Za tmy

 

Autor: Smaragd Grun
Překlad: sssnake
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Harryho problémy s dospíváním

Za tmy

Byl prokletý.

To bylo jediné možné vysvětlení.

Trápilo ho to už celé týdny. Vlastně to bylo už měsíce, co o tom začal přemýšlet. A dnes, při hodině lektvarů, to bylo jasné. Určitě byl prokletý.

Myslel, že by si o tom mohl promluvit s ředitelkou své koleje. Ale – ne. Ne s McGonagallovou, ne se ženou, ne o tomhle. A s Brumbálem… možná, že by ho vyslechl, pravděpodobně by mu i odpověděl. To by ale mohlo být značně zavádějící. Brumbál nebyl člověk, který by mu pomohl v praktických záležitostech. A co by mohl o kletbách vědět Hagrid?

Jako další ho napadl profesor Lupin, který by byl jistě schopný mu pomoci. Na dveřích jeho pracovny však byl lístek, že se profesor vrátí v pondělí, tedy za čtyři dny. A zbytek učitelského sboru nebyl ani lidský, ani živý.

To způsobilo, že ho jeho zoufalství přivedlo dnešního večera do sklepení. Nenáviděl to tam dole, a z dobrého důvodu. Stěny byly chladné a on se otřásl. Stále však mohl cítit, jak mu pramínek potu stéká dolů po páteři. Stanul tváří v tvář kovaným dveřím a dodal si odvahy. Věděl, že Snape umí být hnusný a krutý, ale Snape také znal sedm podob lektvarů od Samhaina a byl na to náležitě pyšný.

Naneštěstí Harry nevěděl, jestli to nějaký lektvar může spravit. Snapeova slova na dnešní hodině byla ale docela jasná. Kouzlem i lektvarem lze dosáhnout stejného. Dokáže mu Snape pomoci, jestliže by šlo o kouzlo? Nebo hůře, o kletbu?

Harry se zhluboka nadechl a zaklepal. Když otevřel dveře, cítil, jak jeho žaludek udělal kotrmelec. Odmítl tomu však věnovat pozornost. 

Samozřejmě, Snape psal. Harry za sebou zavřel dveře. Postavil se před černý stůl a čekal, dokud Snape nevzhlédne.

„Pane.“

Jako obvykle do něj Snape zabodl svůj planoucí pohled. Neurčitě mávl brkem Harryho směrem a znovu se sklonil nad pergamenem. Harry to pochopil jako výzvu, aby promluvil. 

Dobře. On je tady. Já jsem tady. Mohu se ho tedy zeptat.

„Myslím, pane, že mi někdo něco dal. Nějaký lektvar.“ Snapeova ruka přestala psát a brk se zachvěl. „Nebo mě někdo proklel.“

Brk dokončil větu. Snape vzhlédl a ostře se na něj zadíval. „O čem to mluvíte?“ chtěl vědět. Odložil brk, opřel se v křesle a měřil si ho pohledem planoucích očí. „To jsem zvědav, co za nesmysl z vás vypadne tentokrát.“

Harry musel sám sobě připomenout, že Snape na něj nikdy nepromluvil bez toho, aniž by použil sarkastickou poznámku nebo urážku. Obvykle použil obojí. Tohle nebylo místo, kde by Harry mohl očekávat účast. Ne, účast nebyla tím, co hledal. Nyní potřeboval Snapeovy znalosti. Polkl. „Myslím, že by to mohlo být něco jako lektvar, který jsme připravovali dnes. Kromě něj.“ Znova polkl. „Kromě toho, že brání něčemu dalšímu. Něčemu víc.“ Harry zavřel oči a pevně stiskl víčka. „Něčemu víc osobnímu. Myslím, chci říct, měl bych být schopen. Ostatní chlapci jsou. Oni – dělají to. V noci je slyším. A já nevím jak. Nemůžu.“ Teď mluvil nesmysly a byl si toho vědom. „A já myslím, že je to kletba. Nebo lektvar.“

Poté, co skončil, Harry zjistil, že nemůže zvednout oči ke Snapeovi. Vzor na koberci už uměl nazpaměť, stejně tak i obsah nádob na policích. Nakonec se zaměřil na knihovnu za Snapeovou židlí. Mohl slyšet praskání ohně v krbu a nějaké klokotání vycházející od stolu vedle dveří. Koukal se kamkoliv, jen ne na něj. A přerušit ticho se taky neodvážil.

