Dokud nás smrt nerozdělí

 

Autor: Lady S
Hlavní postavy: Severus Snape/ Samara Torresová
Shrnutí: Vypadá to, že Severus Snape konečně našel tu pravou. Ale kdo ho zná, ví, že u Severuse Snapea není nic takové, jak se na první pohled může zdát.

Dokud nás smrt nerozdělí

Nebylo zvykem, aby se kouzelníci a čarodějky brali v kostele. Ale přála si to a on se rozhodl jí vyhovět. Byl by udělal téměř cokoli…
Jak kráčela k oltáři, ozvěna odrážela každý její krok. V téměř posvátném tichu toho místa bylo slyšet i šustění vlečky jejích přepychových svatebních šatů. Vypadala báječně.
Jako anděl, pomyslel si, kdyby člověk nevěděl, že má v těle ďábla…
Došla k oltáři. Jejich pohledy se na okamžik střetly. Téměř zavrávorala samou láskou a touhou. Tak černé, černé a temné…jako on sám…jak nepředstavitelně moc ty oči milovala!
Svědci přistoupili a zaujaly své pozice – Lucius za ním, Belatrix za ní.
Jen pro ně začal kněz svou řeč. Nikdo jiný v kostele nebyl. Přál si to tak – nenáviděl okázalosti, a v tomto ohledu se pro změnu rozhodla vyhovět ona jemu.
Při pohledu na něj, na ta široká ramena, kam až splývaly jeho havraní vlasy, jemné a neobvykle lesklé, na profil jeho tváře – ostře vykrojenou bradu a majestátný Snapeovský nos, přestávala vnímat knězova slova.
Tak přece. Přece jen, Severusi Snape. Tady stojíš – tak půvabný, tak přitažlivý…a chladný jako vždy…dokonce i v tuto chvíli…ale přece MŮJ. Konečně můj…navždycky…
„Cesty lásky jsou nevyzpytatelné“, kázal podsaditý kněz, „leč pamatujte, milé děti, že oko Boží bdí nad vámi bez ustání…“
Spíš oko Voldemortovo, napadlo ji. Ó bože, jak dlouho už?! Téměř dva roky. Bylo jí sedmnáct…rádoby sladkých sedmnáct, když to všechno začalo…a dnes… Musela se pousmát při té vzpomínce…

Přidala žluč z pásovce a jemně směs promíchala. Stříbřitě modrá. Ve tváři se jí mihl spokojený úsměv. Rozhlédla se po třídě. První…jako vždy. Nejlepší…jako vždy. Kvůli němu, jen kvůli němu!
Snape seděl za katedrou a opravoval písemky. Tu a tam přejel hřbetem brku po ostré linii své spodní čelisti a křivil horní ret způsobem, jakým to uměl jen on. Byl neuvěřitelně přitažlivý, když to dělal. K pomilování, napadlo ji.
Ano, to bylo to, čím převážně trávila hodiny lektvarů…a hodiny a hodiny mimo lektvary…sladká představivosti! Její myšlenky se vydaly na obvyklou pouť nemravnou dívčí fantazií, roztančující roj motýlů v jejím žaludku.
Jaké poklady se skrývají pod zdánlivě neproniknutelnou bariérou toho dlouhého černého pláště? Jaký asi je? Jaké to je…s ním? 
Rychle zapudila vzpomínky na své předchozí sexuální zkušenosti. Nehezky poznamenaná choutkami svého zhýralého otce, nechtěla teď otevírat staré rány…a těch pár Zmijozelských chlapečků snad ani nestálo za vzpomínku.
Ne, ON byl bezvýhradným objektem jejího zájmu. Její mladické fantazie a nenasytnosti. Severus Snape. Profesor Snape. Profesor Snape sklánějící se nad jejím kotlíkem a obdařující ji pochvalným…dalo se to vůbec nazvat úsměvem? Vem to čert. Profesor Snape hrdý na svou nejlepší studentku. Na Zmijozelskou Slečnu Perfektní. Perfektní ve všem..ve všem…profesor Snape v její posteli…v jejím náručí…tak tvrdý, tak spokojený…ve všem…
„Slečno Torresová…“
Téměř sebou cukla, ale ovládla se. 
„Jsem hotová, pane profesore.“ Nebo brzy budu, jestli mi budeš takhle šeptat do ucha, pomyslela si. Přejel pohledem její výtvor.
„Výborně. Deset bodů pro Zmijozel.“ A s úšklebkem přešel ke kotlíku nějakého Mrzimorského tupce s nevábně zapáchajícím, křiklavě žlutým obsahem.

