Autor: sssnake
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Jenom vášní shořet smí chrám, co vzplál.
Poznámka: V povídce je použita píseň Chrám (Daniel Hůlka - album Živé obrazy; J. Škorpík/V. Kočandrle)
Za beta-read povídky děkuji Yohannce.

Chrám

„Kam ten spěch, pane Pottere?“ ozvalo se za Harryho zády zlověstné zasyčení. „Lumos!“
Harry se pomalu otočil a pohlédl učiteli lektvarů přímo do očí. „Já…“ uhnul pohledem.
Snape ho sjel od hlavy až k patě pátravým pohledem. Jeho černé oči se poté vrátily ke zlatému vejci, které držel Harry v rukou.
„Vidím,“ ušklíbl se, „že jste nepoučitelný, pane Pottere,“ řekl chladně. „Ignorujete veškerá pravidla a …“
„Já jen…“ skočil Snapeovi do řeči Harry ve snaze vysvětlit mu svoji přítomnost zde. Nemohl však najít ta správná slova. Snape byl tak blízko, že mohl cítit jeho teplý dech na své tváři.
„Mlčte,“ sykl Snape. „Mě nezajímají žádné vaše chabé výmluvy. Důležité je, že…“ Snape se odmlčel a o krok ustoupil. Ostražitě se zaposlouchal. Jeho čelo se zkrabatilo soustředěním. Pak se od Harryho napůl odvrátil a pátral pohledem ve tmě chodby. Ať Harry napínal uši sebevíc, nic neslyšel. Po chvíli se však zpoza rohu vynořila hubená mužská postava. Filch. A jak jinak, následován svojí věrnou přítelkyní paní Norrisovou. Odporné zvíře, pomyslel si Harry a zachvěl se.
„Profesore Snape,“ kývl Filch na pozdrav.
Snape mu oplatil úsečným přikývnutím a probodl ho zlostným pohledem. V tuhle chvíli o takovéhle vyrušení vůbec nestál.
„Co chcete, Filchi?“ zeptal se ne příliš zdvořile. Ve Filchově případě to však bylo jedno.
„Byl jsem na obchůzce a slyšel jsem hlasy.“ Na školníkově tváři se objevil křivý úlisný úsměv. „Tak jsem si myslel…“
Snape se jen ušklíbl a otočil se zpět k Harrymu. Ve tváři měl zamyšlený výraz.
„Pane?“ oslovil ho po chvíli tiše Harry. Neměl vůbec chuť tady trčet bůhví jak dlouho. Měl na sobě jen župan, takže se do něj pomalu dostávala zima, která se celoročně držela mezi silnými kamennými zdmi hradu.
Snape si jeho chvění všiml.
„Následujte mě, pane Pottere,“ poručil rázně mladému kouzelníkovi a sám vykročil chodbou, pryč od Filche a paní Norrisové.
Harry zmateně hleděl na jeho vzdalující se záda. Pak nejistě mrkl po Filchovi, který tam pořád stál jako přikovaný a ani se nepohnul.
„Jsem si jistý, pane Pottere, že jste mě slyšel,“ houkl na něj Snape přes rameno. „Nebudu to znovu opakovat.“
Harry se tedy chtě nechtě vydal za ním. Nepochyboval o tom, jaký je cíl jejich cesty. Když dorazili do Snapeovy pracovny, Harryho nervy byly napjaté k prasknutí. Celou cestu do sklepení se mu honila hlavou jedna myšlenka za druhou. Rád by věděl, co Snape zamýšlí. V žaludku cítil zvláštní svíravý pocit a ještě něco, co nedokázal identifikovat. Objevilo se to ve chvíli, kdy se poprvé té noci zahleděl Snapeovi do očí. Možná, že to byl jen odraz světla od jeho hůlky. Nevěděl.
Snape se zastavil před svým pracovním stolem, otočený k Harrymu zády. Pomalu si svlékl hábit a odložil ho na staré kožené křeslo.
Co si vlastně myslí, že dělá? Proč ho vlastně přivedl sem dolů? Co ho to, u Salazara, jenom napadlo? Měl ho nechat jít jako jindy. Proč to tentokrát neudělal? Proč?
Dlaněmi se opřel o desku stolu. Najednou si připadal tak strašně unavený. Prudce vtáhl vzduch do plic. Měl pocit, že se nemůže pořádně nadechnout. Svěsil hlavu mezi ramena. Zavřel oči a víčka pevně stiskl k sobě.
Musel se úplně pomátnout. Jiné vysvětlení pro svoje chování nenacházel.
Cítil, jak mu divoce buší srdce. Jako by mu chtělo každou chvíli vyskočit z hrudi. V uších slyšel šumění vlastní zpěněné krve. Ve spáncích mu tepalo.
„Je vám něco, profesore Snape?
Černovlasý kouzelník zamítavě zavrtěl hlavou a s náhlou rozhodností se otočil k Harrymu čelem. Teď dá tomu klukovi trest a pošle ho spát.
Harry mu neviděl do tváře, ale cítil, že mezi nimi zavládlo zvláštní napětí. Cítil na sobě profesorův pohled. Vpaloval se do jeho kůže jako značkovací železo. Hlásek v mysli mu napovídal, že by měl vzít nohy na ramena a nezastavit se dřív, než v bezpečí nebelvírské společenské místnosti. Ať už by následky jeho činu byly jakékoliv. Nemohl se však pohnout, ani kdyby chtěl. Jeho nohy byly najednou tak slabé, že by stěží udělal jediný krok. Připadal si jako kořist hypnotizovaná pohledem smrtelně nebezpečného hada.
„Možná bych měl…“ vyhrkl prudce Harry, zbytek věty však nechal vyprchat. Nenáviděl se za vlastní slabost a za to, že nedokázal potlačit chvění, které z jeho hlasu bylo patrné.
Snape se odlepil od stolu a několika dlouhými kroky překonal vzdálenost, která je od sebe dělila. Zastavil se těsně před Harrym. Zvedl ruku, ale pak ji zase nechal bezvládně klesnout k boku.

