Havran

 

Autor: Mandragora
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Drsná společnost, drsné prostředí, drsné vztahy
Poznámka: Děkuji Darkness deStination za beta read

Havran

Kapitola první

Havrani přilétli na křídlech první zimní bouře,
stvoření noci a temnoty nabývají na síle.
Lidé doufají, že opět přijde jaro,
a s ním i světlo rozjasní den.
Ale bude tomu tak i tentokrát?

Severus Snape meditoval v pozici lotosového květu na svém kavalci v temné a studené cele Azkabanské věznice. Nad pravdou a spravedlností už dávno nepřemýšlel. Pravda je příliš spletitá a bolí. Spravedlnost bývá slepá a ti co jsou právě u moci, sami určují co je pravda a co lež, co je spravedlnost a co zločin. Soustředil své síly na důležitější cíl. Věděl, jak odtud unikl ten zablešenec Black a umínil si, že tu nezůstane ani o den déle, než je nezbytně nutné.

Musel postupovat pomalu a s rozmyslem, nemohl si dovolit ani jednu chybu. Ta by měla fatální následky. Bylo toho spousta, co se mohlo pokazit. Kdyby uspěchal přípravu na svoji transformaci a nezvládl by přeměnu, mohl by se tím vážně zranit. Pak tu byla možnost, že bude odhalen nějakým dozorcem a to by byl konec. Naštěstí po válce, ve které Temný pán se Smrtijedy prohrál, byl silně redukován počet mozkomorů střežících kouzelnické vězení, a byli nahrazeni kouzelníky, o kterých se nedalo říct, že vynikají bystrým rozumem a magickou silou.

Ztratil pojem o čase, který tu strávil, neměl vůbec žádnou představu, co se děje venku za zdmi Azkabanského vězení, nebylo to pro něj podstatné.
Meditace mu pomáhali koncentrovat se a pracovat na úkolu, jež si uložil, uchovávat si svoje magické síly a uniknout z dosahu těch pár zbývajících mozkomorů.


Velmi neochotně se nechal vytrhnout z hlubin soustředění hlukem z chodby, jenž se blížil. V tuto noční dobu byl jakýkoliv pohyb v tomto patře poměrně vzácný, když nepočítal pravidelné obchůzky dozorců. Že se kroky několika lidí zastavily před celou, kde byl zamčený, ho překvapilo, ale vůbec neočekával to, co se stalo potom. Pevné, kované dveře se rozlétly, a světlo několika hůlek ho slepilo. Zamrkal a přes bolest v očích si stačil povšimnout, že byl někdo hrubě postrčen dovnitř až upadl na zem. Vzápětí je opět zahalila tma, jak se dveře s bouchnutím uzavřely. Tma připadala Severusovi větší než před tím, ale uvědomoval si, že je to díky neočekávanému oslnění. Čekal, ostatně nic jiného se momentálně nedalo dělat. Ne, dokud si zase jeho oči nepřivyknou tmě.

Konečně po chvíli začal rozeznávat známé obrysy. Dotyčný stále ležel na zemi, tak, jak tam byl vhozen a nehýbal se. Severus pokrčil rameny a chystal se pokračovat v mentálním cvičení, ale bez pohybu ležící člověk ho znervózňoval a neumožňoval mu se plně soustředit. Neustále pohledem sklouzával ke dveřím, k postavě přikryté pláštěm.
„Vstaň a nelež na té zemi,“ doporučil po nějaké době Severus neznámému, ale odezva byla nulová.
Nakonec nevydržel jen přihlížet, a vydal se blíž. Opatrně šťouchl nohou do ležícího spoluvězně, když nezareagoval, poklekl a otočil ho na záda. Zcela evidentně byl v bezvědomí, to poznal i přes to, že měl přes hlavu natažený černý pytel. Severus svoje předchozí vyčkávat, nahradil horečnou snahou stáhnout té osobě z hlavy tu černou ohavnost, dřív než se zadusí. Nebylo to jednoduché, pytel byl pečlivě zavázán a on neměl u sebe nic ostrého, aby přeřezal řemínky, ale po delším snažení se mu je povedlo rozvázat.

To, co uviděl, když sundal pytel, jej doslova na chvíli ochromilo. Potter! Před ním na zemi, v bezvědomí ležel Potter, hrdina, přemožitel Temného pána. Co se u Merlina muselo stát? To, že se Voldemort vrátil, Severus ihned zavrhl, protože nepochyboval, že první, co by po svém návratu ten bastard udělal, by bylo pomalé naporcování Severuse Snapea na malé kousíčky za zradu, jež se na něm dopustil. Ani zdi Azkabanu by mu v tom nezabránily. Neubránil se úšklebku. Je už na věky pro všechny zrádcem. Pozoroval ležícího chlapce, i přes téměř tmu co vládla v cele, si povšiml, že je vyspělejší, než když ho viděl naposledy. Uvažoval, kolik času od té doby muselo uplynout. Rok? Nebo dva? Nevěděl. On jediný, tehdy při procesu před Starostolcem, svědčil v Severusův prospěch. Bylo to neočekávané. Severus byl velmi překvapen, že zrovna Potter se postavil tomu rozzuřenému davu čelem a vypovídal o jeho nemalém podílu na poražení Voldemorta. Předpokládal totiž, že Potter nebude chtít něco takového udělat, vždyť tím snižoval své vlastní zásluhy, ale stalo se. Stejně Potterova snaha neměla na výsledek soudu vliv, protože o tom, že je zrádce a vinen, bylo rozhodnuto dávno předem, ještě před tou fraškou, co se odehrála před Starostolcem. Přesto a nebo právě proto, se Severusův vztah k Potterovi změnil, sice jenom lehce, ale už to nemohla být ta čistá nenávist co předtím.

Severus vztáhl ruku a ukazováčkem lehce přejel přes chlapcovu jizvu, stále stejně tmavou jako kdysi, poté pokračoval prstem v cestě dolů po tváři, až se zastavil na bradě. Zaujalo ho, že je jeho tvář téměř hladká, musel se holit dneska ráno, nejpozději včera večer. Co se sakra stalo? Pak se ušklíbl a pomyslel si, že se to brzo dozví.
Ještě chvíli si rozmýšlel, jestli má na něj plýtvat magií a nebo jestli bude stačit ho profackovat, ale pak si řekl, že slabé enervate bude lepším řešením. To že neměl svoji hůlku mu nijak nevadilo, dovedl kouzlit i bez ní, ale snažil se silami šetřit, přece jenom pobyt v Azkabanu nebyla procházka růžovým sadem.
Jak si předsevzal, tak i udělal. Použil slabé kouzlo na vzkříšení omdlelého mladíka, a netrpělivě vyčkával, až se definitivně probere.

Zanedlouho se dočkal, Potter vzdychl, víčka se mu zachvěla a posléze otevřel oči. Chvíli se marně pokoušel prohlédnout příšeří, jež vládlo v cele, poté pomalu zvedl ruku a chytil se za bolavou hlavu.
„Co se stalo?“ vymáčkl ze sebe stísněně.
„Tak to jsem se chtěl zeptat já vás, Pottere,“ zaskřípal dlouho nepoužívaný Severusův hlas.
„…profesore?“ Potter se pokusil zvednout na loktech a kousek se odsunout pryč, ale bylo vidět, že se přemáhá, aby neskučel bolestí. „Kde to jsme?“
„Kde bychom asi tak mohli být,“ odpověděl sarkasticky oslovený. „Každopádně byste, ale vy neměl zůstávat na té studené a vlhké zemi, nemám zájem na tom, být v jedné cele s nemocným.“
„V cele...?“ strnul Potter v půlce pohybu, jímž se pokoušel vytáhnout se na kavalec. „To... znamená, že… že jsem... v... Azkabanu?“
„Vaše dedukce je udivující,“ ušklíbl se Snape, „malý temný prostor na pět kroků, zavšivené kavalce, mříže na okně umístěném pod stropem, masivní dveře, špinavý kbelík a džbán s vodou, zcela nepochybně hotel Hilton,“ dodal ironicky. „A... ano, málem bych zapomněl, ještě krysy... spousta krys.“
„Merline, co se stalo?“ zaúpěl Potter a v zoufalém gestu složil hlavu do dlaní.
„To bych taky rád věděl, za co Starostolec poslal hrdinu do Azkabanu.“
„Starostolec! …Starostolec? Žádný zločin jsem nespáchal.“
„To říkají všichni, že jsou nevinní.“
„Ale já žádný proces neměl! Nebo si na něj alespoň nevzpomínám,“ dodal nejistě Potter.
„Tak moment!“ předklonil se zaujatě Snape, který si mezitím sedl na svůj kavalec. „Chcete snad tvrdit,... že jste neměl slyšení před Starostolcem?“
„Nic takového si nepamatuji. Jedině,... že by mi vymazali paměť,“ vrtěl zamítavě hlavou Potter. „Poslední, co si vybavuji je, že jsem šel na schůzku s reportérkou Týdeníku čarodějek, chtěla se mnou udělat rozhovor. Pak jsem se probral až tady.“
„Nesmysl! To není možné, všichni co jsou zde, měli soud,... já taky, i když zmanipulovaný, ale byl.“
„A co Sirius? Ten žádný proces neměl!“
„To ale byla jiná doba a jiná situace,“ mávl odmítavě rukou Snape.
„Jo? Co vy asi tak víte o dnešní situaci.“ pohrdavě odsekl Potter.
Snape se zamyslel, a pak souhlasně přikývl, „Hmm... jistě, jak bych mohl mít představu, když jsem zavřený tady, v této díře.“
„Ale já se snažil! Opravdu! Stejně to nebylo nic platné!“ vybuchl Potter, jako by měl potřebu se ospravedlnit. „Omlouvám se,“ dodal pak sklíčeně.
„Nikdy jsem nepochopil, proč jste to udělal. Co vás k tomu vedlo? Vždyť jste si tím musel zkazit pověst neohroženého hrdiny,“ nešetřil Pottera Snape.
„Musel jsem říct pravdu!“
„Pravdu? Koho ta zajímá?“ nehezky, ironicky se usmál Snape.
„Mám dojem, že nikoho,“ odpověděl poraženeckým tónem Potter.
„Pottere, jak dlouho jsem už tady?“
Oslovený mladík, se na svého bývalého profesora nechápavě zadíval, ale pak mu pomalu došel smysl otázky, polkl a poposedl si. „Teď je začátek listopadu,“ odpověděl.
Snape pokýval hlavou jakoby na souhlas, „To je tedy zhruba čtrnáct měsíců... hmm.“
„No nic,“ pokračoval dál, „měli bychom se soustředit spíš na váš problém. Nevšiml jste si něčeho podezřelého, nesledoval vás někdo?“
„Sledoval? Mě pořád někdo sledoval, kam jsem přišel, tak se na mě všichni dívali.“
„To vám muselo dělat dobře, že?“ neodpustil si Snape.
„Myslíte? To je opravdu super, když po vás neustále jdou lidi od novin. Nemůžete vůbec nic, aby se o tom nepsalo druhý den v novinách!“ rozhořčil se Potter. „Měl byste si to někdy zkusit!“
Snape vrhl na Pottera vražedný pohled, ale nic neřekl.
„Promiňte,... omlouvám se, to bylo nevhodné,“ omluvil se Potter. „Ale zpátky k vaší otázce,“ na chvíli se zamyslel. „Šel jsem na tu schůzku do hospody U slona a hradu. Měl jsem asi pět minut zpoždění... Právě jsem procházel tou boční uličkou, když mě zezadu trefilo kouzlo,... muselo to být zezadu, protože přede mnou nikdo nebyl,... i když teď si vybavuju, že tam vlastně někdo byl...“ v zamyšlení zaklonil hlavu a díval se na strop, ale neviděl ho, před očima měl uličku. „Ano, byl tam někdo, stál tam,... a... měl uniformu bystrozora,“ udiveně pohlédl na Snapea.
Ten se tvářil zaujatě, ale moc překvapení v tom nebylo. „Bystrozoři... ovšem. Jak jste vycházel s ministrem? Je to pořád ten idiot Brousek?“
„Idiot je myslím vhodné přirovnání,“ kývl hlavou Potter, „ale žádné přímé spory jsem s ním neměl. Pravda je, že jsem pravidelně odmítal jeho snahy o to, abych ho podpořil. Řekl bych, že poslední dobou se pod ním to jeho křeslo houpe. Je totiž spousta kouzelníků, kterým vadí jako ministr čím dál tím víc. Navíc se chová jako kdyby mu patřil celý svět.“
„Máte dojem, že by si mohl myslet, že ho ohrožujete? Že chcete být ministrem?“
„Nemyslím si, ale u Brouska jeden nikdy neví,“ pokrčil rameny Potter.

Několik prvních dní, kdy Snape přišel o svou samotu, se jen s obtížemi soustředil na svoje mentální cvičení. Pak ale, pevně rozhodnut nenechat se vyrušovat ničím a nikým, hlavně ne Potterem, se vrátil ke své denní rutině. Nebylo to jednoduché, nakonec však Potter pochopil, že ho při meditaci nemá vyrušovat. Snape ho dokonce začal meditačním technikám vyučovat. To poté, co ho asi třetí noc probudil Potterův křik, když se k jejich cele přiblížil mozkomor.

