrčil Snape rameny.
„Jedno ale vím určitě. To svinstvo napadá jeho nervový systém. Ať už to mělo být cokoli,“ řekla Pomfreyová a sjela Snapea dosti pohoršeným pohledem.
„Doufám, že nebyly kvůli němu nějaké problémy,“ zadíval se Brumbál přes obroučky svých brýlí na Snapea.
„Ne, bylo kvůli tomu menší pozdvižení, ale už je to v pořádku,“ odvětil Snape a snažil se nemyslet na ten výlet do pekla agónie, který mu za to pochybení Pán zla pomocí kletby cruciatus zprostředkoval. Zvláštní ale bylo, že nelitoval toho, co udělal, ani když se svíjel v bolestech na podlaze. Překvapivě měl na výběr a byl docela rád, že si vybral život svého syna. Jeho život byl už tak dost nepovedený, takže proč by měl mít na svědomí ještě smrt toho kluka, no ne?

*****

Madam Pomfreyová rozčileně přecházela po pokoji. Brumbál naproti ní působil jako zosobnění klidu.
„Ví to Severus?“
Pomfreyová zavrtěla hlavou.
„Zatím jsem to nikomu neřekla. Až mě to děsí,“ zašeptala, jako by se bála, aby Sebastian něco nezaslechl. „Nemám pro to opravdu žádné vysvětlení, ale on…vidí! A přitom sítnice byla kompletně zničená. A to nemluvím o tom, že se mu rány hojí abnormálně rychle,“ opakovala v rozčilení, co už Brumbálovi řekla.
„Nejrozumnější bude začít tím, že o tom informujeme Severuse. Jinak je chlapec ale v pořádku?“ ujišťoval se Brumbál.
„Ano, vždyť říkám zotavuje se až děsivě rychle. Nezdá se, že by ho nějak ten lektvar ovlivňoval. Reakce má přiměřené a normální, nemá žádné halucinace ani jiné abnormální stavy. Ale uvědomujete si, profesore, že se mu sám od sebe vrátil zrak? A ty jeho oči…buď začínám bláznit nebo tmavnou.“
„Ne, nezačínáte, všiml jsem si toho taky. Nemůže to být způsobeno tím lektvarem?“ řekl Brumbál zamyšleně.
„Nevím, nejsem v tomhle oboru expert,“ pokrčila trochu roztržitě Pomfreyová rameny. „Ale jedno vím jistě, s tím klukem se děje něco moc divného.“

*****

„Sebastiane!“ vykřikla Hermiona, nechala snídani snídaní a objala ho tak divoce, že ho skoro porazila.
„Opatrně ať ho samou láskou neuškrtíš,“ rýpl si Harry.
Hermiona Sebastiana pustila a trochu se začervenala. Harry se se Sebastianem přátelsky přivíral, Ron však nezapomněl vrhnout po Sebastianovi nevlídný pohled a Hermiona, která si toho všimla, mu šlápla na nohu.
„Je skvělé vidět tě zase na nohou,“ řekl Harry s úsměvem.
„Díky, Harry, je to jako podruhé se narodit,“ potřásl Sebastian zamyšleně hlavou a sundal si brýle.
„Tvoje…oči!“ zašeptala Hermiona.
Sebastian se usmál a nechal Hermionu, aby ho pohladila po tváři. Ron se znechuceně zvedl a odešel z kuchyně, ale ona si toho vůbec nevšimla, jak byla uchvácená těma tmavě šedýma očima.
„Ještě se necítím úplně…fit, ale na druhou stranu už dlouho jsem se necítil tak dobře,“ usmál se Sebastian.
„Co se vůbec stalo?“ zajímal se Harry.
„Řekl bych, že jsem dostal…lekci…myslím, že dobrou lekci,“ řekl Sebastian a trochu posmutněl. „Bylo ode mne pošetilé myslet si, že…můžu sám porazit někoho, koho nedokázalo porazit tolik lidí přede mnou.“
„Poučil jsi se?“ položila mu Hermiona ruku na rameno.
„Ano, řekl bych že ano…o mnoha věcech,“ přikývl Sebastian.
„Například?“
Sebastian na Harryho upřel své šedé oči.
„Třeba o…tátovi.“
„Usmířili jste se?“ zeptala se Hermiona s nadějí v hlase.
„No…to zase ne,“ ošil se Sebastian. „Ale musel jsem si poopravit pár…názorů o něm. Měl ideální příležitost se mě zbavit a nikdo by mu to nemohl vyčítat, a přece mě tam nenechal.“
„To je jasné, je to přece tvůj táta,“ prohlásila Hermiona.
Harry se tvářil o dost skeptičtěji.
„Nevím, proč to udělal. Nemluvili jsme spolu…ještě…a vlastně si nejsem jist, jestli s ním vůbec chci mluvit. Je to teď dost zmatené, fakt nevím, co si o tom mám myslet. Vím o něm své…jenže se to neslučuje s tím, co udělal,“ povzdechl si Sebastian.
„Mám nápad co něco veselejšího? Dáš si koblihu?“ Hermiona přistrčila Sebastianovi mísu s voňavým pečivem a on se najednou začal smát.
„Jo, jasně,“ přikývl, jednu si vzal a s chutí se do ní zakousnul.
„Co máš v plánu?“ zeptal se Harry a třebaže byl po snídani, taky si jednu vzal.
„Ještě nevím, mám od madam Pomfreyové nařízen klid a žádné přetěžování, byť mi nespecifikovala, co tím myslí. Ještě je mi občas divně, takže myslím, že na nějaký čas zakopu válečnou sekeru.“
„To je moudré,“ přitakala Hermiona.
„Na to abych byl moudrý, jsem příliš mladý,“ prohlásil Sebastian pobaveně. Cítil se dobře, byl mezi skvělými lidmi a s Hermionou, nejbáječnější dívkou jakou poznal, rány se mu hojily, viděl jako ostříž a svět se najednou zdál být lepším místem k žití než kdy dřív. Svým způsobem to, čím prošel, bylo tak trochu jako očistec. Teď už zbývalo jen začít žít v „ráji“.

