Ani za zlámany svrček

 

Autor: Mandragora
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Někdy je zkrátka mnoholičného lektvaru příliš.
Poznámka: Druhé vydání.
Děkuji Severce S. Rogueové za betu a sssnake za kritiku.

Ani za zlámaný svrček!

Měsíce plánování a příprav a nakonec to dopadne katastrofou. Merline! Proč jsem zrovna já takový smolař? Proč zrovna já se musím zamilovat do takového parchanta? Proč na něj musím bez ustání myslet?Proč se mi v jeho přítomnosti všechna krev vlije jinam než do mozku? Ach jo…
Teď už mi zbývá jediné, než si hodím mašli… Zjistit, po kom ten parchant touží...
Harry stál před zrcadlem na dívčích záchodech v druhém patře a v ruce svíral ukořistěnou lahvičku s mnoholičným lektvarem. Že je to mnoholičný lektvar bezpečně poznal. Vždyť před necelými dvěma hodinami pozřel tentýž lektvar, dokonce z podobné lahvičky. Jen přísada v něm byla jiná.

Říct, že Severus Snape byl rozhořčený, by byl nemístný eufemismus. Jeho pravidelný dýchánek v salónu madam Pacinkové, pochopitelně ne v té morbidně růžové cukrárně, ale v druhé, studentům utajené části, se hrubě nevyvedl. Jak bylo jeho mnoholetým zvykem, druhý den po výplatě zamířil do Prasinek za trochou uvolnění a relaxace. Jeho vztek se plně projevil, když vyrazil z pokoje jako bůh pomsty a přímo natrefil na majitelku tohoto podniku.
Neudržel svoji zlobu a frustraci ze zkaženého večera a nepříčetně na madam Pacinkovou syčel.
„To se naprossto nehorázzné, jsem váš sstálý zákazník a toto ssi vyproššuju.“
Zabodl svůj prst do dmoucí se hrudi ohromené bordeldámy. „Ta vaše děvenka mi foukla i s mým lektvarem! Už ji víckrát nechci, doufám, že mi příště dáte nějakou přijatelnější couru!“
Madam Pacinková nebyla včerejší, a už toho jako majitelka salónu pro pány zažila opravdu hodně a proto se velmi rychle opanovala. Tvář se jí zkroutila do přísné grimasy, „Drahý pane, vy si myslíte, že po té vaší scéně, co jste mi teď tady předvedl, bude pro vás ještě nějaké příště v našem salónu? Neopovažujte se sem ještě někdy přijít. Nemyslete si, že nevím, co provádíte s mojí Lulu. Nutíte ji, aby vypila ten hnusný lektvar a pak ji proměněnou v… v…“ nebyla schopná vyslovit tu ohavnost, „šukáte jak zvíře!“
Teď byl na řadě Severus Snape, aby se tvářil ohromeně. „Když je to tak, milá dámo, já se bez služeb vašeho pochybného podniku klidně obejdu! Nepočítejte s tím, že tu ještě někdy utratím byť jediný galeon. Nechte si ty vaše běhny pro sebe, i kdybyste mi za to chtěla zaplatit, abych sem ještě vkročil, tak s vámi jsem právě skončil.“
A odplachtil jak rozzuřený netopýr.

A přitom to šlo tak dobře, byl svému cíli už na dosah. Přeměněn na slečnu Lulu se těšil, že konečně spočine ve vytouženém objetí. Že konečně bude ošukán svým profesorem, byť v přestrojení za tu veselou rozhoďnožku. To by ani nebyl on, aby se něco nepokazilo. Ach jo… bude se muset zeptat Hermiony, co se stane, když člověk vypije dvakrát za sebou mnoholičný lektvar, pokaždé s jinou přísadou. Ta to určitě bude vědět, ta dávala při hodinách pozor na výklad látky a nesoustředila svoji pozornost na to, co skrývá látka profesorových kalhot. Pravda, mohl to zkusit a ten lektvar vypít, ale on zpanikařil, že by se mu mohla vrátit jeho skutečná podoba a tak se i s tím lektvarem přemístil pryč.

