Ne vše,je vždy takové,jaké se zdá být

 

Autor: Violet
Hlavní postavy: Hermiona Grangerová/ Severus Snape
Shrnutí: No, opravdu ne vše je takové, jak se může na první pohled zdát.
Poznámka: Zakomponováno do sedmého dílu, základní děj a průběh války zachován, pouze Severus Snape byl ponechán naživu.

Ne vše je vždy takové, jaké se zdá být

**Deanovský les**

Byla mrazivá, ale jasná noc. Hermiona seděla zabalená v dece před stanem a držela hlídku. Přišlo jí to jako celé hodiny co přišla Harryho vystřídat, zatímco on šel dovnitř spát. Uplynula však sotva hodina a ještě několik jich měla před sebou, než se půjde dovnitř ohřát. Obvykle dobu na hlídkách trávila čtením. Dnes neměla na čtení myšlenky. Od té doby, co je opustil Ron, zůstali s Harrym jen ve dvou a střídat hlídky ve dvou je o dost únavnější než ve třech. Cítila se čím dál tím vyčerpaněji a nešťastněji. Pořád přemýšlela o všem dokola. V Gordikově dolu málem s Harrym přišli o život, stále se jim nepodařilo zničit Zmijozelův medailon ani najít žádný jiný viteál. Docházely jim nápady, na Harryho hlavu je stále vypsána odměna 10 000 galeonů, lidi umírají každý den, do toho začínala mít pocit, že k Ronovi se u ní možná vyvíjejí nějaké sympatie a pár dní na to se strhla ta strašná hádka a Ron odešel. Nechal je na téhle děsivé pouti proti Voldemortovi jen samotné dva. V očích jí začaly pálit slzy. V tom uslyšela nějaký zvuk jakoby šustot pláště ve sněhu pár metrů od nich mezi stromy. To přece není možné, říkala si v duchu – vždyť kolem stanu rozmístili všechna ochranná kouzla a už se přesvědčili, že fungují! Neodvažovala se ani dýchat, přestože vetřelec jí přes bariéru kouzel nemohl ani slyšet ani vidět. Vymotala se z deky a s připravenou hůlkou zamířila směrem k místu, odkud zaslechla zvuk. Nikde nikoho neviděla, došla už k hranici, kde končil val z ochranných kouzel, a zastavila se. Deanovský les, ve kterém tábořili, byl hodně hustý, takže kdokoli mohl být schovaný za stromy jen pár metrů od ní. Pokud tam opravdu někdo byl, nebyl to mudla, protože použil zahlazovací kouzlo, aby ve sněhu nezůstaly stopy. Co když je to Ron, napadlo jí. Přes ta ochranná kouzla nemá šanci je nikdy najít, jakmile místo jednou opustil. Když z úkrytu nevyjde a neukáže se mu, nenajde je. Ale co když to není Ron, ale obchází kolem tlupa Smrtijedů. V duchu pomyslela na Harryho, který ve stanu spí, jak mu bude, až se ráno probudí a zjistí, že Hermiona je pryč a všechny její věci zůstaly ve stanu, že byla tak hloupá, nechala se vylákat do náruče Smrtijedům a on ve válce proti Voldemortovi zůstal už úplně sám? Stojí za to Ron, na kterého má už několik měsíců takový vztek? Zachoval se jako pitomec, vůbec si není jistá, jestli k němu cítí něco víc než k Harrymu. Přestože s Harrym žijí dlouhou dobu sami a mohlo se cokoli mezi nimi stát, zůstala stále věrná – ale komu? Ronovi? V jednu chvíli si myslela, že spolu třeba někdy můžou být, ale vzápětí se vždy Ron projevil a vypadal, že je citlivý asi jako pařez. Jediný muž, ze kterého v posledních letech měla respekt, byl jejich bývalý profesor lektvarů Snape. Otřásla se při vzpomínce, že jí bylo jeho chladné, arogantní, ale inteligentní chování sympatické. Snape, kterému na rozdíl od Harryho a Rona věřila stejně jako Brumbál a celý Fénixův řád, byl jen obyčejný vrah! Vrah, co sprovodil ze světa Albuse Brumbála – jejich jedinou naději, že válku proti Voldemortovi vyhrají. A sám teď zaujal jeho místo – místo ředitele bradavické školy, samozřejmě plnící příkazy svého mistra Lorda Voldemorta. Do očí se jí opět draly slzy. V ten okamžik v dáli mezi stromy zahlédla stříbrné světlo, které zářilo čím dál víc. Chvíli jí trvalo, než jí došlo, co vidí. Patrona! Někdo v lese opravdu je a vyčaroval patrona! Jak se míhal mezi stromy, nedokázala rozeznat, jakou podobu má. Co když jim patrona posílá někdo z Fénixova řádu? Jsou přece odříznutí od světa, co když se něco důležitého stalo? Musí zjistit, kdo toho patrona poslal a s jakým vzkazem. Zhluboka se nadechla, zvolala „lumos“ a překročila hranici magického štítu.

S rozsvícenou hůlkou se nedočkavě proplétala mezi stromy směrem k patronovi, který pořád zářivě osvětloval temný les. Neustále se rozhlížela kolem a čekala, odkud na ní zaútočí Smrtijedi. Přikrčila se k jednomu silnému kmenu buku a vykoukla, aby si pořádně prohlédla patrona. Měl podobu krásné štíhlé zdravé laně. Překvapeně si laň prohlížela, vypadala tak mírumilovně, nádhernýma očima s dlouhými řasami se dívala směrem k místu, kde se za bukem ukrývala Hermiona. Přece takový překrásný nenásilný tvor nemůže být patronem nějakého Smrtijeda, ohromeně přemýšlela, kdo laň vyčaroval. V tom jí něčí ruka přikryla ústa a druhá jí pevně uchopila kolem hrudníku a přimáčkla jí ruce k tělu. K smrti vyděšená Hermiona upustila hůlku, která okamžitě zhasla. Začala se zmítat, chtěla křičet, ale neznámá osoba jí držela pevně. V duchu se proklínala za svou bezbřehou hloupost a naivitu a při představě nic netušícího Harryho spícího kousek dál v bezpečí stanu, propadala panice a pláči. Snažila se útočníka odstrčit, ale měl sílu, pravděpodobně to byl muž. Vyděsila se ještě víc, když jí těsně u ucha zašeptal.
„Uklidněte se, nekřičte a já vás pustím, hlavně buďte naprosto zticha.“

V tu chvíli se jí téměř zastavilo srdce. Její obavy se proměnily v děsivou skutečnost. Veškerá naděje, že se nejedná o Smrtijeda ji opustila, ve chvíli, kdy ten ledový hluboký hlas poznala po prvním slově. Poslouchala ho šest let při studiích na Bradavické škole čar a kouzel. A to na hodinách lektvarů. Padla do pasti samotného Severuse Snapea.

Přestala sebou zmítat, nemělo to absolutně smysl, její hůlka ležela někde ve tmě na zemi, takže se připravila na nejhorší. Snape slovo dodržel a pomalu jí uvolnil pusu. Zřejmě správně vycítil, že kdyby ji pustil i druhou rukou, okamžitě by se skácela k zemi, jak byla vyděšená a bezmocná. Stála o něj opřená zády a tiše vzlykala. Znovu promluvil. Jak bylo jeho zvykem, spíš šeptal, ale vždy celá třída zachytila každé jeho slovo.
„To od vás nebylo moc chytré, slečno Grangerová, potulovat se sama v noci po lese.“
„Vždyť na to jste tady čekal, že se někdo objeví, jestli ale čekáte, že vám prozradím, kde je Harry, tak se pletete! Klidně mě třeba umučte, ale nic vám neřeknu“ prohlásila hlasem, ve kterém bylo mnohem víc odhodlání, než kolik bylo v ní samotné.
„Zas ta vaše věčná nebelvírská odvaha,“ zavrčel. „Přiznávám, že bych takové nezodpovědné jednání očekával spíš od toho pitomce Pottera nebo Weasleyho, než od vás. Rozhodně vás ujišťuji, že mučit vás nehodlám. Předpokládám, že Potter tu je někde s vámi…“
„Řekla jsem, že ode mě se nic nedozvíte. Že mě čeká vyšetřování na ministerstvu je mi jasné, ale…“ skočila mu do řeči Hermiona. Překvapilo jí, že Snape nezní vítězoslavně, spíš zamyšleně a rozmrzele, jako kdyby vůbec neměl radost, že se objevila zrovna ona. Mohl ji přece předat Smrtijedům, zabít, cokoli chce. Ovšem Snapea odhadnout bylo vždy nemožné. Pořád zachovával ten svůj neproniknutelný výraz. Ve skutečnosti mu přítomnost Hermiony nevadila, naopak už v posledním roce musel konstatovat, že vyrostla do krásy a navíc jí pán Bůh obdařil nejen krásou ale i nadáním.