„Snad se nelitujete, Pottere,“ oslovil sarkasticky Snape svého společníka, když otevřel oči. Ten seděl na svém kavalci, nohy křížem a rukama objímal sám sebe.
„Ne pane,“ odpověděl Potter, ale spustil ruce do klína, „to je takový můj zvyk, ještě z doby, kdy jsem žil u strýce.“
„To je velmi podivný zvyk,“ ušklíbl se Snape.
„Vždycky, když jsem se cítil opuštěný a bál jsem se, tak mi to pomáhalo, pane.“
„Opuštěný,“ odfrkl si starší kouzelník, „vždyť jste žil u své tety, tam jste se neměl čeho bát.“
„Kdykoliv jsem něco provedl, tak mě strýc zavřel do přístěnku, byla tam tma a bylo mi smutno, stýskalo se mi po rodičích a nerozuměl jsem těm divným věcem, které se kolem děly. Teď už vím, že to byla moje spontánní magie, ale tehdy,“ pokrčil rameny Potter.
Snapeovi přeběhl mráz po zádech, ale stejně se zeptal, musel se zeptat, i když dopředu tušil, že to co uslyší se mu líbit nebude. „Do... jakého... přístěnku?!“
„Pod schody,“ zamumlal Potter, toto téma bylo pro něho velmi nepříjemné, neboť jitřilo jeho staré rány, na které chtěl raději zapomenout.
„Merline, kolik vám bylo let?“ Ledová ruka mu sevřela srdce, jistěže si pamatoval jejich hodiny nitroobrany, už z těch mu mělo být zřejmé, že Potterovo dětství u tety nebylo šťastné, ale tehdy si to nepřipouštěl, pořád ho srovnával s jeho zatraceným otcem. Kdy se stalo, že je přestal srovnávat? Za války? Při procesu? Nevěděl, a ani o tom nikdy neuvažoval, ta změna byla příliš pomalá a plíživá.
„Nevím,“ šeptal Potter se skloněnou hlavou, „od vždycky, co si pamatuju.“
Merline! Snape si představil malinké, vyděšené dítě zavřené za něco, čemu nerozumělo, do malé, temné komůrky. Ledový stisk zesílil svoje sevření, nemohl se zděšením skoro ani nadechnout. „Já... omlouvám se, že...“ začal, ale nebyl schopen pokračovat, slova se mu zadrhla v sevřeném hrdle. On sám neměl pěkné dětství, ale nikdo ho nikam, za trest nezamykal.
„Ne, nemusíte se omlouvat, nemohl jste to vědět, nikomu jsem to nikdy neřekl,“ přerušil ho pomalu a potichu Potter.
Severus stejně nevěděl, jestli by se měl omluvit za to, že donutil mladíka k takové zpovědi, nebo že ho celé roky považoval za rozmazleného spratka a nebo,... tak raději mlčel.

Dny plynuly jednotvárně. Harryho se pomalu zmocňovala zoufalost. Vůbec netušil, co se stalo, proč je zavřený v Azkabanu. Věřil sice, že ho přátelé hledají, ale postupně ho opouštěla víra, že budou úspěšní. Kdyby alespoň zjistil, kdo způsobil, že je v této hnusné díře. Nic. Tma, vlhko, krysy a nevědomost ho ničily.

Pak začaly výslechy. Když ho odváděli z cely poprvé, doufal, že ho přišli propustit. Jak hořce se mýlil. Dva, někdy tři bystrozorové s ním jednali jako s nejhorším šmejdem. Otázky, otázky, spousty otázek, na které neměl odpovědi. Surovost jeho věznitelů se neustále stupňovala. Alespoň už vytušil a Snape jeho domněnky potvrdil, co je mu kladeno za vinu. Chce se stát příštím Temným pánem. Absurdnost celého tohoto obvinění mu vyrážela dech. Bylo by to k smíchu, kdyby to pro něj nebylo tak vážné. Stejně se nemohl smát, protože ho bolela potlučená žebra.

Několik večerů Snape trpělivě vyčkával a vyhlížel, který dozorce má službu na chodbě. Odmítal Harrymu říct důvod svého jednání, i když se ho několikrát vyptával. Nakonec se dočkal.
„Sssst...“ zasyčel na něj z malého okénka ve dveřích.
„Co je? Co chceš, bastarde?“ přistoupil bachař ke dveřím.
„Potřebuji poslat zprávu,“ sotva slyšitelně zašeptal Snape.
„Cenu znáš?“ ztišil hlas i dozorce.
„Jistě...“ odpověděl Snape, i když mu hlas zakolísal.
„Výborně! Vydrž, slize, ještě dneska se vrátím.“
Trvalo to dlouho, možná několik hodin, ale opravdu se pak dozorce vrátil.
„Tak jsem tady, kriple,“ odemkl dveře bachař a vstoupil dovnitř.
Snape se ošil. „Já ale tady nejsem sám, ten...“ trhl hlavou někam za sebe, „by to mohl vyžvanit,“ dodal potichu.
Dozorce se podíval tím směrem, jak naznačil Snape. Ušklíbl se a pokrčil rameny. „To není žádný problém. Mdloby na tebe!“ zcela nečekaně omráčil Pottera.
„Tak můžeme!“
„Nejdřív to chci napsat a poslat,“ promluvil Snape.
„Klidně,“ souhlasil dozorce a hodil mu k nohám kousek pergamenu a tužku. „Ale pospěš si, nemám na to celou noc!“ přikázal.
Snape přikývl a urychleně naškrábal na pergamen svou zprávu.
Bachař poté vytáhl zpod pláště malou sovičku. „Co zíráš? Ber co je, výr se pod plášť schová blbě!“
Když byla zpráva odeslána, dozorce přistoupil ke Snapeovi, ošklivě se usmál a jedovatě pronesl, „Tak, teď moje odměna, šmejde!“
Snape přikývl a spustil se na kolena před dozorce. Pomalu a váhavě zvedl ruce k opasku u jeho kalhot.
„Dělej! Nezdržuj to! Nejsi sám, kdo něco chce,“ poroučel bachař.
Tak mu Snape rozepnul a nechal spadnout kalhoty, pak stáhl i špinavé spodky, až se před ním vztyčil dozorcův krátký a křivý penis. Polkl, protože to prase bachařské neuvěřitelně smrdělo.
„Nezdržuj!“ přikázal stojící muž. Popadl Snapea za vlasy a hrubě si ho přitiskl do klína. Snape otevřel ústa a nechal si tam ten dozorcův penis vrazit.
Dusil se, bylo mu zvracení, ale držel a nechal si přirážet do pusy tak dlouho, dokud se muž neudělal.
„Výborně, profesore! Doufám, že zase budete něco potřebovat,“ pronesl zlým tónem dozorce, jen co popadl dech.
Poté co se upravil a odemkl dveře, se ještě vrátil a kopl klečícího Snapea, který přemáhal nutkání zvracet, bolestivě do žeber. „To máš zato, hajzle, že si mě nechal propadnout z lektvarů!“

Kapitola druhá

„Jsem rád, že jsi přišla Hermiono,“ vítal Remus Lupin svoji bývalou žačku a spolubojovnici z Řádu. Přitom se obezřetně rozhlížel po parku v mudlovské části Londýna. „Přemístím nás ke mně domů, tady by nás mohl někdo vidět,“ pokračoval a odvláčel Hermionu pro jistotu za nejbližší křoví, i přesto, že nebyl nikdo v dohledu.

„Doufám, Remusi, že je to něco důležitého. Mám teď polední pauzu a potřebuji se dostat včas zpět do práce,“ pronesla Hermiona, ještě než se usadila na jednu ze dvou rozvrzaných židlí, které měl Lupin v chudě zařízené kuchyni.
Lupin, který naservíroval na stůl čaj s mlékem a sušenky, si také sedl, a opřel se lokty o desku stolu. Pak se pátravě zahleděl na Hermionu a vážným tónem se zeptal, „Víš něco nového o Harrym?“
„Ne,“ oslovená dívka zavrtěla hlavou v záporném gestu, jako by chtěla ještě svoje slova potvrdit. „Vůbec nic nového nevím, Remusi, všechno co jsem věděla, každou podrobnost, na kterou jsem si vzpomněla, jsme už probrali několikrát dokola. Dneska bohužel nemám čas, abychom to probírali znova, jenom ti můžu zopakovat, že tomu, co psali v novinách, nevěřím. Harry by nikdy neodcestoval do zahraničí, aniž by se s námi rozloučil. Taky je nemyslitelné, že by se nám neozval, určitě by poslal alespoň krátkou zprávu.“ Pak si povzdechla, a usilovně se věnovala míchání čaje, který měla v hrnečku. „Co ty? Víš něco? Ozval se ti?“ zahrnula Remuse otázkami, ale v jejím hlase nezněla žádná naděje, jen tichá rezignace.
„Noo…“ protáhl Remus, „neozval se mi, ale včera jsem dostal podivnou zprávu,“ dodal vzápětí.
Hermiona prudce zvedla hlavu od čaje. „Zprávu říkáš? Co je v ní?“ vypálila rychle.
„Proto jsem tě pozval, rád bych, aby sis na ní udělala vlastní názor.“
„Dej mi ji!“
Remus sáhl po cukřence, omluvně se na Hermionu ušklíbl a vylovil z cukru kousek ušmudlaného pergamenu. „Někam jsem ho schovat musel a tohle bylo po ruce,“ dodal na její udivený pohled a podal jí ho.
Hermiona ho opatrně rozbalila a četla:

Vlku,
poslední, co ti zbylo z tvých věrných přátel je tam, co se tucet let skrýval černý pes.

Pak to četla ještě jednou, a ještě znovu, zas a zas. Nakonec odtrhla od pergamenu oči a hlesla: „Remusi…“
Ten se samým napětím předklonil. „Co jsi z toho vyčetla?“ zeptal se stroze.
Hermiona se s napětím v očích rozhlédla, vytáhla hůlku a špitla „Ševelissimo!“
Pak se křivě usmála, pokrčila rameny a řekla: „Pro jistotu.“
Remus pochopil její opatření, protože spolu za války prožili mnohé, a věděl, že opatrnosti není nikdy dost.
„Tak chceš slyšet, jak tu zprávu čtu já,“ konstatovala zcela zbytečně Hermiona, a pokračovala, „Napsal to někdo, kdo ví, že jsi vlkodlak, sice se tím výběr zužuje, ale ne dostatečně, protože to o tobě ví dost lidí. Černý pes - tady si myslím, že je jasné, že se jedná o Siriuse Blacka. Z toho vyplývají dvě věci. Za prvé, ten co to psal, věděl, že Sirius byl zvěromág, a zadruhé, dvanáct let odkazuje na Azkaban. Celá zpráva je šikovně napsaná tak, aby tomu, kdo nezná souvislost, nic neřekla, tím pádem si byl pisatel vědom nutnosti utajení a možnosti prozrazení. Ten pergamen je strašný.“ Otočila ho v ruce. „Pravděpodobně si ten, kdo to psal, nemohl moc vybírat, na co tu zprávu napíše,“ dodala.
„Pokračuj,“ vyzval ji Remus.
„Hlavní je, co bylo myšlené tím, poslední co ti zbylo z přátel a tady si jsem téměř jistá, že se jedná o Harryho. Takže zpráva zní: Lupine, Harry je v Azkabanu!“ prohlásila Hermiona a zadívala se Remusovi pevně do očí.
Ten kývl hlavou, „Ano, taky jsem to tak interpretoval.“

„Remusi…“ chytla Hermiona osloveného kouzelníka za ruku, „i kdybychom se mýlili, tak tuto možnost musíme prověřit. Jestli je v Azkabanu, tak v tom jede Brousek, to znamená, že musíme postupovat v nejvyšším možném utajení, tak jako za války!“ dořekla a z hlasu ji zvonila ocel.
Vzala hůlku a lehkým švihnutím udělala z jednoho pergamenu tři. Originál nacpala zpátky do cukřenky, ale zajistila ji kouzlem. Jeden podala Remusovi a poslední si strčila do kapsy. „Kontaktuj Artura Weaslyho a Kingsleye Pastorka, já navštívím McGonagallovou. Ukaž jim tu zprávu a dohodněte další postup. Zrcátko máš?“ zeptala se.
Když Remus přikývl, pokračovala, „Dám ti s jeho pomocí zprávu, jak jsem dopadla v Bradavicích. Naštěstí mám volnost v určování svého pracovního programu a tak můžu ředitelku navštívit v rámci své práce. Udělám to ještě dnes.“

„Slečno Grangerová, obávám se, že na vás dnes nemám vůbec čas. Mohla byste mě navštívit jindy? Dejme tomu příští středu?“ projevila ředitelka Bradavické školy pramálo nadšení z Hermioniny návštěvy.
„Ne!“ razantně nesouhlasila Hermiona. „Potřebuji s vámi projednat záležitost nanejvýš urgentní. Mohly bychom to probrat někde o samotě?“
„Ale tady jsme v ředitelně. Kde jinde…?“ nestačila doříct otázku, protože ji Hermiona skočila do řeči.
„Myslela jsem v úplné samotě.“
Tím ředitelku zaujala. „Vy myslíte, aby nás neslyšely obrazy?“ usmála by se, ale něco v Hermionině výrazu jí v tom zabránilo. Zaváhala a pak jí pokynula směrem do dalších prostor za kanceláří.
Hermiona se zvědavě rozhlížela, tady v těchto místech ještě nikdy nebyla.
„Tak co máte tak důležitého?“ přerušila ji netrpělivě McGonagallová.
„Tady,“ podala jí Hermiona kousek pergamenu.
Ředitelka si vzkaz vzala a začetla se do něj, pak náhle zbledla a zapotácela se. Hermiona jen taktak, že stačila přiskočit a podepřít ji. Pomohla profesorce dojít ke křeslu a usadit se.
„Merline…,“ zašeptala profesorka McGonagallová. „To písmo… to… to… psal Severus!“
„Snape?“ Hermiona si úplně zděšená zakryla rukou ústa.
„Ano, vím to zcela určitě, to písmo poznám, ale klidně ho můžeme porovnat s něčím, co napsal, když tu učil.“
„To asi nebude nutné,“ řekla Hermiona, když se trochu vzpamatovala. „Dává to smysl a potvrzuje to naši teorii, že ta zpráva je z Azkabanu.“
„To je ale…, strašné,“ vydechla ředitelka.
„Paní profesorko, musíme něco udělat a to co nejdřív!“ naléhala Hermiona.
„Je dobře, Hermiono, že jste přišla za mnou. Svolám ještě dnes na osmou večer Fénixův řád na Grimmauldovo náměstí. Ono je toho totiž víc, nezmizel beze stopy jenom pan Potter, ale ještě několik dalších kouzelníků.“

*****

Harry na tom nebyl dobře. Popravdě to bylo den ze dne horší. Každým dalším výslechem se jeho stav zhoršoval. Severus Snape se o Harryho staral tak, jak mu to skromné podmínky dovolovaly a doufal, že jeho zpráva dorazila v pořádku ke svému adresátovi, a že chlapcovi přátelé Harryho najdou dřív než bude pozdě. Dávno již rezignoval na svou snahu o zvládnutí zvěromagie. Pokaždé, když se Harry vrátil do cely, bylo první Severusovou starostí, dostat ho na jeho kavalec a zjistit rozsah zranění. Zdálo se, že je Harry za Snapeovu péči vděčný, sice se ze začátku bránil a odmítal ji, ale postupem doby, jak byl jeho stav horší a horší, se nechal bez námitek ošetřovat a léčit svá poranění od, v minulosti nenáviděného, profesora lektvarů.

