Nejkrásnější vánoce

 

Autor: Sylvie
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Věříte na Santu Klause? Ježíška? Ne? Ale i tak jsou Vánoce zvláštní doba, nemyslíte.

Nejkrásnější Vánoce

"Naše poslední Vánoce ve škole," pronesl zamyšleně Seamus. "Nemůžeme je nechat proběhnout jen tak… normálně. Měli bychom alespoň něco provést Snapeákovi, ne?"
Jeho návrh vzbudil všeobecné nadšení.
"Pořídíme mu nějaký super dáreček!" hýkal smíchy Ron.
"Neblázněte, kluci," napomenula je Hermiona. "Myslíte vůbec na to, že budete u Snapea dělat závěrečné zkoušky z lektvarů? Já nevím, jak vy, ale já chci školu dokončit," zamračila se na ně.
Seamus jenom mávl rukou a kluci se pustili do debaty o tom, co by měli Snapeovi k Vánocům pořídit. Padaly nejrůznější návrhy, nad kterými se všichni, dokonce i Hermiona, prohýbali smíchy, ale nakonec zvítězil návrh Nevilla, protože ostatní usoudili, že on má morální právo rozhodnout - koupí mu slušivé pyžamo.
Protože byli všichni tím nápadem tak nadšeni, vybral nakonec Seamus tolik peněz, že mu mohli koupit i ladící župan a bačkory.
Smíchy skoro nemohli dárek ani zabalit. Poslední tečku udělal Neville, když umístil navrch sladce růžového balíčku obrovskou fialovou mašli.
"No jo," pronesl ale najednou Harry nešťastně. "Vy se skvěle pobavíte a vypadnete domů. Ale já tu přes Vánoce zůstanu! Dokážete si vůbec představit, co mě tady s ním čeká?"
Při té představě se všichni rozesmáli ještě víc a nedočkavostí ani nemohli usnout, jen Harry se uraženě stočil ve své posteli a přemítal nad hrůzami, které mu navztekaný Snape může provést.

*****

Ráno umístil Seamus nádherně nazdobený dárek přímo na Snapeův stůl. Jen takt tak se stačil vrátit na své místo, když se ozvalo prásknutí dveří a do učebny vplul Snape. Balíčku si všiml ihned, přesto v ledovém klidu usedl na židli a provedl zápis do třídní knihy. Až poté přelétl zlověstným pohledem třídu.
"Co to má znamenat?" zeptal se hrozivě, s pozdviženým obočím, a téměř štítivě namířil elegantním prstem na dárek.
"To je… vánoční dárek, pane profesore," usmál se trochu drze Seamus. "Přinesli jsme vám ho už dneska, protože zítra ráno jedeme všichni domů," dodal.
"Všichni? To snad ne… Vy tady přece na Vánoce zůstáváte, že ano, pane Pottere?" pronesl Snape nebezpečně sladkým hlasem a obrátil se na Harryho. "To jsem opravdu potěšen! Doufám, že si je spolu… příjemně užijeme," pohlédl na něj s úšklebkem. "Musím vám přece váš dárek nějak vhodně oplatit, nemyslíte, pane Pottere? Mám si ho rozbalit hned? Jsem opravdu zvědavý, co jste pro mě připravili!"
Stačilo jedno mávnutí hůlkou a Snape vytáhl z balíčku sladce růžové pyžamo, potištěné medvídky, k tomu stejný župan, a chlupaté růžové bačkory s velkou bambulí.
Pár vteřin na dárek nevěřícně zíral, hrůzou se mu téměř zatmělo před očima, a ani nevnímal dávivý chechot zmijozelských, kteří o dárku předem nevěděli, i nebelvírských, jejichž nejodvážnější představy Snapeův výraz dalece předčil. Jen Harry se nebavil, vyděšeně se krčil v lavici a přemýšlel, jestli náhodou nejsou tyhle Vánoce jeho poslední nejen ve škole, ale vůbec v životě.
Snape by se na ty spratky nejraději rozječel, ale nechtěl, aby měli navrch. Rychle se ovládl. "To je opravdové překvapení," prohodil proto nenuceně. "Vidím, že dobře znáte můj vkus. Ano, ve škole mě vidíte pouze v černém hábitu, ale je pravdou, že v soukromí… volím něco poněkud jiného, neformálního a pohodlného. A nové pyžamo se vždycky hodí, že ano, pane Pottere?" obrátil se znovu na Harryho, který strachy už téměř cvakal zubama. "A ty bačkory vypadají tak báječně teplé, něco přesně do chladného sklepení," přešel pomalu až k jeho lavici.
Postavil se těsně za něj. "To byl vskutku zdařilý nápad, pane Pottere. Váš, že?" zavrněl mu do ucha.
Harry jen zavrtěl hlavou. "Och, jaké zklamání, Pottere," povzdechl si Snape. "Tolik jsem doufal, že právě vy jste mě chtěl potěšit… ale i přesto… přijďte zítra večer za mnou do kabinetu, ano? Řekněme kolem deváté, Pottere…"
Chvíli si ještě užíval, jak se chlapcovo tělo před ním chvělo strachy, a poté se vrátil za svůj stůl. Do konce hodiny se choval úplně normálně, jen čas od času spočinul zlomyslným pohledem na Harrym.

*****

Snape znal největší slabinu Harryho Pottera - věděl, že chlapec je gay. Zjistil to při jednom z mnoha výletů do jeho mysli, kde se s rozkoší toulal a zjištěné informace pak používal proti němu. Dnes měl však v úmyslu udělat něco jiného. Nedělal si iluze o své přitažlivosti, ale jakmile ho to jednou napadlo, nedokázal už couvnout, natolik byla ta představa lákavá.
Když vešel ustrašený Harry do jeho kabinetu, čekal na něj pohodlně usazený v křesle, které stálo u malého stolku, na němž ležel vybalený vánoční dárek - jediný, který Snape ve svém životě dostal.
"Jste dochvilný, Pottere," přivítal ho chladně. "To rád vidím. Připravil jsem tady pro vás nějakou práci," mávl rukou ke stolu, kde byly nejrůznější přísady do lektvarů, které bylo třeba nakrájet, nastrouhat nebo rozdrtit. "Nechám vás tady o samotě, aby vás snad moje přítomnost příliš nerozrušovala," ušklíbl se. "Půjdu do svých komnat a budu se věnovat četbě. Asi za dvě hodiny si vás přijdu zkontrolovat, Pottere, ano? Snad to do té doby stihnete," dodal škodolibě. Pomalu se otočil od Harryho a namířil ke dveřím vedoucím do jeho komnat, když si najednou jakoby něco uvědomil a zarazil se: "Ach, mám tu ten dárek, který jste mi dali… že bych si ho vyzkoušel? Vypadá docela pohodlně, co říkáte, Pottere?"
A Harry na něj jen vytřeštěně zíral, když Snape začal pomalu rozepínat knoflíky na svém kabátě.

