Poslední vášeň

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Hermiona Grangerová
Shrnutí: Všichni na Severuse Snapea zanevřeli, jen slečna Grangerová se rozhodne vyjádřit mu svoji podporu. Kdyby tak tušila, jak to všechno skončí.
Poznámka: Děkuji Alane za korekturu
Dopsáno v roce 2005

Poslední vášeň

Hermiona se zadívala k profesorskému stolu. Jeho místo bylo pořád prázdné navzdory faktu, že už před čtyřmi dny profesorka McGonagallová upjatě oznámila, že se jeho zdravotní stav natolik zlepšil, že byl propuštěn do domácího léčení. Pěkně domácího, po celém hradě se šuškalo, že je v Bradavicích z nařízení ministerstva. Chtěli ho mít pod dohledem do začátku procesu a Hermioně neuniklo, že z toho McGonagallová není zrovna nadšená, že tenhle úkol připadl právě Bradavicím. Pořád mu to nedokázali odpustit, takže se nešlo divit, že se lidem vyhýbá. Na druhou stranu…Hermiona se podívala na Harryho. Nevypadal pořád dobře, byl pobledlý, vyzáblý, pravou ruku měl na pásce a madam Pomfreyová za ním chodila jako hlídací pes. Po ošklivé ráně na hlavě mu zůstala jen nepatrná jizva, táhnoucí se přes celou jeho tvář. Madam Pomfreyová se dušovala, že i ta nakonec zmizí. Jenže proč Harry přežil? Proč ho po smrti Pána zla Smrtijedi nerozcupovali na malinkaté kousky? Protože tam byl on. Nenáviděný, opovrhovaný, pronásledovaný, nemohli mu přijít na jméno, ale nic z toho neměnilo fakt, že to on dostal Harryho pryč. A nevyvázl zrovna lacino. Léčitelům dalo hodně práce dát ho dohromady. Jenže vražda je jednou vražda. Nikdy se nezbaví krve na svých rukou. Navždy bude Severus Snape – ten, který zavraždil Albuse Brumbála. Soudní proces byl kvůli jeho zdravotnímu stavu odložen na neurčito, ale teď to byla jen otázka týdnů, možná i dnů. A když ho odsoudí, skončí na zbytek svého života v Azkabanu. Hermioně to nepřišlo zrovna spravedlivé. Nikdy nikomu neřekla, jak moc ji Severus Snape fascinuje, a to i navzdory jeho nechutnému chování nebo možná právě kvůli němu. Nechápala to a nedokázala to vysvětlit, ale ten mizerný chlap ji přitahoval jako světlo noční můru. Věděla, že by se mohla zatraceně bolestivě spálit, ale stejně se ho zoufale snažila zaujmout svými znalostmi a intelektem v marné naději, že si jí všimne. Ne, Severus Snape ani nevěděl, že existuje. Byla pořád jen ta nebelvírská šprtka. A teď za necelé dva týdny odejde z Bradavic, aniž by se kdy dozvěděl, jak moc jí imponoval a vzrušoval. Ano, vzrušoval ji jako muž ženu. Děsil ji a zároveň vzrušoval – jak bizarní. Hermiona se snažila nemyslet na to, že ho možná zavřou. V Denním věštci o tom psali neustále. Brumbál sice před svou smrtí uschoval u svého přítele důkazy o tom, že Snape skutečně jednal na jeho výslovný příkaz, jenže to neměnilo nic na tom, že spáchal vraždu. Podle novin byly jeho šance zhruba jedna ku jedné. Musela na to myslet pořád. Co by se stalo, kdybych za ním šla a vyjádřila mu podporu? Vyhodil by mě? Nejspíš ano. Přemítala tenhle večer jako už mnohokrát. Jenže na druhou stranu odejde ze školy a už ho nikdy nespatří. Kdyby to nevyšlo, nic by se nestalo. A kdyby to nezkusila, možná si to jednou bude vyčítat.
Hermiona se necítila v poloprázdné Velké síni dobře ani se svými kamarády. Už ji unavovalo připomínat Harrymu a Ronovi, že Snape zachránil Harrymu život. Nemělo smysl se s nimi hádat, pro tyhle dva krátkozraké pitomce byl Snape vrah a tečka. Neviděli si ani na špičku nosu, i když Harryho podezřívala, že jen Ronovi přizvukuje a nechce říct, co si doopravdy myslí. Zato Ron byl jako obvykle citlivý jako pařez, některé věci by mu nedošly, ani kdyby mu je člověk dal písemně. Nakonec se tedy zvedla, popřála jim oběma dobrou noc a šla na kolej. Tedy spíš chtěla jít na kolej, nějak se jí spát nechtělo. Jejím myšlenkám vládl Snape. Vždycky ho obdivovala pro jeho intelekt a schopnosti, milovala tu jeho nenucenou eleganci a suverenitu. K muži, jako byl on, musela žena prostě vzhlížet. Jen kdyby se nechoval jako hulvát. Někdy se ve svých představách a teoriích o něm dostala i tak daleko, že uvažovala, jak asi vypadá nahý. Nedokázala si ho představit v posteli s nějakou ženou, jak se s ní miluje. Ne, na něco takového byl příliš vážný, příliš důstojný, příliš odlidštěný, nevypadal jako někdo, kdo je vůbec schopen podlehnout obyčejnému mrzkému chtíči. Vždyť nedokázal ani podlehnout prostému lidsky vřelému úsměvu.