„Kurva, ty hajzlové!“ zaklel Severus, když donesl bezvládného Harryho na kavalec. Tentokrát to bylo opravdu špatné. Harry měl několik tržných ran a ruka vypadala, že je zlomená.
„Harry, vydrž! Nevzdávej se! No tak, prosím! Seženu hojivou mast, na toto už nestačím,“ mluvil na něj Severus, když mu otíral obličej od krve.
„Počkej tu na mě, vrátím se brzy,“ promlouval dál k Harrymu, jako kdyby Harry mohl někam odejít, když tu byl zamčený a navíc v bezvědomí.

U dveří Severus nečekal nijak dlouho, možná pět, možná deset minut. Bušit do nich se neodvažoval, protože by to dozorce mohlo naštvat, a snížila by se tím šance na získání hojivé masti.
Když uslyšel přicházet dozorce, zavolal na něj a požádal ho o pomoc.
Ten se chvíli rozmýšlel, ale pak mu navrhl: „Je tu jistá možnost, vřede, že bychom se mohli domluvit. Ty něco chceš a pokud jsi ochotný proto udělat cokoliv…“ a významně se odmlčel.
Severus dlouho neváhal a souhlasil, hlavně aby rychle dostal, co Harry potřebuje.
„No výborně,“ pohrdlivě se zasmál bachař, „určitě si to užiješ. Teď pojď se mnou a žádné úskoky!“
S tím odemkl dveře a gestem ukázal Severusovi, kam má jít. Vedl ho několika chodbami a schodišti až došli k prázdné místnosti. Tam mu poručil, aby ze sebe sundal ty špinavé hadry, co měl na sobě.
Severus netušil, co po něm bude chtít, ale byl smířený se vším a tak bez námitek, to co byl původně vězeňský mundúr, shodil. To, co vzápětí udělal dozorce, jej sice poněkud překvapilo, ale díky sebeovládání nic neřekl.
Vzal totiž hůlku a použil na Severuse sérii čistících kouzel, pak mu kouzlem zastřihl vlasy a taky ho oholil. Jenže ho oholil úplně všude, až mu na těle nezbyl ani chloupek.
Když si všiml překvapení v Severusově tváři, s potěšením mu to vysvětlil, „pan Malfoy si přeje, aby jeho návštěvy k němu chodili upravené.“
Takže navštívím Malfoye. Mám se nechat ošukat Luciusem. Mohl jsem dopadnout i hůř, třeba podržet téhle opici. Blesklo Severusovi hlavou a tentokrát si úšklebek neodpustil.

Když za Severusem zapadly dveře Luciusovy cely, zůstal v údivu stát. Před ním se rozprostíral úžasný apartmán. Byl to kouzelnický prostor.
Pomalu se vydal dál. Luciuse našel v jídelně, kde právě obědval. Slušná hostina, nechybělo ani víno. Jistě, někteří si žijí skvěle i v Azkabanu, pomyslel si vztekle, ale jeho vztek se navenek neukázal, natolik se uměl ovládat.
Když vstoupil do jídelny, Lucius si ubrouskem otřel ústa a s velkou dávkou samolibého uspokojení pronesl: „No vida, Severus Snape, osobně. To musíš být dost zoufalý, Severusi, když se prodáváš. Dá se říct, že se ti ta zrada Temného pána vyplatila, že? Pěknou odměnu jsi dostal od těch spravedlivých a ctnostných kouzelníků. Navěky už budeš pro všechny zrádcem,“ ťal do živého, ale Severus se nedal vyprovokovat. Tvářil se naprosto vyrovnaně, ale v duchu sliboval pomstu.
„Předpokládám, že nemáš tak pěkně zařízenou celu jako já,“ ušklíbl se Lucius a pokračoval, „pro mé pohodlí není Dracovi líto rozhazovat galeony plnými hrstmi. Je pravda, že se mu ještě nepodařilo mě odsud dostat, ale určitě to už nebude dlouho trvat,“ chlubil se dál. „I když mám podezření, že mému synovi tento stav vyhovuje, protože si může dělat, co si usmyslí a já nemám možnost to ovlivnit.“
„Jak sis ho vychoval, takového ho máš,“ neodpustil si Severus.
„Dost na toto téma,“ odmítavě mávl rukou Lucius. „Víš, co máš dělat?“
„Mám ti plnit tvoje přání.“ odpověděl lhostejně Severus.
„Výborně, než dojím oběd, mohl bys mi třeba zahrát na nějaký hudební nástroj, zazpívat nebo zatančit. Hmm… raději ne, to by nedopadlo dobře. Gejša z tebe nikdy nebude, Severusi,“ posmíval se mu blonďák.
„Spokojím se s tím, že mi budeš recitovat básně, támhle na stolku je kniha. Začni na straně 148!“

„Vodu,“ zašeptal Harry rozpraskanými rty, když procitnul z mdlob.
„...Severusi?“
Nic, jen tma a ticho. Harryho naplnilo zoufalství až po okraj. Je sám, všichni ho opustili i Severus. Prudce si uvědomil, jak mu chybí ty uklidňující doteky, ta kotva, která ho ještě poutala k životu, k vůli to nevzdat.
Stočil se do klubíčka, tak jak mu to bolest dovolila. Plakal by, kdyby to uměl.

Kapitola třetí

„Recitátor jsi mizerný Severusi,“ nepochválil ho Lucius, když dopil kávu a dojedl moučník. „Doufám, že věznění nezanechalo stopy na tvém vztahu k sexu.“
Když vstal od stolu, poručil mu, „Následuj mě do ložnice!“
To je dost, snad už to nebude protahovat, pomyslel si Severus.
Neprotahoval. Nechal Severuse, aby se sám připravil a pak ho ojel. Ostatně nebylo to poprvé, co si to spolu rozdali, a ne vždycky byl Lucius ten, kdo byl nahoře. Severus dobře věděl, že když jemu připadla ta aktivnější role, tak Luciuse donutil se svíjet, prosit a křičet, zkrátka ho přivedl až za hranici jeho sebeovládání. Ale to co se odehrálo teď, bylo stěží uspokojující.
„Luciusi, nepochybuji o tom, že každá tvá návštěva skončí pod tebou,“ přejížděl mu Severus prstem po páteři. „Přitom si uvědomuji, jak sis se mnou užíval pasivnější roli. Chápu, že před někým cizím to nikdy nepřiznáš, ale nechybí ti to? Co? Krásně kluzký prst do tebe vnikne, pomalu proniká hloub až poškádlí tvoji prostatu... Pak se přidají další prsty, hmm... Nakonec bych tě vyplnil až na doraz, jedním mocným přírazem. Co?“ jenže než toto došeptal Luciusovi do ucha, tak už se jeho prsty zaobírali naznačenou činností. Lucius se nebránil, poddal se tomu a kdyby byl kočka, určitě by předl.

„Tak co, kurvo, užil sis dělání matrace?“ slintal dozorce při představě, jak mu Malfoy natrhnul prdel, když doprovázel Severuse zpět do cely.
Ten ho neuznal za hodna odpovědi.
„Na něco jsem se tě ptal, zmetku!“
„Ano, pane.“
„Ano - jsem kurva a nebo ano - užil?“ dotíral dál dozorce.
„Domnívám se, že na tom vůbec nezáleží, důležité je, jestli si užil pan Malfoy,“ neskrýval svou ironii Severus, ale ten tupoun ji stejně nepostřehl.
„Potřebuji nejenom hojivou mast, ale i Kostirost,“ sdělil dozorci Severus.
„Tak moment! Na tom jsme se nedomluvili,“ hrdlil se dozorce, jako by to snad dával ze svého a ne ze zásob azkabanské ošetřovny.
„Že budu muset recitovat básně, jsme se taky nedohodli,“ vedl si dál svou Severus.
„Básně?!“ To byla pro sotva gramotného dozorce stěží pochopitelná představa.
„Dobrá, máš to mít, a koukej ho dát do pořádku. Za tři dny přijede sám pan ministr.“

„Harry, už jsem zpátky.“
„Severusi…“ šeptal vyčerpaně Harry, „myslel jsem, že…“
„Psst, už je to v pořádku, říkal jsem ti přece, že se vrátím. Byl jsem na ošetřovně pro léky,“ zalhal mu Severus.

*****

Když se za Harrym zabouchly dveře od cely, hned poznal Severus, že něco není v pořádku. Tentokrát nebyl dobitý do bezvědomí, ale tvářil se, tak nějak divně.
„Harry? Je ti něco? Co je s tebou?“ vyptával se ho nedůvěřivě Severus. To zřejmě neměl dělat. Otázky je dobré klást jen tehdy, pokud na ně doopravdy chceme znát odpověď.
„Severusi,“ klekl si Harry před osloveného kouzelníka na zem, „miluju tě, opravdově, celým svým srdcem. Nedovedu si představit, že bych někdy měl žít bez tebe. Chtěl bych s tebou strávit každou chvilku, která mi ještě zbývá. Vím, že to není mnoho, protože den, kdy se už nevrátím, se určitě blíží. Jednoho dne mě odvedou, od tebe, milovaný, aby mě zlikvidovali a zahladili tak po sobě stopy.“ Když Harry domluvil, přikryl si rukama obličej, jako by se chtěl schovat.

Severus byl konsternován, toto nečekal. Teprve po chvíli úplného ticha, které rušilo jen škrábání drápků pobíhající krysy, se předklonil, chytil Harryho za ruce a odtáhl mu je z obličeje.
„Harry?“ zeptal se opatrně. Ten zamrkal, aby rozehnal slzy, deroucí se mu do očí, ale mlčel.
Severus mu dal prst pod bradu a donutil ho tak zvednout hlavu. Chvilku si upřeně hleděli do očí.
„Co s tebou udělali?“
„Donutili mě vypít Vitasérum,“ šeptal sotva slyšitelně Harry.
Severus sklouzl z kavalce, kleknul si před Harryho a pevně ho objal. „Pšššt, to bude dobré,“ konejšil ho, hladil po zádech, ale neřekl mu, že poslal Lupinovi zprávu, nechtěl v něm vyvolávat liché naděje, neboť sám už ztrácel víru v to, že ten prokletý vlkodlak ho odtud dostane.
„Omlouvám se, že jsem se ptal, neměl jsem na to právo,“ šeptal mu.
„Ne…ne…mohl jsi vědět…“
„Už radši nic neříkej, prosím. Pojď si lehnout.“ Pomohl mu vstát a odvedl ho ke kavalci, tam ho opatrně, jako by byl z porcelánu, uložil. Přikryl ho rozervanou dekou. Malý okamžik váhal, pak si lehl k němu a objal ho.
„Proč nepláčeš? Pomohlo by ti to… Sakra!“ uvědomil si svoji chybu Severus, ale bylo již pozdě.
„Neumím to, já… nikdy jsem nesměl. Když jsem brečel, tak jsem byl potrestaný. Nedostal jsem najíst, strýc mě zmlátil a zavřel mě do přístěnku.“
„Promiň, to jsem neměl,“ omluvil se přidušeně Severus.

Když Harry konečně usnul, přesunul se Severus na svůj kavalec, ale Hypnos za ním stále nepřicházel. Neustále se mu do myšlenek vracelo, co řekl Harry, i když si rád, sám sobě, namlouval, že je válkou zatvrzelý cynik, tak Harryho přiznání bylo jak rozpálený cejch.
Nemohlo být nejmenších pochyb o tom, že je to pravda, ale byl vlastně na takovouto pravdu Severus připravený? Ještě mu nikdy nikdo neřekl, že ho miluje, ať už s Vitasérem nebo bez něj.
Ležel na kavalci, díval se nahoru, tam kde byl klenutý strop cely, který v té tmě nebyl vidět a zaplavovala ho jedna vlna pocitů za druhou, tak jako rozbouřené moře rozprostírající se kolem Azkabanu zaplavovalo skalnaté pobřeží ostrova. Měl pocit, že se v těch vlnách topí, srdce mu bušilo čím dál prudčeji, a pomalu se nemohl úzkostí ani nadechnout. Jaká ironie, bez bázně se vrhal do kouzelnických bitev a teď se bál. Bál se vlastních pocitů, ale bylo pozdě, jiskra už přeskočila a zažehla plamen. Plamen, který nebylo možno uhasit a Severus se ho bál, bál se, že se spálí, spálí na troud a nezbude z něj už nic.
Nakonec se Hypnos slitoval a seslal na něj spánek, ale v patách mu nekráčel jeho syn Morfeus, ale Morfeův bratr Fobétór, který rozhodně nepřináší klidné sny.