Proti své vůli Harry fascinovaně pozoroval Severusovy dlouhé štíhlé prsty, které pomalu rozepínaly jeden knoflík za druhým, až nakonec stáhly kabát z jeho ramen a ledabyle ho pohodily na křesle. Bez váhání se pak Snape pustil do knoflíků na košili.
Harry nemohl věřit tomu, že se před ním chce jeho profesor lektvarů skutečně svléknout. Děsil se toho, ale zároveň toužil vidět co nejvíce z jeho štíhlého těla.
Severus byl krásný. Když si stáhnul ze štíhlých boků kalhoty, Harrymu uniklo tiché zasténání. Velká boule ve Snapeových slipech přitahovala jeho pohled jako magnet.
Snape téměř lhostejně zahalil své nádherné tělo do růžového županu s medvídky.
Kluci by se potrhali smíchy, kdyby Snapea viděli takhle, pomyslel si Harry. Ale jemu nic směšné nepřipadalo, dokonce se přistihl při zvrácené myšlence, že Snapeovi růžová barva sluší.
Polkl a přinutil se soustředit svoji pozornost na krájení chlupatých housenek. Myšlenky, které se mu začínaly honit hlavou, se mu ani trochu nelíbily. Přece ho nemůže začít přitahovat Snape, ta zmijozelská potvora! S tím se Harry nehodlal smířit.
„Tak za dvě hodiny, Pottere,“ podíval se významně Snape na Harryho, a důstojně odkráčel do svých komnat.
Jakmile za ním zaklaply dveře, štítivě ze sebe strhl medvídkový župan a pohodil ho na zem. Poté si jen ve slipech lehl do své pohodlné postele, ale číst se nepřinutil. V hlavě měl jen výraz Harryho Pottera, když Severuse sledoval při svlékání. Snape se spokojeně pousmál. Harry reagoval přesně tak, jak doufal.

O dvě hodiny později se Snape přiměl natáhnout na sebe znovu ten odporný župan, který schválně nechal ležérně rozepnutý, aby mohl Potter obdivovat jeho hladký vypracovaný hrudník a působivé vyboulení v černých slipech.
„Tak co, Pottere, máte všechno hotovo?“ zeptal se ledově, když vstoupil do kabinetu.
Harry sebou trhnul úlekem a okamžitě přilepil pohled pod Snapeův pas.
„Vidím, že se vám můj nový úbor skutečně líbí,“ prohodil Snape. „Nebo na mě zíráte z jiného důvodu, Pottere, hmm?“
„Ne-e, pane,“ vykoktal Harry. „Mohu už odejít?“
„No ano, tak se na to podíváme,“ přešel Snape ke stolu. „No, vida, Pottere,“ ušklíbl se a schválně si stoupl za Harryho tak, že se nahým hrudníkem dotýkal chlapcových zad. „Vidím, že jste se skutečně snažil. No, nezbývá nic jiného, než vás propustit na vaši kolej,“ přitiskl k jeho zadku boky.
Harry se nekontrolovaně chvěl. Snažil se soustředit svůj pohled na dózy s přísadami do lektvarů, které stály před ním: housenky, ropuší oči, slimáčí sliz, nohy sarančat… ale dnes nepomáhalo ani to. Toužil po Snapeovi, to si teď jasně uvědomoval. Byl naštvaný sám na sebe, že ho zaujal právě tenhle parchant, který nevynechal ani jedinou příležitost ublížit mu, ale nedokázal to ovládnout. Cítil na svém zadku profesorovu erekci a přál si být dost odvážný na to, aby se k němu otočil a dotkl se jí.
Místo toho zamumlal pozdrav a ze Snapeova kabinetu téměř utekl.
Na Severusově tváři se objevil vítězný úsměv.

Chvilku poté, co Harry odešel, se ozvalo rychlé klepnutí na dveře a vzápětí dovnitř vešel Brumbál. Okamžitě si všiml Snapeovy neobvyklé výstroje.
„Severusi, proboha, co to máš na sobě?“ vydechl Brumbál šokovaně.
„Nic, jen jsem chtěl něco vyzkoušet,“ zamumlal Snape a přes župan si rychle přetáhl hábit.
„Vyzkoušet?“ zakroutil Brumbál hlavou. „Řeknu ti, že máš občas podivné nápady,“ podíval se významně pod stůl, kde ležely chlupaté růžové bačkory.
„To jsem dostal k Vánocům,“ pokusil se Severus vysvětlit, proč má tu hrůzu na sobě.
„Aha,“ rozhodl se Brumbál, že nad tím raději nebude moc přemýšlet, „vlastně právě kvůli Vánocům jsem za tebou přišel. Vypadá to, že letos tady zůstaneš z profesorů sám, jedeme všichni domů… a i skřítci mají volno… takže jsem tě chtěl požádat, aby ses alespoň na Štědrý den věnoval Harrymu. Nechci, aby se ten chlapec právě na Vánoce cítil opuštěně…“
„Cože?“ vyprskl Severus. „Pane řediteli, to přece nemůžete myslet vážně…“
„Je to prosba, ne příkaz, Severusi,“ podíval se Brumbál pronikavým pohledem na profesora lektvarů. „Tady máš pro Harryho dárek,“ vložil Snapeovi do rukou malý balíček. „Promluv si s tím chlapcem, pokud můžeš. Myslím, že právě Vánoce jsou skvělou příležitostí vyjasnit si letité spory a přiznat vzájemně pravé pocity, nemyslíš?“ zeptal se pátravě.
Jako vždy, Brumbál viděl víc, než mu ostatní byli ochotni odtajnit.
Severus pevně stiskl rty a procedil mezi zuby: „Jistě, pane řediteli.“

Severus seděl ve svém křesle, popíjel whisky, četl si tlustou knihu o lektvarech a na sobě měl jen černý župan, který byl ještě před chvílí růžový a byli na něm vytištění roztomilí medvídci. Severus jeho barvu změnil jednoduchým kouzlem. To samé provedl i s pyžamem, pouze růžové bačkory zhnuseně odhodil do krbu. Zřejmě byly vyrobeny z nějakého zvláštního materiálu, protože se z nich při pálení linul nesnesitelný puch, na jaký nebyl Severus zvyklý ani z těch nejodpornějších přísad do lektvarů.
Severus se pokusil vzduch vyčistit kouzlem, ale to zřejmě bylo na něco podobného příliš slabé.
„Blbečci pitomí,“ ulevil si Snape a dolil si skleničku. A já ještě musím pro jednoho z nich připravit Vánoce! Budu zdobit stromeček, smažit kapra a snad i péct vánočku, jen aby se ten spratek náhodou necítil na Vánoce opuštěný! Chudáček malý… pomyslel si Snape ironicky. Vlastně už není malý, uvědomil si po chvíli. Z malého otravného hajzlíka, který mu celé roky neuvěřitelně pil krev, vyrostl pohledný, přitažlivý muž.
Snape si naposledy ulevil sprostým zaklením, natáhl si na sebe hábit a přemístil se do Prasinek, aby pro Pottera nakoupil vonné tyčinky, vánoční cukroví a suroviny na bramborový salát.

Snape nadával jako dlaždič, když se snažil zpracovat nezvladatelné těsto na vánočku, které bylo rozpatlané doslova všude. Jeho hábit už dávno nebyl černý, byly na něm mapy od těsta, které z něj při každém pohybu odpadávalo.
Ulepenýma rukama se pokoušel listovat kuchařkou.
„Hmm, rozinky, mandle… na ty jsem zapomněl… takže bez mandlí…“ četl a přitom se snažil zkrotit těsto na pracovní desce.
„Pitomý nebelvírský spratek,“ zaklel, když si na ruce chtěl nasypat trochu mouky, ale sáček se roztrhl a mouka se rozlétla všude kolem. Snape se z toho rozkašlal.
Severus protočil oči, mávnutím hůlky uklidil nepořádek a roztrhl si nový sáček s moukou.
Potom si očistil ruce a na stařičkém gramofonu pustil vánoční koledy. Neuměl ani jedinou, a obával se, že ten otravný Potter je bude vyžadovat.