Krásná tvář
Víc nemůžu chtít
Než láskou k Tobě spoután být

Měsíc Harrymu ze strany osvětloval tvář a Severusovi se při pohledu na něj tajil dech. Vždycky ho považoval za hezkého, ale tohle světlo jeho rysy ještě zvýraznilo. Byl nádherný. Husté vlny hnědých vlasů mu splývaly kolem úzkého obličeje až ke krku. Jeho velké smaragdové oči lemované dlouhými hustými řasami ho ostražitě pozorovaly.

Vášní svou
Dál a dál jsem hnán
Cítím v duši sálá žár
Vím, že chrám už vzplál

Severus věděl, že to bude jeho zkáza, ale nedokázal si pomoct. Sklouzl pohledem k Harryho tenkým rtům, které byly mírně pootevřené a jako by ho samy vybízely k polibku.
Zajel dlouhými štíhlými prsty do Harryho mokrých vlasů. Sklonil se a jemně, aby ho nevylekal, mu přejel ústy po hebkých rtech. Odtáhl se a znovu se mu zahleděl do očí. Harry se ani nepohnul, jen v jeho pohledu se mísilo překvapení s klíčícím vzrušením. Otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale slova mu odumřela v hrdle.
Harry v sobě cítil takový zmatek. Panebože, co to dělá? Je to jeho učitel a on ho přece nenávidí. Nenávidí!
Upustil zlaté vejce, které do té doby svíral v náruči, a vzepřel se lokty o Severusovu hruď. Snažil se ho od sebe odstrčit. Chvilku s ním zápasil, ale starší kouzelník byl o dost silnější.
Přivinul si Harryho těsně k tělu a zmocnil se jeho úst. Tentokrát to nebyl něžný dotek, jako před chvílí.
Ústa měl horká a tvrdá a nesmlouvavě se jimi tiskl na mladíkovy hebké rty. Harrym projela silná vlna vzrušení, které se nakonec poddal. Mírně pootevřel ústa a Severus toho v mžiku využil. Jazykem vklouzl do vlhkého tepla Harryho úst a začal je jemně, ale důsledně prozkoumávat.
Harry v jeho náruči ochabl a kdyby ho starší muž pevně nesvíral, určitě by se sesul k zemi.
Harry už na nic víc nemyslel, když mu Severus rukama zajel pod župan a hbitě ho stáhl. Když ho úplně svlékl, chladný vzduch v komnatě laskal jeho tělo spolu se Severusovýma rukama, které jako by byly všude.
Ani si neuvědomil, že leží v posteli. Černovlasý kouzelník ho hladil po celém těle, na vnitřní straně stehen, na lýtkách. Pak mu Harry najednou přejížděl měkkými chodidly po nahých nohou. Byl to zvláštní pocit, hladit ty drsné chlupy na jeho nohou, zvláštní a vzrušující.
Severus sevřel Harryho prsy v dlaních, líbal ho po těle až k pupíku. Když se k Harrymu přitiskl celým tělem, mladší kouzelník zasténal.
Nepotřebovali žádná slova, aby si rozuměli. Jejich pohledy a doteky byly výmluvné až až. V místnosti byly slyšet jen projevy rozkoše a neustálého boje o každé nadechnutí. V krbu příjemně praskal oheň.