Severus se probral do kalného rána a spatřil Harryho sedět na kavalci, objímajíc se rukama v útěšném gestu. Vypadalo to, že bezhlesně pláče.
„Dobré ráno,“ pozdravil ho.
Nic.
„Harry?“
„Omlouvám se…, pane profesore, já… nikdy… bych vám to neřekl,“ mluvil sotva slyšitelně Harry.
„Včera ses mi vyznal z nehynoucí lásky a dneska jsem pan profesor?“
„Já… já…“ začal zmatkovat Harry.
Severus se zvednul a šel se posadit vedle rozrušeného mladíka.
„Harry, podívej se na mě,“ vyzval ho. „Včera jsi mi nabídl dar, něco tak úžasného…, tak čistého, tak…, že se to ani slovy nedá popsat,“ soukal ze sebe Severus, i jemu bylo těžko.
Proto, když mu došla slova, zvedl ruku a setřel mu prstem slzu z tváře. Pak jeho ruka klesla a již obě uchopily do svých dlaní ty Harryho. Zadíval se na ně a jakoby mluvil k nim: „Budu tady pro tebe, dokud tu budeš. Ještě je naděje, že tě tví přátelé najdou a pokud ne, přísahám, že tě pomstím. Jestli je něco,“ zvedl hlavu a podíval se Harrymu do očí, „co doopravdy umím, tak je to pomsta.“

*****

Zvláštní bylo, že si Harryho k výslechu tentokrát odvedl dozorce a ne bystrozoři, nicméně ho tím mohli pověřit. Ale vrátil ho do cely brzy, příliš brzy na to, aby se jednalo o výslech, který Harry absolvoval už nesčetněkrát. Nebylo vidět, že by byl zraněn, to ne, ale šel tak nějak toporně a bylo na něm něco... Severus k němu vztáhl ruku a chtěl se ho dotknout, ale Harry sebou prudce trhnul a vyhnul se tak dotyku. Pak se stulil do klubíčka na svůj kavalec, čelem ke zdi a objal sám sebe rukama, jako už tolikrát.
Severus čekal, jestli něco řekne, ale když bylo ticho příliš dlouhé, odvážil se ho porušit. „Harry, co se stalo?“
Nic, žádná odpověď nepřicházela.
„Harry?“ pokusil se znovu navázat rozhovor Severus.
„Nechci o tom mluvit,“ pronesl tichounce Harry.
„Ale...“
„Ne!“
„No tak...“ snažil se dál Severus.
„Dobře..., když to musíš vědět, byl jsem na ošetřovně!“ odsekl mu Harry.
„Kde?“ zeptal se hloupě Severus, opravdu dneska neměl svůj den. Ale pak mu to došlo. „Merline!“ vysoukal ze sebe, „to ne..., to ti přece nemohli udělat!“
„Jak vidíš, tak mohli!“
Severus si sedl k Harrymu a chtěl mu položit ruku na rameno, ale ten sebou škubnul, „Nesahej na mě!“ vykřikl, hlasem plným paniky. Tak Severus složil ruce do klína, ale zůstal sedět tam kde byl a s hrůzou hleděl na Harryho ostříhané vlasy a čistý vězeňský mundůr.
„Jdi pryč, nech mě, chci být sám.“
„Ha...“ nestačil doříct Severus.
„Víš, co říkal Malfoy? Že chtěl tebe, ale že já jsme dostatečná náhrada a...“ selhal Harrymu hlas. Severus si s hrůzou uvědomil, že na tom zčásti nese vinu i on. Kdyby tehdy Luciuse nechal být, ale ne, on si musel dokázat... co vlastně? Že ještě může? Nebo si chtěl nechat otevřený přístup k tomu zmetkovy? Každopádně teď, to co mělo původně Harrymu pomoci mu ublížilo. Sakra a ještě jednou sakra!
„Prosím, poslouchej mě,“ naklonil se Severus nad Harryho.
„Nechci!“
„Ale ano, vyslechneš mě!“ přitvrdil starší kouzelník a pokračoval, „to co jsem udělal já, bylo, že jsem pro tebe sehnal léky a jinak to bohužel nešlo!“ vyštěkl.
„Nicméně jsem si neuvědomil, vůbec mě nenapadlo, že by to mohlo mít takovýto následek,“ dodal už tišeji, „ale i kdyby mě to napadlo, tak léky pro tebe měli přednost!“
„Ty ses pro...“
„Neříkej to!“ štěkl Severus.
„...a to všechno kvůli mně,“ dodal pomalu Harry. „Ale já za to nestojím, aby ses... aby...“ nebyl schopen doříct.
Pomalu a opatrně pohladil Severus Harryho po vlasech, „to nech laskavě na mně, za co mi stojíš.“
Pak pokračoval, jak nejšetrněji uměl, „mám tady ještě tu hojivou mast, kdyby jsi mi dovolil tě ošetřit...“ nechal hlas vyznít do ztracena a opatrně vyčkával.
Harry pomalu a váhavě přikývl.
„Bude to dobré, uvidíš,“ povzbuzoval ho Severus. Nechtěl se od Harryho hnout a tak radši použil na mast Accio. „Otoč se na břicho... prosím. Teď ti sundám kalhoty,“ pokračoval jemně, ale Harry zuřivě zavrtěl hlavou.
„No tak, vždyť jsem tě ošetřoval tolikrát a viděl jsem tě bez kalhot taky.“
„Ale ne po tom, co... co... se mnou dělal Malfoy,“ šeptal vystrašeně Harry.
„Naskákaly ti hnisavé vředy na místech, kde se tě Jeho oslizlost dotkla?“ zeptal se s úplně vážnou tváří Severus.
Ležící mladík se prudce nadechl a chtěl to začít vehementně popírat, ale v tom mu došlo, že si Severus dělá legraci. Harryho ten žertík částečně uklidnil.
„Myslím, že ano, měl by ses přesvědčit sám, Severusi,“ odpověděl mu.
„Výborně,“ pochválil ho Severus, „ty vředy jsou opravdu odporně zelenofialové, potom s nimi něco uděláme, ale teď tě začnu opatrně natírat tou hojivou mastí,“ neustále na Harryho mluvil, aby odvedl jeho pozornost. „Možná, že by pomohlo, kdybych tě na každý ten vřed políbil. Co ty na to?“
„Och... cože?“
„Ano, tady, tady, tady...“ ukazováčkem levé ruky se Severus dotýkal Harryho na různých místech jeho odhaleného těla, a zároveň prstem pravé ruky postupně pronikal do Harryho.
„Co to děláš? Ne... nechci.“
„Abych tě líbal?“
„Ne, to druhé,“ protestoval Harry.
„Pšššt, to právě udělat musím, byl jsi poraněn a já ti to musím ošetřit. Budu opatrný,“ domlouval mu Severus, a opravdu prstem v Harrym kroužil pomalu a jemně.

Jenže i přes to, že si zakázal myslet na momentálně prováděnou činnost jinak, než na ošetřování zranění, Severuse cítil, jak se ho zmocňuje vzrušení. Vcelku nenápadně, aniž by si to zpočátku sám uvědomil, se pohyby jeho ruky změnili z pouhého roztírání masti na smyslnější a erotičtější. Levou rukou hladil Harryho záda, a i když už byla hojivá mast důkladně rozetřená všude kde měla, nechával prst tam kde byl a šetrně se Harrymu věnoval.
„Och... tomu ty... říkáš léčení?“
„Mám přestat?“
„Ne... nepřestávej... prosím,“ začal se Harry pohybovat proti Severusově prstu.
Severus cítil pnutí ve svých slabinách, a ovládnout se, ho stálo velkou dávku sebezapření, ale byl si dobře vědom toho, že dneska není vhodná situace na to, aby se s Harrym vyspal. Přitom ho tak moc chtěl! Harry vzdychal, úplně polapen v Severusově moci a byl by se mu plně odevzdal. Ale nešlo to, rozhodně ne dnes.
Jenže jak pomalu zabírala mastička, tak se Harryho aktivita snižovala, až se jeho pohyb zastavil úplně.
„Ehm... Severusi, víš... no... já už tě vůbec necítím,“ vysvětlil Harry důvod, proč přestal spolupracovat.
„Je zcela evidentní, že hojivá mast není dobrý lubrikant,“ odtušil Severus, „protože obsahuje složky, které snižují citlivost tkáně,“ ušklíbl se.
„Lubrikant? To má být co?“
„Pottere,“ zavrčel Severus, „jsem si jistý, že jste obdržel NKÚ z lektvarů, tak jak to, že neznáte základní pojmy?“
Harrymu škubalo v koutcích, ale odpověděl vážným hlasem, do kterého se snažil vložit pokorný tón: „Pane profesore, omlouvám se, ale zřejmě se tato látka probírala, když jsem chyběl.“
„Ano, vzpomínám si na vaše časté absence, způsobené zachraňováním světa,“ pronesl temně Severus a sehnul se, aby Harryho políbil na odhalené pozadí.

„Otoč se!“ vyzval tichounce Severus Harryho, když si lehal vedle něho na kavalec. Harry se přetočil na bok a zadíval se Severusovi do očí. Našel v nich, co hledal - starost, bolest a možná, že i lásku. Víc ani nedoufal. Pomalu, pomalinku se přibližoval, až se jejich rty setkaly. Jejich první polibek. Dali do něho veškerou touhu, touhu po blízkosti, a zároveň vášeň, hlubokou, prudkou a spalující. Severus hladil rukou Harryho všude, kam dosáhl, pak ho pomaličku, aniž by přerušil polibek, položil na záda a dál ho hladil na břiše i na stehnech, až nakonec jeho ruka skončila Harrymu v klíně. Bylo to vzrušující, elektrizující a naprosto úžasné.
V tom se Severus od Harryho prudce odtáhl, ale než ten stačil zaprotestovat, stalo se něco, co nečekal. Jeho penis doposud laskaný něžnou rukou, byl polapen Severusovými ústy.
„Do hajzlu!“ ujelo Harrymu vzápětí, když jím projela křeč a prudce vyvrcholil do těch úžasných úst, ještě dřív, než si Severus stačil strčit ruku do svých kalhot, aby pomohl sám sobě. Severusovo vzrušení bylo však tak intenzivní, že pokračoval, s hlavou položenou v Harryho klíně, si kousek stáhnul kalhoty a dvěma rychlými pohyby se udělal.

Ráno bylo stejně kalné a studené jako jiná rána, ale přesto bylo jiné. Zastihlo je spící v objetí na jednom kavalci. Harry ležel stulený do klubíčka a Severus ho objímal, jako by ho chtěl chránit před celým světem.

Během dopoledne si pro Harryho, jako už mnohokrát, přišli bystrozorové, aby ho odvedli k výslechu, ale tentokrát to bylo takové malinko jiné, téměř neodhalitelně, ale bylo. Chovali se skoro stejně, jako pokaždé, ale bylo z nich cítit napětí.
Harry šel, jako vždy hrdý a rozhodnutý neukázat jim slabost, ale něco na bystrozorech ho zarazilo, a on se kousek od otevřených dveří otočil k Severusovi, podíval se mu do očí a tiše pronesl: „Severusi, prosím, nezapomeň!“ smutně se na něj usmál a nechal se v klidu odvést. Kráčel mezi nimi, záda měl rovná a hlavu vztyčenou.
Severusovi se na okamžik zastavilo srdce, náhle nabyl strašlivou jistotu, že právě Harryho viděl naposledy, že už se nikdy nevrátí. Harry to poznal a loučil se s ním. Když se Severus vymrštil a skočil ke dveřím, už byly zabouchnuté. Bušil do nich, proklínal, ale marně.
Nakonec se svezl podél nich na zem, tam zůstal sedět na vlhké zemi, hlavu položenou na kolenou, zaplněný až po okraj zoufalstvím. Plakal by, kdyby to uměl.

Zoufalství se přetavilo v čirou nenávist a z té nenávisti vykrystalizovala jako diamant čistá, jasná a tvrdá touha po pomstě.

Kapitola čtvrtá

Dny Severusovi opětovně nabyté samoty plynuly jednotvárně jeden za druhým, občas narušené návštěvami u Luciuse Malfoye, kterého syn ještě nedostal z Azkabanu ven. I přesto, že Lucius byl přesvědčen, že tomu musí tak být velmi brzo. Severus nehnul ani brvou, ale věděl, byl přesvědčen o tom, že on bude venku dřív než ten blonďatý bastard. Neboť není na světě ničivější síly, která pohání lidské činy než pomsta, a k té měl Severus Snape opravdu dobrý důvod. Ta ho poháněla v jeho snažení, udávala mu směr a povzbuzovala ho, když byl vyčerpán. Už byl blízko, velmi blízko, aby dokončil svou přeměnu, byla to otázka dnů než měsíců, a pak ho čeká volnost, svoboda a pomsta.

Když se rozlétly dveře od cely, byl Severus přesvědčen, že si ho zase vyžádal ten aristokratický zmetek, aby mu dělal společnost. Byl tím znechucen, znamenalo to další vyrušení ze soustředění na přeměnu. Na druhou stranu se u Luciuse najedl a nečerpal z něj trochu energie, to první mu Malfoy poskytl dobrovolně a o tom druhém neměl ani tušení. Severus byl velmi opatrný, aby se neprozradil, ale považoval to v podstatě za obchod. Ty si vezmeš mě a já si vezmu něco z tebe, oboje nebylo úplně dobrovolné, že?