Harry ležel rozvalený na pohovce v nebelvírské společenské místnosti, a snažil se soustředit na čtení. Místo toho se mu hlavou honily myšlenky na učitele lektvarů. V knize měl rozložený pergamen, který mu dnes ráno doručila školní sova. Harry si ho pročítal znovu a znovu.
„Vážený pane Pottere, bylo mi důrazně doporučeno, abych se Vánoce donutil strávit ve Vaší otravné společnosti. Přijďte tedy prosím do mých komnat dnes večer v sedm hodin. Povečeříme spolu kapra a salát, předám Vám dárek, a snad tím učiníme pro našeho drahého pana ředitele zadost. S pozdravem
Severus Snape“
Harry se ušklíbl. Bylo mu jasné, že Snapea vůbec netěší trávit Štědrý večer právě s ním. V Bradavicích ale zůstali sami, takže prostě neměli na výběr. Harry trávil Vánoce osaměle každý rok, a letos byl odhodlaný si je užít, i kdyby to mělo být se Snapem. Před očima měl stále dráždivé tělo profesora lektvarů a doufal, že mu to do sedmi hodin uteče co nejrychleji.
Napadlo, že by měl pro Severuse také připravit nějaký dárek.

Snape se pokusil uklidnit, rozmotal svůj další výtvor a znovu podle návodu v kuchařce zkoušel uplést vánočku. Formu bohužel neměl, takže si rozválel těsto na válečky a snažil se, aby se výsledný tvar alespoň trochu podobal vánočce, tak, jak si ji pamatoval z dětství.
Jeho pátý pokus dopadl zhruba tak, jak si Snape představoval. Opatrně přemístil těsto na plech, který levitoval do trouby.
„No sláva,“ zavrčel, a protože byl v časovém skluzu, okamžitě si nalistoval recept na bramborový salát. Brambory si uvařil den předem, takže je oloupal, nakrájel, přidal ostatní přísady, a salát měl brzy hotový. V duchu přitom proklínal domácí skřítky, kteří se nemohli obtěžovat zůstat na hradě a uvařit.
Potom ve své komnatě krásně prostřel stůl, zapálil vonné svíčky a položil dárky pro Harryho pod nádherně ozdobený stromeček.
A vrátil se do kuchyně osmažit kapra.

Minutu před sedmou hodinou se ozvalo nesmělé zaklepání. Ten fracek už dorazil, uvědomil si rozmrzele Snape, ale přinutil se pozvat ho dále co nejpříjemněji.
„Vítám vás, Pottere,“ ušklíbl se. „Doufám, že vás moje pozvání potěšilo. Jistě si uvědomujete, že trávit s vámi Štědrý večer je pro mě naprosté utrpení, takže mi to prosím ještě neznepříjemňujte vašimi puberťáckými výlevy. Pokud budete chtít diskutovat, soustřeďte se zejména na tématiku lektvarů. Pojďte dál,“ ustoupil ze dveří.
Harry vstoupil do krásně nazdobeného pokoje a jeho oči okamžitě upoutal vysoký vánoční stromek, pod kterým leželo pár zabalených dárků. Harry došel ke stromečku a položil pod něj vlastní dárek, který svíral v potících se rukou.
„Posaďte se, pane Pottere,“ mávl Snape rukou směrem ke stolu, „najíme se, než nám výsledek mého celodenního snažení vychladne.“
Harrymu se rozzářily oči, když spatřil nádherně prostřený stůl s hořícími svíčkami a dvěma talíři s bramborovým salátem a smaženou rybou. Prostředku stolu však vévodilo cosi černého, neurčitého tvaru i vůně. Harry na to nevěřícně zíral.
„Co tak civíte, Pottere?“ vyjel na něj Snape. „To jste ještě neviděl domácí vánočku?“
„Ehm, pane, a to jste pekl sám?“ odvážil se zeptat Harry.
„Co myslíte, Pottere? Vám bych ovšem něco takového mohl jen těžko svěřit, že ano?“
„A to všechno… to jste skutečně připravil…kvůli mně?“ zašeptal Harry dojatě.
Snape protočil oči. Nenáviděl sentimentální scény. „Sedněte si a jezte, Pottere,“ zasyčel. „Ke stupidním otázkám můžete přejít až po večeři, poté, co si poněkud upravím vnímavost tímto vynikajícím vínem,“ nalil do dvou sklenek bílé víno.
Harry usedl za stůl a znovu vděčně pohlédl na Snapea. „Děkuji vám, pane,“ pousmál se a odvážil se lehce dotknout konečky prstů Snapeova zápěstí.

„Pottere,“ zavrčel Snape, „udělejte mi laskavost a odpusťte si tahle sentimentální gesta. Je vám doufám jasné, že jsem tohle nedělal dobrovolně.“
Harry, kterého ten letmý dotek rozechvěl, jen přikývl. „Jak si přejete, pane…“
Po chvíli ticha, kdy oba vychutnávali smaženou rybu, se znovu odvážil promluvit: „Pane, proč jste připravil právě tohle jídlo? Nic podobného jsem ještě nejedl…“
„To mě ani nepřekvapuje, Pottere,“ vyprskl Snape. „Vůbec nemáte přehled, co se večeří na Štědrý den ve světě…“
Harry se zastyděl a upřel znovu svůj pohled do talíře.
Když dojedli, dolil Snape pohostinně víno, a mávl hůlkou směrem ke starému gramofonu, aby doladil atmosféru. Zazněly první tóny.
„Koledy!“ vykřikl Harry radostně. „Profesore… zazpíváme si?“
Snapeovy nejhorší obavy se potvrdily. Ten zmetek je tak jednoduchý, pomyslel si zhnuseně.
„Upozorňuji vás, že zpívat neumím, pane Pottere,“ pozvedl obočí. „Nicméně… jsem od vás tento hloupý nápad očekával, a v předstihu jsem si nastudoval písně ‚Pásli ovce Britové‘ a ‚Jak jsi krásné, Jezulátko‘. Takže jestli máte zájem, můžeme si zazpívat tyto dvě koledy, a poté ochutnáme vánočku.“
Harry nadšeně souhlasil, a brzy se přidal jeho i Snapeův hlas k vánoční písni, která se linula z gramofonu. Snape vůbec nezpíval špatně, a Harry přivřel oči a pokoušel se vnímat jen jeho sametový hlas, který v něm probouzel znepokojivé reakce.

Harry si vychutnával tu pohodu, která ho obklopila. I když byl Snape pořád kousavý a ironický, chlapec vycítil, že se něco stalo… něco, co přimělo jeho profesora chovat se…jinak.
A Harry náhle nechápal, jak mohl toho inteligentního, přitažlivého muže tak dlouho nenávidět.
Snape mu skoro galantně naservíroval kousek spálené vánočky na talířek.Harry si opatrně ukousl a skoro se mu hrůzou zatmělo před očima. Přinutil se přemoci znechucenou grimasu a chuť tu příšernost vyplivnout. „Je to… zajímavé, pane,“ podařilo se mu usmát. „Ale kvůli mně jste se nemusel tak moc obtěžovat…“
„Myslíte, že to pro mě bylo bůhvíjaké potěšení, Pottere?“ řekl Snape ironicky. „Mýlíte se, jako ostatně vždy,“ ukousl také kousek, a měl co dělat, aby se nezakuckal. „No, docela dobré… budu dokonce tak štědrý, že vám dovolím odnést si celý zbytek vánočky k vám na kolej,“ dodal.
Harry poděkoval, a rychle zauvažoval, zda Hedvice bude vánočka chutnat.

