Zakázané ovoce III

 

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Nefas Snapeová
Vedlejší pár: Severus Snape/ Nymfadora Tonksová
Shrnutí: Nejnebezpečnější protivník je ten, který už nemá co ztratit.
Poznámka: V povídce jsou změněny dvě podstatné skutečnosti oproti šestému dílu - Lucius Malfoy není už v Azkabanu a je opět v relativní přízni Pána zla, a Voldemort nemá žádné horcruxy.
Navazuje na Zakázané ovoce II
Děkuji Corny za beta read
Dopsáno v roce 2007

Zakázané ovoce III

Pohřeb byl malý a tichý. Obyčejná rakev, pár bílých lilií, nic okázalého. A žádná slova. Stejně by se nenašlo jediné, které by popsalo tu neskutečnou bolest, jež se rozlézala jeho hrudí jako mor. Byla to nejcennější, co měl. Jediná žena jeho života.
Neplakal. Vlastně neuronil slzu už dobrých dvacet let. Jen tam stál a díval se, jak spouštějí její rakev do černých hlubin země, aby spočinula vedle svého manžela tam, kde bylo pohřbeno už tolik jejich předků.
Na rakev z mahagonového dřeva dopadla s dunivým nárazem první sprška hlíny. V až děsivé tichosti ji pohřbil on sám. Spolu s ní zaházel do hrobu i svoji bolest. City byly odjakživa něco, co si nemohl dovolit. Nevychovali ho, aby ukazoval své slabosti, proto taky dokázal přežít. Ano, přežít. Jenže lidé kolem něj umírali až děsivě často. Naposledy se upřeně zahleděl na čerstvou mohylu a hodil lopatu na zem. Ruce si otřel do kalhot a mlčky minul Brumbála.
„Je mi to líto,“ zašeptal Brumbál, když kolem něj Severus procházel.
Severus ušel ještě tři kroky, než se zastavil a zamumlal, aniž by se otočil: „Jo, to mně taky.“ V jeho hlase však nebyla ani stopa po jakémkoli citu. A i kdyby byla, nebyla by to lítost, ale vztek. Rostl v něm každou vteřinou. Něco mu našeptávalo, aby popadl tu lopatu ze země a rozbil Brumbálovi hlavu na krvavou kaši. Pak by se mu snad ulevilo. A nebo taky ne. Jenže copak na tom záleželo? Byla mrtvá. Byla mrtvá stejně jako Lily, jako Karkarov, jako Rosier, prostě jako každý, koho znal. Kdo byl na řadě? Lucius? Kdo pak? Měl tohle být trest za špatná rozhodnutí, která udělal? Nechá si ho smrt naposled? Až nebude mít nikoho? Uštve ho jako zvěř? Takhle vypadal Brumbálův slib, že ji ochrání?
Severus Snape mlčky kráčel ze hřbitova nahoru k Harmondale. Nebe se zatáhlo a spustil se prudký liják. Vzhlédl a trpce se usmál.
„Ještě tam nejsi ani pět hodin a už tam děláš dusno, co?“
Vždycky muselo být po jejím. Kolikrát jí domlouval, ať se přestěhuje někam do bezpečí. Tady široko daleko nebyla ani noha. A on byl v Bradavicích. Nebyl tu, když ho potřebovala. Když ležela v hale na mramorové podlaze a umírala, on stál v Brumbálově pracovně a neochotně se přiznával k tomu, jak ho Bellatrix s Narcissou zahnaly do kouta. Musel se zavázat neporušitelnou přísahou.
„K čertu!“ ulevil si, když si na to vzpomněl. Takhle školácky se nechat nachytat.
Problém byl v tom, že Bellatrix by mu mohla nadělat spoustu problémů, kdyby odmítl. Byla zákeřná jako zmije schovaná v trávě. Musel ji získat na svou stranu. Věděl moc dobře, že s ní a s Lestrangem táhne parta Smrtijedů, kteří ho sledují ve dne v noci. Hlídají každý jeho pohyb a čekají na sebemenší náznak, že není loajální k Pánu zla, aby ho rozcupovali na malinkaté kousíčky. Nechtěl umřít a nechtěl ohrozit svou úlohu špeha. Nu, situace nebyla tak bezvýchodná. Stačilo jen dát pozor, aby si Draco nespálil prsty a zároveň mu překazit každý pokus provést tu šílenost. Jistě, nepočítalo se s tím, že Draco uspěje. Nicméně o to víc tu vyvstávala hrozba, že to příště bude on, kdo dostane tento úkol. Ne, že by s tím nepočítal. I Brumbál si byl vědom toho, že dříve nebo později dostane rozkaz tohoto znění, a pak bude muset velice rychle vyklidit pole. A zatímco tohle všechno říkal Brumbálovi v jeho pracovně, její krev se rozlévala po podlaze. Volala ho v tu chvíli? Při té myšlence se mu sevřelo hrdlo. Volala ho a on nepřišel? Zklamal ji. A Brumbál zklamal jeho.
Zastavil se před bránou. Najednou mu to tu připadalo pusté. Pach smrti se vznášel nad domem jako štiplavý zápach. Dostal tři dny volna - jak milé. Byl už promoklý na kůži, ale nechtělo se mu dovnitř. Ještě se nedokázal odhodlat, aby uklidil v hale. Pořád tam byla kaluž její sražené krve na bílém mramoru v hale. Otočil se a zamířil k lesu.