Po hodině se vrátila na kolej. Rozhodnutá prozatím odložit nutkavou potřebu doplnit své smělé představy o pár doteků, využila nepřítomnosti svých spolubydlících pro napsání dopisu Luciusovi. Je třeba myslet na hodného „strýčka“, ne? 
Jistěže nebyla její rodina s Malfoyovými pokrevně spojená, ale odjakživa spolu udržovali velice dobré vztahy. Nicméně jí přišlo směšné oslovovat „strýčku“ někoho, jehož hlavu měla v klíně při jejich teprve třetím setkání… 

Teď ale šlo o docela jinou záležitost. Nebylo to poprvé, co ji Pán Zla skrze některého ze svých služebníků kontaktoval…a ona si nemohla dovolit uvést ho v netrpělivost. Lucius ji na to nejednou upozorňoval. A nejen on. Sám Brumbál ji varoval, že si Voldemort vybírá své nástupce jen mezi nejlepšími. Zmijozel byl v tomto ohledu poměrně plodný. Uvědomovala si, že chodí po tenkém ledě. Bylo třeba se rozhodnout. A ona se rozhodla. Samara Torresová, nejlepší ve svém ročníku. Samara Torresová, vybraná mezi Ty nejlepší. Samara Torresová, brzy mladá Smrtijedka…
Ambice jí rozhodně nechyběly, nic z toho, co jí Pán Zla nabízel, ji však definitivně neutvrdilo v jejím rozhodnutí. Nebyl to Voldemort, za kým šla, ke komu směřovaly vize o její budoucnosti. Byl to Severus Snape…

„Táži se vás tedy, Severusi Alexandře Snape…berete si zde přítomnou Samaru Torresovou před zraky boha za svou zákonitou manželku, a budete při ní věrně stát, v bohatství i v chudobě…“

Na svou někdejší chudobu si ještě dobře vzpomínala. Torresové patřili k významným, samozřejmě čistokrevným a původně velmi bohatým kouzelnickým rodinám. A bylo to právě a jedině dobré jméno, co je ze samého dna vytáhlo zpět na vrchol, mezi kouzelnickou smetánku. Přesněji řečeno, byl to Lucius Malfoy. Pravda, byl to Sebastianovi Torresovi dlužen, protože kdyby mu Sebastian nepomohl s jistou záležitostí na Ministerstvu Kouzel, jíž se Lucius zabýval na přímý příkaz Pána Zla, mohl být štědrý blonďatý „strýček“ dávno po smrti.
Nikdo z Torresových nepatřil mezi přímé stoupence Lorda Voldemorta…přesto se však rodina vždy držela toho, o čem Lucius hovořil jako o „dobrých mravech“. Takže když Sebastian Torres v jistém období svého života prostě „zakolísal“ (dá-li se tak topení v dluzích a posléze v alkoholu nazvat), Lucius mu velkoryse nabídl pomocnou ruku…a postupně se vše vrátilo do starých kolejí. Rodina žila v přepychu, Samařin nenáviděný papá přestal nadávat i nasávat…jen některých odporných zvyků se už zříct nedokázal. Když se později sblížila s Luciusovým synem, zjistila, že to mezi významnými kouzelnickými rody nejspíš není až tak neobvyklé, a časem svůj odpor ke všemu sexuálnímu nejen překonala, ale i vyměnila za náklonnost…nicméně při vzpomínkách na svého otce se ošívala odporem. 
Když se Samara osobně, potom, co o něm Sebastian sáhodlouze vyprávěl, setkala s Luciusem poprvé, bylo jí dvanáct let. Bylo to na nástupišti devět a tři čtvrtě při její první cestě do Bradavic. Při jejich druhém setkání, na koňských dostizích v Hampfordshiru dva roky potom, kde jí poprvé nabídl toho „strýčka Luciuse“, ho shledala okouzlujícím…a stejně tak na Vánočním plese pořádaném na Malfoyově panství o další rok později. 
Okouzlující…ale nic víc než to. V té době byla totiž dávno beznadějně posedlá svým profesorem lektvarů…
A ani ten na večírku nechyběl. Když to Samara zjistila, okamžitě se dostavilo známé bušení v hrudi a mravenčení v podbřišku. Ten večer se musela pekelně soustředit, aby si svou tak pečlivě budovanou pózu Slečny Dokonalé před ním zachovala. A mohla si gratulovat. Tmavě modré saténové šaty obepínající její štíhlé tělo, dlouhé černé vlasy vyčesané do drdolu, vybrané způsoby distingované šlechtičny, elegantní tanec s pohledným mladým kouzelníkem - všechno tak, aby mu byla neustále na očích - a konečně těch pár slov, která s ním prohodila…sedmé nebe pro zamilovanou adolescentní slečnu…do chvíle, kdy se, unavená vší tou společností, i znepokojená faktem, že Snapea nebylo poslední půlhodinu nikde vidět, rozhodla trochu nadýchat čerstvého vzduchu. V myšlenkách pohroužená do Bradavického sklepení, s lehkým úsměvem na rtech se procházela rozlehlými prostorami zahrad Malfoyova sídla, když tu najednou…
„Severusi, víš, že to není správné…“
Zatajila dech a napjatě poslouchala.
„Kašlu na to, co je správné! Myslíš si snad, že tvůj muž je svatý?!“ a pak dodal naléhavým šepotem: „Narcisso, já to POTŘEBUJU…“
Samara několik minut stála jako opařená, s myslí tak zamlženou, že sotva vnímala tlumené vzdychání, jež se začalo ozývat zpoza rohu. Po hodné chvíli si ale přeci jen dodala odvahy. Tiše jako stín se plížila podél živého plotu.
„Oh Severusi, aaaach ano…anoooo“
„Jsem…lepší než on…Cisso?“
„A-ano…MŮJ BOŽE, ještě!!!“
Napůl nažhavená zvědavostí, napůl sužovaná žárlivostí nahlédla Samara skrz spleť drobných větévek do temného kouta zahrady. Tam, s kalhotami spuštěnými ke kotníkům, vzdychající narůstajícím chtíčem, tiskl Snape Narcissu Malfoyovou ke kamenné zdi každým svým drsným přírazem. Luciusova velmi pohledná žena se svíjela blahem. Snapeův překrásný, pevný zadek se pravidelně stahoval v rytmu divokého tance dvou těl.
Snape. JEJÍ Snape! Ucítila horkou slzu na své tváři. Nemohla to déle vydržet. Rozběhla se pryč.