Potom spolu seděli v pohodlné pohovce, popíjeli víno, a mlčeli. Harry mlčky hleděl do plamenů v krbu a přemýšlel nad tím, jak se Snapeovi více přiblížit. Měl ale strach cokoliv říci, aby to vzácné ticho nenarušil. Prolomil ho až Snape, po delší době. „Myslím, Pottere, že bychom mohli toto malé setkání ukončit. Vezměte si vaše dárky a…“
„… a vypadněte?“ dopověděl tiše Harry.
„No… lépe bych to sám nevyjádřil, Pottere,“ ušklíbl se Snape, vstal a došel s Harrym ke stromečku. Podal chlapci dva balíčky. „Ten malý je od pana ředitele,“ informoval ho, „a ten druhý… dovolil jsem si oplatit vám váš dárek…“
„Děkuji,“ vydechl Harry. Usmál se a začal rychle rozbalovat dárek od Snapea. V balíčku byla zabalená dost tlustá kniha s výmluvným názvem „Lektvary od A do Z a jejich přísady“.
„No… děkuji,“ zamumlal Harry. „Tohle bych… skutečně nečekal…“
„To jsem předpokládal, Pottere,“ peskoval ho Snape. „A také jsem správně očekával, že si nevšimnete, že jsem osobně autorem této cenné knihy. Nejsem sice tak ješitný jako kolega Lockhart, ale dokonce jsem si dovolil vepsat vám do knihy věnování!“
„To je… skvělé, pane,“ mumlal Harry dál, zatímco vybaloval dárek od Brumbála. V malé krabičce objevil malinký zlatý míček s křidélky… zlatonku… Prohlédl si ji lépe a zjistil, že je na ní vyryto jméno jeho otce. Harrymu se v očích objevily slzy. Nepochyboval o tom, že kdysi skutečně jeho otci patřil.
Rychle se ovládl a podal svému profesorovi krásně nazdobený dárek. „To je pro vás,“ zadíval se mu přímo do černých očí.
Snape začal pomalu rozbalovat malý balíček. „Copak to asi bude, Pottere, hmm? Něco růžového, vhodného k tomu pyžamu, že ano? Že by stuha do vlasů? Nebo slipy s medvídkem?“
Po chvilce ovšem vybalil nádherný stříbrný řetízek ve tvaru hada, a chvíli na něj užasle zíral. Snape nikdy neměl žádný šperk, a takhle krásný snad ještě ani neviděl.
„Pottere,“ vyrazil ze sebe, „co vás to… napadlo?“
„Je to něco jako omluva,“ řekl Harry jemně. „Doufal jsem, že by se vám mohl líbit…“
Snape nemohl najít slova. To se mu stalo snad poprvé v životě. Harry k němu přešel, vzal mu z třesoucích se rukou řetízek a postavil se za něj. Přitiskl se ke svému profesorovi tak, jako před dvěma dny Snape k němu ve svém kabinetě. Obtočil Severusovi řetízek kolem krku, odhrnul mu modročerné vlasy a řetízek zapnul. Potom neodolal, a vtiskl na Snapeův krk jemný polibek…

„Severusi… Severusi…“ zasténal Harry omámeně do Snapeova krku, když ucítil profesorovu vzrušující vůni.
Snape se překvapeně otočil, ale tím jen vklouzl do Harryho objetí. Chlapec už se vůbec nedržel zpátky, šťastně ovinul paže kolem Severusova pasu, naklonil se a jemně ho políbil.
Vydechl úlevou, když profesor neuhnul.
Toho polibek velmi udivil, a po chvilce se pokusil vymanit z Potterova objetí, ale ne dost razantně. Chlapec ho přitáhl pevně ke svému tělu a znovu přitiskl své rty na profesorovy. Snapeův odpor se rozplynul ve sladkém polibku, přestal přemýšlet nad tím, že by něco podobného neměl dělat se svým studentem, a poddal se Harryho vedení. Chlapec ho líbal nezkušeně, ale velmi náruživě a vášnivě.
„Další dárek?“ ušklíbl se Snape, ale stále ještě Harryho neodstrčil.
„Ne, to ne… jen… dovolte mi… zůstat tu dneska s vámi, prosím…“
„Chcete zůstat tady? Se mnou?“ opakoval Snape a pozvedl překvapeně obočí. „A co se stalo s tou vaší velkou nenávistí ke mně, Pottere?“
Harry, který v této chvíli cítil všechno jiné, než nenávist, pochopil, že ho Snape nevyhodí. Alespoň ne hned. A tak ho s výmluvným pohledem dovedl k posteli, kde začal pomalu třesoucími se prsty rozepínat knoflíčky jeho košile. Snažil se nedívat se Severusovi do očí, protože se bál, že by v nich našel nechuť a nesouhlas.
Ale Snape se právě v tu chvíli rozhodl, že nechá všemu volný průběh. Chlapcovy doteky ho rozpalovaly, a on po něm toužil tak moc, že už se nedokázal příliš držet zpátky. Přesto se ještě ovládal, a nechal Harryho, aby dělal, co chce… zatím.
Harry rozhrnul košili profesora lektvarů a tiše zasténal, když spatřil Snapeův nádherný, hladký hrudník, jen tu a tam poznamenaný jizvami. Lehce mu přejížděl dlaněmi přes prsa, laskal jeho bradavky a krouživými pohyby shrnul košili na stranu. Už mnohem odvážněji začal líbat Severusova krásná ramena, a potom jeho rty sjely pod Snapeovu klíční kost.
Severus se nechal laskat, jen objímal Harryho, tiskl ho k sobě a lehce vzdychal… nemohl uvěřit tomu, co s ním chlapec dělal. Toužil povalit ho do peřin a pomilovat se s ním, ale věděl, že nemůže, ještě ne…
Harry s touhou v očích jemně zatlačil na Severusův hrudník, až přinutil profesora posadit se na postel. Posadil se za něj, a začal něžně hladit a líbat Snapeovu hebkou šíji a ramena, rukama přejel pomalu podél páteře až na boky… Dotýkal se Severuse téměř posvátně, jako by to byl nejvzácnější poklad… a v jeho srdci se začala rodit láska.
„Severusi,“ šeptal tiše. „Jsi tak krásný, tak krásný…“
Snape zasténal, přitáhl si Harryho před sebe a bleskurychle mu stáhl tričko. Konečně se k sobě přitiskli kůže na kůži. „Harry,“ vyrazil ze sebe Snape. „Jsi si jistý, že… chceš být skutečně… se mnou?“
Přešťastný chlapec vášnivě políbil profesora lektvarů. „Jsem si jistý… nikdy jsem si nebyl ničím jistější.“
„Víš, že se může stát, že se to provalí? Počítáš s tím, že tví… přátelé… tě za to mohou odsoudit?“ zeptal se Severus pátravě.
„Pak to nejsou mí přátelé,“ prohlásil Harry.
„Ale…“ začal znovu Snape, ale chlapec ho umlčel vášnivým polibkem. „Mlč už, Severusi,“ poprosil, a stáhl učitele lektvarů s sebou na postel, kde se oba dlouho hladili a líbali.

