Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape a Hermiona Grangerová
Shrnutí: Voldemort padnul a Severus Snape musí přijmout zodpovědnost za své činy bez ohledu na okolnosti. Hermiona se však nemůže smířit s tím, že profesor, kterého vždycky ve skrytu duše obdivovala, sedí ve vězení a má být brzy popraven, třebaže zachránil Harrymu život. Je otázkou zda bylo moudré rozhodnutí to, co udělala.
Poznámka: Děkuji Alane a Lunkvil za beta read
Dopsáno v roce 2006
Poslední přání
Pěst dopadla do
jeho tváře tak prudce, že mu hlava cukla dozadu. Neupadl jen
proto, že ho drželi. Z rozseknutých rtů a nosu mu kanula krev.
Stékala mu po bradě a kapala na zem. Na levé líci měl ošklivou
podlitinu hrající všemi barvami a na spánku stružku zaschlé
krve.
Další rána byla směrovaná na jeho břicho. Nemohl
uhnout. Udusil v sobě výkřik, jen bolestně přivřel oči a
zlomil se v pase. Ochable visel v jejich rukou a lapal po dechu.
Koleno strážného se bolestivě zabořilo do jeho rozkroku. Nohy se
pod ním podlomily a uniklo mu napůl bolestné, napůl vzteklé
zasyčení. Dýchal namáhavě, potlučená žebra pekelně bolela,
měl pocit, že kdyby měl co, zvracel by.
Znovu ho udeřili ze
strany do hlavy tak silně, až mu cvakly zuby a prokousnul si dolní
ret. V duchu se modlil, aby je nenapadlo mu zuby vyrazit. To by
nesnesl.
Nenapadlo je to. Na pokyn vrchního strážného ho
pustili. Nedokázal dát ruce pod sebe včas a tvrdě popadl na
špinavou, kamennou podlahu. Jeho hlava narazila s nepěkným zvukem
na zem. Zatmělo se mu před očima, ale kopanec do boku a vzápětí
do zad cítil až příliš jasně. Schoulil se do klubíčka.
Zase
ho vytáhli na nohy. Sil mu rychle ubývalo. I kdyby byl schopen se
bránit, k čemu by to bylo? Byli tři, on byl sám a navíc neměl
kam utéct. A tak mlčky tohle surové bytí snášel. Jeho jediným
vítězstvím bylo, že nevydal žádný bolestný křik, že se
ovládl, neposkytl jim to zadostiučinění.
Strážný ho uchopil
za vlasy a zvrátil mu hlavu do nepřirozeného úhlu.
„Jak se
ti to líbí, ty bestie?“ zasyčel.
Odpověděl mu výstižně –
plivnul mu do ksichtu sliny smíšené s vlastní krví. Schytal
další ránu do břicha a dvě do hlavy. Strážní, kteří ho
drželi, mu zkroutili ruce ještě víc. Už teď měl pocit, že
musí mít obě paže vykloubené, nyní se k tomu přidal dojem, že
mu je snad zlomí. Někde hluboko v duši si vroucně přál, aby ho
umlátili, aby ztratil vědomí. Bylo by to o tolik jednodušší,
ale nebyli tak hloupí, aby se připravili o zábavu.
Potom ho
nečekaně prudce odstrčili. Narazil ramenem do zdi a sesunul se po
ní na zem. Na rozloučenou si každý z těch tří do něj ještě
kopnul. Pak za nimi zapadly dveře jeho cely.
Severus Snape se
velice pomalu téměř po čtyřech doplazil na tvrdý kavalec,
jediný kus nábytku v téhle špinavé, studené místnosti, a
vyčerpaně se na něj zhroutil. Zavřel oči. Vyjma bolesti necítil
nic dalšího, žádnou lítost, vztek, prostě nic. Přijal to tak,
jak to bylo. Věděl, že takhle nějak skončí už ve chvíli, kdy
ho Brumbál přiměl souhlasit s tím bláznivým plánem. Slyšel
Brumbálův hlas, jako by to bylo včera:
Šachy, Severusi, jsou ti přece blízké, ne? Dívej se na to jako na partii. Harry je král, nejdůležitější figura ve hře, kterou je nutné za každou cenu ochránit. Já jsem královna a ty střelec. Oproti tobě mám velké možnosti, ale někdy se partie vyvine tak, že je třeba obětovat královnu, aby střelec dal šach mat. Teď už mi rozumíš?Uděláš, oč tě žádám? Nikoho jiného požádat nemohu, nikdo jiný to udělat nemůže. Jsi střelec, který může táhnout na šach mat. Jak se rozhodneš?
Severus se pomalu
otočil na záda a zadíval se do stropu. Šach mat, dali Pánu zla
šach mat. Ale za jakou cenu? Vlastní rukou zabil Brumbála, nečinně
přihlížel mučení McGonagallové, nehnul ani prstem, když umíral
Lupin, a svedl tu nejšílenější bitvu s třiceti Smrtijedy.
Necítil však žádnou vděčnost za to, že údajně sám Potter
trval na tom, aby se pokusili zachránit jeho bezcenný život. Byl
po té bitvě doslova na kusy. Mohl zemřít se ctí v boji, ale
nedopřáli mu to. Vzali ho do nemocnice a poskládali víceméně
dohromady. Na těle mu zůstaly jizvy, měl problémy se zády a
trochu kulhal, protože levé koleno mu už nesloužilo jako dřív.
Dalo by se s tím žít, jenomže smrt Albuse Brumbála si žádala
„spravedlnost“. Byl souzen a právoplatně odsouzen za spolčování
se s mocnostmi zla, za používání kleteb, které se nepromíjejí,
a za vraždu Albuse Brumbála. O tom, že ten mizerný kluk, ten
hrdina, ten slavný Potter, přežil jen díky tomu, že dodržel, co
slíbil Brumbálovi předtím, než udělal to, co udělal, že se
nechal zmasakrovat, aby mohl ten mizerný spratek bezpečně po pádu
Pána zla odejít, o tom nepadlo nikde ani slovo. Veřejné mínění,
totéž veřejné mínění, které kdysi považovalo Brumbála za
senilního naivku a poťapaného blázna, si žádalo „spravedlnost“,
křičelo po výjimečném trestu pro Toho,
kdo zabil Albuse Brumbála.