*****

Hermiona si loupala pomeranč a Sebastian jí jemně masíroval krk a ramena. Hermiona si to vychutnávala, měl schopné, krásné ruce s dlouhými, štíhlými prsty.
„Takhle bych tu dokázala sedět věčně,“ pousmála se Hermiona.
„Já bych to mohl dělat věčně,“ zašeptal jí do ucha.
Hermiona se zasmála a podívala se přes rameno na něj. sklonil se k ní, aby jí políbil, když bolestně vykřikla.
„Co je? Co se ti stalo?“
Hermiona se nepatrně usmála.
„To nic, jen jsem se řízla,“ řekla a ukázala mu prst.
„Chceš to pofoukat?“ zeptal se a vzal její ruku do dlaně. „Aby tě to nebolelo a rychle se ti to zahojilo,“ řekl a políbil ji.
Hermioně to přišlo bláznivé, ale když se jejich rty oddělily, necítila vůbec žádnou bolest. Sebastian ji pustil a Hermiona zalapala po dechu. Ranka byla pryč, nebylo po ní ani stopy!
„Jak jsi to udělal?“ vyhrkla.
„Co jak jsem udělal?“ podivil se.
„No tohle!“ ukázala mu rozrušeně svoji ruku.
Sebastian se zmateně zadíval na ni a pak na své ruce.
„Ale já nic neudělal,“ bránil se.
„Je pryč! Něco jsi udělat musel! Co?“ naléhala.
„Já nevím sakra! Jen jsem chtěl, aby…“
Hermiona ale už neposlouchala, popadla ho za ruku a táhla ho do domu.
„Hermiono, neblázni!“ Sebastian se vzepřel. Byl silnější než ona a přinutil ji zastavit.
„Tys mě vyléčil!“ odvětila nadšeně a snažila se s ním pohnout.
„To je nesmysl. To nikdo nedokáže,“ namítl podrážděně.
„Tak jak mi to vysvětlíš?“ zadívala se mu do očí. Už dávno nebyly ani ocelové, ani šedé, ale temně černé, přesně takové jaké zdědil po svém otci než mu léčbou změnily barvu. Tuhle proměnu si taky nikdo vysvětlit nedokázal.
„Já nevím,“ přiznal.
„Podívej, ty sám ses rychle uzdravil, dokonce se ti spravily i oči a teď jsi uzdravil i mě! To je přece jasné! Musí se to dozvědět Brumbál!“ naléhala.
„Tak to ne!“ zamítl to kategoricky. „S Brumbálem je tu i…otec a já…nemusím ho zrovna vidět.“
„Copak nechápeš, jak je to důležité?“ užasla. „Dokážeš léčit sebe i ostatní lidi!“
„To nevíš,“ ohradil se.
Hermiona ho s trpkým povzdechem pustila.
„Víš, že jsi asi hrozně po tátovi? Snape si taky vždycky najde ve věci jen tu svojí pravdu a zbytek ho nezajímá,“ vyčetla mu.
„To je rána hluboko pod pás,“ upozornil ji rozmrzele.
„Ne, to je vypozorované.“
„Co kdybychom si to prostě nechali pro sebe, hm?“ navrhl.
„Nepřichází v úvahu. Brumbál by chtěl, abys mu o tom řekl.“
„Brumbál, Brumbál, Brumbál, pořád jen Brumbál!“ rozčílil se Sebastian. „A co já? Chceš aby na mě…dělali pokusy jak…oni? Dost dlouho mě všichni považovali za zrůdu, a když konečně vypadám…jako normální člověk…chceš aby…,“ zajíkl se rozčilením.
„Sebastiane,“ zašeptala měkce, „nikdo na tobě nebude dělat přece žádné pokusy. To bych nepřipustila, ale Brumbál by to měl vědět.“ Došla k němu a pohladila ho po tváři. „Prosím,“ zašeptala mu a rty se téměř dotýkala jeho tváře.
„Víš, že máš docela nefér přesvědčovací metody?“ hlesl.
Hermiona se pousmála a přikývla.
„Dobře, přesvědčila jsi mě. Tak to teda řekneme Brumbálovi. Ale nikomu jinému!“