Vášní vzplát může chrám
Výhní svou vášeň ho spálí
Vášním svým já se vzdám
Jenom vášní shořet smí chrám, co vzplál

*****

Probudil se dříve než Harry, ale cítil se tak příjemně, že se mu nechtělo ani pohnout. Harry vypadal uvolněně. Nechtěl rušit jeho klid, a tak zůstal nehybně ležet a přitom si prohlížel jeho tvář.
Hlavou se mu honilo příliš mnoho myšlenek, příliš mnoho neznámých pocitů, které ho dnešní noci zaplavily jako povodeň. Oheň byl pro tuto chvíli uhašen. Následky požáru ho však nenechaly v klidu odpočívat. Cítil v sobě podivný neklid a zároveň si byl vědom míru, který prostoupil celou jeho duši. To, co se stalo, se mělo stát. Ani jeden z nich tomu nemohl zabránit. Byl to jejich osud. Vzdal tedy boj, který stejně nemohl vyhrát. Tiše povzdechl.
Oknem se do komnaty pomalu začalo vkrádat bledé ranní světlo. Noc pomalu odcházela a předávala vládu dni. Šlo to takhle už tisíce let. Den se měnil v noc, noc pozvolna přecházela v den. Bylo to tak předvídatelné. Stejně jako jeho život. Alespoň do včerejší noci tomu tak bylo.
Pohled jeho tmavých očí sklouzl na drobnou siluetu, zavrtanou až po bradu v přikrývkách vedle něj.
Zhluboka se nadechl a pomalu vydechl. Natáhl ruku. Prsty ho neuvěřitelně svrběly touhou znovu se dotknout té hebké kůže. Náhle se zarazil, jako by se bál pokračovat. Ano, on se bál. Měl strach, že vše, co předešlé noci prožil, byl jen sen, který co nevidět odejde s nočním chladem a nechá za sebou jen prázdnotu a nenaplněnou touhu. Pokud tomu tak skutečně bylo, chtěl snít ještě o chvilku déle. Nestál o krutou realitu bdění. Chtěl snít až navěky. Rozvážně ruku zase stáhl zpět.
Opatrně se přetočil na bok a rukou si podepřel hlavu, aby měl lepší výhled. Stále mu to připadalo příliš neskutečné na to, aby to mohla být pravda.
Harry vypadal ve spánku tak spokojeně. Severus se neubránil úsměvu. Nevzpomínal si, jak to bylo dlouho, co se naposledy smál. To ho jen utvrdilo v přesvědčení, že po dnešní noci už nikdy nic nebude takové, jako dřív.
Všiml si, že úsměv z Harryho tváře zmizel, jako když mávne hůlkou. Nejdřív se jen lehce zamračil. Pak se však jeho čelo začalo krabatit a mezi obočím se objevila hluboká rýha. Náhle prudce otočil hlavou na druhou stranu a překulil se na záda. Zrychleně dýchal.
Severus se k němu posunul blíž a chytil ho za paži. Jemně s ním zatřásl. „Harry, vzbuď se.“ Nebylo pochyb o tom, že se mu zdá něco zlého.
„Ne,“ zasténal mladík a snažil se vymanit z jeho sevření.
Starší kouzelník zesílil stisk a znovu s ním zatřásl. „Tak Harry, probuď se.“
Harry se s výkřikem prudce posadil, takže Severus stačil jen tak tak uhnout. Divoce lapal po dechu. Celý se chvěl. Jeho hruď se rychle zvedala a zase klesala, jako by běžel. Rozhlédl se kolem sebe.
Severus sáhl za sebe na noční stolek a podal mu jeho kulaté brýle. Harry se k němu otočil, nasadil si své brýle a zmateně na něj pohlédl. Na jeho čele se objevila vráska soustředění, jak těkal pohledem po místnosti. Po chvíli, když si uvědomil, kde vlastně je a že mu nehrozí žádné nebezpečí, se uklidnil. Znovu stočil pohled zpět ke tváři staršího muže.
Hleděli si do očí a ani jeden z nich nevěděl, co by měl udělat nebo říct. První se vzpamatoval Severus.
„Zlý sen?“ zeptal se jemně a mezi kamennými zdmi se rozezněl jeho sytý baryton.
„Ano,“ vydechl Harry a mírně přikývl.
„Chceš si o tom promluvit?“
Harry v odpověď jen zavrtěl hlavou a sklopil oči do klína. Severus se zamračil. Posadil se. Ukazováčkem a palcem jemně stiskl Harryho bradu a donutil ho, aby se mu podíval do očí.
„Co se děje, Harry?“
Harry naprázdno polkl a otevřel ústa k odpovědi, ale pak si to rozmyslel a zase je zavřel. Vůbec nevěděl, co by mu měl říct. Mlčky pátral v Severusově tváři.

