25.kapitola Tajemství původu
Ráno se Harry probudil brzy. I madam Pomfreyová ještě spala. Nechtěl ji budit, tak, protože se ozvala příroda, zkusil sám dojít si do koupelny. Po návratu mu padl pohled na noční stolek. A na Ronův dopis. Povzdechl si. Měl obavy si ho přečíst, tušil, že sice bude obsahovat pravděpodobně omluvu, ale i výčitky, jakkoli zastřené. S dalším povzdechem jej vzal a otevřel. Další chvíli mu trvalo, než sebral odvahu a začal číst. Dopis byl vcelku krátký. ‚Milý Harry. Vlastně nevím jak začít. Dlužím ti velkou omluvu. Nechtěl jsem ti nijak ublížit, jsi můj kámoš, nejlepší. Prosím tě, odpusť mi to, tohle se nemělo stát. Já vůbec nevěděl, co ta zatracená kletba dělá… Ale i tak bych chtěl radši zasáhnout Malfoye. Brumbál ti asi řekne, jak mě potrestají, já jen… Chci ti poděkovat, že ses za mě postavil, i když jsem tě trefil. Jen dík tobě nebudu hnít v Azkabanu. Co tě to sakra, Harry, napadlo, snažit se zachránit Malfoye! Proč ses do toho motal! Nic by se ti nestalo, kdybys nechal toho zmijozelskýho zmetka mně! Kdo ti teď pohlídá záda, když tu nebudu? Dávej na sebe pozor, Harry, kdyby se cokoli dělo, kdybys potřeboval pomoc, napiš mi. Budu tvrdnout doma, ale naši ti určitě pomůžou. A prosím tě, můžeš mi dát pozor na Hermionu? Ať si nenajde někoho jinýho… Ahoj, Ron.‘ Harry s maličkým úsměvem, který vyvolala věta o Hermioně, odložil pergamen a zamyslel se. Věděl, že Ron bude svého činu litovat, aspoň natolik ho znal… Ale taky mu došlo, že lituje pouze toho, že zasáhl jeho. Nelituje svého útoku na Draca. I to částečně chápal, ale zoufale si přál, aby jeho nejlepší kamarád prohlédl skrze svou zaslepenost a přestal Draca nenávidět. ‚Možná, kdyby Ron viděl tu vzpomínku na smrtijedské shromáždění, viděl by věci trochu jinak…‘ napadlo ho… ale jistá část někde uvnitř něj tomu rozhodně nevěřila. Nevěděl, kde se v Ronovi bere ta slepá nenávist, ale bylo to něco, čeho se zrzek zuby nehty držel. A Harryho žralo, že nechápe, proč. A hrozně ho překvapila myšlenka, že by si o tom chtěl promluvit se Snapem. Už šestý den trávil Harry Potter na ošetřovně. Už šest dní psal úkoly, ze začátku tak pečlivě, až mu je musela madam Pomfreyová sebrat, aby se najedl a vyspal. Tak radši určila hodiny, kdy je bude dělat a když přišla návštěva, bavil se. Kromě Hermiony, působící trochu zakřiknutě, ho navštěvoval láskou zářící páreček Draco-Neville, třetího dne se objevila i Lenka Láskorádová s Colinem Creeveym a včera dokonce i Ginny Weasleyová. Tvářila se, že by raději byla jinde. Jakoby jí připadalo nevhodné, aby Harry vídal kohokoli z jejich rodiny. Když Ginny přišla, krátce před večeří, vypadala rozpačitě. Klopila oči, při mluvení se zajíkala. Pokoušela se za Rona omluvit, ale to Harry odmítl. Vysvětlil zkroušené dívce, že Ronovu omluvu dostal a ona mu žádnou nedluží. „Kdy tě konečně pustí, Harry?“ vyzvídala. „Už se blíží Prasinkový víkend.“ „Ale na tu dobu už mám plány, Ginny,“ připomněl jí Harry. „Říkal jsem ti to.“ „Jo, ale já myslela…“ pípla Ginny a posmutněla. Harry tušil, co myslela. Že si to vymyslel, aby s ní nikam nemusel… Povzdechl si. Uvědomoval si, že pro něj má dívka slabost, jen vážně doufal, že ji to přejde, pokud možno rychle… Ale začínalo mu připadat, že dokud sám neřekne napevno, že nic nebude, bude se Ginny prostě držet své představy. „Nechceš se mnou jít kvůli Ronovi, mám pravdu?“ vykřikla na něj najednou, až se Harry lekl. Nečekal, že se tak náhle projeví prudkost, kterou určitě podědila po matce, když o tom později uvažoval. „Zavrhneš nás všechny, za to co udělal?“ „Ne, Ginny, nezavrhnu, jste jako moje rodina,“ zamítl Harry. „Ronovi jsem to odpustil, nemám důvod, zlobit se na tebe. Vždycky budu tvůj kamarád, Ginny.“ Zrzka otevřela ústa, aby cosi namítla, což jí přerušil profesor Snape. Povšiml si, že se Harrymu rozzářily oči, když ho uviděl. Srdce mu pookřálo, přesto se zamračil, především na Ginny. „Je čas jít na večeři, slečno Weasleyová,“ řekl chladně. Ignoroval, že se zrzavá Nebelvírka mračí, znovu upřel pozornost na mladíka. Vypadal klidně, téměř spokojeně… Severus dobře věděl, že ještě před pár měsíci by se na něj chlapec mračil, rozhodně by mu vadilo, že ruší jeho cukrování s touhle rudovlasou slípkou… Zamračil se, když si uvědomil svou rostoucí žárlivost. Harry zneklidněl, když uviděl, jak se Snapeova tvář mění. Že se tak tváří na Ginny, to chápal. Při prvním pohledu na něj vypadal klidně… přátelsky. A teď se tváří zle i na něj. Harry sklopil hlavu a povzdechl si. Srdce se mu stísněně sevřelo, když mu to připomnělo léta, kdy na něj byl Snape zlý. ‚Je to kvůli tomu, co jsem udělal?‘ přemýšlel. ‚Jasně, nehodilo se to… Musí mě mít za malýho kluka, jak jsem mu brečel na rameni. Měl jsem se víc ovládat, já jsem idiot!‘ zakvílel v duchu. Severus si prohlížel sklíčenou tvář zraněného Nebelvíra a uvažoval, proč najednou vypadá tak sklesle. To proto, že poslal tu dívku pryč? ‚Zatracení Weasleyovi,‘ zaklel v duchu. Vážil si Arthura i Molly, obdivoval jejich přístup k životu, ale jejich potěr považoval za víc než otravný… a v případě nejmladšího syna i za nebezpečný. A teď se k němu rozhodl připojit i jeho sestru – coby pravděpodobnou konkurenci. I když to vypadá, že Harryho zajímají muži… Nemusí být úplně vyhraněný na jedno pohlaví, že? Poznal mnoho takových, přestože on sám se necítí být přitahován ženami. Podobné touhy odešly s Lilly Evans Potterovou… „Zlobíte se na mě, pane?“ ozval se Harry, zjevně už to napjaté ticho mezi nimi nemohl vydržet. Severus k němu zvedl užaslý pohled. „Proč si myslíte, že se zlobím?“ musel se zeptat. Mladík pokrčil rameny. „Já…nevím. Tvářil jste se… naštvaně.“ Lektvarista si povzdechl. ‚Je všímavý.‘ „To nic, pane Pottere. Jsem jen unavený. Nezlobím se, už vůbec ne na vás.“ Napětí v chlapcově tváři povolilo, Harry vypadal, že se mu ulevilo.