Dostali,
co chtěli. První trest smrti za celá staletí byl vyřčen a měl
být vykonán už za několik dní. A protože nebyl čistokrevný
kouzelník, neměl právo být sťat, ale chystali se ho pověsit
jako dobytek. Ale komu by záleželo na nějakém Severusi Snapeovi,
bývalém Smrtijedovi, bývalém profesoru lektvarů? Pověsí ho a
„spravedlnosti“ bude učiněno zadost.
Necítil lítost,
nelitoval ničeho, co udělal, ale ten poslední zbytek smyslu pro
spravedlnost se v něm bouřil. Když do toho šel, věděl, že
umřel. Bral to jako fakt, jako daň za špatná rozhodnutí z mládí.
Ale nikdy si nepomyslel, že zemře na šibenici. Bylo mu jasné,
proč ho nenechali umřít, nechtěli přijít o tu zábavu, až mu
provaz zlomí vaz, nebo ještě lépe, až se bude pomalu dusit. Ve
světle toho si nebyl Severus jist, kdo je tady to monstrum, ta
vražedná bestie, které údajně neví, co je loajalita. Byl to on
nebo oni? On si nehrál na nic, byl takový, jaký byl. A vlastně
nechápal, proč se rozhodl zachraňovat tuhle hnusnou pokryteckou
společnost, která mu nikdy neudělala nic dobrého. Ba ne, věděl
to. Celé se to stalo pro dvě nádherné smaragdové oči a ohnivé
vlasy. Stručně řečeno měl teď zemřít kvůli ženské a
neviděl na tom nic romantického, jak se to psává v
knihách.
Chodili spolu přesně tři týdny, dva dny a šestnáct
hodin. Pak mu řekla, že to nemá cenu, že s ním chodila jen ze
zklamání, že si to zpočátku neuvědomovala, ale teď to ví. A
nebylo by prý k němu fér, dál pokračovat ve vztahu, který nemá
a nikdy neměl budoucnost. Že jsou příliš rozdílní, že ona je
z Nebelvíru a on ze Zmijozelu a to prostě nejde dohromady. Zkrátka
a dobře to byl omyl a je mezi nimi konec. To mu zlomilo srdce.
Poprvé v životě se doopravdy zamiloval, podlehl citům, které
skrýval a řekl jí to. Tři týdny, dva dny a šestnáct hodin se
tajně scházeli, dotýkali se, líbali…a pak ho nechala…tři dny
nato se dala dohromady s Potterem. Ruplo mu v bedně. Teď to věděl,
ale tehdy si to nepřipouštěl. Pokusil se Pottera zabít, skoro ho
vyloučili ze školy a nakonec skončil jako Smrtijed, aby už nikdy
nebyl ničím omylem. Jenže ty smaragdové oči a ohnivé vlasy ho
nikdy nepřestaly pronásledovat. Když svou hloupostí a
zaslepeností dostal Lily do smrtelného nebezpečí, uvědomil si,
že takhle to dál nejde. Snažil se to napravit, ale někde musel
udělat chybu. Ani ho nepustili na její pohřeb, že prý jen pro
blízké přátele. Jenže její smrt ho nevyléčila spíš naopak.
A tak zradil muže, kterému přísahal věrnost, a začal pracovat
pro Brumbála. A teď měl kvůli tomu všemu umřít. Kvůli těm
smaragdovým očím a těm ohnivým vlasům, díky kterým se už
nikdy nedokázal zamilovat a které mu zničily život.
Nemělo
smysl brečet nad rozlitým mlékem. Co se stalo, stalo se. Přijímal
za to plnou zodpovědnost. Vždyť se mohl tolikrát rozhodnout
jinak. Mohl se k lidem chovat mnohem líp, najít si přátele,
přítelkyni, oženit se. Neudělal to. Nechtěl. Co si spískal, to
si taky hodlal vyžrat. Rukávem kdysi bílé košile si setřel
zasychající krev na tváři. Zvláštní, že teprve těsně před
smrtí se tak nějak se vším smířil. Už mu to bylo jedno.
Nezáleželo už na ničem, stejně umře. Svým způsobem to bylo
osvobozující.
*****
Severus seděl v
rohu místnosti. Byla mu zima, ale nesnažil se dožadovat deky nebo
snad ohně. Věděl, že by dostal akorát ránu. Snažili se mu tu
pobyt co nejvíc znepříjemnit. Od chvíle, kdy ho sem zavřeli, do
těchto nedůstojných prostor, které by se s trochou snahy mohly
brzy vyrovnat kobkám Pána zla, nic nejedl. Ne že by mu nepřinesli
jídlo, ale ty zbytky nehodlal jíst. Nebyl žádné zvíře. Odmítal
jídlo, pokud se tomu tak dalo ještě říkat, se svým typicky
arogantním, povýšeným výrazem. Mělo to i své výhody. Střeva
měl prázdná a vymočit se v rohu místnosti nebylo tolik
ponižující. Netušil, kolik mu zbývá času a vlastně mu to bylo
jedno. Trávil dlouhé chvíle tím, že vzpomínal na ty hezčí
zážitky. Moc jich nebylo, ale pár jich měl. Někdy si tiše
citoval své oblíbené pasáže z různých knih.
U mříže se
objevil strážný. Severus ho ignoroval. Někdy sem chodili, aby mu
mohli sprostě nadávat a plivat po něm, proto seděl v
nejvzdálenějším koutě.
„Máš návštěvu,“ odplivl si
strážný.
Severus se neobtěžoval odpovědět. Bylo mu jedno,
kdo sem přišel. Nestál ani o kázání McGonagallové o tom, že
si za to může sám, že ji zklamal, ani o Slughornův soucit, že
takový nadějný student skončil nakonec jako zločinec, a už
vůbec neměl chuť poslouchat vděk Draca Malfoye. Naposlouchal se
toho u soudu ažaž. Ten kluk si ani neuvědomoval, jak vděk u
Malfoye vypadá slabošsky a odporně. Zvedal se mu z toho žaludek.
Ušklíbl se, když si uvědomil, že někde tady bude v nějaké
nepochybně slušněji zařízené cele i Lucius. Přišlo mu
najednou směšné, že oba skončili tady.
Nevzhlédl, když
vrzly dveře. Nezajímalo ho, kdo přišel, aby se pokochal, jak
neslavně skončil kdysi obávaný Smrtijed, pravá ruka Pána
zla.
„Profesore Snape?“ ozval se nejistý dívčí hlas.
Zvedl
oči. Ji by tu tedy rozhodně nečekal. Přišla se podívat na
nenáviděného profesora lektvarů? Vlastně na bývalého
profesora. Neřekl nic, nechtěl se s ní bavit. Ať si to vychutná
a vypadne. Možná ji sem poslal Potter, protože sám nemá odvahu
přijít, slaboch a zbabělec.
