Mistr a žák

 

Autor: Rosetta Snape
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Harry řekl něco, co by se o profesoru lektvarů rozhodně říkat nemělo...
Poznámka: Děkuji Styx za betu a psychickou podporu

Mistr a žák

„Myslíte, že profesor Brumbál je ženatý? Vlastně nic nevíme o našich učitelích. Nic o jejich soukromých životech," upřesnila Hermiona. Prošla kolem hloučku studentů, kteří se shromáždili u lavičky na nádvoří, kde byl profesor Kratiknot a vysvětloval látku z poslední hodiny.
„Například profesor Snape. Myslíte, že je ženatý?" zeptala se zcela vážně. Ron měl ovšem co dělat, aby nevyprskl smíchy.

„No já ti nevím. Myslíš si, že by nějaká ženská snesla ten šílený smrad z jeho lektvarů? Ta by musela být slepá a ztratit čich, aby si ho vzala! Anebo by ji musel očarovat černou mag-"

„RONE!" okřikla ho Hermiona, ale on jen vyplázl jazyk a pokračoval.

„-anebo možná by to mohla být nějaká těžce nemocná žena, upoutaná na celý život na lůžko, neschopna mluvit a on by si jí odtáhnul do svého sklepení, jako si akromantule odtáhne oběť do svého hnízda a tam využíval podle svého gusta, což znamená, že by na ní zkoušel své lektvary," řehtal se Ron. „Co myslíš Harry?"

„Není náhodou gay?" napadlo Harryho. Ron s Hermionou zastavili uprostřed kroku, tak se k nim vrátil a začal zapáleně vykládat.
„Všimli jste si vůbec, jak se obléká? Ty jeho upnuté uniformy mluví samy za sebe. A gelem se patlají taky jen přihřátí chlapi. Nedivil bych se, kdyby tehdy lítal za Lockhartem. Otázkou ovšem zůstává, kdo by byl nahoře a kdo dole. Nemyslím si, že by se Snape nechal jen tak přefiknout, ale na druhou stranu zvrácený je na to dost."

Tak trochu opožděně si Harry uvědomil, proč se jeho přátelé třesou jak ratlíci, proč jsou ve tvářích křídově bílí a hledí mu za záda. Slyšel hrát pohřební zvony ještě před tím, než k němu dolehl hluboký baryton.

*****

„A?" pozvedl obočí ve svém typickém gestu. Díval se na mladíka, stojícího před jeho stolem a propalujícího pohledem díru do podlahy. „Tohle není obyčejná nafoukanost, že?" protáhl líně.

Harry nevěděl, jak na něco takového reagovat a tak si řekl, že nejlepší bude neodporovat.
„Ano, pane," pípl, stále však nehodlal vzhlédnout.

„Samozřejmě, že tak slavný člověk jako vy neříká podobné věci bez důvodu." pokračoval Snape.

Harry se zamračil. To nebylo přesně to, co čekal. Profesor byl dnes výjimečně tichý. Vzhledem k okolnostem až příliš málo výřečný, ale to nic neznamenalo. Čekal, že strhne Nebelvíru nehorázné množství bodů. Chvíli si ho bude dobírat. Vyžívat se v Harryho ponížení, tak jak to uměl jen on, ale profesor se k ničemu takovému neměl a to nebylo moc dobré znamení. Třeba si na něj připravil nějaký příšerný trest. Tak příšerný, že se mu ani Snapeovy jedovaté poznámky, pitvání různých živočichů a patlání se ve smrdutých lektvarech nevyrovná.

Harry se konečně odvážil pohlédnout na svého profesora. Seděl za svým stolem jako studovaný netopýr. Ruce opřené o lokty a drápy propletené, jakoby už v nich svíral Harryho miniaturu. Přesně tohle si Harry představoval, že s ním Snape udělá. Rozdrtí ho, jak to má v oblibě, ale tentokrát to bude nějaký nový, ještě nevyzkoušený postup a jak mu úlisný úsměv na tváři jeho profesora prozradil, bude to něco hluboce nechutného. Bohužel však neměl fantazii ani představivost, co by to mohlo být tentokrát.

Měl pravdu. Snape si na něj vymyslel skutečně příšerný trest. „Tak se přesvědčíme," jízlivě se usmál Snape, když přirazil mladíka na desku stolu.

