Po čem muži touží 1

 

Kapitolá první "Jejda!"

25. května 2009 v 17:23 | ©Bellatrix | Po čem muži touží

Fandom:HP

Pairing: HP/SS

Pokračování: 15 kapitol

Stručně: Jedno nepodařené kouzlo a je to tady. Harry může slyšet myšlenky všech mužů a zjístí tak, že myšlenky jeho profesora lektvarů se zhola nepodobají jeho předešlým odhadům.

Varování: Romantika/Humor, SLASH +18

Pozn.: Děkuji Raveně za krásný překlad, děkuji autorce Elehyn za povolení a děkuji rovněž Ott za skvělou spolupráci. Bella.

 

Další školní den v Bradavické škole čar a kouzel právě končil a ve společenské místnosti se do křesla unaveně svalil jeden mladý Nebelvír.

"Štěstí, že už mám všechny úkoly hotové," mumlal si chlapec pro sebe.

Bylo teprve pondělí, i přesto však byl mladý bradavický student unavený. Zvěsti o náročnosti učiva sedmých ročníků nebyly vůbec přehnané. Sedmý ročník byl opravdu nejnáročnější ročník ze všech.

"Hej, Harry," vytrhl ho z přemýšlení Ron Weasley. "Nechtěl by sis se mnou trochu procvičit kouzelné formule? Ještě pořád jsem nezvládl to kouzlo na projekci myšlenek, a jestli ho do zítra nebudu umět, Kratiknot mi napaří spoustu práce navíc."

Ron pohlédl na svého přítele s výrazem prosícího štěněte, kterému Harry, i přes jeho nedostatek energie a nadšení, nemohl odporovat.

Kouzlo pro projekci mysli patřilo do odvětví sice složité, ale velmi užitečné magie. Kouzlo umožnilo číst myšlenky jiné osobě, ale pouze dočasně. Nicméně, nemohlo být praktikováno v každodenním životě. Mohlo se použít jen tehdy, když byl člověk v bezvědomí či přímém ohrožení, jinak kouzlo nefungovalo. Díky tomu ho nemohli kouzelníci a čarodějky zneužívat k nahlížení do mysli jiných. Nejužitečnější bylo toto kouzlo během soubojů, kdy osoba, která byla napadena, mohla díky němu přečíst v tu samou vteřinu, jaké kouzlo má jeho útočník v úmyslu použít a připravit tak vhodné protikouzlo.

Harry použil toto kouzlo během závěrečné bitvy s Temným pánem. To díky němu Voldemorta v loňském roce porazil.

Připravený ve správné pozici, proti svému kamarádovi, Harry vytáhl hůlku z kapsy. Viděl, jak Ron namířil svou vlastní a mávl s ní plynulým pohybem. Pak už jen slyšel, jak rusovlasý chlapec vykřikl: "Praehendere pensaraaaaaaahhhhh!"

Paprsek purpurového světla ozářil hrot jeho hůlky a vrazil do Harryho, který se v tu ránu skácel na podlahu.

"Ach ne!" sténal Ron. "Omlouvám se, Harry, ta pitomá kočka mi právě… Harry? Harry!"

Mladý Nebelvír se hnal směrem ke svému příteli, který ležel nehybně na podlaze. Jeho tvář byla bledší než sníh a jeho oči byly zavřené.

"Proboha!" vydechl Ron zděšeně předtím, než svého kamaráda popadl a rozeběhl se s ním do nemocničního křídla.

*********************************************************************************************

 

*Auuuu, moje hlava!* úpěl Harry.

Harry jen věděl, že se nachází v nějaké pohodlné posteli, v tiché místnosti, jeho mozek nebyl schopný vymyslet více, než tyhle dvě prosté věci. Měl pocit jako by byly jeho končetiny z olova a ... ach ... jeho hlava příšerně bolela.

*Ach ne! Co jsem to udělal? Odpusť mi, Harry. Prober se, prosím. Vstávej.*

Harry rozpoznal Ronův hlas, ale působil nezvykle… plačtivě. Nikdy ještě neviděl Rona brečet. Mladík se snažil promluvit, aby uklidnil svého kamaráda, ale nemohl otevřít ústa.