„Měl bych se osprchovat,“ vstal Severus z postele a malátně se protáhl. „Předpokládám, že budeš chtít spát u mě, ty vlezlý kluku…“
„Smím?“ rozšířily se Harryho oči nadějí.
Snape jen s úsměvem přikývl a pomalu šel ke koupelně. Chlapcův hlas ho zastavil v polovině cesty: „Severusi… můžu jít do koupelny s tebou?“
Snape sice o tohle nestál, ale nedokázal to Harrymu odmítnout, proto znovu přikývl. Harry se vyřítil za ním.
V koupelně ze sebe Severus rychle stáhnul zbytek oblečení a vstoupil do sprchového koutu, kde na sebe pustil teplou vodu.
Harry jen zalapal po dechu, když spatřil Severusovo tělo v celé jeho kráse. Uchvátily ho jeho dlouhé štíhlé nohy, pevný zadek a hlavně… hlavně jeho nádherný penis, už napůl vztyčený, který ještě více tvrdnul pod jeho pohledem.
Chlapec se rychle svléknul a doklopýtal k Severusovi. Objal jeho boky a přitiskl jeho slabiny ke svým, aby svému profesorovi ukázal, že i on je hodně vzrušený.
Snape zasténal, pozvedl Harryho bradu a přitiskl své rty na jeho. Harry si jazykem vynutil vstup do těch lákavých úst a jemně je začal prozkoumávat. Chlapcův jazyk přejížděl po každém místečku, až se nakonec propletl s profesorovým. Téměř zoufale svíral v náruči Snapeovo tělo a chtěl víc, víc… ale zároveň si někde v zadním koutku mysli uvědomoval, že nesmí nic uspěchat.
Takže místo toho, aby obtočil prsty kolem té působivé erekce mezi Snapeovýma nohama, nalil si do dlaní sprchový gel a začal jimi přejíždět po celém těle profesora lektvarů. Pečlivě mu namydlil záda, a z nich rovnou přešel na zadek, kde dovolil svým prstům jemně zajet mezi Severusovy půlky. Ze Snapea tím vylákal znovu zasténání. Na nejvyšší míru vzrušený Harry ještě rychle namydlil Snapeova stehna, a mírným tlakem donutil profesora otočit se.
Třesoucíma se rukama sjel k Severusovu pasu a tázavě se podíval staršímu muži do očí. Neviděl v nich ani trošku nesouhlasu, jen vzrušení… a tak stisknul ve svých dlaních Snapeův penis.
Prsty učitele lektvarů se zabořily do chlapcových ramen, Snape vzdychal stále víc a víc a Harry cítil, jak ten orgán pod jeho prsty pulsuje… svezl se na kolena k Severusovým nohám a uchopil profesorův penis do úst, laskal ho rty, jazykem a jemně i zuby, dokud Severus nevyvrcholil. Harry všechno spolykal, potom se nechal Snapem vytáhnout na nohy a prudce ho objal. Snape obtočil své dlouhé štíhlé prsty kolem chlapcova penisu, párkrát ho pohladil, a víc už dělat nemusel, Harry mu zběsile explodoval v ruce.
Oba se vzájemně usušili a vrátili se do ložnice. Ještě chvíli se laskali, ale spánek byl příliš neúprosný… Severusovi se začaly klížit oči…

Snape už dávno spal, ale Harry stále nemohl, a ani nechtěl, usnout. Bál se, že když zavře oči, ukáže se nakonec, že to všechno byl jenom sen. Proto se opíral o loket a hleděl do uvolněné tváře svého profesora lektvarů, ve spánku tak krásné… jemně hladil jeho tváře, líbal ho do vlasů a šeptal mu ty nejkrásnější něžnosti, o kterých věděl, že mu je nikdy nedokáže říci nahlas, protože Snape by se jim jen vysmál.
Nakonec se přece jen stulil vedle Severuse, v polospánku kolem něj pevně ovinul paže a spokojeně usnul, těsně přitisknutý ke svému milenci.

Krásná štědrovečerní noc nastartovala vztah plný příjemných zvratů. Harry odhaloval ve svém nerudném profesorovi stále nové vlastnosti, které ho uchvacovaly. Zjistil také například, že je velice příjemné a zábavné s ním diskutovat o nejrůznějších tématech, že se Snape zajímá nejen o lektvary, ale například také o historii, politiku, přírodu… témata k rozhovorům čerpali z neuvěřitelně široké škály. Harry v sobě k vlastnímu údivu objevil dokonce i zájem o lektvary, takže spolu trávili hodně času nejen diskusemi o nich, ale i jejich přípravou.
Jejich milování - to byly doslova lety ke hvězdám. Oba dva stále ještě nemohli pochopit, jak se stalo, že právě oni dva byli pro sebe stvořeni – dosud nikdo jiný jim nedokázal přivodit takovou rozkoš, takovou slast… hraničící až s bolestí, když si připustili možnost, že by to mohlo někdy skončit.
Harryho vztah k Severusovi se pomalu, ale jistě měnil z okouzlení, zamilovanosti a lásky v hlubokou oddanost. Nemohl si pomoci, aby na něm nespočinul touhou zářícíma očima, kdykoliv to bylo možné - zamilovaně na něj zíral při hodinách lektvarů, při jídle, zkrátka kdykoliv. Svoji závislost na tom vztahu si velmi dobře uvědomoval, ale zároveň cítil, že i on je svým partnerem opravdově, hluboce milován…
Bylo pro něj stále těžší a těžší vztah utajit před kamarády. Byl si jistý, že Hermiona něco tuší, její vnímavost byla opravdu fenomenální, a proto se snažil trávit se svými přáteli více času. Obvyklé jedovaté nadávky na Snapeovu adresu mu sice už tak snadno nevycházely z úst, ale přesto se držel. Bylo skutečně k neuvěření, že skoro až do závěru školního roku nikdo o jejich vztahu neměl ani tušení. Nikdo, kromě jediné osoby, osoby, které nemohlo nic uniknout. Ale profesora Brumbála jejich sblížení těšilo, už dávno věděl, že tito dva kouzelníci mají hodně společného.

„Pottere,“ peskoval Snape Harryho, když spolu v jeho kabinetě připravovali lektvar proti bolesti, „kolikrát ti mám opakovat, že lektvarem se má zamíchat pětkrát? Ty s tím mícháš jako s těstem na vánočku…“
„Ještě mi ji připomínej,“ zakvílel Harry, když si vzpomněl, jak se mu po ní udělalo o Vánocích zle. Snape ji totiž servíroval i ke snídani, a Harry pak strávil slušnou dobu tím, že se vůbec neodvažoval vzdalovat od toalet. „A vůbec, slib mi, že už nikdy nebudeš nic péct… v lektvarech jsi skutečně dobrý, tak se jich drž!“
„Pottere, koleduješ si o malér,“ zavrčel Snape, ale chytil chlapce do náruče a vášnivě ho políbil.
„Výhrůžky, profesore?“ smál se šťastně Harry, vyklouzl ze Severusovy náruče a rozeběhl se podél stolu. Snape věděl, že by ho mohl lehce dostihnout s pomocí hůlky, ale tyhle hry byly tak rozkošné… honili se chvíli po kabinetě, až konečně Severus chytil chlapce za cíp hábitu a strhl ho na zem. Okamžitě ho zavalil svým tělem a znovu propletl jejich jazyky.
„Severusi,“ přitiskl se k němu roztouženě Harry. Cítil, jak jeho erekce roste a rychle se snažil stáhnout ze Snapea jeho oblečení.