Šero a ticho bylo uklidňující. Jeho vycvičené smysly, otupělé pobytem ve škole, to jen vítaly. Déšť měkce bubnoval do listí, ohýbal větvičky.
Věděl, že to byl trest. Pán zla neměl rád, když někdo jednal za jeho zády. Byl to trest za jeho dohodu s Narcissou. Ale Brumbál slíbil, že ji ochrání! Slíbil to! A nedodržel! Nedokázal ji ochránit! A proč? Protože ochrana Pottera a Bradavic vytěžovala bystrozory a Řád natolik, že ji odsunuli na vedlejší kolej. Nebylo to fér. Sakra, nic v jeho životě nebylo fér. Brumbál neochránil Lily! Neochránil ani Claudii! Stará se jen o Pottera. Pořád někam odcházel, Řád za něj vedla McGonagallová a bylo to samé Potter sem, Potter tam. Lidé, na kterých mu záleželo, byli pro velkého kouzelníka Albuse Brumbála postradatelní.
„TO NENÍ FÉR!“ zakřičel do šumění deště.
Po smrti Lily a pádu Pána zla se sesypal. Nedokázal to tehdy zvládnout. Ale ani dnes se s tím nevyrovnával o moc lépe. Neměl na světě mnoho lidí, k nimž by měl bližší vztah. Vždycky, když si začínal myslet, že to bude dobré, rozbil se mu život jako domeček z karet. Nejdřív přišel o všechno díky Pánu zla - o otce, o iluze, o jedinou lásku svého života, o domov, o rádoby přátele. Napáchal toho dost a trvalo mu dlouho, než si uvědomil, že ho Pán zla jen lže a využívá ho. Poslední ranou bylo, když požádal svého Mistra, aby ušetřil Lily Evansovou. A dostalo se mu odpovědi, že proč ne, bude to hezká hračka pro Smrtijedy. Pán zla věděl, že ji miluje, a přesto z ní chtěl udělat kurvu pro každého Smrtijeda, který na ni dostane chuť. Tehdy pochopil.
Naivně si myslel, že když Pán zla byl špatná volba, pak to správné, co měl už dávno udělat, bude být s Brumbálem. Zradil. Lezl div ne po kolenou, aby mu Brumbál dal šanci. Ano, tak moc se ponížil! A Brumbál mu kupodivu rád tu šanci dal. Tančil mezi vejci, vyzrazoval ty nejtajnější informace, pomáhal k útěku zajatým členům Řádu, informoval o pohybech Smrtijedů, o plánovaných útocích. S trochou nadsázky Brumbál věděl i o tom, co měl Pán zla k snídani. Dlouho ale trvalo, než mu začal Brumbál důvěřovat. Zpočátku nesměl na schůzky chodit ozbrojený. Díky tomu ho málem zabil jeden mladý iniciativní bystrozor, který se domníval, že je Brumbál v ohrožení života. Jizva na hrudníku mu navždy připomínala Brumbálovu přehnanou opatrnost nebo lhostejnost. Záleželo na úhlu pohledu.
Ani nedokázal říct, kdy přesně se prolomily ledy. Nejspíš v době, kdy se sesypal, protože to nedokázal zvládnout. Najednou doslova přes noc se jeho život rozpadl - Lily byla mrtvá, polovina lidí, které znal a považoval za přátele taky, nebo je zatkli, jeho otec byl mrtvý, matce se bál přijít na oči, uvědomoval si, že je prašivý zrádce. Nikoho neměl, kdyby ho tehdy Brumbál nepodržel, nejspíš by skončil jako alkoholik a zkrachovalec. A když vyšel ze soudní síně, a tam na něj čekala Claudie a nic mu nevyčítala, věřil, že to bude dobré. Že měl Brumbál pravdu, že začne nový život.
Jenže minulost se znovu a znovu hlásila o slovo. Tak jako Lily neochránil Brumbál ani Claudii. A poprvé Severuse napadlo, že kdyby byl věrný Pánu zla, nemuselo se to stát. Kdyby měl pořád tu starou důvěru, tu moc, kdyby nezradil, nemusel by Narcisse nic slibovat. Odpálkoval by s přehledem ji i Bellatrix, možná by ani Lucius nebyl v Azkabanu, protože by ta akce vyšla. Draco by nedostal ten absurdní úkol. Claudie by žila! Možná by Voldemort nikdy nepadnul. Kdyby bylo velké slovo, a přece Severuse zaplavila hořkost.
Jeho pozice dnes nebyla tak silná jako kdysi. Pán zla si na něj dával pozor, i když mu hodně věřil. Kdysi by pro něj Bellatrix nebyla soupeř, dnes si na ni musel dávat pozor. Dnes byl totiž přeběhlík, zrádce, špeh, stal se tím, čím vždycky opovrhoval. Trpce se usmál. Nebylo ironií osudu, že když byl Smrtijed, dokázal si sám sebe vážit, a teď, když byl na té správné straně, pohrdal sám sebou? Ano, dnes…bylo mnoho věcí jinak. Jedna se však nikdy nezměnila. Smrt mu brala postupně jednoho po druhém.
Dnes už ho děsilo jen málo věcí.