„Takže na co jsi myslel?“ zeptal se Brumbál.
Sebastian se necítil dobře. Byli s Brumbálem sami, Hermiona odešla a popravdě byl by raději, kdyby zůstala.
„No, já vlastně…vlastně ani pořádně nevím. Asi jsem chtěl, aby jí to nebolelo a…aby se to rychle zahojilo,“ řekl nejistě.
„Dobře, takže jsi myslel na tohle. Co jsi udělal?“ pokračoval Brumbál a Sebastian se cítil jak u výslechu.
„No,…totiž vzal jsem…vzal jsem ji za ruku,“ ošil se.
„Za tu poraněnou?“ upřesňoval si to Brumbál.
„Jo, za tu.“
„A dál?“
Sebastian se začervenal.
„Chtěl jsem…tedy já…my…prostě jsem si dali pusu, no.“
„A rána byla pryč?“
„Jo, byla,“ přisvědčil Sebastian.
„Dokázal bys to zopakovat?“ zeptal se Brumbál.
„Co zopakovat?“ zavrčel Sebastian podrážděně.
Brumbál vyndal nůž a Sebastian zbledl.
„Ne! To ne! Vždyť o nic nešlo…já jen…to není…,“ Brumbál však Sebastiana neposlouchal a přejel si ostřím nože po dlani, „zapotřebí,“ dokončil Sebastian větu.
„Zkus to,“ vybídl ho Brumbál.
Sebastian se zhluboka nedechl a pomalu vypustil vzduch z plic. Přistoupil k Brumbálovi a zahleděl se na tenkou krvavou čárku na jeho ruce.
„A když to nepůjde?“ zeptal se rozechvěle.
„Zkus to,“ pousmál se Brumbál. „Pak se uvidí.“
Sebastian přikývl a pomalu vzal Brumbála za ruku jako by si s ním chtěl potřásl. Cítil na vlastní dlani teplou, trochu lepkavou krev, jeho myšlenky těkaly všude možně a ani pořádně netušil, co si má myslet. Ať se to zahojí, ať se to zahojí, ať se to zahojí.
Brumbál se vymanil z jeho sevření a prohlédl si svoji ruku.
„Pozoruhodné,“ konstatoval a přejel si po zdravé dlani. „Víš, co to znamená?“ podíval se a Sebastiana.
„Ústav?“ hlesl Sebastian odevzdaně.
„Nemluv hlouposti,“ napomenul ho Brumbál. „Pořád bereš ten lektvar?“
Sebastian přikývl.
„Když si ho zapomenu vzít, je mi pak hrozně špatně.“
„Stalo se ti v poslední době ještě něco divného?“ pokračoval ve svých otázkách Brumbál.
„Ne, ne nestalo…i když…já nevím, jsou to takové hlouposti,“ znejistěl Sebastian.
„Například?“
„Upadl mi hrnek. Byl jsem přesvědčený, že se mu urazilo ucho, ale…když jsem ho zvedl, nic mu nebylo.“
„Na co jsi myslel?“
„Že budu muset pro hůlku, abych ho spravil.“
„Ještě něco?“
„Já nevím…vážně jsou to takové blbosti. Nevěnoval jsem tomu pozornost, myslel jsem, že jsou to prostě náhody,“ rozhodil Sebastian bezradně rukama.
„Dělal jsi to už dřív?“ zajímal se Brumbál.
„Ne, tohle ne. Občas jsem ve vzteku něco rozbil, ale tohle…se mi ještě nestalo. Je to zlé?“ V Sebastianově tváře se mihly obavy.
„Pokud si vzpomínám, tak jsi na sezení se slečnou Freezovou nebyl, že?“ upřel na něj Brumbál své modré oči.
„Ne…,“ hlesl Sebastian.
„Myslím, že je nejvyšší čas, abys se s ní setkal,“ rozhodl Brumbál a vstal.
„Pomůže mi?“ zeptal se Sebastian nejistě.
„Možná není důvod ti s něčím pomáhat,“ pousmál se Brumbál, ale Sebastiana to moc nepovzbudilo.

*****

Slečna Freezová se ukázala být čerstvou padesátnicí, a ať se Sebastian snažil sebevíc, nedokázal k ní mít důvěru. Vyptávala se na věci, které podle něj s jeho „problémem“, pokud to vůbec problém byl, nesouvisely. Zajímala ji jeho rodina, dětství, čmuchala dokonce do jeho intimního života. Sebastian jí odpovídal jen na půl pusy a většinou jednoslovně. Když se její otázka stočily k tomu, co mu během jeho zajetí dělali, neudržel se na uzdě a začal na ní křičet, co jí je do toho. To by samo o sobě nebylo nic hrozného, kdyby mu ve vzteku neblesklo hlavou, že když se jí o tom tak snadno mluví, měla by si to zkusit, že by jí to patřilo. Dvě vteřiny po té se zhroutila na podlahu, začala se svíjet a křičet. Sebastiana to k smrti vyděsilo, protože to přestalo teprve, když si on sám pomyslel dost.
Po tomto incidentu, nejen že se s ním slečna Freezová odmítla znovu vidět, ale on sám se zavřel v pokoji a nechtěl vylézt ven.