„U Merlinových vousů, kdybych vás chtěl zabít, omráčit nebo něco podobného, dávno bych to udělal zatímco jste se tak dychtivě a naprosto nemožně brodila sněhem mě přímo před nosem.“ ušklíbl se. Jeho hlas však zněl unaveně.
„Tak…tak…co…tady…tedy co…vlastně…“ koktala Hermiona a konečně se jí vrátily síly aspoň na to, aby si sama stoupla a otočila se k němu čelem. Výraz v jeho očích nečekala, nebyl tvrdý jako vždy, byl ustaraný, je-li vůbec Snape nějakého citu schopen.
„Že byste konečně i vy taky jednou na něco neznala odpověď? Na tu chvíli jsem čekal šest let…“ prohlásil Snape svým obvyklým ironickým tónem.
„Jistě, vlastně jste se na mě neodvážil vyslat kletbu, dokud jsem měla hůlku v ruce, teď už jsem bezbranná jako byl tehdy na Astronomické věži Brumbál, vy přece zabíjíte jen neozbrojené, promiňte, zapomněla jsem!“ odsekla drze Hermiona.
Snape na ní jen mlčky zíral. Ve tváři měl už opět svůj nevyzpytatelný výraz. Chvíli si jí jen tak prohlížel a pak teprve šeptem promluvil.
„Tohle nemá smysl rozebírat, kdybych vám pověděl pravdu, stejně byste mi nevěřila. Stejně jako Potter a ostatní. Takže rovnou k věci, můj patron měl vylákat Pottera a něco mu zanechat a zmizet. Bohužel jste se do toho připletla vy, takže tu věc dám vám a vy jí laskavě panu Potterovi předáte. Bohužel vám budu muset upravit paměť, abyste nevěděla, kdo vám ten předmět předal. A žádal jsem vás, abyste nekřičela. Jestli jste si nevšimla, já celou dobu šeptám.“
„Proč upravit paměť? Jakou pravdu? Vy chcete něco poslat Harrymu? Předpokládám, že určitě něco, co by nám pomohlo. A taky očekávám, že mi řeknete, že jste Brumbála vlastně zabil na jeho vlastní žádost, že…to určitě…“ klekla si na zem a začala po tmě šmátrat a hledat svou hůlku. Snape osvětlen svým vlastním patronem ji s pobaveným výrazem pozoroval, jak mu klečí u nohou a hledá hůlku, kterou už dávno přivolávacím kouzlem schoval do svého hábitu. Hermioně po chvíli zřejmě došlo, kam se její hůlka poděla a vzhlédla k němu. Zachytila jeho výraz.
„Bavíte se?“ zašeptala naštvaným hlasem.
„Po pravdě řečeno, velmi. Dnes je velmi zvláštní noc. Napřed proslulá nebelvírská šprtka, co mi šest let kecala do výkladu, neví odpověď a to na svou vlastní položenou otázku, co tu dělám a pak mi klečí u nohou, vskutku zvláštní shoda náhod. Když už jsem u té pravdy, a stejně vám pozměním paměť, budu v té pravdě pokračovat, aspoň uslyším názor někoho inteligentního.“
Mávl hůlkou, patron zmizel, mávl znovu a vytvořil kolem nich ochranná kouzla, aby je neposlouchal nikdo nepovolaný.
„Takže. Jediný, kdo kromě mě o této věci věděl, byl Brumbál. Ano slečno Grangerová, opět jste ukázala svou nadprůměrnou inteligenci, uhodla jste, že profesor Brumbál mi nařídil, abych ho zabil. Umíral už od předchozích letních prázdnin. Chtěl se jen vyhnout bolestivé smrti, která by do pár týdnů stejně nastala. Zadruhé, jak správně předpověděl, získal jsem tím plnou důvěru Pána zla. Což se teď při mém působení v Bradavicích hodí, Brumbál chtěl, abych Bradavice chránil a nenechal je napospas Smrtijedům. A zatřetí nechtěl, aby z Draca Malfoye byl vrah. Jeho duše je na takový akt zla proti přírodě příliš mladá a nevinná. Všechny tyto tři záměry Brumbálovi dokonale vyšly. Od Phinease Nigelluse jsem se před malou chvíli dozvěděl, že táboříte tady v deanovském lese, zaslechl to, když jste jeho portrét uklízela do kabelky. Na tuto příležitost jsme s Brumbálem čekali. Vydal jsem se tedy sem a doufal, že Potter zahlédne mého patrona a ten ho dovede k meči Godrika Nebelvíra, který jsem sebou přinesl, aby s ním mohl ničit viteály. Tak co na to říkáte?“
Hermiona mlčela a přemýšlela. Hledala ve Snapeově sdělení něco, co by prokazovalo, že lže. Ale jak by mohl vědět, že hledají nebelvírův meč? Jak by věděl, že Voldemort stvořil viteály, kdyby mu to neřekl sám Brumbál? Proč by jí nezabil hned, jakmile jí spatřil? Podívala se na něj a řekla mu vše, o čem přemýšlela.
„Žádný logický argument, který by vyvrátil vaše tvrzení, neexistuje,“ vydechla třesoucím hlasem. „Vy mluvíte…pravdu…“ pousmála se. Svět jí připadal hned veselejší. Všechny naděje se opět vzkřísily. Někdo stojí na jejich straně a přišel na pomoc. Nejsou na to sami. Zaplavila jí euforie. Snape nic neříkal, všiml si, že jí udělal radost. A cítil se hrozně při pomyšlení, že jí to štěstí musí vymazat z paměti. Sevřel v ruce hůlku a chystal se na to, než úplně rozloží jeho perfektní sebeovládání, než ho začne přesvědčovat, že mu celou dobu věřila. Ne, bude lepší, když si o něm bude myslet, že je to falešnej parchant. Žádné city si nepřipustil od chvíle, co zemřela Lily…Sakra co to se mnou je pomyslel si. Vtom Hermiona udělala něco, co nečekal, obejmula ho, obličej mu zabořila do jeho pláště a tiše plakala. Tentokrát ne však hrůzou, ale úlevou a radostí.
„Já…já to věděla…tedy až do té záležitosti s Brumbálovou smrtí jsem věřila, že jste na naší straně…Brumbál nebyl hlupák, aby do Řádu přijal Smrtijeda…a vy jste moc chytrý na to, abyste riskoval jeho hněv…já mam po dlouhé době tak dobrý pocit…děkuji…i za Harryho“ vzlykala.
„Slečno Grangerová, proboha ovládejte se…“ zamumlal, ale moc přesvědčivě to neznělo. Pokusil se jí na oko odstrčit. Cítil, jak je zranitelná. Vlastně byl v koutku duše rád, že se objevila ona a ne ten zabedněnec Potter. Ona má na rozdíl od něj rozum.
„Promiňte, pane profesore…ale…já mám strašnou radost, že jsem vám věřila…“ usmála se a utřela si slzy ze zmrzlého obličeje.
„Toho profesora si nechte od cesty…už nejsem váš profesor.“ Pronesl a snažil se opět získat svůj klid a nadhled. Bylo mu těch ubohých dětí najednou líto. Věděl, že to nemají snadné, ale když mu teď Grangerová plakala do hábitu, pocítil o ní strach. Pokud je chytí Smrtijedi, ona jako dívka z mudlovské rodiny dopadne velmi neblaze.
„Pane profe…tedy…pane…nevymazávejte mi prosím paměť. Chci tyhle vzpomínky mít. Vždy jsem si vás vážila a teď dvojnásob. Ovládám perfektně nitrobranu. I kdyby nás chytli, nikdy nezjistí, že nám pomáháte! Prosím…nechte mi v téhle ponuré době tyhle krásné vzpomínky.“ řekla a vyrušila ho z myšlenek.
