Fantom opery

 

Autor: Alciellë
Hlavní postavy: Severus Snape/ Hermiona Grangerová
Shrnutí: Co když má Hermiona podivný koníček?
Poznámka: Děkuji D.J. za to, že si to přečetl a poskytl cenné rady. Moc a moc. Protože tohle je moje prvotina a já jsem podivný člověk :)

Fantom opery

Usmála se. Už zase. Komnata nejvyšší potřeby a její svět. Svět podle ní. V její režii. Na chvíli si dovolila zavřít oči, ale pak je prudce otevřela a mávla ve vzduchu hůlkou. Celou místností se začala linou příjemná hudba Mozartovy symfonie č. 40 g moll. Z několika rohů vystoupily tmavé postavy a sem tam mezi sebou něco šeptem prohodily. Pozdravila je pokývnutím hlavy. Co taky víc? Nechtěla jim ukázat jak výtečnou náladu dnes má. Ovšem její dobrá nálada začala pomalu klesat.
„Mám nápad!“ ozvala se nadšeně Ginny.
„Ale Gin. Co je to tentokrát?“ povzdechla si frustrovaně a vstala aby své kamarádce viděla do očí. Už předem se bála jejího nápadu. Většinou byly…kuriózní.
Zmijozel, Havraspár, Mrzimor, Nebelvír, tady protentokrát nehrály roli. Koleje byly na chvíli zapomenuty a vytlačeny z reality.
„Fantom opery,“ zašeptala Ginny hlubokým teatrálním hlasem.
„Cože?!“ vykřikla Hermiona.
„To nemyslíš vážně. Nemůžeme….“
„Proč ne?“ zeptala se zmateně Ginny.
„Proč? Jak chceš asi obsadit hlavní role génie?“
„Pokud vím, od toho je tu naše šéfová Divadelní skupiny, ne?“ odpověděla sladce se zákeřným úšklebkem.
Hermiona jí začala propalovat vražedným pohledem. Tohle jí nedaruje.
„Takže? Hlavní role?“
V jejím hlase se neozvala ani známka pochybností, které cítila. Přeci jenom, kolik lidí tu umí tak perfektně zpívat? Ona sama si nebyla jistá, kam až její umění sahá a také už dlouho nezazpívala ani notu, natož….rychle zahnala chmurné myšlenky.

Nejdříve Divadelní skupina vybírala hraběte. Pak přišla na řadu hlavní ženská role. Ginny se nahrnula aktivně dopředu. Byl to její nápad, má tedy právo na to zkoušet první. Malfoy pustil gramofon s hudbou první písně Think of Me. Hermiona se musela usmát. Draco Lucius Malfoy, dědic starobylého kouzelnického rodu měl nádherný hlas. Bohužel docela vysoký, takže z něj byl skvělý hrabě, ale na Fantoma neměl, to přiznal i sám a bez mučení.
Ginny začala zpívat, ale po několika tónech jí selhal hlas a ona se rozkašlala. Dopředu postoupila nesmělá dívka z Havraspáru, jejíž jméno Hermiona stále zapomínala.
„Bože, jen to ne,“ zamumlala a protočila oči v sloup. Tahle holka ještě nikdy nezazpívala nic nahlas nebo něco kloudného.
„Ani se nesnaž,“ zasyčela na ni nepřátelsky.
Dívka se lekla, ale i tak předvedla svůj výkon. Inu „výkon“, protože to bylo, alespoň podle Hermioniných slov, příšerné a za uši tahající vřískání.
Věděla, že je kritická, ale copak za to mohla?
Jsem jejich šéfem, velitelem, bossem, to je jedno, ale mám právo na to, vyjádřit svůj komentář.
Přiznala si, že komentář je většinou negativní, ale copak za to mohla? V jejím srdci byl prostě kousek Zmijozela.