Toulala se v zamyšlení po hradě a když vzhlédla, s překvapením zjistila, že stojí přímo před učebnou lektvarů. Už nejsem jeho studentka. Drží ho tu na příkaz ministerstva pod dohledem. Jako by se báli, že jim uteče. Může na mě křičet, ale nemůže mi nic udělat. Nemůže mi nic udělat! Lepší je rozhodnout se špatně, než se nerozhodnout vůbec.

Stála před kamennou sochou zmijozelského hada a dívala se do jejích prázdných očních důlků. Had měl na prsou znak zmijozelské koleje a s otevřenou tlamou a prázdnými očními důlky vypadal zlověstně. Pořád měl komnaty tady, protože Slughorn tu nechtěl bydlet za nic na světě. Ani se mu nedivila, jen člověk, který nemá rád lidi, který miluje své soukromí a samotu, si mohl vybrat k přebývání tohle místo. Neznala heslo, a tak musela vsunout ruku mezi rozevřené čelisti a stisknout hadí jazyk. Nebyl to příjemný pocit a byla ráda, když mohla ruku vytáhnout ven. Dlouhou chvíli se nic nedělo. Hermiona si trpce pomyslela, že kdyby byl pořád ještě zaměstnanec školy, určitě by si nedával tolik na čas. Nervózně přešlápla a přemýšlela, že možná nestojí o návštěvy nebo třeba spí, když se nečekaně otevřely těžké, staré dubové dveře vedle sochy. Hermionu poněkud jeho vzhled vyvedl z míry. Byla zvyklá na jeho nenucenou eleganci, a tak ji poněkud znechutilo, že má na sobě jen trenky z černého hedvábí, saténový župan nestydatě rozhalený a v ruce… láhev. I když na druhou stranu vypadal docela sexy.
Několik vteřin na sebe zírali.
„Co chcete?“ zavrčel.
Hermiona měla najednou pocit, že má knedlík v krku.
„Nebojíte se, že vás zavraždím?“ ušklíbl se.
Hermiona svraštila obočí.
„Jste opilý!“ prohlásila znechuceně.
„No a?“ odsekl. „Co je vám k čertu po tom?!“
Hermiona zaváhala.
„Chtěla jsem s vámi mluvit.“
„O čem?“ zavrčel.
„Nepozvete mě dál?“ odvážila se zeptat.
Nachýlil hlavu ke straně a několik vteřin na ni mlčky hleděl. Pak pokrčil rameny a ustoupil ze dveří. Hermiona kolem něj prošla a on za ní zavřel. I když si říkala, že je to absurdní, necítila se najednou dobře. Snažila se tedy věnovat pozornost interiéru. Na to, že Snape neměl manželku, a pokud věděla ani žádnou stálou přítelkyni, byla komnata zařízena vskutku vkusně někým, kdo měl smysl pro jednoduchou a účelnou eleganci. Pokoj byl ve tvaru šestiúhelníku. Dveře, jimiž ji pustil dovnitř byly v jedné hraně, naproti stál velký, ebenový, bohatě vyřezávaný stůl. V další stěně hned vedle stolu byl výklenek a v něm velká pohodlně vyhlížející postel. Zbylé dvě stěny, vyjma dveří pravděpodobně vedoucích do koupelny, byly kompletně zakryté převážně policemi s knihami. Byla tu rovněž vitrína s několika diplomy, bar a u krbu nízký stolek z černého skla, menší kožená pohovka a dvě pohodlná křesla – obojí černá kůže. Vlastně všechno tu bylo laděno do tmavých barev ať už šlo o stůl, křesla, vazbu knih nebo povlečení postele.
„Co chcete?“ zeptal se Snape nedůtklivě, když se posadil za svůj stůl.
Hermionu rozčilovalo, že muž, ke kterému roky vzhlížela a snažila se jeho chování omlouvat, je opilý a chová se jako buran. Nejistě se posadila do jednoho křesla.
„Proč jste přišla? Nebaví vás slavit s Potterem?“
Jméno Harryho vyslovil jako něco odporného, po čem mu v puse zůstala hnusná pachuť. „Chcete se pokochat pohledem, než mě zavřou?“ ušklíbl se trpce.
Zadívala se mu do očí a došlo jí, že není ani ze třetiny tak opilý, jak by chtěl, a ani z poloviny, jak se tváří.
