Čas dospět

 

Autor: Corny
Námět: sssnake
Hlavní Hlavní postavy: Severus Snape/ Corny
Shrnutí: I vlastní fantazie dokáže ubližovat a snít se nemá. Dospělí to nedělají. Chci dospět?
Poznámka: Soutěžní povídka na téma já a moje oblíbená postava
Děkuji Lady S za beta-read.

Čas dospět

Z ložnice doléhala do pracovny hudba. Jako každou noc jsem i tu dnešní trávila u monitoru a okázale si nevšímala hodin na stěně, které mě varovaly a pomalu a důrazně přesunuly hodinovou ručičku na číslici čtyři.
Jako už posté tenhle večer jsem otevřela ICQ a s větší měrou podrážděnosti jsem zjistila, že jsem takhle pozdě vzhůru poslední. Ušklíbla jsem se. Nemohla jsem se divit. Kdo by takhle v noci, vlastně už časně ráno, strašil u počítače? A když jsem se zamyslela, uvědomila jsem si, že vlastně už dobrou hodinu nevnímám, co čtu a píšu. Nakonec jsem přeci jen zadala příkaz „uložit!“ a vypnula počítač.
Obrazovka ztmavla a já se najednou cítila sama. Dveřní výplní z mléčného skla do pracovny pronikalo světlo z obývacího pokoje a já zdvihla oči v sloup. Tradičně. Když jsem doma sama, musím všude svítit, musím mít zapnutou televizi, rádio a ještě mám špatný pocit, když otevírám dveře do potemnělé koupelny. Jako malá…
Stiskla jsem rty a otevřela dveře do zmiňované koupelny. Baf! Nic tam nebylo, přirozeně. Nikdy tam nic nebylo. Natáhla jsem se pro zubní kartáček a ani mne nepřekvapilo, že došla zubní pasta. S vypětím sil jsem z tuby dostala poslední zbytek a provedla aspoň nejnutnější hygienu. Když jsem odložila i krém na odlíčení, zaslechla jsem za sebou povědomý hlas.
„Ty vypadáš! Jak můžeš tak nesmyslně plýtvat s časem?“

V zrcadle jsem zahlédla černou mužskou siluetu. Nelekla jsem se. Vím, že občas přichází a na jeho příchody jsem si zvykla. Otočila jsem se a musela jsem vyprsknout smíchy. S pozdvihnutým obočím nevěřícně zíral na všemožné krémy, kondicionéry, šampóny, parfémy a jiné požírače peněz. I přes neutuchající záchvat smíchu jsem postřehla jeho soucitný pohled směrem ke mně. Když jsem se uklidnila, nebyl tam. Přešla jsem do obýváku a s úlevou jsem vydechla. Seděl na pohovce a čekal… na mě.
„Odmítám s tebou komunikovat, když jsi v takovém stavu,“ zasyčel. „Připomínáš mi mé pubertální žákyně a já se svými žákyněmi jednám jinak.“

Věděla jsem, že nesnáší, když se usmívám. Nasadila jsem smrtelně vážný výraz, ačkoli mě to stálo hodně přemáhání, a sedla jsem si vedle něj.
„Tvé postpubertální hormony dosáhly normálních hodnot?“ zeptal se chladně a já jsem přikývla. Tvářila jsem se, že mě víc zajímá koncert nějaké jazzové skupiny, která hrála, mírně řečeno, hrozně. Cítila jsem se trapně. Dosáhl svého. Jako pokaždé.

„Ale kvůli tomu jsem nepřišel,“ zavrčel po chvíli. „Máš nějaké víno?“
Pokynula jsem k ledničce a lítostivě zamumlala „Dlouho jsi nepřišel.“
„Měla jsi zkoušky a to je důležitější, nemám pravdu?“ připomněl.
„Ale…“ začala jsem se hájit.
„Vzdělání je pro tebe teď nejdůležitější. Měla bys to konečně pochopit a uvědomit si, že jsi dospělá. Jsi nezodpovědná! Kdo tady pořád básnil o červeném diplomu?“ rýpnul si.
„Ale to jsem ještě nevěděla…“ ohradila jsem se, ale větu jsem dokončit nestačila.
„Ale, ale, ale! Posloucháš se někdy? Nedokážeš si jít za svým! Ten červený diplom musíš mít!“ řekl nekompromisně.
„Jinak? Má vlastní fantazie mě zavrhne?“ ušklíbla jsem se nakvašeně.
„Přesně tak. Přestaneš si sama sebe vážit…“ začal obvyklou přednášku.
„Nepoučuj. Kvůli tomu tady nejsi,“ vyštěkla jsem a bylo mi jasné, že dnes už se nic příjemného nestane.