Vystřídalo se několik dívek a Hermiona neváhala jejich výkony patřičně okomentovat a to tak, že by se za ně nemusel stydět ani sám Salazar Zmijozel.
„Hele Herm, když jsi tak chytrá zkus to taky,“ navrhla už dopáleně Ginny.
Hermiona pohrdlivě odfrkla, přeci nebude za šaška. Nedokáže to vyzpívat…nebo ano? Ta výzva byla až příliš silná. Přikývla a přešla do středu kruhu.
Hermiona se nadechla a podvědomě zavřela oči.
Nádech, výdech,.... Povzbuzovala se v duchu. Pak už začali první tóny. Začala přesně a její hlas byl pevný. Všichni ztichli. A okouzleně ji poslouchali. Tohle byl důvod toho, proč ji, kdysi ještě malá skupinka, zvolila za svého velitele.
Její hlas zvládl všechny těžké úseky a ona se začala nepatrně usmívat. Je to jisté, hlavní role je její. Ale to jí takovou radost neudělalo. To potěšení, že mohla zpívat, to bylo pravým důvodem proč se usmívala. Opravdově a šťastně.

„Ehm…takže bychom měli hlavní ženskou roli. Co Fantom?“
Zeptala se stále překvapená Ginny po chvíli. Několik lidí se mezi sebou konečně začalo bavit a poněkud stísněná atmosféra se zase uvolnila. Draco opět nachystal hudbu, ale nikdo z přítomných to prostě nezvládl. Sice zpívali dobře, ale nebylo to ono. Když se nadechoval Collin, vůbec z něj nevyšla hláska a on málem omdlel, ale odněkud za zrcadly se přece jenom ozval čísi hlas. Byl tak hluboký, sametový, hladil po duši a lehce svíral srdce, svou úzkostlivou prosbou. Hermiona se téměř nemohla nedechnout, nevěděla komu patří, ale věděla, že to je Fantom.
Vyšel zpoza zrcadla. Měl masku a černý dlouhý plášť. Nevěděla. Nedokázala ho nikam zařadit. Chtěla se ho na něco zeptat, ale nemohla. Právě se dostal k části skladby, kde by měla začít zpívat. Začala. Udělala váhavý krok směrem k němu. On také. Stáli proti sobě. Ona, dosahujíc mu sotva po ramena. On, skloněný k ní, jako by byla nějaká kouzelná květina.
Nakonec oba ztichli. Místností se rozlehlo dusivé ticho. Fantom se lehce uklonil a měl se na odchodu, ale Hermiona ho chytila za plášť.
„Máte hlavní roli. Teď nemůžete odejít,“ zašeptala chraplavě.
Uklonil se a zůstal.
„Tak? Ještě něco?“ zeptala se trochu zmateně.
„Kdo jste?“ vyhrkla zvědavě Ginny.
Muž se lehce zvlnily rty v náznaku úsměvu. Kde to jenom viděla?
„Fantom.“
Přimhouřila oči.
„Ale kdo jste doopravdy?“ nedala se Ginny, ale než stačil kdokoliv cokoliv říct, zasáhla Hermiona.
„Je Fantom a tečka. Nic víc nic míň.“
Několik lidí nesouhlasně zamumlalo.
„Pro dnešek je to tedy vše?“ zeptal se Malfoy.
„Myslím, že ano. Všechny důležité role obsazeny, zbytek si vyberte mezi sebou….no, ne počkat. Ta malá holka z baletu, víte koho myslím, ne?“
Přikývli.
„Ginny, budeš to asi ty. Ještě si to rozmyslím, ale zatím ti ji připisuji,“ rozhodla a pak je už mávnutím ruky propustila. Posbírala ze stolku papíry a otočila se. Stál tam, jako duch.
„Chcete trénovat?“
„Nevidím jediný důvod proč ne.“
„Ale je už pozdě.“
„A?“
Hermiona zavrtěla hlavou ale v duchu si přála zůstat a zkoušet. Ten muž byl tak temný, tajemný, charismatický…
„Potom tedy nashle…“
„Ne!“ vykřikla poplašeně.
„Ne?“
„Ne…já, musím Vám říct, kdy je další schůzka na zkoušení.“
Nic neříkal, jenom čekal.
„Zítra. Ne, pozítří. Přesně v šest tady, doufám, že to nebude problém.“
Zavrtěl hlavou.
„Dobrá, ještě, kdyby jste se mi mohl…“ začala se probírat papíry aby se jí podepsal na seznam členů, ale když příslušný našla a zvedla hlavu, byl ten tam.
Zamračila se. Ale zároveň se jí v očích rozhořeli plamínky zájmu. Měla ráda hádanky a doufala, že tuhle brzy vyřeší. Kdopak je asi Fantom?

