Poslední přání

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape a Hermiona Grangerová
Shrnutí: Voldemort padnul a Severus Snape musí přijmout zodpovědnost za své činy bez ohledu na okolnosti. Hermiona se však nemůže smířit s tím, že profesor, kterého vždycky ve skrytu duše obdivovala, sedí ve vězení a má být brzy popraven, třebaže zachránil Harrymu život. Je otázkou zda bylo moudré rozhodnutí to, co udělala.
Poznámka: Děkuji Alane a Lunkvil za beta read
Dopsáno v roce 2006

Poslední přání

Pěst dopadla do jeho tváře tak prudce, že mu hlava cukla dozadu. Neupadl jen proto, že ho drželi. Z rozseknutých rtů a nosu mu kanula krev. Stékala mu po bradě a kapala na zem. Na levé líci měl ošklivou podlitinu hrající všemi barvami a na spánku stružku zaschlé krve.
Další rána byla směrovaná na jeho břicho. Nemohl uhnout. Udusil v sobě výkřik, jen bolestně přivřel oči a zlomil se v pase. Ochable visel v jejich rukou a lapal po dechu. Koleno strážného se bolestivě zabořilo do jeho rozkroku. Nohy se pod ním podlomily a uniklo mu napůl bolestné, napůl vzteklé zasyčení. Dýchal namáhavě, potlučená žebra pekelně bolela, měl pocit, že kdyby měl co, zvracel by.
Znovu ho udeřili ze strany do hlavy tak silně, až mu cvakly zuby a prokousnul si dolní ret. V duchu se modlil, aby je nenapadlo mu zuby vyrazit. To by nesnesl. 
Nenapadlo je to. Na pokyn vrchního strážného ho pustili. Nedokázal dát ruce pod sebe včas a tvrdě popadl na špinavou, kamennou podlahu. Jeho hlava narazila s nepěkným zvukem na zem. Zatmělo se mu před očima, ale kopanec do boku a vzápětí do zad cítil až příliš jasně. Schoulil se do klubíčka.
Zase ho vytáhli na nohy. Sil mu rychle ubývalo. I kdyby byl schopen se bránit, k čemu by to bylo? Byli tři, on byl sám a navíc neměl kam utéct. A tak mlčky tohle surové bytí snášel. Jeho jediným vítězstvím bylo, že nevydal žádný bolestný křik, že se ovládl, neposkytl jim to zadostiučinění.
Strážný ho uchopil za vlasy a zvrátil mu hlavu do nepřirozeného úhlu.
„Jak se ti to líbí, ty bestie?“ zasyčel.
Odpověděl mu výstižně – plivnul mu do ksichtu sliny smíšené s vlastní krví. Schytal další ránu do břicha a dvě do hlavy. Strážní, kteří ho drželi, mu zkroutili ruce ještě víc. Už teď měl pocit, že musí mít obě paže vykloubené, nyní se k tomu přidal dojem, že mu je snad zlomí. Někde hluboko v duši si vroucně přál, aby ho umlátili, aby ztratil vědomí. Bylo by to o tolik jednodušší, ale nebyli tak hloupí, aby se připravili o zábavu.
Potom ho nečekaně prudce odstrčili. Narazil ramenem do zdi a sesunul se po ní na zem. Na rozloučenou si každý z těch tří do něj ještě kopnul. Pak za nimi zapadly dveře jeho cely.
Severus Snape se velice pomalu téměř po čtyřech doplazil na tvrdý kavalec, jediný kus nábytku v téhle špinavé, studené místnosti, a vyčerpaně se na něj zhroutil. Zavřel oči. Vyjma bolesti necítil nic dalšího, žádnou lítost, vztek, prostě nic. Přijal to tak, jak to bylo. Věděl, že takhle nějak skončí už ve chvíli, kdy ho Brumbál přiměl souhlasit s tím bláznivým plánem. Slyšel Brumbálův hlas, jako by to bylo včera:

Šachy, Severusi, jsou ti přece blízké, ne? Dívej se na to jako na partii. Harry je král, nejdůležitější figura ve hře, kterou je nutné za každou cenu ochránit. Já jsem královna a ty střelec. Oproti tobě mám velké možnosti, ale někdy se partie vyvine tak, že je třeba obětovat královnu, aby střelec dal šach mat. Teď už mi rozumíš?Uděláš, oč tě žádám? Nikoho jiného požádat nemohu, nikdo jiný to udělat nemůže. Jsi střelec, který může táhnout na šach mat. Jak se rozhodneš?

Severus se pomalu otočil na záda a zadíval se do stropu. Šach mat, dali Pánu zla šach mat. Ale za jakou cenu? Vlastní rukou zabil Brumbála, nečinně přihlížel mučení McGonagallové, nehnul ani prstem, když umíral Lupin, a svedl tu nejšílenější bitvu s třiceti Smrtijedy. Necítil však žádnou vděčnost za to, že údajně sám Potter trval na tom, aby se pokusili zachránit jeho bezcenný život. Byl po té bitvě doslova na kusy. Mohl zemřít se ctí v boji, ale nedopřáli mu to. Vzali ho do nemocnice a poskládali víceméně dohromady. Na těle mu zůstaly jizvy, měl problémy se zády a trochu kulhal, protože levé koleno mu už nesloužilo jako dřív. Dalo by se s tím žít, jenomže smrt Albuse Brumbála si žádala „spravedlnost“. Byl souzen a právoplatně odsouzen za spolčování se s mocnostmi zla, za používání kleteb, které se nepromíjejí, a za vraždu Albuse Brumbála. O tom, že ten mizerný kluk, ten hrdina, ten slavný Potter, přežil jen díky tomu, že dodržel, co slíbil Brumbálovi předtím, než udělal to, co udělal, že se nechal zmasakrovat, aby mohl ten mizerný spratek bezpečně po pádu Pána zla odejít, o tom nepadlo nikde ani slovo. Veřejné mínění, totéž veřejné mínění, které kdysi považovalo Brumbála za senilního naivku a poťapaného blázna, si žádalo „spravedlnost“, křičelo po výjimečném trestu pro Toho, kdo zabil Albuse Brumbála. 