Opřená o sloup v obrovské knihovně Malfoyova sídla, kde doufala mít soukromí, prudce oddechovala. Měla sto chutí tu ženskou zabít…ZABÍT!!! Co hůř, mísily se v ní dva zcela protichůdné pocity – nenávist…a chtíč. Ať ji to, co viděla, bolelo sebevíc, nemohla popřít, že ji to vzrušilo jako ještě nikdy nic. Když si na to jen vzpomněla…on…ON, tak rozpálený touhou, vrážející svou bezesporu impozantní erekci do pohostinnosti ženského těla…ach bože!
„Samaro!“ ten sametový hlas jakoby se svezl po každičkém kousku jejího těla. „Všude jsem tě hledal! Doufal jsem, že si alespoň zatančíš se svým oblíbeným strýčkem!“
„Luciusi“, vydechla. Kdyby tak věděl! Kdyby jen TUŠIL, co se ještě před chvílí dělo na jeho vlastní zahradě! Napadla ji ďábelská myšlenka. Mohla by… Ne. Kvůli Snapeovi. Ne. Kdyby to řekla, začal by ji nenávidět. 
„Stalo se něco, má milá? Proč se nebavíš dole s ostatními, hm? Mi se můžeš svěřit…“ a Lucius téměř otcovsky položil svou ruku na její rameno. Téměř otcovsky…vlastně to byl ten správný výraz, vzala-li v potaz, co s ní její otec prováděl. Nikdy dřív to u Luciuse nezaregistrovala. Pravda…dřív byla dítě. Teď… téměř dospělá žena. 
Pohlédla mu zhluboka do očí. Bylo to tam. Nepochybně. A pak, aniž uvažovala nad tím co dělá nebo říká, s obrazem Snapea intenzivně souložícího jeho ženu před očima, to zkrátka udělala.
Krátce se zasmála, posadila se na majestátný dubový stůl a roztáhla nohy. V Luciusově tváři se zračilo překvapení.
„Já…nechci s tebou TANČIT…,strýčku’…“ šeptala smyslně zastřeným hlasem.
Jeho údiv nahradil samolibý úsměv. Udělal několik kroků, takže stál těsně u ní, a chystal se ji políbit. Odvrátila hlavu.
„Na ústa ne…“
Pochopil. Proč ne, řekl si. Mladé masíčko je dobré na všechny způsoby. Pohodlně se usadil na židli a přitáhl si její klín k ústům. Ani se neobtěžoval se svlékáním kalhotek, jen svými šikovnými prsty odhrnul jejich krajkovaný okraj a jeho teplý, vlhký jazyk rozehrál své umění. Byla nádherně vlhká. Pravda, ne kvůli Luciusovi, ale na tom v tu chvíli pramálo záleželo. Její mysl opět posedl výjev ze zahrady. Představovala si, že to byla ona, koho Severus přirážel ke zdi. Že to její tělo se zmítalo v orgastických křečích pod jeho uměním vpravdě kouzelným.
Unikl jí ne zrovna tichý sten, když ji Lucius dovedl na vrchol. Vzhlédl k ní, na tváři pořád ten samolibý škleb. Neusmála se.
„Děkuji“, řekla stroze, dala nohy k sobě, sklouzla ze stolu a zamířila ke dveřím.