Severus neodpovídal. Ta holka se mu za tu chvíli dokonale dostala pod kůži. Prý si ho vážila. Zvláštní, snažil se vždy být na ní a její přátele z Nebelvíru super protivný a jí se to snad líbilo. Za normálních okolností by se nad tou představou usmál. Co s ní teď? Opravdu ho neprozradí? Ani Potterovi? Ten je v nitrobraně stejně dobrý jako horský troll v letu na koštěti…Nejradši by jí vzal sebou a někde ukryl, dokud tenhle hon na mudly neskončí. Ale Potter jí potřebuje, sám to nedokáže.
„Hermiono, věřím, že nitrobranu ovládáte. Ale to se nedá říct o panu Potterovi – „
„Harrymu samozřejmě nic neřeknu! Jen že meč přinesla ta laň.“ přerušila ho.
Snape se zamyslel.
„Dávejte na sebe pozor…Hermiono…dnes není v bezpečí nikdo…lidi mizí a umírají denně…často nestihnou říct svým blízkým ani sbohem…nikdo nevíme dne ani hodiny. Dávejte pozor na ty dva…spolužáky. Mají štěstí, že vás s sebou mají…“
Jak Snapeovi tak Hermioně se honilo hlavou to samé – že už jeden druhého nemusejí vidět živého. Jemně se políbili. Ani jeden z nich ten polibek nechtěl ukončit. Z jemného opatrného se stal vášnivý a plný nevyřčených emocí a obav. Trvalo snad věčnost, než se od sebe jejich rty oddělily. Ta noc byla opravdu plná překvapení. Hermiona by nikdy neřekla, že její bývalý učitel lektvarů umí tak krásně líbat. Přestože nad tím párkrát při hodinách už myslela, jaký asi je…Cítila se úplně omámená.
„Vemte si ten meč a běžte do tepla. Máte vůbec nějaké jídlo?“ zavelel Snape už opět plně soustředěným věcným tónem.
„Ale mě už není zima…“ odporovala Hermiona a nechtěla se ho pustit.
„Hermiono musíš jít, než se Potter probudí a začne tě hledat. Rád bych tu zůstal déle, ale není na to ideální počasí ani politický stav země. Já se musím vrátit do Bradavic. Co to jídlo? Máte nějaké zásoby?“ opakoval Snape. Viděl na ní, že chce víc než jen políbit. Sám by se tomu poddal také rád, ale teď to nešlo a navíc je na ní starý, akorát by se do citů zapletl ještě více a pak by neunesl, kdyby dala přednost nějakému zabedněnému Potterovi nebo Weasleymu.
„Hermiono…já cítím to samé co ty, věř mi, ale třeba zítra to budeš cítit jinak, jsi mladá…“
„Nebudu zítra cítit nic jiného…o nějakýho nevyspělýho Rona, který navíc před pěknou dobou práskl do bot a nechal nás s Harrym samotný, nestojím. Mě zajímají dospělí a inteligentní muži…“
„Proboha i kdyby to tak bylo, kolem zuří válka! Nebo tu budeme souložit na haldě sněhu?“ zeptal se opět svým jízlivým tónem. Viděl na její tváři, že ji to zranilo, ale musel to udělat. Napřed musí vyhrát válku, pak mohou prožívat romance. Navíc byl přesvědčen, že za pár týdnů si na něj ani nevzpomene a jakmile válka skončí a dostuduje, provdá se za nějakýho Weasleyho. Vůbec ho nepotěšilo, že při této představě ho píchl osten žárlivosti. Když si však připomněl, že ten trouba Weasley s nimi už není, nálada se mu nepatrně zlepšila.
„Ne nebudeme souložit na sněhu,“ odsekla. „Půjdu k Harrymu do stanu.“ Dodala rádoby lhostejným tónem. „Jídlo nemáme vůbec žádné.“
Z poznámky, že se vrátí za Potterem do stanu, neměl vůbec radost, ale už nebyl čas reagovat. Nejlepší bude dělat, že to neslyšel. Podal jí meč a kývl na rozloučenou.
„Děkuji Vám za vše a sbohem, věřím, že se ještě uvidíme…“ zašeptala Hermiona roztřeseným hlasem. Snape jí chytil za paži a přitáhl k sobě. Záměrně hladově jí políbil, a když se odtáhl zašeptal.
„Asi deset metrů od nás směrem doprava je malé lesní jezírko. Zítra v deset hodin dopoledne tam domácí skřítek přinese z Bradavic tolik jídla, kolik unese a uloží ho do dutého stromu na břehu. Sbohem, opatruj se.“ Jakmile to dořekl, otočil se, ušel pár kroků a aniž by se ohlédl, přemístil se.
Hermiona zůstala stát se stříbrným mečem posetým rubíny a na svých rtech ještě cítila jeho horký polibek na rozloučenou. Tolik zvratů během hodiny. Bylo jí smutno, přemýšlela, jestli ho někdy ještě uvidí. Vydala se zpět ke stanu a hůlkou za sebou zametala stopy ve sněhu. Jakmile prošla bariérou vlastních ochranných kouzel, oddechla si a pomyslela si s úsměvem, jak bude ráno Harrymu vyprávět o lani, která přinesla meč a vůbec netuší, kdo ji mohl vyčarovat.

**Bitva o Bradavice**

Druhý den ráno se Hermiona s Harrym šli jako náhodou projít k jezírku a našli zásoby od bradavického skřítka. Harry původně jídlo brát nechtěl, bál se, že bude otrávené. Nakonec ho Hermiona přesvědčila, že ho tam jistě zanechala stříbrná laň a už se těšila, jak si za chvíli budou pochutnávat na domácích sirupových košíčcích. Aby těch překvapení nebylo během 24 hodin málo, objevil se u jezírka Ron a pověděl jim srdceryvný příběh, jak je za nimi dovedl Brumbálův zhasínač. Hermiona už věděla, že ve svém srdci pro Rona nemá místo, ale přesto po počáteční hádce a rozčilení, že se jen tak objeví, jeho přítomnost akceptovala. Týdny plynuly, Harry, Ron a Hermiona už navštívili Xenofilia Láskoráda, lapkové je odvlekly na Malfoy manor, pár dní pobyli u Billa a Fleur a následně po vyloupení trezoru Lestrangeů v Gringottově kouzelnické bance se vydali do Bradavic pro předposlední viteál. Medailon zničil Ron, z trezoru ukradli pohár Helgy z Mrzimoru, ale už ho neměli čím zničit – nebelvírův meč má Griphook.
Od začátku jejich příchodu do Bradavic Hermiona čekala, kdy uvidí Severuse. Při přípravách na boj se jen dozvěděla od Harryho, jak Snape proskočil oknem a utekl před McGonagallovou. Harry Snapea popisoval s uspokojením v hlase jako zbabělce, který ani neumí bojovat. Hermiona však věděla, že utekl jen proto, že nikomu nechtěl ublížit a pálila jí ta slova, která nemohla nikomu říct, na jazyku. Po celou dobu trvání bitvy o Bradavice se strachovala o všechny blízké včetně Severuse, který se pořád neobjevil. Bitva byla vyrovnaná, ale podařilo se jim zničit pohár i diadém. Zbýval poslední viteál – Nagini.
Harry nahlédl do Voldemortovi mysli, aby zjistili, kde se on a tudíž i Nagini nachází.
„Je v Chroptýcí chýši. Had je tam také, ale je v nějaké ochranné kleci. Poslal Luciuse Malfoye pro Snapea.“ Sdělil jim Harry. Hermioně poskočilo srdce, chystají se k místu, kam má přijít i Severus. To znamená, že je zatím naživu. Vydali se tedy do Chroptýcí chýše, vyslechli rozhovor mezi Snapeem a Voldemortem, ze kterého Hermioně běhal mráz po zádech. Voldemort řekl pouze „Je mi to líto.“ a zmizel i s Naginim.
„Harry!“ vydechla Hermiona. Všichni tři vešli do místnosti. Hermiona vyklouzla z pod neviditelného pláště jako první a s pláčem se zhroutila vedle Severuse, jemuž se z rány na krku proudem řinula krev. Snape se na ní podíval, zatímco mu ucpávala rozkousnutou krkavici.
„Harry dělej něco, musíme ho zachránit!“ ječela mezi vzlyky.
Mezitím se ke Snapeovi sklonil i Harry a spatřil, že kromě krve uniká ze Snapeova těla – stříbřitá látka, ani plyn ani tekutina.
„Vemte…vemte si…to“ chraplal Snape a díval se na Harryho a Hermionu nevnímal. Harry nabral stříbřitou substanci do křišťálové lahvičky, kterou mu Hermiona podala.
„Harry, on umře!“ plakala Hermiona.