Dostali, co chtěli. První trest smrti za celá staletí byl vyřčen a měl být vykonán už za několik dní. A protože nebyl čistokrevný kouzelník, neměl právo být sťat, ale chystali se ho pověsit jako dobytek. Ale komu by záleželo na nějakém Severusi Snapeovi, bývalém Smrtijedovi, bývalém profesoru lektvarů? Pověsí ho a „spravedlnosti“ bude učiněno zadost.
Necítil lítost, nelitoval ničeho, co udělal, ale ten poslední zbytek smyslu pro spravedlnost se v něm bouřil. Když do toho šel, věděl, že umřel. Bral to jako fakt, jako daň za špatná rozhodnutí z mládí. Ale nikdy si nepomyslel, že zemře na šibenici. Bylo mu jasné, proč ho nenechali umřít, nechtěli přijít o tu zábavu, až mu provaz zlomí vaz, nebo ještě lépe, až se bude pomalu dusit. Ve světle toho si nebyl Severus jist, kdo je tady to monstrum, ta vražedná bestie, které údajně neví, co je loajalita. Byl to on nebo oni? On si nehrál na nic, byl takový, jaký byl. A vlastně nechápal, proč se rozhodl zachraňovat tuhle hnusnou pokryteckou společnost, která mu nikdy neudělala nic dobrého. Ba ne, věděl to. Celé se to stalo pro dvě nádherné smaragdové oči a ohnivé vlasy. Stručně řečeno měl teď zemřít kvůli ženské a neviděl na tom nic romantického, jak se to psává v knihách.
Chodili spolu přesně tři týdny, dva dny a šestnáct hodin. Pak mu řekla, že to nemá cenu, že s ním chodila jen ze zklamání, že si to zpočátku neuvědomovala, ale teď to ví. A nebylo by prý k němu fér, dál pokračovat ve vztahu, který nemá a nikdy neměl budoucnost. Že jsou příliš rozdílní, že ona je z Nebelvíru a on ze Zmijozelu a to prostě nejde dohromady. Zkrátka a dobře to byl omyl a je mezi nimi konec. To mu zlomilo srdce. Poprvé v životě se doopravdy zamiloval, podlehl citům, které skrýval a řekl jí to. Tři týdny, dva dny a šestnáct hodin se tajně scházeli, dotýkali se, líbali…a pak ho nechala…tři dny nato se dala dohromady s Potterem. Ruplo mu v bedně. Teď to věděl, ale tehdy si to nepřipouštěl. Pokusil se Pottera zabít, skoro ho vyloučili ze školy a nakonec skončil jako Smrtijed, aby už nikdy nebyl ničím omylem. Jenže ty smaragdové oči a ohnivé vlasy ho nikdy nepřestaly pronásledovat. Když svou hloupostí a zaslepeností dostal Lily do smrtelného nebezpečí, uvědomil si, že takhle to dál nejde. Snažil se to napravit, ale někde musel udělat chybu. Ani ho nepustili na její pohřeb, že prý jen pro blízké přátele. Jenže její smrt ho nevyléčila spíš naopak. A tak zradil muže, kterému přísahal věrnost, a začal pracovat pro Brumbála. A teď měl kvůli tomu všemu umřít. Kvůli těm smaragdovým očím a těm ohnivým vlasům, díky kterým se už nikdy nedokázal zamilovat a které mu zničily život.
Nemělo smysl brečet nad rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se. Přijímal za to plnou zodpovědnost. Vždyť se mohl tolikrát rozhodnout jinak. Mohl se k lidem chovat mnohem líp, najít si přátele, přítelkyni, oženit se. Neudělal to. Nechtěl. Co si spískal, to si taky hodlal vyžrat. Rukávem kdysi bílé košile si setřel zasychající krev na tváři. Zvláštní, že teprve těsně před smrtí se tak nějak se vším smířil. Už mu to bylo jedno. Nezáleželo už na ničem, stejně umře. Svým způsobem to bylo osvobozující.

*****

Severus seděl v rohu místnosti. Byla mu zima, ale nesnažil se dožadovat deky nebo snad ohně. Věděl, že by dostal akorát ránu. Snažili se mu tu pobyt co nejvíc znepříjemnit. Od chvíle, kdy ho sem zavřeli, do těchto nedůstojných prostor, které by se s trochou snahy mohly brzy vyrovnat kobkám Pána zla, nic nejedl. Ne že by mu nepřinesli jídlo, ale ty zbytky nehodlal jíst. Nebyl žádné zvíře. Odmítal jídlo, pokud se tomu tak dalo ještě říkat, se svým typicky arogantním, povýšeným výrazem. Mělo to i své výhody. Střeva měl prázdná a vymočit se v rohu místnosti nebylo tolik ponižující. Netušil, kolik mu zbývá času a vlastně mu to bylo jedno. Trávil dlouhé chvíle tím, že vzpomínal na ty hezčí zážitky. Moc jich nebylo, ale pár jich měl. Někdy si tiše citoval své oblíbené pasáže z různých knih.
U mříže se objevil strážný. Severus ho ignoroval. Někdy sem chodili, aby mu mohli sprostě nadávat a plivat po něm, proto seděl v nejvzdálenějším koutě.
„Máš návštěvu,“ odplivl si strážný.
Severus se neobtěžoval odpovědět. Bylo mu jedno, kdo sem přišel. Nestál ani o kázání McGonagallové o tom, že si za to může sám, že ji zklamal, ani o Slughornův soucit, že takový nadějný student skončil nakonec jako zločinec, a už vůbec neměl chuť poslouchat vděk Draca Malfoye. Naposlouchal se toho u soudu ažaž. Ten kluk si ani neuvědomoval, jak vděk u Malfoye vypadá slabošsky a odporně. Zvedal se mu z toho žaludek. Ušklíbl se, když si uvědomil, že někde tady bude v nějaké nepochybně slušněji zařízené cele i Lucius. Přišlo mu najednou směšné, že oba skončili tady.
Nevzhlédl, když vrzly dveře. Nezajímalo ho, kdo přišel, aby se pokochal, jak neslavně skončil kdysi obávaný Smrtijed, pravá ruka Pána zla.
„Profesore Snape?“ ozval se nejistý dívčí hlas.
Zvedl oči. Ji by tu tedy rozhodně nečekal. Přišla se podívat na nenáviděného profesora lektvarů? Vlastně na bývalého profesora. Neřekl nic, nechtěl se s ní bavit. Ať si to vychutná a vypadne. Možná ji sem poslal Potter, protože sám nemá odvahu přijít, slaboch a zbabělec.