Harry ucítil, že kouzlo, které Snape zamumlal, mu svázalo ruce jeho vlastní košilí a hned na to zmizely i jeho kalhoty. Zůstal ochromen strachem, který mu sevřel vnitřnosti. Až do teď byl v šoku a neměl se k protestům, ale když mu Snape hrubě roztáhl stehna a vecpal se mezi ně, odhodlal se k odporu.

Chtělo se mu křičet, zasypat Snapea urážkami toho nejtvrdšího kalibru, ale když otevřel ústa, nevyšla z nich ani hláska. Ten parchant na něj musel použít <em>Silencio</em>! Takže nejen, že se sotva může bránit před silnějším mužem, ale ještě ke všemu nemůže ani křičet. Sice pochyboval, že by ho tady ve sklepení někdo slyšel, přesto to bylo frustrující.

Když bylo Harrymu zabráněno verbálně vyjádřit odpor, pokusil se alespoň profesora, sklánějícího se nad ním s úmyslem políbit ho, kousnout. „Tak takhle by to nešlo, pane Pottere," zavrčel mu Snape do ucha. Pár listů, ležících poblíž, přeměnil na černý šátek, kterým Harrymu zavázal oči. Ten sebou mrskal jako úhoř v sítích, ale z pevné látky košile se vykroutit nedalo.

Harry, už tak dost vystrašený a zoufalý, se pomalu přestával orientovat v prostoru kolem sebe. Svázané ruce měl čímsi připevněné k hraně stolu, což možnosti pohybu značně snižovalo a když mu Snape přivázal nohy ke stolu tak, že se mu rohy bolestivě zarývaly do spodních částí jeho kolen, propadl hysterii úplně. Sebemenší pohyb mu způsoboval řezavou bolest v končetinách. Nic neviděl. V uších mu hučelo a ztěžka dýchal. A nejhorší na tom všem bylo, že nevěděl, kde je Snape.

Napínal uši, jak to jen šlo, aby zachytil i ten nejnepatrnější pohyb, ale buďto se Snape prostě propadl do země, anebo - což bylo pravděpodobnější - on sám nebyl schopen v šoku ani pořádně vnímat okolí. Snažil se nějak schoulit, krýt se rukama před očekávanou ránou, ale to mu jen způsobilo ještě větší bolest. Nezbylo mu než čekat, co bude dál a to čekání bylo strašlivé.

„Vidím, pane Pottere, že jste se už trochu uklidnil. Takže můžeme začít," pronesl chladný hlas kdesi z druhé strany místnosti. Harry byl k smrti vystrašený. S čím chce, pro Merlina, začít? Cožpak nestačilo, že je tu svázaný, nahý a ponížený? Co se mu ještě chystá udělat?

Pak mu došlo, za jakých okolností se sem vlastně dostal. Mluvil se svými kamarády o… Harry zapomněl dýchat. V tu chvíli by se v něm krve nedořezal.

„Nenávidíte mne. Nenávidí mne i vaši malí přátelíčci. A co s tím já mohu dělat? Nic." Snape se odmlčel a Harry uslyšel cinkání skla. „Myslím, že si zasloužím satisfakci a nejsem jistě jediný, že Pottere? Copak vás nikdy nehryzalo svědomí? Nekradete snad v mém kabinetu? Neriskuji snad svůj život, když vám neustále zachraňuji váš drahocenný kožíšek? Copak si po tom všem nezasloužím mít předmět svého utrpení ve své moci?" mluvil tichým hlasem, jakoby se snažil zklidnit divoké zvíře, zahnané do kouta.

Harry se snažil zhluboka dýchat. Zaměřil veškerou svou pozornost na hlas svého profesora, protože to mu dávalo alespoň minimální naději, že se muž nepokusí o nic zlého. Vlastně si myslel, že by Snape nebyl schopen klidně mluvit a přitom dělat nějaké… zvrácenosti. Sladká nevědomost.

Mladík vyděšeně vykřikl, když mu do jeho konečníku proniklo něco kluzkého a teplého. Ani si neuvědomil, že má znovu zpátky svůj hlas. Byl natolik vyděšený, že nevnímal nic, kromě té věci tam dole. V něm.

„Tiše Pottere. To není ještě ani začátek a já nechci, abyste si moc brzy vykřičel ten krásný hlásek," promluvil tiše Snape a pohnul tou věcí hlouběji do Harryho.