Ron marně hledal Harryho. Už delší dobu měl podezření, že před ním jeho kamarád něco tají. Vždycky se někam vytratil, nikdy neřekl, kam, a stejně záhadně se znenadání vracel. Vymýšlel si čím dál horší výmluvy, kterým by nevěřil snad ani Neville, a Ron nabyl jistoty, že Harry má před ním velké tajemství.
Už párkrát se pokusil sledovat ho, všiml si, že Harry míří vždycky do sklepení, ale tam se mu pokaždé ztratil. Jen jednou, jedinkrát, se ho dokázal Ron nepozorovaně držet - a všiml si, že jeho kamarád zamířil přímo do kabinetu profesora Snapea.
Ron proběhl společenskou místností, nahlédl do ložnice, ale Harry nebyl k nalezení. Červenovlasý chlapec se tedy pustil do sklepení, kde chvíli váhavě postával před dveřmi kabinetu. Co když tam Harry nebude? A co když mi Snape vynadá? Co se ale může stát horšího, rozhodl se Ron, a nesměle zaklepal. Nic.
Odvážil se pootevřít dveře, a to, co spatřil, ho šokovalo: Harry se zmítal na podlaze pod tělem profesora lektvarů, smál se přitom, tahal za jeho hábit… až se náhle jejich pohledy setkaly.
S Harrym se zatočila místnost a náhle vnímal všechno najednou: Severuse, který rychle vyskočil na nohy, Rona, který šokovaně a s pootevřenými ústy v rudém obličeji zíral na něj i na Snapea, své vlastní neupravené oblečení…
„Ha… Harry?“ vykoktal Ron. „Zatraceně, co má tohle znamenat?“
„Smím vědět, co tady hledáte, pane Weasley?“ zeptal se chladným hlasem Snape. „Pokud se nemýlím, nemám teď konzultační hodiny…“
„Rone… no, víš… upadl jsem,“ začal vysvětlovat Harry rozpačitě, „no a profesor Snape se mě pokusil zvednout, a upadl taky, víš…“ Vrhl na Severuse prosebný pohled. „Bylo to tak, že ano, pane?“
Severus zhnuseně ohrnul ret.
„Harry,“ pokračoval Ron nedůvěřivě… „Proč jsi ho zpropadeně při tom líbal? A snažil se z něj stáhnout hábit?“
Harryho rozpaky se zdesetinásobily. Věděl, jak moc Ron odsuzuje homosexualitu, a bylo mu jasné, že se o něm a o Severusovi nesmí dozvědět, protože by tak ztratil jeho přátelství. Doufal, že se mu to do konce školy podaří utajit.
„No… to tak není, to on líbal mě… a za ten hábit jsem ho tahal, abych ho od sebe odstrčil…“ Monotónně odříkával to, co chtěl jeho kamarád slyšet, a cítil se při tom hrozně špinavý. Doufal ale, že to Severus pochopí…
„Takže tě… obtěžoval?“ Oči navrch hlavy.
„Ne, to ne!“ vyrazil Harry ze sebe prudce. „Byla to prostě taková situace, no…“
„Takže… to byla fakt jen náhoda? Nic s ním… nemáš?“
„Jasně že ne, Rone… musíš mi věřit… copak bych mohl mít něco s ním?“ Hned, jak to Harry vyslovil, to zatoužil vzít zpět. Viděl velkou úlevu na kamarádově tváři, a velkou bolest na tváři muže, kterého miloval.
A Harrymu se náhle zlověstně vybavil ten dialog, který se Severusem vedl jejich první společnou noc:
„Víš, že se může stát, že se to provalí? Počítáš s tím, že tví… přátelé… tě za to mohou odsoudit?“ … „Pak to nejsou mí přátelé…“
Harrymu se sevřel žaludek. Podíval se na svého profesora a rázem poznal, že i Severus na ten rozhovor myslí, právě teď…
„No… když jste to svému příteli tak hezky objasnil, pane Pottere… mohli byste teď oba vypadnout, co myslíte?“ V Severusově hlase zaznívalo nejen velké zklamání, ale také hrdost, slzy, které se mu tlačily do očí, a vztek…
Všechno bylo jasné. Harry jen toporně přikývl a, jakoby náhle zlomený a zestárlý, vyšel shrbeně ze Snapeova kabinetu.

Mrtvolně bledý Severus se opíral o stůl, a pokoušel se rozdýchat úpornou bolest, která se rozlévala jeho nitrem.
Ten, komu dal své srdce, ho hodil pod nohy Weasleyho. Zradil ho, zapřel ho… nikdy ho doopravdy nemiloval…
Snape se natáhl po uklidňujícím lektvaru a vypil celý obsah flakónku. Těžký balvan v jeho srdci ale neustupoval, a proto Severus sáhl ještě po lektvaru, který ho během chvilky stáhl do milosrdné tmy bezvědomí.

Zdrcený Harry, bílý jako stěna, se vlekl za Ronem, který nepřestával neustále rozebírat Snapea. „Stejně nechápu, jak se mohl odvážit dát ti pusu? To je nechutný!“ otřásl se Ron. „Ten mastný slizoun se…“
„Zmlkni už!!“ rozječel se najednou Harry. „To se nedá poslouchat!“
Ron se polekaně otočil na svého kamaráda. „Co… cože? Harry?“
Černovlasý chlapec se rozvzlykal. „Lhal jsem ti!“ vyrážel ze sebe. „Zachoval jsem se jako idiot! A to jenom kvůli tomu, že jsi tak zatraceně netolerantní!“
„Co to povídáš?“ nechápal Ron.
„Já ho miluju, rozumíš? Miluju! A teď jsem ho nejspíš právě ztratil!“ zhroutil se Harry na schody a složil hlavu do dlaní. „Musím za ním, musí mě pochopit…“
„Harry, víš vůbec, co říkáš? Ty miluješ… toho hnusnýho, pitomýho… prostě… Snapáka?“ vydechl Ron šokovaně.
„Není hnusnej!“ zaječel Harry a znovu vyskočil na nohy. Už se vůbec neovládal a hystericky křičel a zároveň si stíral slzy. „Všechno je kvůli tobě! Kdybych se nebál, že se mnou přestaneš kamarádit, nemusel bych náš vztah před tebou tajit… a všechno by bylo v pořádku!“
Už ani nečekal na Ronovu reakci a rozeběhl se zpět do Snapeova kabinetu. Rozrazil dveře a s pláčem vtrhl dovnitř, aby Severusovi vysvětlil nevysvětlitelné a poprosil ho o odpuštění. Nutně potřeboval, aby ho jeho milenec objal a slíbil mu, že všechno bude v pořádku. Na ničem jiném mu nezáleželo…