„Sebastiane, no tak,“ zabušila Hermiona na dveře. Chodila to zkoušet každou hodinu už dva dny a stále bez úspěchu. „Prosím, pusť mě dovnitř.“
Sebastian ležel na posteli na břiše, oči měl zavřené a snažil se Hermionin hlas ignorovat. Tak rád by ji sevřel v náručí a zlíbal každé místečko jejího těla, ale bál se, že by jí mohl ublížit. Bál se, že kdyby odkud vylezl, mohl by ublížit komukoli. Stačila by jedna pitomá myšlenka. Byl zrůda a větší než kdy dřív.
„Nechce mě pustit,“ povzdechla si Hermiona, když se vrátila do kuchyně.
„Je dost těžké tomu uvěřit,“ potřásl Harry hlavou. „Vážně jí jen myšlenkou způsobil…“
„Harry!“ okřikla ho Hermiona.
„Promiň, já jen…sám tomu nevěřím…že je to vůbec možné.“
„Mě to nepřekvapuje,“ prohlásil Ron a Hermiona po něm šlehla nepěkným pohledem. „Věděl jsem to o něm od začátku.“
„Idiote!“ zaječela na něj Hermiona a vyskočila ze židle. „Vážně si myslíš, že to dělá schválně?!“
„Hermiono, Hermiono, klid, jo?“ Harry ji uchopil za předloktí a přiměl ji, aby se zase posadila.
Ron udělal jen uražené tss a vzdálil se.
„Chová se jako…jako naprostý debil! Pako!“ soptila Hermiona.
„Nebuď k němu zase tak tvrdá. Abych pravdu řekl, jsem docela rád, že se zavřel u sebe v pokoji.“
„Harry, ty taky?!“
„Uklidni se! Jsi s ním ze všech nejvíc, jak si myslíš, že by mi bylo, kdybych věděl, že když…neuděláš co chce, může ti ublížit…byť neúmyslně, ale na tom nesejde,“ zamračil se Harry. „Přiznej si to, není normální. Je nebezpečný tobě, mě, Ronovi…všem.“
„Myslela jsem, že zrovna ty bys pro něj mohl mít pochopení,“ hlesla Hermiona vyčítavě.
„Mám, ale nebylo by mi nejlíp, kdyby tu byl mezi námi. On ví, proč nechce…,“ Harry se zarazil uprostřed věty.
Sebastian stál mezi dveřmi, oči měl jak štvané zvíře a pod nimi tmavé kruhy, jako by už hezky dlouho nespal.
„Sebastiane,“ zajíkla se Hermiona a padla mu kolem krku, jenže on ji odstrčil.
„Harry má pravdu. Jsem…nebezpečný,“ zašeptal Sebastian otřeseně.
„Nesmysl, byla to jen…nehoda,“ snažila se to Hermiona zlehčit.
„A až při té „nehodě“ někdo umře? Navíc…je to horší.“
„Horší?“ opakovali Hermiona i Harry zároveň.
„Jo,“ přikývl Sebastian a zdrceně se posadil na kraj lavice. „Mnohem horší.“
„Prosím tě jak?“ zeptala se Hermiona a zkusila se ho konejšivě dotknout, ale Sebastian uhnul.
„Tak,“ zašeptal Sebastian a natáhl ruku. Hrnek na druhé straně místnosti mu sám od sebe vklouzl do rozevřené dlaně.
„Jak jsi to udělal?“ vydechl Harry.
„Jen jsem na to pomyslel,“ pokrčil Sebastian rameny a hrnek pustil. Nespadl, ale zůstal viset ve vzduchu a pomalu se začal otáčet, převracet a přitom jeho obsah zůstával uvnitř. „Můžu s tím dělat, co se mi zlíbí,“ pousmál se hořce. „Chápete? Nepotřebuji hůlku vůbec na nic…teď už ji nepotřebuji. Co se to se mnou k čertu děje,“ zajíkl se Sebastian a složil hlavu do dlaní, hrnek se s hlasitým třeskem roztříštil o podlahu a horký čaj se rozlil po zemi. Sebastian zvedl hlavu a zadíval se na to, co provedl. Neudělal žádné gesto nic a přece se hrnek sám scelil, obsah se do něj vrátil a pak se hrnek postavil na stůl.
„Je to jako…pohnout rukou…stejně automatické,“ zašeptal Sebastian a zíral na hrnek, jako by v něm mohl najít odpovědi na své otázky.
„Musíš to říct Brumbálovi,“ rozhodla Hermiona. „Pomůže ti.“
Sebastian zavrtěl hlavou.
„Nikdo mi nepomůže. Měním se, měním se od té chvíle, co jsem se vrátil. Teď to cítím a vím, že to nejde zastavit.“
„Něco se přece musí dát dělat,“ namítl Harry.
„Dokud jsem ještě sám sebou, dám ti Harry jednu dobrou radu, zabij mě,“ prohlásil Sebastian klidně.
„Zbláznil jsi se?“ vytřeštil Harry oči.
„Ne, zabij mě, zabij mě, dokud můžeš. Protože jestli to takhle půjde dál…,“ Sebastian potřásl hlavou, pak vstal a vrátil se do svého pokoje.
Hermiona se vrhla k jedné skříni a vytáhla z ní brk, inkoust a pergamen.
„Půjčím ti Hedviku,“ polknul Harry.
Hermiona jen přikývla a posadila se. Sotva se však hrot brku dotknul pergamenu, Harry ji zatahal za rukáv. Vzhlédla. Nebylo třeba psát Brumbálovi, protože už byl tu.

