Počítej!

 

Autor: switchknife
Překlad: Severka S. Rogueová
Pár: Severus Snape/ Harry Potter
Shrnutí: Severus a Harry v koloběhu zločinu a trestu.
Poznámka: Za beta-read překladu děkuji Chryséis.

Počítej!

Téměř nikdy se nepřepočítáš.
Jsi na to hrdý.
Ne při desátém švihnutí, ne při dvacátém švihnutí, ne když ti krev pokrývá záda jako teplá řeka, stojatá a hustá, vonící po smrti a těžká jako déšť. Oči se ti zamlží, jak zkoušíš zaostřit na tmavé skvrny na prostěradle pod sebou. Rudý monzun. Cítíš pohyb svých rtů a uvědomuješ si, že jsi nepřestal počítat. Jeho ruce sklouznou po tvém penisu, za odměnu, ale pouze na okamžik, než se vrátí pro svůj bič a zas zůstaneš bolavý a sám.
”Počítej!”'
Jeho hlas je chladný, klidný a klouže po tobě jako balzám, i když stale počítáš, schopnost získaná léty trestů, během tvého dětství a dokonce nyní, léta potom, pod jeho nadanýma rukama. Nikdy neřekneš prosím teď, nikdy neřekneš ano prosím, šukej mě, dotkni se mě, prosím, protože ze zkušenosti víš, že takovým povídáním by sis jen vysloužil další rány – více než bys dokázal spočítat – a on by tě pak neošukal vůbec.
Zasloužíš si to, ano, zasloužíš. Tvé oči jsou nyní zavřené, prudká závrať v hlavě způsobuje tepání ve tvém penisu. Pruhy bolesti na tvých zádech se slévají do jedné kypící hmoty. Zasloužíš si to. Zasloužíš si to. Občas přemýšlíš, jestli je toto nyní jediný způsob, jak se vzrušit, zda by to jeho ruce nebo jeho ústa na tvém penisu vůbec dokázaly, pokud by tě předtím nezbičoval. Tvůj práh bolesti se exponenciálně zvýšil, mnohem více, než sis myslel, že je možné, a s ním i tvůj práh rozkoše. Nepotřebuješ se letmě ohlížet, abys zahlédl jeho tvář, abys uviděl oči, zlomyslně se třpytící na jeho jasném obličeji, abys spatřil ta zkřivená ústa, odhalující jeho zuby, prudký, rozmazaný pohyb jeho ruky, lesknoucí se svaly, a je krásný, nádherný a ty už ho nepotřebuješ vidět, abys věděl, co pociťuje. Ví, co jsi udělal, kolik lidí kvůli tobě zemřelo, za každého jedna rána bičem, které počítáš, protože jsi byl nevděčný a slabý; protože jsi nedokázal být tím, kým každý potřeboval, abys byl. Ví, že si nezasloužíš ho políbit, cokoliv začít, cokoliv žádat, dokonce ani chuť jeho potu, který kane z jeho tmavých vlasů.
Hodiny ubíhají. Minuty. Nemůžeš je počítat, nemůžeš počítat čas, protože čas není důležitý - pouze švihnutí, pouze pruhy, pruhy otupělé viny, které na tvé kůži vypalují stružky ohně. Tvá stehna jsou napjatá, svaly pevně nataženy jak bolavá lana. Tvá zápěstí jsou rozdíraná i v měkkých kožených chráničích, tvé lokty odřené do živa na hrubém, horkém prostěradle. Tvé rty se stále pohybují, ale své vlastní počítání už ani neslyšíš. Trvá to neskutečně dlouho, tvůj tep pulsuje, tvůj hlas chraptí slaběji, slaběji... až on skloní bič, konečně, a položí jej na postel vedle tebe. Kroutí se na bledé látce: tlustá žíla, rozdrásaný uzel svalu, had ztmavlý krví. Toto je tvoje odměna. Že vidíš svůj vlastní trest. Ve tvé hlavě zní řvoucí ticho – tvůj dech hledá bolestivě cestu tam a zpět, ostrý jako nůž. Víš, že nyní se nesmíš pohnout. Ale nemůžeš – ne se zablokovanými koleny - tak otočíš hlavu – zlehka, opatrně – abys viděl, co dělá.
Na jeho tváři se zračí výčitky. Nikoliv lítost vyvolaná city, ale výčitky z překročení vlastní hranice. “Severusi,” zašeptá, oči tmavě zelené, a ty přemýšlíš, jestli sám sebe nenávidí – ale ne, jeho ruka nenuceně uchopí hůlku a rovnoměrným obloukem přes tvoje záda použije hojící kouzlo. Neočistí tě ale, a jeho ruce jsou slizké krví, když roztahují tvá stehna.
”Severusi,” zašeptá znovu a políbí tvé rameno. Tvé pěsti jsou na prostěradle bílé, pevně sevřené, v tvých ústech chuť soli a bolesti.
Povzdechne a vklouzne do tebe, zrychlený teplý dech na tvém krku.
'Miluji tě,' říká.
Téměř mu uvěříš.

Konec