*****

„Severusi! Tak ráda tě zase vi…“
Severus stál ve dveřích a probodával jí vzteklým pohledem. Byl to přesně ten výraz, kdy si ani ona nedovolila ho dráždit.
„…vidím,“ dořekla Nefas a koketně se usmála. Její hluboký výstřih i svůdné úsměv se dnes minuly účinkem.
„Kde jsi byla?“ zasyčel Severus.
„No, ve škole přece,“ odpověděla s falešnou bezelstností a zamrkala na něj řasami jako mrkací panenka.
„Jak to, že jsi nepřišla na pohřeb?!“
„Jo tohle,“ pousmála se Nefas. „Nemohla jsem,“ dodala a zatvářila se zkroušeně.
„Poslal jsem řediteli tvé školy sovu,“ zavrčel Severus.
„No to ano,“ přikývla. „Ale asi se zpozdila. Prostě mě dřív nepustili.“
Severus měl sto chutí ji uhodit. Věděl, že lže, zcela nehorázně lže.
„I když jsi ji neměla ráda, aspoň jsi mohla mít dost slušnosti, abys přijela na její pohřeb!“ vyštěkl.
„Proč?“ ušklíbla se dokonalou kopií jeho vlastního pohrdavého výrazu. „Jsem ráda, že je mrtvá!“
Severus sevřel ruku v pěst. Jedině skutečnost, že je Nefas žena, mu zabránila v tom, aby jí jednu nevrazil.
Nefas k němu došla a pohladila ho po paži.
„No tak,“ pousmála se. „Dívej se na to z té lepší stránky. Teď už můžeme být jen a jen spolu.“
Severus ji odstrčil.
„Ty se vracíš do školy a já do práce,“ řekl jí úsečně.
„Nevracím se do školy,“ zavrtěla hlavou.
„Prosím?!“ zamračil se.
„Nebaví mě to,“ sdělila mu. „Uč mě ty. Vykašli se na tu blbou práci, stejně ji nenávidíš.“
Severus jí sevřel bradu mezi palcem a ukazováčkem.
„Ty se vracíš do školy a nebudu s tebou o tom diskutovat!“
Vysmekla se mu, uraženě vyběhla po schodech do svého pokoje a důkladně za sebou přitom práskla dveřmi.