„Slečna Weasleyová za vámi chodí každý den?“ zajímal se Severus. Potěšilo ho, když Harry zavrtěl hlavou. „Ne, pane. Přišla až dneska. Myslím, že se stydí za to, co udělal Ron. Nechápu je. Všichni, Ron, Ginny, paní Weasleyová… pořád se omlouvají MNĚ. Já byl sice zraněný, ale tu omluvu dluží Dracovi! A vsadím se, že nikoho z nich nenapadlo se zeptat, jestli mu něco není… Proč se pořád všichni točí kolem mě?“ optal se Harry vesmíru. Severus si uvědomil, že takhle se neptá někdo, kdo baží po pozornosti. Vždy chlapce obviňoval, že ji na sebe strhává a vyžívá se ve své slávě, ale pokaždé mu bylo dokázáno, že to není pravda, on to jen odmítal přijmout. A když Petunie a její manžel Harrymu lhali o jeho rodičích, kdoví, jak ho vlastně vychovávali? To, co vídal při učení Nitrobrany mohly být jen tresty za klukovské prohřešky, mohli na něj být pouze přísní… ‚Ne, Severusi, už si zase něco namlouváš,‘ napomenul se. ‚Dobře víš, že to, cos viděl, znamenalo něco jiného.‘ Zadíval se na chlapce. Rozhodl se promluvit: „Každý vás vidí jinak, pane Pottere. Pro Weasleyovy jste dalším synem, o to je to pro ně horší, že vás zasáhl jeden z nich. A upřímně, Draco je pro ně nepřítel, syn Smrtijeda. Malfoyovi se nikdy nechovali hezky k nim. Oni nemají důvod, vidět mého kmotřence jinak. Váš přítel si dost možná myslí, že by Draca nebyla škoda. Ale měl by si uvědomit, že jakákoliv podobná myšlenka otravuje duši. Můžeme si myslet, že někdo není dobrý člověk, že je dokonce zlý, ale svévolně ho trestat, na to nemáme právo. Nikdo z nás nemůže brát zákon do svých rukou.“ „Podle téhle logiky bych se já neměl snažit zničit Voldemorta,“ odpověděl Harry. „Vzhledem k tomu, jakej je, budu mít já duši jako jed na krysy.“ Snape se zasmál. „Já mluvím vážně, pane!“ durdil se Nebelvír. Muž zase zvážněl. „Já se vám nevysmívám, pane Pottere,“ řekl. „Je de facto v pořádku zničit někoho, koho sice neformálně, přesto zaslouženě, odsoudili všichni, kteří díky němu přišli o své blízké… A dost možná i jeho oběti, když umíraly.“ „Věříte tomu?“ zašeptal Harry. „Já… nechci být vrah. A Nepromíjitelnou musí člověk myslet vážně, ne?“ Na tohle neměl Severus co říct. „Kdy mě konečně pustíte, madam?“ zakňučel Harry, když mu žena přinesla oběd. To jest brambory, dušené maso a zelenina a pár lahviček s lektvary. „Až budete v pořádku, Harry,“ odvětila suše, ale vlídně. „Dokud máte bolesti, tak ani náhodou.“ „No, já… vlastně… už…“ zajíkl se Harry, ale lékouzelnice mu to nebaštila. „Nechtějte mi tvrdit, že vás to tak zničehonic přešlo. Každá bolest má svůj původ a já na něj přijdu,“ prohlásila a odšustila k sobě. „Co to slyším, Harry,“ zahlaholil ode dveří Brumbálův hlas, Harry se ohlédl. „Ty máš bolesti? Proč ses včera nezmínil Severusovi, mohl by uvařit silnější lektvar…“ pohlédl na muže vedle sebe. „Myslel jsem, že už to bude dobrý…“ zabručel chlapec. „Jsem zraněný často, měl bych se líp hojit.“ „Co přesně tě bolí, chlapče?“ zajímalo Brumbála. „Ruka,“ zamumlal Harry. „Nejdřív bolí, pak na chvíli přestanu cítit… Víte, necítím prsty, když na něco sáhnu, necítím to a nemůžu to zvednout… Ale trvá to jen chvilku.“ „Čím dál delší chvilku, mám pravdu?“ ozval se Snape. Harry rychle vzhlédl a pak sklopil oči. Lektvarista pokračoval: „Nejdřív bolest, pak brnění… pak následuje necitlivost. Takhle nějak?“ Harry se na něj překvapeně zahleděl… a přikývl. Muž si povzdechl a zamířil za lékouzelnicí. Chlapec zaměřil pozornost na ředitele, ten se na něj trochu mračil. „Myslím, že jsi lehkomyslný, Harry. Mohlo by to být vážnější, než se zdá. Proč jsi vždycky tak tvrdohlavý a nedáš si poradit?“ „Nejsem zvyklý…“ povzdechl si Harry, všiml si, že se Severus vrací, s ošetřovatelkou v patách. „Na co nejste zvyklý?“ zajímal se Snape. Nečekal, že mu chlapec odpoví, ale dočkal se. „Nejsem zvyklý… aby se o mě někdo staral. Vždycky jsem se o sebe musel starat sám,“ pokrčil rameny Nebelvír. Pak zasykl a chytil se za zápěstí. „Už zase?“ zeptala se žena starostlivě. Harry kývl a dodal: „Za chvíli to přejde.“ „Podejte mi ruku, pane Pottere,“ nařídil Snape. Mladík se zatvářil překvapeně, ale poslechl. ‚To je pokrok,‘ podivil se Brumbál. ‚Dřív by ho od sebe hnal hůlkou…‘ „Řekněte mi, až začne brnění,“ instruoval Severus chlapce. „Teď, pane,“ odvětil Harry okamžitě. Severus chvilku čekal. „Přestalo?“ Když Harry oznámil, že ‚Teď,‘ natáhl muž ruku k madam Pomfreyové. Ta mu do ní vložila jehlu. „Má kouzelně ztupený hrot, nezraním vás,“ ujistil Snape chlapce a píchl do jednoho prstu. „Cítíte to?“ „Ne, pane, vůbec,“ zavrtěl Harry hlavou. „Ani tohle. Ne, taky ne.“ Na každé píchnutí jehlou řekl, že to necítí, teprve, když Snape přestal testovat prsty a dlaň a zkusil místo nad zápěstím. „Tady to cítím, pane. Od zápěstí k prstům ne, ale tady už jo.“ „Dobře,“ profesor přestal a vrátil jehlu lékouzelnici. „Lektvar, Poppy,“ zavelel. Jen nerad pustil chlapcovu dlaň a podal mu lahvičku. Harry se beze slova napil, po chuti poznal lektvar, který musel vypít už ve čtvrtém ročníku – Lektvar proti následkům Cruciatu. Chtěl se zeptat proč právě tenhle, ale najednou mu to došlo. Zadíval se na svou ruku, sevřel prsty v dlani. Trochu se mu ulevilo, když se mu do nich začal vracet cit. „Uzdravím se?“ zeptal se, pohled ale upíral na Snapea, ne na madam Pomfreyovou. „Věřím, že když jsme to zjistili včas, bude jen otázkou času, kdy budete mít ruku úplně v pořádku,“ odpověděl muž. „Jste mladý, vaše léčení by nemělo být tak komplikované, jako u někoho mého věku. Tento lektvar obnovuje nervy, necitlivost ve vaší ruce by měla každým dnem o něco ustoupit.“ „Nevěděl jsem, že jsem měl tak vážný zranění,“ zabrblal Harry. „Nebo ta kletba funguje i jako Cruciatus? Neměl jsem křeče.“ „Domnívám se, že některé řezné rány, způsobené tou kletbou, byly natolik hluboké, že vám narušily nervy,“ vysvětloval Snape. „Poppy, tuším, že tohoto lektvaru nemáš velké zásoby. Rozvrhni si, jak jej budeš podávat, já ho půjdu uvařit.