Byla si tehdy jistá, že kdyby se zdržela jen o chvilku déle, nenechal by ji odejít. Takhle se nezmohl ani na jediné slovo. Stál a zíral za ní v němém úžasu…a kdyby ho teď neviděla za Severusem na místě svědka, vsadila by se, že tam stojí doteď.
„V nemoci i ve zdraví…“ deklamoval korpulentní mužík a perfektní akustika kostela podtrhovala každé jeho slovo…

Severus pod účinkem lektvaru tvrdě spal. Dobře že tak, alespoň neměl bolesti. Žádný ze Smrtijedů neutrpěl tak vážná zranění. Teď byl sice dávno mimo smrtelné nebezpečí, ale Samara měla nepříjemný pocit. Mohla říct, že od Brumbálovy smrti příslušníci Řádu dost přitvrdili. Víc než to – byli rozzuření. Byla by očekávala, že spolu se svící starého pána zhasnou beztak mdlé naděje jeho stoupenců. Opak byl pravdou. Jen za poslední měsíc přišli o tři velmi schopné Smrtijedy. Nicméně, tím, kdo měl navrch, pořád zůstával Pán Zla. Její pán…
Mimoděk přejela prsty po Znamení na svém levém předloktí. Žhnulo až do černa.
Udělala pár kroků směrem k Severusovi. Pečovat o jeho nejvěrnějšího, to bylo nejpříjemnější, co po ní Voldemort kdy chtěl. Posadila se na postel a prsty zlehka přejela po té překrásné tváři, přes níž se teď táhl pomalu se hojící krvavý šrám. 
Kde jen byly ty časy, kdy k němu vzhlížela jako k modle, posvátné a nedotknutelné, v hodinách lektvarů, s nepříjemnou i vzrušující vzpomínkou na onen „incident“ s Luciusovou ženou? Ó, k čertu s tou…a bezpočtem dalších…dávno si zvykla. A co, byl i její…občas…
Lucius ji osobně odvedl z Bradavic hned po skončení jejího posledního školního roku. Pouhé dva týdny nato zatínala zuby bolestí, když jí Lord Voldemort vpaloval Znamení Zla do kůže. Od té doby uplynuly celé měsíce. Měsíce, během nichž se učila…byť dávno přestala být studentkou…dokonce i v Severusových očích…
Byl to on spolu s Luciusem, kdo ji coby novicku dostal na starost. Zaučování novicek bylo mezi Smrtijedy obecně populární záležitostí. „Opatrovnictví“ tomu říkali. Byly ovšem chvíle, kdy se cítila všemožně, jen ne chráněná. Chvíle, kdy si přála utéct…
Hlavou jí bleskla vzpomínka na Luciuse rozkročeného nad jejím téměř bezvládným nahým tělem, poznamenaným četnými ranami od bičíku, jež svíral v pravé ruce. Levou ji držel za vlasy, takže měla hlavu zvrácenou v nepřirozeném úhlu, a dobře známý sametový hlas jí pronikal až do morku kostí: „Teď jsme si kvit, maličká…víš, tehdy před Vánocemi ses ke mně nezachovala zrovna fér…nemyslíš? Já jsem zvyklý dostat to, co chci…to si pamatuj… Ale už na to zapomeňme. Rád bych, abychom spolu vycházeli…vsadím se, že se ti to časem začne i líbit…“
V takových okamžicích by s chutí poslala drahého „strýčka“ zpátky do Azkabanu. Byla to jen bezvýhradná láska k Severusovi, co ji přimělo trpělivě snášet všechna ta příkoří. Zbožňovala ho. Riskovala pro něho. Žila pro něho. Pro ty večery, kdy ji „opatroval“ on…
Samozřejmě od Luciuse věděl o jejích „plánech do budoucna“ daleko dřív, než opustila Bradavice. Dokud však byla ve škole, nedal sebemenším náznakem najevo, že by na ni pohlížel jinak než na ostatní studenty. Jistě, neurážel ji, protože vzhledem k jejím výsledkům neměl důvod, netrestal, protože byla ze Zmijozelu. Ale nic víc.
Jakmile se však začali setkávat mimo Bradavice, pod velením Pána Zla, věci rychle nabraly zcela jiný směr…upřímně řečeno, směr odvážnější než o jakém by si za svých studentských let troufla byť jen snít…
Severus se na posteli pohnul. Zhluboka se nadechl a chtěl se protáhnout, ale kvůli stále nezahojeným zraněním při tom bolestně sykl a zprudka otevřel oči.