*****

„Nefas?“ zívl.
Ležela vedle něj v jeho posteli. Ani netušil, kdy přišla.
„Už se na tebe nezlobím,“ sdělila mu blahosklonně.
„Nezlobíš?“ nevěřil vlastním uším. „Ty na mě?!“
Přikývla.
„Chci se usmířit,“ usmála se a její ruka vklouzla mezi jeho nohy, kde sevřela přes látku boxerek jeho penis.
Severus ji chtěl naštvaně odstrčit, vážně chtěl. Jenže její prsty nezapomněly nic ze své zručnosti. Znala ho příliš dobře - každý sval, každičký nerv v jeho těle.
„Řekni mi, jak se ti to líbí,“ zašeptala. „Vyprávěj mi o tom, jak po mně toužíš.“
Severusovi se z hrdla vydralo zavrčení, když stáhla látku jeho spodního prádla a dotkla se ho přímo. Claudie a Nefas - to nebyla láska, co k nim cítil, byla to posedlost. Celé roky se to snažil ovládnout, ale marně. A tváří v tvář tomuhle ďáblovi, kterého před šestnácti lety zplodil, nemohl obstát. Nejhorší na tom bylo, že to věděli oba.
„Tak horký, tak vzrušený,“ šeptaly její smyslné rty. „A pořád tak krásný.“
Byla jako jed, rozpouštěla jeho vůli a nahrazovala ji bohapustým chtíčem.
Byla démon!
Byla jeho!
Sundal si boxerky a přitisknul ji pod sebe. Vášnivě se začali líbat a on si jako obvykle musel dávat pozor, aby ho nekousla.
Byla ďábel.
A on jí upsal duši.
„Severusi, ty zvíře!“ vzdychla.
Ne, byla víc než to.
Byla Nefas.
Byla hřích.
Vyhrnul jí saténovou košilku, koleny jí roztáhl nohy a na jediný příraz do ní proniknul, až se zachvěla. Ruce jí chytil za zápěstí a přitiskl podél hlavy. Bylo to nezbytné. Její dlouhé, rudě nalakované nehty by ho dokázaly příšerně zřídit.
Sevřela ho nohama kolem pasu. Její temně černé oči se třpytily divokým chtíčem a cenila na něj zuby jako zvíře.
Přirážel pomalými, dlouhými pohyby. Vychutnával si její vůni, její vzdechy, její tělo vycházející mu vstříc. Byla pořád tak krásně těsná, i když ne jako tenkrát poprvé.
„Netrap mě! Severusi!“ vzdychla.
„Tady určuji pravidla já, holčičko,“ ušklíbl se. Neměla takovou sílu, aby se mu vykroutila, a jemu dělalo dobře mít ji v moci, zkrotit ji - aspoň na chvíli.
Drsně ji políbil a ona se pokusila ho kousnout. Vrčela jako šelma. A pak ucítil, jak její svaly sevřely jeho penis. A znovu. Netušil, kde se to naučila, ale bylo to zatraceně účinné. Její úsměv mu napověděl, že výraz ve tváři ho prozradil.
„Trochu jsem studovala…v knihovně,“ uculila se.
Tentokrát zavrčel on a jeho přírazy se rázem staly divočejší, drsnější. Nefas to přivítala hlasitým sténáním.
„Ano! Hlouběji! Víc!“ pobízela ho.
Na těle mu vyrazil studený pot. Ještě jednou přirazil a s chraplavým sténáním se udělal.
„Tomu říkám přivítání doma,“ ušklíbla se.
Znovu pocítil chuť dát jí facku, ale protože ji stále držel, aspoň ji hrubě políbil. Teprve poté jí uvolnil ruce a lehnul si vedle ní.
Nefas si nenuceně svlékla noční košilku. Její bílá hebká kůže jako by v šeru pokoje doslova zářila.
„Zvládneš to ještě jednou, viď?“ zapředla a přejela mu prsty po nahé hrudi.
„Změnila jsi se,“ řekl jí. Jen to, že se mu ty změny nelíbí, si nechal pro sebe.
„Ty taky,“ odvětila a obkročmo se na něm usadila.
Cítil, jak se mu o stehno otírá vlhkým klínem, a věděl, že tohle bude dlouhá noc.