„Profesore Snape, já…“
„Toho profesora si nechte od cesty,“ utrhl se na ni. „Jestli jste sem přišla projevovat mi svoje pitomé nebelvírské samaritánství, tak vás můžu ujistit, slečno hloupá a naivní, že o to nestojím!“
Nalil si do sklenice jantarově zbarvenou tekutinu a na ex ji vypil. Hleděla na něj a pomalu si uvědomovala, že nedokáže udržet svou obvyklou masku. Viděla chvílemi osamělého, unaveného a světem uštvaného muže, zahořklého člověka, který přišel o všechno. Nečekaně k němu pocítila lítost. Jenže Severus Snape nebyl muž, kterého byste museli litovat. Nedával soucit a sám o něj nestál. Neseděl tu a nesnažil se opít proto, že by naříkal nad svým osudem, ale proto, že měl vztek.
„Já nejsem váš nepřítel,“ namítla tiše.
„Nepřítel? Nikdy jsem nic takového neřekl,“ zavrtěl hlavou. „Ale kde je mé vychování. Dáte si něco k pití?“ otázal se a vstal. „Čaj? Kávu? Dýňový džus?“
Při vyslovení posledního nápoje se ušklíbl. Pak ji sjel pohledem, který Hermioně nebyl ani trochu příjemný. Jako by byla najednou před ním nahá. „Nebo snad víno?“
„Červené,“ odhodlala se a snažila se, aby se jí netřásl hlas.
Snape vytáhl z baru dvě sklenice a zaprášenou láhev.
„Tohle jsem si schovával na…zvláštní příležitost…jenže k takové už stejně nedojde, takže co s ní,“ řekl s pokrčením ramen a otevřel ji. Nalil do skleniček a jednu podal Hermioně. Pak se posadil do křesla naproti ní. Župan nebyl převázaný páskem, takže mohla obdivovat jeho štíhlé, pevné tělo a zároveň si nemohla nevšimnout ještě stále ne úplně zhojených ran. Dvě měl na hrudi, jednu na břiše a jedna se mu táhla až za okraj trenek dolů do slabin. Když pootočil hlavu ke krbu, všimla si, že další má na krku.
„Na co si připijeme?“ osmělila se.
Obrátil pohled k ní. Plameny z krbu se mu odrážely v temně černých očí a dávaly jeho pohledu jistý nádech démoničnosti.
„Na vás, slečno Grangerová. Na vaši hloupost, která vás sem přivedla,“ ušklíbl se a pozvedl sklenku.
„A já v tom případě budu připíjet na vás,“ zašeptala, hlas se jí trochu třásl. „Na…muže, ke kterému jsem vždy vzhlížela.“
Jeho krátký, ostrý smích ji zabolel, jako by do ní vrazil nůž.
„Na mne? Co na mě obdivujete? Že jsem vrah? Jste hloupější, než jsem si myslel,“ vysmál se jí.
Hermiona položila sklenku na stůl, vstala a rázně přešla k němu. Díval se na ni výsměšně, jako by ji vyzýval k souboji. Nevěděla pořádně, proč to dělá, ale chtěla mu už prostě jednou pro vždy zavřít tu jeho nevymáchanou hubu! Už měla dost těch jeho urážek a výsměchu. Rychle se k němu sklonila a políbila ho na rty. Chutnal po značkové whisky a voněl drahou kolínskou jemně kořeněné vůně.
„Nejenže jste hloupá, ale i velice pošetilá,“ zašeptal, když se jejich rty oddělily.
„Možná,“ připustila.
„Neměla jste sem chodit,“ řekl ještě tišeji.
Vyděšeně vykřikla, když ji strhl k sobě, a záměrně ji drsně políbil. Snažila se vymanit z jeho sevření, vzpírala se proti jeho pevnému, teplému tělu. A on ji držel jednou rukou za paži a druhou za vlasy, nedovolil ji ani sebemenší pohyb a drtil její rty jedním drsným polibkem za druhým. Pak se o kousek odtáhl, dovolil ji nadechnout se a zasyčel jí do ucha nečekaně smyslným hlasem: „Budete toho litovat.“
Nedovolil jí odpovědět, protože než se zmohla na jediné slovo, vzal ji do náruče a přenesl ji k posteli.
„Co chcete dělat,“ zajíkla se vyděšeně. Tohle si neplánovala, tohle nechtěla, k tomu nemělo dojít!