*Je mi to tak strašně líto, ty nemůžeš umřít…*

Harry křičel slova, která ale nikdy nepřešla přes jeho rty. *Jsem tady. Neboj se. Já neumřu. Jen mi dej trochu víc času.*

*Ach Harry!*

Potom tam byl zvuk otevřených dveří, spolu se zvuky lehkých kroků. Důvěrně známá chůze ředitele.

"Jak mu je, Poppy?" zeptal se ustaraným, ale kontrolovaným hlasem.

"Ještě se neprobral, pane řediteli. Mám trochu obavy. Pan Weasley mi řekl, že právě trénovali kouzlo pro projekci mysli, ale on ho zřejmě nevyslovil správně a…"

"Omlouvám se, profesore," přerušil ji Ron, slzy stékající po jeho bledých tvářích. "Nechtěl jsem Harrymu ublížit. Udělal jsem správný pohyb zápěstím a vyslovil jsem kouzlo, ale předtím než jsem ho mohl dokončit, skočil na mě Hermionin kocour - Křivonožka. Asi si myslel, že si s ním chci hrát a…"

"To není Vaše chyba, pane Weasley." odpověděl Brumbál jemně. "Domnívám se, že nebude trvat příliš dlouho, než se mladý pan Potter vrátí zpátky k nám," podíval se na lékouzelnici pro potvrzení svých slov.

"Myslím, že máte pravdu, pane řediteli, ale obávám se následků. Nic takového jsem ještě nikdy předtím neléčila." Ron zaúpěl.

"Není to smrtelné kouzlo, a jestli bude mít pan Potter nějaké vedlejší účinky, jsem si jistý, že u Svatého Munga si s tím určitě dovedou poradit."

"Dobrá! Uklidnili jsme Vás alespoň trochu, pane Weasley?" zeptal se starší kouzelník. "Budeme Harryho stav průběžně sledovat."

*To ovšem děláme neustále. Chudák chlapec. Tak mladý a přitom… *

Harry byl ohromený, když Brumbál vyslovil tuto poslední větu, ale daleko víc ho překvapila následná Ronova slova.

*Prdlajz jste uklidnili! Chci, abys otevřel oči, Harry! Odpusť mi to.*

Harry cítil, že je znovu vtažen do prázdnoty. Jeho končetiny byly stále těžší a těžší, až nakonec upadl do nepokojného spánku.

 

*********************************************************************************************

 

Když Harry otevřel oči, byl si zcela jist, že je den. Udělal někdo něco, aby bylo náhle slunce jasnější? Když zvednul ruku, aby si zakryl oči, uslyšel zavřísknutí.

"Harry!"

Mezi svými prsty uviděl tmavou šmouhu, která se řítila k jeho posteli. Najednou se ocitl pohřben v moři hnědých kudrnatých vlasů, které voněly po zelených jablkách.

"Hermiono." zachrčel Harry.

Jeho hlas byl trochu utlumen díky vlasům, které byly momentálně všude, dokonce i v jeho ústech. Odkašlal si a jeho kamarádka mu podala sklenici plnou vody, kterou madam Pomfreyová nechala na jeho nočním stolku.

Harry lačně pil a přitom se díval na Hermionu, která měla v očích slzy.

"Měla jsem o tebe takový strach." Její rty se třásly. "To byl Křivonožka, kdo pokazil Ronovo kouzlo, a on je můj mazlíček… Je to všechno moje vina…"

"Ne, Miono, to nebyla tvoje chyba," opravil ji Harry, mírně kroutíc hlavou. "Každý může zpackat kouzlo. A já jsem pořád tady, takže je všechno v pořádku."

Jeho kamarádka ho znovu objala a usmála se.

"Madam Pomfreyová mi řekla, abych ji zavolala hned, jakmile se probudíš, zajdu pro ni. Zůstanu venku za dveřmi, dokud neskončí vyšetření, a jakmile bude souhlasit s tvým propuštěním, můžeme jít spolu do Nebelvírské věže. Ron tam na mě čeká, řekla jsem mu, aby tam zůstal. Ty ani nemáš představu, jakou vinu pociťuje."