„Copak ho teď můžeme odnést na ošetřovnu, když venku zuří bitva? Sami mu to krvácení nezastavíme Hermiono!“ oponoval Harry, ale hlas se mu třásl.
„Tohle zranění umí každý léčitel hned napravit, není způsobené kouzlem, jen fyzické zranění hadím kousnutím, madam Pomfreyová tohle dokáže zacelit za pár minut!“ odmítala se vzdát naděje Hermiona.
„Jenže madam Pomfreyová je nahoře na hradě, Hermiono!“
„Přece ho tu nenecháme umřít!“
Snape mezi nimi těkal očima a bylo mu jasné, o čem Harry přemýšlí. Všiml si, že Hermiona o Snapea má větší starost než o obyčejného profesora, který je navíc vrah, zrádce a mnoho dalšího.
„Harry mám to, u svatého Munga mu pomůžou okamžitě!“ vykřikla Hermiona s nepatrným úsměvem.
„Prosím tě a jak ho asi dostaneme ke svatému Mungovi do Londýna? V Bradavicích se nejde přemisťovat. A copak můžeme utéct z bitvy? Kdyby byl nahoře na hradě, ošetří ho jako ostatní, ale takhle…Navíc zrovna on si naší pomoc nezaslouží!“ kroutil hlavou Harry už trochu naštvaně.
„Nevíš, o čem mluvíš, jednou ti to bude líto! Už to mám! Harry prosím zavolej Kráturu! Skřítek se dokáže přemístit ke svatému Mungovi okamžitě přímo odsud…Harry prosím, udělej to pro mě.“ Žadonila naléhavě.
„Nechápu proč ti na něm tak záleží, ale očividně víš něco, co já ne…dobrá, kvůli tobě to udělám…Kráturo?“ zvolal Harry.
Ozvalo se hlasité prásk a před nimi stál Krátura s falešným medailonkem na krku.
„Pán volal Kráturu?“ zeptal se a uklonil se až k zemi.
„Ano, Kráturo, dokážeš se přemístit okamžitě ke svatému Mungovi a vzít sebou profesora Snapea?“
„Jistě pane Harry, Kráturovi bude ctí. Smí se pak Krátura vrátit do Bradavic k ostatním skřítkům?“ otázal se Krátura.
„Ano, můžeš, postarej se o to, ať ho okamžitě ošetří a můžeš se vrátit.“ Odpověděl Harry.
Krátura vzal za ruku Snapea, kterému sice mezitím Hermiona ránu ovázala šátkem a hůlkou očistila zasychající krev, ale i tak už začínal ztrácet vědomí. Opět se uklonil, ozvalo se další prásknutí a skřítek i se zraněným Snapeem byli pryč.
„Díky Harry,“ hlesla Hermiona. „V těch vzpomínkách, co ti dal, se jistě dozvíš, že jsi udělal dobře, když si ho tu nenechal vykrvácet, ale zachránil mu život.“
Než Harry mohl reagovat, ozval se opět Voldemortův hlas, odvolal svou armádu a vyzval Harryho, aby přišel do Zapovězeného lesa. Celé Bradavice ztichly. Vydali se směrem k hradu.
Hermiona málem omdlela, když viděla ve Velké síni spousty mrtvých. Myslela na Severuse, tak dlouho čekala, až ho zase uvidí a možná to bylo naposledy, co ho viděla živého. Co když mu u svatého Munga nebudou schopni pomoct. Co když už je mrtvý. Bitvu pořád ještě nevyhráli. Co bude dál. Harry si prohlédl v Brumbálově myslánce Snapeovy možná poslední myšlenky a vydal se za Voldemortem do Zapovězeného lesa. Když pak vítězná armáda přinesla jeho mrtvé tělo, utěšovala se Hermiona myšlenkou, že jakmile je všechny pobijí, setká se se Severusem, pokud opravdu u svatého Munga zemřel. Nakonec se ukázalo, že Harry vražednou kletbu opět přežil, bitva se rozjela znovu. Smrtijedi pomalu ustupovali, bradavičtí získávali převahu. Nakonec Voldemort padl svou vlastní odraženou kletbou a většina Smrtijedů, kteří přežili, utekla. Všichni hledali své blízké a radovali se, že přežili. Hermiona si šla sednout ven na opuštěné rozbourané nádvoří. Nemohla uvěřit, tomu, že vyhráli. Harry před chvílí ve Velké síni řekl Voldemortovi pravdu o Severusovi, co se dozvěděl z myslánky. Jeho jméno bylo očištěno. Jak mu asi je, dozví se to vůbec někdy? Co se bude dít dál? Všichni žili jen válkou a teď když skončila, jaký nový cíl si najdou? Hlavou se jí honily stovky otázek.
Skupinky lidí se mezi sebou loučily a mířili do Prasinek odkud se mohou přemisťovat domů ke svým blízkým. Profesorka McGonagallová ve svém projevu vyzvala všechny, kteří by chtěli nějaký čas v Bradavicích zůstat a pomoci s jejich rekonstrukcí, ať se u ní hlásí. Přestože byl teprve květen, byl školní rok ukončen s tím, že většina studentů bude školní rok opakovat. Harry, Ron a Hermiona se rozhodli, že v Bradavicích zůstanou a pomohou je dát znovu do pořádku, aby se v nich od září zase mohlo učit. Hermionu trápilo, že se Severus stále neozval, ale zatím neměla čas jet do Londýna za ním. Druhý den ráno, když se ti, co zůstali v Bradavicích, rozdělovali ve Velké síni do skupin, přistoupil ke skleslé Hermioně Harry.
„O tom Snapeovi jsi měla pravdu,“ řekl. „Jak jsi to u Merlinových kalhot věděla?“
Hermiona mu pověděla, jak doopravdy získala Nebelvírův meč. Podrobnosti o jejich loučení si však nechala pro sebe. Harry jen užasle zíral.
„Děkuju ti, že jsi mě nenechala nechat ho tam včera umřít. Až to tady dáme do pořádku, pojedeme se na něj podívat, co říkáš? Pokud se tedy nevrátí dřív on sem. Takové zranění netrvá dlouho vyléčit – včera jsi to sama říkala.“ Usmál se Harry a šel si s Ronem pro pokyny, komu mají pomáhat. Hermiona měla jít s několika dalšími lidmi opravovat schody a okna na astronomickou věž. Pracovali vyjma krátké pauzy na oběd celý den.
Večer už Velká síň vypadala téměř jako před bitvou, když se v ní všichni sešli u večeře. Přestože směli zůstat jen plnoletí, sešlo se dobrovolníků přes sto. Současní i bývalý studenti. Zaměstnanci ministerstva, příbuzní studentů dokonce i obyvatelé Prasinek.
Ve stejném duchu pokračovali i dva další dny. U večeře, kdy se většina dobrovolníků už loučila, poděkovala McGonagallová za účast a prohlásila, že profesorský sbor pracuje na pomníku všem padlým.
„V současné chvíli čekáme, až nám ministerstvo sdělí, kdo bude stát v čele Bradavic, jakmile se situace uklidní…“
„Takže pokud se nepletu, stále jsem tu ředitelem já.“ přerušil její projev nově příchozí, všechny pohledy se k němu stočily. Ve dveřích do Velké síně stál Severus Snape ve svém obvyklém černém hábitu a mířil směrem k profesorskému stolu. „Ale klidně pokračujte, Minervo, máte mou absolutní důvěru. Všem, kteří se podíleli na obnově Bradavic, patří i mé poděkování.“ A posadil se na své obvyklé místo a během nandávání jídla se nenápadně rozhlížel po síni, jestli neuvidí Hermionu. Ta ho celou dobu nespustila z očí, dokud ji jeho oči nenašly a jejich pohledy se nesetkaly. Z jeho pohledu se opět nedalo nic vyčíst, ale potěšilo ji, že ji hledal. Hned se jí zlepšila nálada a usmála se na něj. Úsměv jí neoplatil a sklopil pohled do svého talíře.
„Severusi, jsme moc rádi, že jste mezi námi. Vaše role mi již byla vysvětlena. Omlouvám se za to, co jsem vám řekla.“ řekla McGonagallová.
„Nic se nestalo. Vaše chování jen potvrzuje, že jsem svou roli sehrál výborně.“ ušklíbl se Severus a pustil se do jídla.