Neodpověděl jí, pustil ji na postel a sklonil se nad ní. Váha jeho těla ji přibila k posteli, jemný satén šustil pod jejím tělem. Bála se, jeho počáteční hrubost ji vyděsila, ale on ji nečekaně jemně přejel hřbetem ruky po tváři a pak ji něžně políbil. Tentokrát se vzepřela jen symbolicky, protože to bylo neuvěřitelně příjemné. Jeho jazyk vklouzl do jejích úst a škádlil ji, cítila teplo sálající z jeho svalů, líbila se jí jeho síla, s jakou ji držel. V jejích myšlenkách byl vysoko nad ní, povznesený a nedosažitelný. To nečekaně příchozí vědomí, že dosažitelný je, jí bralo dech snad víc, než to vášnivé líbání. Odtáhl se o kousek a pomalu ji olízl tvář, pak sjel rty až k linii jejího krku. Jemně ji kousal, ale chvílemi stiskl zuby silněji, až ji to zabolelo. Pravou ruku vsunul pod ní a znovu ji chytil za její bohatou hřívu neposedných vlasů, zatímco jeho levá ruka pomalu klouzala po jejím boku dolů. Jeho rty dosáhly jejího výstřihu a jeho levá ruka se začala snažit rozepnout její hábit. Slyšela jak jedna spona za druhou povoluje, ale dokázala myslet jen na jeho úzké rty, které ji doháněly k šílenství a teď se zase posouvaly po druhé straně jejího krku nahoru. Vysvlékl ji z hábitu a okamžitě jí začal rozvazovat kravatu a rozepínat halenku. Rukama svírala jeho ramena, mačkala satén jeho županu a co chvíli hledala jeho ústa ve vášnivém polibku. Posunul ji a vytáhl z pod jejího těla její hábit, který shodil na zem vedle postele. Kravata následovala a on se vrátil k rozepínání její halenky, už byl skoro v půlce. Její prsa uvězněná v bílé podprsence se pomalu vynořovala ze záhybů látky. Zkusila z něj svléknout župan, ale nedovolil jí to. Zato on nedočkavostí poslední knoflíčky halenky prostě utrhl. Ani si toho nevšimla. Tiskl se k ní a ona cítila, jak se o její stehno otírá něco velkého a tvrdého v jeho trenkách. Natáhla tam dolů ruku, ale i tentokrát ji odehnal a naznačil ji, že se má nadzvednout. Během chvilky se halenka připojila k hromádce jejího šatstva i s podprsenkou. Pevně ji sevřel a špičkou jazyka obkroužil jednu bradavku. Poprvé zasténala. Bylo to tak úžasné. Teď už se vůbec nebránila a možná, kdyby začala, znásilnil by ji. Jenže kdyby přestal, dožadovala by se toho nepochybně sama. Jeho teplý jazyk klouzal sem a tam, jeho ruce svíraly téměř bolestivě ta pevná ňadra. Jako upír se k jedné bradavce přisál, jemně ji kousal a sál, dokud neztvrdla. Totéž udělal s tou druhou. Hermiona se vzpínala proti jeho tělo, vzdychala a svírala v dlaních jemnou látku jeho županu, který mu sklouzl z jednoho ramene. Trochu se posunul a koleny jí rozevřel stehna. Levou rukou jí zajel mezi nohy. Kalhotky měla úplně promáčené a to vyvolalo na jeho tváři ďábelský úsměv.
„Jsi můj Mefistofeles,“ zašeptala mu do ucha mezi steny, když ji hladil v rozkroku přes zvlhlé kalhotky.
Jemně ji kousl a kleknul si. Pomal jí stahoval kalhotky a ona se dívala. Monstrózní vyboulenina v jeho trenkách ji neodolatelně přitahovala. Ještě nikdy nahého muže neviděla, pokud nepočítala obrázky v pubertálních časopisech pro mudlovské holky. Chtěla si to prohlédnout na vlastní oči, sáhnout si na to. Jenže on byl daleko. Odhodil její spodní prádlo na zem a chvíli se na ni díval, jak tam leží téměř nahá, roztoužená. Sundal jí boty, ale sukni jí záměrně nechal. Vzrušovalo ho to, když byla částečně oblečená. Dívala se na něj, oči se jí leskly vzrušením a provokativně roztahovala stehna. Vsunul do jejího mokrého klína ukazováček, jak nejhlouběji dokázal. Vykřikla a vzepjala se proti jeho ruce. Laskal ji a vychutnával si její překvapené sténání. Opájel se tím pocitem, že jí ještě něco takového žádný muž neudělal. Vsunul do ní ještě dva prsty a zkušeně s nimi pohyboval uvnitř jejího žhavého těla. Jen pohled na ni mu způsoboval nesnesitelně bolestivou erekci. Hermiona Grangerová – ta malá šprtka, která mu věčně kecala do výkladu. Uvidíme, jestli bude taky tak žvanit, až se udělá, pomyslel si s úšklebkem a začal jí jazykem znovu laskat prsa. Svíjela se jako had, kroutila se a sténala stále hlasitěji. Na někoho, kdo věčně leží v knihách, si to tedy pořádně uměla vychutnat. V životě by ho nenapadlo, že zrovna ona bude při tom tak vyvádět. Zasouval prsty, co nejhlouběji to šlo, zrychloval pohyby a přitom nezapomínal druhou rukou mačkat její prsa, sát je, lízat, kousat – prostě dělat cokoli, co by ji pořádně rozpálilo. Když vycítil, že je jen kousek od orgasmu, věděl, že přišla konečně jeho chvíle. Jedním pohybem si stáhl trenky ke kolenům, vytáhl prsty ven a bez varování do ní tvrdě na jeden příraz pronikl až po kořen svého penisu. Vykřikla bolestí, protože si nebral servítky a zaryla mu nehty do odhaleného ramene tak, že to opravdu zabolelo. Vyhrkly jí slzy, zato jemu se skoro zatmělo před očima. Nečekal, že bude tak úzká. Chvíli se nehýbal a snažil se ovládnout to nutkání skončit to, co nejrychleji to půjde. Hermiona zamrkala. Bolest pomalu ustupovala a ona si uvědomovala tu velkou věc ve svém těle. Vyplňovalo ji to, pulzovalo to. Bolest nahrazovalo ohromení, že se do ní něco tak velkého vůbec vejde. Vnímala teplo jeho těla, jeho dech u svého ucha, jeho pevné sevření paží. Rukama ho hladila po nahých zádech, župan mu už dávno sklouzl a on z něj vyprostil ruce. Záhyby jemné chladivé látky teď decentně zakrývaly jejich boky, to spojení jejich těl. A pak se pohnul. Zpočátku to nebylo příjemné. Byl tak velký, tak velký. Ale s každým dalším pohybem jí mozek zatemňovala rozkoš. Měla pocit, že ho má až v žaludku. Možná proto se říká, že láska prochází žaludkem, napadlo ji. Snape začal přirážet pomalu, jemně, jakoby zkusmo. Naslouchal jejím stenům, které s každým přírazem stávaly hlasitější. Vzepřel se na rukou, župan z jejich těl definitivně sklouzl, teď byli spojeni jen genitáliemi. Přirážel tvrdě a hluboko. Svíjela se a vycházela mu vstříc, jako by to dělala odjakživa. Sténala hlasitě. Klesnul zpátky na ni, pevně ji sevřel a zakousnul se do jejího krku, kde pulzovala tepna a pak sál její kůži dokud jí „nevypálil cejch“. Teď byla jen jeho. Jeho přírazy byly stále kratší, drsnější, rychlejší. Zarýval jí nehty do zad, ale jí to nevadilo. Sklouzla rukama na jeho zadek, sevřela ho a sama ho vybízela k větší rychlosti. Na těle jim vystoupil pot, Snape měl zuby stisknuté, jeho svaly se napínaly k prasknutí. Hermiona stále hlasitěji vzdychala víc a víc, svíjela se, chtěla rychleji. A pak vykřikla nečekaně hlasitě, prohnula se v zádech a boky mu vyšla vstříc. Stahy jejích svalů v orgasmické extázi sevřely jeho penis jako ve svěráku. Tvrdě přirazil a skrz zatnuté zuby zavrčel jako zvíře. Cítila, jak ho z ní vytáhl ven a téměř okamžitě na její břicho dopadlo něco horkého. Rozstřikovalo se to po její kůži – horké, lepkavé, táhlé sperma. Se sténáním si vychutnával vlastní orgasmus a pak vyčerpaně klesnul na ni. Chvíli tak zůstali ležet a snažili se popadnout dech. Pak z ní Snape sklouzl, což docela ocenila, protože nebyl nejlehčí. Zpocené vlasy mu padaly do tváře a on je neustále třesoucí se rukou ohrnoval. Oči se mu leskly sexuálním uspokojením a tělo zase potem. Oba dýchali mělce a namáhavě, jako by právě doběhli maratón. Byl to Snape, kdo se první pohnul. Vstal a Hermiona si ho konečně mohla pořádně prohlédnout. Vysoký, štíhlý, linie jeho krku a ramen byla doslova božská. Na hrudi měl několik černých chlupů, ploché pevné břicho a od pupíku se mu táhla stopa černých chloupků, která ve slabinách přecházela v hustý porost, z něhož vystupoval jeho penis. Teď ochablý, ale pořád poměrně velký, štíhlý. Snape se ušklíbl, když si všiml, kam se dívá.
„Sprchu?“ zeptal se ledabyle, otočil se a zamířil do koupelny.
Hermiona sledovala jeho vzdalující se hýždě. Byla unavená a třásla se. Nakonec si ale svlékla sukni a šla za ním. Stál pod proudem horké vody. Na okamžik zaváhala, ale nakonec si k němu vlezla. Trochu ustoupil, aby jí udělal místo, ale ona se záměrně otírala o jeho tělo, jako by tu nebyl pro ně oba prostor. Jakoby náhodou se dotkla hřbetem ruky jeho penisu a on se pousmál tím svým pokřiveným úsměvem, který dobře znala. Nepochybně mu musela připadat dětinská a pošetilá, hloupá, jak sám řekl, ale Hermiona nechtěla promarnit ani vteřinu z téhle nečekané příležitosti. Hladila ho, dotýkala se toho pevného, mokrého těla, přejížděla prsty po stopách po zranění, která utrpěl. Mlčky ji nechal dělat, co chce a jako by bezmyšlenkovitě se probíral jejími mokrými vlasy. Přejel konečky prstů po její páteři, až se zachvěla. Najednou ji od sebe odstrčil, natáhl se pro ručník, vylezl ze sprchy a omotal si ho kolem pasu. Nedokázala zakrýt zklamání.
„Měla byste jít,“ řekl jí tiše a vrátil se do pokoje.