Harry sklopil oči. Bude si muset s Ronem promluvit.

"Hermiono, jak dlouho jsem tady byl?"

"Dva dny."

"Dva dny?"

"Ano, je středa, půl sedmé odpoledne. Byl jsi v bezvědomí celou tu dobu."

"Ne, ne, popravdě, jednou jsem slyšel mluvit Rona a Brumbála o…"

"Á, pan Potter, konečně vzhůru! Slečno Grangerová, měla jste mi to přece okamžitě říct, že už pacient není v bezvědomí!" zvolala madam Pomfreyová, vstupující do místnosti.

"Chtěla jsem pro vás právě jít, madam. Budu venku."

Lékouzelnice souhlasně přikývla a Hermiona mrkla na Harryho. Ústy mu naznačila, že bude brzo zpátky.

*********************************************************************************************

"Dobrá, očividně jste v pořádku, pane Pottere," oznámila madame Pomfreyová. "Jakmile se obléknete, můžete se vrátit na svou kolej. Informuji pana ředitele. Přijďte, prosím, kdyby se objevily nějaké obtíže."

"Samozřejmě, madam Pomfreyová," odpověděl Harry, který už si téměř dooblékl svůj hábit.

Když kráčel ven z nemocničního křídla, zahlédl Hermionu, které poslal rychlý úsměv.

Mladá dívka se okamžitě uklidnila. Jestliže přísná a panovačná madam Pomfreyová nechala jejího přítele opustit nemocnici, znamenalo to, že byl v pořádku. A protože Hermiona byla čarodějka posedlá vzděláním, začala Harrymu vyprávět všechno, co se dělalo v hodinách a co zmeškal během posledních dvou dnů.

Když zahnuli za další roh, potkali v chodbě Draca Malfoye s jeho dvěma gorilami, Vincentem Crabbem a Gregory Goylem.

Rty mladého blonďáka se okamžitě stáhly do ironického sebevědomého úsměvu.

*Ach, Zjizvená hlava a mudlovská šmejdka!*

"Ach, Zjizvená hlava a mudlovská šmejdka!" zvolal Draco, jakmile jeho oči s odporem spatřily dva Nebelvíry.

Harry se podíval na Zmijozela s široce rozevřenýma očima. Co se mu stalo, že opakoval dvakrát tu samou větu, jako kdyby ji už předtím neslyšeli?!

"My nejsme hluší, Malfoyi, nemusíš se opakovat."

Dracovo obočí vyletělo nahoru a Hermiona zamračeně koukala na svého přítele.

*Co to mele? Já mu asi nikdy nebudu rozumět, nebudu s ním ztrácet čas. Je to Nebelvír,* pomyslel si Draco.

"Malfoyi, ty jsi ten, s kým je zbytečné ztrácet jakýkoliv čas!" odpověděl Harry naštvaně. "Pojď, Hermiono. Je naprosto zbytečné se s nimi o něčem dohadovat."

Po těchto slovech, chytil mladík svou kamarádku za paži a vlekl od Zmijozelských pryč.

*Grrrrrmf* pomyslel si Crabbe

.

*...........* zauvažoval Goyle.

*Jak věděl, že jsem si myslel, že nestojí za nic,* divil se Malfoy. *Ach, musel jsem mu to říct už tolikrát, že si to konečně zapamatoval,* posmíval se ironicky v duchu.

"Harry, proč jsi to Malfoyovi řekl?" zeptala se Hermiona, která teď téměř běžela, následujíc Harryho. Harry byl tak naštvaný, že si ani nevšiml, jak rychle šel.

"Slyšela jsi přece, co řekl, ne?"

"Co řekl?" opakovala dívka.

"Ano!"

"Ale… ale on řekl jenom - Ach, Zjizvená hlava a mudlovská šmejdka! - neřekl nic jiného."

Mladík se náhle zarazil a prudce zabrzdil. Hermiona měla co dělat, aby do něj nevrazila.

"Ty jsi ho přece slyšela stejně dobře jako já, když řekl, že je naprosto bezvýsledné snažit se nás pochopit, nebo ne?" zeptal se, výraz ve tváři napůl zmatený a napůl bojácný.