„C-c-c-…?" drkotal chlapec zuby a snažil se na něco zeptat. „Výřečný jako vždy," pronesl muž sarkasticky. Opřel se kostnatým loktem bolestně o Harryho pravou kyčel a čekal, dokud se tělo pod ním alespoň trochu neuklidnilo. Rukou si při tom znuděně podpíral bradu. „Můžu pokračovat?" optal se a než stačil Harry odpovědět, bolest v jeho kyčli zmizela a objevila se nová, ještě nepříjemnější.

Něco ostrého se začalo zařezávat do jeho kůže na prsou a postupovalo podél jeho klíční kosti až k levé bradavce. Nejdříve ji to obkroužilo, přejelo přes ni a pak projelo kůží hluboko k masu. Cítil, jak mu po hrudi stékají tenké potůčky krve. V protest vykřikl a začal se kroutit, jak jen mu to jeho svázání umožňovalo. Provizorní provazy se mu zařízly do kotníků a zápěstí.

Ještě horší bylo to, co následovalo....

Harry po celou dobu vnímal jen tu ostrou věc na svém těle a úplně zapomněl na tu, co měl v sobě a která mu teď způsobovala muka. Zatlačila mu zevnitř na cosi tak silně, až mu to vehnalo slzy bolesti do očí.

„Pokud se neuklidníte, Pottere, můžu zařídit, aby to bolelo ještě víc. Co by jste říkal na jehly?" vrčel Snape. Jak rychle a znenadání bolest přišla, tak rychle i skončila. Chlapec si skousl rty, jak nejsilněji mohl a raději už ani nedutal.

„Uvolněte se, Pottere. Jste příliš napjatý," prohodil muž jakoby nic. Harrymu najednou došlo, že ta věc uvnitř něho je Snapeův prst. Šíleně se mu chtělo zase začít křičet, ale ovládl se a snažil se zůstat v klidu.

„To je lepší," uslyšel. Harry si uměl živě představit, jak se ten parchant šklebí, když to říká.

„Tak teď můžeme konečně doopravdy začít," řekl Snape a vytáhl prst ven. Harry už byl na pokraji svých sil. Vážně toho už nebylo dost? Až tohle skončí, jestli to ovšem skončí, půjde rovnou na hradby a skočí bez rozběhu dolů. Vždyť ho Snape viděl nahého! To samo o sobě už bylo dost! Ale jak je vidět, profesorovi to nestačí. Ještě do něj musí rvát svou… svůj… sebe. Řezat ho a… a… kruci! Jestli tohle není očistec, tak už nic! Taková hanba! To ponížení! Proč ho Voldemort nezabil, když byl ještě malý? Proč ho nesejmul Malfoy při Famfrpálu? Proč ho Neville neotrávil svým lektvarem, když byli spolu ve skupině? Proč? Proč? Začal vážně přemýšlet o <em>Avadě</em>. Otázkou je, pro koho? Sice by se nejradši zabil, ale taky by se rád pomstil tomu hajzlovi. A s tou hanbou nechtěl žít celý život. Nebo třeba…

Z úvah o sebevraždě ho vytrhlo něco studeného. Instinktivně stiskl hýždě. „Být vámi, nedělal bych to, Pottere. Tohle je lahvička na lektvary. Pokud budete moc křečovitý, rozbijete ji a pořežete se zevnitř," řekl Snape jízlivě. Harry zakňučel jako raněné zvířátko. Tohle už nejde! To ne! Určitě nebude dlouho trvat a zblázní se!

Zrychleně dýchal a snažil se trochu povolit svaly. Pokud se mu zdála bolest být nesnesitelnou, když ho Snape uvnitř tlačil, co by způsobily střepy? Neovladatelně se roztřásl. Snažil se uvolnit. Vážně se snažil, ale tělo ho neposlouchalo. „P... prosím…" kňoural. Páska na očích už byla úplně mokrá a šíleně studená v kontrastu s jeho rozpáleným tělem. Už zase slyšel své vzlyky a bušení vlastního srdce.

„O co prosíte Pottere?" vydechl Snape a opět začal jezdit tou věcí, ve které Harry najednou rozeznal brk na psaní, po jeho hrudi a tentokrát k mladíkově zděšení až k pupíku a ještě níž. Chlapec už plakal naplno.

„Prosíte o víc?" Lahvička pronikla hlouběji. „Nebo o to, abych byl milosrdný? Abych Vás rychle udělal a pro dnešek skončil?"