Večeře trvala déle než obvykle kvůli odjíždějícím. Hermiona po očku sledovala Severuse a čekala, až vstane od večeře. Napadlo ji, že se asi odebere do svých komnat ve sklepení, když už je opravené. Pořád se ale neměl k odchodu. Zeptala se Harryho a Rona, jestli už jdou na kolej, ale oba zavrtěli hlavou, že se stále nenajedli do syta. Popřála jim tedy dobrou noc a s výmluvou, že je unavená, se zvedla a vydala se do nebelvírské věže. Zklamaně stoupala po mramorovém schodišti, když za sebou zaslechla.
„Slečno Grangerová?“
Otočila se. Dole pod schody stál Snape. Srdce jí poskočilo radostí, ale nedala nic znát. Sešla schody k němu.
„Bála jsem se o vás, jsem moc ráda, že jste se vrátil, že vás zachránili.“ usmála se.
„Za život vděčím vám. Chtěl jsem vám poděkovat. A zároveň pogratulovat k tomu, že jste napomohla k vítězství. Od té mrazivé noci v deanovském lese jsem vám věřil a jsem rád, že jsem se ve vás nezklamal.“ řekl Snape.
„Rádo se stalo. Ještě něco?“ zeptala se. Cítila zklamání, že jí od té noci jen věří. Nic neříkal.
„Tak tedy dobrou noc, profesore.“ otočila se a vykročila znovu po schodech nahoru.
„Jsem rád, že vás zase vidím. Jste moc unavená?“
„Nijak moc…proč?“ odpověděla. „a taky vás ráda vidím.“ dodala ještě.
„Chtěl bych s vámi mluvit a pokud možno tak někde jinde než na chodbě. Pokud nejste proti, požádal bych vás, abychom se přesunuli do mého kabinetu.“
„Jistě, ráda.“ Vydechla a usmála se ještě víc než předtím. Nevěděla sice, jestli její nadšení opětuje, jestli ho bude smět alespoň znovu políbit, ale i mluvit s ním v soukromí je lepší než ho vůbec nevidět.
Cestou do sklepení vůbec nemluvili. Hermiona byla příliš zvědavá na to, co bude následovat. Určitě mi jen suše poděkuje a vyhodí mě, jsem fakt naivní, když mě napadlo, že se na mě vrhne a nebude mě chtít nechat odejít…
Když dorazili do kabinetu, podržel jí dveře a pak prošel za ní a zavřel. Hermiona v jeho kabinetě nikdy nebyla. Školní trest si tady odpykával Harry, takže se zvědavě rozhlížela po všech flakónech, ve kterých plavaly slizké kusy nějakých rostlin a živočichů.
„Můžu nabídnout něco k pití? Posaďte se.“ vyrušil ji z myšlenek Snapeův hluboký hlas.
„Klidně, pokud máte víno, nepohrdnu…“ odpověděla klidně a rozhodla se, že se nebude chovat jako hloupá zamilovaná puberťačka. Nesedla si, ale pořád procházela po kabinetu a prohlížela si ho.
Podal jí sklenici, pozvedl jí a pronesl.
„Na vítězství a další život.“ a zhluboka se napil krvavě rudé tekutiny. Hermiona ho napodobila.
„Tak co jste mi chtěl. Své poděkování jste mi vyjádřil už nahoře…“ začala Hermiona.
„Chtěl bych vám říct mnohem víc, ale chodba hned u Velké síně, odkud se neustále trousí stovky lidí, mi opravdu nepřišla jako vhodné místo. Samozřejmě za svůj život vděčím vám, to je nesporné. Ale cítím se povinen vrátit se k našemu rozhovoru tehdy v deanovském lese a vyjasnit si to jednou pro vždy. Rád mám věci vyřešené.“ Řekl tichým hlasem.
„Profesore, je pravda, že jste mi udělal neskutečnou radost, když jsem zjistila, že jste na naší straně. Potvrdilo se tím přísloví, že věci někdy nejsou takové, jaké se zdají být. A od té doby jsem doufala, že vás znovu uvidím a budeme moct pokračovat tam, kde jsme skončili. Nic se u mě od té doby nezměnilo. Ale bojím se toho, co se mi k tomu chystáte říct vy.“
„Já to cítím podobně, Hermiono, ale i kdybychom to spolu chtěli zkusit, je tu obrovské množství překážek, které jsem povinen vám připomenout. Zaprvé válka dopadla dobře a přepokládám, že vy se sem od září vrátíte dostudovat poslední ročník a složit OVCE a já bych tu rád zůstal jako profesor. Ředitele snad sežene ministerstvo jiného, až se dá trochu dohromady. Z toho tedy vyplývá první překážka – jakýkoli vztah mezi profesorem a žákem je nepřípustný. Takže bychom to museli rok vydržet. U mě by to nebyl problém – ale vy jste mladá, krásná dívka. Neměla byste být sama a nemůžu vám vyčítat, když rovnou řeknete, že to nevydržíte. Tím se dostávám k druhé překážce – jste mladá, máte celý život před sebou, já už jsem starý morous, který má rád svůj klid. Neříkám, že je nemožné, aby to s takovým rozdílem fungovalo. Rozum na svůj věk máte úctyhodný. Ale rozhodně začátek by byl krušný. A to nemluvím o třetí překážce – jak by asi na sdělení, že chodíte se mnou, reagovali vaši přátelé Potter a Weasley.“ Domluvil, dopil obsah své sklenice a dolil oběma.
Hermiona chvíli přemýšlela, obrátila do sebe na ex druhou sklenici skřítkovského vína a pak na jeho projev reagovala.
„Takže pokud jste mě nezavrhnul jako ženu úplně, ale jde vám jen o ty překážky, můžu vás ujistit, že dokončit školu mám v úmyslu a z toho vyplývá, že od září se k sobě budeme chovat jako dřív…“ mluvila tichým hlasem a víno, které jí začínalo stoupat do hlavy, jí v očích vykouzlilo svůdný pohled, kterým se do Snapea vpíjela, zatímco mluvila a pomalu se k němu přibližovala. Neměl oči pro nic jiného než pro ní, vnímal každý tah jejího obličeje a začínal cítit vzrušení. „…ale do září času dost. Máme měsíc a půl než začnou letní prázdniny. Během nich bych chtěla najít rodiče v Austrálii, kam jsem je poslala skrýt se před Voldemortem, a vrátit jim paměť. Ale do té doby je možné zůstat v Bradavicích a tady nikomu nebude nápadné, že se vídáme a v tak velkém hradu se můžeme jen tak ztratit a užívat si soukromí, které zatím musíme skrývat…nemám co pít, jestli se smím připomenout.“ řekla s úsměvem. Bylo jí jasné, že ho má v hrsti a to byl ještě naprosto střízlivý. Kdežto na ní už víno začínalo malinko působit. Přece jen nebyla zvyklá vůbec pít. Snapea její poznámka o prázdné sklenici vytrhla z představ, co vše by s ní nejradši hned udělal, a bleskově její číši naplnil až po okraj.
„Děkuji. Vnímáte vůbec co vám říkám?“ zeptala se na oko vážným tónem, napila se a měla co dělat, aby se nerozesmála.
Tentokrát svojí sklenici na jeden doušek vyprázdnil Severus a s pohledem zavrtaným do ní, jí odpověděl.
„Velmi pozorně. Říkala jste, že do září je času dost. Musím s vámi souhlasit.“ Odhodil sklenici, která se rozbila o podlahu, přitáhl si Hermionu a hladově, drsně jí políbil. Nečekala to a lekla se. Jakmile se vzpamatovala, začala mu odpovídat se stejnou vervou jako on. Jednou rukou jí držel za vlasy a druhou kolem pasu. Sálal z něj přímo až zvířecí chtíč. Zatáhl jí za vlasy a zvrátil jí hlavu dozadu, až zakřičela bolestí a leknutím a sjel jí jazykem dolu po krku. Druhou rukou jí tiskl k sobě, až cítila v jeho slabinách, jak jí svým vzrušením tlačí do podbřišku. Nikdy ještě neviděla naživo nahého vzrušeného muže. Pokusil se jí znovu políbit na rty, ale uhnula a pokračovala ve svém monologu, jakoby nic.
„Tak tím jsem snad vysvětlila vaši první překážku. Co se týče druhé, že jsem mladá, je pravda, ale vy očividně taky ještě nepatříte do starého železa…“ pokračovala zatímco Snape jen zklamaně vydechl a čekal až s tím žvaněním skončí a bude z ní moct to obepnuté tričko a džíny servat. „…a jak jsem se přesvědčila za tu dobu, co uplynula od našeho prvního setkání – o nikoho jiného nestojím.“ Severus ji vůbec nevnímal, chtěl jí, strašně jí chtěl a nedokázal myslet na nic jiného. Ještě chvíli ho bude provokovat a ztratí poslední zbytky sebeovládání.