Hermiona nejistě přešlápla. Věděla, že je pošetilé sem jít, ale chtěla ho vidět, musela ho vidět. Přitáhla si plášť blíž k tělu, byla tu zima. Napadlo jí, že musí v těchto podmínkách, které jsou pro něj tak nedůstojné, trpět. Neušlo jí, že ho zmlátili. Pobouřilo ji to. V Denním věštci nebyl ani řádek o tom, v jaké špíně a ponížení musí čekat na svůj rozsudek.
„Profesore, já…“
„Nejsem už ničí profesor,“ zavrčel podrážděně. Měl vztek, že ho takhle vidí, ale nemohl s tím nic dělat. No co, tak se ještě jednou pobaví někdo na jeho účet. Stalo se mu to tolikrát, že jednou ho to už nezabije. Ta myšlenka ho pobavila. Na jeho tváři se objevil trpký, nepěkný úšklebek.
Hermiona polkla, protože si ten výraz vztáhla na sebe. Jistě mu musela připadat směšná, ale…
Došlo jí, že to, co cítí, musí být pach moči. Oči se jí rozšířily šokem a vztekem.
„Tohle přece nemusíte snášet,“ zašeptala.
„Co?“ zeptal se s dalším úšklebkem.
„Tohle přece!“ gestem ruky zahrnula celou celu.
„Proč zrovna vás to zajímá?“ zavrčel roztrpčeně. Nemusela mu připomínat, co musí snášet.
„Protože jsem vás vždycky obdivovala,“ řekla teď už pevnějším hlasem.
„Mne?“ upřímně ho to překvapilo. „Proboha, proč?“
„Obdivovala jsem váš intelekt, vaše znalosti…vaše…,“ rozhodila neurčitě rukama.
„Tak to jste se musela ošklivě zklamat,“ řekl tiše a namáhavě vstal. Koleno a záda mu působily problémy. Za tu dobu, co tu byl, se to strašně zhoršilo. Ale kdo by chtěl umírat zdravý.
„Nikdy jsem nepochybovala o profesoru Brumbálovi…a o vás taky ne.“
„Nikdy?“ 
Zavrtěla hlavou. 
Bylo zvláštní objevit někoho, kdo… Potřásl hlavou. Na tom přece už nezáleželo.
„Proč jste sem přišla?“ zeptal se unaveně a posadil se na kavalec. Přejel si rukou po bolavém koleni. Najednou si připadal strašně starý, a to mu nebylo ani čtyřicet. Byl příliš mladý na to, aby umřel.
Bez vyzvání se posadila vedle něj. Tohle už nebyla ta nebelvírská šprtka, ta ufňukaná mudlovská šmejdka. Nejistota z ní spadla a on si uvědomil, že za poslední rok se z ní stala sebevědomá mladá žena. Povzdechl si. Najednou se cítil opuštěně. Její přítomnost mu připomněla, že nikdy nikoho neměl – přátele, rodinu, ženu. Celý život prožil osaměle. Teď už bylo pozdě něco měnit. Bylo pozdě na všechno.
Hermiona si všimla, jak z jeho tváře spadla ta maska, která na ní celý jeho život ležela. Konečně se potvrdil dojem, který z něj vždycky měla. Byl to osamělý, zklamaný muž. Kdyby v životě našel trochu porozumění, něhy a lásky, mohlo to všechno skončit jinak a on by tu teď neseděl a nečekal na popravu. Zalitovala, že se s ním nesetkala dřív. Výraz jeho očí jí najednou připomínal uštvané zvíře, které už nemůže dál a jen čeká na ránu z milosti. To se jí nelíbilo. Nechtěla, aby ho srazili na kolena, nesměli ho zlomit. Jenže v tuhle chvíli se zdálo, že je blízko bezpodmínečné kapitulaci.
Severus nemyslel na nic. Jen zíral před sebe. Byl unavený. Dal by všechno za to, aby Grangerová teď vytáhla nůž. Vždycky sebevraždu odsuzoval, ale všechno bylo lepší než tohle. Vždyť to bylo pokořující! Seděl tu vedle ní a uvědomoval si, že ho připravili o jeho důstojnost, o čest. Za pár dní ho povedou k šibenici a on bude muset snášet nadávky, určitě po něm budou něco házet a pak ho pověsí jako zloděje koní a kdo ví, co pak budou dělat s jeho mrtvolou. Cítil, jak se v něm všechno bouří a vzpírá, ale už neměl sílu dál bojovat. V duchu ji proklel za to, že sem přišla, že si díky ní uvědomil svou bezmocnost a ubohost. Byla jediná, kdo za ním přišel. Pro ostatní neznamenal nic. Bude jen další jména na kamenném náhrobku, pokud mu vůbec dopřejí důstojný pohřeb. Přišlo mu divné, že ho zajímá co bude po jeho smrti. Došlo mu, že na tom obyčejném pohřbu, kam by přišlo aspoň pár lidí, mu záleží víc, než by si kdy pomyslel. Vzpomněl si na Brumbálův pohřeb. Na ten jeho by nikdo nepřišel, proč taky. A proč mu vlastně záleží na tom, zda bude pohřben jako lidská bytost nebo dán davu, aby si s ním dělal, co je mu libo? Bude mrtvý, bude jen kus masa, nic víc a nic méně. 
Hermiona seděla tiše a přemýšlela, co se mu asi honí hlavou. Jeho ztrhané rysy a několikadenní strniště vousů zošklivilo jeho tvář, kterou vždycky považovala za atraktivní. Všimla si, že mu ramena poklesla, jako by na ně dopadlo nesnesitelně těžké břemeno. Taky byl pohublý a pobledlý. Tolik si přála mu to ulehčit, pomoct mu. Chtěla, aby všem ukázal, že je lepší, než si myslí. Aby v den své popravy kráčel s tím arogantním úšklebkem a přezíravě přehlížel davy, kteří se už teď těšili, jak se pokochají pohledem na zlomeného vraha Albuse Brumbála. Jemně mu položila dlaň na ruku. Věděla, že slova by nikdy nevyjádřila obdiv a náklonnost, kterou k němu cítila, ať už to bylo jakkoli nelogické a pošetilé.
