1 kapitola
A ano, právě teď si musel vzpomenout na tu větu, kterou od Brumbála slyšel už coby prvňáček a kterou mu při jejich posledním hovoru starý muž připomněl: ‚Nelze jen prodlévat v minulosti a zapomenout žít.‘ Harry věděl, co mu tím čaroděj říká a v duchu s ním částečně souhlasil. Ale nedokázal říct, že nežije jen minulostí. Nezapomněl žít, měl víc než dobrý důvod začít znova… Byla ironie, že za ten důvod vděčil tomu, kdo ho zradil. Harry zatřepal hlavou a rozhlédl se. Většina hostů už odcházela. Profesoři odváděli studenty, pozvaní novináři se taky trousili k východu, u hrobky vlastně zůstali jen ti, kterým se chtěl Harry vyhnout nejvíc. Protože by musel hodně vysvětlovat. Ze svého místa dobře viděl, tak si všechny prohlížel. Rodina Weasleyových se začala opět rozrůstat. Ron přivedl do rodiny Hermionu, společně se postarali o dalšího člena, někdejší vševědoucí nebelvírka se pyšnila pořádně zaobleným bříškem. Ginny, jak si povšiml, zřejmě neměla doprovod, ale neušlo mu, jak je vysoká a opálená. Z novin věděl, že hraje profesionálně famfrpál a je stále svobodná. Arthur a Molly vypadali o něco starší, ale vlastně pořád stejně. George, přeživší dvojče z dvojice Fred a George, objímal kolem pasu brunetku, v níž Harry s překvapením poznal bývalou spolužačku Angelinu. Billa a Fleur přelétl pohledem a zastavil se u Charlieho. Ten jej upoutal kvůli svým dvěma sousedům, po jeho pravici totiž stál jistý blonďatý zmijozel… se stejně světlovlasou holčičkou, jako on sám. A vedle něj… Stejně černě oblečený a zamračený, jako vždy… Severus Snape. ‚Má o trochu delší vlasy,‘ všiml si Harry. ‚Je pořád stejně bledý a vysoký… Jakoby nestárl. Vůbec se nezměnil.‘ V duchu si povzdechl a čekal, až všichni odejdou. Chtěl se rozloučit… a chtěl u toho být sám. Nakonec se dočkal. Poslední truchlící zmizel z dohledu, on mohl slétnout dolů a udělat, proč přišel. „Nezlobte se, pane, že jsem přišel takhle,“ řekl Harry tiše, když nabyl své lidské podoby a postavil se u hrobu. „Nejspíš byste řekl, že to není nebelvírské, ale… Já to nedokážu. Nemůžu, teď to prostě nezvládnu, nejsem připravený, jen tak přijít a mluvit s nimi se všemi… a s NÍM. Nejsem o nic víc připravený, než jsem byl před sedmi lety. A nevím, jestli někdy budu. Vím, že bych měl a jednou stejně asi budu muset... Vím to tady,“ ukázal si na spánek, „ale ještě to nedokážu přijmout tady,“ položil si dlaň na srdce. „Můžu vám jen slíbit, že se o to pokusím. Ale teď nemůžu.“ Sklopil hlavu a chvíli mlčel. „Děkuju, že jste mi řekl pravdu, když jsme se viděli. Dlužím vám díky za spoustu věcí a myslím, že za to podstatné jsem vám nepoděkoval nikdy,“ řekl zamyšleně. „Byl jste jeden ze tří nejdůležitějších lidí v mém životě, hodně jste mně ovlivnil. Děkuju, za všechno, pane. Doufám, že jste na dobrém místě. A pokud uvidíte mé rodiče… a Siriuse… prosím, řekněte jim, že je mám rád,“ požádal tiše svého starého profesora, přestože měl pocit, že je to nesmyslné… Sáhl do kapsy svého pláště, něco vytáhl a položil to na dlaň. Nechal krátce působit svou magii, předmět se zvětšil, tak jej mohl položit k náhrobku. Fénix, který tam doteď seděl tiše a bez hnutí, zvedl hlavičku, podíval se na Harryho svýma korálkovýma očima a krátce zazpíval. Harryho oči zvlhly. Tolik vzpomínek se mu vracelo, jen tím, jak tu stál a truchlil. „I tobě dlužím hodně díků, Fawkesi,“ řekl, když pták dozpíval. „Zůstáváš ve škole?“ Pousmál se, když fénix při otázce naklonil hlavu a pak přikývl. „Rád tě zase uvidím,“ dodal, protože mu neušel zvědavý záblesk v jeho tmavých očích. „Víš, možná zase přijedu. Británie mi občas chybí. Do té doby… se opatruj. Sbohem.“ Vzápětí už mladého kouzelníka nebylo. K nebesům vzlétl jestřáb a zamířil k pobřeží. 1. kapitola – Dopis z Bradavic Dvanáct let po pádu Voldemorta, San Francisco, USA ‚Vážený pane Evansi, S potěšením Vám oznamujeme, že ve Škole čar a kouzel v Bradavicích počítáme se studijním místem pro Vás. V příloze Vám zasíláme seznam potřebných knih a vybavení. Školní rok začíná 1. září. Očekáváme Vaši sovu nejpozději 31. července. Se srdečným pozdravem Pomona Prýtová Zástupkyně ředitelky školy. Zeleným inkoustem psaný dopis mu vyklouzl z chvějících se prstů, když Harry dočetl. Věděl, že to přijde. Vlastně to čekal každým dnem, ale že se bude cítit takhle, to netušil. Najednou nevěděl, co má dělat. Pokaždé, když si pomyslel, že by se měl rozhodnout, jak postupovat, pokud dopis z Bradavic přijde, prostě si řekl, že je dost času a odložil to. Teď si za to taky pořádně vynadal. Vstal, dopis vložil do obálky a zamyšleně pohlédl oknem ven. Jeho pracovna byla plná světla… a hluku. Na zahradě pobíhaly tři děti a tropily takový povyk, jaký jen dokážou tři děti vytvořit. Harry se pousmál. Lupin vždycky zdůrazňoval, že není dvakrát rozumné pracovat v takovém kraválu, ale Harrymu to nevadilo. Vlastně ho uklidňovalo, když je slyšel nablízku. Potřeboval mít své milované u sebe, vědět, že nikdo z nich není daleko… A že jsou v bezpečí. Tady se v bezpečí cítil. Nevěděl, jestli se dokáže vrátit do Británie nadlouho. Najednou sebou trhl, ucítil, jak někdo prošel ochranami domu. Vyslal svou magii napřed, aby zjistil, kdo to je… A vzápětí se upokojil. Ucítil nezaměnitelné magické podpisy dvou kmotrů svého synka. Očekávaný host dorazil.
Žádné komentáře:
Okomentovat