Vypnula sprchu, utřela se a šla za ním. Seděl na kraji postele a díval se někam do neurčita.
„Co se děje?“ zašeptala.
„Měla byste jít, slečno Grangerová,“ řekl jí chladně a když se ho pokusila dotknout, odtáhl se.
Hermiona nechápala tu nečekanou změnu. Vlastně si nebyla jistá, zda se tenhle chlap vůbec pochopit dá. Přikývla, posbírala své šaty a šla se ke krbu obléct. Ani se na ní nepodíval, nerozloučil se. Po tom, co se stalo, ji to bolelo, ale nikdy si nedělala iluze, že by snad mohlo být něco…dostala mnohem víc, než si dokázala představit v těch nejdivočejších snech.
„Nashledanou,“ řekla, když pokládala ruku na kliku.
Neodpověděl. Skoro jí to vehnalo slzy do očí, ale zachovala si důstojnost a odešla v klidu – žádné scény, žádné slzy.

*****

Hermiona stiskla jazyk sochy hada a pak zuřivě zabušila na dubové dveře. Třásla se a neměla daleko k pláči. Stejně jako před téměř dvěma týdny trvalo velmi dlouho, než otevřel. Bez pozdravu mu padla kolem krku a nic nedbala toho, že ji téměř štítivě odstrčil. Držel ji za paže, ale ona se snažila dostat k němu. Nepustil ji. Výraz jeho tváře byl znechucený. Hermiona klesla na zem a rozplakala se. Snape chvíli váhal, jako by zvažoval, zda ji má vzít dovnitř nebo vyhodit na chodbu, ale nakonec ji vytáhl na nohy a dovedl do křesla u krbu. Vrátil se zavřít dveře a Hermiona se mezitím trochu uklidnila. Pomůže mi. On mi pomůže, dušovala se a utírala si tváře.
„Co to mělo znamenat?“ zeptal se ostře.
Chápala jeho rozmrzelost. Neměl rád scény jakéhokoli druhu.
„Já…já…já to nedostala!“ zajíkla se Hermiona a málem se znovu rozplakala.
Snape si otráveně povzdychl, vstal a u baru jí nalil do sklenice brandy. Vypila to na jeden lok a rozkašlala se.
„Lepší?“ zeptal se jen tak ze zdvořilosti.
Přikývla.
„Nedostala jsem to. Co když jsem těhotná?“ řekla už klidně a upřela na něj oči.
Sednul si naproti ní.
„Nejste těhotná,“ prohlásil překvapivě jistě.
„Ale my jsme nepoužili…žádnou ochranu,“ špitla.
„Myslíte, že si tohle neumím ohlídat?“ zavrčel dotčeně.
„Ne, to ne,“ ujistila ho rychle. „Jenže přerušovaná soulož je jedna z nejméně…“
Uchopil ji za bradu ocelovým stiskem.
„Možná u mudlů, ale ne u mne!“ zasyčel.
Polkla. Tváří v tvář jeho vzteku i sebejistotě neobstály její obavy.
„Jenže mě se to ještě nikdy nezpozdilo,“ zapochybovala a on ji sjel nepříjemným pohledem. Raději už nic neříkala. Seděli tam mlčky, ona nejistá a rozrušená, on naštvaný a napjatý.
Zvedla oči, které do teď upírala do sklenice, a podívala se na něj. Měl na sobě černé kalhoty, černou košili a byl bos, vypadal dobře, snad jen ta únava, již z něj cítila už tehdy večer, tu byla pořád. Navíc měl v očích takový uštvaný pohled. Věděla, že má za sebou další stání, ale netušila, zda proběhlo dobře nebo špatně. Denního věštce do soudní síně nepustili a Snape sám neposkytl žádné informace, stejně jako celý Starostolec. Případ byl příliš delikátní a nikdo nestál o jeho medializování.
Byl to Snape, kdo se první pohnul. Vstal a přešel za její křeslo, sklonil se k ní, shrnul jí vlasy stranou a políbil ji na krk. Hermiona se zachvěla, ale spíš proto, že se bála, aby se křeslo nepřevrhlo.
„Pojď,“ zašeptal jí do ucha zastřeným hlasem.
Ani se nepohnula. Nevěděla, jestli to má udělat. Chtěla ho, ale bylo to správné? Obešel křeslo a jeho uhrančivé oči se do ní doslova zavrtávaly. A pak si začal rozepínal košili. Dělal to pomalu, nespěchal a přitom se na ni pořád díval. Polkla a cítila, jak se jejím tělem šíří horko. Rozepnul si košili a nechal ji pomalu sklouznout z paží na zem ke svým nohám. Na jeho těle nebylo už ani památky po nějakém zranění. Jen tam tak stál a díval se na ni. Hermiona se snažila nereagovat, ale nešlo se na něj nedívat.
„Tohle není…správné,“ namítla tichounce.