Když ale spatřil ve dveřích dva bystrozory, tušil, že nastaly trable, možná se nejedná o správný výraz, dost pravděpodobně je to velký eufemismus. Věděl, že jediný důvod jejich návštěvy, může být pouze potřeba zbavit se nežádoucího svědka posledních dnů Harryho Pottera. Počítal s tím, a byl překvapen, že přišli až nyní, ale i tak doufal, že než se rozhoupou k tomu ho zlikvidovat, bude pryč, což bohužel nestihl. Jeho sen o pomstě se mu začal rozplývat před očima. Byl proti nim bezmocný, byli dva a měli, narozdíl od Severuse, což bylo podstatnější, hůlky. Jestli něco z hlouby duše nenáviděl, tak to byla bezmoc. Před očima měl Harryho hrdě vztyčenou hlavu, když odcházel naposledy a věděl, že i on jim nedá zadostiučinění v tom, že by se doprošoval.

„Severus Snape osobně..., jsme tu dobře,“ začal první, větší bystrozor, v ruce hůlku v pohotovostní poloze, jako by si byl dobře vědom, nebezpečnosti člověka, kterého má před sebou. Ten druhý, malý a plešatý ji měl v ruce taky.
„Výborně, máš talent,“ pochválil plešatec svého společníka a mávnutím hůlky zavřel a zcela jistě i uzamkl dveře. Nezapomněl se u toho ušklíbnout.

Chvíli se ostražitě pozorovali. Snape zvažoval svoje šance na přeměnu a rychlý únik. Zatím se mu kompletní proměna na havrana povedla dvakrát a to jen na dvě, tři minuty. Kdyby se proměnil a vystartoval proti nim, měl by šanci, že si reflexivně zakryjí oči a on bude mít víc času vyletět okénkem ven. Problém byl, že ještě nikdy neletěl. Dobře, nastal čas činů, teď a nebo nikdy. Pomalu se nadechl a aniž by třeba jen mrknul, se změnil v havrana, který okamžitě vystartoval proti většímu bystrozorovi, ten ucouvl a zvedl ruku v obraném gestu před oči. Přitom narazil do svého kolegy a postrčil ho také dozadu, až se skácel na prázdný kavalec.
Otočka a únik k okénku.
„Co děláš!“ ozval se povalený bystrozor. „Pozor!“ všiml si prchajícího. Pro Severuse příliš brzo, nemohl proletět, musel se protáhnout a to ho zdrželo. Vzápětí byl znehybněn a dopraven zpět, odkud před malým okamžikem vyletěl.
Proměnil se v člověka a zůstal ležet na boku, lapající po dechu.
„Ale, ale, muž mnoha talentů..., to jsme o tobě netušili, že jsi zvěromág, Severusi,“ posměšně poznamenal jeden z té dvojce.
„Registraci samozřejmě máš v pořádku, co?“ přisadil si druhý.
„Haha, opravdu inteligentní humor,“ ušklíbl se Snape a přešel, že ho ten šmejd oslovil jménem.
„Tak jsme se pobavili, a teď k věci. Posaď se, tak, jak tu běžně sedáváš, a žádné další vylomeniny,“ poručil mu plešoun.
„Myslím, že bude lepší si ho pojistit,“ pronesl ostražitě jeho kolega, a když se Severus pomalu posadil na kraj kavalce, tak ho mávnutím hůlky znehybnil.

Tím se definitivně stala Severusova mizivá šance minulostí. Byl si její mizivosti vědom už předtím, ale alespoň se pokusil ji využít, to se přece taky počítá, a nebo ne?

Očekával rychlý zelený záblesk, ale byl překvapen chováním svých katů. Ti stáli před ním tiše, hůlky v pohotovostní poloze a vyčkávali. Severus nemohl mluvit, jinak už by jim řekl, co si o nich myslí. Nemohl se ve skutečnosti ani ušklíbnout, vždycky si myslel, že umře se svým úšklebkem na rtech a ani to mu ten zkurvený život nedopřál.

Náhle ten menší drknul loktem do kolegy, aby ho upozornil na něco, co zahlédl. Ten přikývl a posunkem ho vyzval, aby jednal. Zablesklo se, a v prostoru se vznášela znehybnělá, prašivá krysa. Merline! Oni sem přišli lovit krysy? Severus byl víc než překvapen.

Pak už to šlo v rychlém sledu, krysa přistála na kavalci vedle Severuse, záblesk, hlodavec a vězeň si vyměnili místa, větší bystrozor se sehnul, popadl znehybnělou krysu a vstrčil si ji do kapsy pláště, ošklivě se usmál a na odchodu s uspokojením pronesl: „tak to bychom měli.“

*****

„Finite incantatem!“ zaznělo místností kouzlo. Na místě, kde předtím levitoval odporný hlodavec, se zhmotnil muž.
„Do hajzlu! Co to mělo znamenat?“ zaklel Severus Snape, když se zvedal ze zaprášené podlahy.
„Opravdu upřímné poděkování, Severusi, zato, že jsme tě vytáhli z Azkabanu,“ neodpustil si ten plešatý prťavec.
„Co po mě chcete?“ zeptal se přimhouřenýma očima Severus obou bystrozorů. Velmi pečlivě si při tom prohlížel pokoj, v němž se nalézali a hledal šanci k útěku, ale jeho únosci byli v pohotovosti.
„Jak vidím, Azkaban ti neubral nic na tvé inteligenci,“ ušklíbl se větší z bystrozorů. „Správně předpokládáš, že od tebe něco chceme.“
„Jistě,“ kontroval Severus, „jinak byste mě oddělali už tam.“
Ti dva na sebe rychle pohlédli, ale nekomentovali Severusovo poslední prohlášení.

„Pro začátek začni s tím, že použiješ koupelnu. Docela smrdíš, i když bych předpokládal, že poté době, co jsi tam strávil, to bude horší.“
„Nemusíš spěchat, máš…,“ dodal menší z mužů, a podíval se na hodinky, „asi půl hodiny, než úplně přestane působit Mnoholičný lektvar.“
„Než začneš vymýšlet, jak utéct, měl by sis nás nejdřív vyslechnout, Severusi,“ poradil mu ten větší muž, který rozhodně nebyl bystrozor, ale někdo, kdo se za něj vydával pomocí Mnoholičného lektvaru. „Okno v koupelně není, abys nám mohl uletět,“ usmál se ještě ironicky.
Severus přikývl, vyslechne je a přitom může plánovat útěk.

„Lupin a Pastorek,“ ušklíbl se Severus, když vyšel z koupelny umytý, oholený a převlečený do čistého oblečení, které tam našel připravené. „Co vás vedlo k tomu, že jste se obtěžovali mě unést z Azkabanu?“
„Dáš si s námi večeři?“ zcela ignoroval Severusovu otázku Remus Lupin.
Severus přelétl pohledem stůl prostřený pro tři osoby a přikývl, začínalo se mu to líbit, ale ze zkušenosti věděl, že nic pěkného nemá dlouhého trvání, tak proč nevyužít příležitosti, kdovíkdy se mu zase poštěstí se najíst.
„Tak prosím,“ vybídl ho gestem Kingsley Pastorek.

„Takže pánové, poslouchám,“ vybídl je Severus, když se usadil ke stolu a nabral si jídlo.
„Jde o Harryho,“ začal Remus.
Severus sevřel příborový nůž, tak pevně až mu zbělely klouby, protože by mu jinak vypadl z ruky. Nechtěl a nemohl dát najevo svoji slabost, jen prudce vzhlédl od talíře a kdyby pohled mohl zabíjet, byl by Lupin už mrtvý. „Lupine, ty kreténe, kde jsi...“ začal tónem tak ledovým, že všem přítomným málem omrzli uši.
„Prosím tě, uklidni se!“ skočil mu do řeči Remus, a hned pokračoval, aby předešel případnému výbuchu vzteku bývalého bradavického profesora. „Dřív jsme se pro něho nedostali. Máš ty vůbec představu, jak komplikované to bylo, zjistit, kde přesně je, kdo k němu má přístup, sehnat Mnoholičný lektvar a všechno správně načasovat, protože jsme měli jen jeden pokus?“
Nůž jenž vypadl Severusovi z ruky, s cinkotem dopadl na talíř. „Ty... vy... Merline! ...já myslel..., že... je... je mrtvý...“ dostal ze sebe s největšími obtížemi.
„Kdyby jsi nám neposlal zprávu, tak by to tak dopadlo,“ přikývl hlavou Kingsley.
„Kde je? Chci s ním mluvit!“ pronesl rozhodně Severus.
„To je právě problém,“ ošil se Remus. Zvedl ruku, aby umlčel Severuse, který se nadechoval k určitě rázné odpovědi. „Nech mě domluvit!“ vyštěkl Lupin naprosto neobvykle.
„Proto jsme tě vytáhly z lochu, kdyby záleželo na mně a na ostatních z Řádu, nechal bych tě tam shnít zaživa,“ tepal Severuse dál Lupin.
Severus přikývl, že si je toho vědom. Tak tolik tedy k jejich dobrotě a odměně za záchranu života Harryho Pottera, ale na to jim kašlal. Hlavní bylo, že je Harry naživu a v bezpečí, i když co to naznačil ten křivák Lupin? Problém? „Jaký problém?“ zeptal se ledově Severus. „Co je s ním?“
„Když jsme dostali Harryho z Azkabanu, byl ve velmi špatném stavu...“
„Vím v jakém byl stavu...“ přerušil ho Severus.
„Podařilo se nám ho z toho jakž takž dostat,“ pokračoval Remus a nevšímal si vyrušení. „Před týdnem, ale dostal vysokou horečku a po dvou dnech upadl do bezvědomí.“
„Cože?“ postavil se prudce Severus.
„Sedni si! Ještě jsem neskončil.“ mávl unaveně rukou Lupin. „Jde o to, že ti Artur nabízí dohodu, když vyléčíš Harryho, tak budeš mít možnost vycestovat ze země. Dostaneš hůlku a kontakt v zemi, kterou si vybereš. Pokud se ti to nepodaří a nebo, se ti do toho nebude chtít, není pro nás problém tě vrátit zpět do Azkabanu, kam patříš.“
Severus přimhouřil oči a pečlivě sledoval Lupina. „Artur? Artur Weasly? Co mi má co nabízet dohody?“ zeptal se útočně.
„On je teď ministr,“ doplnil informaci Pastorek.
„Nechcete mi, doufám tvrdit, že za Harryho uvězněním stojí Artur?“
„Ne, to rozhodně nestojí. Když jsi poslal zprávu, že je Harry v Azkabanu, spustila se lavina událostí,“ začal vysvětlovat Remus. „Nejprve byl svolán Řád, naplánovali jsme a provedli osvobození Harryho. Pak se McGonagallová spojila s několika členy Starostolce a nechala je promluvit si s Harrym. Jenže Brousek a spol. se nechtěli nechat jen tak odstavit, a tak jsme museli jednat rychle. Původně jsme mysleli, že Harry udělá několik rozhovorů do novin a ukáže se na veřejnosti, zkrátka se postaví do čela odporu proti Brouskovi a jeho klice, ale on na tom nebyl dobře, a proto jsme ho různě zastupovali pomocí Mnoholičného lektvaru. Až se nám podařilo přesvědčit veřejnost a hlavně Starostolec o nutné změně ministra. Zároveň se celá ta kauza začala vyšetřovat a momentálně je Brousek, a s ním dalších šest lidí z ministerstva, zatčený a čeká na soud. Ten se koná v pondělí a jako korunní svědek má svědčit Harry, jenže před Starostolec musí osobně, to neošálíme lektvarem a proto potřebujeme tebe, abys ho vyléčil.“
Severus pečlivě poslouchal Lupinův výklad, to co říkal, dávalo smysl, až na ten konec. „Proč není u Svatého Munga?“ položil logickou otázku.
„Protože je oficiálně zdráv a každý den se ukazuje na veřejnosti,“ odpověděl za Lupina Pastorek.
„Vy necitelní bastardi, politikaření je pro vás důležitější než Harryho život!“ vyskočil Severus a vypadal, že se samým rozčílením, na ně vrhne holýma rukama.
Pastorek dost důrazně pokynul rozzuřenému Severusovi hůlkou, aby se posadil zpět. „Nemáš pocit Remusi, že si bere Harryho zdravotní stav nějak osobně?“ pronesl ironicky.
„Měl by se snažit, jde o jeho svobodu,“ ušklíbl se Lupin.
„Kolik dní zbývá do toho pondělka?“ zeptal se Severus, aby měl představu, kolik má času.
„Dneska je čtvrtek večer,“ odpověděl suše Pastorek.
„Dobrá, zkusím to,“ přikývl Severus. „Chci ho vidět, hned teď,“ dodal.
„Nic jiného jsme ani nečekali,“ odfrkl si Pastorek a formuloval naprosto otevřenou výhružku, „co chci já, je, abys věděl, že si tě pohlídáme, žádné levárny, jasné Severusi?“