Odstrčil ji, jak předpokládala.
„Běžte pryč,“ požádal ji. Jeho hlas zněl nepřirozeně.
„Ne.“
Překvapeně vzhlédl. Ještě nikdy mu žádný student… jenže ona už dávno nebyla jeho studentkou. Byla to… žena… velice atraktivní žena. To vědomí proniklo do jeho mozku s nepříjemnou ostrostí a vyvolalo v něm pobavení. Jak mohl proboha v takové situaci přemýšlet o…
„Co po mně vlastně chcete?“ zasyčel. Pocit bezmoci se změnil ve vztek. „Proč nejste s tím národním hrdinou a neslavíte?“
„Protože ten „národní hrdina“ mě požádal, abych za vámi přišla a řekla vám, že tohle nechtěl,“ řekla mu chladně.
To byla rána pod pás.
„To vám nemusím věřit,“ odsekl podrážděně. Dokázal by se vyrovnat se vším, ale ne se soucitem od Pottera.
„Nemusíte,“ přisvědčila. „Ale přišla jsem vám říct vlastně ještě něco. Máte nárok na poslední přání v předvečer své…může to být cokoli, rozsah není nijak omezen, pochopitelně vyjma žádosti o milost.“ 
Vstala a zamířila k mříži. Strážný ji otevřel a ona vyšla ven.
„Nashledanou,“ zašeptala, než odešla.

*****

Nejistě kráčela k jeho cele. Nepřál si ji vidět, ale nemohla v předvečer jeho popravy sedět doma. Ron to prostě musel pochopit. Nebylo v tom nic racionálního, ale bylo to silnější než ona. 
Zase seděl v tom koutě. Vypadal hůř, než když ho viděla posledně. Zarostlý, nemytý, s několika novými modřinami a roztrženým horním víčkem levého oka. Tvář měl špinavou od zaschlé krve. Potrhaná, špinavá košile na něm zoufale visela, jak byl vyzáblý. Kdo ví, kdy naposledy pořádně jedl. Cela nesnesitelně páchla, stejně jako on. Přesto asi jejich poslední rozhovor měl pozitivní účinek, protože uštvaný pohled z jeho očí zmizel a nahradil ho vzpurný, vzdorovitý, vzteklý výraz.
„Co zase chcete?“ vyštěkl podrážděně, než mohla něco říct.
„Jsem ráda, že už jste zase ve své kůži,“ odsekla.
Její reakce ho překvapila. Zapomínal, že to už není ta uťápnutá holčina, na kterou mohl beztrestně pouštět hrůzu.
„Je mi prima, dík za optání,“ zavrčel a ztěžka vstal.
„Proč jste si nevybral poslední přání?“ zeptala se jemněji.
Ušklíbl se.
„A co bych si měl přát? Chci akorát, abyste mi všichni dali pokoj!“ otočil se k ní zády. „A vy, slečno Grangerová, především!“
„Nikdy jsem vám neřekla, že jste mě vzrušoval, že?“ sdělila mu bez obalu a zkoumala, jak zareaguje. Chtěla ho vyprovokovat.
„Ale, ale,“ zašklebil se. Pak zvážněl. „Připadá vám to vtipné?“
„Ne,“ připustila. Bylo to od ní dětinské, ale v tu chvíli jí přišlo jako dobrý nápad, říct mu něco takového.
Pobaveně se ušklíbl.
„Tak proto jste tady? Chcete si to rozdat tady na podlaze?“ vysmál se jí.
„Dala bych přednost posteli,“ řekla mu klidně. Rozhodla se tu hru dohrát do konce. Byla zvědavá, jak zareaguje a vlastně to svým způsobem byla přece jen pravda. Aniž by to tušila, zcela ho vyvedla z konceptu.
Unaveně si protřel oči a ucukl, když se dotknul poraněného oka.
„Ukažte,“ popošla k němu.
„Nic mi není,“ mávl rukou. Jeho tvář dostala zase ten unavený výraz. Měl toho už plné zuby, začínal se na tu popravu skoro těšit. Přinejmenším to znamenalo konec. „Nabídl bych vám víc než uštěpačnou konverzaci, ale tady…,“ rozhodil s trpkým úšklebkem rukama.
„Tak si něco přejte.“
Naklonil hlavu lehce na stranu. Díval se na ni zvláštním pohledem, který u něj nikdy neviděla a kterému nerozuměla. A pak ho napadlo, že to vlastně není tak hloupý nápad, něco si přát. V duchu zformuloval svůj požadavek. Věděl, že to bude stačit. Několik vteřin poté se zdi potáhly bohatě vyšívanými tmavými tapiseriemi, podlaha se zakryla nádherným kobercem, nepříjemný odér nahradila jemná prchavá vůně vanilky, tvrdý kavalec zmizel a místo něj se objevila nádherná postel s nebesy a stůl s dvěma pohodlnými židlemi, jenž se prohýbal pod mísami, zakrytými stříbrnými poklopy. Světlo svící všechno zalilo jemnou mihotavou zlatavou září, v krbu, který se vyloupnul ze zdi, zapraskal oheň. Dojem kazila jen nevzhledná mříž na jedné straně místnosti.
Severus rozhlédl a musel uznat, že ta iluze je dokonalá. Přejel prsty po opěradle židle. Bylo to dokonalé. Ani nečekal, že by se kvůli němu tak snažili.
„Tak přece jen jste si něco přál,“ konstatovala Hermiona.
„Vypadá to tak,“ řekl pomalu. 
Jako poslední se v rohu místnosti objevila velká vana na zvířecích nohách plná horké vody a na zdi naproti ní zrcadlo. Pod zrcadlem na polici stálo mýdlo, šampón, pěna na holení a žiletka. Přes opěradlo jedné židle byl přehozen hebký ručník a černý krátký saténový župan.
Strážný zvědavě nahlédl do cely a odplivl si. 
Hermiona kývla k mříži.
Voda přímo lákala. Podíval se na Hermionu a pak na šmírujícího strážného. Zatoužil, aby se mříž něčím zakryla, ale jak se zdálo, jeho přáním už nikde nikdo nenaslouchal. 
„Co se dá dělat,“ pokrčil rameny a shodil ze sebe to, co kdysi bývalo jeho košilí. Sotva ten „hadr“ dopadl na zem, zmizel.