Zkoušeli. Jednou, někdy i dvakrát týdně. Někdy přišel, někdy ne. Hermiona se však na každý jeho příchod těšila čím dál víc.
„Dnes nás chystá celý úvod. Kde je ta uječená baba?!“ zakřičela naštvaně. Neměla ji ráda jako postavu, ani jako spolužačku.
„Nejsem uječená baba Grangerová!“ vyhrkla pobouřeně Pansy.
„Aha. Promiň. Skřehotající bačkora by už mělo být výstižnější,“ odvětila sarkasticky a byla by něco dodala, kdyby za sebou neucítila jeho přítomnost. Musel to být on, protože nikdo jiný v ní nevyvolával tyhle pocity. Pocity naprostého bezpečí a přitom lehké mrazení v zádech.
„Nelíbí se mi, jak se mnou mluvíš,“ vedla si dále svou Pansy.
Hermiona ledabyle mávla rukou.
„Jedná se o tu roli. Ty přeci tak hrozná nejsi,“ snažila se to rychle urovnat Ginny. Věděla o Hermionině nenávisti vůči Zmijozelské dívce a hodlala potyčku zažehnat ještě před tím, než vznikne.
„Ano, jenom to hraji Grangerová. Ve skutečnosti bych mohla hrát i tu holku Daaé, jenomže se mi nechce.“
Hermiona zaskřípala zuby, ale položil jí ruku na rameno.
„Vztek není dobrým přítelem,“ zašeptal.
Přivřela slastně oči. Slyšet jeho hlas tak blízko až jí jeho teplý dech ovanul šíji. Naskočila jí husí kůže, ale uvnitř jí zuřila bouře.
„Jdeme zkoušet!“ zavelela a rychle se pohnula dopředu. Pár kouzel a všichni měli vše připravené. Šlo to dobře. Začala zpívat. Dobré. Raol v podání Draca zněl trochu unaveně, ale také dobré. Na chvíli si dali přestávku.
„Bezvadné. Bezvadné,“ zamumlal Draco.
„Teď tam je pár prkotin, ale hlavní jsou ty duety s Fantomem. Hermiono…ehm…budete to muset asi cvičit sami. My zvládneme zbytek.“
Hermiona znovu za ten den zaskřípala zuby.
Ten malý peroxidem odbarvený zmetek. Chce její místo, ale ona mu ho nedá. Ovšem musela připustit, že jeho návrh byl rozumný. Podívala se na Fantoma. Opět s maskou, ale s pobaveným úsměvem.
„Dobrá?“ zeptala se trochu nejistě. Neznatelně přikývl.
„Dobrá. Ještě něco Malfoyi?“
„Ne, Grangerová.“
I když tu koleje nehrály roli, nenávist k Dracovi, pro ni byla vždy něčím jiným než pouhým kolejním pošťuchováním. Ne jako s Pansy, kterou prostě neměla ráda. Přemýšlela, koho ze Zmijozelu ráda má.
„Tak mi pro dnešek jdeme, ne?“ zeptala se Ginny s rukou na klice.
Všichni odešli aniž by Hermiona stačila cokoliv říct.
„Ale…“
Copak se ho bojí?