Kapitola pátá

„Slečno Grangerová…“ vtrhl rozzuřený Severus Snape do pokoje, zařízeného jako laboratoř. Zbytek věty už doříct nestačil, protože Hermiona, která na něj čekala, ho umlčela neverbálním kouzlem.
„Také vás ráda vidím, profesore,“ prohlásila konverzačním tónem. „Posaďte se, prosím, jsem ráda, že jste ochotný pokusit se vyléčit Harryho,“ dodala a zuřivě gestikulovala rukama. Mávala směrem ke křeslu a zároveň se pokoušela naznačit Severusovi, že nemůže mluvit, protože jsou odposloucháváni.
„Mám tady deník, kam jsem si psala Harryho zdravotní stav a všechny lektvary co dostal. Tady ho máte,“ řekla, ale vůbec nic mu nepodala, jen mávla hůlkou a zakouzlila, „Ševelissimo!“
„Tak, můžeme,“ viditelně si oddechla a kouzlem uvolnila Severuse.
„Co to má znamenat?“ předklonil se v křesle Snape a tvářil se hrozivě.
„Poznal jste, co zapříčinilo jeho současný stav?“
„Jistě, máte mě snad za úplného pitomce?“ podařilo se mu konečně položit otázku, kvůli které sem vrazil jako povodeň.
„Nikdy jsem nezapochybovala o vaší inteligenci,“ odpověděla mu zcela vážná Hermiona.
„Tak mi to laskavě vysvětlete!“
„Je to dlouhé a nemáme moc času, takže budu stručná.“
„To bych vám doporučoval!“
„Když se nám podařilo Harryho dostat z Azkabanu, nebyl na tom dobře, ale jak jsem pochopila, jen díky vám na tom nebyl podstatně hůř. Předpokládám, že vám Remus nastínil současnou situaci a za jakých okolností došlo ke změně ministra,“ rozhovořila se Hermiona a přitom nervózně točila v prstech hůlkou.
Severus beze slov přikývl, a tak Hermiona pokračovala, „Harry se celou dobu, co jen co se trochu zotavil, snažil přesvědčit členy Řádu, kteří se tu vyskytli o tom, že i vás by měli dostat z Azkabanu. Přemlouval, prosil, škemral, doprošoval se, ale bez úspěchu. Nikdo nechtěl přistoupit na jeho argumenty. Naposledy, když se zúčastnil jednání Řádu, se strašně se všemi pohádal, jednu chvíli to dokonce vypadalo, že je vyhodí z tohoto domu.“
„Takže jsme na Grimmauldově náměstí,“ konstatoval Severus.
„Ano,“ potvrdila to Hermiona. „Nakonec je jenom poslal do prdele, a bouchnul za sebou dveřmi.“
„Zbrklé Potterovo chování, jak typické,“ ušklíbl se Severus.
„Viděla jsem, jak je z toho nešťastný, a tak jsme vymysleli plán.“
„Jak ho otrávit,“ víc sarkasmu se už do Severusova hlasu nevešlo.
„Přesně tak, pane profesore,“ ušklíbla se Hermiona tak jedovatě, že Severusovi přeběhl mráz po zádech. „Všichni Harryho používají ke svým cílům a tak se pro jednou rozhodl, že je načase to otočit a donutit je udělat, co chce on.“
„Tak, že spáchá sebevraždu.“
„To rozhodně ne, pane profesore.“
„Merline! Vždyť balancuje na pokraji smrti! Ten váš plán je holý nerozum, já mu přece za to nestojím!“
„Jsem si jistá, že stojíte. Dluží vám za život, a jak to vidím já, je rozhodnut ten dluh splatit.“
„A…“ začal Severus, ale byl přerušen.
„Poslouchejte, protijed mám při ruce, takže není se čeho bát. Teď je jenom potřeba, aby váš zásah vypadal věrohodně. Zítra mu ho začneme podávat, postupně, aby i probouzení bylo postupné. Pro dnešek máte k dispozici laboratoř, uvařte si, co potřebujete,“ mávla Hermiona velkodušně rukou. Na udivený Severusův pohled, dodala ironicky, „musíte přece uvařit lektvary na uzdravení Harryho, když si s tím já nevím rady.“
Severus se přistihl při myšlence, že by ji nechtěl mít za protivníka.
„Ještě něco, pane profesore,“ předklonila se Hermiona ve svém křesle. „Předpokládám, že nemáte v úmyslu využít ten nabízený kontakt...“
„Myslím, že se vám, slečno Grangerová, nemusím svěřovat s mými cestovními plány.“
Hermiona se nedala zastrašit sarkasmem a pokračovala: „Být vámi bych to rozhodně neudělala, tak jako bych se zbavila té nabízené hůlky.“
„Máte snad pochyby o upřímnosti vašich přátel?“
Pevným a u tak mladé dívky překvapivě tvrdým pohledem se Hermiona zadívala na Severuse: „Nemám vůbec žádné pochyby.“
„V tom případě budu vaši radu respektovat, slečno Grangerová, i když nepopírám, že hůlku bych potřeboval.“
„I s tím počítal náš plán,“ zajiskřilo Hermioně v očích čiré potěšení z toho, vidět svého bývalého, obávaného profesora překvapeného.
„Máte pro mě snad jinou, necinknutou hůlku?“
„Ještě něco lepšího,“ Hermiona se zvedla a došla k pracovnímu stolu, kde ze zásuvky zabezpečené kouzlem, vytáhla hůlku, zabalenou do jemného plátna.
„Tady,“ podala mu ji, míříc s ní přitom k zemi.
Severus ji opatrně převzal, a ještě než ji rozbalil, věděl, co je to za hůlku. „Merline!“ ujelo mu. „Kde jste k ní přišli?“
„No tak, profesore, přece si nemyslíte, že vám to prozradím?“ úšklebek ve tváři pohledné slečny Grangerové byl výmluvný. „Existují jistí lidé, kteří pro změnu dluží Harrymu, a někteří z nich se náhodou vyskytují na těch správných místech.“
Severus mlčel a prsty laskal ten drahocenný kousek dřeva, o kterém si myslel, že už ho nikdy nebude mít ve své moci, a pozvolna se před ním začínal rýsovat nový den, světlo na konci tunelu.

*****

Severus Snape se s trhnutím probudil. Zdál se mu zpočátku krásný sen o svobodě, o volném prostoru, o létání, o havranech, velkém hejnu havranů, hledajících si potravu… na skládce. Svoboda... na dosah ruky, na dosah havraních křídel, jen kdyby ho tak strašně nebolelo za krkem. Zvedl ruku, aby si promasíroval ztuhlé krční svaly. Merline! Proč spí v sedě? Najednou si vzpomněl. Musel usnout. Seděl celou noc u Harryho lůžka. Nejdřív si namlouval, že tak činí, aby ostatní viděli jeho snahu o vyléčení Harryho, ale spíš to byla obava o jeho život. Proč tak hloupě riskoval svůj život kvůli někomu jako jsem já? Znělo Severusovi neustále hlavou. Přistihl se, že sotva co deset minut pokládá dlaň Harrymu na čelo, prý zkontrolovat teplotu. Pche... Co si to tady snaží sám sobě namluvit? Toužil se ho dotknout, dotýkat se ho, hladit, líbat, laskat... Jak to ale říkala Grangerová? „Splátka dluhu“ , ano to je ono. Snažil se logicky analyzovat emoce, které v něm ten chlapec vyvolával. Nejprve se bál podlehnout svým citům, ale je v silách člověka se něčemu takovému ubránit? Pak, když odešel a Severus si myslel, že navždy z jeho života, cítil prázdnotu a bolest. Bolest, že i Crucio ve srovnání s tím bledlo. Ten výbuch emocí v něm zanechal hlubokou jizvu, kráter na místě o kterém se domníval, že nikdy nebude ničím takovým poznamenáno. Co vlastně cítí teď? Za celý svůj dosavadní život se snažil vyhýbat pitvání svých pocitů, to raději pitval tlustočervy, tak jak se v těch všech emocích má sakra vyznat!

Seděl a díval se na Harryho ležícího v poduškách, zelenooký ďábel s andělem v těle. Věděl, že neodolá žádnému z Harryho přání.

K večeru Harry pohnul rukou. Severus, který skoro neopouštěl křeslo stojící vedle jeho lůžka, odložil Denního věštce a uchopil ho za ni. Byla studená, ale to nevadilo, to se spraví, hlavně že žije. Harryho stav se zlepšoval, přesně tak, jak to naplánovala Hermiona.

„Severusi...“ bylo Harryho první slovo, někdy uprostřed noci.
„Jsem tady, Harry...“ přesedl si z křesla k němu na postel.
„Já... podařilo se...“ vydechl vyčerpaně.
„Pssst, blázínku, nemluv, nevysiluj se,“ hladil ho Severus. „Chceš napít?“
Než se stačil Severus vrátit se sklenicí lektvaru, Harry už spal, opravdu spal, nebylo to již bezvědomí.

Nad ránem se Harry probudil a pokusil se vstát, ten náhlý pohyb probral Severuse klimbajícího v křesle.
„Lež, co se děje?“
„No... já, potřebuji do koupelny,“ neudržel se Harry a upadl zpět do podušek.
Severus se zvedl, a pomohl mu do koupelny. Nebylo to jednoduché, umínil si, že bude muset zapracovat na své formě. Azkaban se na něm neblaze podepsal.
Když se vrátili, požádal Harry Severuse, aby ho držel za ruku. Ten mu to rád splnil.

Všichni měli radost, že se Harryho stav lepší a odpoledne za ním chodila jedna návštěva za druhou. Severus seděl v křesle, které si odtáhl až k oknu a četl si. Harryho návštěvníci ho ignorovali a on je taky, jen Minerva McGonagallová za ním zašla a opatrně se s ním pozdravila. Poděkovala mu za Harryho záchranu, ale bylo na ní vidět, že se snaží být rychlá, aby to náhodou nikdo další neviděl.

V sobotu večer již Harry dostal trochu jídla. Severus vyhnal poslední návštěvu a další zakázal s poukazem na potřebný klid nemocného. Harrymu neušlo, jak je Severus unavený a že pije, jen Merlin ví, kolikátý šálek kávy.
„Severusi,“ přešel zpátky na důvěrnější oslovení, které v přítomnosti návštěv zásadně nepoužíval. „Jak dlouho tu vlastně sedíš?“
„Od čtvrteční noci,“ odpověděl mu značně vyčerpaný Severus.
„A dnes je?“
„Sobota,“ zavrčel Severus.
„Pojď si lehnout ke mně,“ odhrnul Harry přikrývku a kousek se posunul, aby udělal Severusovi místo. Ten mu to rád splnil.

Nedělní ráno bylo jasné a zářivé. Brzké sluneční paprsky zastihly oba muže spící v objetí, v jedné pohodlné posteli. Harry ležel stulený do klubíčka a Severus ho objímal, jako by ho chtěl chránit před celým světem.
Jako první se pohnul Harry. Cítil se už úplně v pořádku, a v těsné blízkosti Severuse pocítil vzrůstající vzrušení. Otočil se k němu čelem a pečlivě studoval Severusův obličej, pár vrásek, téměř třídenní strniště, spánkem uvolněný výraz. Usmál se pro sebe. Zatím mu vše vycházelo podle plánu. Políbil Severuse na rty a tím ho probudil. „Dobré ráno,“ zašeptal s úsměvem.
„Dobré...ráhumpf,“ odpověď byla zadušena polibkem.
„...já... chci tě, chci, abys sis mě vzal, teď hned,“ šeptal Severusovi červenající se Harry. Ten mu to rád splnil.

Den uběhl, rychle až příliš rychle. Večer vklouzl Severus k Harrymu pod přikrývku a zanedlouho vklouzl do Harryho.
Když poté odpočívali a Harryho hlava spočívala Severusovi na rameni, položil Harry otázku, která mu ležela v hlavě: „Jak tě dostali ven?“
Severus se ušklíbl, „Lupin s Pastorkem mě vyměnili za krysu.“
„Vyměnili? To jako fakt?“
„Hmm, ano, nic mi předem neřekli a docela si to užili, parchanti.“
„To… jako, že teď je v cele místo tebe krysa?“
„Která vypadá jak trestanec 2813,“ upřesnil temně Severus.
Harry se začal otřásat potlačovaným smíchem.
„Nevím, čemu se směješ,“ syčel nebezpečně Severus. „Nechali si tak možnost, mě tam vrátit zpátky.“
„Já… no… představil jsem si, jak jde krysa na ošetřovnu. “
„Kam, že?“
„Ošetřovnu…, tak jsi přece říkal návštěvě u Malfoye.“
„Och… to mě nenapadlo,“ vydechl Severus.
„Jen si to představ,“ šklebil se Harry. „Malfoy šuká krysu.“
„A říká: „Severusi, dneska jsi nějaký nemluvný, copak jsem tě dost neuspokojil?“ napodobil Severus arogantní Malfoyův tón.
„Ano… to je ono…, a krysa mu na to odpoví: „KVÍÍÍÍK!“ ,“ svíjel se smíchy Harry.

„Harry, nenapadlo tě, že bys šel se mnou?“ zeptal se později večer Severus.
Harry dlouho mlčel, pak ale zavrtěl hlavou. „Nenapadlo…, opravdu ne, mám tu práci, Severusi… musím jim pomoct s… ještě je tu spousta práce, než se vrátí situace do předválečného stavu.“
„Jistě,“ odtušil Severus, ale neznělo to nijak zklamaně. „Víš, já si myslím, Harry, že čas hrdinů vypršel, a teď je to už na ostatních, jak si zařídí svoje životy. Ty ale jsi mladý, plný ideálů a iluzí, a to je dobře,“ smutně se na něj usmál a políbil ho.

Ráno po noci, v které toho moc nenaspali, kdy si užívali poslední společné okamžiky, pošeptal Severus Harrymu, že by si přál, aby to byl on, Harry, kdo bude při jejich posledním milování ten aktivní. Harry mu to rád splnil.

*****

Bylo domluveno, že po dopoledním slyšení u Starostolce se na Grimmauldovo náměstí přesunou Lupin s Hermionou a přinesou Severusovi Snapeovi přenášedlo a hůlku, aby tak dodrželi svoji část dohody. Severus předpokládal, že se s nimi vrátí i Harry. Aby se spolu rozloučili, i když se ráno loučili dost hluboce, prudce a vášnivě.