Nakonec přece jenom Snape odpověděl. „Takže… pokud tomu dobře rozumím,“ protáhl a natočil židli tak, aby na Harryho dobře viděl, „lektvar, který jste se dnes pokoušel připravit, vás přesvědčil o tom, že existují další jemu podobné.“ Snape zabubnoval prsty o desku stolu. „Takové, které omezují více méně dobrovolné tělesné funkce.“ Harry slabě přikývl. Snape potřásl hlavou a zahleděl se někam doprava, směrem ke zbytku hradu. Pak úhledně složil pergameny poházené po stole. Přitom si mumlal něco o potrestání a poslání Parkinsonových děvčat k McGonagallové.

Když byla pracovní deska čistá, naklonil se Snape blíže k Harrymu a několika prsty ho uchopil za bradu. „Vaše závěry vůbec nejsou přehnané,“ připustil. Harryho napadlo, že říci tohle pro něj muselo být hodně těžké. „Najít nějakou stopu bude však o trochu složitější.“

Harrymu se to opravdu nechtělo znova vysvětlovat. Nemyslel si, že to, co se s ním dělo teď, mohl způsobit Bezslzí tonik. Jedna pozitivní stránka tu přece jen byla. Ať už byl jakkoliv vyvedený z míry, aspoň nebude brečet.

„Možná se mýlím, pane,“ řekl Harry, i když si byl jistý, že ne. „Pokud bych to ale zkusil, nemůžu se zranit, že ne?“ zeptal se Harry a doufal, že to vyřeší jediné mávnutí Snapeovy hůlky. Nebo ještě lépe nějaký diagnostický lektvar.

Snape sevřel rty. Harry se bál, že začne s nějakou svojí tirádou, ale nestalo se tak. Místo toho se koutky jeho úst nepatrně pozvedly. To přece nemohl být úsměv! „Nuže, dobrá,“ promluvil ospale. „Tak se na to podíváme.“

Harry zalapal po dechu. „Podíváme?“ Harryho hlas se zlomil. „No ano. Nemarněte můj čas, pane Pottere,“ uculoval se Snape. Harry se podíval dolů, pak nahoru. Nemohl to udělat. 

„Šel byste s tím snad raději za madam Pomfreyovou?“ zeptal se Snape. „Jsem si jistý, že by vás prohlédla se vší dychtivostí.“

Harry se ostře nadechl. „Ne – ne.“

Snape mu pohlédl do obličeje a pak znovu sklouzl dolů. „Tak honem. Přece se nebudete stydět!“ pohodil Snape hlavou v povzbudivém gestu. „Ven s tím, Pottere.“

Harrymu se stáhlo hrdlo. Snape byl hrozný jako vždycky a Harry věděl, že není šance, aby to změnil. Pořád byl ale schopný říci, zda jde o lektvar či kletbu a Harry to potřeboval vědět. Kdyby věděl, o co jde, mohl se podívat do sekce s omezeným přístupem a sám se vyléčit a nemusel by to vysvětlovat někomu jinému.
Může to přece udělat. Udělá to. Donutil svoje ruce k pohybu a pomalu rozepínal šaty. Připadal si jako ve snu, když rozepínal pásek a pomalu spouštěl kalhoty k zemi. Cítil horkost, která se mu hrnula do tváří. Dokázal se ale ovládnout a neutéci. Bylo mu hrozně. Pořád to ale nebylo tak strašné, jaké to mohlo být před madam Pomfreyovou. 
A pak „ta věc“ trčela do prostoru. Cítil, jak si ji Snape prohlíží. Harry na ni také hleděl, protože to bylo lepší, než zírat na Snapea. Věděl, že vypadá stejně, jako „věc“ ostatních kluků. Přinejmenším, skoro. Při sprchování po Famfrpálu si prohlížel ostatní a nezaznamenal žádné rozdíly. 
Jak se na ni díval, trochu sebou zaškubala, ale nic víc. Ostatně jako vždycky. Z řečí ostatních chlapců předpokládal, že by se mělo dít ještě něco. Věděl, že by za to měl nějak zatáhnout. Přišlo mu to ale k smíchu, když to zkoušel. Zdálo se však, že to nepůsobí tak, jak by mělo. Možná proto, že nevěděl jak na to. Nepoužívali hůlky, to Harry viděl zřetelně. Potom to tedy musel být nějaký druh gesta nebo … Harry nevěděl, co by to mohlo být. Ron toho svého jednou nazval dveřní koule, Harry tedy předpokládal, že to má znamenat, že by se s tím mělo otočit jako s klikou dveří. Nebylo to o nic lepší a navíc to bolelo.
Harry teď věděl, že je to kletba.