“ „To jsi hodný, Severusi, skutečně tohoto lektvaru nemám velké zásoby,“ zatvářila se žena uklidněně. „Obvykle nehrozí, že tu budu mít oběti Nepromíjitelných kleteb.“ „Ale tahle kletba není…“ namítl Harry. „Ale měla by být,“ přerušil ho Snape. „Nikdy neměla být stvořena.“ Hleděl do smaragdových očí s takovým přesvědčením, že Harry mlčel. A zajímalo ho, jestli je jediný, kdo za tím přesvědčením vidí… i vinu. Když byl Harry po obědě (a lektvarech), dopisoval úkol z Přeměňování, přišel za ním Neville. „Čau, Harry!“ křikl na něj ode dveří. Ten vzhlédl a zakřenil se. „Ahoj, Neve! Dneska bez bodyguarda?“ zavtipkoval. Neville zrudl, ale nepřestal se usmívat. „Draco je na hodině Věštění z run. Nesu ti úkoly. Nepotřebuješ něco?“ „Jo,“ zaváhal chlapec na moment. Pak sáhl do zásuvky u nočního stolku a vytáhl balíček. „Hedvika je v sovinci. Chci, aby tohle odnesla. Mohl bys?“ „Jasně,“ kývl Neville. „To je… pro NĚJ?“ Harry se zářivě usmál. „Jo.“ „Tak dáreček… to vypadá vážně,“ zlobil ho kamarád. Culil se, zatímco Harry rudl. „Slibuju, hned to pošlu.“ „Děkuju.“ Harry sklopil hlavu. „Tak, jaký úkoly mi to vlečeš?“ „Dějiny, Obranu, Bylinkářství… A profesor Hagrid tě pozdravuje,“ vyřizoval Nebelvír. „Říkal, ať se stavíš, až budeš v pořádku.“ „Jo, udělám to… Letos to odbývám, je toho trochu moc… Nějak nestíhám.“ „Jo, letos se vůbec dějou věci…“ souhlasil zase Neville, s ohledem na své záležitosti. „A to je teprve září. A blížej se Prasinky. Těšíš se, viď?“ „Jo, hrozně moc…“ usmál se Harry. „A taky jsem děsně nervózní. Co když to pro něj nebude stejný jako pro mě? Co jestli si to mezitím rozmyslel? Neviděli jsme se už měsíc…“ „S Dracem jsme se neviděli dva měsíce,“ přerušil ho Neville s úsměvem. „A milujeme se víc než dřív. Někdy odloučení udělá dobrou službu, Harry.“ „No, když myslíš…“ zabručel Harry nepřesvědčeně. „Stejně mi to ale připadá hrozně dlouho…“ „Vím, jak to myslíš, věř mi,“ usmál se kamarád a zvedl se k odchodu. „Zatím ahoj.“ „Ahoj, Neville a děkuju,“ usmíval se Harry. Byl rád, že konečně mohl Ellisovi poslat kouzelnou poštovní schránku. Před spaním ‚pošle‘ dopis, už hodně dlouho žádný neposlal. A pokud Ellis odpoví ještě dnes, mohl by Harry číst dopis od něj u příští snídaně. Nebo možná i dřív… Usmál se. Tolik se těšil, nejen na poštu, ale i na něj… Aby mu to do večera uteklo, pustil se do dnešních úkolů. Zrovna ukončil ten z Dějin, ‚Konečně něco jiného než skřetí války,‘ všiml si spokojeně, najednou uslyšel otvírat hlavní dveře ošetřovny. Vzhlédl, spatřil černou postavu profesora Snapea. „Zdravím, pane,“ pozdravil ho překvapený Nebelvír. „Něco se děje?“ „Ne, pane Pottere,“ potřásl hlavou profesor. Rozhlédl se. „Je tu madam Pomfreyová?“ „Ne, donesla mi lektvary a odešla ke sv. Mungovi. Ale říkala, že se do večera vrátí.“ „Dobrá.“ Snape se přesunul k němu. Ze záhybů pláště vytáhl pergamen a zvláštní brk s kovovým hrotem. Harry se otřásl. Připomnělo mu to Krvavý brk té růžové ropuchy Umbridgové. „Zima?“ pohlédl na něj profesor. Nechápal, proč chlapec při pohledu na obyčejný brk svírá rty. Harry zavrtěl hlavou. „Ne, není to zima… Jen ošklivá vzpomínka,“ řekl tiše. „Na co ten pergamen, pane?“ „Je potřený Lektvarem původu, pane Pottere,“ vysvětlil muž a vytáhl hůlku. „Dokončil jsem ho včera večer. Teď potřebuji vaši krev. Mohu?“ Harry nastavil prst. Ani nepípl, když Snape provedl jemné řezné kouzlo, lektvarista byl tak opatrný, že to téměř necítil. V souvislosti s tímto mužem ho jemnost a ohleduplnost stále překvapovala… Profesor nakapal na hrot brku sedm kapek Harryho krve, pak hůlkou zahojil řez na chlapcově prstu a strčil mu brk do ruky. „Tady dole napište celé své jméno,“ ukázal na konec pergamenu, když ho rozvinul. „Za pár minut se tam vypíše váš podrobný rodokmen. Nemusíte to nikomu ukázat, ředitel a já chceme vědět pouze jedno.“ „Jestli jsem já příbuzný s Nebelvírem,“ přikývl Harry. „Jasně, taky to chci vědět.“ Podepsal se a pak čekali. Harry se mezitím zeptal: „Pane, myslel jsem, že u toho bude i ředitel. Vypadal taky zvědavý.“ Profesor se pousmál. „Ještě jsem mu o Lektvaru neřekl. Po obědě přiletaxovali Weasleyovi,“ prozradil mu. „Nepochybuji, že vás taky navštíví.“ „To je prima,“ usmál se Harry. „Nebude to už?“ pokývl na pergamen. „Už by mohlo,“ připustil muž. Zvedl pergamen, podal ho Harrymu. „Podívejte se.“ Harry se zahleděl na hustě popsaný list. Usmál se, když nad svým jménem spatřil jména svých rodičů, vedoucí k jeho zlatou linkou. Takto pospojovaná byla většina jmen. Až na ty páry, které spojovala stříbrná linka. Harryho zaujalo, že od těchto párů, pokud měli potomky, vedla ne zlatá linka, ale obě, stříbrná i zlatá, propletené. „Co znamenají ty linky, pane?“ zeptal se. „Jsou různě barevné, i když většina je zlatá…“ „Zlaté linky znamenají legitimní svazek, pane Pottere,“ vysvětlil muž. „Vedou-li k potomkům, znamená to, že pocházejí z manželského svazku. Stříbrné jsou neoddané páry. A propletené linky od těchto párů jsou…“ „Nemanželské děti, chápu,“ zamumlal černovlásek. „To je docela jasný.“ Sklopil oči zpět ke svému rodokmenu. Postupoval stále výš, až dospěl úplně nahoru. Pak zalapal po dechu. Stočil oči k profesorovi. „Pane… Jak moc přesný tenhle lektvar je?“ „Stoprocentně, Pottere, proč?“ Harry se zatvářil, jakoby mu bylo mdlo. Na chvilku zavřel oči. Pak podal pergamen Snapeovi. „Podívejte se na první řádek. Já tomu nevěřím.“ Profesor si přečetl jména na prvním řádku, jednou, podruhé… Pak užaslýma očima přejel jména pod nimi… „Briana Blacksmithová a Jack Warlock… Zdá se, že Jack byl synem…“ „To přece není možné!“ obrátil se na něj Harry rozrušeně. „Proč?