Natáhl se ke mně a stiskl mi krk. Tu noc už jsem byla unavená. Chtěla jsem spát a on to věděl. Vynutil si přístup do mých úst a já cítila nakyslý odér vína. Jeho vlhký a tvrdý jazyk dobýval má ústa a mého těla se zmocňovala odevzdanost. Když jednou rukou zajel pod mé tričko na spaní, nebránila jsem se. Chvíli jeho ruka pátrala, než s jistotou sevřela dva body, které hledal. Sykla jsem a zvrátila jsem hlavu do zadu. Dál jsem vnímala jen ne zcela příjemný dotek. Jeho štíhlé prsty sevřely lem krajkových kalhotek a zatáhl. Spodní prádlo leželo na zemi, zatímco on si rozepnul tři knoflíky a přistoupil ke mně.
Couvla jsem a bosou nohou se kopla o stěnu. Zasyčela jsem jedinou nadávku a pak ucítila, jak mě celá váha jeho těla tiskla na zeď. Poddala jsem se a zvedla nohy k jeho bokům. Několik přírazů, nebo celé hodiny? Těla nás obou se rozechvěla a napůl bolestí, napůl rozkoší jsem zakňučela. Přestal se hýbat a z jeho sametového stenu mi naskočila husí kůže.
Bosá chodidla mi dopadla zpět na plovoucí podlahu a já si znovu uvědomila absurditu toho, že je tu se mnou. Roztřásla se mi kolena a musela jsem se ještě rukou opřít o zeď. Došla jsem do ložnice a pozorovala jsem, jak se svléká. Ulehl vedle mě a já se musela usmát. Tahle hra mě mimořádné bavila. Při pohledu na můj úsměv zakroutil hlavou.
„Zastydlá puberta,“ konstatoval suše a zatímco já se svíjela smíchy, obrátil se na druhý bok a usnul.
Věděla jsem,ze to jen předstírá. Jak ráda bych, aby mi dovolil zkoumat jeho nahé tělo, stejně jako to dovoluje mým hrdinkám. Natáhla jsem k němu ruku. Pevně sevřel mé zápětí a zašeptal „Dobrou noc.“
A já věděla, že to znamená „Sbohem.“

*****

Ráno jsem vstala a zašmátrala po polštáři vedle mě. Nebyl tam. Jako pokaždé.
Udělala jsem si kávu a snad z principu jsem ji neosladila. Když chci, umím se překonat. Abys věděl…
Zjistila jsem, že televizi jsem od včerejší noci nevypnula. Koncert jazzové skupiny vystřídala politická debata. Muselo být už poledne. Zamířila jsem ke koupelně, ve které se nikdy nic neskrývalo, žel bohu pastu na zuby nevyjímaje. Na podlaze stále leželo spodní prádlo. Nakopla jsem černou krajku a bůh ví, jestli jsem při tom myslela na beznadějnou politickou debatu v televizi, beznadějně zastydlou pubertu, nebo beznadějně utkvělou představu o dokonalém muži, který den co den odchází bez rozloučení.
Dokopala jsem hadřík až ke koši na prádlo a pak zamířila spáchat hygienu, ačkoli zubní pasty opravdu moc nezbylo.
V šatní skříni snad nebylo nic odpovídajícího mé náladě. Do jediné černé minisukně jsem se pokoušela nacpat, ale – překvapivě - mi už od mých šestnácti není. Proč ji stále schovávám? A proč stále schovávám tu představu otravného a protivného chlapa?
Se vztekem jsem si oblékla první věc, co mi padla do ruky, namalovala jsem si na hlavu obličej a zasedla ke stolu. Politici už odešli z obrazovky. Zrovna běžela reklama na nějaký šampón. Modelka letící přes půl světa, kde na ni čekal usmívající se manžel a dcera. Všichni tři vypadají dokonale.
Nejsem dokonalá! On není dokonalý! A kvůli jeho chybám a nedostatkům ho miluji.

Tupě jsem zírala na televizi, když do dveří vstoupil on. „Dneska se chováš jako dospělá?“ zeptal se kysele.
„Zmizel jsi bez rozloučení. Už toho mám dost!“ vyštěkla jsem místo pozdravu. Takhle se přeci nemá žít. Lidé neodcházejí bez rozloučení. Je to proti pravidlům.
„Měl jsem ti přinést čerstvé pečivo, uvařit čaj, snídani přinést k posteli s lístečkem ‚Vezmeš si mě?‘ a pak tě vzbudit letmým polibkem?“ zeptal se cynicky.
„A proč ne?“ opáčila jsem. Věděla jsem, že má pravdu.
„Protože to má postava nedělá. Já jsem jiný. Ničíš mě,“ vytasil se s něčím, co ještě nikdy neřekl. A já nebyla schopna slova.
„Mám tě ráda takového, jaký jsi,“ vykoktala jsem zaskočeně.
„Ne. Já nespím s ženami, nejsem ničí milenec a nechodím za ženou z vlastní vůle. Stejně, jako neříkám, že ji miluji. To totiž neumím,“ pokračoval pichlavým tónem.
„A… já tě nutím dělat něco proti tvé přirozenosti?“ zeptala jsem se překvapeně.
„Ano. Všechno. Já tady nemůžu být. Nemůžu projevovat náklonnost, vzrušení…“ zívl lhostejně a mně to bylo líto. Snad víc, než kdyby křičel. Ano, měl pravdu.
„A co čekáš, že ti na to řeknu?“ pohlédla jsem na něj se slzami v očích. Uvědomovala jsem si, co chtěl říct.
„Musíš se rozhodnout. Chceš opravdového Severuse Snapea, nebo si vezmeš na svědomí celkové zničení mého charakteru?“ povytáhl obočí.