Hermiona nejistě přešlápla.
Věděla, že je pošetilé sem jít, ale chtěla ho vidět, musela
ho vidět. Přitáhla si plášť blíž k tělu, byla tu zima.
Napadlo jí, že musí v těchto podmínkách, které jsou pro něj
tak nedůstojné, trpět. Neušlo jí, že ho zmlátili. Pobouřilo
ji to. V Denním věštci nebyl ani řádek o tom, v jaké špíně a
ponížení musí čekat na svůj rozsudek.
„Profesore,
já…“
„Nejsem už ničí profesor,“ zavrčel podrážděně.
Měl vztek, že ho takhle vidí, ale nemohl s tím nic dělat. No co,
tak se ještě jednou pobaví někdo na jeho účet. Stalo se mu to
tolikrát, že jednou ho to už nezabije. Ta myšlenka ho pobavila.
Na jeho tváři se objevil trpký, nepěkný úšklebek.
Hermiona
polkla, protože si ten výraz vztáhla na sebe. Jistě mu musela
připadat směšná, ale…
Došlo jí, že to, co cítí, musí
být pach moči. Oči se jí rozšířily šokem a vztekem.
„Tohle
přece nemusíte snášet,“ zašeptala.
„Co?“ zeptal se s
dalším úšklebkem.
„Tohle přece!“ gestem ruky zahrnula
celou celu.
„Proč zrovna vás to zajímá?“ zavrčel
roztrpčeně. Nemusela mu připomínat, co musí snášet.
„Protože
jsem vás vždycky obdivovala,“ řekla teď už pevnějším
hlasem.
„Mne?“ upřímně ho to překvapilo. „Proboha,
proč?“
„Obdivovala jsem váš intelekt, vaše
znalosti…vaše…,“ rozhodila neurčitě rukama.
„Tak to
jste se musela ošklivě zklamat,“ řekl tiše a namáhavě vstal.
Koleno a záda mu působily problémy. Za tu dobu, co tu byl, se to
strašně zhoršilo. Ale kdo by chtěl umírat zdravý.
„Nikdy
jsem nepochybovala o profesoru Brumbálovi…a o vás taky
ne.“
„Nikdy?“
Zavrtěla hlavou.
Bylo
zvláštní objevit někoho, kdo… Potřásl hlavou. Na tom přece
už nezáleželo.
„Proč jste sem přišla?“ zeptal se unaveně
a posadil se na kavalec. Přejel si rukou po bolavém koleni.
Najednou si připadal strašně starý, a to mu nebylo ani čtyřicet.
Byl příliš mladý na to, aby umřel.
Bez vyzvání se posadila
vedle něj. Tohle už nebyla ta nebelvírská šprtka, ta ufňukaná
mudlovská šmejdka. Nejistota z ní spadla a on si uvědomil, že za
poslední rok se z ní stala sebevědomá mladá žena. Povzdechl si.
Najednou se cítil opuštěně. Její přítomnost mu připomněla,
že nikdy nikoho neměl – přátele, rodinu, ženu. Celý život
prožil osaměle. Teď už bylo pozdě něco měnit. Bylo pozdě na
všechno.
Hermiona si všimla, jak z jeho tváře spadla ta maska,
která na ní celý jeho život ležela. Konečně se potvrdil dojem,
který z něj vždycky měla. Byl to osamělý, zklamaný muž. Kdyby
v životě našel trochu porozumění, něhy a lásky, mohlo to
všechno skončit jinak a on by tu teď neseděl a nečekal na
popravu. Zalitovala, že se s ním nesetkala dřív. Výraz jeho očí
jí najednou připomínal uštvané zvíře, které už nemůže dál
a jen čeká na ránu z milosti. To se jí nelíbilo. Nechtěla, aby
ho srazili na kolena, nesměli ho zlomit. Jenže v tuhle chvíli se
zdálo, že je blízko bezpodmínečné kapitulaci.
Severus
nemyslel na nic. Jen zíral před sebe. Byl unavený. Dal by všechno
za to, aby Grangerová teď vytáhla nůž. Vždycky sebevraždu
odsuzoval, ale všechno bylo lepší než tohle. Vždyť to bylo
pokořující! Seděl tu vedle ní a uvědomoval si, že ho
připravili o jeho důstojnost, o čest. Za pár dní ho povedou k
šibenici a on bude muset snášet nadávky, určitě po něm budou
něco házet a pak ho pověsí jako zloděje koní a kdo ví, co pak
budou dělat s jeho mrtvolou. Cítil, jak se v něm všechno bouří
a vzpírá, ale už neměl sílu dál bojovat. V duchu ji proklel za
to, že sem přišla, že si díky ní uvědomil svou bezmocnost a
ubohost. Byla jediná, kdo za ním přišel. Pro ostatní neznamenal
nic. Bude jen další jména na kamenném náhrobku, pokud mu vůbec
dopřejí důstojný pohřeb. Přišlo mu divné, že ho zajímá co
bude po jeho smrti. Došlo mu, že na tom obyčejném pohřbu, kam by
přišlo aspoň pár lidí, mu záleží víc, než by si kdy
pomyslel. Vzpomněl si na Brumbálův pohřeb. Na ten jeho by nikdo
nepřišel, proč taky. A proč mu vlastně záleží na tom, zda
bude pohřben jako lidská bytost nebo dán davu, aby si s ním
dělal, co je mu libo? Bude mrtvý, bude jen kus masa, nic víc a nic
méně.
Hermiona seděla tiše a přemýšlela, co se mu asi
honí hlavou. Jeho ztrhané rysy a několikadenní strniště vousů
zošklivilo jeho tvář, kterou vždycky považovala za atraktivní.
Všimla si, že mu ramena poklesla, jako by na ně dopadlo
nesnesitelně těžké břemeno. Taky byl pohublý a pobledlý. Tolik
si přála mu to ulehčit, pomoct mu. Chtěla, aby všem ukázal, že
je lepší, než si myslí. Aby v den své popravy kráčel s tím
arogantním úšklebkem a přezíravě přehlížel davy, kteří se
už teď těšili, jak se pokochají pohledem na zlomeného vraha
Albuse Brumbála. Jemně mu položila dlaň na ruku. Věděla, že
slova by nikdy nevyjádřila obdiv a náklonnost, kterou k němu
cítila, ať už to bylo jakkoli nelogické a pošetilé.
