SS+HP A rána jsou zde stejná

 

Autor: Mandragora
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Čokoláda s chilli. Sladká chuť čokolády se rozpustí na jazyku a zbude po ní palčivá chuť koření. Ale dohromady je to kupodivu harmonická chuť.

A rána jsou zde stejná

Harry se pomalu vynořoval ze spánku. Byla to ta chvíle, kdy člověk ještě napůl sní a napůl už bdí. Pomalu, pomaličku se do jeho vědomí protlačil dojem, že není všechno tak, jak by být mělo.
Zůstal bez pohnutí ležet a zvolna se probíral známými skutečnostmi, ale nějak nemohl přijít na to, v čem by měl být problém. Jsem Harry James Potter, Chlapec-který-několikrát-přežil. Několikrát jsem se střetnul s Voldemortem a zatím vždycky přežil. Studuji už šestým rokem v Bradavicích. Je ráno, ležím ve své posteli v Nebelvírské věži a dneska máme... co je dneska vlastně za den? Je škola, nebo je víkend? Nezaspal jsem snídani?

Zaposlouchal se tedy, jestli uslyší oddechování svých spolužáků. Zaslechl jenom jedno, sice klidné a pravidelné, ale zato bylo zatraceně blízko. Nemístně blízko. Ozývalo se totiž hned za jeho zády. Vylekalo ho to. To přece není možné! Nějak si nemohl vybavit, že by zrovna s nějakou holkou chodil. S Cho to bylo pasé už dávno a Ginny, ta chodí přece s Deanem. Nebo ne? Co jsem to včera prováděl, že nevím, s kým jsem skončil v posteli? Merline! Ani nevím, jestli k něčemu došlo!

Neklidně se zavrtěl. Reakce dotyčné následovala téměř okamžitě, vzdychla a přitulila se k němu. Harryho zaplavila vlna protichůdných pocitů, když náhle ucítil dotek kůže na kůži a cizí ruku na svém břiše... Bylo to tak nezvyklé, ale zároveň nějak nezařaditelně povědomé.
Vůbec mi to není nepříjemné. Pomyslel si Harry. To šimrání dechu na krku, lechtání dlouhých vlasů na rameni, teplo a opora těla za mnou, penis otírající se o můj zadek, noha přehozená přes moji nohu.
Prudce sebou škubnul a otevřel oči. Penis? PENIS? TO... to... přece holky nemají! Merline! Co jsem to provedl? Ouououou, mám v posteli chlapa. Jak se dostal do mé postele? Je to vlastně má postel? Pokusil se zaostřit zrak, ale i přes to, že měl všechno kolem sebe rozmazané viděl, že to není jejich ložnice v Nebelvírské věži.
Ostře se nadechl, aby potlačil vzrůstající vlnu paniky.

„Co si pamatuješ?“ ozval se najednou tichý, ale bezesporu mužský hlas, který Harry nedokázal zařadit, i když věděl, že by ho znát měl.
„Já... já nevím.“ vzmohl se na chabou odpověď.
To asi byla chyba. Blesklo Harrymu hlavou, když se ten strašný chlap na něj vrhnul a bleskurychle ho přetočil na břicho. Dřív, než Harry stačil jakkoliv zareagovat.
Dál už to bylo jenom horší. Tomu odpornému chlapovi nestačilo, že ho zalehnul. Ne, on pokračoval dál a Harrymu velmi rychle došlo, o co mu jde.
Pokusil se osvobodit z toho strašlivého sevření, zazmítal se, ale bylo to marné. Jeho ruce byly sevřeny pevným stiskem násilníkovi ruky, bylo zřejmé, kdo má fyzickou převahu.
„Ne, prosím, ne. Nedělejte to,“ škemral Harry.
„Harry, nebraň se, udělá ti to dobře, uvidíš,“ šeptal mu do ucha profesor Snape, zatím co se snažil do něj proniknout.
„Ty jsi Snape, Snape. Já tě poznal, ty jeden úchyle!“ vzlykal Harry.