Harry si z hrůzou uvědomil dvě věci. Ta první se mu omotala kolem srdce a pomalu se utahovala jako smyčka z žhnoucího drátu. Snape to hodlá zopakovat! "Pro dnešek skončil" znamená „zas někdy příště". Ta druhá ho tak neděsila. Jak se asi může udělat, když ho tu Snape znásilňuje?

„Počítám, že to druhé," zasmál se Snape. Lahvička zmizela, ale nahradilo ji něco velkého. Chlapec se rozkřičel v domnění, že tohle už je Snape. Odpovědí mu byl srdečný smích. „Nevykřičte si ten krásný hlásek. Chci ho slyšet až vás budu pořádně souložit."

Snape mu zahákl prsty za spodní čelist a bez větších obtíží mu vlil do úst jakýsi lektvar. Harry instinktivně polkl malou dávku tekutiny nevábné chuti. Ruka se vrátila k předmětu tam dole a po chvíli zmizela. Chlapci se trochu ulevilo, pokud se to tak dalo říct.

Najednou si začal uvědomovat. že všechna horkost z jeho těla vyprchává a stejně tak i ta podivná otupělost. Místo toho začal vše cítit mnohem ostřeji a vnímal všechny vjemy silněji. Chladný vánek, olizující jeho tělo. Pouta, studený dřevěný stůl pod jeho tělem. Dokonce dokázal lépe určit i tu věc uvnitř sebe. Bylo to něco jako… skřipec naruby. Podlouhlá dutá věc, která v něm byla otevřená a dovolovala tak slídivým očím dívat se nerušeně hluboko do jeho těla. Podle toho nepříjemného pocitu to nejspíš bylo z kovu.

Podivil se, že se najednou cítí o hodně klidněji. Možná za to mohl fakt, že od podání lektvaru se ho Snape téměř nedotkl. Nebo možná ten pocit, že cítí alespoň zčásti svět okolo sebe a nabývá dojmu, že má v této chvíli taky nějakou moc nad svým tělem.

Z jeho úvah ho vytrhlo vsunutí malého, měkkého tělesa do jeho otevřeného vstupu. Dlouhé, štíhle prsty to zavedly o trochu dál a skřipec nepříliš šetrně vytáhly. Po celou tu dobu Harry ani nemukl. Jen přerývavě dýchal a čekal, co bude dál. Byl v jakémsi stavu transu. Vnímal vše, co se s ním děje, ale neprožíval to. Jako by to Snape nedělal jemu, ale nějakému cizímu tělu.

Muž vsunul svou hůlku k té měkké věcičce a zatlačil ji co nejhlouběji do Harryho těla. „Řekněte, Pottere, líbí se vám to? Engorgio!" Harrymu se zadrhl dech v hrdle. Cítil, jak se to uvnitř něj rychle zvětšuje a plní to jeho útroby nepříjemným mrazením, prostupujícím až do páteře. Hned nato se přidala i bolestivá křeč v podbřišku. Chlapec chraplavě vykřikl, chtějíc si sednout, aby ulevil od bolesti. Zapomněl však, že je spoutaný a tak se mu pouta zařízla hlouběji do zkrvaveného masa. Prohnul se v zádech a snažil se zhluboka dýchat.

„Neodpověděl jste mi, pane Pottere. Líbí se vám to?" zeptal se znovu ledový hlas. Snape se ostrými lokty opřel o mladíkovy kyčle a zblízka hleděl na jeho chvějící se otevřené rty a tvář, mokrou od slz. Harry si tvrdě skousl ret, když muž nad ním víc přitlačil. „Odpověď, Pottere. Odpověď."

Věc ještě trochu povyrostla a Harry měl pocit, že ho to roztrhne. „A-ano!" vyhrkl roztřeseně. „Dobrá tedy," pohladil ho profesor po zvlhlých vlasech. Sáhl chlapci mezi nohy, ale kupodivu nepřišla ani bolest, ani žádný jiný nepříjemný pocit. Ruka se jen letmo otřela o jeho stehno. Harry uslyšel tichounké cvakání, které doprovázel záchvěv paniky. Ta věc se uvnitř něj rozevírala.

Cítil, jak mu po stehnech odkapává na stůl nějaká tekutina. Krev to nebyla, tu by poznal. Příjemně to chladilo na jeho rozpálené kůži. Lubrikant? Ani si nevšiml, že by ho Snape použil.