Odstrčil
ji, jak předpokládala.
„Běžte pryč,“ požádal ji. Jeho
hlas zněl nepřirozeně.
„Ne.“
Překvapeně vzhlédl.
Ještě nikdy mu žádný student… jenže ona už dávno nebyla
jeho studentkou. Byla to… žena… velice atraktivní žena. To
vědomí proniklo do jeho mozku s nepříjemnou ostrostí a vyvolalo
v něm pobavení. Jak mohl proboha v takové situaci přemýšlet
o…
„Co po mně vlastně chcete?“ zasyčel. Pocit bezmoci se
změnil ve vztek. „Proč nejste s tím národním hrdinou a
neslavíte?“
„Protože ten „národní hrdina“ mě požádal,
abych za vámi přišla a řekla vám, že tohle nechtěl,“ řekla
mu chladně.
To byla rána pod pás.
„To vám nemusím
věřit,“ odsekl podrážděně. Dokázal by se vyrovnat se vším,
ale ne se soucitem od Pottera.
„Nemusíte,“ přisvědčila.
„Ale přišla jsem vám říct vlastně ještě něco. Máte nárok
na poslední přání v předvečer své…může to být cokoli,
rozsah není nijak omezen, pochopitelně vyjma žádosti o
milost.“
Vstala a zamířila k mříži. Strážný ji
otevřel a ona vyšla ven.
„Nashledanou,“ zašeptala, než
odešla.
*****
Nejistě kráčela k
jeho cele. Nepřál si ji vidět, ale nemohla v předvečer jeho
popravy sedět doma. Ron to prostě musel pochopit. Nebylo v tom nic
racionálního, ale bylo to silnější než ona.
Zase seděl
v tom koutě. Vypadal hůř, než když ho viděla posledně.
Zarostlý, nemytý, s několika novými modřinami a roztrženým
horním víčkem levého oka. Tvář měl špinavou od zaschlé krve.
Potrhaná, špinavá košile na něm zoufale visela, jak byl vyzáblý.
Kdo ví, kdy naposledy pořádně jedl. Cela nesnesitelně páchla,
stejně jako on. Přesto asi jejich poslední rozhovor měl pozitivní
účinek, protože uštvaný pohled z jeho očí zmizel a nahradil ho
vzpurný, vzdorovitý, vzteklý výraz.
„Co zase chcete?“
vyštěkl podrážděně, než mohla něco říct.
„Jsem ráda,
že už jste zase ve své kůži,“ odsekla.
Její reakce ho
překvapila. Zapomínal, že to už není ta uťápnutá holčina, na
kterou mohl beztrestně pouštět hrůzu.
„Je mi prima, dík za
optání,“ zavrčel a ztěžka vstal.
„Proč jste si nevybral
poslední přání?“ zeptala se jemněji.
Ušklíbl se.
„A
co bych si měl přát? Chci akorát, abyste mi všichni dali pokoj!“
otočil se k ní zády. „A vy, slečno Grangerová,
především!“
„Nikdy jsem vám neřekla, že jste mě
vzrušoval, že?“ sdělila mu bez obalu a zkoumala, jak zareaguje.
Chtěla ho vyprovokovat.
„Ale, ale,“ zašklebil se. Pak
zvážněl. „Připadá vám to vtipné?“
„Ne,“ připustila.
Bylo to od ní dětinské, ale v tu chvíli jí přišlo jako dobrý
nápad, říct mu něco takového.
Pobaveně se ušklíbl.
„Tak
proto jste tady? Chcete si to rozdat tady na podlaze?“ vysmál se
jí.
„Dala bych přednost posteli,“ řekla mu klidně.
Rozhodla se tu hru dohrát do konce. Byla zvědavá, jak zareaguje a
vlastně to svým způsobem byla přece jen pravda. Aniž by to
tušila, zcela ho vyvedla z konceptu.
Unaveně si protřel oči a
ucukl, když se dotknul poraněného oka.
„Ukažte,“ popošla
k němu.
„Nic mi není,“ mávl rukou. Jeho tvář dostala zase
ten unavený výraz. Měl toho už plné zuby, začínal se na tu
popravu skoro těšit. Přinejmenším to znamenalo konec. „Nabídl
bych vám víc než uštěpačnou konverzaci, ale tady…,“
rozhodil s trpkým úšklebkem rukama.
„Tak si něco
přejte.“
Naklonil hlavu lehce na stranu. Díval se na ni
zvláštním pohledem, který u něj nikdy neviděla a kterému
nerozuměla. A pak ho napadlo, že to vlastně není tak hloupý
nápad, něco si přát. V duchu zformuloval svůj požadavek. Věděl,
že to bude stačit. Několik vteřin poté se zdi potáhly bohatě
vyšívanými tmavými tapiseriemi, podlaha se zakryla nádherným
kobercem, nepříjemný odér nahradila jemná prchavá vůně
vanilky, tvrdý kavalec zmizel a místo něj se objevila nádherná
postel s nebesy a stůl s dvěma pohodlnými židlemi, jenž se
prohýbal pod mísami, zakrytými stříbrnými poklopy. Světlo
svící všechno zalilo jemnou mihotavou zlatavou září, v krbu,
který se vyloupnul ze zdi, zapraskal oheň. Dojem kazila jen
nevzhledná mříž na jedné straně místnosti.
Severus rozhlédl
a musel uznat, že ta iluze je dokonalá. Přejel prsty po opěradle
židle. Bylo to dokonalé. Ani nečekal, že by se kvůli němu tak
snažili.
„Tak přece jen jste si něco přál,“ konstatovala
Hermiona.
„Vypadá to tak,“ řekl pomalu.
Jako
poslední se v rohu místnosti objevila velká vana na zvířecích
nohách plná horké vody a na zdi naproti ní zrcadlo. Pod zrcadlem
na polici stálo mýdlo, šampón, pěna na holení a žiletka. Přes
opěradlo jedné židle byl přehozen hebký ručník a černý
krátký saténový župan.
Strážný zvědavě nahlédl do cely
a odplivl si.
Hermiona kývla k mříži.
Voda přímo
lákala. Podíval se na Hermionu a pak na šmírujícího strážného.
Zatoužil, aby se mříž něčím zakryla, ale jak se zdálo, jeho
přáním už nikde nikdo nenaslouchal.
„Co se dá dělat,“
pokrčil rameny a shodil ze sebe to, co kdysi bývalo jeho košilí.