Severus ležel na zemi, v nepřirozeně zkroucené poloze. Harry se k němu vrhnul, padl na kolena a vzal jeho tvář do dlaní.
„Severusi?“ zašeptal tiše. Nic. Snapeovo tělo se ani nepohnulo.
„Severusi!“ zkusil znovu, zoufale, a zatřásl s profesorovými rameny.
Přitáhl si bezvládné tělo do náruče, pevně ho k sobě tiskl a šeptal ty nejněžnější omluvy. Cítil Severusův dech a pochopil, že si jeho milenec nejspíše vzal nějaký uspávací lektvar. Něžně ho pohupoval ve svých pažích, máčel jeho hábit hořkými slzami a ani si nevšiml, že ve dveřích kabinetu stojí ředitel Brumbál.
„Harry?“ oslovil chlapce opatrně, aby ho nevylekal.
Mladého Nebelvíra překvapilo, že se ředitel ničemu nediví. Sledoval, jak Brumbál přiklekl k nim a zkontroloval Severuse.
„Uspávací lektvar,“ řekl jemně. „Harry… nechceš mi říct, co se stalo?“
Harry zavrtěl hlavou. A vzápětí se rozvzlykal v Brumbálově náruči a všechno mu přerývaně vyprávěl. Že Severuse miluje. A… že ho zklamal. Že mu ublížil. A že ho miluje.
Brumbál chápavě přikyvoval a hladil chlapce po vlasech.
Po chvíli našel v Severusových policích lektvar, který Snapea probral z hlubokého spánku.
„Asi tak za minutu se probere,“ usmál se na Harryho. „Doufám, že si všechno vysvětlíte… byla by škoda takového vztahu, když jste se dokázali vzájemně najít po tolika letech nenávisti…“
Harry visel pohledem na své lásce. Po chvilce se Severusova víčka lehce zachvěla, mistr lektvarů se zhluboka nadýchl a zmateně se posadil.
„Severusi,“ vydechl chlapec úlevou a prudce svého profesora objal.
„Co si to dovolujete, Pottere?“ vyprskl Snape, který se rychle zorientoval, prudce se chlapci vymanil a odstrčil ho od sebe. „Vypadněte z mé pracovny, a to ihned!“
„Severusi, je nutné být tak příkrý?“ zeptal se Brumbál laskavě. „Harry ti vlastně chtěl něco říci… vysvětlit. Jestli ti na něm záleží, měl bys ho vyslechnout, nemyslíš?“
Snapea ani ho moc nepřekvapila Brumbálova přítomnost. Jeho pohled byl chladnější než led.
„Pokud si myslíte, pane řediteli,“ oddychoval ztěžka, „že by mi mohlo záležet právě na tomto studentovi,“ namířil štítivě prstem na Harryho, „tak se mýlíte. Nemohu ho vystát! Kdykoliv ho vidím, musím si stále opakovat, jaké mám štěstí, že… že za pár dní vypadne z této školy, a já už ho nikdy neuvidím!“
Harry měl co dělat, aby udržel všechny slzy v očích.
Brumbál jen přikývl, vzal chlapce kolem ramen a spolu s ním vyšel ze sklepení.
„Harry,“ zašeptal tiše, „dej Severusovi čas. Má tě rád, musíš mi věřit. Ale je příliš hrdý a neumí odpouštět. Prostě to chce čas,“ povzdechl.

Poslední noc v Bradavicích. Jen jedna jediná noc, a budou prázdniny. Harry se sice do školy měl znovu v září vrátit jako učitel, ale čekaly ho nekonečné dva měsíce, které by bez Severuse nedokázal přežít.
Jeho spolužáci se veselili ve Velké síni. Snape tam zůstal jen po nezbytnou dobu během vyřazovacího ceremoniálu. Bledý jako stěna seděl na svém místě a přežíval tam jen proto, že neustále popíjel máslový ležák. Harry si všiml, že jak jen to bylo možné, vytratil se do sklepení.
Věděl, že má dnes večer poslední šanci. Dlouho neváhal a rozeběhl se za ním.

Harry, bolestí šílený, bušil do Snapeových dveří. Nakonec se s pláčem svezl podél stěny a schoulil se na Severusově prahu do klubíčka. Přál si jen co nejrychleji usnout, nebo zemřít, bez Severuse nemělo nic smysl…
Snapeovy dveře ale zůstaly němé.

Prázdniny nakonec Harry přežil jen díky tomu, že intenzívně pracoval na získání titulu „Mistr kouzelných formulí“, aby mohl od září učit v Bradavicích. Navštěvoval denně kouzelnické kurzy, a jen tohle mu trochu odvedlo pozornost od neustálého přemýšlení nad ztrátou toho nejcennějšího, co v životě měl.
Po tu dobu, co se učil, bydlel U tří košťat v Prasinkách. Byl teď už dospělý, takže beze všech výčitek opustil nehostinný dům Durslayových. Pokud jim vadilo, že se odstěhoval, tak to bylo jen proto, že přišli o svého prázdninového domácího skřítka. Harry se ušklíbl. Teď už byl na světě skutečně dokonale sám. Do svého jediného skutečného domova, který kdy měl, do Bradavic, se mohl vrátit až v září. Ale jeho láska, jeho partner, o něj už nestál. A Harry se rozhodl, že to v žádném případě nevzdá, že udělá všechno pro to, aby ho získal zpět.

„Harry!“ Brumbál popadl svého bývalého žáka, teď kolegu, do náruče, a krátce ho k sobě přitiskl. „Gratuluji k získání kouzelnického certifikátu, a vítám tě v Bradavicích jako nového učitele kouzelných formulí! Ostatní přijdou za čtvrt hodiny, aby se s Tebou seznámili,“ usmál se, „takže si zatím můžeme popovídat! Čaj?“ nabídl pohostinně, a než stačil Harry odpovědět, přistál před ním šálek s čajem, plným mátových lístků.
„Jsem moc rád, že ses vrátil,“ zvážněl ředitel, a upil z vlastního šálku. „Severus je na tom špatně… už vůbec nevychází ze sklepení, hrozně za poslední dva měsíce zhubnul a zestárnul… dělám si o něj vážné obavy!“
Harry sklopil hlavu. „Nechce mě vidět,“ vydechl sotva slyšitelně. „Udělal jsem hloupost, to vím, ale už to nemůžu vzít zpátky! Omluvil jsem se, během prázdnin jsem se s ním pokoušel zkontaktovat, ale nikdy neodpověděl,“ zavrtěl hlavou, až se slzy rozstříkly.
„Zkus to ještě,“ naléhal Brumbál, na kterém bylo vidět, že má o svého milovaného chlapce skutečně strach, „jinak se obávám, že…“ Nedořekl, ale všechno bylo jasné.

Na poradu se Severus nedostavil. Poslal řediteli omluvnou sovu, kterou dostával Brumbál každý den několikrát.
Ostatní přijali Harryho velice srdečně. Všichni ho už znali, takže Brumbál přeskočil formální představování, a si příjemně popovídali nad šálky čaje.
Harry však své okolí nevnímal, byl myšlenkami i srdcem ve sklepení.