„Jen klid“, usmála se na něj a odhrnula mu pramen havraních vlasů z obličeje, „je po všem…“
„Zvítězili jsme?“
„Díky tobě…“
„Někdo mrtvý?“
„Ne…a s výjimkou tebe ani vážněji zraněný…ale budeš v pořádku…postarám se o to…“
„Musím podat hlášení.“
„Lucius už to udělal. Pán Zla si přeje, aby sis především odpočinul. Opět jsi mu prokázal svou věrnost…budeš odměn, říkal…a teď se trochu uvolni…“
Severus se pousmál, nechal svou hlavu spadnout zpět do polštářů a konečně povolil dosud napjaté svaly.
„Podívám se, jak se to hojí“, nabídla se a opatrně z něj stáhla přikrývku, čímž si odhalila pohled na to zbité, přesto však dokonalé tělo. Měl na sobě jen černé šortky. Potlačila nutkání olíznout si rty.
Přejela prsty po dlouhém šrámu, jež se táhl od jeho žeber až ke slabinám.
„Moody“, procedil skrze zaťaté zuby, svaly bolestí opět napnuté. Zamračeně pokývala hlavou.
„Bastard. Ubližovat něčemu tak nádhernému je hřích!“ přitom ji napadlo tisíc jiných hříchů, které by se s jeho tělem daly provést…
Pousmál se. Sáhla po nádobce s hojivou mastí. Trochu si jí nanesla na prsty a začala ji co možná nejšetrněji vtírat do rány. Jeho napětí polevovalo. Přejížděla prsty nahoru a zpět po jeho svalnatém břiše. Ucítila známé lechtání v podbřišku. Všimla si, že jeho bradavky ztuhly a dala si obzvlášť záležet, když se dotýkala jeho slabin. 
„Lepší?“ zašeptala.
„Mnohem“, vydechl sotva slyšitelně.
Zabloudila druhou rukou k modřině na jeho hrudi, přičemž se nezapomněla jakoby náhodou letmo dotknout jedné bradavky. Spokojeně zamručel.
„Když jsem byla malá a zranila jsem se“, šeptala hlasem zastřeným narůstající touhou, „máma mi ty bolístky foukala…“ sklonila se a její dech pohladil linii jeho šíje, „…nebo mi na ně dala…pusinku…“ a obtáhla tutéž linii jazykem. Pak začala pomalu postupovat rty k jeho hrudi a dávala si záležet, aby nevynechala ani jediné místečko. U těch sladkých tmavočervených výběžků, kterými byly jeho bradavky, se zdržela zvlášť dlouho. Kroužila kolem nich jazykem a sála je…do chvíle, kdy ucítila jeho ruku ve svých vlasech, udávající směr jejím ústům…dolů…tam, kde ji naléhavě potřeboval. Svezla se obličejem po jemné, houstnoucí pěšince chloupků jeho břicha k monumentální vyboulenině v jeho šortkách. Pomalu, dráždivě je stáhla. Vychutnával si její pohled. Měl se čím pyšnit. Jeho impozantní erekce čněla do vzduchu, tepající jeho narůstajícím chtíčem.
Roztáhl nohy, aby si mezi nimi mohla udělat pohodlí. 
Nejprve uchopila jeho krásný, štíhlý penis do ruky a pevně ho sevřela, jak věděla, že to má rád…jak se to učila celé dlouhé měsíce…a dnes chtěla pro jeho absolutní blaho udělat cokoli…cokoli…
Unikl mu tichý sten. Stáhla předkožku a olízla špičku jeho krví naběhlého, lesklého žaludu. Rukou ho přitom důkladně masírovala. Zaklonil hlavu, zavřel oči a vychutnával si tu slast. Nemohla déle odolat. Uchvátila jeho penis do svých úst a začala ho jemně lízat a sát. Její druhá ruka přitom masírovala jeho varlata. Vycházel jí boky vstříc čím dál rychleji. Byl tak velký, že se téměř dusila při každém jeho přírazu, ale chtěla si ho vzít celého…udělat ho šťastným…nebo alespoň spokojeným…chtěla být dokonalá…nejlepší…
Severus se s hlasitým zasténáním prohnul v zádech a naplnil její ústa svým horkým semenem. Statečně polykala. Toužila vzít si od něj všechno, co jí nabízel. Všechno…až do poslední kapičky…
Zvedla oči, aby se pohledem střetla s jeho.
„Pojď ke mně“, zašeptal a přitáhl si ji nahoru. Opatrně se k němu přitulila.
„Šikovné děvče. Takovou péči si dám líbit“, uchechtl se a dlouze ji políbil.