Sotva ten „hadr“ dopadl na zem, zmizel.
Hermiona se k němu
otočila zády.
„Už vás nevzrušuji?“ zeptal se jí
pobaveně. Svlékl se.
„Dobře víte, že jsem to řekla
jen tak,“ hlesla.
„Škoda,“ pokrčil rameny, vzal z police
mýdlo a šampon a vlezl si do vany.
Vychutnával si tu
rozkoš, když jeho tělo sevřela horká voda. Cítil, jak se jeho
ztuhlé svaly uvolňují. Pomalu si namydlil ruce a smýval ze sebe
špínu, pot a zaschlou krev.
Hermiona poslouchala šplouchání
vody. Nakonec se otočila, vzala ze židle ručník a přinesla mu ho
k vaně. Zrovna si myl vlasy. Pěna ze šampónu zakrývala vše, co
bylo potřeba. Vzpomněla si, co se o něm říkalo, že si nikdy
vlasy nemyje, že je má nechutně mastné. Pocítila touhu zabořit
prsty do těch černých mokrých pramenů, které se leskly, jako by
měly nějaké vlastní vnitřní světlo. Dívala se na něj. Měl
zavřené oči a nevěnoval jí pozornost. Přemýšlela, jestli ví,
jak je krásný tím zvláštním nekonvenčním způsobem. Došla
pro holení.
„Můžu?“ zeptala se.
Otevřel oči a zahleděl
se na žiletku v její ruce.
„Proč ne,“ přikývl. Pohodlně
se opřel o stěnu vany.
Hermiona se zhluboka nadechla a
nanesla na jeho tvář pěnu. Byla překvapená, jak je jeho kůže
hebká. Opatrně přiložila žiletku a s největší péči, aby ho
neřízla, se dala do práce. Byla tak zaujatá prací, že si
nevšimla, že pěna opadává a odhaluje všechno.
Byla téměř
hotová, když zvedla oči a spatřila…
„Sakra!“ zasyčel
Severus, když ho žiletka bolestivě řízla do
brady.
„Já…já…já…om…om…omlouvám se,“ koktala
Hermiona a ustupovala.
Severus si setřel krev a pobaveně se
zašklebil. Najednou se mu nějak umírat nechtělo.
„To nic.
Zažil jsem už horší věci.“ Přejel si rukou po tváři a
konstatoval, že ho oholila moc pěkně, tedy až na to říznutí.
Voda
už začínala chladnout, bylo na čase vylézt. Navzdory tomu, že u
mříže už postávali tři strážní a špehovali, neobtěžoval
se natahovat pro ručník, třebaže ho měl na dosah ruky. Neměl
chuť nechat se něčím nebo někým omezovat. Jen ať se dívají.
Jeho mokré nohy zanechávaly na koberci ťápoty.
Hermiona, dosud
otočená, aby se mohl obléknout do županu, se obrátila a
přitiskla si ruku k ústům. Jeho hubené nahé tělo se lesklo
kapkami vody. Byl k ní otočen zády, takže mohla ocenit jeho pěkná
ramena, záda, dlouhé štíhlé nohy a pevný zadek. Navzdory tomu,
co prožil, měl pořád pěknou figuru. Snad jen ty jizvy trochu
kazily dojem, třebaže mu propůjčovaly svým způsobem zvláštní
půvab tragického hrdiny.
Severusovi bylo zcela jedno, jak jeho
nahota zapůsobí na Hermionu. Neměla sem lézt. Nahlížel pod
každý poklop a opatrně uždiboval z lahodných pokrmů. Byl si
vědom toho, že nesmí podlehnout impulsu a nacpat se. Už hezky
dlouho nic nejedl a to by mohlo špatně dopadnout.
Stáhla župan
z opěradla židle a hodila mu ho na hlavu.
„Mohl byste se
laskavě obléct?!“ zavrčela.
Severus si ležérně natáhl
župan a nedbale ho zavázal.
„Nevím, co vám vadí. Co byste
na mě asi tak viděla,“ ušklíbl se a bavil se tím, jak Hermiona
zrudla.
„Je to nevychované,“ namítla.
„Nikdy jsem
netvrdil, že mám nějaké extra vychování,“ pokrčil rameny a
nabídl jí židli.
Ačkoli vlastně řekl, že je
nevychovanec, gentlemansky jí přidržel židli a přisunul jí ji.
Sám si sednul naproti ní.
Hermiona si nandala jen malou porci.
Severus si dal ještě méně. Nechtěl riskovat. Ovládl se a jedl
pomalu, kultivovaně. Obratně pracoval s příborem. Jeho chování
u stolu bylo vždy na vysoké úrovni. Ne, Severus Snape rozhodně
nebyl žádný neotesanec, i když se tak často choval, protože
neviděl důvod, aby se k lidem choval lépe, ale teď už na tom
nezáleželo. Ovšem nebylo pozdě ukázat, že umí být gentleman,
když chce.
Hermiona zářila. Takhle si ho vysnila. Zdvořilý,
jemný gentleman pod maskou hrubiána. Konverzace byla nečekaně
příjemná. Především ho zajímalo, co chce dělat teď, když
vystudovala. Víno jí pomalu stoupalo do hlavy, k tomu všemu ty
jeho uhrančivé oči a rozhalený župan ukazující jeho pěkně
stavěný hrudník. Šmírující stráž už ani nevnímala.
Severus
záměrně rozehrál veškeré své kouzlo a šarm. Když už to měla
být poslední noc jeho života, hodlal využít všeho, co se mu
nabízelo, včetně toho, že Hermiona Grangerová z nějakého
důvodu opět přišla. Kdo ví, kdyby nedorazila, možná by neměl
vůbec zájem sám si tuhle poslední noc vychutnat, ale ona tu byla.
A byla to žena. A on byl muž.
„Nebude vám vadit, když vám
budu říkat jménem?“ zeptal se a usmál se. Byl to svůdný,
šelmovský úsměv, který Hermiona na jeho tváři viděla poprvé.
Bylo až zarážející, jak se jeho obličej rozjasnil, rysy změkly
a zjemnily se a do očí vstoupil laškovný až koketný
výraz.
„Ji…jistě,“ vydechla stále překvapená tou
změnou. „A mohu já…,“ neodvážila se dokončit větu. Jedna
její část ho pořád vnímala jako jejího profesora.
„Dnes
večer není nic zakázané,“ zašeptal a jeho sametový hlas
dostal nové zabarvení, které proniklo Hermioně až do morku
kostí.