Rozeběhl se tam okamžitě, jakmile Brumbál tu malou poradu rozpustil. Nervozitou i nedočkavostí se třásl po celém těle, když zadýchaně dorazil před Snapeovy dveře. Srdce se mu svíralo láskou i lítostí. Co asi musel Severus vytrpět, když už ani nechodí na porady profesorů? pomyslel si Harry. Rozpolcený mezi strachem z odmítnutí a touhou sevřít svůj poklad do náruče, zaklepal na dveře.
Po chvilce se dveře pomalu a váhavě otevřely, ta tam byla profesorova ráznost a jeho oblíbené práskání dveřmi… m úzké mezeře se objevil úzký, bledý obličej, rámovaný mastnými prameny černých vlasů. Harry polkl. „Severusi…“
„Pane.Pottere,“ řekl Snape s unavenou jízlivostí v hlase, „jaká čest pro mě! Co dovedlo chlapce-který-se-dosud-nenaučil-respektovat-mé-soukromí k mým dveřím?“
„Chtěl jsem tě jen vidět,“ zašeptal Harry. „Smím… smím jít dál?“
Bylo vidět, že to Snape zvažuje, ale potom skutečně poodstoupil a nechal svého nového kolegu vejít. Harry se rozhlédl po Severusově komnatě. Všude ležely prázdné láhve od whisky, flakónky s neznámými lektvary a spousta knih.
Rozhodl se to ignorovat, a opatrně přistoupil k Severusovi. Z jeho blízkosti se mu točila hlava.
„Proč jsi nepřišel k řediteli?“ zeptal se. „Byli tam všichni… i Lockhart, víš…“
Snape se ušklíbl. McGonnagalová se rozhodla zavést nový předmět - estetickou výchovu - a přiměla Brumbála najít vhodného učitele. Lockhart se k tomu hodil skutečně nejlépe. Nikdo jiný neměl takový smysl pro krásu, umění, ladění barev… a v neposlední řadě, ten nejkouzelnější úsměv. Navíc, jak sdělilo vedení nemocnice U sv. Munga, mu práce prospěje v jeho zotavování po té malé epizodce před šesti lety, o které se mezi slušnými lidmi nemluví.
„Nemusím se nikde předvádět, zvláště ne tam, kde se oslavuje chlapec-který-k-mé-smůle-přežil,“ odsekl Snape.
„K tvé smůle?“ zajíkl se Harry. „Takže… ty už o mě skutečně vůbec nestojíš, Severusi?“
„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dostatečně jasně, Pottere,“ vyprskl Snape.
„Severusi… tomu prostě nemůžu věřit,“ vydechl Harry a přistoupil ještě blíž k muži, po kterém tak zoufale toužil. „To všechno, co bylo mezi námi… nic to pro tebe neznamenalo?“
Sakra. Sakra. Tolik naděje v tom hlase. A lásky. Ten pohled zelených očí. Ty chvějící se rty… Snape pevně stiskl pěsti, aby odolal touze přitisknout ho k sobě. Byla to jen touha. Zbyla jen ona, poté, co se v něm zlomil ten zbytek, který to dělal tak krásným. Jen touha a nekonečná bolest.
„Severusi…“ chlapec už skoro plakal. Jeho prsty téměř propalovaly cestu po Snapeově tak moc lhostejné tváři.
Severus se odhodlaně nadechl. Nechtěl lhát, on ne. Nesníží se k tomu samému, čím způsobil Potter konec jejich vztahu. „Pottere… dej mi čas. Ale myslím si, že už ti nedokážu znovu začít důvěřovat.“
Harry přikývl a udělal, co si Severus přál. Odešel z jeho sklepení a, doufal, že dočasně, z jeho života.

Všechno šlo nějak nad očekávání. Severus se cítil lépe, dokonce znovu začal vycházet ze sklepení a komunikovat se svými kolegy. Jen Harrymu se až úzkostlivě vyhýbal. Věděl, že se bude muset jednoho dne rozhodnout, ale stále to odkládal.

Mezitím dorazily do Bradavic Vánoce. Bílý poprašek se snášel na hrad i na odjíždějící studenty. Také většina profesorského sboru se rozjela ke svým rodinám. Dokonce i Hagrid tentokrát přijal pozvání od Olympy Maxime. Harry Potter odmítl nabídku na strávení Vánoc v Doupěti, a rozhodl se zůstat na hradu. Se Severusem.

Harry se už hodně dlouho snažil zpracovat nezvladatelné těsto na vánočku, které bylo rozpatlané doslova všude. Jeho hábit už dávno nebyl černý, byly na něm mapy od těsta, které z něj při každém pohybu odpadávalo.
Ulepenýma rukama se pokoušel listovat kuchařkou.
„Hmm, rozinky, mandle… na ty jsem zapomněl… takže bez mandlí…“ četl a přitom se snažil zkrotit těsto na pracovní desce.
„Nedobytný mizera,“ zaklel, když si na ruce chtěl nasypat trochu mouky, ale sáček se roztrhl a mouka se rozlétla všude kolem. Harry se z toho rozkašlal.
Protočil oči, mávnutím hůlky uklidil nepořádek a roztrhl si nový sáček s moukou.

Kolem sedmé už nervózně podupával před Severusovými dveřmi. V jedné ruce držel nazdobený balíček a v druhé podnos s čímsi černým, neurčitého tvaru i vůně. Svou návštěvu předem neohlásil, protože mu bylo jasné, že by mu Snape neotevřel.
Dveře se otevřely až za hodně dlouho, když už se Harry rozhodoval, že se vrátí mezi ostatní zbylé do Velké síně, nebo, spíše, do svých komnat.
Severus vypadal unaveně, ale měl umyté vlasy a na tváři cosi jako úsměv, který se ještě prohloubil, když spatřil podnos s vánočkou.
„Pottere, ty mě nepřestaneš pronásledovat, viď… tak pojď dál,“ pozval ho. Stejně jako před rokem, ale teď už k němu na návštěvu nepřišel jeho rozechvělý student, ale kolega, milující muž, který se rozhodl o Severuse ještě jednou bojovat.
Harry se rozhlédl po Severusově komnatě. „Kde máš stromeček?“ zeptal se překvapeně.
Snape trhnul rameny. „Není třeba. Když jsem sám… neslavím Vánoce,“ vysvětlil Snape.
„No… neuvařil jsem večeři. Jen jsem upekl domácí vánočku. Snad ti mohu nabídnout,“ usmál se Harry škádlivě, odčaroval ze Snapeova stolu hromady knih a pergamenů, a naaranžoval svůj podnos přímo doprostřed. Potom vytáhl z hábitu láhev vína.
„No, Severusi… nedáme si alespoň kávu?“ posadil se u stolu a nahodil výraz nespokojeného hosta.
„Jo, jistě, promiň,“ zamumlal Snape, a po jediném mávnutí hůlkou přistály na stole dva šálky.
Harry využil okamžiku, kdy se Severus nedíval, a do jeho kávy rychle kápnul trochu lektvaru z flakónku, který potom znovu rychle zmizel v kapse jeho hábitu.
Pohostinně pomocí magie nakrájel vánočku a znovu nabídl: „Tak pojď, posaď se… a nabídni si, upekl jsem ji pro tebe! Dokonce budu tak štědrý, že ti tu zbytek nechám,“ zanotoval a rozesmál se při vzpomínce na loňský rok.
Snape povytáhl obočí. „Oceňuji vaši paměť, Pottere,“ přitáhl k sobě talíř a upil kávy.
Harry se uvolněně usmál. „Miluješ mě, Severusi?“ zeptal se nečekaně.
„Ano, miluju tě,“ slyšel Snape vyděšeně říkat sám sebe. Vůbec netušil, proč mu to přiznal. Vzápětí mu to došlo.
„Pottere,“ zavrčel, „ já tě…“
‚Zabiju‘ už říci nestihl. Harryho ústa ho umlčela v hlubokém polibku. Harry se šťastně usmál a objal svoji lásku. „Já tebe taky, Severusi...“

Konec