Snape o krok ustoupil a vytasil hůlku. Pak tam jen tak stál, zatímco Harry čekal na cokoliv, co se Snape chystal udělat. V komnatě bylo chladno, Harry byl však celý rozpálený. 

Snapeova hůlka se přiblížila a pak se jí Snape dotkl „té věci“. Harry těžce oddechoval. Bylo to hrozné, ale on to potřeboval vědět. 

Nejdříve se nestalo nic. Snape „tu věc“ pomocí hůlky zvedl, pohnul s ní na jednu a pak na druhou stranu. K Harryho zděšení začala tvrdnout.
Harry věděl, že to nemůže být nic dobrého. Jeho oči se rozšířily. Připadal si totálně ponížený.
Nemůže to udělat. Jednoduše nemůže. Ne. Harry vyskočil a dal se na útěk. Jednou rukou hrábl po kalhotách, druhou po dveřích.

Najednou před ním stál Snape a Harry se ocitl v železném sevření jeho silných paží, které ho nemilosrdně zadržely na místě.

„Jdete někam, pane Pottere?“ zazněl Harrymu těsně u ucha Snapeův krutý hlas. 

Harry chvíli počkal, než se znovu pokusil osvobodit. Byl to taktický manévr, který na Dudleyho vždycky zabral. Na Snapea bohužel ne. Kdyby nevydával teplo a nebyl by měkký, Harry by řekl, že je jako z kamene. Cítil, jak ho Snapeův černý hábit dusí. Snažil se uklidnit. Levou rukou si přidržoval kalhoty, pravou spočíval na Snapeově paži. Čekal na další šanci. 
„Ne, pane Pottere,“ řekl Snape měkce. „Požádal jste mě o pomoc a té se vám také dostane.“
Harry se prudce pohnul směrem ke dveřím, ale Snape byl pořád chytřejší než Dudley. A taky o dost větší. Napůl Harryho zvedl, napůl přitiskl k sobě. Najednou oba seděli ve velkém křesle u ohně. Snape byl pod ním a svíral Harryho bok. Ne příliš, ale přece jen tak pevně, aby se Harry nevrtěl. 
„Pane, já…“ Snapeovy ruce přejely přes Harryho žebra a pak se ovinuly kolem jeho pasu. „Pane, je mi to moc líto. Já…“

„Ano, umím si představit, že je vám to líto,“ přerušil ho Snape. „Musíme však vytrvat. Nyní odpovíte na moje otázky.“

Harry se pokoušel uklidnit, aby se mohl soustředit. Nemohl si pomoct, ale ještě naposled se zavrtěl. Doufal, že to vypadalo tak, jako by si dělal pohodlí. Nechtěl, aby si Snape myslel, že chce zase utéct. „Tak dobře,“ řekl tiše. Mohlo to být horší. Jeho kalhoty nebyly ještě zcela natažené. Alespoň, že hábit, který měl omotaný kolem těla, ho dostatečně zakrýval. 

„Říkáte, že jste slyšel ostatní chlapce v ložnici, v noci?“ Harry přikývl. Cítil Snapeův pohled na temeni hlavy. Harry slyšel sténání a spoustu dalších zvuků. Někdy přemýšlel, jestli ostatní také poslouchají.

„Ano. Hádám, že jste se v pátém ročníku ještě neučili Ztišovací kouzla,“ přemítal Snape. Harrymu hlavou probleskla další myšlenka na útěk, ale ani se nehnul. Proč se mu zdá, že mu chce Snape opravdu pomoci?