Hermiona se k němu otočila zády.
„Už vás nevzrušuji?“ zeptal se jí pobaveně. Svlékl se. 
„Dobře víte, že jsem to řekla jen tak,“ hlesla.
„Škoda,“ pokrčil rameny, vzal z police mýdlo a šampon a vlezl si do vany. 
Vychutnával si tu rozkoš, když jeho tělo sevřela horká voda. Cítil, jak se jeho ztuhlé svaly uvolňují. Pomalu si namydlil ruce a smýval ze sebe špínu, pot a zaschlou krev.
Hermiona poslouchala šplouchání vody. Nakonec se otočila, vzala ze židle ručník a přinesla mu ho k vaně. Zrovna si myl vlasy. Pěna ze šampónu zakrývala vše, co bylo potřeba. Vzpomněla si, co se o něm říkalo, že si nikdy vlasy nemyje, že je má nechutně mastné. Pocítila touhu zabořit prsty do těch černých mokrých pramenů, které se leskly, jako by měly nějaké vlastní vnitřní světlo. Dívala se na něj. Měl zavřené oči a nevěnoval jí pozornost. Přemýšlela, jestli ví, jak je krásný tím zvláštním nekonvenčním způsobem. Došla pro holení.
„Můžu?“ zeptala se.
Otevřel oči a zahleděl se na žiletku v její ruce.
„Proč ne,“ přikývl. Pohodlně se opřel o stěnu vany. 
Hermiona se zhluboka nadechla a nanesla na jeho tvář pěnu. Byla překvapená, jak je jeho kůže hebká. Opatrně přiložila žiletku a s největší péči, aby ho neřízla, se dala do práce. Byla tak zaujatá prací, že si nevšimla, že pěna opadává a odhaluje všechno.
Byla téměř hotová, když zvedla oči a spatřila…
„Sakra!“ zasyčel Severus, když ho žiletka bolestivě řízla do brady.
„Já…já…já…om…om…omlouvám se,“ koktala Hermiona a ustupovala.
Severus si setřel krev a pobaveně se zašklebil. Najednou se mu nějak umírat nechtělo.
„To nic. Zažil jsem už horší věci.“ Přejel si rukou po tváři a konstatoval, že ho oholila moc pěkně, tedy až na to říznutí.
Voda už začínala chladnout, bylo na čase vylézt. Navzdory tomu, že u mříže už postávali tři strážní a špehovali, neobtěžoval se natahovat pro ručník, třebaže ho měl na dosah ruky. Neměl chuť nechat se něčím nebo někým omezovat. Jen ať se dívají. Jeho mokré nohy zanechávaly na koberci ťápoty.
Hermiona, dosud otočená, aby se mohl obléknout do županu, se obrátila a přitiskla si ruku k ústům. Jeho hubené nahé tělo se lesklo kapkami vody. Byl k ní otočen zády, takže mohla ocenit jeho pěkná ramena, záda, dlouhé štíhlé nohy a pevný zadek. Navzdory tomu, co prožil, měl pořád pěknou figuru. Snad jen ty jizvy trochu kazily dojem, třebaže mu propůjčovaly svým způsobem zvláštní půvab tragického hrdiny.
Severusovi bylo zcela jedno, jak jeho nahota zapůsobí na Hermionu. Neměla sem lézt. Nahlížel pod každý poklop a opatrně uždiboval z lahodných pokrmů. Byl si vědom toho, že nesmí podlehnout impulsu a nacpat se. Už hezky dlouho nic nejedl a to by mohlo špatně dopadnout.
Stáhla župan z opěradla židle a hodila mu ho na hlavu.
„Mohl byste se laskavě obléct?!“ zavrčela.
Severus si ležérně natáhl župan a nedbale ho zavázal.
„Nevím, co vám vadí. Co byste na mě asi tak viděla,“ ušklíbl se a bavil se tím, jak Hermiona zrudla.
„Je to nevychované,“ namítla.
„Nikdy jsem netvrdil, že mám nějaké extra vychování,“ pokrčil rameny a nabídl jí židli. 
Ačkoli vlastně řekl, že je nevychovanec, gentlemansky jí přidržel židli a přisunul jí ji. Sám si sednul naproti ní.
Hermiona si nandala jen malou porci. Severus si dal ještě méně. Nechtěl riskovat. Ovládl se a jedl pomalu, kultivovaně. Obratně pracoval s příborem. Jeho chování u stolu bylo vždy na vysoké úrovni. Ne, Severus Snape rozhodně nebyl žádný neotesanec, i když se tak často choval, protože neviděl důvod, aby se k lidem choval lépe, ale teď už na tom nezáleželo. Ovšem nebylo pozdě ukázat, že umí být gentleman, když chce.
Hermiona zářila. Takhle si ho vysnila. Zdvořilý, jemný gentleman pod maskou hrubiána. Konverzace byla nečekaně příjemná. Především ho zajímalo, co chce dělat teď, když vystudovala. Víno jí pomalu stoupalo do hlavy, k tomu všemu ty jeho uhrančivé oči a rozhalený župan ukazující jeho pěkně stavěný hrudník. Šmírující stráž už ani nevnímala.
Severus záměrně rozehrál veškeré své kouzlo a šarm. Když už to měla být poslední noc jeho života, hodlal využít všeho, co se mu nabízelo, včetně toho, že Hermiona Grangerová z nějakého důvodu opět přišla. Kdo ví, kdyby nedorazila, možná by neměl vůbec zájem sám si tuhle poslední noc vychutnat, ale ona tu byla. A byla to žena. A on byl muž.
„Nebude vám vadit, když vám budu říkat jménem?“ zeptal se a usmál se. Byl to svůdný, šelmovský úsměv, který Hermiona na jeho tváři viděla poprvé. Bylo až zarážející, jak se jeho obličej rozjasnil, rysy změkly a zjemnily se a do očí vstoupil laškovný až koketný výraz.
„Ji…jistě,“ vydechla stále překvapená tou změnou. „A mohu já…,“ neodvážila se dokončit větu. Jedna její část ho pořád vnímala jako jejího profesora.
„Dnes večer není nic zakázané,“ zašeptal a jeho sametový hlas dostal nové zabarvení, které proniklo Hermioně až do morku kostí. 