Zachvěla se. Nebyla dost opilá na to, aby si
neuvědomovala, co dělá. Sváděl ji. Zcela bezostyšně ji sváděl.
A vůbec mu nevadilo, že je pozorují. Copak neměl ani kouska
studu? Jenže pak si uvědomila, že jemu už je všechno jedno.
Pochopila, že když tu zůstane, neodvratitelně podlehne jeho
šarmu. Když odejde, nechá ho samotného v okamžiku, kdy i někdo
jako on, potřebuje společnost. Musela se rozhodnout. Cítila jeho
pohled a věděla, že ví, co se jí honí hlavou.
Rozhodla se.
Vzala sklenku vína a pozvedla ji k přípitku.
„Tak na dnešní
večer.“
Usmál se a přiťukl si s ní.
„Mohu se na něco
zeptat?“ osmělila se.
Přikývl.
„Proč jste se nikdy
nechoval jako teď?“
„To je jednoduché, tohle vlastně nejsem
já,“ odvětil klidně.
„Nechápu.“
„Za jednu noc se
snažím dohnat, co jsem za celý život…ale na tom nesejde,“
mávl rukou a načal další láhev vína.
„Ne, už ne,“
zaprotestovala.
„Ale ano. Dnešní večer je zvláštní.“
„Protože
je poslední?“ zašeptala.
Přikývl.
Nechala si nalít a
napila se.
„Víte, co jsem vám nikdy neřekl a nebýt dneška,
ani bych to neudělal?“ řekl nečekaně.
Zavrtěla
hlavou.
„Byla jste nejtalentovanější studentka, jakou jsem
kdy učil.“
„Skutečně? Ačkoli jsem byla šprtka?“ zeptala
se pobaveně.
„Hermiono...“
Zachvěla se. Poprvé slyšela
z jeho úst své jméno. Říkal ho jemně, bez toho pohrdavého
podtónu, kterým s ní vždycky mluvil.
„Magii se
nenaučíš tak, že se našrotíš teorii. Musíš mít cit, nadání.
A to ty máš.“
Ta upřímnost ji zcela odzbrojila.
„Ani
nevíte, co to pro mne znamená,“ zašeptala dojatě. „Pro
mudlovskou…“
„Ne,“ přerušil ji jemně. „Sama dobře
víš, že můj vlastní původ není takový, aby mě opravňoval…se
takhle o tobě vyjadřovat. Můj vlastní otec byl mudla až do morku
kostí a dlouho jsem na tom neviděl nic špatného. Jenže časy se
mění.“
„Jací byli?“ vyzvídala dychtivě.
„Nemluvme
o minulosti.“
„Prosím.“
Zaváhal.
„Myslím…myslím,
že se přece jenom měli rádi,“ řekl pomalu. „Navzdory tomu
všemu. Jenže předsudky jsou hrozná věc. Otec se nikdy nesmířil
s tím, že matka je čarodějka a já…stejně nenormální jako
ona. V tom byl celý problém.“
„Měl jsi je rád?“
zašeptala tence.
„Já nevím. Pro samé hádky na mě neměli
čas. A když jsem se připletl…,“ jeho hlas vyzněl do ztracena.
„Když zemřeli, necítil jsem nic. Nebyl jsem na nich závislý,
protože jsem se musel víceméně starat sám o sebe. Neměli jsme
žádný pořádný vztah. Ale dali mi život, vychování a
vzdělání, a to není zase tak málo.“
„Moji rodiče byli
nejdřív vyděšení, když se dozvěděli, že jsem čarodějka.
Ale jsou na mě pyšní.“
„Važ si toho, Hermiono. Spousta
lidí bere rodinu jako něco samozřejmého.“
„Opravdu tak moc
nenávidíš Harryho?“
Severus se ušklíbl.
„Nechci o tom
mluvit.“
„Nenávidíš ho?“ naléhala.
„To není
nenávist.“
„A co tedy?“
„Nechci o tom mluvit,“
tentokrát to řekl tím svým nesmlouvavým tónem, který
nepřipouštěl diskusi. Neptala se dál.
„Mluvme raději o
přítomnosti,“ řekl.
„O čem?“ zeptala se.
Zadíval se
jí do očí.
„Hermiono.“
„Ano?“
„Nemám ve zvyku
hrát si na něco, co nejsem. Neidealizuj si mě.“
„Proč?
Dnes přece není zakázaného nic,“ zašeptala a koketně na něj
upřela oči.
„Jsi žena a já…,“ nedokázal to
říct.
„Ano,“ zašeptala.
„Co ano?“
znejistěl.
„Odpověď je ano.“
Napadalo ho, jestli vůbec
ta holka ví, co dělá, jestli si uvědomuje, co od ní
žádá.
„Hermiono…“
„Severusi,“ nenechala ho
domluvit, ať už chtěl říct cokoli. Věděla zcela jasně co
chce.
Zachvěl se. Už dlouho neslyšel někoho říct své jméno
tak jemně.
„Doufám, že víš, co děláš. Já nejsem princ
na bílém koni,“ varoval ji.
„Sám jsi řekl, že dnes není
nic zakázané.“
Severus pohlédl na čumily u mříží. Vstal,
vzal Hermionu za ruku a odvedl ji k posteli. Pak zatáhl závěsy
visící z nebes postele dolů, čímž získali aspoň trochu
soukromí.
Hermiona si rozechvěle lehla mezi polštáře. Postel
byla velká a pohodlná. Cítila, že jí vyschlo v puse.
„Pořád
ještě můžeš odejít,“ řekl.
„Ne, nechci,“ hlesla, ale
neznělo to moc jistě.
„Není to trochu…bizardní místo… a
osoba?“ zeptal se s úšklebkem a lehnul si vedle ní.
„Nekaž
to,“ poprosila.
Konečně se políbili – váhavě, nejistě.
Ale ten první polibek jako by prolomil ledy. Nesměle přejela prsty
po jeho rameni, shrnula mu černé vlasy za ucho. Vždycky se jí
zdál tak vysoko nad ní, nedosažitelný. Trochu ji mrzelo, že
musela připustit, že je to jen obyčejný muž. Dychtivě, drsně
ji políbil. Ne, věděla, že není tak úplně obyčejný.
Nechala
se položit na záda. Jeho tenké rty byly překvapivě smyslné.
Opřel se o levou ruku, shrnul jí vlasy stranou a špičkou jazyka
jí přejel po krku. Zachvěla se. Přitiskl rty na její šíji a
jemně jí kousal.