*****

Severus vstoupil do Brumbálovy pracovny a už z pohledu těch pomněnkově modrých očí poznal, že se děje něco špatného.
„Posaď se,“ vybídl ho Brumbál gestem ruky.
Severusovi se nechtělo, věděl, že pokud to udělá, zdrží ho ředitel neúnosně dlouho.
„Jen se posaď.“
Něco v Brumbálově hlasu ho přimělo poslechnout. Instinkt mu napovídal, že jde o něco hodně vážného. Brumbál se ještě nikdy takhle netvářil. A to nevěstilo nic dobrého.
„Proč jsi mi neřekl, že máš sestru?“ zeptal se Brumbál.
Severuse ta prostá otázka znepokojila, ale navenek nedal nic znát.
„Jsem snad povinen takové věci hlásit?“ otázal se příkře.
„Ne, to jistě ne,“ zavrtěl Brumbál hlavou. „Ovšem…“
„Ovšem co?!“ zavrčel Severus. Začínal tušit problémy.
„U Merlina, Severusi! Přestaň si se mnou hrát!“
Severus nikdy neslyšel Brumbála zvýšit hlas a dnes došel k závěru, že by se bez té zkušenosti docela dobře obešel.
„Uvědomuješ si, jak závažný je to zločin?! Za incest je doživotí v Azkabanu! A smrt pro to dítě! Musel jsem nasadit všechny páky, aby tě taky nezatkli!“
Severus ucítil, jak ho bodlo někde za hrudní kostí. Prudce vstal, až se židle převrátila a dopadla se zaduněním na zem.
„Kde je?!“ vyštěkl.
„V nemocnici sv.Munga…bránila se zatčení,“ řekl Brumbál tiše.
„Vy! Jak jste mohl?!“ zasyčel Severus nenávistně.
„Nemohl jsem nic dělat. Na oddělení bystrozorů přišlo anonymní udání. Šli to prověřit a…došlo k souboji. Zabila tři bystrozory, než ji…“
„Baví vás to, Brumbále?“ otázal se Severus.
„Co?“ nechápal Brumbál.
„Zahrávat si se životy lidí. Rozhodovat o tom, kdo bude žít a kdo zemře…tak jako to dělá Pán zla,“ řekl Severus.
„Máš pocit, že tohle dělám?“ povzdechnul si Brumbál dotčeně.
„Jo, mám. A víte co? Už mě to nebaví, skákat, jak vy pískáte. Mám toho právě tak dost! Končím!“ prohlásil Severus.
„Končíš? S čím?“
„Se vším - s touhle školou, s Řádem a především s vámi!“ vyštěkl Severus.
„To nemůžeš, Severusi…,“ začal Brumbál, ale dál se nedostal.
Severus za sebou prásknul dveřmi.