Zeptala se sama sebe v duchu a pak jí na mysli opět vyvstala otázka která jí trápila už dlouho. Kdo je to? Co skrývá pod tou maskou?
Poslední dobou si ani nebyla jistá, zda chce znát odpověď.
Věděla, že je to naivní otázka a že to chce vědět vlastně každý už od začátku, ale tohle bylo to čeho se bála ona. Ani ne toho, že by mohl být ošklivý. To by jí vlastně vůbec nevadilo, ale bála se toho, že skrývá svou identitu z jiného důvodu. Vážnějšího a mnohem, mnohem temnějšího. Jednou jí dokonce napadala úplně scestná myšlenka, a to ta, že k nim chodí zpívat sám Voldemort. Málem se nahlas rozesmála. Byla to ta nejšílenější domněnka, která jí vůbec kdy napadla. Znovu se však vrátila v myšlenkách k oné osobě. Věděla, že ji přitahuje. Přitahuje ji tak jako světlo vábí můru. Myšlenky jí opět sklouzly k Voldemortovi.
Copak by to mohl být on?
Ale co by tu dělal, ty génie? Oponoval jí její vnitřní hlas.
No nevím, očividně tu zpívá a dobře se baví.
Jasně. Lord Voldemort, vrah, tyran a bezohledný kouzelník, který ani nemá pořádné lidské tělo. Jo, chodí si jen tak do Bradavic zpívat Fantoma opery.
Ale. Přeci….výškou by odpovídal. Kouzla změní hodně a já ho nikdy neslyšela mluvit.
Lord VOLDEMORT! Křičel na ni její vnitřní hlas. Vzpamatuj se!
Proč by to nemohl být on? Je přeci už tak dost divný, tak by klidně mohl zpívat.
Lord Voldemort zpívá! Voldemort jako Fantom opery!!!
Tentokrát se už rozesmála i ona. To není možné.
„Smích? Přejde,“ zašeptal výhružně.
Vůbec si neuvědomila, že je stále v místnosti.
„Omlouvám se. Jenom mne napadla…trochu scestná myšlenka.“
„Jaká?“
„No,…o tom kdo by jste mohl být.“
„Chceš vědět kdo jsem?“
Zaváhala.
„Ano.“
„Nejsi si moc jistá….“
„Nebo ne?“
Propaloval ji pohledem a ona se přistihla jak se k němu naklonila.
„To záleží na tobě.“
„Christine to chtěla vědět. Byla zvědavá.“
„A ty?“
Hermionina přirozená zvědavost to chtěla vědět, ale její srdce? To už bylo něco úplně jiného.
„Já…nevím…“
Přikývl.
„Zítra v šest.“
„Co? Řeknete mi kdo jste zítra v šest?“
Neviděla to, ale dokázala si živě představit jak protočil oči v sloup.
„Ne, zkusíme jednu z těch závěrečných písní. Co třeba The point of no retur?“
„Aha…dobrá.“
Otočil se a odešel. To bylo všechno. Ještě než za sebou zavřel dveře popřála mu dobrou noc. Viděla jak trochu zaváhal, ale nakonec dveře zavřel a ona v místnosti osaměla.