“ usmíval se Snape pobaveně. „Že byl největším mágem své doby přece neznamená, že nemohl mít potomky. Co vás tak šokuje, že jedním ze zakladatelů vašeho rodu byl dávný král, mudla, bez magické moci, nebo jeho kouzelnický partner? Můj lektvar je přesný, pane Pottere. Považujte to za pravdu, i když historie o tomto mlčí. Já tomu věřím. Ale bylo by rozumné…“ „…si to nechat pro sebe, já vím,“ zahučel Harry. „Už toho tajím tolik… Mám pocit, že puknu.“ „Schovejte si ten pergamen a nikomu o něm neříkejte,“ doporučil mu profesor. „Ani řediteli.“ „Proč?“ Harry zvedl prudce hlavu. „Proč by to neměl vědět?“ „Protože ředitel vede naši stranu války, pane Pottere,“ posadil se muž k němu a naléhavě mu hleděl do očí. „Je to především válečník. Ale už má svá léta. Hodně dlouho nese na svých ramenou tíhu boje za stranu světla. Čeká, až to někdo převezme za něj a od konce první války věří, jako velká část kouzelnického světa, že ten někdo… jste VY. Kdyby viděl tohle, předčasně by uvěřil, že jste připraven. A to není pravda, Harry. Jednou možná bude. Ale ne teď, ne dnes. Je příliš brzy. Ani zdaleka nejste připraven. Je i možnost, že dost připravený nebudete nikdy. Ale tohle by byl pro ředitele důkaz. Že ten, na koho čekal tak dlouho, je tu. Vy na přípravu potřebujete čas a to s ředitelovým přesvědčením mít nebudete. Nemusíte mu to tajit věčně. Jenom TEĎ není vhodná doba. Neznamená to, že váš čas nepřijde, Harry. Chápete, jak to myslím?“ naléhal profesor. Harry sklopil hlavu a o jeho slovech přemýšlel. „Je to… rozumný,“ připustil. „Nesnáším, když na mě někdo v něčem tlačí…“ Snape si v duchu poznamenal, že tohle musí mít na paměti i jako Ellis, zatímco Harry pokračoval. „Jednou možná dokážu Voldemorta porazit, ale teď na to fakt nejsem připravený. Měl jste pravdu, většinou jsem měl nehoráznou kliku… Vážně myslíte, že by mi Brumbál nedal dost času?“ Snape si povzdechl. „To není otázka toho, co si myslím… Ale toho, že ředitele znám. Bojuje už dlouho a vítá každou naději. A kdo by byl větší naděje… než přímý potomek Merlina a krále Artuše?“ dokončil muž své vysvětlování. Harry si povzdechl. „Já prostě nemůžu být normální.“ Deprimovaně sklopil hlavu a zíral na pergamen. Neviděl, jak si ho profesor trochu zmateně prohlíží. „Co kdyby ho chtěl ředitel vidět?“ napadlo ho najednou. „Jak mu vysvětlím, že nechci, aby to viděl?“ „Smím?“ sáhl lektvarista po listu s Harryho rodokmenem. Chlapec němě kývl. Sledoval, jak muž provedl kopírovací kouzlo, vzápětí před ně spadla kopie listu. Snape ji vzal, prohlédl si první řádky a pak kouzlem odstřihl okraj. Do Harryho nastavené dlaně spadl proužek pergamenu, obsahující čtyři jména: Merlin = Artuš Pendragon a Briana Blacksmithová = Jack Warlock. Překvapovalo ho vědomí, že si Merlin s Artušem byli tak blízcí, aby měli syna. Dějiny, jak je znal, nic takového ani nenaznačily. Ale stříbrná dvojitá linka a stříbrozlatý propletenec vedoucí od jména mága a krále ke jménu Jacka Warlocka, mu to potvrzovaly. Měl pocit že se mu hlava roztočí jako kolotoč. „Zničte to, Harry,“ zašeptal Snape. Vzápětí proužek pergamenu v chlapcových prstech vzplál. Harry vzhlédl, na rtech mírný úsměv. „Zdá se, že mi stínovou magií půjde i Incendio, profesore,“ šeptl pobaveně. Snape mu podal upravenou kopii rodokmenu. „Řediteli ukažte toto, když vás požádá,“ poradil mu. „A originál schovejte na bezpečném místě.“ Harry se zadíval na originál svého rodokmenu, který mu tak vyrazil dech, po chvilce váhání Snapea požádal: „Mohl byste ho schovat u sebe, pane? Dokud mě madam Pomfreyová nepustí z ošetřovny?“ Snape užasle zazíral. „Víte to jistě?“ ujišťoval se. „Chcete, abych ho měl JÁ?“ „Jestli někdo dokáže něco dokonale utajit, jste to vy, pane profesore,“ usmíval se Harry. „A není to navěky, jak jste řekl. Vezmu si ho, až spolu půjdem pro vaši učebnici,“ dodal, už bez úsměvu, jak profesorovi připomněl, na čem se nedávno dohodli. „Děkuji,“ řekl Severus prostě. „Za co?“ zamrkal Harry zmateně. Zase mu něco nedošlo? „Za vaši důvěru,“ odpověděl muž. „Nečekal jsem, že se jí někdy dočkám. Ředitel ví, proč mi důvěřuje… Ale vám jsem nikdy nedal důvod. Děkuji, Harry.“ „Rádo se stalo, pane,“ zašeptal Harry, hlas se mu trochu zadrhl, sledujíc, jak lektvarista kouzlem inkriminovaný pergamen zmenšil a skryl ve svém hábitu. „A já děkuju… za to, co pro mě děláte.“ Snape prudce vzhlédl, ale nedostal možnost odpovědět, ať chtěl říct cokoli, do dveří hlučně vešla čtveřice lidí. Ředitel doprovázel manžele Weasleyovy a… Charlieho. Když ho Snape spatřil, zarazil se. Jeho návštěvu by v žádném případě neočekával, i když mu bylo jasné, že pozornost všech Weasleyů je upřena na Harryho. „Harry,“ usmála se na chlapce v peřinách Molly, „tak ráda vidím, že je ti lépe!“ „Taky vás rád vidím, paní Weasleyová,“ usmál se Harry a nechal se tradičně zmáčknout její mohutnou náručí. Cítil z ní mateřskost a vřelost, jinak, než ze vzpomínky na svou matku, ale hodně se to podobalo. A protože už to konečně měl s čím porovnat, byl za Weasleyovic lásku o to vděčnější. Nikdy se na nic neptali, prostě ho přijali… V téhle rodině by dokázal být šťastný. A při té myšlence si vybavil Ellise. Zoufale doufal, že neztratí i zbytek rodiny, jako to hrozí u Rona s jeho přístupem k homosexuálně orientovaným. A zauvažoval, proč dnes dorazil i Charlie. Neviděl ho pěkně dlouho… Charlie se s Harrym přátelsky přivítal, ale když odstoupil, aby opět udělal místo své matce, která se černovláskovi posadila a cosi vyzvídala, zalétl pohledem k profesorovi lektvarů. Snape ten pohled samozřejmě zaznamenal. Ve tváři se mu nepohnul ani sval, ale oči prozradily dost. Natolik už Charlie Snapea znal, dokázal v těch očích číst… většinou. A teď si tam přečetl, zvědavost a jisté zmatení. Chápal to, jeho objevení se muselo vyvolat určité myšlenky. On a Severus se viděli naposled, když se v sídle Řádu loučili, než odjel zpět ke svým drakům. Právě po té akci, která je tak sblížila. Charlie si uvědomoval, že jakkoli pro něj ten prožitek byl zlomový a vlastně celkově důležitý, neznamená to žádné trvalé spojení