Zachvěla se. Nebyla dost opilá na to, aby si neuvědomovala, co dělá. Sváděl ji. Zcela bezostyšně ji sváděl. A vůbec mu nevadilo, že je pozorují. Copak neměl ani kouska studu? Jenže pak si uvědomila, že jemu už je všechno jedno. Pochopila, že když tu zůstane, neodvratitelně podlehne jeho šarmu. Když odejde, nechá ho samotného v okamžiku, kdy i někdo jako on, potřebuje společnost. Musela se rozhodnout. Cítila jeho pohled a věděla, že ví, co se jí honí hlavou.
Rozhodla se. Vzala sklenku vína a pozvedla ji k přípitku.
„Tak na dnešní večer.“
Usmál se a přiťukl si s ní.
„Mohu se na něco zeptat?“ osmělila se.
Přikývl.
„Proč jste se nikdy nechoval jako teď?“
„To je jednoduché, tohle vlastně nejsem já,“ odvětil klidně.
„Nechápu.“
„Za jednu noc se snažím dohnat, co jsem za celý život…ale na tom nesejde,“ mávl rukou a načal další láhev vína.
„Ne, už ne,“ zaprotestovala.
„Ale ano. Dnešní večer je zvláštní.“
„Protože je poslední?“ zašeptala.
Přikývl.
Nechala si nalít a napila se.
„Víte, co jsem vám nikdy neřekl a nebýt dneška, ani bych to neudělal?“ řekl nečekaně.
Zavrtěla hlavou.
„Byla jste nejtalentovanější studentka, jakou jsem kdy učil.“
„Skutečně? Ačkoli jsem byla šprtka?“ zeptala se pobaveně.
„Hermiono...“
Zachvěla se. Poprvé slyšela z jeho úst své jméno. Říkal ho jemně, bez toho pohrdavého podtónu, kterým s ní vždycky mluvil. 
„Magii se nenaučíš tak, že se našrotíš teorii. Musíš mít cit, nadání. A to ty máš.“
Ta upřímnost ji zcela odzbrojila.
„Ani nevíte, co to pro mne znamená,“ zašeptala dojatě. „Pro mudlovskou…“
„Ne,“ přerušil ji jemně. „Sama dobře víš, že můj vlastní původ není takový, aby mě opravňoval…se takhle o tobě vyjadřovat. Můj vlastní otec byl mudla až do morku kostí a dlouho jsem na tom neviděl nic špatného. Jenže časy se mění.“
„Jací byli?“ vyzvídala dychtivě.
„Nemluvme o minulosti.“
„Prosím.“
Zaváhal.
„Myslím…myslím, že se přece jenom měli rádi,“ řekl pomalu. „Navzdory tomu všemu. Jenže předsudky jsou hrozná věc. Otec se nikdy nesmířil s tím, že matka je čarodějka a já…stejně nenormální jako ona. V tom byl celý problém.“
„Měl jsi je rád?“ zašeptala tence.
„Já nevím. Pro samé hádky na mě neměli čas. A když jsem se připletl…,“ jeho hlas vyzněl do ztracena. „Když zemřeli, necítil jsem nic. Nebyl jsem na nich závislý, protože jsem se musel víceméně starat sám o sebe. Neměli jsme žádný pořádný vztah. Ale dali mi život, vychování a vzdělání, a to není zase tak málo.“
„Moji rodiče byli nejdřív vyděšení, když se dozvěděli, že jsem čarodějka. Ale jsou na mě pyšní.“
„Važ si toho, Hermiono. Spousta lidí bere rodinu jako něco samozřejmého.“
„Opravdu tak moc nenávidíš Harryho?“
Severus se ušklíbl.
„Nechci o tom mluvit.“
„Nenávidíš ho?“ naléhala.
„To není nenávist.“
„A co tedy?“
„Nechci o tom mluvit,“ tentokrát to řekl tím svým nesmlouvavým tónem, který nepřipouštěl diskusi. Neptala se dál.
„Mluvme raději o přítomnosti,“ řekl.
„O čem?“ zeptala se.
Zadíval se jí do očí.
„Hermiono.“
„Ano?“
„Nemám ve zvyku hrát si na něco, co nejsem. Neidealizuj si mě.“
„Proč? Dnes přece není zakázaného nic,“ zašeptala a koketně na něj upřela oči.
„Jsi žena a já…,“ nedokázal to říct. 
„Ano,“ zašeptala.
„Co ano?“ znejistěl.
„Odpověď je ano.“
Napadalo ho, jestli vůbec ta holka ví, co dělá, jestli si uvědomuje, co od ní žádá.
„Hermiono…“
„Severusi,“ nenechala ho domluvit, ať už chtěl říct cokoli. Věděla zcela jasně co chce.
Zachvěl se. Už dlouho neslyšel někoho říct své jméno tak jemně.
„Doufám, že víš, co děláš. Já nejsem princ na bílém koni,“ varoval ji.
„Sám jsi řekl, že dnes není nic zakázané.“
Severus pohlédl na čumily u mříží. Vstal, vzal Hermionu za ruku a odvedl ji k posteli. Pak zatáhl závěsy visící z nebes postele dolů, čímž získali aspoň trochu soukromí.
Hermiona si rozechvěle lehla mezi polštáře. Postel byla velká a pohodlná. Cítila, že jí vyschlo v puse. 
„Pořád ještě můžeš odejít,“ řekl.
„Ne, nechci,“ hlesla, ale neznělo to moc jistě.
„Není to trochu…bizardní místo… a osoba?“ zeptal se s úšklebkem a lehnul si vedle ní.
„Nekaž to,“ poprosila.
Konečně se políbili – váhavě, nejistě. Ale ten první polibek jako by prolomil ledy. Nesměle přejela prsty po jeho rameni, shrnula mu černé vlasy za ucho. Vždycky se jí zdál tak vysoko nad ní, nedosažitelný. Trochu ji mrzelo, že musela připustit, že je to jen obyčejný muž. Dychtivě, drsně ji políbil. Ne, věděla, že není tak úplně obyčejný.
Nechala se položit na záda. Jeho tenké rty byly překvapivě smyslné. Opřel se o levou ruku, shrnul jí vlasy stranou a špičkou jazyka jí přejel po krku. Zachvěla se. Přitiskl rty na její šíji a jemně jí kousal. 