Netrvalo dlouho, hrubá síla zvítězila a Harry byl pokořen. Strašně pokořen.
Nejhorší na tom bylo, že jeho tělo reagovalo jinak než čekal, jinak, než v dané situaci mělo. Vycházelo Snapovi vstříc, vstříc jeho přírazům a ani vzdechům nemohl zabránit. V koutku duše Harry cítil, že se toto neděje poprvé, že se děje něco, co jeho tělo důvěrně zná. Ale nemohl si vzpomenout.
A tak se vzpouzel a křičel: „Ty hnusný, odporný, umaštěný, ty..., ty...“
„Šetři dechem, bude se ti to ještě hodit,“ syčel na něj jeho profesor.
„Ty jeden..., ty..., řeknu to řediteli. Tady jsi skončil,“ sípal Harry.
„S tebou jsem ještě neskončil, ale až skončím, tak nikam nepůjdeš,“ zazněla Snapeova odpověď
„Tak je to, ty hajzle. Ty my mažeš pokaždé paměť! Že je to tak? Jasně, že je!“ křičel Harry.
„A děsně si to užívám,“ vrčel Snape.
„Půjdu za Brouskem, řeknu mu to. To je ministr a já se s ním znám. Nechá tě vyhodit,“ zkoušel dál Harry.

Zdálo se, že poslední věta zabrala alespoň na chvilku. Snape jakoby zkameněl. Prudce se nadechl, otřásl se a... a... pokračoval dál v rytmických pohybech...
Naklonil se a políbil Harryho na ucho. Poslední, co Harry slyšel, než oba pohltila vlna orgasmu bylo šeptem pronesené: „Pak ti ho ještě vykouřím.“

Ticho, jež potom následovalo, rušilo jen zběsilé oddechování dvou mužů. Když Harry konečně popadl dech, otočil se a zlehka políbil muže po svém boku.
„Děkuji ti, Severusi.“
„Potěšení je na mé straně,“ odtušil ironicky oslovený.
„Nepoškrábal jsem tě? Nekopl jsem tě?“ staral se Harry.
„Tentokrát jsem ti nedal šanci, udělat mi modřinu, jako minule,“ zavrčel Severus a s úšklebkem pokračoval: „...hlavně, že to zabralo, ale...“
„Neříkej to!“ skočil mu Harry do řeči: „Víš moc dobře, že to neudělám. Nenechám si vymazat kus paměti. Zrovna ten kus, který je pro mě moc důležitý!“
„A který je tak strašný, že se ho tvoje podvědomí snaží odstranit. Proto máš ty výpadky paměti!“ rozčílil se Severus.
„Ale...“ pokusil se Harry přerušit společníka.
„Nepřerušuj mě!“ prskal starší muž: „Pro Merlina, všechny ty hrůzy, kterými jsi prošel. Většina lidí by z toho zešílela. Proto, když je ta možnost nechat si upravit paměť, tak bys toho měl využít!“
„Ne! Já vím, že jsme o tom mluvili už mnohokrát, ale to by znamenalo, že bych přišel i o ten kousíček těch šťastných vzpomínek. Merlin ví, že jich moc nemám. A zrovna této si opravdu cením. Ta chvilka toho poznání, ten okamžik, kdy jsem k sobě našli cestu.“
„Chtěl jsi říct, když jsme našli přímou cestu do nejbližší postele,“ brblal Severus, ale už to znělo něžněji, jaksi smířeně s daným stavem.
„Pokud si momentálně pamatuji, tak to nebyla postel, ale mech a kolem bylo křoví,“ smál se šťastně Harry.
„Mech. Křoví. To byl Leocobryum glaucum, Dicranum scoparium a Dryopteris -„
„- filix-mas.“ dopověděl za Severuse Harry. „Nechápu, jak jsi mohl tohle postřehnout.“
„Všímat si detailů je důležité.“
„Mě v tom okamžiku zajímaly úplně jiné detaily.“
„Ano? Nechceš mi, doufám tvrdit, že to co tě v tu chvíli na mně zajímalo nejvíc, považuješ na detail? „ Severus se pokusil zatvářit výhružně, ale opravdu jenom pokusil a to bez valného úspěchu. Harryho tím rozhodně nijak nezastrašil.
„Co by se mi stalo, kdybych řekl, že ano?“
„To radši ani nezkoušej.“
„Jsem v pokušení to vyzkoušet.“
„Naplácám ti.“
„Ooooch, Severusi, to zní slibně.“
„Parchante.“
„Taky tě miluju.“