Ale nestalo se tak. Letaxovou sítí se přenesl Lupin, Hermiona Grangerová a Ronald Weasley. Severus znejistěl, vždyť ho ještě ráno Harry ujišťoval, že se vrátí hned, jakmile to bude možné.
„Kde je pan Potter?“ zeptal se proto, možná víc hrubším tónem, než měl původně v úmyslu.
„Pane profesore, Harry vám vzkazuje…, prosí vás, abyste ještě počkal, že si vzpomněl, že vám chce dát na cestu dárek a potřebuje ho koupit,“ odrecitovala na jeden nádech Hermiona.
Merline! Dárek, Severus se děsil, co si to zase Harry vzal do hlavy. Na nějaký dárek na rozloučenou nebyl zvědavý, takové romantické nesmysly. Hlavně chtěl už být pryč, dřív, než si někdo rozmyslí splnění druhé části dohody.

Uběhla půl hodina, hodina, hodina a půl. Seděli v kuchyni v napjatém tichu. Hermiona všem přítomným včetně Severuse nabídla k obědu sendviče.

Po skromném obědě bylo na Hermioně vidět, že by ráda Severusovi něco řekla, zřejmě cokoliv, jen aby prolomila tíživé ticho.
„Ehm… pane profesore,“ odhodlala se nakonec, „vás nezajímá, jak proběhl soud?“
Severus zvedl obočí v tázavém gestu a ušklíbl se, „Slečno Grangerová, ještě dnes opouštím Anglii a nehodlám se vracet, máte snad dojem, že by mě to mělo zajímat?“
„No…“ nehodlala se tak snadno vzdát Hermiona, „došlo tam k incidentu…“

Kapitola šestá

„No…“ nehodlala se tak snadno vzdát Hermiona, „došlo tam k incidentu…“

Severus pokrčil rameny, aby dal najevo, že je mu jedno, co se tam dělo.
„Mohu se tedy na něco zeptat?“ zkusila to jinak.
„Prosím…“ svolil laskavě Severus.
„Harry, tam zmínil… něco o Malfoyovi, o Luciusovi, že… má v Azkabanu jisté výhody.“
„To je dotaz?“ neodpustil si ironický tón Severus.
„Ne, zajímalo by mě, o jaké výhody se jedná,“ zeptala se bez obalu Hermiona.
„Jestliže pan Potter neuvedl podrobnosti, tak já také nemám důvod je vytahovat na světlo,“ odmítl poskytnout Hermioně další informace Severus.
„Jde o to, pane profesore,“ předklonila se zaujatě Hermiona, „že Harrymu nebylo umožněno ty podrobnosti uvést.“
„Kdopak se o to zasloužil?“ chytil se Severus.
„Domnívala jsem se, že jste netoužil dozvědět se o tom, jak probíhalo stání před Starostolcem,“ odpověděla ironicky Hermiona, ale pak pokračovala normálním tónem, „hlavní zásluhu na tom má Draco Malfoy, potom pár přísedících a členů Starostolce a několik zaměstnanců ministerstva kouzel.“
„Draco Malfoy?“ Severusovo obočí vylétlo tázavě do výše.
„No… ano, on je momentálně poradcem ministra kouzel a má poměrně dost pravomocí,“ odpověděla Hermiona a z jejího hlasu byla poznat silná nelibost.
„Pan Potter to věděl?“
„Ne,“ zapojil se do rozhovoru Ron.
„Jak reagoval, když to zjistil?“ vyptával se dál Severus, kterého toto téma, oproti jeho dřívějšímu předpokladu, zaujalo, protože se týkalo Harryho.
„Bouřlivě…“ začala vykládat Hermiona, ale byla přerušena Ronem.
„Bouřlivě je slabé slovo,“ ušklíbl se, „ztropil scénu, zhádal se s Malfoyem, padali tam dost ošklivé urážky…“
„Jak typické pro pana Pottera, že ano?“ neodpustil si Severus.
„Nakonec byl z jednací síně vykázán,“ dořekla Hermiona.
Severus byl víc než rozhořčen, nad tím, co slyšel. Takové příkoří, které se stalo Harrymu, jeho andílkovi, ale nemohl si dovolit to dát nějak najevo. Lupin ho bedlivě pozoroval, zahlížel na něj vysloveně nepřátelsky. Na chvíli se odmlčel. Hlavně se potřeboval trochu uklidnit a dostat sám sebe pod kontrolu, pak také přemýšlel, kolik si toho může dovolit říct. Rozhodl se, že se musí dozvědět víc. „Pan Malfoy se choval jak?“ dotázal se.
„Suverénně, byl si sám sebou dost jistý,“ chopila se slova Hermiona, „vysmíval se Harrymu. Dokonce ho pozval k sobě domů, že můžou pokračovat v konverzaci, kterou vedl v Azkabanu s jeho otcem.“
Severusovi se vzteky zatmělo před očima, „jak reagoval Harry?“
Lupin vypadal, že kvůli použití Harryho křestního jména, Severuse prokleje.
„Chvíli neměl slov, zbledl, pak zrudl a začal Dracovi velmi nevybíravě spílat, až byl nakonec vyhozen ze sálu, mám takový dojem, že právě o to Malfoyovi šlo, a proto jsem chtěla vědět, jak je to s Malfoyem seniorem.“
„A potom co byl vyveden?“
„Strašlivě zuřil, chodil po chodbě před sálem sem a tam, ale pak se uklidnil a vypadal, tak… nějak odhodlaně, jsem si jistá, že to nenechá jen tak,“ hodnotila Harryho chování Hermiona.
„Jak se Draco stal tím poradcem?“ sondoval dál situaci Severus.
„Je to výsledek kompromisu, kterého se dosáhlo mezi různými zájmovými skupinami, při změně ministra,“ vysvětlovala dost neochotně Hermiona.
„Dobrá, slečno Grangerová…, řeknu vám, co vím…, ale jsem si jistý, že byste byla spokojenější, kdybyste se to nikdy nedozvěděla,“ začal opatrně Severus.
Lupin si sedl rovně, do té doby měl ruce založené na hrudi a houpal se na židli, jako by chtěl dát najevo, jak moc ho otravuje setrvávat v přítomnosti Severuse Snapea. Ron s Hermionou viseli na Severusovi očima už dávno.
„Ty, jak říkáte výhody, má Lucius Malfoy díky tomu, že jeho syn rozhazuje plnými hrstmi galeony. Jeho cela je kouzlem zvětšena na velký apartmán.“
„Tohle by Harryho, zcela určitě tak nerozhodilo, je tam ještě něco dalšího,“ pochybovala Hermiona.
„Ano,“ přikývl na důkaz Hermionina správného úsudku Severus. „Lucius má rád společnost, a proto si tam nechává přivádět návštěvy… dámské…“
„Aha…“ ujelo Lupinovi.
„Ale i pánské,“ dořekl Severus.
Hermiona na Severuse nevěřícně zírala. „Ale…“ začala, pak vyvalila oči a přikryla si dlaní dokořán otevřená ústa. Zcela zřejmě jí došlo, odkud Harry ví, že Lucius Malfoy má v Azkabanu nebývalé výhody, a proč se dnes dopoledne rozzuřil.
Ron tupě civěl a nějak mu pořád souvislosti nedocházely.
„Ten hajzl...“ vybuchl Remus, kterému se vztekem zúžily oči.
„Ještě pořád si myslíte, že to byl dobrý nápad se ptát, slečno Grangerová?“ zeptal se sarkasticky Severus, aby tak zakryl svoje vlastní bouřlivé pocity.

Hermioninou tváří proběhla celá škála výrazů od zděšení, přes zlost, až se nakonec ustálila na výrazu tvrdé odhodlanosti. „Tak za tohle zaplatí. Všichni, co v tom jedou, již žádné kompromisy a politikaření, o to se osobně postarám,“ a opět jí z hlasu zvonila ocel. „Počítám s vámi,“ otočila se na Rona a Remuse, ti přikývli.
Severus se usmál křivým úsměvem, vůbec nepochyboval o tom, že Hermiona dosáhne svého. Pomstí se i za něho, vždyť pomstu přece nemusí vykonat sám osobně. „Slečno Grangerová, možná že mám něco, co by vám v tom mohlo pomoci,“ pronesl zamyšleně.
Okamžitě si tím získal její plnou pozornost. „Pokračujte,“ vyzvala ho.
„Víte kde v Bradavicích stojí socha Jednooké čarodějnice?“ zeptal se, když úsečně přikývla, pokračoval, „v patě té sochy, je v tajném úkrytu schovaný klíček od trezoru 399 v Gringotově bance...“
Hermiona zalapala po dechu a Lupin sebou škubnul. „Co je v tom trezoru?“ vmísil se do rozhovoru.
„V trezoru jsou dokumenty, které vám mohou pomoci. Já už je nepotřebuji, vzhledem k tomu, že právě opouštím Anglii a rozhodně se nevrátím,“ odpověděl klidně Severus, ale díval se přitom stále na Hermionu.
„Vždycky jsem věděl Severusi, že jsi podrazák. Proč jsi ty doklady po válce neodevzdal?“ zeptal se útočně Lupin.
„To byla taková moje záloha, kterou jsem se chystal použít...“ nedořekl Severus.
„Je mi to jasné, k vydírání, až bys pláchnul z Azkabanu,“ pronesl štítivě Lupin.
Severus lhostejně pokrčil rameny, nemínil se s Lupinem hádat. Spíš se soustředil na Hermionu. Na ní bylo vidět, jak usilovně přemýšlí a spřádá plány. Co věděl, tak se během války vypracovala na poměrně vysoké postavení v Řádu. Velela několika nebezpečným akcím a v prý tahala za čím dál víc nitek. Dokonce si ji Severus dovedl představit v čele Řádu místo zaneprázdněné Minervy. V duchu se uchechtl. „Slečno Grangerová, pečlivě si ty dokumenty prostudujte a když budete postupovat pomalu a obezřetně, věřím, že se vám podaří dosáhnout vašeho cíle. Domnívám se, že při vašem nemalém intelektu a schopnostech, jste schopna navléci to tak, aby jednotliví aktéři vaší pomsty s vámi nevědomky spolupracovali na svém vlastním zničení.“
Na chvíli se odmlčel a pak pokračoval: „Pánové,“ oslovil Rona a Lupina, „jestliže vám jenom trochu záleží na úspěchu, tak byste měli uvažovat o tom, že zvolit slečnu Grangerovou do čela Řádu je to nejlepší, co proto můžete udělat.“
Hermiona zčervenala polichocena chválou, ale Lupin vztekle vybouchl, „Snape ty křiváku, co to tady spřádáš za intriky?“
„To není intrika, ale dobrá rada,“ ušklíbl se Severus, „když nad tím jenom trochu zapřemýšlíš, Lupine, musí ti dojít, že mám pravdu. Minerva je přísná, ale v podstatě hodná a na ten úkol, co před vámi je, potřebujete někoho jako je Hermiona.“
Upřeně se měřili pohledem, až nakonec Remus uhnul jako první a přikývl. „Máš pravdu,“ zamumlal.
„Tak moment!“ vložil se po dlouhé době do diskuze Ron. „Chcete snad tvrdit, že Hermiona není hodná holka?“
„Ach, ty iluze mládí,“ posmíval se mu Severus, „nikdy jsem netvrdil, že slečna Grangerová není holka.“
Ron se nadechoval k nějaké jedovaté odpovědi, když v tom zazářily plameny v krbu, a vypadl z něj Harry.

„To je dost, pane Pottere, že jste se uráčil dorazit, už tady setrvávám déle, než bych měl,“ pronesl sarkasticky Severus.
Harry se omluvně usmál, „Omlouvám se, pane profesore, nečekal jsem, že mi to bude trvat tak dlouho.“
„Dobrá,“ zvedl se Severus, „mám nejvyšší čas se rozloučit a vyrazit.“
Harryho popadla panika, „No... ehm... pane profesore, ještě musím zabalit pro vás ten dárek, kdybyste ještě chvíli počkal, prosím,“ a smutně, přesmutně se podíval na Severuse. Copak mu Severus může něco odmítnout? Tak přikývl a opět si sedl.
„Ještě deset minut,“ usmál se Harry a vyběhl z kuchyně.

Nebylo to deset minut jak sliboval Harry, trvalo to o chvilku déle.
Nakonec Harry přichvátal zpátky do kuchyně, v podpaždí držel zabalený balíček, zřejmě nějakou knihu. „Já... no... omlouvám se,“ usmál se na Hermionu, „mohli byste nás nechat o samotě? Prosím.“
Hermiona kývla a zvedla se, následována Ronem, jen Lupin zůstal sedět a mračil se.
„Remusi, prosím,“ požádal ho Harry a podíval se na něj, ten chvilku váhal, ale pak se zvedl a šel za Hermionou s Ronem. „Děkuji Remusi,“ ozval se Harry, když byl Lupin u dveří. Ten jen něco nesrozumitelného zabručel.

Stáli v hale. Čekali, až je za nimi přijde Harry a nebo je zavolá zpátky do kuchyně. Hermiona přemýšlela o tom, co říkal Snape, vnitřně cítila, že měl pravdu. Ona je pevně odhodlaná zatočit s těmi bastardy, McGonagallová nemá ten správný tah na branku, jak by řekli mudlové, také přemýšlela o tom, jak šetrně sdělí Harrymu, že ví, co se mu stalo v Azkabanu a o jejich plánech, to jen tak nenechat.

Po deseti minutách začal Remus netrpělivě přešlapovat. „Co tam tak dlouho může dělat?“
„Jen je nech, uvědom si, že Snape zachránil Harrymu několikrát život,“ odbyla ho Hermiona.