Vyloupl ji z šatů jako hrášek z lusku. Dodala si odvahy a rozvázala pásek jeho županu. Shodila hebký satén z jeho ramen a sledovala, jak klouže dolů po jeho pažích. 
„Pořád ještě můžeš odejít,“ zašeptal.
Zavrtěla hlavou.
„Abys jednou nelitovala.“
„Zeptej se mě, zda mě to zajímá?“ odvětila.
„Vy mladí,“ ušklíbl se pobaveně.
Překvapeně se na něj zadívala. Až doteď si neuvědomila jejich věkový rozdíl. Proč taky. Kouzelníci se dožívali vysokého věku, Severus se stále ještě nedal označit slovem stárnoucí. To vědomí, že ona má celý život před sebou, ji zasáhlo jako blesk z čistého nebe. Přitiskla se k němu a v jejím srdci se rozmáhal pocit nespravedlnosti. Brumbál prožil dlouhý a pěkný život, nemusel své smrti želet, ale Severusovi chtěli vzít tolik krásných let. Tohle byla přece nespravedlnost. Tohle byla vražda!
Hermiona se k němu přitiskla, jako by tak mohla něco změnit. Byl přesně takový, jak si ho představovala, štíhlý, svalnatý, v každém ohledu perfektní. Svíral ji pevně, svaly na jeho pažích se napínaly. Cítila se s ním tak bezpečně. Zapomněla na to, že jsou ve vězení i na to, co bude zítra. Byl jen on, jeho rty, ruce. Tiskla se k němu, vnímala teplo jeho těla a nepřipouštěla si, že on nemá žádný zítřek.
Jeho ruce hladily její sametovou kůži a pomalu beze spěchu odstraňovaly poslední kousky šatů. Jejich nahá těla se propletla. 
„Nechci čekat,“ zašeptala.
„Nebudeš,“ slíbil chraplavým hlasem.
Hladově našel její ústa. Svíral ji pevně, jako by byla pevným bodem tohoto vesmíru. Všechny myšlenky na to, co bude zítra, se propadly do hlubin jeho mysli. Vnímal jen její tělo, které ho svíralo, dychtilo po něm. Někdo sténal, nebyl si jist, jestli on nebo ona. Ještě nikdy to neprožíval tak intenzivně, ještě nikdy si tak jasně neuvědomoval, že žije.
Připadalo mu to jako celá věčnost, protože ztratil pojem o čase. Jeho pohyby byly kratší, drsnější, rychlejší, těžce oddechoval. 
„Severusi!“ 
Věděl, že je blízko. A stejně dobře věděl, že nesmí…nesmí… ne... 
Zvrátil hlavu dozadu a zavrčel téměř jako zvíře.
Hermiona se dívala do jeho tváře a cítila se šťastná a pyšná. Už nepatřil nikomu, nebyl sluhou Voldemorta, ani dobře metoucím koštětem Řádu, ale na malý okamžik byl jen její. Prožívala s ním jeho vlastní rozkoš, cítila zvláštní uspokojení, které se s tím fyzickým nedalo srovnávat.
Opíral se o třesoucí se ruce a lapal po dechu. Tohle se nemělo stát. Jak mohl. Vždycky se ovládl, vždycky. Tak proč ne dnes? Chtěl jí to říct, chtěl něco udělat, ale dokázal se jen vyčerpaně svalit vedle ní. Přitiskla se k němu. Tak naivně, důvěřivě a on ji přitom právě zradil tím nejhorším způsobem.
„Hermiono,“ zachraptěl.
„Šššš, tiše,“ přiložila mu prst na rty. Pak zvedla hlavu. Doléhal sem zvuk kroků. 
„Svítá,“ zašeptala ponuře.
Oba věděli, co to znamená.
Vysmekla se z jeho sevření, zahalila se do jeho županu a vyklouzla z postele.
„Hermiono!“ 
Klesnul zpátky mezi zmuchlané povlečení. Ve vzduchu se vznášel pach sexu a potu.
„To ne,“ zašeptal. Pro poslední prchavý okamžik života zničil život mladé dívce. Teď si opravdu zasloužil pověsit.
Vstal a měl pocit, jako by právě doběhl maratón. Možná to vážně trvalo celou věčnost. Cítil se unavený, ale podivně smířený se vším. V jeho duši nastoupil klid, jaký do té doby nepoznal. Cela byla zase jako dřív, odporná a špinavá, zbyla tu jen ta postel s nebesy a u mříže umyvadlo s vodou a čisté šaty. Opláchnul se a oblékl.
Vrzly dveře jeho cely. Přišli si pro něj. na zápěstí mu nasadily okovy a vyvedli ho ven. Slunce pomalu vycházelo. Bylo ještě šero. Poprvé dokázal ocenit nádheru východu slunce, ačkoliv dřív mu to připadalo trapně sentimentální. Nabral do plic studený vzduch. Jeden ze strážných ho hrubě postrčil k loďce uvázané u břehu. Pohlédl zpátky přes rameno. Zubatá silueta Azkabanu zalitá měkkým světlem východu slunce, mu přišla romantická. Pobavilo ho, jak je najednou patetický.

Uprostřed Příčné ulice postavili ze dřeva šibenici. Zavřeli ho v Děravém kotli, který byl pro tyto účely vyprázdněn a hlídán. Nemyslel na útěk, myslel na Hermionu a to, čeho se dopustil. Necítil lítost, ani smutek. Byl klidný.
Nečekal dlouho. Čtyři strážní pro něj přišli. Dva šli ve předu a dva v zadu. Šel bez odporu. Když se otevřely dveře, přimhouřil oči. Slunce už vyšlo. Cihlová zeď se rozestoupila. Příčná ulice byla plná lidí. Postávali u zábradlí, které vytyčovalo koridor až k šibenici. Čekala ho dlouhá cesta davem lidí, který si ho nenávistně měřil.
Dobrá, když už má zemřít, bude to s grácií. Nebude nikoho prosit, nikdo mu nic nedal. Nečekal slitování, sám ho nikdy nedával. Vykročil. Ani pomalu, ani rychle. Kráčel důstojně, ramena rovná, hlavu hrdě vztyčenou. S povýšeným, pohrdavým výrazem hleděl přímo před sebe. Nepodíval se vlevo ani vpravo. 