„…a co se týče vaší obavy ohledně Harryho a Ronovi reakce, řekla bych, že oba na vás mají teď pozitivnější názor, a navíc do toho s kým já žiju, s kým spím, koho se dotýkám…“ přejela mu jednou rukou po hrudníku směrem ke slabinám. Snape tiše zasténal. „…do toho jim přece nic není. Tak co vy na to?“ dokončila své vysvětlení a pohlédla na něj naprosto nevinným pohledem.
„Jo máte pravdu.“ zavrčel nedočkavě, přestože vůbec nevěděl, o čem mluvila. Krev už mě dávno nakumulovanou někde jinde. Aby nezačala zase něco říkat, umlčel ji dalším polibkem, který byl ještě vřelejší než ten první. Oběma jim bušilo srdce s obrovskou razancí. Vzal jí do náruče a přenesl do vedlejší místnosti, která s kabinetem sousedila. Ocitli se v ložnici mistra lektvarů. Položil jí na postel, a zatímco si sundával dlouhý černý plášť, si Hermiona místnost letmo prohlédla. Byla celkem luxusně zařízená. Tmavý vyřezávaný nábytek. Na zemi ručně tkaný perský koberec a obrovská postel s povlečením z černého saténu. Víc si prohlédnout nestihla, protože si Severus lehl k ní a pokračovali v líbání. Byla lehce nervózní, takhle daleko ještě s nikým nezašla. On to tušil a šílel z toho nedočkavostí ještě víc. Pomalu sjel od jejích rtů na šíji, kterou líbal stejně dychtivě. Prsty se mu proplétala v jeho lesklých černých vlasech a dovolila mu sundat jí tričko. Když Severus spatřil její mladé pevné tělo, nemohl se na ní vynadívat. Krásné ploché bříško a dvě nádherná kulatá ňadra uvězněná v bílé lesklé podprsence. Něžně jí pohladil po bříšku a díval se jí do očí. Viděl v nich vzrušení, zvědavost, ale i záchvěv strachu.
„Neboj se,“ zašeptal „jestli chceš, přestanu.“ Ve skrytu duše doufal, že přestat nechce.
„Já nechci, abys přestal.“ vydechla.
Usmál se a políbil ji. Rukou zkoumal její odkryté tělo. Po chvíli jí jedním šikovným pohybem sundal podprsenku a ústy laskal její ňadra. Potěšilo ho, když zasténala. Nemohl se jí nabažit. Byla tak krásná. A jenom jeho. Pomalu jí rozepl a sundal těsně džíny. Zatímco je házel na křeslo postavené kousek od postele, Hermiona se posadila. Přisunula se k němu a začala ho líbat. Chtěla se na jejich milování taky podílet. Pomalu mu rozepínala hábit, až odhalil jeho vypracovanou hruď. Přejela mu přes ni rukou a všimla si několika jizev. Tázavě na něj pohlédla.
„To víš, bývalý Smrtijed – něco jsem musel vydržet.“ usmál se, když viděl její vyděšený výraz. „Nic to není.“
Sundal rozepnutý hábit a hodil ho k jejímu šatstvu na křeslo. Obejmul jí a nechal jí na sebe obkročmo sednout. Byl zvědavý, co bude dělat dál. Musel uznat, že na to, že byla nezkušená, dokázala ho vzrušit úplně hravě. Políbila ho a pak odstrčila a položila ho na záda, zatímco na něm stále zůstávala sedět. Jeho erekce jí tlačila do klína, ale než ji osvobodí, rozhodla se ho ještě chvíli potrápit. Naklonila se k němu a líbala ho od brady, přes krk, obě bradavky až dolů k pupíku a dál dolů po cestičce z černých chloupků až k lemu kalhot. Tentokrát sténal Severus. Jeho už téměř bolestivá erekce se dožadovala okamžitého zpracování. Hermiona si toho všimla, ale líbilo se jí ho tak trochu napínat a také se bála, co s tou „věcí“ bude dělat, že se jí bude smát, že to neumí. Jemně ho líbala kolem pásku, Severus jí tlačil hlavu však níž. Vzhlédla k němu. S přimhouřenýma očima vzrušením a touhou se na ní díval a ona věděla, že už to nemůže dál odkládat. Jednou se do toho pustila, tak už nemůže couvnout. Konečně vše je jednou poprvé. Pomalu mu rozepla kalhoty, nadzvedl se, aby mu je mohla stáhnout. Tentokrát je hodila jen na zem, nechtělo se jí natahovat ke křeslu. Severus se ušklíbl.
„On tě ten smích přejde“ usmála se a přejela mu prstem přes tvrdý penis, rýsující se už jen v černých boxerkách. Severusovo ušklíbnutí skutečně nahradilo zasténání a zachvěl se. Hermioně se tohle moc líbilo, stačil nepatrný dotek, a co to s ním způsobovalo, bylo nepopsatelné. Dodalo jí to sebevědomí a začala mu stahovat i boxerky. Opět se nadzvedl, aby mu je mohla sundat. Hodila je za sebe na zem ke kalhotám a sedla se vedle Severuse. Jednou rukou se opřela o postel, druhou mu kroužila kolem penisu, kterého se zatím záměrně nedotýkala. Natáhla se k němu a začali se líbat. Když přejela ukazovákem po celé délce jeho penisu, zachvěl se a kousl jí do rtu. Ucítila krev. Vzala ho do ruky a pevně stiskla. Severus zasténal ještě hlasitěji a zvrátil hlavu dozadu, oči zavřené. Párkrát po penisu přejela nahoru a dolů, byla překvapená, jak byl horký a klouzavý. Severus sténal už v pravidelných intervalech. Zrychlila pohyb rukou a pak zase zpomalila. Párkrát tempo vystřídala a přesunula se k jeho klínu. Severus otevřel oči a podíval se na ní. Provokativně se na něj podívala taky a vzala tepající penis do úst. Severus opět zasténal. Pokračovala ústy několik minut, vždy když jí začal vycházet boky vstříc, zpomalila. Bavilo ji to. „Já už to nevydržím“ zachraplal a přidržel jí za hlavu a nedovolil jí zpomalit. Stačilo jen pár pohybů a pustil jí, odtáhla se přesně ve chvíli, kdy téměř vykřikl a na černý satén a jeho břicho dopadlo bílé lepkavé sperma. Severusovo napnuté tělo se prohnulo v orgastické křeči a pak povolilo. Hermiona si lehla vedle něho, odhrnula mu ze zpoceného obličeje pramen černých vlasů a políbila ho.
„Ty jsi ďábel“ řekl jí s úsměvem. Hermiona mu úsměv oplatila. Cítila se sama se sebou spokojená, navzdory jejím obavám, si vedla skvěle.
Jakmile byl Severus schopný popadnout dech, přitiskl se k Hermioně a divoce ji začal líbat. Jazykem jí sjel dolů přes prsa a bříško až k okraji kalhotek. Pokračoval i přes kalhotky až ke vstupu do jejího stále nevinného těla. Držela ho za vlasy, hlasitě sténala a kroutila se. Usmál se, sundal jí promočené kalhotky a pokračoval, tam kde před tím skončil. Vpisoval jí do klína písmeno „S“ až ne sténala, ale přímo křičela a zmítala se jako had. Přidal k jazyku své dlouhé štíhlé prsty a Hermiona vykřikla vyvrcholením, až se téměř posadila, jak to bylo intenzivní. Vyčerpaně se svalila do chladivého saténu. Severus, který byl z jejího sténání už opět vzrušený, si lehl vedle ní.
„To byl řev, jak kdybych tě vraždil,“ ušklíbl se. „příště budu muset na dveře svého kabinetu použít zaklínadlo ševelissimo, vsadím se, že tohle bylo slyšet až na astronomické věži.“
Bylo mu jasné, že tyto pocity jsou pro ni nové a neumí je ještě kontrolovat. A samozřejmě jeho mužské ego velmi potěšilo, že se jí to tak moc líbilo. Napadlo ho, jestli už má dost, ale odpověď na tuhle otázku mu dala sama, když ho po pár vteřinách odpočinku, k sobě přitáhla a začala líbat a hladit ve vlasech a po zádech. V duchu se usmál a polibky jí oplácel, rukama jí klouzal po prsou a bocích. Když si na ní lehal, nebránila se. Líbal ji něžněji než před chvílí a zeptal se.