Krásnou tvář
I ďábel může mít
Skrývá v modlitbách svůj cíl

Tak známá a přece tolik jiná, uvažoval Harry. Výraz v bledé tváři, s nímž na něj Severus hleděl, u něj Harry ještě neviděl. Tvrdé rysy jako by změkly a ztratily na své obvyklé jistotě. Harry si všiml, že i jeho onyxové oči, v jejichž hloubce by se snadno utopil, se dívaly jinak. Sjel pohledem přes Severusův nos a zastavil se u jeho rtů, které ho velmi přitahovaly.
Ano, nejvíce ho přitahovala jeho ústa. Měl dokonale tvarovaná ústa. Harry zalitoval, že neumí kreslit. Zatoužil ho namalovat, zachytit sílu, kterou postřehl v Severusových očích. Uvažoval, zda ví, jak je krásný, nebo zda mu na tom záleží. Je tak prakticky založený. Na podobné myšlenky a marnivost jistě nemá čas.
„Chci,“ začal Harry tiše, „abys mě políbil. Abys mě chytil, pevně držel a už nikdy mě nepustil.“ Jak moc mu Severus Snape rozuměl. Ti dva si byli podobní více, než Harry tušil.
Natáhl se a lehce přejel ústy po Severusových mírně pootevřených rtech. Ten dotek byl skoro elektrizující. Chtěl se odtáhnout, ale starší muž si ho přitáhl a hladově se zmocnil jeho úst ve spalujícím polibku.
Severus ovinul kolem Harryho štíhlého těla své silné ruce, kterými ho uvěznil v hřejivém obětí.

S vášní svou
Troufalý si hrál
Zkouší v dlani svírat kříž
Jenže chrám už vzplál

Polibek se brzy prohloubil a nabyl na intenzitě. Harry Severuse objal kolem krku a ještě více se k němu přivinul. Hladil ho po sametově hebkých, černých vlasech. Ať by se v tu chvíli stalo cokoliv, jim by to bylo jedno. Kromě nich na světě neexistovalo nic. Nic jiného nebylo důležitější než vzájemná touha a vášeň, kterou pomalu polibky a doteky rozdmychávali v silný plamen.

Vášní vzplát může chrám
Výhní svou vášeň ho spálí
Písní říkám, že ten žhář jsem já
Shořel vášní chrám, co vzplál
Před oltářem já v něm stál

*****

Učitel lektvarů se mezi dveřmi ještě naposledy otočil. Jeho pohled padl na širokou postel s nebesy, kde klidně spal Harry Potter, chlapec, který zůstal naživu. Jeho život už nikdy nebude takový, jako dřív. Nebyl to sen, ale skutečnost.
Kamenná hradba, kterou si už od mládí budoval kolem svého srdce, byla prolomena. Chrám jeho temné nepřístupné duše zachvátil ničivý požár, který už nikdo a nic neuhasí. Nic už nebude jako dřív…

Konec