Kouzelná knihovna

 

Autor: D.J. Orlovský
Námět: sssnake
Hlavní Hlavní postavy: Severus Snape/ Taťána Orlovská
Shrnutí: Znám knihovnu náramnou...
Poznámka: Soutěžní povídka na téma já a moje oblíbená postava
Dopsáno v roce 2006

Kouzelná knihovna

Když vejdete do mého pokoje na první pohled vás upoutá moje knihovna. Ne, že by byla tak obdivuhodným kusem nábytku. Je to spíš tím, že v ní není ani jedna kniha. A přitom vlastním knížek spoustu. Všechny je mám porůznu nastrkané v ostatních skříních. Máte mne za blázna? Možná ale vy nevíte, co já…

V den, kdy jsem do pokoje nastěhovala svoji zbrusu novou knihovnu jsem do ní uložila všech svých šest dílů Harryho Pottera a šla spát s tím, že zbytek knížek přestěhuji druhý den.
O půlnoci mě probudila rána. Otevřela jsem oči a zjistila, že Princ dvojí krve leží na zemi. Vstala jsem a chtěla knihu zvednou, když sebou škubla a sama se otevřela. Hlavou mi probleskla vzpomínka na Obludné obludárium a v mžiku jsem stála na posteli. Pak jsem si uvědomila, jak pošetile se chovám. Vždyť je to jen kniha! Slezla jsem a strčila do ní nohou. Nic se nestalo. Zvedla jsem ji a vrátila do knihovny.
„No nazdar.“
Lekla jsem se tak, že jsem pořádně zaječela. Vrah! Násilník! Zloděj! Poltergaist!
„Chceš mě připravit o sluch?!“ ozval se ten hlas znovu.
Otočila jsem se. Vrah a násilník by mě zabil a měla bych klid. Zloděj by se dal vcelku rozumě vysvětlit. A na příběhu o setkání s Poltergaistem bych mohla něco vydělat v senzachtivých časopisech. Ovšem to, co jsem spatřila, by mě nikdo neuvěřil, ani kdybych byla na detektoru lži.
Vysoký, štíhlý, bledá pleť, dvě temně černé oči za záclonou mastných vlasů…
„Co na mě tak zíráš?“ vyštěkl podrážděně.
„Ty-ty-ty…,“ zakoktala jsem se.
„Já, já, já,“ ušklíbl se sarkasticky.
„Neexistuješ!“ vypískla jsem.
„Vskutku?“ ušklíbl se. „Krátký rozum, špatný zrak…nejsi příbuzná s Potterem?“
Štípla jsem se co ruky. Zabolelo to pořádně. Nicméně mě to nepřesvědčilo o tom, že nespím. Moje „halucinace“ si s tím, že podle všech přírodních zákonů nemůže existovat, hlavu nelámala. Posadil se do křesla a výsměšně se na mě díval.
„Kdo k sakru jsi?“ otázala jsem se. Třeba to byl jen nějaký hloupý vtip mých nedůvtipných přátel, kteří nikdy nedokázali docenit kvality literární postavy Severuse Snapea. Literární postava se na mne zadívala, jako bych právě řekla něco sprostého.
„Santa Claus, kdo myslíš!“ odsekl.
„To není sranda!“ zamračila jsem se.
„Na blbou otázku, blbá odpověď,“ opáčil. „Ale můžeš hádat třikrát,“ dodal posměšně.
„Severusi?“ zašeptala jsem nevěřícně.
„Na poprvé, to je úspěch. Zapiš si to do deníčku,“ rýpl si.
„Jak to že mluvíš česky?“ zeptala jsem se.
„No, když si někdo kupuje překlady, tak nemůže čekat, že budu chodící příručka anglické gramatiky,“ odsekl.
„Nevypadáš jako…Severus,“ konstatovala jsem rozmrzele. Rozhodla jsem se, že jestli to je sen, pak vůbec není špatný.
„Co tím jako myslíš?“ zeptal se mně podrážděně.
„Ale nic,“ mávla jsem rukou. Přece nebudu svému přeludu vysvětlovat, že jsem si ho poněkud idealizovala. „Jdu spát,“ oznámila jsem mu.
„Dobrý nápad,“ přikývl a začal si odkládat.
„Co děláš?“ zeptala jsem se ho nechápavě.
„I když o tom moje drahá matička v knížce nepíše, nemám v úmyslu spát v hábitu,“ zavrčel.
Nevím, jestli se jen tvářil, že ho to nechává v klidu, ale já jsem byla dost nesvá z toho, když jsem musela polovinu své postele postoupit literární postavě.
„Nechceš se vrátit do knížky?“ zeptala jsem se nesměle.
„Nechceš zhasnout?“ zavrčel.
Poznámka – Severus Snape příšerně chrápe, roztahuje se a celou noc mi bral peřinu. S tím chlapem se v jedné posteli vyspat nedá!