„Už jsem myslel že nepřijdeš.“
Hermiona leknutím skoro nadskočila.
„Nemyslela jsem si, že tu už budete.“
„Už?“
Hermiona se až teď podívala na hodinky.
„Ach pane bože, moc se omlouvám…“
Přerušil ji mávnutím hůlky a hudbou, která se začala místností rozléhat.
Chtěla něco říct, ale musela začít zpívat. Chtěla se mu omluvit a vysvětlit mu, proč přišla pozdě. Že narazila na Protivu, který jí polil a že se stihla sotva převléct.
„Zpíváš hrozně.“
„Cože?“ vyhrkla překvapeně.
„Co to s tebou dnes je?“ naklonil hlavu na stranu jako by přemýšlel.
„Nic, jen…jen jsem se chtěla omluvit. Narazila jsem na Protivu a…proto mám mokré vlasy.“
Někdy během jejího řečnění jí obešel a při zmínce o vlasech se jich letmo dotkl. Málem se jí podlomila kolena. Nerozuměla pocitům, které v ní vzbuzoval, ale to omámení které v ní svou přítomností vyvolával nebylo nepříjemné.
Začal zpívat, ne od začátku písně a jí došlo, že hodlá pokračovat tam, kde ji přerušil. Viděla jak pomalu začíná stoupat po schůdcích, které už pravděpodobně někdo připravil. Pospíšila si se svým hlasem i kroky.
V očích jí vzplála zlost. Nic na její omluvu neřekl a ještě ke všemu byla naštvaná sama na sebe. Neměl v ní probuzovat tyhle pocity.
Uvědomila si najednou, že stojí naproti sobě. Její hlas však nezakolísal. Pomalu k němu vykročila. Něco v její mysli jí říkalo, že tohle neskončí dobře. Každým krokem, kterým si byli blíže jí opouštěla zlost a nahrazovalo ji něco jiného. Každým krokem cítila jak jí srdce bije rychleji a rychleji. Uvědomila si, že je od něj na délku paže. Lehce se dotkla jeho paží a on ji pevně sevřel v náruči. Pak jí prudce otočil a postavil před sebe. Opřela se o něj téměř celou svou vahou. Její vědomí bylo příjemně zastřené a sama se divila, že se jí slova ještě nezačala plést. Cítila jeho ruce, bloudící po jejím těle, jeho dech na své šíji.
Ach bože…
Najednou někdo zabouchal na dveře a on se od ní rychle odtáhl. Měla chuť narušitele zabít. Naštvaně vypnula hudbu a se supěním došla ke dveřím.
„Co chceš?! Nevidíš, že cvičíme?“
„My? Kdo ještě, vždyť tu nikdo není?“ zeptala se vylekaná Ginny.
Hermiona se zmateně otočila. Ginny měla pravdu nebyl tam.
Ginny jí řekla o tom, že ji shání McGonagalová a pak zase odešla. Hermona se bezradně rozhlédla po místnosti a pak to uviděla. Malý pergamen ležící na jejím křesle. Vedle něj růže s černou stuhou tak typická pro Fantoma.