*****

Vypadala tak křehce, tak bezbranně, když ležela v nemocničním pokoji na lůžku jako polámaná loutka.
„Kolik jí zbývá času?“ zeptal se Severus ošetřovatelky.
Žena pokrčila rameny.
„To se nedá určit, pane Snape.“
Pokýval hlavou.
„Odhadujeme, že nejvýš měsíc,“ dodala šeptem.
„Musí být tady?“ otázal se zamyšleně.
„Nerozumím vám.“
„Jestli je nezbytně nutné, aby byla u vás. Chci ji vzít domů,“ vysvětlil ošetřovatelce až přehnaně trpělivě.
„To je od vás sice hezké, že se o sestru chcete postarat…ulehčit jí to, ale je zatčená. Nemohu vám dovolit odvést ji.“
„Ne?“ povytáhl obočí.
„Ne.“
Znovu pokýval hlavou.
„Jak myslíte,“ řekl tiše a odešel.

*****

„Severusi…prosím.“
Severus zvedl hůlku a namířil na Brumbála.
„Avada kedavra!“
Pozdravuj v pekle, dědku! Jednou se tam sejdeme. Ale než se tak stane, mám ještě něco na práci.

*****

Severus nadzvedl Nefas hlavu a vlil jí mezi rty trochu lektvaru. Účinkovalo to téměř okamžitě. Zasténala a otevřela oči.
„Severusi?“ zašeptala nakřáplým hlasem tak nepodobným tomu, který znal.
„Šššš, nemluv,“ řekl a vzal ji do náruče. „Teď půjdeme domů, maličká.“
Přešel doprostřed místnosti, cestou lhostejně překročil tělo mrtvé ošetřovatelky a přemístil se.

Položil ji do své postele a přikryl. Pak se posadil vedle ní a vyndal z kapsy hábitu malou lahvičku.
„Mrzí mě to,“ zašeptala a po zohavené tváři se jí skutálela slza.
„Šššš,“ pousmál se na ni. „Všechno bude zase dobré, maličká.“
Ano, vždycky byl dobrý lhář.
„Nebude,“ zasípala. „Já umřu, že jo, Severusi? Umřu.“
Severus nepatrně přikývl.
„Bude to bolet?“ zeptala se a víc než kdy jindy mu připomínala vyděšené dítě. A on si víc než kdy předtím uvědomil, že je to jeho dcera.
„Ne, nebude. Bude to jako jít spát po dlouhém a namáhavém dni,“ slíbil.
„Opravdu je mi to líto - všechno,“ vzlykla.
„Ne, maličká, nelituj toho,“ pohladil ji po vlasech.
„Ty nevíš…nevíš, co jsem udělala,“ popotáhla. „To já…to kvůli mně je máma mrtvá.“
„Ne, ty za to nemůžeš,“ pokoušel se ji utěšit.
„Můžu,“ špitla. „Přesvědčila jsem Malfoye, Luciuse Malfoye, aby našeptal Pánovi zla tu myšlenku…aby ji dal zabít.“
Severus si říkal, že by měl mít vztek, ale cítil jen podivné prázdno. Na ničem teď už nezáleželo. Jen na seznamu, který si udělal, přibyla další jména. Nic víc.
„Vždycky sis zahrávala s ohněm,“ povzdechl si. „A tentokrát se spálila. Zkoušet využít Luciuse Malfoye - to bylo pošetilé.“
„Vidíš, je to všechno moje vina,“ hlesla nešťastně.
„Netrap se tím,“ pohladil ji po tváři. „Na Luciuse taky dojde, na všechny dojde.“
Odzátkoval lahvičku, nadzvedl jí hlavu a přiměl ji obsah vypít.
„Co je to?“ zeptala se.
„Po tom budeš spát,“ řekl.
Vzala ho za ruku. Cítil, jak chlad začíná prostupovat její tělo.
„Mám strach,“ řekla tiše, hlas jí slábnul.
„Nemusíš,“ odvětil. Naklonil se k ní a políbil ji na čelo - jako otec dceru.
Když se narovnal, již nedýchala. Jed účinkoval rychle. A bezbolestně.
Vstal, naposledy se na ni zadíval a pak postel zapálil. Beze spěchu si oblékl plášť, přehodil si kápi přes hlavu a odešel.
Oheň se rozšíří a nezůstane nic než hromada popela. Magický oheň stráví vše - kosti, kámen, kov.
Prach jsi a v prach se obrátíš.