s tímto zdánlivě chladným mužem. Nic si neslíbili. Nepsali si, nijak nekomunikovali a už vůbec se nesešli, aby si svou příjemnou zkušenost zopakovali. Charlie byl povahově nastaven na stálý vztah a teď právě jeden měl. Sice v začátcích, ale vypadalo to slibně… Potřeboval si ale promluvit o celé té věci s útokem. Slíbil otci, že to s vedoucím Hadího domu probere sám, Arthur byl Ronovým činem stále velmi rozrušen. Proto, když se Snape potichu otočil k odchodu, požádal o rozhovor. Lektvarista musel připustit, že nebyl Charlieho prosbou překvapen. Neočekával, že by přišel za ním, nakonec to od jejich posledního setkání neudělal, ani ho nekontaktoval… Ale když na to přišlo teď, nezaskočilo ho to. Cestu do sklepení absolvovali mlčky. Severus na okamžik zauvažoval, že Charlieho vyslechne v soukromí svého bytu, ale protože vlastně nevěděl, jak tu situaci mezi nimi vidí, rozhodl se pro neutrální území – kabinet vedle učebny. „Rád tě vidím, Severusi,“ řekl Charlie, aby zlomil to napjaté ticho, když se usadili proti sobě ke stolu a pohlédli na sebe. Čaj odmítl, nechtěl se zdržet. Snape přikývl. „Už je to dlouho,“ podotkl. „Byl jsi celou tu dobu v Rumunsku?“ „Jen s letmými návštěvami v Doupěti,“ odvětil mladý muž. „Pořád mám co dělat. Jen náhodou jsem právě teď tady. Šokovalo mě, co Ron udělal, ale ještě víc, když mi došlo, PROČ vlastně.“ Pobavilo ho, když Severus tázavě zvedl obočí. „Ano? Proč? Když jsme se ho ptali my, nedokázal ze sebe tvůj bratr vypáčit nic kloudného, kromě toho, že se Harry chová divně.“ „To říkal i doma, ale jde o to, že z toho, co nám řekl, jsem si odvodil skutečnou motivaci, kterou si Ron sám neuvědomil. Musím říct, že mě to zaskočilo,“ vysvětlil Charlie a mimoděk uvažoval, co ho na Snapových předchozích slovech tak zarazilo. „Rona příliš pobouřil Malfoův vztah s jeho spolužákem,“ dodal. „Očividně o něm víš, nevypadáš překvapeně.“ „V tuto chvíli už o něm ví celá škola, pokud vím,“ povzdechl si lektvarista. „A jak jsem pozoroval, je tu dost benevolentních lidí, což mě překvapilo. Většina zarytých odpůrců je mezi mudlorozenými, čistokrevné rody to tolik neřeší… Asi tě nepřekvapí, že hlavně Zmojozelové v tom nevidí problém, myslím v povaze vztahu. Jim vadí spíš…“ „Rozdílná kolejní příslušnost, že?“ doplnil Charlie. „Nedivím se. Pořád mě ohromuje, že jsou ve škole čtyři koleje, ale jen dvě jsou tak posedlé vzájemnou nesnášenlivostí. Ale vztah mladého Malfoye s tím chlapcem… Jak jen se…“ „Longbottom,“ řekl Severus. „Naprosté nemehlo v Lektvarech, ale v Bylinkářství exceluje. A je nesmírně věrný, jak Harrymu, tak mému kmotřenci.“ Konečně Charliemu svitlo, co ho předtím tak zarazilo. Neviděl ve Snapeově tváři žádný náznak averze, když mluvil o Harrym, navíc… Mluvil o něm jako o Harrym! Charlie nikdy nezažil, aby ho Snape tituloval jinak, než Potter, Brumbálův Zlatý chlapec, či nesnesitelný spratek. Toto bylo vskutku překvapení. Ale nedal na sobě nic znát. "Ano…“ zakoktal, „měl jsem na mysli, že by to snad mohlo trochu srovnat misky vah.“ ‚A možná náš vztah s Harrym,‘ pomyslel si Snape toužebně. Nahlas řekl: „Takže popud k tomu útoku zavdal ve skutečnosti Dracův vztah s Nebelvírem, tak to myslíš?“ „Ronovi vadí to, že má ve svém nejbližším okolí lidi s odlišnou orientací,“ objasnil mu to mladý krotitel. „Když ho rodiče přivedli domů, řekl jsem mu o sobě. Od té doby se mi ani nepodívá do očí. Pořád doufám, že to nakonec zkousne, ale pokud ne… Ztratím bratra, Severusi.“ „Doufám, že ne,“ řekl Snape zamyšleně. „Čin tvého bratra mě velice rozzlobil, ale nepřeju si, aby vás va jeho slepota rozzdělila. Stejně tak si nemyslím, že to připustí. Je to pitomec, ale věrný. Jeho rodina je pro něj vším. Nemyslím si, že ho ztratíš. Proto jsi přišel? Sdělit mi své obavy?“ obrátil najednou téma. Povšiml si, že Charlie na moment zaváhal. A položil si otázku, jestli mladík vedle návštěvy a žádosti o hovor, nemá ještě jiné, vedlejší záměry. „Tak napůl,“ připustil muž. „Tuším, že se o to moc lidí nezajímá, ale otec chce vědět, jak se k této záležitosti postaví strana původního cílu, tedy Malfoyovi. Je nervózní a dělá si starosti, tak mě požádal, abych se tě zeptal.“ „Aha,“ pochopil Severus a upřímně, ulevilo se mu. Vedle svých vroucích citů k Harrymu, nechtěl řešit starou jednonoční záležitost s bývalým studentem. Nový pocit přitažlivosti k tomuto mladému svěžímu muži okamžitě potlačil. Byl si vědom své sexuální frustrace, ale ta pramenila z příliš dlouhého celibátu a pocitů, jež v něm v poslední době vyvolával Harry. „Ron zmínil, že byl Mladý Malfoy vyděděn, nebo tak něco,“ napověděl mu Charlie. „Ale otec tu věc i tak nechce brát na lehkou váhu.“ „To je moudré,“ pochválil Snape Arthurovu ostražitost. „Pokud vím, tak Lucius nebyl informován o celé té věci s útokem. A rozhodně doteď nepodnikl žádné kroky. Bohužel musím potvrdit, že se Draca zřekl. Přinutil ho o prázdninách jít s ním k Voldemortovi a Draco, poté, co byl svědkem smrti těch dvou krotitelů draků, se zhroutil a utekl sem. Je na naší straně, plně. Bojí se teď, co by mohl Lucius udělat. Mučili ho Cruciatem, Charlie. Je zázrak, že je vlastně zdravý.“ „Merline,“ uniklo Charliemu. „Ale hlavně, že je v pořádku. A ta Ronova kletba ho úplně minula, jak jsem pochopil.“ „Ano,“ zamyslel se profesor. „Harry ho v poslední chvíli odstrčil a schytal plnou dávku. Byl zle pořezaný a v jedné ruce stále ještě ztrácí citlivost. S ředitelem doufáme, že se to obejde bez vážných následků.“ „Taky doufám,“ souhlasil Charlie. Zvedl se. „Už půjdu, Severusi, děkuji, žes mi věnoval čas. Smím tě požádat ještě o jednu laskavost?“ otočil se na něj, když ho Snape doprovázel ke dveřím. „Mohl bys nám dát vědět, kdyby se to ohledně Malfoyových změnilo, Ať jsme připraveni, kdyby něco.“ „Jakmile se něco dozvím, ozvu se,“ přikývl lektvarista. „Ale víš, co se říká… Žádná zpráva, dobrá zpráva.