„Mám pokračovat?“
Přikývla.
„Abys toho nelitovala“ ujišťoval se.
„Nebudu.“
Líbal jí, vnímal její vůni, její hebkou kůži. Prsty se jí nořil do dlouhých hnědých vlasů, zatímco ona ho hladila špičkami prstů po zádech. Šílel touhou, svíral ji v náruči a pomalu do ní začal pronikat. Zachvěla se, ale věřila mu, nebála se. Bylo jí to příjemné, razil si cestu hlouběji do jejího chtíčem rozpáleného těla a stálo ho hodně sebeovládání pronikat do ní pomalu a pozvolna. Když narazil na odpor, políbil jí, stáhl se a pak prudce přirazil, až vykřikla bolestí a do očí se jí vedraly slzy. Severus byl jako smyslů zbavený z toho, jak byla úzká. Začal se v ní pohybovat a bolest ustoupila a nahradila ji nádherná rozkoš. Milovali se napřed pomalu a opatrně, pak zrychlil a Hermiona nahlas vzdychala. Zatínala mu nehty do zad a mezi steny rozeznal slovo „rychleji“. Zrychlil, ale pak přestal. Zklamaně se na něj podívala. Musel se usmát, když viděl její nešťastný výraz, že přestal. Zvedl jí a posadil si jí na sebe. Ve chvíli, kdy Hermiona pochopila, rozlil se jí po tváři blažený výraz. Sedla si na něj a měla pocit, že teď má jeho penis snad až v břiše. Přirážela rychle a divoce, až Severusovi přišlo, že už to snad musela někdy dělat. Křičela tak, že byl rád, že má komnaty ve sklepení, kam nikdo mimo vyučování nechodí. Snad nenapadne McGonagallovou jít s ním teď řešit organizační věci ohledně provozu školy. Rychle tyhle myšlenky zahnal a věnoval se zas rozkoši. Orgasmu dosáhli téměř současně. Hermiona vykřikla snad ještě hlasitěji než předtím a zhroutila se mu do náruče. Severus se i s ní v objetí svalil na záda a ztěžka oddychoval.
„To byl nádherný výkon,“ pochválil jí. „Jsi očividně přirozený talent.“ ušklíbl se.
Hermiona se rozesmála. ¨
„No jo, nějak se mi to zalíbilo,“ začervenala se. „Vydržet rok bez tohohle to bude teda hrozné mučení.“ mrkla na něj.
Severus protočil panenky. „Díky bohu, že tak, budu mít rok klid na to se zregenerovat.“ prohlásil ze srandy.
„Ty jsi hnusnej!“ rozesmála se Hermiona.
„Dáš si panáka?“ zeptal se.
„Dala bych si tebe“ řekla se smíchem.
„Proboha, utíkám někam mezi lidi“
„Co máš za panáka?“ zeptala se už vážně.
„Ohnivou whiskey, mám jí docela slušnou zásobu.“ odpověděl.
Přikývla.
„Asi jí budu muset přivolat kouzlem, vzhledem k tomu, že ze mě nehodláš slézt…“
„Jsi vážně nadaný čaroděj.“ Rozchechtala se. Severus zakroutil hlavou. Ta holka je drzá, to je děs, ušklíbl se v duchu a mávl hůlkou. Z baru k nim vzduchem plula lahev a dvě sklenice. Lahev se otevřela a nalila do sklenic štědrou dávku jantarově žluté tekutiny. Hermiona se posadila a podala každému jednu sklenku.
„Na dnešní noc“ pronesla.
„Na dobrou noc v tom případě“ opáčil s úšklebkem Severus. To bude asi ještě pěkně divoká noc, pomyslel si. Nějak mu to pomyšlení ale nevadilo.
Jak se Hermiona pohnula, cítila, že z ní něco vytéká. Zřejmě směs krve a spermatu. Seděla schoulená na posteli s prázdnou skleničkou v ruce a přemýšlela, jak to udělat.
„Sprchu?“ zeptal se jí.
Vděčně přikývla.
„Jsou to ty dveře vedle baru. Mělo by tam být vše. Domácí skřítci už snad zas pracují.“
Vzal si od ní sklenici a sledoval, jak odběhla do koupelny.
Hermiona se v honosné vaně rychle opláchla a zabalila se do ručníku. Vrátila se do ložnice. Teď šel do koupelny Severus, tak zůstala v ložnici sama. Měla čas si ji pořádně prohlédnout. Všude na policích byly vyrovnány celé řady knih. Žádné potvory naložené v láku jako v kabinetě, ale ani nic jiného. Střízlivě zařízený pokoj. Zabalila se do deky a čekala, až se Severus vrátí z koupelny. Když však vyšel, kolem pasu omotaný ručník, už spala. Severus se usmál, zhasnul svíčky a lehl si vedle ní, doufajíc, že jí neprobudí. Probudil. Usmála se na něj a pohladila ho po vlhké kůži. Za pár minut už se znovu divoce milovali. Pak spokojeně v objetí usnuli. Ráno Severuse probudilo svítání. Když vedle sebe zahlédl Hermionu a zjistil, že se mu ten krásný večer nezdál, zdálo se mu ráno hned veselejší. Ovšem za chvíli už hrad začne vstávat, Hermiona se musí vrátit do nebelvírské věže než ji někdo uvidí. Jemně ji probudil a vysvětlil situaci. Bleskově se oblékla a umyla. Bylo jí smutno. Když si toho všiml, uklidnil ji.
„Uvidíme se na snídani. Utíkej. Během dne se zase nějak domluvíme, jestli se budeme chtít vidět, ano?“
„Jasně, budu se těšit.“ Usmála se a políbila ho na rozloučenou. Pak se vydala chodbou ze sklepení nahoru. Severus se za ní díval, dokud nezašla za roh a cítil smíšené pocity. Na jednu stranu prožil po několika letech zase krásnou noc a rád by v tom pokračoval do budoucna. A na druhou stranu ho děsilo, co by se stalo, kdyby to někdo zjistil. Jeho vem čert, ale jak by to odnesla Hermiona. Prostě když se chce, tak jde vše, řekl si v duchu. Už jednou se o tohle štěstí nechal připravit. Už jednou zažil jaké to je, když milovanou ženu líbá někdo jiný, když v bílých šatech kráčí k oltáři s někým jiným a rozhodl se, že tentokrát to nedopadne jako s Lily. Tentokrát opravdu udělá vše, aby Hermionu neztratil. Slíbil to sám sobě. A když Snape něco slíbí, vždy to dodrží.

**Nový začátek**

Hermiona mezitím doběhla do společenské místnosti, zrovna když ze schodů od ložnic scházel Ron a Harry.
„Ahoj!“ pozdravila je.
„Ahoj, proč se tak usmíváš?“ vyptával se Ron nechápavě.
Hermioně v tu chvíli došlo, že zřejmě má v obličeji stále blažený výraz – a proč taky ne, řekla si.
„Je pěkný den přece. Mám hrozný hlad, pojďte už na snídani.“
Cestou na snídani si měla chuť zpívat. Naložila si velkou porci míchaných vajíček a slaniny. Nenápadně se podívala k učitelskému stolu. Severus tam ještě nebyl. Po chvíli si k nim přisedla Katie Bellová a rozdala jim pokyny, které včera po večeři ještě domluvila s McGonagallovou.
„Snape je tu ředitelem a tak se ho McGonagallová ptala, jestli s postupem souhlasí. Kupodivu odpověděl, že naprosto a pokud ho omluví, půjde si lehnout, prý ho teprve večer propustili od svatého Munga a cítí se unavený. Takže porady se zúčastní s ostatními profesory až dnes. Kluci půjdou se skupinkou z Mrzimoru pomoct opravit zavalenou chodbu jednooké čarodějnice a Hermiona by mohla jít se mnou, Alici a ostatníma s profesorkou Prýtovou opravit skleníky, co?“
Všichni přikývli. Katie poděkovala a odešla. Málem jí porazil Hagrid, který právě přišel na snídani. Harry, Ron a Hermiona mu zamávali. Dojedli a zvedli se k odchodu. Ron si s sebou ještě nesl hrst topinek s marmeládou, které nestihl sníst u stolu. Věnoval se místo sledování cesty svým topinkám, takže na chodbě vrazil do Snapea a připlácl mu topinku na hábit samozřejmě tou namazanou stranou. Začal se mu s plnou pusou omlouvat.