Zhluboka se nadýchl, pomalu vydechl, zavřel oči a vypil obsah lahvičky do dna. Stál před zrcadlem, ale oči se otevřít neodvažoval. Svírala ho obava, že pohlédne do očí své zkáze. Bál se, že se jeho sny o profesorovi roztříští na milion kousků. Ale vědět to musel, musel vědět, komu se nemůže rovnat a s kým nemůže soupeřit. Nádech, výdech…

Otevřel oči a jen taktak, že nevykřikl. Nebyl sám, ale do zrcadla spolu s ním koukal i pár uhrančivých černých očí, obroubených zlostným výrazem profesora lektvarů. Upustil lahvičku a ta se rozbila o kamennou podlahu. Zvuk tříštěného skla protrhl ticho.
„No to se podívejme, kdopak se nám to tu toulá po večerce,“ zlostný profesorův tón nenechal Harryho na pochybách, že se nachází v opravdu špatném rozpoložení.
Profesor lektvarů mávl hůlkou a spravená sklenička mu vklouzla do dlaně. Pečlivě si ji prohlédl a na závěr své prohlídky k ní i přičichl.
„Tak, mnoholičného lektvaru se vám zachtělo. To je další přestupek, ale ten už je na vyloučení,“ zlomyslně se usmál Snape. „Půjdete se mnou a hodinku si počkáme. Chci zjistit, koho to dneska vyhodíme ze školy.“

Harry ho chtě nechtě musel následovat do jeho kabinetu.
„Pane, já…“ začal opatrně Harry.
„Chcete se snad přiznat, kde jste vzal ten lektvar?“ zeptal se profesor Snape, aby si vzápětí sám odpověděl. „Nechcete, takže držte hubu.“
„Pane, já…“ asi po dvaceti minutách přerušil opět Harry tíživé ticho.
„Chcete mi snad říct, kdo doopravdy jste?“ zas mu skočil do řeči Severus Snape. „Ani se neunavujte, to poznám sám, za… půl hodiny,“ zkontroloval čas pohledem na hodinky profesor lektvarů.
„Profesore, to nemohl být mnoholičný lektvar…,“ pokusil se rychle vychrlit Harry, než mu stačí Snape skočit do řeči.
„Jak dojemná snaha se vykroutit z maléru, myslíte, že vám to uvěřím? To byl mnoholičný lektvar, jsem si tím naprosto jist. A teď už mlčte. Dost na tom, že musím setrvávat s vámi v jedné místnosti, nemíním vás ještě poslouchat.“
Dál seděli v naprostém tichu a tak mohl Harry v klidu přemýšlet o tom, co se vlastně stalo. Jak se blížil čas, kdy by měl lektvar začít vyprchávat, byl profesor čím dál tím víc nervóznější a klepal prsty do stolu pořád rychleji a rychleji. Zato Harry, který měl skloněnou hlavu a střežil se pohlédnout svému profesorovi do očí, se čím dál tím víc usmíval.

Deset minut…

Pět minut…

Každou chvilkou…

Teď…

Pět minut…

Deset minut…

A… nic se nestalo

„Pottere! Co to má znamenat?“ nakonec po patnácti minutách nevydržel Snape, vymrštil se od stolu a nebezpečně se přiblížil k Harrymu. Ten nečekal, až k němu profesor dojde a také vyskočil na nohy.
Nicméně vzhlédl a jeho pohled se střetl s profesorovým. To že se směje, už nemohl utajit.
„Pottere, kde jste vzal ten lektvar?“ nebezpečně šeptal Snape.
„Dal jste mi ho…“
„Cože? Já jsem přece…“
„Ale ano…, Lulu měla opravdu radost, že si může na dnešní večer vzít volno…,“ přiznal se Harry, ale tvářil se u toho jako nevinnost sama.
Naprosto konsternovaný Severus Snape se dlouho nezmohl ani na jedno slovo.
„Proč?“ nakonec ze sebe s obtížemi vysoukal.
„Protože jsem TO chtěl… a teď jsem zjistil, že chcete taky… takže v čem je problém, profesore?“
„Grhmmm…“ zachrčel Snape a jediným krokem zrušil mezeru, jež je oddělovala.

„Rozhodně je originál lepší než nějaká náhražka. Lulu už nechci… ani za zlámaný svrček! A navíc to má spoustu dalších výhod…“
„A to?“ zavrněl konečně, alespoň na čas uspokojený Harry.
„Je nepoměrně jednoduší ti udělit školní trest než uvařit mnoholičný lektvar, a ještě ušetřím spoustu galeonů.“


Merline! Jak krutě se však Severus Snape zmýlil.

Konec