Skoro se zastyděla, když si uvědomila, že je v kostele. Zkrocení zlého muže, blesklo jí hlavou při letmém pohledu na Severuse, zatímco kněz pokračoval: „V dobrém i zlém…“

„Doba je zlá a temná“, „Je třeba držet pospolu“ … hlásaly srdceryvné titulky v Denním Věštci. Samaře tahle „zlá a temná“ doba poměrně vyhovovala. Se Severusem „drželi pospolu“ čím dál častěji. Voldemort si na své konto připisoval jedno vítězství za druhým, síly zbylých členů Fénixova řádu evidentně ochabovaly. Nebylo nic, co by ji…co by JE mohlo ohrozit.
Zkušební období ve službách Pána Zla se, jak doufala, chýlilo ke konci. Stále byla nazývána novickou, ale její úroveň v očích Mistra, stejně jako v posteli Severuse Snapea, se, o tom byla přesvědčená, zvyšovala…

„Sauvignon, ročník 34. Na zdraví!“ zadeklamovala Bellatrix.
„Na vítězství!“ opáčil Severus.
„Jedno se právě chystáme oslavit a ty už by ses zase hnal do práce“, protáhl Malfoy líně a zvedl sklenku k ústům.
„Říká to správně, Luciusi – na vítězství…a na mnoho dalších šťastných smrtí…“ prohlásila Bella se samolibým úšklebkem.
Samara stála v jednom z rohů slavnostního sálu Voldemortova hradu, jež býval Bradavickou školou – vítězství, které se nesporně zapíše do dějin. Novickám nepříslušelo vměšovat se do debat starších Smrtijedů, nebyly-li k tomu vyzvány, což ona zatím nebyla, a tak jen pozorovala rozhovor těch tří (téměř přátel, jak se říkalo…kdyby to jen bylo mezi Smrtijedy možné) a popíjela víno. K jejímu nevelkému nadšení to byl Lucius, kdo ji po chvíli oslovil jako první:
„Sammy…proč tak sama? Slavíme…nebo ne?“ a stejně jako tenkrát v knihovně jí položil ruku kolem ramen.
„Jsem stále jen novicka…,strýčku’…“ poznamenala s lehkým nádechem ironie v hlase. 
„Toho strýčka myslím už můžeš nechat plavat…ještě by se povídalo, že holduji incestu“, ušklíbl se a tišším hlasem, s hlavou důvěrně nakloněnou k její, dodal: „vlastně už je to docela dlouho…Snape tě má poslední dobou jen pro sebe, zdá se…“
„Snape nemá doma ženu, kterou by ošoustal, kdykoli se mu zachce“, opáčila s nenuceným úsměvem. Takže, chudák, musí obdělávat cizí políčka…nebo alespoň v minulosti ano…ale teď, jak „strýček“ správně podotknul…má mě, pomyslela si. Nahlas řekla jen: „…a upustím od ,strýčka’, když ty přestaneš se ,Sammy’ .“
Dozajista měl užuž na jazyku něco nepěkného, ale jejich rozhovor přerušil Severusův podmanivý, hluboký hlas: „Zaslechl jsem své jméno?“
„Bývalému profesorovi nic neunikne, že?“ uculoval se Lucius, „jen jsem nabízel Samaře trochu…rozptýlení…ale zdá se, že ji TVÉ výkony dostatečně uspokojují, drahý příteli…“
„Domnívám se…“ Snape ta slova skoro zasyčel, „že tenhle typ zábavy budeš muset do budoucna…oželet…alespoň pokud jde o Samaru.“
Lucius mu věnoval nabroušený pohled. „Uvidíme“, zamumlal spíše sám pro sebe a otočil se, aby se připojil k Averymu a Rookwoodovi. 
„Takže ty…máš teď výsadní právo?“ otázala se Samara poněkud překvapeně, ovšem bez náznaku odporu.
„Doufal jsem, že tě to…potěší“, opáčil Severus.
„Taky že ano. Víš, že jsem pro tebe měla slabost už ve škole.“
„Co takhle trochu nostalgie?“ zašeptal a položil jí ruku kolem pasu.
„Kam…“
„Zapomnělas, že jsme v Bradavicích?“
Rty se jí protáhly do úsměvu.