Vyloupl ji z šatů jako hrášek z
lusku. Dodala si odvahy a rozvázala pásek jeho županu. Shodila
hebký satén z jeho ramen a sledovala, jak klouže dolů po jeho
pažích.
„Pořád ještě můžeš odejít,“
zašeptal.
Zavrtěla hlavou.
„Abys jednou
nelitovala.“
„Zeptej se mě, zda mě to zajímá?“
odvětila.
„Vy mladí,“ ušklíbl se pobaveně.
Překvapeně
se na něj zadívala. Až doteď si neuvědomila jejich věkový
rozdíl. Proč taky. Kouzelníci se dožívali vysokého věku,
Severus se stále ještě nedal označit slovem stárnoucí. To
vědomí, že ona má celý život před sebou, ji zasáhlo jako
blesk z čistého nebe. Přitiskla se k němu a v jejím srdci se
rozmáhal pocit nespravedlnosti. Brumbál prožil dlouhý a pěkný
život, nemusel své smrti želet, ale Severusovi chtěli vzít tolik
krásných let. Tohle byla přece nespravedlnost. Tohle byla
vražda!
Hermiona se k němu přitiskla, jako by tak mohla něco
změnit. Byl přesně takový, jak si ho představovala, štíhlý,
svalnatý, v každém ohledu perfektní. Svíral ji pevně, svaly na
jeho pažích se napínaly. Cítila se s ním tak bezpečně.
Zapomněla na to, že jsou ve vězení i na to, co bude zítra. Byl
jen on, jeho rty, ruce. Tiskla se k němu, vnímala teplo jeho těla
a nepřipouštěla si, že on nemá žádný zítřek.
Jeho ruce
hladily její sametovou kůži a pomalu beze spěchu odstraňovaly
poslední kousky šatů. Jejich nahá těla se propletla.
„Nechci
čekat,“ zašeptala.
„Nebudeš,“ slíbil chraplavým
hlasem.
Hladově našel její ústa. Svíral ji pevně, jako by
byla pevným bodem tohoto vesmíru. Všechny myšlenky na to, co bude
zítra, se propadly do hlubin jeho mysli. Vnímal jen její tělo,
které ho svíralo, dychtilo po něm. Někdo sténal, nebyl si jist,
jestli on nebo ona. Ještě nikdy to neprožíval tak intenzivně,
ještě nikdy si tak jasně neuvědomoval, že žije.
Připadalo
mu to jako celá věčnost, protože ztratil pojem o čase. Jeho
pohyby byly kratší, drsnější, rychlejší, těžce
oddechoval.
„Severusi!“
Věděl, že je blízko.
A stejně dobře věděl, že nesmí…nesmí… ne...
Zvrátil
hlavu dozadu a zavrčel téměř jako zvíře.
Hermiona se dívala
do jeho tváře a cítila se šťastná a pyšná. Už nepatřil
nikomu, nebyl sluhou Voldemorta, ani dobře metoucím koštětem
Řádu, ale na malý okamžik byl jen její. Prožívala s ním jeho
vlastní rozkoš, cítila zvláštní uspokojení, které se s tím
fyzickým nedalo srovnávat.
Opíral se o třesoucí se ruce a
lapal po dechu. Tohle se nemělo stát. Jak mohl. Vždycky se ovládl,
vždycky. Tak proč ne dnes? Chtěl jí to říct, chtěl něco
udělat, ale dokázal se jen vyčerpaně svalit vedle ní. Přitiskla
se k němu. Tak naivně, důvěřivě a on ji přitom právě zradil
tím nejhorším způsobem.
„Hermiono,“ zachraptěl.
„Šššš,
tiše,“ přiložila mu prst na rty. Pak zvedla hlavu. Doléhal sem
zvuk kroků.
„Svítá,“ zašeptala ponuře.
Oba
věděli, co to znamená.
Vysmekla se z jeho sevření, zahalila
se do jeho županu a vyklouzla z postele.
„Hermiono!“
Klesnul
zpátky mezi zmuchlané povlečení. Ve vzduchu se vznášel pach
sexu a potu.
„To ne,“ zašeptal. Pro poslední prchavý
okamžik života zničil život mladé dívce. Teď si opravdu
zasloužil pověsit.
Vstal a měl pocit, jako by právě doběhl
maratón. Možná to vážně trvalo celou věčnost. Cítil se
unavený, ale podivně smířený se vším. V jeho duši nastoupil
klid, jaký do té doby nepoznal. Cela byla zase jako dřív, odporná
a špinavá, zbyla tu jen ta postel s nebesy a u mříže umyvadlo s
vodou a čisté šaty. Opláchnul se a oblékl.
Vrzly dveře jeho
cely. Přišli si pro něj. na zápěstí mu nasadily okovy a vyvedli
ho ven. Slunce pomalu vycházelo. Bylo ještě šero. Poprvé dokázal
ocenit nádheru východu slunce, ačkoliv dřív mu to připadalo
trapně sentimentální. Nabral do plic studený vzduch. Jeden ze
strážných ho hrubě postrčil k loďce uvázané u břehu. Pohlédl
zpátky přes rameno. Zubatá silueta Azkabanu zalitá měkkým
světlem východu slunce, mu přišla romantická. Pobavilo ho, jak
je najednou patetický.
Uprostřed Příčné ulice postavili
ze dřeva šibenici. Zavřeli ho v Děravém kotli, který byl pro
tyto účely vyprázdněn a hlídán. Nemyslel na útěk, myslel na
Hermionu a to, čeho se dopustil. Necítil lítost, ani smutek. Byl
klidný.
Nečekal dlouho. Čtyři strážní pro něj přišli.
Dva šli ve předu a dva v zadu. Šel bez odporu. Když se otevřely
dveře, přimhouřil oči. Slunce už vyšlo. Cihlová zeď se
rozestoupila. Příčná ulice byla plná lidí. Postávali u
zábradlí, které vytyčovalo koridor až k šibenici. Čekala ho
dlouhá cesta davem lidí, který si ho nenávistně měřil.
Dobrá,
když už má zemřít, bude to s grácií. Nebude nikoho prosit,
nikdo mu nic nedal. Nečekal slitování, sám ho nikdy nedával.
Vykročil. Ani pomalu, ani rychle. Kráčel důstojně, ramena rovná,
hlavu hrdě vztyčenou. S povýšeným, pohrdavým výrazem hleděl
přímo před sebe. Nepodíval se vlevo ani vpravo.