Jen se usmál a rozepnul si poklopec. Když si přetáhnul kalhoty přes boky, sklouzly po jeho štíhlých nohách. Vyprostil z nich bosé nohy a odkopl je i s košilí stranou. Teď už se mohla stěží tvářit, že jí to je jedno, když tu stál jen v černých slipech a zkoumavě se na ni díval. Vstala a došla k němu. Přitiskla se k tomu nádhernému tělu a začala hladově hledat jeho rty. Její ruce hladily jeho hrudník a sjížděly pomalu dolů až k okraji slipů. Chvílemi konečky prstů zajela i pod ně, ale dál se nějak neodvážila. Líbal ji vášnivě, drsně, jak bylo jeho zvykem, točila se jí z toho hlava. Celé ty roky ji nenáviděl, urážel, přehlížel a najednou ji chtěl, najednou ho mohla mít. Zítra bude slavnostní zakončení a pak ze školy odejde, takže proč si tuhle poslední noc pořádně neužít. Odtáhla se a shodila ho do křesla. Nebránil se. Odstoupila od něj a pomalu se svlékla do spodního prádla. Natáhl se dopředu, uchopil ji za zápěstí pravé ruky a přitáhl si ji k sobě. Hermiona se usmála, když ji pevně stisknul ve svém náručí a jeho rty se vydaly na smyslné zkoumání jejího krku. Minule si odnesla pěkných pár modřin, několik škrábanců a dva kousance. Byla rozhodnutá mu to dneska oplatit. Teď chtěla aspoň chvíli určovat pravidla hry ona. Vzepřela se proti jeho hrudi a snažila se vymanit z jeho sevření. Cítila, že se jejím snažením baví, ale umanutě pokračovala. Nakonec ji pustil, zjevně zvědavý, co má za lubem. Zhluboka se nadechla, klekla si před něj a třesoucíma rukama mu začala stahovat slipy. Ten jeho pobavený, trochu výsměšný výraz ji rozčiloval, ale ignoroval ho. Nakonec se přece jen trochu nadzvedl a nechal ji, aby ho svlékla. I když se snažila převzít iniciativu, pořád to byl on, kdo určoval, co smí a co ne. Přejela mu rukou po nahém stehně a snažila se nezírat na jeho penis – tak moc. Ještě nebyl tak úplně vzrušený, i když už to na něm bylo znát. Rozpačitě se k němu přitiskla. Políbil ji a ona sjela rty na jeho krk. Odhrnula mu vlasy a laskala jazykem i zuby jeho nádhernou šíji. Dnes to byla ona, kdo se s chutí zakousl do jeho krku, ale když se pokusila oplatit mu to znaménko, které musela několik dní pečlivě přede všemi skrývat, odstrčil ji. Zabořil prsty do jejích vlasů a pomalu ji tlačil dolů. Pochopila, co chce a pokusila se vzepřít. Nelíbila se jí ta představa, ale byl silnější.
„Ne,“ zasténala vyděšeně, ale to už měla jeho rozkrok přímo před obličejem. Vzhlédla prosebně k němu. Příčilo se jí vzít to do pusy. Navzdory tomu, že celé jeho tělo vonělo, jako by si krátce před jejím příchodem dal koupel.
„Prosím,“ zašeptal.
Hermiona užasla. Ještě nikdy neslyšela od něj takové slovo. Vždyť už dávno uvěřila, že ho ani nezná. Váhavě posunula hlavu dopředu a hebká špička jeho napůl ztopořeného penisu se otřela o její rty. Nejistě ji políbila a pak vystrčila jazyk a zkusmo ji olízla. Nebylo to tak špatné. Pustil ji a mírně roztáhl nohy.
„Zavři oči,“ požádala ho, protože se styděla. Nechtěla, aby se díval. Ušklíbl se, ale poslechl.