„To nemůžete dávat pozor, Weasley? Máte štěstí, že vám nemohu uložit školní trest za vaši příšernou nemotornost. Nemůžete se najíst u stolu?“ vyštěkl Snape a proplul kolem nich do Velké síně.
„Parchant jeden umaštěnej,“ huhlal Ron a cpal si další topinku do pusy.
„Rone! Vždyt moc dobře víš, že nás všechny celou dobu chránil! 17 let mazal Voldemortovi kolem pusy med, to jen tak každý nezvládne!“ okřikla ho Hermiona.
„Hermiona má pravdu, Rone. Proti Snapeovi už nikdy neřeknu ani popel. Hrál to fakt dobře, abychom ho nesnášeli.“ Přisvědčil Harry.
Ron jen něco tiše zabručel. Šli se převléknout a pak dělat to, jak se domluvili s Katie.
Dny plynuly, hrad se zveleboval. Ti, co zůstali, spíš v Bradavicích trávili krásné letní dny, protože práce ubývalo a ubývalo. Koupali se v jezeře, slunili se na pozemcích. Harry s Ronem a dalšími chlapci chodili trénovat famfrpál, když neměli co dělat. Zkrátka většina obyvatel hradu byla venku a Hermiona neměla problém projít do sklepení na konzultaci s ředitelem. Do ředitelské pracovny za ním nechodila, přece jen byla plná portrétů bývalých ředitelů včetně Brumbála a nemusí vidět taky všechno. Hermiona měla pořád výbornou náladu. Se Severusem jí bylo dobře a jemu taky. Jednou se potkali u gobelínu s troly učícími se hrát na hudební nástroje, Hermiona Severuse okamžitě zatáhla do přístěnku na košťata. Zrovna když seděla na skříni plné nějakého harampádí a svíjela se pod Severusovými drsnými přírazy, ozvali se na chodbě hlasy. Už se připravovala na nehorší, když Severus se rychle oblékl, popadl asi šest omlácených košťat a vylezl na chodbu. K přístěnku mířil Kratiknot.
„Á Severusi, zrovna jsem pro ty košťata šel, školník potřebuje něco uklidit a požádal mě, jestli bych mu neočaroval pár košťat, aby mu pomohli. Děkuji“ pronesl, když mu Snape podal košťata.
„Vážně? Napadlo mě mu ty košťata nabídnout, když jsem ho viděl, jakým tempem mu to jde, můžu vás tedy požádat, abyste mu je donesl?“ pokusil se nic nedat najevo.
„Jistě“ pískl Kratiknot a otočil se k odchodu, košťata levitovala za ním.
Severus vešel do přístěnku a tvářil se na oko přísně.
„Víš, jak tohle mohlo dopadnout ty ďáble?“
„Špatně,“ přiznala „příště na tebe nesáhnu mimo sklepení. Ale stálo to za to.“ zakřenila se a vyběhla pryč.
Všichni strávili nádherný začátek léta, hrad byl ještě v lepším stavu než před bitvou. Bylo předposledního června. Vše bylo připraveno na začátek nového školního roku. Hermiona ležela vedle Severuse u něj v posteli a zamyšleně ho hladila po hrudníku. Bylo už po slavnostní večeři, při které Severus jménem profesorského sboru poděkoval všem dobrovolníkům za vynikající spolupráci a popřál všem hezké prázdniny a mnoho úspěchů.
„Zítra ráno odjíždí z Prasinek spěšný vlak do Londýna. Zítra při snídani se uvidíme na nějakou dobu naposled.“ zašeptala smutně.
„Ano, taky se na léto vracím aspoň na pár dní do Tkalcovské ulice. V pořádku to vyřiď s rodiči. Kdybys něco potřebovala, napsal jsem ti na kousek pergamenu přesnou adresu. Klidně pošli sovu.“ řekl jí.
„Severusi, já žiju mezi mudly, nemám sovu.“ upozornila ho.
„Během prvního týdne prázdnin ti pošlu vzkaz po nějaké školní sově, kterou si můžeš na prázdniny nechat.“ ujistil ji.
„Severusi, že to zvládneme? Před rokem touhle dobou jsme se vzpamatovávali z Brumbálovi smrti, čekala nás válka. A za rok touhle dobou bude závěrečný ples pro absolventy a my na něj třeba půjdeme spolu…“ zasnila se.
„To víš, že to zvládneme. Já si tě uniknout nenechám. Slíbil jsem to sám sobě. U Lily jsem udělal velkou chybu a doufám, že jsem se z ní poučil a nebudu ji znovu opakovat. O Lily víš jistě od Pottera.“ dodal, když zachytil její pohled.
„Ano, vím. Harryho to hodně překvapilo. Těším se, až tě představím svým rodičům jednou.“
„Hm, škoda, že nemůžu říct to samé.“ ohrnul ret.
„Jsou mrtví?“ zeptala se.
„Jen otec, matka ještě žije s naší skřítkou. Otec celé roky nemohl unést, že je matka a já pak taky, čarodějka a pil tak dlouho, až to s ním seklo. Byl mudla a proto matka nechce o spojení kouzelnické a mudlovské krve už ani slyšet. Vzhledem k tomu, že ty jsi z mudlovské rodiny, obávám se, že to s ní bude dost těžké. Navíc je jí už přes šedesát a v tomhle věku už snáší člověk změny hůř…no na tohle ještě času dost. Od zítra jsem pro tebe profesor Snape. A při hodinách chovat jako dřív, žádný drzosti, výsady a podobně. Doufám, že Křiklan zůstane na lektvary a já budu moct být zas jen ředitelem Zmijozelu a profesorem obrany proti černé magii. Snad prokletí toho místa už skončilo. Ale těžko říct, jestli ty neschopný baby z ministerstva najdou za dva měsíce slušného ředitele.“
„A co je podle tebe slušný ředitel?“ zeptala se se zájem.
„Nevím, druhého Brumbála těžko najdou. Já jiného ředitele než Brumbála nezažil. Když nepočítám těch pár týdnů tu přiblblou Umbridgeovou.“
„Brumbál byl ředitelem, i když jsi tu studoval?“
„Ano, šel z něj respekt, přestože to byl dobrák. Kolikrát mě s naším prefektem nachytal při lumpárnách…“ uchechtl se Severus.
„Tebe na lumpárnách? A s prefektem? Děláš si srandu?“ smála se Hermiona.
„No jasně, byl to můj spojenec, Tim Hodgins…umřel při jedné z prvních akcí Smrtijedů. Zabil ho Moody.“ dořekl s trochou hořkosti.
„Ještěže ty jsi od nich včas odešel“ řekla a pohladila ho po vlasech. „Můžu tu zůstat přes noc? Naposled.“ zeptala se. „Mám už vše zabalené a přichystané.“
„Můžeš, chci si tu poslední noc ještě vychutnat, bude se mi stýskat. A naposled tu snad nejsme. Jen naposled letos.“ odpověděl.
„Jo tak vychutnat jo?“ ožila Hermiona.
„Ty jsi opravdu ďábel.“ nasadil svůj obvyklý úšklebek a přitáhl si jí k sobě. Po dlouhém vyčerpávajícím milování oba usnuli neklidným spánkem. Ráno se jako první probudila Hermiona. Byla nervózní z odjezdu. Tak rychle to uteklo. Vstala a šla do koupelny. Probudila Severuse a zašeptala.
„Musím jít. Ať mě někdo nevidí odsud odcházet, ještě je dost brzo, snad všichni spí.“
Severus jen mlčky přikývl a vstal.
Doprovodil ji ke dveřím, vyhlédl, jestli na chodbě někdo není. Políbil jí a vtiskl jí do ruky slíbený pergamen s adresou.
„Uvidíme se prvního září při zahajovací hostině. Dnes na snídani nepůjdu, utrhlo by mi to srdce. Nezlob se.“ řekl a ještě jednou ji políbil.
Podívala se na něj. „Miluju tě, Severusi, a chci, ať to víš, kdyby se cokoli stalo. Dlouho jsem o tom přemýšlela a jsem si jistá, že to vím najisto. Ahoj v září.“ Prošla na chodbu a otočila se až před zatáčku, ve které mu zmizí z dohledu. Díval se za ní.
„To bude ještě mazec, co?“ řekla a pokusila se o úsměv.
„To tedy ano.“ odpověděl. „Ale naděje umírá poslední. Dávej na sebe pozor.“
Přikývla a zmizela za rohem směrem na snídani a pak hurá na vlak.

Konec