„Zřejmě nejste schopen se osobně účastnit. Řekněte mi, co myslíte, že se mezi nimi odehrává?“ zeptal se Snape a Harry věděl, že to, co řekne, bude znít hloupě. Před Snapem nešlo neznít hloupě.

„Je to… je to sexuální magie. S nimi… s nimi….“ Předtím, než mohl pokračovat, Harry sklopil oči. „Podívejte, pane profesore, já vím, že jsem vyrostl mezi Mudly. Neznám vše, co by normální kouzelník měl znát. Mudlové se tam samy sebe nedotýkají, takže, jak můžu vědět, jak to mám dělat?“ Harry věděl, že to Mudlové nedělají a byl překvapen, když zjistil, že kouzelníci ano. Ne proto, že se žádný Mudla netrápil s tím, aby mu to řekl. Byl však natolik chytrý, aby poslouchal to, co neměl. A obzvlášť to, co v létě teta Petunie Dudleymu neustále opakovala. 

Snape si odkašlal. Jak za to mohl Harryho obviňovat? Harry zatím nevěděl, jak funguje Kouzelnický svět. Většina věcí se dala odkoukat a pochopit. Pár věcí mu vysvětlila Hermiona. Ale v tomhle případě… Harry dělal vše, co ostatní chlapci říkali, že dělají, a pořád nic.

Lámal si hlavu, jak se jim povedlo mu ten lektvar podstrčit.

„Všiml jste si někdy, během noci nebo ráno,“ Snapeův hlas se přiblížil k Harrymu „vlhké nebo lepkavé skvrny na vašem nočním úboru?“

Harry odvrátil tvář. Co to s tím má společného? Mokro v posteli přece neměl od pěti let. Možná jednou, od té doby, ale… „Ne, nevšiml…“ začal a pak si vzpomněl, o čem se Dean se Seamusem bavili, když si svlékali spodní díl od pyžama. Mělo to co dělat s tím, že je noc předtím slyšel vydávat ty podivné zvuky?

„Ne,“ řekl nakonec.

„Dobrá,“ pokračoval Snape. „Tenhle typ nočních příhod je typický pro hluboký spánek. Pokud jste…“

„Já ne,“ vyhrkl Harry. „Nikdy jsem nespal hlubokým spánkem.“ Harry měl vždy lehký spánek, kdyby se k němu do pokoje přikradl Dudley nebo ho teta Petúnie přišla před svítáním vzbudit. Odpovídat na jejich otázky v polospánku nebyl dobrý nápad. Naučil se proto spát na samé hranici mezi spánkem a bděním. „Alespoň tak mi to řekla madam Pomfreyová, když mě v prvním ročníku prohlížela.“

„Aha,“ odtušil Snape. „Dobrá tedy.“ Snape se trochu posunul v křesle, Harryho však nepustil ani na chvíli. 

Snape vmanévroval Harryho na křeslo, mezi svá stehna. „A teď mě, pane Pottere, budete dobře poslouchat a uděláte přesně to, co vám řeknu. Chci, abyste se díval do ohně. Chci, abyste si všímal různých odstínů plamenů.“ Harry přemýšlel, jestli je tohle součástí zlomení kletby. Snape se ještě posunul, aby Harryho držel jen trochu, a pokračoval. „Zaměřte svůj pohled do středu plamenů a dívejte, jak se mění. Pozorujte, jak tmavá místa přecházejí ve světlá a světlá v tmavá. Snapeův hlas byl tak uklidňující, když mluvil takhle a popisoval oheň. Harry si lámal hlavu, jak mu zírání do ohně může pomoci s tou kletbou. 

„Nyní, to je…“ pokračoval Snape a zatáhl za Harryho hábit. Než stačil Harry propadnout panice, jeho pohlaví bylo znova odkryto. Ležel opřený o Snapeovu hruď. Ten povytáhl Harryho tričko a spustil jeho kalhoty. Stále slyšel u ucha Snapeův hlas. „Nespouštějte oči z ohně.“

Harry poslechl. Soustředěný na plameny doufal, že ta kletba nebude tak strašná. Snape uchopil Harryho ruku a položil ji na špičku té věci. Ještě chvíli ji držel, aby se přesvědčil, že ji tam Harry nechá. Chvíli si pro sebe něco mumlal. Pak se v jeho ruce objevil modrý kelímek s nějakou tekutinou.