*****

Snape seděl v křesle a z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst. Informaci, že se jeho syn mění v cosi, strávil docela dobře. Kvůli bezpečnosti ho přesunuli do Bradavic, které byly přes prázdniny zcela lidu prázdné, čímž se eliminovala možnost, že by mohl někomu nechtěně ublížit.
„Aktivita mozkové kůry je v současné době dvě stě deset procent a stoupá. Stejně tak výkon jeho nervové soustavy je asi tak třicetkrát větší než u normálního člověka. A spolu s tím vším se geometrickou řadou zvětšují jeho schopnosti. Teď už dokáže nechat věci mizet a vytvářet nové věci přímo ze vzduchu. Nedá se odhadnout, kde to skončí, jestli to vůbec skončí.“ Hlas madam Pomfreyové byl mdlý, jako by už dávno kapitulovala.
„A Sebastian? Jak je mu?“ zeptal se Brumbál a bylo vidět, že sám je dost znepokojený.
„Lidské tělo není stavěné na takovou zátěž. Stoupá mu teplota, při posledním měření byla třicet devět celých jedna. Je hodně unavený a taky se zvyšuje tlak v cévách. Jinak to zvládá zatím docela dobře, ale netroufám si odhadnout, jak dlouho to vydrží,“ povzdechla si madam Pomfreyová.
„Dá se to nějak zastavit?“
Pomfreyová se zadívala na Brumbála a pak na Snapea, který vyjma pozdravu, když přišel, zatím neřekl ani slovo.
„Ne, zkoušeli jsme transplantaci nervů, hormonální léčbu, zkoušeli jsme úplně všechno ale bez výsledně. Podle všeho to spustila ta droga, tak jsme ji zkusili vysadit, ale málem u něj došlo k zástavě srdce.“ Pomfreyová se zadívala na Snapea s výrazem krajního odporu. „Ten váš lektvar stvořil…monstrum. Monstrum, které nedokážeme ani pochopit, ani ovládat!“
„Tak ho…zabijte,“ řekl Snape pomalu věcným tónem.
„Cože?“ zalapala Pomfreyová po dechu. „Zbláznil jste se?“
„Vůbec ne. Je to jediné řešení, pokud to nedokážete zastavit či ovládnout,“ pokrčil Snape rameny.
„Severusi, je to přece tvůj syn,“ připomněl Brumbál.
„Madam Pomfreyová řekla, že jeho schopnosti narůstají geometrickou řadou. Takže lehkou logickou úvahou dojdeme k tomu, že za týden nebude prakticky nic, co by nedokázal, pokud se nemýlím.“
Brumbál si povzdechl. Nejhorší na tom bylo to že na Snapeově úvaze něco bylo.
„I kdybyste k tomu dal svolení, je to můj pacient a vy…,“ zajíkla se Pomfreyová.
„A co se stane, až se ten váš všemocný pacient naštve?“ Snape do ní zabodl pohled.
Pomfreyová se nadechla, ale neřekla nic.
„Jestli to podle vás je monstrum, pak je jediným řešení…eutanásie,“ řekl Snape.
„To není žádná eutanásie ale vražda!“ odsekla Pomfreyová. „Navíc něco takového je nelegální! K tomu mě nepřinutíte.“
„Snažíme se bojovat proti Pánu zla, co když tím, že odmítáte zakročit, stvoříte něco ještě horšího?“ zeptal se Snape ostře.
„Neházejte svou vinu na mne! Vy jste to svinstvo vyrobil!“ vyprskla Pomfreyová.
„Myslím, že o to tu teď nejde,“ odsekl Snape.
„No, jestli vás to potěší, profesore, tak se nemusíte bát. Ten kluk umře dřív, než jeho schopnosti dosáhnout té vaší všemocnosti!“ vyjela na něj Pomfreyová podrážděně.
„Kolik má času?“ zeptal se Brumbál, aniž by komentoval jejich ostrou výměnu názorů.
„Těžko říct,“ pokrčila Pomfreyová rameny. „Už teď jen leží a nemá prakticky sílu se zvednout. Kdyby se mi podařilo srazit mu tu horečku…ale rozhodně konce týdne se nedožije.“ Pomfreyová zabodla pohled do Snapea. „Umírá a já mu nedokážu pomoct.“

*****

Sebastian ležel na lůžku, na sobě měl jen trenky a ty byly celé propocené. Daly by se ždímat. Rty měl popraskané, oči zavřené a těžce oddechoval. V pokoji bylo docela chladno, ale při čtyřiceti stupňové horečce to ani nezaznamenal. Svaly ho bolely a vlastně většinu dne prospal. Madam Pomfreyová ho nutila hodně pít, a protože nic nejedl, dávala mu do pití sacharidy, minerální a stopové prvky. Zhubnul a ke svému okolí začínal být apatický.
Hermiona v tichosti vešla do pokoje a posadila se na kraj postele. Jemně mu shrnula ze zpoceného čela několik pramenů vlasů. Nereagoval na ni, ale byla si jistá, že ví, že je u něj. seděla tam snad hodinu, a když se zvedala k odchodu, hrozně se lekla, protože se jí v ruce z ničeho nic objevil leknín.
„Už jdeš?“ zeptal se a otevřel oči.
„Sebastiane? Je ti líp?“ vydechla.
„Je tu zima,“ prohlásil.
Dotkla se jeho tváře a s překvapením konstatovala, že horečka je pryč.
„Jak…?“ zajíkla se.
„Neptej se,“ pousmál se. „To přece není důležité.“
Otřásla se a nebylo to chladem v místnosti, bylo to něčím ve způsobu jeho mluvy, v tónu hlasu i v tom úsměvu.