A mně se zatmělo před očima. „Tak já tě ničím? Nechtěla jsem po tobě nic! Rozumíš?! Nic! Já jen chtěla, já jen chtěla…“ hlas se mi začal lámat. „Aby mě měl někdo rád…“ dořekla jsem a věděla, že to byla chyba. Přiznala jsem si, že jsem chtěla nemožné. Chtěla jsem srdce toho, kdo žádné nemá. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že žádné mít nemůže.
Měla jsem vztek na něj, ačkoli za to nemohl, na paní Rowlingovou, ačkoli nemohla vědět, že se do Severuse zamiluji, že právě v něm uvidím odraz ideálu, ale největší vztek jsem měla na sebe. Fantasmagorické záchvaty jsou normální jen u dětí. Já nejsem dítě a nemám právo na to, abych ničila charakter postavy, kterou miluji takovou, jaká byla stvořena. Nemám právo snít. Dospělí to nedělají.

Potřebovala jsem někoho obviňovat. Někomu nadávat. Někoho nenávidět. Natáhla jsem se pro ovladač od televize. Letěl směrem k němu. Následovala sklenička. „Vypadni,“ stačila jsem zakřičet, než jsem dopadla na zem a se slzami si vyčítala, co jsem udělala. A než jsem si uvědomila, že už se nikdy nevrátí.
Tu noc jsem pila víno. Dospělí to tak dělají, když mají problém. A já už musela dospět. A někde se začít musí.

*****

Natáhla jsem se po zelené knize v lesklé vazbě. Nalistovala jsem poslední strany a znovu a znovu jsem je četla. Znala jsem člověka, který tam vystupoval. Znala jsem ho lépe, než kdokoli jiný. Vždyť jsem s ním… ne. To nebyl on. Znala jsem ho úplně stejně jako ostatní. Tyhle stránky totiž odhalovaly všechno. Nic jiného nebylo.
Stýskalo se mi, ale on se nechtěl vrátit. Snad proto, že jsem to nechtěla ani já. Milovala jsem ho takhle. Vraha, chladného záporného hrdinu. Můžu jen doufat, že roztaje, ačkoli vím, že to je nereálné. Sám mi to řekl. A právě ta naděje mi dala smysl lásky. Nesmyslný smysl milovat. Nesmyslný smysl nesmyslného citu. Citu, který bolí.

Potlačila jsem vzlyky a zaklapla knihu. Telefon na stole zavibroval a ozvalo se dvojí pípnutí. Zpráva. Promnula jsem si uslzené oči a dala jsem se do čtení esemesky. Byla od Jakuba.

AHOJ, PRINCEZNO. JAK SE MAS A CO DELAS? JA MYSLIM NA TEBE A STYSKA SE MI. SKONCILA MI PREDNASKA, NECHCES ZAJIT NA KAFE? MILUJU TE.

Měla jsem vztek. Z nepochopitelného důvodu jsem měla sto chutí napsat mu o tom, co cítím, o tom, jak se mi zdají jeho zprávy nudné. O tom, že jsem naštvaná a je mi protivné, že on má dobrou náladu. Nikdo nesmí mít dobrou náladu, když ji nemám já!
Nakonec zvítězil rozum, tak, jako už milionkrát před tím. Tak, jak to u dospělých má být. Napsala jsem stručnou odpověď, která byla plná lží. Dospělých lží.

CAUKY. NA KAFE ZAJDU RADA, ZA DVACET MINUT JSEM U TEBE, JO? TAKY TE MILUJU.

Přetáhla jsem si přes hlavu jiné tričko a opláchla si obličej, aby nezůstalo ani stopy po slzách, které jsem prolila pro jedinou literární postavu. Dospělí nepláčou. A nemilují literární postavy. Nesní. Snad proto, že to bolí. Bolí přijmout realitu. A dospělí nepláčou.
Vyrazila jsem ven do letního počasí a stále jsem se nemohla zbavit jediné myšlenky.

Proč Jakub nikdy ráno neodejde bez rozloučení? Opravdu je tohle to, co všichni hledají? Co hledám já?

Konec