Zítra ve stejnou dobu, zde.
Fantom

Nasucho polkla. Cítila jak se jí do tváří hrne krev. Lístek rychle schovala a vydala se za McGonagalovou.

Stála tam sama a už dobrou půl hodinu na něj čekala. Nevědomky si začala pohrávat s hůlkou. Nakonec se rozhodla zpívat sama. Vybrala si píseň a…
Přidal se k ní.
Přidal se k ní, i když ho v potemnělé místnosti neviděla. Stačilo jej slyšet. Znovu cítila povědomý žár a její vztek byl pryč. Ucítila, že je blízko ní. Zrovna ji v ději vábil k sobě. Angel of Music,... chtěl aby mu podlehla a šla s ním, Hermiona podlehla. Otočila se a spatřila jeho temnou postavu. Přesně jako hlavní hrdinka, vložila do jeho dlaně svou drobnou ruku a svět se s ní zatočil. Přemístili se. Nevěděla kam. Mohla se jenom domnívat, že je to jeho pokoj, jeho dům... Netušila. Bylo jí to jedno. Všude kam se podívala však byly svíčky, jako by to plánoval. Na policích s knihami, na zemi, na psacím stole, kolem postele...ložnice. Nasucho polkla, ale nezaváhala ani vteřinu.
Odněkud se linula jemná melodie ústřední písně muzikálu. Oni už ale nezpívali,...ani jeden. Prohlížela si ho. Jeho maska zakrývala část obličeje, ale rty ne. Sklonil se k ní a lehce ji políbil. Hermiona přivřela oči. Jejím tělem se prohnala vlna vzrušení a ona i myslela, že se už nikdy nenadechne.
Konečně se odtrhl od jejích rtů. Viděla jeho oči. Spíš jenom odlesky plamenů svíček. Vypadaly zastřené touhou a vášní. Hádala, že i ona musí vypadat stejně.
Lehce jí rozpletl vlasy z copu, který si pečlivě ráno učesala.
Věděla, že je za ní postel a to pomyšlení jí příjemně vzrušovalo. Tak moc chtěla cítit jeho doteky na svém těle. Tak moc chtěla být v jeho hřejivé náruči. Znovu ho políbila. Bylo jí jedno kdo je, nebo kým je. Ať si masku nechá, jen když jí zbaví té šílené touhy spalující každou buňku jejího těla.
Položil ji na postel a na chvíli se zarazil. Nenechala ho váhat. Začala mu rozepínat knoflíčky bílé košile a když odhalila jeho vypracovaný hrudník posetý spoustou jizev, ucítila, jak překročila hranici, od které již není návratu. Znovu ji políbil. Mnohem vášnivěji než před tím. Rukou ji objal a pevně ji k sobě přitiskl.
Dokázala vnímat jenom rty na svém krku a ruce, které jí zbavovali oblečení. Zanedlouho byla nahá v jeho náruči a on líbal každý kousek jejího běloskvoucího těla. Nevěděla, kdy se svlékl také a kdy se dostal přímo nad ni. Dokázala jej pouze líbat a hladit po těle, jak smyslů zbavená. Ucítila, jak se rukou dotkl jejího výsostného území a nahlas vykřikla. Bože, takhle se nikdy necítila a přála si aby byl už konec té spalující vášni. Moc dobře věděla, že on je na tom stejně. Viděla to a cítila. Nemohou už déle čekat. Trochu ji nadzvedl a pak do ní pronikl. Zvrátil hlavu do zadu a sípavě se nadechla.
„Ach…můj bože…“ zamumlala, mezi sténáním a výkřiky. Svými, nebo jeho? Netušila.
Znovu ji pevně sevřel a začal se pohybovat rychleji. Myslela si, že omdlí.
„Hermiono…“
Jeho hlas byl zastřený touhou a pak už si nepamatovala nic, než okamžik naprosté extáze a naplnění. Svět jí před očima vybuchl a její ruce jej pevně objaly.

Probudila se nahá v místnosti Nejvyšší potřeby. Ležela na posteli s černým povlečením a kolem do kola byly rozházené okvětní lístky růží. Motala se jí hlava a na tváři jí pohrával omamný úsměv.
Po chvíli si konečně všimla lístku na nočním stolku.

Víš kdo jsem?