Za jejích školních let dveře sklepení zásadně rozrážel. Tentokrát je otevřel pomalu, jakoby chtěl do toho okamžiku vnést trochu napětí…a když vstoupili do místnosti, jež bývala učebnou lektvarů, zase je pomalu zavřel…a zamkl…
„Změnilo se to tu“, zasmála se při pohledu na poměrně luxusní vybavení prostorné komnaty, jež nahradilo řady lavic a židlí.
„Mistr má vkus“, poznamenal a v koutku úst mu zacukalo. „Takže…tady ses do mě zamilovala?“
Samara ztuhla. „C-cože?“
„Sammy“, zašeptal (a od něj jí to vůbec nevadilo), přičemž ji lehce objal, „nehodlám ti nadávat nebo se vysmívat. Už dávno…nejsi…moje studentka“, zdůrazňoval každé slovo.
„A náhodou to považuji…za roztomilé…“šeptaly jeho rty v těsné blízkosti jejího ucha, což způsobilo, že jí na šíji naskočila husí kůže a měla pocit, že se jí každou chvíli podlomí kolena.
„A co tedy jsem?“ zašeptala tak normálním hlasem, jaký jí jen sevřené hrdlo umožnilo.
„Jsi moje…milenka…“
To poslední slovo téměř vzdychl a jeho rty pomalu obtáhly linii jejího boltce. Zachvěla se. Chvěla se pokaždé, když se jí dotýkal, jakoby to bylo poprvé. Jeho ústa našla její a splynula s nimi v dlouhém, intenzivním polibku. Odtrhl se od ní nerad a jen na okamžik, aby ji vzal do náruče a odnesl do široké, pohodlné postele v rohu místnosti. Laškovně stáhla Severuse k sobě, přetočila ho na záda a obkročmo se usadila na jeho břiše. Jejich pohledy se střetly.
„Chceš mě?“ zašeptala smyslně, s očima lesknoucíma se touhou.
Místo odpovědi ji prudce stáhnul k sobě a bleskurychle vyměnil jejich pozice, takže byl nahoře. Napadlo ji, zda vůbec existuje způsob, jak toho člověka ovládnout…Severus ale učinil přítrž jakémukoli dalšímu přemýšlení, když ji znovu vášnivě políbil.
„Dotýkej se mě…“ zašeptala sípavě do jeho ucha a vědoma si jeho citlivosti na tom místě, lehce stiskla zuby jeho lalůček.
Začal jeden za druhým rozepínat drobné knoflíčky její blůzy. Postupně tak odhaloval rozkošný žlábek mezi jejími pevnými, kulatými ňadry zasazenými do černé krajkové podprsenky. Tomu nikdy neodolal. Vzrušeně vzdychla, když se jeho velký nos zabořil rovnou do toho žlábku a jeho jazyk zkoumavě následoval, zatímco jeho ruce pomáhaly vyprostit to nádherné mladé tělo z pout spodního prádla…úspěšně. Jeho jazyk se vydal na průzkum drobných růžových bradavek ztvrdlých blahem, jedna ruka se jako had obtočila kolem jejího pasu, druhá se dychtivě vplazila pod její sukni a pokračovala směrem vzhůru, po jejích sametových stehnech, přes bariéru hedvábných kalhotek až ke kolébce slasti jejího těla, aby ji našla horkou, vlhkou, toužící…
Jeho dlouhé, štíhlé prsty ochotně rozehrály své umění, podporované jejím vzrušeným sténáním. Dovedl ji tak téměř k vrcholu, než se rozhodl ji ochutnat. Pak, s hlavou ponořenou v jejím klíně, mu stačilo, aby se jazykem podepsal, jak bylo jeho oblíbeným zvykem…a Samara začala křičet rozkoší…
Spokojený sám se sebou, vrátil se k ní nahoru a než mu stačila poděkovat, umlčel ji další sérií horkých polibků. Tentokrát se na průzkum vydaly její ruce, bloudící po všech citlivých místech, beroucí s sebou tolik svršků, kolik v tu chvíli dokázaly, neomylně směřující ke tvrdé vyboulenině v jeho kalhotách…a stačil jediný stisk, aby se přestal kontrolovat a strhal z nich obou zbylé šaty během několika vteřin. Jeho teď už téměř bolestivá erekce si žádala pozornost.
„Teď budu prozměnu aktivní já“, usmála se a několika zkušenými pohyby si milovaného hřebečka osedlala. Oběma unikl vzrušený sten ve chvíli, kdy její vlhké teplo pohltilo celou jeho délku. Bylo nad slunce jasnější, že Severus není v náladě na nějaké čekání, proto vynechala obvyklé pomalé prvotní pohyby a započala divoký tanec steheního i pánevního svalstva…soudě podle jeho vzdechů více než dobře. Otevřel oči a vychutnával si pohled na to štíhlé mladé tělo nad sebou. Její sladká, pevná ňadra se natřásala v pravidelném rytmu. Vycházel jí vstříc boky, vteřinu za vteřinou blíže vytouženému vyvrcholení. Když cítil, že už je velice blízko, náhle a prudce ji k sobě stáhl, otočil ji a jediným přírazem do ní pronikl zezadu. Vykřikla rozkoší. Stačilo jen několik dalších pohybů, aby se začali společně zmítat v přívalech mohutných orgastických vln. Severus slyšel Samaru křičet jeho jméno v okamžiku, kdy naplnil hlubiny jejího těla svými šťávami.
Vyčerpaně se na ni zhroutil. Laskala a hladila ho všude, kam její ruce dosáhly. Oba zhluboka oddechovali. Až bolestně intenzivně si uvědomila hloubku svých citů vůči němu, a z nějakého důvodu pocítila potřebu mu to říct.
„Miluji tě“, zašeptala sotva slyšitelně. Ta slova vyklouzla z jejích úst tak nějak sama, dřív než si v plném rozsahu uvědomila možné následky, svou zranitelností počínaje a jeho odmítnutím konče. 
Zvedl hlavu a zadíval se jí zpříma do očí. Uhnula pohledem. Neřekl nic…jen ji něžně sevřel v náručí a jeho ústa znovu vyhledala její…