“ „Ano, něco na tom je,“ usmál se Charlie a následoval svého někdejšího profesora a jednorázového milence ven ze sklepení. Když míjeli sloupoví kousek od schodiště, které právě vyšli a mířili k ředitelně, zaslechli tichý šepot. Vzápětí se před nimi objevil mírně zrudlý blonďák a po letmém pozdravu mířil směrem, který zrovna opustili. Od sloupů mířil na druhou stranu jakýsi hnědovlásek. Snape protočil oči. ‚Ta mládež,‘ pomyslel si, napůl pobaveně. Nebyl na pochybách, co se mezi těmi sloupy před chvílí dělo a bůhví, že on sám by to nejraděj provozoval taky, s jistou osobou, právě teď upoutanou na lůžko. Charlie se chápavě usmál, když mu to došlo, ale vzápětí zvážněl, došlo mu taky, koho to právě potkali. „Pane Malfoyi!“ zavolal na chlapce. Ten se zaraženě otočil. Střelil očima ke svému kmotrovi, který zmateně hleděl na krotitele draků. „Pane Weasley,“ pronesl chladně, ale už bez své typické arogance. ‚Láska ho opravdu mění,‘ napadlo Snapea. „Pane Mafoyi, jsem si vědom nepřátelství našich rodin, ale chci vás ujistit,“ začal Charlie a přiblížil se o pár kroků, „že naše rodina, všichni, nesouhlasíme s tím, co se můj bratr pokusil udělat. Ani to, že nevěděl, co ta kletba dělá, ho neomlouvá. Je dost starý, aby byl obezřetný, při používání neznámých zalínadel. Ron tu není, aby se vám omluvil, ale já to jeho jménem mohu udělat. Omlouvám se za ten útok na vás. Doufám, že Ron jednou prohlédne svou nevraživost k vám a dokáže to udělat sám.“ Draco poměrně ohromeně přešlápl. Pak se ovládl a pronesl: „Vážím si vašich slov, ale tu omluvu nepřijímám, pane Weasley. Dluží mi ji Ron, ne vy. A rád bych věřil, že ho ta nenávist ke mně přejde, ale když byl schopný na mě poslat tuhle kletbu…“ „On nevěděl…“ začal Rona bránit Charlie a Severus se do toho vložil: „Máte mé slovo, pane Malfoyi, že povahu té kletby do té doby neznal. Už jsem se o tom ujistil.“ Draco stočil pohled k profesorovi, pak kývl. Mírně se pousmál na Charlieho. „Rád věřím, že vaše rodina ten útok neschvaluje. Děkuju za upřímnost. Sbohem, pane Weasley.“ „Sbohem,“ odpověděl Charlie a chvíli se díval za mladíkem, mizejícím ve sklepení. Jen mimoděk si uvědomil, jak přitažlivě ten chlapec vypadal. Na jeho obličeji bylo stále patrné, čím se zabýval, než ho potkali. Mírně oteklé rty a zrůžovělá tvář a místy pomuchlaný hábit. Charlie si pomyslel, že mladý Zmijozel vůbec nevypadá k zahození… 26.kapitola Dárek pro Severuse „Madam, kdy už mě propustíte?“ žadonil Harry v neděli večer, když mu ošetřovatelka přinesla večeři. Všiml si, jak zaváhala, z toho usoudil, že propuštění nepovažuje za dobrý nápad a jeho nálada klesla. ‚Bože, jak dlouho tu ještě budu?‘ zavyl duchu. „Říkala jste, že mám ležet týden, to bude zítra,“ vyjednával. „Nemohla byste mě pustit dřív?“ „Harry…“ povzdechla si žena, „není to dobrý nápad. Byl jsi zraněn, Harry. Vážněji než jindy. A dost pozdě jsi nás informoval o svých obtížích s rukou. Ještě nějakou dobu musíš brát lektvary. Víš co, zítra tě prohlédnu a rozhodnu se.“ „Dobře,“ vzdal to Harry. „Mě to tu vážně nebaví…“ Převzal si tác a pustil se do večeře. Madam Pomfreyová si znovu povzdechla a odešla do své kanceláře. „Čas jít spát, pane Pottere,“ zavelela o pár hodin později. Na psí pohled jen řekla: „Už jsem řekla. Navíc tu už nejste sám,“ ukázala na nedaleké lůžko, kde už spal Neville Longbottom, po ‚malé‘ nehodě v hodině Lektvarů. Výbuch jeho kotlíku ho poslal do říše snů a zamořil učebnu. Za což mu blahořečily následující ročníky, kterým tím pádem odpadly toho dne Lektvary… „Uvidíme ráno,“ připomněla Nebelvírovi ošetřovatelka a popřála mu dobrou noc. „Dobrou, madam,“ zabručel i Harry a poslušně se zavrtal pod pokrývku. I když nebyl unavený, usnul brzy. Ale po nedlouhém, lehkém spánku ho něco vyrušilo. Někdo vešel na ošetřovnu. Harry rozlepil víčka, usnul v brýlích, tak mu nedalo moc práce zaostřit… jakási postava v dlouhém hábitu se kradla k Nevillově posteli. Rychlým „Lumos!“ rozsvítil a namířil hůlku na nočního hosta. „Zhasni, blbče, to jsem já!“ zasyčel známý hlas a postava si z blonďaté hlavy sňala kapucu. „Draco,“ oddychl si Harry a poslušně zhasl. „Promiň, to je zvyk. Jak vidím, že se někdo plíží…“ „V pohodě,“ přikývl Zmijozel. „Chápu. Je dobře, že máš tak vypracovanej instinkt… I když to musí být těžký, pořád se ohlížet přes rameno a nikdy nepovolit v ostražitosti…“ „Jo, ale po takových letech ti to ani nepřijde,“ pokrčil Harry rameny. „Přejde ti to do krve. Nakonec ti to třeba záchrání krk.“ „Jako bys vyrůstal mezi Zmijozely,“ podotkl Draco a ohlédl se po své spící lásce. „Nechtěli mě sem předtím pustit a Severus nic nevěděl,“ vysvětlil své ‚noční plížení‘. „Já potřebuju vědět, jak mu je. Říkala madam Pomfreyová něco?“ „Prý jen spí,“ řekl Harry. „Nemá žádný zranění, ani vnitřní… jen ho to uspalo. Taková nebelvírská Šípková Růženka,“ ušklíbl se. „Tak Šípková Růženka,“ zvedl obočí blonďák. „Hádám, že ho nezkoušeli probudit?“ „Ne, tak jak myslíš,“ usmál se Harry. „Hodně štěstí.“ Na to se ušklíbl Zmijozel a zamířil ke svému milenci. Harry se znova zachumlal, ale pak neodolal. Vykoukl a spatřil tak něžnou scénu, až ho to dojalo. Zdánlivě chladný Zmijozel si lehl vedle spícího chlapce na kousku postele a jemně se mu probíral ve vlasech. A něco mu tichounce šeptal. Harry samozřejmě nerozuměl, ale to, co viděl, ho hrozně dojímalo. A záviděl. Chtěl mít totéž, co tihle dva. Zamyslel se. Má naději mít právě tohle s Ellisem? Přál by si to. Ale jsou teprve na začátku… Prozatím se poznávají, Harry věděl, že si musí počkat, než dojde na takové důvěrnosti. Takže když uviděl, jak Draco věnuje spícímu Nevillovi na dobrou noc lehký polibek, zrůžověl, lehl si a ponořil se do vzpomínek na svůj polibek s Ellisem. Harryho probudilo klapnutí dveří. I v rozespalosti si vzpomněl na noční příchod svého zmijozelského bratrance, zvedl hlavu a zjistil, že onen zamilovaný mladík vůbec neodešel. Proto teď stála madam Pomfreyová uprostřed ošetřovny a ohromeně zírala na Nevillovu postel, obsazenou dvěma spáči. Když Harry uviděl, jak se žena nadechuje, aby se ozvala, zasyčel na ni. Užasle na něj pohlédla. Chvilku zvažovala prosbu v jeho výrazu, pak jemně přikývla a vrátila se k sobě. Tentokrát za sebou zavřela tišeji. „Draco!