Prosebně zakňučel, když se ta věc ještě o trochu víc rozevřela. „Za chvilku bude po všem." Pochopil správně, že ho Snape konejšil? Hluboký hlas byl jemný a nebyla v něm ani památka po jízlivosti, či krutosti. Uklidňující pocit byl o to větší, když ho začal hladit po kyčlích, tříslech, stehnech i bocích.

Harry se začal cítit bezpečněji, protože mu připadalo, že se profesor začal chovat normálně. I když být nahý, svázaný a mít v zadku megalitickou věc není moc normální. Odhodlal se konečně k vyjednávání. „Pane profesore?" zachraptěl. Odpovědí mu byl pouze dotek teplých rukou, které mu přejížděly po trupu a uvolňovaly ztuhlé svaly masáží.

„Prosím vás…," hlas mu selhal. Ztěžka polkl, otevřel ústa a znova se pokusil vyslovit svou prosbu. Znova neúspěšně. Ruce zmizely a místo nich se k němu přitiskl jeho profesor. Cítil jeho dech blízko svého obličeje. Dlouhé prsty mu odsunuly z čela pramínky vlasů a přejížděly po obrysech obličeje.

„Řekněte to, Pottere. Řekněte, co chcete," vydechl Snape a polaskal ty šťavnaté rty. Harry se připravil na to, co přijde, až rozčílí profesora tím, co mu řekne. Ale kdyby to neudělal, cítil by se jako nějaká ubohá děvka. „Přestaňte." Prsty ztuhly a pak zmizely a s nimi i váha Snapeova těla. Harry začal mít strach a tak se snažil napravit situaci. „Udělám cokoli, jen mě prosím pusťte."

Z ničeho nic se ta věc uvnitř něj pohla směrem ven a on tiše vykřikl bolestí. Tohle nečekal. „Omlouvám se. Zapomněl jsem, že je ještě otevřený." Tak tohle tedy nečekal. Věc znova cvakla a zmenšila se. Snape ale nejspíš nehodlal Harrymu odpustit všechnu bolest a tak ,to´ vytáhl bez toho, aby to zmenšil.

Harry si rozkousal rty, jak se snažil zůstat potichu. Teplá krev mu ve stroužcích tekla po bradě i tvářích až ke krku. Těžce vydechl, když se ta velká věc s mlasknutím dostala ven z jeho těla. Tentokrát už tekla krev. Cítil tam dole teplo a pulzující bolest.

Najednou ho oslepilo světlo, když mu muž sundal šátek z očí. Byla to změna procitnout z temnoty a hned na to vidět tu bělostnou Snapeovu pleť. Profesor se natáhl po poutech na jeho rukou a jedním elegantním pohybem je odstranil. Harry to pozoroval jako v mdlobách. Vše měl zkreslené. Cítil, jak se i pouta na jeho nohou uvolnila.

Profesor chytil jeho nohy v ohybu, do kterého ho řezaly rohy stolu a dal si je na ramena. Jeho klouby a svaly při tom pohybu silně protestovaly a bylo to ještě horší, když se muž sklonil těsně nad Harryho. Bez jakéhokoli varování prudce pronikl do mladíka. Harry sebou trhl. V porovnání s tím, co měl poslední hodinu v sobě, necítil moc bolesti. Ale přece jen si natržený vstup žádal lepší zacházení.

Ani si neuvědomoval, kolik času uplynulo od doby, jak začal do něj profesor přirážet. Jakoby z dálky slyšel mlaskání. Nejspíš zvuk narážení profesorova příslušenství o jeho rozbolavělý zadek. Byl vzhůru jen napůl, ale dokonale ho probudilo těsné objetí silných rukou a polibek, který mu vtiskl muž, když dosáhl vyvrcholení. Slyšel, jak těžce oddechuje po prožitém orgasmu a uvědomil si, že teplo těla a pevné objetí není ani tak nepříjemné, jak by si mohl myslet. Možná to bude tím lektvarem.

Snape ho vytáhl do sedu a hodil mu kolem ramen svůj černý hábit. Harry si ho přitáhl blíž k tělu a pomalu se rozhlédl po místnosti. Na zemi se válela miniatura dračí hlavy a části krku, mající na sobě krev. Tlama byla pootevřená. Zrak mu spočinul na zkrvaveném zápěstí, na kterém byly už jasně patrné tmavě fialové modřiny a stejně na tom byl i zbytek těla. Podrápaná hruď, loužička krve pod stolem, sperma mezi nohama.

Muž ho nakonec objal, když padal do říše snů a on jeho teplé objetí s radostí přijal.

Konec