„Namočte si prsty a trochu toho naneste na vašeho kamaráda.“

Jeho kamaráda? Snape musel mít na mysli… Tak jo. Tohle musí být lektvar. Harry doufal, že bude účinkovat.

Lektvar byl hustý a leskl se. Harry ho roztíral po té věci – svém kamarádovi, ale bylo to čím dál těžší a těžší. Harry byl nervózní. „To je…“

„Ts,“ přerušil ho Snape. „Dělejte jen to, co jsem řekl, Pottere. Buďte si jistý, že ten gel je normálně k dostání.“ Harry pokračoval v roztírání a cítil, jak tvrdne. Takhle to vypadalo i před tím a trvalo věky, než se to vrátilo k normálu. Harry doufal, že léčba zabírá.

„Trochu zatáhněte. Ano, tak. To je ono,“ mumlal Snape do Harryho ucha. „Můžete použít obě ruce.“

Harry zapojil i levou ruku. Lektvar se zdál být hustý a kluzký jako obvykle. To tření bylo velmi příjemné. Levou rukou sjel ke kořeni a pravou rukou zpracovával celou délku. Vtíral lektvar po celé délce a nezapomněl ani na špičku. 

„Ach!“ Harry do sebe prudce vtáhl vzduch. To, co dělal, bylo velmi, velmi dobré. „Cítím…“ funěl Harry a jeho pohyby se zrychlovaly. Snažil si vzpomenout, co říkal Snape, že má dělat. Bylo to tak elektrizující. Musela to být kletba. Přestal roztírat a začal tahat a kroutit ve snaze umocnit všechny ty pocity.

„Pottere, Pottere,“ Snape chytil Harryho za ruku. „Dýchejte,“ připomněl mu. Harry se o to pokusil a povedlo se.

„Dívejte se do ohně,“ řekl Snape měkce. „Zpomalte. Není důvod ke zbrklému spěchu. Tohle není famfrpálový zápas.“ Harry se snažil vnímat Snapeův hlas, ale byl celý v křeči. Cítil, jak ho ta kletba převrací naruby. Rád by věděl, jestli zůstane člověkem, pokud to zkusí znovu.
Snapeův hlas se stával čím dál neodbytnějším a Harry naslouchal. „Všechno je v pořádku. Koukáte do plamenů?“ Harry přikývl. Věděl, že oheň je přímo před ním, ale nedokázal zaostřit. Celý se třásl. Snape položil obě ruce na Harryho břicho.

Harry zalapal po dechu, když se Snapeovy ruce dotkly jeho nahé kůže. Snapeův hlas byl naléhavý. „Přemýšlejte… Přemýšlejte o ingrediencích pro Bezslzí tonik. Udělejte si v hlavě jejich seznam. Nebo ještě lépe, vyjmenujte mi je,“ poručil. Jeho ruce náhle byly všude. V pomalých kruzích tančily po Harryho břiše, po hrudi. Pak sjely dolů na Harryho stehna a pak zase zpátky. Jednou rukou přejel přes vybouleninu mezi jejich těly. Přitlačil na ni. „Uvolněte se,“ ozvalo se za Harrym.

Harry levou rukou přejížděl po jemné kůži břicha v netrpělivém gestu. Nebylo to dost a zároveň to bylo až příliš. Pravá ruka se pohybovala o něco níže, ale ne netrpělivě. Celé Harryho tělo bylo napjaté, že mohl stěží dýchat, a Snape po něm chtěl, aby se uvolnil? A přemýšlel o lektvarech. O lektvarech. A jejich ingrediencích. Tak dobře. „Modrý hlemýždi… skořápky,“ oddechoval namáhavě.

„Ano. A drcené nebo v prášku?“

„Dr…,“ začal. Jeho hlas však pomalu odumřel, když Snape vlastními prsty obtočil jeho pravou pěst a nasadil pomalé, nesnesitelně pomalé, tempo.