*****

Lucius Malfoy se zaposlouchal do ticha. Jako by slyšel kroky. Vstal z křesla, otevřel dveře své pracovny a vyhlédl na ztemnělou chodbu. Vše se zdálo být v pořádku, ale někde v zátylku se mu usadil nepříjemný pocit.
Vyšel na chodbu a sešel po schodech do salónku.
„Vítej, Luciusi,“ zašeptal ten hlas.
Lucius se prudce otočil a setkal se s temně černýma očima Severuse Snapea.
„Co děláš uprostřed noci v mém domě?!“ obořil se na něj Lucius.
„Co tady dělám?“ opakoval Snape.
Luciusovi něco káplo za krk - bylo to teplé a lepkavé. Povídal se nahoru a zděšeně couvl. Na křišťálovém lustr visela jeho manželka Narcissa a syn Draco - oba měli proříznutá hrdla.
Lucius zalapal po dechu a vytáhl hůlku, jenže ta chvíle, kdy zvedl oči, poskytla Severusovi dostatek času.
Neverbální kletba vyrazila Luciusovi hůlku z ruky i se dvěma prsty. Lucius udělal krok zpět. Byl tak šokován, že ani necítil bolest. A když se podíval do Severusových očích, poprvé pocítil strach. Spatřil v nich totiž vlastní smrt.
„O…o co ti jde?!“ vydechl Lucius a couval před Severusem. Zmrzačenou ruku si tisknul k hrudi. Krev mu barvila hábit.
„Mně? Jen o drobnost,“ usmál se Severus způsobem, z něhož se Luciusovi dělalo nevolno.
„Poslal tě…Pán zla?“ zeptal se Lucius.
„Voldemort?“ Severus poprvé po letech vyslovil to jméno a udělal to s podivně děsivou lhostejností. „Ne, ale až ho půjdu navštívit, řeknu mu, že ses po něm ptal.“
„Tak co ode mne chceš? Co…co čekáš, že udělám?“ zamračil se Lucius.
Severus se zastavil.
„Bojíš se?“ zeptal se.
Lucius zaváhal.
„No, přiznávám, že…mě trochu děsíš,“ připustil.
„To je dobře,“ přikývl Severus. „A pokud jde o to, co od tebe očekávám…očekávám, že zemřeš.“
Luciusovi se nevěřícně rozšířily oči a pak svět kolem něj zčernal.

„Snape?“ zasípal Lucius a pokusil se pohnout. Zjistil, že je pevně spoutaný.
„Tady jsem,“ ozval se Severus a přešel do Luciusova zorného pole.
„Tohle si odskáčeš!“ zasyčel Lucius a pokusil se uvolnit. „O co tu jde?!“
Severus si přidřepl před Luciuse.
„Jde tu o Claudii a Nefas - jistě si na ně vzpomínáš.“
Lucius zbledl.
„Takže pomsta?“ zašeptal.
„Ano, dalo by se to tak říct,“ přikývl Severus a vstal. „No, jaké to je přijít o rodinu, Luciusi?“ zeptal se. Pomalu nenuceně si oblékl hábit a zamířil ke dveřím.
„Já si tě najdu!“ vyplivl Lucius nenávistně. „A pak mi za tohle zaplatíš!“
Severus se zastavil a otočil se.
„Ano, pravda. Vlastně - s tím jsem počítal,“ přikývl.
Lucius začichal.
„Kouř? Co je to?!“ vyjel na Severuse.
„Něco, aby ti nebyla zima,“ usmál se Severus. „Bav se dobře, Luciusi.“
„Snapeeeee!“ zaječel Lucius, když za Severusem zapadly dveře a cvakl zámek.