Nejdřív bylo ticho. Jen kroky strážných a jeho samého a občasné zachrastění okovů, jimiž měl za zády spoutané ruce, se odráželo od stěn domů. 
A pak nečekaně začal dav křičet, volal po krvi. Ten zvuk ho udeřil jako facka, ale šel dál. Nezpomalil, ani nezrychlil. Držel si hrdé, téměř královské tempo. 
Nedokázal rozlišit jednotlivá slova, která na něj křičeli, ale byl schopný si je domyslet. První kámen přiletěl ani ne ve třetině cesty. Hodil ho malý kluk, který stěží mohl něco vědět o tom, co se tu odehrávalo. Měl by být ve škole, ale jeho rodiče ho vzali sem, aby se podíval, jak ho pověsí. Neuhnul, i když místa měl dost. Kluk uměl házet dobře. Zasáhl ho do spánku. Ucítil, jak mu po kůži stéká teplá stružka krve. Jako by na tohle dav čekal. Začali se shýbat pro kameny. Strážní si vyčarovali ochranný štít. Jeho nechali napospas davu.
Druhý kámen ho minul jen o vlásek. Třetí ho udeřil do boku. Pak už je nepočítal. Dopadaly na něj ze všech stran, ale on neuhýbal, šel dál svým tempem, jako by měl všechen čas vesmíru. Obzvlášť těžký kámen ho udeřil do kolene, které mu poranili Smrtijedi. Téměř upadl, bolest mu projela celou nohou, ale podařilo se mu to ustát. Bez váhání vykročil dál. Kulhal, z tržných ran na tváři a na rukou mu prýštila krev. Cítil chuť krve v ústech z rozseknutých rtů. 
A pak se v davu mihly její vlasy. Doufal, že není tak hloupá, aby se ho zastávala. Dav by ji ušlapal. Hermiona Grangerová, kdo by si pomyslel, že zrovna ona… ale to už bylo jedno. Byl jí vděčný za to, co pro něj udělala, ale nic víc. Až zjistí, co jí provedl, prokleje ho jako ostatní a všechno zase bude tak, jak má být.
Vzduchu byl nabitý nenávistí. Dav ryčel a Severus byl rád, že se nedozví, co se stane s jeho mrtvolou, dostane-li ji tohle nemyslící stádo do rukou.
„Severusi!“
Ten hlas pronikl i přes řvoucí dav. Otočil se. Stála u hrazení a natahovala k němu ruku. Letící kámen ho zasáhl do hlavy. Bolestí se mu zatmělo před očima a zjitřené koleno mu vypovědělo službu definitivně. Upadl na dlažbu a dav to přivítal s nadšeným smíchem. Sesypal se na něj déšť kamení. Napadlo ho, že možná došlo k změně plánu a chystají se ho ukamenovat. Iracionálně zalitoval dlažby, kterou v amoku dav vyrvával a házel po něm. 
Nakonec zakročili strážní. Lidi ukáznili a zvedli ho ze země. Vytrhl se jim. Chtěl jít sám, i když koleno protestovalo. Kulhal dost ošklivě. Bílou košili měl nasáklou krví. 
Schody na šibenici musel vyjít pomalu, opatrně. Koleno bolelo pekelně, ale utěšoval se, že za chvíli ho už nebude bolet nic. Postrčili ho pod provaz. Někdo odstrkoval lidi, aby se dostal blíž.
Potter. 
Zastavil se těsně pod šibenicí. Snažil se překřičet dav, marně. Ovšem na tom, co mu Ten, kdo porazil Pána zla, chtěl sdělit, už příliš nezáleželo.
Kat v černé kápi mu přetáhl smyčku přes hlavu. Kápi odmítl. Nebyl srab. Podívá se smrti do očí. Zmocněnec ministerstva vytáhl pergamen a odkašlal si.
„Vynech to, lid si žádá zábavu,“ ušklíbl se.
„Severus Sebastian Snape byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Protože jeho počínání bylo nanejvýš brutální, byl právoplatně odsouzen k výjimečnému trestu ztráty hrdla.“
Ministerský zmocněnec sroloval pergamen a pokynul katovi.
Hermiona se prodrala k Harrymu. Oči měla zalité slzami.
Severus se na ně zahleděl a zjistil, že je smířený i s Potterem. Mohl umřít bez lítosti a výčitek. 
„Díky,“ řekl Hermioně.
Rozplakala se. Potter ji objal kolem ramen a jeho rty naznačily jediné slovo – promiň. Severus Snape netušil, co by mu vlastně měl promíjet.
Propadlo pod jeho nohama se otevřelo.
Hermiona zabořila tvář do Harryho hrudi, když se tělo Severuse Snapea zhouplo ve vzduchu a byla si jistá, že slyšela to odporné křupnutí, jak mu provaz zlomil vaz. Dav ztichl, ozývalo se jen tichounké vrzání provazu. Pomalu zvedla hlavu a unikl jí zoufalý vzlyk. Hlava se mu svezla na stranu a jeho černé oči hleděly před sebe. Nebylo v nich nic, byly prázdné, bez života a ona od nich nedokázala odtrhnout zrak. Kdyby ji Harry neodvedl, stála by tam až do soudného dne.

Pohřeb byl malý, ale důstojný. Nikdo neměl proslov, nebylo jim do řeči. Hermiona přišla s Ronem, který se stal oporou v jejím zármutku. Harry tu byl s Ginny, drželi se za ruce. Harryho tvář byla strnulá. Přišli i zbylí členové Fénixova řádu a většina bývalých studentů Zmijozelu. Draca Malfoye doprovázela jeho matka, které Snape, byť neúmyslně, zachránil život.
Harry se díval na hořící hranici a pomalu mu docházelo, že Severus Snape byl skutečný hrdina. Nikdy se jeho jméno nedostane do učebnic dějepisu, ale tak už to s hrdiny bývá. Umírají sami, opuštění, rukou těch, které přišli zachránit, ale bez nich by se věci nikdy neudály tak, jak měly. Na tom, jaký Snape byl nebo nebyl, nezáleželo, důležité byly jeho činy.
Hermiona držela Rona za ruku a po tvářích jí stékaly slzy. Neměla ani ponětí, že pod srdcem nosí odkaz Severuse Snapea.

Konec