"Ne," odpověděla Hermiona jemně, také s obavami.

Dívali se jeden na druhého v těžkém tichu, myslíc na tu samou věc.

"To přece není možné," šeptal Harry.

"Můj Bože," řekla Hermiona.

"Myslíš si, že…?" zeptal se, aniž by se pokusil otázku dokončit.

"Můžeš číst moji mysl?"

Harry tiše stál a zcela se na pár sekund soustředil. Odhodlaně hleděl do čokoládových očí, které byly před ním, ale nakonec si povzdechl, zamítavě třesouc svou hlavou.

"Slyšel jsi, co si mysleli Crabbe a Goyle?"

"Ne," odpověděl Harry. " Jen jsem slyšel Crabbea bručet."

"Ne, Harry, on neřekl nic. Mluvil na nás jen Malfoy."

"Co to znamená?" šeptal mladík.

"Nejsem si jistá," odpověděla jeho přítelkyně.

"Hermiono, jestli…"

"Dobře, dobře," zasyčel studený hlas, který se rozléhal celou chodbou. "Pottere? Konečně vzhůru, nebo to byla jen výmluva, abyste se mohl vymluvit ze dvou mých hodin ve třídě, aniž byste dostal školní trest?"

Profesor Severus Snape, Mistr lektvarů Bradavické školy, stál před svými studenty ve svém obvyklém černém hábitu. A, překvapivě, zlomyslně se usmíval a mračil.

"Ne profesore, já se nechtěl ulít z vyučování," suše odpověděl Harry. "Právě jsem se probral a …"

*Merline, ta ústa!*

Harry ztuhl a úplně omráčený zpozoroval, že zorničky jeho profesora byly poněkud rozšířené, přestože chodba byla plně osvětlená.

Profesor Snape upřeně hleděl na jeho rty.¨

"Velmi příhodné, Pottere," odsekl Snape sarkasticky. "Zajímavé, že se to stalo právě v ten den, kdy jsem zadal praktický test z pokročilých lektvarů, že ano?"

"Můžete se zeptat madam Pomfreyové a profesora Brumbála, jestli si myslíte, že Vám neříkám pravdu..."

*A ta jeho opálená pokožka. Vypadá tak jemně.*

"Ne, Pottere. Každopádně, s ředitelem si promluvím, nemějte obavy. Nicméně, Vy se mému testu lektvarového umu nyvhnete."

"Dobře, pane profesore."

*Souhlasil bys také s tím, kdybych z tebe strhl tvůj hábit přímo tady a teď a hladil tvé překrásné tělo?*

Harry těžce polkl a snažil se, seč mohl zastavit červenání, které hrozilo napadnout jeho tváře.

"Dobrá, vraťte se do vaší společenské místnosti, Pottere, o termínu zkoušky vás unformuji zítra po vyučování."

*Odejdi, nebo se vážně neudržím a strhám z tebe šaty.*

Zhluboka dýchaje, Harry přikývl. Trnul čím dál tím víc a víc úměrným tempem s myšlenkovými pochody jeho profesora.

*Má pěkný zadek. Hmmm.*

Šokovaný Harry se prudce obrátil nazpátek a setkal se s profesorovým planoucím pohledem. Líce se mu lehce červenaly, Snape rychle odvrátil pohled a snažil se vytvořit co největší vzdálenost mezi ním a Nebelvírem.

Nicméně, Harry mohl slyšet ještě některé z jeho myšlenek.

*Doufám, že nezpozoroval, jak se na něj dívám tak… toužebně… Ó můj Bože, ta ústa! Mmmmm.....*

"Tak co, Harry? Slyšel jsi ho?"

Mladík otočil hlavu ke své kamarádce, jeho oči a výraz byl mluvící za vše.

"Chudáčku Harry" mumlala Hermiona, vtahujíc ho do objetí. "Nevím, co si myslel, ale jsem si téměř jistá, že to vědět nechci."

*Já taky,* řekl si Harry, ale na to teď už bylo opravdu příliš pozdě.