*****

„Netuším, jak to udělal, ale horečka je pryč,“ konstatovala Pomfreyová. „A mám dojem, že je to jeho práce. Nějak nejspíš přišel na to, jak to teplo dostat ze svého těla ven, byť tvrdí, že ne.“
Než mohl kdokoli cokoli říct, objevil se Sebastian z ničeho nic uprostřed místnosti.
„Tajné porada ve vaší kanceláři, madam Pomfreyová?“ řekl a rozhlédl se. „To od vás není hezké,“ potřásl hlavou.
„Jak jste to udělal?“ vyhrkla Pomfreyová.
„Jak se cítíš, chlapče?“ otázal se klidně Brumbál.
„Neříkejte mi chlapče!“ vyprskl Sebastian. „Ale jinak je mi fajn, díky za optání. Za to…tenhle,“ obrátil se ke Snapeovi, „se vůbec nezeptal.“
Snape se na něj podíval pohrdavým pohledem.
„To není hezké, není. Mohl bych tě…potrestat,“ ušklíbl se Sebastian.
Snape se tvářil, jako když myš vyhrožuje lvovi.
„Jsi jen nevděčný, nanicovatý spratek, kterému se do rukou dostala nebezpečná hračka, nic víc,“ odsekl Snape.
„Vážně?“ zasyčel Sebastian a po prstech pravé ruky mu přeběhl modrý záblesk elektrického proudu.
Brumbál vstal.
„Nenamáhejte se, profesore. Nic mu neudělám. Nejsem otcovrah,“ ušklíbl se Sebastian a tiše dodal: „Zatím.“ A zmizel.
„No, to bylo o fous,“ nadechla se madam Pomfreyová, která skoro po celou dobu zadržovala dech.
„Hlavně to bylo velice riskantní, Severusi,“ změřil si ho Brumbál znepokojeným pohledem.
„Nemůžeme věčně tančit mezi vejci,“ odsekl Snape. „Musíme ho zastavit.“
„To nepochybně,“ přitakal Brumbál. „Ale rád bych se vyhnul…ehm…eliminaci, pokud to bude možné.“
„Nenaučí se bez té schopnosti žít. Je to jako bychom chtěli, aby přestal používat jednu ruku,“ povzdychla si Pomfreyová.
„Mně věc přijde jasná.“
„A mě, Severusi, zase ne!“ obořil se na něj Brumbál nečekaně prudce.
Snape jen pokrčil rameny.
„Jak se podle vás sem vůbec dostal?“ otázala se Pomfreyová. „Přemisťovat se přece nemůže!“
„Třeba nepoužívá přemisťování,“ řekl Brumbál. „Ale to teď není tak důležité.“

*****

Hermiona vyjekla, když jí položil nečekaně ruku na rameno.
„To jsem jen já,“ usmál se studeně.
„Jdi pryč,“ požádala ho.
Sebastian se zamračil.
„Nechci jít pryč.“
„Prosím, jdi pryč,“ opakovala s větším důrazem.
„Co se s tebou stalo?“ zeptal se rozmrzele.
„Co se stalo s tebou? Chováš se…jako…,“ Hermiona potřásla hlavou. „Jdi pryč, mezi námi je konec.“
„Tohle neříkej! Rozumíš?!“ zasyčel, chytil ji za ramena a zatřásl s ní.
„Pusť ji!“
Sebastian Hermionu odstrčil a pomalu se otočil.
„Ach, Rone, Rone, snad se se mnou nechceš prát,“ ušklíbl se.
„Nech ji být a vypadni,“ řekl Ron podivně pevným hlasem, byť si musel uvědomovat, že kdyby došlo ke střetu, nemá sebemenší šanci.
„Myslím, že ti do toho nic není. Nestojí o tebe!“
„Sebastiane, ne!“ vyjekla Hermiona.
Do pokoje vpadl Harry.
„Nedělej hlouposti, Sebastiane,“ přidal se udýchaně.
„Harry, ty mi přece rozumíš, ne?“ zadíval se na něj Sebastian.
„Děsíš nás, už to nejsi ty,“ potřásl Harry smutně hlavou. „Uděláš nejlíp, když půjdeš.“
„Vyháníš mě?“
„Prosím tě, abys nás nechal,“ opravil ho Harry.
„Dobře, ale Hermiona jde se mnou,“ prohlásil a chytil ji z ruku. Zkoušela se mu vytrhnout, ale jeho stisk byl jako sevření kleští.
Ron na víc nečekal a udeřil Sebastiana do obličeje.
„To bylo slabé, Weasley,“ ušklíbl se Sebastian a modré blesk, který vyšlehl odnikud, zasáhl Rona do hrudi. Ron se zhroutil jako loutka, které někdo přestřihl provázky.
„Nééééé!“ zaječela Hermiona zděšeně a zdvojnásobila snahu vyškubnout se..
Harry vytáhl hůlku, ale Sebastian se jen zasmál.
„No, do toho, Harry. Snad si nemyslíš, že mi můžeš ublížit.“
Než si mohl Harry vybrat vhodnou kletbu, rozrazili se dveře po druhé a do místnosti vešel Snape.
„Pusť ji,“ nařídil tím svým nepříjemným velitelským tónem.
„A když ne?“ protáhl Sebastian a zkusil Snapea zasáhnout stejným výbojem, který vyřadil Rona. Snape ho však bez problémů odklonil.
„Pusť ji,“ zopakoval příkaz.
„Blázni! Nebude trvat dlouho a budu mít takovou moc, že váš rozmáčknu jako štěnice!“ vykřikl Sebastian nepříčetně a pozvedl ruku, zřejmě v úmyslu zaútočit.
Ostrý záblesk světla zasáhl Sebastiana do prsou. Jeho prsty pustily Hermionu a jeho tělo bylo odhozeno o několik metrů dozadu, kde narazilo na zeď a zhroutilo se na podlahu.
Harry si uvědomil, že zadržuje dech a křečovitě se nadechl.
„V pořádku, slečno Grangerová?“ otázal se Snape věcně.
Hermiona přikývl a vrhal se k Ronovi, který se zvolna probíral k vědomí.pevně ho sevřela kolem krku a Ron ji objal. Harry se musel pousmát, možná že všechno zlé, je opravdu k něčemu dobré. Snape se pohnul směrem k tělu a Harry se znovu zadíval na Sebastiana…nebo přesněji na místo, kde ještě před chvílí Sebastian ležel, ale teď bylo prázdné.
„Kde je?“ vydechla Hermiona.
Snape se zamračil, byl si jist, že ví zcela přesně, kam teď zamíří.