Přiměla ho rozevřít stehna víc, aby se mezi ně vešla. Vlastně se jí to líbilo, jak se jí tu nabízel. Přejela prsty po jeho břiše, klouzala dolů přes porost chlupů a pak se dotkla jeho penisu – letmo a rychle. Všimla si, že se usmál. Urazilo ji to, že se jejími pokusy tak baví. Sevřela ho tedy jemně v ruce a zkusmo stáhla předkožku. A znovu. A zase. Cítila, jak se v její ruce napřimuje, tvrdne a zvětšuje se. Laskala ho, dokud nedosáhl plné erekce. Užívala si kontakt s tou hebkou kůží. Byl tak velký a horký. Vzrušovalo ji dotýkat se ho. Prohlížela si tu obří věc trčící do vzduchu a nemohla věřit tomu, že by něco takového měla vzít do pusy. Laskala ho a váhala. Na špičce žaludu se objevila první kapička touhy. Vystrčila jazyk, aby ji slízla, a Snape toho zneužil. Položil jí ruku do týlu a proti její vlastní vůli ji přiměl, aby ho vzala do pusy. Skoro se udusila, ale on ji naštěstí pustil, takže se mohla trochu stáhnout. Zkoumala tu novou perspektivu, když už se tedy do ní dostala. Nebylo to vlastně nepříjemné. Penis byl bez chuti, akorát na špičce trochu slaný. Zkoumavě rejdila jazykem po citlivém žaludu a Snapeovi unikl první vzdech. Líbilo se mu to a moc, což Hermionu povzbudilo. Chtěla ho vidět svíjet se, jako se ona svíjela minule díky jeho pozornosti. To byla zatraceně dobrá motivace. Zakulatila rty do O a začala rytmicky pohybovat hlavou. Přitom sledovala jeho reakce. Zaklonil hlavu a občas tiše zasténal. Jak se snažila víc a víc sevřel rukama opěrky křesla a po chvíli jí začal vycházet vstříc boky. Jenže Hermiona byla nezkušená. Brzy jí došel dech i síly a bylo jí jasné, že Snapea nedokáže vynést do těch nadpozemských výšin, jako on ji. Nevypadal, že mu to ale vadí. Když se posadila na kožešinu, kterou si od krbu přitáhla před křeslo, aby ji nebolela kolena, tvář zarudlou vzrušením, námahou a možná i nedostatkem vzduchu, lehce se usmíval. Pak vstal a do křesla si nejistě sedla ona. Tušila, že se teď role vymění, ale nevěděla, zda to chce. Přišlo jí to odporné, ale styděla se říct mu, zda by nejdřív nemohla jít osprchovat. Roztáhl jí nohy a ona raději zavřela oči. A pak se celé její tělo zachvělo. Bylo to fantastické. Zapomněla na všechna pro a proti. Jeho jazyk byl překvapivě dlouhý a tvrdý a laskal ji s nečekanou intenzitou. Chvěla se, křičela a svíjela se. Lízal a sál ji klitoris, pak zase zajel trochu dovnitř, úplně z toho šílela. Ani netušila, že jí jazykem vypisuje do klína svoje vlastní jméno, hlavně že ty pohyby jí způsobovaly neskutečnou rozkoš. Když přestal, zanaříkala: „Ne, ještě.“
Snape se usmál, vzal ji do náruče a položil na břicho na pohovku. Přiměl ji, aby se zvedla na všechny čtyři a pak do ní vnikl zezadu. Zavyla rozkoší. V téhle poloze do ní vnikal ještě hlouběji než normálně, navíc ji mohl hladit prsa nebo mezi nohama. Přirážel tvrdě a hluboko, vychutnával si její vzdechy a sténání. Hermiona zatínala prsty do pohovky, doslova se opékala na rožni svého chtíče. A pak dostala nápad. Jednu ruku natáhla dozadu a sevřela v dlani jeho varlata. Překvapila ho. Jemně se ho dotýkala, chvílemi sjížděla prstem ke kořeni jeho penisu, který se zabodával do jejího těla jako dlouhé, štíhlé, tvrdé kopí a vůbec netušila, že prst, který si opřela v místech mezi jeho šourkem a řití, ho dovádí k šílenství. Teď už chápal, proč Lucius Malfoy říkával, že od nezkušených žen se lze ledasčemu přiučit.
„Dneska to bude až do konce, nemáš se čeho bát,“ zašeptal ji do ucha mezi vlastními steny.
Jí bylo jedno, co jí říká. S každým jeho krátkým, prudkým přírazem se blížila k vyvrcholení. Mohl na ni mluvit třeba svahilsky. Když jí to přišlo, křičela jako smyslů zbavená a raději pustila jeho šourek. Snape zaklonil hlavu, zavřel oči a po několika opravdu tvrdých, křečovitých přírazech naplnil její tělo produktem vlastního chtíče. Lehnul si na její záda, lehce pohupoval boky a lapal po dechu stejně jako ona. Snažila se jeho penis v sobě udržet, ale když ochabl, vyklouzl ven sám. Cítila, jak z ní teče jeho sperma a o chvíli později zjistila, že i krev – dostala to. Byla teď doopravdy navýsost spokojená. Dali si sprchu a když odcházela, řekla mu: „Školní léta jsou vážně nejkrásnější. Uvidíme se ještě někdy?“
Snape se na ni zadíval a pak se usmál takovým tím smutným, trpkým úsměvem a řekl jen: „Sbohem, slečno Grangerová.“

Epilog

Tři dny poté se Hermiona Grangerová dočetla v Denním věštci, že Severus Snape byl zatčen a odsouzen za vraždu Albuse Brumbála a použití kletby, která se nepromíjí, na doživotí do Azkabanu bez možnosti odvolání či zmírnění trestu. Při téměř úspěšném pokusu o útěk byl těžce poraněn a po několika hodinovém boji svým zraněním v nemocnici sv. Munga podlehl.
Hermiona se nikdy nemohla zbavit pocitu, že to, co se mezi nimi odehrálo, se stalo proto, že věděl, že bude odsouzen, a že se zabít nechal, aby nemusel strávit zbytek života ve vězení. Byla svým způsobem pyšná na to, že ona byla tou poslední, se kterou byl jako muž. A jeho smrt ji bolela víc, než by si kdy pomyslela. Navzdory všemu to byl výjimečný člověk.

Konec