Po dvaceti minutách to Remus nevydržel a vyrazil ke dveřím do kuchyně, razantně je otevřel a zůstal stát na prahu, naprosto zkoprnělý. „Harry...“ dostal s námahou ze sebe.
Hermiona a Ron stáli za ním a do kuchyně neviděli.
„Co se stalo?“ chtěla vědět Hermiona.
Remus postoupil dovnitř, aby mohli vstoupit i Ron s Hermionou.
Kuchyň byla prázdná. Harry byl pryč. Jediné, co tam po nich zůstalo, byl roztržený obal od dárku, který Harry přinesl profesoru Snapeovi na rozloučenou.

Remusi Lupinovi se nestávalo příliš často, že by ve své lidské podobě měl chuť výt, ale teď právě nastala ta chvíle. Zůstal sám, i to poslední, co ho pojilo k minulosti, k jeho přátelům, definitivně zmizelo. Připadal si najednou tak podivně prázdný. Merline! Proč to všechno muselo zajít tak daleko, že Harry, kterého považoval tak trochu za syna, jehož nikdy neměl a mít nebude, byl radši ochoten jít do vyhnanství se Srabusem?
Jako loutka došel ke kredenci, vytáhl z něj skleničku a láhev whisky a zhroutil se na nejbližší židli. Ruka se mu klepala tak moc, že nebyl schopen si nalít skleničku, tak pil přímo z lahve.

Nikdo nepromluvil. Nebylo dost vhodných slov.

Hermiona pomalu vstřebávala šok. Ne, to není možné, vždyť by se s námi alespoň rozloučil, utěšovala se, třeba se někam přenesl Letaxem si něco zařídit, třeba...
Náhle se otočila a vyrazila do patra, do Harryho pokoje, Ron jí následoval. Určitě tam má všechny své věci a jen..., co vlastně? Nevěděla, jenomže v ní sílil pocit, že něco důležitého přehlédla.

Do pokoje vtrhla jako velká voda a její naděje rázem pohasly. V pokoji vládl chaos, všechny věci vyházené ze skříně a i při zběžném pohledu jí bylo jasné, že Harryho pár nejoblíbenějších věcí chybí. Ztěžka dosedla na postel a složila hlavu do dlaní.
Proč? Proč to tak muselo dopadnout? Harry odešel, protože ho všichni zradili. Já jsem ho zradila. Odcházel znechucen všemi a vším kolem sebe.
„Hermiono...“ ztěžka pronesl Ron, když k němu Hermiona zvedla oči plné slz, pokračoval: „Harry tu nechal dopis, podívej se, je adresovaný tobě,“ podával ji složený pergamen.
Hermiona natáhla třesoucí ruku a opatrně si od Rona dopis převzala.


Hermiono,
neobviňuj se ty ani Ron s Remusem kvůli mému odchodu. Způsobili to jiní, že jsem konečně prozřel a přiznal si, že Severus má pravdu a není zde pro mě v této společnosti místo.

Severus? Harry o profesorovi mluví jako o Severusovi, mihlo se Hermioně hlavou, ale víc nad tím nepřemýšlela a četla dál.

Ještě spousta zla zůstala nepotrestána, ale já jsem svůj úkol splnil, a nejsem povinen obětovat svůj život pro společnost, která zcela evidentně o to nestojí.

Doufám, že zůstanu ve vašich srdcích zapsán jako váš přítel.

Sbohem Harry

Hermiono, udělej prosím, také konečně něco pro sebe.
Jdi s tím, kdo tě má rád, tak jako jsem to udělal já.

Hermioně tekly slzy proudem, ale uvnitř ve svém srdci cítila, že se Harry rozhodl správně.
Zírala na poslední větu a neustále si ji četla dokola.
Jdi s tím, kdo tě má rád, tak jako jsem to udělal já.
Jdi s tím, kdo tě má rád…
…kdo tě má rád, tak jako… já
Jdi… jako… já
Jdi s tím, kdo tě má rád, tak jako jsem to udělal já.

Náhle věděla, jak to jenom mohla přehlédnout? Nikdy by jí to nenapadlo, a byla vděčná Harrymu, že jí ukázal ten pravý důvod jeho odchodu, nebyl sice jediný, ale zřejmě byl ten nejdůležitější.
Byla si jistá, že kdyby odkryla přikrývku na posteli, na které seděla, našla by důkaz o pravé podstatě vztahu Harryho a jeho bývalého profesora. Ale neudělala to, neměla důvod nevěřit Harryho slovům.

Zahleděla se na Rona, který tam stál a tázavě na ni hleděl, přikývla, ale schovala si pergamen do kapsy.
„Co píše?“ zeptal se Ron stísněně.
„Rone,“ povzdechla si Hermiona, „je mi to tak líto... píše, že... z toho neobviňuje nás ani Remuse.“
„Vrátí se?“ zašeptal Ron.
Hermiona zavrtěla rezignovaně hlavou, „ne...“ špitla.

Zhluboka se nadechla, „Rone, musím ti něco říct… ne špatně, chci ti něco říct,“ usmála se na něho skrze slzy.
„Rone, chodíme spolu už dlouho a já… víš… vezmeš si mě?“ dostala ze sebe nakonec.
„Hermiono, já… ano… vezmu si tě, moc rád,“ přiskočil Ron k Hermioně a pevně ji objal.
„Chtěl jsem tě o ruku požádat už dlouho,“ šeptal jí, „ale bál jsem se, že mě odmítneš.“
„Hlupáčku.“

Remus zvedl láhev k ústům, aby se napil, ale ta už byla prázdná. „Do hajzlu!“ zaklel a mrštil s ní proti zdi. Roztříštila se na tisíce kousků.
V tom okamžiku, vzplály plameny a do kuchyně vstoupil Kingsley. „Nazdar, Remusi,“ pozdravil ho, „kde je Harry? Artur by s ním chtěl mluvit.“
„Pryč,“ byl stručný Remus.
„Kdy se vrátí?“
Remus upřel svoje opuchlé oči na Kingsleye a pokusil se na něj opile zaostřit. „Nikdy…“ ušklíbl se.
„Jak nikdy? Kam šel?“ vyptával se Pastorek a vypadal zmateně, rozhlédl se a uviděl střepy, „co se to tu děje?“
„Je pryč... odešel... zmizel a ani se nerozloučil,“ blábolil opilecky Remus.
„Ty jsi opilý,“ obvinil Kingsley Remuse.
„Dost málo na to, abych... škyt... zapomněl... “
„Tak dost, soustřeď se Remusi,“ Kingsley si přitáhl židli, sedl si na ni a opřel se lokty o opěradlo. „Kam šel Harry a kdy se vrátí?“ pronesl pomalu, ale důrazně.
„Nevím, kam šel,“ vrtěl hlavou Remus, „ty bys to měl vědět,“ pokračoval, „zmizel se Srabusem.“
„S kým?“
„S Snapem, tím slizkým hajzlem... škyt...“
„On... Harry... odešel pryč... s Snapem?“ nemohl uvěřit tomu, co slyšel Kingsley.
„Ano, tak moc… škyt… jsme ho všichni nasrali, že…“ nedořekl Remus, protože Kingsley ho chytil za ramena a zatřásl s ním. „Je to jisté? Do hajzlu! Použili to přenášedlo? Remusi, slyšíš mě? Použili to přenášedlo?“
„Jak to mám, do prdele, vědět?“ ohradil se Remus a rozhodil rukama, aby se zbavil Kingsleye. „Co je s tím zasraným… škyt… přenášedlem?“
„Tam kam mělo Snapea přenést, na něj čekalo komando bystrozorů a měl být zlikvidován.“

Remus na Kingsleye zaostřil pohled, dalo mu to trochu starostí a zároveň se snažil pochopit, co právě slyšel. Najednou se prudce vymrštil a vrhl se vpřed na Kingsleye, povalil ho ze židle a začal ho škrtit. Kingsley je sice silný, ale proti rozzuřenému vlkodlakovi, byť opilému neměl moc šancí.
„Ty podrazácký šmejde! Jestli se něco Harrymu stalo, tak tě vykuchám zaživa! Jak to, že neplatí dohody? To už Artur zapomněl, že by se sliby měli dodržovat?“
„Po…č…kej… nech… mě…“ sípal Kingsley.
Remus trochu povolil sevření, ale jenom proto, aby Kingsley mohl mluvit. „Mluv… chci vědět všechno!“
„Dobře, nech mě. Řeknu ti všechno, co vím, ale pusť mě,“ smlouval Kingsley.
„Ne, já se ptám, a ty budeš odpovídat!“
„Artur o ničem nevěděl, to byla akce jednoho oddílu bystrozorů, domnívám se, že se nějak domákli toho, že je Snape venku. Museli dostat avízo z Azkabanu, a taky nějaké informace z okolí ministra.“
„Malfoy,“ zasyčel Remus, který najednou vypadal skoro střízlivě. „Jak to, že ty o tom víš?“
„Domákl jsem se to včera, dávám si na ně pozor, protože jim nevěřím.“
„Tak jak to, že jsi Snapea nevaroval!“
„Říkal jsem si, že toho podrazáka nebude škoda, ale teď vidím, že to byla chyba,“ dodal zkrotle Kingsley.
„Jestli se kvůli tvé nekonečné blbosti něco stalo Harrymu, tak si nedám pokoj, dokud tě nedostanu,“ přitvrdil Remus. „Teď dobře poslouchej, budeš spolupracovat se mnou a s Hermionou. Podpoříš volbu Hermiony do čela Řádu a budeš ji na slovo poslouchat, je ti to jasné? Osobně ti budu šlapat na paty.“
Kingsley polkl. „Ano,“ přikývnout nemohl, protože mu v tom pořád bránily Remusovi ruce.

V tom se otevřely dveře a do kuchyně napochodovala Hermiona v závěsu s Ronem.
„Remusi? Kingsleyi? Co to u Merlina vyvádíte?“ divila se Hermiona.
„Vysvětlujeme si, jak to bylo s přenášedlem pro Srabuse,“ odpověděl Remus.
„A u toho musíš ležet na Pastorkovi?“
„Chtěl jsem ho uškrtit,“ přiznal Remus.
„To jako proč?“
„Nechal si pro sebe, že na druhé straně na něj čekají bystrozoři.“
„Harry!“ vykřikl Ron.
„Právě proto jsem…“
„Aha, myslela jsem si to,“ odpověděla klidně Hermiona. Na malou, zlomyslnou chviličku si pohrávala s myšlenkou, je nechat v domnění, že Snape s Harrym to přenášedlo použili, ale pak usoudila, že je potřebuje na něco jiného. „Domnívám se, že profesor Snape to přenášedlo nepoužil. Na to má moc…, životních zkušeností,“ ušklíbla se. O tom, že mu to sama poradila, se ale nezmínila.

„Remusi vstaň z Kingsleye a pokus se vystřízlivět, ano?“ Pak pokračovala, o něco méně velitelským tónem než předtím, „Ron nám zajistí přímý přístup ke svému otci, je na čase, abychom dočistili ten Augiášův chlév.“

„Počkejte tu na mě, jen si skočím do svého pokoje pro plášť a jsem hned zpátky,“ pokračovala v rozdílení pokynů.

Když dorazila Hermiona do svého pokoje, hned zjistila, že tam někdo byl. Její bezpečnostní kouzlo na dveřích bylo narušené. Obezřetně otevřela dveře s hůlkou v pohotovosti. Hned ji ale sklopila. Na nočním stolku u postele ležela kniha, která tam předtím nebyla. Usmála se, dárek na rozloučenou. Opatrně ji vzala do ruky a když ji otevřela, z knihy vypadl nějaký lístek. Věnování napadlo ji, ale když se shýbla a lístek zvedla z podlahy, uviděla pouze účtenku z Krucánků. Místo věnování účtenka? Napadlo ji zklamaně, ale když si ji přečetla, její srdce se zatetelilo.

Tisíc nejkouzelnějších míst
2 ks po 3 galeonech
cena celkem 6 galeonů

Krucánky a Kaňoury Vám děkují
za Váš nákup.

Usmála se a mávnutím hůlky nechala účtenku zmizet. Pohladila knihu po hřbetě a namátkou ji otevřela. Přejela něžně prstem po obrázku města, který se jí rozplýval skrz závoj slz, „Hodně štěstí, Harry, Severusi,“ zavřela oči a zasnila se.

Za Remusem zapadly dveře, a Severus s Harrym osaměli.
„Severusi, jsem rád, že jsi počkal,“ usmál se na něj Harry. „Na, rozbal to hned,“ podával mu balíček, evidentně nějaká kniha zabalená v ozdobném papíře.
Severus roztrhl obal a vytáhl knihu. „Tisíc nejkouzelnějších míst? “ podivil se. „To ti trvalo tak dlouho zabalit jednu knihu?“ hudral naoko, ale usmíval se.
Harry zavrtěl hlavou, „nebalil jsem jenom knihu... mám ještě něco, ale nevím, jestli o to budeš stát.“
„A to?“ zvedl jedno obočí v tázavém gestu Severus.
„Sebe,“ usmál se plaše Harry.
„Co je to za hloupé obavy?“ Severus sevřel Harryho v pevném objetí a políbil ho do vlasů.
„V tom případě, otevři knihu,“ šeptal mu Harry. Severus tak učinil. „Co tam je?“ zeptal se Harry, který do knihy neviděl.
„Sankt-Petěrburg.“
„Přemístíš nás?“ A Severus mu to rád splnil.

*****

Řekni, kolik je na světě, kolik je takovejch měst,
řekni, kdo by se vracel, když všude je tisíce cest.

Konec