Jestliže jsem očekávala, že se probudím a všemu se zasměji, vyvedlo mě ráno z omylu poměrně rychle.
„Co bude k snídani?“ byla jeho první otázka, když se oblékl.Překvapivě mě rozzuřila.
„Co si o sobě k sakru myslíš?! Objevíš se tu jako by nic a čekáš co?!“ rozkřikla jsem se na něj.
„Ale to jsi přece chtěla ne?“ zavrněl poťouchle.
Dala bych mu facku, kdyby nebyl o tolik vyšší než já.

„Udělej mi laskavost! Vrať se do té pitomé knížky a dej mi pokoj!“ zaječela jsem na něj.
„Vezmi si něco na uklidnění,“ řekl mi s klidem, který mě dokázal ještě víc vytočit.
Je to panovačný, sobecký, namyšlený, arogantní parchant! Neustále by mě jen komandoval. A ještě s ním v noci v posteli ani nic není!
„To si tam mám kvůli tobě strčit tvrdé y nebo co?“ zasyčel.
Zarazila jsem se. Asi jsem musela v návalu vzteku přemýšlet nahlas.
„Kdyby to pomohlo třeba i viagru. Nebo si umíchej lektvar na potenci!“ vyprskla jsem.
„Napiš Rowlingové ať do dalšího dílu připíše zmínku o mé erekci, když tak o to stojíš!“ vyjel na mne.
„Já stojím! Ale tobě to nějak nejde,“ vrátila jsem mu to.
„Jsi nechutná!“ obvinil mne.
„A ty impotentní!“ vmetla jsem mu do tváře.
„Ty jedna, malá…“
Hmátla jsem po šestém díle a mrštila ho po něm. Zvedl ruku, aby si chránil hlavu. Kniha ho udeřila do předloktí a pak dopadla na zem. Byl pryč. Zvedla jsem knihu a nedůvěřivě se zadívala na svoji novou knihovnu. Jestli to nebyl sen a jestli jsem se nezbláznila…Mám jásat nebo jít pro sekyrku? Pohled mi padnul na svazek mých povídek o Severusovi a po tváři se mi rozlil ďábelský úsměv.

Pod jeho horkými polibky jsem tála jako vosk. Jeho ruce s dlouhými štíhlými prsty klouzaly po mé kůži. Přišlo mi, jako bychom se znali odjakživa. Nemohla jsem se nabažit toho štíhlého šlachovitého těla, té neopálené, avšak hebké kůže a těch temně černých vlasů vonících po bylinkách, v nichž se zachytávalo i ten nejmenší paprsek světla.
Sevřela jsem v dlani jeho dlouhý štíhlý penis a dělalo mi dobře poslouchat, jak sténá, když se ho hladila. Stáhla jsem předkožku až dozadu a obkroužila jazykem krví naběhlý žalud. Spokojeně vzdychl a zabořil mi ruku do vlasů. Jeho dlaň mi tlačila hlavu k jeho klínu. Podvolila jsem se a moje rty obemkly jeho roztoužený úd. To vzrušené sténání bylo jako rajská hudba pro mé uši, ale takhle jsem to nechtěla. Rozladěně zavrčel, když jsem se od něj odtáhla, ale jeho mrzutost se rázem změnila v dychtivost, jakmile pochopil, co chci.

P.S. Věděli jste, že Severus Snape má na pravé půlce zadečku mateřské zmanénko?

Konec