*****

„Ach, ano! Ano, bože…to je…ono…ano, tak…Remusi, ty zvíře…takhle…och…jsi mi to…ách ano, ano…ještě neudělal…och…nikdy jsem si neuvědomila, jak ho máš…ano, ano, to je ono…velkého…och, Remusi!“
„Jestli ono to nebude tím, že nejsem Remus Lupin.“
Tonksová otevřela oči a zaječela.
Severus jí přitiskl ruku na ústa a jediným trhnutím jí zlomil vaz. Pak vstal a šel se vysprchovat.
Než odešel, ještě dopil víno. Byla by škoda nechat ho tu zkazit. Byl to dobrý ročník. A navíc bystrozoři tu musí najít jeho otisky. Ještě by si mysleli, že to nebyl on.

*****

„To máš odvahu, ukázat se přede mnou po tom, cos udělal!“
Lupinova hůlka se ani nezachvěla, když mířila Severusovi na prsa.
„Odvahu? Možná,“ ušklíbl se Severus a pomalu kráčel k Lupinovi.
„Stůj!“ rozkázal Lupin, ale Severus k němu přesto došel až na vzdálenost paže.
„Víš, Lupine, to není odvaha,“ řekl Severus. „To je vědecký zájem.“
„Cože?“ zamžikal Lupin trochu zaskočeně.
„Vždycky jsem chtěl vědět, jestli ti jako vlkodlakovi vadí stříbro i v lidské podobě, víš?“ pokrčil Severus rameny.
„Snape…,“ začal Lupin, ale najednou ucítil ostrou bolest v břiše.
„A vypadá to, že vadí,“ usmál se Severus a odstoupil od Lupina.
Lupin sevřel rukou jílec stříbrné dýky, který mu trčel z břicha.
„Neber to osobně, Remusi,“ pokrčil Severus rameny.

*****

McGonagallová se dívala Severusovi do očí.
„Proč to děláš?“ zeptala se. „Tolik vražd! A Brumbál ti věřil! My všichni jsme ti věřili!“
„Proč?“ pousmál se smutně Severus. „Mně taky nikdo neřekl, proč musela umřít Lily, Claudie a Nefas - moje dcera. Takže z jakého důvodu, byste měla znát odpověď zrovna vy?“
McGonagallová na něj nevěřícně zírala.
„Takže ti jde jen o pomstu? Vraždíš lidi jen proto, aby ses pomstil? Ale oni s tím nemají nic společného!“
„Ne,“ připustil Severus. „Ale rád odvádím čistou práci. Navíc - stejně by mi šli po krku, dokud bych je nezabil. Proč si přidělávat zbytečně starosti, že?“
„Takže mě zabiješ taky?“ zeptala se McGonagallová. Byla to prostá otázka, nic víc a nic méně.
„Bohužel,“ přikývl.
„A myslíš si, že tím jim vrátíš život?“ otázala se ostře.
„Nezkoušejte na mě psychologii, Minervo. Řád je měl ochránit, neudělal to. Nefas bystrozoři dokonce těžce poranili a zmrzačili při zatýkání. Já vás jen nutím přijmout důsledky za své činy.“
„Když zničíš Řád, Pán zla tuhle zemi ovládne! Copak tohle chceš? Severusi!“
„Jestli se vám s tím bude umírat lépe, tak neovládne. O to se už postarám - o něj a o mladého Pottera,“ ušklíbl se Severus.
„Ne!“ vyjekla McGonagallová. „Přece bys nezabil dítě?!“
„Nefas,“ zašeptal Severus temně. „Byla taky dítě - moje dítě.“
„Jsi šílenec, víš to?“ zakroutila hlavou. „Přišel jsi o rozum!“
„Možná,“ připustil Severus klidně. „A nebo mě přestalo bavit vybírat si mezi větším a ještě větším zlem. Tak jsem si našel třetí cestu. Sbohem a…neberte to osobně, Minervo. Avada kedavra!“
Severus zastrčil hůlku do kapsy a pomalým krokem odešel.
V duchu si na seznamu odškrtl další jméno.
Již brzy navštíví pana Pottera a pan i Voldemorta a pak…no, pak se uvidí, co udělá dál.

Konec