Nejdřív
bylo ticho. Jen kroky strážných a jeho samého a občasné
zachrastění okovů, jimiž měl za zády spoutané ruce, se
odráželo od stěn domů.
A pak nečekaně začal dav
křičet, volal po krvi. Ten zvuk ho udeřil jako facka, ale šel
dál. Nezpomalil, ani nezrychlil. Držel si hrdé, téměř královské
tempo.
Nedokázal rozlišit jednotlivá slova, která na něj
křičeli, ale byl schopný si je domyslet. První kámen přiletěl
ani ne ve třetině cesty. Hodil ho malý kluk, který stěží mohl
něco vědět o tom, co se tu odehrávalo. Měl by být ve škole,
ale jeho rodiče ho vzali sem, aby se podíval, jak ho pověsí.
Neuhnul, i když místa měl dost. Kluk uměl házet dobře. Zasáhl
ho do spánku. Ucítil, jak mu po kůži stéká teplá stružka
krve. Jako by na tohle dav čekal. Začali se shýbat pro kameny.
Strážní si vyčarovali ochranný štít. Jeho nechali napospas
davu.
Druhý kámen ho minul jen o vlásek. Třetí ho udeřil do
boku. Pak už je nepočítal. Dopadaly na něj ze všech stran, ale
on neuhýbal, šel dál svým tempem, jako by měl všechen čas
vesmíru. Obzvlášť těžký kámen ho udeřil do kolene, které mu
poranili Smrtijedi. Téměř upadl, bolest mu projela celou nohou,
ale podařilo se mu to ustát. Bez váhání vykročil dál. Kulhal,
z tržných ran na tváři a na rukou mu prýštila krev. Cítil chuť
krve v ústech z rozseknutých rtů.
A pak se v davu mihly
její vlasy. Doufal, že není tak hloupá, aby se ho zastávala. Dav
by ji ušlapal. Hermiona Grangerová, kdo by si pomyslel, že zrovna
ona… ale to už bylo jedno. Byl jí vděčný za to, co pro něj
udělala, ale nic víc. Až zjistí, co jí provedl, prokleje ho jako
ostatní a všechno zase bude tak, jak má být.
Vzduchu byl
nabitý nenávistí. Dav ryčel a Severus byl rád, že se nedozví,
co se stane s jeho mrtvolou, dostane-li ji tohle nemyslící stádo
do rukou.
„Severusi!“
Ten hlas pronikl i přes řvoucí
dav. Otočil se. Stála u hrazení a natahovala k němu ruku. Letící
kámen ho zasáhl do hlavy. Bolestí se mu zatmělo před očima a
zjitřené koleno mu vypovědělo službu definitivně. Upadl na
dlažbu a dav to přivítal s nadšeným smíchem. Sesypal se na něj
déšť kamení. Napadlo ho, že možná došlo k změně plánu a
chystají se ho ukamenovat. Iracionálně zalitoval dlažby, kterou v
amoku dav vyrvával a házel po něm.
Nakonec zakročili
strážní. Lidi ukáznili a zvedli ho ze země. Vytrhl se jim. Chtěl
jít sám, i když koleno protestovalo. Kulhal dost ošklivě. Bílou
košili měl nasáklou krví.
Schody na šibenici musel
vyjít pomalu, opatrně. Koleno bolelo pekelně, ale utěšoval se,
že za chvíli ho už nebude bolet nic. Postrčili ho pod provaz.
Někdo odstrkoval lidi, aby se dostal blíž.
Potter.
Zastavil
se těsně pod šibenicí. Snažil se překřičet dav, marně. Ovšem
na tom, co mu Ten, kdo porazil Pána zla, chtěl sdělit, už příliš
nezáleželo.
Kat v černé kápi mu přetáhl smyčku přes
hlavu. Kápi odmítl. Nebyl srab. Podívá se smrti do očí.
Zmocněnec ministerstva vytáhl pergamen a odkašlal si.
„Vynech
to, lid si žádá zábavu,“ ušklíbl se.
„Severus Sebastian
Snape byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby. Protože jeho
počínání bylo nanejvýš brutální, byl právoplatně odsouzen k
výjimečnému trestu ztráty hrdla.“
Ministerský zmocněnec
sroloval pergamen a pokynul katovi.
Hermiona se prodrala k
Harrymu. Oči měla zalité slzami.
Severus se na ně zahleděl a
zjistil, že je smířený i s Potterem. Mohl umřít bez lítosti a
výčitek.
„Díky,“ řekl Hermioně.
Rozplakala se.
Potter ji objal kolem ramen a jeho rty naznačily jediné slovo –
promiň. Severus Snape netušil, co by mu vlastně měl
promíjet.
Propadlo pod jeho nohama se otevřelo.
Hermiona
zabořila tvář do Harryho hrudi, když se tělo Severuse Snapea
zhouplo ve vzduchu a byla si jistá, že slyšela to odporné
křupnutí, jak mu provaz zlomil vaz. Dav ztichl, ozývalo se jen
tichounké vrzání provazu. Pomalu zvedla hlavu a unikl jí zoufalý
vzlyk. Hlava se mu svezla na stranu a jeho černé oči hleděly před
sebe. Nebylo v nich nic, byly prázdné, bez života a ona od nich
nedokázala odtrhnout zrak. Kdyby ji Harry neodvedl, stála by tam až
do soudného dne.
Pohřeb byl malý, ale důstojný. Nikdo
neměl proslov, nebylo jim do řeči. Hermiona přišla s Ronem,
který se stal oporou v jejím zármutku. Harry tu byl s Ginny,
drželi se za ruce. Harryho tvář byla strnulá. Přišli i zbylí
členové Fénixova řádu a většina bývalých studentů
Zmijozelu. Draca Malfoye doprovázela jeho matka, které Snape, byť
neúmyslně, zachránil život.
Harry se díval na hořící
hranici a pomalu mu docházelo, že Severus Snape byl skutečný
hrdina. Nikdy se jeho jméno nedostane do učebnic dějepisu, ale tak
už to s hrdiny bývá. Umírají sami, opuštění, rukou těch,
které přišli zachránit, ale bez nich by se věci nikdy neudály
tak, jak měly. Na tom, jaký Snape byl nebo nebyl, nezáleželo,
důležité byly jeho činy.
Hermiona držela Rona za ruku a po
tvářích jí stékaly slzy. Neměla ani ponětí, že pod srdcem
nosí odkaz Severuse Snapea.
Konec

Žádné komentáře:
Okomentovat