*****

Lucius Malfoy seděl na kavalci ve své malé, ošklivé cele. Dlouhé blond vlasy měl zplihlé a neupravené. Místo nádherných, drahých hábitů, které nosíval, měl na sobě řadový vězeňský háv a od doby, co mozkomorové definitivně opustili Azkaban, měl na rukou a na nohou okovy. Z dob kdy musel snášet přítomnost mozkomorů, mu stále v očích zůstával poněkud uštvaný výraz.
Sebastian se objevil v cele zcela nečekaně, ale Malfoy na to reagoval jen tím, že do něj zabodl své šedé oči.
„Není to tu zrovna na úrovni, co?“ ušklíbl se Sebastian, když se rozhlédl.
„Co chcete?“ zavrčel Malfoy. Ani vězení nedokázalo vypudit tu aroganci z jeho hlasu.
Sebastian se však choval, jako by nic neslyšel.
„To bude určitě poslední model vězeňské cely. Vy přece musíte mít vždy to nejlepší,“ na chvíli se odmlčel. „Myslím, že se skvěle hodí…k hnusnému, špinavému vrahovi!“
Malfoy vstal a řetězy zachrastily.
„Co chcete!“ vyštěkl ostře.
„Tvoji…smrt,“ poslední slovo Sebastian vyslovil skoro něžně.
„Kdo jste?“ zašeptal Malfoy a přimhouřil oči.
„Říká ti něco jméno Angela Snapeová? Nebo si jména lidí, co jsi zavraždil nepamatuješ?“ Sebastian udělal k Malfoyovi krok, ale ten necouvl.
„Dostalo, co jí patřilo!“
„A ty teď dostaneš to samé. Já jsem totiž její syn, přesně ten syn, o kterém sis asi myslel, že je mrtvý. Jenže já pod těmi troskami toho domu přežil, víš. A přísahal jsem, že tě najdu a zabiji. A jak vidíš, své slovo jsme splnil.“
„Ty jsi…,“ Malfoy nevěřícně potřásl hlavou.
„Sebastiane ne!“ Hermiona narazila do mříže cely a prostrčila jí své ruce. „Nedělej to!“
„Vypadni!“ vyštěkl Sebastian. „Nevíš o tom nic!“
„Nesmíš to udělat, prosím, ne,“ přemlouvala ho.
„Copak to nechápeš? Zabil mojí mámu! Nejdřív on a pak Voldemort. Ta věštba se mýlila, ne Harry Potter ale já ukončím tu odpornou existenci těchto zrůd!“
„Sebastiane, neblázni. Když je zabiješ, oč budeš lepší než oni? Oč? Zabiješ Ty-víš-koho a sám se jím staneš!“ naléhala Hermiona.
„Já bych nikdy nezabil někomu mámu!“ vyprskl Sebastian. „Nikdy bych nezabíjel bezdůvodně! Byl bych spravedlivý!“
„Tak ho nech žít, ať si odpyká tady svoji spravedlnost.“
„Ne, to ne, Hermiono, život za život!“
„Řekl jsi, že bys nikdy nezabil…někomu mámu. A zabít někomu tátu, to je správné?“ zajíkla se Hermiona. „A co Ron? Tomu jsi neublížil jen proto…Sebastiane, podívej se, co se z tebe stává!“
Sebastian se podíval na Malfoye, který se výsměšně usmíval, jako by byl přesvědčen, že mu nic nehrozí. Sebastian pozvedl ruku.
„Nééé!“ zaječela Hermiona. „Zabij ho a budeš jako on! To chceš? To by chtěla tvoje máma? Aby se z tebe stal vrah?“
Sebastian zaváhal a jeho ruka pomalu klesla k jeho boku.
„Pojď sem, pojď ke mně. Pomůžeme ti, najdeme způsob, jak tě vyléčit,“ zašeptala a natáhla se co nejvíc to šlo.
Sebastian udělal jeden krok k ní a pak se nečekaně obrátil k Malfoyovi a…dal mu ránu pěstí do obličeje. Malfoy upadl a z nosu se mu spustila krev.
„To je za mámu!“ zasyčel Sebastian a pak pomalým krokem prošel mříží, jako by ta nebyla.
Hermiona ho pohladila po tváři, byla studená.
„Věděla jsem, že je v tobě ještě pořád něco…nesmíš tomu podlehnout,“ šeptala.
„Vážně je mezi námi konec?“ zeptal se jí smutně a trochu zjihle.
„Nejdřív ti pomůžeme, ano? Pak bude spousta času…spousta,“ pousmála se.
„Dobře, já…to zkusím,“ přikývl Sebastian. Najednou se mu zavřely oči, zavrávoral a složil se na podlahu.