“ zasyčel Harry. Vymotal se z přikrývek a sklouzl z postele. Došel k posteli svých kamarádů a mírným šťouchnutím bělovlasého probudil. „Hm?“ trhnul sebou Draco. „Oh, dobré ráno, Harry.“ „Dobré,“ odpověděl Nebelvír. „Měl by ses vrátit na kolej, za chvíli přijde madam Pomfreyová. Touhle dobou mě kontroluje. A tebe rozhodně nepřehlídne. Probral se Neville?“ zeptal se, když Draca dostatečně varoval. Blonďák se usmál. „Jo, jednou.“ S láskou se podíval na chlapce vedle sebe. „Opravdu je jako Šípková Růženka. Políbil jsem ho a probudil se. Chvilku jsme spolu mluvili, ale pak zas usnul. Asi to takhle chvíli bude. No, já se vrátím na kolej. Dáš na něj pozor, dokud tu bude?“ požádal Harryho. „A dáš mi vědět, kdyby se něco stalo?“ „Klidně, ale jak?“ souhlasil Harry. „Nemám přístup k sově. A nevím, kdy se odsud dostanu.“ „Co po školním skřítkovi?“ navrhl Draco a usmál se, viděl, jak se Harry zarazil. Pak trochu zvážněl. „Vím, že tu je náš Dobby, Harry a vím, jaký k tobě má vztah. Můj otec se k němu nikdy nechoval dobře a já na něj rozhodně nebyl milý. Ale aspoň jsem ho nebil. Můžu jen doufat, že bude ochotný mi odpustit. Tak po něm pošli zprávu a já si s ním taky promluvím. Od tebe to vezme. Když ho zkouším volat já, vždycky přijde jiný.“ „Já si s ním promluvím,“ navrhl Harry. „Nechci, aby mu někdo ubližoval, je přítel. Ale tobě věřím.“ „Skřítek… přítel…“ Draco se usmál, slezl z postele. „Ale souhlasím s tebou. Neboj, já mu neublížím. Vždycky mi ho bylo líto… Ale do jisté doby jsem se neodvažoval otci vzepřít.“ Harry jen mlčky přikývl. Dobře věděl, jakou jistou dobu myslí. Odvrátil se, když se Draco sklonil k Nevillovi a zamířil do koupelny. První, nač Severusi Snapeovi padl pohled, když vyšel vyspalý a osprchovaný z ložnice, byl balíček na stole se snídaní. Lektvarista se tázavě podíval na skřítka. „Dnešní pošta, pane profesore,“ pospíšil s Filly s odpovědí. „Bezpečné?“ zeptal se muž. „Ano, pane, Filly všechno prohlédl. A tady zbytek pošty,“ poukázal skřítek na několik obálek vedle balíčku. „Bude si pan profesor ještě něco přát?“ „Zatím je to vše, děkuji, Filly.“ Skřítek zmizel a Snape se usadil ke snídani. Celou dobu, co jedl, měl oči přilepené na balíček. Nakonec nevydržel. Odstrčil talíř a opatrně po balíčku sáhl. Nečekal žádné dodávky přísad, které si raději kupoval či sbíral osobně, ale starost neměl. Filly byl pečlivý skřítek, vždy jeho poštu kontroloval. Mohl cokoli bez obav otevřít. Takže rozbalil balicí papír… a zjistil, že skrývá malou, zdobenou truhličku. ‚Světlé dřevo,‘ hodnotil, zatímco ji prohlížel. ‚Vypadá trochu staře. Vysoká - tak dva palce, možná. Dlouhá asi čtyři palce. Vešel by se tam srolovaný svitek…‘ uvažoval, vzápětí si uvědomil, co mu ta skříňka připomíná a že to o ní Brumbál nejspíš před pár dny mluvil… A otevřel ji. Ležel tam. Malý svitek. Vzal ho, rozvinul, písmo poznal. Vykouzlilo mu úsměv na tváři. Už nějakou dobu žádný dopis nedostal… Začetl se do nového vzkazu od svého lvíčka. ‚Drahý Ellisi,‘ psal Harry, ‚promiň, že to píšu hned na začátku… Stýská se mi. Teď bych dal nevím co, abych seděl v Děravém kotli, s tebou u večeře. Uvědomuješ si, že se blíží ‚náš‘ víkend? Zoufale se modlím, aby mě do té doby pustili z ošetřovny… Víš, mému kamarádovi Ronovi se jedno kouzlo vymklo z ruky a trefil mě. Nechtěl, byla to nehoda. Prý budu zase v pořádku. Jen jsem strávil už týden na ošetřovně a přeju si, aby to netrvalo dýl… Nechci přijít o naši schůzku. Už jsi vymyslel, kde se sejdeme? Musím si včas rozmyslet, jak se vyhnu spolužákům. Mimochodem, tahle krabička je dárek pro tebe. Je to poštovní schránka. Pokud víš o co jde, nemusím nic vysvětlovat. Ale pokud ne… Krabička je součástí páru. Stačí napsaný dopis vložit dovnitř a já ho najdu v té své. A naopak. Naše sovy nebudou riskovat odchycení. Napíšeš mi brzy? Rád čtu dopisy od tebe. Připadají mi uklidňující. Tady není klid. Snad až na tu ošetřovnu, ale tady trávím čas nerad. Líbil se ti obrázek? Vím, že to není nic moc, ale teprve to zkouším. A jsem ti moc vděčný za Rukověť lektvaristy. Moje poslední známka z Lektvarů nebyla tak katastrofální, jako dřív. Možná se časem ještě zlepším… Myslím, že máš na mě dobrý vliv. Ale nechci, aby sis myslel, že z našeho vztahu beru jen to, co se mi hodí ve škole. Čím déle se nevidíme, tím víc si uvědomuju, že mi chybíš a že mi… na tobě záleží. Známe se tak krátce, ale já vím, že tě chci poznat víc. Pořád o mě stojíš? Prosím, napiš mi. Potřebuju vědět, jak na tom jsem.‘ Severus dopis překvapeně odložil. Z těch posledních tří vět dýchala nejistota. ‚Potřebuje se ujistit, že o něj mám pořád zájem?‘ podivil se. ‚Děje se snad něco, co v něm tenhle dojem vyvolává?‘ Zamyslel se nad událostmi posledních dní. ‚Možná to je tím Weasleyho útokem,‘ pomyslel si. ‚Přišel o jednu ze svých mála jistot. Jeho školní život se dost změnil, i tím, jak se o sobě a své rodině dozvěděl víc… Musí se cítit pod tlakem, při studiu a zároveň se všemi těmi tajemstvími… Není divu, že se chce ujistit, že o mě nepřišel.‘ Vrátil se k dopisu. ‚Možná ti bude připadat, že jsem jako malý kluk. Nevím, proč mám najednou pocit, že se kolem mě všechno mění a nic není jisté. Chci naplno žít, stihnout spoustu věcí. Ale taky potřebuju skálu, o kterou se občas opřu, někoho, kdo mi bude oporou a zároveň mě bude potřebovat. Když vidím své přátele, jak jsou šťastní, že mají jeden druhého, starají se jeden o druhého… Závidím jim. A přeju si mít totéž, co mají oni. S tebou.