„Ještě, že pořádný orgasmus je rychlý způsob, jak ti tu paměť vrátit,“ posmíval se mu Severus. „I když dnes to bylo těžké. Myslel jsem, že se neudržím a začnu se smát. V tom případě bych tě neudělal. Merline, jít si stěžovat ministrovi. Tak to tu ještě nebylo.“
Harry se ušklíbl: „Ani nevím, co mě to napadlo, myslel jsem, že jsem v šestém ročníku.“
„Hmmm, ale na to ministerstvo, bys vyrazit měl.“
„Hááá, tak to je dobrý,“ rozesmál se Harry až slzel, „už vidím Ritu, jak píše do Denního věštce: Hrdina, vítěz-nad-tím-kterého-stejně-nikdo-nechce-jmenovat se domáhal vstupu do kanceláře ministra s výkřiky, „Pusťte mě tam, jdu si stěžovat!“.
„Tak jsem to nemyslel, já jenom, že už je osm třicetšest,“ poznamenal Severus jen s těžko skrývaným sarkasmem.
„Cože? Sakra. To jsi mi nemohl říct dřív?“ vyjekl Harry. Vzápětí se vymrštil z postele a tryskem zamířil do koupelny.

Když Harry vyběhl z koupelny, ještě celý mokrý, v jedné ruce ručník a v druhé ruce hřeben, tak Severus už seděl u snídaně.
„Duffy, kde mám tu košili? Duffy, kam jsem odložil ty kalhoty? Ty ne, ty druhé. Duffy přines mi ten hábit!“ vykřikoval Harry, zmateně pobíhající po bytě. Jejich krásném, prostorném bytě, kde byli doma již několik let a kde teď momentálně nemohl nic najít ani s pomocí skřítky.

Už oblečený, ale zápasící s kravatou se otočil na Severuse: „Prosím tě, nezapomeň na ten banket. Začíná sice až v devět, ale přijď za mnou už kolem půl, abychom se připravili.“
„Já nezapomínám,“ odtušil Severus, ale v tom okamžiku mu došlo, že to přehnal. „Ne, promiň, to jsem neměl říkat, to bylo krajně nevhodné. Omlouvám se.“
Harry, kterému se roztřásly ruce, se vzmohl jen na krátké přikývnutí, že omluvu přijímá.
„Prosím tě, pojď sem,“ nevydržel to Severus, „na tu parodii na uzel se nedá dívat.“
„Jak to děláš, že jsi vždycky tak rychle hotový?“ mrmlal Harry, když si nechával opravovat uzel na kravatě.
„Já jsem kouzelník a využívám toho.“
„No jo, já vím, ale když já tu magickou hygienu nemám rád,“ ošklíbal se Harry, již kompletně připravený na odchod z domu.

„Ufff, stihnul jsem to, ještě není devět. A i kdyby, tak na mě počkají.“ prohlásil Harry, nabírající si z ozdobné krabičky Letax.
„Já vím, já vím, dochvilnost a tak dále, nemusíš se unavovat Severusi. Tak ahoj večer.“ a rozmáchl se rukou směrem ke krbu.

„SNAPE,“ zaznělo výhružně za jeho zády, „na něco jsi zapomněl.“
Harry se otočil od krbu a s odleskem lehké potměšilosti v očích se usmál. Ano, toto miloval, ty drobné denní rituály, které dávaly jeho chaotickému životu pevnější kontury. Severus to věděl a proto velmi pečlivě dbal na to, aby je dodržovali.
Pak, jako každý všední den, udělal několik kroků zpět ke svému muži, trochu se povytáhl a vtiskl lehký motýlí polibek na jeho ústa: „ Přeji vám příjemný a úspěšný den, pane řediteli.“
Severus se usmál, trochu se sklonil ke svému muži a vtiskl lehký motýlí polibek na jeho ústa: „Přeji vám příjemný a úspěšný den, pane ministře.“

Konec