*****

Sebastian byl dopraven zpátky do Bradavic, ale tentokrát byl jeho stav vážný. Životní funkce nebezpečně kolísaly. Upadl do bezvědomí a madam Pomfreyová si nebyla jistá, zda se ještě vůbec probere. Nicméně aktivita mozkové kůry dosáhla až děsivých rozměrů. Zátěž na organismus se od chvíle, kdy mu opadla horečka téměř ztrojnásobila. Ačkoli o tom nikdo nemluvil, všem bylo jasné, že se blíží konec.
Snape postával u jeho postele tak nějak bezprizorně. Jiný otec by asi své dítě držel za ruku a nějak se ho snažil uklidnit, ale Snape nebyl jiný otec. Sám nechápal, co ho nutí tu být. Bylo to nelogické, nijak tím nikomu nepomohl, nic tím nemohl změnit, a přece nedokázal odejít. Tvářil se neutrálně, ale dobře si uvědomoval, že mu před očima právě umírá to poslední, co měl, co mu zbylo po Angie. Lítost přišla nečekaně a zasáhla ho nepřipraveného. Málo kdy něčeho litoval, ale teď se v něm rozmáhal strašný smutek a lítost nad tím, že se synem nestrávil víc času, že se víc nesnažil nějak to urovnat. I tohle bylo nelogické, lítost taky nic nezmění, tak proč litovat.
Sebastianova víčka se zachvěla a on pomalu otevřel oči.
„Tati?“ zašeptal slabě.
Snape přešlápl a po chvíli zaváhání k němu došel. Sebastian se pokusil vzít ho za ruku, ale Snape ani nemusel ucuknout, chlapec na něco takového už neměl dost sil.
„Já viděl,“ zašeptal Sebastian.
„Jistě,“ utrousil Snape nevěda co říct.
„Budoucnost,“ hlesl Sebastian ještě tišeji.
Snapeův výraz byl dosti skeptický.
„Budoucnost se teprve tvoří,“ namítl tiše.
„Já vím, ale já viděl,“ trval na svém Sebastian. „Už to začalo a já vím, kde to může skončit.“
Snape mlčel. Byť se osobně zapletl do jistých věcí okolo věšteb a věděl, že je možné předpovídat budoucnost, přece jen byl k těmhle věcem od přírody nedůvěřivý.
„Nesmíš to udělat,“ zasípal Sebastian.
„Co?“
„Nesmíš…,“ Sebastian zalapal po dechu, oči se mu rozšířily a hlava se mu svezla na stranu.
Snape už viděl hodně lidí umírat, ale nikdy se ho to tak vnitřně nedotklo jako teď. Pevně sevřel víčka a když je otevřel shledal, že se dívá do Sebastianových očí. Byly temně černé, ale už v nich nebyla ani trocha života. Byl skutečně mesiáš? Nebo jen oběť? Přemítal Snape, ale věděl, že na tom nezáleží. Nebylo to důležité od té chvíle, kdy bylo jasné, že chlapec nepřežije. Když se natáhl, aby je zavřel, zjistil, že se mu třese ruka. Sevřel prsty v pěst a zhluboka se nadechnul. Teprve když se ovládl, zavřel chlapci oči, pak vstal. Cítil se divně, neodkázal to popsat, ale vědomí ztráty se v něm rozlézalo jako mor. Teď už neměl nikoho. Snad jen Brumbála mohl považovat za blízkého přítele, ale už neměl žádnou rodinu. Teprve teď byl doopravdy sám. Otočil se na podpatku a odešel z místnosti, aniž by se jedinkrát ohlédl. Ještě ho čekala schůzka s Červíčkem a měl spoustu práce než skončí prázdniny. Nemohl si dovolit ten luxus, aby truchlil. Snad někdy později, jenže tohle si říkal už od smrti své matky. A ztrát zatím přibývalo. Kdy už tomu bude konečně konec, pomyslel si Snape trpce, když vyšel ven na bradavické pozemky. Kolik bude ještě muset zaplatit za svou chybu? Zadíval se na měsíc schovaný za mraky a ušklíbl se. Teď už neměl co by obětoval…vyjma vlastní mizerné existence. Jenže smrt ho už dávno neděsila. Přetáhl si kápi přes hlavu a během chvíle ho pohltila tma.

Konec