‘ Tohle profesorovi lektvarů vyrazilo dech. Až tak toho okouzlujícího mladíka zaujal? Nečekal, že by to bylo oboustranné, i když jeho Harry velice přitahoval. A jeho přání mít totéž, co mají jeho kamarádi – tušil, že spíš než Weasleyho s Grangerovou myslí jeho kmotřence a mladého Longbottoma – chápal. A souhlasil. Oni dva mají očividně hezký vztah, to usoudil i z toho, jak jej večer Draco zpovídal, ohledně Nevillova stavu po výbuchu kotlíku. Byl vystrašený, dělal si starosti… Bál se o svého přítele, to bylo jasné. A ano, i Severus jim záviděl. I on chtěl mít to, co ti chlapci. A toužil mít to NĚCO s Harrym. Sklopil oči ke zbytku dopisu. ‚Chybíš mi. Doufám, že máme dost velkou naději, abychom to aspoň zkusili. Já bych to zkusil rád. Tvůj Harry.‘ ‚Můj odvážný Nebelvír,‘ usmál se profesor. ‚Troufá si.‘ ‚Protože neví, že si troufá na mě,‘ uvědomil si. A jeho radost poněkud opadla. Ale po chvíli se to zlepšilo. Severus si připomněl, že dává Harrymu poznat SVOU duši, SVÉ zaujetí lektvary, SVŮJ pohled na život a svět. Aniž to mladý lev ví, touží sblížit se s NÍM. Usmál se. Vstal od stolu a zamířil do pracovny. Na čistý pergamen začal psát odpověď pro Harryho. Po vydatné snídani, zahrnující opět fůru lektvarů, madam Pomfreyová nevydržela ty tázavé a naléhající pohledy jistých zelených očí a spustila: „Prohlédla jsem vás, pane Pottere, ale ta slabost,“ narážela tím na závrať, s níž ho přistihla, když ho viděla odcházet z koupelny, „mě přesvědčuje o jediném, že ještě zůstanete tady. I ta ruka ještě není v pořádku.“ Harry nespokojeně zafuněl a opřel se do polštáře. Pak se podíval na ženu v čepci. „Máte aspoň odhad?“ zeptal se. „Kdy asi tak…“ Ošetřovatelka se zasmála. Pak mladíka poplácala po ruce a vzala tác s lahvičkami od lektvarů. „Zeptejte se mě zase pozítří,“ doporučila s úsměvem. „Nebuďte lehkomyslný, Harry. Vaše zranění byla velmi vážná.“ Pak odvlála k sobě. „Ach jo,“ zavrčel Nebelvír. Z protějšího lůžka se ozval Neville: „Má pravdu, Harry. Copak se nechceš včas uzdravit, abys mohl na to své rande?“ Nato se Harry zarazil. „Máš pravdu,“ zamumlal. „Chci se uzdravit, jenže Prasinky jsou ani ne za čtrnáct dní. Mám strach, že to nestihnu. Já ho tak moc chci vidět…“ Ty poslední slova už řekl potichu a trochu překvapeně, jak si uvědomil ten tísnivý pocit stesku. Nikdy dřív mu nikdo tak nechyběl. Ano, když se musel o prázdninách vrátit do Zobí ulice, chyběli mu přátelé, ale ne takhle. Tenhle pocit je úplně jiný. Harry si lehl a přemýšlel. Zdává se mu o tom muži s temnýma očima. A ty sny rozhodně nejsou nevinné. To ale Harry přičítal svým rozbouřeným hormonům, protože jediný Ellisův polibek v něm vyvolal pocity, jako žádná dívka předtím. „Dobré ráno, chlapci!“ zahlaholil ředitelův hlas. Harry si vzpomněl na svůj rodokmen a žaludek se mu zhoupl nervozitou. ‚Bude ho chtít vidět? Teď?‘ Byl tak vděčný Snapovi, že ho uchránil před ředitelovou nadějí. Už takhle se cítí pod tlakem. ‚Dlužím Snapeovi víc, než jsem si myslel,‘ napadlo ho. ‚Proč to vlastně udělal? To tak moc věří, že bych selhal?‘ Ucítil bodnutí zklamání. Ale byl k sobě upřímný. Neví jistě, že by to zvládl, má o sobě a svém vzdělání dost pochybností. ‚Musím hodně cvičit,‘ rozhodl se. ‚Budu trénovat. Souboje a stínovou magii. A začnu znova s Nitrobranou,‘ rozhodl se pevně. Jen se trochu zachvěl při pomyšlení na hodiny Nitrobrany se Snapem. Nebyl si jist, že je ochoten cvičit s ním. Bojí se riskovat současný mír mezi nimi. ‚Musím najít jiný způsob,‘ rozhodl se. Když se probral ze svého vnitřního boje, zjistil, že ředitel sedí u jeho postele a s úsměvem ho pozoruje. Začervenal se. On k němu přijde ředitel školy a on se ztratí v myšlenkách. „Dobré ráno, pane. Promiňte, zamyslel jsem se.“ „To je v pořádku, Harry,“ uklidňoval ho profesor. „Mohu se zeptat, o čem jsi přemýšlel, nebo je to tajemství?“ „No, já…“ zaváhal Harry, „myslel jsem na… svůj výcvik,“ mírně ztišil hlas. Všiml si, že madam Pomfreyová si odvedla Nevilla do kanceláře, vytušil, že ho brzy pustí a záviděl mu. Zase. „Ale,“ podivil se Brumbál. „Rozhodl ses skončit? Myslíš, že to je moudré?“ „Ne, pane, já nechci skončit,“ vyvrátil mu to Harry. „Chci se do toho pořádně opřít. A začnu… znova s Nitrobranou.“ Sklopil hlavu a napadlo ho, jestli neudělal chybu, právě dal řediteli další naději… „Se Severusem?“ zeptal se ředitel tiše. „Já nevím,“ zašeptal Harry a vzhlédl. „Nemluvili jsme o tom, ale nemyslím, že by si to chtěl zopakovat. Bylo to pro něj těžké stejně jako pro mě. Musím najít jiný způsob, jak se to naučit, bez toho, abychom si vzájemně lezli do hlavy a viděli věci, o které se člověk normálně nechce dělit. Teď docela vycházíme. Nechci to zničit a vrátit se do starých kolejí.“ Harry hleděl na své sevřené prsty na přikrývce, neviděl, jak ho starý čaroděj soucitně pozoruje a už vůbec si nevšiml, že neslyšně vešel černě oděný čaroděj a poslouchá jeho výlevy. „Jsou různé způsoby, jak na Nitrobranu,“ ozval se sametový hlas do toho ticha. Harry na něj překvapeně pohlédl. „Já… se podívám po nějakých knihách, které by vám mohly pomoct. Nebudu vás učit, pokud nechcete, mohu fungovat pouze jako poradce. Souhlasíte s tímhle uspořádáním?“ zeptal se. Harry na něj užasle zíral. Pak se vzpamatoval, polkl a přikývl. „Tohle by asi šlo,“ připustil tiše. „Přinejmenším to můžeme zkusit. Nějak to jít musí.“ Snape přešel k lůžku a cestou si přitáhl židli vedle svého nadřízeného. „Když jste viděl tu Dracovu vzpomínku, říkal jste, že si Temný pán od vaší mysli sám drží odstup. To vám pomůže, nebudete pod takovým tlakem. V pátém ročníku se na vás tlačilo ze všech stran… Možná to teď půjde lépe, s odlišným přístupem a podmínkami,“ mínil. „Děkuju, pane,“ hlesl Harry. „Teď, Harry,“ ozval se ředitel, „Severus mě obeznámil s výsledky svého Lektvaru původu. Bohužel ani jeden z nás dvou není Godrikovým dědicem. Mohu tě požádat o tvůj rodokmen?“
Žádné komentáře:
Okomentovat