Bylo to napsáno úhledným a strohým písmem. Písmem, které jí připadalo povědomé už prvně když jí zanechal vzkaz, jenom si nemohla vzpomenout. Hodila neposedné myšlenky za hlavu a lístek znovu pečlivě schovala. Nehodlá na tu noc zapomenout i kdyby ji mučil sám Pán Zla. Na mysl jí přišla znovu ona šílená myšlenka, že je to vlastně on. Teď jí to bylo jedno. I kdyby to byl kníže pekel. Ovšem, Hermiona tušila….tušila, že ví kdo je Fantom. Tušila že ho zná. Jenom si nemohla ....vzpomenout…
Úspěšně přečkala Přeměňování, Bylinkářství i Dějiny, ačkoliv si myslela, že ty jí úplně zničí. Pak přišlo to nejhorší. Doufala, že by se mohla Lektvarům nějak vyhnout. Potřebovala by se vyspat. Byla jako opilá. Opilá štěstím.
Vešla do šeré sklepní místnosti a posadila se vedle Rona a Harryho. Snape vplul do místnosti jako netopýr a všechny si prohlédl vražedným pohledem. Hermioně na vteřinu připadalo, že na ní, jeho pohled spočinul déle, ale rychle to zavrhla. Třeba už z toho nadobro zešílela.
Na tabuli se objevil postup a všichni začali s přípravou lektvaru. Jenomže ona se nemohla soustředit. Potřebovala být sama, potřebovala se prospat a neustále vzpomínat na magickou noc…
„Hodláte nás všechny zabít, Grangerová?! V téhle fázi má být lektvar průzračný. Slyšíte!! Průzračný! A ten váš je…hmf….černý, s trochou štestí!“
Křičel na ni a div, že ten kotlík nevyhodil z okna.
„Om…omlouvám se,“ zašeptala omluvu.
„Slečna všechno-vím se nám omlouvá, no ne. Je vám doufám jasné, že vám toto jednání právě vyneslo trest, kde lektvar doděláte?“
Zmučeně přikývla a mohla už jenom sledovat, jak její hodinové úsilí mizí ze stolu. I když slovo úsilí by se asi příliš nehodilo. Sotva tu hodinu vnímala co dělá, byl zázrak, že celá učebna nevybuchla.

Večer, přesně jak jí Snape přikázal, klepala na jeho dveře. Když prudce otevřel, ovanula ji příjemná známá vůně a jí se začala podlamovat kolena.
Seber se holka…
Domlouvala si v duchu, jenomže jí to moc nepomohla. Snape ji postavil přímo naproti sobě k obrovskému učitelskému stolu a bedlivě pozoroval každý její pohyb. Inu, bude muset na chvíli zapomenout na to, co se stalo minulou noc a začít vnímat normální svět, napadlo ji.
Severus si dobře všiml, že jeho žačka dnes byla úplně mimo a to nebylo u Hermiony Grangerové nic obvyklého. V duchu se usmál a šel se podívat co to vlastně vaří. Rozhodně to nevonělo, jak by mělo. Došel za ni a lehce se naklonil aby viděl do kotlíku. Hermioně se v ten okamžik zatmělo před očima.
Bože, Bože, Bože…voní jako on. Přeci…to přeci…
Prudce otevřela oči a rychle se otočila. Severus to nečekal a i s několika papíry, zkumavkami, kotlíkem a samozřejmě Hermionou se zřítil na zem.
„Omlouvám se. Pane, moc, moc se omlouvám. Tohle jsem nechtěla,“ šeptala zoufale a snažila se slézt z překvapeného profesora. Ten jen v šoku přikývl.
„Posbírejte to a ukliďte,“ nařídil jí, jen co našel svůj pověstný klid. Tedy, klid navenek, ne uvnitř. Hermiona se sehnula k papírům a tehdy to spatřila. Zkameněla uprostřed pohybu. Jeho opravované písemky. Písemky opravené jím. Jeho písmem. V hlavě se jí jako v nějakém pokřiveném filmu promítla jeho postava v učebně a když se k ní včera v noci tiskl. Kartička se stejným písmem, jako bylo zde na písemkách. Nemohla se zmýlit.
Uvědomil si, jakou udělal chybu.
Musí jí to dojít…
Pomyslel si. Podíval se k její sehnuté postavě. Viděl jak ztuhla a její oči po chvíli zabloudili k němu. Chtěla něco říct, ale nedostávalo se jí slov. Podlomila se jí kolena a ona vnímala jenom to jak padá. Chytil ji do náruče. Chvíli si jeden druhého měřili pohledy. Něžná oříšková, proti obsidiánové černi. Oba se topili, ani jeden z nich nechtěl záchranu. Byl to však nakonec on, kdo spojil jejich rty ve vášnivém polibku a byl to i on, kdo ji odnesl do své ložnice.
Vlastně to byl i on, kdo ji po několika měsících požádal o ruku a kdo byl otcem jejích dětí…

Konec