„Drcené nebo v prášku?“ opakoval Snape svou otázku. Jeho hlas nebyl takový jako ve třídě, ale už ani tak jemný, jako chvíli předtím. Dolů a zase nahoru, pomalu, rovnoměrně. Nahoře trochu přitlačil, dole malinko zrychlil. 

Harry se snažil soustředit, snažil se vzpomenout si, jestli mají být skořápky drcené nebo v prášku. Vůbec se mu to nedařilo. Byl ztracen. Vytáhl ruku zpod Snapeovy, která dál zpracovávala celou jeho délku. Nyní tvrději a rychleji. Slyšel Snapeův hlas, nedokázal však rozeznat jednotlivá slova. Pokoušel se vzpomenout si, co že to po něm chce. Přemýšlel, drcené nebo v prášku. Nemohl si vzpomenout a nemohl se držet zpátky. Nakonec toho byl plný, bylo to všude. Snape ho ještě více přitiskl k sobě a něco mu říkal. Harry vykřikl. Měl pocit, jako by to z něj tryskalo, jako by to procházelo celým jeho tělem. A bylo to tak neuvěřitelně skvělé.

Harry přivíral oči a zase je otevíral, celé jeho tělo sálalo žárem a uspokojením. „Páni,“ vydechl.
„Ano. Naprosto s vámi souhlasím,“ odvětil Snape. Snape setřel lektvar, očistil Harryho a oblékl ho. Harry se nedokázal pohnout, natož aby mu pomohl. 

Nakonec se Harry dokázal alespoň posadit. Snape si ho však znovu přitáhl k hrudi. 

„Ještě chvíli vydržte, než mi utečete,“ řekl tak blízko, že jeho dech omyl Harryho ucho. „Musíme si něco objasnit. Nejste a nikdy jste nebyl prokletý. Také vám nikdy nebyl podán žádný lektvar, který by potlačoval vaše funkce.“

„Ne?“ reagoval Harry zmateně. „Proč jsem toho tedy nebyl předtím schopen? Tohle nebylo kouzlo?“

Snape si odkašlal. „Tohle byl naprosto normální orgasmus, řekl bych,“ pokračoval. „Vaši předchozí dysfunkci bych přičítal z části nerovnováze v dospívání a z části vaši víře ve vlastní výjimečnost. V to, že jste odlišný.“ Snape nesouhlasně odfrkl. „Nejste. Jste normální kluk, který nespí hlubokým spánkem. A to, co vám lidé říkají, berete moc doslova.“

Harry o tom přemýšlel. Od té doby, co nastoupil do Bradavic, byl hodně zmatený. Ale až… „Takže jsem v pořádku?“

„Jste normálně nesnesitelný, pane Pottere,“ řekl Snape. S Harrym to však vůbec nehnulo. Stále hleděl do ohně, spočíval ve Snapeově náručí a cítil se dobře. Vůbec se v jeho objetí nedusil. Snape pokračoval: „Všiml jste si, že se vaši kamarádi často oddávají tomuhle typu činnosti.“

Harry tomu teď rozuměl daleko lépe. „Už je mi to jasné.“

„Doporučil bych vám všem, abyste zapracovali na Ztišujících kouzlech,“ řekl Snape a vytlačil Harryho z křesla. Harry si zapnul kalhoty a v nervózním gestu si přejel dlaněmi po hábitu. Snape se rovněž postavil, převyšujíc Harryho o hodný kus. Harry ho následoval ke dveřím pracovny.

Harry se zastavil a obrátil se ke Snapeovi. „Děkuji, pane,“ řekl mu a opravdu to tak myslel. 

Snape se na něj zamračil a pomocí hůlky otevřel dveře. „Je to moje práce, pane Pottere,“ řekl „učit studenty. Doufám, že vy jste se něco naučil.“

Harry kývl na souhlas. „Ano, pane.“ Harry prošel dveřmi, které se za ním okamžitě zavřely. 

Ještě hodnou chvíli se toulal tmavým sklepením a dotýkal se kamenných zdí. 

Po tom všem už dole nebylo tak chladno.

Konec