„… a budete ji milovat a ctít, dokud vás smrt nerozdělí?“ dokončil oddávající svůj proslov. Následovala vteřina či dvě napjatého ticha.
„Ano.“
Samara se zachvěla. Opravdu to řekl!
„A nyní se táži vás, Samaro Patricie Torresová: berete si zde přítomného Severuse Alexandra Snapea před zraky Boha za svého zákonitého manžela, budete při něm věrně stát v bohatství i v chudobě, v nemoci i ve zdraví, v dobrém i zlém, a budete ho milovat a ctít,dokud vás SMRT nerozdělí?
„Ano“, vydechla Samara šťastně…
…a to bylo poslední, co ve svém životě řekla. Nevzrušené „Avada Kedavra“ bylo poslední, co slyšela a záblesk zeleného světla poslední, co viděla, než se její tělo oděné v těch nádherných bílých šatech bezvládně sesunulo k zemi. Severus zůstal stát nad ní, hůlku v ruce, kamenný výraz ve tváři.
„Zatracený parchant“, pronesl Lucius napůl pobaveně, napůl podrážděně. „Tohle neplatí, Snape!“
„Sázka je sázka“, odtušil Severus nevzrušeně.
„Sázka zněla, že když ti Lucius novicku přenechá, zůstaneš JEN s ní…což bys NIKDY nevydržel“, zavrčela Bellatrix.
„Ne tak docela“, zarazil ji Snape, „doslova bylo řečeno, že dostojím manželskému slibu…a to jsem udělal. Stát věrně při ní, dokud nás smrt nerozdělí.“
„To bylo geniální!“ uchechtl se kněz, ale Bellatrix ho zpražila pohledem. „Tvoji pomoc už nebudeme potřebovat, Červíčku. Buď tak laskav a postarej se o její tělo, než ti ten Mnoholičný lektvar přestane působit. A běda ti, jestli ji někdo najde.“
Červíček pokorně přikývl.
„A já si začínal myslet, že ses snad vážně zamiloval“, ušklíbl se Lucius.
„Ale notak, jak dlouho mě znáš? Nerad prohrávám. A především - chci to nejlepší…a nerad se o to dělím, to je vše. Proto jsem chtěl ji, ale vem to čert – přijdou další novicky. A proto jsem uzavřel tu sázku…vy víte, co jste mi teď dlužni“, a Snapeova ústa se, jakkoli to bylo neuvěřitelné, roztáhla v širokém úsměvu.
„Jen jednu“, sykla Bellatrix.
„Noc. Jednu celou…noc…“ doplnil Snape.
„Budeme tvoji“, šeptal Lucius sotva slyšitelně.
„Otroci“, doplnil Snape podruhé a s úsměvem se přemístil na Snapeovo panství. Bellatrix a Lucius ho odevzdaně následovali…

Konec